************************************************************

181.

Ol. 149, 4

131 SE

67 AE

(Fanarchidés) | (Hippiás III.) 

a. u. c. 573

P. Cornelius Cethegus a M. Baebius Tamphilus

************************************************************

V Athénách 22. skiroforiónu Hippiova archonátu/červenec 180 vyznamenali na návrh Lákratův olivovým věncem a občanstvím jistého Klearcha z E[xxx] za to, že se k Athéňanům, kteří do jeho města zavítali, choval přátelsky. Stéle je fragmentární, souvislosti nejasné. 

V Římě dostali vyslanci Achajů, viz rok předešlý, a Lakedaimonských se svými tradičními problémy další slyšení v senátu (a s nimi diplomaté od téměř všech hellénských mocností). Senát byl s nimi rychle hotov: Lakedaimonským opět doporučil přijmout všechny exulanty do Sparty, rozumí se též protiachajské, a achajského vyslance Bippa z Argu Římané ujistil, že to s Messénií dobře zařídili, viz rok předešlý. Achajové ovšem po návratu Bippa, který tvrdil, že senátní rozhodnutí vzešlo z naléhání lakedaimonských exulantů, v otázce Sparty nic nepodnikli. 

Na podzim se stal stragégem spolku Achajů prořímský Hyperbatos, stratégem spolku Aitólů se stal Thoás, kterého právě Římané pustili z internace, kde ho drželi od roku 189. Z původně prořímského, neboť protimakedonského politika a pak protiřímského a proseleukovského, se stal představitel mírové politiky. Viz dále roky 176 a 173. 

Ptolemaios Epifanés slíbil svým achajským spojencům prostřednictvím vyslance několik padesátiveslic v celkové hodnotě téměř deseti talentů. Unešení Achajové sestavili děkovnou misi vedenou Lykortou, kterého doprovázel jeho syn Polybios, pozdější historik, a Arátos, vnuk slavného stratéga Aráta Sikyónského. Ještě před odchodem delegace přišla zpráva, že král zemřel, a vyslanci nikam necestovali; viz zde níže. O kolik lodí šlo a zda vůbec došlo k předání flotily za nového panovníka, nevíme. 

Tágem Thessalů na tento rok byl Hippolochos z Lárisy. Na fragmentární stéle nalezené na Korkýře s rozhodnutím komise tří smírčích soudců z Apollónie, Korkýry a Dyrrhachia v územním sporu perrhaibských Azórských s Mondajskými byl Hippolochos někdy po tomto roce uveden v dataci jako stratégos Thessalů spolu se stratégem Perrhaibů Démétriem z Gonn. Rok neznáme, ale jinak na den přesně: 30. themistia podle kalendáře thessalského a 30. dia podle Perrhaibů. Jak soudci/dikastai rozhodli, nevíme, stéla ulomena. 

V době nejvyššího léta, o tzv. „psích dnech“, tj. mezi 23. červencem a 23. srpnem, podnikl král Filippos V. své páté a poslední tažení do Thrákie, tentokrát přes Paionii proti Maidům v pohoří Haimos a Rhodopé. Vystoupil na jistý vrchol Haimu, není jasné, který (srov. roku 179 Donuku?), dal tam vystavět oltář Diovi a Héliovi, chtěl viděl na obě moře, Istros a Alpy současně (což je zjevná pověst). Předtím ale poslal Démétria domů; radit se chtěl jen s Perseem a navlekl to tak, že by nebylo správné ohrožovat v jedné akci celou královskou rodinu.

Větší část Thrákie jižně od Haimu opět makedonská, Maidové kapitulovali. Možná, že do této doby patří epigram Filippova přítele, básníka Samia, o tom, že král složil na úpatích Orbéla zubra a jeho kůži a rohy zasvětil v Berroji Hérákleovi. ● Dekret Berojských o financování a chodu gymnasia z doby po roce 200 a před římskou okupací viz v indexu s. v. Athény (1). 

Následně osídlil král Thráky v Émathii, v části centrální Makedonie, které se již v této době válkami vyprázdnily (!). Přitom byly královskými úředníky přesídleny také rodiny starousedlíků z přímoří, aby přenechali půdu thráckým kolonistům. Thrácká kolonisační politika patřila mezi králova opatření na obnovu makedonské úderné síly. Po debaklu roku 197 zvýšil Filippos příjmy království zvýšením daní a odvodů a přístavních cel, otevřel nové doly a ve starých těžbu obnovil, dělal prý vše pro to, aby Makedonové měli více dětí.

Pravděpodobně se pokusil modernisovat armádu, jak by mohly naznačovat fragmentárně zachované nedatované nápisy z Amfipole, Kassandreie, části armádních předpisů pro zásobování a správu proviantu, povinnosti oddílových oikonomů a velitelů posádek frúrarchů, pravidla pro ubytování a odvod branců.

Pokud útvarový oikonomos přišel na nějakou škodu v sýpkách a skladech, zanedbal obměnu (víno po pěti letech) hlásil to frúrarchovi, který všechny sklady pečetil, a ten napsal o škodě králi. Když to neudělal, zaplatil podle armádního řádu šest tisíc drachem pokuty (to bylo hodně peněz).

Při odvodech pro agémata/gardovou službu platilo nejvyšší stáří 45 a padesát let a že voják pochází z rodiny bohatší, kdežto k peltastům se odváděli vojáci chudší a nejvýše 35 let staří. Platila podle všeho zásada "jedna rodina = jeden voják", přičemž za rodinu/oikos počítán jeden muž, žena a syn. V rodinách s padesátiletým otcem a synem dvacetiletým jsou odvedeni oba, otec ale zůstává v záloze/boéthos. Je-li syn mladší dvaceti roků, putuje do pole otec a syn zůstává v reservě u rodiny. Mladší patnácti roků nerukovali.

