Bohové a svátky I. (úvod 1)

Bohové & jejich svátky

 

a. Římský kalendář

 

Na konci republikánské éry v prvním století př. n. l. drželi Římané v roce 65 svátečních dnů. Augustus několik svátků přidal, a tak jich Římané měli 88.

Trochu omezil počty dnů pracovního klidu Klaudius, ale po něm se římský kalendář rozjel úplně: Markus Aurélius stanovil počet pracovních dnů (kdy se také soudilo a úřadovalo) na 232 a svátků na 133 dnů v roce.

 

Pro srovnání: v roce 2001 měl rok v České republice 252 pracovních dnů. Svátečních dnů nepřipadajících na neděli měli ročně Belgičané (16), Rakušané (14), Řekové (13), Dánové, Španělé a Lucemburčané (po 12), Francouzi, Finové, Portugalci a Britové (po 11), Irové (10), Němci, Italové a Švédové (po devíti) a osm Holanďané.

Dodejme ovšem, že kromě pravidelných svátků a oslav náboženského základu se navíc slavila velká vítězství v poli, nebo se prostě uskutečnil neočekávaný císařův záměr...

Ještě roku 354 n. l. vypočítává kalendář Fúria Dionýsia Philocala 177 svátečních dnů, a to bez křesťanského kultu, který již tehdy držel památné dny na některé své „svaté“ a bývalé své velekněze, tzv. papeže.

Předpokládá se, že staří řemeslníci a dělníci pracovali v zimním období šest, v letním sedm hodin denně, pracující inteligence, vladaři a příživníci 24 hodin. Zkrátka ráj i bez dělnického hnutí…

Calendária nebo kalendária byly původně účetní knihy římských bankéřů/lichvářů, knihy pohledávek, dlužní knihy, které se jmenovaly podle toho, že splátky dluhů se splácely vždy k prvnímu v měsíci.

Vlastní kalendáře byly tabule a nápisy se seznamy dnů pod sebou v měsíci s písmeny a značkami o charakteru dne (úřední, neúřední, svátky, trhy s místy konání apod.) a navazovaly na fastí.

Písmeno „k“ ve zkratce kalend „kal.“ je vedle zkratky K. za osobní jméno Kaesó jediným reliktem staré latinské abecedy, kde písmeno „k“ plnilo roli dnešního našeho „k“, kdežto „c“ bylo znakem pro hlásku „g“ (srov. v přílohách pod přepisy a výslovnost).

Římské veřejné svátky (fériae públicae) byly buď stálé (fériae statívae), pevně stanovené, předem dané (např. argonálie, carmentálie, lupercálie), pohyblivé (fériae conceptívae), jimž byl každoročně termín určován úředníky (např. latínae, sementívae, paganália, compitália), či imperátívae, tj. nařízené, mimořádné slavnosti určené praetory či konsuly, nebo také fériae nundinae, tržní svátky pro venkovany.

Vedle toho se slavily klanové, rodinné svátky soukromé, fériae propriae familiárum (např. rodů Claudia, Aemilia, Iúlia, Cornélia), narozeniny, pohřby, předkové atd.

O kalendář se starali kněží, pontifikové, rozhodující o vkládání přestupných dnů na srovnání rozdílu mezi lunárním kalendářem a skutečností (lat. intercalátió, řec. embolimos, vkládané měsíce embolimús a vkládané dny hyperbainontás). Pontifikové také vyhlašovali začátek nového měsíce a dny, na něž připadnou nóny a ídy.

Na kdy připadají dny soudní, kdy se nesmělo soudit atd. prý rok rozdělil král Numa Pompilius podle klíče: diés festí dís, profestí hominibus, intercisí commúnés dís et hominibus, čili na dny slavnostní pro bohy, pro lidi a rozdělené a společné pro bohy i lidi.

Festí čili slavnostní dny se dělily na sacrificia, oběti, epulae, hostiny, lúdí, hry a na fériae, dny pracovního klidu.

