199-190

199.

Ol. 145, 2

113 SE

49 AE

([..i]ppos)

a. u. c. 555

L. Cornelius Lentulus a P. Villius Tappulus

************************************************************

V druhém roce druhé války makedonské se král Filippos V. vypravil do Illyrie. U lokality Ottobolu v Thessalii však byli Makedonci odraženi. V květnu se vydali Římané pod prokonsulem P. Sulpiciem Galbou do Pelagonie a prošli Eordaiou a plenili. Filippos se vyhnul střetnutí. Římané dorazili do Eliméje a Orestidy. Orestové se postavili na římskou stranu. Pak se prokonsul na zimu vrátil k moři do Apollónie, kde již byl přítomen nový konsul P. Villius Tappulus.

Na jaře t. r. se k Římanům přidali i Aitólové. Jediný pro spojenectví s Filippem se zasazoval na panaitóliu/federálním sněmu stratégos Dámokritos, ale i ten se brzy přidal k hlavnímu proudu. Do Makedonie opět vpadli Dardanové, ale na zpáteční cestě s lupem byli poraženi makedonským stratégem Athénágorou. Filippos se pak vypravil do Thessalie proti Aitólům, kteří zde s Amýnandrem Athamánským loupili. Před Gomfami Makedonci lupiče porazili.

V téže době se z Egypta (viz předešlý rok) do rodné Aitólie vrátil Skopás (ze země od roku 205, viz tam), aby získal nové žoldnéře pro krále Ptolemaia V. Epifana do války s Antiochem III., ačkoli země sama byla ve válce (ve válce právě panovalo příměří, viz předešlý rok).

Na podzim se stal poprvé stratégem spolku Achájů Aristainos. V téže době, tj. koncem září, obléhal Filippos neúspěšně Thaumaky v Thesssalii. Pak odeslal vojsko do zimovišť. Svého poradce, architekta Hérákleida z Tarent, zbavil funkce nauarcha-velitele loďstva, kterou držel od loňska, a dal ho uvěznit (zřejmě, poněvadž podporoval spojenectví s Aitóly). Tarenťan žil od roku 209 na Filippově dvoře a byl označován za králova parasíta a jako jeho důvěrník, na něhož Filippos dal, byl očerňován jako příčina zhouby Makedonie (viz rok 209, kde o zániku jeho vlasti a kořenu architektovy nenávisti). Filippos V. začal jednat s Acháji a předal jim Orchomenos, Héráiu a Trifýlii s Aliferou (srov. roky 219 a 205).

Achájové byli v římsko-makedonském konfliktu stále ještě neutrální, protože byli ve válce s Lakedaimonem (srov. předešlý rok a rok 195).

Na jiné frontě téže války se velitel římské flotily L. Apustius v Athénách spojil s králem Attalem I. Sótérem. Vděční Athéňané odstranili názvy fýl Antigonis a Démétrias (srov. rok 307) a namísto nich zavedli jména Ptolemáis a Attalis, srov. předešlý rok.

Protimakedonští spojenci dobyli Andros, u Geraistu šli s Rhodskými na souš. Dále se vylodili u Mendé. Útok na Kassandreiu byl Makedonci odražen, ale Akanthos padl. Na Euboji, kde se minulého roku Římané vylodili (viz tam), byl oblehnut, dobyt a vypleněn Óreos (město se již nevzpamatovalo a v Augustově době leželo pusté). Mezitím byla na protilehlém pobřeží vypleněna Lárissa Kremasté/"Zavěšená".

Na podzim odplul L. Apustius zpět na Korkýru, Attalos do Athén, odkud s Rhodskými pokračoval do Asie.

 

U Théry se sopečnou činností vynořil nový ostrůvek, který dostal jméno Hierá, tj. Svatý. Později na něm byl postaven chrámek Poseidónovi.

Théra byla tohoto roku vypleněna piráty, snad spojenci krále Filippa (?).

 

Z průběhu páté syrské války nemáme zpráv, panovalo příměří.

 

V Thébách v Horním Egyptě zemřel vzdorokrál Harmachis (u moci od roku 207, korunovaný jako král XXXIV. dynastie od roku 204). Nástupcem se stal jeho syn a spoluvládce Anchmachis (vládl do roku 186).

 

V Římě tribun lidu P. Porcius Laeca prosadil novelisaci valeriovského zákona o práva občana na odvolání ke sněmu. Lex Porcia umožňovala odvolat se proti rozhodnutí velitelů i mimo hranice Města. Odsouzenec dostal právo, aby byl předveden v Římě před lidové shromáždění, odvolání k lidu, provocatio ad populum. Zákon o ochraně proti zvůli úředníků vybavených "imperiem", velitelskou a téměř neomezenou pravomocí byl doplněn v letech 195 a 185, takže se hovoří o třech zákonech valeriánských a třech zákonech porciovských. Poslední porciovský umožňoval Římanovi hrozícímu trest smrti, aby odešel do vyhnanství.

S krisí a zánikem republiky prosazování práva opět ochablo. V císařské době přešlo právo odvolání z lidového sněmu na císaře, který je obvykle postupoval svým zástupcům v poli a u legií. Srov. roky 509, 449 a 300.

Insubrové porazili v Popádí praetora Cn. Baebia Tamphila a Římané utrpěli další velké ztráty, viz rok předešlý.

 

************************************************************

198.

Ol. 145, 3

114 SE

50 AE

(Dionýsios I.)

a. u. c. 556

T. Quinctius Flamininus a S. Aelius Paetus Catus

************************************************************

Ve třetím roce druhé makedonské války se na jaře král Filippos V. uchytil v Épeiru a dal zde opevňovat průsmyk mezi horami Merópos a Asnáos (Aóos). Prokonsul P. Villius nemohl s vojskem projít. Zprávu o činnosti Makedonců přinesl do římského tábora na Korkýře jeden z nejvlivnějších Épeiróťanů Charops, který tak zahájil prokletou kariéru svého rodu (srov. rok 192 a činnost jeho vnuka roku 170 atd.). P. Villius se musel vrátit k moři.

V květnu převzal vojsko nový konsul T. Quinctius Flamininus, novým velitelem loďstva se stal jeho bratr Lucius. Následující jednání mezi Filippem a T. Quinctiem (30) nikam nevedla. Římané pak v Épeiru s pomocí Charopovu obešli makedonské posice a vpadli Makedoncům do zad: ti se s velkými ztrátami museli stáhnout. T. Quinctius prošel bez boje a násilí Épeirem a s Amýnandrem Athamánským vpadl do Thessalie. V Gomfách se spojili s Aitóly.

V téže době, tj. v létě, dobylo římské loďstvo pod L. Quinctiem Flamininem společně s králem Attalem Sótérem a s Rhodskými na Euboji Eretreiu a Karystos. Chalkidu zatím spojenci ponechali Makedoncům (srov. její vyplenění již roku 200). Města Óreos (viz předešlý rok) a Karystos se brzy stala vlastním přičiněním opět makedonskými. Proti koalici stál Filippův stratégos Filoklés.

Na podzim dobyl T. Quinctius celou Fókidu kromě Elateie. Město Antikyra bylo zničeno (srov. rok 211).

V říjnu se sešli Achájové na spolkovém sněmu v Sikyónu. Zástupci Dýmských, Megalopolských a Argívských opustili jednání, zbylá většina se pak rozhodla pro spojenectví s Římem, pro zrušení spojenectví s králem Filippem a pro válku proti němu. Prořímským exponentem byl odstupující stratégos Aristainos. Novým stratégem se stal Níkostratos. Promakedonský Kykliadás byl vyhnán z města. Spolek ihned zahájil vojenské operace proti Makedoncům: dobyl na nich Kenchreie a spolu s Římany bezúspěšně oblehl Korinthos.

Římané se na zimu vrátili na Korkýru, Attalos přezimoval v Peiraieu; obdaroval Sikyónské deseti talenty a množstvím pšenice a za to mu postavili třímetrovou sochu, když už předtím byli od krále obdarováni. Ještě před zimou žádal Attalos Římany o pomoc proti Antiochovi.

Následoval démokratický, tj. promakedonský, převrat v Argu. Argejská akropole byla obsazena makedonským stratégem Akrokorinthu Filokleem, když pobil achájský oddíl i s jeho velitelem Ainesidémem z Dýmy. V téže době ale dobyli Římané Elateiu, která tak přestala být makedonskou (od roku 339).

V téže době se stratégem spolku Épeirótů stal Pausaniás.

Zřejmě v listopadu provedli převrat aristokraté v Opúntu a povolali si na pomoc Římany. Démokratům zůstala jen akropole s makedonskou posádkou.

Téhož měsíce se k jednání o ukončení války u Níkaie v Lokridě osobně sešli král Filippos V. a konsul T. Quinctius se zástupci protimakedonské koalice, mezi nimiž byl též aitólský "miliardář" Alexandros Ísios a dynasta Amýnandros. Filippos první den odmítl z obavy před aitólskou zrádností vystoupit na souši, a tak jednáno na břehu moře. Teprve druhý den se osobně sešel s Římanem a byl na rozdíl od jarního setkání ochoten k územním ústupkům v rozsahu podobném pozdějšímu míru: navrhoval stáhnout se ze všech lokalit, která získal po míru ve Foiníké roku 205 včetně ptolemaiovských držav.

Válčící strany se dohodly na dvouměsíčním příměří a poslaly do Říma vyslance. T. Quinctius budil zdání, že ho králova oprávněná jízlivost baví a několikrát se během jeho replik na spojenecké stížnosti pousmál. Na půdě římského senátu se vyjednávalo o konkrétních podmínkách míru v makedonské válce, bezvýsledně. Je to první případ v hellénské politice, kdy se římský senát vložil do hry jako usmiřující strana probíhajícího konfliktu (kterého se ještě k tomu sám přímo účastnil). Nikomu z Hellénů kupodivu na tom nepřišlo nic divného.

Následně vydal Filippos V. Argos, kde již byl velitelem Filoklés (viz výše; zřejmě nástupce Tauriónův v úřadu stratéga na Peloponnésu), králi Nábidovi a Lakedaimonským. Nábis se ale jako římský přítel setkal s T. Quinctiem, Attalem Sótérem a se stratégem Achájů Níkostratem u Mykén a zde se rozhodl, že se nepostaví na stranu Filippovu. S Acháji v probíhající třetí válce achájsko-lakedaimonské uzavřel čtyřměsíční příměří (válka byla vedena od roku 200, viz).

Pak se král Attalos odebral do zimoviště na Aigíně, Nábis do Sparty. V Argu zůstal Nábidovým dohlížitelem jeho švagr a místní rodák Pýthagorás, jehož sestra, Nábidova choť Apia (Agapéna, Apéna), údajně z králova pověření dorazila později a násilně obírala argívské ženy a děti o peníze, šaty a šperky (srov. rok 195).

Nábis dal údajně ve Spartě vyrobit jakési automaton s věrnou podobou do drahých látek oděné Apie, po jejímž objetí se do nešťastníkova těla nořily hřeby; vydíral tak bohaté lidi, aby "přispěli" na královu politiku.

Thrákové před jednání Filippa s T. Quinctiem zničili a vyvrátili Lýsimacheiu.

 

Král Antiochos III. Veliký poslal do Říma vyslance, aby pokračoval v jednáních z roku 200 a ohradil se proti Attalovi.

V létě se konečně celá Koilé Syrie stala seleukovskou. V páté válce syrské (202 až 195) zřejmě již nebylo více bojováno. Příměří trvalo od roku 200 (srov. rok 196).

Snad někdy po tomto roce nebo až za vlády Antiocha IV. byla osadníky posílena stará ptolemaiovská hraniční pevnost Hippos v Dekapoli nad Galilejským jezerem. Za seleukovské éry se obec jmenovala Antiocheia tú Hippú/"Koňova Antiocheia" (původ jména znám není). Hellénské město velmi poničilo roku 363 n. l. zemětřesení a roku 749 další ho zničilo zcela.

 

Keltští Bojové, Insubrové a Cenomani zničili znovu Cremonu, přešli Pád, zničili Placentii a plenili v Popádí.

V Itálii bylo prozrazeno a odhaleno povstání kartháginských otroků, bývalých vojáků, kteří chtěli v Latiu (Setia, Circei a Praeneste) a v Kampánii (Nola) osvobodit kartháginské rukojmí mírové smlouvy z roku 201. Udavači byli odměněni penězi a svobodou, poražení otroci uvrženi do přísnějšího režimu střežení a kartháginští rukojmí nesměli nadále opouštět své internační domy. Rebelii zastavil praetor L. Cornelius Lentulus, který jenom v Praeneste dal popravit pět set lidí.

S. Aelius Paetus Catus, konsul tohoto roku a censor roku 194 byl údajně učencem, nebo spíše znalcem římského práva. Sestavil oblíbenou praktickou právnickou sbírku Ius Aelianum, jak byla později nazývána, v níž shrnul stávající zákony a připojil jejich interpretaci a procesní formule.

 

************************************************************

197.

Ol. 145, 4

115 SE

51 AE

(Dionýsios I., podruhé)

a. u. c. 557

C. Cornelius Cethegus a Q. Minucius Rufus

************************************************************

Ve čtvrtém a posledním roce druhé makedonské války vpadl velitel římského loďstva L. Quinctius Flamininus do Akarnánie. Akarnánové zůstali Filippovi věrní. Ve spojenectví s Makedonci byli od roku 224. Promakedonskými politiky mezi nimi byli Androklés a Echedámos, prořímskými Zeuxidás, Archeláos a Bianór z Leukady.

