539-530

539.

Ol. 60, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 215

 

************************************************************

Fókajští, kteří se po roce 545 (viz tam) usadili v Alalii na Korsice, byli v námořní bitvě před svým městem poraženi silnější koalicí Karthágiňanů a Etrusků (resp. přímý výsledek bitvy byl nerozhodný, ale většina hellénských lodí byla po bitvě k nepotřebě). Byli tak donuceni vystěhovat se z ostrova a putovali do jihoitalského Rhégia (viz rok 535). Hellénské obchody s Tartéssem a jižní Ibérií byly omezeny, hellénská kolonisace západního Středomoří se omezila na pobřeží dn. Francie a Katalánie.

S růstem perské moci na východě sílila též moc největší k foiníckých osad na západě. Pojítka Karthága na starou vlast pod perským protektorátem zůstávala religiosní; k vlastnímu útoku Peršanů na africké Púny nikdy nedošlo.  

Úspěch koaličních spojenců je zároveň vrcholem etruské moci, která se vzmáhala od 8. století (k tomu srov. rok 775, 650 a 480). Etruskou federaci dvanácti států, řec. dódeka poleis, hégemoniai, etr. spur, tvořily v té době městské státy Véji, Caere, Tarquinia, Vulci (se Statonií a Cosou), Rusellae, Vetulonia, Volaterra, Arretium (s Faesulami), Cortona, Perusia, Volsinia a Clusium.

V čele jednotlivých států stál původně král, lucumo, lauchme. Národním kultovním a politickým centrem byla svatyně prvního z etruských bohů Voltumny (m.) ve Volsiniích (fanum Voltumnae, consilium Etruriae). Sněm federace volil (na jaře a každoročně?) kněze a společné vojenské velení.

Od 6. století byly v jednotlivých státech královlády nahrazovány režimy oligarchických republik s volenými úředníky. V 5. století mezi Etrusky docházelo ke stejným sociálním rozbrojům jako ve stejné době v Římě.

 

Na jaře završili Peršané válku proti Chaldajům. Nabû-ná‘id, který byl již nějaký čas zpět ze svého arabského "exilu", uspořádal postaru dvanáctidenní novoroční svátek akítu, cf. rok předešlý (1. nisannu t. r. připadlo na 4. dubna). V Babylónii konány náboženské slavnosti až do ulúlu, král nakázal na ochranu před nepřítelem dopravit bohy, tedy jejich kultovní sochy, z celé do Babylónu (a klérus musel narychlo najímat lodě na jejich dopravu; ne všude to do příchodu Peršanů stihli zařídit).

Peršany už nic nezastavilo. Pod vedením Góbryovým, zběhlým babylónským guvernérem Gutia, přešli řeku Gyndés (řec.), dnešní asi Dijálu, viz rok předešlý, a na začátku měsíce tašrítu/27. září až 26. října porazili Chaldaje v polní bitvě u města Upé, řec. Ópis.

Dne 14. tašrítu/10. října byli Chaldajové znovu poraženi u Sipparu, kde Góbryás (bab. Ugbáru n. Gubáru) rozprášil Nabû-ná‘idovo vojsko a Sippar bez boje obsadil; Nabû-ná‘id odtud uprchl. Dne 16. tašrítu/12. října vstoupili Peršané pod Góbryou do překvapeného a nehájeného Babylónu (srov. s rokem 521). Král Nabû-ná'id byl zajat resp. se vzdal, jeho syn Bél-šarra-usur padl v boji během obsazování města. Peršané ponechali město nedotčené, náboženský život pokračoval i za bojů bez přerušení. Údajně trvalo tři dny, takové to bylo multiethnické veleměsto, než se o nových poměrech dozvěděli všichni jeho obyvatelé. Babylónští kronikáři zarputile Peršany označovali za Elamity, neboť z této kdysi říše do Meziříčí přišli (srov. podobné hellénské označování Peršanů za Médy, nebo v římských dobách germánských Gotů za Skythy). 