Diés profestí čili pracovní dny se členily na comitiálés, tj. na dny, kdy se sněmovalo, comperendiní, tj. dny soudní, lhůta na ručení před soudem (vadimónium), statí, dny soudní pro spory s cizinci a proeliárés, všechny dny, kdy je možné nepřátele vyzvat, vyhlásit válku (zakázáno zahajovat válku o sáturnáliích a latiaru).

Diés intercísí se členily po hodinách (dopoledne - odpoledne), kdy bylo fas či nefas jednat před soudem, na úřadech. Všechny dny následující bezprostředně po kalendách, nónách a ídách byly pokládány za „černé“, diés átrí, kdy se nemělo bojovat, sněmovat a rituálně očišťovat. Kalendáře bývaly ryty do kamene, mramoru, malovány okrasně a italské obce mívaly dlouho své vlastní verse.

Roku 304 se na Foru Rómánu poprvé vystavovaly fastí, seznamy praetorů o úředních dnech, kdy se rozsuzovaly soudní pře atd., později vlastně celoroční kalendář v našem slova smyslu. Původcem této akce byl písař tohoročního aedila Ap. Claudia Caeca Cn. Flávius, syn propuštěnce. Flávius byl též autor spisu o právnických postupech, zajímal se i o postavení třídy proletářů, proletárií (srov. rok 578).

Q. Fábius, který byl t. r. censorem, proletáře rozdělil do čtyř městských tribuí - pro toto bystré řešení byl pak zván Maximus, tj. Největší. Seznam úředníků dal rekonstruovat Octaviánus roku 36 (tzv. fastí capitólíni), z roku 12 pochází podobná rekonstrukce Augústova jiného seznamu - fastí triumphálés, existovaly seznamy volených kněží, f. sacerdótálés, magistrálés.

Jako první obsah pontifikálních desek vydal a kronikářsky doplnil pontifex maximus P. Múcius Scaevola, cos. roku 133. Jeho nezachované dílo o údajně osmdesáti knihách bylo ve starém věku známo jako Annálés maximí, Velké letopisy. Vedle jmen nejvyšších úředníků státu obsahoval ceny potravin-obětin, eklipsy/zatmění, jména pontifiků a pamětihodných pozoruhodností (srov. podobnou praxi u astronomických diářů babylónských chrámových úředníků).

Caesarovou zásluhou začala být od roku 59 v Římě zveřejňována usnesení senátu a další dokumenty, acta senátús et populí Rómání, lidově acta diurna, acta urbis (srov. např. dnešní italské giornale, mezinárodní journal). Byl to první oficiální státní magazín, bulletin či noviny. Později byla vydávána acta senátús, zprávy z jednání senátu, ale jejich vydávání zarazil Augustus.

V tištěné podobě na papíru první „noviny“ pocházejí z Číny z roku 748 n. l. a první odkaz na tištěnou papírovou knihu je rovněž z Číny až z roku 835 n. l.; samotný první doložený čínský tisk pomocí razítek a inkoustu je kolem roku 450 n. l.).

Vedle pevného měsíčního schematu: kalendy - 1. den v měsíci, nóny - 5. den v měsíci a ídy - 13. den; v březnu, květnu, červenci a říjnu připadali nóny a ídy na 7., resp. 15. dne v měsíci fungovalo rovněž členění na osmidenní týden, tzv. tržní týden, nundinae, obchodní rythmus Římanů ("nundinae značí "devět dnů", poněvadž Římané zahrnovali i den, od něhož se začíná počítat). 

Ve Fastí jsou tržní dny označeny písmeny A - H, litterae nundinálés, tržní písmena (srov. níže u sedmidenního týdnu), a protože se osmidenní cyklus "nevejde" do jednoho roku, nepřipadaly tržní dny napřesrok na ten samý den. V tržní dny se zakazovalo držet sněmy (comitia), ale soudní jednání probíhat mohla (lex Hortensia z roku 287, srov. tam).

