019-015

19.

Ol. 190, 2

293 SE

229 AE

(neznámý)

a. u. c. 735

C. Sentius Saturninus a Q. Lucretius (Cinna?) Vespillo

cos. suff.: M. Vinicius

************************************************************

V Thrákii jako spojenec Rhoimétalkův, strýce a poručníka Kotyových synů porazil M. Lollius Paulinus, pravděpodobně od roku 20 správce Makedonie, Bessy (srov. předešlý rok) a Bastarny zatlačil za Istros/Dunaj. Bastarnové byli definitivně zahnáni následujícího roku L. Tariem Rufem, srov. rok 16. Válku lze označit za "druhou dáckou", srov. roky 112sqq. a 14sqq.  

V Makedonii někdy v této době loupili Skordiskové a Denthélébové, opětovně porobeni byli asi až roku 16 nebo 11. Sloužili pak za žold v římských armádách a za Traiana, již plně romanisováni, se jim dostávalo římského občanství; viz o národních začátcích Skordisků roku 279 a 278.

 

V Bosporské říši zemřel hladovkou ve věku 93 let král Asandros Filokaisar Filorhómaios (vládl od roku 46; jeho životní dráha bývá vymezována též roky 110 až 17), neboť se nemohl smířit s podporou pro římského dobrodruha Scribonia. Jeho manželka Dynamis Filorhómaios, dcera Farnakova, pak vládla samostatně do roku 16. Asandros, o jehož prvních padesáti letech nevíme nic, mimo jiné postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy a zdi s věžemi na ochranu proti nájezdům stepních nomádů.

 

Kolem t. r. zavedli Římané do Antiocheie ve Frygii latinskou kolonii Colonia Caesarea, a to proti Homonadům (srov. rok 25). Válka proti horalům v této oblasti byla ukončena někdy v letech snad 11 před naším letopočtem až asi rok 1 našeho letopočtu P. Sulpiciem Quiriniem, viz rok 12. Přesto však vypuklo již roku 6 našeho letopočtu nové povstání. • Pak teprve nastal v jižní Galatii klid a postupně vznikala tzv. graecorománská kultura.

O vladařských poměrech v Kilikii a souvislostech s rokem 20 viz rok 30. Obyvatelstvo Drsné Kilikie (Kilikiá Trácheia, Cilicia Aspera) a Lykáonie však zůstalo barbarské. Později se konglomerát ethnik v této oblasti, z nichž některá co do původu sahala až k Chetitům, stal známým pod jménem Isaurové: jeden z Isaurů se stal mnohem později křesťanským císařem v Kónstantínopoli, Lev III. Isaurský či Syrský, zakladatel syrské dynastie na východořímském/býzantském trůnu (vládl v letech 718 až 741 našeho letopočtu; dále do konce dynastie vládli ještě Konstantin V., Lev IV., Konstantin VI. a císařovna Irena).

 

L. Cornelius Balbus "Minor" (viz rok 40), africký prokonsul, se vypravil proti Garamantům. Dorazil až do oásy Garama, kterou Římané obsadili a dokonce vystavěli pevnůstku v pohoří Ahaggar v dnešním jižním Alžírsku ( o další válce s Garamanty viz rok 12). Lze se domnívat, že expedice dorazila až k Nigeru, srov. však potíže armádního pochodu v poušti arabské roku 25.

Dne 27. března jako Pun a první z Neřímanů rodem držel v Římě triumf, zároveň poslední "občanský", neboť pak už budou triumfovat jen principové a muži z jejich rodu, srov. rok 29 a v indexu s. v. triumphus. Viz o něm rok 13.

 

V Hispániích nástupcem Furniovým v Přední provincii byl P. Silius Nerva (legát v letech 19 až 16), ve válce s Kantabry byl konečně s velkými ztrátami na vojsku M. Vipsaniem Agrippou zlomen odpor domorodců, když zde bylo bojováno s přestávkami od roku 26 a srov. rok 29 a 16, kdy bylo potlačeno poslední omezené povstání. Kantabrové byli po osmi letech soustavných bojů porobeni, vyhnáni z pevností a sesláni žít do rovin.

