19-10

19.

Ol. 190, 2

293 SE

229 AE

(neznámý)

a. u. c. 735

C. Sentius Saturninus a Q. Lucretius (Cinna?) Vespillo

cos. suff.: M. Vinicius

************************************************************

V Thrákii jako spojenec Rhoimétalkův, strýce a poručníka Kotyových synů porazil M. Lollius Paulinus, pravděpodobně od roku 20 správce Makedonie, Bessy (srov. předešlý rok) a Bastarny zatlačil za Istros/Dunaj. Bastarnové byli definitivně zahnáni následujícího roku L. Tariem Rufem, srov. rok 16. V Makedonii někdy v této době loupili Skordiskové a Denthélébové, opětovně porobeni byli asi až roku 16 nebo 11. Sloužili pak za žold v římských armádách a za Traiana, již plně romanisováni, se jim dostávalo římského občanství; viz o národních začátcích Skordisků roku 279 a 278.

 

V Bosporské říši zemřel hladovkou ve věku 93 let král Asandros Filokaisar Filorhómáios (vládl od roku 46), neboť se nemohl smířit s podporou pro římského dobrodruha Scribonia. Jeho manželka Dynamis Filorhómáios, dcera Farnakova, pak vládla samostatně do roku 16. Asandros mimo jiné postavil Tauridským Chersonésem napříč ochranné valy a zdi s věžemi na ochranu proti stepním nomádům.

 

Kolem t. r. zavedli Římané do Antiocheie ve Frygii latinskou kolonii Colonia Caesarea, a to proti Homonadům (srov. rok 25). Válka proti horalům v této oblasti byla ukončena někdy v letech snad 11 před naším letopočtem až asi rok 1 našeho letopočtu P. Sulpiciem Quiriniem, viz rok 12. Přesto však vypuklo již roku 6 našeho letopočtu nové povstání. • Pak teprve nastal v jižní Galatii klid a postupně vznikala tzv. graecorománská kultura.

 

O vladařských poměrech v Kilikii a souvislostech s rokem 20 viz rok 30. Obyvatelstvo Drsné Kilikie (Kilikiá Trácheia, Cilicia Aspera) a Lykáonie však zůstalo barbarské. Později se konglomerát ethnik v této oblasti, z nichž některá co do původu sahala až k Chetitům, stal známým pod jménem Isaurové: jeden z Isaurů se stal mnohem později křesťanským císařem v Kónstantínopoli, Lev III. Isaurský či Syrský, zakladatel syrské dynastie na východořímském/býzantském trůnu (vládl v letech 718 až 741 našeho letopočtu; dále do konce dynastie vládli ještě Konstantin V., Lev IV., Konstantin VI. a císařovna Irena).

 

L. Cornelius Balbus "Minor" (viz rok 40), africký prokonsul, se vypravil proti Garamantům. Dorazil až do oásy Garama, kterou Římané obsadili a dokonce vystavěli pevnůstku v pohoří Ahaggar v dnešním jižním Alžírsku ( o další válce s Garamanty viz rok 12). Lze se domnívat, že expedice dorazila až k Nigeru, srov. však potíže armádního pochodu v poušti arabské roku 25. Dne 27. března jako první z Neřímanů rodem držel v Římě triumf. Viz o něm rok 13.

 

V Hispániích byl konečně s velkými ztrátami na vojsku M. Vipsaniem Agrippou zlomen odpor domorodců, když zde bylo bojováno s přestávkami od roku 24, resp. 26 a srov. rok 29 a 16. Kantabrové byli po osmi letech soustavných bojů porobeni, vyhnáni z pevností a sesláni žít do rovin. Agrippa je zbavil zbraní a veškeré Kantabry v branném věku vyhubil, pokud si již předtím v  úniku před zajetím nevzali život. Za svou genocidně vedenou válku odmítl senátem nabízený triumf (nikoli ovšem z důvodů humánních).  

Římané posílili kolonie pro veterány, např. Colonia Augusta Emerita (dnešní Mérida, založena roku 25, viz), nebo Colonia Caesaraugusta, bývalá Salduba (dnešní Zaragoza, založena roku 14). Celý Ibérský poloostrov se v důsledku definitivně otevřel romanisaci. Likvidace bojovných Keltibérů za Augusta způsobila, že o domorodcích s výjimkou Vaskonů (Vasků/Basků) nebude slyšet. Brzy z Hispánií vzešla z kolonistů řada literátů, kteří v Římě dosáhli věhlasu (Seneca, Martialis). Za iulsko-claudijské dynastie plynulo z hispánských dolů do Říma mimo jiné dvacet tisíc liber zlata ročně (c. šest a půl tun), většinou ovšem do pokladny principovy.  

 

Augustus byl v Athénách, když za ním dorazilo opět poselstvo senátu s dotazem, koho by vybral za konsula pro tento rok. Aby měl klid, tentokrát to udělal a oba jmenovaní po 1. lednu t. r. úřad nastoupili. V Athénách, kde ještě pobývali indičtí vyslanci, viz rok předcházející, si jistý Ind jmenovaný jako Zarmaros n. Zarmanochégás z Bargosy/Barygazy přál zemřít. Dal se prý, asi jako první a jediný Asiat, zasvětit do eleusínií (sic) a pak se vrhl do ohně pohřební hranice. Srov. podobný příběh o gymnosofistovi-bráhmanovi Kalánovi za Alexandra Velikého roku 324, viz v indexu s. v. gymnosofisté.

 

V Římě princeps převzal doživotní imperium consulare a převzal péči o zákony a mravnost ve státě, cura legum et morum, to vše hned po té, co se vrátil 12. října z Hellady a Asie. Z Říma byl vzdálen od roku 22. U příležitosti oslav jeho návratu z Východu byly na 12. října každoročně konány oběti pontifiků a vestálek u oltáře Fortuny Reducis, Navracející Štěstěny, spojené s hrami, augustalia, které byly původně pořádány na počest vítězství nad Antoniem, viz rok 29 a jeho tři triumfy. 15. srpna se později ustálilo na Augustovy svátky, feriae Augusti s. augustae, a vydržely pod názvem Ferragosto dodnes (v křesťanském kalendáři se den uhnízdil jako "nanebevzetí Marie"). 

Druhé spiknutí proti němu, vedené M. Egnatiem Rufem, bylo prozrazeno a v zárodku zlikvidováno.

 

V Římě se Augustus dlouho nezdržel. V letech 19 až 13 se osobně účastnil vojenských tažení do Gallií proti Germánům, kteří neustále plenili provincii. Spojeným Sugambrům, Usipetům a Tenkterům velel král Sugambrů Maelo (srov. následující roky a viz důvod k válce roku 25).