T. Quinctius Flamininus, velitel římského pozemního vojska, přišel koncem zimy s králem Attalem Sótérem do Boiótie, aby místní spolek získali na svou stranu. Na spolkovém shromáždění Boiótů v Thébách byl Attalos během svého projevu stižen srdeční mrtvicí a odvezen zpět do Pergamu.

Spolek Boiótů se pod tlakem římských vojáků ve městě postavil na stranu Římanů a rozhodl se pro válku s Makedonci. Prořímskými politiky byli Antifilos, Dikaiarchos z Platají a Zeuxippos, z promakedonských vynikal Brachyllás.

V téže době se na Krétě postavila města Gortys a Apollóniá, vůdcové prorhodské koalice v tzv. krétské válce (srov. rok 204) rovněž na římskou stranu.

Situace krále Filippa V. byla zoufalá, měl málo čerstvého mužstva. V odvodech rukovali i šestnáctiletí. Na jaře shromáždil král Filippos Makedonce v Díu. T. Quinctius se se spojenci sešel v Thessalii. U Fer došlo ke střetnutí jízdních oddílů předních skupin armád, v němž zvítězili Aitólové. Filippos ustoupil do Skotússy. Ještě v době před bitvou u Kynoskefal (viz níže) zasáhl proti stále ještě makedonským spojencům Akarnánům L. Quinctius (viz výše). Z Korkýry obsadil jejich sídelní město Leukadu, ale Akarnánové zůstali Filippovi věrní a vzdali se až po zprávě, že byl u Kynoskefal poražen.

Kykladské ostrovy Kythnos a Paros obsadila loďstva Attalovců a Rhodských. Délos zůstal neutrální.

Rhoďané pod stratégem Pausistratem dobyli zpět svou Peraiu (srov. k tomu roky 227 a 202 nebo 201). Filippův stratég Deinokratés byl v poli poražen u Alaband, ale dokázal se udržet ve Stratoníkeji až do uzavření celkového míru, srov. zde níže.

Dardanové, kteří vpadli do Makedonie pod svým vládcem Batónem, byli Makedonci odraženi.

Koncem května nebo začátkem června došlo u Kynoskefalai k rozhodující bitvě této války, v níž poprvé v dějinách podlehla taktika makedonské falangy taktice římských legií. Jednou z příčin makedonské porážky byl členitý terén bojiště, nevýhodný pro účinné semknutí falangy. Padlo osm tisíc Makedonů, pět tisíc padlo do zajetí, římské ztráty činily sedm set mužů. Podíl Aitólů na římském vítězství byl však vysoký. Jejich veliteli byli Archedámos a Eupolemos.

V téže době na Peloponnésu vyplenil makedonský frúrarchos Korinthu, tj. velitel pevnosti, Androsthenés celé okolí. U Nemeje byl poražen oddílem Achájů, jemuž velel Níkostratos. Bitva u Nemeje byla prý vybojována ve stejný den jako bitva u Kynoskefal/"Psích hlav".

Ještě v noci po bitvě kázal král, aby byl v Láríse zničen jeho archiv. Několik dní po bitvě se k T. Quinctiovi do Lárissy dostavili Filippovi vyjednavači o míru Démosthenés, Limnaios a Kykliadás. Bylo dojednáno patnáctidenní příměří. V Thessalii u Gonnoi ve vchodu do údolí Tempé se pak shromáždili všichni protimakedoští spojenci této války. Vypukly zde hádky mezi Římany a Aitóly (stratégos Faineás a Alexandros Ísios), kteří si přáli dále pokračovat ve válce s Filippem a sesadit ho, kdežto Římané a většina spojenců byli pro mír.

Převládla protiaitólská nálada, neboť v očích většiny Hellénů byli příliš hamižní a říkalo se o nich, že přitáhli do Hellady korupci. T. Quinctia, který dal Filippovi patnáctidenní příměří a neměl chuť ve válce pokračovat, proto podezřívali, že vzal od krále peníze a koupil si tak výhodný mír. Z aitólské nespokojenosti vyrostl brzy odpor vůči Římanům, který vyústil ve spojenectví s Antiochem III. Seleukova intervence už totiž visela ve vzduchu.

Na podzim do Říma dorazili vyslanci Filippa V. a stran protimakedonské koalice. Filippos přijal římské podmínky podobné z jednání loňského roku: územní ztráty, finanční náhradu, výrazné omezení armády a loďstva (viz následující rok). Senát určil desetičlennou komisi/decemviri, která měla přímo na místě odstranit rozpory mezi členy protimakedonské koalice.

T. Quinctius přezimoval v Elateji. V zimě se stal v Boiótii vůdce promakedonské strany Brachyllás či Brachylidés boiótarchem. Jeho prořímští odpůrci konsultovali s T. Quictiem, který se od násilností distancoval a radil spojit se s Aitóly: dali na něj a asi v lednu 196 (?) najatými Aitóly a Italy Brachyllu zavraždili, když se opilý vracel z hostiny. V nepokojích se podařilo Zeuxippovi uprchnout a druhý z vrahů Peisistratos byl po udání zasvěceného otroka jat a popraven. Údajně na pět set Římanů mělo být rozhněvanými Boióty pochytáno a pozabíjeno.

T. Quinctius žádal vydání viníků a peněžité pokuty. Když vytáhl koncem zimy do pole proti nejaktivnějším z boiótských měst i s achájskými a athénskými spojenci, teprve pak se Boiótové polekali: Římané dostali třicet talentů odškodného, viníky násilností a T. Quinctius byl spokojen.

 

Někdy po bitvě u Kynoskefal zemřel v Pergamu po 44 letech vlády ve věku 72 let král Attalos I. Sótér (vládl od roku 241). Nástupcem se stal jeho syn Eumenés II. (vládl do roku 159)Attalos Sótér měl se svou manželkou Apollónidou, dcerou Athénaia z Kýziku a sestrou Meidiovou, čtyři syny: Eumena II., Attala II., Filetaira a Athénaia. Rodina žila až do konce dynastie ve svornosti, atypické pro hellénistické vladařské dynastie. Apollónis Eusebés a péče jejích synů byla současníky přirovnávána k příběhu Héřiny kněžky Kýdippy z Argu a jejích oddaných synů Kleobia a Bitóna.

 

Na jaře se král Antiochos Veliký vypravil z Antiocheie do Anatolie. V čele flotily plul podél anatolského pobřeží. Pozemní vojsko vedli jeho levobočkové Ardys a Mithridátés (srov. roky 181 a 162). Vojska se spojila až v Sardech. Antiochos III. ponechal v Syrii svého spoluvládce a nejstaršího syna Antiocha, s sebou na nastávající evropské tažení vzal svého druhorozeného syna Seleuka (IV.). • Nelze odhadnout, jak byl král se svými rádci informován o dění na západě a vojenské síle Římanů, jeho expedice však přišla v okamžik nejnevhodnější, podnikl ji se slabou armádou a údaje o tažení svědčí spíše o jakémsi alkoholickém výletu do Evropy než o seriosním záměru zastavit římskou expansi na východ.  

Města v Kilikii otevírala brány bez odporu. Antiochos zahájil jednání s Rhodskými, když tu přišla zpráva o bitvě u Kynoskefal. Král uzavřel s Rhodskými dohodu o přátelství a přenechal jim celou Peraiu i se Stratoníkeiou, kde se do rukou Antiochových vzdal Filippův stratégos Deinokratés. Rhodským tak připadl Kaunos, Myndos, Halikarnássos, ale i Samos (který měl být opět ptolemaiovský, viz rok 201; zůstal Rhodský do roku 167).

Antiochovi nyní patřila celá Pamfýlie, Lykie, iónská města (Efesos), na Helléspontu Abýdos atd., tedy Filippem teprve nedávno získané oblasti. Pak vyslal k T. Quinctiovi jako své vyslance literáta, autora dějin Íla Hégésianakta z Alexandreie v Tróadě, Lýsiu a Menippa.

Lampsakos a Smyrna však nechtěly uznat svou tributární povinnost vůči Seleukovcům. Antiochos je oblehl a Lampsakos dobyl. Obě města vyslala posly k Římanům v Helladě a do Říma: pro Římany to byla vítaná záminka k přerušení jednání o dělení makedonského imperia s králem Antiochem, která byla vedena od roku 200 (srov. rok 198 a následující rok).

Antiochos Veliký přezimoval v Efesu. Poprvé po padesáti letech pobýval déle v Iónii vládnoucí Seleukovec a zároveň vlastně i naposledy (viz průběh války s Římany).

 

V Egyptě byl podle domácího ritu v Memfidě korunován král Ptolemaios V. Epifanés. Stalo se tak dne 17. paofi, tj. 26. listopadu. Domorodými kněžími byl uznán až v březnu příštího roku (viz tam, kde o Rosettské desce). Epifanés tak byl prvním Ptolemaiovcem, který se dal korunovat, tedy spíše inthronisovat, podle domorodých zvyků. Později se podobným způsobem dali korunovat mimo jiné Seleukovec Antiochos Epifanés a římský císař T. Flavius Vespasianus.

Stratégem Kypru byl namísto Polykrata z Argu, který byl v úřadu od roku 203, jmenován Ptolemaios z Megalopole, syn Agéarchův; zůstal ve funkci do roku asi 181. Polykratés se vrátil ke dvoru, kde zřejmě právě zemřel regent Tlépolemos (viz následující rok).

Na podzim obsadili po delším obléhání hornoegyptští vzbouřenci (XXXIV. dynastie) Lykopoli v Thébaidě. Domorodci popravili všechny hellénské obyvatele (je též možné, že se jedná o méně významné město Lukúpolis v nomu Búsírités v Deltě).

 

Konsul C. Cornelius Cethegus přivedl posádku do ligurské Genuy a porazil na severu Itálie plenící keltské Insubry, které odmítli podpořit Cenomanové. Druhý konsul Q. Minucius Rufus bojoval s Boji a ligurskými Ilváty; byla to poslední zmínka o nich, zřejmě Římany vyhlazeni. Jejich ligurští příbuzní Celélátové a Cerdeciátové se Římanům vzdali. C. Cornelius triumfoval na Insubry a Cenomany v Římě, Q. Minucius nad Boji a Ligury na Albánské hoře. Hamilkar, kartháginský velitel v oblasti, pokud nepadl již roku 200, viz tam, zemřel letos buď v bitvě, nebo popraven v Římě po Corneliově triumfu. • V Baitúrii a v přímořských oblastech Zadní Hispánie/západ dnešní Andalusie vypuklo protiřímské povstání (ne-li již roku 199). Kdo se novým pánům na poloostrově postavil, nevíme. V Přední Hispánii bylo vojsko praetora C. Sempronia Tuditana poraženo, velitel na následky zranění z bitvy zemřel. Do Říma přesto předcházející velitelé dovezli z obou Hispánií velké množství zlata a stříbra.

V Etrúrii vypuklo další povstání otroků, zřejmě opět bývalých kartháginských vojáků z poslední púnské války (viz následující rok).

Římané vytvořili v Hispániích další provincii, svou pátou: Hispánii Citerior, tj. Přední (Zadní vyhlásili již roku 201, viz, srov. ale též rok 206). Později byla podle sídelního města správy Tarracóny nazývána Tarrakónskou/Tarraconensis (od roku 25). V císařské době se její jižní část jmenovala Kartháginská/Carthaginensis, a to podle jejího sídelního města Nového Carthága (srov. rok 154).

 

************************************************************

196.

Ol. 146, 1

Mikión z Boiótie

116 SE

52 AE

(Chariklés)

a. u. c. 558

M. Claudius Marcellus a L. Furius Purpurio

************************************************************

Na jaře do Hellady přišla komise senátu/decemviri. Dorazili k T. Quinctiovi do Elateie. Král Filippos V. začal okamžitě plnit podmínky míru z Říma, které dorazily z Říma a doformuloval T. Quictius: dal vyklidit od svých posádek Korinthos, Chalkis a Démétriadu. V Korinthu bylo pokračováno v jednáních. Po nich se stát Korintských připojil ke spolku Achájů (který byl právě vzdálen padesát let svému zániku, viz rok 146). Na Akrokorinthu byla umístěna římská posádka, stejně tak jako v Chalkidě a Démétriadě, všude jen do roku 194 (viz).

V létě byly společně slaveny isthmie, kam byli připuštěni i Římané, jako jediní z „barbarů“, už roku 228, viz. Při nich vyhlásil T. Quinctius Flamininus mírové podmínky s králem Filippem V. Makedonským a na ně navazující opatření Římanů a jejich spojenců:

1. Ty ze státních útvarů, které přímo podléhaly makedonskému králi jako svému hégemónovi nebo byly spojeny s Makedonií personální unií, měly být nadále „svobodní“, tj. zbaveni makedonského vlivu. Byli to Korinthští, Fókové, Lokrové, Eubojští, Achájové ve Fthíi, Magnéti, Thessalové a Perrhaibové.

2. Od přímé makedonské nadvlády byli „osvobozeni“ Orestové (makedonský kmen), Magnétové a Dolopové.

3. Spolku Aitólů připadly, jako již „osvobozené“, státy Théby ve Fthíi, Fókové, Lokrové a Dolopové; rozumí se jako plnoprávní členové spolku.

4. Spolku Achájů připadla Trifýlie a Héraia, Pylos a Asiné v Messénii; platilo totéž jako u Aitólů. Zároveň spolek uzavřel spojeneckou smlouvu s Římany.

5. „Svobodná“ eubojská města Óreos, Karystos a Eretreia dala vzniknout novému spolku Eubojanů/koinon tón Euboeón (existoval až do doby raného římského pricipátu).

6. Král Eumenés II. dostal potvrzenu Aigínu a k tomu Andros a získal bojové slony makedonské (počet není v pramenech a ani zmínka o tom, že by je Filippos proti Římanům použil).