Agrippa, který musel nejprve káznit vlastní nepokojné legie, je zbavil zbraní a veškeré Kantabry v branném věku vyhubil, pokud si již předtím v  úniku před zajetím nevzali život. Za svou genocidně vedenou válku odmítl senátem nabízený triumf (nikoli ovšem z důvodů humánních).  

Římané posílili kolonie pro veterány, např. Colonia Augusta Emerita (dnešní Mérida, založena roku 25, viz), nebo Colonia Caesaraugusta, bývalá Salduie (dnešní Zaragoza, založena roku 14). Celý Ibérský poloostrov se v důsledku definitivně otevřel romanisaci. Likvidace bojovných Keltibérů za Augusta způsobila, že o domorodcích s výjimkou Vaskonů (Vasků/Basků) nebude slyšet. 

Brzy z Hispánií vzešla z kolonistů řada literátů, kteří v Římě dosáhli věhlasu (Seneca, Martialis). Za iulsko-claudijské dynastie plynulo z hispánských dolů do Říma mimo jiné dvacet tisíc liber zlata ročně (c. šest a půl tun), většinou ovšem do pokladny principovy.  

 

Augustus byl v Athénách, když za ním dorazilo opět poselstvo senátu s dotazem, koho by vybral za konsula pro tento rok. Aby měl klid, tentokrát to udělal a oba jmenovaní po 1. lednu t. r. úřad nastoupili. V Athénách, kde ještě pobývali indičtí vyslanci, viz rok předcházející, si přál zemřít jistý Ind jmenovaný jako Zarmaros n. "Zarmanochégás z Bargosy/Z. Indos apo Bargosés", jak uvedeno na náhrobku, neboli z Barygaz. Dal se prý, asi jako první a jediný Asiat, zasvětit do eleusínií (sic) a pak se vrhl do ohně pohřební hranice. Zda-li byl buddhistou, není známo; viz k tomu rok 260 a v indexu pod buddhismus. Srov. podobný příběh o gymnosofistovi-bráhmanovi Kalánovi za Alexandra Velikého roku 324, viz v indexu s. v. gymnosofisté.

● Jméno Zarmanochégás je moderně vykládáno jako složenina ze sanskrt. śramana a ákárja/mnich + učitel. Pro cestu na Západ byl vybaven řecky psanou listinou. Na tržišti Barygaz byly ještě v době Augustově a později v oběhu drachmy hellénobakterských králů Apollodota a Menandra, srov. rok 130. 

V Římě princeps převzal doživotní imperium consulare a převzal péči o zákony a mravnost ve státě, cura legum et morum, to vše hned po té, co se vrátil 12. října z Hellady a Asie. Z Říma byl vzdálen od roku 22. U příležitosti oslav jeho návratu z Východu byly na 12. října každoročně konány oběti pontifiků a vestálek u oltáře Fortuny Reducis, Navracející Štěstěny, spojené s hrami a 24 dostihy, augustalia, které byly původně pořádány na počest vítězství nad Antoniem, viz rok 29 a jeho tři triumfy. 15. srpna se později ustálilo na Augustovy svátky, feriae Augusti s. augustae, a vydržely pod názvem Ferragosto dodnes (v křesťanském kalendáři se den uhnízdil jako "nanebevzetí Marie").

12. května byl zasvěcen chrám Martův, s tím spojené díkůvzdání/supplicatio, Mólés Mártis/"Mártovy válečné námahy", personifikované jeho dcery.  

Druhé spiknutí proti němu, vedené senátorem M. Egnatiem Rufem, bylo prozrazeno a v zárodku zlikvidováno. Egnatius dosáhl velké obliby mezi Římany, když za své aedility dával hasit požáry jednotkou udržovanou svýmu vlastními náklady. Snadno pak dosáhl praetury, když však usiloval t. r. o konsulát, narazil. Zda obvinění ze spiknutí bylo reálné nebo smyšlené, se nedozvíme, snad v něm Augustus, byl v té době mimo Město, vycítil konkurenta. Jeho konsul Sentius Saturninus, muž prý velmi poctivý, Egnatiovi kandidaturu zakázal a řekl mu, že i kdyby byl zvolen, volbu neuzná: Egnatius byl zavřen a ve věznici s dalšími spiklenci popraven. 