Rok měl takových týdnů 45 až 46. Teprve v prvních staletích n. l. se ujala označení, která se udržela v románských jménech jednotlivých dnů. Pokud tržní den připadl na Nový rok, tvrdilo se, že rok bude bohatý na nepříznivé události. Pověře nahrávala státní krise roku 78 až 77 během puče konsula M. Aemilia Lepida, který se na Nový rok v tržní den odehrál.

Za neblahé byly Římany též považovány nóny, na něž připadly nundinae (o bohyni Nundině viz 1. března). Nóny totiž souvisely s positivními vzpomínkami na královského reformátora Servia Tullia, který se o nich narodil (ale už nikdo nevěděl, kterého měsíce) a nějak souvisejí s vyhnáním králů z Města. O nónách Římané nepořádali svatby a původně patřily ke dnům dorůstajícího měsíce.

Ídy byly v dobách, kdy i Římané měli lunární kalendář, v polovině měsíce o úplňku dnem Iovovým (slovo zřejmě etruské související s dělením, rozumí se měsíce, íduó, srov. vidua, vdova, žena oddělená od muže). Kalendy dávali staří do souvislosti se slovem „prohlašovat, vyvolávat, caláre“, popř. s etruským zvykem pozdravit jednou za měsíc krále a oslovit ho ve vlastních soukromých záležitostech.

Kalendae jsou v českém a slovanském koleda, původní označení pro vánoce, souvislost ale není jasná.

Původně se každého osmého dne konaly trhy, kdy se zároveň na Foru soudilo a konala úřední jednání. Ve dnech trhovních, nundinae, byly zavřeny školy.

Římský kalendář měl před Caesarovou reformou:

45 soudních a úředních dnů (diés fastí; v římských kalendářích byly označovány písmenem F - tyto dny byly normálními pracovními dny, praetor mohl soudit a slavnostně prohlásit: dó, dícó, addícó; všední dny měly označení diés profestí),

191 dnů sněmovních (diés comitiálés; C - mohla být konána komitia a všechna jednání); právní jednání mohla být konána jen tehdy, nebyla-li svolána žádná komitia,

52 dnů neúředních, svátečních (diés fastí; F); některé vyznačené dny (d. endotercísí či intercísí, viz níže) byly kombinovány tak, že ráno a večer byl den určen k sakrálním úkonům (nefas), v poledne bylo možné např. soudit (fas),

56 dnů zlověstných (diés nefastí; N); např. dny, na které připadalo výročí nějakého vojenského neúspěchu (diés átrí, vitiósí), nebo tomu bránil náboženský důvod), každý druhý den v měsíci platil za nešťastný: v tyto dny se nejednalo u soudů ani na politických shromážděních

a 11 poloúředních a polosvátečních (NP; tj. soudilo se jen v některé části dne, diés fissí, intercisí). Souvisely s velkými kultovními svátky stejně jako dny označované FP (fástus principió?), ale význam této zkratky se nedochoval.

Dny, následující (postrídié) po Kalendách, Nonách a Ídách, byly nefastí či átrí, černé, nepříznivé. Bylo tomu tak z důvodů dnes již neznámého náboženského zákazu a pro jedno z tradičních dat bitvy na Allii, která prý byla prohrána „postrídié Ídús“, následujícího dne po Ídách (diés Alliensis), když oběti konány den před bitvou stejně jako později před bitvou na Cremeře.

 

Původně každý měsíc 22.-24., později jen v březnu a květnu bylo dva a půl dne QRCF, quandó réx comitiávit fás, "král (sakrální) směl jít na sněm". Označovaly se dny jako F i C a mezi ně bylo vloženo jeden a půl dne tubilústria, původně za lunárního kalndáře hlukem podpořit mizící měsíc, později snad s nastávajícím jarem s významem očistným (?).

Grafickou rekonstrukci římského kalendáře s vyznačením všech dnů viz adresu http://www.clubs.psu.edu/aegsa/rome, přehledný roční souhrn svátků a úředních dnů viz též na adrese cultusdeorum.org. 

