Planeta Amazonie

Ženy v čele moderních států a vlád v přehledu

Podle počtu žen v politice se měřívá „pokrokovost“ společnosti. Při bližším pohledu se však ukazuje, že ženy držely a drží vysoké státní funkce v zemích třetího světa a že nejvíce žen v parlamentu mají v africké Rwandě.

Království, v němž by vládly ženy mužům, existovaly jen v bájích. Nejslavnější byly Amazonky, ženy „bez jednoho prsu“, které si vybíraly jednou za rok muže jen za účelem rozmnožování. Patriarchální Helléni je „odklidili“ daleko od civilisovaného světa, do stepí východní Ukrajiny a jižního Ruska. Pověsti měly základ v matriarchálních rituálech kolem kultů plodnosti, pro neolitické muže kdysi dávno smrtelných. Bronzová revoluce všechno otočila.

Před rokem 1950 nebyla žádná žena zvolena do čela státu nebo vlády. Výjimkou byly dědičné monarchie. Zrovnoprávňování žen v politice probíhá v 21. století rychle a případy níže uvedené končí rokem 2020, neboť někdy kolem toho roku přestala být žena v čele vlád a států nečím výjimečným. 

První presidentky
Nepřihlížíme-li přísně k titulatuře, byla první hlavou republikánských států Chertek Amyrbitovna Ančimaa-Toka (1912-2008), která byla v letech 1940-1944 předsedkyní churalu Tannu Tuwy, od roku 1921 formálně samostatné republiky pod sovětskými protektorátem a ideologií (stát turkických Tuvinců byl toku 1944 zahrnut do stalinského Sovětského svazu a od roku 1992 je údělnou republikou Ruské federace).

Druhá "presidentka" je rovněž z tohoto regionu: Jandžmá (Yanjmaa; 1893-1962) vdova po mongolském vůdci Süchbátarovi (Sühbaatar). V čele komunistického Mongolska stála formálně od 23. září 1953 do 7. července 1954 - jako „první zástupkyně“ předsedy předsednictva velkého lidového churalu. 
Rozhodující funkcí v Mongolsku, stejně jako v komunistické východní Evropě, byla však posice generálního tajemníka ústředního výboru. Tím byl Cedenbal (1940-1954 a 1958-1981). Vlastním mocipánem, mongolským Stalinem, byl do roku 1952 Čojbalsan: prý vyvraždil šestinu Mongolů.

Teprve dvacet let po mongolské hvězdičce vyšla pravá ženská presidentská hvězda. V Argentině po smrti gen. Juana Dominga Peróna Sosy přísahala 1. července 1974 první presidentka dějin, hlava republiky, původně tanečnice v nočním klubu María Estela Martínez de Perón, známější jako Isabel Martínez(ová) de Perón. Byla totiž vicepresidentkou svého manžela, který v úřadu zemřel. Stejnou funkci roky předtím pod nátlakem odmítla předcházející Perónova manželka a kongresem prohlášená "duchovní vůdkyně národa" María Eva Duarte, slavná Evita (zemřela roku 1952). 24. března 1976 Isabelino presidentování násilně ukončili vojáci v čele s gen. Jorgem Rafaelem Videlou. Od roku 1981 žije ve španělském exilu.

V prostředí argentinského „gaučovského machismu“ mají silné ženy významné místo. 10. prosince 2007 přísahala senátorka Cristina Fernández(ová) de Kirchner, která vyhrála presidentské volby a nastoupila do úřadu po svém manželi Néstorovi (v úřadu do 2015). Oba tak obohatili dějiny manželství o posloupnost v demokraticky nabyté moci. V říjnu 2011 úřad obhájila a stala se první ženou západní polokoule i západního světa, která byla zvolena presidentkou dvakrát.

Také druhá presidentka planety byla z Latinské Ameriky: V Bolívii úřadovala několik měsíců v letech 1979 až 1980 Lidia Gueilerová Tejada (+ 2011). Vyhnána z úřadu byla svým bratrancem, gen. Luisem Garcíou Mezou Tejadou, který vládl diktátorsky jeden rok, než i jeho zbavili kolegové moci. Roku 1995 byl vydán Brazilci do vlasti a odsouzen na třicet let vězení: jeho puč byl v Latamu dosud poslední úspěšný (rok 2015). V listopadu 2019 po nepokojích po defraudovaných volbách utekl ze země socialistický president Evo Morales (60). Resignovali další nejvyšší ústavní představitelé a jako druhá vicepresidentka přísahala v parlamentu ve funkci prozatímního bolivijského presidenta Jeanina Áñezová Chávez (42).    

K jihoamerické úplnosti: spisovatelka z Chicaga Janet Jaganová rozená Rosenbergová byla premiérkou a presidentkou socialistické Guyany po smrti svého manžela a guyanského vůdce Cheddiho Jagana. Úřadovala v letech 1997 až 1999, kdy odstoupila po infarktu a zemřela v roce 2009 (88). Předsedkyní peruánské vlády půl roku 2003 byla Beatriz Merinová. V lednu 2006 zvolili Chilané socialistku Michelle Bacheletovou (54) jako svou první presidentkou, přísahala 11. března. Jejím protivníkem byla opět žena: Evelyn Mattheiová, přítelkyně z mládí, obě generálské dcery. Podruhá byla Bacheletová zvolena po ústavou vyžadované proluce jednoho volebního období do úřadu roku 2013.

