509-500

509.

Ol. 67, 4

 

 

Lýsagorás

a. u. c. 245

L. Iunius Brutus a L. Tarquinius Collatinus

L. Iunius Brutus a P. Valerius Poplicola I.

P. Valerius Poplicola II. a Sp. Lucretius Tricipitinus

P. Valerius Poplicola a M. Horatius Pulvillus I.

************************************************************

První rok římské republiky. Mezi zvolenými konsuly povstal nepřekonatelný rozpor ve věci královského majetku, když do Říma dorazili vyslanci Tarquiniovi žádající jeho restituci: L. Iunius trval na jeho konfiskaci, k níž již došlo, L. Tarquinius Collatinus byl pro jeho kompletní vydání. Hlasování v senátu rozdílem jednoho hlasu rozhodlo o vrácení majetku králi. Nicméně se pak provalilo, že královi vyslanci kují pikle proti republice se syny konsula L. Iunia a se syny Collatínovy sestry provdané za senátora Aquilia: udal je sluha Vindicius, který viděl i jejich dopisy králi. P. Valerius se svými klienty spiklence zatkl a předvedl před konsuly.

Iunius Brutus žádal pro ně smrt, tedy i pro své dva syny, Collatinus je chtěl omilostnit. Pod tlakem Iuniovým a v celkově protietruské náladě, sám, spolutvůrce republiky, který patřil k Tarquiniům, viz rok předešlý a v indexu s. v., opustil s celým svým majetkem Řím a odešel do Lavinia, kde později nerušen zemřel. Republika mu prý dala na cestu dvacet talentů a osobně Iunius Brutus, který ho přímo k odchodu vyzýval, pět (?!). Všichni čtyři spiklenci byli sťati, otrok Vindicius dostal svobodu. 

Vyslanci a ostatní Tarquiniové byli vyhnáni a vyvlastněni, královský majetek po novém hlasování senátu rozdán lidu, viz rok předešlý. Královy náboženské funkce převzal doživotně volený "obřadní král"/rex sacrorum žijící v regii/Regii a podléhající pontifikovi maximovi (vždy patricij a též jeho manželka, regina sacrorum), další přešly na konsuly a později na censory, viz rok 443. Prvním z kultovních "králů"/řec. hierón basileus se stal M'. Papirius; srov. novátorství ve věštění roku 274.  

Tarquinia Collatina nahradil P. Valerius Poplicola, potomek Sabínů, kteří přišli do Říma s Tatiem, první doplňovaný konsul/consul suffectus (cos. suff.). Přízvisko Poplicola/Publicola, řec. Démokédés, dostal za svou oblibu u "lidu", jemuž šel na ruku a zrušil i svůj dům na Velii, o němž "lid" vedl řeči, že si s výhledem na město dělá místo pro svou královskou usurpaci.

• Konsulský úřad se pravděpodobně až do roku 367 nazýval praeturou a konsulové praetory/řec. synbúloi, probúloi. Diktátoři byli praetores maximi, nejvyšší praetoři. Po roce 27 ztratil úřad na významu (viz tam). Zrušen byl císařem Iustinianem I. v roce 534 n. l. (srov. rok 2), čímž zanikl i způsob datace podle konsulů (posledním doloženým „konsulem“ byl však ještě roku 541 n. l. jistý Flavius Basilius Iunior, sine collega, viz v Indexu v seznamu konsulů).

Válka Římanů s Véjskými a Tarquiniemi, které získal na svou stranu exkrál Tarquinius II.; odešel tehdy z Gabií do Tarquinií. V dvojbitvě v poslední den února na římském území s Etrusky, jimž velel Arruns Tarquinius, králův prostřední syn, se s ním srazil konsul L. Iunius Brutus a oba se navzájem prokláli. Římané Véjské porazili, nikoli však Tarquinské; padlo prý 11 300 Tusků, Římanů o jednoho méně. P. Valerius slavil 1. března triumf jako první z republikánských Římanů. Vyhnaný král nepřestával posílat do Říma agenty, aby získal podporu pro návrat. 

Nově zvolený konsul Sp. Lucretius Tricipitinus, otec Lucretie, po jejíž sebevraždě došlo v Římě k převratu, byl vysokého věku a zemřel v několika dnech; nahradil ho M. Horatius. Ve válce s Etrusky pokračoval P. Valerius.

Podle tradičního údaje byl přijat na návrh konsula P. Valeria zákon o právu na odvolání Římana k lidovému sněmu, lex Valeria de provocatione (buď nebyl příliš účinný a respektovaný, takže byl několikrát novelisován, viz roky 449 a 300, také rok 199, nebo to je příliš vysoký časový údaj).

Zřejmě někdy z této doby pochází nápis zachovaný na žlutém kameni z ruin Satrika/lapis satricanus, zazděný do základů chrámu bohyně rozbřesku a ochrankyně zrání plodů Mater Matuta: "...] IEI steterai Popliosio Valesiosio svodales Mamartei/... dedikovali Martovi druzi P. Valeria". Raná latina n. dialektu s původním genitivem na -osio (za klasické ). Lze se domnívat, že poctěným byl první z konsulů republiky. Ale také se ukazuje, že velmož disponoval "druhy/klas. lat. sodales", zřejmě klanovými nebo najatými (?) ozbrojenci; sotva by se tak označovali občané republiky, srov. s rokem 578 a poměry etruskými.

1. června zasvěcen v Římě na Caeliu konsulem L. Iuniem Brutem chrám Carně, ochranné bohyni zdraví, srdce a vnitřností; později ztotožněna s Cardeou, chránící domovní veřeje. O slavnosti zvané carnaria a kalendae fabariae viz v příloze Bohové & svátky vii. 

 

************************************************************

508.

Ol. 68, 1

ĺsomachos/Ischomachos z Krotónu (poprvé)

 

 

ĺsagorás

a. u. c. 246

P. Valerius Poplicola II. a T. Lucretius Tricipitinus I.

************************************************************

V Athénách vypukly otevřené spory mezi Kleisthenem a ĺsagorou, viz rok 510. Kleisthenés pracoval na ústavních změnách druhým rokem a ohlas na návrhy související s isonomií/rovností před zákonem, tedy démokratií, aktivoval konservativce. Isagorás, epónymní archón t. r., povolal na pomoc Kleomena (prý měl aféru s Isagorovou manželkou) a vyzval Kleisthena, aby pro klatbu z kylónovské vraždy, viz rok 632, jako Alkmaiónovec opustil město. Kleisthenés skutečně před příchodem Sparťanů z Athén odešel (podle jiného pramene: utekl) a Kleomenés pak v čele malé spartské hotovosti donutil opustit město sedm set dalších rodin, jak mu je Isagorás nadiktoval (podle některých úvah k tomu mohlo dojít až v létě 507). Proč vše proběhlo mírovou cestou, nevíme. 

