Zlomená maršálská hůl

Maršál Pétain s Pierrem Lavalem hlásali, že jsou vlastenci, a soupeřili o to, jak před Hitlerem zachránit Francii. Vděk žádný: oba byli odsouzeni za velezradu.

Byli to moc milí lidé, příjemní, zdvořilí. Pan Laval se zajímal o obsahy hrnců, pan Pétain moc rád ragú, vzpomínala zámecká kuchařka Anni Ströbeleová. Žena ze Sigmaringenu ve Württembersku zažila jednu z kuriosit francouzských dějin, úřadování hlavy státu a vládního kabinetu v německém exilu.

Od srpna 1944 do dubna 1945 vzala Hitlerova říše vládu maršála Philippa Pétaina zcela „pod ochranu“. Kolaborantský stát na jihu Francie se sídlem v lázních Vichy, se svými třemi sty hotely ideální pro ubytování úřednictva režimu, který přinesl Francii zdání samostatnosti a přitom nejhlubšího ponížení po porážce od nacistického Německa. 

Francouzský stát, jak se vichystická Francie nazývala, byla parodií na autonomii a jen formálně odlišné od ostatního území pod přímou kontrolou Němců. Ačkoli se francouzští kolaboranti nacházeli na stejné lodi, nesnášeli se a po celou válku se o něco přeli. Také o to, do jaké míry s Němci spolupracovat.

Lavalova jízda

Když celá vláda s kopou ministrů skončili v Sigmaringen, téměř už spolu nemluvili. Kuchařka Ströbeleová od svých ploten neviděla, že vůdce státu, chef d´état, maršál Pétain, nemluvil se svým premiérem Pierrem Lavalem a že celá kabinetní společnost stoluje na dvanácti místech zámku. Také pokoje měli od sebe co nejdále. 

Přepychový pobyt na knížecím hohenzollernském zámku financovalo říšské ministerstvo zahraničí měsíčně pěti miliony marek, k tomu kapesné osm set marek na hlavu. Francouzi měli při sobě přitom také kupu peněz. Něco zabavily vichystické milice přímo ve francouzské bance v Belfortu, něco měli ministři „ušetřeno“. Tak syn hostinského, řezníka a obchodníka s koňmi Laval měl při sobě mimo jiné hromadu dolarů.

Cesta Pierra Lavala (1883-1945) ke zradě vypadala jinak než Pétaina. Začínal v odborech, u socialistů jako pacifista a poprvé zasedl do poslaneckých lavic roku 1919. To byl Philippe Pétain národním hrdinou, který ustál německé útoky, jedním ze šesti maršálů francouzské armády. 

Ať se jeho jméno četlo zepředu nebo zezadu, vždy znělo stejně. V životě to bylo jinak. Byl členem několika levicových vlád, ale senátorem byl roku 1927 zvolen už jako nezávislý socialista. V politice měl silnou posici, byl ministerským předsedou, ve 47 letech mladý na francouzské poměry, a téhož roku 1931, ho americký žurnál Time jmenoval osobností roku (jeho novináři mívají originální nápady: rok na to to byl Roosevelt a roku 1938 a 1939 Hitler se Stalinem...). 

Po volebním vítězství svého bývalého partajního kolegy Léona Bluma (1872-1950) s Lidovou frontou v roce 1936 Laval přešel od umírněného socialismu ke konservativní skupině kolem maršála Pétaina. Po porážce francouzské armády wehrmachtem v roce 1940 prosadil v parlamentu pro maršála výjimečná práva a za to se stal ve „zbytkové Francii“ mužem číslo dvě: dostal do péče kabinet ministrů. 

Ostuda z Vichy

S Pétainem mu to ale neklapalo. V prosinci 1940 ho dal „šéf státu“ zatknout, neboť Laval byl pro užší spojenectví s Němci. Na Hitlerovo přání byl propuštěn a od dubna 1942 byl předsedou kolaborantské, ale mezinárodně uznávané vlády. Na protest tehdy Spojené státy odvolali svého velvyslance ve Vichy adm. Williama Leahyho, který ve Washingtonu referoval, že Pétain nyní věří ve vítězství spojenců nad osou (nacisté mu tehdy přezdívali „Starý vždycky ne, Alter Immer Nein“). 

Ve Vichy Lavalova moc převládla nad Pétainovou. V rozhlasu vyzval Francouze k dobrovolné práci v Německu pro říši (relève) a ujistil je, že věří ve vítězství německých zbraní.

Přerod lavírujícího pařížského reálpolitika usilujícího například i o spojenectví se Sovětským svazem v kolaborantskou bestii byl u Lavala dokonalý. V červenci 1942 spustil první židovské deportace do vyhlazovacích táborů a ještě se chlubil, že „z důvodů lidskosti prosadil, aby mladiství a děti pod šestnáct směli rodiče doprovázet“. 

Roku 1943 založil Francouzskou milici spolupracující s gestapema a SS. Hlavním úkolem asi třiceti tisíc mužů bylo bojovat v duchu nacistů s bolševismem a partyzány. Když bylo třeba, vykradli i banku, aby opatřili svým ministrům živobytí. 

Vítězství německých zbraní se nekonalo a vichystická skupina musela před postupujícími spojenci ze Sigmaringenu uprchnout. Laval unikl do Barcelony, kde byl zatčen a vydán do Francie. V říjnu 1945 byl odsouzen na smrt, pokusil se vzít si život cyankalim, ale podařilo se ho silným výplachem žaludku udržet při životě, aby mohl být při vědomí zastřelen. Jeho poslední slova: „Ať žije Francie!“

Spasitel Francie

Pétainova pouť do Sigmaringenu byla ctihodnější, ale neméně ostudná. Žil kariérou vojáka z povolání, která vykazovala snad jedinou pozoruhodnost; že totiž byla hodně pomalá. 

Sedlák ze severní Francie prošel církevními školami a z obdivu ke svému strýci, který sloužíval pod Napoleonem, se už ve čtrnácti rozhodl pro vojenskou uniformu. Ve dvaceti se dostal na vojenskou školu sv. Cyrika v Bretani a absolvoval mezi nejslabšími. Roku 1900 ukončil vojenskou akademii, v roce, kdy se narodil jeho pozdější velký obdivovatel a podřízený důstojník a později frontový nepřítel Charles de Gaulle. 

Poprvé se setkali roku 1912 v Arrasu: plk. Pétain velel pluku pěchoty, kde de Gaulle byl podporučíkem. O třicet let později dá Pétain de Gaullea odsoudit na smrt za velezradu, neboť se připojil ke spojencům, ale de Gaulle mu stejným neoplatí. Za zradu na smrt odsouzenému maršálovi promění pohled na popravčí četu na doživotní žalář na ostrůvku Yeu před pobřežím Vendée. 

