539-530

539.

Ol. 60, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 215

 

************************************************************

Fókajští, kteří se po roce 545 (viz tam) usadili v Alalii na Korsice, byli v námořní bitvě před svým městem poraženi koalicí Karthágiňanů a Etrusků (resp. přímý výsledek bitvy byl nerozhodný, ale většina hellénských lodí byla po bitvě k nepotřebě). Byli tak donuceni se vystěhovat z ostrova do jihoitalského Rhégia (viz rok 535).

 

Úspěch koaličních spojenců je zároveň vrcholem etruské moci, která se vzmáhala od 8. století (k tomu srov. rok 775, 650 a 480). Etruskou federaci dvanácti států, řec. dódeka poleis, hégemoniai, etr. spur, tvořily v té době městské státy Véji, Caere, Tarquinia, Vulci (se Statonií a Cosou), Rusellae, Vetulonia, Volaterra, Arretium (s Faesulami), Cortona, Perusia, Volsinia a Clusium.

V čele jednotlivých států stál původně král, lucumo, lauchme. Národním kultovním a politickým centrem byla svatyně prvního z etruských bohů Voltumny ve Volsiniích (fanum Voltumnae, consilium Etruriae). Sněm federace volil (na jaře a každoročně?) kněze a společné vojenské velení.

Od 6. století byly v jednotlivých státech královlády nahrazovány režimy oligarchických republik s volenými úředníky. V 5. století mezi Etrusky docházelo ke stejným sociálním rozbrojům jako ve stejné době v Římě.

 

Na jaře zahájili Peršané válku proti babylónským Chaldajům. Pod vedením Góbryovým přešli řeku Gyndés, dnešní Dijálu, a na začátku měsíce tašrítu, tj. začátkem října, porazili Chaldaje v polní bitvě u města Upé, Ópis. Dne 14. tašrítu, tj. 10. října, byli Chaldajové znovu poraženi u Sipparu, kde Góbryás (bab. Ugbaru) rozprášil Nabû-ná‘idovo vojsko a Sippar obsadil.

Dne 16. tašrítu, tj. 12. října, vstoupili Peršané pod Góbryou do překvapeného a nehájeného Babylónu. Král Nabû-ná‘id byl zajat, jeho syn Bél-šarra-usur padl v boji. Peršané ponechali město nedotčené.

Kýros II. (bab. jménem Kuraš) přijel do Babylónu až 3. arachsamna, tj. 29. října, a dal se korunovat na krále Akkadu. Nabû-ná‘ida poslal do Karmánie, kde vládl až do své smrti, dobu neznáme, jako údělný dynasta. Místodržitelem v Babylónu Kýros jmenoval Góbryu, otce Mardoniova. Góbryás však zemřel již v noci 11. arachsamna, tj. 21. října; předtím byl satrapou Gutijců (viz rok 546). Za jeho nástupce pak Kýros II. určil svého syna Kambýsa (II.).

V měsíci addaru téhož babylónského roku, tj. v březnu roku 538 podle naší éry, zemřela v Babylónu Kýrova manželka Amytis (srov. rok 550).

Roku 539 se tedy uzavřely dějiny poslední „mesopotamské“ královské dynastie v Babylónu, v pořadí desáté; byla rodem z aramejských Chaldajů a vládla od roku 626. Zanikla ještě rychleji než Aššurova říše, na rozdíl od Assyřanů si svou identitu obyvatelé uchovali dlouho do hellénismu. Říše Chaldajů či novobabylónská říše byla též poslední domácí mesopotamskou říší.

Třebaže se Mesopotamie stane ještě v hellénismu významným centrem říše Seleukovců, její ústřední kulturní význam v dějinách se již nikdy neobnovil. Novověkým impulsem byl až arabský kalífát Abbásovců v letech 750 až 1258 s centrem v Baghdádu vyvrácený Mongoly.

 

************************************************************

538.

Ol. 60, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 216

 

************************************************************

Edikt perského krále Kýra II. povolil návrat chrámových soch, vyhnanců a národů přesídlených Chaldaji domů včetně Židů do Júdy (datum prvního návratu; srov. rok 458). Symbolicky tak byl ukončen jejich „babylónský“ exil, který trval od roku 587, ale šance vrátit se využila jen část vyhnanců (viz tam): bylo jich prý 42.462...

Pověřen jejich vedením byl králem Šamaš-aba-usur, hebr. Šéšbazzar, řec. Sarabasanés, pocházející z júdského královského rodu, po něm po smrti Kýrově Zér-Báb-ilím, hebr. Zerubbábel, řec. Zorobabélos, vnuk krále Jehójachína, za Dáreia perský guvernér židovské provincie. Veleknězem babylónské migrace byl Jošua/Jehóšua, syn Józadaka. První babylónští Židé dorazili z Mesopotamie do Jerúsaléma v měsíci tašrítu, tj. v září.

