Wonga, takový zpackaný africký puč

Do jednoho z nejpodivnějších pokusů o státní převrat v černé Africe se pustila skupina žoldnéřů, britských aristokratů, finančníků, ale utrhli si ostudu (vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 5/11). 

Bylo to tak tajné, že se o tom povídalo mezi bývalými vojáky v barech Johannesburgu a Kapského Města. Dlouhé uši mezi nimi telefonovali svým chlebodárcům a po novém roce 2004 hodily na papír i seznam účastníků bojového výletu do Malaba, hlavního města jednoho z ropných rájů v Guinejském zálivu. 

    Cíl „bojovky“? Sesadit v Rovníkové Guineji diktátora Teodora Obianga Nguemu a nahradit ho vůdcem oposice Severem Motem, tehdy žijícím ve Španělsku.

Profíci, kteří z velké části strávili roky ve speciálních jednotkách jihoafrické armády v době, kdy držela nad vodou režim apartheidu, si mysleli, že že to bude procházka růžovým sadem a lehce vydělané peníze. 

    Nebyly a akce byla zřejmě jednou z nejhůře utajovaných akcí ze žoldnéřské branže. Pučisté byli od začátku infiltrováni donašeči jihoafrické rozvědky SASS a dva měsíce před „dnem D“ o smyslu výletu věděli v Londýně a Washingtonu. 

Ministr zahraničí Blairovy vlády Jack Straw potvrdil své informace o chystaném převratu s Malabu dotazům oposičních konservativců, že o něm věděl už v lednu 2004. Ani on ani americká nebo španělská vláda ovšem diktátora Obianga nevarovala. Asi si říkali, třeba to náhodou vyjde.

Takový dobrý nápad

V prostředí desinformací a střídání front je těžké odhalit skutečný příběh. Z toho, co kdo z účastníků nebo podezřelých z účasti o plánu řekl, lze zrekonstruovat spíše jen jakýsi filmový scénář napínavého žoldnéřského příběhu o vyhlídce na velké peníze, zradě a po letech překvapivého finále. 

Američané chtějí do roku 2020 brát z oblasti Guinejského zálivu nejméně čtvrtinu svých ropných dovozů, aby nebyli tolik vázáni na Přední východ. Takový záměr rozhlášený presidentem Georgem Bushem (ale mezitím za Baracka Obamy poupraven s důrazem na soběstačnost z vlastních zdrojů) je pozvánkou k velkému businessu. Zájmy těžařů a obchodníků s ropou se prolínají za šerou scénou reálné politiky v pestrém oblasti afrického Zálivu. 

Když roku 2003 vojáci snadno zasáhli do politiky republiky Svatého Tomáše a Princova ostrova, jakoby inspirovali k nápadu, jak se dostat k ropnému bohatství ve vodách sousední Rovníkové Guineje. V lepší londýnské společnosti padl nápad na výměnu vlády diktátora Teodora Obianga a jeho marnotratného syna Teodorina, vyhlášeného hollywoodského a pařížského playboye. Určitě by se ve světě líbilo, že namísto krutovlády jednoho z klanů nastane éra demokracie, jak sliboval Severo Moto, jeden z mnoha exilových vůdců ani zdaleka ne milionového státečku. 

Libanonec s britským občanstvím Ely Calil (65), jehož rodina nesmírně zbohatla na obchodu s nigerijskou ropou, má opravdu dlouhé prsty a je úplně lhostejno, kdo právě na ostrovech vyhrál volby. Mezi jeho přátele patří například labourista Peter Mandelson (57), známá veličina v Blairově vládě, ale také sir Mark Thatcher (57), syn expremiérky a ikony britského konservativismu (chemičky a advokátky).

Budižkničemu plánuje puč

Thatcher, který právě po zemřelém otci Denisovi podědil titul baroneta, se pro nápad zapálil. Je to snadné, vždyť má mezi lidmi, kteří sesadit vládu umějí, má známé a mezi nimi vynikal Simon Mann (58). Všechno lidé z velmi dobrých rodin. Výhonky anglické aristokracie se pustily do atraktivního dobrodružství, spíše hry, na jejímž konci lákaly miliardy z ropných obchodů. 

Thatcherovi to v životě moc nešlo. Vlastně žil jen ze jména své matky, která naprosto nekriticky nad ním držela ruku, zatímco svou dceru, novinářku Carol, která se nikdy neprovdala, nebrala nikdy vážně. Ve svých pamětech ji téměř nezmiňuje. 

    Sir Mark z matčiny ideologie pochopil, že se každý má o sebe postarat jak nejlépe umí, tak to praktikoval. „Chlapec Mark“, jak mu říkával otec i v pokročilém věku, se neostýchal používat Downing Street 10 za adresu pro setkání se svými obchodními partnery s vyhlídkou pro ně na setkání s premiérkou. 

