Im-Iz

Imaniš ze Súsiány§ viz Martija

Imbappa z Elamu, vojevůdce§ 703

Imbros, ost. v sev. Egeidě, dn. Gökçeada v TR§ 511, 493, 387, 196, 182, 167

Imilce/Imilké (?) z Castulónu, manž. Hannibalova, srov. tam§ 217

 

Imna, Gaja, jap. Mimana, též Kara ("Korea"), jeden z jihokorejských státních útvarů§ 33

 

imperialismus, dělení existujících státní útvarů§ 202, 200
O athénském imperialismu viz vývoj arché.

impeachment, zbavení úřadu, sesazení panovníka, v Číně§ 74

 

imperátor, viz pod císař

imperium infinitum, neomezené velitelské pravomoce, vrchní velení; k imperiu viz pod legie, císař, lex Porcia§ 74, 67, 66

impresario, první divadelní římský@ 166

 

Inarós z Egypta, eg. Ienharoú, povstalec§ 463, 462, 459, 454, 453

incest, lat. incestus, nečistý, nedovolený kultovně, krvesmilství mezi nejbližšími rodinnými příbuznými

V souvislosti s krvesmilství se často užívá slůvka tabu z polynéského jazyka ostrovanů Tonga, znamenající ovšem původně něco jiného než nepřekročitelný zákaz: „pouze pro bohy, zasvěcené zvláštním účelům a zakázané účelům obecným“, tedy nikoli absolutní zákaz!

Potvrzuje latinské přísloví „Co je dovoleno Iovovi, nepřísluší volovi“. Jako je latinské incestus protikladem ke castus, sakrálně čistý, je protikladem k polynéskému tabu slůvko noa. V obecné češtině se dnes tabu vykládá jako zákaz obecně.

O incestu se v novověkých malých venkovských komunitách příliš nehovoří. Sexuální násilí na dcerách totiž dokonce jejich matky a násilníkovy manželky tolerují. Odlehlé evropské vesnické oblasti, kde naleznete přerozšířené jedno příjmení, je incest nabíledni. Vědci tvrdí, že incest není geneticky nebezpečný a že se jedná o společenský zákaz.

V některých zemích je společný sexuální život sourozenců trestný (např. Německo), jinde trestán není (francouzské právo). Důkazem pro genetickou neškodnost incestu je v moderních dějinách komunita anglo-polynéských míšenců na Pitcairnu.

Kdysi tomu bylo jinak. Nejstarší evropská ústní tradice, hellénská mythologie, násilí na dcerách nijak zvlášť nezaznamenává a když, tak s výrazně odpudivým, tragickým příběhem (srov. nevědomý sňatek Oidipa se svou matkou Iókastou). Zde zafungoval onen polynéský vztah k náboženskému zákazu, tabu: odložený a opuštěný smrtelník thébského královského páru nesmí napodobovat bohy. V hellénském pantheonu a v mnohem starších předněvýchodních kultech byl ovšem sňatek přímých sourozenců běžný (srov. Zeus a Hérá, egyptská Ísis a Osíris).

V Egyptě se od dob staré říše vdávaly královské dcery obvykle jen do „paláce“, tedy dcera za otce. Snad podle úvahy obyvatel nilských břehů, že král je jedním z bohů a se smrtelníky se ženit nemůže, pouze se sebou rovnými, sourozenci. Harémy egyptských králů ovšem reprodukční risika sourozeneckých sňatků relativisovaly: sakrální sňatek a posice první ženy faraona zřejmě neznamenalo, že právě ona porodí nástupce trůnu. Sňatek Usira s Ésetou ideologicky sourozenecká spojení zdůvodnil.

V XVII. dynastii zavedl Sekenenre ii. Tao ii. novinku, že králova dcera se smí provdat jen za krále jako jeho hlavní manželka, tzn. že uzákonil incest, viz rok 1608. Novinka platila pak po celou slavnou XVIII. dynastii, která zdegenerovala a zanechala ozvěnu až do dob hellénistických. Král měl širší výběr: nemusel se ženit jen se svými dcerami, ale měl k disposici i ženy jiné a k tomu velký harém.

Přesto se běžně stávalo, že sourozenci měli potomky i v několikerém pokolení, jak potvrzuje právě dynastie Amenofiů s Tutanchamunem na konci, který si vzal vdovu po otci, jíž byla jeho nejmladší sestra, předtím královna-matka, viz tam (konec dynastie znamenaly dva potraty v pátém a sedmém měsíci, které byly nalezeny mumifikovány). "Tutův" otec Achenaten byl ženat se třemi svými dcerami a se všemi měl miminko; dvě z mladých matek ale zemřely záhy po porodu.

Královna Ahhotpe I., matka Ahmoseho I., byla za svůj život královskou dcerou, sestrou, velkou královskou manželkou a královnou-matkou. Její dcera Ahmose Nefertirej přežila svého chotě a asi i bratra Ahmoseho, svého syna Ahmoseancha a Amenhotepa I. a za Thotmese I. byla „božskou manželkou Ammónovou“, tedy velekněžkou-stařenou kultu plodnosti (sic).

Tutanchatonova sestra Anchesenamun byla asi jediná z Egypťanek, která byla manželkou tří králů-faraonů a nějaký čas také sama vládla: jejími královskými choti byli otec Achenaten - bratr Tutanchaten - děd Aj (v tomto pořadí); odnikud z historie není podobná "kariera" známa, viz rok 1352. Nicméně srov. život Sparťanky Lampidó či Lampitó (srov. rok 470 a v indexu s. v. ženy): byla dcerou krále Leótychida II., manželkou krále Archidáma II., Leótychidova vnuka, a matkou Ágida II. a olympioníčky Kynisky; L. byla manželkou svého strýce. O podobných vztazích viz dynastii idúmajských Héródovců.

U jejich předchůdců v Jerúsalému panovaly podobné rodinné vztahy. Druhý z israélských králů Dáwíd znásilnil manželku svého chetitského poddaného a muže dal zlikvidovat (jejich syn Šalomo se pak stal kupodivu i královým nástupcem, viz rok 990). K násilnostem na ženách ve své rodině byl panovník tolerantní. Dáwíd visel na svém prvorozeném synovi Amnónovi. Když korunní princ znásilnil svou nevlastní sestru Támáru, řec. Thémar, pomstil ji její bratr ze stejné matky Abšálóm, třetirozený králův syn, viz rok 990. Poněvadž otec Dáwíd, třebaže o násilnosti věděl, nic proti Amnónovi nepodnikl, dal Abšálóm při příležitosti, která se naskytla po dvou letech, svými lidmi Amnóna zavraždit. Támár žila u bratra a už o ní nebude slyšet. Po třech letech se směl mstitel vrátit do Jerúsaléma, ale nesměl otci na oči; po nových dvou letech se usmířili. Po dalších čtyřech letech roky na to vznesl nárok na trůn a v Hebronu se prohlásil králem. Dáwíd před synem prchl za Jordán a Abšálóm používal jeho harému.

 

Vojevůdce Jóab však zůstal Dáwídovi věren a porazil povstalce v bitvě kdesi v zemi Gilead v pozdější Dekapoli, snad roku 973; celý příběh mohl začít roku 989. Abšálóm skončil smutně, ale slavně: na útěku zachytil svými proslulými dlouhými vlasy o strom a když mula pod ním utíkala dál, zůstal tam viset: Jóab ho proklál třemi kopími (nebo jen jedním šípem do srdce). 

Egyptskému zvyku se přizpůsobili hellénističtí Ptolemaiovci. Přímých potomků z takových dynastických sňatků bylo za třísetleté vlády Ptolemaiova rodu řada, ačkoli nejslavnější incestní sňatek Ptolemaia II. Filadelfa s Arsinoé II. byl bezdětný. Totéž platí o poslední z panujících Kleopater, vdané za oba své bratry: děti však měla s velkými Římany Caesarem a Antóniem.

Ptolemaios XII., jemuž lid říkal Pištec, Aulétés, měl se svou sestrou a chotí Kleopatrou VI. Tryfainou II. dva kluky a čtyři holky a všichni si nějak sáhli na korunu. Ovšem o Arsinoé IV. a její starší sestře Kleopatře VIII., té slavné, se tvrdilo, že jsou nelegitimní. Potvrzovalo by to domněnku, že sourozenecké sňatky nemusely zároveň znamenat otcovství a mateřství sourozenců.
Parysatis/Parušjáti, sestra a choť perského krále Dáreia II. vládla fakticky po celou dobu Nothova kralování v letech 424 až 404: byl to zároveň první případ manželství sourozenců, s nímž se Hellénové přímo setkali.

V Odysseji měl král Faiáků Alkinoos za ženu Árétu, dceru svého bratra Rhéxénora, svou neteř, s níž měl dceru Nausikau. V klasických hellénských dějinách proslul vztah Kimóna Athénského (zemřel roku 451 př. n. l.) ke své neméně slavné sestře Elpiníké, později manželce boháče Kallia. V mládí byli spolu často vídáváni, což nebylo v Helladě obvyklé: chlapci a děvčata byla vychovávána odděleně.

Byl prý obžalován z „nedovoleného styku“, protože prý byli dokonce tajně oddáni: obě děti Miltiada s Thráčankou Hégésipylé žily v chudobě a neměly na zaplacení pokuty, kterou jejich otec, vítěz od Marathónu, měl zaplatit státu za válečný neúspěch na Paru. Až Kalliás pokutu zaplatil a Kimónovu sestru si vzal.
Jinak ale vedla Elpiníké na svou dobu dosti svobodný život. Byla prý milenkou malíře Polygnóta, který při výzdobě Peisianakteia, stoá poikilé, malované stoy, dal její obličej jedné z mýthologických postav.

Později Kimón miloval svou zákonnou ženu Ísodiku, dceru Megakleova syna Euryptolema, tedy šlechtičnu, ale přitom udržoval blízký vztah k Astérii ze Salamíny a k jakési Mnéstře, vyhlášeným hetairám.

Matriarchální zvyky předhellénských Pelasgů či Lelegů zachovali anatolští Kárové, u nichž se dědilo po linii matky, ale Káry nebrali Hellénové nikdy vážně (kromě Rhodských, jejich nejbližších silných sousedů, kteří s nimi vytrvale válčili). Kraj kolem hellénského Halikarnássu na kárském území byl ovšem znám svou atraktivitou a Iónové z města měli řadu slavných rodáků.

Nejznámějším asi bude otec historiografie Hérodotos. Slavná královna Artemísie byla oddanou manželkou svého bratra Mausóla. Po jeho smrti roku 353 sezvala do Halikarnássu nejrenomovanější hellénské architekty doby a umělce, aby bratrovi postavili hrobku. V krátké době povstalo Mausóleion, jeden z divů světa, pravzor všech dalších mausólejí; jediné, k čemu Artemísii ještě posloužilo, že byla pochována po boku svého bratra.

Za pozoruhodný příklad incestních vztahů slouží dokumentace o arabsko-hellénské populaci syrské obce Dúra-Európos. Původně seleukovská makedonská či makedonsko-hellénská katoikie se postupně ethnicky arabisovala. Obyvatelé a místní elita ještě ve druhém století n. l. psali řecky a řecky se jmenovali, ale zřejmě malá a svým způsobem isolovaná komunita trpěla nedostatkem přílivu krve zvenčí, takže jsou doloženy dokonce sňatky přímých sourozenců, vlastně na tak „nízké“ úrovni ve starém věku pouze zde.

Ve věci incestu se k „božským“ rovinám přibližovali někteří z římských panovníků, principů. Tak sexuální život císaře Gáia vulgo Caliguly je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí.

Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s císařem ho bolí v boku. Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu.

Tiberius dal roku 32 svrhnout s Tarpejské skály nejbohatšího z Hispánců a kdysi svého přítele Sexta Maria i s dcerou za incestní soužití, trest, který v Římě nebyl po staletí praktikován (viz rok 384). Vzácný způsob popravy vynesl principovi rozsáhlé Mariovy majetky a také jeho zlaté doly v Hispániích.

Manifestní byl vztah úchylného literáta, hudebníka, scénického umělce a císaře Neróna ke své matce Agrippíně Ml. Násilný deviant Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Stabilia Messalína ho kupodivu přežila).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou. Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky.

Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v oboru. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Císař Caracalla (211 – 217 n. l.) spal se svou syrskoarabskou matkou Iúlií Domnou a dokonce prý uzavřeli formální sňatek, skutek v římských dějinách ojedinělý. Caracalla je přitom jediný „korunovaný“ vrah, který vraždil vlastní rukou. a to bratra Getu. První z křesťanských císařů Constantínus I. dal zabít svého caesara a syna Crispa pro obvinění ze styků s nevlastní matkou Faustou. Ji pak dal udusit v lázních v horké páře.

Kuriosita z křesťanských dějin: renesanční papež Alexander VI. (1431 – 1503) z rodiny Borgiů měl sex se svou dcerou Lucretií (o neblahém Janu XII. z „pornokratické“ éry papežství viz pod křesťanství; prý spal se svou matkou a sestrami).

Saský kurfiřt August Silný, „der Starke“ (žil v letech 1670-1733, jako saský kurfiřt Friedrich August I., jako polský král August II.) měl v módní éře metres přemnoho milenek a s nimi hodně dětí, kdosi zlomyslný napočítal 354. Mezi metresami prý byla i jeho dcera.

Incest ve snech: Podle jediného zachovaného antického snáře znamená incestní pohlavní styk otce se synem mladším pěti let smrt dítěte. Ze zkušeností autora Oneirokritika Artemidóra sen o sexu s chlapcem starým pět až deset let znamená nemoc dítěte a ten, komu se to zdálo, utrpí pro svůj nerozum nějakou škodu.

Význam styku s dospělým synem je vykladačem snů ze druhého století n. l. odstupňovaný podle toho, je-li snící otec chudý, bohatý, doma nebo v cizině. Vesměs nedobrá věštebná znamení, je zdá-li se sex se synem ze zahraničí, bude prý dobře: zase se uvidí.

Soulož nebo znásilnění dcery do deseti let není podle Artemidóra dobrý sen. U starší dcery může noční vidina znamenat smrt manželky, kterou dcera nahradí. Chudák na souloži s dospělou dcerou před vdáváním vydělá, bohatý člověk nikoli: majetní lidé často zemřeli, neboť už měli dědičku.

Styk s bratrem je pro snícího dobro, „protože sám bude nad bratrem a bude se na něho dívat svrchu.“ Sex se sestrou je ve starém polytheistickém snáři považován významově za sex s dcerou. Sex muže s matkou znamenají pro žijícího snícího muže špatné zprávy, dobré pro řemeslníka a politika (matka-vlast).

Indabigaš z Elamu, k.§ 649, 648

Indatés z Parthie, vojevůdce, snad elam. jméno Indattu§ 130

Indiáni, souhrnný název pro předkolumbovské obyvatelstvo západní polokoule, Ameriky (není v CSD, srov. rok 61). Souvisí se jménem Indie.

 

Amerika byla zřejmě z pohledu zbytku světa objevena Číňany roku 1421, srov. pod objevy, z hlediska Evropanů vikingy kolem roku 1000 a Kolumbem roku 1492. Pro rozmanitý svět domácích obyvatel to mělo děsivé následky. V Karibiku podle dobových záznamů snížily zavlečené choroby, násilné zavlečení na práci a vyvražďování populaci Arawaků na Hispaniole (dnešní Haiti a Dominikána) z 250 tisíc na čtrnáct tisíc. Neštovice ze Španěl pokračovaly pak dále na západ a udeřily v Mexiku.

 

Severně od Rio Grande žilo před příchodem Evropanů podle moderních odhadů deset milionů lidí, dvakrát tolik než na britských ostrovech. Celá západní hemisféra měla tehdy asi více obyvatel než Evropa (sedmdesát milionů). Ale o sto padesát let později roku 1650 žilo v Novém světě už jen šest milionů Indiánů. Zřejmě to byl nejkatastrofičtější úbytek lidí všech dob.

 

Indibilis/Indibiles, řec. Andobalés, vůdce n. k. Ilergétů, starší bratr Mandoniův§ 217, 210-209, 206-205

indické filosofické školy
Z véd vyšlo několik orthodoxních filosofických systémů, mimo výčet „pravých“ škol leží džinismus, buddhismus a materialismus (prvním byl možná Uddálaka Áruni, někdy kolem 300 př. n. l. vznikla dnes ztracená učebnice materialistické filosofie lokájatašástra autora jménem Brhaspatinebo Čárváka: hindský svět nazýval materialisty nástika, „nihilisté“). O kontaktech I. s hellénským světem viz pod gymnosofisté.

Šest tradičních indických filosofických škol (sad-daršana):

• mímámsá či púrvamímámsá, tj. (původní) výklad, škola interpretací, nejtěsněji spjatá s védami; základní její dílo Púrvamímámsásútra sestavil jistý Džajmini podle interpretace některých novodobých badatelů ve 2. st. a škola nespojuje bohy s lidskou existencí, ani nepopírá svět hindských bohů véd. Později škola splynula s vedántou;

• sámkchja, „znalost, poznání“, původ školy je zřejmě starší než buddhismu a hlavní protiklady vidí ve vzniku a bytí a ve změně a klidu. Hmota se nevyvíjí působením bohů, ale sama od sebe, hýbe sama sebou, duše naopak žije v klidu; škola se nejvíce vzdálila védám. Tvůrcem učení byl Kapila žijící v Kapilavastu v království Šákjů zřejmě asi o sto let dříve než Gautama-Buddha (oba z dn. Biháru);

• joga, „cvičení, úsilí“, sahá k předárjským kořenům, nejstarší texty však patří nejdříve do 2. nebo 3. st. n. l. (jogasútry autora Pataňdžaliho bývají někdy kladeny do 2. st. n. l.); škola je v podstatě theisovaná sámkchja, pro niž zlo pro člověka jsou nevědomost, sobectví, láska, nenávist a závislost na životu, před nimiž jej ochrání tělesná a duševní cvičení;

• njája, „analysa“, škola logiky, základem indické sofistiky jsou njájasútry (Nyaya Sutras) připisované Gautamovi/Gotamovi z dn. Biháru (nezaměňovat s Gautamou-Buddhou), jehož život bývá kladen do 6. až 3. st. př. n. l., ale také do 2. až 3. st. n. l. Gautama má řadu přívlastků, mezi nimi Aksapáda. Konečná redakce njájí byla kolem roku 300 n. l. Nápadná je skepse ve smyslu pesimismus: život je miserie, štěstí neexistuje;

• vajšesika, „individuální charakteristika“, škola má hmotný svět za skladbu sestavenou z nesčetných atomů; učení o třech základních kategoriích (substanci, kvalitě a pohybu) vede k vykoupení a nevyžaduje žádnou zvláštní morálku;

• vedánta, „konec véd“ či uttaramímámsá, „vyšší výklad“, dodnes určující směr v polytheistické Indii; škola vznikla někdy v rozmezí 5. st. př. n. l. až 3. st. n. l. a vykoupení člověka vidí v meditaci a lásce k monisticky pojatému bohu.

Indický oceán, označení pro vodstvo mezi Afrikou a Indií již ve Starém věku§ 117

indictió, indikce, viz pod daně

Indie, Indové, řec. Indiá nebo Indiké§ 600, 519, 518, 483, 461, 362, 360, 350, 340, 326, 325, 323, 321, 317, 316, 310, 304, 303, 275, 273, 260, 244, 232, 206, 185, 184, 175, 168, 130, 117, 90, 68, 65, 62, 61 (první v Evropě), 59, 55, 31, 22, 20, 10, 1

Souhrnné označení pro národy a zemi dn. Indického subkontinentu (Ind. intra Gangem) a Zadní Indie (Ind. extra Gangem), čín. Čchien-tu n. Šen-tu/Shendu. Viz také pod objevy, kde výčet Indů ve staré Evropě.