Připravila světové unikum: ohlásila rozdělení křesel ve svém kabinetu mezi muže a ženy rovným dílem deset na deset. Roku 2002 byla první ministryní obrany v Latamu, roku 2006 jmenovala sama ministryni „války“ Vivianne Blanlotovou. Roku 2007 v této funkci následoval levicový Correův režim v Ekvádoru.

Ekvádor zaznamenal ovšem unikát jiného druhu: jedinou císařovnu západní polokoule. Roku 1932 se usadila se dvěma přáteli na galapážském ostrově Floreana jistá Eloise Wagner de Bousquet(ová), údajně baronka a z Vídně. Chtěla tu vybudovat hotel Hacienda Paradiso, měla s sebou stavební materiál. Na ostrově o 173 kilometrech čtverečních žilo tehdy několik dalších Němců a baronka usurpovala právo jim vládnout. Odmítla ekvádorské nároky na souostroví (Ekvádorci se tu usazovali až po druhé světové válce) a prohlásila se Antonií I., císařovnou floreanskou. Episoda, známa jako galapažská aféra, skončila roku 1934 záhadnou smrtí barončiných společníků i protivníků, jejím dodnes nevysvětleným zmizením a podivnými konci dalších tehdejších obyvatel ostrova, vesměs zklamaných snílků prchajících z dekadentní Evropy za ryzí přírodou.

V Mesoamerice si presidentskou šerpou první opásávala v Nikaraguy roku 1990 až 1997 Violeta Barrios(ová) de Chamorro. Následovaly Mireya Moscoso(ová) v Panamě (1999-2004), poprvé provdána za o 45 let staršího Arnulfa Ariase Madrida, trojnásobného reformistického presidenta země a pokaždé sesazeného pučem (zemřel 1988 ve floridském exilu), a v Kostarice Laura Chinchilla(ová), úřadující v letech 2010-2014. V obou zemích nelze vládnout bezprostředně po sobě. Moscosová patří vedle Bangladéšanky Ziaové, Cejlonky Bandarainkeové, Argentiňanek Martínezové a Fernandézové, Pákistánky Bhuttové a Guyanky Jaganové do skupiny žen-političek, které se dostaly k nejvyšším úřadům své země volbou po svých manželích, resp. v případě Bhuttové před nimi (jejíž manžel Ásif Alí Zardárí se stal po její vraždě presidentem, úřadoval 2008-2013). 

První ženou v čele důležité státní finanční instituce byla v červnu 1990 ve Vídni Maria Schaumayerová (+ 2013), presidentka Rakouské národní banky; v čele velké finanční mezinárodní organisace byla od 5. července 2011 francouzská ministryně financí Christine Lagardeová (55), kterou velmoci vybraly za výkonnou ředitelku Mezinárodního měnového fondu (IMF). V té době neseděla ve 24členném direktoriu IMF jediná žena.

Ve Vídni drží ještě jeden "ženský" rekord. V lednu 2020 přísala vláda kancléře Sebastiana Kurze (33), nejmladšího z předsedů vlád na světě (poprvé v úřadu v letech 2017-2019). Ve svém druhém kabinetu, nyní černo-zelené koalice (rovněž první v rakouských dějinách), bylo z patnácti ministrů osm žen, primát v demokratické politice.   

Asijské vladařky
Svět má však zažito, že éru žen ve vysoké politice otevřely Asiatky - Sinhálky, Indky a Židovky. Sirimavo Ratwatte Dias Bandaranaikeová byla premiérkou cejlonských a srílanských socialistických vlád v letech 1960–1965 a 1970–1977. Roku 1994 ji jako osmdesátiletou povolala do premiérského úřadu její dcera Chandrika Bandaranaike-Kumaratunga, která se právě stala presidentkou republiky.

Matka Sirimavo podala v srpnu 2000 do rukou své dcery resignaci a dva měsíce na to zemřela. Srí Lanka se stala prvním státním útvarem planety s demokratickým zřízením, v němž se staly ženy „dědičně“, z matky na dceru, hlavami státu, když předtím byly předsedkyněmi vlád.

Evropským Cejlonem se později stalo Finsko. Od 1. června 2003 byly hlavou státu i vlády ženy. Od roku 2000 je presidentkou republiky Tarja Halonenová a roku 2003 úřadovala jako premiérka 63 dny Anneli Jäätteenmäkiová, která však lehkovážně zacházela s tajnými vládními dokumenty...

Premiérkou indických vlád v letech 1966-1977 a 1980-1984 byla Indíra Gándhíová z rodu kašmírských Néhrúů, je první výkonnou hlavou moderních států, která vedla vítěznou válku (s Pákistánem). Stala se však také první zavražděnou političkou: za násilné vyklízení svatyně sikhů na ni spáchali atentát dva z jejích sikhských členů ochranky (boj o Chálistán = nezávislý sikhský Paňdžáb).

O dva roky později sikhové zastřelili i velícího generála protisikhské operace Modrá hvězda Árunkumáru. Gándhíové snacha Sonia, vdova po zavražděném Rádžívovi (1991), roku 2005 vyhrála volby, ale premiérské křeslo přenechala Manmóhanovi Singhovi; vede parlamentní frakci Kongresové strany. První presidentkou Bháratu byla parlamentem 21. července 2007 zvolena Pratibha Patilová (72), guvernérka Rádžasthánu.

