***********************************************************
359. 
Ol. 284, 3

670 SE
606 AE
neznámý
a. u. c. 1112
Flavius Eusebius a Flavius Hypatius (bratři)

***********************************************************

Na Východě Constantius II. vyrazil na začátku jara ze Sirmia znovu proti Sarmatům-limigantům, kteří se nespokojili s nakázanými novými sídly, viz rok předešlý. Třebaže se augustus dostal osobně do krajního nebezpečí, kdy dokonce přišel o svůj "trůn", jak rychle musel prchnout, byli limiganté znovu poraženi a rozprášeni. 

Po dvouletém panování ze Sirmia opustil Pannonie a se dvorem se přemístil do Kónstantínopole/lat. Constantinopolis. T. r. se stala definitivně druhým říšským hlavním městem. Otcovo dílo dotáhl Constantius do velké slávy. Dodal městu další stavby, vybavil ho velkou knihovnou (!) se scriptoriem/opisovačskou manufakturou starých děl hellénských autorů; z moderního hlediska jakési akademické nakladatelství. 

Senát Kónstantínopole stejně jako římský byl v systému dominátu rovněž fakticky prostou městkou radou. Prvním praefectem urbi/eparchos tés poleós na Bosporu byl jmenován 11. prosince Honoratus (do roku 361). 

V Kónstantínopoli téhož roku konán křesťanskými vůdci další ze synodů, která měla sjednotit hlavy obcí věřících v celé říši v názoru na zásadní ideologické thema, v co vlastně věří; srov. rok předešlý. Vzešlo z toho již deváté vyznání víry sjednané křesťanskými funkcionáři na různých podobných konferencích: první bylo v Níkaji, druhé v Antiocheji, třetí z inciativy Narcissa z Neróniady v Kilikii a dalších presentované na Západě, čtvrté Eudoxiovo a italských biskupů, tři vzešly v Sirmiu, osmé Akakiovo ze Seleukeie Kilické a nyní deváté z Kónstantínopole. 

Constantius II. synodu svolal po krachu ariminské a seleukijské, viz rok 355, a táhla se do roku následujícího. Arián Akakios s padesáti dalšími biskupy uznali vyznání víry z Arimina, praefectus urbi Honoratus z pověření Constantia, který právě válčil se Sarmaty na Dunaji v pannonské oblasti, seleukijskou synodu neuznal a církevní hodnostáře, které synodos jmenovala, zbavil úřadů. Ariáni se znovu zbavili svých aetiovských radikáků, Aetios, pokládaný za vůdce sekty/hairesiarchés, byl exulován, srov. rok 355. 

Byl též vyhnán z úřadu kónstanínopolský biskup Makedonios (zemřel roku 364) a nově jmenován Eudoxios, zbavený biskupství v Antiocheji. Posledním okázalým Makedoniovým činem bylo přenesení ostatků Constantina I. z jeho hrobu v chrámu Apoštolů, který byl na spadnutí, do kostela světce Akakia/Acacius, což vedlo ke krvavým nepokojům v Kónstantínopoli; musela zasahovat armáda. 

Makedonios byl sektářem i mezi ariány, neboť nepřikládal božství svatému duchu. Jeho příznivci byli označováni za makedoniovce, resp. pneumatomachoi/bojovníci s duchem, popř. marathónovci. 

Za svého kónstantínopolského úřadování se makedonios pustil do novatiánů. Jejich obce byly četné v Paflagonii, největší v lokalitě Mantineion. Poslal tam ve čtyřech výpravách armádní jednotky a novatiány dal povraždit. 

Z fanatických vykladačů nebeskomorální čistoty byl následně (asi 361) zbaven biskupství v armenské Sebastě Eustathios, který svým laikům zakazoval ženit se, ženám stříhal vlasy, nařizoval všeobecně chodit v prostých šatech a neustále se postit. Eustathios s Meletiem odešli do syrské Beroie a Antiocheie, kde se podíleli na sporech o biskupství. 

15. února 360 byl v Kónstantínopoli vysvěcen nový kostel Sofie/Moudrosti, druhý po zřícení původního zasvěceného Eusebiem. 

