Mlčeti zlato

Na druhém sociálním pólu putinovštiny probíhá konflikt, který na první pohled vypadá hluboce ideologicky, ale může též být další formou neustálého boje o kontrolu nad státními financemi mezi kremelskými skupinami. 

Jsou to sice „pitěrci“, tedy čekisté ze Sankt-Petěrburgu nebo jejich přátelé, na něž se Moskvané nedívají vůbec sympaticky a mají jich po osmi letech putinovštiny plné zuby, ale jejich rivalita je z mocenského hlediska faktor, který je pro obraz jednoty vedení nebezpečný (srov. válku tajných služeb v TÝDNU 14/04). 

V Putinově okolí na sebe narazila mimo jiné různá pojetí budování nového Ruska: klika tradicionalistických čekistů vyzdvihující zásadní roli státní byrokracie, a liberálové, respektive kremelský odvar z nich. V obou skupinách má Putin spolubojovníky a přátele.

V čele prvních nejčastěji vystupuje filolog, rozvědčík a hlavní manažer Rosněfti Igor Sečin (48), zřejmě nejsilnější z Putinových místopředsedů vlády, neboť ho pověřil dozorem nad surovinovým ruským pokladem. 

Představitelem liberálnějšího řízení státní ekonomiky je jiný Putinův "vice", ministr financí Alexej Kudrin (48), který je v úřadu už od roku 2000 (sic). S Putinem se zná z leningradské radnice z devadesátých let a pravděpodobně již ze studií. 

Formy kremelské války o státní finance jsou velmi skryté a připomínají studenoválečnické móresy či frašku z chodeb byzantských paláců. Jedním z prostých mocenských prvků "siloviků", lidí z bezpečnostních resortů a armády, je využití policejního aparátu k šikaně protivníka, byť soudruha u vládního stolu. 

Válka o státní fondy

Náměstek ministra financí Sergej Storčak (54) byl obviněn policisty z mnohamilionových malversací už roku 2007 (viz TÝDEN 14/08). Dohlíží na obří státní stabilisační fond, který tehdy měl 148 miliard dolarů. Podle siloviků to byly a jsou nevyužité peníze, které je třeba nalít do krachujících státních firem. 

Náměstek byl sice propuštěn z vazby loni 21. října, ale Kudrinovo okolí je pod soustavným tlakem. Alexandr Bastrykin, šéf investigativní komise úřadu hlavního prokurátor letos 12. února konstatoval, že „není přehnané tvrzení, že někteří z nejlepších specialistů na finance a ekonomiku včetně bývalých a současných náměstků ministra financí, byli v posledních letech zapleteni do organisování rozsáhlých loupeží státních fondů“. 

Kudrinových náměstků Storčaka a Vadima Volkova, obviňovaného ze zpronevěry osmnácti milionů dolarů při vyrovnávání dluhů s Alžírskem, je už delší dobu používáno jako zbraně proti němu. 

Jde opět o to samé: ministr financí nechce rozhazovat peníze ze státního fondu na přímou podporu státních podniků, Sečin ano. V jejich vedení totiž sedí jeho přátelé s manýry vysokých byrokratů. Sečin, „zlý muž putinovské politiky“ a hlava státní Rosněfti, je obecně pokládán za likvidátora Chodorkovského a jeho Jukosu. 

Obtížné výzvy

Na Sečinovu stranu se postavil mimo jiné moskevský starosta Jurij Lužkov (72), poněvadž se v metropoli zastavil stavební boom a byznys s pozemky. Rád by to řešil rychlými penězi a měl také doma klid. 

Jeho manželka Jelena Baturinová (46), podnikatelka ve stavebnictví, agroprůmyslu i řadě dalších odvětví, byla ještě loni jedinou ruskou miliardářkou. Už není. Stačila si ještě koupit bydlení na luxusní londýnské adrese, ale teď její stavební holding Inteko má jen dluhy. Nicméně patří mezi 295 firem, kterým se dostává státní podpory: úvěrové garance Inteku přesahují miliardu eur. 

