***********************************************************
151. 
Ol. 232,3

462 SE
398 AE
Ailios Kallikratés | neznámý
a. u. c. 904
Sex. Quintilius Condianus a Sex. Quintilius Valerius Maximus

coss. suff.: M. Cominius Secundus a L. Attidius Cornelianus

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic zaznamenáno. Rhétór Márkellos z Pergama byl někdy v této době autorem titulu Adriános é peri basileiás/Hadrianus čili o panování. Márkellos ze Sidy/lat. Marcellus, autor rozsáhlého a současníky váženého lékařského pojednání v hexametrech o 42 knihách; zachovaly se zlomky. O důkladnosti lékařovy práce svědčí i to, že do ní zahrnul pojednání o vlkodlacích/lykanthrópoi. Jeho mladším součásníkem mohl být Hérákleitos z Rhodiápole v Lykii/u dn. Kumuluca v TR, básník, epikúrik a lékař, kněz Asklépiův a Hygieie. 

Euergetem jeho vlasti byl v téže době její rodák, magnát Opramoás. Velekněz spolkového panovnického kultu se podílel po císařově boku na obnově měst a chrámů po zemětřesení roku 139. Roku 152/153 odstartovaly vedle rhodiápolských asklépiejí a serápiejí apollónejí díky němu slavnosti v Létóu spojené s rozličnými hrami létóa tráiáneia hadriáneia antóneia. Lykové kromě toho v Létóu pořádali hry rhómaia létóa, později sevéreia antóneia (geteia). 

Geógrafické hexametry Oikúmenés periégésis/Světový zeměpis složil Dionýsios z Alexandreie zvaný Periégétés. Veršům se dostalo latinských překladů/Descriptio orbis terrae a do novověku byly užívány jako školní text. O ptactvu a jeho lovu složil v hexametrech báseň Ixeutika jiný Dionýsios a za Caracally jistý Oppiános z Kóryku v Kilikii pět knih v hexametrech o lovu ryb Halieutika. Princeps v odměnu za dílo povolal autorova otce zpět z exilu, kam ho poslal Septimius Severus, a Oppiánovi vyplatil za každý verš zlaťák, dohromady prý dvacet tisíc statérů. 

Pod Oppiánovým jménem vznikly ještě veršovaná pojednání o čižbě/Ixeutika (dvě knihy) a lovu Kynégetika (čtyři knihy), přikládána jsou však autorovi jmenovci, básníku Oppiánovi z Apameie. Jména dalších autorů knih o rybách viz rok 50+ a v indexu s. v. ryby. 

Staršími jejich současníky mohli být básník, řečník a filosof T. Flavius Glaucus/Glaukos, synovec platónika T. Flavia Callaeschra/Kallaischros. Stratón ze Sard, současník Hadrianův, se zapsal do dějin literatury jako autor řady pederastických epigrammů ve sbírce Músa paidiké/Musa puerilis, "Chlapecká Músa", součásti Anthologie palatínské. Za Hadriana pravděpodobně sepsal své Foinícké dějiny/Foiníkiké historiá Filón z Byblu alias Herennius Philo, autor též rozsáhlého díla o městech a jejich slavných občanech, viz o něm též roku 138+. 

Jiným plodným autorem byl Hadrianův současník, epikúrik Diogeniános/Diogeneiános z Hérákleie Pontské zvaný Grammatikos, jehož dílem byl alfabéticky řazený jazykový slovník řečtiny Lexis pantodapé/"Lexikon všeho možného" v pěti knihách, slovníkový seznam řek, měst a anthologie epigrammů s námětem jezer, řek, pramenů, kopců a hor ve třiceti knihách Hellénika onomata; všechny tyto spisy známe jen z citací. Excerpoval z rozsáhlého díla Pamfilova Peri glossón kai onomatón n. Peri glóssón étoi lexeón o údajně 94 n. 95 knihách a z dalšího z grammatiků Zópyrióna, resp. z výtahu o čtyřech knihách pořízeného již jistým Iuliem Vestinem, zřejmě praefectem Aegypti v letech 60 až 63 L. Iuliem Vestinem (pořídil též výbory z Démosthena a dalších attických řečníků). Z Diogeniánova a Pamfilova slovníkářského díla vyšel o c. čtyři staletí později grammatik Hésychios z Alexandreie, viz o něm v indexu s. v. grammatici.