V Římě se Augustus dlouho nezdržel. V letech 19 až 13 se osobně účastnil vojenských tažení do Gallií proti Germánům, kteří neustále plenili provincii. Spojeným Sugambrům, Usipetům a Tenkterům velel král Sugambrů Maelo (srov. následující roky a viz důvod k válce roku 25).

 

21. září zemřel v Brundisiu římský národní básník P. Vergilius Maro, narozen 15. října roku 70. Narodil se řečník a historik, oddaný tiberiovec C. Velleius Paterculus. Zemřel někdy po roce 30 našeho letopočtu.

Konsulovi t. r. Q. Lucretiu Vespillonovi bývá připisováno autorství pohřební řeči/laudatio funebris za manželku Turii zachované na nejdelším známém náhrobním latinském nápisu zv. laudatio Turiae. Deska snad kdysi na soklu sochy či sousoší byla rozbita někdy před koncem třetího století n. l. a text není úplný. Zachována nejsou ani jména manželů, pouze manžela sestry zesnulé C. Cluvia.

Z životního příběhu vyplývá, že neznámý, snad Q. Lucretius, koupil po exulování T. Annia Milona jeho dům, srov. rok 52, stal se stal obětí proskripcí a neboť stál při Pompeiovi. Turia sama v domě se ubránila Milonovým lidem, když se vrátil z exilu roku 48 a vyprosila v Římě manželovu milost, asi roku 42. Turia byla mnohem mladší než manžel, přesto zemřela dříve.  

 

************************************************************

18.

Ol. 190, 3

194 SE

230 AE

(neznámý)

a. u. c. 736

P. Cornelius Lentulus Marcellinus a Cn. Cornelius Lentulus

************************************************************

Na Kypru bylo při zemětřesení pobořeno několik měst.

 

Král Židů Héródés Veliký založil na místě bývalé Samareie (srov. rok 110) nové hellénistické město, které na Augustovu počet pojmenoval Sebasté (sebastos je řec. ekvivalent lat. augustus).

 

M. Vipsanius Agrippa byl obdařen tribunskou pravomocí, tribunicia potestas, a na pět let velkými vojenskými pravomocemi, imperium proconsulera maius, čímž se vlastně stal Augustovým spoluvládcem a zdálo se, že i nástupcem.

Téhož roku byly vydány zákony postihujícím korupci při kupování úřadů, lex Iulia de ambitu, (trestem byla pětiletá veřejná nečinnost) a k upevnění mravnosti mezi římskými občany vyšších stavů, lex Iulia de maritandis ordinibus a zřejmě t. r. též lex Iulia de adulteriis (srov. předešlý rok); o Augustově mravnosti viz například rok 16, kdy zamilován do přítelovy mladé manželky byl celému Římu na očích. Cizoložství/adulterium se nyní stalo pro Římany zločinem postihující oba účastníky exilem na oddělené ostrovy a zabavením až poloviny majetku. Otec měl v případě prokázaného sexu před sňatkem dcery právo děvče i milence zabít, taktéž manžel za jistých okolností směl milence zabít a musel se v nevěrnicí rozvést.

Augustus chtěl změnit trend vedoucí k vymírání Římanů a podnítit k manželstvím s více dětmi. Netoleroval osamělost a sexuální rozmařilost. Mezi římskou elitou bylo více mužů než žen, takže se s Augustovým požehnáním všichni s výjimkou senátorů směli ženit i s propuštěnkami a jejich děti byly oproti tradici pokládány za legitimní. Augustus použil zákon proti své dceři Iulii i proti její stejnojmenné dceři, vlastně Vipsanii Iulii Agrippině, viz roky 2 a 8+.

