************************************************************

197.

Ol. 145, 4

115 SE

51 AE

(Dionýsios I., podruhé, popř. eventualita k roku 202 n. 194) | (Ankylos) 

a. u. c. 557

C. Cornelius Cethegus a Q. Minucius Rufus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce druhé makedonské války vyjednával velitel římského loďstva, který byl senátem ve funkci potvrzen, L. Quinctius Flamininus s částí Akarnánů, posledními z Filippových spojenců. Pozval jejich prořímské vůdce na Korkýru a poté svolali Akarnánové sněm na Leukadu; Akarnánové stále zůstávali Filippovi věrni a L. Quinctius se je úspěšně pokusil rozštvat, viz zde níže. Ve spojenectví s Makedonci byli od roku 224. Promakedonskými politiky mezi nimi byli Androklés a Echedámos, prořímskými Zeuxidás, Archeláos a Bianór z Leukady.

Jeho bratr T. Quinctius Flamininus, velitel římského pozemního vojska, potvrzený ve funkci i pro tento rok, přišel koncem zimy, který prožil v Elateji, s králem Attalem Sótérem do Boiótie, aby místní spolek získali na svou stranu. Nebyla to akce diplomatická, neboť s prokonsulem táhli vojáci. Na spolkovém shromáždění Boiótů v Thébách byl Attalos během svého projevu stižen mrtvicí a odvezen zpět do Pergamu, viz zde níže.

Spolek Boiótů se pod tlakem římských vojáků ve městě postavil na stranu Římanů a rozhodl se pro válku s Makedonci. Prořímskými politiky byli Antifilos, v té době spolkový stratégos, Dikaiarchos z Platají a Zeuxippos, z promakedonských vynikal Brachyllás. T. Quinctius se po boiótském sněmu vrátil do Elateie. 

V téže době se na Krétě postavila města Gortys a Apollóniá, vůdcové prorhodské koalice v tzv. krétské válce (srov. rok 204) rovněž na římskou stranu, viz zde níže, a nepochybně i blok krétských spojenců Attala I.

Situace krále Filippa V. byla zoufalá, měl málo čerstvého mužstva. V odvodech rukovali i šestnáctiletí. Po jarní rovnodennosti shromáždil král Filippos Makedony v Díu a cvičil nováčky. Armádní jádro makedonské činilo šestnáct tisíc mužů, k tomu dva tisíce peltastů, Thráků, illyrských Trallů (srov. o jejich illyrskosti v indexu) a žoldnéřů dohromady 5500, jim velel Athénagorás, a dva tisíce jezdců. Římská armáda se spojenci čítala zhruba stejný počet vojáků. 

T. Quinctius se se spojenci sešel v Thessalii, kde se s ním spojily oddíly Aitólů o šesti stech pěšácích a čtyř stech jezdcí pod Faineou, ve Fthíótidě se připojilo pět set vojáků z Gortyny, jimž velel Kydás, tři sta z krétské Apollónie (srov. zde výše), později Amýnandros s 1200 Athamány. Pokus o dobytí Fthíótských Théb Římanům nevyšel, třebaže jeden z jejích předáků Tímón byl ochoten město vydat. 

U Fer došlo ke střetnutí jízdních oddílů předních skupin armád, v němž zvítězili Aitólové pod velením Eupolemovým. Filippos směřoval do Skotússy a dva dny obě vojska pochodovala paralelně, nicméně oddělena v kopcovitém terénu o sobě nevěděla. 

Ještě v době před bitvou u Kynoskefal (viz níže) zasáhl proti stále ještě makedonským spojencům, Akarnánům, posledním v Helladě, L. Quinctius (viz výše). 

Pokusil se o puč nastrčenými lidmi, které nejprve přivolal k sobě na Korkýru, viz zde výše, pak oni svolali jakýsi okleštěný akarnánský sněm na Leukadu a dali odhlasovat spojenectví s Římem. Filippos tehdy vyslal dva své věrné Akarnány Androklea a Echedéma, kteří rozhodnutí zviklaných soukmenovců dokázali zvrátit a udrželi Akarnány v paktu s Makedony. 