    Mark kdysi řekl, že odpovídá jen své matce, sobě a bohu; v tomto pořadí. 

Když se Thatcher roku 1987 zeptal tiskového mluvčího své matky Bernarda Inghama, jak by jí nejlépe prospěl, aby vyhrála volby, řekl prý: „Odjeďte ze země“. Zaznamenáno jedním z ministrů Thatcherové vlády Alanem Clarkem (zemřel roku 1999), který vydal své diáře. 

    Ve škole mu to moc nešlo, neudělal ani zkoušky na účetního. Zúčastnil se závodu 24 hodin v Le Mans a roku 1982 se na šest dnů ztratil na Sahaře na trase rallye Dakar: to se jeho jméno dostalo poprvé do světa. 

    Začínal podnikat v Hongkongu. Točil se kolem obchodů se šperky, auty, zbraněmi, ropy a surovin. Matce Thatcherové se dařilo krýt, že syn bere mnohamilionové provise ze zakázek, které jménem vlády uzavřela ona, a mezi nimi podíl z rozsáhlého prodeje zbraní do Saúdské Arábie (al-Jamáma, „Holubice“, roku 1985). 

Setkání s profíky

Thatcher v Americe zastupoval za 45 tisíc liber ročně luxusní autoznačku Lotus a roku 1987 se oženil s dcerou velkoobchodníka s auty z Dallasu („jsem jen takoví obyčejní milionáři“). Když mu texaská daňová půda začala být horká, přestěhoval se do Švýcar a ze stejného důvodu odešel roku 1995 do Kapského Města do čtvrti, kde měl za souseda mimo jiné bratra princezny Diany, ale také rodinu Simona Manna. 

Mann je z rodiny, která v Londýně vydělala majetek v pivovarnictví s dnes už neexistující značkou Watney. Životopisy zdůrazňují, že jeho otec i děd byli kapitány anglického kriketového teamu. Dobrý společník a absolvent Etonu se dal na vojenskou dráhu. 

    Po Sandhurstské akademii, kam posílají mimo jiné své ratolesti korunovaní potentáti bývalé britské říše, nastoupil službu v jednotce Skotských stráží, součásti osobní královniny gardy. V oddílech se speciálním výcvikem SAS sloužil v Severním Irsku a po Evropě, až roku 1985 uniformu svlékl. 

Nejprve se živil podnikáním v počítačové bezpečnostní branži, pak se vrátil k vojáctví. Roku 1989 se s exvojákem Tonym Buckinghamem připojil ke globální žoldnéřské firmě Executive Outcomes (EO) Jihoafričana Eebena Barlowa, která vydělávala na ochraně ropných vrtů v Angole. 

    Muži, kteří ještě nedávno bojovali ve speciálních jednotkách bílé jihoafrické armády „32. prapor“ proti komunisté vládě Angoly po boku UNITA, nyní měli v kapse smlouvy právě s onou vládou proti bývalým spojencům. 

O dva roky později založil Mann s Timem Spicem, bývalým mluvčím mise UNPROFOR v Bosně, vlastní žoldnéřskou firmu Sandline International a s ní získali zakázky v Sieře Leone a v Papuy-Nové Guineji; zde při potlačování vzpoury na ostrově Bougainville (1997). Obě firmy už neexistují (EO zanikla na konci roku 1998, Sandline roku 2004) a roku 2004 založil plukovní v. v. Spicer novou, prosperující společnost Aegis Defence Services. Barlow vydal roku 2007 autobiografii o své kariéře a o působení v jihoafrické rozvědce. 

Služby všeho druhu vynesly Mannovi miliony a za ně si roku 1997 pořídil v Hampshire osmihektarový pozemek New Forest s vilou z majetku Rotschildů. Mann má ze tří manželství sedm dětí. Roku 2002 si opatřil druhý domov v Constantii, na předměstí Kapského Města vedle sídla sira Marka Thatchera a Dianina bratra, earla Spencera. Mannovi nejstarší synové se přátelí s princi Williamem a Harrym. 

Mann roku 2002 vystupoval v televisním filmu BBC o válce v Severním Irsku „Bloody Sunday v roli britského plukovníka výsadkářů a jeho postava se objevila v hraném dokumentu roku 2006 o guinejském puči roku 2006 „Coup!“. 

Mann roku 2009 prodal New Forest lady Edwině Grosvenorové (30) za deset milionů liber (o čtyři nad tržní cenou). Dcera vévody westminsterského, největšího pozemkového vlastníka v království, v něm žije se svým manželem Danem Snowem (32), pravnukem premiéra Davida Lloyda George. 

