2096 v Uru zemřel zakládající panovník III. dynastie Ur-nammu (od 2113, nebo 2111 - 2094); podle jednoho literárního obrazu padl ve válce, snad na tažení na Dijále (?), "jako rozbitý džbán Ur-Nammua nechali ležet na 'místě zrady'/a-gi ku-lul-la Ur-Namma dug gaz-gi a-ba-ni-in-tag-aš". 

Nástupcem jeho syn Šulgi (ŠUL.GI či DUN.GI, nejmoderněji Sugi/Sugir) vládnoucí do 2048. Jeho manželkou zřejmě ještě před nástupem na trůn byla Tarám-Uram/"Milující Ur", zřejmě jméno kultovní, dcera mariského krále Apil-kína. Následovala Amat-Sîn/Gemé-Su.en, s níž měl korunního prince Amar-Sîna/Amar-Su.en, viz rok 2048 (pokud nebyl synem již Tarám-Uramy). Pro Šulgiho vládu se zachovala jména všech jeho panovnických let a podle toho lze rekonstruovat též jeho expansivní politiku. Před své jméno dával písařům klást znak pro boha/dingir, byl tedy jako bůh poddanými uctíván. 

Stavebně činný byl Š. hlavně v první éře své dlouhé vlády, a to doma, v Nippuru (chrám Enlila a Ninlily v Tummalu při Nippuru), Uruku Eannu (srov. rok 722) a v Eridu, kam na chrám Eaův přenesl majetek Mardukův z babylónské Esangíly, jak se později tradovalo. Chrámovým samosprávám však umenšil rozhodovací volnost svěřením dozoru nad majetky územním správcům/ensi, tedy svým guvernérům.

Novosumerskou říši Ur III. králové rozčlenili na provincie, srov. rok 2119. Severní Akkad jich měl deset: Marad, Apiak, Kazallu, Kiš, Babylón, Kuta, Kaskal (n. Puš, pozd. Charrán), Urum, Tiwe a Sippar. Jižní Sumer devět: Uru, Uruk, Umma, Girsu, Šuruppak, Adab, Isin, Iri-Sagrig a Nippur.  

V této době ještě obec Bábilim/Babylón neměla ten význam, který dostala jako administrativní středisko části Amoritů roku 1894, viz tam (nicméně v lokalitě již od dob předakkadských stával chrám Mardukův). Za Šulgiho byl ensim Babylónu Itúr-ilum a po něm jeho synové Arši'ach, Abba, později jistý Murteli za Amar-Su'eny a Unabatal za Šú-Sîna, za Ibbi-Sîna na konci urské dynastie Puzur-Tutu, též syn Itúr-ilův. 

Literární hymny na Šulgiho. Král se chlubil svou gramotností, že chodil do školy, že se naučil psát sumersky a akkadsky, že uměl počítat: zřejmě první ze vzdělaných panovníků. O jeho případném autorství trestního zákoníku viz rok 2116sqq. Dbal na vzdělanost svého aparátu kléru a podporoval písařské školy (Ur, Nippur). 

Ke konci vlády se tituloval "silný muž, král Uru, král čtyř světových stran/šul-gi, nita kalag-ga, lugal uri-ma an ub-da limmú-ba-ke₄", akkad. Šulgi, il mátíšu, dannum, šar Urim, šar kibrátim arbá'im/Š., bůh své země, silák, král Uru, král čtyř světových stran (jeho otec této titulatury neužíval)".

 

************************************************************

Z 80. let 21. století není uchovaného historického data, srov. však stavební činnost Šulgiho Urského zde výše, který se kultovním stavbám věnoval intensivně v prvních sedmnácti letech vlády; alespoň podle nich a podle událostí spojených s kultem pojmenovával jednotlivé své roky ("rok [2080], kdy byla namísto své tety En-nir-gal-la-ny vybrána za kněžku entu měsíčního boha Nanny Šulgiho dcera Ennirsianna pomocí jaterních věštebných znamení/mu en-nir-sí-an-na en-Nanna máš-e ì-pàd"; roku 2053 zřejmě zemřela a novou Nannovou kněžkou entu se stala En-ubur-zi-an-na).

V Lagaši byl Šulgiho místodržitelem Ir-Nanna, jehož manželkou byla Ama-ilí. kromě jmen není o nich nic známo, zato Nin-chilia, manželka guvernéra ummského Aja-kaly/A-a-kal-la, byla podle dochovaných dokumentů ženou podnikatelského ducha.

 

************************************************************

2078 v Mesopotamii, v osmnáctém roce své vlády (podle jiné interpretace roku už 11. n. 14.), provdal Šulgi svou dceru Liwir-mittašu/"Ať zazáří jeho božská zbraň" Libanug-šabašovi, ensiovi elamského Marchaše (či Barachše/Warachše; ze sumerského hlediska byl urským místodržitelem, srov. rok 2048), jak lze usoudit z chronografického názvu onoho roku. Vztahy obou států vydržely v pohodě i za Šulgiho syna.  

Se svými královnami resp. milenkami měl Šulgi třicet jedno dítě, z toho sedmnáct chlapců ("králův syn" Lugal-azida je znám ze seznamu obětin). Po Geme-Sueně/Amat-Sîn byla královnou/nin Šulgi-simtí pocházející asi z Ešnunny, s níž se oženil 28. roku své vlády (2068); jméno jistě získané sňatkem znamenající "Přináležím Šulgimu". "Vedlejšími" manželkami/lukur (mí.me), lukur lugal, byly Ea-niša, Gemé-Nin-lil-la, pohřbená pravděpodoboně společně s královským párem Šulgim a Šulgi-simtíou (asi v zemi cizinkou, podle kultů uváděných v její souvislosti Bélat-Terraban a Bélat-Šuchnir snad z Ešnunny n. z Podijálí), Nin-kalla, matka asi dcery Šát-Sîn/"Náležející Sînovi", která se později podle svého panujícího strýce přejmenovala na Šát-Šú-Sîn (?).

Jinou dceru Šát-Šulgi provdal za jistého Amoritu Abi-amutiho, jistě muže v mesopotamské stepi významného, Tarám-Šulgi provdal za Šudda-bániho, dynastu v Pašime (a řadu dalších svých dcer s důležitými muži Uru). 

Dalšími vedlejšími ženami byly Šúqurtum/"jeho milovaná žena, lukur ki-ag-ga-ni", Simat-Ea , Simat-Enlil, Dadagu, Baqartum, Namninechedu, asi Inannaka, dcera velekněze Kakuganiho a En-nam-šita-Šulgi-ra-ke-ba-gub. Lukury zaujímaly u dvora významné posice, plnily rituální role, vlastnily stáda a pozemky, jejich majetky stály pod samostatnou správou, ženám se dostávalo darů z kořistí ve vítězných válkách. 

Následujícího roku vyvrátil Šulgi Dér a dvacátého roku (2076) uvalil na své spoluobčany odvody ke kopiníkům: ze stavitele chrámů se stal budovatel velké urské armády. Téhož roku dal do pořádku účty chrámů Enlila a Ninlily a následujícího roku dal druhý vládce III. dynastie urské do pořádku pozemkový registr Enlilův a Ninlily. 

Jeho administrativní a fiskální reforma vedla zjevně k unifikaci říše zaujímající území celé Babylónie, právo bylo kodifikováno, povstala, resp. upevnila se v Sumeru instituce korunní půdy. Stát, který se rozprostíral v Babylónii, na východním břehu Tigridu a v částech Zágrosu a Elamu byl rozdělen do provincií, které obyčejně navazovaly na přemožené městské státy. Provincii vládl místokrál/ensi s vojenským guvernérem/šagina. Zorganisovaný daňový systém vedl ke vzniku silné byrokracie.