Podle jistých pravidel bylo možná zaregistrovat k odvodu do lochu, základního pěchotního oddílu, za sebe náhradu žijící v rodině. Podvod byl trestán rovněž jedním talentem za jednotlivce (tj. šesti tisíci drachmami)/eis to basilikon kath' hekaston sóma talanton. Namísto všeobecného obratu lochos makedonský armádní zákoník použil obratu pyrokausis (od ta pyra kaiein/pálit ohně), poněvadž na jeden lochos o šestnácti mužích připadal v ležení jeden oheň (a tak také bylo možné spočíst sílu vojska, resp. ji lstivě předstírat). K organisaci makedonské armády viz v indexu s. v. vojenství.  

Ke konci své vlády Filippos údajně zahubil hodně lidí, prý běsnil i proti jejich dětem, praví zachované prameny, ale důvody nám zůstaly utajeny; Antigonovci nikdy neměli v království proti sobě nějakou silnou oposici, natož mezi měšťany (makedonská města pod královskou kontrolou/epistatai nebyly městsskými státy/poleis v pravém slova smyslu, dtto platilo též o celém hellénistickém Východu). Pouze jmény známe Thessaly (?) Adméta, Pyrrhicha a Sama, ale co provedli, nevíme.  

Když na území Denthélétů, makedonských spojenců, obléhal jinak neznámou pevnost Petru, dozvěděl se od zrádného Démétriova průvodce, viz zde níže, o snaze korunního prince uniknout k Římanům a byla mu doručena zfalšovaná (?) psaní. Nejbližší z Démétriových přátel Hérodóros byl na králův rozkaz uvězněn, později mučen až zemřel; o žádném spiknutí nevypověděl, neboť ani o žádném nevěděl. 

Démétrios (III.) se z maidského tažení vracel do Makedonie. Na základě údajně Perseem zfalšovaných dopisů římských vyslanců či T. Quinctia Flaminina byl korunní princ Démétrios o několik měsíců později svým otcem Filippem jako římský agent a zrádce prostřednictvím paionského místodržícího Didy v Astraiu v pelagónské Hérákleji otráven a udušen dekami/tapétibus; vrahy byli jistí Thyrsis ze Styberry a Alexandros z Beroie (viz následující rok).

V Illyrii ve Skoderské říši zemřel kolem roku 181 král Pleuratos II. (vládl od roku 212). Nástupcem se stal jeho syn s královnou Eurydiké Genthios (vládl do roku 168). V době nástupu Genthia k moci se odtrhla od Skoderské říše oblast jezera Lychnitis a Delmaté si vytvořili vlastní společenství, z jehož sídelních měst vynikaly např. Salóna, Andetrium a jejich hlavní město Delminium.

Někdy za své vlády, možná již po nástupu na trůn, dal zavraždit bratra Platóra, snad aby se zbavil snoubence Etlevy/Etuty, dcery dardanského krále Monúnia. Karavantiovi, svému nevlastnímu bratrovi, naopak Genthios důvěřoval. S Etlevou se později Genthios, prý totální opilec, oženil, ale ta to s ním nevyhrála, viz jejich osud roku 168.

Na piraterii Genthiovu si roku 180 stěžoval po návratu do Říma praetor L. Duronius, který velel od roku 181 v Illyrii a Histrii flotile o deseti lodích se základnou v Brundisiu, což dynastovi vyslanci odmítali a senát se k rozporům nevyjádřil a Duroniovu informaci, že Genthios činil bezpráví i Římanům a že některé věznil na Korkýře, dal prošetřovat.

Působením Římanů (jako zpravodaj T. Quinctius Flamininus, po něm komise Q. Marcia Philippa) v průběhu attalovsko-pontské války o Galatii vedené od roku 183 se po uzavření míru stal král Prúsiás II. Eumenovým spojencem, a stejně tak armenský dynasta Artaxiás, král Kappadoků Ariaráthés IV. a Morzios, dynasta Paflagonů, který vládl v Gangrách. Původně drželi při Farnakovi i galatští vůdci Kassignátos a Gaizatorix, viz rok následující. 

Na Farnakově straně stála města Hérákleia, Mesámbriá, Kýzikos, rodiště Eumenovy matky Apollónidy, kde ji také synové po uzavření míru s Prúsiou navštívili, Chersonésos v Tauridě, vládce zřejmě tauridských Sarmatů Gatalos či Satalos (eventuálně Galatos?), dynasta Západní Armenie čili Sófény Mithridátés, který sídlil v Karkathiokertách (Antiochem IV. přejmenovány na Epifaneiu; srov. roky 250, 197, 189 a 162) a symbolicky Seleukos Filopatór (Farnakés mu nabízel pět set talentů, ale Seleukos nesměl podle apamejského diktátu přes Tauros). Jak se jednotliví spojenci podíleli na válce, nevíme. Farnakův vojevůdce Leókritos asi t. r. dobyl Tieion/Tios.

Eumenés v této době onemocněl a ležel v Pergamu. Jeho bratr Attalos dokázal Galatii udržet. Uzavřel s Farnakem a jeho blokem příměří a obě strany poslaly do Říma vyslance ke zprostředkování v konfliktu. Attalos s mladšími bratry byl přijat velmi příznivě, senát je vlídně vyslechl a obdaroval, nicméně nedal ani jim, ani lidem od Farnaka I. a Ariarátha IV. žádnou odpověď a rozhodl, jak jinak -  o vyslání další senátní komise. O čem rozhodla, nevíme, zřejmě jen "doporučila" a válka pokračovala, viz rok následující. 