Sedmidenní týden (hebdomás, značen v císařské době písmeny A – G; srov. výše u tržního týdne) je orientálního původu. U Římanů se objevil začátkem císařské doby a zprvu měly dny jména po egyptském vzoru, viz zde níž. Osmidenní římský vytlačil sedmidenní až koncem starého věku vlivem křesťanství, šířeného zpočátku výhradně Orientálci, Židy především (srov. židovskou versi pověsti o stvoření světa).

Oficiálně byl zaveden s nedělí, diés dominica, řec. hé kyriaké, jako dnem svátečním, kdy bylo zakázáno vykonávat těžké práce, opera servília, soudy, až císařem Konstantínem I. roku 321 n. l., který také vyhlásil vánoce za státní svátek říše.

S nedělí d. f. pro mnohem pozdější dělnictvo zavedl pětidenní pracovní týden, protože předcházel sabbat a o něm a "dni páně" nesměli otroci rovněž konat těžké práce. Sabbat byl mezi Římany živ už na začátku prvního století n. l. Grammatik Diogenés, o jehož přednášku na Rhodu projevil zájem Tiberius, budoucího císaře nepřijal s vysvětlením, že přednáší pouze o "sabbatís". Když se později ucházel v Římě u nového imperátora o audienci v paláci, vykázal ho Tiberius prostřednictvím služebnictva slovy: "Přijď až za týden." 

Tím zanikl klasický římský kalendář se dny svátečními, úředními, jednacími etc. • Původně znamenala hebdomás, lat. hebdomada, gen. –ae, počet sedmi, tedy sedma, též sedm dnů. Zároveň řec. a lat. hebdomás značilo sedm roků, sedmý den měsíce, kritický sedmý den v chorobě, nikdy ne „týden“.

Písmena A - G byla později křesťany použita při výpočtu data velikonocí. Sedmi písmeny označili průběžně všechny dny v roce (1. 1. - A, 7. 1. - G,  8. 1. - A atd.), získali „nedělní“ číslo, které přiřazovalo rok do sedmiletého cyklu. Od koncilu níkájského drženého c. 20. května až 25. července roku 325 n. l. jsou velikonoce první neděli po prvním jarním úplňku, tj. po jarním rovnodennosti.

První pankřesťanský sněm tehdy zrušil interpretační svobodu náboženských textů, neoblíbenci a tzv. dissidenti, tedy jinak smýšlející, byli prokleti a jejich knihy spáleny: do Evropy přišla náboženská svoboda… Výsledky koncilu vyhlásil Kónstantínos 25. července na den dvacátého výročí své vlády. • Dissidéns, dissidenti, je slovo staré, nikoli jen pro odpůrce komunistické totality. Francouzi tak kdysi nazývali též vzpurné berberské kmeny v Alžírsku a Maroku, s nimiž válčili vojáci Cizinecké legie (český překladatel Richarda Halliburtona v roce 1968 ještě nevěděl, co všechno se pod tím slovem, a v Čechách, skrývá...).

Na rozdíl od Babylónie užívali Assyřané původně pětidenního „týdne“ (chamuštum, vlastně „pětina“), který měl stejně jako celý rok svého epónymního úředníka. Interkalárně vkládali každý šestý rok jeden měsíc. Novoassyrská říše používala už babylónský systém.

Sedmidenní týden zřejmě pochází z Babylónie (po roce 700, nejpozději asi kolem roku 600, ustanoven definitivně 24hodinový den a sedmidenní týden v Babylónu, stejně jako zodiaková znamení; původ zřejmě ve čtyřech fázích Měsíce za 28denního měsíce. Stávající označení dnů jmény bohů je původem z Egypta, kde v helléno-romanisované podobě bylo pořadí dnů podle Sáturna-Iova-Marta-Slunce-Venuše-Merkura a Měsíce.

Astrologická“ poloha nebeských těles v pořadí Slunce - Měsíc - Saturn - Jupiter - Mars - Venuše a Merkur byla stanovena Babylónci a hellénští astronomové a astrologové ji převzali. Podle délky oběhu vypadá ale tradiční hellénské pořadí Slunce - Venuše - Merkur - Měsíc - Saturn - Jupiter a Mars.