Na Západě se Iulianus znovu vypravil proti Alamannům, proti těm, kteří se mu dosud nepoddali, viz rok předešlý. Do oblastí, které Římané před stoletím vyklidili/"agri decumates", viz rok 259, vyslal nejprve na výzvědy Hariobauda, jednoho ze svých germánských tribunů, aby zjistil situaci u Alamannů. Armáda mezitím obsadila sedm vylidněných římských osad v Porýní, obnovila nedávno i dávno zničená opevnění a zavezla do nich zásoby proviantu včetně obilí dovezeného z Británie: Antunnacum/dn. Andernach, Bonna/Bonn, Novaesium/Neuss, Quadriburgium/Kastell Qualburg u Bedburg-Hau, Tricensimae/Xanten (viz rok 352), Bingium/Bingen am Rh. Tam se znenadání objevil s posilami a proviantem gallský praefectus praetorio Flavius Florentius, který někdy po této akci prchl ke Constantiovi, viz rok 360, který ho přeložil do stejné funkce v Illyriku. 

Když se vrátil s informacemi z terénu Hariobaudés, začal Iulianus tažení proti zbývajícím nepoddajným alamannským králům, viz rok předešlý. Z Moguntiaka/Mainz táhla armáda podél Rýna sledována z druhého břehu Alamanny. Když se Římanům podařilo dostat v noci přes brod výsadek, zaskočení Germáni se rozutekli a byl čas postavit lodní most pro přechod legií. Prošli bez plenění územím Hortariovým, od loňska spojence, pak už šířili zhoubu a smrt. Na starých hranicích říše s Burgundy, v kraji zvaném Capellacii n. Palas (neznámé polohy), přijal Iulianus kapitulaci králů a rodných bratrů Macriana a Hariobauda (jiný od tribuna): Římané se na čas vrátili ke germánskému limitu z časů Antoninů vyklizeného před více než sto lety.

Ostatní váhali, ale když plenění a vraždění na jejich území neustávalo, poddali se též Vadomarius, který se oháněl doporučujícím dopisem Constantiovým, Urius, Ursicinus a Vestralpus: vydali zajatce a museli odvádět armádě proviant a pomoc při opevňovacích pracích. Iulianus dal sestavit písemný seznam lidí postrádaných ve čtyřiceti vyloupených městech a při návratu od Germánů tak snadno zjistil, že hodně zajatců zůstalo v germánských rukách. Konsternovaní barbaři museli pod výhružkou další války sjednat nápravu: asi ne zadarmo a domů se tak vrátilo na dvacet tisíc Římanů.

Na zimu se zase vrátil Iulianus do Lutetie Parisiorum. Vedle vojenského zdaru dosáhl též dobrého jména u provinciálů jako schopný administrátor. Nedostatek potravin v krajích zpustošených válkou vyřešil dovozem z Británie po Rýnu a dal pro ten účel v Dolní Germánii postavit z tamních lesů osm set nákladních lodí; sám Iulianus napsal, že to byla flotila šesti set lodí, z nichž čtyři sta bylo nově stavěných ve lhůtě desíti měsíců. Ve zničených městech postupovala obnova, Iulianus uděloval daňové úlevy.

V Sirmiu, hlavním stanu tehdy Constantiově, byl po návratu z alamannského tažení, srov. rok 357, zahuben magister militum Barbatio. Manželka Assyria mu poslala do pole dopis diktovaný služce, v němž hořekovala, aby se při blížícím se konci Constantiově, jak si vsugerovala, až sám uchopí moc, neoženil s císařovnou-vdovou Eusebií, atraktivní ženou, ale aby zůstal věren jí. Služka, která se k Assyrii dostala z konfiskovaného majetku Silvanova, informovala o dopisu Arbitiona, obávaného intrikána; manželé byli sťati.

V Persii Šápúr II. posilněn mírem s Chiony a dalšími odbojníky, viz roky předešlé, dokončoval přípravy na tažení na západ, aby mohl na jaře vyrazit. Do toho mu přišel vítaný dar. Obchodník Antoninus, který byl zároveň (placeným) zástupcem vojenského velitele provincie Mesopotamia pro věci účetní/appáritor ratiónárius, se dostal, pravděpodobně nikoli vlastní vinou, do vážných finančních obtíží. U lokálních mocných zastání nenalezl, takže se rozhodl s celou rodinou a svou klientelou emigrovat. Zakoupil kdesi na horním Tigridu v lokalitě Iaspis/Hiaspis statek, ujednal pomoc u Tamsapora a jedné noci Peršané všechny převezli na druhý břeh. Syřan Antoninus byl uveden k Šápúrovi a povznesen ke šlechtictví. Antoninus krále informoval o všem, co věděl o armádě a systému vlády u Římanů a podněcoval Šápúra k okamžité válce.