V roce 1914, kdy vypukla „velká válka“, jak Francouzi s Brity říkají první světové, bylo plk. Pétainovi 58 let a připravoval se na pensi. Jeho kariéra však teprve začala. V srpnu 1914 byl povýšen na generála, vsadil na defensivu a zastavil na úsecích fronty, kterým velel, pronikající Němce. O dva roky později se proslavil udržením fronty u Verdunu a byl jmenován nejvyšším armádním velitelem. 

„Vítěz od Verdunu“ používal pro udržení klidu mezi vojáky nejtvrdší prostředky a vzbouřence dával válečnými soudy popravovat; z 554 vojáků odsouzených na smrt bylo 49 zastřeleno. Několik dnů po skončení války v listopadu 1918 byl povýšen Pétain na maršála („maréchal“) a o čtyři roky později byl jmenován nejvyšším armádním inspektorem. 

Na vrcholu popularity

Reorganisoval vojsko a roku 1925 ho republika vyslala do Maroka do války s povstáním Berberů vedených slavným Muhammadem bin Abdal Karímem al-Chattábím (Abd el-Krim), srov. život a dílo Franciska Franka v oddíle o latinských diktátorech. Proti horalům velel maršál dvěma stů tisícům vojáků a jeho španělský spojenec Primo de Rivera dalšímu jedno sto tisíci. Francouzi používali letadla a yperit, bojový plyn z „velké války“. 

Kapitulace rífské republiky vyhlášené v tehdy španělské části Maroka o rok později byla posledním Pétainovým vítězstvím. K Abdal Karímovi se maršála zachoval velkoryse: přežil maršála v exilu na Réunionu a když byl po válce přepravován do Francie, uprchl v Suezském průplavu z lodi. Zemřel roku 1963 v Káhiře a domů se už nikdy nepodíval, ačkoli bylo Maroko od roku 1956 nezávislé. Neodpustil tehdejšímu vládci Muhammadovi V., dědovi dnešního krále Muhammada VI., že ho zradil a spolupracoval s Francouzy a Španěly. 

Nicméně i část francouzské levice v něm viděla ideál republikánského vojevůdce a Pétain byl na vrcholu popularity. Roku 1934 byl krátce ministrem obrany, ale jeho finanční představy o modernisaci armády se nelíbily. Prosazoval armádu obrannou, zatímco například plk. de Gaulle byl příznivcem silných útočných tankových jednotek. 

Na začátku druhé světové války byl Pétain velvyslancem v Madridu u Franka (1939). Rychlý postup wehrmachtu Francouze zcela zaskočil. 14. června 1940 byli Němci v Paříži. Pétain z posici místopředsedy vlády vyjednával a podepsal příměří, když vlády uprchla z Paříže do Bordeaux (1940) a pak do Vichy. Stává se premiérem a v červenci 1940 hlavou neobsazené části Francie, v 84 letech nejstarší v jejích dějinách. Po roce dal ale Hitler obsadit i jih země. 

De Gaulleho sbohem

Z maršála zůstala komická blonďatá loutka s modrýma očima, i ve svém věku atleticky založená. Jeho protiparlamentární, protikomunistická, protikapitalistická fašistická „národní revoluce“ nahradila heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ slovy „práce, rodina, vlast“. Žádné partaje, pronásledování Židů, jedny odbory a hlavně žádný odpor vůči Němcům, aby nezavdali Francouzi příčiny k likvidaci vlastní státnosti. 

Na konci války utekl ze Sigmaringenu do Švýcar, ale na konci dubna 1945 se vzdal nové francouzské vládě. Byl odsouzen na smrt, ale generál de Gaulle mu za staré zásluhy i staré vztahy změnil trest za zradu na doživotí. 44 roků čekal na majorskou zahrádku, 62 na maršálskou hůl, 84 na vůdcovství a 89 na odsouzení za velezradu. 

Po šesti letech zemřel na ostrově Yeu v Atlantiku mezi knihami. Dal pro ně stavět vysoké poličky, i když tam nemohl dosáhnout. Prý to zdůvodnil tím, že na ně dosáhne příští uživatel vězení, o hlavu vyšší de Gaulle. Tolik byl maršál mimo realitu. Poslední, kdo ho neopustil, byla věrná manželka Annie; když se roku 1920 brali, bylo jí přes čtyřicet, maršálovi přes šedesát.

Pétainova zrada odpuzuje Francouze dodnes. Řada lidí usiluje o jeho rehabilitaci a pohřbení ostatků u Verdunu. Ve volebním roce 1973 na čas jeho rakev zmizela z ostrovního hřbitova. Loni v říjnu rozhodl soud v Caen, aby obecní rada městečka se šest sty obyvateli Gonneville-sur-Mer v départementu Calvados sundala se stěny své úřední místnosti Pétainův portrét visící v řadě ostatních francouzských státníků. 

Prý v zájmu „neutrality veřejné služby“. Philippe Pétain by to nezdůvodnil lépe.

 •

Talleyrand, kulhavý démon

Otec ho zavrhl a poslal do semináře. Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord překonal svůj handicap i farářský osud a proslul jako velký francozský politik.

Pokud si někdo myslí, že mírotvorci jsou lidé morálně vyspělejší s jakýmsi vyšším posláním, mýlí se. Mírové smlouvy uzavíral a bude uzavírat kdejaký lump, poněvadž to právě bylo a je praktické.

Pán, o němž tyto řádky jsou, by na to řekl: „Všechno, co je přehnané, je též nevýznamné.“ Všechno dozraje do okamžiku, kdy toho mívají lidé plné zuby. A umět říci „basta“ patří do politiky, nikoli do etiky, kdy se z přehnané věci udělá nevýznamná a s úsměvy a kázáním morálky se uzavírá mír. 

Do toho patří například i to, že se za výhodný mír přijme od německých knížat a ruského cara Alexandra I. několik milionů ve zlatě. Zrada je prostým prostředek dobré existence. Slavná slova téhož člověka: „Zrada je jen otázkou data.“ 

Naším mužem byl šlechtic postižený od dětství kulháním, katolický kněz, milovník karbanu, luxusu a žen, osvícený proticírkevní aktivista, chvíli republikán, zastánce katolické reakce. Zkrátka: velmi zkušený politik. 

Zavržený syn

Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord (1754-1838) patří mezi hvězdy člověčího druhu, který je přesvědčen o tom, že stát prosperuje jen tehdy, když se daří především jemu. Ani ve Francii není a nebyla o takové typy nikdy nouze. Před Talleyrandem proslul Ital Guilio Mazarini (zemřel roku 1661), syn prostého správce statku, který to dotáhl na velkého státníka, a také na nejbohatšího muže své doby. 