Hinduové přišli ke svému celosvětovému označení zcela náhodně: přes sanskrtské jméno pro řeku šindu, z toho perské hindu (dn. Sindh v PAK), od toho hellénské Indos a latinské Indus; po dlouhých staletích si Evropané vzpomněli na to, že plavba do Indie je možná i z druhé strany, a tak se „Indové“ dostali do Ameriky jako čes. Indiáni. Jsou tedy říčními lidmi, aniž by o tom věděli.

Sami Indové, hinduové, se pokládají za potomka člověka jménem Bhárata, Bháratové, a novověká Indická republika se oficiálně nazývá Bhárat (novotvar na jihoasijském subkontinentu byl jádrem britského Indického císařství, jehož císařovnou se 1. května 1876 proklamovala britská královna Victoria; trvalo do roku 1947 a existovalo na území dnešní států Indie, Pákistán, Srí Lanka, Bangladéš a Barma/Mjanma-Myanmar).

Indové jako vojáci Britského imperia v 1. světové válce, stejně jako Afričané, poprvé od časů Seleukových zasáhli do dění západního světa. S výjimkou perských starověké armády Indy nepoužívaly.
Historici ekonomiky tvrdívají, že kolem roku 1700 tvořily indické země s Čínou dohromady polovinu světového hospodářského potenciálu („Chindia“, srov. pod Čínou).

Indobaktrie, Indobaktrové, Indořekové, viz Baktrie

Indočína, viz jednotlivé země a Vietnam

Indoevropané, indoevropský, též Indogermáni, indogermánský, rozsáhlá skupina příbuzných jazyků, vycházející z jednoho prapůvodního jazyka praindoevropštiny, praindogermánštiny. V průběhu migrace indoevropských ethnických skupin na západ a na jih z altajské pravlasti se utvářely místní jazykové a ethnické specifičnosti.

Ie. či ig. jazyky ve starém věku hovořily národové od Británie po Gangu a Sibiř, od Skandinávie po Palestínu. Podle theorie publikované roku 2013 existoval předtím jazyk protoeurasijský, předchůdce dnešních asi sedmi set jazyků, k němuž nepatřili jazyky sinotibetské, indiánské, australské, hamitosemitské a další africké. Protoeurasijský jazyk, kam patřila také indogermánština, s asi dvěma sty "protoslovy" zmizel s posledním zaledněním někdy kolem 13 tisíc př. n. l., odhaduje theorie.

Soudívá se, že v oblasti pontských stepí (Ukrajina a jižní Rusko po Kaspik) se společný indogermánský jazyk rozdělil na dnešních asi čtyři sta jazyků. Podle nejnověji sdíleného názoru (Quentin Atkinson, Nový Zéland, 2012) k tomu však došlo zhruba už kolem 7500 až 6000 v Anatolii, odkud pochází jádro společných výrazů.

Indogermáni, viz Indoevropané

Indonésie, moderní státní útvar; podle Ptolemaia byla Hellény Sumatra nazývána Agathodaimonis, tj. Šťastná, Jáva Jaba a Borneo ostrovem Satyrů§ předmluva, 300, 175

Indoparthové, knížectví v Arachósii a v Taxilách na území dn. AFG a PAK§ 170, 55

Stát n. státy, jejichž panovníci měli parthská jména, nebo taková knížectví neexistovala, ale panovníci, které známe toliko z mincí, patřili mezi Saky-Indosaky, viz tam a rok 170. Z Arachósie známe mince se jmény Gondofarés z let asi 20 n. l. až 55 (viz rok 170-), Orthagnés (25 n. l. - 55) a Pakorés (100 n. l. - 135), z Taxil Sasan (35 - 55) a Abdagasés (55 - 100).

Indortés z Ibérie, žoldnéř§ 236

Indos, Indus, ř. v dn. Pákistánu, Sindh v sindhštině a místně Mehrán§ 326, 325, 303, 130, 34
Indos, ř. ve Frygii a Lykii§ 165

Indosakové, Indoskythové§ viz Saka, čín. S’se, srov. pod Indoparthové

Indrapalita, k. v Magadě§ 232

Indravarma, vojevůdce v Apráči§ 55

 

Indutiomárus, kníže Tréverů (nezaměňovat s Ind. Allobrožským, svým současníkem)§ 54, 56

Inessa§ viz Aitné na Sicílii

inflace, viz také pod ceny, daně, bankéři

Rekordní inflace, hyperinflace, jsou z Německa a Maďarska. Maďarskou způsobili Rusové po dobytí země a zabavením všech výrobních prostředků a všeho kového. Koncem roku 1945 byly v oběhu bankovky o nominální hodnotě sto kvintilionů pengö (10 na dvacátou) a připraveny do oběhu byly bankovky sextilionové (10 na 21). Jeden americký dollar (USD)se směňoval za 42 miliard pengö. Reforma z 1. ledna 1946 zavedla forint = 400 oktilionů pengö (4,2x10 na třicátou).

Od 1. ledna do 15. listopadu 1923 bylo v Německu vytištěno deset miliard bankovek s nominální hodnotou 3877 trilionů marek. Do konce roku byly bezcenné. Inflace činila 3,25 milionů procent. Když bylo nejhůře, byl kurs říšské marky ku USD 80 miliard.

Podle Světové banky byla v Zairu (Kongo K) mezi říjnem 1990 a prosincem 1996, tedy ke konci vlády diktátora Mobutua, inflace 6,3 miliardy procent. V Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora) za války v letech 1993-1995 činila inflace 5x10 na 24, v Řecku za druhé světové války v letech 1943-1944 8,55 miliard procent.

Třetí tisíciletí dějin inflace zahájilo v Zimbabwe, kde v červenci 2007 činila 7634,8 procent oproti stejnému okamžiku předešlého roku. Měsíční inflace činila v červenci 2008 839 procent. Koncem měsíce zrušila cedulová banka deset nul na bankovkách a vrátila do oběhu mince, které se neužívaly již řadu let.

V březnu 2009 oznámila centrální banka, že meziroční inflace činila v zemi zruinované Robertem Mugabem 231 milionů procent – ještě měsíc předtím "pouze" 11,2 miliony. Nejvyšší bankovna daná tehdy do oběhu zněla na sto miliard dolarů (ZW). V dubnu pak vláda na rok zastavila platnost zimbabwského dolaru. Vzápětí povolila vláda obchodovat v amerických dolarech a dalších valutách a inflace se rychle snížila. Od roku 2012, kdy byly v oběhu pouze americké dolary, byl naopak nedostatek mincí, "drobných".

Vleklá inflace související s odstoupením zlatého standardu a s rostoucí zadlužeností byla patrná na americkém dolaru (USD). Od založení Federal Reserve System, Fed) roku 1913 přišel do roku 2012 o 95 procent své hodnoty. Století předtím zůstával relativně stabilní, ačkoli s Amerikou prodělal několik válek. 

Ingaunové, viz pod Ligurie

Ingira§ viz Anchialé v Kilikii

Ini-Tešub z Karchemiše, k.§ 765

In-mo-fu§ viz Hermaios Sótér

Innana, viz Ištar

insignie říšské, seleukovské, srov. prsten a diadéma§ 164

Insubrové, Insubrés, kelt. kmen v Cisalpínské Gallii, sídel. m. bylo Mediólánum§ 397, 230, 225, 223, 222, 203, 200 - 196, 194

Intafernés z Persie, vojevůdce Dáreiův, pers. Vindafarna§ 520

Interamna, m. v Umbrii, předtím Succasína, dn. Terni§ 312

interkontinentální, viz mosty

interrex, interregés, „mezikrál“, u Římanů za republiky v dobách nějakého špatného věštebného znamení, při absenci nejvyšších úředníků-konsulů, katastrofy n. za legislativní nejasnosti úředník vybraný senátory ze svého středu na dobu pěti dnů; čas na vykonání obětí, výběr nástupce, který svolá volební sněm atd.
Za republiky vybírán ze senátorských řad na dobu pěti dnů nebylo-li možné zvolit konsuly, popř. po vypršení úřední lhůty konsulů. Mezikrálové voleni tak dlouho, dokud nebyli zvoleni konsulové, srov. dlouhý seznam zde níže u roku 355. Z dlouhé republikánské historie známe jen několik z nich jménem: roku 509 Sp. Lucretius, roku 483 A. Sempronius Atratinus a Sp. Larcius, 462 P. Valerius Publicola, 444 T. Quinctius Barbatus, 420 L. Papirius Mugilanus, 413 Q. Fabius Vibulanus, 396 L. Valerius Potitus, Q. Servilius Fidenas a M. Furius Camillus, 392 n. 391 M. Furius Camillus, P. Cornelius Scipio a L. Valerius Potitus, 389 P. Cornelius Scipio a M. Furius Camillus, 387 M. Manlius Capitolinus, Ser. Sulpicius Camerinus a L. Valerius Potitus, 355 Q. Servilius Ahala, M. Fabius Ambustus, Cn. Manlius Imperiosus, C. Fabius Ambustus, C. Sulpicius, L. Aemilius, Q. Servilius Ahala a M. Fabius Ambustus, 352 L. Cornelius Scipio, 351 C. Sulpicius a M. Fabius Ambustus, 340 M. Valerius Corvus a M. Fabius Ambustus, 333 n. 332 M. Valerius Corvus, 326 L. Aemilius Mamercinus Privernas, 320 Q. Fabius Maximus Rullianus, M. Valerius Corvus, 298 Ap. Claudius a P. Sulpicius

291 L. Postumius Megellus a Q. Fabius Maximus, 216 C. Claudius Centho a P. Cornelius Asina, 162 L. Aemilius Paulus, 82 L. Valerius Flaccus, 77 Ap. Claudius a M. Valerius Messala, 52 M. Aemilius Lepidus a Ser. Sulpicius.


invase§ viz námořní invase

Ióannés Gaddi/Gaddés, hebr. Jochánán ha-Gaddis, "Šťastný" alias Iósépos, dyn. Židů z rodu Hasmónaiů/Hašmonaim§ 166, 160

Ióannés Hyrkános, hebr. Jehóchánán, Jochánán Hurkanus, jméno židovských králů (arab. Jahjá, č. Jan); o původu přídomku Hyrkános, Hyrkánský, viz tam§
Ióannés Hyrkános I.§ 135, 132, 129, 128, 110, 104, 103
Ióannés Hyrkános II.§ 69, 67, 65 - 62, 57, 53, 52, 48, 47, 43., 41, 40, 38, 30

Iánnés, velekněz Židů§ 333, 309

Ioannina, (pl.), klas. Ióánnína, též Janin, novořecké m., není v CSD

Ióasib§ viz Jóasib

Ióda§ viz Jaddua

Ióesdros, Joazar ben Boéthos, velekněz§ 36

 

Iofón z Athén§ 1. 510, syn Peisistratův a Tímoanassy; 2. 435, syn Sofokleův s Níkostratou, nevl. b. Aristónův

Iol, viz Mauretánie

Iolaidás z Argu§ 224 (Ol.)

Iol(l)ás z Makedonie, syn Antipatrův§ 323, 322, 317

Iólkos, m. v Thessalii§ viz Démétrias

Ión z Chiu, básník a historik§ 490, 422
Ión, s. Apollónův, praotec Iónů§ 700

Iónathan, Iannaios§ viz Alexandros I. Iannaios

Iónathan/Iónathés Apfús/Affús, tj. Prohnaný, hebr. Jónatan ha-Wawfsi, dyn. židovský§ 166, 165, 160, 159, 157, 153, 152, 150, 147 - 143, 131

Iónathan/Iónathés, saducej, př. Ióanna Hyrkana I.§ 110

 

Ióniá, Iónie, Iónové, jeden z hellénských kmenů, země v Anatolii na pobřeží mezi Kárií a Aiolidou (v semitských jazycích Jamani, Jáwán - z Iáones, Iáwones; tato označení byla vztahována i na Egejské ostrovy)§ 720, 711, 658, 655, 652, 650, 644, 628, 623, 611, 591, 560, 546, 545, 499 - 491, 469, 468, 441, 431, 407, 401 - 399, 397, 392, 391, 334, 315, 305, 297, 295, 281, 275, 218, 253, 201, 202, 191, 190, 172, 133, 85, 27

Ioppé, též Iopé, hebr. Iafo, Iaffa, m. v Iúdaji, dn. Jaffa v aglomeraci Tel Avivu§ 315, 146, 145, 30

I. je jedinou z lokalit v Palaistíně spojené s hellénskými mýthy: aithiopská Andromeda a Perseus, prapředci Hérákleovi.

Iordánés, ř. v Palaistíně, hebr. Jardén, č. Jordán, dn. arab. al-Urdun, srov. al-Urdunía - Jordánsko§ 734, 200, 182, 168, 103, 32, 10

Ios, ost. v Kykladách, ve středov. Nios, dn. opět I.§ 700

Ióséf, Iósépos z Iúdaie, z hebr. Jehósíf, "Přidal bůh (mi k dětem)", arab. Júsuf, lat. Ióséphus§ 1. viz Ióannés Gaddi; 2. syn Antipatra z Idúmaie, b. Héródův, 65, 40, 38; 3. 309, 246, syn Tobiův, o. Hyrkánův; 4. pokladník krále Héróda, 29; 5. manž. Salómy, ses. Héródovy, 29; 6. I. ben Ellem, velekněz, 36; 

Iotapé/Iótapé, jméno několika orientálních princezen a královen:

Iotapé I., dc. Artavasda z Médie (Atropatény), manž. Alexandra III. Hélia a Mithridáta III. Kommagénského, m. Antiocha III. a Iot. II. a III.§ 34, 33, 29, 20

Iotapé II. dc. Iotapé I., manž. svého b. Antiocha III.§ 20

Iotapé III., dc. Iotapy I., manž. Sampsigerama II. Emessénského§ 20 

(Iúlia) Iotapé IV. Filadelfos, dc. Iotapy II., manž. b. Antiocha IV. a ka. v Kommágéně§ 20

(Iúlia) Iotapé V., dc. Iotapy IV., manž. C. Iúlia Alexandra, ka. v Kétis v Kilikii§ 20

(Iúlia) Iotapé (VI.), dc. Iotapy V., manž. C. Iulia Quadráta Bassa§ 20 
Iotapé, dc. Sampsigerama II. s Iotapou III., manž. Aristobúla ml.§ 20, 17

Iova (gen.), etc., viz Iuppiter

Ipsos, m. ve Frygii§ 301

Irák, novověký státní útvar v Mesopotamii, viz tam

Írán, moderní státní útvar§ 775, 600, 518, 155, viz pod Persie, Peršané, Parthie, Parthové, Sakové atd. a příloha o dějinách Persie na stránce CSD s roky 776 a násl.
Do roku 1941 se stát jmenoval Persie. Íránci - jazykově a ethnicky blízké skupiny z oblasti dn. Íránu (etymolog. souvisí s Árji, Ariánou, Arjánám v Avestě kolem roku 1000 př. n. l.). Peršané tvoří jen polovinu obyvatelstva, k nimž patří ještě Ázerové, Kurdové, Arabové a Balúdžové.

Iranzu, otec k. Azy z Mannai§ 719

Írás§ viz Eirás

Irasa, země mezi Kýrénou a Egyptem, asi pozd. Marmariké§ 570

Iravádí, angl. Irrawadi, nověji Ayeyarwady, řeka v Barmě pramenící v Číně§ 175

Irej, wezír§ 730

Irmaanré Džeho§ viz Tachós z Egypta

Irike-amanote, k. Meroé§ 400

Irobastos z Egypta, protiptolemaiovský povstalec§ 186

Íros z Eryther, královrah§ 650

Irsko, řec. Ierné, lat. Hibernia, atlantický ostrov§ 250
Archeologické výzkumy v Drumanaghu, 20 km severně od Dublinu, odkryly zbytky římského opevnění z 1. až 2. st. n. l.; starší osídlení původem ze Středomoří není zmiňováno ani dokumentováno.
Z kelt. kmenů I. byli nejsilnější Dariní, Rhobogdií a Voluntií v Ulsteru, Eblanií s m. Eblana (dn. Dublin), Caucí, Manapií, Coriondí, Vodiae, Ivernií, Veliborí, Ganganí, Autiní, Nagnatae, Erdiní, Vennicnií. Kolem začátku křesťanské éry se ostrov členil na pět skupin lokálních království, krajů, tzv. five fifths, Cuíg Cuígí: Ulaid/Ulster, Midhe/Meath, Laigin/Leinster, Muma/Munster a Connacht/Connaught

Is[...] z Heliké, oikistés Sybary, možná Ísos§ 720

Ísadás ze Sparty, s. Foibidův§ 362

Ísagorás z Athén, prospartský aristokrat, protivník Kleistheneův§ 510, 508, arch. 508

Ísaios z Athén§ arch. 284
Ísaios z Chalkidy, rhétór, ž. Ísokratův a uč. Démostheneův§ 420, 343

Isara, ř. v Galliích, dn. Isere§ , 121, 102

Ísanthés z Pantikapaia, o. Argótův, manž. královny Kamasaryé§ 190

Ísanór ze Sparty§ efor epón. 430

Ísarchos z Athén§ arch. 424

Isaura (pl.), m. ve vých. Pisidii; po vyvrácení obnoveno v imperiální době v ještě skromnějších rozměrech§ 324, 322, 30

Isaurové, Isauriá nebo Isauriké, sv. část Pisidie a národ s velkou loupežnickou tradicí, hraniční území s Lykáonií a Frygií, dn. Isavriya v TR§ 78, 74, 36, 25, 19, 12, 2
Po diokleciánovských reformách se stala Isaurie samostatnou provincií v praefektuře Oriéns a dioecési asijské. Ojedinělým vstupem do dějin byla usurpace jistého Trebelliána Augusta, který se za Galliena dal Isaury provolat císařem, všichni ho však měli za náčelníka pirátů. Roku 278 n. l. obsadili I. pevnost Kremna, kde se dlouho drželi. Banditismus vydržel I. do konce starého věku a vždy byl regionálním problémem.

Zeměpisný pojem I. v imperiální době cestoval jv. k moři. Jako provincie již ležela u moře, v západní části Kilikie, v tzv. Kamenité/Drsné, Tráchejské. Prvním východořímským císařem z Isaurie byl velitel gardy Bessa Leonta I., comés domesticórum, s chetitským jménem Tarasikodissa, který se přejmenoval na Zénóna (474-491).

Iseás z Karýneie, tyr.§ 276

Ísegenés z Athén§ arch. 124

Isfahán§ viz Tabai

Ischia§ viz Pithekússai nebo Pithekússa

Ischyros z Hímery§ 516 (Ol.)

Ísiás Filostorgos, tj. Přítulný, dyn. v Kommágéně§ 130

Ísiás ze Sparty§ efor epón. 410

Isin, m. v Babylónii; II. dynastie isinsk᧠689

Ísis, bohyně, eg. Éset, Ése, manž. Osíridova§ 58, 54, 7, 1+ a viz v Bohové a svátky viiii.

Ísidóros z Charakény, zeměpisec§ 50
Ísidóros, pirát§ 72

Ísidóros, nauarchos Antiocha Velkého§ 191
Jiný Ísidóros byl kynikem z 1. st. n. l., jiný ze stejné doby z Pergamu skeptik a řečník; oba nejsou v CSD.

islám, monotheistické náboženství z beduínského prostředí západní Arábie, jedno ze tří „zjevených“, kdy jistý anonymní bůh přikázal začátkem sedmého století n. l. svému prostředníkovi, prorokovi Muhammadovi z rodu Hášimovců, aby zavedl mezi lidmi jistá nová pravidla; viz pod Arabové a Mesopotamie. 11. ledna 630 vtáhl do Makky/Mekky, 6. června 632 zemřel v domě své „nejmilejší“ ženy Áišy/Ájši. Muhammad byl synem Abdalláha ibn Abdalmuttaliba s Áminou bint Wahd (zemřela roku 577), jejímž otcem byl Wahb ibn Abd Manáf, náčelník Banú Zuhrá, jednoho z klanu Qurajšovců.

