Ir-Adad z Tunipu, k.§ 1500

Ir-Enlila, Ìr-En-líl-la, z Ummy, ensi§ 2292 

It-Tešub z Karchemiše, k.§ 1180

Ira'ak-Damu z Ebly, manž. Za'aše, princ§ 2500

Irák, novověký státní útvar v Mesopotamii§ viz tam a passim 

Iram-x.x. z Déru, dyn.§ 1977

Írán, moderní státní útvar§ před 6000, 5200, 4000, 3200, 2800, 2500, 2307, 2292, 2255, 2119, 1800, 1655, 1570, 1200, 1180, 1160, 850, 786, 775, 600, 518, 303, 239, 209, 155, 55-, 59+, 208+, 215+, 216+, 224+, 230+, 388+ a viz pod Persie, Peršané, Parthie, Parthové, Sakové atd. a příloha o dějinách Persie na stránce CSD s roky 776 a násl. 
Do roku 1941 se stát jmenoval Persie. Íránci - jazykově a ethnicky blízké skupiny z oblasti dn. Íránu (etymolog. souvisí s Árji, Ariánou, Arjánám v Avestě kolem roku 1000 př. n. l.). Peršané tvoří jen polovinu obyvatelstva, k nimž patří ještě Ázerové, Kurdové, Arabové a Balúdžové. 

Iranzu, k., o. Azy z Mannaje§ 737, 719

Irarum, k. Gutiů§ 2255, 2144 

Írás§ viz Eirás

Irasa, kraj mezi Kýrénou a Egyptem, asi pozd. Marmariké, resp. kraj kolem Kýrény§ 631, 570

Iravadí, angl. Irrawaddy, nověji Ayeyarwady, řeka v Barmě pramenící v Číně§ 2737, 175

Iraz-Il, Iraz-El z Charránu, manž. Zugaly, k.§ 2500

Irčet, angl. přepis Irjet, kraj v Núbii§ 3174, 2283 

Irdanene, Irnene z Uruku, amorej. dyn.§ 1815, 1809 

Irdaniu, m. kdesi na severu dn. Armenie polohy neznámé§ 775

Irem, kraj v Núbii (? n. v Marmarice?)§ 311 

Irenaeus§ viz Eirénaios

Irepúni, Erebúni, m. na severu Urartu, d. Jerevan v ARM§ 786

Irgidu, m. u Sús v Elamu§ 651

Irchuleni§ viz Urchilinaš z Hamátu

Iri, lékař ze Čtvrté dyn.§ 2498

Iri, wezír Devatenácté dyn.§ 1320

Iri, wezír§ viz Nesipaqašuti III. Iri 

Iriaz§ viz Uru'az

Iri-Hor, hornoegypt. dynasta, dyn. 0§ 3500

Iri-sagrig§ viz Ál-šarrákí

Irib-Damu z Ebly, o. Tabur-Damuy, manž. Išar-Damua§ 2500

Irike-amanote, k. Meroé§ 400 

Iris, gen. Iry, ř. v Pontské Kappadokii, d. Yeşirlırmak/Zelená ř. v TR§ 68, 63 

Iríšum z Aššuru§ viz Eríšum

Irkab-Damu z Ebly, k., "D. obskočil"§ 2500

Irkabtum z Jamchadu, k.§ 1690

Irimaatenre§ viz Tachós z Egypta

Irnanna, Ir-Nanna, Šulgiho místokrál v Lagaši, manž. Ama-ilí§ 2096

Irnene§ viz Irdanene

Irobastos z Egypta, protiptolemaiovský povstalec§ 186

Íros z Eryther, královrah§ 650

Irqata§ viz Arké, Arka

Irria, m. na Dolním Zábu§ 1161

Irrid, Irridum, Irrita, Irrite (chet.), m., součást Karchemišského království, na čas pod kontrolou jamchadské dynastie, dn. asi Tell Hádžib v syrském Kurdistánu§ 1750, 1345, 1308, 1300   

Irrupi/Errupi§ viz Kili-Tešup 

Irsko, řec. Ierné, lat. Hibernia, atlantický ostrov§ před 6000, 5500, 5000, 250, 77+, 81+, 360+, 383+    
Archeologické výzkumy v Drumanaghu, 20 km severně od Dublinu, odkryly zbytky římského opevnění z 1. až 2. st. n. l.; starší osídlení původem ze Středomoří není zmiňováno ani dokumentováno, o římské kolonisaci ostrova v literárních pramenech zmínky není. Z kelt. kmenů I. byli nejsilnější Dariní, Rhobogdií a Voluntií v Ulsteru, Eblanií s m. Eblana (dn. Dublin), Caucí, Manapií, Coriondí, Vodiae, Ivernií, Veliborí, Ganganí, Autiní, Nagnatae, Erdiní, Vennicnií. Kolem začátku křesťanské éry se ostrov členil na pět skupin lokálních království, krajů, tzv. five fifths, Cuíg Cuígí: Ulaid/Ulster, Midhe/Meath, Laigin/Leinster, Muma/Munster a Connacht/Connaught. Z Ulsteru vyšla invase "Skotů" do západní Kalédonie, viz rok 360+ a s. v. Britannia a Skotsko. 

Irsu, Ir-su, Su, vůdce syropalestin. banditů v Egyptě, možná identický s kancléřem Bajem (?)§ 1205, 1200 

Iršappa z Egypta, vyslanec Amenhotepa III.§ 1382

Irulegi, mí u Pamplony, "ruka z Ir."§ 72

Is, ř., přítok Eufrátu, a m. na ní§ viz Tuttul

Isaak ze Syrie, syroaram. literát křesť. tvořící v Římě a Antiocheji§ 345+

Isaak, též Sahak zvaný Parthský (z rodu Grégoriů), překladatel do armenštiny, armenský patriarcha§ 338+

Is[...] z Heliké, oikistés Sybary, možná Isos§ 720

Isadás ze Sparty, s. Foibidův§ 370, 362

Isaflentové, lat. Isaflentés, berb. lid v Mauretánii§ 374+, 375+ 

Isagorás z Athén, prospartský aristokrat, protivník Kleistheneův§ 510, 508, arch. 508

Isagorás z Kallátidy, s. Iatrokleův, významný občan§ 51+

Isagorás, tragický básník§ 133+

Isaios z Athén§ arch. 284
Isaios z Chalkidy, rhétór, s. Diagorův, ž. Isokratův a uč. Démosthenův§ 420, 343 a viz s. v. rhétores (1) 

Isaios Assyrský§ rhétór a sofista§ 100+

Isana§ viz Kaná

Isanthés z Krobidzů, kr.§ 250

Isanthés z Pantikapaia n. Neápole Skythské, o. Argotův, manžele královny Kamasaryé§ 190

Isanór ze Sparty§ efor epón. 430

 

Isara, ř. v Galliích, dn. Isère§ 121, 102, 61 

Isarión z Alexandreie§ Ol. 117+ 

Isarchos z Athén§ arch. 424

Isaura (pl., též sg.), m. ve vých. Pisidii, dn. Bozkır v TR na řece Çarşamba Çayı; po vyvrácení obnoveno v imperiální době v ještě skromnějších rozměrech několik kilometrů opodál přes řeku: Isaura Palaia, Isaura Nea/Nova, pozd. Leontopolis§ 324, 322, 78, 30
Isaurové, Isauriá nebo Isauriké, sv. část Pisidie a národ navazující na Luwijce a další anatolská ethnika s velkou loupežnickou tradicí, hraniční území s Lykáonií a Frygií, dn. Isavriya v TR§ 324, 322, 79, 78, 74, 73, 51, 36, 25, 20, 19, 12, 2-, 6+, 36+, 43+, 52+, 70+, 147+, 260+, 279+, 281+, 307+, 351+, 354+, 355+, 365+, 375+, 376+, 382+       
Po celou dobu trvání říše hovořili Isaurové, vlastním jménem asi Kiérové/Klerové n. Kétové svým jazykem, zřejmě luwijsky. V jakém byli vztahu k Homonadům/Homonům, Lalassům a Kennetům nelze říci. V hellénismu nebyla oblast Tauru nijak velmocemi napadána; viz revoltu roku 324 a její potlačení o dva roky později, ktzeré bylo zřejmě natolik brutální, že na více než dvě staletí byl v regionu od loupeživých luwijských klanů klid.