Urská říše trvala pouze jedno století. V době III. urské dynastie začalo Eufrátem a Tigridem téci méně vody, zemědělství přicházelo salinisací o ornou půdu.

24. roku své vlády (2073) se Šulgi vypravil proti národům na severu a východně od Sumeru, zřejmě do oblasti Kurdistánu; poprvé od časů Narám-Sînových si některý z Mesopotamců troufl proti churritskému (?) severu. Vyvrátil Karchar (po vzpouře o sedm let později podruhé dobyt, roku 45 potřetí), následujícího roku Simurrum/Šimurrum, a poněvadž došlo asi k revoltě, 26. roku (2071) zemi dobyl podruhé a šest let na to potřetí. Roku 2070 došlo na Charši. 

30. roku (2066) provdal Šulgi jednu ze svých dcer za krále Anšanu, jména páru neznáme. Nicméně už o čtyři roky později se Šulgiho panovnický rok jmenuje "rokem vyvrácení Anšanu/mu An-ša-an ba-chul". 37. roku (2059) vybudoval urský král "s bohem Nannou" hraniční zeď, pravděpodobně proti neudolatelným nepřátelům ze severu (lokalisaci neznáme, možná obranná zóna jeho říše probíhala mezi Urbilem a Tutubem/dn. Chafádží a Dérem, srov. dále rok 2039). Sumerský limes se jmenoval bàd ma-da/zeď při hranicích, popř. "bàd-igi-chur-sag-gá/val čelící horám" a jeho velitelem/šaginou byl Puzur-Šulgi. 

Roku 2054 dobyl Šulgi Šašrum/pozd. Šušarra, dn. Šemšára na Malém Zábu (rok 42; vydáváno též za Aššur?), roku 2052 už podeváté porazil a dobyl spojenecké země Simurrum a Lullubum a následujícího roku (45. rok vlády) dobyl se svým synem během jednoho tažení město Urbilum (= akk. Arbá'ilu, arab. Irbil, řec. Arbély), znovu Simurrum/Šimurrum, jehož krále Tappan-Daracha s rodinou snad nyní jal (nástupcem se stal snad jistý Kirib-ulme), sousedící Lullubum, obě neznámé polohy na Malém Zábu nebo východně od něj, a znovu Karchar. 

Roku 2050, 46. Šulgiho rok, během jediného dne, tak se chlubil, s Amar-Su'enou dobyli Kimaš a Churtum/Chumurtum, obce zřejmě v Assyrii, roku 2048, posledního Šulgiho roku, porazil Kimaš podruhé; zajetí kimašského ensiho bylo v chrámech Enlila a Ninlily slaveno dva dny (jménem známi ensiové odtud Chun-chili a Rašiši). Guvernérem urským Subiru byl jistý Apillaša tvrdě panující podrobenému kraji a jak vyplývá ze zachované korespondence Šulgiho se svými "komisaři", žil v paláci v královské nádheře, což královým poddaným přišlo jako zpupnost; nikoli králi: "Jak by jinak udržel v zemi pořádek?"

Za Amar-Su'eny, viz rok 2048, byl guvernérem/šakkanakkum Aššuru jistý Zariqum/Zarriqum, Sariqum, který později odešel do Sús. Zarriqum/"Šilhavec" vystavěl v Aššuru pro spásu svého "krále Uru a krále čtyř světových stran" chrám bohyni Bélet-ekallim, jehož dedikační nápis se zachoval. Ze stejné zřejmě doby pochází fragment dedikace svítivého slitku/ganúnu mušanwiru kohosi (jméno zničeno), jehož otcem byl blíže neznámý Urdánum.  

Šulgi ovládl Súsiánu a elamský král v Simaški vládl zřejmě nominálně pod jeho protektorátem, třebaže se válce se Sumeřanem vyhnul. Šulgiho guvernéři seděli v Ešnunně (viz rok 2028), Mári, Tuttulu (zde jistý Jašilim; dn. Tell Bi´a u Rakky), Eble, ale také v Byblu. Šulgi měl titul lugal/král, guvernéři ensi/kníže, iššiakkum.

V Ešnunně známe z ensiů: Ur-Gu-edenna (31. rok Šulgiho vlády), Bamu (46), Kallamu (47), který předtím správcoval z Kazallu a v Ešnunně vydržel nejméně do devátého roku Amar-Sîna. Následoval Itúríja, jehož syn Šú-ilíja se někdy za Ibbi-Sîna osamostatnil, viz 2028. 

Za Šulgiho došlo k prvním válkám Sumerů s Churrity. Vládce země Simurrum, viz zde výše, se jmenoval Tappan-Darach/Tappa-Darach. O Churritech viz také 2400 a 2191. Roku 2052 vládce urské říše s Churrity porazil také národ či kmenový svaz ze země Su, Šubaru, Šubary, snad praobyvatele severu Mesopotamie. Poprvé z Mesopotamců s nimi válčil Šarru-kín Akkadský. Přišli z východu a původně žili východně od Tigridu, později po celé severní Mesopotamii. Po konci III. dynastie urské roku 2006 v jejich stopách přišli Churrité.

Churri/Churrité (bibl. Horité), resp. jejich lokální dynastové, jsou na své cestě z východu poprvé zmiňováni v době vlády akkadského krále Narám-Sîna. V době III. dynastie urské žili Churrité v knížectvích Karchar/Karachar, Marchaše, Simurrum, Tukriš/Turukkové a Šašrum, Simanum a Urbilum, tzn. v oblasti mezi Tigridem a Dijálou (pův. Turnat). Pouze knížectví Urkiš, pravděpodobně nejstarší jejich, leželo v horním Pochábuří (palác dynasty Tupkiše a jeho ženy Uqnítum; dn. Tell Mozán, viz 2400 a c. 2191). Řadu tažení, v jeho podání úspěšných, proti Churritům podnikl Šulgi. Karachar porazil čtyřikrát (ve 24., 31., 33. a 45. roce vlády), pětkrát Simurrum (25., 26., 32., 44. a 45. rok)

Churritským státům vládla mitannská aristokracie, vyznávající indoarijská božstva (védský Mitra, Indra, Varuna, Soma atd.). Vládnoucí státotvorná vrstva vystupovala ve válkách jako bojovníci na koňských spřeženích lehkých bojových vozů a její příslušníci měli označení márijanna, od ie. márja, mladý muž či bojovník. Mitanni byl největší z churritských států a postupně v něm všechny ostatní splynuly.

O vlastním původu Churritů toho známo mnoho není. Pravděpodobně šlo o lid původu kavkazského a jeho jazyk nebyl ani indoevropský, ani semitský. Tušívá se jakási souvislost s Urartu/urartštinou. 

Indoarijská jména kasty márjanna mezi Churrity jsou známa až z 19. století (viz dále 1899 a 1600, 600 a 1).

2070 v předhellénské Helladě v Sikyónu po Aigialeovi (od 2122) vládl Európs (do 2025).

 

************************************************************

2069 v Egyptě v Thébách/Wasetu zemřel král XI. dynastie Antef/Intef, Injotef II. (od 2118). Nástupcem se stal jeho syn Antef III., Hor Nachtnebtepnefer/Nacht-neb-tep-nefer či Nebtepnefer (do 2061). Králova matka se jmenovala Neferu II., hlavní manželka Jaah/Jah, s níž byl otcem Mentuhotpeho II. a královny Neferu III. K vládě se dostal pravděpodobně v pokročilém věku. V jeho době se šířil zemí hladomor.

Přechodně přišel o Thínu/Čenu: Hérákleopolští s pomocí lykopolského/asjútského nomarchy Tefibiho, oddaného šakalímu kultu Upuaut/Wepwapet, se oblasti zmocnili a v Thíně mimo jiné vyplenili také hroby. Je to asi první historická zpráva v dějinách o takovéto lidské činnosti. Králova protiofensiva vrátila Thínu do rukou thébské XI. dynastie, srov. rok 2047. Wezírem Antefa III. a jeho syna Mentuhotpeho II. byl Cheti, který vedl výpravu na Sínaj a do Núbie.