 

21. září zemřel v Brundisiu římský národní básník P. Vergilius Maro, narozen 15. října roku 70. Narodil se řečník a historik C. Velleius Paterculus. Zemřel někdy po roce 30 našeho letopočtu.

 

************************************************************

18.

Ol. 190, 3

194 SE

230 AE

(neznámý)

a. u. c. 736

P. Cornelius Lentulus Marcellinus a Cn. Cornelius Lentulus

************************************************************

Na Kypru bylo při zemětřesení pobořeno několik měst.

 

Král Židů Héródés Veliký založil na místě bývalé Samareie (srov. rok 110) nové hellénistické město, které na Augustovu počet pojmenoval Sebasté (sebastos je řec. ekvivalent lat. augustus).

 

M. Vipsanius Agrippa byl obdařen tribunskou pravomocí, tribunicia potestas, a na pět let velkými vojenskými pravomocemi, imperium proconsulera maius, čímž se vlastně stal Augustovým spoluvládcem a zdálo se, že i nástupcem.

Téhož roku byly vydány zákony postihujícím korupci při kupování úřadů, lex Iulia de ambitu, (trestem byla pětiletá veřejná nečinnost) a k upevnění mravnosti mezi římskými občany vyšších stavů, lex Iulia de maritandis ordinibus a zředjmě t. r. též lex Iulia de adulteriis (srov. předešlý rok); o Augustově mravnosti viz například rok 16, kdy zamilován do přítelovy mladé manželky byl celému Římu na očích. Cizoložství, adulterium, bylo nyní pro Římany zločinem postihující oba účastníky exilem na oddělené ostrovy a zabavením až poloviny majetku. Otec měl v případě prokázaného sexu před sňatkem dcery právo děvče i milence zabít, taktéž manžel za jistých okolností směl milence zabít a musel se v nevěrnicí rozvést.

Augustus chtěl změnit trend vedoucí k vymírání Římanů a podnítit k manželstvím s více dětmi. Netoleroval osamělost a sexuální rozmařilost. Mezi římskou elitou bylo více mužů než žen, takže se s Augustovým požehnáním všichni s výjimkou senátorů směli ženit i s propuštěnkami a jejich děti byly oproti tradici pokládány za legitimní. Augustus použil zákon proti své dceři Iulii i proti její stejnojmenné dceři, vlastně Vipsanii Iulii Agrippině, viz roky 2 a 8+.

Roku 9 n. l. přidal ještě lex Papia Poppaea nuptialis, který dokonce zabraňoval dědit mužům, kteří ve svých 25 až 60 letech žili neženatí a ženy ve 20 až 50 roky věku neprovdány (a starší šedesáti se vylučoval, pokud si vzal ženu mladší padesáti). Děvče bylo podle Augusta a dobových zvyklostí zralé pro zásnuby ve svých deseti letech, pro vdavky ve dvanácti.

 

V Koreji vznikl poslední ze tří starověkých států, království Pekče či Paekče, založené utečenci z Kogurjo na jihozápadu poloostrova. Království existovalo do roku 660 našeho letopočtu, kdy připadlo státu Šilla. Jeho sídelním městem bylo Ungdžin, dnešní Kongdžu. Pekče bylo nejkulturnější zemí ze všech korejských států a udržovalo čilé námořní spojení a obchod s Čínou (srov. předtím roky 57, 37 a 105). První vládce se jmenoval Ongjo wang (18 př. n. l. až 28 n. l.), následoval Taru wang (28 - 77).

 

************************************************************

17.

Ol. 190, 4

295 SE

231 AE

Ai[...]

a. u. c. 737

C. Furnius a C. Iulius Silanus

************************************************************

Asi t. r. dopravil po návštěvě u Augusta Héródés do Iúdaie z římských studií své syny s Mariammou Alexandra a Aristobúla. Alexandra oženil s Glafyrou II., dcerou krále Kappadoků Archeláa (II.), a Aristobúla (c. 18) s Bereníkou, dcerou Salómé (I.), Héródovy sestry. O Glafyře a jejích dalších manželích viz rok 7 a 2. Kromě toho povolal Héródés ke dvoru do Jerúsaléma i svou zapuzenou první manželku Dóridu z Idúmaje společně se synem Antipatrem, královým nejstarším (viz rok 38; popraven roku 4- jen několik dnů před úmrtím otce). Okamžitě nastaly spory mezi Hasmónaji a Idúmaji nanovo (viz rok 29 a 12) intensivně živeny intrikami Antipatrovými.

Dětmi Aristobúlovými s Bereníkou byly Héródés Chalkidský, Héródés Agrippás, Aristobúlos (manž. Iotapy III., dc. Sampsigerama II. Emessénského), Héródiás (provdána za Héróda Boétha a za tetrarchu Héróda Antipu) a Mariamé (provdána za Héróda Archeláa).

Král Héródés potom hostil M. Vipsania Agrippu, jehož Augustus vyslal do Orientu uspořádat poměry, viz dále rok 15. Říman viděl novostavby v králově říši a v Jerúsalému obětoval hekatombu Jahwemu. Když se pak Agrippa vypravil do Bosporu, viz rok 15, plavil se Héródés po egejských ostrovech, asijských městech až do Sinópy a řadu hellénských měst cestou obdarovával novými stavbami nebo jejich opravami, resp. zaplatil jejich dluhy u římské daňové administrativy. Když se Agrippa roku 13 vracel do Říma, plul za ním Héródés ještě jednou (zřejmě kamsi na ostrovy), aby mu svěřil svého nejstaršího syna Antipatra. 

 

Augustus (45) adoptoval své vnuky, syny Iulie a M. Vipsania Agrippy Lucia a Gaia Vipsanie Agrippy jako L. a C. Iulia Caesara: Lucius se narodil t. r. a zemřel roku 2 našeho letopočtu (srov. rok 20).

V Římě slaveny stoletní hry, ludi saeculares, pro něž Horatius složil carmen saeculare, stoletní píseň. • Poprvé byly hry konány jako ludi tarentini, tarentské hry, roku 249 po dobu tří nocí jako záslibné hry a oběti Ditovi a Proserpině za zdar v tehdy probíhající I. púnské válce. Podruhé snad roku 149 n. 146, pak ještě za principa (= císaře) Claudia roku 47 n. l. (tj. po 64 letech), o dvacet let později za Domitiana roku 88 n. l., za Antonina Pia roku 147 v roce 900. výročí založení Města, za L. Septimia Severa roku 204 a naposledy roku 247 n. l. za Philippa Araba v roce tisícího výročí zrodu Říma (více viz Bohové a jejich svátky).

T. r. nebo již roku 19 zemřel básník A. Tibullus (narozen kolem roku 55).

 

************************************************************

16.