Kýros II. (bab. i rodným jménem Kuraš) přijel do Babylónu až 3. arachsamna/29. října a dal se korunovat na krále Akkadu. Nabû-ná'ida poslal do Karmánie, kde vládl až do své smrti, dobu neznáme, jako údělný dynasta. Místodržitelem v Babylónu Kýros jmenoval přeběhlíka Góbryu/tak řec.; bab. Ugbáru. Góbryás však zemřel již v noci 11. arachsamna/21. října; předtím byl satrapou Gutijců, tedy oblastí v Zágrosu (viz rok 546). Za jeho nástupce pak Kýros II. určil svého syna Kambýsa (II.) a po něm jiného Góbryu, bab. Gubáru/Gúbaru, který jako satrapa Babylónie a 'Abar nahará (aram.)/Eber nári (bab.), obojí ve významu "Záeufrátí" (z mesopotamského pohledu) sloužil do roku 522 resp. 521. K ruce měl v administrativě svého syna Nabúgua/Napúgu. 

V měsíci addaru téhož babylónského roku/22. února až 23. března roku 538 podle naší éry zemřela v Babylónu Kýrova manželka Amytis (srov. rok 550). • Do perské satrapie Záeufrátí, jakási Velká Syrie, patřily v Palestíně jako správní jednotky též Samareia, Júda a pravděpodobně Edóm, později všechny s autonomní ražbou. Původní jméno spojené mesopotamo-syrské satrapie za Kýra znělo bab.: píchat Bábili u Ebir nári

Roku 539 se tedy uzavřely dějiny poslední „mesopotamské“ královské dynastie v Babylónu, v pořadí desáté; byla rodem z aramajských Chaldajů a vládla od roku 626. Zanikla ještě rychleji než Aššurova říše, méně krvavě a na rozdíl od Assyřanů si svou identitu obyvatelé uchovali dlouho do hellénismu. Říše Chaldajů či novobabylónská říše byla též poslední domácí mesopotamskou říší.

Třebaže se Mesopotamie stane ještě v hellénismu významným centrem říše Seleukovců, její ústřední kulturní význam v dějinách se již nikdy neobnovil. Její hospodářský význam pro íránské říše a pro Seleukovce byl ovšem značný. Novověkým impulsem byl až arabský kalífát Abbásovců existující v letech 750 až 1258 s centrem v Baghdádu krvavě vyvrácený Mongoly.

 

************************************************************

538.

Ol. 60, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 216

 

************************************************************

Edikt perského krále Kýra II. povolil návrat chrámových soch, vyhnanců a národů přesídlených Chaldaji domů včetně Židů do Júdy (datum prvního návratu; srov. rok 458). Symbolicky tak byl ukončen jejich „babylónský“ exil, který trval od roku 587, ale šance vrátit se využila jen část vyhnanců (viz tam): bylo jich prý, zřejmě v několika vlnách, 42.462 a s nimi 7.337 služebnictva...

Obnovu Jahweho chrámu financoval Kýros, hebr. Koreš/Kóreš, melek Páras, z královské pokladny; její správce/hebr. ha gizbár, řec. gazbarénos, lat. gazabar se jmenoval Mithridátés, hebr. Mitrdát. Proč se zahájení stavby vleklo do roku 521, nevíme přesně, ale nápad asi ležel v žaludku okolních obyvatel a možná i lidí téhož vyznání. Spekuluje se, že svou roli sehrálo magických sedmdesát let vyřčených proroky jako lhůta pro obnovu staré slávy zničenou božím zásahem (srov. data dobytí Jerúsaléma roku 597 a zničení chrámu 587).

Pověřen vedením vysídlenců byl králem Šamaš-aba-usur, hebr. Šéšbassar, řec. Sarabasanés, bibl. řec. Sasabasar, lat. Sasabassar, pocházející z júdského královského rodu, po něm po smrti Kýrově Zér-Báb-ilí, hebr. Zrubábel, řec. Zorobabélos, bibl. řec. & lat. Zorobabel, syn Š'altíélův/řec. Salathiél, lat. Salathihel a vnuk krále Jhójachína, za Dáreia perský guvernér/pechá židovské provincie.

O židovské autonomii Kýros nedekretoval nic, ačkoli Šamaš-aba-usur a jeho guvernérští nástupci užívali titulu násí/"kníže". Veleknězem babylónské migrace byl Jéšú'a/Jhóšú'a, řec. Iésús, lat. Iosue, syn Jhósádáqa/řec. Iósedek, lat. Iosedech. První babylónští Židé dorazili z Mesopotamie do Jerúsaléma v měsíci tašrítu/cca. v září.