Ve stejné době byl namísto Ursicina povolaného ke dvoru, aby zaujal místo Barbationovo, jmenován magistrem militum v Orientu Sabinianus, zámožný vzdělaný stařec, jemuž vyčítali liknavost. Na půli cesty však dostal Ursicinus rozkaz vrátit se na hranice, aby nachystal vše potřebné pro obranu. V té době již skupiny příhraničních satrapů Tamsapora a Nohodara loupily na římském území v okolí Nisibi a směřovali do pohoří Izala/Túr Ízlá. 

Před příchodem stotisícové perské armády se spojenci nařídil provinční velitel Mesopotamie Cassianus evakuaci všeho venkovského obyvatelstva, vyklizení Karrh, které měly hradby ve špatném stavu, a spálení dozrávající úrody a travnatých ploch: na severu Mesopotamie mezi Eufrátem a Tigridem nezbylo kouska zelené plochy. Za mohutných požárů zahynulo mnoho zvěře a s nimi i lvi, kteří se tu stále ještě kolem řek v hojném počtu vyskytovali.

Peršané minuli Nisibu, v níž byl opevněn magister Lucillianus, a oblehli dobře opevněnou Amidu, sídelní město provincie/dn. Diyarbakır v TR. V jejích zdech bylo tehdy sedm legií (od Diocletiana čítajících po jednom tisíci mužů) a mnoho spojeneckých jednotek: s civilisty dohromady dvacet tisíc lidí. Začátkem obléhání zabil metací oštěp syna chionského krále Grumbata a pád města byl nevyhnutelný: po 73 dnech 6. října Amida ke konci září padla. Velitel obránců comes Aelianus byl s důstojníky ukřižován, ostatní římští hodnostáři sťati, kdo nepadl v boji nebo nebyl zavražděn byl odvlečen do zajetí. Peršané přišli o třicet tisíc mužů, tedy o mnohem více, než proti nim s hradeb bojovalo.

V Římě čelil praectus Urbi Tertullus (potomek praefecta roku 307, srov. rok 306) pouličním nepokojům Římanů zneklidněných špatným podzimním počasí bránícím připlutí lodí zásobovací flotily do římských přístavů. Tertullus, zjevně ještě polytheista, obětoval přes zákazy vydané panovnickou dynastií, viz rok 341+, v Ostii v chrámu Castora & Polluka: větry změnily směr a lodi mohly přistát.

11. prosince v Kónstantínopoli nastoupil nově zřízený úřad praefecta urbi Honoratus. 

Flaviovi Valentinianovi, tehdy tribunovi jezdectva v Galliích, se s Marinou Severou, viz o ní roku 364, narodil 17. dubna syn Flavius Gratianus, augustus v letech 375-383.

***********************************************************
360. 
Ol. 284, 4

671 SE
607 AE
neznámý
a. u. c. 1113
Imp. Constantius Augustus X a Iulianus Caesar III

***********************************************************

Constantius II. (43) žárlil na Iulianovy úspěchy ve válce s Alamanny v Galliích a Germániích. Povolal na Východ z jeho gallských legií výrazné posily pro tažení proti Peršanům a do Británie proti Skotům/lat. Scoti n. Scotti, řec. Skottoi a Piktům, kteří vytáhli na jih do války, poslal magistra armorum (= militum?) Lupicinia, jenž se s oddíly z Moesie a pomocnými jednotkami Herulů a Batavů přeplavil z Bononie do Londinia. • Skotové/Skótové, jejichž jméno se poprvé v klasických pramenech objevilo na začátku čtvrtého století, byli pravděpodobné keltské skupiny z Hibernie/Irska útočící na západ Kalédonie, kde se též pozvolna usazovali. Kalédonové byli nejsilnějším kmenem Piktů/"pictí, pomalovaní (tetováním)", obývajícím sever a východ d. Skotska.