Ve funkci velekněze boha Jahwe následuje po Jošuovi jeho syn Jóaqín a pak tohoto syn Eljášíb, řec. Eleasibos (dále viz rok 521).

 

V Číně byli poraženi „barbaři“ Severní Ťi (srov. roky 662 a 658). Severní Ťi, zbytek původních Ťi/Ji, bývají považováni za Tatary.

 

************************************************************

537.

Ol. 60, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 217

 

************************************************************

V měsíci ajjáru, tj. v květnu, zahájili Židé v Jerúsalému práce na obnově Jahweho chrámu, který byl zničen roku 587. Pro náboženské spory byla ale stavba druhého chrámu odložena (viz rok 458).

 

************************************************************

536.

Ol. 61, 1

Agatharchos z Korkýry

 

 

[...]naios I. (= Frýnaios?)

a. u. c. 218

 

************************************************************

Z t. r. není žádného důležitějšího historického záznamu.

 

************************************************************

535.

Ol. 61, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 219

 

************************************************************

Kolem roku 535 opustili bratři krále Arkesiláa II. Chalepa (srov. rok 540 a 530) Kýrénu a usadili se i s částí Libyů v Barké, kam tímto vlastně zavedli epoikii (viz rok 550).

 

Fókajští opustili Rhégion (viz rok 539) a zakládají v Lúkánii osadu Hyélé, pozdější Elea, lat. Velia.

 

Massilia (založena v roce 598, srov. ale i roky 630 a 600) si v Delfách buduje vlastní pokladnici. Svědčí to o její hospodářské síle a touze representovat v očích celého hellénského světa.

 

************************************************************

534.

Ol. 61, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 220

 

************************************************************

Peisistratos převedl Dionýsův kult z Eleusíny do Athén a založil slavnosti dionýsií.

Thespis z attického dému ĺkariá bývá považován za nejstaršího tragika. T. r. jako první zavedl herce, který vede dialog s vůdcem sboru. Divadelní novinka byla předvedena na právě založených dionýsiích.

 

V Římě byl 11. června o matraliích (?) zavražděn král-reformátor Servius Tullius (vládl od roku 578). Nástupcem na trůnu se stal s podporou části senátorů jeho etruský vrah L. Tarquinius II., brzy přezdívaný Superbus, "Pyšný/Zpupný", sedmý a poslední král Římanů (kraloval do roku 510). Převrat provedl pučista osobně, když starého vládce uchopil a vyhodil se schodů senátu. Poslal pak za ním dva vrahy, kteří ho zavraždili na ulici. Manželka Tullia, dcera Servia Tullia, Tarquinia první pozdravila jako krále a cestou domů do paláce přejela vozem otcovo tělo (srov. rok 542). 

Tarquinius Superbus vyvraždil Serviovy přátele, mezi nimi značný počet senátorů, brzy se pustil i do lidí, kteří mu přáli. Vládl bez konsultací se senátem, nedoplňoval ho a měl v plánu ho vůbec zrušit. Po Romulově vzoru se obklopil osobní stráží původně římskou, později smíšenou s Latíny, jimž pro zvýšení oddanosti udělil občanství. Spojil se s Latiny a jejich předákovi Octaviovi Mamiliovi, knížeti z Tuscula, dal dceru Tarquinii za ženu. Viz dále rok 529. 

Mamilius odvozoval svůj rod od Odyssea a Kirky a patřil mezi nejvznešenější v Latiu. Měli spolu tři syny Télegona, Agria a Latína. Télegonos se vypravil na Ithaku, byl pokládán za nájezdníka a v boji s Odysseem a jeho synem s Pénelopou Télemachem otce probodne kopím, osud oidipovský. Télegonos vezme vdovu, svou nevlastní matku, s Télemachem na Kirčinin ostrov Aiaiá (kdesi na Jadranu?), kde je kouzelnice oblaží nesmrtelností, sama se ožení s Télemachem a Télegonos, zakladatel prý Tuscula, s Pénelopou. Jejich synem je Ítalos, který se oženil s Élektrou, dcerou Latína, panujícího Etruskům.