Ve funkci velekněze boha Jahweho následuje po Jéšú'áovi (rok jeho úmrtí neznáme) jeho syn Jóaqím/Ióakeim (36 let v úřadu) a pak 34 roky tohoto syn Eljášíb, řec. Eleasibos, viz pokračování velekněžské řady roku 445. O stavbě chrámu viz rok 521.

 

V Číně byli poraženi „barbaři“ Severní Ťi (srov. roky 662 a 658). Severní Ťi, zbytek původních Ťi/Ji, bývají považováni za Tatary.

 

************************************************************

537.

Ol. 60, 4

 

 

(neznámý)

a. u. c. 217

 

************************************************************

V měsíci ajjaru, tj. někdy mezi 10. dubnem a 9. květnem, zahájili Židé v Jerúsalému práce na obnově Jahweho chrámu, který byl zničen roku 587, srov. rok předešlý. Pro náboženské spory byla ale stavba druhého chrámu odložena (viz rok 458).

 

************************************************************

536.

Ol. 61, 1

Agatharchos z Korkýry

 

 

[...]naios I. (= Frýnaios?)

a. u. c. 218

 

************************************************************

Někdy kolem t. r. Kýros ve snaze pacifikovat středoasijské Skythy založil v Sogdiáně město Kurušata, řec. Kýrúpolis, snad dn. Istaravšan na severu soudobého Tádžikistánu. O králově skythském osudu viz rok 530, o osudu města viz rok 329sq. Během svého tažení se zřejmě dostal do bojů s indickými dynasty a zničil Kapisu; viz k událostem rok 530.

Pravděpodobně si Kýros podmanil celou Arachósii, Baktriánu, tedy země ovládané tehdy árjskými Kambódži (o jménu viz v indexu s. v.), a zemi s nimi sousedící jižně před Indem, Gandháru. Viz dále o Peršanech v Indii roku 519. 

 

************************************************************

535.

Ol. 61, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 219

 

************************************************************

Kolem roku 535 vyklidili bratři doménu kýrénské krále Arkesiláa II. Chalepa (srov. rok 540 a 530) a usadili se i s částí Libyů v lokalitě Barké, kam tímto vlastně zavedli epoikii (viz rok 550). Poraženi byli ve válce s králem, viz rok 540. Arkesiláovi se teď postavili Libyové, viz rok 530. 

 

Fókajští opustili Rhégion (viz rok 539) a zakládají v Lúkánii osadu Hyélé, pozdější Elea, lat. Velia.

Massilia (založena v roce 598, srov. ale i roky 630 a 600) si v Delfách buduje vlastní pokladnici. Svědčí to o její hospodářské síle a touze representovat v očích celého hellénského světa.

 

************************************************************

534.

Ol. 61, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 220

 

************************************************************

Peisistratos převedl Dionýsův kult z Eleusíny do Athén a založil slavnosti dionýsií; srov. k tomu o příchodu Dionýsa do Attiky roku 1436. Thespis z attického dému ĺkariá bývá považován za nejstaršího tragika, srov. o premiantství v oboru komédií roku 575, více o prvenství viz v indexu s. v. tragédie.

T. r. jako první zavedl herce, který vede dialog s vůdcem sboru. Divadelní novinka byla předvedena na právě založených dionýsiích (Ol. 61). Herec si zprvu maloval obličej olovnatou bělobou/psimythion, psímýthion, později užíval portulaku/šruchu, andrachné a nakonec lněné plátno/othoné

 

V Římě byl 11. června o matraliích (?) zavražděn král-reformátor Servius Tullius (vládl od roku 578). Nástupcem na trůnu se stal s podporou části senátorů jeho etruský vrah L. Tarquinius II., brzy přezdívaný Superbus, "Pyšný/Zpupný", sedmý a poslední král Římanů (kraloval do roku 510). Převrat provedl pučista osobně, když starého vládce uchopil a vyhodil se schodů senátu. Poslal pak za ním dva vrahy, kteří ho zavraždili na ulici. Manželka Tullia, dcera Servia Tullia, Tarquinia první pozdravila jako krále a cestou domů do paláce přejela vozem otcovo tělo (srov. rok 542). 