Indové stáli v čele i další proměny. Podle návrhu koaliční vlády Indického národního kongresu obě komory parlamentu roku 2010 po třináctileté debatě odsouhlasily, že třetinu poslaneckých míst musejí zaujímat ženy (s návrhem souhlasila i hinduistická konservativní strana BJP). Dosud v dolní komoře je z 545 poslanců žen 59 a v horní ze 250 jen 21.

První zavražděnou „řadovou“ ministryní byla Švédka Anna Lindhová ubodaná v březnu roku 2003 při nákupech duševně vyšinutým přistěhovalcem. Sociální demokratka byla od roku 1998 ministryní zahraničí.

Druhou „válečnou“ premiérkou byla v Israeli v letech 1969-1974 Golda Meirová, jíž se jako první dostalo přízviska Železná lady (obvykle spojovaného s britskou premiérkou v letech 1979-1990 Margaretou Thatcherovou, také „válečnicí“, a neméně konservativní předsedkyní vlády Dominiky Mary Eugenií Charlesovou v letech 1980–1995).

V arabském světě nejvyšší státní funkce dosáhla 23. března 2006 v Sýrii Nadžá (Najah) al-Attarová, kterou president Bašár al-Asad jmenoval druhou vicepresidetkou (pro kulturu). Za Asadova otce Háfize byla dvě desetiletí ministryní kultury. Její bratr Isam al-Attar je muslimský bratr v exilu, ale rodina patří mezi vlivné sunnity v Damašku.

Ovšem islámský svět měl i dvě sultány. Šadžarat ad-Durr (Shajarat al-Durr) byla harémovou ženou bagdádských kalifů turkického původu. Dostala se do Káhiry, kde se s ní oženil sultán Nadžm ad-Dín Ajjub. Zůstala jeho hlavní manželkou a když roku 1249 zemřel, stala se z vůle mamlúků regentkou za sultánova syna Túránšáha. Po několika měsících byl nový vládce mamlúky zavražděn a sultánou provolali Šadžaratu ad-Durru.

Je to jediná žena v historii kalifátu s nejvyšším mocenským titulem. Po několika měsících se oženila s mamlúckým emírem Ajbakem, který pak vládl sedm let. Zřejmě se jí chtěl zbavit, ale předešla ho a dala zavraždit. Ajbakův syn se hrůzně pomstil: dal ji umučit služkami a její tělo vyvěsit na káhirské hradby.

Ve stejné době vládla v dillíském sultanátu rovněž žena. Džalálat ud-Dín Razía byla dcerou sultána turkických Seldžúků Iltutmiše, který ji vzorně vychoval, dal vzdělat a určil za nástupkyni na úkor svých četných synů (měl prý děti s třemi tisícovkami harémových souložnic). Přesto po jeho smrti 1236 nastoupil syn Rukn ud-Dín Firúz, ale vydržel na trůnu jen sedm měsíců. Razía ho vyhnala a vládla jako sultána čtyři roky, než byla povstáním guvernérů poražena a s manželem venkovskými bandity na útěku zavražděna (35; leží pochována ve Starém Dillí se sestrou Sazijí po boku). Držela si etiopského milence, z něhož udělala svého ministra, veřejně chodila s odkrytou hlavou a v mužských šatech.

V Persii v mnohatisícileté historii vládly pouze dvě ženy a shodou okolností sestry. Bórán n. Poránducht byla dcerou Chosroa II. a v chaotických dobách po porážce Hérákleiem a jeho Východořímany v koalici s Göktürky a vraždy otce vlastním synem (628) se nadvakrát dostala se skupinou šlechticů k vládě 629-630 a 631-632. V mezičase proklamovala jiná skupina její sestru Ázarmíducht. Když však dala zavraždit jednoho z vůdců, který jí nabízel sňatek, jeho syn ji oslepil a zabil. Pak zase vládla Bórán, s jejímž souhlasem pravděpodobně k vraždě sesty došlo, ale brzy zemřela na jskousi chorobu.

Podobně vládly ženy v knížectví bhopálském založeném roku 1723. Bhopál, dnes hlavní město spolkového státu Madhjapradéš, bývalo druhým největším muslimským státem Britské Indie. V letech 1819-1926 v něm vládly výhradně kněžny-bégam (begum) z jedné dynastie.

Ve středoasijských "stánech" se první ženou v čele státu stala po převratu v Kyrgyzstánu pracovnice bývalé sovětské diplomacie Roza Otunbajevová (60) v dubnu 2010, presidentskou přísahu pronesla 3. července 2010; v úřadu byla do konce roku 2011.

Evropa
První evropskou hlavou státu se stala roku 1980 Islanďanka Vigdís, dcera Finnbogova, a v úřadu vydržela šestnáct let. Na Maltě byla presidentkou v letech 1982–1987 Agatha Barbara (zemřela roku 2002 ve věku 78 let). V Irsku vládnou po sobě dvě Mary: od roku 1990 Mary Terese Robinsonová a po ní od roku 1997 dodnes Mary Patricia McAleeseová.