2061 Antef III. zemřel a králem se stal jeho syn Mentuhotpe II. s trůnním jménem Nebhapetre/Nep-hapet-Re, Hor Seanchibtaui/Seanch-ib-taui, který se od roku 2047 jmenoval Hor Nečerihedžet/Nečeti-hedžet a naposledy Hor Šemataui (do 2010: šema-taui/"sjednotitel obou zemí").

Jeho hlavní královnou byla Tem či Atum, matka Mentuhotpeho III., a králova vlastní sestra Neferu (III.). Mladšími ženami, a asi také kněžkami, byly mimo jiné Ašati/Ašajt (zemřela ve věku dvaceti dvou let), Henhenet, Kemsit, Kawit a Majt/Mijt (pětiletá); v jeho chrámovém komplexu se našlo osm ženských pohřbů. • Novoříšský příběh ducha údajného Mentuhotpeho ministra pokladu a armádního velitele Nebusemecha, který se ve snu zjevil o půl tisíciletí později literárnímu veleknězi Amunova kultu Chonsemhabovi, viz rok 1379.   

Wezíry Mentuhotpeho II. byli Thébané Dagi, Bebi a Ipi, v XI. dynastii se ještě objevuje jméno Amenemhet („Amon je v čele“). Kancléřem za něho byl Cheti, později Meketre, v jehož hrobu byly nalezeny dřevěné modely s figurkami, strážcem pečeti Meru, který řídil z Théb Východní poušť a oasy a velel tažení proti Núbiům. Nejvyšším číšníkem byl Henenu/Henu, který se vypravil do Libanonu pro cedr a obnovil egyptskou moc v Palestině. Nejznámějšími a nejvlivnějšími nomarchy, thébskými straníky, byli Neheri a jeho syn Džehutinacht V. (k tomu viz I. hérákleopolskou dynastii, rok 2160 nn.), kteří úspěšně válčili se svými oddíly s Hérákleopolskými, a Baqet, nomarch Antilopího nomu/Ma-hedž (16. hornoeg.).

Poblíž Mentuhotpeho hrobky s chrámem v Dajr al-bahrí nalezen hrob šedesáti vojáků, pravděpodobně padlých v některé z králových bitev s cizinci nebo Hérákleopolskými, o sakrální oběti se pochybuje.  

 

************************************************************

50. leta 21. století o kronice Šulgiho Urského viz rok 2078sqq., srov. též rok 2160.

   

************************************************************

2047 v Egyptě se hérákleopolští z Desáté dynastie naposledy pokusili dobýt Čenu/Thís. 

2040 zemřel král X. dynastie Merikare (od c. 2050?) a jeho neznámý nástupce vládnoucí jen několik měsíců byl posledním vládcem Desáté dynastie (u moci v Memfidě od 2130) a také celého hérákleopolského království (existovalo neslavně od 2160). Vládce v thébském království Mentuhotpe II. z XI. dynastie obsadil Hérákleopoli a uzavřel dějiny X. dynastie. Dolní a Horní země se zase dostala pod vládu jednoho panovníka a tak také v této chronografii skončilo první meziobdobí (od 2181) a začíná střední říše (XI. a XII. dynastie, do 1786).

Mentuhotpe II. reformoval vojenské síly království. Rozšířil instituci najímání cizích žoldnéřů: v egyptském vojsku od nyní až do konce dějin za peníze bojovali Kúšité-Núbijci, ti již od staré říše, Libyjové a Asiaté, většinou semitsky hovořící skupiny původem ze Syrie (první Núbijci se v egyptském žoldu objevili už za šesté dynastie).

Král válčil s Asiaty z Delty Amu a Sečetin, na Sínaji s Menču a s Rečenu, kočovnými skupinami ze Syrie; souhrnně nazývali Egypťané nepřátele na hranicích země, tedy nejen v Palestíně, "národy devíti luků/Menču-nu-sečet" (rozsah ethnických skupin se staletími měnil). Západně od Nilu bojoval s Čemehu a Čehenu, tedy Libyji, jejichž vůdce Hedž-waweš byl Egypťany zabit. Na núbijské frontě dorazila armáda až do hor Džabal al-Uwajnát na dn. egyptsko-libyjsko-súdánské hranici, kde nalezen nápis s královým jménem. Armádním velitelem byl jistý Antef, o němž je známo jen to, že úspěšně válčil v Asii. 

Nejpozději do doby XI. dynastie, jejího konce, spadá začátek kúšitského v Dolní Núbii, eg. Wawat, nejdříve už do časů VII. až X. dynastie. Mohli to ovšem být též tři vzdorokrálové Mentuhotepa IV. z jihu egyptské říše, viz rok 1998. Panovníci užívali egyptské titulatury: Hor Se-nefer-taui-ef, vlastním jménem Sa-Re-ini, trůnním Qa-ka-Re znám jako Qakare An/In(jotef n. Qakare Ini, následoval Hor Gereg-taui-ef, vlastním jménem  Ij-ib-chent-Re a jistý Segerseni (osob. jméno), který vládl jako Menech-ka-Re. Kúšité ale byli Egypťany poraženi, sídelní město Kerma zničeno a podrobili se thébským králům (stalo se před rokem 2022?). O Kermě viz dále roku 1720, předtím 2600 a 3500.

2048 v Mesopotamii v Uru zemřel po dlouhé vládě druhý král III. dynastie Šulgi (od 2096) a nástupcem se stal jeho syn Amar-Su'ena/Amar-Sîn či Búr-Sîn (do 2039; jméno matky viz rok 2096). Podle možného výkladu některých dobových textů se lze domnívat, že zahynul za požáru svého paláce, který založil jeho syn a nástupce (?). Královu smrt předpovědělo zatmění měsíce. Podle nejnovější chronologické úvahy vycházející mimo jiné z astronomických diářů vládl Šulgi až v letech 2000-1953 (zatmění se konalo rok předtím) a k pádu Uru došlo až roku 1911, nikoli už roku 2006, viz. 

Amar-Su'enovou královnou/nin byla Abí-simtí, matka Šú-Sînova. Odkud pocházela, nevíme. Její bratr se jmenoval Babati, měla sestru jménem Bizua (Abí-simtí/Přináležím svému otci" bývala pokládána za manželku Šulgiho). Z jeho vedlejších žen/lukur známe Puzur-uša, Udat-senat, Zaganbi a [X]natum. S kterou z žen měl dceru Taddin-Ištar, nevíme. 

Následujícího roku opět dobyl Amar-Suena Urbilum (jeho otec je získal 2052) a národ Su, Šubarové, se opět stal tributární Uru, viz rok 2078. Amar-Suena pokračoval ve válkách s churritskými dynasty východně za Tigridem. V letech 2043 a 2042 válčil Amar-Su'ena v Šašrumu, to přemohl a zničil v letech 2044 a 2042, a v Elamu (Simannuri/Chuchnuri na neznámém dnes místě roku 2041). Zanechal tu své guvernéry a na pořádky nad Elamem dohlíželi Sumerové, kteří tak pravděpodobně kontrolovali většinu zemí kolem Zálivu.

V Marchaši byl sumerským guvernérem/ensi nadále Libanug-šabaš, viz o něm roku 2096, guvernéři sumerští byli v Simanum, Chamazi (Ur-Iškur, jehož synovi, jméno neznáme, dal za manželku svou dceru Tabúr-chattum, Arad-Nanna, Lu-Nanna), Chuchnuri/Chuchunuri, Awalu (zde ensim Šarrum-báni), do Sús byl povolán Zariqum, předtím guvernér Aššuru (do 2025, srov. 2076). 