Tarquinius Superbus vyvraždil Serviovy přátele, mezi nimi značný počet senátorů, brzy se pustil i do lidí, kteří mu přáli. Vládl bez konsultací se senátem, to jako první z králů, nedoplňoval ho a měl v plánu ho vůbec zrušit. Po Romulově vzoru se obklopil osobní stráží původně římskou (Romulus měl kolem sebe údajně tři sta mužů, zvaných celeres/"hbití"), později smíšenou s Latíny, jimž pro zvýšení oddanosti udělil občanství, srov. k tomu rok 753 a v indexu s. v. jezdci. Spojil se s Latiny a jejich předákovi Octaviovi Mamiliovi, knížeti z Tuscula, dal dceru Tarquinii za ženu. Viz dále rok následující a 529. 

Mamilius odvozoval svůj rod od Odyssea a Kirky a patřil mezi nejvznešenější v Latiu. Měli spolu tři syny Télegona, Agria a Latína. Tak to vyprávěl na konci Theogonie básník Hésiodos kolem roku 700 s tím, že vládli Tyrrhénům. Télegonos se vypravil na Ithaku, byl pokládán za nájezdníka a v boji s Odysseem a jeho synem s Pénelopou Télemachem otce probodne kopím, osud oidipovský. Télegonos vezme vdovu, svou nevlastní matku, s Télemachem na Kirčinin ostrov Aiaiá (kdesi na Jadranu?), kde je kouzelnice oblaží nesmrtelností, sama se ožení s Télemachem a Télegonos, zakladatel prý Tuscula, s Pénelopou. Jejich synem je Ítalos, který se oženil s Élektrou, dcerou Latína, panujícího Etruskům. Římskou versi mýthu o Latínovi viz roku 1184.   

Tarquinius vedl úspěšné války s Volsky a boje s nimi trvaly pak dvě staletí, viz poslední válku roku 341; král držel za své vlády dva nedatovatelné triumfy, nad Vosky a Sabíny. Ve Městě z kořisti hodně stavěl (Iovův chrám, velkou stoku, vše etruskými staviteli). Měl koupit tzv. Sibylliny knihy, řecky psané věštby Sibylly z Kúm, jejíž „občanské“ jméno bylo Hérofilé z Eryther/Sibylla Errythraiá, odkud odešla do Itálie (její jmenovkyně byla v dobách před trojskou válkou první sibyllou v Delfách).

Původně její služebník nabízel devět svitků (jinde psáno, že tři), ale králi se zdála cena vysoká. Posel tedy tři knihy spálil a stejně tak další třetinu. Teprve nyní se Tarquinius rozhodl pro koupi za původní cenu a poněvadž obsahu nikdo nerozuměl, poslal do Hellady pro znalce. Strážce svitků M'. Acilius dovolil za peníze zvědavcům nahlédnout a část textu si opsat, za což byl zašit do dvou volských koží a utopen: takto byli později popravováni v Římě otcovrahové.

• Původně bylo Sibylla jméno jedné z Apollónových věštkyň, později si tak říkalo několik dalších žen, populárních od 7. st. především v maloasijské oblasti (např. Erythrách, „duchovní“ metropoli kampánských Kúm, Kýmy, Cumae, před Hérofilou žila jistá Démó). Sibylliny knihy patřily v Římě ke státnímu kultu a byly uloženy v kamenné skříňce/larnax ve sklepení chrámu Iova Kapitolského.

Zde 6. července 83 při požáru shořely, ale Augustem byly obnoveny, alespoň z části, opisy ze zlomků roztroušených po říši. Definitivně spálit je měl dát pokřtěný vandalský míšenec v římských službách jménem Stilicho (zemřel roku 408 n. l.; viz rok 83).

 

************************************************************

533.

Ol. 61, 4

 

 

Thériklés

a. u. c. 221

 

************************************************************

Nový římský král Tarquinius II. se dostal zkraje své vlády do vážných sporů s nejbližšími ze spojenců Latíny. Mezi nimi měli největší slovo Octavius Mamilius, jehož si král získal rukou své dcery, viz rok předešlý, a bohatec Turnus Herdonius z Corilly, obce na území Aricie. Přezíravé chování královo při spolkových slavnostech bohyně Ferentíny, spolkového ochranného kultu, Latíny pobouřilo a Herdonius se domáhal nového římsko-latínského vyrovnání.