Kult se míjel s antickým světem. Jeho zbytky na severu Afriky, v Levantě a na řadě dalších míst Středomoří jeho vyznavači, muslimové, smetli. Za islámský prvek ve východořímských-byzantských dějinách lze pokládat ikonoklasmus, obrazoborectví (versus ikonodúlismos, vyznávání obrazů, které zvítězilo). Výrazným rysem mohamedánského města jsou muezini/muadhin vykřikující několikrát za den modlitku z minaretů, věží mešit. Prvním takovým kazatelem prý byl černý propuštěnec, Habešan Bilál.

Nejstarší rukopisy Muhammadova koránu/qur´án („čtení“ od slovesa qara´a, recitovat, číst; al-kitáb, písmo, kniha) obsahují velké množství aramaismů, jejichž nesprávný převod do arabštiny stěžuje porozumění jeho kanonisovaného textu. Vznik koránu totiž velmi úzce souvisel se syro-aramejským prostředím a křesťanskými a židovskými komunitami (qerjána, qirjána, syr. četba).

Nejstarší překlady koránu byly parafrázemi textu (a odborníci tvrdí, že se ani o překlad v pravém slova smyslu nemá ani cenu pokoušet). Byzantští Řekové jakýsi překlad pořídili, ale je znám pouze ze zlomků. První západní překlad (do latiny) byl pořízen roku 1143 ve Španělích na objednávku opata clunijského kláštera Petra Venerabilia několika znalci arabštiny, mezi nimiž byl jakýsi "Saracén" Muhammad.

Latinský přepis koránu byl podkladem pro několik převodů do národních jazyků a roku 1543 byl v Basileji vydán poprvé tiskem. Odtud se odvíjely další vydání renesančních "tureckých biblí".  Součástí rukopisu uloženého v Bibliotheque national de France je první Muhammadovo vyobrazení a karikatura zároveň: červeně malovaný vousatý obličej na rybím těle a tvor je označován jako Mahumeth.

Počátky islámu zůstávají zahaleny tajemstvím a závisí na religiositě badatele, jak daleko si v odhalování troufne jít. Dánská islamistka Patricia Croveová (zemřela roku 2015) s Michalelem Cookem se na základě rozboru nemuslimských pramenů a archeologických nálezů domnívali, že Muhammad nebyl ani zdaleka zvěstovatelem nového náboženství (k tomu viz nejstarší rukopis koránu pod heslem Arabové), ale spíše vůdce arabsko-židovské mesianistické sekty odvolávající se na Abrahamovu milenku Hagar a že islám byl reakcí kmenů na východořímské a perské vpády. Dnešní verse začátků islámu se podle nich zformovala až ke konci 7. století. Muhammadova Mekka nebyla žádným významným obchodním střediskem, ale nevýznamným městečkem. 
O muslimech a sektách viz také pod Mesopotamie.


Čtvrtina z asi 6, 8 miliard lidí se hlásí k islámu. Pouze pětina z nich žije v arabských státech, odkud se rozšířil po Africe a především po Asii. Jeden z pěti muslimů žije v zemi, kde je islám menšinovým kultem (údaje k roku 2001).

Expanse evropských mocností, kolonialismus a bolševická revoluce šíření islámu zastavily. Šíitská protišáhovská revoluce v Íránu (1979) a souběžná válka sunnitských Afghánců proti sovětským okupantům a domácím komunistům probudily v islámském světě silné protizápadní resentimenty.

Rychlý rozklad Sovětského svazu (1991) uvolnil opět prostor pro vyznavače Muhammadova zvěstování ve Střední Asii, jugoslávské války devadesátých let daly na Balkánu za pomoci Spojených států a Západoevropanů vzniknout dvěma státním převážně muslimským útvarům (Bosna, Kosovo), převážně agnostická Albánie bývá vzhledem k předkomunistické minulosti také mezi muslimské země zahrnována.

Od šedesátých let přicházeli do západní Evropy v širším měřítku gastarbeiteři z muslimských zemí. Frankofonní země osadila silná maghribská kolonisace, ve Švýcarsku, Německu a Rakousku se usazují muslimové z bývalé Jugoslávie a z Anatolie. Britské ostrovy se stali cílem pákistánských a indických muslimů.

Ještě v 80. letech si muslimů v Evropě nikdo nevšímal, dokud na sebe islám na sebe v devadesátých letech neupozornil svými konservativně radikálními skupinami. Vahhábité, vyznavači puritánského islámu, takto státní ideologie království saúdských Arabů, exportovali své představy do džihádu s nevěřícími, kam patří rovněž všichni muslimští sektáři včetně šíitů.

Po vyhnání Rusů z Afghánistánu a vyhlášení jedné z vahhábitských skupin kolem saúdského Araba Usámy bin Ládina války Američanům (1998), se dostal islám do středu pozornosti a jeho extrémisté se stali pro západní svět teroristy. Agrese vyvrcholila akcí Svaté úterý 11. září 2001, sebevražedného útoků unesenými linkovými letouny na newyorské věže Světového obchodního střediska a na washingtonský Pentagon, při němž bylo zavražděno na tři tisíce lidí („nine/eleven“).

Egyptský lékař Ajmán az-Zavahirí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu Afghánistánu a na severu Pákistánu. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle.

Vedle az-Zavahírího a bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sádátova vraha.

Kalifát, velký muslimský sen
O obnovení kalifátu mluvili radikální muslimové dávno před akcemi Usámy bin Ládina. Tvůrce Kajdy měl v záměru sesadit vládce arabských států, kteří kolaborovali se Západem, někde se stát „nástupcem“ Muhammadovým, kalifou.

S myšlenkou lokálních kalifátů nebo alespoň emirátů přišli po 11. září 2001 leadeři všech džihádistických skupin. Nejradikálnější z Čečenů usilovali a usilují o emirát na Kavkazu, uzbečtí legionáři džihádu v Pákistánu bojují za středoasijský emirát, Jordánec Abú Musab az-Zarkáví válčil od roku 2004 v Iráku za obnovu kalifátu, ale mesopotamský (Má bajn an-nahrajn) sunnitský emirát by stačil, podobnědžihádisté v Jemenu a Alžírsku.

V Súdánu, Somálsku a v saharských státech místní kajdisté-wahhábisté budují africký emirát, v malajské oblasti a na ostrovech Jemaah islamiyah (arab. al-Džamáa islámíja, Islámské společenství) pracuje s obratem kalifát, duchovní vůdce sedmdesáti milionů muslimských Nigerijců užívá titulu kalifa ze Sokota. Muslimské bratrstvo původem z Egypta o renesanci jedné veleříše však neusiluje.

Kalifát, chilafa, vznikl se smrtí Muhammadovou roku 632. Způsob nástupnictví rozdělil muslimy na sunnity a šíity. Šíité měli v kalifovi představitele boha na zemi, sunnité proroka. Byl hlavou obce věřících monotheistů, ummy, s titulem „velitele věřících“, amír al-mu´minín, nebo imám al-mu´minín, „vůdce věřících“.

Formálně skončil roku 1924 a od 16. století patřil tureckým Osmanům. Obnovování kalifátu, respektive vyhrožováním, že k tomu dojde, připomíná druhou polovinu devatenáctého století, kdy v Evropě a Americe řádili anarchisté a jejich mnohdy vraždící pumy usilovaly o svržení vlády kapitálu a o stržení mas k boji za sociální svobodu.

Rozdíly mezi hlavními muslimskými směry:

Sunnité důvěřují více státním institucím a legitimním nástupcům Muhammadovým, chalífům. Když nebylo prorokových příbuzných, chalífové byli zprvu voleni. Stejně jako křesťanství má i islám mnoho směrů, které se navzájem často hluboce nesnášejí. Šíité mají své označení ze šíat Alí, Alího strana, podle Mohamedova zetě, kterého prorok určil svým nástupcem a vládcem islámské říše, chalífou. Shromáždění Arabů, na němž Alí chyběl, ale vybralo Abú Bakra. Alí se neprosadil a padl v bitvě, stejně jako později jeho synové.

Šíité od Alího počítají své imámy, duchovní vůdce. Jejich výroky pokládají za stejně směrodatné jako členů Muhammadovy rodiny. To sunnité odmítají. Smrt imámů pokládají šíité za mučednickou a připomínají si je o svátku ášúrá bičováním do krve.

Ve stejný svátek sunnité ("tradiční výklad") vzpomínají na konec povodně. Šíité si myslí, že spasitel, "mahdí", už na Zemi byl, sunnité ho teprve očekávají. Šíité věří, že poslední imám odešel na věčnost, ale že se mezi lidi vrátí, aby nastal poslední soud. Než se tak stane, řídí svět v jeho zastoupení duchovní. Jediným theokratickým šíitským státem je od roku 1979 Islámská republika Írán a velké autonomie užívají jiholibanonsští šíité vedení Hizballáhem, Stranou boží. S myšlenkou božího státu ajatolláha Chomejního ale řada šíitských učenců nesouhlasí, například ani nejvlivnější z iráckých souvěrců Alí as-Sistání.

Šíité vykládají řadu právních norem jinak, například v Íránu povolují i několikadenní dohodnuté manželství, vlastně otevřenou formu prostituce. Šíité věří, že sunnité zfalšovali korán, sami proto neputují do Mekky, ale do Karbaly, kde padl jeden z imámů.


Svět evropského islámu

(vyšlo v časopisu Týden 50/03)


Islám je nejrychleji se šířícím náboženstvím v Evropě. Jeho radikální stoupenci se snaží dostat pod kontrolu souvěrce po celém starém kontinentu.


Podle odhadů z roku 1907 žilo na Zemi 230 milionů mohamedánů a tvořili sedminu všeho lidstva. Po stu letech je to téměř třetina. V Evropě byli vzácností, protože obývali hlavně Balkán.
V tehdejší mnohem větší evropské části Turecka jich žily více než dva miliony a v zemích, které se právě zbavily či zbavovaly pětisetleté turecké nadvlády, dalších 3,5 milionu (Řecko, Srbsko, Rumunsko a Bulharsko). Dnes v Evropě žije čtyřikrát tolik Muhammadových následovníků, a vyznavače koránu lze potkat dokonce na Islandu a v Grónsku, zatímco počet Evropanů se pouze zdvojnásobil.

Zlomovými okamžiky v přistěhovalectví z mimoevropských zemí do západní Evropy byl rozpad koloniálních říší Británie, Francie, Nizozemí a Belgie ve 40.-60. letech minulého století a poptávka po pracovní síle pro poválečný "hospodářský zázrak" Německa.
Liberální přístup evropských vlád, doufajících v postupnou asimilaci jinověrců, a vyšší životní standard pro proletářské vrstvy přistěhovalců daly vzniknout v řadě evropských měst silným ghettům, v nichž asimilace nefunguje.

Islámská populace Evropy zůstala z velké části na okraji společnosti. V reakci na nepřizpůsobivost přistěhovalců a nepružné sociální systémy vznikla v 90. letech v řadě zemí západní Evropy relativné úspěšná národovecká hnutí vinící úřady z tolerance vůči imigrantům a domáhající se rovnosti pro všechny obyvatele (Francie, Nizozemí, Belgie, Dánsko, Německo, Rakousko).

Naftoví magnáti z muslimského světa od sedmdesátých let systematicky podporují v Evropě islámské instituce, financují stavby mešit a intelektuálních center, v 90. letech se podíleli na obraně muslimské části Bosny proti Srbům a podporovali Albánce proti srbskému státu.
Již před osudovým útokem kajdistů proti Spojeným státům 11. září 2001, jak ukazují zjištění policistů a tajných služeb, vzniklo v západní Evropě podhoubí pro islamistické extremisty. Ještě předtím se do Evropy přenášely boje z domovských islámských států.

Francie v polovině devadesátých let čelila vlně bombových útoků alžírské Ozbrojené islámské skupiny (GIA). V Německu identifikují dvanáct islamistických sdružení s více než třemi tisíci členy. Po padesáti letech migrace do Německa je asi ze šestnáct milionů v EU v Německu asi tři miliony. Sedmdesát procent z nich přišlo z Turecka.

V Německu je 2600 islámských modlitebních středisek a dvě stě staveb, které lze pokládat za mešity („místo k položení se“). K tomu má v nejbližší budoucnosti přibýt dalších dvě stě nových.

Z německého území také vzešel první mezinárodní „protisionistický“ teror, byť poněkud jinak formulovaný: při olympijských hrách roku 1972 v Mnichově palestinští Arabové masakrovali jedenáct israelských sportovců.

Podle jisté studie EU to byli právě Arabové, kteří Evropany cíleně zatáhli do blízkovýchodního problému. Na britských ostrovech působilo šestnáct islámských organizací označených za nebezpečné. Roku 2003 tam bylo zadrženo několik severoafrických muslimů v souvislosti s výrobou smrtelně jedovatého ricinu. O dva roky později zaútočili pumovými náložemi na londýnské metro.

Belgický parlament jako první se pokusil o formální opatření proti konkrétnímu exportu zvykového práva z islámských zemí do prostředí západního liberalismu: koncem dubna 2010 jednomyslně schválil zákon zakazující úplné nebo převážné zahalování hlavy ženami (oděvy burqa pocházející z Afghánistánu a arabský niqáb se škvírou pro oči).

Podle švýcarského referenda z koncem roku 2009 se nesmějí v zemi alpských konfederovaných stavět mešity. V Německu naopak v zemských volbách v květnu 2010 v Severním Porýní-Západní Falci (NRW) nastoupila první turecká etnická partaj Spojenectví pro inovaci a spravedlnost (BIG) s plakátovaným motivem "spojovat místo rozdělovat".
Všeobecně platí, že náboženské svobody, jakých užívají muslimští přistěhovalci v Evropě, neplatí pro vyzvavače křesťanského monotheismu v převážně muslimských zemích. Koptové, kteří možná tvoří pětinu egyptské populace, jsou v zemi na Nilu pronásledováni, do Saúdské Arábie je mimo jiné zakázán dovoz bible a na veřejnosti nelze nosit znamení kříže.

Celkový počet muslimů (odhady 2000): 1,9 miliardy
Asie: 1 022 692 000
Afrika: 426 282 000
Čína: 133 100 545
Japonsko: 1 254 497
USA: 9 992 860

Islám je nejrychleji se šířícím náboženstvím
Počet vyznavačů islámu v Evropě roste nejen díky tradičně vysoké porodnosti, ale především v důsledku migrace. Nejmasivnější příliv muslimů Evropa zaznamenala v posledním desetiletí minulého tisíciletí. Průměrný roční přírůstek muslimů na celém světě je 6,4 procenta, zatímco křesťané přibývají o 1,46 procenta za rok.

Jak vzrostla populace muslimů na jednotlivých kontinentech v posledním desetileté dvacátého století:
Austrálie 257,01 %
Evropa 142,35 %
Sev. Amerika 25,00 %
Asie 12,57 %
Jižní Amerika 4,73 %
Afrika 2,15 %
zdroj: World Christian Database 2003, data z roku 2000, www. islamicweb.com



Island, o. v severním Atlantiku, srov. pod "objevy". První osídlení vikingy je z roku 874 n. l., ale první doklady o lidské přítomnosti jsou ze století třetího. U Bragdavelliru na východě ostrova byly nalezeny na různých místech tři měděné mince císařů Proba (276-282), Aureliána (270-275) a Diocletiána (274-305). Je možné, že se na odlehlý ostrov dostaly až s vikingy.

Ismaros§ viz Maróneia

Isméniás z Théb, též Hisméniás§ 1. přijal úplatek od Krále, 395, 383; 2. poslední boiótarchos, 172, 171

Ísodémos ze Sikyónu, tyr., též Isodémos§ 595, 560, 648

Ísokratés z Athén, též Isokratés§ 1. 450, 436, 420, 408, 390, 380, 377, 353, 346, 344, 339, 338, z ath. dému Erchiá, rhétór a politický myslitel; 2. arch. 201
Ísokratés Kritikos z Láodikeie Syrské, rhétór a vůdce protiřímských bouří§ 163, 160

Ísomachos z Krotónu, též Isomachos§ 508 (Ol.), 504 (Ol.)

ísonomiá, viz pod héróové§ 522

Ísos z Heliké, viz Is[...] zde výše

ísotelés, isoteleia, viz pod Athény, občanství

Ispumezá nebo Ispubarzá či Isbuparzá z Parthie, ka., manž. Sinatrukova§ 76

Israél (řec.), hebr. Jisrá´él, č. Izrael, „Bojovník boží“, pův. druhé jméno Jákobovo. Po rozdělení židovského státu (pokud vůbec někdy jeden židovský stát existoval) severní, úrodnější a celkově bohatší židovský státní útvar se sídlem v Šomerónu/Samareia, který se na rozdíl od jižní, suché a chudší Iúdy s Jerúsalémem nikdy neupnul na ryzí monotheismus. Obyvatelstvo bylo výrazněji pomíšené a multikulturní.
Viz Samareia a Iúdaia o novověkém Israeli viz pod Iúdaioi.

Issa, ost. a m. před Dalmácií, dn. Vis§ 387

Podle dějepisce a zeměpisce Agatharchida z Knidu z doby Ptolemaia Filométora víno z Issy patřilo mezi nejlepší v hellénském světě.

Issajové, ill. kmen§ 158

Issédonové, altajští Skythové, snad čín. Wu-sun§ viz tam

 

Issorion, pevnost v Lakónice§ 370

Issos, m. ve vých. Kilikii§ 333, 325
Po Alexandrovi tu mj. tábořil v září roku 51 M. Tullius Ciceró ve válce s Parthy a jejich spojenci. Druhou bitvu na pláni u zálivu zde vybojovali roku 194 n. l. C. Pescennius Niger Iústus a L. Septimius Sevérus.

Issyk-kul, jezero ve Střední Asii§ 177

Istachr, sídelní m. v Persii u Persepole§ 141

 

Istanbul§ viz Býzantion

Istolatrios z Turdetánie, kníže§ 236

 

isthmia, hry (viz tam)§ 776, 585, 583, 391, 229, 146

Isthmos, „šíje“§ 1. na Thráckém Chersonésu, 560; 2. část Chalkidiky, 750; 3. Korinthský: 628, 481, 455, 480, 426, 412, 393, 391, 315, 308, 302, 301, 228, 220, 196, 146, 86, 31 
Isthmos Korinthský, průplav napříč: kanál chtěli prokopat Periandros, Alexandros Veliký (jediný svůj záměr, který nestačil zahájit), Démétrios I. Poliorketés, C. Iulius Caesar, C. Iulius Caesar, zv. Caligula a Neró (osobně kopl motykou a odnesl první košík hlíny: rituál prvního kopnutí žije dodnes).

Prokopáván od roku 1881 a roku 1893 byly několikrát zahájené práce dokončeny: délka kanálu je 6,34 km, šířka u hladiny 23 m a hloubka vody 8 m.
Knidští prokopávali svůj isthmos, ale dokončit práce jim zakázala Pýthie (doba nezn.). Kypselos I. dal mezi obcemi Kenchreiai a Léchaion postavit průvlak pro lodě přes Isthmos, diolkos, aby nemusely obeplouvat Peloponnésos. Viz také zdi.

Istóné, h. na Korkýře§ 425

Istriá, Istrie, Istrové, lat. též Histria, Histrové, země a ill. kmen v dn. Slovinsku a Chorvatsku; v době císařské patřila k Itálii (dn. hl. m. Slovinska Ljubljana je původním sídlem Istrů jménem Emona)§ 221, 178, 177, 171-170, 7

Istrié, Istros, m. či polichnion/městečko v Thrákii, pozd. Dákii n. Skýthii sev. od Tomis, dn. Istria v RO§ 675, 657, 440, 313, 72, 61

Istros, lat. Ister či Hister, ř. Dunaj§ 775, 657, 650, 512, 429, 342, 335, 325, 292, 194, 179, 176, 168, 136, 113, 86, 72, 64, 61, 50, 45, 29, 19, 15, 14, 13, 11, 10, 2-1

Istros (kelt., srov. např. Isara) bylo pro Hellény jméno dolní části toku Dunaje, jménem Danúbios byl označován horní tok řeky, kelt. dunja, duná je snad ve Vídeň/Wien, lesní potok. U pramenů Istru bývalo keltské město Pyréné, jak praví Hérodotos, asi lokalita Heuneburg u Hundersingenu ve Württembergu. 