V Alexandreji se mladý král Ptolemaios V. Epifanés (c. 30) připravoval na válku se Seleukem IV. Filopatorem. Protože se mnozí dvořané obávali, že by mohl požadovat peníze na válku i od nich, jak prohlásil na jedné z hostin, dali ho někdy mezi 7. říjnem t. r. až 7. říjnem roku 180 otrávit (jiný kalkul praví: mezi 20. únorem a 6. říjnem roku 180). 

Zahubila ho prý odpověď, kterou dal v debatě o financování války o Koilé Syrii: "Vidíš ty mé pokladnice promenující se kolem/horás tús emús thésaurús peripatúntás". Epifanés vládl od roku 204. Zanechal tři děti s Kleopatrou I., dva syny Filométora I. a mladšího Euergeta II. a prostřední dceru Kleopatru (II.). O Epifanových oblíbenkyních viz v indexu s. v. hostiny (2); některé z pramenů nehovoří o žádném atentátu, ale pouze o skonu.

Bavily ho "sportovní" zábavy všeho druhu, lov, bojová cvičení, ale jeho hravost nedokázala, a zjevně ani nechtěla, čelit úpadku ptolemaiovské moc: říše přišla o většinu zámořských držav v Egeidě a Anatolii, poslední pak vyklidil jeho syn Filométór roku 146sq. Posledním imperiálním činem byl pokus obnovit ptolemaiovskou politiku v Helladě, viz zde výše. 

Nástupcem na egyptském trůnu se stal Ptolemaios VI. Filométór I. (narozen roku 186, vládl, resp. spoluvládl až do roku 145). Jeho dalšími oficiálními přízvisky byly Sótér a Euergetés, lidově byl rovněž zván Filométór. Protože mu v tomto roce bylo šest let, tedy o rok více než jeho otci, když nastupoval na trůn, viz rok 204, poručnictví nad jeho vládou převzala mladá matka-královna Kleopatrá I. Epifanés Eucharistos s radou, v níž byli převážně Hellénové, Alexandrijskými zváni Syřané, protože s nimi roku 194 přišla ze Syrie. Syřanka řídila chod Egypta do roku 176, kdy zemřela. 

První Filométorova vláda trvala do roku 170. O poručnictví M. Aemilia Lepida viz rok 200: zda-li fungovala nějaká spolupráce mezi Kleopatrou a Římanem, nevíme, jemné předivo římské diplomacie lze pouze odhadovat. 

Po Epifanově smrti byl jmenován ptolemaiovským stratégem Kypru namísto Ptolemaia z Megalopole (byl v úřadu od roku 197) Ptolemaios Makrón (v úřadu do roku 168). Spravoval ostrov podle všeho řádně a z vybraných daní nedával pro alexandrijské palácové byrokraty nic stranou. Poctivost mu zřejmě způsobila velké nepříjemnosti, až se s poslušností vůči trůnu rozloučil, viz rok 168.

Athéňané poctili někdy v této době jinak neznámého Níkérata z Alexandreie olivovým věncem, proxenií a stélou s usnesením za to, jak se k nim choval vstřícně. Ve zdůvodnění fragmentárního textu se praví, že vyznamenaný byl též váženým mužem u Ptolemaia, stratéga Kypru/tímómenos hypo Ptol[emai]ú, tú epi Kyprú stratégú. Byl-li tím myšlen Ptolemaios z Megalopole nebo až jeho nástupce, nelze určit.

Stejnou poctou, a snad někdy také v této době, vyznamenali v Athénách za péči o Athéňany, kteří dorazili do Salamíny kyperské, jistého Tímarcha. A také, "aby všichni viděli, že lid athénský je vděčen všem, kteří usilují o získání uznání u nich/hopós an ún ei[dósin hapant]es, hoti ho démos ho Athénaión eucharistos ón dia[telei to]is eis heauton filotímúmenois". Z této nebo mladší doby pochází usnesení o udělení athénského občanství Hikesiovi z Efesu. Z fragmentárního textu lze usuzovat na nějakou spojitost s králem Eumenem II.  

V Hispániích pokračovaly boje Římanů proti Keltibérům. V Zadní Hispánii praetor P. Manlius úspěšně bojoval s Lúsítány, ale bližšího nebylo o jeho válce zaznamenáno nic. Když se napřesrok vrátil do Říma, zemřel na mor, na neznámou epidemii, která obcházela Římem a okolím od roku 182.

V Přední Hispánii praetor Q. Fulvius Flaccus se svým bratrem Markem porazil dvakrát významně Keltibéry v Carpetánii před Aeburou a Contrebií; o jejím dobytí viz rok 179. Keltibérů se prý do války t. r. pustilo 35 tisíc bojovníků. U Aebury jich padlo 23 tisíc, zajato bylo Římany 4700 Keltibérů a získáno pět set koní, Římanů zemřelo dvě stě, latinských spojenců 830 a hispánských spojenců 2400. U Contrebie v deštivém počasí zahynulo Keltibérů dvanáct tisíc, pět tisíc padlo do zajetí a s nimi čtyři sta koní; město se vzdalo ještě před rozhodující bitvou, což příchozí voje domorodců netušily. 