Jdeme na to

Severo Moto najal Manna, aby za deset milionů liber a podíl z ropných zisků sesadil Teodora Obianga. Tvrdí to jeden z nejbližších Mannových přátel Nigel Morgan alias Cpt. Pig, který průběžně o přípravách informoval SASS a sepsal o pozadí puče pro rozvědku i zprávu s vymezením podílů Calila, Thatchera a Mannova přítele Grega Walese. V té době byl Obiangův klan Mbasogo, který měl nejsilnější posice již za Španělů, rozhádaný spory o nástupnictví. 

Na přelomu 2003-2004 byla informována i CIA, a to bezpečnostním analytikem Johannem Smithem, kterého si Obiang shodou okolností občas najímal jako poradce. Smith nechtěl přijít o zákazníka a příběh se dozvěděl od dvou zainteresovaných bývalých jihoafrických vojáků 32. praporu v prosinci 2003. 

Jako velitel akce vyslal Mann v prosinci neozbrojenou skupinu mužů v čele s Jihoafričanem Nickem/Niekem du Toitem do Malaba. Měli se zmocnit kontrolní věže na malabském letišti. V březnu 2004 sedl do najatého boeingu 727, aby s 69 muži na palubě odletěl z Jižní Afriky. Někteří z mužů měli zkušenost rok starou, poněvadž se účastnili převratu na Sâo Thomé a Principe. 

    Nahlásili vnitrostátní let, který měl pokračovat do Burundi. Přistáli však v Harare, kde pilot nahlásil, že na palubě tři muže. 

Zimbabwané ale už měli z Jižní Afriky hlášku a vkročili na palubu, kde kromě lidí sice nenašli žádné zbraně (ty se měli pořídit za 180 tisíc dolarů právě až zde od podplacených zimbabwských vojáků), ale mimo jiné telekomunikační zařízení. Mann tvrdil, že jsou na cestě do Konga, kam byli najati na hlídání dolu. 

    Thatcher měl jisté aktivity v Súdánu, kde byl podílníkem na důlní společnosti a naopak du Toit, který také pocházel z 32. jihoafrického batalionu a pracoval s Mannem v EO po celé Africe, měl bezpečnostní firmu Triple Options a živil se prodejem zbraní a také helikoptér a měl nějaké v Zambii. Thatcher potřeboval dva stroje Mi-8. Lady Thatcher byla v době příprav puče na dovolené ve Spojených státech. • Onu firmu měl prý společně s ministrem vnitra a šéfem tajné guinejské rozvědky, presidentovým bratrem Armengolem Ondem Nguemou, což president pak popřel. • Du Toit zajišťoval obchody s diamanty v Kongu a Angole, ale také offcoastová rybářská práva a roku 1998 za puče v Sieře Leone tam obchodoval se vším možným.

Krátce předtím byla v Rovníkové Guineji zatčena du Toitova skupina a postavena před soud (osm Jihoafričanů a šest Arménů, jeden Němec zamřel). Obiang 10. března děkoval angolské a jihoafrické vládě za informace a obvinil španělskou, britskou a americkou z účasti na spiknutí. 

    Muži byli mučeni, jeden z účastníků, Němec Gerhard Eugen Merz, na následky mučení záhy zemřel: oficiálně podlehl malárii. Zimbawský soud odsoudil Manna v září 2004 na sedm let do vězení Chikuribi za nedovolené ozbrojování a pokus o státní převrat, jeho muži byli propuštěni.

V březnu 2004 napsal své ženě a právníkům dopis: „Naše situace není dobrá, zato velmi urgentní. Smelley (= Calil) a Scratcher (= Thatcher) právníkům neodpovídají, když žádali o telefonickou zprávu, až bude po závodech Velké ceny. Potřebujeme velký tlak toho druhu, jaký Smelley umějí vyvinout a je třeba, aby ho použili důrazně a teď,“ citoval Guardian. 

Souběžně vyšetřovali Jihoafričané a Mark Thatcher, který vlastnil jihoafrické občanství. Měl už sbaleno, prodal svá čtyři auta a děti už byly přihlášeny v Americe do škol. V listopadu byl zadržen ráno v sedm ve svém domě, který policie do dvou odpoledne prohledávala včetně obřího tresoru o velikosti koupelny. 

    U soudu byl později v cele okraden spoluvězni o mobil, boty a sako. V srpnu 2004 byl propuštěn na kauci dvou milionů randů, ale musel odevzdat pas. 

    Když po měsících přiznal, že se provinil proti zákonu o neodvolené podpoře zahraničních armád a ozbrojování žoldnéřů nákupem vrtulníku („pro lékařské účely“), byl odsouzen na čtyři roky s podmínkou a s pokutou tří milionů randů směl zemi opustit. 

Z pekla na svobodu

Mann, vysokoškolsky studovaný muž, jihoafrický občan a kapacita v oboru námezdního vojenství, byl po čtyřech letech vězení v Zimbabwe byl vydán do Rovníkové Guineje a zde v červenci 2008 odsouzen na 34 roky vězení. Odlétal v očekávání mučení a smrti. 