ĺsagorás sestavil vládní orgán o třech stech členech a chtěl odstavit stávající radu/búlé. To se mu nepodařilo, "lid" se vzbouřil (vůdcovo jméno neznáme) a Sparťané s Isagorou a jeho příznivci utekli na Akropoli, kde byli dva dny Athéňany obléháni. Pak sjednali příměří a Kleomenés opustil s Isagorou Attiku. Ostatní byli jati a popraveni, snad to bylo oněch tři sta mužů, majetky zabaveny a domy jejich zničeny. Archontem na příští rok zvolen na podzim muž s Kleisthenova klanu jménem Alkmaión, viz.  

Kleisthenés se se svými příznivci vrátil z krátkého exilu a definitivně prosadil nové uspořádání athénského státu, tzv. Kleisthenovy reformy, s nimiž přišel ještě před svým vyhnáním (sám reformátor byl rodem Alkmaiónovec, vnuk Kleisthena, tyranna v Sikyónu, srov. rok 595):

Attiku rozdělil do desíti fýl namísto dosavadních čtyř iónských (srov. rok 700 a zde níže),

ze všech občanů, kteří měli právo zasedat na sněmu, ekklésii (srov. rok 594), zasedalo ve stálé sněmovní radě po padesáti členech z každé fýly - tzv. rada pěti set; předsednictví rady, búlé, měla cyklicky každá fýlé na dobu jedné desetiny roku, tj. 35 nebo 36 dní – období bylo zváno prytanis či prytaneia,

zavedl polní vojenský úřad stratégie; z každé fýly byl jeden stratégos a vrchní velení občanské armády se opět cyklicky měnilo a

byl zaveden tzv. ostrakismos/„střepinování“ jímž mohl být z obce na deset let vypuzen každý, na jehož jménu se shodlo nejméně šest tisíc občanů; bylo to opatření proti možnosti návratu samovlády apod. • První ostrakismos byl použit až roku 487, poslední o osmdesát let později (viz tam).

O předreformní ústavě Athén viz v indexu s. v. Athény a srov. rok 621 a 594. V Kleisthenově době, stejně jako později, byl nejmenší administrativní a splečenskou jednotkou v Attice démos, za Kleisthena jich bylo asi jedno sto. Démy se oblastně sdružovaly v trittýe a tři trittýe (1. p. trittýs/„třetina“) tvořily fýlu (původně rodový svazek, nyní územní).

Attika byla rozdělena na tři pásma, na město, vnitrozemí a pobřeží: každá fýla se skládala z trittýí po jedné z každého pásma, čili fýla nebyla souvislým administrativním celkem, ale volebním sdružením, volebním okrskem, který neměl společných hranic. Podle všeho Kleisthenés doplnil počty občanů cizinci/metoiky a státními otroky. 

Attická společnost byla však členěná mnohem pestřeji. Např. naukrárie v Athénách byla družstva pro stavbu válečných lodí v každém attickém okresu (kterých bylo 48, od Kleisthena padesát). Družstvo opatřovalo jednu loď i s posádkou a se dvěma jezdci. V čele naukrárie stál naukráros.

Později tato státní služba přešla na symmorie, což byly platební skupiny obyvatelstva, vytvořené pro rychlé vybírání mimořádných válečných daní podle výše majetku. Tři sta nejbohatších občanů zaplatilo celou daň a pak finanční částku vyinkasovalo od ostatních (srov. rok 355). Totéž platilo o nákladech na stavbu lodí. • Podle jiného výkladu byly naukrárie nejstarším místním rozdělením Attiky před Kleisthenovou reformou.

Themistoklés zavedl povinnost vystrojovat lodi, tzv. triérarchie, která patřila mezi občanské leitúrgie čili finanční služby občanů státu (např. vypravovat divadelní sbory, soutěže apod.). S leitúrgiemi úzce souviselo právo „výměny majetku“, antidosis: ten, jemuž byla vypsaná leitúrgie nad jeho možnosti, měl právo vyzvat bohatšího Athéňana, aby převzal jeho povinnost. Pokud vyzvaný odmítl, mohl mu vyzyvatel nabídnout výměnu majetku. Z tohoto pak vyzyvatel uhradil náklady spojené s leitúrgií (srov. rok 353).

Moc areopagu zůstala později (srov. rok 594 a viz rok 461) omezena na soudy deliktů morálních a religiosních, jak stanovil již Solón, který zavedl porotní soud občanský, héliaiu. Moc archonta byla nyní omezena úřadem stratéga (srov. rok 501).

Kleisthenovy reformy bývají v novověku pokládány za mezník v historii evropské (parlamentní) demokracie. V roce 1992 si euroamerická civilisace připomněla 2500. výročí „vzniku demokracie“.

 

Téhož roku poslali Athénští posly k satrapovi Artafernovi, synovi Hystaspa a tedy Dáreiovu bratru, s žádostí o pomoc proti Sparťanům. K dohodě nedošlo, třebaže vyslanci slíbili, že se Peršanům poddají; Artafernés se dokonce informoval, kde vlastně Athéňané žijí (viz dále rok 504). • Byl to první pokus o použití perské karty ve vzájemných athénsko-lakedaimonských svárech.

Kleomenés I. se opět vypravil s vojskem do Attiky, kam přišli Dórové po roce 512 již počtvrté. Jako spojenci Sparťanům pomáhali Korinthští, na dalších frontách Boiótové a Chalkidští. Athéňané se obrátili proti Sparťanům a leželi proti nim polem u Eleusíny. Před bitvou opustil spartskou koalici oddíl Korinťanů, neboť měli válku za nespravedlivou, pak opustil ležení druhý z králů Démarátos, ačkoli spolu dosud dobře vycházeli. Kleomenés I. se tedy bez boje vrátil do Sparty. Za to do Megar byla toho roku zavedena dórská kolonie, snad v souvislosti s neúspěšným tažením. • Nepřátelství Athéňanů s Lakedaimonskými už nadále nebylo ozbrojené a skončilo s Dáreiovým tažením roku 490. Lakedaimonští se s vojskem znovu objevili v Attice až roku 446.

Lakedaimonští po fiasku tohoto tažení rozhodli, že v době válečných musí vždy jeden z králů zůstávat doma, což se však často nedodržovalo (srov. např. roky 381 či 380).