7. Pleuratos II. Illyrský, který setrval do svého konce roku 181 na římské straně, dostal severní část Filippových domén v Illyrii až po jezero Lychnis či Lychnitis, čímž se jeho území rozšířilo od Lissu až po pozdější Salónu, a Parthíny. Snad ještě tohoto roku přijal Pleuratos II. královský titul.

8. Amýnandros z Athamánie obdržel města Gomfoi a Trikku s jejich thessalským okolím.

9. Athéňanům byly vráceny ostrovy Paros, Délos, Imbros a Skýros.

10. O Lakedaimonu nebylo rozhodováno.

11. Římané byli na těchto hrách uznáni za kmenově příbuzní Hellénům, viz ale už rok 229.

12. Filippos musel splácet tisíc talentů stříbra kontribucí, polovinu hned, zbytek do deseti roků. Makedonské vojsko nesmělo čítat více ne pět tisíc mužů a kromě honosné královské šestnáctiveslice nesměl držet loďstvo větší než pět válečných plavidel. Do Říma musel poslat rukojmí v čele se svým synem Démétriem (vrátit se směl roku 191, viz).

13. Makedonci přišli o všechny asijské državy (právě jim je odebíral ostatně Antiochos), Rhodským připadla Stratoníkeia a Kárie.

Isthmický mír otevřel cestu ke konci nezávislosti hellénských států. S. P. Q. R. se v Helladě stal hégemónem. Hned po hrách jednali s Římany Antiochovi poslové Hégésianax a Lýsiás. Tehdy poprvé Seleukovci slyšeli, že mají dát svobodu asijským městů, nedávno obsazených na Filippovi a Ptolemaiovi a že nemají v Evropě co pohledávat, ať se drží Asie: římská imperiální nehoráznost byla cenou za Antiochovu zradu na Filippovi...

 

Na podzim se novým stratégem spolku Achájů stal podruhé Aristainos, novým boiótarchem Antifilos. V téže době a v zimě vznikl první spolek Perrhaibů a Magnétů, jehož sídelním městem se stala Démétrias, vznikl nový spolek Eubojských (viz výše) a spolek Thessalů a Fthíótů s vlastním stratégem jako nejvyšším voleným úředníkem a se spolkovým shromážděním; o vlastní organisaci Thessalie viz rok následující.

Akarnánům vrátili Římané Leukas, uznali autonomii spolku Akarnánů, jenž se stal římským spojencem, stejně tak jako spolek Épeirótů, ale rovněž král Filippos V., jemuž to na podzim po setkání poblíž údolí Tempé doporučil jeden z římských "decemvirů" Cn. Cornelius Lentulus, cos. 201, aby prý nebudil v Římě král dojem, že vkládá nějaké naděje v příchod Antiochův.

V zimě přišli do Říma vyslanci spolku Aitólů a vyjádřili aitólskou nespokojenost s uspořádáním Hellady. Senát vyslance odmítl a v Aitólii vyvstala vůči Římanům nedůvěra a brzy odpor: aitólští politice varovali Hellény, že pod záminkou osvobozování Hellady dostali nové pány - a na rozdíl od Makedonů tvrdší.

Élis, která patřila do spolku Achájů, se dostala do hraničního sporu s aitólskou Messénií. Ve sporu rozhodl T. Quinctius ve prospěch Achájů. Hned na to si u něho stěžovali Achájové, že spartský král Nábis stále ještě drží Argos (srov. rok 197).

 

Na jaře se z Efesu, kde přezimoval, vypravil král Antiochos Veliký z Iónie do Abýdu, dobyl Madytos a Séstos a přepravil se přes Helléspontos do Evropy. Hlavní stan rozbil v rozvalinách Lýsimacheie (srov. rok 198). Město dal obnovit a osídlit novými kolonisty: probíhající politické změny v Helladě poskytovaly dost zájemců. Antiochos III. tak byl jediným ze Seleukovců vládnoucím takřka tím samým územím, jakým zakladatel dynastie Seleukos Níkátór.

Následovalo úspěšné Antiochovo tažení proti Thrákům. V téže době byl odražen útok asijských Keltů na Lampsakos. V Lýsimacheji pokračoval Antiochos v jednání s vyslanci Ptolemaia V. Epifana o ukončení tzv. páté války syrské a o svatbě Epifana s Antiochovou dcerou Kleopatrou (I.). Ptolemaiovskou stranu podporoval v Sélymbrii u krále vyslanec senátu L. Cornelius Lentulus a král poprvé uslyšel, že je podivné, proč se vůbec s armádou přeplavoval do Evropy.

Asi v říjnu dorazili do Lýsimacheie další římští vyslanci z počtu decemvirů, kteří předtím cestovali po Égeidě a asijském pobřeží. Stáli na ptolemaiovské straně a vyzývali krále k vyklizení všeho, co na Epifanovi zatím dobyl a stejně v Asii a Evropě na Filippovi. Tentokrát již nechtěli pokračovat v jednáních z let 200 a 198 (dohoda o rozdělení světa, viz tam a rok 202): mezitím totiž Římané vyřadili ze hry krále Filippa a ptolemaiovský Egypt pro ně už také nebyl partnerem. Antiochos je naivně dokázal upozornit jenom na to, že tak, jak si on nevšímá Itálie, tak by si Římané neměli všímat Asie a dění v Egyptě, ve Smyrně, Lampsaku a v Thrákii, kdysi to oblastí spadajících pod seleukovský nárok.

Smyrna tohoto nebo nejpozději následujícího roku jako první stát v hellénském světě zasvětila chrám bohyni Dea Roma/řec. Theá Rómé. Bylo to zároveň první personifikované zbožštění Říma vůbec.

Pak přišla zpráva, údajně z Egypta, že král Ptolemaios V. Epifanés zemřel. Jednání ukončena: L. Cornelius Lentulus se z Lýsimacheie ihned vypravil do země na Nilu, král Antiochos zanechal v Lýsimacheji syna Seleuka Filopatora s pozemním vojskem, aby dokončil obnovu města, a sám s flotilou se vydal zpět do Efesu. Při plavbě podél pobřeží Anatolie dostal v lykijských Patarách informaci, že Epifanés žije. Král přesto pokračoval v plavbě, nyní směrem na Kypr. Bouře v ústí řeky Saros v Kilíkii zničila loďstvo a Antiochovi způsobila velké ztráty na flotile a mužstvu. Přezimoval v říšském sídelním městě, v Antiocheji nad Orontem.

V průběhu zimy zde oženil svého prvorozeného syna a spoluvládce Antiocha se svou druhorozenou dcerou Láodikou IV., což je první případ manželství sourozenců v Seleukovské dynastii. • Láodiké IV. byla později ženou ještě dvou bratří.

 

V Egyptě v zimě na začátku roku chtěl Skopás vyvolat v Alexandreji vzpouru proti regentské vládě Aristomena z akarnánské Alyzeje, který asi nahradil zřejmě již předcházejícího roku (srov. tam) zesnulého Tlépolema. Aitólští vojenští velitelé nebyli asi s Aristomenem spokojeni, ale v palácovém puči byl Aristomachos rychlejší: Aitólové Skopás a Dikaiarchos byli souzeni pro zradu a téže noci s přáteli a příbuznými otráveni, Dikaiarchos, který roku 204 ve službách Filippa V. loupil v Égeidě, viz roky 204 a 202, byl před smrtí mučen. Dorimachos, další z aitólských žoldnéřů-politiků (srov. rok 205), byl tehdy zrovna v Egyptě jako vyslanec své vlasti a mohl proto volně odejít. Skopův majetek byl zabaven. Jeho přítelem v pití a loupení královského majetku byl lovec slonů, respektive stratégos/generál přes jejich opatřování Charimortos, o jehož osudu není ale více známo. • O možnosti, že by Tlépolemos odešel ode dvora již roku 201 a zcela ho nahradil Aristomenés, viz tam. Tento Tlépolemos bývá dáván do souvislostí s Lykií a Xanthem.

Proslulá tzv. Rosettská deska, nalezená roku 1799, dle níž byla v novověku znovu získána znalost egyptského písma a jazyka, vznikla 18. macheiru, tj. 4. xandika podle makedonského kalendáře, tj. 27. března roku 196. Podle ní slavil král Ptolemaios V. Epifanés 26. listopadu předešlého roku v Memfidě svá anaklétéria před synodem egyptských kněží a tehdy byl uznán egyptským klérem za právoplatného panovníka obou historických zemí, tj. Horního a Dolního Egypta. Epifanés naopak uznal naprostou autonomii egyptského náboženství a povolil konání každoročních synodů v Memfidě, a nikoli v Alexandreji, v sídelním městě XXXIII. dynastie, Ptolemaiovců.

Během anaklétérií bylo popraveno několik vůdců domorodého povstání proti Ptolemaiovcům v Horním Egyptě (srov. roky 207, 204 a 199).

 

V Karthágu byl tohoto roku súfetem Hannibal. Bývalý polní velitel prosadil ústavní změnu v démokratickém duchu, že totiž členové zákonodárné „rady sto čtyř“ budou voleni ročně, a nikoli, jako dosud, doživotně, a suféti na rok, nikoli na dva. Hannibal, který žil celý život v boji s kartháginskou aristokracií, se úspěšně pokusil zajistit prostředky na platbu kontribucí Římanům. Během svého úřadu kontroloval státní finance, pokoušel se zabránit rozkrádání daní, zavedl nové daně a dokonce sáhnul na soukromé prostředky.

Byl to poslední čin, který mohl pro Karthágo ještě udělat: jeho aktivní politická činnost nedávala Římanům spát, stejně jako touha po odplatě z ponížení velmoci (viz následující rok). Proti němu se zdvihl mezi púnskou elitou odpor, denunciovali ho v Římě, že je ve styku se Seleukovcem Antiochem. Jestli se římský senát něčeho obával, pak návratu Hannibala do čela nějaké armády. 

 

V Itálii potlačil praetor M’. Acilius Glabrio povstání otroků v Etrúrii, které vypuklo minulého roku. Na severu Itálie pokračovala válka s keltskými Boji a Insubry. Bojské kníže Corolanus krvavě porazil kdesi v Popádí Římany (tři tisíce padlých) a na čas oblehl konsula M. Claudia Marcella v ležení. Když Marcellus přešel Pád, porazil u Coma Insubry, získal velkou kořist a po několika dnech města dobyl (o jeho kolonisaci viz v indexu s. v.). Druhý z konsulů L. Furius Purpurio na území Bojů obsadil Felsinu, pokračoval do Ligurie a v poli porazil Boje vracející se s kořistí; srov. jeho první válku s Gally roku 200.

 

V Číně podezříval císař Kao-cu/Gaozu svého celoživotního přítele a spolubojovníka Lu Wana, titulárního krále severovýchodního státu Jan, ze spiknutí. Nebyla to pravda, ale když císař přítele povolal k sobě ke dvoru, aby vysvětlil kontakty některých svých podřízených s Huny, odmítl se dostavit s tím, že je nemocen. Poněvadž viděl, že císařovna Lü Č'/Lü Zhi usiluje o likvidaci všech titulárních králů, kteří nebyli šlechtického původu (sama byla přitom původu prostého, viz rok 202), dostal se Lu Wan na seznam válečných cílů.

Nemocný císař vyslal začátkem roku 195 proti Janu vojsko a Lu Wanovi nezbylo, než prchnout. V létě císař zemřel, viz rok následující, a Lu Wan už neměl šanci svému příteli cokoli vysvětlit. Odešel tedy s rodinou do exilu k Hunům/Xiongnu, kteří ho přijali přátelsky. Následujícího roku zemřel na nemoc.

Luův generál Man (Wej Man, korejsky Wiman) se s tisícovkou věrných uchýlil do severokorejského státu Kočoson/Go-Joseon ("Starý Čoson") pod asyl jeho krále Čuna/Jun. Brzy se proti něm vzbouřil a vyhnal z trůnu. Založil dynastii, éru zvanou v korejských dějinách Wiman Čoson; její vládu ukončila invase čínského císaře Wu roku 105, viz tam.

Lu Wanovo štěstí nesdíleli další dva Kao-cuovi přátelé. Pcheng Jüe/Peng Yue byl prostý rybář a protičchinovský povstalec. Od roku 205 byl spojencem Liou Panga, který z něho udělal krále z Liangu (území bývalého státu Wej/Wei), neboť hodně přispěl k vítězství nad Siang Jüem. Když t. r. vedl Kao-cu tažení proti vzbouřenému Čchen Siovi/Chen Xi a Pcheng Jüe se osobně nedostavil se svými jednotkami na pomoc (tvrdil, že je nemocen), dal ho císař po likvidaci povstalce zatknout pro podezření ze spiknutí a exuloval ho do S'-čchuanu. Cestou narazil na císařovnu Lü-Č', u níž se domohl příslibu, že se bude moci vrátit do svého rodného Čchang-i/Changyi. Bestiální mrcha ho oklamala, v Luo-jangu umluvila císařského manžela, aby Pchengovi zcela určitě neodpouštěl, že stejně se spikne, což byl rozsudek smrti. Dala ho s celou rodinou zavraždit a jeho tělo rozporcovat na malé kousky, nasolit a rozeslat vznešeným rodinám celé říše...

Když se o osudu Pcheng Jüea dozvěděl další ze spolubojovníků Kao-cuových Jing Pu/Ying Bu, sáhl rovněž ke zbrani. Za Čchinů byl odsouzen za jakýsi zločin a vpáleno mu do tváře znamení: proto zván též Čchin Pu. Uprchl z nucených prací a zorganisoval bandu lapků. Pak se přidal v protičchinském povstání ke skupině vedené Wu Žuejem/Wu Rui. Liou Pang z něho udělal krále Chuaj-nanu/Huainan. Jeho vzpoura měl rychlý konec, byl v poli poražen, viz rok následující, a na útěku na jih vesničany následujícího roku zavražděn.