Zeuxidás, úřadující hipparchos spolku, který podával návrh na změnu válečných stran, a prořímští politici Archeláos a Bianór přitom div že nepřišli o život, poněvadž již byli sněmem odsouzeni za velezradu. Přesto se odvážili namísto útěku na Korkýru postavit před sněmující a své prořímské postoje obhájit, takže sněm svá rozhodnutí o nich odvolal, ale při spojenectví s Makedony zůstalo. 

L. Quinctius na to vyplul z Korkýry, oblehl a dobyl jejich sídelní město Leukadu. Město Římané dobyli s pomocí zrady jakýchsi Italiků žijících v Leukadě. Ostatní Akarnánové se vzdali až po zprávě, že byl král u Kynoskefal poražen.

Kykladské ostrovy Kythnos a Paros, dosud s makedonskými posádkami, obsadila loďstva Attalovců a Rhodských. Délos zůstal neutrální.

Dardanové, kteří zjara vpadli do Makedonie pod svým vládcem Batónem, byli Makedony pod Filippem někdy v létě po Kynoskefalách drtivě poraženi u Stob v Paionii makedonskou hotovostí o šesti tisících mužích pěchoty a pěti sty jezdci.

Koncem května nebo začátkem června, v den, jemuž předcházely lijáky a krajina byla ponořena do mlh, došlo u Kynoskefal k rozhodující bitvě této války, v níž poprvé v dějinách podlehla taktika makedonské falangy taktice římských legií. Jednou z příčin makedonské porážky byl členitý terén bojiště, nevýhodný pro účinné semknutí falangy. Padlo osm tisíc Makedonů, pět tisíc skončilo v zajetí, římské ztráty činily sedm set mužů. Podíl Aitólů, hlavně jejich jízdy, na římském vítězství byl však vysoký. Jejich veliteli byli Archedámos a Eupolemos. Kromě toho Římané postavili před šik též své slony. 

Básník Alkaios z Messény, který nepatřil do Filippova fanklubu, napsal posměšné verše o rychlosti jelena, s jakou král z bojiště prchl. Filippos mu stejným způsobem stručně odpověděl, že na poetu čeká nachystaný vysoký kůl: zda mu padl literární aktivista do rukou a skončil na něm (ukřižován, naražen), nevíme.  

V téže době na Peloponnésu vyplenil makedonský frúrarchos Korinthu, tj. velitel pevnosti, Androsthenés celé okolí. Disponoval 6700 muži, převážně vojáků nemakedonských. U Nemeje byl zaskočen a poražen vojskem Achajů o pěti tisících pěšáků a třech stech jízdních, jemuž velel Níkostratos, když velká část makedonských vojáků byla roztroušena po rabování až po Sikyón. Kdo z makedonského vojska mohl, utekl do Korinthu. Toho dne padlo 1500 Androsthenových mužů, tři sta jich bylo jato. Bitva u Nemeje byla prý vybojována ve stejný den jako bitva v kopcovité lokalitě Kynoskefal/"Psích hlav".

Ještě v noci po bitvě kázal král prchající tempským údolím na Gonny, aby byl v Láríse zničen jeho archiv. Několik dní po bitvě se k T. Quinctiovi do Lárissy dostavili Filippovi vyjednavači o míru Démosthenés, Limnaios a Kykliadás, exulovaný stratégos Achajů. Bylo dojednáno patnáctidenní příměří. V Thessalii u Gonn ve vchodu do údolí Tempé se pak shromáždili všichni protimakedoští spojenci této války. 

Vypukly zde hádky mezi Římany a Aitóly (stratégos Faineás a Alexandros Ísios), kteří si přáli dále pokračovat ve válce s Filippem a sesadit ho, kdežto Římané a většina spojenců byli pro mír: převládla totiž obava, že by se Aitólové mohli takto stát hégemony Hellady. Třetího dne po konferenci se dostavil k Tempám Filippos a bez okolků přijal mírové podmínky vítězů, viz rok následující. 

Převládla protiaitólská nálada, neboť v očích většiny Hellénů byli příliš hamižní a říkalo se o nich, že přitáhli do Hellady korupci. Římany znechutilo, když Aitólové rozkradli makedonské ležení bez účasti Římanů a vítězství nad Filippem příčítali sami sobě. T. Quinctia, který dal Filippovi patnáctidenní příměří a neměl chuť ve válce pokračovat, proto podezřívali, že vzal od krále peníze a koupil si tak výhodný mír. Z aitólské nespokojenosti vyrostl brzy odpor vůči Římanům, který vyústil ve spojenectví s Antiochem III. Seleukova intervence už totiž visela ve vzduchu. 

