Generál s ananasovou tváří

Manuel Noriega (76) držel s Američany, byl agentem CIA. Hrál však na obě strany a obchodu s kolumbijským kokainem se věnoval více než ve Washingtonu snesli. Šel z vězení do vězení.

Snědý chlapík menší postavy s obličejem poďobaným od neštovic v čele země menší než Česká republika se rozhodl, že se postaví planetární velmoci. Proč, zůstává záhadou. Američanům vděčil za všechno, byl to jejich muž. Generál Manuel Antonio Noriega hrál neuvěřitelně vysoko a kupodivu přežil. 

Sice v kriminálu, ale fešáckém. O americké politice v Latinské Americe, o drogových obchodech, praní peněz a jak to všechno souvisí s tajnými službami ví tolik, že ve srovnání s ním sbírka dokumentů WikiLeaks může vypadat jako sbírka novinářských bonmotů. V Noriegově éře web ještě fenoménem nebyl, takže stačilo generála sesadit a zavřít.

Jeho příběh zní jako pohádka. Z Panamy udělal adresu pro všechny, kteří neměli potřebu nikomu vykládat, jak ke svým penězům přišly. Podle odhadů amerického senátu leželo koncem osmdesátých let v bankách státu s třemi miliony obyvatel 38 miliard dolarů a republikánský senátor Jesse Helms roku 1987 Noriegu označil za „hlavu největších drogových operací západní polokoule“. 

    Reaganova vláda byla však k Panamánci mnohem shovívavější a ze spolupráce s ním měla dlouho větší užitek než škodu.

Kouzelná Panama

Na letišti hlavního města stály připraveny opancéřované limusiny i policisté, aby cestující s jejich dolarovými kufry bezpečně odvezli do hotelů. Celníci se neptali, bankovní úředníci už vůbec ne. Kolumbijští kokainoví bossové, obchodníci se vším možným z celého světa, zloději a diktátoři, pro všechny bylo v Panamě bezpečněji než ve Švýcarsku. 

    Rajské poměry pro nezdaněné podnikání po obou březích Panamského průplavu umocnil velký malý muž Noriega. Za poďobaný obličej dostal nehezkou přezdívku Ananasový obličej, v souvislosti s jeho jménem se poprvé objevilo slovo narkokleptokracie. Mladík z chudých poměrů zkoušel rok studovat v panamské metropoli medicínu. Získal ale stipendium jinde a tak vsadil na jinou sociální jistotu: podepsal vojenskou školu v peruánské Limě. 

V panamské armádě o čtrnácti tisících mužích, která se tehdy jmenovala národní garda, dělal kariéru. Roku 1968 stál na straně pučistického generála Omara Torrijose, charismatického lidového vůdce, jemuž se podařilo roku 1977 uzavřít s americkým presidentem Jimmym Carterem dohodu o plném předání průplavu do konce roku 1999 do panamských rukou. 

Noriega pomohl zlikvidovat několik pokusů o protipuč a levicový Torrijos ho s hodností plukovníka jmenoval šéfem vojenské rozvědky. Generál rozjel řadu sociálních projektů, rozděloval půdu mezi bezzemky a podle ústavy z roku 1972 si dával říkat „líder máximo de la revolución paname?a“, nejvyšší vůdce panamské revoluce. 

Torrijos i Noriega patří mezi snědou většinu Panamánců smíšenou s indiány a černochy s odporem k majetné bílé menšině odkazující na své evropské předky. Jejich revoluce neměla nic společného s castrovci, naopak Torrijos ani Noriega se se sovětským blokem nespustili. 

Náš člověk na průplavu

Revoluce vzala za své v červenci 1981, když v leteckém neštěstí zahynul její vůdce Omar Torrijos. V nástupním roce Ronalda Reagana se spekulovalo o tom, že generálovi do mausolea pomohla bomba v letadle, což se také říkalo o tři měsíce starší smrti ekvádorského proreformního presidenta Jaimeho Roldóse. Noriegův advokát ve floridském procesu roku 1991 tvrdil, že jeho klient má k disposici materiál usvědčující z terorismu CIA, ale soudce tehdy odmítl podobné listiny připustit jako svědecký materiál, neboť by to ohrožovalo státní zájmy...

Noriegova cesta nahoru připomíná spíše obchodníka než politika. Vždy se zajímal o to, „kolik to hodí“, nikoli o ideologii. Od sedmdesátých let byl na výplatnici CIA, kterou jako šéf panamské vojenské rozvědky zásoboval informacemi o kolumbijských narkobaronech a jejich děsivé obchodní síti. CIA později u soudu tvrdila, že od ní dostal asi 320 tisíc dolarů, Noriega ale, že dohromady deset milionů. Mafiánům naopak sděloval informace získané od Američanů a s jejich svolením povolil Kolumbijcům podnikat v Panamě. 

Přes panamské území byli podporováni protisocialističtí povstalci v Nikaraguy „contras“, ale zbraně prodával i komunistickým povstalcům v Salvadoru, udržoval praktické obchodní kontakty s Fidelem Castrem.

Doma bodoval lidovým antiamerikanismem a roku 1984 dosáhl toho, že vojenská škola School of the Americas, kde Američané vychovali řadu budoucích pučistů a diktátorů, mimo jiné také Torrijose a Noriegu, odešla z Panamské průplavové zóny. 

Zajímavá souvislost s náhlou proměnou amerických pohledů na svého spojence můžeme nalézt ve vlastním průplavu. Noriega se netajil plány na stavbu druhé jeho trasy, ale ve spolupráci s Japonci a nikoli americkým stavebním gigantem Bechtel, který měl dobré vztahy k Ronaldu Reaganovi a rodině Bushů. Když se Noriega roku 1988 před diplomaty chlubil, že přispěl Bushovi staršímu na volby, bylo zle. 

Náprava zpychlého vojáka

Po Torrijosově smrti drželi veškerou moc v Panamě armádní velitelé. Formálně byli sice jmenováni presidenty republiky, fakticky o sobě rozhodovali důstojníci sami. Roku 1983 se pánem Panamy stal Noriega. Když jeden z presidentů, v jehož prospěch dal Noriega zfalšovat volby, při návštěvě Spojených států slíbil, že dá vyšetřit obvinění z podílu vlády na drogových obchodech, dal si ho Noriega předvolat – a Panama měla roku 1985 novou hlavu státu. 

Jeho následovník byl ještě zlobivější. Jak se měnila nálada Američanů vůči Noriegovi, pochlapil se a roku 1988 generála odvolal. Nástupce ale odmítl velitelskou funkci převzít a parlament svolaný na jednu hodinu po půlnoci nadpoloviční většinou spolehlivých hlasů sesadil naopak presidenta a dosadil dalšího Noriegova přisluhovače.

Roku 1986 byl Noriega na Floridě obviněn dvěma vyšetřujícími soudci z praní peněz a z obchodování s drogami. Nabídka beztrestného odchodu z Panamy ztroskotala na Reaganově neochotě podepsat dekret o zastavení vyšetřování Noriegových zločinů. 

Když ve Washingtonu nastoupil presidentský úřad George Bush starší, který jako šéf CIA v letech 1976-1977 Noriegovu práci pro agenturu dobře znal, přišel konec panování Ananasové tváře. Bush mluvil o obnovení demokracie v Panamě,což v americkém diplomatickém slovníku znamená diktátorovo sesazení. Pokus o puč s americkou podporou v říjnu 1989 se nezdařil, tak zasáhla supervelmoc přímou intervencí. 

Plán po řadu měsíců připravovali ministr obrany Dick Cheney, pozdější vicepresident Bushe mladšího, a předseda náčelníků generálních štábů jednotlivých zbraní americké armády Colin Powell, nejslavnější z Jamajčanů, architekt též amerického tažení do Kuvajtu a Iráku o dva roky později, nakonec ministr zahraničí Bushova syna. Připomínalo to invasi do Iráku roku 2003: prohlašovali, že to není válka s Panamou, ale na odstranění Noriegy. 

Honorace za mřížemi

20. prosince 1989 Američané vybombardovali panamský přístav, letiště a vojenské objekty. S 26 tisíci muži vpadli na panamské území z průplavového pásma, kde stabilně sídlilo na deset tisíc amerických vojáků a pracovalo čtyřicet tisíc amerických civilních zaměstnanců. Na americké vojenské základně přísahal nový president se dvěma vicepresidenty. 

Noriega, který byl o válce informován, zmizel a po několika dnech požádal o asyl na vatikánském velvyslanectví. Jeho manželka Felicidad Sieirová se s třemi dcerami dostala na kubánskou ambasádu. Dnes žije v Panamě a dcery jsou v diplomatických službách země. 

Řada panamských posádek se k překvapení Američanů pustila do boje a v panamské metropoli se bojovalo o každou ulici. Podle oficiálních údajů padly dva tucty Američanů, šest set Panamánců a třicet tisíc lidí přišlo o přístřeší.

Noriegu vyštvali Američané z budovy velvyslanectví po několika dnech ohlušující rockovou musikou (kdyby pacifista Hendrix tušil, k čemu jednou poslouží), posadili do letadla směr Miami. Byl uznán za válečného zajatce a roku 1992 byl za drogové zločiny odsouzen na čtyřicet let vězení, což bylo později sníženo. K disposici měl od posilovny po televisi co ho napadlo. 

Roku 2007 byl propuštěn, ale dva roky čekal na rozhodnutí, zda bude vydán do Francie, kde už byl v nepřítomnosti za finanční podvody roku 1999 odsouzen, nebo do Panamy, kde byl odsouzen roku 1995 za politickou vraždu. Přál si Panamu, vydali ho do Evropy, kam kdysi tak rád jezdíval a posílal peníze.