Kudrinovy předtuchy jsou velmi černé. V zemi s nedávno nejrychleji rostoucí ekonomikou počítá pro letošek s nulovým růstem HDP. 4. února v Londýně přiznal, že Putinova vláda počítá s „velmi obtížnými výzvami“. 

Ratingové agentury Standard And Poor´s a Fitch v prosinci, respektive v únoru jako u první země skupiny G-8 snížily finančnické ocenění Ruska z AAA na BBB, což mimo jiné znamená, že se ruským obchodníkům i státu prodražují v zahraničí půjčky. 

Řada investorů si může totiž rozpomenout na krisi roku 1998, kdy podobný rychlý pád komoditních cen vedl ke znehodnocení rublu a dovedl ruský stát do platební neschopnosti. Rusové se dodnes myslí, že zachránce z jelcinovské krise se jmenuje Vladimír Putin. 

Rubl byl od loňského srpna do konce ledna dvacetkrát devalvován a přišel o třetinu své hodnoty. Na zastavení jeho pádu podnikla vláda intervenční nákupy za dvě stě miliard dolarů, což byla třetina z jejích „ropných“ reserv nashromážděných z Putinových kremelských časů. 

Medveděv loni po nástupu do funkce ještě prohlašoval, že se rubl stane mezinárodní měnou. 

Putin ví

Tak to tehdy převzal od Putina. Mistr tesař se však utnul. Kdysi se pochybovalo o tom, zda je kremelský vládce v řadě věcí vůbec kompetentní, hlavně v ekonomických. Ukázalo se, že je minimálně velmi dobře informovaný. 

Během sporu ropných společností BP a TNK o řízení společné firmy v roce 2007 a 2008 se sice ruská vláda tvářila, že se jí hádka netýká, že jde o soukromou investorskou záležitost, ale po setkání s Putinem řekl předseda představenstva koncernu BP Anthony B. Hayward, že „pan Putin ví o obchodech BP s Ruskem evidentně tolik, co já“. 

Ostatně letos v březnu se objevila zprávička, že Rusové snížili odhady svých zásob ropy podle přísnějších pravidel americké komise dozorující bursy (SEC). Údaj 14,4 miliard barelů je o třetinu nižší než údaje z roku 2007. Ruská lednová produkce ropy klesla o 0,7 procent oproti předešlému roku na 9,74 milionů barelů denně. 

Energetickou politiku, klenot režimu sanktpetěrburských tajných policistů, řídil dosud Putin se znalostí souvislostí i podrobností. Na rozdíl od soupeřivého bruselského spolku si může autokrat dovolit rychle jednat.

Například projekt plynového potrubí napříč Anatolií a mimo ruské území Nabucco navrhly evropské energetické společnosti už v roce 2002. Věnovalo se mu od té doby více slov a očekávání než skutečného politického úsilí a stavebních prací. V březnu byl summitem EU zřejmě znovu odstaven.

exkurs: Olympijské starostování

V Soči na jihu Ruska budou roku 2014 zimní olympijské hry. Letos 26. dubna se tam konají komunální volby, poněvadž starosta Vladimír Afanasenkov loni v listopadu resignoval pro své chatrné zdraví. Do známého výletního střediska k Černému moři nedaleko od hranic s novým státečkem Abcházií se sjíždějí uchazeči z celého Ruska.

Na chvíli je starostování v Soči atraktivnější než v Moskvě nebo ve druhém říšském sídelním městě Sankt-Petěrburgu. Podrážděni čínským vzorem získal Vladimír Putin olympiádu roku 2007 a oligarchové se pak předháněli v nabídkách, kdo co na své náklady postaví. 