 

Lars Porsenna, řec. Porsinás, etruský král z Klúsia/Clusium, měl zálusk na nové území a po vítězství na Římany před Městem oblehl ve spojenectví s Latiny a Tarquiniem Superbem a jeho klanem Řím (viz následující rok). Část Říma se dostala pod Etruskovu kontrolu. Do tohoto roku spadají bájné hrdinské činy P. Horatia Coclity při obraně mostu přes Tiber (za což se mu údajně dostalo první bronzové sochy smrtelníka v Římě a půdy) a C. Mucia Corda, později zvaného Scaevola, "Levičák", v etruském táboře, kde se pokusil zavraždit krále, z neznalosti ale probodl jeho písaře-tajemníka/grammateus Clusina. Etrusk mu pokus o atentát a smrt písařovu odpustil, když Mucius před ním vložil pravici do ohně a ujistil ho, že je první v pořadí ze skupiny tří set mladíků odhodlaných k čemukoli.

V údajném nadšení z římské odvahy přistoupil Etrusk na mír, viz rok následující: Římané se zřekli kraje zvaného Hepta pagoi/Sedm vršků, který vydobyli nedávno na Vejích, a poskytli králi dvacet rukojmí, deset chlapců a deset dívek, za což stáhl posádku z Ianiculu; restituci tarquiniovského majetku Porsenna neprosadil a spíše ani neprosazoval.

Podobný příběh jako o Muciovi koloval mezi Hellény o Themistokleově bratrovi Agésiláovi, který se roku 480 vplížil do perského ležení, aby zavraždil Xerxa, ale probodl jeho strážce; jinak se děj, spíše smyšlený historiografy, shodoval. Cocles byl údajně trefen šípem do oka a unikl s ranou přes řeku, srov. zranění Filippa II. před Methónou roku 354. Mnohem později se mu dostalo na Foru na comitiu sochy, která stávala ještě v éře fláviovské. 

Římané s Kartháginci údajně uzavřeli svou první spojeneckou smlouvu ze tří nebo čtyř v historii (nebo již 509? viz roky 348, 306 a 279). Podle ní nesměli Římané obchodovat na Sardinii, Sicílii ani v Africe (přímo v Karthágu ale ano), natož zakládat osady; totéž platilo pro Karthágince v Latiu. Přistát směla loď jen v případě nouze v bouři nabo zásobení po dobu nejvýše pěti dnů. • Byla to první římská smlouva s mimoitalským státem, srov. pak smlouvu s Massilií roku 389., a ukazuje, jak mocní v té době byli kartháginští obchodníci.

Údajně v této době byl "lid" zbaven povinností platit přístavní cla a daně, obchod se solí a obilím byl zestátněn; tradiční, zřejmě nadsazený údaj.

 

************************************************************

507.

Ol. 68, 2

 

 

Alkmaión

a. u. c. 247

P. Valerius Poplicola III. a M. Horatius Pulvillus II.

************************************************************

Athénští si vyřizovali účty z loňské války a vypravili se proti jednomu ze spojenců Sparťanů, proti Chalkidským. Přišli jim na pomoc Boióťané, které Athéňané porazili na hlavu u Eurípu a do zajetí vzali sedm set z nich. Propustili je spolu s Chalkidskými po vyplacení dvou min výkupného za muže a jejich pouta po staletí visela na Akropoli. Z desátku výkupného pořídili Athéňané bronzové čtyřspřeží, které umístili na začátek Propylají. 

Téhož dne se přeplavili na Euboiu a Chalkidské porazili před jejich městem (viz násl. rok). Pak rozdělili pozemky vládnoucí vrstvy v Chalkidě, tzv. jezdců/hippotai, zde zvaných hippobotai, mezi čtyři tisíce athénských kolonistů, kteří se na nich a v Chalkidě usadili; srov. rok 700 a 446. Je to první doklad toho, jak pozvolna Athéňané vytvářeli svou říši/arché po Helladě. Kolonisté v tomto případu nezaložili apoikii, tzn. na métropoli samosprávný státní útvar, ale první doloženou klérúchii, tedy osadu Athéňanů s plnými občanskými právy; platili do métropole daně, sloužili v Athénách u vojska apod.

Eubojský rival Chalkidy Eretria byla od této chvíle neustále spojencem Athén. Tím tedy Athéňané ovládli ostrov Euboiu (viz rok 453).

 

Římané uzavřeli mír s králem Porsennou, na něhož údajně udělal dojem sebevražedný atentátník C. Mucius (viz předešlý rok; jeho mučednictví s upálenou pravicí Římané odměnili polnostmi). Řím se stal tributárním státem, vrátil území zabrané Véjským, viz rok předešlý a následující. L. Tarquinius II. se na římský trůn nevrátil, roku 506 odešel od Porsenny, viz tam, a zůstal exulantem; o jeho konci viz rok 495.

Podle jiného starověkého výkladu Etruskové město dobyli a nějaký čas drželi. V tom případě by to bylo první dobytí Říma v historii (srov. rok 753) a konsulové by nebyli ničím jiným než Porsenovými protektorátními úředníky. Ke druhému ve starověku došlo roku 390 (viz tam).

Do této doby spadá bájný příběh o hrdinství Cloelie, jedné z římských rukojmí v rukách Etrusků, která s dalšími dívkami uplavala strážcům přes řeku ke svým. Nástrahami tarquiniovců jich však většina byla dopadena nebo zahubena a podle jedné tradice jediná z dívek, která uplavala do Města, byla Valeria, dcera P. Valeria Poplicoly.

Teprve po této události Porsenna přistoupil na úpravu mírové dohody, upustil též od požadavku rukojmí a Římanům daroval své polní ležení na Ianiculu i se zásobami obilí, viz rok následující. Proč mu za to dávali pak Římané slonovinový trůn, zlaté žezlo a mkorunu s purpurovým pláštěm, není jasné (potvrzení poddanství?).

Cloelia byla údajně odměněna bronzovou jezdeckou sochou před chrámem Iova Statora, první v Římě, asi též v celém Středomoří a také vůbec jako první z žen byla takto poctěna; podle jiné verse seděla na koni Valeria (srov. vůbec první lidskou sochu ve Městě roku 508; stávala na Svaté cestě, zničena někdy při požáru).