Iškallu z Tabal, k.§ 675

Iškur, sum.§ Adad

Iškuza, ass.§ viz Skythové

Išma'el z Iúdy, židovský protibabylónský povstalec§ 587

 

Išpaka ze Skythie, k.§ 673

Išpuini z Urartu, k.§ předmluva

Ištar, babylónsko-assyrská bohyně lásky, sum. Innana; srov. pod Atargatis§ 761, 674
Zbytky tzv. Ištařiny brány, součásti cihlových hradeb Babylónu postavených za Nabû-kudurrí-usura ii., byly Robertem Koldeweyem, který v letech 1899-1917 vykopával Babylón, poslány v osmi stech bednách do Berlína. Zlomky 811 glasurovaných cihel byly poskládány a ošetřeny v první restaurátorské dílně světa Friedrichem Rathgenem a v letech 1928-1930 sestaveny ve Státních berlínských musejích. Větší část jedné ze dvou bran však je moderní podoba.

Ištar-chundu, ass.§ viz Šutruk-nachchunte II.

Ištumegu, bab.§ viz Astyagés

Ítala, Itala, viz pod Septuáginta

Italia i Ítalia (lat.), Ítaliá (řec.), od starého řec. či lokálního označení pro býka, č. Itálie, Italikové § 775, 773, 754, 753, 730, 700, 683, 650, 600, 588, 514, 431, 422, 420, 410, 393, 390 - 387, 357, 356, 343, 338, 336, 334, 333, 330, 325, 324, 318, 315, 303, 300, 299, 288, 283, 281, 275, 274, 270, 252, 232, 230, 222, 218 - 203, 198, 194, 190, 188, 167, 125, 91 - 88, 83, 78, 77, 72, 70, 66, 64, 62

Bývala také zvána Hesperií, Zemí na západu, srov. pod Ibérií; Hellénové Velké Hellady - Ítaliótai, Ítaliótové - Federace jihoitalských hellénských městských států, koinon tón Ítaliótón; srov. též ostatní Italiky, staří obyvatelé poloostrova, hlavně její jižní části.

Poprvé se jméno Í. dostalo do názvu státního útvaru roku 393 (Helléni), podruhé roku 281 (Tarenťané s jihoitalskými barbary), potřetí roku 91 (římští spojenci). Další státní útvar s označením Italia vznikl až roku 1860 n. l.

Národy a jazyky starověké Itálie: Původ jména ITALIA, čti řec. Ítaliá nebo lat. Ítalia, zřejmě začíná u starého řeckého n. lokálního označení pro býka, ítalos (srov. latinské vitulus, tele). mýthografové hovoří o králi Ítalovi, který byl synem héróa Télegona s Penelópou, svou nevlastní matkou; Télegonos byl synem Odyssea s Kirké a když se po čase vydal hledat svého otce, v boji ho nešťastnou náhodou zabil a vzal si jeho ženu Penelópé, tvrdí západohellénská verse mýthů o osudech bojovníků pod Troiou.

Ítalos však býval ve starém věku vydáván též za syna krále Sikulů v době, kdy ještě žili na jihu poloostrova, nebo že prý byl králem v Oinótrii, což bylo původní označení pro pozdější Bruttium a Lúkánii, nejjižnější část Apenninského poloostrova a království, jehož asi předhellénští obyvatelé kdysi migrovali z Arkadie na Západ; Oinótrové byli od pobřeží vypuzováni od 8. st. hellénskými kolonisty a ve vnitrozemí podlehli Oskům a Lukánům, s nimiž se asimilovali. Součástí Oinótrů nebo jejich sousedy či od nich odtržení byli Chónové nazvaní podle m. Chóné n. Chónié, které u pozdějšího Krotónu s Petélií založil údajně Filoktétés, Hérákleův syn.

Básníci, především hellénští, říkávali Itálii Hesperiá, „Západ“, Oinótriá (srov. výše), nebo Ausoniá podle snad staršího jména Aurunků v jižní Latiu a na severu Kampánie, kteří ale dříve sídlili i v Ápúlii. Název Ítalie používali původně pouze Hellénové pro označení nejjižnější části poloostrova, pro kraje, kde na pobřeží zakládali od 8. století své osady (tzn. kontinentální část, tedy bez Sicilie, Velké Hellady/Megalé Hellas, Magna Graecia).

V republikánském období římských dějin byla za Itálii považována pouze střední a jižní část poloostrova, tedy země na jih od linie říčky Rubicó (řec. Rubikón; na hranicích mezi Umbrií a Cispadánskou Gallií a kraji severně od dnešního Rimini) a od severních hranic Etrúrie (hřbety severního Ápennínu).

Alpy, Ligurie, celé v podstatě keltské Popádí (Gallia Cisalpina, tj. Gallia Trans- a Cispadana), Venetie a Istrie se staly integrální součástí římské Itálie až v posledním století př. n. l., resp. až z doby Augustovy: roku 42 bylo k Itálii připojeno Popádí a roku 7 byla celá Itálie rozdělena do 11 správních krajů, oblastí, regiones, i když jich historicky bylo 14 (obdobně bylo Město Řím tehdy rozděleno na 14 obvodů).

Těmito kraji byly: 1. Latium a Kampánie, 2. Ápúlie s Kalabrií, 3. Bruttium a Lúkánie, 4. Samnium, 5. Pícénum, 6. Umbrie, 7. Etrúrie, 8. Aemilie (dřívější Předpádská Gallie, Gallia Cispadána, kraj na jih od Pádu; název podle rodu Aemiliů, který se o pořímštění tohoto keltského kraje zasloužil nejvíce, neboť patřil do jeho klientély - M. Aemilius Lepidus a M. Aemilius Scaurus např. stavěli a opravovali Aemilijskou silnici, via Aemilia, prodloužení Fláminínské z Arimina do Bonónie), 9. Ligurie, 10. Venetie s Istrií (Histria) a 11. Zapádská Gallie (Gallia Transpadána), dnešní Lombardie.

K větší změně pak došlo až za Diocletiána a Constantína, kteří říši rozdělil na dvanáct administrativních praefektur a jedna z nich se jmenovala italská (praefectura Italiae) a dělila se na tři dioecese (řec. dioikésis, lat. dioecésis) Italia, Illyricum a Africa. Do dioecésis Ítaliae patřily ještě ostrovy Korsika, Sardinie, Sicilie a v Alpách Raetie (Tyroly a část východního Švýcarska; srov. stoletý spor Rakouska s italským státem o Jižní Tyroly).

Pro účely fiskální byl Apenninský poloostrov rozdělen na oblast severně od linie etrúské Pisae - pícénská Ancóna (Ítalia annonária) odvádějící daně do Mediólána, kde sídlil císařský dvůr, a na oblast jižně od uvedené linie (Ítalia urbicária), která odváděla daně do Říma.

Apenninský poloostrov byl co do ethnického složení obyvatelstva velmi pestrý a také lidnatý. Na severu, jižně od Pádu, žili Ligurové, jejichž původ býval a bývá spojován s Kelty či Ibéry, nebo jsou označováni za zbytek autochthonního obyvatelstva. Venetové (od nich dn. Benátky) bývali označováni za kmen thrácký a východně od nich žijící Histrové, Istrové, patřili do velké rodiny illyrských kmenů. S postupným příchodem Keltů (lat. Gallů) do severních částí Itálie od 6. a 5. století se všechny tři národní skupiny pokeltšťovali.

Jižně od Apenninského pohoří až po Latium se od 10. století v několika vlnách usidlovali Etruskové, kteří do Itálie přišli pravděpodobně z maloasijské Lydie. Jejich východními a jižními sousedy byli Umbrové, Latínové a sabellské kmeny, k nimž se vedle Sabínů-Sabellů počítali ještě Marrucínové, Paelignové, Marsové, Aequové, Hernikové (oba kmenové svazy obývaly spolu s Latíny a Aurunky Latium), Vestiniové, Pícéni (Pícéni a Praetuttiové) a silní Samnité, k nimž se počítali také Lúkánové a Bruttiové na jihu poloostrova, ve vlastním Samniu pak Frentánové, Sentrové, Hirpínové a Caudínové. Na území Kampánie po splynutí místních Osků s pronikajícími Samnity vznikl národ Kampánů zdevastovaný později Římany.

Ápúlii a starověkou Kalabrii obývali Messápiové, Sallentinové, Daunové, Poediculové (či Peuketiové) a Iápygové, vše zřejmě kmenové svazy illyrské, které se někdy v historické době přeplavily přes Jaderské moře.

Posledními příchozími do Itálie byli kolonisté z mateřské Hellady na jihu poloostrova. Na rozdíl od celého západního Středomoří se na území Itálie (a pobřeží Gallie) nikdy neuchytila foinícká kolonisace ani jiný semitský jazykový prvek.
Všem těmto kmenům, kmenovým svazům (či národům a nárůdkům) střední a jižní Itálie se v moderní terminologii říká Italikové (slovem Ítaliótai, Italióti, se kdysi ale nazývali italští Hellénové a měli dokonce svou federaci, viz zde výše).

Latinové podle domácí tradice prý vznikli spojením domácích Aboriginů, kterým v době, kdy do země údajně přišel Aineiás (lat. Aenéás) Trojský, kraloval jistý Latínus a Rutulů, kterým vládl Turnus. Aineiás znepřátelené kmeny spojil v jeden a dal mu podle padlého ve válce jméno Latínové (Latíní). Aineiás pak podle údajů tradičních starých chronografů zemřel roku 1181, tři roky po zničení jeho rodného Ília, viz tam.

Jazykově patřila celá Itálie s výjimkou Etrusků do indoevropské rodiny. Vedle illyrské a keltské větve jazyky tvořily ještě větve latinsko-faliskou (podle poetruštělých Falisků na jihu Etrúrie v sousedství Latia, hlavním městem Falerií) a osko-umberskou. Latinští Římané svým jazykovým příbuzným ale nerozuměli a úměrně svým vojenským úspěchům ani nepotřebovali: v průběhu 2. a 1. století se latina stala jazykem celé Itálie a všechny ostatní jen lokálními, což byl osud i etruštiny.

Ítalica, viz Corfínium

Ítalos, mýth. k., s. Odyssea s Kirkou a viz další možnosti, manž. Élektry, dc. Latínovy§ 753, 534

Itamanés či Itamenés z Persie, hodnostář§ 427

It’ámar ze Sáby, k.§ 720, 715

Itanos, m. na vých. Krétě§ 631, 145

Ithagenés ze Samu, o. Melissův§ 441

Ithaké/Eiréné, milenka Ptolemaia Fyskóna§ 145

Ithaké, Ithaka, o. u západního pobřeží Kefalonie, není v CSD
V klasickém období a v hellénismu téměř nezmiňována. Mykénské sídliště, bájné království reka Odyssea. Roku 2010 oznámeno, že archeologové z university v Ióannině odkryli "palác" o třech místnostech se schodištěm vysekaným ve skále a keramikou z asi 8. století, doby Homérovy. Vědci přišli z domněnkou, že jde o Odysseovo sídlo, což bylo okamžitě všeobecně zavrhnuto.
Již předtím byla vyslovena domněnka, že ithacké království neleželo na Ithace, ale na kefalénském poloostrově Paliki, který býval ostrůvkem se starověkým městem Palé (Brit Robert Bittlestone, 2005).

Ittoba’al, Ithoba’al I., k. v Sídónu a Tyru§ 887
Ithoba‘al II., k. v Sídónu§ viz Tuba‘al II.
Ithoba‘al III., k. v Sídónu§ viz Tuba‘al III.

Ithómé, h. v Messénii, opevněné sídlo§ 728, 724, 667, 464, 460, 370, 315, 215

Itius portus či Iccius, neznámé polohy§ 54 a viz pod Morinové

Itoku, jap. mýthický císař§ 585, 447

 

Itti-ilí, ass. velitel Nippuru§ 623

Itti-Marduk-balátu z Babylónu, velekněz Mardukův§ 127

Itúraioi, Itúraiové, aramaisovaný arabský kmen sídlící od Dekapole až k Eufrátu§ 135, 103, 85, 84, 40, 36, 32, 30

Ityké, viz Utica

Iuba (lat.), Iúbás (řec.), Jub‘ai (pún.), jméno dvou králů z numidského rodu:§
Iuba I., k. Numidie, syn Hiempsalův a o. Iuby II.§ 62, 60, 50, 49, 47, 46
Iuba II., k. Mauretánie, syn předešlého§ 50, 25, 2

Iúdaiá, Iúdaioi, království Jehúdá, Júda či Júdá, Jehúdi, lat. Iúdaea, č. Júdea, Júdsko, Židé (české označení z ital.)§ 773, 737, 735, 732, 728, 705, 699, 623 - 622, 617, 610, 609, 608, 602, 597, 596, 587, 562, 560, 538, 458, 445, 433, 420, 333, 320, 309, 291, 218, 212, 190, 173, 167 - 159, 147 - 141, 135, 132, 131, 129, 104, 103, 101, 84, 76, 57, 55, 53, 48, 47, 42 - 40, 38 - 36, 30, 4, 2

V perské době byla autonomní chrámová občina označována slovem Jehúd (jhd), jak vyplývá z mincí z konce 5. st., které s tímto nápisem kopírují athénskou ražbu s obrazem Pallas Athény (!) anebo z pozdější stříbrná drachma, ze začátku 4. století, kde na obversu gorgoneion, na reversu lev na krávě s písmeny JHD; srov. též pod Palaistíné, Israél, Jerúsalém atd.

Obvykle se dnes v židovské tradici slovem Hebrejci, Ivrim, označují beduinské skupiny před tím, než dobyly a obsadily Kanaán-Palaistínu koncem 2. tisíciletí (pokud k dobývání vůbec došlo); odtud se Ž. až do konce babylónského exilu nazývají Israélity, Jisre´elim. Výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israél, č. Izraelci. Jméno je podle patriarchy Jákoba, který si je změnil na I., a proto je obrat používán i jako označení pro veškerou židovskou obec: potomci Jákobovi.

Israélci se původně členili do dvanácti klanů/kmenů, deset jich tvořilo v letech 933 až 722 severní království, viz rok 722, 933 a 1108.

Seznam iúdských (dva kmeny) a israélských panovníků a alternativy viz Dynastové I. v příloze. O Židech v Mesopotamii viz pod Mesopotamie, o antisionismu popř. antisemitismu viz pod diasporá.

Slovo Hebrej bývá někdy dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. 'Apiru, zahrnutých kdysi mezi Hyksy s významem bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři, později vojenské aristokracie v Palaistíně. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny ('pr) do akkadštiny: chapiru je cizinec (jako společenská vrstva), SA či Sa.GAZ.

Jméno J. pochází od potomků čtvrtého syna Jákobova jménem Jehúda, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil království Júdu. O řevnivosti chudší a nevýznamné Iúdy vůči bohatšímu Israélu viz CSD a s. v. Israél.

Odhaduje se, že v 1. st. n. l. před pádem Jerúsalému roku 70 n. l. žilo v diaspoře, viz tam, stejně nebo dokonce více Židů než v rodné Júdě, většina na území římské říše. Novověká spekulace o tom, že by šest procent až desetinu veškeré mediteránní populace tvořili v 1. st. Židé, zavání iósépovskou propagandou - spásou v komplexu méněcennosti; srov. pod otroci.

Tvrdívá se, že kolem začátku našeho letopočtu mohlo být až osm milionů Židů, z nichž naprostá většina žila na území římské říše. O finančních možnostech Palaistíny a tedy svým způsobem také o velikosti populace viz na konci tohoto hesla.

Diasporní Židé z celé římské říše i palaistínští platili roční církevní daň, korbán, řec. korbanás, do Jahweho chrámu v Jerúsalému ve výši jedné didrachmy v tyrské ražbě neboli dvou denárů. Že to fungovalo, dokládá již spor z doby Ciceronovy o zákazu vývozu peněz/zlata z církevní daně, věci pro svět hellénský a románský neznámé, z provincií. Korbán/karbán bylo původně označení pro "přibližování (k bohu)", tedy oběť.

Náboženskou povinností Židů bylo se alespoň jednou za život do chrámu podívat. Po roce 70 n. l. peníze na chrám platili do římské pokladny jako fiscus iudaicus, ale peníze šly na účely Iovova chrámu v Římě.

Vedle chrámového tributu platili obyvatelé Palaistíny stejně vysoký příspěvek na kněží, dva desátky z úrody, ze stovky denárů pětina připadla na osivo, třináct šlo Římanům a v rukách po všech daních a dávkách zůstalo cca. 44 denárů, necelá polovina.

Oblíbeným městem diasporních Židů byla egyptská Alexandreia, kde žili ve dvou z pěti čtvrtí a tvořili stát ve státu: jejich ethnarchés byl státem uznaným vůdcem národa, měl soudní práva nad svou komunitou, vydával vyhlášky. Druhým hellénským státem se silnou židovskou obcí byla v římské době Kýréné (srov. rok 320 a zde níže).

Od okamžiku, kdy se Palaistína stala součástí seleukovské říše (po roce 200), se novým centrem židovské diaspory stala Antiocheia na Orontu. O dvě staletí později tu došlo k odtržení křesťanství, původně židovské sekty, od judaismu, a překročení stínu jedné ethnické komunity.

Od dob pokoření severního židovského státu Israéle roku 722 a zrušení jižního státu iúdského o téměř sto čtyřicet let později židovská diaspora vedla několik směry. Doložena jsou osídlení v Ninive a v médských Rhagách. Nejprve do Assyrie a Babylónie (Nabû-kudurrí-usur ii. je usazoval v různých městech Babylónie, v Babylónu, Nippuru), za Peršanů po roce 539 zřejmě i do Anatolie (Lýdie).

Autonomní sídla v Babylónii byla Ambár, Súra a Pumbeditha s náboženskými školami, které se udržely do poloviny 11. století n. l.

V tomto prostředí mimo jiné vznikl psaný soubor zvyklostí a zákonů talmud ("učení") tvořený mišnou ("opakování") a jejím doplňkem gemarou ("dokončení"); konečná redakce „babylónského“ talmudu (vedle „jerúsalémského“, c. 350 n. l.) je z doby kolem roku 500 n. l. Předpokládá se, že v Mesopotamii po roce 539, kdy Židé dostali od Peršanů možnost vrátit se do Palestiny, většina zůstala v úrodných krajích Meziříčí. • Rozsáhlá sbírka zvykového práva dostala knižní index anglický a hebrejský teprve na konci roku 2011 v New Yorku. V jordánském Ammánu vyšel roku 2012 dvacetisvazkový překlad talmudu z aramajštiny do arabštiny (cena: 750 USD). Soubor pořídilo devadesát muslimů a křesťanů. V Káhiře v letech 2007-2009 vyšel překlad mišny tory z hebrejštiny do arabštiny.

Artaxerxés III. poslal řadu židovských rodin z Mesopotamie kolonisovat kaspickou Hyrkánii (odtud přízvisko Hyrkánský u dvou makkabejských vládců, viz tam). O anatolské kolonisaci Antiocha III. viz rok 212: protože tehdy nevládl Palaistínou, židovští kolonisté, pokud je zpráva pravdivá, mohli pocházet z Babylónie.

V hellénském světě patřili Židé mezi Orientálce s vnitřní náboženskou samosprávou. Autonomie volby vlastních kněží a jistou daňovou a hospodářskou nezávislost měly také babylónské, anatolské a syrské chrámové občiny. Vylidňování řady zemí ve Středozemí, např. právě velkých území Anatolie, posilovalo židovskou diasporu.