Po Iulianově usurpaci nahradil Constantius Lupicinia magistrem armorum (= miltum?) Gomoariem/Gumoarius, jehož ale následujícího roku Iulianus nahradil Nevittou rovněž rodu barbarského a rovněž nevíme, kterého germánského, snad Frank; roku 362 se stal řádným konsulem jako první z barbarů, srov. rok 365. Zároveň ke dvoru povolal řadu poradců, jimiž byl Iulianus obklopen.

Ve stejné době v zimě pensionoval Constantius magistra Ursicina, neboť mu předhazoval ztrátu Amidy na Tigridu. Kausu vyšetřoval magister Arbitio s Florentiem, magistrem officiorum, tedy šéfem císařské administrativy. Oba byli pod vlivem eunúcha Eusebia, nejvyššího komoří a šéfa dvorské kuchyně, který chránil vlastního původce vojenských proher na Východě, indolentního magistra Sabiniana, viz rok předešlý. Na Ursicinovo místo Constantius jmenoval Agilona, tribuna gentilů a scutariů, tedy barbarských jezdců ze zemí mimo říši a elitních jednotek dislokovaných u dvora k rozpoznání svými velkými štíty. 

V Galliích se ani Iulianovým vojákům a hlavně jednotkám (popř. jedné legii) zvaným Petulantes/"Drzouni" nelíbilo, že by se měli přesunout na druhý konec říše. Patřili mezi pomocné sbory/auxilia čili to byli Keltové a Germáni, kteří měli v Galliích a na Rýně svá zázemí s rodinami. Byla z toho v únoru vzpoura i mezi legionáři. Iulianus uspořádal před Lutetií odcházejícím vojákům hostinu na rozloučenou a povolil jim odejít i s rodinami a použít k tomu poštovních vozů (tzn. doprava na náklady státu). 

Nad ránem začali vojáci provolávat Iuliana augustem, což jako před třemi roky opět odmítal, ale ráno se dal posadit na štít, prý násilím; později tvrdil, že legionářům ustoupil po noční modlitbě Diovi a že ve vojácích spatřil Olympanovu vůli. Nebylo po ruce diadéma, navrhovali vojáci nějaký šperk manželčin, nakonec dostal kolem hlavy náhrdelník jistého kopiníka jménem Maurus. • Podobně byl provolán augustem v lednu 532 za povstání Níká! v Kónstantínopoli Fl. Hypatios, Anastasiův synovec. Poněvadž nebyl po ruce purpur ani diadéma, dal mu tehdy někdo z davu na hlavu zlatý řetěz (revoluční usurpace trvala pouze několik dnů a pak byl popraven).  

Usurpace byla dokonána a Iulianus poslal Constantiovi vysvětlující dopis s žádostí o smír; nicméně že si od něj nemá přát vojáky pro perské tažení, leda materiální podporu, a s výjimkou praefecta praetorio sám od něj nikoho nepřijme do své administrativy. Constantius na to dal ve všech skladištích kolem gallských hranic rekvírovat veškeré zásoby obilí. Praefekt Florentius ještě před usurpací odjel/utekl do Vienny (jeho rodině Iulianus rovněž poskytl poštovní přepravu majetku), neboť měl s Iulianem už předtím hluboké neshody, a odtud prchl do za Constantiem do Kónstantínopole, kde císař trávil zimu. 

Poněvadž zemřel praefectus praetorio Illyrika Anatolius, poslal Constantius Florentia do Sirmia a do stejného úřadu pro Itálii jmenoval sobě oddaného Flavia Taura, jemuž rovněž nebyl Iulianus sympatický. Oba jmenoval též konsuly roku 361. • Fl. Taurus byl moderně hypotheticky ztotožněn s autorem didaktické veršované příručky o čtrnácti knihách Opus agriculturae/Zemědělské práce Flaviem Palladiem Rutiliem Taurem Aemilianem vulgo Palladiem. 

Někdy v této době zemřel i praefectus praetorio Orientu Hermogenés a jeho místo zaujal Helpidius, rodem z Paflagonie, jehož historik Ammianus Marcellinus charakterisoval jako poctivého člověka/simplex, vzácný to zjev v jeho dějepisném díle. Oba úřady italské a illyrské praefectury následujícího roku spojil Iulianus pod správou Flavia Claudia Mamertina, cos. 362.