Křesťanská demokratička Sabine Bergmann-Pohlová byla od 5. dubna do 2. října 1990 předsedkyní sněmovny Německé demokratické republiky (Volkskammer) a funkčně poslední hlavou zanikajícího státu. Současně byla jedinou ženou v čele státu na bývalých sovětských teritoriích a v celé Evropě východně od Chebska. V Bavorsku ve dnech 13. až 16. března 2018 řídily spolkovou zemi, poprvé v čele státu dvě ženy, Barbara Stammová jako předsedkyně zemského sněmu a Ilse Aignerová jako vicepremiérka. Vyplnily čekání mezi odchodem Horsta Seehofera a příchodem Markuse Södera. Stejně tak byla v květnu 2019 jmenována rakouským spolkovým presidentem předsedkyně ústavního soudu Brigitte Bierleinová (79) kancléřkou do čela úřednické vlády s mandátem do voleb na podzim t. r. V červnu 2019 nastoupila presidentský úřad na Slovensku advokátka Zuzana Čaputová (45), první žena v čele slovanského státu. 

Jugoslávskou premiérkou v letech 1982-1986 byla Milka Planinčová. V červnu 2017 prosadil srbský president Alexandar Vučić (47) do čela vlády Anu Brnabičovou (41), první homosexuální političku slovanského světa v této funkci. V jiné baště pravoslaví zvolil v lednu 2020 presidentkou Řecké republiky bezpartijní právničku Ekaterinu Sakellaropuluovou (63). Pět let před ní zastávala soudkyně Vassiliki Thanu-Christofiluová (65) na několik měsíců do předčasných voleb funkci předsedy vlády. 

V Lotyšsku se roku 1999 stala presidentkou Vaira Vike-Freiberga (do roku 2007). První Litevkou v čele státu byla od května 2009 Dalia Grybauskaiteová (53), první lotyšskou premiérkou v lednu 2014 Laimdota Straujuma (62). První premiérkou u východních Slovanů byla na Ukrajině energická dlouhocopá Julia Timošenková (osm měsíců roku 2005 a od roku 2008).

Presidentkou albánskomuslimského Kosova po sporech mezi jednotlivými klany vybrali 7. dubna 2011 generálku policie Atifete Jahjagaovou (36); také protikandidátkou byla žena, politička Suzana Novoberdalinová. Jahjagaová vycvičená v Británii a Spojených státech, je dosud jedinou ženou s generálskou hodností na čele státu.

První premiérkou Portugalska byla od srpna do prosince 1979 Maria de Lurdes Pintasilgová (zemřela v červenci 2004 ve věku 74 let): bezpartijní levicová katolička vedla přechodnou vládu a roku 1986 neúspěšně kandidovala v prvních přímých portugalských presidentských volbách.

V Norsku byla třikrát premiérkou Gro Harlem Brundtlandová v letech 1981, 1986-1989 a 1990-1996. Na Litvě vládě předsedala Kazimiera Pruskieneová v letech 1990-1991 a v Polsku v letech 1992-1993 Hanna Suchocká, první premiérka u západních Slovanů. V listopadu 2021 potvrdil většinou jednoho hlasu švédský říšský sněm sociální demokratku Magdalenu Anderssonovou (54) do funkce předsedkyně vlády. Po sedmi a půl hodinách, když sněmovna nepřijala její návrh státního rozpočtu, ale oposiční, resignovala. Pět dnů na to ji sněm zvolil podruhé, tentokrát jako předsedkyni menšinové vlády.  
V osobě Ruth Dreifussové mělo roku 1999 Švýcarsko první ženu v čele státu (úřad je roční). Annemarie Huber-Hotzová je švýcarskou spolkovou kancléřkou od roku 2000 (její úřad ale nemá takovou váhu jako u německých a rakouských sousedů).

Ze států s volenými představiteli drží rekord v počtu žen na čele státu nejstarší republika světa, San Marino. Od dubna 1981 měla do října 2007 osm ženských kapitánů, nejvyšších úředníků fungujících ve dvojici půl roku (první byla Maria Lea Pedini-Angelini).

Je pozoruhodné, že v řadě velkých evropských demokraciích ženy nikdy v čele vlád a států nestály. Ve Francii byla dosud jedinou předsedkyní vlády Edith Cressonová (1991-1992), od podzimu 2005 je první německou kancléřkou křesťanská demokratka Angela Merkelová. 
Od května 2006 mělo Spojené království první ministryni zahraničí: Margaret Beckettová (63) byla předtím ministryní zemědělství a ekologie a v labouristické politice třicet let.

Ve Francii ale drží jiný primát. Italská modelka a hudebnice Carla Bruni(ová), třetí manželka Nicolase Sarkozyho, byla první pí presidentovou, jejíž nahé fotografie  kursírovaly roku 2008 po aukcích a v mediích. Byla též první "první dámou", která vydala v létě roku 2008 desku se svými nahrávkami.

Islanďanka Jóhanna Sigurdadóttir (66), kdysi letuška a matka dvou kluků z prvního manželství, vůdkyně sociaálnědemokratické Aliance, se stala v lednu 2009 první premiérkou v tomto úřardu na Islandu a první lesbičkou na světě civilně oddanou s jinou ženou. Roku 2002 se po rozvodu s otcem svých dětí Thorvaldurem Steinarem Jóhannessonem provdala za novinářku a dramatičku Jóninu, dceru Leósovu, která má jednoho syna. Jié prvenství drží Islanďané od října 2016. Poslankyně liberálně konservativní Strany nezávislosti Unnur Brá Kornáđsdóttir (42) čekala na své pořadí při debatě o návrhu jakéhosi zákona. Dostala slovo v okamžiku, kdy musela kojit šestinedělní dceru: vzala ji tedy k řečnickému pultu a svůj příspěvek pronesla aniž by kojení přerušila. Takto v parlamentu ještě nikdo nevystoupil.