Aristarchovec Pamfilos z raně imperiální éry sepsal ve svém lexikonu písmena epsílon až ómega, kdežto alfu až deltu vydal Zópyrion. Jaký obsah měla Pamfilova Louka/Leimón, nevíme, ale asi s lexikonem souvisel. Sepsal učebnici soudnosti, tedy o znalosti kritiky/techné kritiké, také pojednání o Níkandrově spisu o hadech Ofiaka (?).  

***********************************************************
152. 
Ol. 232,4

463 SE
399 AE
Lucius Nummius Ménis z Faléru | neznámý
a. u. c. 905
M'. Acilius Glabrio Cn. Cornelius Severus a M. Valerius Homullus 

coss. suff.: P. Sufenas [Verus?] a L. Dasumius Tullius Tuscus

C. Novius Priscus a L. Iulius Romulus

P. Cluvius Maximus Paulinus a M. Servilius Silanus

***********************************************************

M. Valerius Homullus, cos. ord. tohoto roku, při pohledu na Domitii Lucillu, matku pozdějšího principa M. Aurelia (31) obětující Apollónovi, našeptával Antoninovi Piovi, že se teď právě modlí za Antoninovu smrt a za vládu svého syna. Na císaře to nijak nezapůsobilo a není ani známo, že by štvavý pokus měl nějaký dopad na vypečeného Valeria Homulla.

V provincii Mauretania Caesariensis a Tingitaně obnoven mír; povstání trvalo od roku 144. Římští správci Tingitány uzavřeli v následujících letech smlouvy s předáky Baquatů a dalšími nomády žijícími na pouštních hranicích provincie; srov. o kočovnících s dlouhou tradicí loupeživých válek s Římany roku 118 a mírová ujednání roku 277. Viz udělování občanství loyálním náčelníkům roku 177. 

Římské hranice v celém Maghribu stály pod neustálými nájezdy nomádů z hor a Sahary. Přitom region chránila vedle početných auxiliáriů jediná legie (Třetí), která se za Traiana přesunula z provincie Afriky z Thevesty do Numidie do stálého ležení Lambaesis ležící den cesty od Thamugadi. 

Z Lambaese pochází nápis o cestě zeměměřiče/librator a veterána Třetí legie Nonia Data do Sald, kde s procuratorem T. Variem Clementem, viz o něm roku 144, vyměřoval a dokončoval stavbu aquaduktu. Stéla otevírá dopisem s žádostí o vyslání Nonia do Sald, ulomen je datační začátek i konec textu. V dochované části inženýr říká, že byl se svými muži cestou okraden lupiči, nahý a raněný však se svými unikl/profectus sum et inter vias latronas sum passus, nudus, saucius evasi cum meis.

Jiný "lupičský" dochovaný text líčí horší osud. Pohřební nápis z Lugduna Convenarum v Aquitánii sděluje, že Canpanus z kolonie Iulia Nova Carthago a Silvanus byli zavražděni lupiči 28. května 194 (n. 202/podle toho, zda uvedený počet konsulátů L. Septimia Severa byl II n. III). 

***********************************************************
153. 
Ol. 233,1
Démétrios z Chiu
464 SE
400 AE
Ailios Alexandros | neznámý
a. u. c. 906
L. Fulvius [...] C. Bruttius Praesens Min[...] Laberius Maximus Pompeius L[...] Valens Cornelius Proculus [...] Aquilius Veiento vulgo C. Bruttius Praesens a A. Iunius Rufinus

coss. suff.: [Sex. Caecilius?] Maximus a M. Pontius Sabinus

P. Septimius Aper a M. Sedatius Severianus Iulius Acer Metilius Nepos Rufinus Ti. Rutilianus Censor

Q. Petiedius Gallus a C. Cattius Marcellus 

***********************************************************

V Bosporském království zemřel Ti. Iúlius Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómáios Eusebés (od roku 132, srov. rok 143). Na trůn dosedl jeho syn Eupatór, Ti. Iúlius Eupatór Filokaisar Filorhómaios Eusebés a vládl do své smrti roku asi 170 n. 174, kdy vláda přešla na jeho syna Sauromata II. O jejich panování není nic bližšího známo.  