Constantius v odpovědi, kterou odeslal vlastním poslem z Kaisareie v Kappadokii (staré Mazaky), vyžadoval návrat k caesarství a namísto Flavia Florentia jmenoval praefectem praetorio pro Gallie Nebridia, Iulianova tehdy quaestora. Jeho jmenování Iulianus přijal, nikoli však Felika jako šéfa své dvorní administrativy, jímž už jmenoval Anatolia. Constantiův posel Leonas musel císařovo poselství přečíst veřejně před nastoupenými vojáky. Jeho obsah legionáře pobouřil a vzpouru to utužilo.

Oba augustové se pro zbytek roku věnovali "svým" válkám. Iulianus na rýnské hranici vytáhl v Druhé Germánii na Tricensimy, kde přešel řeku a přepadl Attuarie/Chattuarie, součást nyní porýnských Franků, srov. rok 213+, často loupící v Galliích. Když se vzdali, plulo vojsko po Rýnu vzhůru do Rauraku/Augusta Rauracorum a Iulianus při tom kontroloval postup opevňovacích prací na obnovovaných pevnostech. Přes Besantio n. Vesontio v Sequánii/dn. Besançon putoval s armádou do Vienny, kde strávil zimu. Zde také oslavil 6. listopadu své quinquennalie, páté výročí nástupu na trůn - jako caesar. V dopisech Constantiovi se po celou dobu Iulianus podepisoval jako caesar.  

Někdy během těchto událostí zemřela jeho bezdětná choť Helena (asi 35), již jako císařovna; její tělo poslal pohřbít do Říma a spočinula vedle své sestry Constantiny, manželky Gallově. Oddaná křesťanka byla dcerou Constantina I. s Faustou, rodnou sestrou Constantina II., Constantia II., Constanta I. a Constantiny, nevlastní sestrou Crispovou. Jméno měla po matce Constantina I. a byla jeho nejmladším dítětem, asi ještě mladší než Constans, srov. rok 337.

Někdy krátce po ní t. r. nebo až v zimě začátkem roku 361 zemřela rovněž bezdětná a nešťastná, srov. rok 353, manželka Constantiova Eusebia (asi 30?). Byla dcerou magistra militum Flavia Eusebia z Thessaloníky a sestrou konsulů roku 359 Eusebia a Hypatia. Pohřbena byla v Kónstantínopoli, kde brzy po jejím boku spočinul i Constantius; titulu augusty se od manžela nedočkala. O jejích milencích viz roku následujícího. 

Na Východě Constantius, který na jaře opustil Kónstantínopoli, připravoval po celý rok tažení na Peršana. Šápúr II. po zimě znovu přešel Tigris a oblehl Singary/dn. Sindžár v IRQ. Římská armáda ležela v té době polem před Nisibou, ale na pomoc vyrazit nemohla: Singary leží totiž v široko daleko bezvodém kraji. Peršané pevnost brzy dobyli a přeživší deportovali po svém zvyku do Chúzistánu. 

Pak se obrátil Šápúr proti Bézabdě/Bázabdá, Bét Zabdaj nad Tigridem, dříve asi zvané Fainicha/Pannika, metropole Zabdikény, země severně od Adiabény (srov. k lokalitě rok 331-). Měla v hradbách tři legie a dlouho se Římané drželi. Hlavoun bézabdských křesťanů požádal o rozmluvu s Peršanem, což mu bylo povoleno, ale nebyl u toho žádný svědek. Obléhatelé pak přesunuli své dobývací stroje k nejslabším místům v hradbách a za nimi, takže byl biskup podezříván z velezrady, když město brzy na to padlo. Šápúr obecně zacházel s křesťany na svém území jako se sympatisanty nebo spojenci Říma.  

Šápúr ze Zabdikény táhl napříč severní Mesopotamií k Eufrátu a oblehl silnou pevnost Bírthu/aram. "pevnost", založenou kdysi Alexandrem Velikým či některým z diadochů (pokud snad byla též střediskem klérúchie, její řecké jméno neznáme). Zde však neuspěl a Peršané se stáhli.

