229-220

229.

Ol. 137, 4

83 SE

19 AE

(Héliodóros)

a. u. c. 525

L. Postumius Albinus II. a Cn. Fulvius Centumalus

************************************************************

Na začátku roku bojoval Démétrios na severu Makedonie stále ještě s Dardany (boje od roku 231). V té době odpadla Thessalie a Démétriovi illyrští spojenci se opět vydali na loupežné tažení na jih. Koncem zimy nebo na začátku jara ale král Makedonců Démétrios II. Aitólikos (c. 50) zemřel na následky zranění, které utrpěl v bitvě s Langarem a jeho Dardany, někdy v době po bitvě u ostrůvků Paxoi (viz zde níže; vládl od roku 239).

Démétriův syn Filippos (V.) byl teprve osmiletý kluk, viz o jeho matce roku 235, a tak vojsko/ekklésiá tón stratiótón zvolilo říšským správcem-regentem/epitropem Antigona III. Dósóna/asi „Hodně toho slibujícího, Slibotechnu“ (c. 50), syna Démétria Krásného a Olympiady, dcery Polykleita z Lárissy, tedy synovec Antigona II., otce Démétria II. Antigonos III. později v roce přijal titul stratéga a krále Makedonů/stratégos kai basileus tón Makedonón. Oženil se s vdovou po Démétriovi II. Chrýséidou, ale zůstali bezdětní; srov. k tomu rok 239. Boje Makedonů s Dardany se nadále vlekly.

V době vojenských nesnází v Makedonii a pravděpodobně po smrti Démétria II. se v Athénách dohodli démokraté Eurykleidés a jeho bratr Mikión s athénským velitelem makedonské posádky athénských přístavů Diogenem o jejich vydání a navrácení do rukou Athéňanů.

Athéňanům přišel na pomoc, tehdy zrovna rekonvalescent a mimo úřad, Arátos ze Sikyónu, ale především finančně pomohl Ptolemaios III. Euergetés I.: za 150 talentů pro Athéňana Diogena a jeho žoldnéře v makedonských službách vydali vojáci athéňanům Peiraieus, Múnichii, Salamínu a Súnion (pevnosti byly v makedonských rukách od roku 318, resp. 263, srov. rok 243)Na Diogenovu počest se každoročně slavila slavnost diogenejí - a to ještě v prvním století - a Athénští vystavěli další gymnasion a pojmenovali ho Diogeneion. 

Frúrarchové (velitelé) makedonských posádek Peiraiea a Múnichie:

322 - 319 Menyllos

319 - 317 Níkánór ze Stageiry

317 - 307 Dionýsios

307 - 294 bez cizí posádky

294 - 285 Hérákleidés

285 - 263 bez cizí posádky

263 - 250 Hieroklés (doba nejistá), přítel filosofa Arkesiláa

250 - 245 Hérákleitos z Athmony (doba nejistá)

245 - 239 Glaukón (doba nejistá)

239 - 229 Diogenés z Kolónu, syn Pausimachův, Athéňan

Ještě před květnem t. r. se ke spolku Achájů přidaly státy Hermióné, kde byl samovládcem Xenón, a Aigína, na níž byla od roku 318 rovněž posádka různých makedonských vladařů: nyní ji vyhnali Achájové a Aigína se stala po dvou staletích opět autonomním státním útvarem, členem Achájského spolku pravděpodobně velmi formálně, viz rok 210 a srov. rok 318.

V květnu byl podeváté zvolen stratégem Achájů Arátos ze Sikyónu. Do spolku vstoupil Argos (srov. rok 235), kde se vzdal samovlády Aristomachos II. (jako tyrannos od roku 236), a samovládce Kleónymos přivedl do spolku Fleiús.

Za této situace zrušil spartský král Kleomenés III. spojenectví s Acháji platné od roku 243 a uzavřel přátelství se spolkem Aitólů (srov. rok 240). S aitólským souhlasem (sic) obsadil Kleomenés III. Tegeu, Mantineiu, Orchomenos, Kafyai a pevnost Athénaion u Megalopole, tzn. celou východní Arkadii.

Arátův pokus vojensky získat zpět města Tegeu a Orchomenos se nezdařil. Nejpozději na jaře následujícího roku vyhlásili Achájové Sparťanům válku, viz tam.

 

Antiochos Hieráx, který vloni opustil svou Anatolii (viz konec války bratrů roku 237) a vypravil se do horních satrapií, byl na cestě z Armenie do Mesopotamie poražen stratégem Seleuka II. Kalliníka Achájem Mladším (II.). Musel obrátit do Anatolie, kde ztratil s králem Attalem I. Sótérem v bitvě na jezeře Koloé (dříve Gygaiá) v Lýdii a posléze znovu v Kárii.

 

V Bíthýnii byl zavražděn svými keltskými žoldnéři král Ziaélás (vládl od roku 250 či 246). Nástupcem se stal jeho syn Prúsiás I. Chólos, tj. Chromý (vládl do roku 182).

 

Na začátku roku se před obleženou Issou u illyrské královny Teuty objevilo římské poselstvo bratrů C. a L. Coruncania a žádalo náhradu za ztráty italských obchodníků z předešlého roku, to ještě žil její muž Agrón (viz tam; businessmani pocházeli z jižní Itálie a pravděpodobně to byli většinou Hellénové). Římané byli odmítnuti a mladší z vyslanců byl během návratu za otevřené kárání královniny politiky dokonce zabit. Některé prameny tvrdí, že vyslanců bylo více, některé že královna zavraždila, ostatní zavřela. Podle další verse se na pomoc Říma obrátili obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis, obléhaného Illyry, a jejich vyslance Kleempora doprovázeného Římanem Coruncaniem illyrští piráti ještě za života Agrónova na moři lapili a zavraždili, ostatním z mise se podařilo prchnout. Z toho že měli nyní Teutiny Illyrové válku s Římem.

Teuta, vládkyně illyrské říše skoderské (ve skutečnosti nic jiného než pirátský kapitanát; srov. předešlý rok), rychle ukončila válku s částí Illyrů odpadnuvších k Dardanům. Pak se vydala s pirátskou flotilou na další lup proti Korkýře, Epidamnu a Apollónii.

V Epidamnu byli Illyrové odraženi, třebaže se lstí již do města dostali, a Korkýra si zavolala na pomoc Apollónské, Epidamnijské a Acháje: v námořní bitvě Illyrové s akarnánskou posilou však Acháje někdy na přelomu zimy a jara t. r. u korkýrských ostrovů Paxoi porazili. Achájský nauarchos Margos z Karýneie padl.

Znovu obležená Korkýra se vzdala a velitelem okupační illyrské posádky se stal Démétrios z Faru, zřejmě Hellén usazený n. narozený v Illyrii, Agrónův správce Faru, popř. hellénisovaný Illyr. Illyrové pak obnovili obléhání Epidamnu, viz zde výše.

Mezitím vyplula z Brundisia směrem ke Korkýře římská flotila pod konsulem Cn. Fulviem: vypukla první válka illyrská (trvala do příštího roku). Před ostrovem zajali Římané Illyrské vracející se s lupem z peloponnéského pobřeží.

Velitel Korkýry Démétrios Farský se za slib neomezeného kralování nad Illyry postavil proti královně Teutě a pozval Římany k „osvobození“ Korkýry: město se dostalo pod římskou ochranu. Následovala Apollóniá, kam dorazilo i pozemní vojsko pod L. Postumiem a Illyrové prchli od obléhaného Epidamnu, jenž se rovněž dal pod římskou ochranu a spojeneckou smlouvu. Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byly prvními hellénskými státy, které uzavřely spojenectví s Římany (srov. rok 266).

Cn. Fulvius obsadil („osvobodil“, rozumí se od královlády) území illyrských kmenů Atintánů, Parthínů a Ardiaiů. Osvobodil též Issu a královna Teuta unikla do Rhízónu. Většinu dobytého území předali Římané Démétriovi z Faru, který se tak stal z královnina vojenského velitele samostatným dynastou (padl roku 214).

Na konci léta se konsul Cn. Fulvius vrátil do Říma a na Korkýře přezimoval L. Postumius, viz rok následující.

 

************************************************************

228.

Ol. 138, 1

Démétrios z Alexandreie

84 SE

20 AE

(Leócharés)

a. u. c. 526

Q. Fabius Maximus Verrucosus II. a Sp. Carvilius Maximus Ruga II.

************************************************************

Na jaře se Achájové rozhodli pro válku. Arátos ze Sikyónu dobyl na Sparťanech Kafyai. V květnu se poprvé a naposledy stal stratégem spolku Achájů Aristomachos II. z Argu a pokračoval ve válce se Sparťany (viz předešlý rok). Arátos se vypravil do Athén, ale jeho politické názory ho odcizily démokratovi Eurykleidovi. V létě se schylovalo k bitvě mezi Sparťany pod Kleomenem III. a Acháji pod Aristomachem II. u Pallentia západně od Tegeje: Achájové ve velké převaze se vyhnuli boji díky Arátovi, který byl ve vojsku přítomen a přemlouval stratéga, snad v naději na získání Sparťanů (a ptolemaiovských peněz) na svou stranu. Viz ovšem rok následující.