***********************************************************
154. 
Ol. 233,2

465 SE
401 AE
Praxagorás z Melity
a. u. c. 907
L. Aelius Aurelius Commodus a T. Sextius Lateranus 

coss. suff.: [T. Prifernius?) Paetus a M. Nonius Macrinus

Ti. Claudius Iulianus a Sex. Calpurnius Agricola

C. Iulius Statius Severus a T. Iunius Severus

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic známo. Někdy v éře Piově a Markově žil grammatik Iásón z Argu, který složil nedochovanou historii ve čtyřech knihách Peri tés Hellados od perských válek do Antipatrova pokoření Athén roku 322. Jiný grammatik Télefos z Pergamu psal o Homérovi, sepsal životopisy tragických a komických básníků, o bloudění Odysseově, o athénských soudech a pět knih o attalovských panovnících; vše nedochováno. 

Sestavil příručku o nezbytných znalostech pro grammatika, vydal slovník názvů oděvů a dalších věcí kolem módy/peri chréseós étoi onomatón esthétos kai tón allón hois chrómetha, psal o lásce k všestrannému učení/peri poikilés filomatheiás. Praktická byla nepochybně sbírka epithet téže věci, která posloužila plynulému vyjadřování řečníka: měla deset knih a název Ókytokion/"Prostředek urychlující porod". Télefos byl učitelem řečtiny L. Vera, Markova spoluvládce, a díky své spartánské životosprávě se dožil téměř stovky.

Snad jeho současníkem byl Kritón z Píerie, autor historických monografií o Sicílii/Sikelika, Syrákúsión periégésis, Syrákúsách/Syrákúsón ktisis, o poloostrovu Palléné/Palléniaka, Persii/Persika a o makedonské královládě do Alexandra/peri archés tó Makedonón. Srov. o něm v indexu s. v. dějepisci (2), o jeho starších jmenovcích-historicích viz ibid., dějepisci (1). 

Sofista Aspasios z Tyru, snad z této doby, psal o svém oboru řečnickém, o historii své vlasti (podle rukopisného čtení ve slovníku Súdy/Súidy Épeiru) a k tomu složil dvacet knih jakýchsi pestrých příběhů. Jeho jmenovec, vrstevník i kolega sofista z Byblu psal komentáře k řečníkům, deklamace a o své vlasti. Další Aspásios rodu neznámého byl peripatétik přednášející v Pergamu, autor komentářů k Aristotelovi.

V Edesse se 11. července t. r. narodil literát, astrolog, autor dějin a kazatel jedné z gnóstických sekt Bar-Dajsán/Bardajsán, řec. Bardesanés; zemřel 222, viz o něm v indexu s. v. křesťanství (3).   

***********************************************************
155. 
Ol. 233,3

466 SE
402 AE
Popillius Theotímos ze Súnia
a. u. c. 908
C. Iulius Severus a M. Iunius Rufinus Sabinianus

cos. suff.: C. Aufidius Victorinus Mulvius […] Marcellinus Rhesius Per[…] […] Numisius Rufus Arrius Paul[inus] [...] [Camil]lus (?) Iustus Cocceius Gallus a M. Gavius [...]

Antius Pollio a Minicius Opimianus

[D. Rupilius?] Severus a L. Iulius T. Statilius Severus

***********************************************************

Někdy v letech 155 až 160 byl dovoleným konsulem Ti. Claudius Frontinus, za Hadriana první senátor z Messénie. Jeho otec Ti. Claudius Saethida Caelianus byl helladarchem Achajského spolku, archiereem císařského kultu a v Messéně restauroval divadlo. Jeho děd (?) Ti. Claudius Theón obdržel římské občanství od Ti. Claudia. Frontinovi synové Ti. Claudius Frontinus Niceratus a Ti. Claudius Saethida Caelianus (ii.) byli rovněž senátory. Caelianus (ii.) byl za M. Aurelia legátem legie. 