Ol. 191, 1

Diodotos z Tyany

296 SE

232 AE

Pýthagorás

a. u. c. 738

L. Domitius Ahenobarbus a P. Cornelius Scipio

cos. suff.: L. Tarius Rufus

************************************************************

V letech 16 až 10 vypuklo v Delmatii několik lokálních povstání, která potlačil proconsul Illyrika P. Silius Nerva, roku 11/10 pak Tiberius. O bojích Taria Rufa, augustovského hominis novi a pozemkového magnáta v Picenu s majetkem odhadovaným na jedno sto milionů séstertiů (podle jiného čtení rukopisného místa v Pliniovi "pouze" třicet milionů HS), viz rok 19 (roku 23+ jmenován curatorem aquarum a rok na to zemřel).

 

Kolem t. r. se z donucení v Bosporské říši provdala královna Dynamis (46?), dcera Farnakova, za Scribonia, údajně dobrodruha, vydávajícího se za vnuka krále Mithridáta Eupatora Dionýsa (což Dynamis byla také). Scribonius, řec. Skríbónios, ovšem mohl být i římským šlechticem, který byl od dob občanských válek „na cestách“ (rozhodně to nebyl dobrodruh proletářského původu). Viz rok následující.

 

Mezi lety 16 až 13 vznikla vyčleněním ze Zadní Hispánie/Hispania ulterior provincia Lusitania se sídlem správy v Emeritě Augustě, dn. Méridě. Vedle nejstarší z provincií na poloostrově Přední Hispanie/Hispania Citerior s hlavním městem v Tarraconu, dn. Tarragona, byla třetí provincií, od níž byla odštípnuta Lusitania, Baetica, resp. Hispania ulterior baetica s metropolí v Cordubě. Augustem nově pacifikované Asturie a Gallaecie připojil k Přední Hispánii (dosud součástí Zadní, která zanikla); o počtech obyvatel v dobyté oblasti viz v indexu s. v. Gallaecia. Poloostrov žil pak v podstatě až do germánské invase začátkem pátého století n. l. v míru, srov. maurské vpády roku 171+ a 177+.

Augustus, od léta dlouze pobývající v Galliích (srov. rok 19), rozdělil provincii Gallia Comata, tj. Vlasatá, zřízenou Božským Iuliem, na tři nové provincie: Gallia Belgica, Lugdunensis a Aquitania ("Galliae tres"). Byl to druhý dlouhodobý pobyt Augustův na západě (do roku 13). • Do Gallií moralisujícího římského vládce doprovázela Terentia, mladá manželka jeho přítele C. Cilnia Maecenata. Reakce Livie známa není, Maecenas mlčel, alespoň tak to uchovala historie, a roku 8, kdy zemřel, učinil Augusta jediným dědicem. 

 

Germánští Usipeti, Tenkteři a Sugambrové byli úspěšní v guerrillových bojích a překročili Rýn. Na gallské straně na hlavu porazili legie správce provincie Vlasaté Gallie konsulára M. Lollia Paulina (clades Lolliana, lolliánovská pohroma). Pod tlakem Augustových legií za Rýnem po novém nájezdu roku 12 uzavřel král Maelo příměří a vydal Římanům rukojmí (srov. rok 19). Deudorix, Baetorikův syn, se později připojil k Arminiovu povstání.

Augustus se pokoušel Germány podrobit po velkou část své vlády, ale neuspěl a jeho neúspěch zřejmě uchránil Germány před romanisací; srov. v indexu pod Germánia, Teutoburský les roku 9 n. l. Třebaže to byla tak důležitá součást Augustovy politiky, o dění v Germánii, o válkách a opatřeních jsme informováni velmi skoupě. Stav pramenů jakoby naznačoval, že nebylo čím se chlubit, tak se římští autoři a pozdější opisovači thematu raději vyhýbali. • M. Lollius se pak vytratil z pramenů a objeví se až roku 1 př. n. l. v doprovodu C. Iulia Caesar putujícího do Orientu. Zle tehdy u mladého "prince" pomlouval Tiberia, jehož nesnášel z dob bojů s Germány v Galliích. Nicméně brzy se C. Caesar s Lolliem ošklivě pohádali a Lollius, prý lakomý a velmi bohatý člověk, si roku 2 n. l. vzal život, viz tam. Jeho stejnojmenný syn měl dceru Lollii Paulinu, která se roku 38 stala na několik měsíců manželkou Gaia Iulia Caesara vulgo Caliguly.

 

Následovala pozvolná výstavba rýnské hranice, např. vznikla Vetera Castra u dnešního Xanten a Moguntiacum, dnešní Mainz, Mohuč, pravděpodobně Augusta Treverorum, dnešní Trier/Trevír, za Konstantina I. a jeho nástupců největší římské město severně od Alp s padesáti tisíci obyvateli žijících na ploše čtyřiceti hektarů (jedno z deseti největších měst říše). Války v Germániích v letech 15 př. n. l. až 16 n. l. bývají v moderní době označovány za římsko-germánskou "třicetiletou válku".

Narodil se Arminius, syn knížete Cherusků Segimara, bratr Flavův. Byl zavražděn roku 21 našeho letopočtu. Germánská/německá podoba jeho jména se od 18. století traduje jako Hermann (?).

Nero Claudius Drusus vulgo Drusus starší (žil v letech 38 až 9) a jeho bratr Tiberius, odvolaný Augustem z východu, zahájili t. r. boje s alpskými Kelty a v Raetii s místními briganty. Naopak zpět do Syrie a na východ putoval na Tiberiovo místo M. Vipsanius Agrippa.

Tohoto nebo následujícího roku přetvořil P. Silius Nerva, srov. zde výše, království Nórikum mírovou cestou v plně autonomní klientní stát čili chráněný Římany oproti tributu a závazku poskytování mužstva do pomocných oddílů římské armády; viz rok 178 a 60 a v indexu, v provincii zemi proměnil princeps Ti. Claudius snad roku 48+.

Silius Nerva porazil a podrobil na italské straně Alp v oblasti jezer Camunny a Vennie/Vennony. Římané teď ovládali cesty alpskými průsmyky na sever z Itálie a propojili severní Itálii s Nórikem, Raetií, Vindelicií, Podunajím a Porýním od Severního moře po Balkán. 

V Římě byl po desetileté pause jmenován Augustem před odchodem do Gallií praefectem urbi T. Statilius Taurus, cos. suff. 37 a cos. 26, a v úřadu setrval snad až do Augustovy smrti (?). Jeho stejnojmenný syn byl konsulem roku 11+ a jeho bratr Sisenna Statilius Taurus roku 16+.