 

Na jaře nebo ještě v zimě ukončil Antigonos III. Dósón osvobozování Makedonie od Dardanů a podařilo se mu pacifikovat Thessaly ohrožované Aitóly. Na makedonském dvoře v Pelle přijal královský titul a uklidnil vzpouru ve vojsku, její důvody neznáme. Odřekl se pomsty na Athéňanech (viz předešlý rok) a uzavřel mír s Aitóly, čímž byla ukončena dlouhá válka démétriovská (vypukla roku 239)Je možné, že zahájil jednání s Acháji (viz ale rok 226).

 

Na jaře byla skončena také první válka illyrská (vypukla předešlého roku) mezi Římany a Illyry skoderské říše Ardiaiů mírem s královnou Teutou prostřednictvím poslů, které poslala z Rhízónu/dn. Risan v Kotorském zálivu do Města:

Teuta se zřekla piraterie,

slíbila, že žádná illyrská loď nebude plout na jih od Lissu,

každoročně bude platit Římanům tribut a

bylo jí ponecháno území mezi Rhízónem a Lissem.

V téže době mizí Teuta z dějin (regentkou za Pinna od roku 230). Démétrios z Faru se oženil s Triteutou, Pinnovou matkou, a stal se jeho poručníkem (do roku 214, resp. 212)Vládl nad jadranskými ostrovy a částí pevniny, Skerdiláidás, Agrónův bratr, byl samostatným dynastou na zbytku území.

Korkýra, Apollóniá a Epidamnos byli Římany prohlášeny za „svobodné“: města stála dlouho pod protektorátem illyrských dynastů (viz rok 314). Nyní se dostala pod protektorát římský (viz předešlý rok). O další válce Římanů s Illyry viz roky 220 a 219.

Prokonsul L. Postumius vyslal posly k Aitólům a Achájům, aby vysvětlili příčiny první illyrské války; byla to první římská diplomatická mise v Helladě. Vyslanci se podívali ještě do Athén, kde je zvali k eleusíniím a nabízeli jim občanství, a do Korinthu, métropole všech tří osvobozených hellénských států, kde byli dokonce i jako první Nehelléni připuštěni následujícího roku k isthmickým hrám, na nichž jistý Plautus vyhrál sprint/"stadion". Je to první známý římský občan-vítěz v hellénských soutěžích dávno před výsadou udělenou Hellény roku 196, viz tam. 

 

Antiochos Hieráx byl po porážkách od Attala I. (viz předešlý rok) nucen prchnout do Thrákie na území Ptolemaia III. Euergeta I., kde byl ptolemaiovskými vojáky zadržen. Na útěku z internace byl zabit keltským žoldnéřem Kentaretem, jehož nato zabil Hierákův kůň! • Antiochos Hieráx byl samozvaným králem od roku 242, králem uznán svým starším bratrem Seleukem II. Kalliníkem roku 237. Byl to též konec Hierákovy anatolské říše.

Král Attalos I. Sótér se přechodně stal vládcem téměř celé seleukovské Anatolie, kde vládl zcela neohroženě až do začátku vlády Antiocha Velikého (snad do roku 223).

 

Na začátku roku se v Hispániích utopil (či padl v bitvě) Hamilkar Barak či Barkas (asi 50), vrchní velitel kartháginského vojska v Hispániích a otec Hannibalův (v Hispániích od roku 237 či 236)Hamilkarovým nástupcem u vojska se stal jeho první zeť Hasdrubal (ve funkci do roku 221, srov. rok 236), který se oženil s Ibérkou, jméno princezny neznáme, a její lidé ho prohlásili za svého vojevůdce s neomezenými pravomocemi.

Někdy před svou smrtí porazil Hamilkar severně od pozdější Baetiky krále Oretánů a obsadil jejich města (v římské éře součást Tarrakónské resp. Kartháginské Hispánie). V další bitvě však Karthágince Oretánové na cestě do tábořiště u Akrá leuké, viz rok 236, zaskočili a Hamilkar se na útěku utopil v řece Tater/Tader. Měl při sobě oba své syny Hannibala a o tři roky mladšího Hasdrubala. Vojevůdcovo tělo nebylo nalezeno.

Hamilkar Barkas bývá pokládán za zakladatele opevněné osady Barca/Barka pojmenované podle svého klanového jména, z níž povstala Barcelona. Není nic známo o tom, že by Kartháginci za něho expandovali na sever od Ebru. • U sídelního města Oretánů Castulonu/řec. Kastalón se nacházel vydatný stříbrný velkodůl zvaný v imperiální éře Baebelo. Hannibal z něho denně dostával tři sta liber stříbra, téměř sto kilogramů kovu, takže měl na financování svých válek (o jeho svatbě s oretánskou princeznou viz rok 217). Roční výnos 35,86 tun znamenal 1368,54 talentů ve stříbře; to byly i z hlediska státní obrovské peníze a poněvadž Hispánie byla bohatá na všechny kovy, netřeba spekulovat o důvodech římsko-púnské války. V dobách Pliniových byla hora se stříbrnou žílou odkryta v rozsahu c. 2,2 kilometrů/1500 dvojkroků.

 

V Římě byli namísto dvou praetorů zvoleni čtyři (srov. roky 367 a 242).

Po roce 228 se narodil vojevůdce a filhellén T. Quinctius Flamininus (zemřel roku 174).

 

V Číně dokončil vojevůdce krále Čenga z Čchinu, viz rok 230, Wang Ťien/Jian úspěšně tažení proti státu Čao/Zhao na severu říše vedené od loňska. Čchinové zajali posledního z čaoských králů Jou-miua/Youmiu a jeho starší nevlastní bratr Ťia/Jia se prohlásil nad částí území králem (Ťia z Taj/Dai). V zemi v důsledku války vypukl hlad. V sídelním městě Čaoů Chan-tanu/Handan dal Čeng popravit všechny, kteří se kdysi k němu a jeho matce zle zachovali, viz rok 230 a dále rok 225.

Roku 226 v koalici se Si/Xi, králem severovýchodního státu Jan/Yan, se pokusil Čchinům postavit v bitvě, byli však opět přemoženi; Si však dostal v tom okamžiku od Čenga mír; viz rok 222. O tři roky později byl Ťia definitivně zlomen a jat, nicméně s ním král Čeng z Čchinu naložil velkoryse.

Korunní princ Tan/Dan, syn Siův, žijící jako rukojmí v Čchinu, přemluvil roku 227 jistého Ťing Kchea/Jing Ke, aby se pokusil o atentát na krále Čenga. Příběh to byl neuvěřitelný: Ťing přesvědčil Chuan Iho/Huan Yi, čchinovského generála, který zběhl, aby si vzal život a s jeho hlavou že předstoupí před Čenga. Stalo se, takže směl s ukrytou dýkou a uříznutou hlavou zrádce do paláce.

V rozhodujícím okamžiku však společník doprovázející Ťinga selhal a nebyl schopen pohybu, Ťing po Čengovi dýkou hodil, ale minul. Král se dokázal ubránit před příchodem stráží a atentátníka zabít.

Roku 226 se pokusil pomstít svého přítele Ťinga Iho hráč na loutnu Kao Ťien-li/Gao Jianli. Byl poznán a král ho dal oslepit, ale poněvadž byl hudbymilovný, vyslechl si jeho produkci (!). Vyhlášený umělec nástroj vybavil přídavkem olova. Když se k němu Čeng přiblížil, udeřil, minul však a byl popraven. • Toho roku prý nasněžilo na téměř tři stopy sněhu.  

 

************************************************************

227.

Ol. 138, 2

85 SE

21 AE

(Theofilos III.)

a. u. c. 527

P. Valerius Flaccus a M. Atilius Regulus

************************************************************

Naplno se rozhořela válka achájsko-lakedaimonská zvaná též Kleomenova (vypukla již roku 229 nebo na jaře 228, viz, a trvala do roku 222). V ní zůstali Makedonci a spolek Aitólů neutrální, Ptolemaios III. vypověděl přátelství Achájům a setrval na straně Sparty (viz ale rok 224 a násl.)V květnu byl zvolen Arátos ze Sikyónu podesáté stratégem Achájů a hned se vypravil do Élidy, kde panovaly proaitólské nálady; Élis byla členem spolku Achájů od roku 235. Achájové obsadili sporné městečko Lásión a spartský král Kleomenés III. vytáhl Élidským na pomoc.

V bitvě na hoře Lykaiu byli Achájové pod Arátem těžce poraženi, ale rychlým pochodem k Mantineji se města zmocnili, dali do něho posádku a Mantineia se vrátila do spolku: od roku 229 byla ve spojenectví s Lakedaimonem. Na to oblehl Orchomenos. 

Kleomenés III. povolal zpět do Sparty Archidáma V., bratra krále Ágida IV., žijícího od roku 241 v exilu (viz tam). Ágidův nezletilý syn, a snad i nominálně král Eudámidás III. (králem od roku 241), byl pravděpodobně otráven. Kleomenés III. obnovil skutečnou dyarchii/dvoukrálovládí, brzy však byl Archidámos V. za nám neznámých okolností zavražděn zjevně tou samou skupinou konservativců, kteří zlikvidovali Ágida IVArchidámos V. byl posledním z rodu Eurypontovců kralujícím v tradičním Lykúrgově systému. Posledním Eurypontovcem na trůně ve Spartě vůbec byl pak Nábis v letech 207 až 192. 

Tehdy se (nebo ještě dříve) Kleomenés III. přihlásil k Ágidovým reformám a jal se je zavádět do praxe. Svého mladšího bratra Eukleidu či Epikleidu určil druhým králem (také vládl jen do roku 222).