Hellénská liberálnost na východě netrvala na úplné integraci jinověrců, na západě Mediterranea se židovské komunity v rané imperiální době vyskytovaly celkem vzácně (srov. pod svoboda slova).

K vylidňování vedly četné války, občanské rozbroje a tíživá hospodářská situace. Hellénové z klasických oblastí odcházeli raději na východ, kde dostávali půdu od Seleukovců. Mithridátovské a římské občanské války vylidnily velké části Hellady, Malé Asie, ale i Syrie a noví vládci dávali osadnická práva i všem Nehellénům. Později se například židovské komunity v těchto oblastech stávaly objektem šíření nového monotheistického kultu.

Židé byli v polytheistickém prostředí postiženi misionářským komplexem šíření jediné správné pravdy, který později přešel a splynul v křesťanské neodbytné horlivosti. Asi jediným úspěchem židovského misionářství však bylo to, že začátkem 8. století přestoupil na judaismus chán turkického národa Chazarů u Kaspiku Bulan. Bez přičinění misionářů se dal roku 1919 v obci Abayudaya v Bagandě v Ugandě obřezat náčelník Kakungulu se synem a prohlásil své panství za židovské. Několik stovek Uganďanů svou židovskou identitu udrželo dodnes. 

Soužití polytheistů s monotheisty nikdy nefungovalo. Ještě v první polovině třetího století n. l. zdůrazňuje historik Kassios Dión/Cassius Dio, že se Židé "liší od ostatního lidstva ve všech detailech života a hlavně že neuctívají žádné z obvyklých (rozumí se: Hellénům a Římanům) bohů, ale prokazují hlubokou úctu pouze jedinému božstvu. Nikdy neměli," jak pravil Dión, "žádnou jeho sochu ve vlastním Jerúsalému, ale věří, že je bezejmenný a neviditelný, uctívají ho nejzvláštnějším způsobem na světě. Postavili mu velmi velký a krásný chrám...".

Styčným jazykem Židů v diaspoře byla řečtina, a to i v Římě. V Mesopotamii a dále na východ, v Íránu a Indii to byla aramejština, jazyk všech, kdo provozoval dálkový obchod. V synagógách se kázalo řecky v duchu Septuaginty, řečtina byla v celém hellénském světě styčným jazykem Židů.

Diasporní komunity řídili archonti (též funkce čestná), kollegiu předsedal gerúsiarchés, synagógu řídil archisynagógos. Nejstarší známá synagógé fungovala v době kolem roku 225 př. n. l. u Alexandrie, největší vykopaná v Dúře-Európu s datem 244 n. l. s freskami s biblickými náměty, viz pod Dúra. Místně se několik komunit spojovalo ve svazy s ethnarchem či patriarchou v čele (odtud pozdější křesťanská praxe).

Přes jazykové splývání s okolím udržovali Židé jahwimus a v podstatě platí, že půl tisíciletí od začátku „babylónského zajetí“ měli komunity po celém světě.
Jerúsalém se snažil přebudovat v hellénistické město Héródés Veliký. Vystavěl divadlo (zřejmě jedním z prvních Židů, které známe v Itálii jménem, byl za Neróna herec Alitúrus) a amfiteátr, ale v divadle ho málem teroristé zabili. Sebasté/Samareiu vystavěl jako kopii hellénské polis s chrámem Rómy a Augusta, v Kaisareji Přímořské, sídelním městě římské správy, byli Židé dokonce v menšině (stavěna od roku 22 př. n. l.).

Héródés organisoval stát a vojsko podle seleukovského vzoru, stavěl pevnosti (Jericho, Masada nad mrtvým mořem v Idúmaji, Héródion západně od Mrtvého moře) a dbal na representaci: byl jediným z židovských vládců, který dosáhl věhlasu námořního – doprovázel svým loďstvem z Kaisareje Maritímy, Přímořské, do Pontu M. Agrippu a cestou obdarovával hellénská města v Anatolii.

Když roku 4 př. n. l. zemřel Héródés Veliký, byl posledním v řadě hellénistických vladařů nad Palaistínou s královským titulem, který se dokázal prosadit proti svému okolí, přežil také Antónia s Kleopatrou, udržel se za Augusta. Jeho syn Hérodés Archeláos o královské diadéma ani nežádal a roku 6 n. l. ostatně musel odejít do vyhnanství do gallské Vienny.

Prvními císařskými prokurátory nad júdskou tetrarchií byli od roku 6 n. l. Cópónius, od roku 9 n. l. M. Ambivius, od roku 11 Annius Rúfus, od roku 14 Valerius Grátus a od roku 26 Ti. Pontius Pílátus (do roku 36), slavný z Ježíšova mýthu.

Židovští radikálové, zélóti, aram. gan´an, hebr. gana, pořečtěle kanaios, se nikdy s římskou nadvládou nesmířili, jako se nikdy nesnesl židovský theokratický stát s hellénským občanským. Zatímco židovská elita se za ptolemaiovské i seleukovské vlády hellénisovala, proletariát a venkov se radikalisoval.

Aby mohli majetní a vzdělaní Židé mezi hellénskou populaci, dávali si chlapci operačně restaurovat uřezanou kůži na přirození (leipodermos, srov. pod obřízka) a rodiny kultovní rituál, který se stal národním symbolem (ani zdaleka však ojedinělým) zrušily: jejich děti mohly pak bez posměchu cvičit v palaistrách a gymnasiích, směly na stadiony.

Naopak vládce Adiabény Izatés II. bar Monobazos a jeho matka Helené, žena Abgara z Edessy, konvertovali za Claudia na júdaismus a král se dal i obřezat. Stal se tak zřejmě prvním významnějším proselytou dějin a Adiabéné postupně druhým státem s júdaismem jako většinovým kultem.

Mattathiás, zakladatel dynastie Hasmónajů (zemřel roku 166), zabil Žida za to, že odpadl od monotheismu a chtěl prý i obětovat (za vzor si vzal biblického Pinchase/Pinhase, monotheistického „prateroristu“, viz pod Móše). Nebyl za vraždu potrestán a zřejmě to je první doklad nadřazení fanatického monotheismu nad právo.

V Palaistíně byl rozšířen lidový banditismus, proticizácký terorismus a hellénští a jiní obyvatelé se drželi při svých sídlech. Napadali je sícárií, „dýkaři“, jak se jim tradičně latinsky říká (řecky zélótes, viz pod terorismus).

Iúda Galilejský zřejmě jako první ze „síkáriů“ udělal z bojů s okupanty náboženskou povinnost, svatou válku. Prvním vyhlášeným teroristou byl Eleazar ben Dinaj, který v Palestíně řádil od Tiberiových dob a dopaden byl roku 53 n. l. místodržitelem Antóniem Félixem a poslán do Říma na smrt.

V Kaisareji Přímořské byla za Pontia první demonstrace „občanské neposlušnosti“: Židé si na pět dnů a nocí lehli kolem jeho residence a nevstali, dokud nezměnil své rozhodnutí o umístění vojenských standard s orly v Jerúsalému.

Když roku 39 údajně dostal císař Gáius nápad postavit v Jahweho chrámu v Jerúsalému Iovovu či Diovu sochu, ale podařilo se to prý rozmluvit syrskému místodržícímu P. Petróniovi a tetrarchovi Héródovi Agrippovi I. (první z židovských vládců, který razil minci s vlastním obrazem).

V Alexandreji se jinak relativně klidné multiethnické soužití (srov. ale ethnické tábory za Ptolemaia VII.) změnilo s příchodem Římanů: na rozdíl od Hellénů a Egypťanů se postavili Židé na stranu Caesarovu. Egypťané nesnášeli židovskou protiegyptskou propagandu o útěku Mojžíše/Móýsés-Móše (viz tam) s Židy z Egypta a např. Manethón kontroval jinou versí mythu: Židé zakleli Egypt morem a nemocemi.
Za Gáia už vřela métropole na Nilu sváry mezi Židy a Hellény s Egypťany, město se v podstatě rozdělilo.

V srpnu roku 38 n. l. došlo k prvním velkým protižidovským bouřím v Alexandrii, k ničení synagóg a čtvrtí, kde žili Židé v menšině. Vystěhovali se tehdy prý všichni alexandrijští Židé do jedné čtvrti na Nilu a bylo z toho prý první přelidněné ghetto (výraz je novější, snad z benátské italštiny od "geto", slévárna; v Maroku se židovská uzavřená sídliště nazývala al-malláh/malleh, c. "soliska", a to podle lidového výkladu poněvadž tam byly Židům údajně dávány k nasolení hlavy popravených). Vůdcem protižidovských násilností byli Ísidóros a Lampón; dokonce císaře Claudia označovali za položidovského bastarda, za což byli oba popraveni. Claudius ovšem také vydal edikt, aby Židé v říši „nepohrdali bohy ostatních národů“.

Ve vypjaté atmosféře vzájemné nenávisti pobyli 6. gorpiaia, tedy asi 24. září roku 66 n. l., židovští radikálové v Jerúsalému Římany a ještě téhož dne, ne-li současně, povraždilo hellénské obyvatelstvo Židy v Kaisareji. V Damašku byli Židé zavřeni do gymnasia a později pobiti (první užití sportoviště k likvidaci odpůrců mimo Alexandreji, srov. rok 80 a pod stadion).

Podobně dopadlo menšinové židovské obyvatelstvo v hellénisovaných městech Askalónu, Skythopoli, Gadarách, v syrské Ptolemáji, Tyru (nikoli však ve velkoměstech Antiocheji, Apameji a Sídónu). Citlivá egyptská Alexandreia také reagovala prudkými nepokoji.

Události roku 66 nastartovaly válku Židů proti Římanům (trvala lokálně do roku 73) a z historického hlediska byly zřejmě prvními většími bouřemi proti jednomu celému ethniku, jimž se v novověku říká východoslovanským výrazem pogromy.

Theorie „viny Židů“ je však starší než křesťanství. Římský historik Tacitus ve svých Historiích podává ještě starší hellénistické podání, podle něhož byl Móýsés z Egypta vyhnán, protože prý „to lidské pokolení jako odporné bohům (genus hominum ut invísum deís)“ způsobilo v zemi mor.

Po roce 70 n. l. židovská protiřímská povstání propukala do roku 352 n. l., kdy Židé v Dioskaisareji v Palaistíně pobili posádku a zvolili si králem člověka jménem Patricius. Potlačeno Konstantiem Gallem.

Židovští radikálové v Kýréně, na Kypru a v Egyptě zahájili za Tráiánových parthských tažení roku 115 novou protiřímskou a protihellénskou válku trvající nejméně tři roky, druhá válka židovská. V Kýréně si zvolili králem jistého Andreu s přívlastkem Lukuas (tedy: „z Lykie?). Židé prý vyvraždili všechno nežidovské obyvatele v provincii a Kyrenaika se už nikdy později nevzchopila; nepomohlo, že tu Traianus a Hadrianus zakládali osady pro veterány. Bylo to prý 220 tisíc obětí a Cassius Dio zaznamenává, asi přehnaně, že Židé maso svých obětí vařili, odívali se do jejich koží, pomazávali se jejich krví, rozřezávali lidi pilou na půlky, předhazovali šelmám a nutili je bojovat v aréně.

Andreás po porážce povstání vpadl do Egypta a řádil v okolí Alexandrie, 13. října 115 bylo povstání potlačeno. Povstání na Kypru vedl jistý Artemión, Židé mimo jiné vyvraždili město Salamínu s okolím, prý s 240 tisíci obětmi. Potlačil Q. Marcius Turbo (jeden z posledních známých Marciů) a Tráiánus pak zakázal pod hrozbou trestu smrti Židům na ostrov vstupovat, a to dokonce v případě, že by jejich loď před pobřežím ztroskotala v bouři...

Roku 116 povstali proti Tráiánovi mesopotamští Židé věrní Parthům a podporu měli z Adiabény, kde vládla dynastie, která se přichýlila k júdaismu. Potlačil to Mauretánec Lusius Quiétus (první „plukovník“ černé pleti?), který se roku 117 stal guvernérem Iúdy, kde potlačil další vzpoury, které s sebou přinesli uprchlíci z Kýrény a Egypta (viz pod Maurové).

Centrem mesopotamských Židů byla v prvním století n. l. Nehardea n. Nearda/Naarda (pl.) na Eufrátu západně od Ktésifóntu. Za parthského krále Artabána III. dostali pro město autonomní práva bratři Chasinaj a Chanilaj (stav trval patnáct let). Město vyvrátil a srovnal se zemí roku 262 Odainathos Palmýrský, protože v nových poměrech po konci parthské vlády drželi Židé při Peršanech. Platilo to i pro dobu Muhammadovu, kdy se Židé ve válce persko-východořímské drželi Peršanů, Arabové Byzantinců (císař Hérákleios 610-641).

Při masovém vyvražďování polytheistické populace přišlo na Kypru o život prý 240 tisíc obyvatel, v Kýréně na 220 tisíc, v Židy obklíčené Alexandreji naopak egyptské a hellénské obyvatelstvo pobilo všechny Židy. Zélóti na čas operovali až v Palaistíně a Mesopotamii. Zřejmě chtěli založit nové židovské království, ale na začátku Hadriánovy vlády Římané severní Afriku pacifikovali. Lze říci, že novověká označení sionismus a antisionismus pro židovský nacionalismus a jeho odpůrce se obsahově zrodila před vzrůstem křesťanského živlu v Alexandreji a v severní Africe; více viz diasporá.

V Alexandrii a okolí a v Levantě zřejmě někdy v této době začal vzrůstat prvek křesťanský a júdaismus se pozvolna dostával mezi židovskou populací a dalšími ethniky do menšiny. Ovšem odhaduje se, že za Diocletiána, posledního z velkých pronásledovatelů Ježíšova náboženství, bylo v římské říši tak patnáct procent křesťanů. Křesťané se v Alexandrii a Antiochii stali nesmiřitelnými odpůrci júdaismu. Pronásledování křesťanů ve třetím století se naopak júdaistů netýkalo, ani je nezaujal prudký nástup hornoegyptského mnišství.

Když se Hadriánus rozhodl na místě Jerúsaléma založit římskou kolonii Aelii Capitólínu, Židé povstali znovu. Odpor však začal už mimo jiné zákazem znetvořování těla včetně obřízkou (první vojenské operace v Júdě roku 128), hnutí za Nový Jerúsalém se města zmocnilo někdy po roku 130. Poslední židovská válka starověku trvala v letech 132 až 135 a vedli ji kněz Eleazar a náčelník banditů Simón zvaný Syn hvězd, Bar koch(e)ba n. Simón bar Kozeba. Bar Kochba bylo bojové přízvisko „Syn hvězdy“ neboli mesiáš.

Město bylo dobyto ve stejný den jako roku 70, tedy asi 24. září 135. Povstalci razili stříbrné a měděné mince s datací 1. až 3. roku „osvobození Israéle“. Císař zakázal Židům vstup do bývalého Jerúsaléma, jeho okolí se vylidnilo; celá provincie prý přišla na šest set tisíc lidí. Zajatci prý byli prodáváni v Hebronu a v Gáze po tisících a tržní lokalitě se po staletí říkalo „Hadriánův trh“.

Židům císař zakázal v městě a okolí žít, což platilo pro zbytek polytheistické éry. Teprve roku 638 se směli vrátit, po dobytí města na Východořímanech Araby kalífou Umarem.
Sanhedrin se po válce přestěhoval do Béth Šeárím, od asi roku 200 Tiberias. Po zániku chrámu zanikl také velekněžský úřad. V čele velerady stál za Héróda Velikého farisej Hilel/Hillél rodem z Babylónie a když ji král zrušil, založil učenec v Jamné učení, dílo završené jeho vnukem Gamaliélem I.

Po zničení Jamné odešla škola do Bejt Šeárím, pak do Seforidy, Dioskaisareje a Tiberiady. Již za Domitiána se hlavy společnosti titulovali jako ha-násí, kníže. 20. října 415 dekretovali křesťané Honorius s Theodosiem II. zákaz stavby synagog, přestup na judaismus a držet v židovských rodinách křesťanské otroky. Raban Gamaliél VI. a známý lékař byl zbaven úřadu židovského patriarchy v Palestíně a asi roku 425 poslední z násíů, dědičných „knížat“ z rodu Hilelova, zemřel. O čtyři roky později byl úřad Theodosiem II. zrušen zcela a jeho prostředky propadly císařské pokladně.

Městu vrátil jméno až Constantínus I. Země se přestala jmenovat Iúdaiá, do úsu se vrátilo staré (Syria) Palaistíné. Je pozoruhodné, že za všech židovských válek nedošlo k žádné polní bitvě; Židé bojovali většinou guerillovým způsobem. Aelia Capitolína „vydržela“ dodnes, protože půdorys dnešního starého Jerúsaléma je z hadriánské doby. "Kapitólská Aelie" byla tehdy vystavena podle všech hellénisticko-římských provinčních standardů s rovnoběžnými širokými dlážděnými hlavními ulicemi, representativními úředními domy, s lázněmi atd.

Klid nebyl ani pak a střediskem protestů se stala Galilea. Na venkově byl rozšířený rozsáhlý banditismus a římské legie na uchování pořádku v Palaistíně zasahovaly ještě za Antónína Pia, který povolil obřezávat syny židovského rodiče, nikoli však proselytů, a L. Septimia Sevéra, kdy byl v Palaistíně lapen bandita jménem Claudius.

Jistý Patricius se za Constantia II. (337-361) prohlásil roku 352 v Palaistíně židovským králem. Iúliánus chtěl dát obnovit chrám v Jerúsalému, ale začali prý na tom místě unikat zemní plyny, tak toho jeho lidé nechali.
Větší křesťanské protižidovské bouře jsou z roku 388, kdy byla v Římě spontánně vypálena synagóga, a v Kalliníku na Eufrátu, kde křesťany vedl jejich biskup.

Když Chosroés vpadl do Syrie a Palestiny, Židé pod Benjamínem z Tiberiady se přidali na perskou stranu. Když východořímský císař Hérákleios roku 629 dobyl Jerúsalém zpět, přikázal všechny Židy v říši pokřtít. V letech 636 (bitva na Jarmuku) až 640 dobyli Syrii a Palestinu Arabové a júdaismus zmizel v oceánu kalífátu.

Arabskou vládu Židé v Orientu vítali. Do Muhammadovy doby ovládli oasy celého severního Hidžázu (např. Chajbar) a muslimové je donutili platit roční tribut, džizja, za což je noví pánové chránili. Viz pod Arabové a zde níže.

Závěrečná redakce 24 knih hebrejského Starého zákona byl rovněž završena až za Arabů v tak zvaném Aleppském kodiku (vulgo keber Aram Cova, "koruna Aleppa"; aram. označení pro Halab-Aleppo je Aram-Zobah). Písař Šlomo ben Boja'a (Boyaa) z Tiberiady ho po roce 950 n. l. přepsal na 491 pergamonový list, "editorem" byl učenec Aaron ben Ašer, který ho v Jerúsalému opatřil komentářem.

Po dobytí města křižáky roku 1099 se kodex dostal do židovské komunity ve Fustatu u Káhiry, kde mimo jiné ho používal učený lékař a mudrc Móše ben Maimon vulgo řecky Móýsés Maimonídés (zemřel roku 1204). Neznámo jak putoval rukopis do syrského Aleppa a v prosinci 1947 zmizel při požáru synagogy. Roku 1957 byl přes Turecko prodán do Israele a roku 1958 se dostal zpět do Jerusaléma, ale chybí mu 196 stran.

První skupina n. obec Židů v Římě je doložena roku 139 př. n. l., kdy jsou Židé jmenovaní mezi vypovězenými astrology. Do Města se zřejmě dostali jedinci mnohem dříve, snad už jako zajatci z válek s Antiochem III. V Iuvenálově době měli však už propachtovaný pozemek pro synagogu na místě, kde se mýthický král Numa Pompilius scházel se svou přítelkyní nymfou Égerií. Básník satir znal dobře židovské reálie a vypráví je v souvislosti s jinými mimoitalskými kulty, což svědčí o rozšíření júdaismu v Římě na přelomu prvního a druhého století n. l.