T. Quinctius v té době věděl, že Antiochos se vypravil ze Syrie na západ. Pospíchal proto s mírem, aby se snad Filippos nerozpomněl na staré spojenectví s Antiochem ohledně dělení ptolemaiovské říše (a také aby pak válku nevedl jiný konsul, a tím pádem by přišel o zásluhy...). Filippos zaplatil dvě stě talentů a dal svého syna Démétria jako rukojmí, tak se dohodl s T. Quinctiem. Kdyby senát mír nepřijal, syna i peníze by Říman králi vrátil. 

Na podzim do Říma dorazili vyslanci Filippa V. a stran protimakedonské koalice. Filippos přijal římské podmínky podobné z jednání loňského roku: územní ztráty, finanční náhradu, výrazné omezení armády a loďstva (viz následující rok). Senát určil desetičlennou komisi/decemviri, která měla přímo na místě odstranit rozpory mezi členy protimakedonské koalice.

T. Quinctius přezimoval opět v Elateji. V zimě se stal v Boiótii vůdce promakedonské strany Brachyllás či Brachylidés boiótarchem; taková nálada panovala mezi Boióty. Jeho prořímští odpůrci konsultovali s T. Quinctiem, který se od násilností distancoval, poradil se se stratégem Aitólů Alexamenem a doporučil pučistům spojit ruce: dali na něj a asi v lednu 196 (?) najatými Aitóly a Italy Brachyllu zavraždili, když se opilý vracel z hostiny. 

V nepokojích se podařilo Zeuxippovi uprchnout přes Tánagru do Anthédonu a druhý z vrahů Peisistratos byl po udání do špatností zasvěceného otroka jat, mučen a popraven. Údajně na pět set Římanů mělo být rozhněvanými Boióty pochytáno a pozabíjeno, k otevřené revoltě proti Římanům nedošlo. • O Alexamenově sebevražedné misi ve Spartě viz rok 192. 

T. Quinctius žádal za každého zavražděného legionáře talent, což Boiótové sdružení do koina odmítli a Římané na ně vytáhli koncem zimy od Elateie ve dvou proudech. Přidali se achájští a athénští spojenci a vidina ničení země a oblehnutých měst Boióty zlomilo: Římané dostali třicet talentů odškodného, viníky násilností, jména neznáme, a T. Quinctius byl spokojen.

Někdy po bitvě u Kynoskefal zemřel v Pergamu po 44 letech vlády ve věku 72 let král Attalos I. Sótér (vládl od roku 241). Nástupcem se stal jeho syn Eumenés II. (vládl do roku 159). Attalos Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou měšťana Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny, z nich dva krále: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie víceméně ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie. 

V Delfách v září/říjnu t. r. prodal Dameás, představený královských manufaktur Attalových/epi tón ergón basilikón, Apollónovi za 43 drachmy služebnou dívku Artemidóru, královskou otrokyni/basiliké paidiské; peníze svěřila bohu s tím, že bude svobodná a bude moci odejít, kam se jí zachce. 

Pýthie jednou Attalovi věštila budoucnost rodu: že  jeho syn i syn tohoto bude užívat královských poct, pravnuk však nikoli (dynastie se podle všeho pravnuků nedožila, neboť i Attalos III. i Aristoníkos alias Eumenés III. byli jen vnuky Attala I.).

Pravděpodobně po svém zbožnění v Athénách, srov. rok 199, angažoval tam jistého Ktésifónta, skladatele rozpustilých písní/poiétés hilarón asmatón zvaných "prasečích/selečí"/kolabroi (tedy asi ve významu: prasečinky) k jakémusi thráckému tanci/kolabrismos, aby se stal soudcem lidí žijících na attalovské královské doméně v Aiolidě/dikastén kathestakei basilikón tón peri tén Aiolida. 

• Podobné veselé kousky skládal jistý Seleukos, syn historika Mnésiptolema, který požíval na dvoře Antiocha III. velkého uznání (např.: "lepší se zamilovat do kluka, než se ženit: ten totiž při mně ve válce bude vděčnější", jak uchoval Athénaios z Naukrátidy).   