Krise sice nadšení utlumila, vystřízlivělo se, ale plány na velkolepé stavby a ohromující show zůstaly. Má se prostavět na dvanáct miliard dolarů. Rusko nabídne světu podívanou na zimní sportoviště v subtropech na pobřeží a v horách v Krasné Poljaně přestavěné do alpského stylu švýcarských a rakouských výletních středisek. 

Části Soči, kde se bude stavět, se již vystěhovávají, a ti z Rusů, kteří se nechtějí hnout, jak informují reportéři, dostávají mnohdy nálepku „protiputinovců“. Týká se to asi dvou tisíc lidí, jimž úřady nabídli odškodnění ve výši 750 tisíci rublů (v březnu necelých 17 tisíc eur). Tržní ceny nemovitostí jsou přitom mnohonásobně vyšší.

Kreml prý podporuje úřadujícího starostu Anatolije Pachmonova. Mezi dalšími kandidáty je například primabalerina a Putinova fanynka Anastasja Voločkovová (32) rodem z Leningradu, která nepochybně vezme hlasy oposičnímu liberálnímu politikovi, který ze Soči pochází a býval oblíbencem Borise Jelcina, Borisovi Němcovovi (49). 

Proti nim nastoupí například Stanislav Koreckij z lokální federace závodů v páce, nebo rozvědčické duo s různými aktuálními vztahy k Anglii. Budovat olympijskou Soči by chtěl poslanec dumy za Žirinovského Liberálně demokratickou stranu Andrej Lugovoj (42), podezřívaný v Británii z vraždy jiného bývalého agenta Litviněnka (2006). 

Jiný bývalý kolega Putinův v tajné policii, velkopodnikatel, majitel moskevského oposičního periodika i jednoho z londýnských listů Alexandr Lebeděv (49) to má dobré na ostrovech i v Kremlu (viz TÝDEN 12/09). 

S Nabukkem do Asie

Představitelé Evropské unie selhávají pravidelně v případech, kdy se od nich čeká nějaké rozhodné slovo. Platí to i ve vztahu k obru rozvalenému při evropských hranicích. Mluvívají tak, jakoby se obávali nepříjemností s Kremlem, někdy i osobních. 

Letos 25. února ujišťoval mluvčí eurokomisaře pro energetiku Andrise Piebalgse (51), Lotyše a kdysi sovětského komunisty, že od roku 2002 plánovaný plynovod Nabucco za 10,7 miliard je zamýšlen jako diversifikace evropského energetického sektoru a ne jako prostředek na vyloučení Ruska z evropské politiky. Rusko podle soudu soudruha eurokomisaře bylo a zůstane hlavním dodavatelem zemního plynu do Evropy... 

Rusové Západ od svých surovinových hodokvasů zatím velmi zdárně drží stranou a sami expandují. Pokračují ve výstavbě plynovodu napříč Baltem do Německa a demonstrovali, že se ve svém rajonu neradi s někým dělí. 

V srpnu 2008 zlikvidovali po Saakašviliho pokusu o obsazení Jižní Osetie přepravní cesty v Gruzii. Nakrátko tehdy obsadili čerpací stanice ropovodu z Baku do Supsy dostavěného roku 1999 a provozovaného koncernem BP. 

Velká hra

Trasu po železnici od Kaspiku do Batumi otevřeli francouzští Rothschildové (1883) a s bratry Nobely vydělávali na tom, aby Evropa nebyla závislá na americkém benzínu. Dnes je tomu trochu jinak...

Hlavním velmocenským rivalem na jižní hranici ruské říše bývala Británie. Angloruské soupeření od roku 1813 o rozsáhlý muslimský středoasijský Turkestánu mezi Kaspikem a západní Čínou a ruské úsilí dospět k Indickému oceánu vešly do dějin jako „velká hra“. 

Napoleon se měl roku 1807 dohodnout s carem Alexandrem I. na rozdělení britské Indie, ale stali se z nich soupeři. Britové vypadli ze hry roku 1947, kdy udělili nezávislost Indii a Pákistánu. S příchodem Američanů na scénu, po vyhnání šáha z Íránu, ruskosovětské okupaci Afghánistánu, rozpadu Sovětského svazu a válce proti islámskému terorismu od roku 2001 se hovořívá o „nové velké hře“. 