Správce Británie Cn. Iulius Verus potlačil velké povstání Brigantů na severu Anglie. Verulamium bylo v té době postiženo požárem nebo dokonce celé vypáleno. Srov. též s rokem 160.

***********************************************************
156. 
Ol. 233,4

467 SE
403 AE
Ailios Gelos | Ailios Kallikratés 
a. u. c. 909
M. Ceionius Silvanus a C. Serius Augurinus

coss. suff.: A. Avillius Urinatius Quadratus a Strabo Aemilianus

Q. Canusius Praenestinus a C. Lusius Sparsus

***********************************************************

Za správy M. Sempronia Liberala propuklo kdesi v Egyptě povstání, popřípadě se zemědělci kterési oblasti stali obětí nájezdu neznámých lupičů, jak lze usoudit z jedné vyhlášky na poškozeném papyru z Fajjúmu datované na konci srpna t. r., srov. rok 172+.    

***********************************************************
157. 
Ol. 234,1
Hérás z Chiu
468 SE
404 AE
Lykomédés | neznámý
a. u. c. 910
M. Vettulenus Civica Barbatus a M. Metilius Aquillius Regulus Nepos Volusius Torquatus Fronto 

coss. suff.: L. Roscius Aelianus Paculus a Cn. Papirius Aelianus

C. Caelius Secundus a C. Iulius Commodus Orfitianus

***********************************************************

V Dákii válka s povstalci, následujícího roku poraženi; nic bližšího o ní známo není. 

V Palmýře dedikovali t. r. obchodníci z jedné rodiny či klanu sochu M. Ulpiovi Iaraiovi, synovi Hairana, za jeho vlastenectví/filopatris. Jména businessmanů neznáme, ale uvedli, že vykonali plavbu ze "Skythie", tj. zřejmě od Indosaků, na lodi Onaina Addúdana. Srov. též roku 131+.

Iaraiovi/Jarhaj se dostalo stejné pocty od obchodníků, kteří cestovali s karavanou/synodiá ze Spasú Charaku. Sochu financoval Iaddaios, syn Zabdilův. Další sochu z t. r. dedikoval M. Ulpiovi Jarhaj, syn Hairanův, dohromady s Habíbím, synem Jarhajovým z klanu Bene Annúbat.  

***********************************************************
158. 
Ol. 234,2

469 SE
405 AE
T. Aurélios Filémón Filadés
a. u. c. 911
Sex. Sulpicius Tertullus a Q. Tineius Sacerdos Clemens

coss. suff.: M. Servilius Fabianus Maximus a Q. Iallius Bassus

Q. Pomponius Musa a L. Cassius Iuvenalis

***********************************************************

 V letech 158/9 až 161 byl správcem Británie (...)anus Longus/Longinus.

O hunských dějích t. r. viz rok 145.  

***********************************************************
159. 
Ol. 234,3

470 SE
406 AE
Ti. Claudius Lýsiadés z Melity | Ailios Alexandros 
a. u. c. 912
Plautius Quintillus a M. Statius Priscus Licinius Italicus

coss. suff.: M. Pisibanius Lepidus a L. Matuccius Fuscinus

(?) Cornelius Dexter neznámý (cf. však rok 140) a 

A. Curtius Crispinus neznámý

***********************************************************

Nejpozději kolem t. r. byla Dákie rozdělena na tři provincie a nikoli už roku c. 124 Hadrianem, viz rok 118.

***********************************************************
160. 
Ol. 234,4

471 SE
407 AE
P. Ailios Themisón Pammenés z Azénie | P. Ailios Hellén alias Pl[...]
a. u. c. 913
Ap. Annius Atilius Bradua a T. Clodius Vibius Varus

coss. suff.: A. Platorius Nepos Calpurnianus a M. Postumius Festus

[C. Septimius?] Severus

C. Prastina Pacatus a M. Censorius Paullus

Ti. Oclatius Severus a Ninnius Hastianus

neznámý a Novius Sabinianus

***********************************************************

V letech po 160 slavili Římané ročně 160 dnů svátků. M. Aurelius později přitom rozšířil počet soudních dnů na 230. Na východní hranici říše se vynořil opět parthský problém, viz rok 162.