Roku 9 n. l. přidal ještě lex Papia Poppaea nuptialis, který dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až 60 letech žili neženatí a ženy ve 20 až 50 roky věku neprovdány (a starší šedesáti se vylučoval, pokud si vzal ženu mladší padesáti). Děvče bylo podle Augusta a dobových zvyklostí zralé pro zásnuby ve svých deseti letech, pro vdavky ve dvanácti.

 

V Koreji vznikl na jihu  poslední ze tří starověkých států po zániku Čosonu, království Pekče/Baekje, založené utečenci z Kogurjo na jihozápadu poloostrova. Existovalo do roku 660 našeho letopočtu, kdy připadlo státu Silla. Jeho sídelním městem bylo Ungdžin, dnešní Kongdžu. Pekče bylo ze všech korejských zemí nejkulturnější a udržovalo čilé námořní spojení a obchod s Čínou (srov. předtím roky 57, 37 a 105). První vládce se jmenoval Ondžo wang/Onjo (18 př. n. l. až 28 n. l.), následoval Taru wang/Daru (28 - 77). Roku 17 Ondžo využil slabosti státu Mahan, viz rok 196, a jejího krále Kje/Gye (vládl od roku 33). Pod záminkou velkého lovu se dostal k sídelnímu městu Mahanu a téměř bez odporu ho obsadil. 

 

************************************************************

17.

Ol. 190, 4

295 SE

231 AE

Ai[...]

a. u. c. 737

C. Furnius a C. Iulius Silanus

************************************************************

Asi t. r. dopravil po návštěvě u Augusta Héródés do Iúdaie z římských studií své syny s Mariammou Alexandra a Aristobúla. Alexandra oženil s Glafyrou II., dcerou krále Kappadoků Archeláa (II.), a Aristobúla (c. 18) s Bereníkou, dcerou Salómy (I.), Héródovy sestry. O Glafyře a jejích dalších manželích viz rok 7 a 2. Kromě toho povolal Héródés ke dvoru do Jerúsaléma svou zapuzenou první manželku Dóridu z Idúmaje společně se synem Antipatrem, královým nejstarším (viz rok 38; popraven roku 4- jen několik dnů před úmrtím otce). Okamžitě vypukly spory mezi Hasmónaji a Idúmaji nanovo (viz rok 29 a 12) intensivně živeny intrikami Antipatrovými.

Dětmi Aristobúlovými s Bereníkou byly Héródés Chalkidský, Héródés Agrippás, Aristobúlos (manž. Iotapy, dc. Sampsigerama II. Emesénského s Iotapou III.), Héródiás (provdána za Héróda Boétha a za tetrarchu Héróda Antipu) a Mariammé (provdána za Héróda Archeláa).

Král Héródés potom hostil M. Vipsania Agrippu, jehož Augustus vyslal do Orientu uspořádat poměry, viz dále rok 15. Říman viděl novostavby v králově říši a v Jerúsalému obětoval hekatombu Jahwemu, pro obyvatele uspořádal hostinu. S blížící se zimou se Agrippa vypravil do Bosporu splnit účel své cesty do Orientu, viz rok 15. Po zimě se plavil Héródés za ním se zastávkami na Rhodu, Kóu, Lesbu, Chiu, kde dal ze svého opravit sloupořadí, Býzantiu až do Sinópy, ke se opět roku 15 setkal s Agrippou.

V Athénách někdy kolem t. r. byl Agrippa poctěn sousoším u vchodu do Propylají, kolosální quadrigou, kterou řídil. Nové Ódeion v Kerameiku Athéňané pojmenovali po Agrippeion (nebo bylo staré jen přejmenováno?). Iulii se tehdy dostalo poct na Ostrovech, v Pafu a Efesu, v Mytiléně zbožněna jako Neá Afrodíté/Venus Genetrix, jak dokládají zachované nápisy. 

Společně se vraceli nikoli po moři, ale přes Paflagonii, Kappadokii a Frygii do Efesu a na Samos. Tehdy při přechodu přes Skamandros se div neutopila Agrippova manželka Iulia a druhý muž říše v rozčílení uložil Ílijským pokutu sto tisíc drachem. Héródés měšťany s Agrippou usmířil, platit nic nemuseli, také řadu hellénských měst obdarovával novými stavbami nebo jejich opravami, resp. zaplatil jejich dluhy u římské daňové administrativy. Přijímal delegace židovských anatolských obcí, viz rok 212, a podpořil jejich stížnosti na provinční a obecní správy nutící je vydávat peníze určené pro Jahweho chrám, rukovat a omezující je v garantované náboženské svobodě.