Tarquinius vedl úspěšné války s Volsky a boje s nimi trvaly pak dvě staletí, viz poslední válku roku 341. Ve Městě z kořisti hodně stavěl (Iovův chrám, velkou stoku, vše etruskými staviteli). Měl koupit tzv. Sibylliny knihy, řecky psané věštby Sibylly z Kúm, jejíž „občanské“ jméno bylo Hérofilé z Erythreie, odkud odešla do Itálie (její jmenovkyně byla v dobách před trojskou válkou první sibyllou v Delfách). Původně její služebník nabízel devět svitků (jinde psáno, že tři), ale králi se zdála cena vysoká. Posel tedy třti knihy spálil a stejně tak další třetinu. Teprve nyní se Tarquinius rozhodl pro koupi a poněvadž obsahu nikdo nerozuměl, poslal do Hellady pro znalce. Strážce svitků M. Acilius dovolil za peníze zvědavcům nahlédnout a část textu si opsat, za což byl zašit do dvou volských koží a utopen: takto byli později popravováni v Římě otcovrahové.

• Původně bylo Sibylla jméno jedné z Apollónových věštkyň, později si tak říkalo několik dalších žen, populárních od 7. st. především v maloasijské oblasti (např. Erythrách, „duchovní“ metropoli kampánských Kúm, Kýmy, Cumae, před Hérofilou žila jistá Démó). Sibylliny knihy patřily v Římě ke státnímu kultu a byly uloženy v chrámu Iova Kapitolského. Zde 6. července 83 při požáru shořely, ale Augustem byly obnoveny.

Definitivně spálit je měl dát pokřtěný Vandal v římských službách jménem Stilicho (zemřel roku 408 n. l.; viz rok 83).

 

************************************************************

533.

Ol. 61, 4

 

 

Thériklés

a. u. c. 221

 

************************************************************

Z t. r. není žádného důležitějšího historického záznamu.

 

************************************************************

532.

Ol. 62, 1

Eryxiás z Chalkidy

 

 

(neznámý)

a. u. c. 222

 

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil již pošesté ve volném stylu, palé, proslulý zápasník Milón z Krotónu. K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách pýthijských, devětkrát na hrách nemejských a desetkrát na hrách isthmických! • Tato jedinečná serie vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána!

Milón prý byl ve stáří (po roce 510, srov. tam) poblíž své vlasti roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen stromu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: zřejmě zkoušel svou sílu, při manipulaci klíny vypadly a Milón uvízl ve stisku kmene...

 

S pomocí samovláce Lygdamida z Naxu se vlády nad Samem zmocnili Aiakovi synové Polykratés, Pantagnótos a Sylosón (o zavedení démokracie viz rok 602 a 600). Polykratés dal ale brzy Pantagnóta popravit a Sylosónta vyhnal. Vládl pak sám jako tyrannos samského státu do roku 522.

Mezi uprchlíky ze Samu byl i Pýthagorás. Uchýlil se tehdy do Krotónu, kde založil svou filosofickou školu, vlastně nejstarší „vysoké učení“ v evropských dějinách (a zřejmě i světových dějin, srov. malý časový odstup u Konfucia, rok 520). O situaci Krotónu po roce 540 viz tam.

Polykratova vláda ostrov Samos povznesla. Podporoval literaturu, na ostrově tvořili "homérovci", homéridai, cech básníků-pokračovatelů Homérových epů (srov. jejich první sepsání roku 528 a rok 504). Jako hosté na jeho dvoře žili ĺbykos z Rhégia a Anakreón z Tea.

Eupolis či Eupalínos z Megar prorazil na Polykratův pokyn tunel napříč horou nad městem pro přívod vody o délce sedmi stadií (tj. cca. 1,4 km) o osmi stopách světlosti (tj. cca. 2,4 m). V tunelu byl vyhlouben příkop a v něm potrubí, svádějící pitnou vodu z pramene, ležícího za kopcem, do města.

Architekti Rhoikos a Theodóros, oba samští rodáci, vystavěli na ostrově Héřin chrám Héraion a vyzdobili ho sochami: byli zřejmě první, kteří z Egypta přinesli techniku odlévání bronzových soch do Hellady (ovšem jiná tradice tvrdí, že tuto tavbu provedli již kolem roku 680). Chrám byl ve své době největší v hellénském světě.

Polykratés dal též spojit ostrov Rhyneia s Délem pomocí řetězu (ze sakrálních důvodů). Další pozoruhodností byla hráz v moři kolem samského přístavu, postavená v hloubce dvaceti sáhů a dlouhá přes dvě stadia (tj. cca. 400 m).

Základem Polykratova hospodářského zázraku byla zřejmě piraterie na foiníckých kupcích a jeho spojenectví s Peršany, které se mu však stalo i záhubou. Dopravoval na ostrov vybrané psí plemena, vepře, kozy a ovce vyhlášených chovů a řemeslníky prý najímal "za velké peníze". Samos se za jeho éry stal po Athénách dalším evropským státem, který vzkvétal díky ekonomické politice, byť tak trochu podivné, srov. rok 594. 

 

************************************************************

531.