Ve válce s Acháji došlo pak k bitvě u Ládokeie, předměstí Megalopole, v níž po počátečním úspěchu byli Achájové Sparťany znovu poraženi a padl i Lýdiadás z Megalopole, protože mu úskočný Arátos ze Sikyónu nepřispěchal včas na pomoc. Arátos se posléze zmocnil nevlastního Kleomenova otce Megistonúa, manžela Kratésikleie, matky Kleomena III. Oba královi rodiče patřili mezi nejbohatší Lakedaimoňany, přesto byl Megistonús Acháji propuštěn bez jakýchkoli podmínek.

 

Král Antigonos III. Dósón se z Makedonie vypravil do Anatolie proti doménám Ptolemaia III. Euergeta I. v Kárii, a jeho expedice měla velký úspěch; vlastní důvod kuriosní expedice v době, kdy hranice Makedonie nebyly v klidu, znám není. Antigonovým stratégem v Kárii se stal místní dynasta Olympichos z Iasu (makedonským stratégem byl až do roku 201, kárská stratégie vydržela makedonským králům do roku 197)Dósón se zmocnil i území Peiraie, které v Anatolii ovládali Rhodští: odtud pramenilo jejich nepřátelství vůči Makedonům (srov. roky 202 a 197).

Na začátku výpravy bylo Antigonovo loďstvo překvapeno odlivem při pobřeží na boiótských hranicích a překvapeno boiótskými hlídkami vedenými Neónem, otcem Brachyllovým, viz rok 222. Boiótové však nevyužili situace, Makedonce nenapadli a Antigonos a Filippos zůstali Neónovi a jeho rodině zavázáni; odtud prý pocházelo její bohatství a pozdější vliv.

 

Římané podřídili velkou část Sicílie, bývalou kartháginskou epikrateiu, a celou Sardínii a Korsiku praetorům. Prvním správcem římské Sicílie byl C. Flaminius. Ostatní ostrovy senát seskupil do "provincie" Corsica & Sardinia (srov. rok 241 a viz už rok následující a o osudu za principátu viz rok 74+)

 

************************************************************

226.

Ol. 138, 3

86 SE

22 AE

(Ergocharés)

a. u. c. 528

M. Valerius Maximus Messala a L. Apustius Fullo

************************************************************

Zřejmě někdy v lednu až únoru dal král Kleomenés III. ve Spartě povraždit svými lidmi u večeře čtyři z pěti eforů, s nimi deset oponentů, dalších osmdesát exuloval a poprvé (a naposledy) personálně spojil funkci eforátu s královskou mocí. Rozhodnut pokračovat v díle Ágida IV. zahájil přerozdělování půdy, srov. předcházející rok: opět zrušil dluhy, veškerou půdu rozdělil do čtyř tisíc klérů. Začal užívat diadématu, aby se přiblížil obrazu hellénistického panovníka. Rádcem mu byl stoik Sfairos z Borysthenu (viz rok 235), ale konkrétní jeho roli neznáme.

V květnu byl Acháji zvolen stratégem spolku Hyperbatás. Kleomenés v létě čtvrtého roku achájsko-lakedaimonské války vyplenil okolí Megalopole, zásobil obležené Orchomenské, porazil Mantinejské a ti se pro změnu stali spojenci Lakedaimonských (srov. rok 227). Odtud Kleomenés odtáhl do Tegeje, pak se obrátil proti Acháji, na podzim dobyl Fárai a na místě zvaném Hekatombaion u Dýmy porazil vojsko Achájů pod Hyperbatou.

Vrátil se do Sparty, nato ale vyhnal achájskou posádku, zanechanou předešlého roku v Lásiu, a vrátil Lásion zpět Élejským.

V zimě bylo uzavřeno příměří mezi Acháji a Lakedaimonskými. Arátos poslal Megalopolíťany Níkofana a básníka Kerkidu do Makedonie za králem Antigonem III. vyjednávat o pomoci pro spolek Achájů (tuto událost lze zařadit již do září roku 229, srov. tam, a vyplývalo by z toho, že oba muži, hostinní přátelé Arátovi, preventivně před válkou posloužili jeho diplomacii, aby vtáhli Makedonce do achajského bloku proti Aitólům a Sparťanům).

V zimě poslal král Ptolemaios III. Euergetés I. do Sparty Kleomeneovi III. finanční podporu. Od roku 250 do 227 podporoval Euergetés Acháje (viz tam, rok 243 a 222).

 

Oblast Rhodu a Kárie postihlo velké zemětřesení, jemuž podlehly hradby mnoha měst a mj. se rozpadl slavný Kolossos rhodský, jeden ze Sedmi divů starého světa, obří socha boha Hélia, patrona ostrova. V rhodském přístavu stál od roku 291. Prameny datují jeho zřícení i do let 229, resp. 223: je možné, že je tak v historii zachyceno několik otřesů půdy za sebou.

Neštěstí spustilo mezi mocnými hellénského světa humanitární soutěživost, asi první v dějinách. Přímé finanční dary, ale především úlevy z cel, nesmírné dary potravinové a stavebního materiálu přišli od sicilských vládců Hierónu a Gelóna, od králů makedonských, seleukovských ptolemaiovských, bíthýnských i pontských.

 

Římané uzavřeli spojeneckou smlouvu (nebo již roku 231? viz tam) se Zakynthem čili Saguntem a s Emporiemi/Emporiai a zároveň uzavřeli smlouvu s Kartháginci o rozdělení sfér vlivu v Hispániích: hranicí se stala řeka Hibéros, lat. Hiberus/dnešní Ebro, kterou se Kartháginci zavázali nepřekročit se zbraní v ruce. Tím vyloučili kartháginskou pomoc italským Keltům, s nimiž byla válka na spadnutí, viz rok následující. • Není zřejmé, zda pakt obsahoval též podmínky omezující expansi Římanů na jih od Hibéru, ani zda byla smlouva v obou státech ratifikována. 

Kartháginský vojevůdce Hasdrubal založil město Carthago Nova/řec. Karchédón hé Neá, dnešní Cartagena.

Proti administrativě praetorů, viz rok předešlý, povstali Sardové, ale rychle byli pokořeni.

 

************************************************************

225.

Ol. 138, 4

87 SE

23 AE

(Níkétés II.)

a. u. c. 529

L. Aemilius Papus a C. Atilius Regulus

************************************************************

V zimě odmítl Arátos svou volbu stratégem spolku Achájů. Proto byl v květnu poprvé místo něho zvolen Tímoxenos, který pátého roku achájsko-lakedaimonské války zahájil jednání s Kleomenem: Lakedaimoňané mají vstoupit do spolku a král Kleomenés III. se měl stát jejich stratégem. Cestou na osobní jednání do Lerny však Kleomenés onemocněl. V téže době poslal Arátos Sikyónský v obavě z revitalisace spartské moci svého syna Aráta k jednání za Antigonem III. Dósónem, aby ho získal za spojence. Za to ovšem Dósón žádal Akrokorinthos. • Je též možné, že Arátos králi Akrokorinthos nabízel už roku 229 prostřednictvím mise Megalopolíťanů Níkofana a Kerkidy, viz předešlý rok.

Po Kleomenově uzdravení bylo pokračováno v jednáních o spojenectví. Pro Arátovy obstrukce byla jednání přerušena a Kleomenés obnovil vojenské operace. Přitrhl k Sikyónu, který málem dobyl, obsadil Pelléné, Feneos, Kafyai a Pentelion. V létě se uskutečnily v Argu nemejské hry. Kleomenés III. dorazil s vojskem k městu a zřejmě s pomocí zevnitř ho obsadil: v Argu proběhl prosparťanský démokratický (?) převrat. Argívští uzavřeli poprvé a naposledy v historii s Lakedaimonskými spojeneckou smlouvu! • Kuriosní je též to, že Sparta podporovala démokratické režimy jen začátkem historického období a nyní krátce na konci svých dějin. Následovalo obsazení Fleiúntu a Kleón Sparťany, pak i Troizény a Epidauru; viz následující rok: Spolek Acháiů byl rozštěpen spartdkým klínem.

 

Někdy po 11. dubnu, kdy se začal rok 87 SE, zemřel na následky válečného zranění z bojů s Galaty, tedy v Anatolii (?), král Seleukos II. Kalliníkos lidově nazývaný Vousáč/Pógón. Vládl od roku 246 v dobách pro říši plných pohrom. Nástupcem na Seleukově trůnu se stal jeho nejstarší syn Alexandros, který si dal trůnní jméno po svém otci Seleukos III. zvaný Sótér/Spasitel, lidově Keraunos/Blesk. Pravděpodobně v posledním roce otcova života byl Alexandros již jeho spoluvládcem. Samostatně pak vládl do roku 223.

Alexandros-Seleukos byl synem Láodiky II., dcery Andromachovy a sestry Acháia II. Jeho mladším bratrem byl Antiochos, pozdější Velký král, a sestrou Antiochis, která byla Velkým králem provdána za armenského dynastu Xerxa (viz rok 212).

Seleukos III. Sótér potvrdil mírové podmínky svého otce s Ptolemaiem III. Euergetem I. z roku 240 a pak se vypravil proti pergamskému králi Attalovi I., jímž však byl v poli odražen. Válka Seleukovců s Attalem I. trvala vlastně až do roku 216 (viz tam)Mezi oběma dynastiemi se kupily spory po celou dobu jejich existence a Attalovci podstatnou měrou přispěli k rozvratu rovnováhy hellénistického mocenského systému tím, že se brzy stali oddanými spojenci Římanů.