Konsul M. Horatius v Římě o zářijových ídách (13. září) údajně nově zasvětil chrám Iova Capitolina, Dia Kapitólského (viz rok 510), stavěný na zakázku vyhnaného etruského krále etruskými staviteli a umělci jako chrám nejvyšší trojice etruského pantheónu bohům Tinia (ztotožněný s Diem a Iovem), Uni (Hérá či Iuno) a Menerva (= Athéná či Minerva). • Jiná tradiční chronologie klade událost do téhož dne, ale již roku 509, kdy byl Horatius konsulem poprvé.

První Iovův chrám v Římě zaslíbil a se stavbou započal pátý z králů L. Tarquinius I. Priscus, dostavěl ho L. Tarquinius II. Superbus. Vyhořel během občanské války roku 83. Chrám po opravě, kterou zahájil roku asi 81 diktátor Sulla, nově zasvětil roku 69 Q. Lutatius Catulus, syn stejnojmenného Sullova protivníka. Opět vyhořel a třetí chrám zasvětil po roce 70 n. l. císař Vespasianus. Po jeho smrti roku 79 n. l. však Iovův chrám na Capitóliu vyhořel znovu a čtvrtý chrám dostavěl Titus a po roce 81 n. l. zasvětil Vespasianův syn, Titův bratr Domitianus.

Křesťanským císařem Theodosiem byly po seriálu zákazů (první z roku 380) 8. listopadu 392 n. l. definitivně zakázány polytheistické kulty a sama stavba chrámu Iova Kapitólského zanikla v průběhu 6. století n. l. Např. polovinu střešní krytiny z pozlaceného bronzu odvezl s sebou do Karthága roku 455 n. l. král Vandalů Geiserich.

Autorem Iovovy kultovní terrakottové sochy zbarvené na rudo, barvena později tak vždy výročně censory, byl na Tarquiniovu objednávku etruský sochař Vulca z Véjí (též tvůrce terrakottového Héráklea pro Tarquinia, možná i čtyřspřeží na chrámovém štítu, ve Véjích zřejmě i tzv. Apollóna z Véjí; někdy mu bývá také přisuzováno autorství tzv. kapitólské vlčice, viz však rok 296). Vulca je jedním z mála etruských umělců, jehož známe jménem. Vulkův Iuppiter byl po vyhoření chrámu roku 83 diktátorem Sullou nahrazen chrýselefantínovou sochou dnes již neznámého Apollónia.

  

************************************************************

506.

Ol. 68, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 248

Sp. Larcius Rufus (Flavus?) a T. Herminius Aquilinus

P. Lucretius

P. Valerius Poplicola IV.

************************************************************

Pokračovala válka Athéňanů s Boióty, hlavně s jejich hégemony, s Thébany. Válčeno na boiótském území, ale otevřené nepřátelství bylo zakrátko přerušeno. K protiathénské koalici z roku 508 se přidali aigínští Aiakovci, kteří loďstvem vyplenili Faléron s okolním krajem. Války Athéňanů s Aigínou vycházejí z dávných kultovních sporů trvaly s přerušeními až do roku 481 (srov. rok 491).

 

Skončila válka Hellénů z Kýmy (lat. Cumae) s Etrusky, v níž byli ještě od roku 524. Porsennův syn Arruns, který po otcově míru s Římany roku předešlého dostal polovinu jeho armády, obléhal druhým rokem Aricii: chtěl ji ovládnout a usadit se tam. Nedařilo se mu a zemřel t. r. v boji s Kýmskými. Město totiž dostalo pomoc z Antia, Tuscula a od Kýmských, jimž velel Aristodémos Malakos/"Změkčilec", viz rok 524. Možná se ze stratéga stal tyrannem až t. r., když se s velkou kořistí vrátil domů, uplatil kdekoho a povraždil pak vládnoucí aristokraty; o jeho způsobech vlády a konci viz rok 492.

Helléni, jichž bylo dva tisíce, Etrusky před městem porazili a Porsennův syn padl. Část poražených Etrusků unikla na římské území, kde se o poraněné a bezbranné postarali obyvatelé Města a dokonce je brali do svých domovů. Ani se jim nechtělo domů a tak se směli usadit v kraji za Tiberem, který právě Římanům připadl, zvaný později v Římě „čtvrť Tusků“/vicus Tuscus. • Vedle Etrusků žili v té době v Římě hellénští obchodníci a lidé z latinských měst, kontakty uržovali Římané s Púny, od začátku podle všeho multikulturální město.

Král Lars Porsenna vrátil Římanům zbývající rukojmí, odmítl nadále podporovat nároky Tarquiniů na vládu v Římě a uznal římskou suverenitu. Véjské území vrácené loni Římany jim nyní připadlo definitivně zpět. Lze to vykládat i jako konec etruského protektorátu, viz rok předešlý. Byl to též první z roků římské republiky bez války. • Porsennova válka (od roku 508) a králův vztah k Římanům v jediném dochovaném podání, římském, je událost s podivnými zvraty a na válečné nepřátelství s až nelogickými přátelskými gesty détentu.  

Bezmocný exulovaný Tarquinius II. Superbus odešel od Porsenny do Tuscula k místnímu vládci Octaviovi Mamiliovi, svému zeti a spolubojovníku, který podnikal na římské území rabovací nájezdy (viz předešlé roky a dále rok 501 a 495).

 

************************************************************

505.

Ol. 68, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 249

M. Valerius (Volusus?) a P. Postumius Tubertus I.

************************************************************

Lakedaimonští se dozvěděli, jak to bylo s protipeisistratovskou věštbou delfské věštírny: král Kleomenés I. totiž na athénské akropoli nalezl věštby Pýthie, které tam uložili Peisistratovci. Povolali si ze Sígeia Hippiu s tím, že ho dovedou zpět do Athén (viz rok 512).

Proti tomuto záměru se ale na sněmu Peloponnéského spolku ve Spartě postavili všichni spojenci Lakedaimonských, především Korinthští, srov. rok 510. Jejich vyslanec Sósiklés vyzýval Spartské, aby nezaváděli do hellénských států samovlády. 

 

V Gele na Sicílii se dostal k moci jako samovládce Kleandros (vládl do roku 498). Zničil moc místních aristokratů, dórských gámoroi, srov. k tomu rok 657. 

 

První "historická" válka Římanů se Sabíny; boje s přerušeními trvaly až do roku 449 (srov. tradiční údaj o první válce se Sabíny roku 751 až 746). Konsulové t. r., M. Valerius byl bratrem P. Valeria Poplicoly, porazili Sabíny, kteří předtím plenili úrodu na římském území, v bitvě na Aniu, a drželi nad nimi triumf. 