Po diokleciánovských reformách se stala Isaurie samostatnou provincií v praefektuře Oriéns a dioecési asijské. Ojedinělým vstupem do dějin byla usurpace jistého Trebelliána Augusta, který se za Galliena dal Isaury provolat císařem, všichni ho však měli za obyčejného náčelníka pirátů. Roku 278 n. l. obsadili I. pevnost Kremna, kde se dlouho drželi. Banditismus vydržel I. do konce starého věku a vždy byl hlavním regionálním problémem.

Zeměpisný pojem I. v imperiální době cestoval jv. k moři. Jako provincie již ležela u moře, v západní části Kilikie, v tzv. Kamenité/Drsné, Tráchejské. Prvním východořímským císařem z Isaurie byl velitel gardy Bessa Leonta I., comés domesticórum, s chetitským či luwijským jménem Tarasikodissas n. Traskalissaios, který se přejmenoval na Zénóna (474-491) a oženil se dcerou Leontovou s Vérínou/Béríné Aelií Ariadnou (když ovdověla po Zénónově smrti na dysenterii provdala se za jeho nástupce, kterého sama vybrala, velitele palácové gardy/silentiárioi Anastasia.

Isca Dumnoniórum, osada v Anglii, dn. Exeter v Devonu§ 43+, 47+ 

Isca Silurum, řím. ležení, dn. obec Caerleon (welšsky "tábor legie"), součást Newportu na jihu Walesu§ 99+

Isdigerdés z Persie§ viz Jazdgart

Iseás z Karýneie, tyr.§ 276

Isesi§ viz Džedkare Isesi

Isesianch, s. Džedkareho Isesiho, velekněz v Héliúpoli ze Tetiho III.§ 2414, 2345 

Iset, Iset-§ viz Ísis

Isettahemdžert, Iset Ta-Hemdžert, "Ísis Hemdžertina", manž. Ramessea III., m. Ramessea IV., VI. a VIII.§ 1198, 1156, 1148   

Iset-em-cheb (I.), Iset-am-achbit, Ese-em-chebe, manž. Pinudžema I., dc. Psúsenna I.§ 1075

Isetemcheb (II.), ses. a manž. velekněze Mencheperrea§ 1075

Isetemcheb (III.), manž. Osorkona II.§ 874

Íseum Campense, řec. Ísieion, Íseion, chrám Ísidy a Sarápida na Mártově poli§ 80+, 86+

Isfahán§ viz Tabai

Ischagorás ze Sparty, voj. velitel§ 423

Ischáq, biskup v Arbélách§ 134+

Ischia§ viz Pithékússai nebo Pithékússa

Ischoláos ze Sparty, velitel§ 370

Ischyros z Hímery§ 516 (Ol.)

Isi§ viz Raneferef

Isi§ viz Asi

Isi-Dagán, ensi v Mári§ 2006

Isiai, lat. Isiae, nezn. pevnost/m. v Bruttiu, snad Tisia§ 88

Ísias Filostorgos, tj. Něžná/Přítulná, gen. Ísiady, dc. Ariobarzána I. Kappadockého, manž. Antiocha I., ka v Kommágéně§ 96

Ísiás ze Sparty, gen. Ísia§ efor epón. 410

Ísidóros z Alexandreie§ 1. Ol. 193+, Ol. 197+; 2. neoplatónik, s. Theodotin, b. Ulpiánův, ž. Proklův, uč. Damaskiův, manž. Domny (zemřela při porodu sny Prokla), 320+, 350+; 3. s. Basileidův, gnóstik, 70+; 4. gymnasiarch, 41+   

Ísidóros z Antiocheie, lékař§ viz s. v. lékaři (2)

Ísidóros z Gazy, neoplatónik§ 350+

Ísidóros z Charakény, zeměpisec§ 50

Ísidóros z Marathónu, gymnasiarch na Délu§ 167

Ísidóros z Pergamu§ 1. kynik, popř. skeptik, 54+; 2. stoik a rhétór, současník Ciceronův, není v CSD 

Ísidóros, pirát§ 72

Ísidóros, nauarchos Antiocha Velkého§ 191

Ísidóros, armádní velitel seleukovský§ 149 

 

Ísidóros z Egypta, uprchlý výběrčí daní§ 225 

Ísidóros z Egypta, kněz (Sarápidův?), vůdce búkolů§ 172+ 

Ísidóros z Pélúsia, rhétór a křesť. epistolograf§ 314+

Ísidóros, legionář-křesťan (první, jehož theoforní jméno přesto vycházelo z polytheistické bohyně)§ 251+ 

Ísigenés z Athén§ arch. 124 

Ísigonos, sochař podílející se na zkrášlení "pergamského" oltáře§ 230

Ísigonos z Níkaie, paradoxografos§ 1+

Isich-Dagán, Esich-Dagán z Terqy, amor. dyn.§ 1760

Isin, m. a stát v Babylónii jižně od Babylónu, dn. Išán al-Bahríját§ 3200, 2119, 2096, 2021, 2006, 1993, 1985, 1977, 1975, 1954, 1935, 1896, 1895, 1875, 1866, 1861, 1843, 1838, 1828, 1823, 1814, 1809, 1798, 1787, 1741, 1736, 1626, 1245, 1228, 1159, 1156, 1139, 689, 671, 64+  

Isinda (sg.), m. v Pisidii, dn. asi u vsi Kişla u Korkuteli v TR§ 189

Ísis, bohyně, eg. Eset, Ese, Iset, manž. Osíridova, její chrámy§ 1850, 945, 264, 260, 240, 211, 209, 174, 170, 145, 123, 85, 80, 71, 62, 58, 54, 46, 43, 32, 30, 7-, 1+, 12+, 69+, 80+, 190+, 193+, 227+, 249+, 250+, 350+, 364+ a viz v Bohové a svátky viiii a o Ísidě Nanáji s. v. půda.

Ísis, manž. Thutmosea II., m. Thutmosea III.§ 1512

Ísis, d. Thutmosea III.§ 1482

Ísis, d. Ramessea VI., božská manž. Amunova§ 1156

Isisnofret, Iset-nofret/neferet§ 1. manž. Ramessea II., 1304; 2. d. Ramessea II., manž. Merneptahova, 1304, 1237  

islám, monotheistické náboženství z beduínského prostředí západní Arábie§ 216+ a viz Arabové

Jedno ze tří „zjevených“, kdy jistý anonymní bůh (al-Láh) přikázal začátkem sedmého století n. l. svému prostředníkovi, prorokovi Muhammadovi z kmene Qurajš a klanu Banú Hášim, aby zavedl mezi lidmi jistá nová pravidla; viz pod Arabové a Mesopotamie. 16. července 622 (jul.) emigroval z Mekky do Jathribu/Medíny, kam dorazil 24. září; rok 622 je prvním rokem hidžry/emigrace a vůbec muslimské datovací éry. 11. ledna 630 se vrátil do Makky/Mekky, 6. června 632 zemřel v domě své „nejmilejší“ ženy Áišy/Ájši. Muhammad byl synem Abdalláha ibn Abdalmuttaliba s Áminou bint Wahd (zemřel c. 570 před narozením syna, Ámina zemřela c. roku 577), jejímž otcem byl Wahb ibn Abd Manáf, náčelník Banú Zuhrá, jednoho z dalších klanů Qurajšovců.

Kult se míjel s antickým světem, jehož zbytky přetavené v monotheistické křesťanství na severu Afriky, v Levantě a na řadě dalších míst Středomoří muslimové smetli. Za islámský prvek ve východořímských-byzantských dějinách lze pokládat ikonoklasmus, obrazoborectví (versus ikonodúlismos, vyznávání obrazů, které zvítězilo). Výrazným rysem mohamedánského města jsou muezĭni/muadhĭn vykřikující několikrát za den modlitku z minaretů, věží mešit. Prvním takovým kazatelem prý byl černý propuštěnec, Habešan Bilál.