 

************************************************************

195.

Ol. 146, 2

117 SE

53 AE

(neznámý)

a. u. c. 559

L. Valerius Flaccus a M. Porcius Cato (Censorius)

************************************************************

V Korinthu se na jaře sešli vyslanci všech prořímských spojenců a za předsednictví T. Quinctia Flaminina, jemuž vedení války už senát nařídil, jednali o válce proti králi Nábidovi, kterého unisono označovali za tyranna. Převážilo stanovisko Achájů a bylo rozhodnuto o válce proti Lakedaimonu. Proti se postavili Aitólové, ostatně tradiční spojenci Lakedaimonských. Protiřímskou řeč přednesl jejich vyslanec, bohatstvím proslulý Alexandros Ísios. Aitólům nejvíce vadilo, že při parcelisaci makedonské říše nedostali Farsálos a Echínos a že Římané drží posádky v Chalkidě, Démétriadě a na Akrokorinthu (viz rok následující).

Z Kréty se do Acháje vrátil Filopoimén, který na ostrově působil jako žoldnéř od roku 200 (viz) v tzv. krétské válce (srov. rok 204). Je velmi pravděpodobné, že se hned zase na Krétu vrátil, protože jeho trvalý pobyt na rodném Peloponnésu je doložen zase až roku 193 (viz tam).

Spojenci pod T. Quinctiem se vypravili proti Argu, kde byla stále ještě od roku 198 lakedaimonská posádka, jíž velel Pýthagorás, Nábidův švagr. Sparťané útok spojenců odrazili a zabili skupinu kolem jistého Dámoklea, která se v Argu pokusila o puč. Římané s achájskými spojenci pod Aristainem táhli z Argolidy přes pohoří Parthenios/Panenské na arkadskou Tegeu a do Lakóniky vstoupili v Karyách.

Zatímco T. Quinctius porazil Sparťany pod jejich hradbami, Achájové s posilou L. Quictia, Eumenea a rhodského oddílu pod Sósilou oblehli na jihu Lakóniky přístav Gytheion.

Jeden z jeho velitelů Dexagoridás chtěl město vydat, jeho spoluvelitel Gorgopás ho ale pro zradu zabil. Když pak ale přitáhl s jádrem vojska T. Quinctius, vydal Gytheion sám Gorgopás s podmínkou volného odchodu posádky.

Následovala jednání s Nábidem, který povolal posily z Kréty a žoldnéře, a po jejich nezdaru nové boje, v nichž se podařilo z Argu zpět povolaným Pýthagorou zachránit již dobývanou Spartu zapálením domů ve městě. Pro pokus o vzpouru dal předtím popravit na osmdesát Sparťanů.

Po odražení útoku Nábis obnovil jednání s římsko-achájskou koalicí, v níž ale byli zastoupeni i lakedaimonští emigranti, mimo jiné bývalý král Agésipolis III. (srov. roky 219 a 217). Mezitím došlo v Argu k oligarchickému převratu a spartská posádka, které po Pýthagorovi velel Tímokratés z Pellény, byla pod vedením Archippa přemožena a zajata (srov. rok 198); Tímokratés směl pro svou mírnost odejít.

Tím se uzavřela třetí válka achájsko-lakedaimonská, která trvala od roku 200. Mírové podmínky pro krále Nábida zněly:

1. Nábis se zřekl Argu, který se vrátil do spolku Achájů, v němž byl od roku 229.

2. Lakedaimonská spojenecká města na Krétě měla uzavřít spojenecké dohody s Římany, Sparťané ji museli vyklidit.

3. Přímořské obce perioiků v Lakónice byly prohlášeny samostatnými plnoprávnými obcemi, které nespadaly pod autoritu spartského státu, nýbrž pod ochranu spolku Achájů (srov. rok 206).

4. Jako záruku mírové smlouvy musel Nábis vydat svého syna Armena (veden následujícího roku v triumfu Quinctiově, srov. rok 190).

5. Sparta přišla o přístup k moři, o loďstvo, odškodnit Messénské a válečné strany jedním stem talentů a na dobu osmi let po padesáti ročně.

Král Nábis zůstal spojencem Aitólů (srov. rok 219). Senát přijal smlouvu mezi Nábidem a achájsko-římskou koalicí na jaře následujícího roku. T. Quinctius pak odešel slavit nemeie v Argu a přezimoval opět v Elateji.

Mírem z roku 195 se dostali perioikové z otrockého područí spartského státu, v němž byli od samého začátku dějin, od okamžiku, kdy přišli do země Dórové. • První lakedaimonští králové v systému dyarchie, dvojvládí královských rodů, Eurystheus a Proklés, vládli od roku 1103 nebo dle jiné tradice od roku 1094.

 

V Thessalii, kde byla minulého roku zrušena personální unie s králem Makedonců v osobě krále Filippa V., byl poprvé od dob Filippa II. zvolen domácí tágos Thessalů. Pro rok 195/194 jím byl Pausaniás z Fer. • Domácí tágové byli voleni až do roku 178/177, kdy se Thessalie zmocnil makedonský král Perseus.

 

Mírem byla ukončena pátá válka syrská, která trvala od roku 202; vojenské operace byly zastaveny již roku 200, od kdy, snad s krátkým přerušením, panovalo příměří:

1. Král Ptolemaios V. Epifanés uznal Antiochovi III. Velikému v jeho držení Koilé Syrii; formálně seleukovská byla až od roku 176.

2. Epifanés odstoupil Antiochovi ptolemaiovské domény v Anatolii.

3. Antiochos dal Epifanovi za ženu svou dceru Kleopatru (I.) a s ní jako věno Koilé Syrii na dobu jejího života (viz rok 176). Svatba se konala následujícího roku, viz tam.

[První doložený případ rozšíření území svatbou pochází z časů předposledního krále egyptské XXI. dynastie, Siamuna (asi 975 - 955). Dobyl na Filistinských (Teleset) město Gezer (v jejich držení od r. 1191) a předal ho své (pro nás anonymní) dceři darem. Egypťanku si později vzal za ženu (jednu z mnoha) Šalomo a kanaanejsko-filistinské město se tak dostalo do židovských rukou]

 

Během této syrské války, která byla ve své první fási válkou víceméně celosvětovou, došlo ve východním Středomoří k zásadním politickým změnám:

1. Makedonie přestala hrát v Helladě roli hégemóna, kterou měla od roku 338. Její místo překvapivě snadno zaujal Řím.

2. Výsledkem války byla moc Ptolemaiovců omezena jen na Afriku a alexandrijský stát ztratil navždy svůj velmocenský charakter.

3. Římané poznali možnosti říše Seleukovců a podařilo se jim zatáhnout Antiocha Velikého do posice „agresora“. Zároveň vítězové nad Karthágem presentovali celému hellénskému světu své vojenské možnosti.

 

Po uzavření míru s Epifanem se Antiochos III. Veliký vypravil zpět do Anatolie. V Efesu se sešel s Hannibalem, který musel na jaře uprchnout z Karthága (viz níže). Král, v daném okamžiku již rozhodnutý pro válku s Římany, Hannibala přijal jako jednoho ze svých vojevůdců.

 

V Alexandreji zemřel Eratosthenés z Kýrény (narozen kolem roku 295, podle jiného počítání roku 276). Od roku 246 byl hlavním knihovníkem-bibliothekářem Múseia v Alexandreji. Kolem roku 220 změřil na základě vzdálenosti Alexandreie a Syény zemské stupně a obvod zeměkoule stanovil na 252 tisíc stadií, což v přepočtu činí cca. 45 158 km.

Jeho nástupcem jako pátý knihovník v Múseiu se stal Aristofanés z Býzantia a byl jím až do roku 180.

 

Na jaře musel Hannibal uprchnout z rodného Karthága, kde se proti jeho reformám postavila púnská aristokracie. Obával se, že by ho vydali Římanům, třebaže svou činností nijak neporušoval podmínky římského míru. Strana podporující obnovu kartháginské moci nebyla ve státě silná, o válce už nechtěl nikdo slyšet. Lodí se dostal do katháginské pravlasti Tyru a odtud do Antiocheie (možná už na konci roku 196). Na jaře roku 194 pokračoval za králem Antiochem (viz výše) do Efesu.

Kolem roku 195 nebo až 184 se v Karthágu či okolí narodil Pún či Libyjec-Berber (?) P. Terentius Afer, otrok jinak neznámého senátora  (P.?) Terentia Lukana, autor šesti zachovaných komédií. Jeho původní jméno známo není, pouze z přízviska "Afričan" se lze domnívat, že to nebyl púnský Foiníčan. Zemřel v Helladě n. zahynul na moři roku 159.

 

V Hispániích pokračovala válka s Keltibéry. Q. Minucius Thermus u Turdy porazil vojsko knížat Baesadina a Budara, kterého Římané zajali, viz zde níže. Velkým úspěchem pro Římany bylo tažení konsula M. Porcia Catona, později zvaného Censorinus/Censorský, proti neustále neklidným Keltibérům Přední Hispánie. Války s Keltibéry trvaly s přerušeními až do roku 133. Nebyly vždy vedeny proti celému "národu", ale proti jeho čtyřem jednotlivým kmenům Arevaků, Lusonů, Bellů a Tittů.

Jeho předchůdce praetor M. Helvius porazil Iliturgy a znovu dobyl jejich sídelní město Iliturgis (asi už roku 197), srov. rok 206. Do Říma přivezl velkou kořist stříbra a dostalo se mu ovace. Jeho nástupce Q. Minucius Thermus v Zadní Hispánii byl ještě úspěšnější, naloupil trojnásobek a byl uznán za hodna triumfu t. r.

M. Porcius v průběhu roku pacifikoval kmeny Hispánie před Hibérem. Hlavní tábor měl u Emporií, několikrát v poli zvítězil a donutil Kelty, aby vydali zbraně, vzpurných dal strhnout hradby, pro opakované povstání prodal celý nárůdek ibérských Bergistanů do otroctví. Na jihu byli poraženi Turdetánové, válka však tu neskončila. Zavedl Ibérům a Keltibérům vysoké daně z dolování železa a stříbra a v Římě byli nadšeni. Po triumfu následujícího roku ďo státní pokladny v Římě uložil 25 tisíc liber nezpracovaného stříbra, téměř šest set tisíc stříbrných různé ražby a 1400 liber zlata; kořist s výpalným jednoho roku války v severovýchodní Hispánii.

V Římě byla na jaře zrušena platnost Oppiova zákona z roku 215 (viz tam). Hlasování předcházela vzrušená rozprava o fintivosti a demonstrace římských žen za zrušení zákona: bylo to první podobné vystoupení žen na veřejnosti v evropských dějinách.

 

V Číně zemřel na následky zranění šípem na tažení proti Jing Puovi, viz rok předešlý, 1. června císař Kao-cu, "Velký zakladatel", občansky Liou Pang (60). Vládl jako král Chanu od roku 206, jako císař od roku 202. Nástupcem se stal jeho syn Chuej/Hui, občansky Liou Jing/Liu Ying (15), který formálně vládl do roku 188. Za nezletilého syna byla regentkou jeho matka císařovna Lü Č'/Lü Zhi (45). Kao-cu byl 23. června pohřben, syn o tři dny později inthronisován.

Císařovna-vdova zlikvidovala oblíbené císařské souložnice. Kao-cu měl v oblibě Čchi/Qi, s níž měl syna Žu-i/Ruyi. Čchi se snažila, aby Kao upřednostnil v nástupnictví Žu-iho, tomu však Lü zabránila. Když byl na přelomu roku 195/194 císař Chuej mimo sídelní město na lovu, dala Čchi zatknout, jejího syna otrávit a nešťastnici umučit neuvěřitelně bestiláním způsobem: drogou byla umlčena, vyloupnuty oči, upáleny uši a všechny údy osekány. Žijící tělo dala uvrhnout do latríny a krmit jako vepře. Císařský syn se hrůzou složil a rok nevycházel z paláce.

Chtěla otrávit též Liou Feje/Liu Fei, Kaova syna s milostnicí Cchao/Cao, neboť prý prokázal svému staršímu (nevlastnímu) bratrovi úctu. Když viděl matčinu nevoli u stolu, chopol se císař Chuej záměrně Fejova poháru a travička vyskočila, aby sklenici vzala svému synovi z rukou. Liou Fej si pak zachránil existenci (zemřel roku 189), když odstoupil část své domény Lu-jüaně, prvorozené dceři Lü, sestře Chueje.

Císařovna-vdova, nejsilnější osobnost po Kaově smrti, měla za milence Šen I-ťiho/Shen Yiji a kde mohla, prosazovala lidi ze svého klanu Lü. Její pověst fascinovala hunského nejvyššího vůdce Mo-tuna, viz rok 200, že žádal roku 192 o její ruku (dostal místo toho do harému chanskou princeznu). O sňatku Chueje viz rok 191.

 

************************************************************

194.

Ol. 146, 3

118 SE

54 AE

(neznámý)

a. u. c. 560

P. Cornelius Scipio Africanus Maior II. a Ti. Sempronius Longus

************************************************************

V Korinthu se na jaře opět sešli všichni římští spojenci v Helladě. Pro nevoli, presentovanou hlavně Aitóly, vyklidili Římané Akrokorinthos, který přenechali Achájům, a Chalkidu a Démétriadu, které připadly jednotlivým spolkům, na jejichž území ležely (srov. rok 196 a 195).