 

V Athénách zemřel třetí scholarchos Lykeia Lykón z Tróady (ve funkci od roku 269); jeho nástupcem se stal Aristón z Keu (snad až do roku 190, viz tam). Aristónova další životní data neznáme a neznáme ani jméno jeho nástupce.

 

V jižní Arábii v této době neustálé boje Sabajů s Qatabánem (srov. roky 343 a 400). Sabajové kolem tohoto roku anektovali území Ausániů (viz rok 160 a srov. roky 600 a 400).

 

Koalice keltských kmenů v níž převažovali Bojové, Insubrové, Tauriskové a námezdní Gaisatové ze Záalpí se vypravila přes Apeniny a vyděsili nejenom Římany, kteří chystali obří zásoby a mužstva na válku (viz začátek války roku 232).

Římané pro uklidnění hněvu bohů zakopali na Foru zaživa keltského muže a ženu. Keltové zvítězili v bitvě u Clusia či Faesul, prošli napříč Etrurií, ale narazili u Telamonu na Římany vracející se ze Sardinie, viz rok předešlý, přes Pisu po mořském břehu do Říma.

Spojené armády konsulů L. Aemilia Papa a C. Atilia Regula, který se s vojskem vrácel ze Sardinie a v bitvě při pronásledování padl, zničujícím způsobem Kelty porazili: údajně na čtyřicet tisíc Keltů zahynulo v bitevním masakru, deset tisíc bylo zajato. Mezi nimi jejich vůdce Konkolitános/Concolitanus; druhý Anéroestés/Aneroestusoba rodem Gaisatové, pobil svou rodinu a sám si vzal život.

Podle zvláštního censu měli Římané v Itálii asi sedm set tisíc bojeschopných pěších spojenců a sedmdesát tisíc jezdců s mohutným hospodářským zázemím. V této době měla Itálie odhadem asi dva a půl miliónu obyvatel. Díky takovým lidským reservám byli Římané nejsilnější velmocí celého Středomoří již nyní, ačkoli hellénský svět to stále ještě nevnímal!

 

V Číně pokračuje násilné sjednocování bývalého císařství pod Čchiny: Wang Ťien/Jian, vojevůdce státu Čchin, zlikvidoval stát Wej, srov. rok 230 a 228.

 

************************************************************

224.

Ol. 139, 1

Iolaidás z Argu

88 SE

24 AE

(Antifilos)

a. u. c. 530

T. Manlius Torquatus II. a Q. Fulvius Falccus II.

************************************************************

Boiótarchem spolku Boiótů byl tohoto roku Káfísiás. • Celou řadu boiótarchů, nejvyšších úředníků třetího spolku Boiótů, nelze rekonstruovat, některá jména, která známe z nápisů, nelze ani přesněji zařadit. Proto uvádím jen jména těch, jejichž vročení je bez pochybností nebo alespoň pravděpodobné. Řada jmen boiótarchů následuje s mezerami až do roku 171.

V achájsko-lakedaimonské válce (vedena od roku 229) se na stranu Kleomena III. postavil i Korinthos a uzavřel se Sparťany spojeneckou smlouvu. Sparťané oblehli Akrokorinthos, kde byl velitelem posádky Acháj Kleopatros. • Korinthos byl „spojencem“ Achájů, tj. pod jejich kontrolou, od roku 243 (viz zde níže)V květnu se stal Arátos pojedenácté stratégem spolku Achájů a znovu odmítl Kleomenovy nabídky předložené na nových diplomatických jednáních. Kleomenés opět vpadl na sikyónské území, jal se ho plenit a město, kde byl právě Arátos, na dobu tří měsíců oblehl. Během obléhání poslal achájský stratégos s žádostí o pomoc do Athén, byl však odmítnut. Proto se obrátil na krále Antigona III. a slíbil mu -  Akrokorinthos! • Všechny tyto akce je možné datovat již do roku 225.

Někdy v srpnu se makedonský král Antigonos III. Dósón s vojskem o dvaceti tisících pěších a třinácti set jízdních dostal přes Euboju a Boiótii k Peloponnésu (neutrální Aitólové ho odmítli pustit na jih přes Thermopyly). V Págách u Megar bylo uzavřeno spojenectví mezi spolkem Achájů a králem Makedonů a Akrokorinthos opět dostal makedonskou posádku, která tu nesídlila od roku 243 (viz tam).

Nato musel Kleomenés vyklidit posice u Korinthu, protože mimo jiné v Argu vypukla Arátem zinscenovaná revolta vedená jistým Aristotelem: Tímoxenos Achájský, loňský stratég, město znovu obsadil pro koinon. V bojích ve městě padl mimo jiné Kleomenův nevlastní otec Megistonús, lakedaimonský magnát. Kleomenés se z Argu stáhl a přes Mantineiu a Tegeu se vrátil do Sparty. Argos se tak stal po krátkém intermezzu opět členem spolku Achájů (viz předešlý rok)Bývalý samovládce města Aristomachos II. (srov. rok 229), který stál zřejmě v čele prolakedaimonské strany v Argu, byl nejprve mučen, což nebylo v případě válečných zajatců běžnou hellénskou praxí, a pak utopen v moři.

Ve Spartě někdy v téo době zemřela vdova po Ágidovi IV. a manželka krále Kleomena III. Ágiátis. Jako rukojmí svých politických záruk poslal Kleomenés do Egypta svou matku Kratésikleiu s vnoučaty (srov. rok 219).

V zimě se v Aigiu sešel celohellénský kongres a uzavřel třetí a poslední makedonskou symmachii s Hellény (srov. roky 338 či 336 a 302): Panhellénského spolku se účastnili král Antigonos III. Dósón a spolky Achájů, Thessalů, Boiótů, Fóků, Épeirótů a Akarnánů, tedy žádná suverénní města. Hégemónem symmachie/paktu a koina/spolku Hellénů byl král Antigonos. Symmachie vydržela i ve vládě Filippa V., třebaže o ní již není v pramenech zmínky, ale pravděpodobně zanikla s makedonskou porážkou roku 197, když zjevně vydržela podmínky míru ve Foiníce, viz rok 205.

Události od srpna do zimy roku 224 (viz výše) lze datovat i do doby od srpna roku 225 do března roku 224, kdy se pravidelně konal synodos Achájů, archairesiai, kde byl mj. zvolen nastávající stratégos, který pak nastupoval úřad v květnu (změnu viz rok 217).

 

Z let 139. olympiády (roky 224 až 221) známe jména některých dalších anatolských dynastů, kteří nepodléhali seleukovské moci. Kromě Olympiocha z Iasu (srov. rok 227, kde se stal stratégem krále Antigona III.), mezi autonomní vládce patří Lýsaniás a Limnáios, oba zřejmě z Aiolidy (?).

Dne 8. nisannu/7. dubna byla v Babylónu vykonána velká oběť za zdar krále Seleuka Sótéra a jeho rodiny. Každoroční obřad v rámci panovnického kultu v babylónském ritu je doložen epigraficky.

 

V Itálii se Římanům vzdali po tažení a vítězství obou konsulů Bojové a Lingónové. (srov. předešlý rok, o B. roky 284, 282, 238 a 236). Poprvé Římané s vojskem přešli Pád, po více než půl tisíciletí od založení Města (!).

 

************************************************************

223.

Ol. 139, 2

89 SE

25 AE

(neznámý)

a. u. c. 531

C. Flaminius I. a P. Furius Philus

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Onásimos. 

Sedmého roku achájsko-lakedaimonské války, do které se mstivému Arátovi Sikyónskému podařilo minulého roku zatáhnout Makedonii, dobyl na jaře Antigonos III. Dósón Tegeu, Orchomenos, a Mantineia byla nejenže dobyta, ale také srovnána se zemí a na Arátův pokyn bylo všechno mužské obyvatelstvo v počtu asi devíti tisíc mužů, všechny ženy i děti prodány do otroctví!

Mantineia žila v permanentním domácím napětí typických sporů pro onu dobu mezi latifundisty a démokraty: asi roku 244 se dala k Aitólskému spolku, roku 229 se jí zmocnil Kleomenés, o dva roky později znovu Achájové pod Arátem, ale roku 226 Mantinejští achájskou posádku vyvraždili a znovu otevřeli brány Kleomenovi. • Po roce 335 (Théby) byla Mantineia prvním městem, které si Hellénové nebo Makedonci zničili sami.

Následujícího roku byla Mantineia nově osídlena (viz tam) pod jménem Antigoneia, která byla od roku 27 autonomní polis, jejíž existence je doložena ještě v Hadrianově době (od roku 125 n. l. po Hadrianově návštěvě ve městě existovala opět pod původním jménem). Máme zachovánu i její ražbu.

Na tomto tažení se k Antigonovi a Achájům dobrovolně přidala města Héraia a Telfúsa. V květnu se stal podruhé (?) achájským stratégem Tímoxenos. V pozdním létě odeslal král Antigonos jádro své armády domů do Makedonie k rodinám a sám s malým sborem přezimoval v Aigiu v Acháji. V řijnu vyplenil Kleomenés III., který byl po celý rok v defensivě, důkladně Megalopoli, kde se poprvé na scéně objevil jako obránce města další z podivných „politických géniů“ pozdní Hellady Filopoimén, jemuž Římané říkali, zřejmě se značnou jízlivostí, „poslední z Řeků“. Nyní pomohl odvést obyvatelstvo rodné Megalopole do Messény. Všechny výše uvedené události z Hellady lze datovat do období od května roku 224 do září roku 223, srov. v předešlém roce.