Stavební činnost v Nippuru a Eridu.

 

************************************************************

2039 v Mesopotamii v Uru zemřel třetí panovník III. dynastie Amar-Suena, prý na „kousnutí botou“, snad zánět nohy (od 2048; podle jiných datačních systémů 2046 - 2037). Králem se stal jeho syn s královnou Abí-simtí spíše než bratr (a syn Šulgiho s Šulgi-simtí) Šú-Sîn či Gimil-Sîn (do 2030); jeho hlavní manželka se jmenovala Kubátum, podle jedné rozvahy původním postavením královská kojná/ummeda lugal.

Jedna z jeho žen/lukur byla Geme-Nanna. Šú-Sînovým strýcem byl Babati, vojenský správce/šakkanakkum v Maškan-šarri a guvernér/ensi v Awalu, bratr Abí-simtí, matky Šu-Sîna. Králova matka užívala za synovy vlády stejného postavení jako za jeho otce, svého manžela. Šú-Sînovou váženou sestrou byla Simat-Ištarán/"Náležející Ištaránovi", provdaná za Šú-Kabtaa. Z vedlejších manželek/lukur známe Ti'amat-báští pocházející snad z Assyrie, Geme-Nanna a Šalim-niáš.

Roku 2038 provdal Šú-Sîn, který se jako jeho otec na konci vlády prohlašoval za boha, jednu ze svých dcer guvernérovi Anšanu. Následujícího roku potlačil vzpouru v Simanu a roku 2032 válčil v Zabšali, části asi Simaški, kde vládli králové Ziringu a Indasu. 

V Simanu došlo na palácový převrat a povstalci vyhnali krále Pušama s jeho snachou s politicky exponovaným jménem Kunší-mátum/"Země, podrob se!", dcerou Šú-Sînovou, provdanou za jednoho z Pušamových synů Ipchuch n. Arib-atala. Sumerové vytáhli na sever od Aššuru na horní Tigris, revoluci zlikvidovali, dceru vrátil do paláce, vyhnaného krále na trůn a část obyvatel Simana odvlekl do Sumeru. Zřídil pro ně ležení se zřejmě stejným názvem: sumerské Simanum je první v historii zaznamenaný případ masové deportace přemoženého národa a v podstatě první případ násilného usídlení do nějakého tábora, srov. v indexu s. v. přesídlení.

Zajatci z jiných tažení museli pracovat na chrámových pozemcích Enlilových a Ninlininých, ženy v tkalcovnách, jejich majetky v kovech a zvířatech rovněž připadly chrámům. Někteří zajatci skončili v dolech na území Zabšali, za jehož ensiho později provdal svou dceru Tukín-chatti-migríša/"Upevnila žezlo své náklonnosti" Ibbi-Sîn. 

Po tomto vojenském úspěchu dorazil do Uru osobně složit v doprovodu stovky mužů poddanskou přísahu Tiš-atal, vládce v Ninua, bibl. Ninive, srov. o něm rok 2078. Odměnou mu bylo velké množství mouky.    

Roku 2036 dal postavit slavnou zeď proti Amurru, muriq tidnim/"(zeď) držící zemi Tidnu v odstupu" (od rêqu, resp. rúqqu, "držet na distanc"), nejstarší podobný pokus v lidských dějinách na pomoc proti nájezdům, zde západosemitských beduínů, popř. nájezdníků zpoza Tigridu (srov. čínskou stavbu).

Podle jiného výkladu jde o obnovu či spíše rozšíření valu postaveného Šulgim, viz údaje u roku 2039, nyní při změně nepřátel pod akkadským jménem, když Amorité/sum. Martu se stali větším nebezpečím pro Sumer než Churrité. Dozorem prací byl pověřen Šarrum-báni a Amorité napadali Sumery během stavby. V zachované korespondenci si emisař Šarrum-báni stěžuje na nedostatek nuceně nasazených na práce, na nedostatek vojáků a stálé útoky beduinů. 

Jeho obranná zeď se táhla neznámými místy údolím Eufrátu severozápadně od dn. Baghdádu od kanálu Apkallat (pozd. Aplakkat, řec. Palakottas, od toho město Pallukat, dn. irácká Fallúdža) celou Babylónií, která neměla a nemá žádných přírodně ani jinak vymezených hranic. Výjimkou asi byla doba hellénistické satrapie.

O kočovnících Tidnu/Tidánu viz rok 2490, kde Eannatum, ensi lagašský, si dával jako druhé tidnujské jméno Limma, což by znamenalo, že v Sumeru, na jihu Mesopotamie obecně už byli Amorité rozšířeni (?). "Amorejské pohoří/chursag Martua", jehož částí bylo Bašar/Basalla a Tidnu, patřilo ke kmenovým oblastem Amorejců západně od Eufrátu. V této době však dávno sídlili rovněž v Podijálí, srov. rok 1894, takže je možné, že val byl namířen proti nomádům žijícím na východ od Tigridu (byla též vyslovena theorie, že existovaly dvě země Tidnum, západní a východní). 

S východními Amorejci vítězně válčil Iddin-Sîn/Id-dì-En.Zu (též možné čtení: It-ti-Sîn, "Se Sînem", namísto "Sîn dal"), král země Šimurrum, současník Išbi-Erry Isinského, viz zde níže: pobil pět amorejských vůdců/rabián amurrim, z nichž dva měli akkadsky znějící jména (Achátum, Awílánum), a s nimi potřel Elamity ze Simaški, srov. zde níže a rok 1977. Byl podle zachovaného nápisu vypočítávajícího vítězství Šimurra současníkem Annubaniniho Lullubského, viz o něm rok 2292. 

Po éře Třetí dynastie urské existovaly amorejské státečky po celé Mesopotamii, v klasických severosumerských státech seděli na trůnech panovníci s amorejskými jmény, na jih Sumeru se nerozšířili. Sídlívali původně kolem velkých měst ve svých stanech/kuštáru a stanových městečkách/kuštarátu blízko svých stepních pastvin/nawûm.

Sumerské státy najímali Amorejce jako žoldnéře, též jako palácové gardisty, a jejich služba byla pravděpodobně spojena s pronájmem půdy (amurrútum, amurrútam aláku/"vykonávat vojenskou službu"). V jednom okamžiku se s podporou svého klanu žijícího vně hradeb mohli šejkové, vůdcové najatých Amorejců/rabi n. rabián amurrim (v syrském Jamchadu/Chalab byl jistý Bin-Dammu sag.gal mar.tu, wakil Amurrim, tedy vrchní velitel Amorejců), palácovým pučem snadno dostat k moci: to byla pravděpodobná jejich cesta k vládě nad Sumerem a Akkadem/Babylónií. Prvním sumerskými státy s amorejskou dynastií byly Larsa (2025) a Uruku (2006). 

Amorejští hlavouni si po vzoru domácích zvyklostí drželi tajemníky titulované (a nepochybně tak i fungující) jako písaře dub.sar mar.tu/tupšar amurrim., druzí v hierarchii; následovali velitelé oddílů jako rabi pirsim/gal.kud a laputtûm/nu.banda, jednotek s více, resp. méně než dvěma sty bojovníků. • Srov. o více než dva tisíce let později podobný osud Římanů najímajících do armádních i soukromých služeb Germány všech národů...

Amorejské obyvatelstvo nikdy a nikde domácí Sumery a Akkaďany nepřečíslilo a amoritské elity se rychle nostrifikovaly. Nejrozšířenějšími kmenovými svazy Amoritů starobabylónské éry byli Amnánum, Jachrúrum, Jamútbálum, Numchá, Rabábum, Mutiabálum a Jabasa. Dobově však v zachovaných textech nikdy nebyli označováni za Amurrú/Amority.    