T. Quinctius Flamininus vykoupil z otroctví římské občany po pěti stech denárech; jenom mezi Acháji jich bylo 1200. Pak vyklidil Helladu a s vojskem přes fóckou Elateiu, Euboju a Thessalii dorazil do Órika, kde se spojil s loďstvem svého bratra Lucia. Po přeplavbě do Brundisia pochodoval s vojskem do Říma.

Slavil třídenní triumf nad králem Makedonců, ukazoval sochy měděné i mramorové, nezpracovaného stříbra přivezl 43 270 liber (více než čtrnáct tun), tetradrachem attické ražby 84 tisíce, zlata 3714 liber (asi 1,2 tuny) a zlata raženého s Filippovým portrétem 14 514 kusů; k tomu dary od spojenců.

Tágem Thessalů byl pro tento rok Amyntás z Píerie. T. Quinctius cestou spolek "zbavil rozbrojů", když mu vnutil zákon, aby členové spolkového sněmu zasedajícího v Lárisse a soudci byli vybíráni podle výše majetku, čili odstavil démokraty, kteří v celé Helladě byli tradičně protiřímští.

Na podzim se stal stratégem spolku Aitólů prořímský politik Thoás.

 

Král Antiochos Veliký pokračoval ve své expansi v Evropě. V Thrákii podrobil své moci kmeny a osvobodil z jejich moci hellénská města na západním pobřeží Pontu. Dobyl a obsadil města Ainos a Maróneiu, která byla od roku 196 z římské vůle autonomními státy. Král uzavřel spojenectví s Býzantskými a s germánskými Bastarny v Podunají (viz rok 200).

Z Efesu pak Antiochos poslal do Říma další poselstvo, jehož mluvčími byli Menippos, Lýsiás a Hégésianax (srov. rok 198 a 197). Senát však byl rovněž rozhodnut pro válku s králem. Aby si pojistil neutralitu Filippa V., slíbil jeho poslům hégemónii ve spolku Magnétů a zrušení zbytku válečné kontribuce. Městům asijských Hellénů slíbil senát „svobodu“, rozumí se od seleukovských královských daní, ačkoli si sami Římané nepřáli, aby Antiochos zasahoval do evropských dějů, a poslal za Antiochem vyslance. Antiochos se koncem roku vrátil do Syrie.

V Efesu konsultoval král s Hannibalem a údajně mu slíbil flotilu s vojskem na vylodění v Africe a posléze v Itálii. Hannibal poslal do své vlasti jistého Aristóna Tyrského, aby kontaktoval staré přátele a informoval je o Hannibalových plánech. Jeho mise se prozradila a Aristón včas uprchl (asi až roku následujícího). • Kartháginští se dostali do sporu s Masinissou, který loupil jejich přímořskou oblast Emporia/"Trhy, Obchodní místa" kolem Malé Syrty a donutil Leptis platit tribut jemu namísto Púnům (pokud ovšem po římském míru ještě oblast pod kartháginskou ochranu patřila). Římský senát ani jeho vyslanci s P. Corneliem Scipionem Africanem vyprovokovaný spor nijak nerozsoudili, ostatně Kartháginci neměli podle mírové smlouvy právo se Masinissovi postavit se zbraní.

V zimě tohoto roku, asi v první části roku 193, se v Rafii konala svatba krále Ptolemaia V. Epifana s Kleopatrou I., které začali Alexandriňané říkat Syrá, tj. Syřanka (srov. předešlý rok).

 

V Itálii pokračovala válka Římanů s Boji. Předešlého roku v keltském Popádí porazil Boje a Insubry konsul L. Valerius Flaccus v kraji zvaném Litanský les/silva litana, popř. u Mediólána. Tohoto roku v létě se Bojové znovu Římanům postavili pod vedením Boiorika a téměř dobyli tábor konsulského vojska Ti. Sempronia. Když byli Keltové odraženi, vrátili se Římané do ležení v Placentii. V botvě o ležení padlo jedenáct tisíc Kletů a pět tisíc Římanů a spojenců.

V Bruttiu byly zřízeny římské kolonie Thurii a Vibo Valentia/staré Hippónion, římská osada zavedena i do Krotónu. Jižní Itálie se postupně romanisovala, když hellénský element byl ve druhé válce púnské z velké části zničen nebo zotročen.

Uspořádáno děkovné "svaté jaro", ver sacrum, druhé a poslední v psané historii Říma (po roce 217), a kurulští aedilové A. Atilius Serranus a L. Scribonius Libo vypravili v dubnu megalésie. Na jejich "římských hrách", ludi Romani, seděli poprvé senátoři odděleně, zřejmě plůtkem, od ostatního lidu, od plebejů. Nová zásada se ale neujala a natrvalo zřídil zvláštní sedadla pro příslušníky senátu až princeps Augustus roku 26 a znovu potvrdil Claudius.

Narodil se Ser. Sulpicius Galba. V roce 168 byl vojenským tribunem v Makedonii, roku 151 praetorem v Hispániích a konsulem roku 144. Proslavená byla jeho řečnická vystoupení proti triumfu L. Aemilia Paulla z roku 167, nebo roku 149 proti Lúsítáncům. Údajně byl vzdělán v přírodních vědách. Zemřel roku 134.

 

************************************************************

193.

Ol. 146, 4

119 SE

55 AE

(Hippiás III.)

a. u. c. 561

L. Cornelius Merula a Q. Minucius Thermus

************************************************************

Na jaře se z Říma vraceli Antiochovi vyslanci. Svou diplomatickou misi v Helladě prodloužili jednáním s Aitóly. Spolek Aitólů se v Naupáktu usnesl na válce proti Římanům a pro spojenectví s králem Antiochem Velikým. Nejhlasitěji k válce radil Thoás. Aitólové poslali vyjednavače k eventuálním spojencům. Níkandros byl králem Filippem V. resolutně odmítnut: Makedonie byla po porážce od Římanů slabá a kromě toho byli právě Aitólové příčinou makedonské porážky (druhé setkání Níkandrovo s králem viz roku 191). Dikaiarchos z Trichónia, bratr Thoantův, poslaný k Antiochovi, a Dámokritos z Kalydónu, poslaný k Nábidovi, byli úspěšní, protože zde všude byla spojenectví sjednána.

Tágem Thessalů na tento rok byl Aiakidés.

Na Peloponnésu zahájil válku proti Achájům, římským spojencům, spartský král Nábis tím, že oblehl Gytheion. Akci je možné datovat až na jaro roku 192. Vypukla krátká čtvrtá válka achájsko-lakedaimonská (viz následující rok).

Na podzim se z Kréty (srov. rok 195) vrátil Filopoimén, který tam v žoldu některých krétských států válčil od roku 200. Stal se popáté stratégem spolku Achájů, kteří ihned rozhodli o válce se Sparťany a zavolali na pomoc Římany.

Pravděpodobně tohoto roku král Antiochos svou další dceru Antiochis II. za krále Kappadoků Ariarátha IV. Euseba (vládcem od roku 220), který měl z prvního manželství, pro nás anonymního, dva syny Ariarátha a Oroferna, později vydávané za podvržené nebo adoptované (?) děti Antiochidy II. Ariaráthés IV. měl s Antiochidou dceru Stratoníku (IV.), pozdější choť krále Eumena II., a syna Mithridáta, pozdějšího krále Ariarátha V.

Jednání římských vyslanců (viz předešlý rok) u Antiocha Velikého nebyla pochopitelně plodná. Mezi vyslanci se měl nacházet i P. Cornelius Scipio Africanusa z této doby, případně až z roku 192, viz tam, pochází anekdota o jeho údajném setkání s Hannibalem v Efesu.

 

V Itálii pokračovala válka s Boji. Keltové byli pod jejich vojevůdcem Boiorikem Římany poraženi konsulem L. Corneliem Merulou u Mutiny na cestě domů obtíženi kořistí (srov. rok 183). Nanovo vypukly boje s Ligury (srov. roky 238, 233), které trvaly do roku 182, resp. 154. Dvacet tisíc Ligurů dokonce napadlo a oblehlo Pisy, konsul Q. Minucius Thermus město od obležení osvobodil a následujícího roku Ligury zahnal do Ligurie, kterou plenil (místo rozhodné bitvy u Pís, dnes obec, se dodnes jmenuje po konsulovi Minucciano.

 

V Hispániích se Keltibérové nehodlali smířit s Římany a jejich expansí. Na jaře praetor P. Cornelius Scipio Nasica, syn Cn. Scipiona padlého roku 211 ve válce s Púny, v těžkých bojích porážel Ibéry a Lúsítány, nejtvrději u Ilipy: byl to začátek vleklých válek s Lúsítánci, které trvaly šedesát let. Odplácel poražky svého předchůdce Sex. Digitia, který byl poražen Ibéry severně od Hibéru po odchodu Catonově (viz rok 195; který se přitom chlubil, že zemi pacifikoval).

M. Fulvius Paetinus Nobilior porazil k podzimu u Toleta ve středu Hispánie keltskou koalici Carpétánů, Vakkajů/Vaccaei, Vettónů s Keltibéry, jejichž krále Hilerna Římané dopadli živého. Ve stejné době válčil jižněji zdařile C. Flaminius s Orétánci. Následujícího roku M. Fulvius porazil Vettóny a Toletum dobyl. C. Flaminius porážel Vakkaje, vyvrátil jejich město Licabrum a jeho vládce Conribilona zajal.

Podle censu bylo 143 704 římských občanů (srov. rok 204).

Na ochranu mimořímských podnikatelů a spojeneckých obcí schválen v Římě návrh tribuna lidu M. Sempronia Tuditana, cos. 185, zakazující uzavírání půjček bankovními agenty podle jiných zákonů než římských nebo latinských/lex Sempronia de pecunia credita.  

 

************************************************************

192.

Ol. 147, 1

Agémachos z Kýziku

120 SE

56 AE

(neznámý)

a. u. c. 562

L. Quinctius Flamininus a Cn. Domitius Ahenobarbus

************************************************************

Vypukla válka Římanů s králem Antiochem III. Velikým a s Aitóly (trvala do roku 188); zahájily ji operace proti králi Nábidovi v tzv. čtvrté válce achájsko-lakedaimonské (viz předešlý rok).

Koaličnímí partnery v této válce byli především:

na straně Antiochově                                               na straně Římanů

Aitólové,                                                        • Achájové,

král Nábis,                                                     • Athéňané,

Magnétové,                                                    • král Eumenés II.,

Amýnandros z Athamánie,                                 • Thessalové,

Élis,                                                              • Épeiros,

Messénie,                                                      • Rhodos,

Boiótové.                                                       • král Filippos V.

Na začátku roku vypravili Římané loďstvo pod A. Atiliem do války proti Nábidovi. T. Quinctius Flamininus byl poslán jako vyslanec senátu do Hellady, posly vyslal také král Eumenés II.

V achájsko-lakedaimonské válce porazil Nábis Acháje v námořní bitvě před pobřežím Lakóniky u Gytheia. Stratégos Filopoimén se zachránil útěkem a admirálská loď se potopila. • Velitelská čtyřřadka Achájů byla plavidlem, které bylo minimálně osmdesát let staré a všude do něho teklo: roku 272 vezla Níkaiu II. jako nevěstu králi Alexandrovi VII. do Korinthu!

Později porazil Filopoimén část sparťanského vojska před Argem a plenil v oblasti Megalopole. Na straně Achájů tehdy díky Filopoimenovým vazbám bojoval oddíl peltastů z Kréty pod Télemnástem z Gortyny (srov. rok 154), která byla ve spojenectví s Acháji, kdežto Knóssos se Spartou.

Nábis dobyl někdy na jaře Gytheion, který byl v obležení od minulého roku (srov. tam). Pak ale přišla porážka Pýthagorova a Nábidova před Spatou a Lakedaimonští byli ve městě uzavřeni. Stratégos Achájů Filopoimén plenil bezbrannou zemi celý měsíc než se vrátil do Acháje.

Na zásah T. Quinctia uzavřely obě válčící strany příměří a Achájové vyklidili Lakóniku (viz dále níže). Pak Říman opustil Athény, odkud sledoval achájsko-lakedaimonskou válku, a přes Euboju odešel do Démétriady. Všude dosazoval k moci prořímské režimy. Oposice musela odejít buď k Antiochovi do Anatolie nebo k Aitólům.

V létě se na sněmu spolku Aitólů, jehož se zúčastnili poslové krále Eumena II., Athéňanů, T. Quinctius osobně setkali zástupci emigrantů-protiřímských politiků z různých států Hellady. Mezi nimi také Eurylochos, úřadující magnétarchos, který byl právě vyhnán z Démétriady prořímským politikem Zénónem ze sněmu (viz zde níže), kde byl přítomen i T. Quictius, neboť se postavil jednoznačně na protiřímskou stranu. Aitólové rozhodli povolat z Asie do Evropy krále Antiocha. Na sněmu byl přítomen i králův posel Menippos, s nímž se z Efesu vrátil Thoás.

Nadšení z Antiochova příchodu a změny vlévalo do Aitólů velkou odvahu. Jeden z jejich vůdčích politiků Dámokritos odmítl předat T. Quinctiovi text sněmovního usnesení se slovy, že má právě na práci něco důležitějšího, ale že mu ho brzy předá ve svém ležení na břehu Tiberu; srov. jeho konec následujícího roku.

T. Quinctius odcestoval z Naupáktu, místa sněmování, do Korinthu. Aitólové zahájili vojenské operace. Aitólský hipparchos Dioklés obsadil náhlým předadem Démétriadu na prořímském spolku Magnétů (srov. rok 194) a dovedl domů magnétarcha Eurylocha; prořímští politici byli vyhnáni či pozabíjeni, viz zde níže. Před Chalkidou Aitólové nebyli úspěšní. Magnétové se pak postavili na stranu Aitólů.

