Božský Augustus, vznešený stvořitel míru

Dva tisíce let uplynulo 19. srpna 20125 od skonu jedné z nejznámějších osobností dějin, pravzoru římských císařů a v novověku pramene ilusí o jednotě kontinentu. Okolnosti Augustovy geniality však byly prosté.

Stát se bohem je prosté. Buď se tak narodíte a už vám to zůstane, nebo vás za boha prohlásí. Mluvím o Římu, nikoli o fotbalové Letné, která kdysi bouřila pokřikem: „Berger není člověk, Berger je bůh!“ V Římě, když byl centrem celého Středomoří a jak se tehdy myslelo, celého světa, na zbožnění stačilo usnesení senátu. Pochopitelně nějaké to svědectví se také hodilo, asi tak jako se dneska zabývají katolíci sběrem důkazů o zázracích, aby se některý z nich stal „svatým“.
V Augustově případě dosvědčil jistý senátor Numerius Atticus, že po spálení panovníkova těla na Martově poli spatřil postavu odebírající se do nebes, jak se to vyprávělo o konci Romulově. Livia, Augustova vdova, která na žárovišti v srpnu roku 14 strávila pět dnů, vyplatila svědkovi milion sesterciů, a to byly krásné peníze. 
Po svém adoptivním otci Božském Iuliovi, občansky C. Iuliovi Caesarovi, zavražděnému roku 44 př. n. l., se tak zrodil Božský Augustus, Divus Augustus, občansky v době smrti Imperator Caesar Divi filius Augustus, Vládce Caesar Vznešený, syn Boží. 
Že by ještě někdy ve své nesmrtelné podobě zasáhl do lidského konání on i další z císařských bohů (posledním asi byl Iulianus roku 363), zaznamenáno není. Později palácoví technokraté vymysleli odchod na nebesa, apotheosu, precisněji, aby se svědectví nemusela shánět, s orlem vylétajícím z hořící hranice a odnášejícím kamsi duši zemřelého. 
Zlatá éra
Jako bůh se Augustus na zemi neproslavil, i když jeho kult v rámci panovnického patřil k životu římských hodnostářů ve všech provinciích říše. Byl povinný. Z Egypta jsou zachovány z doby mnohem pozdější výkazy potvrzující o lidech, že panovnickému kultu obětovali a že jsou tudíž v pořádku. Kdo nebyl v pořádku, byli křesťané, kteří podobné státotvorné božství nikdy neuznali a konali z hlediska římského práva hrdelně protizákonně. 
Jako smrtelník vyšel Augustus, který vystřídal několik jmen, viz grafiku, jako jediný vítěz z dlouhého seriálu občanských válek na konci světovládné stavovské republiky. Římané unaveni půlstoletím krvavých proskripcí a soustavnými odvody do vojska, ničeni hospodářsky, stanuli roku 30 př. n. l. na začátku nové éry. 
Augustovo vítězství nad M. Antoniem, posledním ze soupeřů, a umírněná vláda vedla k rychlé obnově ekonomiky. Desítky tisíc veteránů usadil na rekvírované půdě protivníků v celém Středomoří, do businessu s Orientem se vrátila jistota, námořní doprava se zase stala bezpečnou, Augustus zrušil práci z donucení na venkovských manufakturách velkostatkářů, čímž se snížil na pevnině počet prchajících otroků a lapků. 

Povstala „augustovská zlatá doba“, kdy v říši zavládl klid, po Itálii rozprostřel vojenské posádky, ve městech panoval kult „pohodářství“, luxusu, nesmírné hravosti. 
Války a proskripce přinesly do Říma nesmírné bohatství, v oběhu bylo hodně peněz, klesla úroková míra a stouply ceny pozemků. Augustus sám fungoval jako bankovní dům: půjčil bezúročně všem, kteří se mohli zaručit dvojnásobnou summou svého majetku. 
V Římě povstala císařská administrativa a byrokracie postavená na vrstvě jezdců a propuštěnců, posléze senátorů. Císařský dvůr se stal centrem světa a fungoval po vzoru okoukaném Římany v hellénistických monarchiích. 