Apollónis Eusebés a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna. Srov. též opěvovaný příklad synovské lásky Kataňanů Amfinoma a Anapia, kteří za výbuchu Aitny zázračně přenesli své rodiče potoky lávy do bezpečí. U Katany stávalo na místě zvaném Eusebón chóros/"místo Zbožných" jejich sousoší, jeho podoba byla na katanských mincích.

Eumena II. provázeli na taženích lékař Menandros, epický básník a historik Leschidés a Pýthiás, označovaný jednou za historika (Súidás), ale spíše šlo o Pýthiu z Búry, malíře. Eumenovy činy byly tedy dokumentovány ve své době velmi podrobně, zachováno z toho není vůbec nic.  

Na jaře se král Antiochos Veliký dodržující v makedonské válce neutralitu vypravil z Antiocheie do Anatolie. V čele flotily stovky bojových lodí s výsadkem a dvou set dalších plavidel plul podél anatolského pobřeží, aby zbavil přístavy Kilikie, Lykie a Kárie ptolemaiovských posádek, Filippovi velitelé se poddávali sami.

Odděleně postupující pozemní armády vedli jeho levobočkové Ardys a Mithridátés (srov. roky 181 a 162, o Mithridátovi roku 195). Vojska se spojila až v Sardech. Některé armádní části velel Themisón, králův synovec, který zanechal v kilických Aigách dedikační nápis "Diovi Kasijskému za zdar velikého krále Antiocha a syna Antiocha a královny Láodíky a dětí/hyper basileós megalú Antiochú kai Antiochú tú hyú kai basilissés Láodikés kai tón paidión Themisón ho adelfidús tú basileós Dii Kasió". Těmi dětmi zřejmě bylo myšleno několik dcer, neboť synové byli již dospělí (zmiňovaný Antiochos, ✝︎192, Seleukos IV. a Antiochos IV.). O případné účasti stratéga Koilé Syrie a Foiníkie Ptolemaia z Aspendu viz u roku 200, o Themisónovi u roku 217.

Antiochos III. ponechal v Syrii svého spoluvládce a nejstaršího syna Antiocha, s sebou na nastávající evropské tažení vzal svého druhorozeného syna Seleuka (IV.). To vše se dělo v době, kdy makedonská válka ještě nebyla rozhodnuta.

• Nelze odhadnout, jak byl král se svými rádci informován o dění na západě a vojenské síle Římanů, jeho expedice však přišla v okamžik nejnevhodnější, podnikl ji se slabou armádou a údaje o tažení svědčí spíše o jakémsi alkoholickém výletu do Evropy než o seriosním záměru zastavit římskou expansi na východ.  

Paralelně s tažením Římanů proti Filippovi v Thessalii se na jaře vypravil do války v Kárii stratégos Rhodských Pausistratos. S oddílem 2600 žoldnéřů, z toho osmi set z Acháie, zahájil obsazování Peraie (srov. k tomu roky 227 a 202 nebo 201). Filippův stratégos Deinokratés pochodoval na Alabandy, u níž došlo k bitvě. Převaha Achajů na rhodské straně rozhodla a poražení i s Deinokratem prchli do Bargylií a zatímco Rhoďané obsazovali kárský venkov, Makedoni se soustředili do Stratoníkeie. Rhodští pak upozornili přicházejícího Antiocha, že si nepřejí, aby překračoval linii Chelídonských ostrovů u břehů Lykie.  

Města v Kilikii Seleukovci otevírala brány většinou bez odporu, dobývat musel Korakésion. Zde Antiochos zahájil jednání s Rhodskými, když tu přišla zpráva o bitvě u Kynoskefal. Král uzavřel s Rhodskými dohodu o přátelství a přenechal jim celou Peraiu i se Stratoníkeiou, kde se do rukou Antiochových vzdal Filippův stratégos Deinokratés.

Rhodským tak připadl Kaunos, Myndos, Halikarnássos, ale i Samos, státy, které dostali pod kontrolu ještě před Seleukovcovým příchodem (ptolemaiovský od roku 281 do 201, srov. ale rok 263). Samští od roku 190 měli spojenectví s Římany, viz tam, námořní základnu pravděpodobně o něco později do roku 167 kontrolovali Rhoďané.