Alexamenos z Kalydónu, který býval prořímský a byl mimo jiné jedním z vrahů Boióťana Brachylida v roce 197, se dal přesvědčit stratégem Dámokritem k sebevražedné misi ve Spartě. Z Aitólie se vypravil s oddílem vojáků informovaných o cíli akce do Sparty, kde byli Aitólové srdečně přijati, neboť přinášeli pomoc proti Achájům. Někdy na konci léta však Alexamenos, který se s Nábidem velmi sblížil, před očima všech zavraždil krále na vojenské přehlídce a zmocnil se královského paláce. Při vzbouření Sparťanů, které vedl Nábidův příbuzný Lakónikos (nebo alespoň byl s jeho dětmi vychováván), byli všichni Aitólové Sparťany zabiti nebo prodáni do otroctví, Alexamenos ubit: jeden z příkladů akce, z níž není návratu, snad první sebevražedné komando dějin.

Lakónikos potom zřejmě přijal královský titul a stal se posledním králem ve Spartě (vládl do asi roku 188, viz). Možné je ale i to, že se udržel jen velmi krátkou dobu, viz další. Nejvlivnějším mužem ve Spartě byl jistý bohatý a proachájský Tímoláos.

V téže době se dostal A. Atilius s loďstvem před Lakóniku. Jeho výsadek získal zpět přímořská sparťanská města. Filopoimén vstoupil do nehájeného města a donutil Lakedaimonské vstoupit do spolku Achájů. • Sparta byla proaitólská od roku 229 (srov. rok 188, kdy došlo k ústavní změně). Vstupem dórské Sparty do achájského společenství skončila čtvrtá válka obou států, v níž vlastně ztratil Lakedaimón svou státní suverenitu.

Na podzim se v Eurípu setkal T. Quinctius s králem Eumenem II., který vložil do Chalkidy novou posádku a pak odplul do Athén. Titus s Thessaly, kterým velel stratégos Eunomos, táhl na Démétriadu, odkud byli předtím vyhnáni Eurylochem, vůdcem proaitólské a protiřímské strany, jeho političtí protivníci. Vůdcem prořímské strany v Démétriadě byl Zénón, nedávno vyhnaný Aitóly s Eurylochem, viz zde výše. Démétrias zůstala při Aitólech.

Tágem Thessalů pro tento rok byl Epidromos z Lárissy, který zemřel po osmi měsících v úřadu. Jeho nástupce Eunomos pak zůstal tágem také pro celý rok 191.

Na konci zimy 193/192 se král Antiochos vrátil ze Sýrie zpět do Efesu. V Anatolii mu začala válka s povstaleckými Pisidy a městu Sidé (srov. události roku 218), ale do konce jara byla úspěšně dovedena do konce.

Na jaře dorazili římští vyslanci P. Sulpicius a P. Villius do Pergamu. Eumenés II. byl vřele pro válku s Antiochem. Když se s létem Antiochos přeplavil přes Helléspontos, vyslal do Říma v čele poselstva svého mladšího bratra Attala, který byl senátem nezvykle přátelsky uvítán a podarován.

P. Sulpicius v Pergamu onemocněl, P. Villius pokračoval do Efesu. Zde se měl několikrát setkat s Hannibalem. Mezi vyslanci byl údajně také P. Cornelius Scipio Africanus a také prý hovořil s Hannibalem (srov. ale již rok 193).

Během pobytu vyslanců v Efesu nenadále zemřel nejstarší syn krále Antiocha Velikého Antiochos, jeho spoluvládce. V protiseleukovských kruzích šla pověst, že ho otec dal otrávit. • Spoluvláda obou králů je naposledy doložena dnem 28. ledna, otcem byl jmenován roku 211, resp. 209. Antiochos byl krátce manželem královny Láodiky IV. (srov. rok 196 a rok 178, kdy již dávno byla manželkou jeho mladšího bratra Seleuka IV). Někdy po této události, nejpozději do vyklizení Lýsimacheie následujícího roku, padl do zajetí nového korunního prince Seleuka druhorozený syn P. Cornelia Scipiona Africana Lucius. Seleukos s ním jednal na úrovni a před bitvou u Magnesie roku 190 ho bez výkupného propustil.

Jednání s Římany P. Sulpiciem, který se již uzdravil, a s P. Villiem v Efesu vedl Antiochův důvěrník, první z hetairů Minnión; byla opět bezvýsledná a smutek u dvora posloužil jako záminka v nich nepokračovat.

 

Na začátku podzimu přijel do Efesu Thoás z Aitólie ohlásit králi Antiochovi dobytí Démétriady. Nato se král vypravil s loďstvem z Efesu přes Ílion, Imbros, Skiathos a u Ptelea v Thessalii vstoupil na půdu Hellady. Zde se spojil s oddíly Eurylochovými a spolu s ním, byl to úřadující magnétarchos, a s Magnéty slavnostně vplul do Démétriady. Měl s sebou jen deset tisíc pěšáků a pět set jezdců se šesti slony (srov. k tomu rok 171). S tak malým vojskem by nešlo obsadit Helladu, natož vést válku s Římem: nepochopitelná ignorance Seleukovcova, nebo tak veliká obava z odkrytí zad Ptolemaiovi Epifanovi?

Z Démétriady pokračoval král do Lamie, kde byl na shromáždění Aitólů zvolen za vrchního velitele/stratégos autokratór, a to přičiněním příznivců Thoantových; stávající stratégos Faineás byl vůči králově osobě zdrženlivější.

Aitólové se s Antiochem pokusili dobýt zpět Chalkidu, ale město dokázala prořímská strana Mikythióna a Xenokleida s pomocí achájských žoldnéřů, které tu zanechal Eumenés II., ubránit.

V této době se na stranu Aitólů a krále Antiocha postavil Amýnandros z Athamánie (srov. jeho chování za druhé války makedonské), který mohl dokonce Antiochovi nabídnout jednoho pretendenta makedonského trůnu jako možnost nátlaku na Filippa V.: jistý Alexandros z Megalopole o sobě prohlašoval, že je potomkem Alexandra Velikého. Měl dva syny, Filippa a Alexandra, a dceru Apamé, kterou provdal za Amýnandra. A tento Filippos se měl stát králem Makedonců, viz jeho konec roku 191.

V téže době se do spojenectví s Aitóly a s Antiochem přidali Élejští a Messénští.

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diofanés z Megalopole. Po velkých poradách vyhlásili Achájové válku Antiochovi.

V Athénách div že nepropukla revoluce, ale prořímský a protidémokratický zvítězil. Proaitólsky a tím pádem protiřímsky smýšlející občané odejít do vyhnanství. Jejich mluvčím byl Apollodóros, návrh zákona podával León.

Pak byl u Délia královskými pod Menippem poražen malý římský oddíl s Mikynthiónem, první padlí ve válce dosud nevyhlášené. Chalkis a ostatní eubojská města konečně otevřela brány a jejich prořímské posádky odtáhly, Euboia a Eurípos v králově moci. Prosyrskou stranu v Chalkidě representovali Eubúlidés a Filón.

Antiochos si vybral Chalkidu za své zimoviště. Zřejmě teprve v prosinci vyhlásili Římané válku Antiochovi Velikému, obřadně byla vyhlášena až s nástupem konsulů pro rok 191 v březnu. Vrchním velitelem byl určen nastupující konsul M’. Acilius Glabrio, pomocné sbory a proviant dodali jejich spojenci král Eumenés II. a Rhodští. Královské nabídky učinili Filippos V., Ptolemaios V., Masinissa, který mimo jiné nabídl i dvacet slonů, a Kartháginští.

Ve stejné době byli u Antiocha vyslanci Épeirótů, které vedl Charops Starší (srov. rok 198). Drželi se stranou a zdrženlivě s vysvětlením, že jsou z Hellénů Římanům nejblíže.

V prosinci byl ještě Antiochos v Thébách, kde uzavřel spojenectví se spolkem Boiótů. Pak odešel do Démétriady, kde měl porady s Hannibalem, jehož údajně neustále očerňoval u krále Aitól Thoás. Nauarcha Polyxenidu poslal do Asie, aby přivedl do Evropy celé seleukovské vojsko. Nato odešel do Thessalie a u Kynoskefal nechal Filippa z Megalopole (srov. výše), syna Alexandra z Megalopole, shromáždit a pohřbít kosti Makedonců, padlých v bitvě roku 197: to samozřejmě, mimo jiné, definitivně udrželo krále Filippa V. na římské straně, na níž s stála i thessalská aristokracie.

V průběhu prosince se mu vzdaly Fery a Skotússy a Antiochos držel téměř celou Thessalii. Oblehl krátce Lárissu, ale nechal toho, když se přiblížil Ap. Claudius Pulcher se dvěma tisíci Římanů vyslaný v zimě přes hory M. Baebiem, viz rok následující. Královští odtáhli na Euboju do Chalkidy a Římané vložili do Lárissy svou posádku.

 

V Alexandreji u dvora vrcholily rovněž spory o zahraniční orientaci mladého krále. Prohrál Akarnánec Aristomenés, který se pro spojenectví s Antiochem angažoval trochu příliš: král Epifanés mu poslal jed. Aristomenés byl jeho vychovatelem a regentem, ale před vyslanci si dovolil do krále šťouchnout, když při audienci usnul... • Je to první doklad pro takový způsob nařízené sebevraždy u Hellénů, srov. první případ nařízené smrti v Číně z roku 258.

Aristomenés byl regentem od roku 197 či 196. Nyní vládl Epifanés již samostatně a jeho novým rádcem se stal Polykratés z Argu, který se proslavil u Rafie a byl pak guvernérem na Kypru (srov. roky 217, 203 a 197).

 

************************************************************

191.

Ol. 147, 2

121 SE

57 AE

(neznámý)

a. u. c. 563

P. Cornelius Scipio Nasica a M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Koncem ledna se vrátil král Antiochos Veliký z Thessalie na Euboju. V Chalkidě slavil po celý zbytek zimy padesátník svatbu s dcerou jistého Kleoptolema z Chalkidy jménem Euboia (což nebylo zřejmě ženino původní jméno). Vlastní svatba se konala v únoru. Královna Láodiké III. byla již po smrti, datum neznáme. Na jaře se vypravil s vojskem do střední Hellady, přes Chairóneiu, Fókidu, kde v Delfách jako jediný ze Seleukova rodu obětoval Apollónovi, ochránci dynastie, a Naupáktos dorazil do Stratu a Medeónu. Zde se však ze strachu z Římanů, kteří také vzápětí připluli na Leukadu, sídelní ostrov národa, spolek Akarnánů nedal přemluvit ke změně spojence.

Protiřímskými exponenty u Akarnánů byli Mnásilochos a stratégos Klytos. Král se proto vrátil zpět do Chalkidy: "výlet" Antiochův do Akarnánie byla nejzápadnější válečná cesta jakéhokoli Seleukovce (nepokládáme-li pozdější povstání zotročených seleukovských armád na Sicílii za suverénní státní útvary).

V této době již nepatřily Delfy pod ochranu spolku Aitólů a do jeho řad, kam patřily od roku 290: už byly pod římskou ochranou a dohledem.

Asi začátkem dubna (podle jul. kal. opustil Řím 3. května) se v Apollónii vylodil konsul M’. Acilius Glabrio s dvaceti tisíci muži pěchoty a patnácti slony a pokračoval na jihovýchod do Thessalie. Krátce předtím obsadil král Filippos V., od roku 197 resp. 196 římský spojenec, ve spojení s Římany, které vedl M. Baebius Tamphilus, celou Thessalii. Římanům se vzdal i pretendent makedonského trůnu Filippos z Megalopole a v železech ho poslali do Říma; o jeho osudu není známo nic. Obsazeny byly athamánské domény Gomfoi s okolím, posléze padla do Filippových rukou celá Athamánie. „Král“ Amýnandros unikl do Ambrakie (viz dále rok 189).

Římané pod konsulem M’. Aciliem prošli Thessalií a města, která se před několika měsíci vzdávala králi, otevírala nyní brány Římanům. Antiochovo vojsko, k němuž se král vrátil po pobytu v Chalkidě, uniklo ze střední Hellady Thermopylami, které chtělo hájit. V bitvě v Thermopylách koncem dubna nebo začátkem května, v níž měli Seleukovci všechny výhody terénu na své straně, byli po obchvatném manévru vedeném na vrcholy hor M. Porciem Catonem Aitólové vyhnáni ze svých posic, a Římané přesvědčivě zvítězili (srov. rok 181).

Římané se zmocnili ležení a zahubili všech šest seleukovských slonů, s nimiž Antiochos táhl do Evropy. Král přišel téměř o celý expediční sbor. Po bitvě uprchl přes Elateiu do Chalkidy, kterou bezprostředně evakuoval a odplul přes Ténos do Efesu. Na Euboji zemřel zraněný vojevůdce Akarnánů Alexandros, který se postavil na seleukovskou stranu. Loďstvo pod velením Ísidórovým, které kotvilo v Málijském zálivu, obrátilo hned po zprávě o Thermopylách k Démétriadě. Celá Euboia se Římanům vzdala. Antiochova ostudná válka v Evropě trvala pouze několik měsíců...

 

Po bitvě v Thermopylách dobyli Římané Hérákleiu v Lokridě. Mezi zajaté se dostal bývalý stratégos Aitólů Dámokritos; s dalšími byl odvezen do Říma, kde si vzal na březích Tiberu život mečem po neúspěšném pokusu o útěk; srov. rok předešlý.