Je zajímavé, že v podstatě s nominálními úřady existoval až do roku 554 n. l., kdy východořímský panovník Iustinianus I. připojil, co z Itálie zbylo pod římskou mocí, do čela země postavil jednoho z praefektů praetoria a zrušil všechny úřady kdysi západořímské, s nimi císařský dvůr sídlící naposledy v Ravenně (476). 
Až na malé výjimky zavládl v říši na dvě staletí mír a legie nemusely bránit hranice provincií, nýbrž naopak okupovali nová a nová území. S vládou filosofujícího literáta M. Aurelia Antonina klid říše vyvanul a pro velkou část zbytku svých bohatých dějin zůstane říší domácích rozvratů a válek s útočícími cizinci.
Římané vládli od Atlantiku po Mesopotamii, od Dunaje po Nubijskou poušť, v přepestrém soustátí s ústřední mocností Římem. Císařství nebylo ničím jiným, než vojenskou diktaturou: bez legií vládnout nešlo, s nimi velmi opatrně. Pozvolna se ve všech ohledech unifikovalo, i když už z časů druhého triumvirátu byla patrná budoucí civilisační hranice, která přečkala Augusta s Antoniem: jadranské linie, která rozdělila Středomoří na (řecký) Východ a (latinský) Západ, jak se projevilo i na úsvitu dělení moci mezi křesťany a trvá dodnes.
Augustův systém
Augustus, který vedl války po celý život, stejně intensivně propagoval mír. Římský mír národům, svůj Římanům, rozumí se. Postavil v Římě velký Oltář Míru (Ara Pacis), celý z carrarského mramoru, z něhož je mimo jiné i Pantheon, chrám všech bohů (kdyby Říman tušil, že se těžebních práv na lomy v Toskáně dva tisíce let po jeho smrti zmocní rodina Usáma bin Ládina, saúdských podnikatelů ve stavebnictví...). 
Vztah lidí k vládě jednoho muže se za jeho života změnil. Když umíral, kolik ještě žilo Římanů, kteří si pamatovali republiku. Jak píše historik Tacitus a téměř století později, zůstala jen jména institucí, ze starého nezbylo nic, „byla odstraněna občanská rovnost, lidé poslouchali císařových rozkazů a nemuseli se ničeho obávat“. 
Dopustíme-li se jistého modernismu, připomíná to způsob vládnutí čínských maoistů a ruských národně bolševických tajných policistů: Si i Putin nabízejí blahobyt a požadují poslušnost. U poslušných bohatců se nezajímají, jak přišli k penězům: jen ať jsou zticha, vedou hédonický život a věnují miliardy na státem vytypované stavby. 
V tomto duchu se všichni Augustovi spolubojovníci, kteří nesmírně zbohatli na zabavených majetcích protivné strany občanské války, podíleli s císařem na stavbě velkolepých chrámů, divadel, knihoven, lázní, zahrad, vodovodů, ulic a silnic. Augustus se pak mohl chlubit, že po sobě „zanechávám město mramorové, které jsem převzal jako cihlové“. Pro milovníky analogií: chtělo by se říci, že byl pravzorem ruské putinovštiny. Obklopil se lidmi, kteří financovali literáty opěvující vladařovu moudrost a velikost. Mediální Augustus byl průkopníkem toho, čemu se moderně říká mediální politika.
V jeho době však Řím zřejmě ještě nebyl největším městem Středomoří, i když dosáhl jednoho milionu obyvatel. Větší byla egyptská multikulturní Alexandrie, New York starověku, a syrská Antiochie, o níž se ještě v polovině 4. století tradovalo, že její noční osvětlení dosahuje jasu denního světla. 
Pro srovnání: v novověku dosáhl milionu obyvatel jako první po mnoh staletích až kolem roku 1850 Londýn. 
Euroiluse
V duchu centralisované správy si řada snílků idealisovala římskou říši za vzor svých nových Evrop. Napodobitel Augustova odkazu, Frank Karel Veliký, si pořídil něco podobného, ale ve velmi malé, převážně germánské zmenšenině. Celá severní Afrika a Levanta již byla na začátku 9. století ztracena ve prospěch Arabů, od jižní Itálie po Anatolii vládli Římané, jak si poddaní konstantinopolských vladařů říkali, ale to Západoevropany nezajímalo a obnovovali svou římskou říši a bez Římanů. Augustovo jméno zůstane součástí oficiální titulatury německých římských císařů až do konce říše roku 1806. 