Agrippa ho v tom podpořil a vydal nařízení, aby židovská práva byla respektována. Když se Agrippa roku 13 vracel do Říma, plul za ním Héródés ještě jednou (zřejmě kamsi na ostrovy), aby mu svěřil svého nejstaršího syna Antipatra. 

 

Augustus (45) adoptoval své vnuky, syny Iulie a M. Vipsania Agrippy Lucia a Gaia Vipsanie Agrippy jako L. a C. Iulia Caesara: Lucius se narodil t. r. a zemřel roku 2 našeho letopočtu (srov. rok 20). Z roku 13 pochází dénárius s hlavou Augustovou, na reversu hlava Iulie pravděpodobně mezi svými syny C. a L. Caesarem a jménem jednoho z tresviri monetales C. Mariem z tromentinské tribue. 

V Římě slaveny stoletní hry, ludi saeculares, pro něž Horatius složil carmen saeculare, stoletní píseň, Augustus obětoval podle výkladu věštby Sibylly 31. května, 1. a 2. června, ještě 11. června konány zápasy v cirku a štvanice. • Poprvé byly hry konány jako ludi tarentini, tarentské hry, roku 249 po dobu tří nocí jako záslibné hry a oběti Ditovi a Proserpině za zdar v tehdy probíhající I. púnské válce. Podruhé snad roku 149 n. 146, pak ještě za principa (= císaře) Claudia roku 47 n. l. (tj. po 64 letech), o dvacet let později za Domitiana roku 88 n. l., za Antonina Pia roku 147 v roce 900. výročí založení Města, za L. Septimia Severa roku 204 a naposledy roku 247 n. l. za Philippa Araba v roce tisícího výročí zrodu Říma (více viz Bohové a jejich svátky).

T. r., snad 26. října, se podle jednoho z dochovaných fastí narodila Agrippina starší, manželka Germanikova.

T. r. nebo již roku 19 zemřel básník A. Tibullus (narozen kolem roku 55)

 

************************************************************

16.

Ol. 191, 1

Diodotos z Tyany

296 SE

232 AE

Pýthagorás

a. u. c. 738

L. Domitius Ahenobarbus a P. Cornelius Scipio

cos. suff.: L. Tarius Rufus

************************************************************

V letech 16 až 10 vypuklo v Delmatii několik lokálních povstání, která potlačil proconsul Illyrika P. Silius Nerva, roku 11/10 pak Tiberius. O bojích Taria Rufa, augustovského hominis novi a pozemkového magnáta v Picenu s majetkem odhadovaným na jedno sto milionů séstertiů (podle jiného čtení rukopisného místa v Pliniovi "pouze" třicet milionů HS), viz rok 19 (roku 23+ jmenován curatorem aquarum a rok na to zemřel).

 

Kolem t. r. se z donucení v Bosporské říši provdala královna Dynamis (46?), dcera Farnakova, za Scribonia, údajně dobrodruha, vydávajícího se za vnuka krále Mithridáta Eupatora Dionýsa (což Dynamis byla také). Scribonius, řec. Skríbónios, ovšem mohl být i římským šlechticem, který byl od dob občanských válek „na cestách“ (rozhodně to nebyl dobrodruh proletářského původu). Viz rok následující.

 

Nejpozději mezi lety 16 až 13 vznikla vyčleněním ze Zadní Hispánie/Hispania ulterior provincia Lusitania se sídlem správy v Emeritě Augustě, dn. Méridě, srov. rok 25. Vedle nejstarší z provincií na poloostrově Přední Hispanie/Hispania Citerior s hlavním městem v Tarraconu, dn. Tarragona, byla třetí provincií, od níž byla odštípnuta Lusitania, Baetica, resp. Hispania ulterior baetica s metropolí v Cordubě.