Ve stejnou dobu obléhal král Filippos neúspěšně Lamii. Po pádu Hérákleie musel udělat místo Římanům, kteří si to výslovně přáli - jejich „práce“ pak trvala rok. Když později v roce poslal Filippos do Říma posly s blahopřáním k vítězství nad Antiochem, dostalo se mu poděkování a jeho syn Démétrios se směl k němu vrátit do Makedonie (v Římě jako rukojmí od roku 196).

Filippos V. byl v době thermopylské bitvy údajně nemocen a s vítězným M’. Aciliem se sešel až po bitvě, když na místě blahopřál vítězi.

Následovaly mírové návrhy spolku Aitólů, jejichž stratégos Faineás nabídl při jednáních v Hypaté konsulovi M’. Aciliovi obnovení spojenecké smlouvy s Římem (použil však formulace, že se svěřují s celým majetkem pod ochranu římského národa, a měl prý na to usnesení). Konsul Faneu upozornil, že to je protektorátní smlouva, nikoli spojenectví a vyžadoval podrobení se. Pro vyjasnění bylo vyjednáno několikadenní příměří. Mezitím se od Antiocha z Efesu vrátil vyslanec Níkandros se slibem pokračovat ve válce proti Římu a hlavně s penězi, rozhodli se rovněž Aitólové setrvat ve válce.

Aitól Níkandros, který se vracel od krále (cestu tam i zpět zvládl za dvanáct dnů), byl sice zajat Makedonci, pak ale začal na hostině jednat s Filippem, svým starým známým, o eventuálním spojenectví (viz předešlý rok a první setkání roku 193). Zástupcem Aitólů v Efesu zůstal Thoás.

Pak obsadil Filippos Démétriadu, jak měl od Římanů povoleno. Magnétarchos Eurylochos si vzal život. Antiochovi vojáci, kteří tu zbyli, dostali makedonský doprovod a přes Thessalii se po souši vrátili do Lýsimacheie k Seleukovi, jehož tu otec roku 196 zanechal. Filippos propustil i Ísidórovo loďstvo, které v Démétriadě kotvilo.

Římané dali Démétriadě „svobodu“, tj. stala se samostatným městským státem; spolek Magnétů unikl trestu, a to dokonce bez kontribucí. • Démétrias byla samostatná od roku 188, resp. krátce po tomto datu (viz rok 185).

Konsul M’. Acilius Glabrio odešel s vojskem z Thessalie a zahájil válku s Aitóly. Dva měsíce obléhal Naupáktos. Na zásah a zprostředkování T. Quinctia Flaminina uzavřeli Římané s Aitóly zastoupených Faineou příměří, aby mohli poslat do Říma vyslance, obléhání města bylo Římany zrušeno a konsul odešel do zimovišť do Fókidy. Naupáktos bránil Menestratos z Épeiru.

Zdárně vedli válku i římští spojenci Achájové. Na jaře se nezdařil Lakedaimonským diplomatický pokus vystoupit ze spolku Achájů. Filopoimén přivedl zpět k moci proachájského exponenta Tímoláa (viz níže). T. Quinctius Flamininus naproti tomu podporoval ve Spartě příznivce „tyrannovlády“, tj. královlády, stranu tradicionalistickou, jejímž exponentem byl pravděpodobně Lakónikos (srov. rok 192).

Po bitvě v Thermopylách se v květnu na shromáždění Achájů v Korinthu připojila ke spolku Messénie (setrvala do roku 183, viz tam). Achájský stratégos Diofanés donutil ke vstupu Élejské vojensky, stejně jako předtím Méssénské.

Zakynthos byl od roku 206 v moci Amýnandra Athamánského (srov. tam). Jeho správcem ostrově byl Filippos z Megalopole, od roku 192 pak Hieroklés z Akragantu. Hieroklés vydal Zakynthos Diofanovi, ale na neodbatný zásah Quinctiův odhlasoval korinthský sněm Achájů předání ostrova Římanům. Ti ho pak používali jako námořní základnu.

Tím skončila na Peloponnésu válka římsko-achájské koalice proti seleukovsko-aitólské.

Na podzim se stal pošesté stratégem spolku Achájů Filopoimén. Tágem Thessalů na tento rok byl poprvé Eunomos z Lárissy.

 

Na podzim pokračovaly nepokoje ve Spartě (viz výše). Do Lakóniky se vydali Acháj Diofanés, syn Diaiův, a T. Quinctius Flamininus. Poměry uklidnili vypovězením exponenta spolku Tímoláa (viz výše). t. Quinctius dosadil k moci tradicionalistickou stranu: Lakónikos se pravděpodobně opět stal králem ve Spartě (srov. rok 192 a 188).

Sparťané ale nechtěli přijmout zpět do vlasti politické exulanty a vyhnance. Nyní se poprvé hovoří o tzv. starých vyhnancích, totiž dřívějších „tyrannid“ po Kleomenovi III. (tj. po roce 219). Lakedaimonští poslali do Říma vyslance v této věci, ale senát je odkázal na rozhodnutí M’. Acilia Glabriona.

 

V námořní válce seleukovsko-římského konfliktu navazující na Antiochovy bojové operace po vyklizení Hellady se v létě vypravil král s Hannibalem, svým nauarchem (sic!), z Efesu do Lýsimacheie. V Efesu zůstal Polyxenidás s úkolem vybudovat velkou královskou flotilu.

Římské loďstvo, kterému velel praetor C. Livius Salinator, připlulo na Korkýru v květnu až červnu, v době obléhání Hérákleie a Lamie. Obeplutím Peloponnésu se dostalo na Aigínu, kde se spojilo s loďstvem krále Eumena II. V době obléhání Naupáktu, tj. asi v srpnu až září, obsadil C. Livius Délos.

V této době se Antiochos vrátil z Thrákie do Efesu, přezimovat se ale vydal do Magnésie pod Sipylem. Polyxenidás odplul na Chios, kam dorazil s loďstvem i C. Livius a Eumenés II. V asi stoloďové flotile bylo osmdesát římských a také šest lodí z Karthága.

V září byl v námořní bitvě u mysu Kórykos v Iónii Antiochův admirál Polyxenidás Římany pod C. Liviem a Attalovci poražen a s jádrem loďstva se musel uchýlit do Efesu. Po bitvě odpluli Eumenés a Rhodští pod nauarchem Pausistratem, kteří dorazili až po bitvě, domů, C. Livius na Chios a odtud do Kanai u Pergamu, kde římská flotila přezimovala. • Pausistratovy lodi byly vybaveny plamenometem, zařízením ze dvou trubek podél boku plivajících na nepřítele oheň. O účinnosti zbraně není nic známo. 

V důsledku nové situace odpadly od Seleukovců k Římanům iónské státy Kýmé, Klázomenai, Erythrai, Kolofón a Mílétos.

 

Zřejmě tohoto roku napadli Galatové Pontskou Hérákleiu. Město oblehli, ale obránci dokázali obležení prolomit a Galaty odrazit.

V Parthii zemřel král Arsakés III. Artabános I. (vládl od roku 211). Nástupcem se stal jeho syn Arsakés IV. Friapatios (panoval do roku 176). • Král Artabános I. byl posledním tributárním parthským králem (srov. rok 209).

 

Kartháginci zaplatili deset let po válce všechny válečné kontribuce uložené mírem z roku 201. Ztracené hispánské trhy se v těchto letech snažili  nahradit novými vztahy se západním Pontem (Istros) apod.

 

Války Římanů s Boji a Ligury, s nimiž třetím rokem válčil Q. Minucius, neustávaly; do Říma hlásil, že jsou podrobeni. Oba národy byly opět poráženy. Bojům za tažení Cn. Domitia Ahenobarby, cos. 192, roku předešlého nejprve utekl k Římanů "senát" i s rodinami, prý 1500 osob, a tohoto roku odebral konsul P. Cornelius Scipio Nasica Keltům rukojmí a polovinu území a triumfoval nad nimi. Ze zabraného území se stala římská státní půda/ager publicus a lze předpokládat, že to byla úrodnější část bojského území. Cispadánští Bojové byli pravděpodobně válkami natolik zdeptáni, že se už významněji v římských dějinách neobjevují. Bojská země byla záhy Římany kolonisována: už roku 189, viz tam, byla založena Bononie, roku 188 Forum Livii/dn. Forlì a následujícího roku Regium Lepidi, řec. Rhégion Lepidion/dn. Reggio nell'Emilia.

V Římě byl na Palatinu zasvěcen chrám Velké Matky bohů/Magna Mater deum (srov. rok 204, kdy byl zaslíben). Při stavbě základů Kybelina domu bylo pravděpodobně poprvé použito původní římské stavitelské inovace opus caementicium, betonu se sopečným popelem. 

 

V Číně se oženil císař Chuej/Hui (19) s Čang Jan/Zhang Yan, ale manželství zůstalo bezdětné. Císařovna-vdova Lü Č'/Lü Zhi snaše nařídila, aby adoptovala osm chlapců palácových žen a jejich matky aby zabila. Nelze vyloučit, že otcem dětí byl císař, neboť o osudu otců dětí není záznamu; viz dále rok 188. 

 

************************************************************

190.

Ol. 147, 3

122 SE

58 AE

(Démétrios I.)

a. u. c. 564

L. Cornelius Scipio Asiaticus a C. Laelius

************************************************************

Kolem roku 190 byl boiótarchem Káfísotímos.

V zimě na začátku roku v rámci příměří přišli do Říma aitólští vyjednávači vedení Dámotelem a podporovaní T. Quinctiem, který byl z Hellady zpět doma. K dohodě se senátem nedošlo: Aitólové nechtěli přijmout volbu mezi tisícitalentovou pokutou (= šest milionů drachem) a bezpodmínečnou poddaností Římu a Římané se rozhodli pokračovat ve válce se spolkem Aitólů. Začal třetí rok římsko-seleukovské války.

Na jaře opustil M’. Acilius Glabrio zimní ležení v Elateji a konečně dobyl obléhanou Lamii (srov. předešlý rok) a začal obléhat Amfissu v Ozolské Lokridě. Po zatmění slunce 14. března (11. července podle tehdejšího kalendáře, v době konání Apollinských her 6. - 13. července, srov. rok 212), dorazil na válčiště s novými jednotkami konsul t. r. L. Cornelius Scipio, později zvaný Asiaticus. Jeho slavnější bratr Publius zvaný Africanus mu byl na tažení poradcem. Předtím se vylodili v Apollónii a přes Épeiros a Thessalii dorazili k Amfisse, kde od M’. Acilia převzali velení a jeho legie, M´. Acilius opustil provincii. Před Amfissou pak zprostředkovali Athéňané zastoupení stratégem Echedémem nová jednání válčících stran: Aitólové se Scipiony dohodli další šestiměsíční příměří (asi na období srpen 190 až leden 189) a Římané nechali obléhání, jímž se nechtěli zdržovat vzhledem k nastávající invasi do Asie.

Na to prošli Římané pod Scipiony v osobním doprovodu krále Filippa V. Thessalií do Makedonie. V září, v době námořní bitvy u Myonnésu (viz níže) prošli Thrákií a vstoupili do nedávno vyklizené Lýsimacheie (srov. níže). Zahájili přepravu přes Helléspontos: obsadili Abýdos a zpět dobyli Fókaiu (Aemiliovo zimoviště; Fókaia byla Římany nejdříve prohlášena autonomním státem, roku 188 ale připadla Attalovcům).

Během římské přepravy z Evropy do Asie v říjnu přišel za Scipiony do Lýsimacheie s mírovými návrhy Antiochův vyslanec Hérákleidés z Býzantia (viz níže).

Král Antiochos III. Veliký po celou zimu, kterou strávil ve Frygii, zbrojil. Polyxenidás budoval loďstvo v Efesu, Hannibal kompletoval jiné loďstvo v Kilikii a Syrii. Král dával dohromady pozemní vojsko v Apameji ve Frygii a jeho syn Seleukos v Aiolidě. 

V době jarní rovnodennosti kolem 21. března vypluli na moře Rhodští pod nauarchem Pausistratem směrem na Efesos, pak ale zůstali stát u Panormu na Samu. V téže době vypluli na moře i Římané pod C. Liviem Salinatorem a loďstvo krále Eumena II., který se k Římanům dostavil do Karai. Společně vyplenili okolní seleukovské kraje a pak se vypravili do Helléspontu, obětovali v Íliu a v úžinách se jim vzdal Séstos a oblehli Abýdos (srov. výše).

Seleukovský nauarchos Polyxenidás, který byl emigrant rodem z Rhodu, strojil na svého krajana Pausistrata lest, že mu předá královo loďstvo, aby ho vylákal před Efesos. Vyslal Níkandra, jednoho z pirátských vůdců ve službách Antiocha Velkého, aby Rhoďany před Samem neočekávaně přepadl. Jejich lodi Níkandros zničil a rhodský nauarchos Pausistratos padl.

Ve stejné době obsadil korunní princ Seleukos římské zimoviště Fókaiu a brány mu otevřela také Kýmá (srov. předešlý rok). C. Livius a Eumenés II., kteří již vyjednávali s obleženými Abýdskými o vydání města, se po rhodské porážce stáhli z Helléspontu na jih na Samos, a to cestou přes Mytilénu minuli Fókaiu, která již byla obsazena Seleukovci (viz výše; ostrov Samos byl rhodský od roku 197 do roku 167).

Na Samu zakotvil i rhodský nauarchos Eudámos. Když se spojenci pokoušeli o přepad Efesu po souši, zahnal je seleukovský velitel města Androníkos z Makedonie; v přístavu kotvila Polyxenidova flotila. Na Samu v květnu předal C. Livius Salinator velení novému římskému námořnímu veliteli L. Aemiliovi Regillovi, který na Samos připlul přes Athény spolu s Epikratem, nauarchem Eumeneovým (?). Na Samu pak proběhla římsko-attalovsko-rhodská jednání o dalším vedení námořní války proti Seleukovcům.