    Během procesu Guineorovníčanům sdělil, že za pokusem stála španělská a jihoafrická vláda s tichým souhlasem Pentagonu, CIA a ropných společností. Obvinil Thatchera a Guinejci dodnes žádají jeho vydání. Potvrdil, že je s ním ve vězení zacházeno slušně, což podle některých spekulací dělal spíše na doporučení britského ministerstva zahraničí, aby snáze dosáhlo u Obianga pardonu. 

    Prokurátor José Olo Obono mezi financiéry pokusu jmenoval vedle Thatchera třináct lidí: Thatcher přispěl 275 tisíci dolary, Ely/Eli Calil 750 tisíc, baron Jeffrey Howard Archer, konservativní politik, literát a odsouzený podvodník 240 tisíc a také Greg Wales, Mannův přítel. 

    Teodoro Obiang Nguema v listopadu 2009 v předvečer návštěvy jihoafrického presidenta Jacoba Zumy Manna, du Toita a tři jejich vězněné kolegy omilostnil. Ve vězení ho několikrát navštívili detektivové Scotland Yardu šetřící případ Thatcherovy účasti, neboť z britské půdy nesmí vyjít pokus o puč v zahraničí. 

Mannova třetí manželka Amanda (40) v rozhovoru v britském magazinu Tatler upřímně Obiangovi poděkovala i jménem manželovým a je toho názoru, že Obiang změnil v poslední době styl vlády a že se pustil cestou reforem. Nicméně v téže době poslal na smrt čtyři lidi z oposice. 

Obiang, o něž Amanda řekla, že to „milý muž“, se choval k Mannovi jako k aristokratovi. Nebo jako k člověku z branže: sám se dostal roku 1979 k moci pučem. Když potřeboval ošetření kýly, dostal ho Mann v presidentově soukromé klinice. Jídlo dostával do smutně proslulého vězení Černá zátoka z mezinárodního hotelu a k tomu značková vína. 

    Mann později tvrdil, že už poznal, který z kuchařů má službu. Mocipán ho navštěvoval a Mann se spřátelil i se svým prokurátorem Josém Oloem Obonoem, který pro něj při procesu žádal smrt. Seděl stranou od ostatních v rekonstruované části věznice, bez přístupu na vězeňský dvůr. Po propuštění řekl, že se cítil více hostem než vězněm...

    Když s ním v červnu 2006 mluvil reportér listu The Mail on Sunday, viděl prostorné cely, nemocniční křídlo s dobře vybavenou lékárnou, vězni hráli společenské hry. Mannovi žoldnéři takové štěstí neměli...

Po propuštění se Mann vrátil do Anglie. Nemluvil, ale v říjnu 2010 sdělil, že chce pracovat na knize o svém životě a že chce prodat filmová práva svého příběhu. To podstatné ale bylo to, že má opět práci: šest let po pokusu o jeho sesazení se stal bezpečnostním poradcem Teodora Obianga a že je už zpět v Malabu. 

S Obiangem je Mann nyní na jedné lodi. Miliardář Ely Calil oba žaloval pro pomluvu, že financoval puč. Bývalí Mannovi muži si myslí, že se na ně vykašlal a domáhají se svých peněz. 

Nick du Toit také štěstí neměl. Ve vězení byl s dalšími mučen, visel za nohy a dostával elektrošoky, pět let a osm měsíců byl v cele menší než dva krát dva metry. U soudu v listopadu 2004 řekl, že španělská vláda by Motovu vláda hned uznala a že Američané o všem věděli. O podmínkách věznění vypověděl pravý opak Manna, odkazoval na to, že jsou spoutáni i před soudem a poněvadž u nich žádné zbraně nalezeny nebyly, nebyl to ani žádný pokus o puč. Jeho původní přiznání odvysílané televisí vzal zpět jako násilně vynucené. 

    Po propuštění odjel domů do Jižní Afriky, nedostal visum do Británie a práci sehnal v Jemenu – jako prodejce automobilů. Dnes tvrdí, že žoldnéřinu pověsil na hřebík, že „to nebylo správné dělat“ a že to dělal pro rodinu s Belindou. 

    Myslel si prý tehdy, že peníze změní jeho rodinný život stejně jako on pomůže změně v Africe, když ji zbaví jednoho diktátora. S Mannem prý kontakt nemá. V listopadu 2009 byl s Mannem, Georgesem Alersonem, Sergiem Cardosou a José „Sundayem“ Domingosem pardonován. 

Mark Thatcher se po rozvodu roku 2008 potichu oženil na Gibraltaru s aristokratkou Sarou Jane Russellovou (44) a žijí v andaluské Marbelle (odmítli ho v Monaku a Švýcarsku). Dva dny po svatbě vydala Rovníková Guinea mezinárodní zatykač. Jeho první žena Diane Burgdorfová se vdala za milionáře, vydavatele spotřebitelských publikací a klubových karet Jamese Becketta. 