Tarquinius uplatil jednoho z Latínových mezkařů, aby do nákladu ukryl meče a druhé dne, když se zbraně "objevily", Herdonia obvinil z pokusu o atentát. Nešťastník byl na místě odsouzen k smrti a svržen do jakési propasti byl zaházen kameny (podle jiné verse vhozen do pramene a zavalen dřevy a kamením). Jiné podání události tvrdilo, že Herdonius nebyl až tolik politikem, ale že ho ranilo, když si římský král vybral za zetě jeho osobního soka Mamilia a nikoli jeho, Herdonia.

Latínové pak s Tarquiniem II. stvrdili staré smlouvy a zvolili ho hégemonem spolku sdružujícího kolem kultu Iova Latiara 47 státečků. Zároveň Říman uzavřel spojenectví s Herniky, Volskové jako celek nabídku odmítli, ale přátelství s Tarquiniem uzavřeli z nich obyvatelé Antia a již v klasických časech neznámé Ecetry/řec. Echetra.

S novými spojenci se Tarquinius pustil do války se Sabíny, které porazil ve dvoubitvě u Fiden a poražení potvrdili svou tributární závislost. Dobyl bohatou Suessu obývanou sabínskými Pometiny/řec. Pómentíny, lat. Suessa Pómétia. Ze suesské kořisti začal král v Římě stavět na Capitoliu chrám Iovovi, Iunoně a Minervě. Viz dále rok 529.    

 

************************************************************

532.

Ol. 62, 1

Eryxiás z Chalkidy

 

 

(neznámý)

a. u. c. 222

 

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil poprvé v dospělé kategorii volného stylu, palé, proslulý zápasník Milón z Krotónu. Na předešlé olympiádě uspěl jako dorostenec, jako senior zvítězil v zápasu vždy v letech 532 až 516, pětkrát v řadě, tedy dohromady šestkrát "zlato". K tomu ještě šestkrát zvítězil na hrách pýthijských, devětkrát na hrách nemejských a desetkrát na hrách isthmických!

Jeho jedinečná serie vítězství nebyla do dnešních dnů žádným sportovcem překonána! Silák dokázal i rekordy mimo sportoviště. Traduje se o něm, že snědl na posezení dvacet min masa, c. deset kilogramů, stejné množství chleba a vypít k tomu tři choy vína, tedy c. deset litrů. Na jedné z olympiád uchopil nepřivázaného čtyřletého býka, hodil si ho na záda a obcházel s ním Olympii. Pak ho zabil a ve zbytku dne sám snědl.

Jistý Titormos z Aitólie s ním prý při jiné příležitosti soutěžil, kdo rychleji sní vola (a zřejmě neuspěl). Theágenés z Thasu, jiný ze "sportovců", nikoli však olympioníkos, dokázal rovněž sníst na posezení vola. O dalším velkém jedlíku viz rok 324.  

Sedmým olympioníkem se Milón nestal, neboť ho roku 512 (Ol. 67) porazil jeho krajan Tímásitheos. Milón prý byl ve stáří (po roce 510, srov. tam) poblíž své vlasti roztrhán vlky, když mu ruku sevřel kmen stromu, který byl dřevorubci rozštípnut a roztahován klíny: zřejmě zkoušel svou sílu, při manipulaci klíny vypadly a Milón uvízl ve stisku kmene...

 

S pomocí samovláce Lygdamida z Naxu se vlády nad Samem zmocnili Aiakovi synové Polykratés, Pantagnótos a Sylosón s pomocí patnáct vojáků (o zavedení démokracie viz rok 602 a 600). Polykratés dal ale brzy Pantagnóta popravit a Sylosónta vyhnal do Egypta, viz o něm roku 517. Vládl pak sám jako tyrannos samského státu do roku 522.

Mezi uprchlíky ze Samu byl i Pýthagorás. Uchýlil se tehdy do Krotónu, kde založil svou filosofickou školu, vlastně nejstarší „vysoké učení“ v evropských dějinách (a zřejmě i světových dějin, srov. malý časový odstup u Konfucia, rok 520). O situaci Krotónu po roce 540 viz tam, o Pýthagorovi a jeho rodině s první filosofkou dějin Theanou viz v indexu s. v. školy (1).