Nicolas Sarkozy ho zbavil vyznamenání Čestné legie a loni v červnu byl v Paříži odsouzen na dalších sedm let, k pokutě deseti milionů eur a zabavení majetku ve Francii. Odečítá se mu čekání v Miami na vydání a se započtením jeho zdravotního stavu po dvou infarktech je možné, že bude letos nebo příštího roku propuštěn domů.

Panama má od roku 2008 uzákoněno, že odsouzenci starší 65 let mohou tresty odpikávat v domácím vězení, což také potvrdil stávající president od roku 2009, podnikatel Ricardo Martinelli. 

    Profesor ústavního práva na Panamské universitě Miguel Antonio Bernal v mediích při té příležitosti připomněl, že Noriega je jediný ze svých současníků, který odseděl všechny zločiny, ačkoli je nespáchal jen on: „Je to jakoby dopadli Ali Babu, ale pustili čtyřicet loupežníků.“ Ale těm to právě tak vyhovuje; řada jeho bývalých spolupracovníků je dodnes ve vysokých státních funkcích...

exkurs 1: Noriega at large

Jak se dostal Noriega k velení v národní gardě? Po Torrijosovi převzal velení plk. Florencio Flores Aguilar do 1982, kdy šel do pense. Jeho nástupcem byl Rubén Darío Parades del Río (dnes 76). Noriega mu roku 1983 slíbil, že ho dá provolat presidentem, když mu přenechá velení. Parades to udělal, resignoval, šel do civilu, ale Noriega slovo nedodržel.

Torijosovým presidentem 1978-1982 byl jeho levičácký přítel Aristides Royo Sánchez (dnes 70), která odstoupil s tím, že má v krku infekci. Jeho předchůdce v letech 1969-1978 byl Řek Demetrio Basilio Lakas (zemřel roku 1999), který s devíti roky vlády drží panamský presidentský rekord.

    Roku 1984 povolil Noriega presidentské volby, ale když Arnulfo Arias vedl, zarazil počítání hlasů a zmanipulované volby vyhrál těsně „jeho“ a americký Nicolás „Nicky“ Ardito Barletta Vallarino.

    Rok na to dr. Hugo Spadafora z exilu obvinil Noriegu ze styků s narkomafiány. Eskadra smrti se ho zmocnila a po mučení sťala. Noriega byl právě ve své milované Paříži a po letech byl usvědčen na základě telefonického rozhovoru s velitelem provincie Luisem Córdobou, v němž svolil s vraždou na kostarickém pomezí. 

Barletta byl na případ dotazován v cizině a po návštěvě Spojených států nechtěl nic dávat vyšetřovat. Bývalý spolužák ministra zahraničí George Bushe staršího po návštěvě armádního velitelství v Panamě roku 1985 resignoval. To vedlo k prvnímu ochlazení vztahů s Washingtonem.

Domácí bílá oposice proti snědým noriegovcům se volně sdružovala do hnutí občanských křižáků, cruzada civilista (rabiblancos, bílé ohony), kteří byli zvyklí na poměry před rokem 1968, kdy vládli (omezeni Torrijosem). 

Proti nim zřídil Noriega polovojenské Bataliony cti, kteří po celou dobu ovládali ulici a měli podporu v chudinských čtvrtích. Jeho policistů se říkávalo „los dobermans“. Panama však žila v relativním klidu za Noriegy, vězení nebyla plná lidí z oposice jako u jiných diktátorů. 

Barlettu vystřídal jeho vicepresident Eric Arturo Delvalle Cohen-Henríquez (dnes 73), až do roku 1988 oddaný noriegovec, který diktátora obhajoval mimo jiné před obviněními, že se podílel na vraždě Spadafory. 

    Jeho strýc Max Delvalle Levy-Maduro (zemřel roku 1979) byl v chaotických poměrech roku 1967 v dubnu na týden presidentem, prvním židovským v Latinské Americe. V inaugurační řeči tehdy řekl: „Dnes máme dva židovské presidenty na světě, presidenta Státu Izrael a mne.“ Synovec byl pak druhým. Noriega měl nějaký čas Izraelce Mikea Harariho za bezpečnostního poradce. 

    Když Delvalleho Noriega sesadil, dosáhl u amerických soudů, že byl v amerických bankách zmražen panamský majetek o padesáti milionech dolarů. V Panamě je dolar platidlem a stát neměl na výplaty státních zaměstnanců. Křižáci mysleli, že v nastálém chaosu z embarga posilněného o pozastavení vojenské a hospodářské pomoci, Noriega padne. 

Nestalo se, i když k tomu všemu byl generál od února 1988 podle dvou floridských soudců obžalován z podílu na drogovém obchodu a z praní peněz.

Noriega poslal po světě mise, aby vysvětlovaly, že to všechno jsou pomluvy, které generála osobně urazily a to všechno že je za to, že nepodporoval contras tolik, kolik si Američané přáli. 

    V očích chudého Latamu se stal dalším bojovníkem s imperialistickou velmocí, pokračovatelem Torrijose. Populární byl i v armádě, kde se důstojníci účastnili na všech možných obchodech. Většinu jich znal z doby, kdy šéfoval rozvědce. 

exkurs 2: Panamské poklady

Noriega prý držel Reagana a Bushe staršího v hrsti, poněvadž by mohl vypovídat o pozadí podpory nikaragujských contras.

Reagana nijak nedráždilo, že panamské banky jsou velkoprádelnami mafiánů a že Kolumbijci používají Panamu za překladiště zboží a zisků. 

    Panama měla 130 bank, kde se nikdo na původ peněz neptal. Jednou z nich byla i pobočka proslulé Bank of Credit and Commerce International (BCCI), založené roku 1972 v Pákistánu. Roku 1991 vypukl první bankovní megaskandál, když se provalilo, že fungovala na pyramidálním základě a že na financování svých účelů za studené války včetně mudžáhidů, proamerických diktátorů, financování obchodů se zbraněmi a praní peněz všeho původu včetně medellínského kartelu je používala ISI, CIA a další rozvědky. 

    Zmizelo na třináct miliard dolarů a Noriega později na Floridě seděl s několika lidmi z BCCI. 

    Roku 1983 byl v Panamě návštěvou vicepresident George Bush starší, aby domluvil s Edénem Pastorou alias Comandantem Cerou (dnes 73) otevření jižní fronty v Nikaraguy. Osobně se poprvé Bush s Noriegou setkal v Panamě, aby projednali zřízení kubánského zastoupení v panamské zóně volného obchodu. Šéf CIA tehdy s tím souhlasil, i když vzniklo nebezpečí, že Castro tudy bude obcházet embargo. 

    Bushův nástupce v čele CIA adm. Stansfield Turner (dnes 90) škrtl Noriegu z výplatnice CIA, ale Noriega posílal informace o latinských poměrech dál. Roku 1979 se Noriega osobně staral o šáha v exilu a dokonce zaranžoval jeho milostné setkání s jistou kanadskou turistkou v hotelu Hilton.

    Bush později tvrdil, že o činnosti Noriegy nic nevěděl, natož že by tušil, z čeho jsou peníze, které dostal od něho na volební kampaň. Bush byl v letech 1976-1977 šéfem CIA a jako vicepresident předsedal zvláštnímu oddílu na boj s drogami. 

    Z údajů soudních spisů jasně vyplývá, že DEA měla z Noriegy strach už roku 1971, kdy si přála jeho likvidaci (zákaz odklizování ve střeleckém stylu přišel v Americe až roku 1976). 

exkurs 3: Noriegův pád

V prosinci 1985 odmítl zástupce bezpečnostního poradce Reaganova John Poindexter v Panamě schválit Noriegovi, aby panamští poradcové působili u nikaragujských contras. Odmítnutí se Noriegovi nelíbilo. Tehdy ještě platilo, že letadla, která vozila zbraně pro contras Pastranovy skupiny letěla do Států zpět s kokainem – s vědomím CIA. 

Roku 1986 se v N. Y. Times objevily informace z tajných služeb, že Noriega pašoval zbraně, prodával informace CIA a pral peníze na Kubu a naopak. Roku 1987 byl ve Státech obviněn Torrijosovým synovcem, plk. Robertem Diazem Herrerou, že Noriega ve spolupráci s CIA (gen. Wallace Nutting) dal bombou odstranit Torrijose. 

1987, červen, přeběhl major kubánské rozvědky Florentino Aspillaga Lombard (tehdy 40), šéf pražské residentury, do Vídně a několik dnů před ním generál kubánského letectva Rafael de Pino Diaz. Podle Aspallagy (časopis Time) bohatl Noriega na dodávkách embargované technologie na Kubu a na pomoci s dodáváním kubánských zbraní do Nikaraguy, Salvadoru, Hondurasu a Kolumbie. Prý za to dostal tři miliony dolarů. 

    John Kerry, demokrat z Massachusetts a za presidentování Baracka Obamy ministrem zahraničí v jeho druhém funkčním období od roku 2013, konstatoval roku 1988, že nečinnost americké vlády v boji s panamskou drogovou scénou je „důsledkem především vztahů mezi panamskou vládou a americkými tajnými službami“. V senátu vytáhl do boje s narkobusinessem společně s republikánem ze Severní Karolíny Jessem Helmsem. Proti zájmům služeb se ale neprosadili. 

    V červnu 1987 pronoriegovská demostrace poškodila americké velvyslanectví a Státy pozastavily vojenskou a hospodářskou pomoc. George Schultz oznámil, že budou trvat tak dlouho, dokud armáda neodejde z politiky. 

    V té době již Američané pracovali na sesazení Noriegy. V únoru 1988 sesadil president Delvalle armádního velitele, ale dopadlo to „ústavně“ naopak. Delvalle koneckonců nebyl pro oposici důvěryhodnou postavou, neboť byl roky diktátorovou loutkou. Hodinu po půlnoci se 38 přítomných poslanců ze 67 celkem jednomyslně usneslo, že Delvalle nebude presidentem a jmenovalo jeho nástupce. Naděje, že lid vyrazí do ulic jako dva roky předtím v Manile, se Američanům nesplnila.