Q. Fulvius Flaccus, syn stejnojmenného otce, porazil cestou do Tarrakóny k odplutí ještě během zimy, možná už začátkem roku 180, Keltibéry. Upozornil senát, že dlouhosloužící vojáci začínají být trudovití a nespolehliví a senátoři rozhodli, že jeho nástupce s sebou přivede legii nově odvedenou. Q. Fulvius tedy odvedl domů vojáky, kteří v Hispániích válčili nepřetržitě od roku 186, na deset tisíc pěších Římanů a dvanáct tisíc latinských spojenců.

Ještě cestou do Tarracony z území teprve nedávno pacifikovaných byla armáda napadena Keltibéry, kteří si mysleli, že jde o římský ústup. V bitvě útočníků Římané pobili sedmnáct tisíc mužů, čtyři tisíce jich zajali, k tomu šest set koní. Legionářů padlo v boji 472, latinských spojenců 1019, domorodých tři tisíce. S sebou do Říma do triumfu přivezl 124 zlaté věnce, 31 libru zlata a 173.200 tisíce ražených domorodých mincí stříbrných, bohatě obdaroval vojáky.

V Městě pak zasvětil chrám Jezdecké Štěstěně/Fortuna Equestris. Konsulem byl zvolen v době, kdy čekal před Římem na povolení vstoupit do Města s triumfem, tedy v únoru 179 (předjul.). V průběhu konsulátu roku 179 uspořádal Fulvius v Hispánii zaslíbené hry Iovovi Optimovi Maximovi, na které se Hispánci museli složit, ale senát nepovolil vyšší náklady než jaké byly pro hry, které dával roku 186 M. Fulvius Nobilior, viz rok 187 (a ty nákladné byly). Zároveň se musel konsul držet opatření proti luxusnímu stolování z roku 182 (lex Orchia). 

V Tarraconě přidal služebně mladší část Fulviových mužů ke své legii nový praetor pro Přední Hispánii Ti. Sempronius Gracchus, cos. 177, a pustil se do své hispánské války. U otce slavných reformátorů staří autoři vyzdvihovali zásadovost a poctivost, nicméně prý o svém triumfu dal presentovat, že dobyl tři sta hispánských měst: pravděpodobně pouhých pevností a pevnůstek.

Triumf nad Keltibéry a Hispánci držel v Římě 3. února 178 a do státní pokladny doručil z kořisti na čtyřicet tisíc liber stříbra, c. třináct tun kovu. Praetor Zadní Hispánie L. Postumius Albinus, cos. 173, triumfoval nad Lúsítánci a Hispánci den po Gracchovi, ale stříbra dovezl jen polovinu; viz o obou rok 179. 

Roku 180 držel Řím v poli v Hispániích čtyři z osmi legií a dobytí rozsáhlé země s množstvím národů a společenství přikládal senát velký význam. Kořist, s níž se vracely armády z hispánských válek, zřejmě působila jako ona droga ženoucí do zámořských dobrodružství o mnoho staletí později právě hispánské dobyvatele do zámoří a po nich další evropské zlatokopy. Vždyť vrstevník těchto událostí a očitý svědek historik Polybios též uvedl, že římský stát získával ze stříbrných dolů kolem Nového Karthága/Karthágó Nova, řec. Karchédón hé Neá denně (!) drahého kovu za 25 tisíc drachem neboli dénáriů (ročně to tedy bylo 1521 talentů neboli c. čtyřicet tun stříbra).   

V Ligurii se prokonsulská armáda L. Aemilia Paulla, budoucího vítěze nad Makedony, dostala na jaře v ležení do obklíčení dvou vojsk vzdorujících Ingaunů. Po dlouhém obléhání Římané, kteří vyjednali na čas příměří a jimž nedorazila pomoc, o kterou žádali, Ingauny zaskočili výpadem a zcela potřeli, padlo prý Ligurů toho dne patnáct tisíc a 2500 jich bylo jato. Kmen se dva dny na to vzdal, vydal rukojmí a uznal římskou nadvládu (srov. rok předcházející).

Vzápětí bylo dopadeno C. Matienem, jedním z duumvirů pro správu flotily též mužstvo několika desítek ligurských pirátských plavidel a uvězněno. L. Aemilius Paullus nad Ingauny triumfoval v době zasvěcování dvou nových chrámů v Římě, viz zde níže, a ti opět slibovali věčný mír.

Rychlost pomoci po Aemiliově prosbě: dva jezdci vyjeli z ležení do Pis k druhému procos. Cn. Baebiovi. Ten již předal své oddíly praetorovi M. Pinariovi, který s nimi směřoval na Sardinii a Korsiku. Baebius napsal do Říma a do Předpadánské Gallie M. Claudiovi Marcellovi, jehož vojáci leželi táborem Ligurii nejblíže. Ten však už byl na cestě do Říma a v Istrii se válčilo, viz zde níže. Noví konsulové (od 15. března) odmítli vyrazit před ukončením odvodů, které se vlekli pro řádící mor. Musel se tedy po týdnech čekání L. Aemilius spolehnout jen na své muže...

Na Korsice praetor M. Pinarius pobil dva tisíce ostrovanů a Korsové vydali rukojmí a sto tisíc liber vosku a po přeplavbě na Sardinii úspěšně pokračoval v potírání Ilijců na jihu ostrova, s nimiž se Římané potýkali od dob, kdy si vládu nad Sardinií přivlastnili; viz dále rok 178sq.

Proti Gallům a pro ochranu římských obchodních zájmů v Pannoniích založili v kraji Venetů silnou kolonii Aquileiu osazenou prvními třemi tisíci osadníky z Latinů. Římskému záměru Venetové vzdorovali marně, i když byla právě celá Istrie/Histrie vzhůru nohama, viz rok 183. • Město bylo roku 452 našeho letopočtu zničeno Huny pod Attilou a obyvatelstvo se ukrylo do laguny v okolí: později v kraji vznikly Benátky, Venezia.  