O soudním sporu konsula Ap. Annia Atilia Braduy s magnátem Herodem Attikem viz u roku 133.  

  

V Británii vyklidil zčásti Cn. Iulius Verus Antoninův drnový val a vojáci se stáhli na kamenný Hadrianův, srov. rok 139 a 162. O žádných válkách s Caledony v této době nevíme, srov. ale rok 155 a pak roku 162.

Narodil se v Karthágu Q. Septimius Florens Tertullianus, zemřel roku 240. Kolem roku 195 přestoupil na monotheismus a psal latinské křesťanské apologie. Ke stáru nebyl se svou církví spokojen. 

Právník Gaius, jehož neznáme ani plné jméno, složil kolem t. r. úvod, "návody", do římského občanského a procesního práva, Institutiones, ve čtyřech knihách. Byla to zřejmě také první sbírka výkladů k zákonným výnosům vydaných od časů zákoníku dvanácti desek/XII tabulae pořízená soukromou osobou. Přepracované byly zahrnuty do iustinianovského Corpu iuris civilis.

***********************************************************
161. 
Ol. 235,1
Mnásibúlos z Elateie
472 SE
408 AE
Lucius Memmius z Thórika
a. u. c. 914
M. Aurelius Caesar III a L. Aelius Aurelius Commodus II
coss. suff.: M. Annius Libo a Q. Camurius Numisius Iunior

[Avidius Cassius (květen, nebo až roky 163 či 166?)]

***********************************************************

Antoninus Pius (74) zemřel 7. března ve svém paláci v Loriu (ještě o dvě staletí později byly vidět jeho ruiny, jak poznamenal starý pozorovatel). Při večeři snědl hltavěji jakýsi alpský sýr/caseus alpinus, v noci zvracel, dostal horečky a po dvou dnech zemřel. Principovým posledním slovem, denní heslo službu konajícímu tribunovi stráže, znělo "aequanimitas, shovívavost/trpělivost". 

Byl jedním z největších římských panovníků, na jehož adresu současníci nenašli výtek a dostalo se mu veškerých poct: na rozdíl od stejně váženého Tita (zemřel 81) se dožil mnohem vyššího věku.

Nástupcům zanechal v císařské pokladně 675 milionů dénáriů, přebytek, který se do konce Říma už nebude opakovat. Novým principem se stal M. Aurelius Antoninus (39), do jehož ložnice dal Antoninus Pius před smrtí přenést sochu Fortuny/Tyché, kterou míval u sebe. 

Nástupnictví bylo všeobecně okamžitě schválenoa M. Aurelius podle Hadrianova přání přibral k vládě svého adoptivního bratra L. Vera (30), který též užíval augustovského titulu: říši vládlo duoImperator Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus & Imperator Caesar L. Aurelius Verus Augustus. Vojákům praetoriánských oddílů věnovali imperátoři společně po dvaceti tisících séstertiích, nejvyšší donativum, jaké dosud principové rozdali (srov. s aukcí říše roku 193 a s rekordní částkou na vojáka třicet tisíc HS). 

Taková spoluvláda byla v historii principátu novinkou tím, že byla uskutečněna. Předtím se o něco podobného pokoušeli Augustus s bratry C. a L. Caesarovými a Tiberius s Germanikem a Drusem, ale osud rozhodl jinak. Teď spoluvládli M. a L. Aureliové. Razili mince s nápisem Concordia augustorum/Jednota augustů. Spoluvláda byla též prvním náznakem příštího dělení říše na Východ a Západ.