2030 po zemřelém Šú-Sînovi pátým a posledním králem III. dynastie urské jeho syn Ibbi-Sîn (vládl do 2006; dle jiného datačního systému vládl 2028 - 2003). Zřejmě brzy po otcově smrti se oženil s Geme-Enlila, o jejímž původu nevíme nic. Z vedlejších žen známe jménem Simat-Nisabu/"Patřící Nisabě". Jeho nástupní první dva roky byly ve znamení klidu. • Spekulováno, zda Šu-Sîn, Amar-Sîn a Ibbi-Sîn nebyli nevlastními bratry, synové Šulgiho.    

2035 od konce II. dynastie awanské po dvou staletích ticha, srov. 2255, je jako současník Šú-Sîna v Elamu zmiňován jistý Girnamme jako první ze dvanácti králů v Simaški, kteří vládli do 1929, resp. 1910. Začátek II. elamské říše, éra I. dynastie ze Simaški. Podle seznamu nalezeného v Súsách to byli: Girnamme, Tazitta, Eparti/Ebarti, Tazitta II., Lu-[x.x.-a]k (?)-luchchan, Kindattu (snad identický s Chutran-Temtim?), Idattu, Tanruchu'atter, Eparti/Ebarti II., Idattu II., Idattu-Napir a Idattu-Temti. Pro historii zůstali dynastové většinou pouhými jmény, srov. v přílohách v oddílu dynastové xi. a rok 2006.

 

************************************************************

2028 v Mesopotamii se král Ibbi-Sîn z Uru vypravil proti chronickým protisumerským povstalcům v Simurru s vládcem Iddin-Sînem, srov. o něm rok 2292, a knížectví opět t. r. pacifikoval; Iddin-Sînovým nástupcem se někdy později za Išbi-Erry stal jeho syn Zabazuna. Až do roku 2026 nebo 2025 měl Ibbi-Sîn klid od podrobených nesumerských poddaných a dal opravovat městské hradby Uru a Nippuru.

Roku 2025 provdal svou dceru jménem Tukín-chatta-migríša guvernérovi/ensimu v Zabšali, jméno neznáme, ale nezískal tím žádnou diplomatickou výhodu. Tohoto roku se totiž začal rozpad sumerské říše III. dynastie urské. Devátého roku své vlády (2021) válčil Ibbi-Sîn v Chuchnuri. 

V Kazallu byl guvernérem Ibbi-Sînovým Puzur-Numušda, druhým jménem Puzur-Šulgi. Ibbi-Sînovým původně správcem, pak suverénním současníkem v Ešnunně (Ašnunnak/dn. Tell Asmar v IRQ) byl kníže/ensi Itúríja. Se svým synem jménem Ilšu-ilíja/Šú-ilíja přijal kolem roku 2025 královský titul a z Ešnunny ovládal kraj na Dijále zvaný Warium.

Celá jejich dynastie byla pak zcela autonomní, ale nadále užívala titulu pouze ensiovského, nikoli královského/lugal (srov. obnovu královské titulatury roku 1896). K podobnému kroku se odhodlal vládce v Déru, jehož jméno neznáme. 

Vládcové v Ešnunně:

Z doby urského krále Šulgiho známe starší "ensi", závislá knížata, jménem Urguedinna a Kallamu, srov. rok 2076.

1. Itúríja

2. Ilšu-ilíja/Šú-ilíja, syn předešlého

3. Núr-achum/Nurachum (č. 3 – 5 zřejmě Elamité)

4. Kirikiri, současník Émisa z Larsy

5. Bilalama, syn předešlého, současník Samia z Larsy, otec dcery Mekubi provdané za Tan-Ruchuratira ze Sús, syna Indattu-Inšušinakova

6. Išar-rámášu

7. Usur-awássu, současník Zabáje z Larsy, město dobyl zřejmě Anum-muttabbil/Anum-mutappil, šakkanakku v Déru, a na čas přišlo o suverenitu, viz však rok c. 2006;

8. Azuzum

9. Ur-Ningiš-zi-da, současník Abísarého z Larsy

10. Ur-Nin-mar-ki/Ur-Ninmar^ki, bratr (?) no. 9, měl syna Erra-báni, který se však nástupcem nestal

11. Ibiq-Adad I., Ipiq-Adad

12. Abdi-erach, Abdi-arach, není identický s Abdi-erachem z éry dynastie Mananá; kde v Podijálí vládl, není jisto

13. Šiqlánum, vládl kdesi v Podijálí

13a. Mašparum, dtto

14. Šarríja, současník Sumu´ela z Larsy; možná krátce vládnoucí usurpátor

15. Bélakum, syn předešlého

16. Warassa, současník Lipit-Enlilův

17. Ibal-pí-El I., přijal opět královský titul

18. Ibiq-Adad/Ipiq-Adad II., 1860 - 1830 (?), přisuzoval si božství

19. Narám-Sîn, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

20. Dádúša, syn č. 18, současník Šamší-Adada I.

21. Ibal-pí-El II., syn č. 19 n. 18, c. 1784 - ?, současník Zimrílima

22. Sillí-Sîn

2025 v Larse, prvním z sumerských států, jehož se zmocnili, založil kníže-šejk v okolí, tj. přímo v srdci Sumeru usazených Amoritů jménem Naplánum novou samostatnou éru města a tzv. dynastii larskou. Trvala do c. 1762, on sám vládl do 2005. Vůdcové larských Amorejců se akkado-sumersky titulovali rabián amurrim/ugula mar.tu, rabi amurrim/gal mar.tu, šéfové Amoritů, amorejských oddílů, nebo rabián martumen/"jsem náčelníkem Amorejců".

Usuzuje se, že Naplánum se svým klanem asi z okolí Mari tvořil ochranku Šú-Sîna a Ibbi-Sîna. S koncem Ibbi-Sînovým c. 2006 po elamské invasi užívali amorejští dynastové plné autonomie. Zda byl Naplánův nástupce jeho synem, nevíme. Odjinud známe Mudanum, Šulgi-abí, Abi-iškina a Ilí-bábum jako syny jistého Naplána, nevíme však, zda se jednalo o našeho dynastu z Larsy. Jeho bratry byli Janbul-lí a Ea-bila.  

Králové z Larsy:

1. Naplánum                      2025 - 2005

2. Emisum/Jemsium           2005 - 1977

3. Samium, Sámium           1977 - 1942

4. Zabája                           1942 - 1933

5. Gungunum                     1933 - 1906

6. Abisaré                          1906 - 1895

7. Sumu´el, Sumu-ilum      1895 - 1866

8. Núr-Adad                       1866 - 1850

9. Sîn-iddinam                   1850 - 1843

10. Sîn-eríbam                   1843 - 1841

11. Sîn-iqíšam                    1841 - 1836

12. Sillí-Adad                     1836 - 1835

13. Warad-Sîn, syn šejka Jamutbalů Kudur-Mabuka; Rím-Sîn byl Warad-Sînův bratr

                                        1835 - 1823

14. Rím-Sîn I.                    1823 - 1762

15. Rím-Sîn II.                   1762 - 1741 (?)

2021 Ibbi-Sîn z Uru porazil vládce Sús, Awanu a m. Adamdun/dn. Šúštar (?), v nichž místokralovali jako ensiové/iššiakkové Sumerové Ur-gigir a Nagidda, a vládce Simaški jménem Girnamme. Jeho nástupce Lu[...]luchchan byl poražen a zajat. Ibbi-Sîn byl úspěšný i v dalších válkách v Anšanu s lidem Su (Subarové), porazil Amority.

Do Mari byl z Uru jmenován šakkanakkem-guvernérem Išbi-Erra (pokud nebyl pouze odtamtud rodem; jméno není sumerské). Amoritům se ale podařit zdolat v Poeufrátí zeď postavenou proti nim, infiltrovali sumerské státy však dávno předtím mimo jiné jako žoldnéři ve služnách sumerských dynastů. Išbi-Erra byl nyní jmenován guvernérem v Isinu a v nových poměrech se roku 2017, resp. již 2019, osamostatnil a založil tradici I. královské dynastie Isinu (panovala do 1794, Išbi-Erra vládl do 1985).