Nejstarší rukopisy Muhammadova koránu/qur´án („čtení“ od slovesa qara´a, recitovat, číst; al-kitáb, písmo, kniha) obsahují velké množství aramaismů, jejichž nesprávný převod do arabštiny stěžuje porozumění kanonisovaného textu. Vznik koránu totiž velmi úzce souvisel se syro-aramejským prostředím a křesťanskými a židovskými komunitami (qerjána, qirjána, syr. četba).

Nejstarší překlady koránu byly parafrázemi textu (a odborníci tvrdí, že se ani o překlad v pravém slova smyslu nemá cenu pokoušet). Východořímští/byzantští Řekové jakýsi překlad pořídili, ale je znám pouze ze zlomků. První západní překlad (do latiny) byl pořízen roku 1143 ve Španělích na objednávku opata clunijského kláštera Petra Venerabilia několika znalci arabštiny, mezi nimiž byl jakýsi "Saracén" Muhammad.

Latinský přepis koránu byl podkladem pro několik převodů do národních jazyků a roku 1543 byl v Basileji vydán poprvé tiskem. Odtud se odvíjely další vydání renesančních "tureckých biblí".  Součástí rukopisu uloženého v Bibliothèque national de France je první Muhammadovo vyobrazení a karikatura zároveň: červeně malovaný vousatý obličej na rybím těle a tvor je označován jako Mahumeth.

Počátky islámu zůstávají zahaleny tajemstvím a závisí na religiositě badatele, jak daleko si v odhalování troufne jít. Dánská islamistka Patricia Croveová (zemřela roku 2015) s Michalelem Cookem se na základě rozboru nemuslimských pramenů a archeologických nálezů domnívali, že Muhammad nebyl ani zdaleka zvěstovatelem nového náboženství (k tomu viz nejstarší rukopis koránu pod heslem Arabové), ale spíše vůdce arabsko-židovské mesianistické sekty odvolávající se na Abrahamovu milenku Hagar a že islám byl reakcí kmenů na východořímské a perské vpády. Dnešní verse začátků islámu se podle nich zformovala až ke konci 7. století. Muhammadova Mekka nebyla žádným významným obchodním střediskem, ale tehdy nevýznamným městečkem. 
O muslimech a jejich sektách viz také pod Mesopotamie.

•

Čtvrtina z asi 6, 8 miliard lidí se hlásí k islámu. Pouze pětina z nich žije v arabských státech, odkud se rozšířil po Africe a především po Asii. Jeden z pěti muslimů žije v zemi, kde je islám menšinovým kultem (údaje k roku 2001).

Expanse evropských mocností, kolonialismus a bolševická revoluce šíření islámu zastavily. Šíitská protišáhovská revoluce v Íránu (1979) a souběžná válka sunnitských Afghánců proti sovětským okupantům a domácím komunistům probudily v islámském světě silné protizápadní resentimenty.

Rychlý rozklad Sovětského svazu (1991) uvolnil opět prostor pro vyznavače Muhammadova zvěstování ve Střední Asii, jugoslávské války devadesátých let daly na Balkánu za pomoci Spojených států a Západoevropanů vzniknout dvěma státním převážně muslimským útvarům (Bosna, Kosovo), převážně agnostická Albánie bývá vzhledem k předkomunistické minulosti také mezi muslimské země zahrnována.

Od šedesátých let přicházeli do západní Evropy v širším měřítku gastarbeiteři z muslimských zemí. Frankofonní země osadila silná maghribská kolonisace, ve Švýcarsku, Německu a Rakousku se usazují muslimové z bývalé Jugoslávie a z Anatolie. Britské ostrovy se stali cílem pákistánských a indických muslimů.

Ještě v 80. letech si muslimů v Evropě nikdo nevšímal, dokud na sebe islám na sebe v devadesátých letech neupozornil svými konservativně radikálními skupinami. Vahhábité, vyznavači puritánského islámu, takto státní ideologie království saúdských Arabů, exportovali své představy do džihádu s nevěřícími, kam patří rovněž všichni muslimští sektáři včetně šíitů.

Po vyhnání Rusů z Afghánistánu a vyhlášení jedné z vahhábitských skupin kolem saúdského Araba Usámy bin Ládina války Američanům (1998), se dostal islám do středu pozornosti a jeho extrémisté se stali pro západní svět teroristy. Agrese vyvrcholila akcí Svaté úterý 11. září 2001, sebevražedného útoků unesenými linkovými letouny na newyorské věže Světového obchodního střediska a na washingtonský Pentagon, při němž bylo zavražděno na tři tisíce lidí („nine/eleven“).

Egyptský lékař Ajmán az-Zavahirí se připojil k asi patnácti tisícům kajdistů, sunnitským legionářům soustředěných v několika táborech na východu Afghánistánu a na severu Pákistánu. Odtud roku 1998 přišlo oznámení o vzniku „Světové islámské fronty pro džihád proti Židům a křižákům“. Kajdistická fatva povoluje „věřícím“ vraždit americké civilní cíle.

Vedle az-Zavahírího a bin Ládina byli klíčovými účastníky nové „fronty“ Egypťané Mustafá Hamzá (43), Rifáí Táhá (47) a Muhammad Islámbulí (46), bratr Chálida Islámbulího, Sádátova vraha.

Kalifát, velký muslimský sen
O obnovení kalifátu mluvili radikální muslimové dávno před akcemi Usámy bin Ládina. Tvůrce Kajdy měl v záměru sesadit vládce arabských států, kteří kolaborovali se Západem, někde se stát „nástupcem“ Muhammadovým, kalifou.

S myšlenkou lokálních kalifátů nebo alespoň emirátů přišli po 11. září 2001 leadeři všech džihádistických skupin. Nejradikálnější z Čečenů usilovali a usilují o emirát na Kavkazu, uzbečtí legionáři džihádu v Pákistánu bojují za středoasijský emirát, Jordánec Abú Musab az-Zarkáví válčil od roku 2004 v Iráku za obnovu kalifátu, ale mesopotamský (Má bajn an-nahrajn) sunnitský emirát by stačil, podobnědžihádisté v Jemenu a Alžírsku.

V Súdánu, Somálsku a v saharských státech místní kajdisté-wahhábisté budují africký emirát, v malajské oblasti a na ostrovech Jemaah islamiyah (arab. al-Džamáa islámíja, Islámské společenství) pracuje s obratem kalifát, duchovní vůdce sedmdesáti milionů muslimských Nigerijců užívá titulu kalifa ze Sokota. Muslimské bratrstvo původem z Egypta o renesanci jedné veleříše však neusiluje.

Kalifát, chilafa, vznikl se smrtí Muhammadovou roku 632. Způsob nástupnictví rozdělil muslimy na sunnity a šíity. Šíité měli v kalifovi představitele boha na zemi, sunnité proroka. Byl hlavou obce věřících monotheistů, ummy, s titulem „velitele věřících“, amír al-mu´minín, nebo imám al-mu´minín, „vůdce věřících“.

Formálně skončil roku 1924 a od 16. století patřil tureckým Osmanům. Obnovování kalifátu, respektive vyhrožováním, že k tomu dojde, připomíná druhou polovinu devatenáctého století, kdy v Evropě a Americe řádili anarchisté a jejich mnohdy vraždící pumy usilovaly o svržení vlády kapitálu a o stržení mas k boji za sociální svobodu.

Rozdíly mezi hlavními muslimskými směry:

Sunnité důvěřují více státním institucím a legitimním nástupcům Muhammadovým, chalífům. Když nebylo prorokových příbuzných, chalífové byli zprvu voleni. Stejně jako křesťanství má i islám mnoho směrů, které se navzájem často hluboce nesnášejí. Šíité mají své označení ze šíat Alí, Alího strana, podle Mohamedova zetě, kterého prorok určil svým nástupcem a vládcem islámské říše, chalífou. Shromáždění Arabů, na němž Alí chyběl, ale vybralo Abú Bakra. Alí se neprosadil a padl v bitvě, stejně jako později jeho synové.