    V únoru pak dva státní návladní v Miami a Tampě obvinili generála z obchodování marihuanou a kokainem, praní peněz a poskytování útočiště narkobaronům včetně provozování drogové laboratoře v Darienu. 

    Američané náhle dostali strach, aby o Panamu nepřišli, aby z toho nebyl druhý Írán (1979) nebo Filipíny po zfalšovaných volbách Ferdinanda Marcose, kterého CIA posadila do letadla a vyvezla ze země (únor 1986). Reaganova vláda narkoobchody přehlížela, když šlo o politiku zadržování komunismu“. Presidentova manželka Nancy přitom dělal protidrogovou kampaň mezi americkou mládeží Just Say No...

    Vojenský význam průplavu v té době už nebyl tak veliký, neboť Američané měli autonomní flotily v každém oceánu a průplavem největší lodi proplout nemohly. To se týkalo také obchodních lodí, i když jeho hospodářský význam zůstal velký. Bush chtěl zůstat v Panamě, chtěl zvrátit dohodu z roku 1977, a začal proti mluvit o obnovení demokracie. 

    Činorodému Noriegovi se podařilo nechtěně postavit americkou politiku do velmi ostudného světla a zničil její důvěryhodnost. S kausou Noriega se v Latamu začaly otáčet politické větry směrem k levicovým voleným vládám, které se na americké velmocenské nároky nijak neohlíželi a stavěli své (Brazílie, Venezuela). 

    Američané pak nabízeli Noriegovi volný odchod ze země s přístupem ke kontům v zahraničí. Křižáci s ním též jednali, když Noriega nabídl, že odstoupí, ale trvali na jeho odchodu ze země. S Panamánci však nehnula ani opatření hospodářského embarga včetně zákazu vplutí lodí pod panamskou vlajkou do amerických přístavů. 

    Noriega vyhodil svého politického poradce a generálního konsula v New Yorku José Blandóna Castillu, který otevřel svá ústa před porotou v Miami a před senátní komisí. Býval šéfem civilní panamské rozvědky a Američany přes návladní informoval o východoněmeckých zbraních pro Nikaraguu, které šly roku 1985 přes Panamu ve spolupráci se známým plk. Oliverem Northem, bývalým členem Národní bezpečnostní rady (NSC). Současně ale prodal komunistickým guerillám v Salvadoru...

    Podle Blandóna se Noriega setkal roku 1984 v Havaně s Castrem a zprostředkoval setkání se šéfy kolumbijské mafie. Přeběhlík pokládal Noriegu za obchodníka, který spolupracoval s contras, sandinisty, Kubánci, CIA apod., aby vydělal. 

    V jeho očích byl generál nejbohatším mužem Panamy s tucty nemovitostí s okamžitou hotovostí 200-600 milionů dolarů, nemovitosti ve Francii a Dominikáně, konta v Británii, Španělsku, Švýcarsku, Rakousku, letadlo Boeing 767 a tři malé dopravní stroje, jachty Macho I až III. 

    To všechno se Američanům líbilo, ale Blandón také tvrdil, že president George Bush před invasí roku 1983 na Grenadu Noriegovi zavolal, aby o tom informoval Castra a varoval ho, aby se akce nepletl (Bush to vzápětí označil za žvást/hogwash).

    Podle výpovědi Noriegova osobního pilota Floyda Carltona nabízeli generálovi Medellínští za ochranu každého ze svých drogových letů třicet tisíc dolarů. Noriega se jim v přímém jednání vysmál a vyjednal sto tisíc dolarů za první let, 150 tisíc za druhý a dvě stě tisíc za třetí. 

    Finančník medellínského kartelu, americký Kubánec Ramón Milian Rodríguez, odsouzený na 43 roky do vězení, roku 1988 před senátní komisí vypověděl, že on sám měsíčně v panamských bankách vypral dvě stě milionů dolarů (!). Noriega prý v nejlepších časech měsíčně dostával od kartelu deset milionů dolarů, celkem v letech 1979-1983 320-350 milionů. Narkobaroni od něho dostávali mimo jiné jména amerických protidrogových agentů. 

Březnový puč, jehož nejvýše postaveným protagonistou byl šéf policie Leonidas Macias, už byl s přímou podporou Američanů. Stejně 3. října 1989, kdy šéfem armádních pučistů byl Moisés Giroldi, který byl zastřelen (prý Noriegou osobně). V listopadu 1989 Bush schválil Noriegovo odstřelení (plán Panama 5), které také nevyšlo. 

exkurs 4: Invase

V květnu 1989 byly presidentské volby, z nichž měl vzejít jako vítěz Guillermo Endara s vicepresidenta Guillermo „Billy“ Fordem a Ricardem Ariasem Calderónem. Jimmy Carter byl pozorovatelem voleb, o nichž řekl, že je Noriega ukradl. Bataliony cti kandidáty zbily a Noriega prohlásil presidentem Franciska Rodrígueze. Spojené státy ale uznaly Endaru.

Noriega byl o nastávající okupaci Panamy informován. 15. prosince se dal parlamentem prohlásit prvním mužem ve státě, líder máximo, a vyhlásil válečný stav s Amerikou.

    Když byl noriegovci v ulici během jistého incidentu 16. prosince zastřelen neozbrojený (podle Panamánců ozbrojený) americký poručík Robert Paz, invase se nedala zastavit; Noriega si stále myslel, že ano, neboť velel armádě dobře cvičené – „nejsme žádná Grenada“ (1983).

    17. prosince vydal Bush rozkaz k útoku. V noci na 20. prosince vpadli Američané po 44 do Panamy. Byla to největší letecká operace od světové války a druhá největší vůbec od války vietnamské. V dobách studené války byla zároveň největší, v níž nešlo o zadržování expanse komunismu. 

    Po tři dny nebyla do prostoru vpuštěna media. Dick Cheney, který bude vicepresidentem George Bushe mladšího v letech 2001-2009, pak oznámil, že při bombardování zahynulo 500-600 Panamánců. Nevládní počty jsou mnohem vyšší: pět tisíc mrtvých a čtyřicet tisíc lidí bez přístřeší. 

    Cíle bylo dostat Noriegu před soud a obnovit v Panamě demokracii. Na jeho hlavu vypsali odměnu jeden milion dolarů. Postup připomněl později přípravu a vpád do Iráku. Ostatně plánovači byli stejní: ministr zahraničí Dick Cheney a armádní šéf Colin Powell. 

    Na americké základně v průplavové zóně (PCZ) Fort Clayton před panamským soudcem přísahal Endara se svými vicepresidenty. Ve městě Panamě ale propukly k překvapení Američanů tvrdé boje a Bush musel poslat k původním 24 tisícům vojáků dva tisíce posil. Bataliony cti o osmi tisících mužích bojovaly o každou ulici a mezitím se rabovaly obchody s pokřikem Viva Bush! (časopis Time). 

    Vojáci mnoha garnisonů se Američanům postavili, bataliony obsadily hotely, brali rukojmí, ostřelovači zadržovali americký postup. Všeobecné překvapení z toho, že Američané šli s takou silou na jediného muže, trvá dodnes...

Odpor Latamu proti invasi nebyl veliký, ani gorbačovský Sovětský svaz neviděl v Panamě ohrožení vztahů Západ-Východ. Valné shromáždění Spojených národů invasi odsoudilo jako porušení mezinárodního práva poměrem hlasů 75 ku dvaceti při čtyřiceti absencích. 

    Západní svět měl jiné starosti včetně Rusů. Právě se ve východní Evropě hroutilo jejich panství, Svaz už vůbec nebyl ve formě. Americké hospodářské embargo, které trvalo od února 1988, ohrozilo panamskou ekonomiku (která má dolar za platidlo): Bushovu vládu pak odstranění škod přišlo na miliardu...

Bush starší si nebyl moc jistý. Na tiskové konferenci řekl: „Jako president mám povinnost vést zahraniční politiku způsobem, který uznám za vhodný... Když se to Američanům nelíbí, očekávám, že dostanou někoho jiného, kdo by mou práci vykonával, ale já v tom budu pokračovat.“

Noriega se skrýval ve svých domech, dokonce jednu noc strávil v sedmnáctém patru hotelu Holiday Inn. Spal i u matky své milenky Vicky Amadové, odkud ale Američanům zavolala její nezletilá dcera. 

Generál z jiného místa volal nunciaturu a žádal o asyl. Velvyslanec se ho ptal, proč by ho měl získat, a Noriega mu připomněl, že teď právě papež v Římě drží mši vánoční, symbol nenásilí. Vatikánský diplomat pro něj poslal vůz, což později vysvětloval slovy: „Asylové právo se musí bránit třeba i pro Lucifera.“

Po vysilujícím lomozu rockové hudby (včetně Hendrixovy skladby z dvoualba Electric Ladyland Voodoo Child) se 3. ledna 1990 Noriega vzdal a okamžitě byl dopraven na Floridu. 

exkurs 5: Kriminálník

V dubnu 1992 s Noriegou začal v Miami proces, který skončil v září. Američané v Panamě zabavili patnáct tisíc krabic dokumentů, ale přímých důkazů o jeho podílu na narkoobchodech mezi nimi nebylo. Ostatně během dvou let od generálova zatčení se drogové obchody v Panamě vrátily na původní hranici a američtí vyšetřovatelé mimo jiné podezřívali i právní kancelář presidenta Endary. 

9. září 2007 byl Noriega po sedmnácti letech propuštěn z federálního vězení, ale Francie žádala jeho vydání (1999 dostal za praní peněz v nepřítomnosti deset let a pokutu 11,2 miliony eur, i když se praní týkalo 3,15 milionů eur – v přepočtu). 