Je ovšem také pravděpodobné, že Amority na sumerský jih Mesopotamie pozval Išbi-Erra, aby měl spojence ve vzpouře proti Uru. To by znamenalo, že zeď proti Amurru, proti všem nomádům přicházejícím ze syrského Západu a ze severu Mesopotamie (?), dal rebel Išbi-Erra Isinský prolomit. Nicméně se později chlubil Išbi-Erra, nazval tak svůj osmý panovnický rok, že zničil jakési "město Amoritů/iri martu bachul" (c. 2011), pravděpodobně nějaké ústřední stanové ležení kdesi v meziříční stepi. Desátého roku získal pro Isin (zřejmě meliorací) nová pole a dvanáctého (c. 2007) postavil u Isinu obranný val zvaný "Zavírající jejich ústa/bàd gal i-ti-li pá-šu-nu, akk. idil pâšunu".  

Ibbi-Sîn Urský nyní válčil v celomesopotamském konfliktu na několika frontách: proti Išbi-Errovi Isinskému a jeho beduinským spojencům, vedle nich s Išbi-Errou stáli v koalici Núr-achum Ešnunnský, Šú-Enlil Kišský a Puzur-Tutu z Borsipp. Druhý blok tvořil Zinnum/Zinum ze Subartu/Subir, nippurský dynasta-kněz sanga/šangû Nidugani, Girbubu z Girkalu (u Kazallu) a Puzur-Numušda Kazallský. 

Ibbi-Sîn válčil též v Elamu, kam se vypravil v letech 2017 a 2015. Po těchto výpravách došlo k dohodě Ibbi-Sîna Urského s Elamity a Subary proti Išbi-Errovi Isinskému. Zinnum Subirský (viz o jeho konci roku 1993) s Elamitou Kindattem dobyli Ešnunnu, Šúilíja asi zahynul v bojích, jeho dědic Núr-achum vítězům unikl. Ke zvratu v urských válkách nedošlo, naopak viz dále rok 2006.

I. dynastie isinská:

1. Išbi-Erra                2017 - 1985

2. Šú-ilíšu                  1895 - 1975

3. Iddin-Dagán           1975 - 1954

4. Išme-Dagán           1954 - 1935

5. Lipit-Eštar/-Ištar     1935 - 1924

6. Ur-Ninurta             1924 - 1896

7. Búr-Sîn                  1896 - 1874

8. Lipit-Enlil               1874 - 1869

9. Erra-imittí              1869 - 1861

10. Dadbaná              1861 - 1860 (šest měsíců)

11. Enlil-báni              1860 - 1836

12. Zambíja               1836 - 1833

13. Iter-píša               1833 - 1829

14. Ur-duku(g)ga        1829 - 1825

15. Sîn-mágir             1825 - 1814

16. Damiq-ilíšu           1814 - 1791

 

2025 v předhellénské Helladě v Sikyónu po Európovi (od 2070) vládne jako třetí král nejstarší peloponnéské dynastie, jeho syn Telchín, Telchis (do 2005).

 

************************************************************

c. 2010 v Egyptě v Thébách zemřel po dlouhé vládě král-sjednotitel z XI. dynastie Mentuhotpe II. (na trůnu od 2061). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Mentuhotpe/Mentuhotep III. s trůnním jménem Seanchkare/Seanch-ka-Re a Seneferka/Senefer-ka-Re, Hor Seanch-taui (do 1998). Klidná vláda s rozsáhlou stavební činností. Jeho rodinné poměry nebyly dosud rozklíčovány. Wezírem zůstal asi Dagi, dozorcem pečeti a správcem královských majetků/imi-ra-per n. imi-ra-per-wer Henenu/Henu, viz rok 2002, kancléřem/pokladníkem Meketre. • O novodobé výrobě chleba z kvásku extrahovaného z bochníků v zádušním chrámu Mentuhotpea II. viz v indexu, s. v. kuchyně (2) a srov. rok 2161.

 

************************************************************

2009. - 2000.

2002:

V Egyptě vypravil král Mentuhotep Henenua k Rudému moři. Emisar obnovil trasu, která od konce VI. dynastie chátrala až nepoužívána zanikla (resp. nemáme o ní zpráv). Na pobřeží, v lokalitě Wadž-wer v blízkosti asi hellénistického přístavu Leukos limén v regionu Trógloditiké (hellénistická označení), dal postavit flotilu (ale také jen jednu loď?), kterou vyslal do země Púnt (snad Somaliland s Džíbútím nebo severněji přímořská oblast dnešního Súdánu a Eritreje). Cesta z Théb k moři vedoucí přímo směrem východním, nahradila trasu z Memfidy z časů staré říše, která vedla do okolí dn. Suezu (podél, nebo po kanálu?). Trasa z Théb a Koptu na Leukos limén/dn. al-Qusajr pak byla užívána po celou dobu, a dokonce dnes tudy vede silnice pouští.

Henenu dal z Koptu při ní vyhloubit dvanáct studní a svých tři tisíce mužů odvedených do armádní služby na jihu Egypta vybavil na cestu zásobami vody; a dokonce náhradními sandály vezenými nákladními osly. Cestou zpět vezla expedice nejen koření a kadidlo z Púntu, ale též kamenné bloky z obnovených lomů v regionu. Henenův nápis ve Wádí Hammámat/eg. Rahenu, v jednom z nich, je datován osmým rokem vlády Seanchkareho a zůstal přes věky jediným datovaným z jeho éry. 

Lodi pro plavbu Rudým mořem byly postaveny na Nilu, rozebrány a na hřbetech oslích karavan dopraveny do mořského přístavu, kde byly opět složeny. Asi padesát kilometrů jižně od Suezu bylo od 5. či 6. dynastie jiné přístaviště s loděnicí a skladišti v dnešním letovisku Ajn as-suchna/"Horký pramen/Vary" (vykopáváno od roku 2001). 

Poblíž novodobého egyptského přístavu Safágá/Safádžá leží v lokalitě Wádí Gawasis zbytky přístavu starým jménem Sauu/Sawu, srov. rok 1902. Kdysi stával na laguně, dnes na pevnině. Z doby kolem roku 1800 nalezena vesla, kotvy, stočená lana a bedny s nápisem "podivuhodnosti z Púntu". 

Do X. nebo XII. dynastie patří nápis v egypt. hieroglyfech z Byblu, dedikace jistého Kukuna (Kukkuniris) z Lykie/Lukka. Lykijština/lyčtina je zřejmě jazykem protoluwijským. Luwili („luvijsky“, v chet. z Boğazkale/dř. Boğazköy) v klínopisných textech z 18. a 17. století. Hieroglyfické luwijské texty (bývají označovány za hieroglyfickou chetičtinu) pocházejí z poslední čtvrtiny 8. st. Předpokládá se, že hierogl. luwijština představuje východní dialekt, klínopisná střední. Lyčtina v psané podobě z let 600 až 200 je psána v alfabétě (29 písmen, z toho šest samohlásek, znaky kupodivu západohellénské alfabéty) a snad je západoluwijským dialektem. Na 150 známých nápisů jsou převážně funerálními texty a nejsou dosud přečteny (ačkoli existují lycko-hellénské bilinguy).

Pravděpodobně to anatolské podskupiny indoevropských jazyků patří také kárština, kterou také nikdo zatím nevyluštil (stovka nápisů ze sajského období v Egyptě, domácí nápisy). O dalších anatolských jazycích viz rok 1780. 