Vládce první hodiny dal moc celému dni a tato označení v latinské, resp. románské podobě platí od prvních století naší éry dodnes: (diés) Sólis [křesťané neděli přejmenovali na diés dominica, den páně - rozumí se Ježíše], Lúnae, Martis, Mercurií, Iovis, Veneris a (diés) Sáturní. Srov. franc. dimanche, lundi, mardi, mercredi, jeudi, vendredi a samedi.

U Germánů se uchovala označení zčásti domácí, srov. angl. Sunday, Monday, Tuesday, Wednesday, Thursday, Friday a Saturday. Úterý tak pochází ode jména syna Odinova Tiw či Tyr n. Tiwaz, v nordické mýthologii božský válečník (Tiwesdaeg, Tysdagr; Římany ztotožňován s Martem).

Středa souvisí se jménem hlavní postavy nordického pantheonu Aesiru, pána vládce Valhally s dušemi padlých hrdinů, Odinem/Othinnem či Wodenem/Wotanem n. Wodanem, Římany ztotožňovaným s Mercurem.

Nordický čtvrtek má v sobě jméno Thora či Donara/Thunara, boha hromu. Mohutné kladivo mu dalo moc řídit právo Aesiru, byl bohem přísah a znakem mu je dub. Římané ho jmenovali Iovem. Pátek má v sobě jméno nordické bohyně plodnosti a lásky jménem Freya, sestry boha mužské plodnosti jménem Freyr, dcera Njorda, patrona loďařů a námořníků, jakož všech jezer a moří.

Souvislost s hvězdami a jejich postavením má mimochodem dodnes značka u data narození: souvisí s tzv. platónským rokem, kdy podle astrologů jednou za 22 000 let budou hvězdy opět na stejném místě, a proto lze příští životy už dnes vypočítat... Nejstarší záznam lunárního kalendáře jsou podle jedné interpretace možná zářezy na zvířecí votivní sošce z doby kolem 30 tisíc před. n. l.

Že zájem lidstva o hvězdy je odvěký, připomíná nález v proslulých jeskyních Lascaux. Podle některých interpretací jsou na malbách zachycena postavení hvězd tzv. slunečního trojúhelníku na nebi kolem roku 16 500. Je to nejstarší objevený doklad o „astronomickém“ zájmu lidí. O sensačním objevu nejstaršího ztvárnění těles na obloze v astronomické pomůcce z Nebry v Sasku-Anhaltu vide rok 1600 a v indexu s. v. matematika.

První neděle jako oficiální den pracovního klidu na území říše byla držena roku 321 n. l., jak nařídil Constantinus I. Císař Theodosius I. roku 389 změnil polytheistické svátky v pracovní dny, pokud nebyly ve sváteční proměněny a převzaty křesťanskými ideology. První vánoce v Římě monotheisté drželi 25. prosince již po roce 333, doloženy roku 354 a od konstantinopolského koncilu roku 381 byly datově potvrzeny.

 

Označení osmidenního týdne (internundinum, nundinum) vyplývá, jak vysvětleno zde níže, z římského zvyku počítání dnů včetně cílového dne (podle nich byl rozdíl mezi osmi dny vyčíslen počtem 9, proto nundinum - z „novem dies“).

Římané v systému kalendy - nóny - ídy počítali dny v měsíci tak, že je odečítali od nejbližšího z těchto dnů. Přitom se ale započítával i ten den, který se právě datuje: údaj ante diem v. (quintum) Nónás Martiás (a. d. V. Non. Mart.) je náš 3. březen (v březnu jsou nóny 7. dne).

Při opačném převodu našeho kalendáře do římského se v případě Nón a Íd připočítává k jejich datu počet jedna a od této hodnoty se odečte pořadové číslo našeho dne: 8. prosince = 13 (prosincové Ídy) + 1 - 8 = 6, tzn. ante diem vi. (sextum) Ídús Decembrés.