Tentokrát není o stovky tisíců čtverečních kilometrů pustiny, ale o energetické zdroje v ní. Rusům se daří s jednou výjimkou držet posici státu, přes který se vnitrozemské poklady Střední Asie dopravují na Západ a světové trhy. 

Kdo s koho

Roku 2007 se Putin v Ašgabatu předběžně dohodl s opatrným presidentem Gurbangulym Berdymuchammedovem (51) na stavbě dalšího plynovodu na sever do Ruska. EU s novým pánem Turkmenů a bývalým zubařem v prosinci 2006 zesnulého Türkmenbašiho o možnosti naplnit trubky imaginárního Nabukka také jednala a jedná. Ale málo. 

Gazprom tu má smluvně zajištěn odběr padesáti miliard kubíků zemního plynu ročně, tedy převážnou část produkce země. 

Podobné smlouvy má ruský plynový gigant od začátku roku 2008 také s Kazachy a Uzbeky. Středoasijci prodávají za evropské ceny, režimy nejsou nijak protiruské natož demokratické a nemají důvod se obracet jinam.

V únoru 2008 se Putin s Medveděvem, tehdy ještě šéfem Gazpromu, po celonočním jednání v Sofii dohodl s bulharskou komunistickou vládou (čerstvě v EU), aby přistoupila k ruskému plynovému projektu South Stream vedoucímu surovinu z Novorossijska napříč Černým mořem. Nabucco ostrouhal. 

V dubu 2008 se Rusům podařilo totéž v Athénách s vládou konservativní. Od dubna 2009 začínají práce na kladení potrubí do Číny a vicepremiér Igor Sečin oznámil, že pokračuje odkrývání nových zdrojů ropy a zemního plynu na Sibiři. Krise prý nemá žádný vliv na další práce, včetně obou "evropských" projektů Nord Stream a South Stream. 

Potvrdil však také, co tuší celý svět, že pro příštích patnáct dvacet let bude ruská ekonomika spočívat i nadále jen na exportu energetických surovin...

Turkmenské sólo

Na přelomu května a června 2008 byl ve Střední Asii Richard Boucher, náměstek ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. Lobbyoval v Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu za vývoz jejich plynu na Západ mimo ruský dosah a za stavbu plynovodu přes Kaspik do Baku (Transcaspian Pipeline, TCP). 

Na chvíli to vypadalo, že uspěl. Nemluvil o lidských právech a v Ašgabatu dokonce pochválil „otevřenost“ vlády. Po roce 2005, kdy byli vyhnáni z Uzbekistánu po kritice andižanského masakru, to vypadalo na silný návrat Američanů do regionu (viz TÝDEN 21 a 42/05, 43/06). 

Karimovi Uzbekové jim znovu slíbili přístup na leteckou základnu a Turkmeni tvrdí, že hledají vhodné letiště (o americké přítomnosti ve Střední Asii v souvislosti s válkou v Afghánistánu bude pojednáno v seriálu později). 

V Taškentu se pak dokonce odmítl Islam Karimov (71) setkat s delegací Gazpromu vedenou Alexejem Millerem a podobně dopadl Gazprom v Ašgabatu. 

Nicméně diplomacie pracuje jinak než prostřednictvím tiskových konferencí. Už 15. července 2008 přišla z Ašgabatu zpráva, že turkmenská vláda označila stavbu plynovodu do Kazachstánu a Ruska za nejvyšší důležitost, jak se Berdymuchammedov rok předtím dohodl s Putinem. Na turkmenském území jde o dvě stě kilometrů. Vláda vidí TCP se snovým Trans-Afghan Pipeline jako „projekt v termínech dlouhého a strategického plánování“. 