Již ve starém věku dostal císař jméno M. Aurelius Philosophus a zůstalo ironií dějin, že po desetiletích římského míru pouze s lokálními povstáními se přiřadil k panovníkům, jimž nezbylo nic jiného, než na ochranu říšských hranic vést jednu válku za druhou: filosof se stal jedním z nejbojovnějších císařů, čelil mimo jiné prvnímu intensivnímu náporu germánských národů, a to velmi úspěšně: div že "germánskou" otázku vojensky nevyřešil.

    M. Annius Verus, pozdější M. Aurelius Antoninus, se narodil 26. dubna 121 v Římě, zemřel 17. března 180 ve Vindoboně. Pocházel z rodiny kolonistů kdysi usazených v Hispániích. Otec Annius Verus, matka Domitia Lucilla, praděd byl třikrát konsulem a za Hadriana byl městským praefectem. Po otci údajně pocházel z Numy Pompilia, po matce z dávného "královského" rodu jihoitalských Sallentinů. 

Zájmem o vzdělání vzbudil pozornost Hadrianovu, od něhož dostal allusí na své jméno přezdívku Verissimus/Velepravdivý. Hadrianus donutil svého adoptivního nástupce Antonina Pia M. Annia Vera adoptovat a budoucí císař se začal jmenoval M. Aelius Aurelius Verus. Jeho soudruh v adopci, syn Commodův, jehož si původně Hadrianus vybral k adopci a nástupnictví, ale předčasně zemřel, se začal jmenovat L. Aelius Aurelius Commodus. 

Consulem v letech 140 a 145, roku 147 získal tribunské pravomoci a imperium proconsulare. Věnoval se v dětství a mládí svobodným uměním/artes liberales. Nejblíže z literátů měl k M. Corneliovi Frontonovi, k athénskému bohatci a sofistovi Héródovi Attikovi z Marathónu (zemřel roku 177) a k řečníkovi Aeliovi Aristeidovi (zemřel brzy po 180). Epiktétos ho nadchl pro stou, žákem byl stoického filosofa Apollónia z Níkomédeie (Chalkidy n. Chalkédonu), stoika Iunia Rustika a platónika Sexta z Chairóneie, synovce či vnuka Plútarchova, otce Salvie, manželky Minuciana/Minúkiána st. (o jejich sofistických a řečnických potomcích viz rok 200). 

První ho k filosofii v chlapeckém věku vedl vychovatel Diognétos, první ho s filosofií seznámil Bakcheios/Bakchios (pravděpodobně myšlen platónik rodem z Pafu); po něm jinak neznámí Pandasis a Márkión a platónik Alexandros ze Seleukeie v Kilikii. Z latinských filosofů na něho v mládí udělali dojem stoici Claudius Severus a Claudius Maximus. Hodiny rhétoriky bral u Hermogena a Alexandra z Frygie a řady oborů u zástupu dalších učitelů: v dětství měl učitele všech pedagogických disciplin, též malířství. 

Později formuloval své vladařské krédo: "... spravedlivé myšlení a skutky pro společnost a nelhat nikdy v mluvě a smýšlení vítající všechno, co se děje jako nevyhnutelné, jako pochopitelné, jako něco, co vyteklo z takového začátku jako z pramene." Varoval před sama sebou, "abys nepocísařštil/mé apokaisaróthés", jak si zapsal do svých poznámek.  

Jídával v poli pouze večer. Přes den konsumoval thériaka, údajně nikoli z obavy před otravou, ale že (pravděpodobně opium v preparátu) uklidňovalo žaludek a zbavovaly ho bolesti v prsou; zároveň údajně díky nim nebyl churav. Neměl rád krvavé hry v cirku, ani když publikum naléhalo, a nařídil gladiátorům bojovat zbraněmi s otupělým ostřím. Cvičitele lidožravého lva, diváky oblíbené podívané, odmítl propustit na svobodu s vysvětlením, že nic toho hodného nevykonal. Náklady na gladiátorská představení omezil ediktem už jeho adoptivní otec. 

Spoluvládce L. Verus byl o devět let mladší, nakloněný sice vojáckým zábavám, ale jen naoko, viz zde níže. M. Aurelius Antoninus adoptivního bratra oženil se svou dcerou Galerií Lucillou a poslal vzápětí do války s Parthy. Jejich dcerou byla Lúcilla, manželka později Ti. Claudia Pompeiana Quintiana, Commodova atentátníka, viz rok 182. 