 

Na jaře se Seleukos III. Sótér (c. 20) opět vypravil přes Tauros do Anatolie. Průběh tažení neznáme. Někdy po 24. simánu/po 10. červenci byl král kdesi ve Frygii zavražděn jistým Níkánorem a Keltem Apatúriem. Seleukos Sótér vládl od roku 225. Příčiny atentátu neznáme.

Nejstarším příslušníkem Seleukova rodu, který připadal v úvahu při nástupnictví, byl Acháios Mladší (II.), Andromachův syn (otec byl od roku 235 v Alexandrii v zajetí, srov. rok 220). Acháios II., který dal neodkladně královrahy popravit, ale diadéma odmítl a tak vojsko provolalo králem mladšího Sótérova bratra Antiocha III. zvaného později Megas/Veliký (Římany ovšem zlomyslně). Mladý král měl zrovna osmnáct let (jeho život ukončila násilná smrt roku 187). Je možné, že do této doby, tzn. do doby proklamace nového krále, nominálně vládl Seleukův nezletilý syn Antiochos(?). Antiochos III. vládl nejprve samostatně do roku 211 (jeho první samostatná vláda).

Jádro seleukovského vojska odvedl do Syrie vojevůdce Epigenés. Acháios II. zůstal v Anatolii jako stratégos celé Cistaurie. Oženil se s Láodikou, dcerou Mithridáta IV. Pontského s Láodikou, dcerou Antiocha II. (srov. rok 149; jiná než manželka Antiocha III., srov. rok 222) a do roka porazil krále Attala I., jemuž nyní zůstal vlastně jen Pergamon s nejbližším okolím.

Antiochos III. jmenoval stratégem horních satrapií Molóna, satrapu Médie, jemuž měl vypomáhat jeho bratr Alexandros, satrapa v Persidě. Je to poprvé, co tak vysoký úřad, stratégii horních satrapií, zastával nečlen panovnického rodu. Antiochovým hlavním „ministrem“/epi tón pragmatón zůstal Hermeiás z Kárie, který tuto funkci zastával pravděpodobně už u králova otce.

V příštích dvou letech se v největších mocnostech Středomoří vymění generace vládců, války v oikúmeně povedou k poruše hellénistické rovnováhy sil a uvolní cestu Římanů ke "světovládě".

 

V Itálii se vzdali keltští Anarové (jejich postupnou cestu směrem na severovýchod srov. roku 10), a tím se celá rovina na severu až k Pádu dostala do římských rukou. Pokus C. Flaminia vniknout za Pád na území Insubrů se nezdařil, třebaže v bitvě s padesáti tisíci Kelty zvítězil. Doma chtěl senát konsuly soudit za to, že neuposlechli příkaz okamžitého návratu, když se zjistilo, že za jejich volby nebyla znamení příznivá. Lid jim však odhlasoval oběma triumf (C. Flaminius nad Gally 10. března, P. Furius 12. března nad Ligury a Gally) . 

 

V Číně zničila armáda Čchinů pod velením Wang Ťiena stát Čchu/Chu. Tažení vypuklo rok předtím a Wang velel šesti set tisícům mužů.

 

************************************************************

222.

Ol. 139, 3

90 SE

26 AE

(Archeláos)

a. u. c. 532

Cn. Cornelius Scipio Calvus a M. Claudius Marcellus I.

(Q. Fabius Maximus byl poprvé diktátorem někdy v letech 222 až 219)

************************************************************

Boiótarchem na tento rok byl Hippiás (I.).

Na jaře odešel Antigonos III. Dósón z Acháje do Argu. Kleomenés III. plenil celou Argolidu a přímo pod hradbami Argu, k boji ale nedošlo. Pak Dósón přitrhl k Tegeji, Kleomenés obnovil plenění Argolidy, vrátil se však domů. V květnu byl podvanácté v úřadu stratéga spolku Achájů Arátos ze Sikyónu. Král Dósón dostal posily z Makedonie a mimo jiné dorazily pomocné sbory z Boiótie, Épeiru, Akarnánie i z Illyrie od Démétria z Faru žijícího později od roku 219 na pellském královském dvoře u Dósónova nástupce, viz tam; okamžik, který asi s nelibostí sledovali Římané. Spojenecké vojsko mělo 27 600 pěších mužů, z toho 13 300 Makedonů, a 1200 jízdních.

Pravděpodobně za slib navrácení svých kárských území se na stranu Dósónovu skrytě postavil rovněž Ptolemaios III. Euergetés I., který Kleomena několik dnů před bitvou vyzval, aby uzavřel s Makedoncem mír (srov. jeho finanční podporu Sparty od roku 226). Opuštěný Kleomenés poskytl svobodu šesti tisícům heilótů, kteří si směli koupit svobodu za pět min a zařadil je do spartské armády, z níž dva tisíce mužů bylo vyzbrojeno po makedonsku se sarísami. Dohromady dokázal Kleomenés postavit do pole pouze dvacetitisícovou armádu. 

V červenci došlo u Sellasie k rozhodující bitvě achájsko-lakedaimonské války, která trvala do roku 229. Výsledek bitvy byl zároveň osudový pro celý lakedaimonský stát: makedonsko-hellénská symmachie deklasovala Sparťany tak, že ze šesti tisíc občanů ve zbrani jich přežilo jen dvě stě. V bitvě padl i Kleomenův bratr a spolukrál Eukleidás či Epikleidás. Král Kleomenés III. s rodinou a přáteli ještě téhož dne v noci po bitvě vyplul z Gytheia přes Kythéru, Aigialii a Kýrénu do Alexandreie, kde mu byl Ptolemaiem poskytnut asyl. Cestoval s ním asi také jeho rádce Sfairos. • Rok 222 je nejzazším datem pro trvání druhého spolku Peloponnésanů, obnoveného roku 267.

Krátce po bitvě u Sellasie dostal král Antigonos III. Dósón zprávu, že do Makedonie opět vtrhli Dardanové. Proto rychle uspořádal poměry ve Spartě, kterou spojenci našli nehájenou. Byla obsazena podruhé v dějinách (srov. rok 284?); pokud by zpráva z uvedeného roku historicky nesouhlasila, byl by rok 222 datem vůbec prvního ozbrojeného vstupu cizince do města Sparty (srov. rok 371)Dósón zrušil v Lakedaimonu instituci královlády, obnovil eforát (srov. rok 226) a funkčnost gérúsie. Nakolik zrušil pozemkovou reformu a další Kleomenova opatření, nevíme, ale jistě se exulanti domáhali svého. Lakedaimón přišel o menší území na Táygetu ve prospěch Messénie, Ve Spartě zanechal Dósón posádku, jejíž velitel Brachyllás z Boiótie (z Théb?), syn Neónův, pocházel z promakedonské rodiny a ve Spartě plnil ještě funkci makedonského místodržitele/epistataCestou domů uzavřeli Dósón s Arátem v Argu při nemejských hrách odložených o rok úmluvu, podle níž byly Tegea a nově osidlovaná Mantineia přinuceny vstoupit do spolku Achájů, Orchomenos a Korinthos dostaly makedonské posádky.

Koncem roku osídlil Arátos nově Mantineiu jako Antigoneiu (viz předešlý rok). Celá Arkádie se stala členem spolku Acháiů a spolek Arkaďanů zřejmě jako státní útvar nyní zanikl: Druhý spolek Arkaďanů existoval od roku 255 (srov. tam; první 370 až asi 338). Nadšený Arátos kromě toho prosadil, aby Achájové slavili hry antigoneie. Mezitím obsadili Dardanové Paionii a plenili Makedonii. Do zimy a během ní trvaly boje Antigona s vetřelci.

 

V létě tohoto nebo následujícího roku se oženil král Antiochos III. v Seleukeji na Eufrátu zvané epi tú zeugmatos/Na mostě, později prostě Zeugma, s Láodikou III., dcerou krále v Pontu Mithridáta IV., kterou Antiochovi přivedl Mithridátův nauarchos Diognétos (jiná než manželka Acháia II., viz předešlý rok). • Byla to na této úrovni první svatba hellénistického vladaře s Neřekyní. Láodiké III. ale rozhodně nebyla brána za barbarku: její matka Láodiké I. Pontská byla dcerou Antiocha II. Thea, viz rok 249.

 

V Itálii v bitvě u Clastidia porazil římský konsul M. Claudius Marcellus keltské Insubry posílené Gaisaty. Osobně v boji přemohl a zabil insuberského krále Virdumara, jehož zbroj zasvětil jako spolia opima, tj. asi „tučná kořist“, teprve jako třetí z Římanů (srov. rok 437). Římané dobyli a obsadili města Insubrů Acerrae, Mediólánum (které mělo být založeno Kelty již roku 600) a Comum. Insubrové byli pacifikováni a celá Itálie až k Alpám se dostala do římské moci. To byl konec rozhodující války s italskými Kelty, která vypukla roku 232. Keltská invase do Itálie začala v roce 397, ale teprve t. r. bylo keltské nebezpečí definitivně odvráceno. Následovala jen dílčí povstání.

 

V Číně Čchinové definitivně zlikvidovali stát Jan/Yan: výpravou na poloostrov Liao-tung/Liaodong byl lapen král Si/Xi a cestou zpět vládce Taje jménem Tan/Dan, viz rok 228. násilné spojování území bývalého císařství vrcholilo (srov. roky 247, 230, 228 a rok následující).