V případě, že přepočítávaný den předcházel Kalendám, připočítáme k údaji o počtu dnů v měsíci (tj. 30 nebo 31) hodnotu 2 a odečteme náš den: 21. 5. = 31 (květen má 31 dnů) + 2 - 21 = ante diem duodecimum (xii.) Kalendás Iúniás (Kal. Iun.).

Den před uvedenými třemi hlavními kalendářními dny v měsíci se označoval slůvkem prídié („den před“), nikoli číslovkou: den před Kalendami, prídié Kalendás.

Členění lunárního měsíce na tři významné dny je pravděpodobně velmi staré (srov. níže u athénského kalendáře). Sumerové a Akkadové pořádali vždy prvního, sedmého a patnáctého dne v měsíci očistné oběti, jak vyplývá z epu o stvoření člověka Watram-chasís/Atra-chasís. Srov. členění měsíce na dekady u Hellénů níže.

Den dlouho Římané nedělili. Teprve po zavedení zákonů XII desek ohlašoval poledne sluha úřadujících konsulů. Počítání denních hodin zavedli Římané pod hellénským vlivem až od 2. století. Za začátek dne pak považovali půlnoc, což rovněž přetrvalo do dnešních dnů.

Později denní hodiny Římané počítali od 6. hodiny ranní: jejich „1. hodina“, príma hóra, je našich přibližně sedm hodin ráno (07.00 hod.) sexta hóra je čas mezi polednem a 13.00 hod. [v Římě je príma hóra o zimním slunovratu od 07.33 do 08.17, o letním od 04.27 do 05.42; sexta v zimě od 11.15 do 12.00, v létě od 10.44 do 12.00]

Noc byla počítána podle „hlídek, vigiliae“. Noční doba od 18.00 do 06.00 hod. byla rozdělena na čtyři tříhodinové „hlídky“. Časový údaj „o druhé hlídce“ tedy znamená (a to i v římském „civilu“) noční dobu mezi 21.00 hod. a půlnocí.

Na rozdíl od Římanů počítali například Babylónci den 24 hodin od východu slunce do východu následujícího, Athéňané počítali od západu slunce do příštího západu slunce, v Itálii např. Umbrové počítali začátek dnů v pravé poledne. Židé počítali den mezi západy slunce.

Pokud nepoužívali Římané vojenského dělení dne, mluvili o půlnoci jako o mediá nocte, o době po půlnoci jako o media noctis inclinátió, pak následovalo gallícinium a conticuum (či conticium, conticinium), doba úplného klidu všech tvorů a jejich hlubokého spánku. Rozbřesk je dílúculum, ráno máne, dopoledne á máne ad meridiem, poledne meridiés a odpoledne tempus occiduum.

Soumrak byl crepusculum či supréma tempestás, nastal západ slunce, sólis occásus, a večer, vespera.

Následovala doba první louče, príma fax, concubia, kdy se chodilo spat (v hluboké noci - concubiá nocte) a den končil dobou před půlnocí, dobou „neblahého“ ticha, nox intempesta. Jako první prý přidával do své korespondence k dataci údaj o hodině sepsání, a to dokonce v noci, Augústus.

Podobnou praxi zavedly v Evropě až kolem roku 1770 nizozemské soudní protokoly z mučení, když uváděly minuty.

Rok Římané dělili shodně na čtvero ročních období. Jaro, vér (řec. ear) kalendářově začínalo 22. března a končilo 22. června (od slunovratu do rovnodennosti). Zemědělský kalendář počítal s jarem od 8. či 9. února, kdy začal vát západní vítr Favónius - Zefyros, do 9. či 14. května.

Léto, aestás (řec. theros, neutr.) trvalo od 22. června do 22. září, zemědělcům od 9. či 14. května do 7. či 12. srpna. Podzim, autumnus (řec. fthinopóron) trvá od 22. září do 22. prosince, zemědělcům od 8. či 13. srpna do 9. či 14. listopadu. Zima, hiems (řec. cheimón, období dešťů a bouří) začínala úředně 22. prosince a končila 22. března, pro zemědělce byla od 10. či 11. listopadu do 8. či 9. února.