Constantius byl ujištěn v Kaisareji Kappadocké římským protektorátním spojencem, králem Arsakem II. Armenským, o věrnosti, a slovo dodržel, i když mu věrnost po roce 363 za rychlého střídaní augustů přinesla zhoubu. Manželkou Arsakovou (vládl od c. 351) byla Olympias, dcera Kréťana Flavia Ablabia, přítele a praefecta praetorio Constantina I., viz rok 329, kde i její příběh. Augustus prošel Kappadokií a přes Meliténu a Samosaty po překročení Eufrátu dorazil do Edessy. Zde se scházelo vojsko, s nímž o podzimní rovnodennosti 23. září vyrazil k Amidě, kterou loni dobyl Šápúr a vypálil. Římané pokračovali k Bézabdě, od jara perské a po dobytí obnovené pevnosti, a oblehli ji. Použili mimo jiné beranidlo zanechané Peršany Šápúra I. po použití proti hradbám Antiocheie před sto lety při ústupu u Karrh. Neuspěli, Peršané se ubránili a pomohly jim deště a blížící se zima, takže Římané museli odtáhnout zpět do Syrie; Constantius zimoval v Antiocheji.

Flavius Claudius Iulianus vulgo Iulianus (nebylo mu třicet) byl posledním z císařů v konstantinovské linii a jako novoplatónik jediný z nich se vrátil k polytheismu. Za to se mu od křesťanů dostalo řeckolatinského přívlastku Apostata/Apostatés, Odpadlík (to jméno dostal od ideologa Augustina), též Parabatés, Prodotés (do zrádců mu vynadal další ze světců víry, za mlada jeho spolužák Grégorios z Nazianzu; o posledním z polytheistů v purpuru viz Eugenia roku 393). 

Narodil se v Constantinopoli roku 331 Iuliovi Constantiovi, cos. 335, nevlastnímu bratru císaře Constantina I., a jeho druhé manželce Basilině, dceři Iulia Iuliana, chváleného praefecta praetorio u Licinia (vítězný Constantinus ho tedy pardonoval). Po ženě z prvního sňatku Iuliova měl Iulianus dva nevlastní bratry, z nichž jeden se jmenoval Gallus (jméno druhého historie nedochovala). Byl podsadité postavy, stále se vzdělával, četl po nocích. Ovládal oba říšské jazyky a žil prostě, stejně tak prý stoloval.

Constantius II. po otcově smrti roku 337 povraždil většinu nevlastních bratrů Constantinových a jejich rodin, Galla a Iuliana ušetřil (oba byli v chlapeckém věku, viz rok 337). Iulianovým vychovatelem byl roku 339 v Níkomédeji určen Mardonios, kleštěnec ze Skythie (Got či jiný Germán?), a o jeho výchovu se zajímal níkomédský biskup Eusebios. Vychovateli a učiteli mu byli grammatici a rhétoři Níkoklés a Hekébolios. Roku 344 Constantius II. poslal Iuliana s Gallem na statek s palácem do Macella/Makellon v Kappadokii nedaleko od Kaisareie, kde strávili do dospělosti šest let.

Roku 351 jmenoval císař Galla svým caesarem a Iuliana nechal zpět v Níkomédeji a Pergamu studovat novoplatónskou filosofii, sofistiku a literaturu u Aidesia, žáka Iamblichova, Eusebia a Chrýsanthia, v Efesu u bohatce Máxima, žáka Aidesiova. Máximova theúrgie/vyvolávání bohů a mix filosofie, náboženství a okultismu Iuliana dostala. Zřekl se tehdy Iulianus křesťanství, k němuž byl z rodiny veden, a dal se zasvětit do Mithrových mystérií. 

Roku 354 dal Constantius II. po Gallově popravě Iuliana převézt do Coma na severu Itálie, kde žil sedm měsíců v domácím vězení a směl odcestovat do Hellady znovu na studia: císařova manželka Eusebia chotě přesvědčila, že Iulianus je neškodný, a tak se mohl vrátit na Východ. 

V Athénách žil po boku novoplatónika Príska z Épeiru (Thesprotie n. Molossie?), rovněž Aidesiova žáka, dokud nebyl povolán ke dvoru do Mediolana. Prískos s Máximem byli též posledními z lidí, s nimiž Iulianus rozmlouval před svou smrtí v Mesopotamii roku 363, viz tam. Máximův bratr Klaudiános/Claudianus se rovněž stal filosofem se školou v Alexandreji, druhý sourozenec Nymfidiános/Nymphidianus byl Iulianovým magister epistularum graecarum/tajemník přes řecké kanceláře, později sofista ve Smyrně. 