    Což se stalo 26. dubna 2010, ale bez statutu válečného zajatce. Do Panamy bude vydán až po odsezení trestu z nového procesu ze 7. července 2010, kdy dostal sedm let. V Panamě na něho čekal dvacet let za podíl na vraždě dr. Huga Spadafory. 

    V květnu 2010 byl presidentem Nicolasem Sarkozym zbaven hodnosti rytíře Čestné legie, kterou dostal v lepších časech. Rok na to byl vydán do Panamy a okamžitě uvězněn: šedesátiletý výměr znamená doživotí. V červnu 2015 z věznice požádal prostřednictvím jednoho televisního kanálu Panamánce o odpuštění od všech, "kteří se cítí nějak mými činy uraženi, dotčeni, poškozeni nebo poníženi". Bylo to jeho první veřejné vystoupení po čtvrt století: ve svých 81 letech vypadal zdráv.

exkurs 6: Manuel Antonio Noriega Moreno

S manželkou Felicidad Sieirovou (64) má dcery Lorenu, Sandru a Thais. Vedle manželky měl milenku Vicky Amadovou, vztah zůstal bezdětný. Felicidad žije v Panamě, nejstarší dcera Lorena je advokátkou, její sestry v diplomacii a politice. 

1934, 11. února narozen v chudé rodině (podle pařížského soudu narozen až roku 1938)

1962 nastoupil službu v armádě

1968 na straně gen. Omara Torrijose, který ho jmenoval šéfem vojenské tajné služby

1970 placeným agentem CIA v boji s kolumbijskými narkobarony

1977 Torrijos vyjednal s Carterem vydání průplavu 

1981 zahynul Torrijos v leteckém neštěstí

1983 Noriega velitelem národní gardy, panamské armády

1984 povolil presidentské volby, které zmanipuloval

1988 přestal být americkým spojencem

1989, 20. prosince americká invase a Noriegův pád

1992 odsouzen v Miami, vězeň se statutem válečného zajatce 

2010 po odsezení trestu (2007) vydán do Francie, kde odsouzen na dalších sedm let; 

2011 vydán do Panamy, kde byl v nepřítomnosti odsouzen roku 1995 k šedesáti rokům vězení

2017, 29. května v Panamě po krvácení do mozku a přípravách na nádorovou operaci zemřel v nemocnici 

Panamskou republiku vytvořili Američané roku 1903 pro stavbu průplavu odtržením od Kolumbie. Na ploše 75 500 km2 (o málo menší než ČR) žijí přes 3 miliony obyvatel, ze tří čtvrtin míšenců (mesticů a mulatů). 

•

Chaos v Andách a polepšený generál

  

Poprvé v latinském světě i na planetě se přerodil vojenský diktátor v demokrata, z echt konservativního nacionalisty v křesťanskosociálního spojence levicových liberálů a komunistů. Jmenoval se Hugo Banzer.

Bolívijci vedli několik válek a začátky některých z nich oslňovaly. Ale ty konce. Od své nezávislosti roku 1825 přišla o třetinu území, jak si sousedé ukrajovali. Za to generálů a plukovníků měli až až. Snad pouze nebohé Haiti jich mělo v 19. století více. Co chvíli nějakého z vznešených vojáků napadlo, že je chytřejší než ostatní uniformy a že jemu patří vládnout zemi. 

Dějiny Bolívie jsou dějinami takových kratičkých diktatur na pár měsíců, jméno následuje jméno, vždy s nabubřelými proklamacemi ala skutek utek. Žactvu bolívijských škol na hodinách dějepisu není co závidět, mají-li si pamatovat kolekce generálských nýmandů v čele nešťastné andské republiky. Pro evropského čtenáře je thema o to zoufalejší…

Všem jim jde o pořádek. Není-li (nebyl a asi ani v tomto století nebude), musí se nastolit. Říkali a říkají to všichni pučisté, zprava i zleva. Přidávají slova o korupci, nové cestě k prosperitě, oddanosti lidu, národní cti, službě „této zemi”. Pučisté byli, jsou a zůstanou zkrátka lidmi s posláním. 

S trochou hnědého nátěru

Takhle to svým Bolívijcům přepovídal v La Pazu i plk. Hugo Banzer, když je v srpnu 1971 v čele armádního převratu spasil před „pádem do propasti nekontrolovatelného násilí, před anarchií, rozpadem státu a před komunismem”. Jako bonus připojil konejšivé „naším nejvyšším cílem je blaho lidu,” když předtím chlapácky prohlásil: „Nic vám nenabízím a možná od vás budu hodně chtít.”

Banzer, bylo mu tehdy 45, s omundúrovanými přáteli sesadili generála Juana Josého Torrese Gonzáleze, aby Bolívie nespadla do té „propasti”. Torres se pokoušel transplantovat vysoko do And vojenský socialismus Omara Torrijose (+ 1981). Panamský voják vládl od roku 1968 a o čtyři roky později se prohlásil nejvyšším vůdcem státu po obou stranách Panamského průplavu, líder máximo („nejvyššímu vůdci” vděčí Panamánci za „navrácení” průplavu dohodnuté s Carterem roku 1977 na konec roku 1999). 

Šla tehdy latinským světem vlna okouzlení z castrovské revoluce. Ale také ovšem protivlna těch neokouzlených. Torres, mestic s velkou částí předků z národa Aymarů, se sám dostal k moci v chaosu po krvavém puči konservativních důstojníků v říjnu 1970, kteří se postavili reformnímu generálovi a presidentovi Alfredovi Ovandovi Candiovi (+ 1982). Zrovna tomu, který za vlády gen. Barrientose roku 1967 řídil úspěšný hon na argentinského revolucionáře Che Guevaru: krvavý šiřitel pověr o zítřcích bez vykořisťovatelů, jenž předtím s revolucí pohořel v Kongu, byl dopaden a zastřelen. 

Účastí na plánování a řízení akce se chlubil nacista Klaus Barbie, žijící v Bolívii pod jménem Altmann, podnikatel a vládní poradce v bezpečnostních otázkách; užíval dokonce ochranky ministerstva vnitra. V „Německém klubu” v La Pazu jednou prohlásil, že „v mé přítomnosti nikdo neřekne nic negativního o Hitlerovi” a z podniku ho vyhodil až v okamžiku, kdy v přítomnosti německého velvyslance zahajloval. 

Generálskými vládami chráněn později byl vydán do Francie a roku 1987 odsouzen na doživotí (zemřel ve vězení roku 1991).

Zleva doprava

Ovando však o dva roky později sám uvažoval o revoluci, umírněnější, nikoli castrovské. To když se sám na podzim 1969 propučoval k moci. Torres byl přitom původně jeho mužem a přesto se Ovandovi postavil: v červenci 1970 ho proto Ovando zbavil armádního velení, sám ale vydržel u moci jen tři měsíce. Pak přišla Torresova vendetta.

V bojích mezi jednotlivými armádními skupinami a posádkami rozdělenými na tábory konservativců a reformistů získaly proreformní oddíly převahu nad konservativními a Torres mohl několik měsíců roku 1970 a 1971 pokračovat v Ovandových experimentech inspirovaných vedle Torrijose pučistou a diktátorem v sousedním Peru, levicovým generálem Juanem Velaskem (✝︎1977). 

Torresovi stál po boku Marcelo Quiroga Santa Cruz, ministr těžebního průmyslu, pocházející ze staré španělské rodiny, literát a baletní tanečník. Torresova diplomacie tehdy navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, Polskem a Československem, směl se tisknout Guevara, tři roky předtím v Bolívii zastřelený. Quirogovým počinem bylo zestátnění majetku těžební společnosti Gulf Oil.

Vzpoury vojenských posádek byly časté a v lednu se o Torresovo sesazení pokusili i plukovníci Hugo Banzer Suárez a Edmundo Valencia Ibáñez. Banzera totiž Torres zbavil řízení vojenské akademie a Valenciu další lapazské vojenské školy a oba je přeložil do posádek při hranicích. Po nezdaru prchli do argentinského exilu. 

Torres tehdy prohlásil, že pučisté chtěli nastolit „diktaturu pravice”. Většina armády tehdy ještě stála při něm. Banzer o několik měsíců později udělal Valenciu velvyslancem ve Spojených státech (1971-1974); to už se povýšili na generály.

Zpět doprava

Přesto Torres odmítal čistky mezi důstojnickým sborem a své levičáky rozhořčil neochotou zestátnit banky a zahraniční obchod. Jenom horníkům zvýšil gáže o pětinu, uznal kubánský režim a vykázal ze země americké mírové sbory. 

K pozoruhodným postavám té doby patřil vůdce hornických odborů a boss odborové ústředny Juan Lechín Oquendo(+ 2001), vystřízlivělý trockista. Podporoval Torrese a kromě protilebrální politiky byl znám jako playboy patřící mezi přátele maďaro-americké společenské veličiny Zsa Zsa Gaborové. 

Nebyli prvními většími reformátory v Bolívii. Victor Paz Estenssoro (+ 2001), vůdce Národního revolučního hnutí (MNR), vyvlastnil za svých prvních dvou presidentských úřadech 1952-1956 a 1960-1964 cínové doly tří velkých rodin a státní rozpočet enormně zatížil výdaji za náhrady zestátněných firem. Jeho původní spojenci, armáda a odbory, jediná tehdy fungující mocenská uskupení, se mu postavily a generálové ho roku 1964 vyhnali ze země (potřetí a naposledy úřadoval Paz Estenssoro v presidentském paláci Quemado, „Spáleném”, v letech 1985-1989).

Banzer tedy zatáhl za záchranou brzdu. Neuměl to jinak, než s pomocí vojáků v ulicích. Na to ostatně byli Bolívijci zvyklí, neboť jeho puč byl právě 187. ve 146leté historii Horního Peru-Bolívie. A pátý od sesazení posledního z civilistů Víctora Paze Estenssora 11. dubna 1964.