    Celému příběhu dal korunu v listopadu 2009, když v Sunday Times přiznal, že roku 2004 pracoval pro jihoafrickou rozvědku SASS, že byl „schváleným informantem“. Že byl přesto čtyři dna na to zatčen, vysvětloval špatnou komunikací mezi jednotlivými bezpečnostními složkami Jihoafrické republiky. Také od něho celý svět věděl, co se bude dít...

exkurs 1: Lidé v pozadí

Ely Calil z Chelsea (65) se svou rodinou vydělal majetek v obchodování s nigerijskou ropou. Má dobré kontakty na konservativní i labouristické politiky. Krátce byl finančním poradcem lorda Archera a Peter Mandelson u něho byl krátce v podnájmu v jednom z jeho luxusních bytů. 

    Roku 2002 byl zatčen francouzskou policií pro obvinění z vyplacení nelegální mnohamilionové provise nigerijskému diktátorovi Sanimu Abachovi roku 1995 za obchod s Elf Aquitaine (dnes Total). 

    Simon Mann ho označil za bosse celé guinejské akce, Thatcher nastoupil už do hotového projektu. Calil roku 2008 v Daily Telegraphu přiznal, že financoval Motovy politické aktivity a že mu představil Manna. Podle postřehu britských novinářů, nemohl být žádná novodobý vládní skandál kompletní bez lorda Mandelsona: ujišťoval svého přítele, že puč nebude britské vládě dělat žádný problém. 

    David Hart (zemřel v lednu 2011) byl poradcem Thatcherové a sloužil jí mimo jiné jako výplatce peněz stávkokazům v době, kdy byla na barikádách proti hornickým odborům. Měl dobré kontakty na americkou vládu a spolupracoval za Reagana se šéfem CIA Williamem Caseyim. Pomáhal v Maďarsku se vznikem Fidesz. Naposledy fungoval jako prostředník při prodeji zbraní. Malabo vydalo na něho pro účast na puči zatykač. 

    Severo Matías Moto Nsá (67) by s Obiangem zadobře do roku 1982. Byl jeho diplomatem a ministrem, pak uprchl. Roku 1997 byl pro pokus o spiknutí proti své vlasti vypovězen z Angoly a žil ve Španělích. Dobře se znal s José Maríou Aznarem. Roku 2003 sestavil osmičlennou exilovou vládu. Roku 2005 byl údajně unesen do Dubrovníku na jachtě, ale nic se mu nestalo. Byl zbaven asylantského statutu, ale roku 2008 ho soudně získal zpět. O měsíc později roku 2008 převážel v autě zbraně, ale po půl roce ve vězení v Toledu byl propuštěn.

exkurs 2: Cesta do Guineje 

Spiknutí honorace, na barvu nepřátel nehleďte

1952, 26. června narozen Simon Mann v Aldershotu v Anglii

1953, 15. srpna narozen druhý baronet sir Mark Thatcher v Londýně

1972 Mann v armádě (Scots Guards), 

1985 Mann odešel do civilu

2003, červenec Greg Wales navrhuje změnit režim v Rovníkové Guineji, vůdce oposice v emigraci Severo Moto ustavil vládu v Madridu

2004, leden Mannův přítel sir Mark Thatcher pronajal helikoptéru pro Manna

2004, březen Mann se 64 žoldnéři zatčen v boeingu na letišti v Harare údajně na cestě do Konga jako bezpečnostní služba jistého dolu, dalších 19 s Nickem du Toitem v Rovníkové Guineji

2004, srpen Thatcher zatčen v Jižní Africe za financování pučistů

2004, září Mann odsouzen v Zimbabwe na sedm let vězení

2004, listopad v Malabu odsouzeno 11 žoldnéřů a dva domorodci za účast na přípravách puče, du Toit na 34 roky

2005, leden Thatcher se přiznal, odsouzen s podmínkou

2008, leden Mann deportován ze Zimbabwe do Rovníkové Guineje

2008, červenec odsouzen na 34 roky vězení

2009, listopad Mann s du Toitem omilostněni

2010, říjen Mann se vrací do Rovníkové Guineje jako bezpečnostní poradce diktátora Teodora Obianga

exkurs 3: Ropná Guinea na rovníku

Rovníková Guinea patřila do roku 1968 Španělsku. Za nich měla nejvyšších HDP v černé Africe (1959) a alfabetisaci. Na ploše 28 tisíc km2 žije asi 700 tisíc lidí, čtyři pětiny z nich náleží k bantuskému lidu Fang. 

Republika měla zatím jen dva vládce. Tyran Francisco Macias Nguema zruinoval hospodářství, zavřel školy a zemi uvrhl do středověku. Roku 1968 žádal Kamerun, aby za milion dolarů republiku spravoval. 