Augustem nově pacifikované Asturie a Gallaecie připojil k Přední Hispánii (dosud součástí Zadní, která zanikla); o počtech obyvatel v dobyté oblasti viz v indexu s. v. Gallaecia. Poloostrov žil pak v podstatě až do germánské invase začátkem pátého století n. l. v míru, srov. maurské vpády roku 171+ a 177+. Za Ti. Claudia skončila v Hispániích autonomní provinční ražba. ● Tento rok lze pokládat za poslední Augustovy kantaberské války vedené od roku 26, srov. roky 24 a 19, neboť bylo potlačeno poslední povstání.  

Augustus, od léta dlouze pobývající v Galliích (srov. rok 19), rozdělil provincii Gallia Comata, tj. Vlasatá, zřízenou Božským Iuliem, na tři nové provincie: Gallia Belgica, Lugdunensis a Aquitania ("Galliae tres"). Byl to druhý dlouhodobý pobyt Augustův na západě (do roku 13). • Do Gallií moralisujícího římského vládce doprovázela Terentia, mladá manželka jeho přítele C. Cilnia Maecenata. Reakce Livie známa není, Maecenas mlčel, alespoň tak to uchovala historie, a roku 8, kdy zemřel, učinil Augusta jediným dědicem. 

 

Germánští Usipeti, Tenkteři a Sugambrové byli úspěšní v guerrillových bojích a překročili Rýn. Na gallské straně na hlavu porazili legie správce provincie Vlasaté Gallie konsulára M. Lollia Paulina (clades Lolliana, lolliánovská pohroma), armáda přišla o orla Páté legie. Pod tlakem Augustových legií za Rýnem po novém nájezdu roku 12 uzavřel král Maelo příměří a vydal Římanům rukojmí (srov. rok 19). Deudorix, Baetorikův syn, se později připojil k Arminiovu povstání.

Augustus se pokoušel Germány podrobit po velkou část své vlády, ale neuspěl a jeho neúspěch zřejmě uchránil Germány před romanisací; srov. v indexu pod Germánia, Teutoburský les roku 9 n. l. Třebaže to byla tak důležitá součást Augustovy politiky, o dění v Germánii, o válkách a opatřeních jsme informováni velmi skoupě. Stav pramenů jakoby naznačoval, že nebylo čím se chlubit, tak se římští autoři a pozdější opisovači thematu raději vyhýbali. • M. Lollius se pak vytratil z pramenů a objeví se až roku 1 př. n. l. v doprovodu C. Iulia Caesar putujícího do Orientu. Zle tehdy u mladého "prince" pomlouval Tiberia, jehož nesnášel z dob bojů s Germány v Galliích. Nicméně brzy se C. Caesar s Lolliem ošklivě pohádali a Lollius, prý lakomý a velmi bohatý člověk, si roku 2 n. l. vzal život, viz tam a rok 1-, kde asi věrohodnější verse jeho konce. Jeho stejnojmenný syn měl dceru Lollii Paulinu, která se roku 38 stala na několik měsíců manželkou Gaia Iulia Caesara vulgo Caliguly.

 

Následovala pozvolná výstavba rýnské hranice, např. vznikla Vetera Castra u dnešního Xanten a Moguntiacum, dnešní Mainz, Mohuč, pravděpodobně Augusta Treverorum, dnešní Trier/Trevír, za Konstantina I. a jeho nástupců největší římské město severně od Alp s padesáti tisíci obyvateli žijících na ploše čtyřiceti hektarů (jedno z deseti největších měst říše). Války v Germániích v letech 15 př. n. l. až 16 n. l. bývají v moderní době označovány za římsko-germánskou "třicetiletou válku".

Narodil se Arminius, syn knížete Cherusků Segimara, bratr Flavův. Byl zavražděn roku 21 našeho letopočtu. Germánská/německá podoba jeho jména se od 18. století traduje jako Hermann (?).