Z roku snad 197 pochází usnesení Samských o vyznamenání pro státem placeného lékaře/iátros dedémosieukós [xxx] Diodóra, z doby, kdy se nakrátko ostrov formálně vrátil pod ptolemaiovskou kontrolu. Sněmovní usnesení vyzdvihuje nasazení dlouholetého šéfa státních lékařů/eiléfos par' hémín to démosion [er]gon tón iátrón to próton při dobývání pevností ptolemaiovskými jednotkami, péči o raněné, obětavou pomoc po zemětřesení roku 201/en tois [ge]nomenois seismois. 

Z gorpiaia roku 115 SE (záp.)/srpen-září 197 pochází smlouva Filipp v Kárii/Filippoi, též Eurómos, s králem, kterou uzavřel jeho stratégos pro celou Cistaurii Zeuxis/ho apoleleimmenos hypo tú basileós Antiochú epi tón epitade tú Taurú pragmatón. Antiochův místokrál uzavřel pakt o přátelství a spojenectví na věčné časy/eis hapanta ton chronon.

S fragmentem smlouvy z chrámu Dia Lepsyna nalezeno též usnesení Filippských ve věci voleb úředníků, tří kosmů/kosmoi s péčí o bezpečnost státu, o pevnosti a vůbec záležitosti vojenské včetně starosti o dodržování Zeuxidova pakt. Nadřazena kosmům byla pouze rada/búlé. Prostatai tú démú řídili právní záležitosti státu, le více ze zlomkovitého textu známo není. 

Antiochovi nyní patřila celá Pamfýlie, Lykie, iónská města (Efesos), na Helléspontu Abýdos atd., tedy Filippem teprve nedávno získané oblasti na Ptolemaiovi. Pak vyslal k T. Quinctiovi jako své vyslance literáta, autora dějin Ília Hégésianakta z Alexandreie v Tróadě, Lýsiu a Menippa. V lyckém Xanthu dal zvěčnit svou náklonnost jeho kultům nápisem sdělujícím, že "velký král Antiochos" (o používání přívlastku Megas viz roku 204) zasvětil město Létě, Apollónovi a Artemidě, "poněvadž je se nimi rodově spřízněn/dia tén pros autús synaptúsan syngeneián", jak sděloval velký nápis na jižní bráně města. 

• O možná tomto Hégésianaktovi, původně herci tragických rolí s výrazným hlasem, se tradovalo, že osmnáct roků nepojedl fíků, neboť prý abstinence od nich dává dobrý hlas. Znalec Athénaios z Naukrátidy o fíku též vzpomněl, že "fík po rybě je (jako) luštěnina po mase/sýkon met' ichthýn, osprion meta krea".

Hégésianax patřil mezi královy nejbližší přátele, čehož vydobyl upřímností: Antiochos miloval tanec a tančit nutil též své dvořany i ve zbroji. Když jednou došla řada na Hégésianakta, zeptal se literát, zda si král přeje vidět špatný tanec, nebo zda chce slyšet výborný přednes veršů; král si vybral to druhé a byl nadšen.   

Zda-li ještě před ujednáním s Rhodem vybojovala Antiochova flotila nějakou či nějaké bitvy s ostrovany v regionu a s Kolofónem a Fókaiou, jak předkládá jeden z pramenů, nelze rozsoudit. Pausistratův nástupce ve rhodské stratégii Níkagorás dobyl v Kárii města a pevnosti Pisyé/Pityé, Idyma a Kyllandos, jak dal zvěčnit na dvou zachovaných dedikačních nápisech Poseidónovi z Karpathu a Athéně a Diovi z Lindu (zde i s výčtem svých podvelitelů/systrateusamenoi hágemones. 

● Někdy z této asi doby pocházejí dva z textů na stéle z kárských Hyllarim s více dokumenty pojednávající o prodeji doživotního kněžství/hierósyné. V obou případech je místo s cenou v drachmách zničeno. V prvním si jistý León koupil výkon funkce kněze třinácti bohů včetně kultu Rhodského lidu/Rhodión démú a dvou daimonů Arissia a jeho syna Hermia a k tomu všech dalších bohů, jimž Hyllarimští obětovali, kromě již prodaných.