    Roku 1979 byl sesazen a popraven svým příbuzným Teodorem Obiangem Nguemou. Diktátorovým štěstím byl objev a zahájení těžby ropy roku 1997, který z jeho klanu udělal jedny z nejbohatších lidí na světě, jeho „spoluobčanů“ pravý opak. Republika vykazuje třetí největší těžbu ropy v černé Africe po Angole a Nigérii. 

    Americká ropná společnosti ExxonMobil zaměstnává tři tisíce Američanů, kteří jsou v turnusech dopravováni do Malaba přímo z Texasu. O společností Marathon a ExxonMobil dostává Obiang ročně asi na dvě miliardy dolarů. Vedle nafty se exportuje kakao, káva a dřevo. 

    Obiangova policie a milice je školená Izraelci a armáda je vybavena radarovou sítí při pobřeží, kterou také obsluhují Izraelci. Obiangovým nejnovějším hitem jsou Číňané, kde už byl sedmkrát na návštěvě.

Obiang drží systém jedné strany, v zemi po jednom státním televisním a rozhlasovém vysílači a jedno soukromé rádio vlastní presidentův syn. Diktátor tvrdívá, že dává ročně čtyři sta milionů dolarů do školství, zdravotnictví a výstavby. Země je však v klidu, cizí residenti jsou od domácího obyvatelstva v podstatě odděleni. 

    Pokus o puč jinak hlášen nebyl, na rozdíl od sousední Sâo Thomé, kde se pučovalo roku 1995, a v letech 2003 a 2009, tehdy nekrvavě a bez změn vlády. 

Jeho syn Teodorin Nguema Obiang (asi 40) je megapalyboy rozhazující petrodolary v Riu, Hollywoodu, Paříži a New Yorku. Delší dobu se tvrdívá, že otec má rakovinu prostaty. Patří mezi tvory vinící Západ ze všeho zlého: „Říká se, že ropa je prokletím afrických států. Není to pravda, prokletím je způsob, jakým se s Afrikou od otrokářství a kolonialismu do dneška zacházelo.“ (Obiang roku 2004 v Senegalu)

•

Revolucionář ze stanu

Pro západ bizarní kudrnatá postava v operetní uniformě, doma despota. Muammar Kaddáfí (68) byl nejdéle vládnoucím samozvancem na planetě a Libyjci ho měli plné zuby (vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu TÝDEN 9/11, tedy za života Kaddáfího). 

Muammar Kaddáfí je vůdce revoluce, nejsem president, který může odstoupit..., tohle je má země, země mých a vašich dědů, řekl minulé úterý do televise plukovník v Tripolisu. „Jsem bojovník, revolucionář ze stanů..., nakonec zemru jako mučedník,“ upřesnil o svém životě libyjský diktátor, když se vzpoura proti němu šířila. 

    Občanská válka v Libyi nemá se sociálním ani demokratisačním hnutím jako například v Tunisku nebo Egyptě nic společného. Souhrou okolností se právě na Kaddáfího hlavu sesypala konstrukce jeho moci spočívající na kontrole svobodymilovných a často samolibých kmenů spojených do jednoho státu teprve v koloniální éře. 

    Nepokoje v Kaddáfího říši vypukly 14. února v Benghází (Banghází), metropoli historické Kyrenaiky. Když byl zatčen advokát Fásí Tarbíl zastupující vězněné odpůrce režimu, demonstrovali jejich přívrženci před policejní stanicí. Tarbíl byl propuštěn, ale klidu ve městě to nepřidalo. 

Povstání beduínů

Na 17. února připadlo páté výročí krvavě potlačených demonstrací v Benghází proti Muhammadovým karikaturám v dánském listu Jylland-Posten. Kaddáfí tehdy propustil náčelníka policie a ministra vnitra. Nestačilo to. V Kyrenaice jsou posice režimu slabé a většina ropných polí je právě zde. 

    Rozprostírají se z velké části na území kmene az-Zuvája, k němuž se hlásí podle některých odhadů až šestina ze 6,5 milionů Libyjců. Šajch Faradž se postavil na stranu vzbouřenců a na západě je podpořil Akram, šajch kmene Varfalla. 

    Libye je kmenový slepec a hrozí jí podobný osud jako Somálsku. V průběhu minulého týdne se povstání šířilo na západ. Kaddáfího odpůrci mávali vlajkou monarchistické Libye (viz grafiku). Bojovalo se v Misurátě a v Tripolisu. Ve státě kontrolovaném všudypřítomnou tajnou policií byla Kaddáfího rodina zjevně na něco podobného připravena, poněvadž rychle dopravila z ciziny africké žoldnéře masakrující povstalce. 

    V zemi není zahraničních novinářů ani nezávislých pozorovatelů, takže rozsah bojů a obětí není znám. Odhady jdou od stovek až do desíti tisíc. 