„Novoevropané“ však přehlížejí prostou skutečnost, že vznik říše není výsledek dohod a smluv o bezcelních výhodách pro obchodníky ledničkami a dětskými plenami, ale válek. Římané, zatím první a jediná evropská megavelmoc už před Augustem, vyvražďovali keltské národy severní Itálie a Gallie (čtěte Caesarovy Zápisky a Livia), totálně zlikvidovali makedonskou šlechtu, vylidnili Épeiros a Helladu. 
Římané se pokládali za předurčené vládnout světu (i to říkávají soudobí politici, jsou-li z Ameriky). Kromě Hellénů, jimiž sice pohrdali, ale napodobovali jejich vzdělanost, měli všechny ostatní za barbary. Což ovšem platí i pro soudobé eurokraty postižené mesianismem „vývozu demokracie“. 
Zatímco si Římané „dopřávali“ občanských válek, jejich zahraniční nepřátelé nebyli s to je ohrozit. A když, jako v případě pontského krále Mithridáta Eupatora, hádali se v Římě o to, kdo proti němu povede válku, neboť z ní koukala náramná kořist (vzpomeňte na jméno L. Licinius Lucullus).
Za občanských válek se vydávala proskripční rozhodnutí, v nichž propadali hrdly a majetkem tisíce rodin a po vítězství druhé strany se vše jednoduše otočilo, měnila se politická přátelství (tak „prodal“ Octavianus Cicerona, který mu hodně fandil a psal ošklivosti na M. Antonia): děti udávaly rodiče, sourozenci sebe navzájem, otroci své pány, k získání majetku stačilo přinést hlavu proskribovaného. 
Takhle zbohatli příznivci diktátora Caesara a jeho dědic Augustus, takhle dopadli straníci Antoniovi. Pravda, říše pak byla jednotná. Takový „integrační“ proces jistě není vzorem žádnému z eurokratů. Přirovnat lze římské majetkové „přesuny“ a počty zavražděných k francouzské revoluci nebo k občanské válce v Rusku a Číně.
Ostatně myšlenka na celoevropský mír a společné bruselské instituce povstala až po dvou zničujících válkách a s vidinou sovětského nebezpečí z Východu.
Nádherní lidé
Život v míru, ať už nastal jakkoli, to je Augustovo poselství. „Mír a štěstí“, přával za indočínské války na svých koncertech také Jimi Hendrix. Literát Q. Horatius Flaccus (+ 8), o dva roky mladší než císař, ve třetí knize svých Ód básní: „Dnešek velký vpravdě mne zbavil temných obav: nebojím se ani vzpoury, ani násilné smrti, když Caesar (Augustus) ovládá svět.“ 
To bojoval původně na straně Caesarových vrahů a byl omilostněn, ale přišel o veškerý majetek. Jak se ale všechno otočilo: „Tohle jsem si přával,“ píše v Satyrách, „pozemek ani na moc velký, se zahradou a s nevysychajícím pramenem u domu a kousek lesa aby nad tím bylo. Bohové mi dali více a lepšího. Jsem spokojen.“ Přibyla vilka a další statek, nádherný mír, nádherný vládce i jeho štědří přátelé.
Augustus to s lidmi uměl. Působil otevřeným dětským dojmem, znal řečnit. Vůči vojákům, šaržím a služebnictvu se choval se starořímskou přísností, vůči nepřátelům ve válce někdy až krutě. Ačkoli byl celý život často nemocen a trpěl na močové kameny, dokonce se musel na dva roky stáhnout do ústraní, osobně řídil v Hispániích a Illyriku vyhlazovací války; kromě Afriky a Sardinie navštívil všechny provincie. 
Dařilo se mu všude, jen ne proti Germánům, kteří porazili dvě jeho vojska a roku 9 n. l. dokonce zlikvidovali tři legie i s pomocnými oddíly, hotová katastrofa pro Řím. Germáni byli jediní, které Římané nepodrobili a díky debaklu v Teutoburském lese se dnes mluví německy a anglicky a nikoli nějakým románským jazykem (viz TÝDEN 35/09).