Plukovník se vrátil 18. srpna 1971 z Argentiny do Santa Cruzu, ale byl zatčen, letecky dopraven do La Pazu a měl být deportován do Chile. 20. srpna se v proviciích Santa Cruz, Cochabamba a Oruro vzbouřily posádky a mluvilo se o tom, že část bojové techniky dostaly zapůjčenu z Brazílie. Boje trvaly sedm nočních hodin, v pět ráno se torresovci vzdali, velitelé prchli na lapazská vyslanectví a odtud z největší části do allendovské Chile. 

Jinde na jdou bez vojáků

Nejistota pučistů trvala dva dny, než se k nim přidala většina posádek a než vojáci rozehnali i slabě vyzbrojené odborářské milice. Zemřelo v La Pazu 120 lidí, několik set jich bylo zraněno a Torres směl nedotčen odejít do exilu.

Vojáci zbytečně haraší zbraněmi, myslel si Ekvádorec a civilista José María Velasco Ibarra (+ 1979), který byl pětkrát od roku 1934, to dostal čtyři pětiny hlasů, což je dodnes latinský volební rekord, do roku 1972 presidentem země na rovníku. Pouze jednou však úřad dokončil a čtyřikrát ho vyhnali armádní pučisté (ačkoli byl obvykle s vojáky zadobře). Advokát a komentátor Velasco měl zajímavou jistotu. Nikoli tanky, slova: „Dejte mi balkon a mohu být zvolen presidentem kdekoli.”

Být zvolen a být presidentem jsou ovšem velmi odlišné věci, určitě v latinském světě. Do poloviny devadesátých let se stávali presidenty vojáci, kdykoli a kdekoli si usmysleli. Balkony na to nepotřebovali. 

Fronta národní a lidová

Banzerovým prvním ministrem vnitra byl plk. Andrés Sélich Chop, konservativní radikál, který nepřál koalici s civilisty a vůbec ne s liberály. Když byl po několika měsících z ministerstva odvolán, Banzer ho odškodnil (rozumí se: uklidil) velvyslanectvím v Asunciónu. 

Poněvadž se pokoušel proti Banzerovi kout pikle, a to i s exilovými levičáky, byl pensionován a zbaven diplomatického statutu. Žil chvíli v Argentině a když se vrátil do La Pazu, byl pro pokus o spiknutí v květnu 1973 zatčen, mučen bývalými podřízenými a na ministerstvu vnitra prý vypadl z třetího patra a skonal…

Banzer a vojáci kolem něj byli tehdy pokládáni za ultrakonservativní a svým činem zaujali chilského generála a tehdy ještě presidentovi Allendemu podřízeného armádního velitele Augusta Pinocheta, protisocialistického pučistu z roku 1973, nejvyhlášenějšího z latinských diktátorů druhé poloviny 20. století. 

To Banzer se slova „socialismus” nebál. Z exilu podporoval Bolivijskou socialistickou falangu (FSB), ovšem s programem za obnovu víry ve vlast, soukromé vlastnictví a autoritu vlády při zavedení systému jediné politické strany. Za spojence získal refomní MNR Paze Estenssora. 

Když hodiny po vítězství v puči sestavil svou vládu, jmenoval Banzer vůdce FSB Maria Gutiérreze Guttérreze ministrem zahraničí a Estenssoro se vrátil z peruánského exilu jako poradce vlády. S oběma koaličními partnery vytvořil na čas, dva roky vydržela, Národní lidovou frontu (FPN).

Pučista Banzer měl v sousedství socialistickou vládu v Chile Salvadora Allendeho, v Peru radikálního refomního gen. Juana Velaska Alvaradu. S Chilany neměli Bolivijci nikdy vřelé styky, neboť patří vedle Brazilců a Paraguayců k těm, kteří ji zbavili o kus území: Chile je připravilo o přístup k Tichému oceánu po prohrané válce roku 1879-1883. 

Na druhu režimu v územníich sporech nezáleželo a nezáleží: současná socialistická vláda prvního indiánského presidenta Bolívie Eva Moralese (od roku 2006) se rovněž domáhá na Chile pod socialistickou vládou navrácení prohraných území.

V březnu 1973 se Banzer definitivně nepohodl se svými civilními spojenci a vládl neomezeně. Nepokoje byly brutálně potlačovány. Tak v lednu 1974 protestovali venkované proti vysokým cenám a dvě stě jich bylo zabito, když policejní důstojník přikázal střílet do davu. 

Makroekonomická čísla však byla za sedmileté vlády Banzerovy, podobně jako v pinochetovské Chile, positivní: rostl HDP, státní kontrola cen byla minimalisována, rostly zahraniční investice. 

Antikomunistická aliance

Banzer se mezinárodně přidružil k operaci Cóndor a spolupracoval s generály Alfredem Stroessnerem v Paraguayi a argentinskou juntou v čele s generálem Jorge Videlou (omezeně však s Pinochetem, který roku 1974 mnohonásobně zvýšil pro bolivijské zboží transitní poplatky…). 

Stejně jako Stroessner dával občanství uprchlým nacistům, kteří v Bolívii podnikali, budovali mimo jiné soukromé ozbrojené oddíly a podíleli se na obchodu s kokou a kokainem, který se právě za Banzera tolik rozjel: až bude podruhé u moci, bude s pěstiteli koky bojovat o každý hektar osázený podivuhodnou bylinou. Dokonce Banzerova manželka přilétla na návštěvu Kanady v letounu, v němž policisté odhalili kokain…

V roce 1978 se rozhodl Banzer, to už generál, uspořádat volby. Nepovedly se, generálové si postavili hlavu a novou hlavou státu se stal generál letectva Pereda, kdežto Banzer musel do Buenos Aires jako velvyslanec. 

Přišel další puč a proti němu další a Banzer založil roku 1979 Národní demokratickou akci (ADN) formulovanou jako křesťansko sociální hnutí. S ní roku 1985 vyhrál volby, nicméně nemohl sestavit vládu, neboť podle ústavy presidentem z voleb se stává pouze ten, kdo získá více než polovinu hlasů; druhé kolo se nekoná a rozhoduje dvoukomorový parlament. O presidentský úřad se tehdy ucházelo osmnáct kandidátů, z nichž Banzer získal 39 procent a druhý Paz Estenssoro 24, ale ten byl kongresem pozdvižen do presidentského paláce. 

Spojil se tedy Banzer i se svými starými nepřáteli, mimo jiné s Jaimem Pazem Zamorou, vůdcem Hnutí revoluční levice (MIR). Za Banzerovy vlády seděl ve vězení. S pomocí pensionovaného generála se roku 1989 stal presidentem s tím, že je Banzerovým dlužníkem.

Jiný Banzer

Banzer se pokoušel po roce 1979 pětkrát o presidentský úřad a teprve s pomocí MIR a dalších menších skupin se mu to podařilo napošesté roku 1997, nevídaný obrat v latinských poměrech. Koaloval s kdekým a roku 1989 dokonce s jistým Óscarem Zamorou Medinacellim, kterého za Banzerovy vlády honili generálovi vojáci v džungli jako vůdce bolívijských maoistů; polepšený komunista pak řídil straničku Revoluční levicová fronta (FRI) a žertem se vydával za „marxistu-leninistu-banzeristu”. 

Člověk, který se zasloužil v sedmdesátých letech o zprůmyslnění kokové ekonomiky a osazování kokou bývalá bavlníková pole byl zcela demokraticky zvolen a dosáhl za svého druhého úřadu údajně téměř úplného zničení ilegálních plantáží koky. S finanční pomocí Spojených států, Bill Clinton velmi chválil Banzerovu vládu, nabízel venkovanům náhradu. Kde to nefungovalo, použil násilí. Z pěstitelů koky se ovšem v letech stal důležitý faktor bolívijské politiky, na jehož zádech se stal presidentem roku 2006 Evo Morales. 

Za Banzera se v sedmdesátých letech odhadovalo, že z roční produkce 4,2 tun koky zmizí třetina v obchodu s narkotiky. Za kilogram kokainu či kokainové pasty se v chilském přístavu Arica tehdy platilo tisíc dolarů a v New Yorku 23 tisíc. Dnešní ceny jsou mnohonásobně vyšší a žádná „válka s drogami” kokainovou manii nezlomila ani zde ani kdekoli jinde v Andách. 

Banzer postižený neléčitelnou rakovinou plic předal v srpnu 2001 pravomoci svému vicepresidentovi Jorgemu Quirogovi, ekonomovi školenému ve Spojených státech, který se věnoval rozvoji těžby zemního plynu v Bolívii a jeho vývozu na mezinárodní trhy. Spory s levičáky o export plynu dostaly pak k moci Moralese, který se svými lidmi žádal plyn uchovat pro domácí spotřebu.

Kavalerista ze Santa Cruzu

Hugo Banzer byl profesionální voják. Pocházel z nížinného departementu Santa Cruz, kde se narodil na statku u Concepción v rodině prosperujících německých přistěhovalců původem z Osnabrücku. Cesta do školy ve stejnojmenném administrativním středisku provincie trval devítiletému chlapci patnáct dnů jízdy na koni. 

To bylo v roce 1935, kdy bolivijská armáda definitivně ztratila válku s Paraguayci o Gran Chaco. 

Od čtrnácti navštěvoval vojenskou školu v La Pazu. Nápad dát se k vojsku vyjevil roku 1937 otci Georgovi generál a president Germán Busch Becerra při návštěvě Concepciónu. Od roku 1946 studoval kluk, jemuž pro jeho výraznou postavu říkali El Petizo a později Shorty, vojenství na štábní škole v Argentině. Rok na to se stal poručíkem jízdy - tehdy opravdu ještě kavalerie na koních. 

Vynikal jako jezdcec a doma vystavoval četné stříbrné trofeje z armádních soutěží. Měl v kapse diplom ze školení americké armády ve Škole Amerik v Panamském průplavovém pásmu (1955) a z texaského Fort Hoodu (1960). V 35 letech už byl plukovníkem.