Karthágincům vráceno Římany po konfliktu s Masinissou, viz rok předcházející, sto rukojmí a senát Púnům garantoval mír včetně klidu od svého spojence Massinisy, krále Numidů. Masinissa ale ve svém úsilí držet Kathágince v napětí nijak nepolevoval a využíval každé příležitosti, aby mohl Púny v Římě denunciovat; viz rok 174.

V Římě na popud konsula M. Baebia Tamphila (či M. Baebia Pamphila: pravděpodobně jedna osoba), praetora roku 192, byl vydán zákon proti úplatkům v předvolebních kampaních, lex Baebia de ambitu. Jeho druhý návrh, aby se střídaly po roce počty praetorů jednou čtyři pak šest, lex Baebia de praetoribus, byl sice odhlasován, ale neuchytil se. 

M´. Acilius Glabrio, syn konsula roku 191, zasvětil asi 13. listopadu (předjul.) na Zelném trhu/forum (h)olitorium chrám bohyně Pietatis a v něm zlacenou sochu svého otce (srov. obnovené zasvěcení roku 138). Byla první pozlacenou sochou, a zřejmě jezdeckou, v celé římské Itálii vůbec. Chrám Pietatis stál na místě vězení, kde údajně živila dcera svými prsy zavřenou matku. Na sklonku republiky tam stávalo Marcellovo divadlo. Otec zaslíbil Zbožnosti/Vlastenectví chrám v den vítězství nad Seleukovci v Thermopylách před deseti roky. 

Statua aurata znamenalo zlacenou sochu bronzovou, nikoli sochu z masivního zlata, jak se měl ve zvyku vystavovat asi jako první princeps Domitianus. První se dával z Římanů vyobrazovat v sochách z ryzího stříbra Augustus, ale stříbrné a zlaté sochy předtím Romulovi potomkové poprvé spatřili v triumfálních průvodech Lucullově (63), který ukazoval sochu Mithridáta Eupatora o výšce šesti stop, tedy v životní velikosti, celou ze zlata, a Pompeiově (61), který dal v průvodu vést sochy téhož krále a Farnaka I. - Mithridátova zlatá byla osm loktů vysoká, tedy téměř pětimetrová.

T. r. byl 23. dubna (předjul.) zasvěcen chrám Afrodíty Erykíny/Veneris Erycinae (srov. rok 244) L. Porciem Licinem, synem stejnojmenného konsula 184, který ho zaslíbil za svého nezajímavého ligurského tažení.  

• V Římě pod Ianiculem na pozemku písaře L. Petilia nalezeno údajně prázdné ossuarium krále Numy Pompilia a ve druhé skřínce/arca dva latinské a řecké svitky o sedmi knihách s popisem náboženských úkonů a životních moudrostí, srov. rok 715. Přečetlo si je několik lidí, až si je dal předložit městský praetor Q. Petilius (žádná přízeň s nálezcem) a zjistil, že texty se zabývají rušením kultovních obřadů. Praetor v senátu přísahal, že knihy není třeba číst a že je není nezbytné uchovat. Se svolením senátorů je pak dal veřejně spálit, viz pod knihy. Byl to první případ úředního pálení knih v západní Evropě, o starobylosti latinských svitků lze velmi úspěšně pochybovat; v opačném případě by to byla nejstarší zmínka o latinské literatuře z neuvěřitelného konce 8. století. 

 

************************************************************

180.

Ol. 150, 1

Onésikritos ze Salamíny

132 SE

68 AE

(Diodotos II.) | (Dionýsios II.) 

a. u. c. 574

A. Postumius Albinus Luscus a C. Calpurnius Piso (zemřel)

Q. Fulvius Flaccus  (cos. suff., syn Cn. Fulvia Flacca)

************************************************************

Na jaře se ve Spartě pokusil Chairón obnovit či oživit svou „revoluční“ činnost (srov. rok 183sq.). Loni patřil k vyslancům do Říma, bylo oceňováno jeho mládí, bystrost a schopnost/anchinús kai práktikos, ale chudák/tapeinos a bez vzdělání na úrovni/démotikés agógés teteuchós (Polybios). Údajně dal najatými vrahy odstranit vůdce nespokojenců efora Apollónida, když byl cestou z lázní domů, a to vedlo k reakci Achajů.

Jejich stratégem Hyperbatem bylo hnutí lehce potlačeno a Chairón odsouzen a uvězněn/n. popraven (?). Ostatní efoři dostali za úkol prošetřit finance Chairónovy vlády a zabavené majetky měli vrátit rodinám emigrantů.

Po vyřízení spartské lapálie odcestovala do Říma nová delegace sestávající z Kallikrata z Leontia, Lýdiada z Megalopole a Aráta ze Sikyónu, aby si ujasnili římské instrukce ve věci spartské emigrace. Před senátory zasvítil Kallikratés, který jim vytkl, že za zmatky v Helladě stojí vlastně oni, poněvadž nedávají jasné odpovědi, tím že oslabují své přátele v Helladě a posilují nepřátele Říma, obvykle prodémokratická široká veřejnost. Římanům se projev protektorátního politika líbil, pro Achaje byla jeho výzva k přímé vládě hanebná. Senát se pak orientoval ve své hellénské politice více na své kolaboranty. 