„Vznešený bůh“ pocházel z rodiny C. Octavia, která v Římě mnoho neznamenala. Život budoucího Augusta ovlivnila brzká smrt otcova, kdy se jako dítě dostal pod ochranu Iuliů a do blízkosti slavného Caesara. Jeho nezdolatelnými trumfy proti nepřátelům a hlavně Antoniovi bylo Caesarovo jméno, které si rychle po jeho vraždě přivlastnil, a obrovský diktátorův majetek, který zdědil. 
Když se zmocnil Alexandrie, dal zavraždit Ptolemaia XV. Kaisarióna („Caesarka“), posledního z vládců makedonského rodu, syna Kleopatry s Caesarem, jediného diktátorova syna, který prchal do Indie (což zamýšlela jeho matka také). Z celé Antoniovy rodiny musel tehdy zemřít jeho nejstarší syn s Fulvií M. Antonius zvaný Antyllus, „Antoníček“ (17).
Později Augustus dbal na svou pověst a udržování kultu, i když v soukromí žil vojácky skromně: jedl jídlo o třech, nejvýše šesti chodech, chodil v šatech, které mu zhotovila sestra, manželka, dcera či vnučky. 
Dělal všechno pro to, aby vynikl snad i tím, že si nevychoval žádného nástupce. Kopíroval Alexandra Velikého. 
Podobně jako on dal šířit zvěsti, že jeho matka Atie spala s hadem, kultovním zvířetem Apollónovým. K pečetění používal prsten s Alexandrovým portétem. V Alexandrii si roku 30 př. n. l. dal ukázat Alexandrovo tělo. Když mu průvodci nabízeli, aby se podíval i do nedalekého Ptolemaia, kde leželi pochování egyptští panovníci, odsekl: „Chtěl jsem vidět krále, ne mrtvoly.“
Dvojí metry
Byl literárně zdatný, rád citoval řecky, ale plynně nehovořil. Zdatnější byl ve hře v kostky, to byla jeho vášeň, stejně jako chlapečkové „obličejem a žvatlavostí miloučcí“ z celého světa, hlavně prý Maurové a Syřané, jak drbe jeho pozdní životopisec Suetonius. Augustova o pět let mladší manželka Livie, o jejímž vlivu existovalo už ve starověku hodně řečí a později bývá často označována za vlastní vládkyni Říma, mu to tolerovala; nebylo to na tehdejší dobu nic podivného. 
Nepřátelé Augustovi předhazovali, že Caesarova dědictví dosáhl sexuálními úsluhami (to byl „nezletilý“) a jako starší si dával pro sex od přátel shánět panny i vdané paní. 
Sama mu dohazovala v pokročilejším věku panny a Augustus, který zamlada pořádal sexuální večírky, měl i řadu afér s vdanými ženami. Livii však nepřestal milovat, třebaže spolu neměli žádné děti; o důvodech můžeme jen spekulovat. 
Nicméně jako císař vydával mnoho zákonů na podporu rodinné morálky, zvýšení porodnosti, proti korupci a přepychu (to se událo, a marně, za republiky několikrát) a nesnášel u druhých prostopášnost. Vyhnal proto dokonce z Říma do provinčního odloučení svou jedinou dceru a později i vnučku a pro neomalenost jednoho z vnuků. Do vyhnanství musel roku 8 n. l. básník P. Ovidius Naso, který zřejmě věděl trochu více o záletech Iulie.
Vnučkám, které dal vychovávat tradičním způsobem včetně výuky předení vlny nakazoval i v soukromí mluvit tak, aby to mohlo být slyšeno na veřejnosti „a co by se dalo zanést do denních novin“ (takovou věc už Římané znali).
Spíše než pověrčivý byl opatrný. Roku 12 př. n. l. dal spálit na dva tisíce svitků věštebných knih kromě sibylských, ale i ty probral, aby snad z nich nevyplynul jeho zánik. Když někdo zemřel, ptal se, jak se to stalo, a sám si přál rychlou klidnou smrt bez útrap. 