Nero Claudius Drusus vulgo Drusus starší (žil v letech 38 až 9) a jeho bratr Tiberius, odvolaný Augustem z východu, zahájili t. r. boje s alpskými Kelty a v Raetii s místními briganty. Naopak zpět do Syrie a na východ putoval na Tiberiovo místo M. Vipsanius Agrippa.

Tohoto nebo následujícího roku přetvořil P. Silius Nerva, srov. zde výše, království Nórikum mírovou cestou v plně autonomní klientní stát čili chráněný Římany oproti tributu a závazku poskytování mužstva do pomocných oddílů římské armády; viz rok 178 a 60 a v indexu, v provincii zemi proměnil princeps Ti. Claudius snad roku 48+.

Silius Nerva porazil a podrobil na italské straně Alp v oblasti jezer Camunny a Vennie/Vennony. Římané teď ovládali cesty alpskými průsmyky na sever z Itálie a propojili severní Itálii s Nórikem, Raetií, Vindelicií, Podunajím a Porýním od Severního moře po Balkán. 

V Římě byl po desetileté pause v obsazování funkce jmenován Augustem před odchodem do Gallií praefectem urbi T. Statilius Taurus, cos. suff. 37 a cos. 26, a v úřadu setrval snad až do Augustovy smrti (?). U přístavu Centumcellae vybudoval lázně/thermae Tauri, které se později, jak doloženo za Traiana, staly součástí císařské villy; opuštěny teprve za gothských válek. Taurův stejnojmenný syn byl konsulem roku 11+ a jeho bratr Sisenna Statilius Taurus roku 16+. 

 

Zřejmě ve Veroně zemřel Aemilius Macer, básník, didaktik a překladatel z řečtiny, starší vrstevník Ovidiův (datum narození neznáme). Patřil do literárního kruhu Messalova.

Někdy mezi lety 16 až 2 zemřel básník Sex. Propertius (narozen v Assisiu kolem roku 50).

 

************************************************************

15.

Ol. 191, 2

297 SE

233 AE

Antiochos

a. u. c. 739

M. Livius Drusus Libo a L. Calpurnius Piso Frugi (Pontifex)

************************************************************

V Bosporské říši propukla nespokojenost se Skríbóniem (srov. roku předešlého). Augustus roku 17 vyslal podruhé M. Vipsania Agrippu, aby vybaven nejvyššími velitelskými pravomocemi východ uklidnil, viz roky 23 a 21, a jeho mise trvala do roku 13. Na cestách ho doprovázela Augustova dcera Iulia. O první zastávce v Orientu u Héróda Velikého a jejich společné cestě viz rok 17.

Agrippa pověřil provedením vojenského zásahu krále části Pontu Polemóna I., jenž po krátkém odporu říši na Kimmerském Bosporu obsadil. Jeho obyvatelé, povětšinou Helléni, Skríbónia zavraždili ještě před příchodem Polemónovým a doufali, že se tak zachrání před odplatou rovněž neoblíbeného Polemóna.

Agrippa však také tento státní útvar přeměnil na římský protektorát a na jeho trůn posadil koncem roku krále Polemóna I. Pontského, syna Zénóna z Láodikeie. Královnu Dynamis Filorhómáios donutil, aby se za Polemóna provdala, a to proti její vůli i vůli ostatních Bospořanů. • Polemón I. Eusebés vládl v Bosporu do roku 8. Na pontském trůnu seděl po smrti Dáreiově od roku 36, viz více rok 35.

Následovaly boje Bospořanů proti Polemónovi, a proto se tam vypravil M. Vipsanius Agrippa osobně. S flotilou dorazil jen do Sinópy a tato římská hrozba ukončila povstání již následujícího roku (?).

Do Pater a Bérýtu (a asi též do Héliopole/Ba'albeku; do té doby území náleželo Bérýtu) byly zavedeny kolem t. r. římské kolonie/coloniae Iuliae Augustae. Augustus věnoval peníze kyperskému Pafu na obnovu po zemětřesení a město si z vděku dalo jméno Augusta. Agrippa s Augustovým souhlasem vrátil autonomii Kýziku, o kterou přišel roku 20, viz.