Šíité od Alího počítají své imámy, duchovní vůdce. Jejich výroky pokládají za stejně směrodatné jako členů Muhammadovy rodiny. To sunnité odmítají. Smrt imámů pokládají šíité za mučednickou a připomínají si je o svátku ášúrá bičováním do krve.

Ve stejný svátek sunnité ("tradiční výklad") vzpomínají na konec povodně. Šíité si myslí, že spasitel, "mahdí", už na Zemi byl, sunnité ho teprve očekávají. Šíité věří, že poslední imám odešel na věčnost, ale že se mezi lidi vrátí, aby nastal poslední soud. Než se tak stane, řídí svět v jeho zastoupení duchovní. Jediným theokratickým šíitským státem je od roku 1979 Islámská republika Írán a velké autonomie užívají jiholibanonsští šíité vedení Hizballáhem, Stranou boží. S myšlenkou božího státu ajatolláha Chomejního ale řada šíitských učenců nesouhlasí, například ani nejvlivnější z iráckých souvěrců Alí as-Sistání.

Šíité vykládají řadu právních norem jinak, například v Íránu povolují i několikadenní dohodnuté manželství, vlastně otevřenou formu prostituce. Šíité věří, že sunnité zfalšovali korán, sami proto neputují do Mekky, ale do Karbaly, kde padl jeden z imámů.

•

Svět evropského islámu 

(vyšlo v časopisu Týden 50/03)

Islám je nejrychleji se šířícím náboženstvím v Evropě. Jeho radikální stoupenci se snaží dostat pod kontrolu souvěrce po celém starém kontinentu.

Podle odhadů z roku 1907 žilo na Zemi 230 milionů mohamedánů a tvořili sedminu všeho lidstva. Po stu letech je to téměř třetina. V Evropě byli vzácností, protože obývali hlavně Balkán. 
V tehdejší mnohem větší evropské části Turecka jich žily více než dva miliony a v zemích, které se právě zbavily či zbavovaly pětisetleté turecké nadvlády, dalších 3,5 milionu (Řecko, Srbsko, Rumunsko a Bulharsko). Dnes v Evropě žije čtyřikrát tolik Muhammadových následovníků, a vyznavače koránu lze potkat dokonce na Islandu a v Grónsku, zatímco počet Evropanů se pouze zdvojnásobil.

Zlomovými okamžiky v přistěhovalectví z mimoevropských zemí do západní Evropy byl rozpad koloniálních říší Británie, Francie, Nizozemí a Belgie ve 40.-60. letech minulého století a poptávka po pracovní síle pro poválečný "hospodářský zázrak" Německa. 
Liberální přístup evropských vlád, doufajících v postupnou asimilaci jinověrců, a vyšší životní standard pro proletářské vrstvy přistěhovalců daly vzniknout v řadě evropských měst silným ghettům, v nichž asimilace nefunguje.

Islámská populace Evropy zůstala z velké části na okraji společnosti. V reakci na nepřizpůsobivost přistěhovalců a nepružné sociální systémy vznikla v 90. letech v řadě zemí západní Evropy relativné úspěšná národovecká hnutí vinící úřady z tolerance vůči imigrantům a domáhající se rovnosti pro všechny obyvatele (Francie, Nizozemí, Belgie, Dánsko, Německo, Rakousko).

Naftoví magnáti z muslimského světa od sedmdesátých let systematicky podporují v Evropě islámské instituce, financují stavby mešit a intelektuálních center, v 90. letech se podíleli na obraně muslimské části Bosny proti Srbům a podporovali Albánce proti srbskému státu. 
Již před osudovým útokem kajdistů proti Spojeným státům 11. září 2001, jak ukazují zjištění policistů a tajných služeb, vzniklo v západní Evropě podhoubí pro islamistické extremisty. Ještě předtím se do Evropy přenášely boje z domovských islámských států.

Francie v polovině devadesátých let čelila vlně bombových útoků alžírské Ozbrojené islámské skupiny (GIA). V Německu identifikují dvanáct islamistických sdružení s více než třemi tisíci členy. Po padesáti letech migrace do Německa je asi ze šestnáct milionů v EU v Německu asi tři miliony. Sedmdesát procent z nich přišlo z Turecka.

V Německu je 2600 islámských modlitebních středisek a dvě stě staveb, které lze pokládat za mešity („místo k položení se“). K tomu má v nejbližší budoucnosti přibýt dalších dvě stě nových.

Z německého území také vzešel první mezinárodní „protisionistický“ teror, byť poněkud jinak formulovaný: při olympijských hrách roku 1972 v Mnichově palestinští Arabové masakrovali jedenáct israelských sportovců.

Podle jisté studie EU to byli právě Arabové, kteří Evropany cíleně zatáhli do blízkovýchodního problému. Na britských ostrovech působilo šestnáct islámských organizací označených za nebezpečné. Roku 2003 tam bylo zadrženo několik severoafrických muslimů v souvislosti s výrobou smrtelně jedovatého ricinu. O dva roky později zaútočili pumovými náložemi na londýnské metro.

Belgický parlament jako první se pokusil o formální opatření proti konkrétnímu exportu zvykového práva z islámských zemí do prostředí západního liberalismu: koncem dubna 2010 jednomyslně schválil zákon zakazující úplné nebo převážné zahalování hlavy ženami (oděvy burqa pocházející z Afghánistánu a arabský niqáb se škvírou pro oči).

Podle švýcarského referenda z koncem roku 2009 se nesmějí v zemi alpských konfederovaných stavět mešity. V Německu naopak v zemských volbách v květnu 2010 v Severním Porýní-Západní Falci (NRW) nastoupila první turecká etnická partaj Spojenectví pro inovaci a spravedlnost (BIG) s plakátovaným motivem "spojovat místo rozdělovat". 
Všeobecně platí, že náboženské svobody, jakých užívají muslimští přistěhovalci v Evropě, neplatí pro vyzvavače křesťanského monotheismu v převážně muslimských zemích. Koptové, kteří možná tvoří pětinu egyptské populace, jsou v zemi na Nilu pronásledováni, do Saúdské Arábie je mimo jiné zakázán dovoz bible a na veřejnosti nelze nosit znamení kříže. 

Celkový počet muslimů (odhady 2000): 1,9 miliardy
Asie: 1 022 692 000
Afrika: 426 282 000
Čína: 133 100 545
Japonsko: 1 254 497
USA: 9 992 860

Islám je nejrychleji se šířícím náboženstvím
Počet vyznavačů islámu v Evropě roste nejen díky tradičně vysoké porodnosti, ale především v důsledku migrace. Nejmasivnější příliv muslimů Evropa zaznamenala v posledním desetiletí minulého tisíciletí. Průměrný roční přírůstek muslimů na celém světě je 6,4 procenta, zatímco křesťané přibývají o 1,46 procenta za rok.

Jak vzrostla populace muslimů na jednotlivých kontinentech v posledním desetileté dvacátého století:
Austrálie 257,01 %
Evropa 142,35 %
Sev. Amerika 25,00 %
Asie 12,57 %
Jižní Amerika 4,73 %
Afrika 2,15 %
zdroj: World Christian Database 2003, data z roku 2000, www. islamicweb.com

•

Islámský stát (v Iráku a Syrii, arab. ad-Daula al-islámija (fí al-Iráq wa aš-Šám)/Daiš, angl. ISIS, organisace radikálně konservativních sunnitů brutálně usilujících o obnovu chalífátu (v letech 2014-2019 existoval na území sv. SYR a sz. IRQ s teroristickými buňkami po celém muslimském světě§ 32+ 

Island, o. v severním Atlantiku, srov. pod "objevy". První osídlení vikingy je z roku 874 n. l., ale první doklady o lidské přítomnosti jsou ze století třetího. U Bragdavelliru na východě ostrova byly nalezeny na různých místech tři měděné mince císařů Aureliána (270-275), Proba (276-282) a Diocletiána (284-305). Je však pravděpodobné, že se na odlehlý nehostinný ostrov dostaly až po staletích s vikingy.