Barokní kardinál Jules Mazarin dokázal obrat i královnu-matku Annu vládnoucí za nezletilého syna Ludvíka XIV. o většinu její apanáže, ačkoli s ní dlouho spával; prý byli i tajně oddáni. 

Tolik se Talleyrandovi zase nedařilo, ale po vzoru velkého mírotvorce Mazarina (například vestfálský mír) uspěl i on  diplomatickým umem.

Talleyrand ve svých pamětech tvrdí, že ve čtyřech letech upadl jakési ženě, která ho dostala na vychování, zlomil si nohu a ta špatně léčena způsobila jeho kulhání. Současníci však tradovali, že měl koňskou nohu. Otec Charles-Daniel byl sice z velmi starého rodu, ale jak praví Francouzi „odstříbřen“, tedy bez peněz. 

Syn Charles-Maurice byl druhorozený. Jeho starší bratr Alexandre zemřel v pěti letech. Přes odpor matky, která chromým synem opovrhla, byl chvíli, než se narodili další sourozenci, v naději provorozence. Poněvadž nemohl dělat vojenskou kariéru, která by přinesla peníze, otec zbavil syna universálního dědického práva a dal ho obléci do sutany. 

Prostě ho vydědil a jeho místo zastali mladší bratři Archambault a Boson, kteří se i moc pěkně oženili. Rodiče se o Charles-Maurice ostentativně nikdy nezajímali.

Biskup, karty a ženy

Talleyrand si to později s rodinou „vyřídil“. Namísto tradiční přednosti prvorozeného syna prosadil při dělení dědictví i nároky dalších členů rodiny. O mladého Talleyranda se staral jeho strýc Alexandre Angélique, arcibiskup remešský. Zajistil synovcovi církevní vzdělání a pastýřskou kariéru. Byl hodně výmluvný a žák z toho pochopil, že „řeč byla dána člověku, aby skrýval své myšlenky“.

Roku 1788 byl Talleyrand jmenován biskupem v Autun, rodišti své nemilované matky. Tři roky předtím se mu narodil první nemanželský syn. Takových dětí pak měl více. Údajně mezi ně patřil malíř Eugène Delacroix. Formální manželství s Noëlle-Catherine Grandovou, jejíž milenecká historie byla stejně pestrá jako Talleyrandova, zůstalo bezdětné. Civilní sňatek roku 1802 mu umožnila papežova exkomunikace (1791), odplata za proticírkevní aktivity. 

Biskupství Talleyranda bavilo tři neděle a více ho v Autunu neviděli. Za svou kněžskou kariéru ostatně odsloužil jen sedm mší. Po jedné z nich, té nejslavnější v Paříži na výročí obsazení Bastily, šel rovnou do hráčského salonu a zlomil bank. 

Strýc arcibiskup Talleyranda už roku 1780 prosadil do funkce hlavního zmocněnce pro správu církevního majetku: ve svých 26 letech tak dostal moc nad obrovským majetkem. 

Dostal tak příležitost seznámit se se světem pařížských salonů, vysoké politiky a ďábelských intrik. Roku 1789 stal také zástupcem kléru v generálních stavech a členem národního shromáždění, kde se podílel na vzniku ústavy. Bylo mu 35.

Zrada nebolí

Jeho příspěvkem do revoluční rozpravy byla zrada církve. Prosazoval vyvlastnění jejího majetku, který nedávno ještě spravoval, tehdy asi desetinu celé Francie, a přísahu věrnosti biskupů na ústavu. Byl na týden zvolen předsedou národního shromáždění, ale jeho minulost ležela hodně republikánům v žaludku. 

Dostal se na seznam proskribovaných a roky 1792-1796 prožil v londýnském a americkém exilu. Celý život zůstal anglofilem a zastáncem konstituční monarchie s dvoukomorým parlamentem. V mladých Spojených státech přísahal na ústavu a pokoušel se podnikat, když pro firmu jednoho starého známého skupoval v hustých lesích Mainu traperským způsobem půdu. Neopomněl tehdy zradit přítele, který ho do exilu doprovázel... 

Nové poměry v Paříži mu přinesly šanci na návrat, díky jedné své přítelkyni jmenování ministrem zahraničí a známost s korsickým důstojníkem Napoleonem Bonapartem. 

Připravoval s ním převrat (1799), v zahraniční politice chápal, že hlavní slovo má Korsičan. Talleyrand mu radil v přípravách na vyhlášení císařství, stal se jeho „velkokomorníkem“ (1804), nejdůležitějším hodnostářem monarchie, a dostal od něho knížectví beneventské zabavené papežovi (1806). 

Ministr chtěl v Evropě udržovat rovnováhu sil, jak sám tvrdil, Napoleon naopak drtil odpor. Lstivý Talleyrand, který neměl o nevzdělaném císaři nikdy dobré mínění, se dopustil další zrady. Člověk se zásadou „věrnost za hrob je pro blbce, věrnost má své meze v rozumu“ na setkání evropských knížat v Erfurtu v září 1808 přijal od Napoleonových nepřátel peníze a ruskému caru Alexandrovi I. měl dokonce říci: „Francouzský lid je civilisovaný, jeho vládce nikoli; ruský vládce je civilisovaný, jeho lid není.“

Vídeňské překvapení

Začátkem 1809 ho císař ze služeb propustil. O čtyři roky později mu Napoleon u konce s dechem nabídl návrat, ale Talleyrand v něm neviděl perspektivní investici. Stál na straně vyhnanců starého režimu. Po pádu Napoleona ho král Ludvík XVIII. udělal svým ministrem zahraničí a udělil mu titul knížete.

Talleyrand se mu odvděčil na mírovém kongresu velmocí ve Vídni (1814-1815) jedinečným úspěchem. Dokázal protinapoleonovské spojence přesvědčit o tom, že tu nejde o mír s Napoleonem, ale s Francií, která byla ve válce s Napoleonem stejným spojencem jako Rusové, Rakušané, Britové a Prusové. Dosáhl toho, že evropské hranice Francie z roku 1815 zůstaly jako roku 1791. 

On sám musel vrátit církevnímu státu Benevento. Ultrakonservativní Karel X., bratr a nástupce Ludvíka XVIII., si držel Talleyranda od těla (1824-1830). Když byl vyhnán červencovou revolucí, nový panovník a poslední z francouzských králů Ludvík Filip I. politického slalomáře ocenil. Udělal ho mimořádným velvyslance v Londýně a poslední věc, o kterou se Talleyrand zasloužil, bylo vyjednání nezávislosti Belgie na Holandsku a prosazení Leopolda z rodu sasko-kobursko-saalfeldského za krále v Bruselu. 