Asie napodruhé
První presidentkou v Asii byla v letech 1986–1992 na Filipínách Corazón Aquinová, vdova po protimarcosovském vůdci Benignovi Aquinovi zavražděném roku 1984 (zemřela 1. srpna 2009). V současnosti je hlavou Filipín Maria Gloria Macapagal Arroyová, dcera presidenta Macapagala (od 2001). Nejznámější ženou Filipín je však Imelda Marcosová, vdova po diktátorovi Ferdinandovi, za jehož vlády měla v politice velké slovo.

Megawati, dcera indonéského vůdce Sukarna, byla presidentkou ostrovní říše v letech 2001-2004. Na přelomu let 2003 a 2004 byla dočasnou presidentkou Gruzie předsedkyně parlamentu Nino Burdžanadzeová, první zvolenou hlavou Gruzie, a kavkazského novodobého státu, se v listopadu 2018 stala bývalá ministryně zahraničí Salome Zurabišviliová (66).

V Pákistánu se první předsedkyní vlády stala Bénazír Bhuttová v letech 1988-1990 a 1993-1996, v Turecku Tansu Çillerová v letech 1993–1996. Bhuttová, která je z mocné sindhské statkářské rodiny, byla první premiérkou a tím d. f. vládkyní novodobého muslimského státu (roku 1988 měla 35 let); v 29. prosince 2007 byla krátce po návratu z exilu v Rávalpindí zavražděna. Bhuttová byla též první ženou v čele vlády, která v úřadu porodila (1990): pověřila řízením vlády svou matku Nusrat Bhuttovou a již druhého dne po porodu si vzala vládní pravomoci zpět. Druhou ženou v premiérské funkci, která během výkonu úřadu porodila, byla v červnu 2018 předsedkyně novozélandské vlády Jacinda Ardernová (37). Obě dámy porodily děvčátka. 

V Bangladéši byla v letech 2001-2006 premiérkou Bégam Chálidá Zijá (Begum Khalida Zia), vdova po zavražděném presidentovi Zijáuru Rahmánovi, která vládě předsedala už v letech 1991-1996 a 2001-2006. Vystřídala ji Šajcha Hásiná Wážid(ová) a obě ženy v čele svých stran nesmiřitelně bojovaly o moc po dvacet let. První ženou v čele thajské vlády se po volbách 3. července 2011 stala Jinglak Šinavatrová (44; Yinglak Chinnawat), sestra exulovaného premiéra v letech 2001-2006 a miliardáře Tchaksina.

V Nepálu zvolil parlament 29. října 2015 presidentkou vdovu pro komunistickém vůdci Madanu Bhandárím (+ 1993), stávající místopředsedkyni Komunistické strany Nepálu (Sjednocení marx-leninisté) - CPN (UML). Bidhjá Déví Bhandáríová (54), v letech 2009-2011 ministryně obrany, se stala nástupkyní prvního z presidentů Ráma Barana Jádava zvoleného roku 2008 po likvidaci monarchie.  

Amerika
Ve Spojených státech Bílému domu ještě žádná žena nešéfovala, srov. zde níže. Roku 1984 se neúspěšně proti dvojici Reagan-Bush starší postavili Walter Mondale a Geraldine Ferrarová jako vicepresidentskou kandidátkou. Nicméně roku 1872, tedy v době, kdy ženy neměly volební právo (plné ve Státech až roku 1920), se o Bílý dům pokoušela jistá Victoria Claflin(ová)-Woodhull(ová), a ani neměla předepsaný věk 35 let.

Poprvé provdána v patnácti živila se jako léčitelka a když se stala přítelkyní Cornelia Vanderbildta, vynikla jako první brokerka na newyorské burse. Jejím vicepresidentským kandidátem byl uprchlý otrok Frederick Douglass, který ale sám řečnil na shromážděních za znovuzvolení Ulissesa Granta. Bojovnice za občanskou rovnoprávnost a práva žen dostala po smrti Vanderbildta od jeho syna hromadu peněz, když opustí Ameriku. Usadila se Anglii, kde se potřetí provdala a kde roku 1927 zemřela.

První ministryní zahraničí byla za presidenta Billa Clintona Madeleine Albrightová (dem.) v letech 1997-2001 (rozena v Čechách); v letech 2004-2008 ji následovala první černá ministryně zahraničí Condoleezza Riceová (rep.). První předsedkyní sněmovny representantů se v listopadu 2006 stala Nancy Pelosiová (dem.). V listopadu 2020 byla zvolena kalifornská senátorka Kamala Harrisová (55) vicepresidentkou Joea Bidena (78), první žena v této funkci a též první neevropského původu: otec pocházel z Jamajky, tamilská matka z Indie. V listopadu 2021 se z titulu svých úředních povinností stala též první Američankou, která za jednodenního vyšetření pres. Bidena (79) v anesthesi vykonávala v Bílém domě presidentské pravomoci. 

První kanadskou premiérkou byla od 25. června 1993 Kim Campbellová, ale jen na čtyři měsíce. První generální guvernérkou byla od května 1984 do ledna 1990 Jeanne Mathilde Sauvé(ová). Od října 1999 britskou královnu v Kanadě zastupovala Adrienne Clarksonová, zároveň rodem první Číňanka v tak vysoké funkci vůbec (narozená v Hongkongu). V září 2005 ji vystřídala televizní novinářka Michaëlle Jeanová, Haiťanka, která do Kanady přišla ve svých jedenácti.