Ismaél, s. Fiabího n. Fabího, hebr. Jišmá'él ben Fiabí, velekněz v Jerúsalému§ 57+, 58+ 

Ismaros§ viz Maróneia
Isméniás z Théb, též Hisméniás§ 1. přijal úplatek od Krále, 395, 383; 2. vyslanec, s. č. 1? 368; 3. vyhlášený flétnista, 339; 4. poslední boiótarchos, 172, 171

Isodémos ze Sikyónu, tyr.§ 648, 595, 560 

Isodiké z Athén, d. Euryptolemova, vnuka Megakleova, manž. Kimóna III.§ 451

Isokratés z Apollónie, rhétór§ 353

Isokratés z Athén§ 1. 510, 456, 450, 436, 420, 411, 408, 404, 399, 390, 384, 380, 378, 377, 373, 369, 366, 359, 357, 356, 353, 352, 350, 346, 344, 339, 338-, 39+, z ath. dému Erchiá, s. Theodórův, adopt. o. Afareův, rhétór a politický myslitel; 2. arch. 201
Isokratés Kritikos z Láodikeie Syrské, rhétór a vůdce protiřímských bouří§ 163, 160

Isomachos z Krotónu§ 508 (Ol.), 504 (Ol.)

isonomi᧠viz pod héróové§ 522

isopolíteiá, smlouva o rovných právech občanů dvou států, nikoli tedy sympolíteia, spojení států§ 343, 300, 240, 229, 228, 220, 204, 155, 153, 111 

Isos z Heliké§ viz Is[...] zde výše

isotelés, isoteleia§ viz pod Athény, občanství

Isotímidés z Athén, navrhovatel zákon§ 415

Ispumezá nebo Ispubarzá či Isbuparzá z Parthie (?), ka., ses. a manž. Oróda I. (n. Sinatrukova?)§ 81

Isqi-Mari/Lamgi-Mari, k. v Mari§ 2500

Israél (řec.), hebr. Jisrá´él, č. Izrael, „Bojovník boží“, pův. druhé jméno Jákobovo, ass. Bít Chumrí, Chumríja. Po rozdělení židovského státu (pokud vůbec někdy jeden židovský stát existoval) severní, úrodnější, lidnatější (srov. rok 738, 722) a celkově bohatší židovský státní útvar se sídlem v Šomerónu/Samareia, který se na rozdíl od jižní, suché a chudší Iúdy s Jerúsalémem nikdy neupnul k ryzímu monotheismu. Obyvatelstvo bylo výrazněji pomíšené a multikulturní. Viz Samareia a Iúdaia, o novověkém Israeli viz pod Iúdaioi, kde též odkazy.

Issa, ost. a m. před Dalmácií, dn. Vis, obyvatelé Issajové/Issaioi, lat. Issensés, Issaeí§ 387, 230, 229, 199, 172, 170, 167, 158, 56, 49, 47-, 20+, 42+ 

Podle dějepisce a zeměpisce Agatharchida z Knidu z doby Ptolemaia Filométora víno z Issy patřilo mezi nejlepší v hellénském světě.

Issachar§ viz Jisáschár

Issédonové, altajští Skythové, snad čín. Wu-sun§ viz tam

Issorion, pevnost v Lakónice§ 370

Issos, m. ve vých. Kilikii, chet. Isija, dn. Kinet Höyük u Iskendurunu§ 362, 355, 335, 333, 325, 190-, 194+  
Bojovalo se u říčky Pinaros, dn. buď Payas n. Deli Çay. Po Alexandrovi tu mj. tábořil v září roku 51 M. Tullius Ciceró ve válce s Parthy a jejich spojenci. Druhou bitvu na pláni u zálivu zde vybojovali roku 194 n. l. C. Pescennius Niger Iústus a L. Septimius Sevérus.

Issyk-kul, jezero ve Střední Asii§ 177

Istachr, Estakr, sídelní m. s chrámem Anahíty v Persii u Persepole§ 141, 208+, 224+  

Istanbul§ viz Býzantion

Istolatios z Turdetánie, kníže§ 236

isthmia, hry (pl., viz tam); vítězové jednotlivých disciplin dostávali věnec z snítků pínie§ 776, 585, 583, 487, 391, 339, 296, 249, 230, 229, 146, 68-, 66+ 

isthmiadzó, navštívit isthmie, "isthmovat, úžinatět, šíjovat", odtud: nebýt zdravý, churavět; podle toho, že v době her se zde přenášely choroby

Isthmó z Théry, dc. Argeje, zakladatelky nadace§ 200

Isthmos, „šíje“§ 1. na Thráckém Chersonésu, 560; 2. část Chalkidiky, 750; 3. Korinthský: 1266, 1200, 1104, 628, 481, 455, 480, 426, 412, 403, 393, 391, 315, 308, 303 - 301, 228, 224, 220, 196, 172, 150, 146, 112, 103, 86, 69, 48, 31-, 253+  
Isthmos Korinthský, průplav napříč: kanál chtěli prokopat Periandros, Alexandros Veliký (jediný svůj záměr, který nestačil zahájit), Démétrios I. Poliorketés, C. Iulius Caesar, C. Iulius Caesar vulgo Caligula a Neró (osobně kopl motykou a odnesl první košík hlíny, viz rok 67+: rituál prvního kopnutí žije dodnes). Neronovu stavebnictví věnoval dialog Lúkiános ze Samosat. Prokopáván od roku 1881 a roku 1893 byly několikrát zahájené práce dokončeny: délka kanálu je 6,34 km, šířka u hladiny 23 m a hloubka vody 8 m. 

Knidští prokopávali svůj isthmos, ale dokončit práce jim zakázala Pýthie (doba nezn.). Kypselos I. dal mezi obcemi Kenchreiai a Léchaion postavit průvlak pro lodě přes Isthmos, diolkos, aby nemusely obeplouvat Peloponnésos. Viz také zdi, o Xerxově průplavu pod horou Athós viz rok 483. 

Istóné, h. na Korkýře§ 427, 425

Istriá, Istrie, Istrové, lat. též Histria, Histrové, země a ill. kmen v dn. Slovinsku a Chorvatsku; v době císařské patřila k Itálii (dn. hl. m. Slovinska Ljubljana je původním sídlem Istrů jménem Emona)§ 221, 181, 178, 177, 171 - 170, 7-, 69+ 

Istrié, Istriá, Histriá/Histrié, Istros, m. či polichnion/městečko v Thrákii, pozd. Dákii n. Skýthii sev. od Tomis, dn. Istria v RO§ 675, 657, 440, 313, 280, 200, 183, 181, 150, 72, 61, 10-, 12+, 102+, 238+, 326+, 354+   

Istros z Kallátidy (?), historik§ viz s. v. dějepisci (1)

Istros, lat. Ister či Hister, ř., Dunaj na dolním toku, jinak Dánúbios, lat. Dánuvius§ před 6000, 5999, 5200, 2400, 2300, 1800, 775, 657, 650, 583, 512, 429, 342, 335, 325, 292, 250, 194, 184, 179, 176, 172, 168, 135, 113, 92, 86, 75, 74, 72, 64, 61, 50, 45, 34, 29, 19, 15, 14, 13, 11, 10, 6, 2 - 1-, 3+, 7+, 12+, 15+, 17+, 18+, 45+, 46+, 50+, 69+, 75+, 81+, 85 až 87+, 92+, 101+, 105+, 106+, 117+, 145+, 166+, 167+, 169+, 170+, 173+, 175+, 179+, 183+, 193+, 213+, 214+, 233+, 125+, 236+, 238+, 245+, 248+, 250+, 251+, 254+, 268 až 270+, 272+, 273+, 278+, 283+, 289+, 292+, 299+, 303+, 307+, 321+, 323+, 328+, 332+, 336+, 337+, 339+, 350+, 356 - 358+, 361+, 367 až 369+, 371+, 373+ až 376+, 378+, 379+, 381 až 383+, 385+, 392+           

Istros (kelt., srov. např. Isara, podle jiných slovo thrácké) bylo pro Hellény jméno dolní části toku Dunaje, jménem Dánúbios byl označován horní tok řeky, kelt. dunja, duná je snad ve Vídeň/Wien, "lesní potok". U pramenů Istru stávalo keltské město Pyréné, jak praví Hérodotos, asi lokalita Heuneburg u Hundersingenu u Siegmaringenu ve Württembergu, srov. rok 583. 