Roku 1834 šel kníže Talleyrand do pense na svůj zámek Valençay ve střední Francii. Vždy se hájil, že Francouze nikdy nezradil a nelze ho přpodobňovat ke zklamáním, která přinesl život například maršála Petaina, o němž si řekneme více příště. 

Čtyři roky na to Talleyrand zemřel a veškerý majetek odkázal své poslední z milenek, Dorothée de Talleyrandové, která se roku 1824 rozvedla se synovcem knížete Edmondem. Dorothée (zemřela roku 1862) byla princeznou kuronskou a mladší sestrou Wilhelminy von Sagan (zemřela 1839), tedy česky Vilemíny, kněžny slezského knížectví zaháňského. Jako dobromyslnou majitelku náchodského panství známe Vilemínu z obrozenecké Babičky Boženy Němcové. 

exkurs 1: Kněz a zrada na hrbáčovi

Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Obzvláště, když ho tam někdo strčí. Prvorozený syn Karla Velikého se po svém dědovi jmenoval Pippin. Měl hrb a nevíme, zda od narození nebo po úrazu: všichni mu říkali Pippin Hrbáč (Pépin le Bossu). 

Otec s ním zacházel jako s nástupcem trůnu, třebaže jeho matka nebyla urozená a Karel s ní žil ve volném manželství, jemuž se říkalo friedelehe („milenecká láska“). Církev spojení neuznávala, neboť umožňovalo život s více ženami najednou. 

Když se později Karel oženil s ženou urozenou, která mu dala syna Karlmanna, Pippina zbavil nároku na trůn a dal Karlomanna pokřtít jako Pippina, pozdějšího krále Itálie. Hrbáč se chtěl otci pomstít a dal roku 792 dohromady partu nespokojených franckých šlechticů. Jeho kaplan Fardulf spiknutí vyzradil, Frankové byli popraveni a Pippin Hrbáč poslán do kláštera Prüm v Eifelu, kde roku 811 zemřel, rok po Karlamannovi-Pippinovi a tři před otcem. 

Zrádce Fardulf, nevíme, zda nebyl princovým zpovědníkem, byl za odměnu nesmírně povýšen: stal se opatem kláštera v Saint-Denis (sv. Dionýsia) u Paříže, v němž Karel Veliký vyrůstal. 

exkurs 2: Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord

1754 narozen v rodině zchudlých šlechticů vznešených rodů Charles-Daniela de Talleyrand-Périgord a Alexandriny de Damas d´Antigny

1768 vyděděn

1770 přijat do semináře v Saint-Sulpice

1779 kněžské vysvěcení

1788 biskupen v Autun

1790 předsedou národního shromáždění

1792-1796 exil v Anglii a Spojených státech

1797 ministr zahraničí direktoria, první setkání s Napoleonem

1799 Napoleonovým ministrem zahraničí

1802 papežem zbaven církevních funkcí

1806 knížetem beneventským

 •

Východ odsouzený k rudé

V předposledním ze seriálových pokračování jsme připomněli příklady zrad, na které se moderní oči dívají shovívavě. Podobně to vypadá s porodními bábami čínského zázraku.

Mezi komunisty to funguje jako ve všech jednobožských náboženstvích: největším nepřítelem nejsou jinověrci, ale sektáři z vlastního tábora. Nejsou-li, musejí se vymyslet. Po čase velký vůdce odpadne a než nastoupí další, nastává kultovní usmíření. 

Tak vedle sebe v Rusku po Stalinově smrti chodili oběti a pachatelé stejně jako u maoistů, kde se na sebe usmívají rodiny komunistů likvidovaných za velké kulturní revoluce s těmi, kteří je persekvovali a vyháněli na venkov (1966-1976).

Zrádcovství v takových režimech má svou specifickou náplň: zrádcem je pro státní orgány i ten, který si myslí něco jiného, s vnuceným kultem se neztotožňoval a nikdy netvrdil, že mu fandí; dokonce útěk z takového státu přes zdi a dráty je zrada...

Ničili se tak mezi sebou od počátku svých dějin křesťané a například během americké války v Iráku se sunnitští mudžáhidové pod vedením Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího starali o likvidaci svých šíitských souvěrců důsledněji než o boj s okupanty (2003-2011). 

Pálivý guláš 

Pád ruské říše brzdí od roku 2000 agent tajné služby Vladimír Vladimírovič Putin (58), který se z dobrého komunisty a oddaného čekisty proměnil v muže národně konservativních pravoslavných hodnot, jak sám praví.

Z Ruska žijícího z nerostných pokladů Sibiře vybudoval ojedinělý zjev světových dějin, státně kapitalistické imperium tajných policistů ovládajících veškeré důležité firmy země,  politiku kremelskou i provinční.

Východ je asi odsouzen k tomu, aby zůstal hodně dlouho rudý. Aby se udrželi, přebíhají vůdcové z jedné frakce do druhé. Z velkého pročínského polpotovce Huna Sena (59) se v Kambodži stal provietnamský kolaborant a také vlastenec, který přivolil k mezinárodní soudní frašce s Rudými Khmery, svými bývalými spolubojovníky. 

Ani tak velký revolucionář jako byl generalissimus a „věčný president“ Kim Ir-sen nezůstal věrný starému dobrému marx-leninismu (zemřel roku 1994, ale stále je hlavou státu). Proletářskou část Koreje oblažil nadtřídní theorií čučche, přátelstvím mezi třídami, harmonií řízenou armádou. 

O zradě idejí, s nimiž v ústech se dostali lidé k moci, není jednoduché psát v době, kdy z nich lidé tyjí nebo trpí. Teprve odstup prokáže, co byla lest, co slabost, co „zrání“. Vždyť historie začíná tam, kde skončila politika, kde už není cítit živá návaznost. V Čechách je touto hranicí možná rok 1914...

Třídní boj a luxus

Nesrovnatelně úspěšnější než ruští transformátoři neúspěšného socialismu jsou jeho budovatelé v Číně. Reformátor bigotního maoismu se jmenoval Teng Siao-pching (Deng Xiaoping; zemřel roku 1997) a jeho zásluhou čínští komunisté tak trochu uklidili po šílených projektech Mao Ce-tunga (zemřel 1976). 

Tengův „jiný“ postoj k ekonomice rudé revoluce zněl poeticky: „Nezáleží na tom, je-li kočka žlutá nebo černá, hlavně když chytá myši.“ Hlavně uchovat moc komunistické armády, strany a kliky, která soudruhy ovládá. Třebaže v Číně formálně existuje i několik stran tolerovaných komunisty, s otevřením politického života si Teng nikdy nehrál („možná za sto let...“). Pokyn k likvidaci studentských nepokojů v Pekingu roku 1989 dal také on. Přesto je symbolem partajní liberalisace. 