Ve druhém si pořídil nadoživotní kněžství-obětníka u Hekaty Kyreie jistý Hermiás. Oba dva nabyvatelé byli zbaveni povinnosti platit daně a podílet se na leitúrgiích a z každé oběti jim připadla hlava a nohy.

● Možná z této doby, nebo již kolem roku 250 se dohodli obyvatelé kárských měst Pisyé a Pladas o stavbě společné loděnice/[tó]n neórión kataskeué. Fragment usnesení nedovoluje rozpoznat nic bližšího. 

Alexandreia v Tróadě, Lampsakos a Smyrna nechtěly uznat svou tributární povinnost vůči Seleukovcům a Antiochos je zjara 196 dal obléhat, podle všeho nikoli však důrazně, neboť sám se zabýval většími záležitostmi; města si udržela autonomii a seleukovskou válku přečkala jako římští spojenci. 

Obě posledně jmenovaná města vyslala posly k Římanům v Helladě a do Říma: pro Římany to byla vítaná záminka k přerušení jednání o dělení makedonského imperia s králem Antiochem, která byla vedena od roku 200 (srov. rok 198 a následující rok). Zachován dekret Lampsackých vyznamenávajících vyslance Hégesiu, který podnikl začátkem asi 196 "nebezpečnou" diplomatickou cestu do Massalie (obě obce byly osadami Fókajských), odtud přes keltské Tolostoagy do Říma a Korinthu.

Kromě veledůležitých setkání s Římany si vyžádal u Massalijských doporučení k Tolostoagům, jejichž příbuzní žili již století v Anatolii jako nejzápadnější ze zde usazených Keltů; o důvodu kontaktu se lze jen dohadovat (business, kultovní záležitosti?). 

Antiochos Veliký přezimoval v Efesu (od c. 246/5 ptolemaiovský) a vlastně se stal jejich odpor též hmatatelnou záminkou k válce za osvobození asijských Hellénů. Poprvé po padesáti letech pobýval déle v Iónii vládnoucí Seleukovec a zároveň vlastně i naposledy (viz průběh války s Římany).

V Egyptě byl podle domácího ritu v Memfidě korunován král Ptolemaios V. Epifanés. Stalo se tak dne 17. paofi/tj. 26. listopadu (jul.). Domorodými kněžími byl uznán až v březnu příštího roku (viz tam, kde o Rosettské desce). Epifanés tak byl podle všeho prvním Ptolemaiovcem, který se dal korunovat/inthronisovat podle domorodých zvyků. Později se podobným způsobem dali korunovat mimo jiné Seleukovec Antiochos Epifanés a římský císař T. Flavius Vespasianus.

Stratégem Kypru byl namísto Polykrata z Argu, který byl v úřadu od roku 203, jmenován Ptolemaios z Megalopole, syn Agésarchův; zůstal ve funkci do roku asi 181. Polykratés se vrátil ke dvoru, kde zřejmě právě zemřel regent Tlépolemos (viz následující rok).

Na podzim ukončila ptolemaiovská armáda po delším obléhání revoltu v Lykónpoli v nomu Búsírités v Deltě. Povstání nějakým způsobem souviselo s hornoegyptskými vzbouřenci (XXXIV. dynastie) a táhlo se ještě z vlády Epifanova otce. Domorodí povstalci/machimoi tehdy ve městě popravili všechny hellénské obyvatele, nyní se k nim chlapecký král (bylo mu c. třináct) zachoval stejně, srov. rok následující a viz dále rok 186. [Lykónpolis, Lykúpolis nelze zde zaměňovat se stejnojmenným a známějším městem v Thébaidě.] 

Konsul C. Cornelius Cethegus přivedl posádku do ligurské Genuy a porazil na severu Itálie na řece Minciu plenící keltské Insubry, které v rozhodující bitvě odmítli podpořit Cenomanové, popřípadě po úmluvě s Římany ve svém sídelním městě Brixii svým spojencům, kteří nic netušili, vpadli do zad. Keltů prý padlo 35 tisíc, 5200 bylo zajato. ● Před bitvou zaslíbil konsul Iunoně Sospitě chrám, který o tři roky později 1. února též zasvětil. Stavba i kult chátraly, ženy se tam scházely s milenci a psice měla pelech s mláďaty přímo pod sochou bohyně. Roku asi 90 si Iuno Sospita stěžovala Caecilii Metelle, dceři Q. Caecilia Metella Balearika, cos. 123, ve snu na zoufalý stav svého příbytku a na základě toho dal konsul L. Iulius Caesar chrám opravit.  