Isu (osob. jméno), k. Osmé eg. dyn.§ 2160

Isurium Brigantum, dn. Aldborough v Yorku§ 74+

Išar-Damu z Ebly, k., s. Irkab-Damua s Dusigou, b. Iti-Múty, manž. Tabu-Damuy§ 2500

Išar-Lim, Chammurapiho starosta Sippar§ 1787

Išar-Lim z Terqy, amor. dyn.§ 1760

Išar-rámášu, "Je v pořádku, mějte ho rádi!", ensi v Ešnunně§ 2028, 1977, 1942  

Íš-Ba'al z Israéle, k., též Esba'al/Ešba'al, bibl. jménem Íš-bošeth, řec. Iebosthe, lat. Hisboseth§ 1015

Išbagan§ viz Iškibal z Přímoří   

Išbi-Erra z (?) Mári, "Erra se nasytil", dyn. v Isinu§ 3200, 2119, 2028, 2021, 2006, 1993, 1985, 1895      

Íš-bošeth§ viz Íš-Ba'al

Išchu-Addu, Iški-Adad z Qatny, k.§ 1815, 1793 

Išim-Šulgi, m. a správní oblast na Dijále polohy nezn.§ 2119

Iškallu z Tabal, k.§ 675

Iškibal z Přímoří, též Išbagan, k.§ 1664, 1649

Iškun-Dagán z Akkadu, písař a pověřenec Šarkališarrího pro Gutium§ 2255

Iškun Šamaš, pevnost nezn. polohy, asi v Sumeru§ 1823

Iškun Nergal, pevnost nezn. polohy, asi v Sumeru§ 1823

Iškur, sum.§ Adad

Iškuzáj, Iškuzája, ass.§ viz Skythové

Išma'el z Iúdy, protibabylónský povstalec§ 587

Išme-Dagán, akk. místodržitel v Mari§ 2490 

Išme-Dagán z Isinu, k.§ 2021, 1977, 1954, 1942, 1935, 1933   

Išme-Dagán I., s. Šamší-Adada I., b. Jasmach-Adada, k. Assyřanů§ 1815, 1797, 1782, 1779, 1764, 1762, 1742, 1736, 1477     

Išme-Dagán II. z Aššuru, k,§ 1600, 1555, 1533 

Išme-karab, bohyně v Súsách§ 1730

Išme-Šamaš, k. v Kiši§ 2420, 2346 

Išmech-bala, Išme-bali z Nérebtum, dyn.§ 1993

Išni-karabat/Išni-karab-chuchun, s. Kutir-Nachchunta III.§ 1159 

Išpabára z Ellipi, k., s. Dalty§ 714, 702

Išpakáj, Išpakája, řec. Aspakos ze Skythie/Asguzája, Ašguzája, k. (jméno od ír. spaka/pes?)§ 673

Išpilipria, horské m. v Chabchu§ 882

Išpuini z Urartu, k., ass. Ušpina§ úvodem, 825, 818, 806  

Išputachšu z Kizzuwatny, k.§ 1550, 1525

Išqigulú, Išquigulu, země n. lid, buď na severu dn. ARM u Gjumri, nebo urart. jméno Kimmeriů, popř. Skythů§ 775

Ištaparija z Chattuše, ses. Chuzzíji I., manž. Telepinova§ 1525

Ištar, babylónsko-assyrská bohyně lásky, sum. Inanna, churrit. Šawuška, Šaušga; srov. pod Atargatis§ 3200, 2600, 2500, 2490, 2400, 2371, 2316, 2292, 2144, 2119, 1977, 1933, 1915, 1895, 1850, 1815, 1727, 1491, 1410, 1382, 1337, 1300, 1275, 1270, 1180, 1134, 1057, 761, 674, 642, 526  
Vyslovováno v éře sargonské jako Aštar, v době raněstarobab. a Ur III jako Eštar. Zbytky tzv. Ištařiny brány, součásti cihlových hradeb Babylónu postavených za Nabû-kudurrí-usura ii., byly Robertem Koldeweyem, který v letech 1899-1917 vykopával Babylón, poslány v osmi stech bednách do Berlína. Zlomky 811 glasurovaných cihel byly poskládány a ošetřeny v první restaurátorské dílně světa Friedrichem Rathgenem a v letech 1928-1930 sestaveny ve Státních berlínských musejích. Větší část jedné ze dvou bran však je moderní podoba. 

Ištar-chundu, ass.§ viz Šutruk-nachchunte II.

Ištar-mutí, k. v Kiši§ 2420, 2346 

Ištaran, Ištarán, psáno (d)ka.di, bůh Déru, manž. Šarrat Déri/"Královny Déru", s chrámem Edim-gal-kalamma§ 2600, 2450, 1977, 1933, 1245    

Ištarán-asû z Malgia, o. Takil-ilissua/Muttakkil-ilissu§ 1797       

Ištarnandi§ viz Šutruk-Nachchunte z Chidalu

Ištumegu, bab.§ viz Astyagés

Ištup-Ištar z Mari, k.§ 2500

Ištup-ilum, Ištup-El, dyn. v Mari§ 2490

Išu-Il z Akšaku, k.§ 2490, 2420

Išuwa, země na horním Eufrátu západně od Alše, pozd. jako Enzi, Anziténé část Sófény§ 1460, 1420, 1370, 1360, 1288 s viz s. v. Anziténé     

 

Ita, princezna z Dvanácté dyn., d. asi Amenemheta II. n. III.; shodná s Itaweret/Ita-weret, "Starší"?, jednou z žen Senwosreta II.§ 1928, 1895 

 

Ita-Ilum z Dilbatu, dyn.§ 2292 

 

Itabalchum, Itabalu, churritský stát z turucké konfederace v Zágrosu§ 1815

Itabyrion§ viz Tabor 

 

Itakajt z Egypta, princezna, asi d. Senwosreta I. a Neferou, ses. Amenemheta II.§ 1962 

 

Itakajt (II.), d. Senwosreta II., manž. b. Senwosreta III.§ 1895, 1878 

 

Ítala, Itala§ viz pod Septuáginta

 

Italia i Ítalia (lat.), Ítaliá (řec.), od starého řec. či lokálního označení pro býka bós-ítalos/lat. bovés-ítaloi, č. Itálie, Italikové, pass.§ před 6000, 5999, 5600, 5000, 3500, 1600, 1500, 1455, 1250, 1193, 1184, 1180, 1100, 1051, 1035, 849, 775, 773, 754, 753, 730, 700, 683, 650, 600, 588, 556, 514, 454, 431, 422, 420, 410, 393, 390 - 387, 383, 357, 356, 343, 338, 336, 334, 333, 330, 325, 324, 318, 315, 303, 300, 299, 288, 283, 281, 275, 274, 270, 252, 232, 230, 222, 218 - 203, 198, 197, 194, 190, 188, 167, 125, 91 - 88, 83, 78, 77, 72, 70, 66, 64, 62, 6+ jako správní jednotka: 238+, 252+, 253+, 255+, 258 až 262+, 268+, 270+, 271+, 281+, 284+, 306+, 312+, 313+, 332+, 336+, 337 až 338+, 340+, 341+, 351+, 353+, 357+, 363+, 364+, 367+, 370+, 375+, 383+, 384+, 387+, 389+, 392+       

Bývala také zvána Hesperií, Zemí na západu, srov. pod Ibérií; Hellénové Velké Hellady Ítaliótai/Ítaliótové, federace jihoitalských hellénských městských států, koinon tón Ítaliótón; srov. též ostatní Italiky, staří obyvatelé poloostrova, hlavně její jižní části.