 

Zřejmě ve Veroně zemřel Aemilius Macer, básník a didaktik, starší vrstevník Ovidiův (datum narození neznáme). Patřil do literárního kruhu Messalova.

Někdy mezi lety 16 až 2 zemřel básník Sex. Propertius (narozen v Assisiu kolem roku 50).

 

************************************************************

15.

Ol. 191, 2

297 SE

233 AE

Antiochos

a. u. c. 739

M. Livius Drusus Libo a L. Calpurnius Piso Frugi (Pontifex)

************************************************************

V Bosporské říši propukla nespokojenost se Skríbóniem (srov. roku předešlého). Augustus roku 17 vyslal podruhé M. Vipsania Agrippu, aby vybaven nejvyššími velitelskými pravomocemi východ uklidnil, viz roky 23 a 21, a jeho mise trvala do roku 13. Na cestách ho doprovázela Augustova dcera Iulia. Agrippa pověřil provedením vojenského zásahu krále části Pontu Polemóna I., jenž po krátkém odporu říši na Kimmerském Bosporu obsadil. Jeho obyvatelé, povětšinou Helléni, Skríbónia zavraždili ještě před příchodem Polemónovým a doufali, že se tak zachrání před odplatou rovněž neoblíbeného Polemóna.

Agrippa však také tento státní útvar přeměnil na římský protektorát a na jeho trůn posadil koncem roku krále Polemóna I. Pontského, syna Zénóna z Láodikeie. Královnu Dynamis Filorhómáios donutil, aby se za Polemóna provdala, a to proti její vůli i vůli ostatních Bospořanů. • Polemón I. Eusebés vládl v Bosporu do roku 8. Na pontském trůnu seděl po smrti Dáreiově od roku 36, viz více rok 35.

Následovaly boje Bospořanů proti Polemónovi, a proto se tam vypravil M. Vipsanius Agrippa osobně. S flotilou dorazil jen do Sinópy a tato římská hrozba ukončila povstání již následujícího roku (?).

 

Do Bérýtu a Pater (a asi též do baalbecké Héliopole) byly zavedeny kolem t. r. římské kolonie. Augustus věnoval peníze kyperskému Pafu na obnovu po zemětřesení a město si z vděku dalo jméno Augusta. Agrippa s Augustovým souhlasem vrátil autonomii Kýziku, o kterou přišel roku 20, viz.

 

Keltští Raetové a Vindelikové byli bratry Tiberiem a Drusem (srov. předešlý rok) definitivně poraženi 1. srpna kdesi u pramenů Istru/Dunaje v Černém lese/Schwarzwald a podrobeni. Římané vyhlásili provincii Raetia, jejímž sídelním městem se stala Augusta Vindelicum či Vindelicorum, dnešní Augsburg. 

Téhož nebo následujícího roku byly vyhlášeny alpské provincie na území 46 keltských, illyrských, venetských i etruských nárůdků (!), jako je vypočítává uchovaný nápis:

Alpes Maritimae se střediskem v Cemenelu, řec. Kemeneleon, dn. součást Nice,

Alpes Cottiae, kde vládl jako praefectus civitatium keltský exkrál a nyní římský jezdec M. Iulius Cottius, viz dále rok 44+; sídelním městem bylo Seguvio, dn. Susa,

Alpes Graiae et Poeninae přiřadil Augustus k Raetii a jako samostatnou provincii se střediskem ve Foru Claudii (Augusti) Vallensium, původně keltské osadě Octodurum, dn. Martigny, ji vyčlenil Ti. Claudius.  

"Vlasatí" Ligurové žijící v Přímořských Alpách byli podrobeni a zotročeni roku 14. Roku 7 či 6 dal Augustus nad dnešním Monakem vztyčit tropaeum Alpium, triumfální znamení nad Alpami, které v původní velikosti bylo padesát metrů vysoké (o expansi do Alp viz rok 25). 

Roku 15 uklidňoval Augustus v Galliích osobně protesty Keltů, které vyssával jistý Licinius, sám Kelt, Caesarův otrok a Augustem pozdvižen na prokurátora jeho majetku v Galliích. Sdíral se svých krajanů kůži a vymyslel, že prosinec je vlastně "desátý měsíc"/december, takže ještě dva měsíce do konce roku zbývají a tudíž je třeba platit daně jako za čtrnáct měsíců v roce. Augustovi to vysvětlil jednoduše: peníze tak jako tak vybíral pro něho a pro Římany, "poněvadž národové s takovým bohatstvím jako Keltové hrozí vzpourami".

 

Augustus reformoval ražbu mincí: ponechal senátu bronzovou minci, sám převzal ražbu stříbrnou a zlatou (mincovny v Lugdunu a Antiochii).

 

24. května se Neronovi Claudiovi Drusovi (23) vulgo Drusovi st. narodil Drusus/Tiberius Claudius Nero, pozdější C. Iulius Caesar Germanicus, později adoptivní syn Tiberiův, vojevůdce a literát, autor epigramů a překladatel Arátův. Oženil se s Agrippinou starší, dcerou M. Vipsania Agrippy s Iulií, dcerou Augustovou. Agrippina Maior zemřela roku 33 našeho letopočtu, Germanicus byl pravděpodobně zavražděn 10. října roku 19 našeho letopočtu.

Kolem t. r. zemřel L. Varius Rufus, básník, který se narodil kolem roku 70, a v téže době, nebo už roku 18, se narodil Phaedrus, thrácký otrok a Augustův propuštěnec, bajkář (zemřel kolem roku 50 našeho letopočtu).

Zemřel Augustův přítel, syn propuštěnce, jezdec a zbohatlík P. Vedius Pollio. Po aktijském vítězství se podílel na správě provincie Asia a proslul luxusní villou nad Neápolským zálivem nazývanou Pausilypon, "Konec starostí" (dn. Posillipo, neapolská čtvrť). Kromě toho se proslavil zhovadilou krutostí vůči otrokům: když hostil Augusta, jeden z otroků rozbil cenou nádobu a Vedius ho kázal usmrtit vhozením do rybníka villy s masožravými rybami. Nešťastníkovi zachránilo život to, že se vrhl Augustovi k nohám a žádal o milost; srov. v indexu s. v. otroci. Vedius odkázal většinu majetku s Pausilypem Augustovi, který dal jeho římské sídlo strhnout na jeho místě postavit Liviino sloupořadí, porticus Liviae, prý aby po Vediovi nezůstalo památek. 

 

************************************************************

14.