Na Haiti presidentovala v letech 1990-1991 Ertha Pascal-Trouillotová (ročník 1943), roku 1971 první advokátka v zemi. První premiérkou byla tři měsíce na přelomu let 1995-1996 Claudette Werleigh(ová), druhou Michèle Duvivier Pierre-Louisová v letech 2008-2009.

Primát zemí LatAmu v ženském pokusu o presidentský úřad drží Prudencia Ayalová (zemřela 1936) v El Salvadoru z roku 1930. Ačkoli tehdy neměly ženy ani volební právo, její kandidaturu zrušil až nejvyšší soud. Svůj volební program opírala mimo jiné o boj s korupcí. Jméno si salvadorská indiánka udělala též jako vědma, když roku 1914 předpověděla vstup Ameriky do války a pád císaře Wilhelma.

V Panamě byla v úřadu presidenta republiky od roku 1999 až 2004 Mireya Elisa Moscoso Rodríguez de Areas (žena Arnulfa Ariase, třikrát sesazeného z presidentského úřadu armádou, potřetí po jedenácti dnech vlády). První dámu republiky za úřadování Moscosové hrála její sestra Ruby Moscoso(vá) de Young, neboť presidentka byla po rozvodu svého druhého manželství, a partaj, s níž volby vyhrála, se jmenuje Partido Panameñista, v letech 1990-2005 Arnulfista (od roku 2014 je presidentem země podnikatel Juan Carlos Varela, její člen). 

V Nikaragui presidentovala v letech 1990 až 1997 Violeta Barrios de Chamorro, vdova po vydavateli novin Pedrovi Joaquínovi Chamorrovi zavražděném roku 1978 (což spustilo protisomozovskou ofensivu). Na rekordu nejkratší ženské vlády (viz v Guineji-Bissau) se s daty 9. do 11. února 1997 podílí Rosalía Arteaga Serranová, presidentka Ekvádoru.

Západ Latinské Ameriky ovládaly roku 2011 tři ženy. Vedle Argentiny a Cristiny Fernándezové (viz zde výše) stála od Nového roku 2011 v čele Brazílie Dilma Rousseffová (63). V Uruguayi měla na svého presidentského manžela a bývalého partyzána Josého Mujiku (76) zvaného El Pepe velký vliv senátorka Lucía Topolanskyová (65): 26.-28. listopadu 2010 byla úřadující presidentkou, když manžel i jeho vicepresident nebyli v zemi, první Uruguayka v této funkci.

Na Jamaice se první předsedkyní vlády stala Portia Simpson-Millerová (60). Úřad převzala 30. března 2006 od P. J. Patersona (ve funkci od roku 1992) a vydržela do září 2007. Měsíc předtím byla zvolena předsedkyní vládní Lidové národní strany (PNP). V předchozích kabinetech byla ministryní práce a turistiky. Po Dame Eugenii Charlesové na Dominice, Janetě Jaganové v Guyaně a Portii Simpson Millerové se další předsedkyní vlády v anglicky hovořícím Karibiku v květnu 2010 stala na Trinidadu Kamla Persad-Bissessarová (58). První presidentkou Barbadosu, který se stal v noci ze 30. listopadu na 1. prosince 2021 republikou, byla zvolena dosavadní generální guvernérka Sandra Masonová (72). 

Oceánie

Na Novém Zélandu byla premiérkou od prosince 1997 do prosince 1999 konservativní politička Národní strany Jennifer „Jenny“ Mary Shipleyová. Byla poražena ve volbách, v nichž se poprvé v parlamentních dějinách střetly v čele svých partají dvě ženy (srov. soupeření ženských vůdkyň v Bangladéši). Vyhrála socialistka Helen Elizabeth Clarková. Generální guvernérkou Novozélandského dominia byla v letech 2001 až 2006 právnička Silvia Cartwrightová.

Teprve roku 2008 doporučil laboristický premiér Kevin Rudd britské královně, aby generální guvernérkou Austrálie jmenovala právničku Quentinu Bryceovou (65). Když ho o dva roky později v červnu 2010 partajní oposice donutila opustit předsednictví Strany práce (ALP) i federální premiérské křeslo, Bryce(ová) jmenovala jeho nástupkyní advokátku Julii Gillardovou (48), která se stala první ženou v úřadu a k tomu svobodnou a bezdětnou a po devíti desetiletích politikem tak vysoko, který se nenarodil v Austrálii (pochází z britského Walesu).

První předsedkyní vlády v Polynésii se stala samojských po volbách v dubnu 2021 Fiame Naomi Mata'afa (64). Pochází z rodu královského, dcera prvního premiéra Samoy, vicepremiérkou byla v letech 2016 až 2020.     

Afrika
První africkou hlavou státu byla dva květnové dny roku 1984 Carmen Pereirová v Guineji-Bissau jako předsedkyně národního shromáždění (srov. také Ekvádor). Jako ministerská předsedkyně Burundi byla Sylvie Kinigiová v říjnu 1993 pověřena i pravomocemi presidentskými; vládla do února 1994, kdy moc převzal Cyprien Ntaryamira. V Libérii byla jmenovanou presidentkou, předsedkyní státní rady, roku 1996-1997 Ruth Sando Perryová.