Polykratova vláda ostrov Samos povznesla. Základem jeho hospodářského zázraku byla zřejmě piraterie na foiníckých kupcích a jeho spojenectví s Peršany, které se mu však stalo i záhubou. Měl pakt s Amásiem Egyptským, který však platil pouze za jeho života, viz rok 526. Amásis poslal do Héřina chrámu na Samos dvě své dřevěné sochy, které stávaly za vchodem ješt století později.

Polykratés dopravoval na ostrov vybraná psí plemena z Épeiru, vepře ze Sicílie, kozy ze Skýru a Naxu a ovce z Mílétu, vše vyhlášených chovů a řemeslníky prý najímal "za velké peníze". Samos se za jeho éry stal po Athénách dalším evropským státem, který vzkvétal díky ekonomické politice, byť tak trochu podivné, srov. rok 594.  

Podporoval literaturu, na ostrově tvořili "homérovci"/homéridai, cech básníků-pokračovatelů Homérových epů (srov. jejich první sepsání roku 528 a rok 504). Jako hosté na jeho dvoře žili ĺbykos z Rhégia a Anakreón z Tea, resp. tehdy podle všeho asociovaný občan Abdér, viz rok 545. Anakreón vychovával Polykratova syna, viz dále o něm roku 522. Věnoval prý vládci a samským thematům hodně literární pozornosti, z níž se však nic nedochovalo. Oba milovali thráckého chlapce Smerdia a když u něho získával Anakreón, dal kluka Polykratés ostříhat. Historie dokonce zachovala dalšího Anakreontova milence ze samského dvora: Bathyllos.   

Eupolis či Eupalínos z Megar prorazil na Polykratův pokyn tunel napříč horou nad městem pro přívod vody o délce sedmi stadií (tj. cca. 1,4 km) o osmi stopách světlosti (tj. cca. 2,4 m). V tunelu byl vyhlouben příkop a v něm potrubí, svádějící pitnou vodu z pramene, ležícího za kopcem, do města. 

Architekti Rhoikos a Theodóros, oba samští rodáci, vystavěli na ostrově Héřin chrám Héraion a vyzdobili ho sochami: byli zřejmě první, kteří z Egypta přinesli techniku odlévání bronzových soch do Hellady (ovšem jiná tradice tvrdí, že tuto tavbu provedli již kolem roku 680). Chrám byl ve své době největší v hellénském světě.

Polykratés dal též spojit ostrov Rhyneia s Délem pomocí řetězu (ze sakrálních důvodů). Další pozoruhodností byla hráz v moři kolem samského přístavu, postavená v hloubce dvaceti sáhů a dlouhá přes dvě stadia (tj. cca. čtyři sta metrů).

 

************************************************************

531.

Ol. 62, 2

 

 

(neznámý)

a. u. c. 223

 

************************************************************

Uprchlíky ze Samu založena v Itálii Dikaiarcheia, pozd. Puteoli.

 

V Tyru skončila vláda Chíráma III. (vládl od roku 551). Jeho kralování zřejmě násilně ukončili Peršané, kteří v těchto letech, tj. mezi dobytím Anatolie a Egypta v roce 525, převzali v Syrii a Foiníkii roli poražených Chaldajů, pravděpodobně v této době kontrolovali kyperské státy. Byla to asi též doba konce případné tyro-sídónské konfederace, srov. rok 990. 

Z Tyru neznáme jméno žádného královského nástupce, nápisně doložen jistý Itto-Ba'al IV., z doby Dáreia I. Chírám IV. a Mattan III. Zprávy o městu jsou až z roku 411, 405 a 391 (viz tam). O panovnících Sídónu viz rok 400. U Salamíny se plavil vedle Mattana III. též Sídóňan Tetramnéstos, syn, a nástupce (?) Anysův (hellénisované podoby foiníckých jmen). Všechna foinícká města byla zřejmě v této době ovládána kupeckými sdruženími a na nich závislými volenými panovníky či soudci, takto vasaly perského krále.

 

************************************************************

530.