Mao přitom v Rudé knížce nakázal: „Revisionismus je druh buržoasní ideologie. Revisionisté smazávají rozdíl mezi socialismem a kapitalismem, rozdíl mezi proletářskou a buržoasní diktaturou!“ 

Revisionista Teng ovšem nebyl sebevrah, takže nezrušil Maovu poučku o soustavném třídním boji, ani o konci amerického „papírového tygra imperialismu“: sice má atomovky, ale stejně bude zničen. 

Namísto revoluční rétoriky dnes střední vrstva křepčí v konsumismu a mamonu. Stovky milionů lidí mlčí a dokud Čína roste, neodporují. Do módy tajemníků v drahých oblecích dokonce právě přišla jakási „únava“ z neoliberální podoby státního kapitalismu s jeho brutálními praktikami a s jedinou jeho funkční sociální sítí, s rodinou. 

Příští rok začne předávat pravomoci stávají vládce Chu Ťin-tchao (68). V pořadí jsou epigoni vyrostlí v purpuru a s chutí po návratu ke klasikovi maoismu, pryč od technokratů, které za své nástupce vybíral ještě Teng (vybral mimo jiné i Chua, ale už nikoli nastupující hvězdu Si Ťin-pchinga, 58). 

Kissingerova zrada

Kdyby jsou pouze kdyby. S jistou pravděpodobností lze tvrdit, že by nebylo křesťanství, kdyby nechal Pontius Pilatus Ježíše běžet. S takovým „kdyby“ lze říci, že by nebylo čínského hospodářského zázraku, kdyby nebylo nositele Nobelovy ceny míru Henryho Kissingera (dnes 88) a presidenta Richarda Nixona (zemřel roku 1994). 

Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech za vlády Leonida Brežněva získávali Sověti navrh. Alespoň si to Američané mysleli a stratega Kissingera napadlo, že by se proti rudému nebezpečí kremelskému vyplatilo postavit konkurenci z pekingského Zakázaného města. Presidentův poradce a později ministr zahraničí Kissinger prosazoval sblížení Spojených států s komunistickou Čínou. 

V Číně jednal s vůdcem Maem a jeho premiérem Čou En-lajem tak důvěrně (první cesta roku 1971 byla dokonce tajná), že je dodnes komunisty nazýván přítelem čínského lidu a on sám ve svých knihách pojednává o aktérech genocidní diktatury s nepochopitelným uznáním jako o velkých státnících. 

Cena za čínský růst byla prostá. Američané se spokojili s tichým spojenectvím proti Sovětskému svazu, Číňané získali diplomatické uznání a hlavně, Američané opustili svého spojence na Tchaj-wanu, maršála Čankajška (Ťiang Ťie-š´, zemřel roku 1975) a jeho Čínskou republiku, která díky západu zastupovala Čínu v pětici stálých členů Rady bezpečnosti Spojených národů. Od roku 1971 to jsou komunisté z kontinentální Číny.

Kissingerova diplomacie přivedla do světa kapitalismu i to nejcennější, co komunisté měli a mají – bídu a nejlevnější pracovitou dělnickou sílu. V kombinaci s přesunem výrob celých západních koncernů do Číny a soustavnou kontrolou transformačního procesu partajními kádry, povstal Tengův zázrak – a to z Kissingerovy zrady malého spojence. Američané mají o růst Číny asi větší zásluhy než Teng, jsou však též lidé, kteří tvrdí, že Západ sedl maoistům na lep...

Ministr obrany Donald Rumsfeld řekl roku 2005 při  návštěvě Číny, že Američané jsou znepokojeni rostoucím počtem raket namířených na Tchaj-wan. Odpovědí byla slova generála Ču Čcheng-chua (Zhu Chenghu), který mezi soudruhy požívá volnosti komentovat zahraničněpolitické události: „Tchaj-wan je rakovina čínské bezpečnosti a nádor je nutné zastavit nebo nejlépe vyléčit úplně.“ 

Prý i s použitím jaderné zbraně. Obrozené, tedy vlastně revisionismem státního kapitalismu prolezlé Maovy strany se svět bojí čím dále tím více.

exkurs: Velký přežívač Molotov

Zbožňovanému Stalinovi stál po boku a snášel jeho launy. Podepisoval se pod rozhodnutí o likvidaci „třídních nepřátel“, dojednával pakt s nacistickým Německem. 

Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890-1986) byl symbolem přežívání v totalitním režimu s nesmrtelnými zásluhami o jeho budování... Původně se jmenoval Skrjabin a Molotov je jeho „bojové“ jméno, snad od „kladiva“ nebo od „mlácení“. Stál při Stalinovi od začátků revoluce roku 1917. Byl tajemníkem ústředního výboru (1921-1930) a členem politbyra KSSS v letech 1926-1957, neuvěřitelná výdrž. 

Před válkou byl pokládán za muže po Stalinovi číslo dvě a nejznámější představitel bolševického režimu ve světě. Byl předsedou rady lidových komisařů, tedy premiérem (1930-1941), ministrem zahraničí (1939-1949 a 1953-1956) a svému vůdci byl bezmezně oddán. Podílel se na rozhodnutích o kolektivisaci, masových popravách a procesech, mimo jiné o likvidaci polských důstojníků v Katyni (1940). Zůstalo po něm pojmenování jednoduché útočné zápalné zbraně, Molotovovův koktejl, s níž ale nemá nic společného.

Stalin nemiloval jeho židovskou manželku Polinu Žemčužinovou, která po válce musela do středoasijského exilu. I to Molotov přežil a po Stalinově smrti byl velvyslancem v Mongolsku a ve Vídni při Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Roku 1962 byl z partaje vyloučen, ale dva roky před smrtí rehabilitován a přijat do rodné strany zpět. Věrnost se věru vyplácí…; někdy.

•

Brutovy břitké hrany

(psáno pro motejlek.com, 2. června 2015)

Mezi Caesarovými vrahy vynikl Marcus Iunius Brutus, od jehož narození letos uplynulo 2100 let. Měl smůlu, že nestál na straně, která zvítězila, jinak dokonale zapadá do obrazu brutálity římského imperialismu.

Někdo se stane velikánem, poněvadž něčeho dosáhl umem, vervou, laskavostí. Z umu ovšem převládá často ta část, jíž říkáme lstivost, z vervy brutalita a z laskavosti přehlíživost. 