První ve volbách zvolenou presidentkou černé Afriky se stala v listopadu 2005 v Libérii Ellen Johnson-Sirleaf (67), bývalá ministryně financí a ekonomka Světové banky a OSN. Dostala více hlasů než světoznámý fotbalista George Weah, v lednu 2018 její nástupce. Interimní presidentkou Gabonu byla od 10. června 2009 Rose Francine Rogombéová (66), předsedkyně senátu: 8. června zemřel v Barceloně na klinice El Hadj Omar Bongo Ondimba (73), který svým 41 rokem u moci vytvořil vládní rekord nedědičného a formálně voleného vůdce (od roku 1967).

První vicepresidentkou, a současně ministryní zemědělství, se stala v listopadu 1994 v Ugandě lékařka Specioza Naiga Wandira Kazibweová, která resignovala v květnu 2003 po hádkách se svým katolickým manželem o domácím násilí; muž odmítal rozvod. V březnu 1997 v Gambii Isatou Njie Saidy (tehdy 45).

Po ní roku 2010 na Mauritiu bývalá novinářka Monique Ohsan Bellepeau(ová; 68), která v březnu až červenci 2012 byla poprvé úřadující presidentkou ostrovního státu, podruhé ze stejné posice v květnu až červnu 2015: po ní byla zvolena za hlavu republiky Ameenah Gurib-Fakim(ová). Roku 2015 se stala vicepresidentkou Tanzanie Samia Suluhu Hassanová ze Zanzibaru a o šest let později v březnu po smrti presidenta Magufuliho presidentkou. 

Ve Rwandě byla první premiérkou Agathe Uwilingiyimana (Hutu) v letech 1993-1994; byla zavražděna během genocidní války. Ve rwandské sněmovně sedí z poloviny ženy, v senátu ze třetiny; v roce 2020 přes šedesát procent parlamentních mandátů obsadily ženy. Ve státní správě, politice a soudnictví zákony nařizují minimálně třetinové zastoupení žen: emancipace vyšší než ve Skandinávii. President Paul Kagame jmenoval v srpnu 2020 ředitelkou zahraniční rozvědky policistku Lynder Nkurangaovou (40), první ženu v takové posici ve světě (s odhlédnutím od bondovek). Kagamova vláda měla v té době čtrnáct ministryň ze 27 členů kabinetu. 

První premiérkou v černé Africe však byla od ledna 1975 do dubna 1976 Elisabeth Domitien(ová), kterou jmenoval a odvolal středoafrický diktátor a pozdější císař Jean-Bédel Bokassa.

První předsedkyní mosambické vlády se v únoru 2004 stala ministryně financí Luisa Diogová (45), matka tří dětí. Maria do Carmo Silveira je premiérkou na Săo Tomé e Príncipe od června 2005, kde první ženou v takové funkci byla v letech 2002-2004 Maria das Neves de Sousa. V Senegalu byla premiérkou v letech 2001-2002 Madior Boyeová, od dubna 2011 je první předsedkyní vlády v Mali Cisse Mariam Kaidama Sidibe-ová (63). V Malawi po smrti Binga wa Muthariky (78) začátkem dubna 2012 složila presidentskou přísahu jeho vicepresidentka Joyce Banda(ová; 62), která byla v úřadu od roku 2009 a stala se tak první ženou v čele některého z jihoafrických států.

Královny současnosti: 
Margrethe II. Dánská • Elizabeth II. Britská • Silvia Renate Sommerlath (*1943), šéfhosteska 1972 v Mnichově; jako Silvia se stala první královskou manželkou bez modré krve v Evropě, nikoli však vladařkou. Roku 1976 svatba s Carl XVI. Gustafem, první občanská ve Švédsku. Od té doby se morganatické sňatky nástupců trůnu nevyhnuly v přímé nástupnické linii žádné panovnické rodině v Evropě s výjimkou britských Windsorů. Od kalmarské unie měli švédští králové po šest set let za manželky nebo za matku Němky, s výjimkou Bernadotte. 

První velící ženou u námořnictva se v červnu 2004 stala commodore Carolyn Straitová (47); jako první žena velela britské námořní základně HM Naval Base Clyde ve Faslane se sedmi tisíci muži. V americkém námořnictvu se první ženou s hodností viceadmirála (rear admiral) stala roku 2007 Nora Tysonová, která od července 2010 jako první žena v Americe velí nukleární letadlové lodi George H. W. Bush.

První civilní obří výletní lodi americké společnosti Celebrity Cruises (CC) velela od srpna 2015 školená námořnice Kate McCueová (37) ze San Franciska. O prosince 2014 stála v čele CC Lisa Lutoff-Perlo(vá) jako první žena řídící velkou paroplavební společnost.

Žen v parlamentech pozvolna přibývá (v procentech) 
Rwanda       48,8 (roku 2020: 62%)
Švédsko       45,3
Norsko         38,2 
Finsko          37,5
Dánsko        36,9
Nizozemí      36,7
Kuba            36,0
Španělsko    36,0
Rakousko     33,9
Německo      31,8
Afghánistán  27,3
Čína (ČLR)    20,2
ČR               17,0
Slovensko    16,7
USA             15
Maďarsko      9,1
svět:           15,9

Převaha mužů v parlamentech se snižuje; od roku 1997 klesla o čtyři procenta. O vlastní kvalitě práv žen tabulka až tolik nevypovídá, srov. například zahrnutí Afghánistánu v době, kdy země byla pod mezinárodní okupací Američanů a jejich převážně západních spojenců.
Zdroj: Inter-Parliamentary Union