 

V Koreji ve státu Ko-Čoson se na severní hranici vzbouřily barbarské kmeny. Král Jö/Yö (vládl 519-503) proti nim vytáhl, zajal jich tisícovku a rozšířil hranice království. Na pozdvižení hospodářství umístil do každého správního úřadu učitele, aby poddané učili zemědělství a serikultuře/pěstování bource morušového. Viz dále rok 426.    

 

************************************************************

504.

Ol. 69, 1

ĺsomachos z Krotónu (podruhé)

 

 

Akestoridés I.

a. u. c. 250

P. Valerius Poplicola V. a T. Lucretius Tricipitinus II.

************************************************************

Do Athén se vrátili vyslanci, kteří byli odesláni za Velkým králem do Sús, aby dohodli protispartské spojenectví (srov. s poselstvem Artafernovi roku 508, toto odesláno snad roku 507): byli odmítnuti, neboť se nechtěli podrobit perskému protektorátu. V Sardech zase chtěl satrapa Artafernés dosáhnout od vyslanců Hippiova návratu do Athén: ti to odmítli a Hippiás naopak štval Peršana proti Athéňanům. V Athénách se utvrdili protiperské nálady, neboť byly zároveň obranou proti peisistratovskému revanšismu, viz dále rok 499. 

 

V Syrákúsách předčítal v roce 69. olympiády jako první na ostrově homérské epy a díla z trojského okruhu Kinaithos z Chiu, člen cechu homérovců/homéridai sídlících na Chiu, kde se měl Homéros podle nich narodit; srov. rok 522.

 

Pokračovala římsko-sabínská válka, viz předešlý rok. Sabínové během svého sněmování dospěli k závěru, že s koncem tarquiniovské vlády v Římě skončila též platnost paktu s Římany, neboť přísahali na smlouvu s králem, nyní vyhnancem. S. Tarquinius byl neustále aktivní a podařilo se mu pro stranu svého otce získat Fideny a Camerii, takže se stali spojenci Sabínů.

Sabínové S. Tarquinia zvolili svým nejvyšším velitelem/řec. stratégos autokratór s právem konat odvody v každém jejich městě. Konsulská vojska Římanů Sabíny porazila před Fidenami, kterou po několika dnech dobyla, majetky zabavila. Vůdce revolty Římané popravili, ostatní obyvatelstvo ušetřili a do města vložili posádku. V bitvě údajně padlo 13.500 Sabínů a 4200 jich bylo jato, čísla s velkou pravděpodobností smyšlená. Trium držel nad Sabíny a Véjany konsul P. Valerius o květnových nónách/15. 

Sabínský šlechtic z Regilla Attius Clausus, později lat. Appius Claudius Sabinus Inregillensis, předek významného klanu Claudiů, přešel k Římanům a ve Městě a okolí se i se svými klienty usadil; jeho lidé obdrželi polnosti, on sám byl zahrnut mezi patricie. Mezi Sabíny se stal nepopulární, poněvadž jako jediný hlasoval proti zrušení paktu a proti válce s Římany. 

 

************************************************************

503.

Ol. 69, 2

 

 

 

Hermokreón

a. u. c. 251

Agr. Menenius Lanatus a P. Postumius Tubertus II.

************************************************************

V Římě zemřel P. Valerius Poplicola, první v řadě vyzdvihovaných římských státníků a vojevůdců. Byl mimo jiné prvním z republikánských velitelů, který při triumfu vjel do Říma v purpuru a na voze taženém bílým čtyřspřežím; zvyk zavedl král Tarquinius I. Priscus. Zemřel však v neskonalé chudobě a stal se též prvním z římských veličin, který byl z rozhodnutí senátu zpopelněn a pohřben na státní útraty; stalo se tak na úpatí Velie při foru. 

Pro odpadnutí k Aurunkům Pometie a Cory, státečků s římskými osadníky, od paktu s Římany, srov. roky 533 a 529, zahájili Římané válku s Aurunky, v níž se jim vojensky dařilo (viz následující rok). V sabínské válce tomu bylo naopak: po ztracené bitvě mohlo dojít k zajetí konsula P. Postumia, kdyby jeho kolega se svou legií nepřišel včas a Sabíny nezahnal. V Římě se už strachovali, že by vítězové táhli na Město. Sabínové t. r. postavili do pole silnější armádu než roku předešlého a domů se vraceli s velkou kořistí. Římané vzápětí vtrhli na sabínské území a došlo k výměně vyslanců s požadavky: Sabínové vymáhali restituci Tarquiniů, Římané vrácení svých měst a kapitulaci Sabínů.

V nové bitvě napravil Postumius svou reputaci a vítězstvím na svém křídle přispěl k porážce Sabínů, které od katastrofy zachránil pouze příchod noci. Meneniovi se od senátu dostalo 4. dubna triumfu, Postumiovi den předtím ovace/ovatio, podle všeho jako prvnímu z Římanů; o rozdílu ov. od triumfu viz v indexu s. v. 

 

************************************************************

502.

Ol. 69, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 252

Opiter Verginius Tricostus a Sp. Cassius Vecellinus I.

************************************************************

Římané se krutě mstili v aurunské Pometii, která se vzdala, když se jí zprvu dařilo Římany zahnat: přední mužové sťati, ostatní prodáni do otroctví a město rozvaleno. Aurunkové po této své první válce s Římany uzavřeli mír, který vydržel do roku 345 (viz tam). Legie Sp. Cassia pak v bitvě u Cures porazila znovu Sabíny, jichž padlo údajně 10.300, a na čtyři tisíce jich byli zajati; datum triumfu se nedochovalo.

Op. Verginius cos. pak dobyl se svou legií latinskou Camerii, která odpadla roku 504 k Sabínům, povolil vojákům do noci rabovat, druhého dne byli předáci rebelie popraveni, město srovnáno se zemí a přeživší prodáni do otroctví. 

 

************************************************************

501.

Ol. 69, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 253

Postumus Cominius Auruncus I. a T. Larcius Flavus (Rufus?) I.

T. Larcius Flavus (Rufus?) dict.

************************************************************

Část aristokratů z Naxu uprchla do Mílétu; pozadí naxské lidové revoluce neznáme (srov. rok 556). Zde vládl jako perský místodržitel/epitropos, pro Hellény ovšem samovládce, Aristagorás, syn Molpagorův a švagr Lýsagorova syna Histiaia, který byl, snad již od roku 511, pro podezření z pokusu o odpadnutí držen Dáreiem v Súsách v exklusivní internaci, viz rok 512. Aristagorás se stal jeho nástupcem v tyrannidě. Aristokratům z Naxu slíbil pomoc a odešel v jejich věci do Sard k perskému satrapovi Artafernovi. Jemu se nápad s intervencí v Kykladách líbil a čekal na svolení bratrovo ze Sús. 