Ol. 191, 3

298 SE

234 AE

Polyainos

a. u. c. 740

M. Licinius Crassus a Cn. Cornelius Lentulus (Augur)

************************************************************

V zimě t. roku, pravděpodobně po smrti dynasty Rola (vládl Dákům od roku 44) překročili opět Dákové a Bastarnové Dunaj; vypuklo povstání Getů a plenění v Moesiích. Getové jsou v soudobých pramenech odlišováni od Dáků podle dunajského břehu, tzn. že označení Getové patří pro pravobřežní Dáky (?). Aelius Catus Gety zarazil a údajně na padesát tisíc jich zpoza Dunaje přesídlil na thrácký břeh.

 

Zřejmě t. r.  v Bosporské říši zemřela královna Dynamis Filorhómáios. Personální unie mezi královstvím Pontos a Bosporos existovala v osobě Polemóna I. Euseba (srov. předešlý rok a 35). Královnin syn Tiberios Iúlios Aspúrgos Filorhómáios, syn Asandrův, obdržel knížectví mezi Fanagoreiou a Gorgippií.

Zachované prameny lze interpretovat i jiným způsobem, např.: královna Dynamis uprchla ke králi Maiotů Aspúrgovi, synovi krále Aesandrocha. Nato vypukla dlouhá válka proti Polemónovi, trvající až do roku 8, kdy byl po prohrané bitvě zajat a popraven (srov. tam). „Aspúrgovci“ se pak usadili mezi Fanagorejí a Gorgippií.

Královna Dynamis by podle tohoto sledu událostí vládla do roku 8 našeho letopočtu a zemřela ve věku sedmdesáti let. Za Aspúrga byla provdána a království spravovali spolu. Po její smrti po dvouleté pause/interregnu vládl Aspúrgos, a to od roku 10 n. 11 našeho letopočtu do roku 38 jako přítel S. P. Q. R.; zemřel po principovi Tiberiovi.

 

V Římě byla po požáru restaurována basilica Aemilia (srov. rok 179 a index). Jméno rodu Aemiliů zachovala, třebaže většinu peněz nyní poskytl Augustus, viz o jejích novostavbách rok 50.

 

************************************************************

13.

Ol. 191, 4

299 SE

235 AE

Zénón II.

a. u. c. 741

Ti. Claudius Nero I. a P. Quinctilius Varus

************************************************************

V Thrákii podnítil besský kněz Dionýsova kultu Bulogaisés či Vologaisés (nebyl Parth) válku proti prořímským dynastů Sapajům, Odrysům a Astům. Jejich vládce Rhéskúporis II. (vládl od roku 22) byl povstalci v poli poražen a zavražděn (o konci povstání viz rok 10). Tím byla prakticky uzavřena historie astské thrácké dynastie, vládnoucí od asi roku 100 (viz tam): Rhéskúporiův syn Kotys IX. je doložen roku 11 pouze nápisně. O dlouhých válkách s Bessy viz rok 62 a násl.

Dynasta Rhoimétalkés I., strýc Rhéskúporiův, uprchl na Chersonésos Thrácký, který byl tehdy v majetku M. Vipsania Agrippy. Nástupcem a vlastně i spoluvládcem (srov. rok 10) se stal jeho bratr Rhéskúporis III. Dynastie Sapajů vydržela ve své zemi u moci do roku 46 našeho letopočtu, kdy vznikla provincia Thracia (srov. rok 10, kdy bylo povstání Bessů definitivně potlačeno).

V Moesiích porazil konsulár Cn. Cornelius Lentulus Bastarny a Gety na pravém, Dáky pak na levém břehu Dunaje. Římané začali opevňovat pravý břeh: začátek obranného valu, limes, na Dunaji. Území mezi Dunajem, pohořím Haimos a mořem, tj. Moesii, nyní ripa Thraciae, "Thrácký břeh", dostali od Římanů do správy thráčtí Sapajové, a to až do konce svého státu roku 46 našeho letopočtu, viz. Tím dostali Římané pod kontrolu celý pravý břeh Istru/Dunaje od pramene po ústí.

To byl také konec samostatného getského státního útvaru, existující po rozpadu Burebistovy říše roku 44 (srov. tam). • Getové snad byli součástí Dáků, kteří žili na této straně Dunaje (srov. předešlý rok). Boje s Dáky trvaly ještě několik let, ale Cn. Cornelius Lentulus byl vyznamenán triumfálními odznaky. Doprovázel později Tiberiova syna Drusa Iulia Caesara po roce 14+ na tažení v Illyriku, zemřel roku 25+.

V Pannoniích vypukla válka proti Pannonům (srov. rok 120), bellum Pannonicum, válka pannonská (trvala do roku 9). Vrchním velitelem byl M. Vinicius, od roku 9 Tiberius, který do roku 10 srazil na kolena povstání Delmatů; srov. rok 16.

Augustus, měl na podzim padesát, se vrátil z Gallií, kde byl od roku 16, do Říma. Byl velkolepě uvítán a dal si s Agrippou prodloužit imperium proconsulare. Místodržitelem v (třech) Galliích byl od t. r. Nero Claudius Drusus, Tiberiův mladší bratr. Augustus zvýšil počet římských legií na 28. K dalšímu zvýšení na třicet došlo až za císaře Trajána. Doba vojenské služby stanovil na šestnáct, u praetoriánské gardy na dvanáct let.

Mezi lety 13 až 9 na Augustův pokyn a na oslavu jeho hispánských vítězstvích v Římě vystavěn Oltář Míru, ara Pacis augustae, viz více v indexu s. v., dedikován 30. ledna 9, v den padesátých narozenin Livie. Jako první celokamenné divadlo bylo otevřeno nákladem velkého bohatce a přítele Augustova L. Cornelia Balba theatrum Balbi (srov. rok 19 a 40). Stalo se tak právě v okamžiku Augustova návratu z Gallií, kdy se znovu rozvodnil Tiber a Balbovo divadlo bylo možné navštívut pouze po plavbě loďkou. O dalším římském divadle viz rok 11.

Ve fešáckém exilu zemřel tohoto nebo začátkem následujícího roku bývalý triumvir M. Aemilius Lepidus, formálně stále pontifex maximus; od roku 36 žil ve ville v Circei. Augustus se 6. března následujícího roku ujal nejvyššího pontifikátu osobně a po něm velekněžský úřad zastávali všichni imperátoři do roku 382 n. l., kdy ho odmítl křesťan Gratianus. • Lepidus býval nejbližším Caesarovým důvěrníkem v Římě, Božský Iulius mu věřil více než M. Antoniovi. Svěřil mu dozor nad Městem během tažení proti Pompeiovi a do Orientu, stejně jako do Afriky. Za Caesarova diktátorství byl dvakrát jeho velitelem jízdy, magister equitum,  a Lepidus patřil ke skupině lidí, s nimiž strávil večer před zahájením občanské války; u něho Caesar večeřel před svými ídami.