(vyšlo ve zkrácené podobě v ročence Týdne 2005, aktualisováno)

•

Z poklopců vládních pracoven

Záletnictví a nemanželské děti v demokratické politice

Rychlý rozvoj technologií, konkurence a ztráta respektu před rádoby osobnostmi plní media sexuálními skandály politiků a celebrit.
Co se kdysi šuškávalo v salonech, tržištích a bulvárech, se dnes prodává na internetu, v pestrobarevných novinách a časopisech, na každém rohu. „Ve volbách mluvil o rodině, věčných hodnotách, pak jde za svou frajlí. Jak se tomu chlapovi dá věřit?“ Bulvární otázka, která nepotřebuje odpovědi. 
Informace tohoto typu jsou atraktivní a výnosné. Kdo je má, drtí v mediálním businessu konkurenci. Kdo dělá v jiné, také „investigativní“ branži, je rád, že ve vhodný okamžik může „s lehkým srdcem“ dát vydělat médiím. Informace o politicích a celebritách jsou prostě kšeft.

Celebrity si s bulvárem často zahrají, patří k sobě. Politici méně. Jejich autorita bývala ještě v sedmdesátých letech značná a lid k nim přistupoval s velkou dávkou „postfeudální“ úcty. Na veřejnost pronikalo máloco. O sexuálním životě volených veličin, byť mnohdy ryzího proletářského původu, se podrbávalo, ale nic nevidělo a neslyšelo.

Sekretářky a brigádnice
Jak by asi probíhal úřad Johna F. Kennedyho (1961-1963), kdyby média s dnešní rasancí vysílala a psala o kaskádě jeho afér s ženami z presidentské kanceláře, kdeže pouze s Marilynou Monroeovou. Kdyby se psalo o jeho satyriasi, mužské podobě nymfomanie? Přitom byl prvním „televisním“ presidentem. Tehdy však fungovala ještě ona úcta: novináři věděli, ale nenapsali.

Kdyby ne, lhal by kongresmanům? O generaci později president Bill Clinton zalhal o tom, že mu to jistá brigádnice v Bílém domě „udělala“ pusou. Byl z toho roku 1998 celosvětový skandál, supervelmoc se měsíce zabývala příběhy slečny Moniky.

Třebaže Clintonova éra byla hospodářsky pro Ameriku úspěšná, lidé si asi zapamatovali spíše jeho aféru. Skandál neskončil resignací, ale tím, že jeho manželka se začala psát rodným jménem Hillary Rodham-Clintonová a dala se na sólo politiku: dnes senátorka míří do presidentského úřadu.

Úcta k majestátu vůdce kryla nemanželské životy také nejvyšších německých a francouzských politiků. François Mitterrand, který zemřel roku 1996, měl řadu let poměr s jistou Annou Pingeotovou a jejich dcera Mazarine o tom po jeho smrti napsala knihu. Vztah kamuflovala tajná služba pod rouškou boje s terorismem. Mazarinin příběh bývá srovnáván s osudem nemanželské dcery belgického krále Delphinou Boëlovou s baronkou de Selys Longchampsovou, manželkou belgického průmyslníka Boëla. Tajná služba i Mitterrandova manželka Danielle „držely“.

Rozvod a sebevražda
Novináři drželi roky za zuby tajemství úřadu kancléře Helmuta Kohla. Tajemnice Juliane Weberová stála po jeho boku od poloviny šedesátých let až do konce politické kariéry (1998) a stará se o něj dodnes. Dokonce zastupovala Kohlovu manželku Hannelore roku 2001 na svatbě exkancléřova syna Petera s Elifou Sözenovou v Istanbulu (tajili svůj vztah dvanáct let!). Hannelore trpěla alergií na sluneční světlo a vzala si život dva měsíce po svatbě.

O vztahu slovenského premiéra Vladimíra Mečiara v devadesátých letech k jeho tajemnici Anně Nagyová věděla manželka Margita také. Ale to byl už vztah mediálně skandalisovaný. Stejně tak jako v Rakousku aféra presidenta Thomase Klestila (zemřel roku 2004). Media dlouho o jeho vztahu k Margotě Löfflerové mlčela, teprve rozvádějící se president se stalo thematem: s manželkou Edith se Klestil rozvedl roku 1998 (zemřela roku 2011) a oženil se s milenkou, která je dnes rakouskou velvyslankyní na Hradčanech (do roku 2009, pak do roku 2014 v Moskvě).

Z řady britských ministerských sexuálních skandálů vynikají Profumův a Blunkettův. Aféra ministra války Johna Profuma z roku 1963 byla první velkou veřejnou aférou svého druhu. Jeho přítelkyně Christine Keelerová patřila totiž také mezi děvčata sovětského námořního přidělence v Londýně Jevgenije Ivanova. Profumova manželka, herečka Valerie Hobsonová, mu na rozdíl od poslanců uvěřila, že s Keelerovou nic neměl, a zůstala s ním ve společné domácnosti.

Slepý ministr vnitra v Blairově vládě David Blunkett resignoval roku 2004, protože se ukázalo, že měl vztah s šéfredaktorkou konservativního týdeníku Spectatoru Kimberly Fortier-Quinnovou. A k tomu syna. Když s ministrem čekala druhé dítě, jehož se zástupce lidu domáhal, prasklo to. Novinářčin manžel Stephen Quinn přesto s Kimberly vydržel.

(vyšlo v časopisu Týden 2/07, aktualisováno)

•