2006 (nebo 2003):

Ur válčí osamocen proti koalici Išbi-Erry z Isinu, dalším Amoritům, Elamitům-Simaški, Gutejům a národu Su. Išbi-Erra Isinský ve svém 12. roce (2007) vyhnal z Ešnunny Elamity a pomohl Núr-achovi zpět na trůn, viz rok 2021. Šestnáctého roku (c. 2003) porazila isinská armáda oddíly Kimaše, Simaški a Elamu: koalice se otočily, Elamité se spojili s Išbi-Errou a se Su a dobyli a vyplenili Ur.

Jeho vládce Ibbi-Sîn zajat zřejmě Elamitou Chutran-Temtim alias Kindattu (o jménu viz rok 2035; vládl c. 2010 - 1970), nástupcem vládce (sukkala) elamského (Simaški, Simaš) jménem Lu-[...]akluchchan (?). Ibbi-Sîn v elamské internaci zemřel (vládl od 2030, resp. 2028). 

Tím také skončila III. dynastie urská (od 2113). Pád Uru předpovědělo zatmění měsíce. O jiné, mnohem nižší dataci, viz rok 2096. Město si již nikdy nezískalo starou slávu, sumerská říše se rozpadla. Išbi-Erra byl původně Ibbi-Sînův guvernér v Mari, Elamita Lu-[...]akluchchan byl Ibbi-Sînův zajatec (viz 2021).

Konec Uru a posledního z velkých sumerských vládců pojednává sumerská báseň "Nářek nad zkázou Uru" datovaná snad několik desetiletí po události. Elamský garnison ve městě po letech vyhnal Išbi-Erra, viz rok 1993; 26. rok jeho vlády byl nazván podle vyhnání "Elamity z Uru, který obýval", jeho jméno ale neuvádí. 

V Mari po Išbi-Errovi vládli jako Ibbi-Sînovi šakkanakkové-guvernéři, autonomní vasalové Isi-Dagán, jeho syn Ennin-Dagán a asi pět dalších známých jmény z pečetidel (předešlé šakkanakky viz 2119, dále o Mari viz rok 1830). 

Současníkem Ibbi-Sînovým Urským byl Núr-achum, vládce v Ešnunně, spojenec Išbi-Errův, nástupce ensia jménem Ilšu-ilíjam/Šú-ilíja, a po něm jeho bratr (?, n. elamský usurpátor?) Kirikiri, současník Emisa z Larsy; viz dále rok 1977. Šú-ilíjův korunní princ se však jmenoval Ikún-pi-Tišpak, ale o jeho osudu nevíme nic. Núr-achum byl spřátelen s amorejským šejkem Abda-Elem, jehož syna jménem Ušašum si vzala Núr-achova dcera (jejíž jméno neznáme). Ušašovým poddaným byl ešnunnský vládce Usur-awássu, viz rok 2028 (vládl kolem 1950?). 

V Mê-Turánu vládl jistý Achí-maras, z jehož doby pochází nápis amorejského vůdce/rabián amurrim Arim-Lima. V Tutubu kraloval Abí-madar, králem Kisurry byl Itúr-Šamaš, syn Iddin-Iluma, a tituloval se rabián Rababi/"šéf Rababů". V Šadlaši vládl syn Apil-Sînův Sumu-Šamaš, velitel amorejských Amnánů/rabián Amnán Šadlaš, a jistý Sumu-Amnánum a před ním Sumu-numchim, srov. o něm rok 1895. 

V Uruku kraloval šejk Amnánů Sumu-binasa, Alila-chadum a po něm Sîn-kášid, současník babylónského Sumu-la-Ela, jehož dcera Šallurtum/"Mišpule?" se za Sîn-kášida provdala (druhá dcera Sumu-la-Elova Ajalátum žila v Sipparách v klášteru/gagûm jako nadítum). Amorita Sîn-kášid vyznával vlastního boha Lugal-bandu a jako svou matku Nin-sun a na zachovaném hliněném kuželu z Uruku se chlubí, jak se za něho báječně žilo s nízkými cenami potravin. Kultu Lugalbandy určil svou dceru Níši-íníšu za velekněžku. Jak dlouho se kult udržel, nevíme. 

Po Sîn-kášidovi v Uruku kraloval Sîn-eríbam a Sîn-gamil, viz dále rok 1895 a 1813. Borsippským údělným králem na konci epochy Ur III. byl Puzur-Tutu, spojenec Išbi-Erry Isinského. 

c. 2005 V Larse zemřel první z amorejských vládců státu Naplánum (od 2025), nástupcem Emisum (do 1977), o němž nevíme nic, žádný jeho nápis neznáme.

c. 2000 V Aššuru skončila iššakkem/ensim jménem Amínum dynastie, jíž sami assyrští kronikáři říkali „Předkové“ (rod od c. 2150). Nová dynastie, spíše nová řada jmen, vládla již ve městě s chrámovým okrskem: Sulílí/Silúlu, syn Aminův, Kikkia, za něhož povstala první hradba města Aššuru a zřejmě se zbavil nadvlády Uru (vládl tedy před rokem 2006, snad kolem roku 2025). Po něm vládl jistý Akia, současník Emisa Larského (viz dále rok 1970).

V assyrské oficiální chronografii tvořilo šest panovníků Sulílím počínaje jednu dynastickou skupinu, jejíž označení je však ztraceno: po Akiovi vládl městem-střediskem polonomádů Puzur-Aššur I. (vrstevník Iddin-Dagána Isinského, Samia z Larsy a Nidnúši z Déru, viz rok 1975), jeho syn Šallim-achché/Šallim-achum, doložený ze stavebního nápisu, a tohoto syn Ilúšumma (vrstevník Lipit-Eštara Isinského a Sumu-aba Babylónského). Viz dále rok 1934, resp. 1920. 

Nápisně je doložen iššakkum/ensi Sulílí, syn Dakikiho, který se též tituloval "mluvčí/hlasatel města Aššuru/nágir Aššuri". Ve starých královských seznamech jejich jména chybějí, jinak znám rovněž není, nebýt archeologů. 

Panovníci staré Assyrie se  titulovali "otrok Aššurův/wakil (sum. ugula) Aššur" a iššakkum/sum. ensi, kníže. Králem/šarrum, sum. lugal, byl ve staroassyrských dobách pouze bůh Aššur, vlastní vládce města a království. Činnost panovníků směřovala rituálně k velebení Aššurova jména a šíření jeho moci. První se královsky tituloval Šamší-Adad I., viz rok 1815, resp. Aššur-uballit I. Typická byla titulatura z nápisu Sulílího: "Aššur šarrum/lugal, Silulu iššak/ensi Aššur, már (apil)/dumu Dakiki, nágir/nimgir.uru Aššur."    

O kárum Kaneš viz rok 2100.

2000 - 1900 ze západní Anatolie, z lokality Beycesultanu (vrstva VI.) při Çivrilu v TR, pochází první nález popsaného hliněného pečetidla hieroglyfickým písmem, možná luwijským; místo pokládáno někdy za středisko říše Arzawa. Kolem 2000 možný začátek střední doby bronzové v Levantě, viz rok 2200.  

 

c. 2009 V Palaistíně/Kanaánu se podle jedné z nejvyšších biblických datačních tradicí narodil Esau alias Edom, syn Jicchaka/řec. Isaak, Izákův a Aramajky Rebekky/Rivky. Stal se praotcem, jak se traduje, Idúmajů. Já'áqób/Jákob alias Israél, řec. Iakóbos, syn Izákův a Rebekky, se s mladším dvojčetem Esauem vulgo Edomem narodili roku 2008. (zemřel 1861, srov. rok 1878 a 2150).

Jákob si vzal dceru Lábanovu, Rebečina bratra, jménem Ráchel. Před sňatkem ale měl již děti s Ráchelinou sestrou Liou (Ruben a Léwi). Jákobův syn s Aramajkou Rebekkou Josef se narodil 1917 (řec. Ióséf, arab. Júsuf; pro muslimy profet Júsuf as-sidíq). Pak se Jákob usadil v Palaistíně, kam přišel z Charránu. Srov. předtím rok 21250.