 

V Athénách byla provedena vojenská reforma: každá fýlé utvořila jednu taxis/šik, tedy něco jako pěší pluk; její velitel, taxiarchos, byl podřízený stratégovi. Kolektiv deseti stratégů tvořil štáb, v jehož čele stál jeden z nich jako stratégos autokratór (srov. rok 508).

 

Válka Římanů s Latiny, první v historii (srov. rok 578). Latin Mamilius Octavius z Tuscula, zeť krále Tarquinia II., viz rok 506, se spojil s etruskými Tarquiniemi a vytvořil koalici dvaceti devíti latinských státečků. Na sněmu Latínů ve Ferentinu vyslanec M. Valerius neuspěl s pokusem odvrátit zrušení paktu Latínů s Římem a oba státní útvary vedly nyní studenou válku. Vlastní "horká" válka mezi nimi se podle všeho rozhořela až roku 499, resp. 496. 

Prvním diktátorem neboli nejvyšším praetorem, praetor maximus, byl v Římě zvolen T. Larcius Flavus nebo Rufus (?) a jeho zástupcem-velitelem jízdy, magister equitum, Sp. Cassius Vecellinus (viz v indexu heslo diktátor a o něm roku 493 a 485). K této události podle jiného podání mohlo dojít až roku 498, srov. tam. • Války s Latiny byly definitivně uzavřeny ve druhé válce s nimi vítězstvím až roku 338 (viz tam), tato trvala do roku 495, mír roku 493. Viz dále rok 499.

Pokračovala válka se Sabíny, o jejím průběhu nevíme nic, a konsulové v Římě zlikvidovali spiknutí otroků, kteří zamýšleli obsadit Capitolium a spálit Město: vůdcové, jejichž jména neznáme, byli mimo Město mučeni a naraženi na kůl/aneskolopisthésan hapantes. Následujícího roku zastavili Římané další pokus otroků o povstání, tentokrát ve spojení se svobodným; udavačům se dostalo občanství (další vzpouru viz rok 460). Před válkou s Latiny se plebejové domáhali zrušení dluhů a odmítali narukovat. Proto podle tradičního výkladu ustavil senát instituci diktátora, viz o válce dále roku 495.

 

Karthágo v Hispánii dobylo a obsadilo město Gádés, dn. Cádiz. Při obléhání měl být poprvé v historii použit tzv. beran (řec. knós, lat. ariés), jehož vynálezcem byl prý jistý tyrský technik jménem Pefrasmenos.

 

************************************************************

500.

Ol. 70, 1

Níkasiás z Opuntu

 

 

Smyros

a. u. c. 254

Ser. Sulpicius Camerinus Cornutus a M’. Tullius Longus

************************************************************

Na této olympiádě byla přidána další disciplína, závod čtyřkolých vozů/apéné. Místo koní závodili mezkové, jinak to byla vlastně synóris. Prvním olympioníkem této disciplíny byl Thersios z Thessalie. Disciplína byla provozována jen do 84. olympiády. Olympioníkos v pentathlonu Akmatidás ze Sparty dedikoval v Olympii svou kamennou "činku" pro skok do dálky opatřenou nápisem. 

 

Radu Aristagory z Míléta, viz rok předešlý, Dáreios schválil a jeho mladší bratr Artafernés, satrapa v Sardech, vyslal flotilu dvou set lodí pod velením svého příbuzného Megabata (jehož dceru si prý později podle jedné, asi zlomyslné, tradice vzal Sparťan Pausaniás, syn Kleombrota) proti ostrovu Naxos (viz rok předcházející). Perské loďstvo se mělo zároveň zmocnit celých Kyklad. Pro nejednotnost ve velení a poté i pro nepřátelství mezi Megabatem a Aristagorou bylo čtyřměsíční obléhání Naxu, který v té době disponoval armádou sedmi tisíc hoplítů, neúspěšné. Po spotřebování peněz na výpravu postavili Peršané naxským emigrantům pevnost a nechali je na ostrově osudu napospas. 

V téže době poslal ze Sús Histiaios Aristagorovi posla s výzvou vytetovanou otrokovi na ostříhanou (a vzápětí zarostlou) hlavu, aby se vzbouřil proti Velkokráli - s vidinou snadného potlačení vzpoury a tím i vlastního návratu do Míléta (viz rok 496 a srov. obdobnou lest lékaře Démokéda z Krotónu, viz roky 522 a 514). Aristagorás měl kromě toho strach z pomsty Megabatovy a také z nespokojenosti s kykladskou výpravou ze strany Artafernovy. Viz rok následující.

K osobním momentům nahrávajícím na první pohled lehkověrné rebelii přistupoval upadající hospodářský význam iónských států, v minulých generacích hellénské námořní a obchodní velmoci ve Středomoří a Černomoří, perský protektorátní systém podřízenosti vůli satrapovy a ovšem falešné naděje ve starou velikost (povstalci dali dohromady úctyhodnou a bojeschopnou flotilu, nedokázali však mobilisovat majetné občany, aby sloužili jako hoplíté, nezískali významných spojenců a neměli co postavit proti perské jízdě): postavili se konsolidované Dáreiově říši.  

V Athénách se začalo někdy v této době se stavbou kamenného divadla.

Kolem roku 500 zemřel pýthagorejský filosof Alkmaión z Krotónu (rovněž nar. kolem roku 570)V letech 500 až 490 zemřel v Metapontiu filosof, zakladatel vlastního učení, prvního z tzv. italské větve hellénských filosofických škol, Pýthagorás ze Samu (podle jedné tradice tomu bylo roku 497, prý násilně, viz o tom v indexu s. v. školy (1); narodil se kolem roku 570). Od roku 532 žil v exilu před Polykratovou tyrannidou, viz tam. Krátce před smrtí musel uprchnout z Krotónu do Metapontia. Důvodem byla revoluce protioligarchická v Krotónu, na jejíž vlně se dostal k moci samovládce Kleiniás. O jeho vládě je známo pouze to, že dal svobodu otrokům a že vyhnal z města aristokraty. O likvidaci pýthagorovské obce v Krotónu viz v indexu, s. v. školy (1). 