Poprvé se jméno Í. dostalo do názvu státního útvaru roku 393 (Helléni), podruhé roku 281 (Tarenťané s jihoitalskými barbary), potřetí roku 91 (římští spojenci). Další státní útvar s (italským) označením Italia vznikl až roku 1860 n. l.

Národy a jazyky starověké Itálie: Původ jména ITALIA, čti řec. Ítaliá nebo lat. Ítalia, zřejmě začíná u starého řeckého n. lokálního označení pro býka, ítalos (srov. latinské vitulus, tele). Někteří mýthografové hovoří o králi Ítalovi, který byl synem héróa Télegona s Penelópou, svou nevlastní matkou; Télegonos byl synem Odyssea s Kirké a když se po čase vydal hledat svého otce, v boji ho nešťastnou náhodou zabil a vzal si jeho ženu Penelópé, tvrdí západohellénská verse mýthů o osudech bojovníků pod Troiou.

Ítalos však býval ve starém věku vydáván též za syna krále Sikulů v době, kdy ještě žili na jihu poloostrova, nebo že prý byl králem v Oinótrii, což bylo původní označení pro pozdější Bruttium a Lúkánii, nejjižnější část Apenninského poloostrova a království, jehož asi předhellénští obyvatelé kdysi migrovali z Arkadie na Západ; jméno měli po Oinótrovi, jednoho s pěti desítek synů Lykáonových, syna Pelasgova, vládce Arkadie, srov. tam a pod Pelasgové. Stalo se tak prý sedmnáct generací před trojskou válkou, tedy c. 1678 (při generaci o 25 letech), nebo c. 1703 (generace po třiceti letech). Jeho bratr Peukestés se s jinou skupinou Arkadů usadil opodál na jihu Itálie, v pozdější Ápúlii. Oinótrové, viz s. v., byli od pobřeží vypuzováni od 8. st. hellénskými kolonisty a ve vnitrozemí podlehli Oskům a Lukánům, s nimiž se asimilovali. Součástí Oinótrů nebo jejich sousedy či od nich odtržení byli Chónové nazvaní podle m. Chóné n. Chónié, které u pozdějšího Krotónu s Petélií založil údajně Filoktétés, Hérákleův syn. Viz též rok 1184. 

Básníci, především hellénští, říkávali Itálii Hesperiá, „Západ“, Oinótriá (srov. výše), nebo Ausoniá podle snad staršího jména Aurunků v jižním Latiu a na severu Kampánie, kteří ale dříve sídlili i v Ápúlii, starším jménem Opikové. Nejstarším jménem země před příchodem Pelasgů bylo Sáturnia/řec. Sátorniá. Název Ítalie používali původně pouze Hellénové pro označení nejjižnější části poloostrova, pro kraje, kde na pobřeží zakládali od 8. století své osady (tzn. kontinentální část, tedy bez Sicilie, Velké Hellady/Megalé Hellas, Magna Graecia). Podle jedné tradice byl Ítalos králem Oinótrů, které proměnil z pastevců v zemědělce a mimo jiné je naučil syssítií. 

V republikánském období římských dějin byla za Itálii považována pouze střední a jižní část poloostrova, tedy země na jih od linie říčky Rubicó (řec. Rubikón; na hranicích mezi Umbrií a Cispadánskou Gallií a kraji severně od dnešního Rimini) a od severních hranic Etrúrie (hřbety severního Ápennínu). Římané neznali žádnou ideologii "sjednocování Itálie" v moderních hranicích a velké části severu poloostrova se zmocnili až dlouho po expansi do východního Středomoří a po likvidaci konkurence v západní jeho části.

Alpy, Ligurie, celé v podstatě keltské Popádí (Gallia Cisalpina, tj. Gallia Trans- a Cispadana), Venetie a Istrie se staly integrální součástí římské Itálie až v posledním století př. n. l., resp. až z doby Augustovy: roku 42 bylo k Itálii připojeno Popádí a roku 7 byla celá Itálie rozdělena do 11 správních krajů, oblastí, regiones, i když jich historicky bylo 14 (obdobně bylo Město Řím tehdy rozděleno na 14 obvodů).

Těmito kraji byly: 1. Latium a Kampánie, 2. Ápúlie s Kalabrií, 3. Bruttium a Lúkánie, 4. Samnium, 5. Pícénum, 6. Umbrie, 7. Etrúrie, 8. Aemilie (dřívější Předpádská Gallie, Gallia Cispadána, kraj na jih od Pádu; název podle rodu Aemiliů, který se o pořímštění tohoto keltského kraje zasloužil nejvíce, neboť patřil do jeho klientély - M. Aemilius Lepidus a M. Aemilius Scaurus např. stavěli a opravovali Aemilijskou silnici, via Aemilia, prodloužení Fláminínské z Arimina do Bonónie), 9. Ligurie, 10. Venetie s Istrií (Histria) a 11. Zapádská Gallie (Gallia Transpadána), dnešní Lombardie.

K větší změně pak došlo až za Diocletiána a Constantína, kteří říši rozdělil na dvanáct administrativních praefektur a jedna z nich se jmenovala italská (praefectura Italiae) a dělila se na tři dioecese (řec. dioikésis, lat. dioecésis) Italia, Illyricum a Africa. Do dioecésis Ítaliae patřily ještě ostrovy Korsika, Sardinie, Sicilie a v Alpách Raetie (Tyroly a část východního Švýcarska; srov. stoletý spor Rakouska s italským státem o Jižní Tyroly).

Pro účely fiskální byl Apenninský poloostrov rozdělen na oblast severně od linie etrúské Pisae - pícénská Ancóna (Ítalia annonária) odvádějící daně do Mediólána, kde sídlil císařský dvůr, a na oblast jižně od uvedené linie (Ítalia urbicária), která odváděla daně do Říma.

Apenninský poloostrov byl co do ethnického složení obyvatelstva velmi pestrý a také lidnatý. Na severu, jižně od Pádu, žili Ligurové, jejichž původ býval a bývá spojován s Kelty či Ibéry, nebo jsou označováni za zbytek autochthonního obyvatelstva. Venetové (od nich dn. Benátky) bývali označováni za kmen thrácký a východně od nich žijící Histrové, Istrové, patřili do velké rodiny illyrských kmenů. S postupným příchodem Keltů (lat. Gallů) do severních částí Itálie od 6. a 5. století se všechny tři národní skupiny pokeltšťovali.

Jižně od Apenninského pohoří až po Latium se od 10. století v několika vlnách usidlovali Etruskové, kteří do Itálie přišli pravděpodobně z maloasijské Lydie. Jejich východními a jižními sousedy byli Umbrové, Latínové a sabellské kmeny, k nimž se vedle Sabínů-Sabellů počítali ještě Marrucínové, Paelignové, Mársové, Aequové, Hernikové (oba kmenové svazy obývaly spolu s Latíny a Aurunky Latium), Vestíniové, Pícéni (Pícéni a Praetuttiové) a silní Samnité, k nimž se počítali také Lúkánové a Bruttiové na jihu poloostrova, ve vlastním Samniu pak Frentánové, Sentrové, Hirpínové a Caudínové. Na území Kampánie po splynutí místních Osků s pronikajícími Samnity vznikl národ Kampánů zdevastovaný později Římany.

Ápúlii a starověkou Kalabrii obývali Messápiové, Sallentinové, Daunové, Poediculové (či Peuketiové) a Iápygové, vše zřejmě kmenové svazy illyrské, které se někdy v historické době přeplavily přes Jaderské moře.

Posledními příchozími do Itálie byli kolonisté z mateřské Hellady na jihu poloostrova. Na rozdíl od celého západního Středomoří se na území Itálie (a pobřeží Gallie) nikdy neuchytila foinícká kolonisace ani jiný semitský jazykový prvek.

Všem těmto kmenům, kmenovým svazům (či národům a nárůdkům) střední a jižní Itálie se v moderní terminologii říká Italikové (slovem Ítaliótai, Italióti, se kdysi ale nazývali italští Hellénové a měli dokonce svou federaci, viz zde výše).