„Politiky” se poprvé dotkl roku 1964, kdy ho přítel z mládí a president generál René Barrientos udělal ministrem školství. Tehdy také poprvé zažil, když proti němu někdo na ulicích demonstruje. To učitelé se domáhali zvýšení platů a pokřikovali před ministerstvem „Pověste ho!” (o spojitosti viz exkurs Paz Estenssoro). Vzal to povojácku. Vyšel z úřadovny mezi pány nad rákoskami a jak zaznamenal dobový Time, dav se vypařil, když řekl: „Počkám tady u toho kandelábru a uvidím, kdo bude mít tolik odvahy, aby mne pověsil.” 

O mnoho let později gesto zopakoval ekvádorský „socialistický revolucionář” čili autokrat Rafael Correa, potřetí zvolený v řadě presidentem roku 2013. Studovaný ekonom vyšel roku 2010 mezi revoltující policisty a roztrhl si před nimi v Quitu košili se slovy: „Jen si klidně střelte.”

Banzerovi bylo 38 a po dvou letech šel z vlády. Přítel Barrientos ho roku 1967 poslal na fešácké místo vojenského atašé na velvyslanectví do Washingtonu a Buenos Aires. 

Diktátor se vším všudy

Více pro svého přítele Barrientos udělat nemohl, neboť zahynul v dubnu 1969 při pádu vrtulníku. Po jeho smrti byl Banzer jmenován ředitelem vojenské akademie v La Pazu.

V bojích po převratu proti Ovandovi roku 1970 stál na jeho straně a s ním patřil k těm, kteří malou občanskou válku s Torresem a jeho odborovými spojenci prohráli. Neuspěl ani v protipuči v lednu 1971; o několik měsíců později konečně triumfoval. 

Brzy po převratu ujistil Američany o obnovení tradičně dobrých vztahů: „Bolivijský lid nemůže zapomenout invasi vedenou Che Guevarou.” Nicméně diplomatické styky navázané Torresem s Kubou a Sovětským svazem nepřerušil, ani nezvrátil postátnění majetků americké firmy Gulf Oil z roku 1969 za odškodnění 78 milionů dolarů, dnešních asi půl miliardy (roku 1984 se spojila Gulf Oil se Standard Oil of California v Chevron). 

Hospodářsky zemi stabilisoval a Banzerův úspěch se přirovnával k Pinochetově v Chile. Nicméně bolivijský růst spočíval také na amerických půjčkách, které vedly k zadlužení rozpočtu, na americké hospodářské pomoci a nejvíce asi na vysokých tehdejších světových cenách cínu a ropy. 

V březnu 1972 Banzerova vláda vypověděla 119 sovětských diplomatů, které vinila z podpory guerrill. Mezi vyhnanými byli též těžaři pracující pro státní ropnou společnost a dirigent: na sovětském velvyslanectví pak zůstalo šest nebo sedm zaměstnanců. V téže době ministr vnitra plk. Mario Adett Zamora oznámil, že komunisté z Armády národního osvobození na jihozápadu země založené Guevarou byli zlikvidováni „jednou pro vždy”. To si ovšem fandil.

Počet politických vězňů za prvních tří let jeho vlády odhadovali protivníci na až 1500 a hovořili o čtyřech koncentračních táborech. Za celé jeho vlády bylo zatčeno a vězněno na 35 tisíc Bolivijců (střízlivější odhady počítají patnáct tisíc) a na pět set jich bylo zavražděno nebo zmizeli (jiní tvrdí, že dvě stě). 

Generálští dinosauři

Nicméně bezprostředně po pádu Banzerova režimu a jeho napravení v demokrata žaloby na porušování lidských práv proti němu vznesl pouze jeden člověk: Marcel Quiroga Santa Cruz, exministr v Torresově vládě. V červenci 1980 za puče generála Luise Garcíi Mezy byl levicový literát vojáky zavražděn a jeho tělo se nikdy nenašlo. Sám Banzer později nikdy nepřipustil, že by o likvidačních táborech něco věděl ani o internacionální operaci Cóndor.

Roku 1974 se Banzer rozešel se svými civilními spojenci a zakázal činnost politických stran. O tři roky později pod tlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera opět partajní politiku povolil a slíbil uspořádat parlamentní a presidentské volby roku 1978 a ne až roku 1980, jak si původně myslel. 

V té době vládli vojáci v Jižní Americe v osmi zemích. V Chile, Uruguayi, Ekvádoru a Peru rovněž oznámili generálové návrat k parlamentní demokracii, v Brazílii, Argentině a Paraguyi se zatím ke změnám nehlásili. Všude však nakonec vojenské režimy padly s koncem studené války. 

Původně chtěl Banzer sám kandidovat, pak ale nastrčil generála letectva Juana Peredu Asbúna, bývalého svého ministra průmyslu a vnitra (tehdy 47). V červenci 1978 nasbíral Pereda proti šesti dalším kandidátům nadpoloviční počet hlasů, ale volební soud výsledky zrušil pro eklatantní podezření na podvody. Žádost podal sám Pereda (tehdy 46). Volby pak zrušil i Banzer s tím, že je do roka dvou uspořádá znovu. 

Chaos po Banzerovi

Pereda překvapil podruhé. Odjel do departementu Santa Cruz, dal dohromady věrné a s programem „národní revoluce s cílem ochránit zemi před nebezpečím komunismu” spustil s jednotkami umístěných na hranicích s Brazílií, Peru a Argentinou další z vojenských převratů. 

Vyzval též levicového kandidáta Hernána Silese Zuaza, který už byl presidentem čtyři dny v dubnu 1952 a celé funkční období v letech 1956-1960, aby opustil zemi. Siles, který se těsně před volbami vrátil z venezuelského exilu, získal ve zrušených volbách s podporou malé komunistické strany 22 procent hlasů (právník a původní souputník Paza Estenssora vládl pak ještě jednou v letech 1982-1985, ale zemřel roku 1996 v uruguayském exilu).

Banzer byl přečíslen: „Přišel čas předat velení. Věřím, že jsem dostál svým povinnostem.” 21. července 1978 resignoval a stal se nejdéle sloužící pučistou v bolivijském presidentském paláci dvacátého století. 

Nadále však mluvil do Peredovy politiky. To se nelíbilo. V prosinci 1978 Peredu vyhnal z presidentského paláce další pučista, tentokrát jeden ze vzácných zjevů bolivijské generality. David Padilla se „nastěhoval” s tím, že konečně uskuteční volby s úspěšným koncem. Zase to nevyšlo. Nejúspěšnější z kandidátů Hernán Siles nedostal 1. července nadpoloviční počet hlasů a podle bolivijské ústavy bylo na kongresu vybrat presidenta (srov. se způsobem, jak se dostal k moci v Chile Allende). 

Kongresmani se však neshodli na nikom, dokud se neprosadil kompromis, že na rok do dalších voleb bude interimním presidentem předseda senátu Wálter Guevara Arze (tehdy 63), bývalý ministr zahraničí a diplomat. V srpnu 1979 mu Padilla uvolnil presidentský palác, nevídaná to událost bolivijských dějin - a vzácná i ve světových. 

Z popela prokletí

Naopak pokoj si nedal Banzer. V březnu 1979 se dal slyšet ze své provincie Santa Cruzu, bylo mu 53, a zase hovořil o povinnostech vůči státu. Do voleb však tehdy ještě nenastoupil. Založil Národně demokratickou akci (ADN) a po pěti pokusech se dočkal 1. června 1997; to mu bylo 72. Ačkoli míval nejvyšší preference, nikdy se nedostal nad padesát procent hlasů a tudíž spadla volba hlavy státu kongresmanům. 

Vystřídal tehdy podnikatele Gonzalu Sáncheze de Lozadu, který úřadoval od roku 1993 a odstátnil řadu firem (jeho druhá vláda od roku 2002 trvala pouze rok, neboť byl znemožněn indiánskými bouřemi vedenými Felipem Quispem a pozdějším presidentem Evem Moralesem). 

Banzerovo kokové polepšení sice vedlo k nadšení v zahraničí (progresivistický list New York Times u něho v nekrologu dokonce vyzdvihoval, že „vedl zemi k demokracii”), ale tažení proti ní pochopitelně zdvihlo všechny cocaleros, její pěstitele. V září 1998 vytáhli na „město míru” La Paz a mávali mačetami, aby udělali konec vládnímu „plánu cti” věnovanému likvidaci kokových polí. Kdo by jim nahradil výnos 2500 dolarů z hektaru? Žádná potravina tolik nevynáší… 

Už v roce 1988 vyhlásila vláda cíl omezit pěstění drogonosné byliny na osm tisíc hektarů ročně. Po deseti letech z toho bylo hektarů podle odhadů Spojených národů padesát tisíc. Banzer vyhlásil za svůj cíl omezení na pět tisíc hektarů. Měl k diposici americké satelitní snímky, omezil dovozu chemikálií na rafinaci drogy, snížil objem praní peněz, několik tisíc lidí bylo podle magazínu Time zatčeno. Na konci roku 2000 zbylo podle úřadů bolivijských ze 37 tisíc hektarů kokových polí na východ od La Pazu pouhých dva tisíce. Vysněný celkový výsledek se však opět nedostavil.

Bez soudního předvolání

Když neřádili cocaleros, bouřili se roku 2000 v Cochabambě proti vysokým cenám vody („válka o vodu”), policisté žádali zvýšení gáží, nespokojení zemědělci stavěli na silnicích barikády. Ekonomice se na rozdíl od první vlády nedařilo a též ve druhém svém úřadu posílal Banzer do ulic vojáky s tanky. Když mu objevili lékaři rakovinu a nedoporučovali pobyt v La Pazu ležícímu téměř 3700 metrů nad mořem, Hugo Banzer se z úřadu a politiky v srpnu 2001 poroučel. 