Příběh Marka Iunia Bruta skončil po porážce u thráckomakedonských Filipp v listopadu roku 42. Na otázku přátel, co teď, odpověděl: „Ovšem že musíme uprchnout, ale s pomocí rukou, nikoli nohou.” Krátce na to nalehl na meč, který mu podržel věrný přítel Stratón.

Brutus celý život nějak prchal. Před matkou, první manželkou, zlými časy. A před Caesarem, o němž si mohl myslet, že je jeho otcem. Vyrůstal v době ničivých občanských válek a oběťmi bakchanalu zrádců a udavačů se stali jeho příbuzní včetně stejnojmenného otce; to mu bylo dvanáct. 

Lidská bestialita napsala v posledním století před naším letopočtem v římské říši jednu ze svých nejskvělejších kapitol.

Perly zla

Kdo se narodil v roce 100, jako například Gaius Iulius Caesar, měl před sebou tři války, v nichž se zabíjeli sourozenci a rodiče s dětmi z přátelství k někomu jinému. Kdyby se takový Říman přesto dožil vysokého věku, v sedmdesáti by měl šanci prožít čtvrtou, poslední válku republikánského Říma, a to mezi vítězi nad Caesarovými vrahy C. Octavianem a M. Antoniem. 

Dožil by se éry „sladkého míru“, jak psali básníci ve službách nové moci. Tak jim to naservíroval Augustus, „Vznešený“, nové Octavianovo jméno.

Jenom válka mezi Caesarem a pompeiovci (49-45 př. n. l.) stála život 170 tisíc občanů. Dohromady podle úředního sčítání přišlo v občanských válkách o život na jeden milion římských občanů, tehdejší čtvrtina. Ostatních lidí, žijících pod římskou vládou, zemřelo mnohem více; celé kraje, kudy prošla válka se vylidnily a dostaly později obyvatelstvo z jiných částí říše: v Itálii a na Balkáně povstával dnešní populační mix.

Bilanci hrůzy „trumfly“ až novodobé náboženské a občanské války a komunistické despocie v Rusku a Číně.

Byla to doba, kdy se udávali i nevinní, aby se práskač dostal k jejich majetku. Lidé si vyřizovali sousedské účty, z proletářů se stávali boháči a z boháčů zavrženíhodní chudáci. 

Vysloužilí vojáci dostávali za odměnu nejlepší pozemky Itálie a z jejich původních majitelů se stali žebráci. Většina z veteránů ale na práci na statku nemyslela, meč měla už pevně srostlý s rukou. Dávali se znovu najímat a většina z nich pozemky prodala: povstaly obrovské pozemkové majetky, jaké si dnes v Evropě nedokážeme představit.

Každá nová válka jim dávala práci. Jeden z Caesarových plukovníků podle básníka M. Annea Lucana v epu „Občanská válka“ před rozhodující bitvou povzbuzoval svého vojevůdce slovy: „Dokud hýbe teplá krev těmito dýchajícími těly a dokud je v pažích dost síly na ohánění se kopím, ty strpíš nad sebou ochablé občanstvo a vládu senátu? To je vítězství v občanské válce opravdu už takovou hanebností?“

Caesarovo ukřižování

Naopak, všechno bylo svaté. Aby zrazování přátel a nabývání majetků udaných bylo úředně v pořádku, vymysleli Římané proskripce. Seznamy občanů, kteří v očích vítězné druhé strany propadli majetkem i hrdlem. Byla to první ústavní forma „evropského” západu pro likvidaci nepohodlných lidí.

Profesionální armáda vládla a její velitelé měli moc nad vším živým. Caesar, jeden z nich a muž, který panoval civilisovanému světu mezi Eufratem a Atlantikem, byl nakonec po vzoru východních monarchií z usnesení senátu prohlášen bohem, Božským Iuliem” (Divus Iulius).

Ve finále krvavého století stála z dnešního hlediska brutální, ale slavná vojenská diktatura, jíž říkáme římské císařství. Jeho zbožtělým vládcům se v Palestíně odmítal klanět jistý potulný kazatel. Odmítal platit podobným bohům daně a jeho vzdor mu vynesl slávu, stejně jako zrada jeho příteli. Příběh Ježíšův a Jidášův získává v této souvislosti dosti italskou podobu, jakoby opsaný podle Caesara a Bruta.

Aby k věroučné události na východu říše došlo, musel k němu přijít impuls ze středu všeho dění, z Říma. Muselo se tam stát něco, co stočí kolo dějin z nastoupené cesty.

Například tak, aby hlavní město říše zůstalo v Itálii a sídlem nového vládce se nestala milionová egyptská Alexandrie, tehdy větší, lidnatější, výstavnější, kulturnější než Řím. Římané měli na očích Kleopatru, která za svým milencem, ženatým Iuliem, otcem jejího dítěte, přijela roku 46 k branám Říma. 

Nádhera královnina doprovodu a více pověst než skutečné bohatství trosek ptolemaiovské slávy dráždila velkořímské šovinisty (a určitě i to, že je pokládala za barbarské burany).

Otec vlasti

Caesar po roce 49 v několika taženích porazil konservativní odpůrce, jimž stál v čele Gnaeus Pompeius. Ač šlechtic z prastarého rodu Iuliů, shodou okolností poslední v přímé linii, vystupoval Caesar jako populár, příznivec lidových vrstev, podnikatelského stavu a reforem na oslabení vlivu senátu. 

Jeho protivníky byli optimáté, hájící zájmy pozemkové šlechty a senátní tradice. Slovy moderními, bylo to století válek sociálně demokratických reformistů s konservativci.

K poraženým se Caesar až na výjimky zachoval velkoryse. Touhou po odpouštění byl posedlý. Dal dokonce obnovit Pompeiovy sochy, které lid povalil. Jednoho ze svých příznivců, který si raději vzal život tím, že rozházel své vnitřnosti z těla ven, prý politoval: „Catone, závidím ti tu smrt; neboť i ty jsi mi záviděl radost zachovat tě naživu.“ Byla to laskavost, nebo přehlédnutí nebezpečí? Vítězit je přeci někomu vrozeno…

Vůdce senátorské oposice pověřoval Caesar funkcemi v armádě a civilní správě. Chodívali na jeho večírky a těšili se na tažení proti Dákům a Parthům, které bylo na spadnutí: Caesar zamýšlel s vojskem obejít Černé moře, cestou přes dnešní Ukrajinu chtěl pacifikovat středoevropské Germány a ve slavném návratu do Říma pak překonat velikost Alexandrova tažení.

Argument ostří nože

Všichni jeho budoucí vrahové v senátu hlasovali pro do té doby neslýchané pocty (jak moderní). Caesar se dal provolat doživotním diktátorem, tedy původně v dobách kritických nejvyšším úředníkem se šestiměsíční absolutní pravomocí nad Římany.