 

************************************************************

221.

Ol. 139, 4

91 SE

27 AE

Thrasyfón

a. u. c. 533

M. Minucius Rufus a P. Cornelius Scipio Asina

M. Aemilius Lepidus II. suff.

(o diktátorovi viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem tohoto roku byl Potidaichos. V květnu se stal potřetí (resp. podruhé, srov. rok 223) stratégem spolku Achájů Tímoxenos, na podzim stratégem spolku Aitólů Aristón.

Koncem roku vypukl spor mezi Acháji a Aitóly. Lakedaimonští se přihlásili k přátelství s Aitóly z roku 229 (viz příští rok).

Na Krétě dobyla koalice měst Knóssos a Gortys (Gortyné či Gortyn) podporovaná Aitóly a vyvrátila město Lyttos (též Lyktos), které jako spartskou kolonii podporovali Lakedaimonští. Muži z Lyttu byli v té době na tažení, když na Lyttos Knósští udeřili a odvedli jejich rodiny. Lyttští pak odešli do Lappy. Gortys v téže době prošla krátkou občanskou válkou, kterou vyhráli "starší" nad "mladšími" z občanů. Později dostala od Ptolemaia Filopatora nové hradby.

Bojů na Krétě se poprvé zúčastnil Arkaďan Filopoimén, který na sebe poprvé upozornil v bitvě u Sellasie. Bojoval zde do roku 220. • Trvání a průběh válek mezi krétskými státy nám jsou zcela neznámy. Zachovalo se pouze několik episod a okrajových zpráv. Na Krétě se mezi jednotlivými státy válčilo vlastně nepřetržitě od čtvrtého století. Ostrov byl vždy velkým reservoirem vojáků a válečnických zkušeností pro kohokoli, kdo hledal vojenskou námezdní sílu - žoldnéře. Spartští králové na ostrově válčili odjakživa, viz rok 775.

 

Démétrios Farský si získal illyrské Istry a Atintány.

 

V Alexandrii zemřel začátkem roku král Ptolemaios III. Euergetés I. (asi 60; vládl od roku 246; doba jeho smrti se klade též do rozmezí 18. října až 31. prosince roku 222). Byl posledním z Ptolemaiovců, který vedl expansionistickou zahraniční politiku. Po něm zůstaly již jen snahy po restauraci říše.

Euergetovi I. se dostalo v kultu rovněž jména Velký král a lidově byl zván přezdívkou Tryfón/Hrdý, resp. Nádherný. • Euergetés I. se zapsal do povědomí Egypťanů ze všech Ptolemaiovců nejvíce. Za jeho vlády se údajně v Egyptě objevil naposledy pták foiníx.

Euergetovým nástupcem se stal jeho syn Ptolemaios IV. Filopatór I. (c. 24; vládl do roku 205, kdy zemřel, oficiálně ale do roku 204, kdy byla jeho smrt zveřejněna). Jeho oficiálními přídomky byla jména Sótér Níkéforos, Dionýsos a Theos Megas. Lidově se mu říkalo Gallos či Tryfón, nebo také „ten, co patří Agathokleji“. Jeho rádci-ministry byli Alexandriňané Sósibios, syn Dioskúridův, a Agathoklés, syn Theoxeny mladší a vnuk Agathoklea Syrákúského, kteří zastávali přední místa již na dvoru Euergeta I.

Sósibios dal nejprve v lázních zavraždit Filopatorova mladšího bratra Maga II., pak jeho strýce Lýsimacha a matku-královnu Bereníku II. Euergetis (jejím dalším oficiálním přízviskem bylo Sózúsa/Spásná). Roku 205 po smrti Filopatora dal zavraždit i Bereníčinu dceru Arsinoé III., aby se nestala poručnicí svého syna Ptolemaia Epifana. 

Podle jedné tradice měl být údajně při vraždách nápomocen i král Kleomenés III. Lakedaimonský, což může být tendenční pomluva. Všechny vraždy se samozřejmě staly s vědomím krále Filopatora I., který "řídil vládu jako nějakou neustávající slavnost/panégyrikóteron diége ta kata tén archén". Nicméně se brzy ukáže, jak se přesvědčí Antiochos III., že byl král, resp. jeho žoldnéřská klika u dvora podceňováni, viz zde níže; stejné chyby se dopustil Antiochos při odhadu schopností římských.

 

Krátce po Euergetovi I. zemřel ještě v zimě 222/1 resp. na začátku tohoto roku na vojenském tažení proti Dardanům na chrlení krve král Makedonů Antigonos III. Dósón (c. 60; vládl od roku 229). Vojsko provolalo králem tehdy sedmnáctiletého syna Démétria II. Filippa V. (vládl do roku 179)Filippos V. pokračoval v boji s Dardany, kteří se nyní zmocnili největšího paionského města Bylazóra/Bylazór, viz rok 217. Za dosud nezletilého Filippova poručníka byl určen Apellés, velitelem peltastů Leontios, ministrem pro zahraniční záležitosti a pro otázky vojenské (archigrammateus; srov. se Seleukovci roku 220) se stal Megaleás a Taurión byl potvrzen stratégem na Peloponnésu (viz o jejich osudech roku 218).

 

Král Antiochos III. se po svatbě s Láodikou III. v Zeugmatu chystal na výpravu proti egyptským opěrným bodům v Koilé Syrii a dával dohromady velké vojsko. Tak vypukla čtvrtá válka syrská, která trvala do roku 217.

Seleukovec postoupil až do údolí Marsyás (= dn. Biká), dál mu bránily opevněné posice držené ptolemaiovskými vojáky pod velením Aitóla Theodota. Královo další tažení v Syrii ukončila zpráva o usurpaci trůnu v Médii a v Anatolii. Satrapa Médie a současně stratégos horních satrapií Molón přijal královský titul a diadéma a totéž učinil stratégos pro Cistaurii, který právě zahnal krále Attala na jeho hrad v Pergamu, v Sardech Acháios Mladší (II.).

Oba se měli takto povýšit údajně ze strachu před Antiochovým ministrem Hermeiou. Na Molónovu stranu se rovněž postavil jeho bratr Alexandros a další vysoký seleukovský hodnostář Neoláos. Antiochos poslal proti Molónovi svého nevlastního bratra (hémiolios) Theodota a stratéga Xenóna. Sám zatím zůstával na Hermeiovo doporučení v Koilé. Stratégos (Mesopotamie?) Zeuxis zabránil Molónovi dostat se přes Tigris na západ. Jiný Antiochův stratégos Xenoitás z Acháje se v pozdním létě přes Tigris dostal, byl tu ale Molónem obelstěn, přepaden ve vlastním táboře a sám v předem ztraceném boji padl.

Molón bez boje obsadil Seleukeiu na Tigridu, seleukovské sídelní město horních satrapií, kterou Zeuxis a velitel města Diomedón vyklidili. Zmocnil se celé Babylónie a rovněž bez boje města Seleukeie na Eulaiu/Sús kromě jejich hradu, kde setrval Antiochovi věrný velitel Diogenés. Na Antiochově straně zůstal také stratég či satrapa „satrapie u Rudého moře“ jménem Pýthiadés.

Mezitím potlačil v Kyrrhestice Antiochův ministr Hermeiás vzpouru uvnitř královského vojska pro nevyplacený žold. Proti schopnému stratégovi Epigenovi zosnovoval úklady. Dosáhl toho, aby nedoprovázel krále na tažení proti Molónovi do Mesopotamie, ačkoli to od začátku prosazoval proti Hermeiovi, který povstání zlehčoval a doporučoval táhnout proti Ptolemaiovcům.

Nakonec si Hermeiás pomohl podvrženým dopisem údajně Ptolemaiovým Achaiovi dokládajícím Epigenovy styky s povstalci a s pomocí velitele apamejské posádky Alexise byl usvědčen a na místě v létě roku 220 pro vykonstruovanou zradu popraven.

Antiochos III. dorazil kolem zimního slunovratu do Antiocheje v Mygdonii-Nisibis.

 

První římská výprava proti illyrským pirátům z národa Histrů do Istrie. Jak souvisela tato válka s aktivací illyrských pirátů Démétria Farského a Skerdiláidy, viz rok následující a srov. rok 228, není známo. 

Jako protiváha patricijských římských her byly poprvé ve dnech 4. - 12. listopadu konány plebejské hry, ludi plebei (další reformy viz následující rok). C. Flaminius začal stavět svou proslulou silnici (viz následující rok) a dal postavit druhý circus v Římě, circus Flaminii.

 

V Hispániích byl domorodci (jedním ze podplacených osobních otroků nebo Kelty) zavražděn vrchní velitel Kartháginců Hasdrubal, který byl ve funkci od roku 228. Stalo se tak buď na konci tohoto nebo začátkem příštího roku. Vojskem byl provolán a z Karthága vrchním velitelem potvrzen bojovný Hannibal (25), syn Hamilkara Barky, který v Ibérii zahynul roku 228. Hannibal se narodil roku 246, do Hispánií přišel s otcem jako devítiletý, velitelem vojsk se stal jako dvacetipětiletý a život si vzal roku 182 jako třiašedesátiletý. Otec ho před odchodem do Hispánie v Karthágu před lety zapřisáhl, aby se nikdy nepřátelil s Římany.

První samostatné tažení vedl Hannibal proti ibérským Olkadům a dobyl jejich sídelní město Althaiu/též Cartalu, dn. Orgaz v Kastílii.