Polytheistický svět Židům vytýkal, že uctívají nebesa (obracejí oči k nebi), nestavějí sochy, že se drží jakéhosi kultu vepřů (zákaz vepřového) a že jsou nepřátelští ke všemu cizímu (tzv. xenofobie). Jahwistický monotheismus a obrazoborectví se však setkaly v římském světu se stoickým universalismem, pouze jinak formulovaným intelektuálním monotheismem hraničícím s atheismem.

Obrazoberectví však nebylo mezi Židy universální. Jak ukazuje synagóga v Dúře-Európu na Eufrátu z poloviny třetího století n. l. (největší vykopaná), k výzdobě chrámu použili Židé fresek znázorňující mimo jiné záchranu malého Mojžíše z Nilu ženami, z nichž jedna je nahá.

Tvrdívá se, že nebylo mnoho židovských otroků, protože je prý židovské obce v Římě vykupovaly. Za Augusta už byli v mnohonárodnostním Římu v povědomí, zmínky najdeme například u básníka Ovidia, který doporučuje svým čtenářům jednu ze slavností syrských Židů jako společenský termín. Z prvního století n. l. je z římského světa doložena košerová výroba potravin, garum castum, muria casta, „čistá rybí omáčka a lák“.

Římská elita, a zdá se že hlavně ženy vlivem uvolnění vazeb patriarchálních kultů, byla mnohdy „čistým“ monotheismem unesena. Nerónova manželka Poppaea Sabína byla prý z vládní honorace jako první Židům nakloněna, není ovšem zpráv o tom, že by byla proselytou. V jejím okolí se pohyboval herec rozpustilých mímů Žid Alityros/Alitúrus, blízký Nerónovi a Poppaeji Sabíně; tvrdí to Iósépos Flávios/Flavius Iosephus, který u nich roku 64+, viz tam, našel přímluvu a později se zařadil mezi smetánku kolem Fláviovců, které dokonce přežil.

Antónínus Caracallus či Caracalla, povedený synek L. Septimia Sevéra, když prý jako sedmiletý uslyšel, že jeho kamarád z her byl seřezán za to, že je židovského vyznání, dlouho nemluvil ani se svým otcem ani s otcem přítelovým. Vinil totiž oba z toho, že za to mohou.

Módním stoicismem a júdaismem se uvolňovala cesta křesťanství, zprvu jedné z židovských sekt, viz pod kř. Hellénské a římské kultovní praktiky zastaraly, na mnoha místech se obměnilo obyvatelstvo: osidlování Hellady a Itálie na konci republiky a za principátu přinášelo s sebou kolonisty a otroky s vlastními rituály.

Honórius a jeho spoluvládce Constantius III., manžel Gally Placidy, roku 418 n. l. vykázal Židy, kteří setrvali u jahwismu, z armády a kromě členství v kurii směli zastávat z veřejných funkcí jen advokacii. Byl to první takový krok v dějinách. Ne všichni křesťanští mocipáni se však chovali k židovské menšině odpudivě. Ostrogotský panovník a římský konsul Flávius Theoderich/Theoderícus n. Theodórícus, řec. Theoderíchos (zemřel roku 526) potvrdil židovské obci v Janově platnost všech starých práv na udržování zvyklostí. Král si přál, aby v jeho říši fungovala "cívílitás", občanská společnost (řec. hé polítiké), kuriosní postulát za začátku šestého století n. l. Dopis formuloval senátor Flávius Magnus Aurélius Cassiodórus (zemřel roku 580 v klášteru Vivárium v Kalábrii, který založil) z aristokratického rodu pocházejícího ze Syrie. Od roku 507 dělal kariéru u Theoderikova ostrogotského dvora, po jeho smrti řídil za Amalasunthy správu Itálie do roku 537. 

Židovská diaspora v západním Středomoří nebyla tak početná jako v Mesopotamii, Babylónii (se střediskem Naarda) a v Arábii. Nejvzdálenější diaspora byla indická, zřejmě od cca. 700-500, v Koči (dříve Kochin) v Kérale. Zachovány jsou zde čtyři budovy synagogy Paradesi z roku 1568.

Kromě Kéraly byly malé židovské komunity od přelomu letopočtových ér v Mumbaí (= Bene Israél), v Mizórámu (Bnai Menaše) a novověká obec v Kolkatě („baghdádští“).
Arabští Židé byli spíše zemědělci než obchodníky, zlatníky, kováři, zbrojíři. V západní Arábii, kde se od hellénismu usazovali podél karavanních cest vedoucích do Jemenu, byli velmi vlivní. Od 5. a 6. století n. l., za vlády sásánovských Peršanů dokonce místně vládli.

V řadě oas jako Tajmá, Fadak, Wádí al-Qura'á a Chajbar tvořili Židé většinu populace, v Jathribu polovinu obyvatelstva, viz pod Arabové a zde výše.

Nelze stanovit, zda šlo o ethnické Židy, nebo o judaisované Araby. Je proto zajímavé, že mezi předislámskými Araby na jihu Nadžránu, u většiny syrských a palaistínských kmenů, u Lachmovců v Híře, zapustilo kořeny více křesťanství než judaismus.

Křesťanští Arabové (srov. Osroéné a křesťanství jako první evropské monotheistické státní náboženství) byli hlavně monofysité a odmítali orthodoxii; východořímská/byzantská nesnášenlivost se projevila nezájmem obyvatel Egypta, Palaistíny a Syrie při nástupu mohammedánských Arabů v sedmém století n. l.
Arabové, jak se zdá, postavili v historii v Palaistíně jediné město, Rámalláh či Rám Alláh/angl. Ramallah.

Severoafrická diaspora se udržela od římských dob v podstatě až do vzniku moderního státu Israél roku 1948, kdy na celém pobřeží a v zemích Atlasu zcela zanikla. Roku 1492 ji posílila vlna exulantů ze Španěl, odkud byli Židé právě v roce objevení Ameriky vyhnáni, pokud se nechtěli obrátit na katolicismus. Kolem roku 1900 jich podle Allgemeine Länderkunde/Afrika (1901) Friedricha Hahna žilo nejvíce v Tunisu: z asi 170 tisíc bylo 40 tisíc Židů. V Tandži (Tanger) zvořili dokonce majoritní populaci: ze dvaceti tisíc obyvatel bylo osm tisíc židovských, šest tisíc muslimských a stejného počtu evropských. V celém Maroku s tehdy asi 6,5 miliony obyvatel žilo na sto tisíc Židů.

V Tripoli, tehdy pod tureckou kontrolou, měla v té době asi 70 tisíc obyvatel a osm tisíc z nich bylo židovských. Jako všude v arabských zemích a tureckých nesměli vlastnit Židé koně, jen muly a osly, a museli žít v uzavřených čtvrtích na noc uzavíraných zvaných mellah/al-malláh, po městě museli chodit bosí a muslimům se vyhýbat vlevo. Naprostá většina maghribských Židů žila v neskonalé bídě, jejíž obraz podává českému čtenáři například botanik Karel Domin v cestopisu V říši marockého sultána (Praha 1940) líčícím poměry z roku 1936.  

Na údržbu chrámu a církevního aparátu platili Židé roční daň ve výši jedné dvoudrachmy, didrachmon (třetina šekelu). Pro vývoz peněz nemívaly hellénistické státy ani správci římských provincií pochopení: Židé o právo posílat do Palestíny peníze museli žádat, stejně jako o právo držet sabat. Zvyk z financování theokratického státu si později podrželi křesťané; polytheisté financovali kulty jinými způsoby.

Při nepokojích po smrti Héróda Velikého roku 4 byl rozkraden chrámový poklad a zmizelo nejméně čtyři sta talentů vzácného kovu. I z tak chudé země jakou je Palaistína dokázali výběrčí daní vyždímat maximum (a neustále udržovat protivrchnostenskou náladu obyvatelstva těsně pod borem varu). Potomci Héródovi měli z Galileje a Peraje dvě stě talentů, z polopouštních oblastí Bataneje, Tráchónítidy a Auránítidy jedno sto talentů, Archeláova tetrarchie júdská vynášela 400 talentů.

Po vzniku novověkého Státu Israel (č. Izrael) v květnu roku 1948 se do Palestíny stěhovali Židé z Evropy a pod tlakem protižidovských nálad v arabských zemí z celé severní Afriky a Mesopotamie. Nejkuriosnější akcí byla letecká operace 25. května 1991, kdy bylo vzduchem do Israele během 35 hodin přepraveno 14.500 lidí z Ethiopie.

Nejstarší židovskou obcí na západní polokouli a synagóga byla z let asi 1636-1641 v brazilské Recife, hlavním městě státu Pernambuco. Měla na 1600 příslušníků. Oblast v letech 1630-1654 kontrolovali Holanďané. Po jejich odchodu byli vyhnáni i Židé, z nichž někteří z Recife dorazili do dnešního New Yorku, kde založili nejstarší obec v Severní Americe (Šearith Israel). Druhou nejstarší sefardskou obcí Ameriky byla od roku 1651 na holandském Curaçao.

Pojmy: Palestina a Israel, zaniklé státy:
Málokterá země dostala za lidské paměti tolik jmen. Nejdéle byla ve starověku pod vládou králů na Nilu. Egypťané zemi mezi dnešním Tureckem a Egyptem říkali Retenu či Rečenu (mnohem později to samé nazvali Evropané Levantou, zemí východu slunce).

Nejstarším „domácím“ názvem pro oblast mezi mořem a Jordánem bylo Kanaán, Kana’án, obyvatel Kanaánci. Jméno snad souviselo s „obchodníky s nachově barvenými látkami“ a tak to také později přeložili Helléni: Foiníkie, Foiníčané.

Bylo to však označení jen pro severní oblast pobřežního kraje (zhruba dnešní Libanon). Jižnímu dali jméno Palaistíné, Palestina.
Po Kanaáncích a dalších nárůdcích ovládli zemi z velké části židovské kmeny, které hovořily o erec Jisrael/Jisráél (tiber.), zemi Israél (tak i řecky a v celé Kleió). Slovo pochází od starozákonního patriarchy Jákoba, který jméno Israel získal údajně od jistého anděla, jemuž odolal v souboji. Jméno snad znamená „bojující s bohem“ nebo „bůh bojuje“ a k modernímu Israeli sedí.

Název je poprvé (a naposledy) doložen v egyptských pramenech na stéle krále Merneptaha I. (1257-1223; n. 1213-1203) jako Isrir mezi národy Egypťany vyvrácenými.
Řecké Palaistíné pochází od „mořského“ kmenového svazu Pelesetů, hebr. Peleštim. V arabském Filastín a Palestina přežívá dodnes.

Od roku 1948 je Palestina rozdělená. Na větší části vyhlásili Židé Stát Israel, Předjordání anektovalo Hášimovské jordánské království a Gazu Egypt. Roku 1967 Židé obsadili i tyto části Palestiny včetně rozděleného Jeruzaléma. Dohody z Oslo roku 1993 daly vzniknout autonomním orgánům palestinských Arabů a israelští politici tvrdí, že chtějí mít v Palestině dva státy. Níže o období 1948-2008:

Návrat Abrahamových potomků
Šedesát let válek s Araby a neustálé přípravy na další

Na frontách Israelci vítězili, mají atomové zbraně, přesto se neodvažují povolit v Palestině arabský stát.

Svou druhou letošní předněvýchodní cestu motivoval president Georg W. Bush dvěma výročími. Hlavně se však pokoušel nalézt, co už dávno ztratil: důvěru v politiku ozbrojeného exportu demokracie a ve schopnost uklidnit rozbouřený region.

Minulý pátek ujišťoval o pevnosti amerického spojenectví saúdského krále Abdalláha, svého „drahého přítele“. Před 75 roky totiž navázal zakladatel království Abdal Azíz z rodu Saúdů (zemřel roku 1953) diplomatické styky se Spojenými státy.

Jeho první zastavení však platilo Israeli, jemuž 14. května uběhlo šedesát let života v Palestině. Spojitost se Saúdy není vůbec náhodná. Abdal Azíz totiž kdysi americkému chargé d'affaires řekl: "Bylo by pro mne velkou osobní ctí zemřít jako mučedník na bitevním poli při obraně Palestiny proti Židům."

Zakladatel saúdské monarchie psal dopisy americkým prezidentům Franklinu Rooseveltovi a Harrymu Trumanovi s osobitým výkladem palestinského dávnověku. Varoval před založením židovského státu. President Roosevelt odpověděl přívětivě, Truman židovskou kolonisaci podporoval a nový židovský stát údajně uznal jedenáct minut po jeho vyhlášení.

Prokletí Palestiny
Saúdští Arabové a israelci jsou velkými americkými spojenci. Oba velmi komplikovanými. Jedni mají ropu, druzí kolébku křesťanství. Jedni žijí v muslimské absolutní monarchii, druzí v parlamentní demokracii.
Židovští patriarchové jsou v úctě u muslimů a Palestina má společná kultovní místa tří „abrahamovských“ monotheistických náboženství. Některá z nich drží v moci Israel, Arabové naopak žijí na části území obou dávných židovských států v Předjordání.

Israelci slavili výročí obnovy svého státu, naopak Arabové mají stejný den za symbol prohry a „katastrofy“ (an-nakba).
Kromě náboženství nikdy nic v Palestině významného nebylo. Bez tohoto vztahu ležela by na okraji zájmu západního světa. Židovská státnost po dvou tisíci letech, jedna vláda nad zemí tří náboženství, to je osud Státu Israel a jeho spojenců.

Od snu ke skutečnosti
Israel oživl v Rakousku-Uhersku. Pešťský rodák a novinář Theodor Herzl (1860-1904) odmítal asimilaci Židů a s řadou dalších židovských obrozenců prosazoval uchování plné národní svébytnosti. Roku 1896 vydal své vize o židovském státu (Der Judenstaat) a o rok později patřil v Basileji k organisátorům prvního kongresu sionistů, židovských nacionalistů, nazvaných podle jednoho z jerusalémských vrchů („Davidovo město“). Herzl netrval na přestěhování do Palestiny, ale navrhoval za místo pro nový židovský stát například Argentinu nebo Kypr. Za název státu navrhoval "Sedmihodinová země", to podle uzákoněné sedmihodinové pracovní doby (na konec 19. století pozoruhodná vise).

V lednu 1904 byl přijat papežem Piem X., od něhož žádal podporu svého sionistického projektu. Pius odmítl se slovy: "Vaše hnutí nemůžeme schvalovat... Jako hlava církve vám nemohu jinak odpovědět. Židé neuznali našeho pána, tím pádem nemůžeme my uznat Židy."

Herzlův sionismus měl však jednoho výrazného, byť dnes málo známého předchůdce. Bonnský rodák Moses Hess (1812-1875) spojoval židovství se socialismem a židovství nepokládal za kategorii náboženskou, ale národní (= sionismus). Orthodoxní předpisy odvozené z biblických přikázání však doporučoval dodržovat jako národní stmelovací moment až do vzniku židovského státu, respektive jistého socialistického národoveckého společenství v Palestině.

Herzl Hessovo dílo v době vydání své knihy roku 1896 neznal a Hessovy vise Řím a Jerúsalém: poslední národní otázka (1862) četl až o pět let později. Byl jimi nadšen, neboť v nich shledal svého předchůdce. Hess byl ideovým předchůdcem i jiného velmi známého hnutí. Třebaže pocházel z orthodoxní židovské buržoasní rodiny, oženil se s katolickou dělnicí Sibyllou Peschovou, kterou pomlouvali, že si přilepšuje prostitucí (měl s ní později vztah Friedrich Engels, jeden z Hessových přátel). Levicový sionista Hess žil v Německu, Belgii, Švýcarsku a Francii, kde též zemřel. Karla Marxe s Engelsem uvedl do socialismu a komunismu, psal do Rýnských novin (Rheinische Ztg.) a roku 1863 patřil k vůdcům Všeobecného německého dělnického spolku (ADA), zárodku SPD. Na rozdíl od marxistů neviděl motor dějin v třídním boji, ale v konfliktu ras a národů. Inspirován růstem nacionalismu v Německu a Itálii presentoval svou židovskou podobu národovectví, která tolik nadchla Herzla.

Třebaže si Herzl neuměl představit, že by se Židé dohovořívali jinak než německy, převládla před první světovou válkou orientace na Británii. Jako první začal systematicky prosazovat za sídlo židovského státu Palestinu britský státní příslušník Chajm Weizmann, který se roku 1949 také stal prvním israelským presidentem. Ještě za války roku 1917 se vypravil do Aqaby za emírem Fajsalem, synem šarífa Husajna, aby podpořil plán na ustavení židovského státu v Palestině. Podruhé se setkali v prosinci 1918 v Paříži před mírovou konferencí, ale arabského uznání se mu nedostalo (dodnes Izrael uznali pouze Egypťané a Jordánci, na několik let existovaly diplomatické styky Tel Avivu s Mauritánií).

Londýnským politikům nápad vyhovoval, poněvadž v tom viděli posílení svých posic v Levantě. Roku 1917 vláda ujistila dopisem lorda Rothschilda, vůdce britské židovské komunity, že myšlenku na zřízení „národního domova“ Židů v Palestině podporuje („Balfourova deklarace“).

V tehdy ještě turecké zemi žilo asi šest set tisíc obyvatel, z toho jen asi osmdesát tisíc Židů povětšinou přistěhovaných z východní Evropy (a zhruba stejně tolik arabských křesťanů).
První větší migrační vlna (hebrejsky alija) nastala po pogromech roku 1881 a ve druhé v letech 1904-1914 ze stejných pohnutek dorazilo do Palestiny na čtyřicet tisíc běženců.

Nebyli to již většinou ortodoxní Židé, ale socialisticky orientované skupinky. Zakládaly kibucy (kibbucim), ekonomicky soběstačné osady a společenství, jakési novověké podoby starověkých vojenských klérúchií či katoikií. První založili roku 1909 Židé ze současného Běloruska.
Dnes funguje asi 260 kibuců, ale žijí v nich jen tři procenta Israelců.

Britská správa
S porážkou Turecka v první světové válce změnila Palestina majitele. Formálně byla svěřeneckým územím Společnosti národů, předchůdkyně Organisace spojených národů, a spravovali ji od roku 1920 Britové.
S jejich souhlasem vykupovali agenti sionistických spolků od Arabů půdu a do země proudili další přistěhovalci. První arabské násilnosti proti nim jsou z Jaffy v letech 1920 a 1921.
Roku 1929 uznal sionistický kongres v Curychu Židovskou agenturu (Jewish Agency) pro získávání prostředků a organisování nákupů další půdy. Pro britskou správu byla representací židovské menšiny v Palestině.

Během nových nepokojů v srpnu téhož roku zemřelo na židovské i arabské straně na dvě stě padesát lidí a Britové poprvé slíbili omezit přistěhovalectví.
Národnostní poměr obyvatel britského mandátu se přesouval ve prospěch Židů. Během dvacátých let přišlo z Evropy sto tisíc imigrantů (3. a 4. vlna) a po nástupu nacistů v Německu k moci ve třicátých letech dorazilo dalších 250 tisíc uprchlíků.

S americkou podporou
V dubnu 1936 vyústila generální stávka Arabů v povstání vedené jerusalémským muftím Amínem al-Husajním („velká vzpoura“). Na dlouhé měsíce ovládli povstalci některá města a Britové je přemohli s pomocí židovské polovojenské domobrany Hagana („Obrana“), která rozhodujícím způsobem ovlivnila válku o nezávislost o deset let později.