Chrýsanthios ze Sard, žák Aidesiův, byl učitelem Eunapia ze Sard, jeho kolegou byl Eusebios z Myndu, vše novoplatónici a učitelé řečnictví. Eunapios Sardský byl příbuzný řečníka Eunapia z Lýdie, který se též znal s Iulianem. Sardský Eunapios složil dílo o čtrnácti knihách Historia hé meta Dexippon, tedy od c. 270, dovedenou možná až do roku 414, k tomu životopisy neoplatónovských filosofů/sofistů. Na rozdíl od Máxima a Príska přes naléhání nepřijal Iulianovo pozvání ke dvoru. Eunapiova sestřenice Melité si vzala Chrýsanthia. Eunapiovým přítelem byl Euémeros z Afriky a Oreibasios z Pergamu n. Sard, osobní lékař Iulianův, žák Zénóna Kyperského, stoupenec dogmatické školy; měl též na starosti císařovu knihovnu a na Iulianův pokyn navštívil Delfy a podle jednoho byzantského autora měl od Pýthie obdržet poslední "věštbu", že tam už Foibos nesídlí a nikdo tam nevěští; srov. rok 337 a 362 a 363. 

6. listopadu 355 byl Iulianus Constantiem II. jmenován caesarem s úkolem obnovit pořádek a římskou moc na rýnské hranici. Po několika dnech byl oženěn s Constantiovou sestrou Helenou a 1. prosince odcestoval na severozápad, viz rok 355 a následující; Helena zemřela roku 360, viz zde výše. 

Ve vztahu ke křesťanům byl zprvu opatrný, neboť jimi byl u dvora obklopen. V lednu 361 slavil s nimi epifanie, viz rok následující. Zrušil zákaz ariánského vyznání monotheismu z roku 325 a stejně tak dalších křesťanských sekt a jejich pronásledovaných hodnostářů. Prý to dělal proto, aby se spory mezi sebou jesusovci sami zlikvidovali. 

O křesťanech říkal, že jsou odpadlíky od judaismu a měl ho jako starý kult v úctě. Z toho důvodu chtěl obnovit Jahweho chrám v Jerúsalému. V jednom dopisu Alexandrijským, tedy jejich městské radě, z roku 363 uvedl, že se křesťanství zřekl, když mu bylo dvacet a že už dvanáct roků vyznává tradiční kulty. Zakazoval křesťanům vyučovat grammatiku a rhétoriku ("učí tradiční formě, ale popírají vlastní tradiční víru"), obnovil oběti bohům.

V dolnoegyptské Leontopoli zemřel někdy v této době ve věku devadesáti roků Hierakas/Hierax, první z křesťanů, který psal svá díla komentující bibli z části koptštinou, zčásti řecky. Pěstoval askesi a velebil ji svým žákům, že pouze s jejím použitím se lze dostat do ráje. 

Kolem t. r. se narodil snad kdesi v provincii Scythia Minor Ioannes Cassianus/Ióannés Kassiános, theologický autor, který exportoval vlastní zkušenosti z egyptského klášterního mnišství po roce c. 400 na Západ. Kolem roku 415 otevřel mužský a ženský klášter u Massilie, nebyl však na Západě s nápadem první. První klášter založil roku 361 pozdější biskup caesarodunský/tourský Martin v Ligugé, druhý někdy po roce 400 poustevnický mnich Honoratus rodem z Belgiky, pozdější biskup v Arelatě, na neobydleném ostrůvku Lerina před Cannes/dn. Ȋles de Lérins.

Někdy po t. r. se narodil v Galatii Palladios, autor hagiografie askétického a samoty milovného Ióanna Chrýsostoma a na popud eunúcha Lausa, vrchního komořího Theodosia II. a velkého sběratele soch, sbírku životopisů mnišských světců z Egypta/Lausiaké historiá. Žil mezi nimi a jeho učitelem byl ideolog křesť. mnišství Euagrios Pontský (viz o něm s. v. mnich). Vzdělával se později u Chrýsostoma, stal se biskupem v Helenopoli v Bíthýnii a v době učitelova zatracení musel znovu do Egypta, do exilu v Syéně. Omilostněn žil a zemřel jako biskup v galatské Asponě/Aspuně.

Učiteli Euagriovými, to až se po příchodu z Kónstantínopole přizpůsobil jejich asketickému životu v poušti, byli oba Makariové, starší zvaný Egypťan (pocházel z Thébaidy, někdy se jeho rodiště klade do Dolní země), mladší z Alexandreie.