V dnešním pojetí čtyř ročních období (poslední desetiletí 20. století): jaro je od 21. března (jarní rovnodennost) do 21. června (letní slunovrat) a trvá 92 dny a 19 hodin, léto je od 21. června do 23. září (podzimní rovnodennost) a trvá 93 dny a 15 hod., podzim j od 23. září do 21. 12. (zimní slunovrat) a trvá 89 dnů a 20 hod. a zima je od 21. 12. do 21. března čili 89 dny a 0 hodin.

V historických textech nalezneme určité členění ročních období, jako např. vér prímum, adultum - na začátku, uprostřed jara, aestás nova, adulta, praeceps - na začátku, uprostřed, na konci léta atd.

Obětiny, tj. dary bohům, o náboženských svátcích byly nekrvavé a krvavé. Mezi nekrvavé patřily prosté poživatiny obilí, med, ovoce, zelenina, kadidlo, mléko, sůl atd., nebo k účelu oběti připravené směsi poživatin, jako např. mouka se solí, mola salsa, slaný nálev, muriés či muria (řec. halmyris), nebo obětní koláč z pšeničné mouky, sýra, vajec a oleje, líbum, kladené na oltář nebo do jeho ohně.

Z Hellady byly později převzaty vonné pryskyřice a byliny. Tekuté obětiny byly ulévány před oltářem, sochou boha či krbem, květiny, byliny a věnce z nich byly věšeny kamkoli, kde byla spatřována souvislost s kultem (v přírodě, veřeje, prameny atd.).

Krvavými žertvami byly kráva, býk, ovce, kozel, vepř, kůň, vepř a pes. Bohům obvykle byli obětováni samci, bohyním samice, chthonickým božstvům zvířata temných barev, Diovi-Iovovi bílý býk. Žertva byla obvykle snědena obětujícími a jeho hosty, kůže připadla kněžím. Bohům do ohně na oltáři se kladla stehna s tukem či lojem a masa zbavené kosti (srov. Prométheovu lest z konference lidí s bohy v Sikyónu/Mékóně). Spálené kosti obětinových zvířat známe již z doby mykénské (Pylos, c. 1200), literárně popsány jsou oběti již Homérem.

Žertvy byly podle rozsahu malé, které byly zařezávány (hostiae) a velké, zabíjené sekerou či palicí (victimae). Obětována obvykle jednotlivé zvířata, složenou krvavou obětí byla tzv. suovetaurília, lustrační oběť vepře, ovce a býka. Oběť spálená vcelku, se jmenovala holokauston (lat. holocaustum) n. holokaustóma či holokautóma/holokaustósis.

Zvláštním druhem oběti byla rituální očista od viny vůči bohům, jednotlivce i státu, lustrátió. O narozeninách zaslibovali Římané jako žertvy Iúnóně a Minervě bílou ovci, a býka Iovovi. Pochopitelně si něco podobného mohli dovolit jen majetnější z Římanů. Rituální zabíjení zvířat (kozy, ovce, jehňata apod.) se udrželo u monotheistů.

Mohamedáni po proříznutí oběti děkují svému bohu, judaisté udržují zvláštní dohled nad rituální čistotou pokrmů (rituálně čistá porážka zvířat u obou monotheistických náboženství znamená nechat je vykvácet, potraviny jsou pak halal či košer, "sakrálně čisté"). S výjimkou několika starých skupin na Předním východu křesťané krvavých obětin neužívají.

Případy lidských obětí, např. osob něčím se provinivších, např. vestálek, které porušily slib sexuální čistoty, ale i obětí dobrovolných (dévótió), např. před bojem, nebyly ve starých dobách římské republiky, na rozdíl od států hellénských, až tak velkou vzácností (viz „oběti lidské“ v Indexu).