Roku 45 ho provolali otcem vlasti, vrchním velitelem-imperátorem, na deset let konsulem, dal si udělit moc tribunskou, takže kontroloval právo veta. Senát mu určil chrám, jako první z žijících Římanů dostal svůj obraz na mincích a jeho rodný měsíc quintilis, „pátý“, dostal věčné jméno iulius, červenec.

Caesarovo štěstí ze své laskavé přehlíživosti nemělo dlouhého trvání. Omilostněným usměvavým optimátům v srdcích tvrdly balvany zrady.

Pro konservativce vyznávající stavovskou senátní republiku, novoty znamenaly brány do pekla. Příliš mnoho moci v rukách jednoho muže. To musí skončit.

Ti, co se na Gaia Iulia Caesara ve dne usmívali, kuli po večerech pikle: vraťme se ke staré dobré republice, s kterou jsme dobyli svět, zachraňme ctnosti římanství, zbavme se tyrana, který s námi zachází jako s plebsem a vyžeňme tu nafoukanou egyptskou obludu, která se vlísala do přátelství s Římem.

Když se o dovádivé slavnosti luperkálií s vyšleháváním žen 15. února roku 44 př. n. l. pokusil M. Antonius nasadit Caesarovi královský diadém vpletený do snítky vavřínu, dnes bychom řekli korunu, bylo o osudu muže, který právě dal Římu opravený sluneční kalendář, rozhodnuto. Nic nebylo (a není) republikánské duši odpornější než poddanství monarchovi.

Paní Závist

Caesar měl spolehlivé donašeče a o každém šustnutí v metropoli nad Tiberem věděl. Natož aby neslyšel o neklidu mezi senátory. Třebaže byl varován ještě v den atentátu a jeho manželka Calpurnie měla zlý sen, odešel o březnových idách roku 44, tedy 15. března, na schůzi senátu, na místo své smrti.

Hodně se spekulovalo o tom, zda doživotní diktátor nebyl nevyléčitelně nemocen a že mu to asi lékaři sdělili. Nedozvíme se, kolik trpěl epileptickými křečemi a bolestmi hlavy, které ho pronásledovaly od mládí. To, že nezasáhl proti spiklencům, se dodnes vykládává jako svérázný způsob euthanasie.

Je možné, že jeho vztah ke Kleopatře byl hlubší a odpor Římanů vůči ní ho velmi trápil. Zjistil, že tříletý královnin syn Ptolemaios přezdívaný Kaisarión, „Caesařík“, je pro ně nepřijatelný a že jim ho nemůže jako syna-dědice představit (žádného jiného přímého neměl).

Kdo ví? O čtrnáct let později dá Kaisarióna jako nebezpečného konkurenta v dědictví zavraždit Caesarem adoptovaný prasynovec C. Octavianus, budoucí Augustus…

Pučisté neměli vůdce, ale v tradicích senátorské hašteřivosti se domlouvali jako všichni sobě rovní. Bylo jich na šedesát; senát měl tehdy devět set členů, většinou těch, kteří už zastávali nějaký vysoký státní úřad. 

Vynikal mezi nimi pompeiovec a posléze Caesarův legát Gaius Cassius Longinus (bylo mu přes 40), švagr dalšího z atentátníků Marka Iunia Bruta, svého vrstevníka, kterého zná svět ze spiklenců nejvíce.

Velkorysý Caesar vzal většinu svých nepřátel s až nepochopitelnou lehkostí na milost. Mimo jiné také tohoto Bruta, jednoho z aristokratických snílků o obnově republiky „pravých Římanů“. Jeho prapředek Lucius, poloviční Etrusk, se roku 510 př. n. l. významně podílel na vyhnání králů z Říma, jak tvrdívá římská tradice.

Z matčiny strany byl potomkem C. Servilia Ahaly, který roku 439 na Foru probodl jistého Sp. Maelia usilujícího údajně o samovládu (a senát ho zprostil viny a pochválil).

Synáčku!

Caesar zahrnul Bruta mezi své rádce a svěřoval mu vysoké úřady. Ve starém věku se předpokládalo, že je Caesarovým synem a byl by tak otcovrahem. Jeho matka Servilie, nevlastní sestra dalšího z velkých republikánů Marka Porcia Catona, o jehož nezvyklé sebevraždě jsme se zmínili výše, byla Caesarovou celoživotní láskou, o sedm let starší ženou, která měla u něho kdykoli otevřené dveře.

V době atentátu měla přes šedesát. Přitom žila v prostředí, které Caesarovi nakloněno nebylo, a proto se asi hádala se svým synem M. Iuniem Brutem. Určitě nepřála jeho nikdy nevysvětlenému rozvodu se svou první manželkou Claudií Pulchrou roku 45 a svatbě s Porcií, Catonovou dcerou. V pramenech vychvalovaná kráska sečtělá ve filosofii už vzhledem k jejímu otci nemohla patřit k Caesarovým obdivovatelům.

Poslední slova, která vražděný imperátor pronesl podle svědectví citovaných historiky o století později, byla řecká: Kai sy, teknon? Také ty, dítě? Osloveným byl právě Marcus Brutus, když vzdorujícího Caesara bodl do stehna.

Po této ráně se přestal Božský Iulius bránit. Ještě jeho škubající tělo svíralo v rukách zprávu s varováním, co ho na schůzi čeká, ale neměl čas si ji přečíst. 

První ho napadl Lucius Tillius Cimber, když ho tahal za purpurový plášť a vykřikl: „Na co čekáte, přátelé?“ Po Caesarově „Tohle je násilí“ první bodl tribun lidu a do té doby oddaný caesarovec Publius Servilius Casca („Ničemo, co to děláš?“).

Lékař Antistius zjistil 23 bodných ran, z nichž pouze druhá byla smrtelná. V davu se navzájem popíchali i atentátníci. Také Marcus Brutus přišel k ráně na ruce.

Cesta do nebes

Proč oslovil zrádce M. Iunia jako „dítě“, zůstane nevysvětleno. Řečtina byla už tehdy módním jazykem římské smetánky: Caesar řecky zahajoval občanskou válku („Kostky byly vrženy“), řecká byla i poslední slova umírajícího Octaviana-Augusta v roce 14 n. l.

S Brutovým otcovstvím to je podivnější. Caesarovi bylo 55, Brutovi 41, tedy Marcus Brutus otcovrahem asi nebyl, jak bychom moderníma středoevropskýma očima posoudili. Pozdější latinské verse posledních diktátorových slov jsou buď „I ty, můj synu“, nebo „I ty, Brute?“ Pro Hollywood je nepochybně otcovražedná verse líbivější: Caesar se díky otcovrahovi Brutovi dostal na nebe podobně jako později Ježíš s pomocí Jidášova udání. 