Říkával tomu řecky euthanasie (srov. tam) a ve shodě s hellénskými filosofy byl jejím propagátorem. I to patří do Augustova dědictví. Sám se rozloučil se světem slovy užívanými na podiu při klanění na konci komédií: „Takže jestli se vám to líbilo, zatleskejte a všechny nás herce s chutí propusťe.“

exkurs 1: C. Octavius a Augustus
Pocházel z podnikatelského jezdeckého rodu a jeho vzdálení příbuzní byli ve vysoké politice a v armádních funkcích římské republiky už po dvě staletí. Augustova matka Atie byla dcerou jistého M. Atia Balba s Iulií, druhou stejnojmennou sestrou slavného C. Iulia Caesara. M. Atius byl synem Pompeie, sestry otce triumvira Pompeia a Caesarova soka.
63 př. n. l., 23. září narozen za konsulátu Ciceronova jako C. Octavius Thurinus
59 zemřel stejnojmenný otec Augustův, vychováván u babičky Iulie
51 Iulia, Caesarova sestra, zemřela a Octavius (12) pronáší pohřební řeč
49 vypukla občanská válka mezi příznici Caesara a Cn. Pompeia 
46 s Caesarem v Hispániích, poprvé ve vojsku, po Caesarově boku
44 po zavraždění Caesara, který neměl z hlediska římského práva mužského nástupce, zjištěno, že se stal jeho dědicem; přijal jméno C. Iulius Caesar Octavianus (19), prodával dědictví a sbíral vojsko, řevnivost s M. Antoniem
43 senátu se podařilo spojit starou pompejovskou stranu s klikou Caesarových vrahů proti Antoniovi s Octavianem; oba s M. Aemiliem Lepidem uzavřeli druhý pětiletý triumvirát; poprvé konsulem a Octavianus až do smrti bude zastávat každý nějaký úřad
42 Caesar prohlášen senátem bohem pod jménem Divus Iulius, Božský Iulius, Octavianus nyní C. Iulius Caesar, syn Božského Iulia; Caesarovi vrazi poraženi
41 Antonius se zamiloval do Kleopatry Egyptské
40 s Antoniem si pro potřeby rekrutování vojáků rozdělili říši na východní a západní část měřeno od Illyrie
39 mír triumvirů se Sex. Pompeiem, synem Cn. Pompeia, rozvod s o pět let starší Scribonií (úředně sví 40-38), svou druhou manželkou a matkou jediného svého dítěte, dcerou Iulií (tím se stala prababičkou Caligulů a Neronů); o svých 24. narozeninách poznal těhotnou Livii Drusillu a za měsíc se brali. První manželka z let 42-40 Clodie Pulchra, dcera Fulviina (tehdy manželky M. Antonia), nebyla ve věku na vdávání a vrátil ji jako pannu. Vnuků měl Augustus od Iulie s Agrippou pět: Gaia, Lucia, Agrippu, Iulii a Agrippinu, která jediná přežila, manželka Germanikova a matka Caligulova.
38-36 nová válka s pompeiovci 
37 na pět let prodloužen triuvirát
35-33 ve válce v Illyrii
32 Octavianus dal protiprávně zveřejnit Antoniovu závěť, která zněla ve prospěch Kleopatry, senát vypověděl válku Egyptu
31, 2. září u Aktia Antoniovo loďstvo poraženo
30, srpen obsadil Alexandrii, Antonius a Kleopatra si vzali život
29 návrat do Říma, konec občanských válek, které s přestávkami trvaly od roku 83 př. n. l.; doživotní tribunát. Z Tarenta přinesl sochu Níké/Victorie a umístil ji do senátu. Stála tam do roku 382. 
27, složil všechny mimořádné pravomoci získané od senátu od roku 31, ale ponechal si vrchní velitelství (prodlužované po desetilích) a zůstal principem v senátu (to mu nebylo 40). 
Od 16. ledna 27 se jmenoval Imperator Caesar Augustus, syn Božského. Nápad to byl L. Munatia Planka (+ 15 př. n. l.), kdysi Caesarova legáta, pak antónovec a od roku 32 u Octaviána.