Ol. 62, 3

 

 

(neznámý)

a. u. c. 224

 

************************************************************

V Kýrénaice kolem t. r. vrcholila válka krále Arkesiláa II. s Libyjci vedená zřejmě již od roku 535. U obce Leukón, jejíž polohu neznáme, byli Hellénové zle poraženi, padlo sedm tisíc těžkooděnců (je-li tato tradice pravdivá: číselný údaj by svědčil o neobyčejné síle hellénského živlu v Kýrénaice). Arkesiláos po bitvě onemocněl a krátce nato byl zavražděn svým bratrem Laarchem/Learchem (nevíme, zda patřil mezi ty, s nimiž Arkesiláos válčil, viz rok 540, a jejichž jména neznáme). Arkesiláos II. Chalepos vládl od roku 540.

Svého manžela však pomstila vdova Eryxó a králem provolala svého syna se zavražděným Batta III. Chóla/„Chromého“ (vládl do roku asi 520)Za jeho éry se kýrénský stát zmítal v sociálních bouřích, kdy část občanů požadovala nové rozdělení klérů atd. Za rozhodčího v občanských sporech byl na doporučení z Delf povolán Démónax z arkadské Mantineie, který je usmířil.

Postižený král s manželkou Feretímou i občané respektovali jeho ustanovení po celou dobu vlády: občany rozdělil podle původu kolonistů do tří fýl (Thérští, Peloponnéští a Kréťané, ostatní Ostrované), stanovil kněžské funkce a jejich obsazování a vymezil královské pozemky a majetky; co přebylo, rozdělil mezi "lid". Podle jiné verse se po smrti Arkesiláově (o násilnosti není zmínka) stal Learchos regentem za králova syna Batta a při tom se zahleděl do královské vdovy Eryxy.

Asi se jí moc nelíbil, stále odkazovala na souhlas svých bratří a když byla s přípravami tak daleko, pozvala ho večer k sobě. V ložnici na Learcha čekal nejstarší z bratrů Polyarchos a s oběma mladšími sourozenci Learcha zavraždili.  

 

Kolem roku 530 byl v Athénách činný hrnčíř Andokidés a jeho konkurent Níkosthenés (srov. rok 540). Oba vynalezli červenočernou figurální techniku, kterou vyváželi na keramice do celého světa.

 

Perský král Kýros II. se vypravil opět proti Skythům-Massagetům na severovýchodě od své říše. V prostoru dolního Oxu však byl po předchozím úspěchu, kdy zahynul královnin jediný syn Spargapisés, v bitvě skythskou královnou Tahm-rajiš, hellénisovaným jménem Tomyris/Tamyris, poražen a v boji s celou svou dvousettisícovou armádou padl (Peršanům vládl od roku 559). Z Peršanů prý nezůstal na živu nikdo, kdo by podal o katastrofě zprávu, se traduje. Podle jiné verse byl Spargapisés Peršany jat, neboť jeho armáda hodovala přespříliš, a v zajetí si vzal život.

Kýrovu hlavu dala Tomyris strčit do měchu s lidskou krví s poznámkou, aby se dosyta nalokal, když tolik po krvi prahnul. Posledním známým datačním údajem z klínopisných textů je 12. srpna 530; čili v té době o jeho smrti v Babylónii ještě nevěděli. Prvním známým datem jeho nástupce v Babylónu je 31. srpna 530.

Podle záznamů Ktésiových zajal Kýros ve válce vládce Saků (= Skythů) Amorga, ale jeho žena Sparethrá postavila na nohy odboj o vydobyla na Peršanech manželovo propuštění, viz o kuriosní situaci roku 549. Stejně záhadná je starší královna Saků Zarina n. Zarinaia, která se úspěšně postavila Médům. Nicméně k tomu roku Ktésiás uvádí, že se Kýros vypravil proti Derbikům, massagetským sousedům (srov. rok 170, událost možná z roku 536), a jejich králi Amoraiovi. Na straně Derbiků bojovali prý též Indové se slony, kteří smetli perskou jízdu a Kýra jeden z Indů zranil oštěpem do stehna.

V bitvě na každé straně padlo po deseti tisících mužích. V těžké situaci přispěchal s dvaceti tisíci jezdci Sak Amorgés, Kýrův spojenec od roku 549, a přispěl v nové bitvě k naprosté porážce Derbiků, král Amoraios se dvěma syny a třiceti tisíci bojovníků padl a Peršané ovládli jejich zemi.