Mocnějším římským Jidášem však byl jiný Brutus. Mezi spiklenci byl i klanově příbuzný a stejně starý Decimus Iunius Brutus, asi největší z Caesarových zrádců. Sám přitom u atentátu nebyl. Válčil pod Caesarem zdárně v Galliích, ve válce s Pompeiem bojoval na Caesarově straně, řídil v Římě mincovní ražbu a Caesar ho neustále vyznamenával. Měl gladiátorskou skupinu, pro převrat věc praktickou. K účasti na obnově republiky ho přemluvil M. Iunius.

Večer před vraždou popíjel D. Brutus s Caesarem na hostině, druhý den ho přemlouval, aby šel na zasedání senátu, i když se mu tam nechtělo. Zlehčil Calpurnin sen, v němž manžela Caesara viděla zkrvaveného („nebudeš přeci takovým věcem věřit“). 

Skončil zle. Roku 43 ho opustily legie a D. Brutus, který uměl keltsky, vzácná znalost na římského aristokrata, se pokusil z Gallií dostat ke svému příbuznému do Makedonie. Byl však vyzrazen a na Antoniův pokyn zavražděn.

Spiklenci doufali, že jim Římané z vděku za likvidaci despoty padnou kolem krku. Byl to šeredný omyl. Atentátníci zemřeli do tří let a nikdo z nich nesešel přirozenou smrtí.

Typický Říman

M. Iunia Bruta, který býval dlouho vzhůru a ve středomořském klimatu si nezdříml ani přes den, navštívil jednou v noci duch se strašidelným tělem a se slavným vzkazem: „Jsem tvůj zlý duch, Brute. U Filipp se sejdeme!“ Bylo to místo v makedonské Thrákii, kde na podzim roku 42 jeho život a celé spiknutí skončily. O devět desetiletí později zde apoštol Pavel založí první křesťanskou komunitu v Evropě; věrozvěst neuměl slovo latinsky a o římských občanských válkách sotva kdy slyšel.

Z moderního hlediska by veřejný činitel M. Iunius Brutus neoslnil. Ani evropské jižany, ale poměry římského starého věku s novodobými demokraciemi jaksi srovnávat nelze. Římská republika měla princip kupování hlasů ve volbách státních úředníků přímo uzákoněn: kdo uspořádá nejhezčí hry, rozdá nejvíce dárků a důvěryhodných slibů, ten vyhrává. 

A hlavně: „Nestyďme se za své přátele a lásku k nim!” Kdo v úřadu nepomohl příteli, byl divný. V posledním století si nejsilnější z vůdců pořizovali nebo najímali kriminální bandy, aby s volbami neměli starosti. S jejich pomocí ostatně povstal roku 59 i první triumvirát Crassův, Pompejův a Caesarův. 

Rok na to odplul M. Brutus (bylo 27) s M. Porciem Catonem naplnit imperiální usnesení senátu: zlikvidovat na Kypru stát Ptolemaia, mladšího bratra krále v Alexandrii téhož jména zvaného Pištec, „Aulétés” (to byl otec Kleopatřin), zabavit majetek a proměnit ostrov v provincii. Chudák Ptolemaios nic neprovedl, jen kdysi, když piráti jali jistého římského velmože, nabídl jim malé výkupné (v očích toho Římana). 

„Hodný” Cato nabízel Ptolemaiovi doživotní místo velekněze Afrodítina kultu v Pafu. Nešťastník neviděl východiska a vzal si život. Římané pak rozprodali králův majetek, prý toho bylo za sedm tisíc talentů v raženém stříbru, to je 42 milionů drachem, 183,4 tuny stříbra. Pěkný státní lup, když se nikdo ani nesnažil vyrobit nějakou záminku k vyslání armády…

Advokát Cicero si v dopisu z roku 50, několik málo let po odchodu M. Bruta z východu, stěžuje na jeho špatnou pověst mezi kyperskými a kilikijskými Hellény: dovolil prý svým přátelům, aby provinciály odírali v půjčkách ročním úrokem o 48 procentech. Do Říma se sám vrátil ještě bohatší, ale to tak chodívalo v republikánském státě, že do provincií se jezdilo úředně si nakrást.

Na své lidi myslel Brutus, jinak velmi zámožný člověk, i před bitvou u Filipp. Slíbil tehdy vojákům za vítězství vyhlídku na vyplenění Thessaloníky a Sparty. Nádherná vyhlídka…

exkurs 1: Svatá Porcie

Druhou manželkou M. Iunia Bruta byla Porcie, dcera M. Porcia Catona (římská děvčata dostávala jména po otcově rodu). Sama byla také podruhé vdaná a antičtí autoři chválí její intelektuální zájmy, filosofické rozpravy s manželem, její oddanost republikánskému revolucionářství. 

Část pramenů tvrdí, že si vzala život, jakmile se dozvěděla, že M. Brutus není mezi živými. Spolkla, tvrdívalo se, žhavé uhlíky ze svých přenosných kamen. Skutečnost může být jiná. V jednom Ciceronově dopisu Brutovi z června nebo července 43, tedy rok před bitvou u Filipp, ho utěšuje nad ztrátou velmi milované osoby (Porciino jméno v textu není) a připomíná Brutovu stejnou útěchu, kterou dal Ciceronovi, když mu roku 45 zemřela dcera Tullie. Porcie pravděpodobně zemřela na nemoc. Cicero, který měnil fronty podle vítěze, neopomněl doušku: „Čekáme tě a tvé vojsko, bez nich sotva budeme dosti svobodní.”

exkurs 2: Římské občanské války

Krvavý seriál, v němž zanikla stavovská republika. Na rozdíl od řady sociálních bouří byly občanské války nesmiřitelným bojem o nejvyšší moc.

87 populárové vedení vojevůdcem C. Mariem likvidovali optimáty prvními proskripcemi, když rok předtím byli vyhnáni z města; nepřátelství obou skupin vypuklo roku 133

83-82 v první občanské válce optimát L. Cornelius Sulla porazil populáry. K jeho aktivním příznivcům patřil Cn. Pompeius Magnus, mezi populáry byl mladý C. Iulius Caesar

49-45 ve druhé občanské válce porazil Caesar Pompeia

43-42 ve třetí porazili Caesarovi věrní M. Antonius, C. Octavianus a M. Aemilius Lepidus Caesarovy vrahy

32-30 po desetiletí napětí a menších válek poslední z občanských válek: finále patřilo populárům a C. Octavianus, kterého známe pod jeho novým jménem Imperator Caesar Augustus, porazil M. Antonia s jeho láskou Kleopatrou. 

•