Rok prvního konsulátu Augustova nástupce Tiberia (29). Jeho kolegou byl Quinctilius Varus (tehdy asi 33letý), který o 22 let později zahyne se třemi legiemi v Germánii v teutoburské katastrofě.

Narodil Nero Claudius Drusus, pozdější Drusus Iulius Caesar, jediný syn budoucího císař Tiberia (zavražděn vlastní manželkou Livillou roku 23 n. l.), viz rok 11.

 

************************************************************

12.

Ol. 192, 1

Diofanés z Aiolidy

300 SE

236 AE

Leónidás

a. u. c. 742

M. Valerius Messala Barbatus Appianus a P. Sulpicius Quirinius

coss. suff.: C. Valgius Rufus, C. Caninius Rebilus a L. Volusius Saturninus

************************************************************

Někdy po roku 12 se v Bosporské říši oženil král Polemón I. Eusebés s Pýthodóridou, dcerou Pýthodóra z Trall a Antonie, dcerou triumvira M. Antonia. Z tohoto manželství vzešly tři děti, vše hlavy "korunované" (srov. rok 35, 14, 8).

Někdy po tomto roce zemřel Ateporix Galatský, vládce v Zélítidě, tj. v Pontu Galatiku, kde vládl od roku 36. Jeho území bylo rozděleno mezi provincii Bíthýnii & Pontos a dynasty Polemóna Pýthodóra event. Dyteuta (srov. rok 36 a 29). • Provincie Asie byla postižena několika zemětřeseními a Augustus ze svého uhradil její roční tribut. 

V Armenii zemřel král Tigránés II. (vládl od roku 20). Nástupcem se stal jeho syn Tigránés III. Filhellén (do roku 6 panoval samostatně, ve společné vládě pak až do roku 2 našeho letopočtu).

 

V Tráchónítidě se rozhořelo lidové povstání proti králi Židů Héródovi, do roku 8 potlačené (viz tam). Tráchónítis byla Římany roku 20 králi darována.

Antipatros, Héródův (nejstarší) syn s Dóridou, obvinil v Římě (viz rok 17) své nevlastní bratry Alexandra a Aristobúla, syny Héróda s Mariamou, z komplotu proti otci. Záležitost byla Héródem přednesena Augustovi. Vládce oikúmeny na čas spory uklidnil rozhodnutím, které učinil v Aquileji, aby Antipatros jakožto starší měl čistě symbolické právo na nadvládu nad oběma nevlastními bratry (srov. rok 17). Héródés z vděku nad rozhodnutím věnoval Augustovi tři sta talentů a Augustus se revanšoval polovinou výnosů kyperských měděných dolů a nad druhou polovinou učinil krále správcem. 

Po druhém takovém obvinění usmiřoval otce se syny roku 8 Archeláos Kappadocký v Jerúsalému. Alexandros připravil králi spisek, v němž vylíčil poměry u dvora a kdo proti komu intrikuje. Archeláos ho s Héródem probral, židovský král dal na výklad Kappadočanův, že Alexandros není spiklencem a rodina se opět usmířila, viz však rok 7. Héródés pak věnoval Archeláovi sedmdesát talentů a osobně ho doprovodil až do Antiocheje. 

 

V Galliích odrazil Nero Claudius Drusus (25) Sugambry a pak se s armádou vypravil za Rýn do Germánie (Drusova germánská tažení v letech 12-9). Na podzim začalo první tažení Drusa a jeho flotily proti Germánům, a to přes Usipety do Fríska: byla to první válečná flotila i expedice Římanů v Severním moři. Drusus st. dal vyhloubit kanál či systém kanálů z Rýna severním směrem k jezeru Flevo, fossa drusiana/"drúsovský příkop", který použil roku 16 n. l. Drusuv syn Germanicus; ačkoli byl opravován, viz rok 58+, a v užívání ještě další staletí, jeho průběh znám není (na rozdíl od kanálu Cn. Domitia Corbulona, fossa Corbulonis mezi Rýnem a Mosou/Maasou z roku c. 47+, viz tam, který je z části viditelný dodnes).

 

Základnou Římanů byla Fectio u Batavů, dnešní Vechten. Římské loďstvo dosáhlo ústí Rýna a podél pobřeží Atlantiku si podmanil Drusus Frísy, uzavřel spojeneckou smlouvu s Ampsivary (o jejich hořkém konci viz rok 58+) a vpadl na území Chauků.  V zimě, kdy se legie vrátily do svých ležení a Drusus do Říma, se vytvořila protiřímská koalice Germánů, kterou tvořily kmeny Suébů, Quádů, Sugambrů, Cherusků atd.

Tím byly zahájeny jen málo přerušované války Římanů s Germány, jimž nakonec po více než čtyřech staletích Římané podlehli (srov. rok 113 a 58). Za Augusta trvala ofensivní fáze do roku 16 n. l., během níž se Římané dostali až k Labi, ale také utrpěli ostudnou porážku v Teutoburském lese r. 9 n. l. (posledního orla tří legií P. Quinctilia Vara vrátil do Říma až za císaře Claudia P. Gabinius Secundus Cauchicus, viz rok 6).

Po smrti M. Aemilia Lepida, viz předešlý rok, byl Augustus senátem jmenován pontifikem maximem. Tehdy teprve po 75 letech obsadil úřad flámina Diális, viz rok 87: nejvyšším Iovovým knězem se stal Ser. Cornelius Lentulus Malugensis. Viz o něm dále rok 22+.

 

P. Sulpicius Quirinius, cos. t. r., byl homo novus a nepatřil do starého patricijského rodu Sulpiciů. Někdy před konsulátem byl legátem v provincii Creta & Cyrene v době, kdy byla vystavena útokům nomádů z pouště. Quirinius potíral n. potřel kmeny žijící při pobřeží a souhrně zvané Marmaridové/Marmarové a v kýrénaickém vnitrozemí porazil Garamanty, vše zřejmě berberské národy. Marmarská válka, bellum marmaricum, se mohla táhnout do roku 3+, nevíme o ní nic. Oblast mezi Egyptem a Kýrénou byla k provincii připojena teprve roku 20, o první válce Římanů se saharskými Garamanty viz rok 19.

Augustus Quirinia po konsulátu pověřil řízením provincie Galatia, kdy úspěšně válčil s loupeživými bandity národa Homonadů, srov. rok 19 a 25. Potřel je, to jest vyvraždil, v jejich horských pevnostech mezi Pisidií a Isaurií, vzal na čtyři tisíce zajatců, které přesídlil a byl Augustem odměněn triumfálními odznaky, ornamenta triumphalia. Viz dále rok 2-.