Presidentskou přísahu složil jeho vicepresident Jorge Quiroga Ramírez (tehdy 41 a nejmladší v bolivijské historii), ve Státech studovaný ekonom a bývalý prodejce ve firmě IBM v Texasu. Později dvakrát podlehl v presidentských volbách proti Moralesovi. 

O rok později v únoru lékařské konsilium po chemotherapii nedoporučilo vydat na smrt nemocného Banzera vyšetřování obvinění z účasti na několika politických vraždách vznesených proti němu argentinským federálním soudcem Rodolfem Canicobou Corralem. Banzer, který zemřel 5. května 2002, se tak vyhnul odhalení své role v operaci Cóndor a podílu na politických vraždách za své vojenské vlády. Jeho o jedenáct roků starší chilský souputník Pinochet až tak klidný konec života neměl, než roku 2006 zemřel.

exkurs 1: Hugo Banzer Suárez a jeho doba

1926, 10. května narozen v Concepciónu v bohatém, konservativním nížinném departementu Santa Cruz. Jeho děd Georg Banzer pocházel z Osnabrücku

od 1946 vojenské školy doma, v Argentině i Státech, Škola Amerik v Panamském průplavové zóně

1951 se oženil s Yolandou Pradou Gonzálezovou. Měli dva syny a dcery Patricii, Ilonku a Eriku. Starší ze synů Boris zahynul roku 1971 při manipulaci střelnou zbraní, mladší Martín v silniční nehodě ve Spojených státech. S Maríí Isabelou Donosovou, která se ucházela roku 1970 o titul Miss Bolivia, měl ještě nemanželského syna Huga

1952 Revolučním národním hnutím (MNR) Víctora Paze Estenssora zbaveni moci generálové, kteří se vrátí do čela státu roku 1964 a vydrží tam do roku 1982

1961 plukovníkem ve 35 letech

1962 Bolívie přerušila diplomatické styky s Chile (do 1975)

1963 vláda zavedla Den moře v upomínku na ztracené nároky na tichomořské pobřeží, Banzer vojenským atašé ve Washingtonu

1964-1983 mezi posledním a dalším voleným civilistou leželo šestnáct vojenských vlád

1964-1966 ministrem školství za vlády gen. Reného Barrientose Ortuña (zahynul při leteckém neštěstí v dubnu 1969)

1966 zřízeno bolivijské loďstvo, cvičeno 1500 námořníků, jmenováni kontradmirálové. Nacistický zločinec Klaus Barbie alias Altmann, podnikatel a vládní poradce v honičce na Guevaru, a pro boj s partisány, podílel se na drogových obchodech a chránil je oddílem vícenárodních žoldnéřů vedených Joachimem Fiebelkornem. Řídil roku 1968 zřízené rejdařství Transmaritima Boliviana založené nacistickým finančníkem Friedrichem Schwendem (roku 1983 byl Barbie, „lyonský kat”, vydán do Francie, kde 1991 zemřel ve vězení na rakovinu)

1967 vojenským atašé v Buenos Aires

1969, duben zahynul Barrientos, jeho vicepresident, právník Luis Adolfo Siles Salinas (+ 2005) úřadujícím presidentem do 26. září, kdy vyhnán převratem gen. Alfreda Ovanda Candii; Banzer ředitelem vojenské akademie v La Pazu

1970 účastník nepodařeného převratu gen. Rogelia Mirandy Valdivii (Banzer ho udělal velvyslancem v Londýně v letech 1974-1978)

1970, 7. říjen k moci se s pomocí odborářů a levičáckých studentů propučoval gen. Juan José Torres González

1971, 10. leden neúspěšný pokus o převrat plk. Banzera

1971, 21. srpen pučista Banzer sesadil prosovětského gen. Torrese a svou vládu označil za Národní lidovou frontu

1972, listopad po devalvaci pesa na požadavky odborů na zvýšení mezd reagoval vyhlášením stavu obležení

1974 dva pokusy o protibanzerovský puč, armáda zakročuje střelbou proti venkovanům a horníkům požadujícím odchod Banzera, když radikálně zvýšil ceny potravin, aby zabránil jejich podloudnému exportu

1974, zákaz činnosti politických stran, zrušen 1977

1975 režim se vymezil proti levicovým klerikům, další inspirace pro ostatní latinské samovládce. V únoru se Banzer v bolivijské lokalitě Charaña na hranicích při úplném severu Chile setkal s Pinochetem, usmířil spory z roku 1962 a připojil Bolívii k mezinárodní antikomunistické Operación Cóndor. Asi první bolívijskou obětí se stal v červnu 1976 generál Torres, který žil v Argentině, kde byl unesen a zavražděn

1976, květen v Paříži zastřelen bolívijský velvyslanec Joaquín Zenteno Anaya (53), velící generál departementu Santa Cruz v době probíhající operace na dopadení Che Guevary. Zenteno byl v letech 12964-1966 ministrem zahraničí, 1971 náčelníkem genštábu a roku 1973 resignoval po obviněních, že se proti Banzerovi spikl: ten ho poslal na ambasádu do Francie. Zentenovu identitu jako hlavního polního velitele v akci proti Guevarovi prozradil mediím generál Reque Terán, který v té době pod Zentenem sloužil a od roku 1976 žil v argentinském exilu

1978, 9. červenec pod tlakem amerického presidenta Jimmyho Cartera parlamentní volby, jichž se sám nezúčastnil. Při zfalšovaném výsledku prohlásil Banzer vítězem spřízněnce Juana Peredu Asbúna, kandidáta Národní unie venkova (UNP). Po nepokojích a demonstracích na podporu oposiční Demokratické a lidové jednoty (UDP) Banzer výsledky anuloval a prohlásil se sám presidentem. Následoval překvapivý puč Peredův, který však v nových volbách prohrál. 

1978, 21. červenec Banzer resignuje, presidentem pučista Pereda, sesazený v prosinci Davidem Padillou Arancibiou, který sám od sebe odstoupil v srpnu 1979 a uvolnil místo kongresem zvolenému Wálteru Guevarovi. Pereda se už do politiky nemíchal a drogová politika se stala i jeho osudem: roku 2010 ho policie (bylo mu 79) zadržela „ve zbídačelém stavu” pod vlivem kokainu při provádění jakýchsi „obscénních aktů na veřejnosti” a strčila do léčebny. Dva roky na to generál zemřel.

1978-1980 v chaosu se střídali generálové a interimní civilní hlavy státu. V listopadu 1979 sesadil úřadujícího presidenta Wáltera Guevaru Arzeho, předsedu senátu, pučista plk. Alberto Natusch Busch. V převratu zahynulo na dvě stě lidí, ale vládl jen patnáct dnů, než se proti němu zdvihl odpor Lapazanů a odborářů (odešel z politiky a zemřel 1994). Kongresmani nedosadili zpět Guevaru, ale jmenovali levicově liberální Lidii Gueilerovou (tehdy 53; zemřela 2011), kdysi tajemnici Víctora Paze Estonssora, první bolivijskou (úřadující) presidentku

1980, červen opilý plk. Carlos Estrada, velitel presidentské ochranky, se domáhal vstupu do ložnice Gueilerové. Když mu to nešlo, bušil do dveří kolbou samopalu. Prohlásil pak, že ji přišel požádat, aby mu předala pravomoci (patří i tento pokus o puč do rekordního seznamu státních převratů a pokusů o nich?). Dva dny na to žádalo armádní velení, aby volby plánované na 29. června, byly o rok posunuty. Kongres návrh zamítl 

1980, červenec převrat profašistického gen. Luise Garcíi Mezy Tejady, vzdáleného příbuzného presidentky; „kokainový puč” (neboť důstojníci se podíleli na obchodech s narkotiky) 1981 odvezla podle magazínu Der Spiegel Garcíova choť  Olma de García do Švýcarska čtyřicet milionů dolarů a do vlasti se již nevrátila. V očekávání rychlého protipuče se usadila v Buenos Aires, kam za ní brzy dorazil manžel. Když jeho brutální režim propadl u amerického presidenta Ronalda Reagana, byl vyhnán svými kolegy a novou hlavou státu určen gen. Celso Torrelio. Junta se naprosto znemožnila a to byl v podstatě i konec přímých vojenských vlád v Bolívii

1982-1985 presidentem Hernán Siles Zuazo. Roku 1984 byl unesen pučisty vedenými ultrakonservativním plk. Rolandem Savariou a vězněn ve skladišti na okraji La Pazu. Kupodivu se na jeho stranu postavila armáda i policie a spiknutí se zhroutilo. Savaria se o stejnou akci pokoušel už za generála Banzera, který ho za to vyhodil z armády

1985-1989 presidentem Víctor Paz Estenssoro. Jeho ministr plánování Gonzalo Sánchez de Losada, budoucí president, povolal na pomoc v boji s enormní inflací harvardského ekonoma Jeffreyho Sachse; uspěli k nelibosti korporativních politiků

1989-1993 presidentem s Banzerovou pomocí Jaime Paz Zamora, zakladatel Revolučního levicového hnutí (MIR)

1993-1997 presidentem Gonzalo Sánchez de Lozada se svou „změnou pro všechny”, cambio para todos

1997, červen exdiktátor Banzer v čele Demokratické národní akce (ADN) a hesly o zmírnění bídy zvolen presidentem (v koalici mimo jiné s MNR, MIR a CONPEDA)

1998 s americkou pomocí vyhlásil boj proti pěstování koky (plán Dignidad), protesty všech, jimž to zničilo existenci

2000 krachla chystaná privatisace vodních zdrojů (americký koncern Bechtel), výjimečný stav

2001 Banzerovi diagnostikována rakovina plic, léčen ve Státech, zastupován vicepresidentem Jorgem Quirogou Ramírezem (roku 2002 nemohl podruhé nastoupit, kongres zvolil do druhého úřadu podnikatele Sáncheze de Lozadu, proti němuž neuspěl aymarský mluvčí cocalerů Evo Morales. Roku 2003 Sáncheze de Lozadu zlomil silný vzdor indiánských vůdců v boji o export zemního plynu do Spojených států a president resignoval. Po něm v úřadu Carlos Mesa (do června 2005), pak Eduardo Rodríguez, předseda nejvyššího soudu, od ledna 2006 Evo Morales

2002, 5. května zemřel v úřadu v Santa Cruz de la Sierra, pět dnů před 76. narozeninami. Téhož roku zemřeli i Lechín a Paz Estenssoro. Za Banzera nařídil Quiroga třicetidenní smutek

exkurs 2: Návraty olysalých jehňat

Se zbraní v ruce uspěl v osmdesátých letech v Nikaraguy Daniel Ortega, když v čele sandinistů vyhnal rodinu Somozů a v občanské válce se udržel proti proamerickým contras. Když prohrál roku 1990 volby, trvalo mu šestnáct roků než se demokratickou cestou vrátil k moci.