 

V Číně vyvrátil stát Čchin/Qin stát Čchi/Qi na poloostrově Šan-tung/Shandong. Ťien/Jian, Poslední král Čchi, byl zajat i s dvorem. Čchinové se zmocnili všeho a sesazeného krále poslali s nejbližší rodinou do pustiny, kde údajně zemřel Ťien hlady.

Tím se opět celá země/říše středu dostala pod jednu ústřední moc. Stát Čchin existoval od roku 897 a jeho sídelním a nyní i císařským městem bylo Sien-jang. Nové období čínských dějin se nazývá dobou dynastie Čchin (trvala do roku 207). Zároveň skončila éra válčících států (začala roku 453, srov. rok 403).

Novým čínským císařem z dynastie Čchin se stal Čchin Š’chuang-ti, "První císař Čchinu", který vládl od roku 247 jako král, jako císař do roku 210. Původním jménem byl Čeng, Jing Čeng/Ying Zheng.

Čchin Š’chuang-ti dal postavit a pospájet starší úseky severně od řeky Chuang-che na ochranu před vpády ze severu tzv. Velkou zeď dlouhou čtyři tisíce kilometrů. Přes dva miliony lidí ji stavělo deset let! Práce řídil císařův syn Fu-su s generálem Meng Tchienem/Tian, který vedl války s huny na severu. Roku 214 zahájil stavbu kanálu Ling-čchu/Lingqu mezi povodím Jang-c' a Perlovou řekou urychlující dopravu proviantu pro armádu operující na jihu Číny. Vojenské výpravy konal po celou dobu své vlády a říši zvětšil. 

Císař velkoryse budoval komunikace atd., roku 213 se tvrdě postavil proti konfucianismu a dal pálit jeho knihy. Mezi nižšími vrstvami záhy povstaly nepokoje pro vysokou daňovou zátěž.

Císař položil základy státního centralismu, zemi rozdělil na 36 administrativních částí pro přímý výběr daní a pro zničení moci místní šlechty. Unifikoval míry, váhy a písmo. • O císařově odporu vůči konfucianismu a sympatiích k legalistům viz rok 520.

Š'-chuang byl posedlý hledáním věčného mládí a nesmrtelnosti. Vysílal výpravy, podporoval alchymisty (moudřejší raději prchli nebo se z výprav nevraceli, neboť neúspěch znamenal smrt). Zdá se, že alchymisté nakonec umořili císaře rtuťovými pilulemi, poněvadž uvěřil, že to je správná cesta k věčné existenci; viz rok 210. Když roku 211 spadl na dolním Jang-c' meteor shůry, kdosi na něj zlomyslně napsal: "Ve smrti Š'-chuang-tiho se země rozdělí." Císař dal celý kraj vyvraždit a meteor rozbít na prach.

Čchinova Čína a jeho nástupců byla největší říší starého věku s odhadem čtyřiceti miliony poddaných. Císař (narozen 259) zahájil stavbu svého rozsáhlého pohřebního komplexu A-fang-kung imitujícího živý svět roku 246 (dokončena roku 208) v sídelním městě Čchinů Sien-jang/Xianyangu starého císařského města Čchang-anu, dn. Si-anu (mausoleum objeveno roku 1974).

Na ploše 56 kilometrů čtverečních stálo umělé město s sochami osmi tisíc bojovníků se vším všudy, s bronzovými vozy, sochami koní, ptáků a uprostřed s pyramidou ze zeminy sahající do výše 115 m (dnes 47 m).

Doloženy lidské oběti, na onen svět musely doprovodit "Prvního císaře" všechny bezdětné dámy z harému, povražděni byli řemeslníci vytvořivší terrakotové postavy vojáků a 36 jeho milenek. V komplexu s koryty řek s rtutí sloužilo na pět tisíc kněží a mausoleum prý stavělo po roce 221 na sedm set tisíc lidí. V kraji je dnes pět set pohřebních pahorků, v nichž leží ostatky 32 císařů tří dynastií z osmi staletí.

 

************************************************************

220.

Ol. 140, 1

Zópyros ze Syrákús

92 SE

28 AE

(Menekratés)

a. u. c. 534

M. Valerius Laevinus I. a Q. Mucius Scaevola

P. Veturius Philo a Q. Lutatius Catulus

(o diktátoru viz rok 222)

************************************************************

Boiótarchem byl Androníkos.

Helladou se postupně šířila spojenecká válka/symmachikos polemos trvající do roku 217. Součástí koaličních bojů byla druhá válka illyrská (trvala do roku 219, viz zde níže), která vypukla hned po smrti Antigona III. Dósóna expansí Démétria z Faru severním směrem, srov. rok předešlý, ale i jeho loupeživými výpravami do Egeidy (viz následující rok)Na jaře t. r. se za lupem vydali Aitólové: po uzavření panhellénské symmachie se dostali mezi makedonské a achajské kleště, cítili se ohroženi. Pod Lattabem a Níkostratem napadli u Kythér loď krále Filippa V., zmocnili se jí a s mužstvem ji prodali, poplenili pobřeží Épeiru a vpadli do Fókidy a Boiótie. Jiný oddíl pod Dorimachem z Trichónia, synem Níkostratovým, plenil v Messénii (zde spor s Figalií z předchozích dvou let, kdy tu jako aitólský pozorovatel u spojenců kryl bandy loupící messénský majetek a dobytek, který pak byl nucen spojencům uhradit). Pak se Aitólové po moři vrátili domů.

V květnu se po Tímoxenovi stal stratégem spolku Achájů potřinácté Arátos ze Sikyónu. Aitólové se znovu vrátili přes Rhion na Peloponnésos a přes Patrai, Fárai a Tritáiu obsadili Figaliu (srov. výše). Odtud vedeni Skopou a Dorimachem plenili opět v Messénii.

Na výzvu Achájů shromážděných se spojenci včetně Makedonů v Megalopoli, aby z Messénie odešli, sice Aitólové z opatrnosti reagovali positivně, ale domů s kořistí táhli jinou cestou než jak bylo domluveno, totiž, že nepůjdou přes Isthmos, ale Élidou a přes Rhion. V Arkadii u Kafyjí Aitólové pod Dorimachem v bitvě nad Acháji pod Arátem jasně zvítězili a za soustavného plenění a nejvíce na území Sikyónských se triumfálně vraceli domů napříč Peloponnésem přes Isthmos (srov. níže).

V srpnu se Achájové rozhodli, že by mohli do spolku přijmou Messéňany, a Aitólové se usnesli, že by eventuálně vstoupili do války se spolkem Achájů.

V létě se spojil vládce části jižních Illyrů Démétrios z Faru s druhým údělným knížetem těchto Illyrů Skerdiláidou, bratrem Agrónovým, a vydali se s flotilou rabovat do hellénských vod, čímž porušili podmínky míru s Římany z roku 228 po první válce illyrské, srov. též rok předešlý.

Po neúspěchu u Pylu, kde byli odraženi, se oba dynastové rozdělili. Démétrios se s padesáti loďmi vypravil do Kyklad, Skerdiláidás, který byl i švagrem vládce Athamánů Amýnandra, se jako spojenec Aitólů spojil s Dorimachem a Skopou a dobyli zradou Kynaithu v Arkadii, protože se vrátila do Achájského spolku (srov. výše). Kynaithané přijali na doporučení Achájů zpět na tři sta vyhnanců a vrátili jim plná občanská práva. Navrátilci však město vydali Aitólům, kteří mezi prvním povraždili zrádce.

Po zprávě, že se blíží makedonské vojsko, Aitólové městečko zcela vypálili. Obnoveno již nebylo. Slavnost k poctě Dionýsově, při níž arkadští mužové nosili na ramenou býky, byla udržována ještě v době císařské. Sáhli též na Artemidin chrámový majetek u obce Lúsoi u Kleitoru.

Skerdiláidovi však Aitólové podíl na kořisti nedali a on se proti nim dohodl s Filippem V., který mu slíbil dvacet talentů ročního tributu.

Démétrios z Faru byl zahnán z Kyklad Rhodskými. Na útěku připluli Illyrové, makedonští spojenci, i s lupem do Kenchrejí, kde se je snažil získat makedonský stratégos pro Peloponnésos Taurión (viz předešlý rok) pro pomoc Achájům proti Aitólům. Přišel ale pozdě, protože vracející se Aitólové se s peloponnéským lupem v klidu přeplavili z Rhia do Aitólie. V téže době vypukly nepokoje ve Spartě. Tři z pěti eforů byli proaitólští, rostl odpor k proachájským politikům (viz níže a rok následující).

Na panhellénském shromáždění v Korinthu vydali král Filippos V. a Arátos společné ultimátum Aitólům za to, že plenili spojenecké území na Peloponnésu. V Aigiu obnovil král Filippos makedonsko-hellénskou symmachii (srov. rok 224) a Skerdiláidás Illyrský se stal makedonským spojencem. Následovalo vyhlášení války Aitólům, viz příští rok. 

Krátce předtím na podzim zvolili Aitólové stratégem spolku Skopu. Machatás byl Aitóly poslán do Sparty, aby Lakedaimonské přemluvil k odpadnutí od achájsko-makedonské koalice, ale bez úspěchu. Na to ve Spartě proběhl prokleomeneovský puč, v němž byli proachájští a promakedonští politici a občané povražděni včetně jejich vůdce efora Adeimanta, nebo exulováni. Většina z nich se uchýlila do Tegeje, kde zrovna před cestou do Korinthu pobýval sedmnáctiletý král Filippos V. (viz příští rok)Pučisté uzavřeli spojenectví s Aitóly a doufali, že se z Egypta vrátí Kleomenés III. (viz však příští rok).