Ol. 62, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 223

 

************************************************************

V Tyru skončila vláda Chíráma III. (vládl od roku 551). Jeho kralování zřejmě násilně ukončili Peršané, kteří v těchto letech, tj. mezi dobytím Anatolie a Egypta v roce 525, převzali v Syrii a Foiníkii roli poražených Chaldajů.

Z Tyru neznáme jméno žádného královského nástupce. Zprávy o městu jsou až z roku 405 nebo 391 (viz tam). Všechna foinícká města byla zřejmě v této době ovládána kupeckými sdruženími a na nich závislými volenými panovníky či soudci, takto vasaly perského krále.

 

************************************************************

530.

Ol. 62, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 224

 

************************************************************

Kolem t. r. vypukla válka krále Arkesiláa II. z Kýrény s Libyjci. U obce Leukón byli Hellénové zle poraženi, padlo sedm tisíc těžkooděnců (je-li tato tradice pravdivá: číselný údaj by svědčil o neobyčejné síle hellénského živlu v Kýrénaice). Arkesiláos onemocněl a krátce nato byl zavražděn svým bratrem Learchem. Arkesiláos II. Chalepos vládl od roku 540.

Svého manžela však pomstila vdova Eryxó a králem provolala syna Batta III. Chóla, tj. „Chromého“ (vládl do roku asi 520).

Za jeho éry se kýrénský stát zmítal v sociálních bouřích, kdy část občanů požadovala nové rozdělení klérů atd. Za rozhodčího v občanských sporech byl povolán Démónax z arkadské Mantineie. Král i občané respektovali jeho ustanovení po celou dobu vlády.

 

Kolem roku 530 byl v Athénách činný hrnčíř Andokidés a jeho konkurent Níkosthenés (srov. rok 540). Oba vynalezli červenočernou figurální techniku, kterou vyváželi na keramice do celého světa.

 

Perský král Kýros II. se vypravil proti Skythům na severovýchodě od své říše. V prostoru dolního Oxu však byl v bitvě skythskou královnou Tahm-rajiš, hellénisovaným jménem Tomyris, poražen a v boji padl (Peršanům vládl od roku 559). Posledním známým datačním údajem z klínopisných textů je 12. srpna 530; čili v té době o jeho smrti v Babylónii ještě nevěděli. Prvním známým datem jeho nástupce v Babylónu je 31. srpna 530.

Podle záznamů Ktésiových zajal Kýros ve válce vládce Saků (= Skythů) Amorga, ale jeho žena Sparetrá postavila na nohy odboj o vydobyla na Peršanech manželovo propuštění. Pravděpodobně stejně smyšlená je starší královna Saků Zarina n. Zarinaia, která se úspěšně postavila Médům.

Dědicem perské říše se stal Kýrův syn Kambýsés II., Kambudžija (vládl do roku 522). • Byl synem Kýra s Kassandanou, dcerou Achaimenovce Farnaspida, uvádějí se ale i Nitétis, dcera egyptského Apria, nebo Amytis, dcera médského Astyaga (srov. roky 550 a 539).

 

Pro dobu kolem roku 530 jsou poprvé v historii zmiňováni Ibérové, a to kupodivu v Periplu Rufia Festa Aviena, který pochází až ze 4. století našeho letopočtu.

Ibérové byli ethnicky a kulturně smíšené obyvatelstvo dnešního Ibérského poloostrova, řec. Ibériá, lat. Hispania. Mezi autochthonní obyvatelstvo poloostrova začaly přicházet kmeny ze severní Afriky, příbuzné s Berbery. Proces splývání byl ukončen kolem roku 200.

Ibérové žili v podstatě mírumilovně dohromady s Púny a Hellény, kteří podél jižního a východního hispánského pobřeží zakládali své osady.

Foiníčané založili pro obchodování jantarem a cínem Gádés, dnešní Cádiz (založen z Tyru jako Gadér, řec. Gadeira, mn. č., buď roku 1101, nebo spíše roku 969, viz tam), Malaka, dnešní Malaga a Mainaké, dnešní Almuňecar: obě osady vznikly již po roce 1100.

Hellénové z Massalie založili Emporion, dnešní Ampurias, Akrá leuké, dnešní Alicante, Alonai či Alonis, dnešní Villajoyosa, Hémeroskopeion, pozdější římské Dianium, dnešní Denia na Cap de la Nao, a Rhodai, dnešní Rosas. Zakynthští založili Zakynthion, pozdější smutně proslulé Saguntum, dnešní Sagunto.

Ve vnitrozemí Ibérie či Hispanie žili od asi roku 800 Keltové a čtyři kmeny Ibérokeltů. Jejich výčet viz rok 195.