Ženat byl M. Aurelius Antoninus s Annií Galerií Faustinou mladší, dcerou Antonina Pia (narozena 129), s níž měl osm synů a šest dcer, mezi nimiž vynikli jeden z mladších synů a nástupce Commodus, narozený 31. srpna 161 v Lanuviu (se starším dvojčetem Antoninem/T. Aurelius Fulvus Antoninus, který zemřel však ani ne pětiletý), a dcera Annia Aurelia Galeria Lucilla, narozena 7. března c. 150. Roku 164 ji provdal za L. Vera, to jí bylo asi sedmnáct, a okrášlil tutulem augusty jako Lucilla Augusta (sedmnáctá z august). Po Verově smrti roku 169 ji otec provdal za antiošského velmože Ti. Claudia Pompeiana, svého postaršího přítele. 

O Faustině se po Římě drbalo, že se spouští s gladiátory, námořníky a s lidmi ode dvora, údajně též s Avidiem Cassiem, viz rok 145, a že prý likvidovala soky jedem. Údajně i Commodus byl synem jistého gladiátora a proto prý tolik této profesi podléhal. To vše měla Faustina Augusta v sexu stihnout, třebaže tolikrát porodila, a k tomu manžela provázela na řadě tažení, viz rok 145 a 175. 

Manžel se ve svých poznámkách K sobě/ta eis heauton vyjadřuje o svých rodinných příslušnících pochvalně, třebaže spisek nebyl určen k publikování. V synovi Commodovi se jistojistě spletl, taktéž v bratrovi adoptivním a co se týče manželky, ponechme zvěsti římského bulváru bez výčitek: M. Aurelius Antoninus sám sebe chválí za svou sexuální zdrženlivost. Snad s jeho vztahem k choti souvisí jeho přesvědčení vyjádřené v poznámkách: "Nejlepší způsob odplaty je nedělat to samé."

Markův spoluvládce a adoptivní bratr L. Ceionius Commodus, pozdější L. Aurelius Verus, syn L. Aelia Caesara (který nikdy neužíval další jméno Verus), se narodil 15. prosince 130 v Římě a zemřel na přelomu ledna a února 169 při venetském Altinu. Matka se jmenovala Avidia a dostalo se mu stejného vzdělání jako M. Aureliovi; zájmy ovšem měl odlišné. Jeho první manželkou byla Annia Galeria, druhou Galeria Lucilla, s níž měl dvě dcery a syna (jedna z dcer se roku 182 podílela na spiknutí proti Commodovi).

Roku 154 se stal konsulem, ačkoli do předepsaného stáří 32 let mu chybělo osm roků a ani nezastával úřad praetorský. Dostávalo se mu od Antonina Pia nejlepšího vzdělání v umění a vědách, ale učení mu nešlo a literárně ani řečnicky nevynikal. O státní funkce neusiloval a bavili ho palácové radovánky, palaistra, lov, hry v cirku, kde fandil zeleným, a gladiátorské zápasy. 

Pokud se Antoninus Pius vypravil z Říma, necestoval s ním, to patřilo staršímu z adoptivních synů M. Aureliovi, ale ve vozu s praefectem praetorio. Byl vysoké postavy, bohatého vousu a dlouhých blond vlasů, do nichž si sypal zlatý prach.

Správcem Británie krátce M. Statius Priscus, viz dále jeho účast v parthské válce roku 163.

Se jménem Diognétovým, principovým mentorem, viz zde výše, bývá spojován raně křesťanský apologetický spisek Dopis Diognétovi/pros Diognéton epistolé. Autorem byl prý některý z žáků kteréhosi z apoštolů, který srovnával polytheismus s výhodami monotheismu. Dílko bývá datováno do c. 120, stejně jako jiný apologetický text, Zvěstování Petrovo/kérygma Petrú, spis apokryfní snad od kteréhosi z alexandrijských křesťanů; dochované jen fragmentárně.