 

Zemřel v první části roku M. Vipsanius Agrippa (ročník 63), jedna z nejdůležitějších opor Augustových, spoluvládce a v podstatě hlavní strůjce jeho vojenských úspěchů. Pohřební řeč pronesl osobně Augustus a je pravděpodobné, že za rodinu promluvil P. Quictilius Varus, manžel Agrippovy dcery Vipsanie Marcelly Agrippiny, slavný svou smrtí a záhubou legií v Teutoburském lese roku 9+.

Roku 13 se Agrippa vrátil s Iulií ze Syrie (srov. rok 15) a Augustus ho ještě v zimě poslal za armádou do Pannonie. Vzpoura skončila ještě před Agrippovým příchodem. Agrippa se vrátil nemocen a odešel do Kampánie, kde zemřel. Augustus ho dal pochovat ve své hrobce, ačkoli si Agrippa dal postavit vlastní. Augustus zdědil většinu Agrippova majetku včetně Chersonésu Thráckého (není známo, jak a kdy se k němu dostal; oblast pak nepatřila pod správu eparchie/provincie Thrákie, ale zůstala součástí majetku principů). Augustus, který pokládal Agrippu za svého nástupce, rozdal Římanům z dědictví po čtyřech stech séstertiích. Faktickým nástupcem se nyní stal Tiberius, který však z nového postavení nebyl nijak nadšen. 

Později téhož roku nebo následujícího zemřela i Augustova sestra Octavia (asi 57), cf. rok 23. 

 

************************************************************

11.

Ol. 192, 2

301 SE

237 AE

Theofilos III.

a. u. c. 743

Paullus Fabius Maximus a Q. Aelius Tubero

************************************************************

Římané pod Neronem Claudiem Drusem Germanikem během jeho druhého germánského tažení podrobili Usipety, přemostili Lupii/Lippe a přes území Sugambrů a Cherusků pronikli k řece Visurgis, dnešní Weser. Zpáteční cesta na Rýn byla před blížící se zimou a se špatným zásobováním velmi perná: armádní ztráty byly za soustavných guerrillových útoků Germánů vysoké. V dnes neznámé lokalitě Arbalo se Římané horko těžko dostávali z obklíčení Chauků, když jim hrozilo zničení. 

Koalice germánských kmenů z roku 12 se rozešla. Spojenectví zato uzavřeli tohoto nebo předcházejícího roku Sugambrové a Chattové, kteří ještě nedávno spolu válčili a tím vlastně umožnili římskou výpravu, srov. rok 38. Římané postavili nad soutokem Luppie s řekou jmenovanou jako Eliso(n) pevnost Aliso, pravděpodobně v lokalitě dnes nazývané Oberaden (?) v NRW, kterou o několik později Římané sami opustili, možná už roku 8, srov. tam s proklamací provincie Germánie. Za invase Drusova syna Germanika byla pevnost na čas obnovena, viz rok 16+. Druhou pevnost postavili tehdy Římané na území Chattů na Rýnu.

 

Augustus převzal na své náklady státní péči o veřejné práce, cura operum locorumque publicorum. Toho roku byl umocněn obsah každoročních augustálií, které byly poprvé drženy roku 19 na oslavu světového míru po Augustově návratu z Orientu, viz v příloze Bohové a jejich svátky 3. - 12. října. K oslavě míru byly připojeny Augustovy narozeniny 23. září. 

V Římě se z Augustova návodu rozvedl Ti. Claudius Nero neboli budoucí císař Tiberius se svou milovanou a právě podruhé těhotnou (dítě nepřežilo) manželkou Vipsanií Agrippinou (25), dcerou M. Vipsania Agrippy. Vzali se asi roku 19 n. 16 (?) a jejich jediným potomkem byl Nero Claudius Drusus, po adopci Drusus Iulius Caesar, narozen snad roku 13, viz. Nyní se musel Tiberius oženit s panovníkovou dcerou Iulií, vdovou po Agrippovi: byl to její třetí manžel. Agrippina starší se musela provdat za C. Asinia Galla Salonina, syna literáta, jazykového puristy a historika C. Asinia Polliona, a měli spolu šest dětí. Gallus se přiklonil k Seianovi, Tiberiem byl obviněn roku 30 z krvesmilství, zavřen bez rozsudku a po třech letech věznění v Tiberiově paláci umořen hladem; srov. rok 40.

Hned po svatbě Augustus poslal Tiberia do války proti věčně neklidným Pannonům a Skordiskům, kam ho Iulie provázela a kde také následujícího roku jejich novorozeně zemřelo. Augustus Tiberiovi zakázal Agrippinu i vidět, natož s ní mluvit. Vipsania Agrippina byla jedinou dcerou M. Vipsania Agrippy s Caecilií Attikou (sňatek roku 37, to jí bylo asi patnáct), dcerou Ciceronova přítele T. Pomponia Attika (zemřel roku 32, Attica snad někdy před ním).

4. května zasvětil Augustus v Římě na paměť svého zetě a devatenáctiletého přítele M. Claudia Marcella (zemř. 23) další divadlo, theatrum Marcelli. Během otvíracích her bylo v aréně povražděno na šest set kusů africké zvěře.

 

************************************************************

10.

Ol. 192, 3

302 SE

238 AE

(Níkiás V.)

a. u. c. 744

Africanus Fabius Maximus a Iullus Antonius

************************************************************

V Thrákii bylo konečně Římany potlačeno povstání Bessů, které vedl kněz Bulogaisés (srov. rok 13). Roku 11 byl proti Bessům vyslán jako legát pro praetore L. Calpurnius Piso Caesonius, od roku 13 správce Pamfýlie. Thrákové před ním uprchli z Chersonésu do svých hvozdů, kam je Římané pronásledovali. Po počáteční porážce je přemohli a zemi zdevastovali; Piso Caesonius byl Augustem vyznamenán triumfálními poctami, nikoli však triumfem.

Piso Caesonius byl bratrem Calpurnie, manželky Božského Iulia. Byl vážen Augustem i Tiberiem a zemřel roku 32 n. l. jako praefectus města (v úřadu od roku 13 n. l.).

Dynastové Rhoimétalkés I. se svým mladším bratrem Rhéskúporidem III. vládnou nyní severně i jižně od pohoří Haimos, v rozdělené zemi de facto jako správci římských zájmů v Thrákii, ale s královským titulem. O dlouhých válkách s Bessy viz rok 62 a násl.