Zemřelo pět tisíc Arabů, čtyři sta Židů a dvě stě Britů. Muftí uprchl do Německa, kde byl přijat Hitlerem a pracoval na „lanaření“ muslimů pro zbraně SS (zemřel roku 1974 v Libanonu). Povstání, které skončilo až po třech letech, prokázalo, že Arabové nemohou žít s Židy v jednom státu a Židům se potvrdilo, že musejí dál cvičit a vyzbrojovat své milice.
Britové v květnu 1939 slíbili, že do deseti let dají Palestině nezávislost a podruhé, že omezí přistěhovalectví. Židovští vůdci se však během druhé světové války od Britů odklonili a velkou podporu našli ve Spojených státech.

Mluvčím proamerického kursu byl levičák David Ben Gurion (zemřel roku 1973), pozdější předseda první israelské vlády, který byl už roku 1938 pro etnické čistky (schváleny v březnu 1948 v plánu systematických likvidací arabských osad nazvaným Daleth, Delta).
Roku 1942 v New Yorku sionistické organisace naprogramovaly přeměnu Palestiny v židovský stát („biltmoreský program“), což v srpnu 1945 přijal za svůj cíl i Světový židovský kongres (WJC).

Palestina israelská
Britům se hroutilo panství v Indii a v Palestině nebyli s to udržet mír. Americký president Truman tlačil na vyhlášení nezávislosti židovského státu.
Židovští bojovníci použili proti Britům i bombového terorismu, když v červenci 1946 zaútočili na jerusalémský hotel King David, kde sídlila část mandátní administrativy. Při akci řízené pozdějším premiérem a nositelem Nobelovy ceny míru (1978) Menachemem Beginem zemřelo více než devadesát lidí.

V únoru 1947 předala Attleeho vláda otázku mandátního území do OSN, které 29. listopadu rozhodlo, že Palestina bude rozdělena na židovský a arabský stát (první v Palestině vůbec), Jerusalém a Betlém měly zůstat pod mezinárodní správou. Pro tehdy hlasovaly diplomacie Spojených států, Sovětského svazu, Francie a mimo jiné i Československa.
Židům, kteří již tvořili třetinu obyvatel Palestiny (630 tisíc na 1,3 milionu Arabů), mělo připadnout 56 procent území včetně pouště. Vypukly vzájemné územní čistky podobné těm nedávným balkánským nebo iráckým.

Na dobře vyzbrojené židovské milice početnější palestinští Arabové a jejich legionáři neměli. Kromě toho vynikalo arabské velení nejednotou a tradiční klanovou řevnivostí, jevem, s nímž je v předněvýchodní politice nutné počítat stále.

Nezávislost židovského státu vyhlásil prostřednictví rozhlasové stanice Kol Jisrael, Hlasu Israele, ve čtyři hodiny odpoledne 14. května 1948 v Tel Avivu (založen stovkou ruských a polských sionistů ze skupiny Ahuzat Bajit 11. dubna 1909/20. nisanu 5669, kdy mušlemi vyměřili pozemky v písečném pobřeží) předseda výkonného výboru Židovské agentury Ben Gurion. Podle tradičního kalendáře bylo 5. ijjaru 5708 a na stěně za ním visel Herzlův obraz. Událost zvěčnil fotograf Rudolph Weissenstein pocházející z Jihlavy (zemřel roku 1992).

Britové ukončili mandátní správu a do války s Israelem se po boku rozhádaných palestinských Arabů pustili Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie a Libanon.

Jízda na tygru

Po přechodném zdaru arabského tažení na Jeruzalém a několika příměřích zprostředkovaných Američany získali Židé definitivně početní i materiálovou převahu. První arabsko-židovská válka vrcholila od října 1948 ofensivou na jižní frontě proti egyptským Arabům, kterým jejich spojenci nijak nepomohli. Arabská nejednost se projevila i v okamžiku největšího ohrožení spojenců a souvěrců.

Israelci poprvé pronikli na Sinaj. V únoru 1949 podepsaly obě vlády příměří, následovaly další a „palestinská válka“ skočila velkým vítězstvím Židů. V prvních deseti letech Israele se přistěhovalo osm set tisíc Židů, mezi nimi přišli emigranti z celého znepřáteleného arabského světa.

Dlouho řada z nich žila ve stanových městech (podobně jako statisíce arabských vyhnanců v okolních zemích: „palestinští vyhnanci“). Zemi kromě diaspory finančně nejvíce podporovaly Světová banka, vláda Spojených států a Německo, které v letech 1952-1965 formou dobrovolných reparací významně přispělo k vybudování státu, v němž dnes žije více než sedm milionů lidí, ze tří čtvrtin Židů. S prodejem zbraní Israelcům však Američané souhlasili až za Kennedyho roku 1962 a prvním israelským premierem v Bílém domě byl až roku 1964 Levi Eškol. 

Přišly další války a s nimi kromě předloňského nepovedeného tažení proti libanonskému Hizballáhu další vítězství. Israel se proměnil v jadernou velmoc a úspěšně zničil všechna zařízení, která by jeho nukleární monopol v regionu mohla ohrozit (1981 irácký Osirak, 2007 syrský al-Kibar).

Je jedinou parlamentní demokracií celého Orientu, disponuje vyspělými technologiemi. Stavební projekty bývají sponsorovány světovými židovskými organisacemi, velkému vojenskému rozpočtu trvale ulevuje rozsáhlá americká pomoc.

S palestinskými Araby zůstávají Israelci v permanentním konfliktu. Stavějí na ochranu před útoky nesmiřitelných radikálů sedm set kilometrů dlouhou zeď. Otázky navrácení části Jeruzaléma, židovských osad a arabských uprchlíků nemají snadných odpovědí.

Po zničení režimu Saddáma Husajna v Iráku Američany se Přední východ stal pro Israel ještě nebezpečnější než předtím. Velmi zesílili ajatolláhové v Íránu a jejich souvěrci z Hizballáhu uzpůsobují Libanon svým představám, jak v minulých dnech prokázali obsazováním sunnitských částí Bejrútu.

Neustálé napětí hraje do rukou mnohem chudšího arabského okolí. Jak dlouho vydrží nové generace Israele klima neustálé bojové pohotovosti a služby v armádě? „Nelituji toho, že jsem nenarukovala. Proč by mělo být dobré umřít pro svou vlast? Není lepší žít v New Yorku?“ vyprovokovala loni na podzim modelka Bar Rafaeliová (22) své krajany. DiCapriova přítelkyně se vyhnula „vojně“ odchodem do ciziny.

Židé při návratu z diaspory přinesli do Orientu držícího se klanového autoritářství evropský racionalismus, organisovanost, technologie a hlavně demokracii. Úplně jiné evropské zkušenosti Israelcům nadiktovali státní motto: už nikdy se nestát obětí. A tolik hédonických modelek se v Israeli zase jen tak nenarodí.

 

Chronologie úspěšného sionistického projektu


V židovské tradici se slovem Hebrejci, Ivrim, označují beduínské skupiny před tím, než Kanaán koncem 2. tisíciletí obsadily. Odtud se Židé až do konce babylónského exilu roku 539 př. n. l. nazývají Israelity, Jisre´elim. Tento výraz v novověku ožil jako vlastní označení občanů Státu Israel, Israelci.

 

Slovo Hebrej bývá dáváno do souvislostí se jménem nomádů Hapiru či Apiru, eg. ‘Apiru, zahrnutých v 18. století př.n. l. kdysi mezi Hyksy s významem „bandité, uprchlíci, nomádi, outsideři“, později vojenské aristokracie v Palestině. Slovo přešlo s podobným významem z egyptštiny a ugaritštiny (‘pr) do akkadštiny: chapiru je cizinec (jako společenská vrstva).

 

České pojmenování Žid pochází od Jahúdy či Jehúdy, jehož klan s potomky jeho nevlastního bratra Benjamína založil jižní židovské království Jahúdu, Júdu (Júdsko) či latinisovaně Judeu s hlavním městem Jerusalémem. Slovo se přes řeckou podobu Iúdaiá a latinskou Iudaea dostala do všech evropských jazyků (Jude, Jew, Juif).

 

Severní z židovských království Israel se sídelním městem Šomron, Šomeron (Šómerón tiber., řecky Samareiá, odtud č. Samaří) bylo větší, lidnatější a bohatší než kamenitá a konservativní Judea.

Israel vyvrátili roku 722 př. n. l Assyřané, Judeu roku 587 př. n. l. babylónští Chaldajové. Roku 538 př. n. l. zrušili židovské vyhnanství Peršané, povolili obnovu Jahweho chrámu a autonomii. 
Se zánikem obou království se datuje židovská diaspora, „rozprsk“. Soudívá se, že v Ježíšově době žilo v diaspoře více Židů než v Palestině. Největší židovské osady měla východní velkoměsta egyptská Alexandrie a syrská Antiochie.

 

Obnova království přišla až s povstáním Makkabejských proti hellénistickým Seleukovcům (po roce 165 př. n. l.) a v různých formách vydržela do prvního století n. l. 
Roku 70 vyvrátili Římané Jerusalém a chrám, který už nebyl nikdy obnoven. V té době v okolních zemí už převládali Arabové. Po několika dalších krvavých povstáních za Trajána a Hadriána, kdy mimo jiné Židé vyvražďovali polytheistickou populaci provincií Kyrenaiky a Kypru, zakázali Římané Židům žít v Jerusalému a okolí. 
Populační proměnu dovršila v sedmém století expanse arabských beduínů.

 

 

1517 Palestina součástí turecké říše
1873, 1. ledna zavraždili nevypátraní arabští útočníci Aharona Heršlera (23), syna maďarského rabbiho: dvanáct kulek v jeho těle se pokládá za první arabský terortistický protisionistický skutek

1882 začátek alije, přistěhovalectví do Palestíny, stavěna první osada přistěhovalců (ha-jišuv)

1897 cílem sionistů je suverénní stát Israel

1913 Arabové se na konferenci v Paříži domáhají autonomie na Turcích

1917 Balfourova deklarace žádá vrátit Židům Palestinu jako vlast

1919 Palestinský národní kongres žádá arabskou nezávislost
1920 po porážce Turecka je Palestina mandátním územím Společnosti národů pod britskou správou

1933 stávka Arabů proti židovskému přistěhovalectví

1936-1939 velké povstání palestinských Arabů

1947 OSN rozhodla o rozdělení Palestiny, Arabové odmítli, Židé přijali; začátek etnických čistek

1948 vyhlášení nezávislosti Israele, Arabové na hlavu poraženi; 700 tisíc Arabů opustilo domovy
1956 suezská krise, druhá válka s Araby, vojenské vítězství ve spojenectví s Británií a Francií nebylo využito; 1959 založil Jásir Arafát Fatah (1964 založily arabské státy Organisaci na osvobození Palestiny, PLO)

1963 v Sýrii a Iráku se k moci dostali národní socialisté Baath ("baasisté")
1967 sedmidenní válka, Israelci dobyli celou Palestinu, část syrského a egyptského území (Golany a Gazu), Suez zavřen
1973 válka o dni usmíření (jomkippurská), obsazena Sinaj, přechodně překonán Suezský kanál

1979 mír Israele s Egyptem z Camp Davidu, do roku 1982 vyklizena Sinaj
1982 první libanonská válka, Israel na jihu Libanonu do roku 2000

1987-1993 první intifáda; v závěru se PLO zříká terorismu
1993 mír Izraelců s PLO Jásira Arafáta v Oslo, samospráva pro Araby
1994 podepsán mír s Jordánskem
1995 zavražděn Jicchak Rabin
2000-2005 druhá intifáda
2001 stavěn plot proti Arabům
2002 road map, cesta k arabskému státu, Američané přijali theorii dvou států v historické Palestině

2004 zemřel Arafát, vůdcem Fatahu a arabské samosprávy Mahmúd Abbás
2005 vyklizení Gazy Izraelci
2006 premiér Ariel Šaron v komatu (dodnes), druhá libanonská válka (s Hizballáhem); Hamas vyhrál arabskopalestinské volby, ale Fatah je neuznal a s ním velmoci
2007 arabská autonomie se d. f. rozdělila po válce mezi Hamasem (Gaza) a Fatahem Předjordání (alias Západní břeh)

2009 invase židovské armády do Gazy (13 mrtvých Izraelců a asi 1300 Arabů)

2011 Abbás požádal Valné shromáždění Spojených národů o přijetí nezávislého arabskopalestinského státu za člena

2012 arabská Palestína uznána za nečlenský stát Spojených národů-stálého pozorovatele; po raketových útocích na izraelské území nové těžké bombardování Gazy

2014 zhroutila se jednání o budoucnosti Palestiny, začátkem července nalezena těla tří unesených židovských školáků, židovští fanatici zavraždili v odplatu kluka arabského, s pouličními bouřemi Arabů přišlo silné ostřelování Izraele raketami z Gazy, na které odpověděli Izraelci bombardování a 17. července pozemní invasí.

 

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 20/08, aktualisováno)

 

Židovské svátky

 

Podle tradice knih Starého zákona mají židovské náboženské svátky začátek v odchodu Židů z Egypta a v jejich příchodu do Palaistíny. V rámci náboženského roku jde v podstatě o dvě velké skupiny slavnostních dnů na jaře a na podzim. Skutečný původ svátků je ale starší a souvisí s původně všeobecně drženými oslavami začátku a konce vegetativního období roku.

 

Začátek roku byl v Júdá počítán od měsíce tišri (na podzim), zatímco v Israéli tradičně od nisanu (na jaře). V roce 848 přijalo i Království Júdá systém svého severního souseda.

 

Jarní svátky
Svátek pesach či pasach, hebr. „projít, přejít“, řec. pascha (sg. n., gen. paschatos), byl slaven 14. dne prvního měsíce v židovském kalendáři, v nisanu (též abib, aviv; dle našeho kalendáře duben/květen). S navazujícím svátkem Nekvašeného chleba trval až do 21. nisanu.
V podvečer prvního dne svátku je obětováno roční jehně a jeho krví byly potírány dveřní veřeje a prahy (srov. identické zvyky u Dionýsových óschoforií či Apollónových pyanepsií u Hellénů). Během svátku se jí nekvašený chléb, macá.

Byl to svátek jara, z něhož se pro křesťany staly „velikonoce“ (s křesťanskými pašijemi ale souvislost nijaká, čes. pašije jsou od lat. passió, utrpení, sc. Ježíše). Toho dne kdysi prý zahájili Židé, vedení Mojžíšem, útěk z Egypta. Původně to byla zřejmě kanaánská slavnost související s kultem plodnosti a úrody vína.

15. nisanu byl následně slaven svátek nekvašeného chleba, hag ha-macá (massóth, mazzóth; od chleba massá, mazzá, č. macesy), na pamět stravy („chléb trápení“) z doby, než se Židé dostali z Egypta na Sinai. 17. nisanu přešli moře a egyptské vojsko, které je pronásledovalo, bylo zahubeno ve vodách zálivu Rudého moře.

V rámci oslav svátku Nekvašeného chleba byl slaven svátek bikkurím, svátek prvních plodů země. Byl držen v den po sabbatu, tj. v první neděli po svátku Nekvašeného chleba. Tento svátek dnes židy už praktikován není.

Skupinu jarních svátků uzavíral svátek týdnů, šabúót, šavúót (řec. pentékosté, „Padesát, Padesátka“, cf. něm. Pfingsten, č. letnice, svátky svatodušní), který se slavil padesátý den od bikkurím, 6. - 7. siwánu. [Novověký Stát Israél slaví 5. ijjáru Den nezávislosti, 14. května] • Slovo "padesát" má ve svém arabském jménu též suchý vítr chamsín, neboť tak dlouho na jaře na Předním východě vane.

Od překročení moře trvala Židům cesta k hoře Sinai 47 dnů, kam dorazili 3. dne v měsíci siwán (třetí měsíc v jejich kalendáři). Po setkání Mojžíše na hoře Sinai se svým bohem, kde obdržel toru, návod, třetího dne, tj. 50. od bikkurím, oslovil podle tradice Jahwe Židy shromážděné pod horou.

Byly slavnostně obětovány polní prvotiny a domy zdobeny květy. * V křesťanském podání židovských jarních svátků zemřel Iésús, Jo/ešua, Ježíš, 14. nisanu, uložen do hrobu byl následujícího dne o svátku Nekvašeného chleba, vstal z mrtvých 17. nisanu o svátku bikkurím a jeho duch promluvil k věřícím o padesát dnů později (svátky svatodušní).

 

Podzimní svátky
Čtyřicetidenní podzimní sváteční období začíná 1. dnem elúl (šestý měsíc kalendáře, v celosvětovém solárním kalendáři září/říjen) a končí 10. dne měsíce tišri (říjen/listopad). Období Židé nazývají tešuvá, „pokání, návrat“.

Je vyplněno ranními modlitbami. Třicátého dne, tj. 1. dne tišri, je svátek trubek, jom teruá „den jitřního troubení“ (na chrámovou troubu, šofar), později zvaný roš ha-šaná, „začátek roku“. Jím se začíná desetidenní období tešuvy, zvané Svatosvaté dny, dny všeobecného klidu a očišťování. 3. až 9. tišri jsou Dny úzkosti, bázně, jamím nora´ím, kdy bůh Židy poučuje o jejich budoucích strastech (též půst na paměť zavraždění Gedalji, 3. tišri).

Také další půsty se vztahují k tragickým historickým okamžikům židovských dějin. Půst 10. tevetu je připomenutím začátku obléhání Jerúsaléma a současně v novověku byl vybrán za výroční den vzpomínky na oběti holokaustu. 14. nisanu drží půst prvorození synové na paměť nezdařeného pokusu o jejich vyvraždění v Egyptě, a 17. tammuzu je půst na paměť prolomení hradeb Jerúsaléma.
Posledním dnem tešuvy, 10. tišri, je den pokání, smíření, očisty od hříchů, jom kippúr. Lidé se v tyto dny podarovávají malými pozornostmi (srov. římské sáturnálie či novoroční svátek).

Posledním svátkem židovského roku jsou svátky chýší, sukkót (sg.: sukka), 15. až 21. tišri. Byly to svátky radosti, kdy byly stavěny z vrbových větví a palmových ratolestí přístřešky, které měly upomínat na stanové přístřešky z dob exodu Židů z Egypta. V ty dny se hodně pilo a vládlo všeobecné veselí, jakoby oslava poměrů v budoucím království Spasitelově (Mesiášově).

Původně stará kanaánská děkovná slavnost na závěr sklizně (= dožínky, které však pův. souvisely s kultem vína, tedy kanaánský bakchanal), kdy poutníci sídlili v Jerúsalému pod přístřešky ze stromoví, později rozpustilé týdenní slavnosti, kdy se pod přístřešky na ulicích pilo; podle staré židovské tradice svátek připomíná období egyptské pobytu, kdy Židé žili v salaších či stanech, resp. jejich cestu pouští. K egyptskému původu srov. také pod Bohové a jejich svátky.

Srov. s římským svátkem Anny Perenny 15. března. Anna Perenna byla bohyně roku a požehnání a její oslavy byly bujaré a rozpustilé. Na březích Tiberu se stavěly chýše z listnatých větví a pilo se na věčné trvání života (Anna Perenna je fem. k annus perennis, Věčný rok, nebo vzniklo z amnis perennis, stále tekoucí pramen).

Na monotheistické dožínky navázali v novověku křesťané. Angličtí puritáni, kteří si říkali Poutníci, slavili na podzim roku 1621 své první dožínky v Americe. Ze 104 pasažérů lodi Mayflower z roku 1620 jich pouze 23 zanechalo potomky. K třídenním oslavám pozvali indiány lidu Wampanoag, s nimiž za úrodu poděkovali matce přírodě. Na místě puritánské osady vznikl stát Massachusetts.

Z jednoho z nejstarších svátků lidstva, vyvrcholení produkční části roku, je Thanksgiving od roku 1863 státní svátek Spojených států, ale s jinou náplní: Amerika má zemědělskou nadprodukci, tak symbolicky posílila slábnoucí význam rodiny.
22. dne tišri byl slaven svátek šemini aceret, „osmý den slavnostního shromáždění“ a společně s ním simchat torá, „radost z tory“ (dnes se slaví až následujícího 23. tišri).