Roku 2002 zemřel Arfachad, syn Šémův, otec Sáleův (narozen ve vysoké dataci roku 2440).

 

c. 2000 - 1900 dorazila do budoucí Hellady ze severu a východu (či ze severu nebo východu) nová indoevropská populační vlna (srov. rok 2200). Snad jde o ethnikum z vrstvy Troja VI., které možná ještě nehovořilo řecky, asi nebylo ještě Graiky/Hellény, popřípadě šlo o jakési „Prahellény“ nebo hellénisované Pelasgy.

Pastevci vyráběli šedou, tzv. minyjskou keramiku, která má vazby na severozápadní Balkán a v černomořskou oblast (jméno Minyjci dal této předřecké vlně Heinrich Schliemann podle Orchomenu). Viz dále rok 1520, 1104 a o osudu Minyjců viz index Kleió.

Minyjci se vedle starších Pelasgů či Lelegů stali jednou z částí předhellénského obyvatelstva regionu, uctívali kult Velké Matky etc., obchodovali s mínójskou Krétou, středněbronzová doba na pevnině (do 1550). Do Hellady přišel kůň a éra šachtových hrobů, zřejmě ale už obyvatel hellénských (?). 

Kréťané měli osady v 17. a 16. století na Théře, v Triandě na Rhodu, Mílétu a na některých Kykladách, na Samothráce (viz rok 1700). Ve Wattu severně od ostrůvku Hallig Südfall v Severním Frísku byla nalezena krétská pečeť s nápisem v lineárním písmu A z jihokrétského Kommu, faistského přístavu, a další předměty z doby kolem roku 1300 (kadidlo ze Somálska, lapis lazuli z Hindúkuše, mušle z jižního Rudomoří). 

Kréťané a východní Středomoří nepochybně brali cín z Cornwallu a jantar ze Severního moře a Baltu a znali severoevropské pobřeží. Severozápadní Evropa pro ně možná začala být zajímavá v době, kdy se Chetité s Egypťany prali o výsadní postavení v Levantě a kdy byly asi zablokovány obchodní kontakty na afghánské zdroje kovu. 

První řecky psané dokumenty jsou teprve z let 1400 - 1200 (lineární písmo B, viz tam). Předhellénští Kréťané, jejichž jazyk neznáme, užívali písem, které jako poslední ze staré éry dosud zůstaly nesrozumitelné. Od protopalácové doby bylo v užívání hieroglyfické písmo a písmo „lineární A“ (písmo "čárové/v liniích" nebylo jako piktogramy malováno): jejich začátky sahají do doby středněmínójské (MM Ia), s jistotou lze lineární písmo A datovat do MM III. a do pozdněmínójské doby (LM I.). 

Hieroglyfické/piktografické písmo bylo používáno od c. 2000 na severu a severovýchodu ostrova, písmo "A" ve středu a na jihu Kréty. Jako neznáme jejich jazyk, neznáme ani dobu používání: znalci je pokládají obě písma buď za současná, nebo je hieroglyfické (asi 350 nápisů) starší, nebo se lineární A (asi 1500 nápisů) vyvinulo z hieroglyfického. Lineární A je nejstarším evropským slabičným písmem s použitím ideogramů; zmizelo s invasí mykénských Hellénů kolem roku 1450, viz; o stáří viz též o znacích vinčovské kultury roku 5300. 

Existuje z této éry ještě jedno záhadné písmo použité na hliněném vypáleném "disku z Faistu" (nalezen 1908), ale o něm panuje shoda, že je to buď podvrh, nebo pochází odjinud než z Kréty, popřípadě, že to je součást nějaké deskové hry (?).

Hieroglyfické i písmo "A" je známo v souvislosti s hospodářskými dokumenty, pečetěmi, nápisy na nádobách a předmětech, lineární A též na kameni a kovu. Dokládají čilou palácovou byrokracii Mínójců. Na Krétě období c. 2000-1700 je érou raných paláců (existovaly do c. 1400 ve středněmínójské éře MM III). 

2005 v předhellénském světě v Sikyónu po Telchínovi (vládl od 2025) prý kraloval čtvrtý panovník Ápis (do 1980), jeho syn. Podle něho se poloostrov (pozdější Peloponnésos) jmenoval Ápiá (srov. ale Ápia z Argu, rok 1745).

2000 - 1700: 

Na Krétě vznikly první paláce, období raných/starých paláců (též: 2200-1600, knósský založen c. 2400; srov. s předpalácovou érou roku c. 2500). Vydržely šest staletí, c. 1760 po zemětřesení obnoveny a po další destrukci kolem roku 1450/1400 již nebyly opraveny (období bez paláců). Pravoúhlé stavby v Knóssu, Faistu, lokalitě Aja Triada u Faistu, Malii, Chanii,  atd. nemusely sloužit živým k obydlí, ale byla též vyslovena theorie, že šlo o rozsáhlé nekropole.

Kréťané, tradičně označovaní za Mínójce, mohou být vlastním jménem snad Keftiu, jak podle Egypťanů, či Kaftor, jak podle Hebrejů, měli své vlastní písmo, práci s kovem přebírali ze syrské a kyperské oblasti, krétské výrobky nalezeny i v Itálii.

Podle pozdějších vyobrazení bojových her, boxu a zápasu, skoků přes býčí rohy byli mínójští Kréťané bojovní stejně jako jejich okolí, třebaže nestavěli svým sídlištím hradby. Mínójské zbraně převzali mykénští Hellénové, jejich přemožitelé c. 1450. O chodu mínojské společnosti nevíme téměř nic. 

c. 2000 Směrem k indickému subkontinentu se začali v jihoruských stepích pohybovat pastevečtí Árjové, Áriové (viz dále rok 1800 a 1600, 600 a 1, srov. rok 2300 a c. 8000). Vyšší odhady o začátku migrace hovoří o 5.-3. tisíciletí. Podle v IND mezi hinduisty rozšířeného názoru lidé véd nebyli přemoženi árjskou invasí, ale původní obyvatelstvo (nejenom protodrávidské) kontinuálně pokračovalo ve vývoji pod jménem Árjů. Nedělili se v pravlasti na západní a jižní migrační směr, ale vyšli z védického světa. Podle hinduistů jsou Chetité, Kassité a Mitanci Árjové. Středoasijští Daové/Dahové, Daoi, Dahae, bývají dáváni do souvislosti s označením v Rigvedách pro nepřátele Árjů dása, dasju, viz též rok 1800. 

c. 2000 v oblasti dnešního Kamerunu a východní Nigérie sídlila populace Protobantuů. Někdy po c. 1000 počalo pozvolné rozčleňování jednotné jazykové skupiny Bantuů/"lidé" migrací na východ a jih Afriky. Viz dále rok 800 a v indexu s. v. Bantu. 

c. 2000 Do Karibiku dorazila nová migrační vlna, viz rok 4200, tentokrát z Jižní Ameriky. Kolonisovala Malé Antily a Portoriko a kultura nese jméno podle naleziště na největší řece na Trinidadu Ortoire (další lokality např. Jally Beach na Antiguy a Krum Bay na St. Thomas v Panenských ostrovech Spojených států. Viz dále rok 500.

c. 2000 Ve vnitrozemí Severní Karolíny v Jackson County na dávném území indiánů Cherokee leží kámen zvaný Judaculla o 22 metrech čtverečních s petroglyfy, popř. s neznámým písmem z doby c. 200 n. l. až c. 1400 n. l. Podle okolních nálezů a archeologické stratifikace se však objekt, nikoli písmo, může datovat až do doby c. 2000 až 1000 př. n. l.