Kolem roku 500 se narodil v Athénách politik Periklés, syn Xanthippův (zemřel na podzim roku 429). Jeho matka Agaristé byla příbuznou Kleisthenovou. Ač aristokrat a ve tváři prý podobný tyrannovi Peisistratovi, připojil se v politice Periklés k dému a díky své řečnické protřelosti dokázal manipulovat sněmem po několik desetiletí. Zatímco jeho sok Kimón rozdával lidu dary ze svého, Periklés ovládl lid, aby se obdarovával penězi na divadlo a na výplaty při výkonech soudních funkcí a na sněmech, přiděloval lidu pozemky v dobytých státech/klérúchie. Na rozdíl od svých konservativních předchůdců Aristeida a Kimóna vedl vůči spojencům politiku agresivnější a vůči Spartě nesmlouvavou. 

Roku 500 se narodil Anaxagorás z Klázomen, který přišel do Athén roku 480 a filosofii se tu věnoval až do r. 432 (viz tam; zemřel roku 428). Někdy v letech 500 až 495 se narodil slavný athénský výtvarný umělec Feidiás (zemřel roku 432)Na přelomu 6. a 5. století působil v Athénách proslulý malíř vás Eufronios z Attiky. Pracoval v hrnčířské firmě Kachryliónově a jeho učitelem červenofigurálního pozdněarchaického stylu byl Oltos. Jejich signatury jsou na desítkách dochovaných nádob, stejně jako dalších jejich současníků-hrnčířů Hischyla, Tlésóna, Chelida, Euxithea. 

V oboru keramiky opatřovali ještě v první polovině 5. století výrobky athénského hrnčíře Pýthóna červenofigurálními malbami Epiktétos (viz jeho jmenovce roku 475) a Dúris, tvořil keramik Hierón a jeho spolupracovník, malíř červenofigurálních váz MakrónJiný Pýthón byl keramik z Paestu a žil až ve století čtvrtém.

Někdy v první polovině 5. století působil logograf a genealog Akúsiláos z Argu. Vydal prý mimo jiné dórsky psané texty z bronzových desek, které našel jeho otec Kabás v Kerkadě u Aulidy, kde nějaký čas žili. 

Epicharmos z Hyblajských Megar, který patříval ke dvoru Hieróna I., zavedl jako básník sicilské komédie na divadelní scénu postavu parasíta, v jakých tehdy intencích, zda již jako šikovného příživníka, nevíme (srov. uzákoněné parasíty v Athénách u roku 594 a v indexu s. v.). Zřejmě mladším vrstevníkem Epicharmovým byl Formis tvořící rovněž v Syrákúsách, další inovátor, jménem známe šest jeho her; o obou viz v indexu s. v. komédie.

V téže době oslňoval údajně propersky orientovaný básník a áthléta Tímokreón z Iálysu na Rhodu, velký jedlík porážející na Králově dvoře ve stejné disciplině Peršany. Skládal též komédie a měl spadeno na Simónidu a Themistoklea, jemuž předhazoval korupci a lhaní a také to, že se podílel na Tímokreontově vyhnání z Athén.  

Po roce 500 působil slavný sochař Ageladás z Argu, předchůdce Polykleita ze Sikyónu. V době perských válek v téže branži působil předklasický Kalamis.

 

V Itálii ve Fidenách provedli protarquiniovští občané puč a popravili příznivce spojenectví s Římem. Konsul M'. Tullius poplenil fidenské území a utábořil se pod jejich hradbami, viz rok následující. Tarquiniovci se pokoušeli prostřednictvím agentů a peněz v doprovodu latinských vyslanců rozdmýchat v Římě rozbroje.

Cílem jejich akce byla masa zadlužených Římanů, z části již propadlých dlužebnímu otroctví. Spiklenci měli za bezměsíční noci povraždit své pány, zapálit město a otevřít brány tarquiniovcům. Na to nedošlo, neboť akci prozradili bratři M. a P. Tarquinius z Laurenta, sami účastníci spiknutí. Odměnou jim bylo římské občanství, deset tisíc drachem (!) a polnosti, ostatní byli popraveni přímo na Foru.

Následovala všeobecná sakrální lustrace a během pompy v circu v září za "římských her" spadl s vozu konsul M'. Tullius. Třetího dne zemřel a kolega Ser. Sulpicius dokončil úřad sám (ludi romani konány nepravidelně od dob královských, pořádat pravidelně se začaly až od roku 366, viz tam).  

Zadluženost nemajetné a velké části vůči patriciům/majitelům půdy se stala velkým problémem římské politiky a potáhne se po desetiletí. Dlužební otroctví oslabovalo hospodářskou stabilitu římského státečku a ohrožovalo jeho vojenskou údernost, viz roky následující a 495.    

 

Po roce c. 500 přešli příbuzní Skythů, íránští Sarmaté, přes Tanais/Don (srov. rok 600).

 

V rozmezí let zhruba 500 až 100 vládne v severním a severozápadním Německu raná doba železnáKultura jastorfská se všeobecně připisuje polabským Germánům/Elbgermanen. Totéž ve Skandinávii, viz dále rok 200 a v indexu s. v. Gotové. V téže době dozněla kultura lužická, původně středněbronzová kultura od asi třináctého století, rozšířená od Branibor a Saska do Polska a na západní Ukrajinu, od Čech po západ Slovenska; srov. rok 1300. Od c. 7. století se její železná fáze mezi Labem a Odrou nazývá kultura billendorfská/Billendorfer Kultur.  

 

Kolem roku 500 zničili Karthágiňané Tartéssos, staroibérskou métropoli (srov. rok 530). Od té doby byl Gibraltarský průliv pro Hellény, resp. pro jejich dálkový obchod, v podstatě uzavřený. • Na severoafrickém pobřeží Kartháginci v blíže neurčitelné době mimo jiné založili obchodní přístavy Ikosion (lat. Icosium, dn. Alžír) a Tingé, Tingi (dn. Tandža, Tanger).

 

V Africe jsou z doby kolem roku 500 datovány nejstarší terakotové sochy z osady Noku ve střední Nigérii. Třebaže nejsou známy okolnosti a lokalisace většiny nálezů, hovořívá se o kultuře Nok, nejstarší subsaharské se znalostí tavby železa. Ve střední a severozápadní Nigérii trvala do c. 300-500 n. l.

Soudívá se, že tvůrci z Noku byli předchůdci pozdějších národů žijicích na území Nigérie.

V jihoafrickém regionu začaly někdy kolem t. r. růst baobaby/adansonia digitata, jejichž nejstarší exempláře datované radiokarbonovou metodou ze Zambie, Zimbabwe, Namibie, Botswany a Jižní Afriky/RSA žily ještě začátkem 21. století (2500 let starý v Zimbabwe, dřívější Jižní Rhodesie). 