27-25 ve válkách v Galliích a Hispániích
24-23 nemocen
22-19 na inspekci po východních provinciích
18 zákony proti korupci při kupování úřadů a první ze skupiny zákonů na podporu mravnosti a rodiny
16 první debakl Římanů ve válce s Germány, 16-13 Augustus v Galliích
13-9 budován Oltář míru, všechna keltská území na kontinentu pod římskou vládou
12 zemřel Lepidus a na jeho místo se stal Augustus nejvyšším pontifikem
8 př. n. l. přejmenoval sextilis na augustus, neboť v tom měsící byl poprvé konsulem (43) a mimo jiné obsadil Egypt (30)
1 n. l. Římané na krátko překročili Labe
6 n. l. Tiberia před tažením do Čech zastavila vzpoura v Pannonii
9 n. l. vyhlazení tří legií Germány v Teutoburském lese
14 n. l., 19. srpna o třetí hodině odpolední zemřel v Nole. Byl prvním i nejdéle vládnoucím augustem klasického Říma; z (východo)římských císařů ho se 49 roky vlády překonal Basileios II. Búlgaroktonos, "Bulharobijec". Podle censu žilo v Augustově říši téměř pět milionů Římanů, Římanek a jejich dětí. Skutečný počet obyvatel byl o pravděpodobně řád vyšší.

exkurs 2: Císařské nanebevzetí
Popis známe z nanebevzetí L. Septimia Severa z roku 211. Vosková figurina zemřelého ležela na lehátku ze slonoviny a zlata, zleva seděli po větší část dne senátoři, vpravo významné ženy bez šperků a v bílém. Rituál trval sedm dnů a lékaři „zkoumají“ stav vosku a postupně hlásí, že se císaři přitěžuje. Když oznámí, že zemřel, odnesli figurinu na forum, kde pěly sbory žen a dětí hymny a pajány. Pak vosk odnesli na Martovo pole k dřevěné čtverhrané konstrukci.
Krychle majákovitým způsobem od větší k menší v pěti patrech na sobě jsou napuštěny pryskyřicemi. Na tuto monstrosní hranici figurinu položili a kolem žároviště tančili lidé ze stavu jezdeckého bojové tance, až císařův nástupce hranici zapálí. Z posledního patra je pomocí mechanismu vypuštěn orel, odnášející císařovu duši do nebe. Od tohoto okamžiku je císař uctíván s ostatními bohy.
Sebezbožťující excentriky, kteří na nečekali na svou smrt, byli císaři Gaius, Nero, Caracalla a Elagabalus.
O vstupu na nebe napsal historik Sex. Aurelius Victor ze 4. století n. l.: „Císařové a nejlepší lidé vstupují na nebe, jak se soudí, nebo se jim v lidské pověsti dostává slávy jako bohu spíše pro čestný život než z pomyslných a smyšlených důvodů.“ Že jde o akt společenský, nikoli náboženský tušil už Vespasiánus. Když umíral, pravil: „Putó deus fíó, Zdá se, že se stávám bohem.“ Stejně lapidárně se vyjádřil L. Septimius Sevérus: Omnia fuí et nihil expedit, Byl jsem vším a je mi to k ničemu.“
V polovině 4. století n. l. bylo božství a bohové téměř degradovány na lidské dimense. Ammiánus Márcellínus, když líčí jedinečnost Tráiánova fora v Římě, praví, že zasluhuje „obdiv samotných bohů.“ Je pozoruhodné, že tři synové-augustové křesťana Cónstantína I. Cónstantínus II., Cónstantius II. a Cónstáns I. prohlásili otce bohem, ačkoli také byli křesťany. Prvorozeného Críspa (c. 30) z prvního manželství s Minervinou (pokud vůbec byli oddáni) dal otec po intrikách macechy Fausty (c. 35) roku 326 popravit, brzy na to i svou manželku Faustu a oba vyškrtl z úředních dokumentů a historických záznamů, damnatio memoriae se tomu říkalo. Že by se u dvory odehrál v reálu hippolytovský příběh? 

ve zkrácené podobě vyšlo v časopisu TÝDEN, 33/14

•