Hugovi Banzerovi cesta z důstojnické uniformy a pučem získané presidentské šerpy trvala předtím let devatenáct, zato jeho druhý pobyt v čele země byl podstatně kratší než Ortegův. 

Stejný osud sdílel v Mali npor. Amadou Toumani Touré. Roku 1991 vedl převrat proti dlouholetému vládci Moussovi Traorému a brzy předal vládu politikům. Za to byl chválen a roku 2002, to už jako civilista, se dal zvolit presidentem. 

V březnu 2012 byl měsíc před koncem volebního období sesazen vojáky, kteří mu neschvalovali jeho nečinnost ve válce s Tuaregy a saharskými Araby, s nimiž měl Touré drogové obchody. Pak už chválen nebyl, o Tourém žijícím v senegalském exilu se mlčelo.

V Nigérii byl pučistou gen. Muhammadu Buhari a vládl vojáckými způsoby v letech 1983-1985. Zůstal v politice a v demokratických volbách byl roku 2015 zvolen do úřadu. 

exkurs 3: Bolívie a její války

Mnohonárodní stát Bolívie, jak zní úřední název latinoamerického vnitrozemského státu, má deset milionů obyvatel žijících na ploše větší než jeden milion kilometrů čtverečních. 

Nadpoloviční většinu populace tvoří indiáni (ze třetiny Kečuové, ze čtvrtina Aymarové), a z třetiny mesticové. Potomci španělských a dalších bílých přistěhovalců jsou v menšině. V době Banzerova puče bylo Bolivijců jen pět milionů a státní příjmy souvisely ze tří čtvrtin z vývozu cínu. 

1836-1839 konfederační válka s Peru (za Španělů tvořily oba státy administrativní celek), válka s Chile prohrána

1841 pokračováno v peruánsko-bolívijské válce, Bolívijci udrželi své hranice

1879-1883 válka Chilanů proti bolívijsko-chilské koalici, Bolívie se stala vnitrozemským státem

1903 ztraceno území Acre ve prospěch Brazílie

1932-1935 ve válce s Paraguyci ztracena větší část Gran Chaka

exkurs 4: Zapomenutý silák

Za Banzera a dalších vojenských pánů Bolívie byl jedním z nejbohatších mužů latinské části Ameriky podnikatel ve farmacii Roberto Sánchez Gómez.

Byl to největší obchodník s kokainem udržující čilé kontakty s kolumbijským drogovým bossem Pablem Escobarem (+ 1993). Dodával kok resp. pastu z ní, surovinu pro výrobu kokainu, do Kolumbie. Z drogových peněz plynoucích z Bolívie mimo jiné financovala CIA v osmdesátých letech válku nikaragujských contras s levičáckou vládou sandinistů Daniela Ortegy. 

Za Banzera a vlády dalších vojáků stoupla produkce kokových lístků ze dvou tisíc tun ročně na 82 tisíc. Výkup koky mezi cocalery řídil firmou, kterou nazval La Corporación. 

Sánchez se brzy stal velkým silákem světa andské politiky. Roku 1980 financoval puč Luise Garcíi Mezy, který Sánchezova bratrance Luise Arceho Gómeze jmenoval ministrem vnitra. Arce byl odpovědný za smrt Quirogy a dalších lidí z levicové oposice, viz zde výše. 

Sánchezův syn Roby Sánchez Levy byl vinou svého nedovoleného vstupu do Itálie vydán zpět do Švýcarska, odkud překročil hranice. Odtud na americké vyžádání pokračoval po krátkém věznění do Spojených států, kde byl jako drogový dealer hledán. V listopadu 1982 však byl na soudní příkaz propuštěn.

Než se tak stalo, napsal otec presidentovi Reaganovi, že výměnou za syna zaplatí bolivijský státní dluh vůči Spojeným státům ve výši 3,5 miliard dolarů (to by bylo dnešních 8,5 miliard). Floridský soudce byl zcela jistě levnější… 

Synovi nijak nepomohl. Roku 1990 byl zabit na Floridě v přestřelce s policií.

To už ale za mřížemi seděl i miliardářský tatík. Za presidenta Paze Estenssora byl zatčen a odsouzen na patnáct roků. Už 1996 byl presidentem Sánchezem de Lozadou omilostněn a poslední čtyři roky života se věnoval dobytkářství. 

exkurs 5: Víctor Paz Estenssoro (93)

Patřil k hlavním postavám bolivijské politiky dvacátého století. Roku 1952 vedl revoluci, která zbavila zemi na čas vlády generálů, čtyřikrát byl zvolen presidentem.

S Juanem Lechínem zakládal roku 1942 Národně revoluční hnutí (MNR) na liberalisaci archaických poměrů. Stal se ministrem financí, ale jeho president, mjr. Gualberto Villarroel, byl roku 1946 davem s dalšími lidmi z MNR lynchován a pověšen na lucernu (později po něm byla pojmenována vojenská akademie). Paz Estenssoro prchl do Argentiny a vrátil se před povstáním roku 1952.

Stal se na čtyři roky presidentem republiky a začal s demontáží staré postkoloniální Bolívie důlních baronů, statkářů a generálů. Znárodnil největší cínové doly a vyvlastnil největší z haciend v zemi. Půdu rozdělil mezi indiány, kterým se poprvé dostalo i volebního práva a práva na bezplatné vzdělání. 

Postavil tím na nohy nejen odborové svazy, ale též organisovaná hnutí Kečuů a Aymarů, většiny bolivijského obyvatelstva.

Po skončení úřadu odjel do Londýna, kam ho jako velvyslance jmenoval jeho nástupce ze stejné partaje Hernán Siles Zuazo. Po návratu domů roku 1959 byl velkou většinou hlasů zvolen do druhého svého presidentského úřadu (1960-1964).

Ve svém nadšení pro státem řízenou ekonomiku ochabl (toho se v té době v Británii přiučit ještě nemohl), začal spoléhat na zahraniční investice a znepřátelil si hornické odboráře. Kromě toho usiloval o bezprostředně další funkční období a podařilo se mu prosadit změnu ústavy, umožňující zastávat presidentské úřady dvakrát po sobě. Tím si znepřátelil i hodně vlastních partajníků.

Opravdu byl roku 1964 znovu zvolen, ale ke slovu se po dvanácti letech opět přihlásili vojáci. Jeho vicepresident, velitel letectva gen. René Barrientos, přítel Banzerův z dětství, ho po několika měsící sesadil a Paz Estenssoro odešel do peruánského exilu, kde přednášel ekonomiku, zatímco generál se svými lidmi zlikvidovali partisánskou skupinu Che Guevary.

Po dohodě s Hugem Banzerem se roku 1971 vrátil do La Pazu, MNR vstoupila do koalice s banzerovci. Brzy bylo všechno jinak, Banzer se rozešel s civilisty a roku 1974 Paz Estenssoro opět putoval do exilu, tentokrát na čtyři roky do Spojených států. 

Po tříleté vládě Silesově byl roku 1985, to mu už bylo 78, zvolen presidentem počtvrté a naposledy, tentokrát s podporou generála Banzera napraveného z konservativního pučisty v křesťansko-sociálního demokrata. 

Bolívie však žila v naprosto jiné situaci než dvacet třicet let předtím. Státní důlní průmysl nebyl schopen světové konkurence, odvětví dusili mocní odborový bossové, inflace dosáhla až 24 tisíc procent (!). 

Paz Estenssoro přišel s medicínou diagonálně odlišnou od své původní (v radikálních otočkách se dosti podobá Banzerovi, ale také jiným bolivijským potentátům). Zavřel řadu neproduktivních dolů, tisíce horníků přišlo o živobytí a hledalo si ho doma, odkud odešli za výdělkem do hor. Věnovali se pěstování koky, jiní nalézali práci v továrničkách na její zpracování. 

Ke konci úřadu se začala u presidenta projevovat Parkinsonova nemoc a když roku 1989 předal úřad svému synovci Jaimemu Pazovi Zamorovi, uchýlil se na svůj statek v rodném městě Tarija u argentinských hranic, kde pěstoval a vyráběl víno. Zde také 7. června 2001 zemřel. 

Většinu dětství prožil v hornickém městě Oruro, studoval páva a roku 1927 si otevřel advokátní praxi v La Pazu. Rok na to se stal jako zaměstnanec statistického oddělení ministerstva financí úředníkem státní byrokracie a jako tajemník úřadu byl roku 1939 jmenován předsedou státní Hornické banky. To už byl rok poslancem za Tariju a v politice vydržel půl století. Ženat byl dvakrát: s Carmelou Cerrutovou měl syna a dceru, s Maríí Teresou Certésovou de Paz Estenssoro tři dcery. 

•

(pokr.)