Druhý konsul Q. Minucius Rufus bojoval s Boji a ligurskými Ilváty; byla to poslední zmínka o nich, zřejmě byli Římany vyhlazeni; podle jiného podání se po zprávě o porážce Insubrů sami vzdali. Jejich ligurští příbuzní Celélátové a Cerdeciátové se Římanům vzdali. C. Cornelius triumfoval na Insubry a Cenomany v Římě a v průvodu vezl s sebou 237.500 assů a 79 tisíc stříbrných dénáriů. Vedle válčení byl Cethegus vynášen básníkem Enniem jako dobrý řečník/suaviloquenti ore. 

Q. Minucius plenil ve stejném čase území Bojů, takže ani oni nebojovali po boku Insubrů. Triumfoval nad Boji a Ligury na Albské hoře/mons Albanus, srov. roky 231 a 173, mimo Řím, poněvadž prý necedl až tak těžké boje jako jeho kolega Cethegus. Přivezl do státní pokladny 254 tisíc assů měděných a 53.200 dénáriů. Vyplatil vojákům stejně jako jeho kolega: po sedmdesáti assech, centurionům a jezdcům dvojnásobek. Hamilkar, kartháginský velitel v oblasti, pokud nepadl již roku 200, viz tam, zemřel letos buď v bitvě, nebo popraven v Římě po Corneliově triumfu. 

V Baitúrii a v přímořských oblastech Zadní Hispánie/západ dnešní Andalusie vypukla dvě keltibérská protiřímská povstání (ne-li již roku 199), jimž čelil praetor M. Helvius. V čele jednoho stál ibérský velmož Culcha (lat. podoba, řec. Kolichás, viz o něm jako o prořímském dynastovi roku 206), druhé vedl Luxinius; o jejich koncích není známo nic, srov. však zde níže římskou kořist. V Přední Hispánii bylo vojsko praetora C. Sempronia Tuditana poraženo na hlavu, velitel na následky zranění z bitvy zemřel; souvislosti, vítěze ani rozsah ztrát neznáme/belló oppressus cum omní exercitú rómánó interfectus est (Orosius). 

Do Říma přesto předcházející velitelé dovezli t. r. z obou Hispánií množství drahých kovů: z Přední Hispánie praetor s prokonsulskými pravomocemi Cn. Cornelius Blasio ukazoval v ovaci nad Keltibéry (poněvadž nebyl vybaven plným imperiem konsulským a zřejmě) začátkem roku 195 1515 liber zlata a dvacet tisíc liber stříbra, k tomu 34.500 ražených dénáriů, ze Zadní praetor L. Stertinius, který o triumf ani senát nežádal, padesát tisíc liber stříbra a z výnosu z prodané kořisti vybudoval oblouk se zlacenými sochami před chrámy Fortuny a Matky Matuty a druhý v Circu maximu.

Římané vytvořili po vyměření hranic v Hispániích další provincii, svou pátou: Hispánii Citerior, tj. Přední (Zadní vyhlásili již roku 201, viz, srov. ale též rok 206). Později byla podle sídelního města správy Tarracóny nazývána Tarrakónskou/Tarraconensis (od roku 25). V císařské době se její jižní část jmenovala Kartháginská/Carthaginensis, a to podle jejího sídelního města (Nového) Carthága (srov. rok 154). Jakmile Římané skoncovali s púnským panstvím nad Ibéry a Keltibéry, vězeli v permanentních válkách s odbojnými domorodými hispánskými velmoži a kmeny. Hispánské války, vedené s různou intensivitou a s častými římskými porážkami, se táhly šest desetiletí až do roku 133.  

V Etrúrii vypuklo další povstání otroků, zřejmě opět bývalých kartháginských vojáků z poslední púnské války (viz následující rok).

Odsouhlasen návrh tribuna lidu C. Atinia (dř. rukopisné místo čteno: C. Acilius) na zřízení osad kolonistů v Kampánii Volturnum, Liternum, Salernum a v Puteolách, v Lúkánii v Buxentu, uskutečněno o tři roky později, viz. O Atiniově osudu viz rok 186.