Desítky tisíc zaměstnanců zahraničních firem se pokoušelo dostat ze země, námořní cestu blokovala bouře ve Středomoří. Ropné společnosti zastavily export. K režimu se obrátilo zády několik ministrů a diplomatů, ale také vojáků. Mezi nimi několik letců, kteří buď se svým stroji uletěli na Maltu, nebo se katapultovali nad pouští, aby nemuseli nalétávat nad povstalecké oblasti. 

    Velení letectva je v rukách kmene Kaddadfa, z něhož pochází Kaddáfí, vzbouřenecký kapitán letectva. Sám se pak povýšil na plukovníka a všechny vyšší hodnosti jednoduše zrušil. Ve své třídílné Zelené knize (1975) nalinkoval beztřídní, nadkmenovou, bezpartijní společnost všelidové vlády („džamáhíríja“), v níž on je „bratr-vůdce revoluce“. Velet, vládnout, myslet a soustavně provokovat, to byly Kaddáfího výsady.

Za světový pokrok

Nyní zúčtovávají s jeho revoluční stavbou všichni, jimž více než čtyřicet let tvrdě vládl. Roku 1969 v čele mladých důstojníků sesadil krále Idríse I. Jeho vnuk Idrís (54) se již nabídl, že se vlády v Libyi ujme. 

    Jeho rod stojí v čele konservativního náboženského řádu sanúsiú, kdysi postrachu evropských cestovatelů. Sanúsiové a monarchisté byli mezi prvními, které Kaddáfí zlikvidoval. Zpacifikoval kmeny a držel je v napětí proti sobě. Když byl na cestách, bral s sebou stan, několik velbloudů a do zvláštního letadla rukojmí z rodin kmenových vůdců a dával je střežit oddílem černých amazonek. 

    Šíitský svět si roku 1978 Kaddáfí znepřátelil „zmizením“ libanonského kazatele narozeného v Íránu Músy as-Sadra, vzdáleného příbuzného iráckého protiamerického vůdce Muktady as-Sadra. Na sunnitské straně, k níž patří většina Libyjců, tvrdě zatočil s mudžáhidy, kteří se po roce 1989 vraceli domů z války v Afghánistánu. 

    Kajdistickou síť bin Ládinovu Kaddáfí zničil. Zlikvidoval komunisty a vedl tažení proti imperialismu a sionismu. Od teroristy se nakonec propracoval k ropnému spojenci Západu. 

    Kaddáfí byl původně jedním z představitelů revolučního panarabského socialismu. V sedmdesátých a osmdesátých letech podporoval „pokrokové" skupiny v celém světě. Svými petrodolary financoval převraty a války v Africe (Burkina Faso, Gambie, Niger, Čad). Pomáhal novokaledonským Kanakům, socialistům na antilské Grenadě, severoirském republikánům i německým marxistickým teroristům. 

Operetní polepšení

Po střelbě z libyjské ambasády v Londýně, při níž zemřela britská policistka (1984), atentátech na americké vojáky v Berlíně (1986), na civilní americké letadlo (Lockerbie, 270 mrtvých; 1988) a francouzské (Sahara, 170 obětí; 1989) uvalily Spojené národy na Libyi hospodářské sankce (1992). 

    Disponuje-li někdo blízko Evropy takovými zásobami ropy a zemního plynu, lze všechno urovnat. Po 11. září 2001 předal Američanům své vědomosti o bojovnících džihádu a zastavil svůj nukleární program. Z Kaddáfího se stal přítel modernisující Libyi, která sice nezná žebráky v ulicích, ale trpí pod plánovanou ekonomikou. 

    Bizarní Kaddáfí však zůstal tvrdohlavou bestií. Když jeho syn Hannibal před třemi roky týral služebnictvo v ženevském hotelu Président Wilson a byl za to zadržen policií a vyfotografován, vytáhl otec do války se Švýcarskem. 

    Dal zadržet dva švýcarské občany v Libyi, stáhnout sedm miliard ze švýcarských kont, zastavil vývoz ropy. Kaddáfí navrhoval rozdělit alpskou konfederaci mezi Německo, Francii a Itálii. Došlo to tak daleko, že se mu švýcarský president omluvil. Evropa nehnula prstem. 

    Premiéra Silvia Berlusconiho, za nímž byl v Itálii čtyřikrát, naučil sexuální zábavě bunga-bunga a dostal z něho omluvu za utrpení libyjského lidu během koloniální správy, navrch pět miliard na velké stavební projekty (2008). Za to slíbil, že do Itálie nebude pouštět africké běžence. 

    Což se stalo. Zmizí-li Kaddáfí z Libye, jsou brány do Evropy opět dokořán: Italové se už teď bojí „exodu biblických rozměrů“. 

exkurs 1: Kaddáfího velká rodina

Diktátor pochází z kmene Kaddadfa, který žije kolem Sirtu a na jehož území se těží ropa a zemní plyn. Není velký, ale patří tak mezi nejmocnější z asi dvaceti větších kmenových svazů. 