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů poprvé Kallikratés (nebo se jím stal až následujícího roku a v tom případě neznáme jméno stratéga roku 180/179, stejně jako pak roku 174). Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímsky orientovaný Lochágos. Tágem Thessalů tohoto roku byl Kleomachidés z Lárissy.

V zimě se v Makedonii král Filippos V. měl dozvědět pravdu o vražedném sporu svých synů Persea a Démétria a o Perseově kruté lsti (viz předešlý rok). Král zrovna pobýval v Démétriadě: záležitost prověřil Antigonos, syn Echekratův a bratr krále Antigona III. Dósóna, Filippova kdysi poručníka. Ve stejném okamžiku byl Perseus s vojskem v Thrákii. Otec proti němu však nijak nezasáhl. Viz dohru případu roku následujícího. • Lítost nad vraždou svého syna král projevuje v prořímských pramenech; dobře informovaný monarcha se mohl nebezpečí páté kolony u dvora zbavit záměrně.

V zachovaném dopisu Filippově na stéle nalezené v Koiladě u Lárissy jistému Archippovi, snad stratégovi/guvernérovi oblasti (?), souhlasil král s žádostí tetrarcha, tedy armádního důstojníka, Níkánora a jeho mužů, aby dostali neobdělanou půdu po Korrhagovi, jednom z metoiků obce Gréia. Poškozený text je datován měsícem audnaiem 42. roku Filippa/prosinec-leden 181/180.

O jinak neznámém územním sporu mezi Delfami a Amfissou z této doby s kořeny v rozhodnutích M'. Acilia Glabriona roku 190, viz tam, vypovídají dvě zachovaná usnesení Delfanů. V jednom honorovali devět arbitrážních soudců z Rhodu proxenií, promantejí, asýlií, proedrií apod. za to, že se pokusili sjednat smír, a to přesto, že se zarputilí Amfissané k arbitráži nedostavili. Stejně tak vyznamenali Delfané jistého Apollodóra z Athén, ačkoli také ničeho nedosáhl, ale všichni se chovali k Delfám vstřícně; byla to forma úplatků?

Někdy kolem t. r. vyznamenaly eleusínské rody Eumolpovců a Kéryků vavřínovými a zlatými věnci Filónidu z Láodikeie na Moři a jeho syny Filónida a Dikaiarcha, otce též sochou. Athéňané jim udělili občanství za to, že zachránili několik jejich válečných zajatců. Filónidés st. nebo ml. jsou známí epikúrští filosofové spřátelení s králi Seleukem IV., Antiochem IV. i Démétriem I., srov. v přílohách v oddílu o Epikúrovi.

Dikaiarcha, Filónidova syna, poctili v Delfách za zásluhy o město a chrám roku asi 168 (archonát Kleónův; podle jiného doplnění poškozeného místa: roku 189, archonát Xenónův) theórodokií o pýthiích a sótériích, proxenií, asýlií, proedrií, atelejí a promantejí.     

V Anatolii ještě v zimě vpadl Farnakův vojevůdce Leókritos s deseti tisíci muži do Galatie a na začátku jara král Farnakés I. osobně do Kappadokie. V téže době se vrátili z Říma Attalos s mladšími bratry a do Galatie do pole vypravil i uzdravený Eumenés II. Na attalovskou stranu se nyní přidali Kassignátos a Gaizatorix, viz rok předešlý, že se poddávají, ale Eumenés jim nevěřil a pokračoval v tažení. Po několika dnech přes přes Halys do Kappadokie k městu Mókissos, kde se spojil s vojskem Ariarátha IV. Zde se sešly obě armády s římskou komisí, která souhlasila s osobním jednáním dynastů s Farnakem, ale pouze v případě, že se oba králové se svými vojsky stáhnou.

Eumenés s Ariaráthem se tedy vydali plenit Galatii, Farnakés se dal umluvit, aby poslal vyjednávače, ale nejevil žádnou smířlivost. V Pergamu se rozhovory vlekly a skončily opět bezvýsledně: Římané se vrátili z Pontu zpět do Říma a ponechali Eumenovi volnou ruku. 

V attalovsko-pontské válce nyní následovala Eumenova ofensíva, podporovaná králi Prúsiou II. a Ariaráthem IV. Farnakés I. nevydržel a v zimě požádal o mír, který dostal za těchto podmínek:

1. Sinópé, která měla dobré vztahy s Rhodem, byla potvrzena za součást království Pontos,

2. Tios/Tion byl vrácen králi Eumenovi a ten ho brzy na to předal Prúsiovi II., ačkoli odtud vzešla attalovská dynastie, 

3. všechna ostatní hellénská města a národy zůstaly „svobodné“, tj. bez konkrétní královlády,

4. Farnakés uhradil Eumenovi finanční náklady na válku ve výši tří set talentů a poskytl rukojmí,

5. bylo uzavřeno spojenectví všech, kteří se zúčastnily mírových podmínek, včetně Galatů, kde dynasta Kassignátos byl dokonce později ve válce s Perseem vůdcem pergamské jízdy,

6. Farnakés se již nesmí nijak angažovat v Galatii a Paflagonii.

7. Ariaráthos dostane od Mithridáta, satrapy (pontsko-)armenského, odškodnění tří set talentů; asi šlo o Mithridáta V. Pontského, Farnakova bratra a nástupce, viz rok 169.

8. Farnakés vyplatí Ariaráthovi a Morziovi Gangerskému devět set talentů a vrátit jim jejich majetek.

9. mírová dohoda počítala též se sarmatským dynastou Gatalem, Artaxiou Armenským (bez pontské části) a jistým Akúsilochem, jehož panství však není odjinud známo, a s řadou hellénských států při evropském Pontu až po Tauridu, viz o nich rok předešlý. 