Spojenci vyslali ke Kefallénii několik lodí proti Sparťanovi Hybristovi, který s místními přepadával lodi se zásobami z Itálie pro Římany a spojence. Jak skončil, nevíme.

C. Livius se vypravil přes Mílétos, Halikarnássos, Knidos, Kós a Rhodos do Lykie, kde vedl po boku Rhodských neúspěšné boje proti Seleukovcům. Pokus o obsazení Patar v Lykii spojencům pro pohotovost posádky a obyvatel nevyšel. Proto se dalších plánů vzdal a podél asijského pobřeží plul do Evropy. Kdesi na thessalském břehu se setkal se Scipiony, kteří v této době (viz výše) tudy směřovali do Thrákie. Pak už plul přímo do Itálie.

V této době, asi v září, byl L. Aemilius neúspěšný u Efesu. Spolu s Eumenem a Rhodskými se připojil k bojům v Lykii, upustili na přímluvy spojenců od obléhání Iasu a podruhé Římané neuspěli pod Patarami. Pak se spojenci vrátili na Samos.

Seleukos, jemuž přišel na pomoc jeho královský otec, oblehl Pergamon, který hájil Eumeneův bratr Attalos (II.); Eumenés byl v té době na moři s loďstvem mezi Lýkií a Samem. V Elaji se pak sešli všichni protiseleukovští spojenci; včetně oddílu Achájů, kterému velel Diofanés; Achájové se tak poprvé a naposledy po roce 1184, kdy byla dobyta Troiá, vojensky objevili v Asii.

Zde, ještě před bitvou u Myonnésu, předložil Antiochos Římanům a jejich spojencům mírové nabídky, které byly odmítnuty (svoboda iónským městům, polovina válečných náhrad). Král Eumenés byl zásadně proti míru. Seleukovci po příchodu posil Attalovcům upustili od dalšího obléhání Pergama.

Po této události, stále ještě před bitvou u Myonnésu, vybojovali Rhodští pod Eudámem, Pamfýlidou a Charikleitem vítěznou námořní bitvu s druhou seleukovskou flotilou, které velel Hannibal, v prostoru měst Sidé a Aspendos (37 lodí královských proti 36 rhodským). Hannibal "vyhořel" a setrval v Sidé, Eudámos se vypravil před Patary, které s Římany oblehl.

Antiochos poté opustil Sardy a vrátil se do Efesu. Jeho diplomatická jednání s králem Prúsiou I. o spojenectví byla neúspěšná; Bíthýnec dostal dopisy i od Římanů a cestou domů ho přijel navštívit C. Livius.

V září pak došlo k rozhodující bitvě této války na moři. Polyxenidás opustil Efesos, Antiochos oblehl kolofónské Notion a Římané se pokoušeli zmocnit Teu, když narazili na pirátské loďstvo vracející se s lupem, ale k boji nedošlo. V bitvě u Myonnésu a Kóryka porazili zničujícím způsobem Římané pod L. Aemiliem Regillem a Rhodští o 80 lodích (z toho 22 rhodských) seleukovské loďstvo pod Polyxenidou. Seleukovci ztratili polovinu flotily 89 lodí. Polyxenidás uprchl se zbytkem lodí do Efesu.

Na to dal Antiochos vyklidit Lýsimacheiu a Abýdos (viz výše), Římané oblehli Fókaiu, která se jim vzdala, a učinili si z ní své zimoviště pro flotilu.

V říjnu se římská armáda přeplavila z Evropy do Asie, poprvé v historii, aniž by jí v tom někdo bránil. Antiochova indolence změnila chod dějin. V další mírové nabídce, kterou král učinil Římanům, tentokrát Scipionům, prostřednictvím svého vyjednávače Hérákleida z Býzantia, chtěl odstoupit vše v Evropě, „dát svobodu iónským městům“ a zaplatit polovinu všech válečných výdajů. Proti těmto návrhům se postavil král Eumenés II., který chtěl po Antiochovi Velikém vyklizení celé Anatolie až po pohoří Tauros, tedy celé tzv. Cistaurie.

Antiochovy návrhy byly odmítnuty a Scipionové pokračovali přes Ílion, kde obětovali Palladě a údajně nadšeně vítáni jako ílijští potomci, k ústí Kaíku. Cestou onemocněl P. Cornelius Scipio Africanus Maior a léčil se v Elaji v ležení Eumeneově; před Íliem se armáda na několik dnů zastavila, neboť P. Cornelius Scipio jako jeden ze saliů držel Martovu slavnost s průvody štítů, ancilia. Antiochos měl ležení u Thyateir.

V listopadu nebo ještě později byla u Magnésie pod Sipylem vybojována rozhodná bitva římsko-seleukovské války na souši. Římané a jejich spojenci pod konsulem L. Corneliem Scipionem porazili již podruhé makedonskou falangu (srov. rok 197), které velel král Antiochos III. Veliký, jehož jediným spojencem v bitvě byl Ariaráthés IV., král Kappadoků. Spoluveliteli krále byl jeho korunní princ Seleukos a synovec Antopatros, středu velel satrapa Lýdie Zeuxis a Minnión.

V bitvě u Magnésie použili Hellénové naposledy válečných slonů; zároveň to je jeden z posledních dokladů jejich bojového použití Hellény vůbec (poslední roku 163 v Iúdaji a viz rok 144). Seleukovci měli šedesát tisíc pěchoty a dvanáct tisíc jízdy, k tomu 54 indické slony, jimž velel elefantarchos Filippos (Římané jen šestnáct afrických). V seleukovském vojsku se také Římané poprvé setkali s velbloudí jízdou. Padlých byla na Antiochově straně na padesát tisíc pěších, tři tisíce jízdních a patnáct slonů bylo jato. L. Cornelius Scipio se po bitvě chlubil přízviskem Asiaticus (jako filhellén užíval též Asiagenus n. Asiágenés, což bylo římskými tradicionalisty káráno jako nelatinské). O jeho osudu viz rok 187.

U Magnésie roku 281 moc Seleukovců v Anatolii začala, nyní zde po devadesáti letech rovněž skončila.

Po bitvě uprchl Antiochos do Sard a přes Apameiu ve Frygii u Kelain se synem Seleukem pokračoval do Syrie. Všechna území před Taurem byla rychle vyklizena. Králův nauarchos Polyxenidás dorazil do Syrie také po souši přes Anatolii, když loďstvo opustil v Patarách. Seleukovci vyklidili Anatolii s hysterickou rychlostí, jakoby prchali před některou z oblud vylezlých na světlo světa z Tartaru.

Jako vyjednávače s Římany a Eumenem II. poslal Antiochos do Sard svého synovce Antipatra s Músaiem a Zeuxidem, kteří přijali předběžné podmínky vítězů: vyklidit celou Malou Asii, vyplatit 15 tisíc talentů ve stříbru, Eumeneovi čtyři sta a vydat Hannibala, Thoanta Aitólského a další protiřímské exponenty Hellady.

Efesos s Trally a Magnésií se nyní stal zimovištěm Římanů a sem se také dostavil nejmladší syn krále Antiocha Velikého, Antiochos (IV.), který byl určen za rukojmí dohodnutých mírových podmínek. Do Říma bylo vypraveno seleukovské poselství.

 

V Lakedaimonu stále trvalo politické napětí (srov. předešlý rok). Rozpory mezi Sparťany se přiostřily, protože Římané a Achájové propustili do Sparty rukojmí míru roku 192, tzn. příznivce tradiční královlády, v propagandistickém slovníku zachovaných jednostranných pramenů „tyrannidy“. Po jejich návratu bylo ve Spartě popraveno - řečí pramenů „zavražděno“ - třicet Filopoimenových příznivců. Mezi propuštěnými nebyl Armenos, Nábidův syn, který později v internaci onemocněl a zemřel.

 

Na podzim se stal stratégem spolku Achájů Archón z Aigyry (první úřad Archontův - pro jeho trvání jsou též možné roky 187/186 nebo 184/183; nebo byl nyní Filopoimén stratégem dvakrát za sebou?, srov. rok 189).

Stratégem spolku Aitólů se stal protiřímský Níkandros. Tágem Thessalů na tento rok byl podruhé Aiakidés (srov. rok 193).

To vše ještě před bitvou u Magnésie.

V zimě vypukly v Athamánii boje místních proti Makedoncům (viz následující rok).

 

Eumenés II. na oslavu vítězství nad Seleukovcem mimo jiné založil u starých slovutných thermálních lázní s jedinečnou přírodní scenérií v jižní Frygii město Hierápolis a v něm roční slavnosti bohyně Létó ztotožněné s kultem Velké Matky, létóia. • Přírodní úkaz se dnes turecky jmenuje Pamukkale.

 

V království Pontos zemřel po dlouhé a úspěšné vládě Mithridátés IV. Filopatór Filadelfos (vládl od roku 249; o možnosti, že pod Mithridátem IV. se skrývají dva králové téhož jména, viz roky 302 a 249). Nástupcem se stal syn Farnakés I. (vládl do roku 169). Rozšířil otcovské dědictví, získal Sinópu, Trapezús a Kerasús, který přestavěl na Farnakeiu, měl spojenecké smlouvy s hellénskými městy v Černomoří a z Pontu udělal anatolskou mocnost, která po oslabení Seleukovců nalezla nyní spojence v Římanech, ale seleukovské dynastické vazby neopustila. Království bylo bohaté na rudy, agrární produkty a ryby, hluboké lesy, ovocné stromy, olivový olej exportovalo v domácí keramice. Královské sídlo přemístil Farnakés z vnitrozemní Amasie, kde leželi pochováni první čtyři králové, obklopené úrodným krajem zvaným Tisíc vesnic/Chíliokomos, kultovního střediska království a dynastie, jejímž ústředním ochráncem byl Zeus Stratios, hellénisovaná podoba íránského Ahúry Mazdy. Novými residenčními městy se staly Amísos a Sinópé. 

V Bosporské říši zemřel král Pairisadés III., manžel a spoluvládce královny Kamasaryé Filoteknos od roku 215. Za nového spoluvládce si přibrala svého syna jménem Pairisadés IV. Filométór (vládl do doby někdy po roku 160). Královna Kamasaryé vládla do doby po roku 175. Její druhý manžel Argótés, syn Ísanthův, nezastával ve státě žádný úřad.

 

V Baktrii byl zavražděn král Euthydémos II. (vládl od asi roku 200). Moc převzal Antimachos I. Theos (snad do roku asi 180), zřejmě údělný vládce n. satrapa svého otce (?) a svého strýce Démétria I. (?) v Margiáně. Byl prvním z Hellénů, který razil čtverhranné indické měďáky. • Příbuzenské vztahy zde uvedené jsou silně hypothetické a pravděpodobné snad jen tehdy, předpokládáme-li identičnost Démétria I. s Démétriem II., srov. k tomu rok 200. Antimachos mohl být vojákem ve službách svého krále. 

Jednotná říše helléno-bakterská se rozpadla ve dva státní útvary. V bývalém jádru říše vládla dynastie Euthydémovců, v západní a jižní části dynastie Antimachovců: Euthydémovci vládli asi do roku 85, Antimachovci do roku asi 70. O rozdělení území Euthydémovců viz rok 185. • Všechny údaje z helléno-baktrijské říše jsou co do výkladu velmi nejednoznačné a postavené víceméně na numismatickém materiálu. Je rovněž nejednoznačné hovořit o dynastiích, tedy rodových uskupeních, když to mohly být pouhé mocenské skupiny spojené určitou doménou: nikde není řečeno, že moc přecházela z otce na syna. 

 

Kolem tohoto roku vykrystalisovaly v Jerúsalému vnitřní rozpory Židů mezi filhellény čili hellénisty a národně konservativními tzv. chasídaji (aram. chasajjá, hebr. chasídím, řec./aram. essaioi čili essejci, tj. zbožní). Rozpor byl více kulturní než náboženský. Zakladatelem sekty měl být jistý „Učitel spravedlnosti“, jedna z mystických představ o příchodu Mesiáše. • Podle tradice začalo hnutí chasídajů existovat roku 197, tedy 390 let po dobytí Jerúsaléma, roku 177 měla být založena společnost essejců a roku 137 mělo dojít k rozštěpení této společnosti (srov. rok 104 a 36).

 

V Itálii Římané znovu osídlili kolonie Placentii a Cremonu (srov. rok 200 a 198). M´. Acilius Glabrio ještě před přechodem Scipionů přes Helléspont slavil triumf nad Aitóly a Antiochem, sice bez doprovodu svých vojáků, kteří zůstali ve válce s králem, zato s podívanou na velké množství raženého i neraženého stříbra. Stal se prvním z Římanů, který si dal pozlatit vlastní sochu.

V Hispániích bojovali Římané s Keltibéry tohoto roku/před bitvou u Myonnésu velmi neúspěšně: praetor L. Aemilius Paullus, syn konsula od Cann a budoucí vítěz od Pydny, byl poražen Lúsítánci na území Bastetátů, v bitvě padlo na šest tisíc Římanů a jen s obtížemi se podařilo zbytku vrátit na západ do pacifikovaných krajů.

 

Kolem roku 190 zemřel Aristón z Kea, scholarchos peripatu od roku 225. Pátým scholarchem peripatu se stal Kritoláos z Fasélidy (srov. rok 155).

Kolem roku 190 se narodil C. Laelius Sapiens, cos. roku 140, přítel Scipiona Aemiliana, řečník a přítel stoické filosofie. Kolem něho se vytvořila skupina římských aristokratů-filhellénů.