Muammar Kaddáfí (68) uznal za své sedm synů a jednu dceru. Dvě děti adoptoval. O velikosti rodinného majetku se pouze spekuluje. Nejstarší Muhammad al-Kaddáfí (40) je předsedou olympijského výboru a generálním ředitelem státní poštovní a telekomunikační společnosti. Je jediným synem první Kaddáfího ženy Fátimy, s níž se rozvedl už po půl roce manželství.

Sajf al-islám (38) je nejstarší z dětí s druhou manželkou Sáfijí Farkašovou, zdravotní sestrou z Mostaru. Studoval architekturu a v Londýně ekonomiku, často pobývá ve Vídni a mezi rakouskými politiky a podnikateli má dobré kontakty; stýkal se s Jörgem Haiderem. Vystupuje jako otcův nástupce. 

As-Sáadí (37) studoval vojenství a vede fotbalový svaz. V letech 2003-2006 se pokoušel kopat ve třech teamech italské první lize, nastoupil jen dvakrát a nikdy neodehrál celý poločas. 

Mutasim-billáh (35) je otcův bezpečnostní poradce s vlastní agenturou. Velmi slavný je Hannibal (34), ředitel státní přepravní společnosti provozující mimo jiné v zahraničí ropná zařízení. Proslul několika násilnickými aférami v Evropě. Roku 2005 byl ve Francii za to, že nafackoval své nastávající Alině, odsouzen s podmínkou na čtyři měsíce vězení. 

Chámis (31) byl vyškolen v Rusku a velí speciální jednotce a nyní žoldnéřům. Nejmladší Sajf al-Arab (28) je zapsán na mnichovské technice a studuje noční život bavorské metropole. 

Dcera Ajša (33), libyjská „Claudia Schifferová“, je právnička, manželka otcova synovce. Jméno má po plukovníkově matce. Patřila do teamu obhájců Saddáma Husajna. Adoptivní dcera Haná zahynula při americkém bombardování Tripolisu roku 1986, naopak adoptivní syn Mílád mu prý tehdy zachránil život. 

Do rodiny svým způsobem patří ukrajinská zdravotní sestra a vdova Halyna Kolotnycká (38), která od roku 2001 Kaddáfího provází na zahraničních cestách; její dcera Teťjana (20) studuje v Kyjevě. 

exkurs 2: Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje

Kaddáfího odkvétající zelený vynález se rodil ve vojenské puči roku 1969. Z kapitána letectva, který sesadil krále, se stal služebně nejstarší diktátor Afriky a na planetě. Vládne ropné říši, která je dnes na 18. místě exportního žebříčku, ale na 9. ověřených zásob; některé odhady ovšem praví, že Libye má vůbec nejvíce ropných zásob. 

z historie:

Staří Heléni nazývali Libyí Afriku bez Egypta. Kolonizovali východní část libyjského pobřeží (Kýréné, 7. století př. n. l.), západ ovládli Foiníčané (Punové; 9. století př. n. l.); poté od roku 146, resp. 74 př. n. l. součástí římské říše. Původními obyvateli byli Berbeři.

642-647 oblast dobytá Araby.

1551 Turci obsadili Tarábulus, tradiční piraterie neomezována.

1801-1805 a 1815 válka USA s pirátskou dynastií Karamanlí.

1835 Turci zlikvidovali klan Karamanlíů.

1837 založeno společenství sanúsíú (podobně puristické jako saúdští vahhábité); ovládlo vnitrozemí Kyrenaiky a Fezzánu. Idrís, vnuk zakladatele Muhammada ibn Alího as-Sanúsího („Velký sanúsí“), se stal prvním a posledním libyjským králem (1951-1969).

1911 italsko-turecká válka, vyhlášeny kolonie Tripolitanie a Kyrenaika (Cirenaica), Fezzán samostatný

1943-1951 Tripolitanie a Kyrenaika pod britskou, Fezzán pod francouzskou správou.

1947 Itálie se zřekla kolonií, země formálně pod správou OSN.

1951 OSN vyhlásila federativní Libyjské království s dědičným vládcem Idrísem I.

1955 zkušební vrty (1959 objevena ropa, od 1963 vývoz).

1969 převrat v Banghází, vyhlášena Libyjská arabská republika (od 1. září 1977 džamáhíríje).

1986, duben Američané bombardují Tarábulus a Banghází

1992-2003 mezinárodní sankce

2006 usmíření se Spojenými státy

Libye: Na ploše 1,8 milionu km2 žije 6,5 milionů obyvatel, z nichž třetina je mladší 14 let. Velká část Libyjců má berberské kořeny, ale jen asi pětina z nich berbersky hovoří (tamazight). Úředním jazykem je arabština. 

•