Latinové podle domácí tradice prý vznikli spojením domácích Aboriginů, kterým v době, kdy do země údajně přišel Aineiás (lat. Aenéás) Trojský, kraloval jistý Latínus a Rutulů, kterým vládl Turnus. Aineiás znepřátelené kmeny spojil v jeden a dal mu podle padlého ve válce jméno Latínové (Latíní). Aineiás pak podle údajů tradičních starých chronografů zemřel roku 1181, tři roky po zničení jeho rodného Ília, viz tam.

Jazykově patřila celá Itálie s výjimkou Etrusků do indoevropské rodiny. Vedle illyrské a keltské větve jazyky tvořily ještě větve latinsko-faliskou (podle poetruštělých Falisků na jihu Etrúrie v sousedství Latia, hlavním městem Falerií) a osko-umberskou. Latinští Římané svým jazykovým příbuzným ale nerozuměli a úměrně svým vojenským úspěchům ani nepotřebovali: v průběhu 2. a 1. století se latina stala jazykem celé Itálie a všechny ostatní jen lokálními, což byl osud i etruštiny.

 

Ítalica§ 1. viz Corfínium; 2. kolonie v Baetice, dn. ruiny u Santiponce při Seville, 206, 146, 143, 75-, 76+, 98+, 112+, 177+    

Ítalicus Cheruský, s. Fláva, synovec Armíniův, asi adoptován do klanu Baebiů Italiků; rodné jméno Germánovo neznáme§ 16+, 47+, 89+   

Ítalicus Quádský, s. Vangiónův, k.§ 69+ 

Ítalion, pevnost u Longónu, neznámé lokality§ 244

Ítalos, mýth. k., s. Odyssea s Kirkou a viz další možnosti, manž. Élektry, dc. Latínovy§ 753, 534

 

Itamanés či Itamenés z Persie, hodnostář§ 427

 

It’ámar ze Sáby, k.§ 720, 715

 

Itanos, m. na vých. Krétě§ 631, 266, 209, 145

 

Itasadum, Iltasadum z Kiše, k.§ 3200 

 

Itaweret, Ita-weret§ viz Ita 

 

Iterpíša z Isinu, I-te-er-pi-ša, "Jeho ústa/slovo má váhu", k.§ 2021, 1838 

 

Itet, manž. Nefermaata (I.), m. patnácti dětí§ 2613 

 

Iteti§ viz Iti 

 

Ithacius, biskup v Ossonobě§ 375+ 

 

Ithagenés ze Samu, o. Melissův§ 441

 

Ithaké§ viz Eiréné 

 

Ithaké, Ithaka, o. u západního pobřeží Kefalonie§ 299, 221  
V klasickém období a v hellénismu téměř nezmiňována. Mykénské sídliště, bájné království reka Odyssea. Roku 2010 oznámeno, že archeologové z university v Ióannině odkryli "palác" o třech místnostech se schodištěm vysekaným ve skále a keramikou z asi 8. století, doby Homérovy. Vědci přišli z domněnkou, že jde o Odysseovo sídlo, což bylo okamžitě všeobecně zavrhnuto.
Již předtím byla vyslovena domněnka, že ithacké království neleželo na Ithace, ale na kefalénském poloostrově Paliki, který býval ostrůvkem se starověkým městem Palé (Brit Robert Bittlestone, 2005). 

 

Ithamitrés z Persie, vojevůdce§ 479

 

Itchi-Tešup z Arrapchy, s. Kipi-Tešupa, k.§ 1366 

 

Iti, též Teti, Iteti n. Atoti, řec. Athóthis, k. První eg. dynastie§ 3174, 3127 a viz Džer

 

Iti (trůnní jméno), k. Osmé dyn.§ 2160 

 

Iti-Mút z Ebly, d. Irkab-Damua s Dusigou§ 2500 

 

Ititi, ass. šejk, s. Inin-Labby§ 2400 

 

Ithómé, h. v Messénii, opevněné sídlo§ 728, 724, 667, 464, 460, 370, 315, 215

 

Itilu, Atil, centrum Chazarů v Povolží§ 198+ 

 

itineráře, itinerária§ viz cestování

 

Itinerárium burdigalense, nezn. autora§ 333+ 

 

Itinerárium Égeriae, Aegeriae, Aetheriae§ 333+ 

 

Itius portus či Iccius, neznámé polohy§ 55, 54 a viz pod Morinové

 

Itoku, jap. mýthický císař§ 585, 447

 

Itónos, m. ve Fthíótidě§ 293

 

Itti z Allabrie, k.§ 715

 

Itti-ilí, ass. velitel Nippuru§ 623

 

Itti-ilí-níbi z Přímoří, "Jméno (přišlo) s mým bohem", k.§ 1700, 1690 

 

Itti-Marduk-balátu z Babylónu, ministr-rádce Kadašman-Enlila II. a jeho nástupce§ 1284, 1275 

 

Itti-Marduk-balátu I., k. v Babylónu; možné též I.-M.-šumáti§ 1139 

 

Itti-Marduk-balátu II., k. v Babylónu§ 1099 

 

Itti-Marduk-balátu, o. bab. guvernéra Kadašman-Buriaše§ 1077  

 

Itti-Marduk-balátu, o. (?) Adad-apal-iddiny§ 1068 

 

Itti-Marduk-balátu z Babylónu, velmož, dvořan/ministr Hyspaosinův, s. Iddin-Béla, o. Bél-achché-usura a Nabû-mušétiq-urrí§ 127

 

Itti-Sîn§ viz Iddin-Sîn ze Simurru 

 

Itti-Šamaš-balátu, rab kári, vedoucí obchodního zastoupení v Áradu§ 677

 

Ittiu§ viz Džet 

 

Ittoba’al, Itto-Ba’al I., k. v Sídónu a Tyru, hebr. Et-Ba'al, Eth-Ba'al, ass. Tuba'il, Tuba'alu, řec. Ithóbalos§ 887, 876, 856, 842   

Ittoba‘al II., k. v Sídónu/Tyru§ 820, 701, 678 

Ittoba‘al III., k. v Sídónu/Tyru§ 573, 570, 565

Ittoba'al IV., k. v Tyru§ 531

Ittoba'al z Byblu, s. Chíráma I.§ 975, 950 

 

Itu§ viz Idu

Itû, Ittû§ viz Tuttul 

 

Ituccí, Itucí, řec. Ityké, Itykké, m. v Baetice nezn. polohy§ 143 - 141

 

Itúraioi, Itúraiové, Itúraia, aramaisovaný arabský nárůdek a země sídlící od Dekapole až k Eufrátu, na několik desetiletí regionální hráč mezi Damaškem a Galilejským jezerem§ 332, 135, 103, 85, 84, 63, 40, 36, 32, 30, 23, 20-, 6+, 34+, 38+, 41+, 48+, 49+, 66+, 70+

Elity Itúraiů se plně hellénisovaly, též jejich mincovní ražba, datace byla seleukovská. Žili v tetrarchiích, z nichž největší měla středisko v Chalkidě pod Libanem, odkud ovládali údolí Massyás/Marsyás neboli Biqá' s Héliopolí, další sídlila v Abile/Abile Lýsaniú, dn. Súq Wádí Barada v SYR, Hérákleia, pozd. Arké, lat. Arca, dn. 'Arqá/Tell 'Arqá, a poslední v okolí Galilejského jezera, kterou pohltilo hasmónajské království za Aristobúla I.  

 

Itúríja, místokrál Šulgiho v Ešnunně§ 2078, 2028 

 

Itúr-ilum, urský ensi/guvernér v Babylónu, o. Aršiaha, Abby a Puzur-Tutua§ 2096

 

Itúr-Mér, bůh v Mári§ 1815 

 

Itúr-Šamaš z Kisurry, amor. dyn., s. Iddin-Ilumy§ 2006 

 

Itúr-šarrum z Dinikta, dyn.§ 1993 

 

Ityké§ 1. viz Utica; 2. viz Itucci

Itys z Daulidy, s. Téreův a Proknin§ 1555 

 

Itzcoatl, vůdce Azteků§ 1800