Až do vyhlášení provincie v roce 46 našeho letopočtu následovali u Sapajů jako další dynastové:

roku 12 (n. 14) našeho letopočtu zemřel Rhoimétalkés I. a Augustus potvrdil královský titul i dělení země jeho synovi se svou chotí Pýthodóridou (I.; jiná než Pýthodóris Pontská) Kotyovi VIII.; jeho strýc Rhéskúporis III. panoval ve druhé, chudší části Thrákie a byl s tím nespokojen,

roku 17 n. l. vyprovokoval Rhéskúporim III. válku s Kotyem VIII., která skončila zavražděním Kotya VIII.,

roku 18 n. l. byl Rhéskúporis III. Římany jat, odveden do Říma, před senátním soudem byl obviněn Kotyovou vdovou Antónií Tryfainou, dcerou Pýthodóridy Filométór: při pokusu o útěk byl zabit n. zavražděn;

od roku 18 n. l. vládl v zemi Rhoimétalkés II., syn Rhéskúporida III., a to bez královského titulu až do roku 37/38. Zároveň s ním vládl v poručnictví své matky Antónie Tryfainy Rhoimétalkés III., syn Kotya VIII.: tomu byl královský titul přislíben,

roku 38 byl Rhoimetalkés III. oficiálně prohlášen králem a vládl do roku 45. T. r. byl při povstání zavražděn. Následujícího roku vyhlásili Římané provincii Thrákii.

Vpád Dáků do Pannonie po zamrzlém ledu Istru byl odražen M. Viniciem. Římané v protiofenzívě přešli Dunaj a Tisiu (dnešní Tisa), vnikli do Sedmihradska až po sídliště Apulum, kde byli Dákové na hlavu poraženi; podle této osady se jmenovala pozdější římská provincie Dacia Apulensis.

Vinicius se pak obrátil k severu a podrobil si keltské Anarty (srov. rok 223) a Kotíny, žijící na horním Hronu, lat. Granua, na dnešním Slovensku.

 

Kolem roku 10 přemluvila Músa (srov. rok 20) krále Parthů Fraáta IV., aby poslal své čtyři starší syny na vychování do Říma, totiž děti se svými staršími manželkami-královnami jménem Olenieiré, Kleopatrá, Baseirta a Bistheibanaps. Fraátés IV. měl nesmírný strach z palácového puče a proto poslechl - obava o trůn byla pak vykládána jako podlézavé romanfilství; viz jeho krvavá opatření roku 37 a 26. Músin syn Fraátakés tak zaujal přednostní pozici v královském paláci (viz dále rok 3).

Odsunutými syny byli Seraspadanés (později v Římě zemřel), Fraátés (vyhlédnut za krále, ale zemřel cestou z Říma, viz rok 35), Vononés (I.) a Rhodaspés (rovněž zemřel v Římě, data neznáme): do Říma tehdy všechny odvedl správce Syrie M. Titius, jemuž byli předáni na Eufrátu.

Král Židů Héródés Veliký zasvětil nové kamenné město Kaisareiu s přístavem, amfiteátrem, forem, Augustovým chrámem s vladařovou sochou a postavou Rhómy/Roma. Dal od roku 22 přestavět v hellénistické město původní osadu a pevnost Stratónopyrgos. Podle jiného údaje byla Kaisareia zasvěcena již roku 12: toho roku 192. olympiády totiž uspořádal první kaisareje, hry, o nichž byli odměňováni králem i borci na druhém a třetím místě. Od roku 6 našeho letopočtu se Kaisareia, lat. Caesarea, stala sídlem římského prokurátora, císařského administrativního úředníka. • Roku 9 zasvětil v Iúdeji město Antipatris nazvané po svém otci, během své vlády pojmenoval po svém bratru novou osadu u Jerícha Fasaélis, u Pramenú Iordánu zbudoval městečko Páneion, vyšperkoval královským palácem Jeríchó a hrad nad městem nazval po matce Kypron, pro sebe vystavěl v poušti Héródeion, obnovil válkou zničení Anthédón a přejmenoval ho na Agrippeion. Héródés kromě toho bohatě obdarovával veřejnými stavbami hellénisovaná města Palaistíny, Syrie, provincie Asia a Hellady včetně místa konání olympských her (peníze, které organisátorům věnoval pravděpodobně roku 12, zachránily údajně jejich konání).   

 

Kolem roku 10 zemřela v Meroé královna/kandaké Amani-šacheto (vládla snad od roku 25). Novým králem se stal Natakamani s královnou Amani-tore, kteří vládli do roku 20 našeho letopočtu. Během jejich společné vlády je v celé zemi doložena stavební činnost za spoluúčasti egyptských umělců, kteří zřejmě uprchli před římskou vládou. • Říše Kúš po zhruba 1250 letech existence zanikla v prvních desetiletích 4. století n. l. Posledním známým kúšitským vladařem byl Jesboche-amani, kralující snad v letech 283 - 300 n. l.

Pravděpodobně prostřednictvím říše Axum/Aksum jsou doložitelné indické vlivy v oblasti. Axum byl mnohokulturní stát jihoarabských Semitů na území dnešní Ethiopie a Eritreje se sídlem v Aksumu a s hlavním přístavem v Adúlis. Jeho začátky sahají do čtvrtého až třetího století (srov. rok 600), nebo jsou ještě mladší, ale nejsou nijak blíže známy (první zmínka v hellénských pramenech je až z 1. st. n. l.).

Aksumští vládci sílili úměrně s upadající mocí Meroé a západního souseda postupně ovládli. Zřejmě už kolem přelomu letopočtu neměla semitská říše Axum v regionu konkurence. Obchod učinil v následujících staletích z Axumu jedno z kosmopolitních center starého věku: na jeho území působili zprostředkovaně a přímo Egypťané, Núbijci/Kúšité, obchodníci z celého Středomoří a Indického oceánu, doložena je dokonce buddhistická minorita. • Axum existovala do osmého století našeho letopočtu. Ve 4. st. n. l. přijal původně polytheistický vládce Ezana monotheistické křesťanství v podobě syrských monofysitů; později byli králové Aksumu shovívaví vůči pronásledovaným příznivcům islámu, což se zřejmě projevilo vděkem mohamedánů: země nebyla násilně islamisována.

 

V Germánii byly na třetím tažení Římanů pod Neronem Claudiem Drusem Germanikem podrobeny části Chattů.

 

1. srpna se v gallském Lugdunu, který byl římskou kolonií od roku 43, narodil Ti. Claudius Nero Germanicus, historik a filolog a pozdější princeps/císař Claudius I. Zavražděn byl 13. října roku 54 našeho letopočtu. Otcem byl Nero Claudius Drusus, matkou Antonie mladší. Stal se prvním císařem, který se narodil mimo Itálii. Na podzim se do Říma vrátili oba válečníci Drusus a Tiberius a po nich Augustus, který t. r. pobýval v Lugdunské Gallii.