Prvnímu svátku roku, pesachu, později, v době exilové, předcházel 13. dne adaru půst Ester, 14. a 15. dne adaru, posledního židovského měsíce roku (březen/duben), svátek púrím (losů, sg. púr). Byl slaven na paměť toho, že se Židům v Persii podařilo povraždit své nepřátele díky zásahu Mardukája (Mordechaj, „Marduk žije“) a Ester („Ištar“). V tyto dny si Židé vyměňují dárky, vládne karnevalové veselí a hostí se (srov. pod genocida).

Soudívá se, že púrím pochází od zarathuštriánsky perského novoročního svátku nourúz/nouruz, nowruz, spadajícího na jarní rovnodennost.
V hellénismu ještě přibyl svátek chanukká, „zaslíbení, zasvěcení“, osmidenní svátek držený každoročně od 25. dne třetího měsíce v roce (kislew) na pamět znovuzasvěcení jerúsalémského chrámu Jahweho kultu roku 165 (viz tam; tehdy to byl 24. prosinec, židovský rok začínal opět na podzim, srov. nahoře). Slavnosti bývají označovány též jako svátky světel. 15. šewát byl Nový rok stromů (mišna).
Je zajímavé, že Antiochos IV. obětoval v jerúsalémském chrámu Diovi 25. kislewu roku 168, tedy 17. prosince – v den římských sáturnálií, tehdy ještě jednodenních.

 

Jahweho veleknězi od návratu z babylónského vyhnanství v září 538 (podle židovsko-křesťanských kronikářů, jejichž počty ale mnohdy nesouhlasí a srov. také příslušná místa v CSD):
1. Jósua či Jóšua, syn Jósedeka (ethnarchou byl Zerobabal/Zorobabel/Zerubabel), 32 let; 2. Jóaqín, Jáchim/Iakimos/Alkimos, syn Jósuův, 30 let; 3. Eliasib či Ióasib, syn Jóaqínův, 40 let; 4. Ióda či Iaddos, syn Eliasibův, 36 let; 5. Iannaios, Iódův syn, 32 roky; 6. Ióda/Iaddos, syn Iannaiův, 20 let; 7. Oniás, syn Iaddův, 21 let; 8. Eleazar, 15 let; 9. Oniás, syn Simónův a bratr Eleazarův, 14 roků; 10. Simón, 32 roky; 11. Manasse, 26 let; 12. Simón 22 let; 13. Oniás, 29 let; 14. Josua, 16 let; 15. Oniás Meneláos, 7 let; 16. Iúdás Makkabaios, 33 let; 17. Iónathan, Iúdův bratr, 17 let; 18. Simón, Iónathanův bratr, 18 let; 19. Iónathan Hyrkános, Simónův syn, 27 let; 20. Aristobúlos, 1 rok, král a kněz; 21. Alexandros Iannaios, 30 let, král a kněz.

 

Iúdás Makkabaios, syn Mattathiův; hebr. Jehúdá ha-Makabi§ 166, 164, 161, 160

Iúdás, s. Simónův, b. Mattathiův a Ióanna Hyrkána§ 145
Iúdás Aristobúlos§ viz Aristobúlos z Iúdaie

Iúdás z Gamaly v Gaulanítidě zvaný též Galilajský, s. Ezekiův, o. Simóna a Iakóba (nejsou v CSD), zakladatel hnutí zélótů-sícáriů-kanaim§ 4


Iugurtha, řec. Iogortha, k. Numidů§ 167, 134, 120, 118 - 116, 112 - 109, 106 - 104, 90

Iúlia Concordia, m. ve Venetii, dn. Concordia Sagittaria§ 41

 

Iúlia§ 1. 69, druhá manž. C. Maria, teta Božského Iúlia; 2. 59, 54, 83, d. Božského Iúlia, manž. Cn. Pompéia; 3. 100, starší ses. Božského Iúlia; 4. 100, mladší ses. téhož, m. Atie; 5. 40 - 38, 35, 30, 25, 23, 21-20, 18, 17, 15, 11, 6, 2, d. Augustova se Scribonií, manž. Marcellova, Agrippova a Tiberiova, jediný Augustův vlastní potomek; 6. dc. L. Iulia Caesara, manž. M. Antonia Cretika, m. M., C. a L. Antóniů, 40; 7. dc. Augustovy Iúlie s M. Vipsániem Agrippou, vlastně Vipsánia Iúlia Agrippína, 18

Iúlia Agrippína§ 1. „Maior, Starší“, 15; 2. „Minor, Mladší“, 578, 289, m. Neronova;

Iúlia Domna Augusta, viz Caracalla

Iúliánus, císař Flávius Claudius Iúliánus§ 29

 

Iúlias, předtím Lívias v Peraji§ viz Bejt Ramata

Iúlias, dř. Bejt sajda/Béthsaida v Galilaji§ 34+

 

Iúlis, m. na Keu, viz též Keós§ 556, 520, 480, 440, 364

Iúliúpolis, Iúliopolis§ 1. viz Tarsos; 2. viz Gordiúkómé

 

C. Iúlius§ dict. 351

C. Iúlius Cívílis, kníže a vůdce Batávů§ 75

 

C. Iúlius Iullus§ cos. v letech 489 a 482

Vopiscus Iúlius Iullus§ cos. 473

C. Iúlius (Iullus?)§ cos. v letech 447, 435, 434 a 430

 

rod Iúliů Caesarů: N. Iúlius Caesar měl syna L. Iúlia Caesara a jeho synem byl Sex. Iúlius Caesar (i.), který sloužil jako vojenský tribun pod L. Aemiliem Paullem a byl správcem Ligurie. Sextus (i.) měl dva syny (nejméně): C. Iúlius Caesar (i.) a Sex. Iúlia Caesara (ii.), který po adopci Lútatiem Catulem dostal jméno Sex. Iúlius Catulus Caesar, cos. roku 157 a diplomatické mise po Helladě (Acháia).

Jeho synem s Marcií Regií byl Sex. Iúlius Caesar (iii.), praet. roku 94 a cos. roku 91 (zemřel pod Asculem). Synem Sexta (iii.) byl Sextus Iúlius Caesar (iv.), quaest. roku 48, zavražděný při vojenské vzpouře roku 46 v Syrii, milený synovec Božského Iúlia.

Synem C. Iúlia Caesara (i.) byl C. Iúlius Caesar (ii.). Oženil se s Marcií Regií a jejich dcera Iúlia Caesaris Maior byla provdána za C. Mária. O osudu druhé dcery Iúlie Caesaris Minoris není nic známo.

Jejich synem byl C. Iúlius Caesar (iii.), který se oženil s Aurélií Cottae, dcerou L. Aurélia Cotty s Rutilií, cos. roku 119, jehož stejnojmenný děd byl cos. roku 144.

Z druhého sňatku Rutílie s bratrem L. Aurélia Cotty Markem byli tři synové: C., cos. roku 75, M., cos. roku 74 a L., cos. roku 65.

C. Iúlius Caesar (iii.), praet. roku 92, měl s Aurélií (zemřela roku 54, viz pod Aurélia Cotta) dcery Iúlii starší a mladší. První provdal za jistého Pínária a později za Pedia (děti viz pod Aurélia Cotta), druhou provdal za plebejského senátora M. Atia Balba, z matčiny strany příbuzného Cn. Pompeia.

Atiovou dcerou byly dvě Atie: první provdaná za jezdce/rytíře C. Octávia a jejich synem byl C. Octávius, pozdější císař Augustus (výchovu chlapce převzala babička Iúlia Minor, která zemřela roku 51), druhá se stala manželkou L. Marcia Philippa, cos. roku 38. Po smrti C. Octávia se Atia provdala za L. Marcia Philippa, cos. roku 56.

Mladším bratrem obou Iúlií Caesaris byl C. Iúlius Caesar (iv.), diktátor a Božský Iúlius. Byl třikrát ženat. S Cornélií Cinnou Minor, dcerou konsulovou, měl dceru Iúlii, kterou provdal za Cn. Pompeia. manželství s Pompejí Sullou a Calpurnií Písónis zůstala bezdětná. Jediným diktátorovým synem byl Ptolemaios Kaisarión, syn s Kleopatrou.

Jméno Caesar není s velkou pravděpodobností latinské. Už vy starém věku bylo odvozováno od slovesa caedó a jeho tvaru caesus, "(vy)říznutý", tedy někoho, kdo se narodil vyříznutím z břicha mrtvé matky (a nikoli císařským řezem, který s císaři ani Caesarem nesouvisí, viz pod řez císařský). Jiná stará etymologie praví, že jméno souvisí s kšticí, caesariés, popřípadě se sivý, caesus (srov. jméno Caesoniů). Vzhledem k tomu, že sám Božský Iúlius razil mince se slonem, je velmi plausibilní možnost, že jméno, tvrdil to Suétónius, k němuž se kterýsi z Iúliů dostal za púnských válek, když v bitvě na straně Syfakově udeřil do slona tak silně, že jeho jezdec spadl, souvisí s púnským (či maurským/berberským) označením pro slona caesar.

 

C. Iúlius Caesar (řec. Gáios Kaisar)§ 1. o. Božského Iúlia, manž. Aurelie, 100; 2. s. č. 1 a Aurélie (o propojení rodiny s klanem Q. Marcia Rega viz tam), dict. 49, cos. 48, dict. 47, cos. a dict. 46 - 44, 40: 726, 364, 183, 124, 100, 98, 87, 85, 81, 79, 78, 73, 72, 68, 65, 63 - 60, cos. 59, 58 - 56, 54 - 49, 30; 3. 24, 20, 18, 17, 6-5, 1, 1 n. l., syn Agrippův (narozen jako C. Vipsanius Agrippa), adoptivní vnuk Augustův; 4. 25, Gáius vulgo Caligula, pozd. princeps-císař

Tento Gáius chodil často v hedvábí, v pestrobarevných ženských šatech s množstvím drahokamů, nosil hodně náramky a další šperky. Do vousů atd. si dával sypat zlatý prach a na veřejnost chodil s bleskem nebo trojzubcem v ruce. Hrál si někdy na Venuši (sic!) nebo na Alexandra Velikého. Pak nosil jeho štít, který si dal přivést z jeho hrobu v Alexandreji.

Poprvé v Evropě zdanil prostituci neboli uznal obživu sexem za regulérní řemeslo. Děvčata musela platit denně daň z výdělku ve výši ceny jedné soulože. Protože byla státní pokladna prázdná, zřídil Caligula bordel také přímo ve svém domě na Palátínu, odtud dnešní slovo palác jako šlechtického a panovnického sídla, aby se nemusel s nikým dělit o zisk. Klientela i zboží bylo prvotřídní, jak kladl důraz, ze senátorského prostředí.

Gáius byl šílenec. Koupal se v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, jak ho inspirovala Kleopatra s Antóniem. Dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.
Také zavedl soudní poplatek podle souzené částky. Do státní pokladny putovala jedna čtyřicetina sporné summy. Dokonce nosiči museli státu odevzdávat osminu svých denních výdělků. Nastartoval věčný trend vymýšlení nových daní a poplatků.

Gaiův sexuální život je galerie protikladů. Miloval M. Aemilia Lepida, manžela své sestry Drúsilly, měl ho za svého nástupce, ale již roku 39 n. l. ho dal popravit pro údajné spiknutí. Miloval herce pantomímy Mnéstéra a Valérius Catullus si mezi přáteli stěžoval na to, že po souloži s Caligulou ho bolí v boku. Z žen nejčastěji Gáius spával s kurtizánou jménem Pyrallis a když nebyla po ruce, brával si bokem manželky svých hostů přímo na hostině. Kromě toho spal se všemi svými třemi sestrami, nejraději ale měl Drúsillu.

Trpěl zřejmě těžkými komplexy z lidí pohlednějších. Dával vyholovat v týlu dlouhovlasé mladíky, žárlil na originalitu, kterou chtěl uchovat jen pro sebe.

M. Iúlius Philippus, s rodem Iúliů nemá nic společného, jako císař v letech 244 až 249 n. l. Imp. Caesar M. Iúlius Philippus Augustus, známý jako Philippus Arabs, „Arab“; v roce 248 oslavil 1000. výročí založení Říma§ 17

C. Iúlus Caesar Germánicus§ 15

Octaviánus, C. Iúlis C. fílius, pozd. Augustus§ viz C. Octavius

L. Iúlius Caesar§ 1. cos. 90, 87, b. C. Iúlia Caesara Strabóna; 2. cos. 64, Antóniův strýc, proskribován 43; 3. 17, 6, 2, 1 n. l., syn Agrippův, adoptivní v. Augustův

S. Iúlius Caesar§ 1. cos. 157, 147; 2. cos. 91, 90; 3. místodržitel Syrie, 47, 46; 4. viz pod Q. Lutátius Catulus

C. Iúlius Caesar Strabó Vopiscus, literát a b. L. Iúlia Caesara§ 87

 

Drúsus Iúlius Caesar, narozen jako Neró Claudius Drúsus, viz tam

 

M. Iúlius Cottius§ viz Cottius

C. Iúlius Euryclés§ viz Euryklés

C. Iúlius Hygínus, filolog a Augustův knihovník§ 105, 1 n. l.

L. Iúlius Libó§ cos. 267

C. (Cn.?) Iúlius Mentó§ cos. 431

C. Iúlus Tíridátés§ viz Tíridátés

Iullus Antónius, s. Antóniův§ cos. 10, 30, 2

M. Iuncus, místodržitel M. Asie§ 74

M. Iúniánus Iustínus, vzdělanec a excerptor, viz pod Pompéius Trogus§ 55

 

D. Iúnius Brútus§ 1. uspořádal v Římě první gladiátorskou podívanou na počest svého otce consulára M. Iúnia Péry, 262; 2. cos. 77, s. D. Iunia Bruta Callaika, vn. M. Iúnia Brúta, konsula 178 (?); jméno Brútus patří do klanu Iúniů a znamená tolik co těžkopádný, bezcitný, nerozumný, neboť předek L. Iúnius fingoval před králem pošetilost.

L. Iúnius Brútus, s. M. Iúnia a Tarquinie, svrhl královládu v Římě, padl v bitvě 28. února 509 s Véjskými, kterým velel král Arrúns (Árúns) Tarquinius, řec. Arrhón, v níž prý padlo o jednoho Římana méně než Tusků§ 542, 510, cos. 509

M. Iúnius, o. L. Iúnia Brúta, manž. Tarquinie§ 542

M. Iúnius Brútus§ 1. cos. 178, 177, o. právníka M. Iúnia Brúta a cos. 138 D. Iúnia Brúta Callaika (?); 2. 78, 77, o. M. Iúnia Brúta Caepióna

D. Iúnius Brútus Albinus, protagonista války mutinské, jeden z vůdčích mužů proticaesarovského spiknutí, s. D. Iúnia Brúta, cos. 77 a vnuk D. Iúnia Brúta Callaika§ 56, 49, 44, 43

Adoptován A. Postumiem Albinem. Původně Caesarův důvěrník, sloužil pod ním v Galliích. Ve válce s Pompeiem na Caesarově straně, vedl námořní operace u Massalie. Od roku 48 dohlížel na mincovní ražbu v Římě, pak správcem Vlasaté Gallie. U vlastního atentátu nebyl, zato přemluvil Caesara jít na schůzi senátu, ačkoli manželka Calpurnie měl ošklivý sen; stal se Caesarovým Jidášem.

Po březnových idách odešel do Předalpské Gallie, oblehnut v Mutině M. Antóniem, 21. dubna 43 osvobozen Octaviánem. Když Caesarův dědic otočil, byl Brútus zavražděn na útěku na Antóniův pokyn převlečen za Galla: Caesarova zrádce zradil jistý keltský předák Camulus, který uprchlíka přátelsky přijal, ale současně informoval Antónia...


D. Iúnius Brútus Callaicus§ cos. 138-136, 129, manž. Clodie, o. D. Iúnia Brúta, cos. 77, b. právníka M. Iúnia Brúta a děd proticaesarovského spiklence.

D. Iúnius Brútus Scaeva§ 1. cos. 325; 2. cos. 292

C. Iúnius Brútus Bubulcus§ 1. cos. 317, cos. 313, cos. 311, mag. equit. 309, dict. 302; 2. cos. v letech 291 a 277

M. Iúnius Brútus Caepió, s. M. Iúnia Brúta č. 2 a Servílie, nevlast. sestry M. Porcia Catona a milenky Caesarovy, adoptován roku 59 strýcem Q. Serviliem Caepiónem Brútem, o. stejnojmenného syna, který zemřel již roku 43, pompejovec a jeden z vůdců proticaesarovského spiknutí. Po Farsálu požádal Caesara písemně o milost a obratem ji obdržel, v letech 48 - 44 ho udělal správcem Gallií, roku 44 byl městským praetorem. Ženat s 1. Claudií Pulchrou, st. dc. App. Claudia Pulchra, cos. 54, staršího bratra slavného P. Clodia Pulchra, a s 2. Porcií, svou sestřenicí, dc. M. Porcia Catona§ 85, 51, 50, 46 - 42

 

L. (?) Iúnius Gallió, řečník a básník§ 1 n. l.

D. Iúnius Iuvenális, básník satir§ 8

 

M. Iúnius Pennió§ cos. 167

D. Iúnius Péra, viz výše D. Iúnius Brútus§ cos. 266

M. Iúnius Péra§ cos. 230, dict. 216

L. Iúnius Pullus§ cos. 249

D. Iúnius Sílánus§ 1. praet. 141; 2. cos. 62

C. Iúnius Sílánus§ 1. cos. 109; 2. cos. 25

Iúnó, gen. Iúnóny, římská bohyně, choť Iovova; Iúnó Monéta měla od 344 chrám na severní straně Kapitolu a v jeho sklepení se později nacházela státní mincovna (srov. monéta - Münze, monnaie, money a č. mince), Iúnó Sóspita§ 344, 138, 41 (v Lanuviu)
Iúnó Capitolína, Iúnó Regína, její husy; srov. také pod Capitólium§ 389
Iúnó Véjsk᧠396

Iúnónia§ viz Karthágo

Iupet§ vide Iuput

Iuppiter, gen. Iova, bůh, nejvyšší římského pantheonu. Jako Iuppiter silex n. lapis, „I - kámen“, byl kultovním objektem ve svém nejstarším římském chrámu Iova Feretria, u něhož bylo přísaháno na mezinárodní smlouvy, kdy po přísaze o dodržení úmluv přísahající odvrhnul kámen se slovy, aby v případě selhání dopadl jako kámen odvržený. Pravděpodobně šlo kamenný nástroj (?) spíše než o balvan, známý z kultů orientálních, srov. pod Elagabalus a Arabové. V chrámu Iova Feretria jinak nestála kultovní socha, zato zde zasvěcovány ukořistěné zbroje vojevůdců, spolia opíma.
Iuppiter Capitólínus, Iuppiter Optimus Máximus/IOM, hlava nejvyšší římské triady Iova, Iúnóny Regíny a Minervy§ 534, 510, 507, 311, 87, 83, 65, 41, 40, 36, 27, 12
Iuppiter Feretrius, srov. spolia opíma§ 27, 20

Iuppiter Optimus Máximus Poenínus§ viz pod Poení a Alpés Graiae et Poenínae

Iuppiter Tonáns§ 22

Iuppiter Latiáris§ 338
Iuppiter Stator§ 147
Iuppiter Victor§ 295

Iuput, resp. Iupet, jméno eg. králů:§
Iuput I.§ 770, syn Petúbasta
Iuput II.§ 745, 720

ius Aeliánum, viz též pod legés§ 198

Iustíniánus I., císař v letech 527 - 565§ 509, 63, 6

Iustínus§ M. Iúniánus Iustínus

 

M. Iuventius Thalna§ cos. 163

P. Iuventius Thalna§ praet. 149

Ixomatové, sarmatský kmen§ 393, 389

Izrael, Izraél§ viz Israél

Izzula, m. v sev. Assyrii§ 521