Konec attalovsko-pontské války (vedena od roku 183). Potvrdila attalovskou hégemonii nad Galaty a vlastně Římany podporovanou attalovskou hégemonii v celé Anatolii. 

S Eumenovou pomocí v době jeho tažení proti Farnakovi pacifikoval Rhodos Lyky: v Lykii ukončena válka lycká, či povstání Lyků (začalo roku 187). Pak se ale něco stalo a Eumenés a Rhoďané se rozkmotřili. Někdy po ukončení války s Farnakem se pokusil Eumenés se svou flotilou zablokovat Helléspontos - rhodskému obchodu s Černomořím natruc. Rhoďané mu to nedovolili, nevíme však, jak toho dosáhli (o žádné válce zmínka není). Za nového lyckého povstání, viz rok 178sq., attalovské oddíly napadaly pevnosti v pohraničí rhodské Peraie, důvody, čas a rozsah incidentů neznáme.  

V Baktrii zemřel král Antimachos I. Theos (vládl od roku asi 190). Jeho případní synové Eumenés a Antimachos (tedy nikoli Antimachos II., srov. rok 165) zřejmě již nežili, viz rok 190. Nástupcem se stal v této části helléno-baktrijské říše (viz rok 190) jeho syn (?) Démétrios II. Aníkétos (vládl do roku asi 165, srov. rok 200). Aníkétos rozšířil svou říši o Areiu, Arachósii a Drangiánu, západní část Gandháry (nikoli asi Taxily), pravděpodobně i o Gedrósii (pokud se tak nestalo již za Démétria I.) a o Parapamisadii, čili ovládal celé území dnešního Afghánistánu. Využil oslabení Magadhy po vyvraždění Maurjů (viz rok 185) a obsadil velkou část severozápadní a severní části dnešní Indie až po stát Kalingu, kde byl zastaven (viz tamtéž). V Antimachově trendu sbližování s Indy první razil mince s dvojjazyčným nápisem, srov. rok 190. V klasických pramenech se mu dostalo označení "král Indie".

V euthydémovské části Baktrie se prohlásil králem někdy v této době Agathoklés (vládl do asi roku 165). Není ale jasné, zda nevládl jako údělný vládce svého staršího bratra Pantaleonta (srov. rok 185 a 175), nebo zda vládl samostatně, když se právě odtrhnul n. když bratr zemřel.

Jejich mladší bratr (?) Zóilos I. Dikaios po Agathokleově smrti, snad roku 165, sjednotil obě části euthydémovské Baktrie (viz rok 185). • Data z kteréhokoli období baktrijských dějin jsou velmi přibližná a nástupnictví dynastů rovněž.

Kolem roku 180 zemřel v Alexandrii Aristofanés z Býzantia, filolog a hlavní knihovník alexandrijského Múseia (narozen kolem roku 257). Mj. jako první použil značek na písmeny pro vyznačení přízvuku, aby správná výslovnost byla zřejmá i Nehellénům; srov. obdobu v románských jazycích. Od roku 195 byl pátým bibliothekářem Múseia. Jeho nástupcem se stal Apollónios z Alexandreie zvaný Eidografos/"Zkoumatel literárních forem". Po určité, nám neznámé, době, se stal posledním akademickým knihovníkem Aristarchos ze Samothráky, a byl jím až do roku 145, srov. tam. Žák grammatika Aristofana, viz zde výše, nejvýznamnější asi z helénských grammatiků, vydal na osm set monografií/hypomnémata, vyškolil čtyři desítky žáků a zemřel v 72 letech na Kypru, když si při onemocnění vodnatelností/hydróps vzal život hladovkou. O jeho synech viz v indexu s. v., o žácích viz v indexu s. v. grammatici.  

Kolem téhož roku se v Athénách narodil Apollodóros, grammatik a historik, učenec, později v Alexandreji žák Aristarchův. Zemřel někdy po roce 120.

Římanům znovu vypukly boje v Ligurii a v Illyrii byly zaznamenány protiřímské incidenty, část Ligurů pokračovala v odporu. Staří konsulové, kteří za své úřední doby nevykonali nic zajímavého, viz rok předešlý, přešli do protiútoku a zaskočili v zimním období Ligury. Vzdali se v počtu dvanácti tisíc lidí a Římané dostali nápad přesídlit celý jeden z ligurských kmenů. Apuanům, kteří již měli permanentních násilností plné zuby, nařídili, aby sešli z hor do roviny.

Čtyřicet tisíc mužů s jejich dětmi a ženami a majetky převedli jako kolonisty do válkou vylidněných oblastí Samnia východně od Beneventa, kdysi území obce Taurasia (pl., viz rok 298). Vedle půdy obdrželi Ligurové hromadný peněžní příspěvek sto padesát tisíc dénáriů na stavbu nových sídel. Za tento čin konsulům roku 181 P. Corneliovi a M. Baebiovi senát přiznal právo na triumf, a byl to první triumf v dějinách Říma bez otevřené války; ani vojáci triumfantů nedostali peníze, jak se jinak dělo. 

Noví konsulové pokračovali v taženích proti Ligurům, resp. v trestních výpravách.

A. Postumius vyhladověl Apuány žijící kolem řeky Macry a sedm tisíc jich dal naložit na lodě a dopravit za ostatními do Neápole a odtud do Samnia. Jeho legie pak ničila vinice a úrodu Ligurů žijících v horách a na lodích nakonec rekognoskoval pobřeží Ingaunů a Intemeliů. Srov. další odboj Ligurů roku 177. Na bývalém území Apuánů byla založena římská kolonie Luca, zčásti na území Písánských, které Římanům odstoupili.