 

Na Krétě pokračovala válka lyttská (srov. předešlý rok). Koalice měst Lyttos, Keretají, Lappy, Óriónu, Polyrrhénie (města kdysi společně zakládaná achájskými a lakónskými osadníky) a Arkaďanů požádala o pomoc Acháje a krále Filippa V.: města byla již dříve ve spojenectví s králem Antigonem III. Dósónem.

Koalice dostala pomocné vojenské oddíly a Filippos poslal oddíl žoldnéřů z Illyrie, kterému velel Platór.

Protivník ve válce lyttské Knóssos dostal pomoc z Rhodu, které velel Polemoklés, ale koalice dobyla Kydónii, Eleuthernu a Apteru, kterou předtím ovládali Knósští a Gortýnští. V Gortýně část státního území ovládali exulanti. Eleutherna pokračovala ve válce s Rhoďany prostřednictvím pirátů.

 

Vypukl spor mezi Rhodskými a Býzantskými pro zavedení průjezdního cla při proplouvání Bosporem, tzv. celní válka. Na stranu Rhodských se postavil král Bíthýnů Prúsiás I. Chólos, který nebyl s Býzantskými zadobře, na straně Býzantia stál Attalos I. Sótér a spoléhali na Acháia II. Rhodským se však podařilo přemluvit Ptolemaia IV., aby propustil Acháiova otce Andromacha, viz rok 235, a získali ho pro sebe proti Býzantincům. Lodím Rhoďanů úspěšně velel Xenofantos, syn Agéstratův.

Býzantští, kteří již neměli na tribut pro spřátelené Kelty, pozdvihli proti králi Prúsiovi I. jeho strýce Zipoita či Tiboita III., syna krále Níkoméda I. s jeho druhou manželkou Étazétou či Heptazétou, ale vzdorokrál, který žil v makedonském exilu, pravděpodobně ještě tohoto roku cestou zemřel. Prúsiás měl nad Býzantinci od začátku v poli převahu.

Po zprostředkování Kanara/Kauara, syna (?) Komontoriova, vládce keltské říše Tylis (srov. rok 277, 255 a 212), jemuž Helléni v regionu vypláceli ročně osmdesát talentů výpalného, uzavřeli Býzantijští za epónymního úředníka-hieromnámona Kóthóna, syna Kalligeitonova, spojenectví s Prúsiou I., který jim vrátil všechen uloupený majetek a oblasti, a pak uzavřeli i mír s Rhodem: průjezdné úžinou bylo zrušeno.

Následovala finanční a vojenská pomoc Rhoďanů Sinópanům v jejich válce proti pontskému králi Mithridátovi IV. Králové Pontu byli osudovým nepřítelem Sinópanů, ale tentokrát si stará osada Mílétských samostatnost udržela. Do područí králů se dostala s římským posvěcením až po válce v letech 183 až 180 (viz tam).

 

V Kappadokii kolem roku 220 zemřel král Ariaráthés III. (vládl od roku 230). Nástupcem trůnu se stal jeho syn Ariaráthés IV. Eusebés/Zbožný (vládl až do roku 164, tedy 56 let). Eusebés se narodil pravděpodobně kolem roku 255 (srov. tam; jinou možností jsou roky 240 či 230).

 

Na samém začátku roku byl král Antiochos III. v Mesopotamii. Z Antiocheie v Mygdonii/stará Nisibis se vypravil ke břehům Tigridu. Obě vojska, královské a povstalecké (viz předešlý rok), se setkala u Apollónie, sídelního města satrapie (či jen eparchie?) jménem Apollóniátis. Ještě před bitvou vojáci přecházeli ke královským. Po rychle prohraném boji si usurpátor Molón vzal život na bitevním poli. Neoláos unikl do Persie k Molónovu bratrovi Alexandrovi, kde nejprve zabil svou matku a Molónovy děti, pak spáchal s Alexandrem rovněž sebevraždu.

Antiochos dal Molónovo tělo všem na výstrahu přibít na kříž. V létě potrestal ministr Hermeiás královské město Seleukeiu na Tigridu za její ostatně ne příliš výraznou podporu Molóna (vyhnal nejvyšší úředníky tzv. adeigany, popravy předních občanů, finanční pokuta tisíc talentů králem snížena na 150).

Král jmenoval Diogena stratégem Médie, Tychón, archigrammateus vojska, tj. v seleukovské říši ministr války (srov. s Makedonií roku 221), byl jmenován stratégem satrapie na Rudém moři, Dioklés stratégem v satrapii Parapotamie, Apollodóros se stal satrapou v Súsiáně. Artabazánés, dynasta v Atropaténě, který stál předtím na straně Molónově a proti němuž Seleukovec již vytáhl, se Antiochovi poddal a byl potvrzen ve vládě.

V téže době se narodil prvorozený syn krále Antiocha III. a Láodiky III. Antiochos, jeho pozdější spoluvládce; zemřel již roku 192.

Z podnětu osobního lékaře krále Antiocha Apollofana ze Seleukeie Syrské byl odstraněn nejmocnější muž dvora, intrikující ministr Kár Hermeiás, ještě nedávno výrazně zasloužilý o králův trůn a všemocný (viz předešlý rok). Královi přátelé ho v ústraní, když si Antiochos na oko "odskočil", ubodali, ženy dvořanů v Apameji ukamenovaly jeho manželku a jejich děti jeho děti.

Acháios II., který se předešlého roku prohlásil králem v Sardech, odešel ze sídelního města Cistaurie a v Láodikeji na Lyku ve Frygii potvrdil svůj titul ceremoniálem přijetí diadématu. Zda tak učinil po úmluvě s ptolemaiovskou diplomacií, známo není. Když byl Antiochos na tažení do Atropatény, zamýšlel Acháios vpadnout do Syrie a s pomocí vzbouřenců v Kyrrhéstice se chtěl zmocnit trůnu. Vojsko však na podzim odmítlo táhnout proti legitimnímu vládci Seleukova domu, tak s ním vyplenil Pisídii, aby ho uklidnil. Antiochovi III. Acháios byl usurpátorem do roku 213.

 

Mezi lety 220 až 200 vládl v Meroé nejslavnější vladař říše Kúš Erq-amani, řec. Ergamenés. Ukončil mocenskou hegemonii kněží Ammónova kultu v Napatách: podle Ammónovy „věštby“ byl určován i nástupce trůnu!. • Kolem roku 200 byla v Meroé na základě pozdněegyptské kursívy (démotické písmo) vynalezena vlastní alfabéta a k tomu ještě hieroglyfická alfabéta pro monumentální nápisy, která byla málo používána: jazyk říše Kúš není dosud znám.

 

Před rokem 220 existovaly v Numidii dvě říše: říše Massylů s hlavním městem Cirtou, kde tehdy vládl dynasta Gala či Gula, a říše Massaessylů, kde vládl Syfax. Oba jsou prvními jmenovitě známými vládci Numidů v historii (první zmínku o Numidii viz roku 397, srov. rok 213).

 

Zemřel Kerkidás z Megalopole (narozen asi roku 290) filosof, básník a politik, mimo jiné velitel Megalopolítských v bitvě u Sellasie. Kolem tohoto roku se narodil Polemón z Ília zvaný Periégétés/Průvodce, baedeker, vykladač, autor mnoha periégétických spisů-průvodců Helladou. Zemřel kolem roku 160.

V téže době se v Brundisiu narodil tragický básník M. Pacuvius (zemřel kolem roku 130 v Tarentu).

 

Doba censury C. Flaminia, cos. 223, s L. Aemiliem Papem, cos. 225. Při censu bylo zjištěno 270 713 občanů. Propuštěnci byli soustředěni do čtyř městských tribuí (Esquilina, Palatina, Suburana a Collina). Předtím byli zařazeni podle tribuí svých patronů. S Flaminiovou podporou byl roku 219 či 218 přijat Claudiův zákon (podle tribuna lidu Q. Claudia lex Claudia), jímž se senátorům a jejich rodinným příslušníkům zakazuje vlastnit lodi s větší nosností než 300 amfor, tj. 80 hektolitrů. O opatření proti luxusu v odívání viz rok 215.

Konsulové L. Veturius a Q. Lutatius dorazili s legiemi přes keltské území k Alpám. Zároveň byla dokončena silnice z Říma přes Umbrii na sever do Arimina, via Flaminia. Zajišťovala dobré spojení se severními, nedávno získanými oblastmi (viz rok 222). Na nové silnici byla založena kolonie Forum Flaminii u dnešního Foligna.

 

Již na jaře tohoto roku se v Římě začalo s rozpravou o válce s Karthágem. Poselství Římanů vyprovokované rozhádanými Sagunťany, svými spojenci (viz rok 226), jednalo později v tomto roce nebo roku následujícího u Hannibala o možnosti nových dohod o uspořádání poměrů v Hispániích: bylo odmítnuto a později i v Karthágu, viz rok 218. Hannibal předtím úspěšně válčil ve středu poloostrova s Vakkaji, dobyl několik jejich měst a na březích Tagu/dn. Tajo keltibérské Carpetány/řec. Karpésioi  porazil ve velké bitvě, když jejich koaliční vojsko prý mělo sto tisíc mužů.