  

V Číně začala kolem roku 500 doba železná (doba bronzová od doby po roce 1800, neolit mezi lety 4000 až 1800). Kolem t. r. začala migrace lidu kultury Jajoi/angl. Yayoi z jižní Číny přes Koreu do Japonska a mísili se s lidem kultury Džómon, který přečíslovali, viz u roku 14.000 ("před 6000). Z Kjúšú expandovali neolithičtí migranti pěstující rýži ve vodě a budující kolové stavby na sever, na Hokkaidu se původní lid udržel, zřejmě předchůdci dnešního lidu Ainu.

Noví obyvatelé ostrovů měli pevnější keramiku než předchůdci a do červena. Pro Číňany to byl lid Wa. Dnešní Japonci jsou z drtivé většiny potomci "Jajoiů" (jméno podle jedné tokijské čtvrti). Část "Jajoiů" zůstala v Koreji, kde zřejmě součástí kmenové konfederace Kaja. Kultura Jajoi přešla ve třetím století n. l. (kratší datace trvání c. 200 př. n. l. až c. 250 n. l.) do kultury Kofun (jejím vymezením je rok 538+). 

V Indočíně se z přímoří jižního Vietnamu šířila železná kultura Sa Huỳnh (lokalita v deltě Mekongu) a překryla bronzovou kulturu Đông Sơn. Lidé původem mořští nomádi malajo-polynéské jazykové skupiny, pohřbívali mrtvé do velkých hliněných uren a byli podle všeho předky Čamů a hinduisticko-buddhistického království Čampa ve středním a jižním Vietnamu, viz rok 175 a v indexu s. v. Od prvního století n. l. se na jihu VN vedle ní rozvíjela kultura Óc Eo, viz dále rok 175 a srov. rok 192+.

Od c. 500 do c. 100+ n. 200+ (vyšší datace od c. 1000-) trvala v centrální oblasti severního Laosu záhadná megalithická kamenných nádob. V kraji zvaném Planina džbánů v provincii Xiangkhuang/Xieng Khuang stojí tisíce obřích bezuchých nádob až tři metry vysokých a o váze i šesti tun, některé s uchovanými kamennými poklicemi.

Snad jsou dílem lidu Lao Theung migrujícího někdy s této době z jižní Číny. Původní obyvatele zahnal migrující příval do nížin a zotročil je. Obecně se vycházívá z toho, že "džbány" jsou místy pro ostatky zemřelých, když byli předtím pohřbeni žehem. Kolem "džbánů" byli do země pak pohřbíváni další lidé. Podle jiné představy souvisejí laoské džbány s obdobnými nádobami vytesanými z vápence až tři metry vysokými z Ásámu na dnešním území Nagů a jejich tvůrci migrovali na východ do dnešního Laosu. 

• Málo prozkoumaná oblast patřila k bojištím americké války v Indočíně 1964-1973, neboť tudy vedly zásobovací cesty severovietnamských komunistů na jihovietnamské válčiště a v kraji bojovali laoští komunisté s královskými jednotkami (roku 1975 se i Laos stal komunistickou diktaturou). Po rozsáhlých amerických bombardováních zůstaly na Planině džbánů nevybuchlé bomby.     

 

V dnešním Mexiku a Guatemale končí kolem roku 500 střední fáze počátečního období civilisace v Americe (trvá od asi roku 1000; též předklasická doba střední, viz jiné názvosloví a data u roku 1800, kde též o Olmecích), kultura olmecká. Pozdní fáze počátečního období sahá zhruba do roku 100 n. l. Záhadní Olmekové tesali monolithické obří hlavy, stavěli města a první kultovní centra na americkém kontinentu. Navazovali na ně Mayové, Zapotekové, Mixtekové, mnohem později Toltekové, Aztekové a Tlaxcaltekové, oběti rituálních nájezdů Azteků, a především díky jim zlomili Španělé pod Hernánem Cortésem roku 1521 azteckou říši (viz rok 1800).

Začátek keramických nálezů v Americe patří do doby kolem roku 2500. • Jiná datace a pojmosloví viz rok 1800.

Na konci střední fáze se začalo se stavbami pyramid, společnost se hierarchicky rozdělila. V nížinné oblasti na konci pozdní fáze stavěli pyramidy i Mayové v Peténu a na Yucatánu, viz k tomu roku 200.

Jak a zda vůbec souvisí největší monolithická kultura San Augustín (kolumbijský departament Huila) s Mayi, známo není. Pět set soch, největší megalithické uskupení Latinské Ameriky, pochází z doby asi 100 n. l. až 1200, vyšší datace mezi 300 př. n. l. až do 8. století n. l. Neznámá civilisace po obou stranách řeky Magdaleny, která zanikla nejpozději někdy ve 14. století, nebyla dosud systematicky vykopávána.

Konkurenty v primátu o budování "amerických" měst s Olmeky se nejnověji stal neznámý lid z údolí řeky Upano v amazonské části Ekvádoru. Lidarovým měřením zjištěny čtvercové stavby městského osídlení s cestami a vodními kanály. Podle prvních odhadů v něm bylo místo pro nejméně deset tisíc obyvatel. Kultura nestavěla z kamene, ale vzhledem k prostředí, z hlíny, a je tak nejstarší známou městskou civilisací Amazonie.   

 

c. 500 Do Karibiku směřovala třetí migrační vlna, tentokrát lidu zemědělského, a to opět z Jižní Ameriky, viz roky 2000 a 4200. Kultura má jméno podle lokality na dolním toku Orinoka ve Venezuele Saladero. Do roku c. 600 n. l. obsadili Malé Antily, Portoriko, Hispaniolu, Jamajku a z většiny Kubu.

Ve spojení s nimi do roku 1200 n. l. další jihoameričtí migranté z velké jazykové rodiny Arawaků (Lokono) od Jamajky po Francouzskou Guyanu splynuli na karibských ostrovech v Tainy (Taíno), obvykle rovněž označované za Arawaky. Tainové žili od Baham po Venezuelu a od Jamajky po Guyany.

Vedle Tainů žili od c. 1200 jazykově příbuzní Karibové, původem rovněž z venezuelského a guyanského pobřeží. Zatímco Tainy vyhubily choroby a hlavně neštovice zavlečené Španěly půl století po "objevení" Ameriky, jazyk Karibů zanikl až po první světové válce. Tainové žili v mnoha "státních" celcích pod náčelníky/knížaty (např. na Kubě jich bylo devatenáct). Od jména Karibů zkomolením povstalo označení kanibalové.