 

Keltští Raetové a Vindelikové byli bratry Tiberiem a Drusem (srov. předešlý rok) definitivně poraženi 1. srpna kdesi u pramenů Istru/Dunaje v Černém lese/Schwarzwald a podrobeni. Římané vyhlásili provincii Raetia, o době zřízení provincie nepanovalo jasno už ve druhém století n. l. Jejím sídelním městem se pravděpodobně stalo Campodunum/dn. Kempten, snad za Traiana n. Hadriána ji nahradila Augusta Vindelicum či Vindelicorum (pozd.)/dnešní Augsburg: původně pevnůstka z let c. 8 až 5 na břehu řeky Wertach, kterou po dvou desetiletích zničila povodeň, pak opodál při soutoku s Lechem povstalo ležení, srov. v indexu s. v. Augusta Vindelicum. Od Nórika na východě Raetii dělila řeka Aenus, dn. Inn.  

Téhož nebo následujícího roku byly vyhlášeny alpské provincie na území 46 keltských, illyrských, venetských i etruských nárůdků (!), jako je vypočítává uchovaný nápis:

Alpes Maritimae se střediskem v Cemenelu, řec. Kemeneleon, dn. součást Nice,

Alpes Cottiae, kde vládl jako praefectus civitatium keltský exkrál a nyní římský jezdec M. Iulius Cottius, viz dále rok 44+; sídelním městem bylo Seguvio, dn. Susa,

Alpes Graiae et Poeninae přiřadil Augustus k Raetii a jako samostatnou provincii se střediskem ve Foru Claudii (Augusti) Vallensium, původně keltské osadě Octodurum, dn. Martigny, ji vyčlenil Ti. Claudius.  

"Vlasatí" Ligurové žijící v Přímořských Alpách byli podrobeni a zotročeni roku 14. Roku 7 či 6 dal Augustus nad dnešním Monakem vztyčit tropaeum Alpium, triumfální znamení nad Alpami, které v původní velikosti bylo padesát metrů vysoké (o expansi do Alp viz rok 25). 

Roku 15 uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které vyssával jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Sdíral se svých krajanů kůži a vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

 

Augustus reformoval mincovní ražbu: ponechal senátu bronzovou minci, sám převzal ražbu stříbrnou a zlatou (mincovny v Lugdunu a Antiochii) Zlatá ražba zůstala císařským privilegiem do konce říše.

 

24. května se Neronovi Claudiovi Drusovi (23) vulgo Drusovi st. narodil Drusus/Tiberius Claudius Nero, pozdější C. Iulius Caesar Germanicus, později adoptivní syn Tiberiův, vojevůdce a literát, autor epigramů a překladatel Arátův. Oženil se s Agrippinou starší, dcerou M. Vipsania Agrippy s Iulií, dcerou Augustovou. Agrippina Maior zemřela roku 33 našeho letopočtu, Germanicus byl pravděpodobně zavražděn 10. října roku 19 našeho letopočtu.

Kolem t. r. zemřel L. Varius Rufus, básník, který se narodil kolem roku 70, a v téže době, nebo už roku 18, se narodil Phaedrus, thrácký otrok a Augustův propuštěnec, bajkář (zemřel kolem roku 50 našeho letopočtu).

Zemřel Augustův přítel, syn propuštěnce, jezdec a zbohatlík P. Vedius Pollio. Po aktijském vítězství se podílel na správě provincie Asia a proslul luxusní villou nad Neápolským zálivem nazývanou Pausilypon, "Konec starostí" (dn. Posillipo, neapolská čtvrť). Kromě toho se proslavil zhovadilou krutostí vůči otrokům: když hostil Augusta, jeden z otroků rozbil cenou nádobu a Vedius ho kázal usmrtit vhozením do rybníka villy s masožravými rybami. Nešťastníkovi zachránilo život to, že se vrhl Augustovi k nohám a žádal o milost; srov. v indexu s. v. otroci. Vedius odkázal většinu majetku s Pausilypem Augustovi, který dal jeho římské sídlo strhnout na jeho místě postavit Liviino sloupořadí, porticus Liviae, prý aby po Vediovi nezůstalo památek.