Umírající Kýros, zemřel třetího dne po bitvě, jmenoval nástupcem na trůnu staršího syna, mladšímu Tanyoxarkovi svěřil východní satrapie Baktrie, Chorasmie, Parthie a Karmánie s tím, že nemusí bratrovi odvádět žádné daně. Osud autonomního východoperského státečku se naplnil někdy kolem roku 525, kdy se proti Tanyoxarkovi spikl jistý magos Sfendadátés. Králova bratra nějak urazil a ten ho dal zmrskat. Mag šel za Kambýsem a obvinil Tanyoxarka, že kuje proti bratrovi pikle.

Jeho matka Amytis magovo spiknutí prohlédla a když se teprve na třetí Kambýsovu výzvu Tanyoxarkés dostavil ke dvoru, zabránila jeho popravě. Nicméně lstivý mag, co to bylo za společenskou funkci, nevíme, viz v indexu s. v., tělesně podobný Tanyoxarkovi, navrhl králi, který se rád bratra zbavil, aby ho král veřejně odsoudil na smrt.

Mag si vyměnil s královským bratrem šaty, Kambýsés donutil Tanyoxarka vypít býčí krev, tak to Ktésiás zaznamenal, takže zemřel a životem kráčel dál mag Sfendadátés jako králův bratr. Změnu nepoznal ani hlavní eunúchos dvora zavražděného Labyzos. Kambýsés lotra poslal do Baktrie, kde po řadu let úřadoval jako satrapa. Když se o synově vraždě od eunúcha jménem Tibethis po čase dozvěděla Amytis, žádala magovu smrt, což Kambýsés odmítl; tak vzala jed.   

Dědicem perské říše se stal Kýrův syn Kambýsés II., Kambudžija (vládl do roku 522). • Byl synem Kýra s Kassandanou, dcerou Achaimenovce Farnaspida, uvádějí se ale v hellénských chronografiích též Nitétis/Neitétis, dcera egyptského Apria/Wahibreho, nebo Amytidy, dcery médského Astyaga (srov. roky 550 a 539). Na Kambýsově dvoru měli největší slovo Artasyrás z Hyrkánie s eunúchy Izabatem, Aspadatem a Bagapatem, oblíbencem Kýrovým po likvidaci Petésaky; všichni prý o likvidaci Tanyoxarkově věděli. 

 

Pro dobu kolem roku 530 jsou poprvé v historii zmiňováni Ibérové, a to kupodivu v Periplu Rufia Festa Aviena, který pochází až ze 4. století našeho letopočtu.

Ibérové byli ethnicky a kulturně smíšené obyvatelstvo dnešního Ibérského poloostrova, řec. Ibériá, lat. Hispania. Mezi autochthonní obyvatelstvo poloostrova začaly přicházet kmeny ze severní Afriky, příbuzné s Berbery. Proces splývání byl ukončen kolem roku 200.

Ibérové žili v podstatě mírumilovně dohromady s Púny a Hellény, kteří podél jižního a východního hispánského pobřeží zakládali své osady.

Foiníčané založili pro obchodování jantarem a cínem Gádés (pl.), dnešní Cádiz (založen z Tyru jako Gadér, řec. Gádeira, mn. č., buď roku 1101, nebo spíše roku 969, viz tam), Malaka, dnešní Málaga, a Mainaké, dnešní asi Almuñécar: obě osady vznikly již někdy po roce 1100 (hellénští autoři ji měli za osadu hellénskou).

Hellénové z Massalie založili Emporion, dnešní Ampurias (srov. v indexu s. v. Pyreneje), Akrá leuké, dnešní Alicante, Alonai či Alonis, dnešní Villajoyosa, Hémeroskopeion, pozdější římské Dianium, dnešní Denia na Cap de la Nao, a Rhodai, dnešní Rosas. Zakynthští založili Zakynthion, pozdější smutně proslulé Saguntum/dnešní Sagunto.

Ve vnitrozemí Ibérie či Hispanie žili od asi roku 800 Keltové a čtyři kmeny Ibérokeltů. Jejich výčet viz rok 195.