● Před příchodem konsula k vojsku shromážděnému v Písách rozpustil tribun M. Fulvius Nobilior, bratr stávajícího konsula Q. Fulvia, jemu svěřenou legii. Neměl k tomu oprávnění, dalo pak práci vojáky sehnat a jeho senát potrestal odvelením či vyhnanstvím do Zadní Hispánie. 

Senát povolil samnitským obyvatelům Cum, možná i hellénským, používat latiny jako úředního listinného a dorozumívacího jazyka a aby tak mluvili také vyvolávači o licitacích (srov. rok 420). 

V Římě byl na návrh plébéjského tribúna L. Villia vydán zákon o nejnižších možných letech, potřebných pro výkon úřadu (lex Villia annalis): pro aedilitu bylo stanoveno 36 let věku uchazeče, pro praeturu 39 a pro konsulát 42 roky. Odtud vedla pak rodina příjmení Annales. Krátce předtím byl zvolen členem tříčlenného sboru na pořádání hostinných obětin, tresviri epulones, jistý, teprve sedmnáctiletý Q. Fulvius.

Konsul C. Calpurnius Piso zemřel v úřadu za podezřelých okolností, před ním praetor peregrinus Ti. Minucius, a také prý řada jiných nejmenovaných významných Římanů. Po řadě kultovních úkonech přišlo na řadu podezření na úmyslný čin lidský a senát pověřil vyšetřováním v Římě a okolí C. Claudia (celé jméno neznáme), náhradníka po Minuciovi, a C. Maeniovi, praetorovi pro Sardinii dříve, než se odebral do provincie.

Maenius se do šetření zabral, brzy odsoudil na tři tisíce lidí, další udání kause dávaly mohutnět, až se senátu musel zeptat, zda má vůbec cenu na Sardinii odplout. Jeho vyšetřovatelskou práci  dokončil následujícího roku městský praetor P. Mucius Scaevola. 

Po vyšetřování byla na základě jistých svědectví odsouzena za travičství konsulova manželka Quarta Hostilia, která chtěla dosáhnout konsulského úřadu pro svého syna z prvního manželství Q. Fulvia Flacca, syna Cn. Fulvia (jiný od konsula roku 179, proslaveného válkou s Keltibéry roku předcházejícího); synovi to třikrát nevyšlo, matce se to nyní podařilo svérázným způsobem (srov. rok 174). Jak Hostilie zemřela, známo není, stejně jako důkaz o její vině či zmínka o jejím přiznání.

Zima na rok 179 byla bohatá na sníh, mrazivá a bouřková, delší než obvykle. Vichr přerušil latiar/Latinské slavnosti (nemívaly pevný termín, srov. v indexu s. v.), až se nakonec opakovaly celé, v Římě na Capitoliu a na jiných místech převrhl sochy. 

V Číně zemřela po nemoci 21. července císařovna-vdova a regentka Kao Chou vulgo Lü Č'/Lü Zhi, která ovládala císařský dvůr od roku 195, kdy zemřel její manžel Kao-cu/Gaozu. Byla to žena bestiálně krutá, viz o ní roku 202 a 195. Zatmění slunce v Číně měli celodenní 4. března 181, pak běžné 2. ledna 178, 17. ledna 178, 22. prosince 178. Chanská říše nicméně žila konsolidovaně a císařovna, první s takovou pravomocí, prodloužila mír s Huny. Císař Chou-šao/Houshao, vládnoucí formálně od roku 184, se oženil s dcerou synovce zesnulé císařovny, osud obou mladých lidí byl však tragický. 

Hlavní rádci Lüiny Čcheng Pching/Chen Ping a Čou Po/Zhou Bo nebyli se stavem spokojeni a vybrali svého nástupce, neboť dospěli k závěru, že Chuejovi děti asi opravdu budou podvržené (nebo to měli za dobrou záminku). Nejstarším z vnuků Kao-cua byl Liou Siang/Liu Xiang z Čchi/Qi a schopností mu nescházelo. Rozhodnutí palácových tajemníků se však poddal a roku 179 zemřel v míru doma v Čchi. 

Bylo to palácové spiknutí, Chou-šaoa dvořané sesadili, uvěznili a když živý překážel, zavraždili. Jeho manželka pravděpodobně skončila stejně: oba se ničeho nedopustili, vlastně nevinná dítka, měli však smůlu, že se stali součástí brutáních palácových piklů. 

Nástupcem na trůně se stal syn císařské souložnice Po/Bo s Kao-cuem Liou Cheng/Liu Heng z Taj/Dai, posmrtným jménem Wen (22). Vládl za sídelního města Čchang-an/Changan, dn. Si-an/Xian, do roku 157 a byla to doba chanské prosperity. Jeho císařovnou byla Siao-wen/Xiaowen, osobním jménem Tou/Dou. Aktivně podporovala taoisty a pod jejím vlivem provedl Wen řadu daňových reforem ve prospěch vdov, vdovců, sirotků a lidí nad osmdesát, jimž stát přispíval na jídlo a ošacení. 

Zvýhodnil zemědělce, neboť "zemědělství je základ říše, není důležitějšího zaměstnání," což někdy v této době kázal i římský šovinista M. Porcius Cato a s ním veškerá římská aristokracie až do svého vymření. Wen zakázal trestat lidi tetováním do obličeje, uřezáváním nosů a údů a namísto toho zavedl bití holí. Zrušil zákon nařizující zavírat do vězení rodinné příslušníky odsouzenců.