President Berdymuchammedov však není žádný hej nebo počkej, natož ruský protektorátní diktátor: letos 25. března byl v Moskvě, ale žádnou další smlouvu o dalších dodávkách plynu do Ruska nepodepsal. 

Obletovaný Ázerbájdžán

Podobně nevyzpytatelnou politiku jako Berdymuchammedův Turkmenistán, který má ostatně v ústavě nakázanou přísnou neutralitu a není členem žádného regionálního paktu, praktikuje na druhé straně Kaspiku Ázerbájdžán zavalený ropným požehnáním. Kolem roku 1900 v době velké hry se v Baku těžila polovina světové spotřeby ropy.

Ve snaze balancovat mezi velmocenskými hráči a uchovat maximum nezávislosti tahají Ázerové za nos někdy Evropany (ty více), jindy Rusy. O šikovnosti vladařské rodiny Alijevů v ochraně svého životodárného olejářského koncernu ARDNS/SOCAR se ostatně mohl přesvědčit i jeden z nejznámějších Čechů ve světě Viktor Kožený, když se pokoušel přiživit na jeho privatisaci (viz TÝDEN 41/05).

Jako zatím jediný z bývalých sovětských států umožnil exportovat část své ropné produkce na světové trhy ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), tedy mimo ruské území (srov. TÝDEN 33/08). 

Letos 27. března ovšem podepsal Gazprom se SOCAR dohodu o společném záměru dodávat do Ruska dlouhodobě zemní plyn za tržní ceny. První dodávky mají proudit už v lednu 2010. 

Přitom právě s ázerským plynem z nového naleziště počítal Nabucco jako s hlavním zdrojem pro své potrubí. Ruská zakázka ubírá z ázerských zásob, které jsou k disposici. Evropský projekt, který by měl spustit roku 2014 v době zimní olympiády v Soči, tak dostal další ránu. Hlavní kontinentální vlády nejsou o jeho nezbytnosti přesvědčeny a házejí ho za hlavu. 

Nezávislost na ruské dopravní síti dává Ázerům volnost při vyjednávání cen a pro Západ to je v daném okamžiku jediná cesta do Evropy, která se nemusí dostat pod ruskou kontrolu. 

Gruzínské zrcadlo

GUAM, regionální bezpečnostní aliance Gruzie, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldovy, za gruzínské války mlčela, dokonce ani Ilcham Alijev nepípl a moldovský vůdce Vladimir Voronin po válce Medveděvovi v Soči holdoval (viz TÝDEN 35/08). 

Partajní Ukrajina se tehdy rozhádala ještě více a Timošenkové blok oznámil odchod z koalice s Juščenkovým hnutím Naše Ukrajina. Lukašenkův Minsk byl vyděšen a jedinou starostí Rachmona, Bakijeva či Karimova bylo zneviditelnit se, a to i vůči Američanům. 

Po srpnové válce poslal ze středoasijských diktátorů pouze Nursultan Nazarbajev humanitární pomoc do Osetie. Ticho o Kavkazu panovalo tehdy i na zasedání šanghajské šestky (ŠOS) v Dušanbe, do níž patří Čína. Koneckonců otázky separatismu nejsou cizí téměř nikomu z nich a hlavně ne Číňanům v jejich části Turkestánu, o něž se kdysi také hrála „velká hra“. 

Mistr tesař

Vladimír Vladimírovič Putin nemluví obvykle do větru. Je zajímavé, jak málo ho Evropa poslouchá. Jako kdyby jeho fanfaronství nemělo betonový podklad: podobně dosud mluvil každý ruský vůdce a každý z Putinových nástupců. Ačkoli s představou o tvrdém rublu jako světové měně střelil loni na úsvitu finanční krise se svým kolegou v moskevské dyarchii úplně vedle (viz TÝDEN 15/09).

Nic to však nestálo, když se však "řízne" v odhadech tržních, stojí to pak miliardy. 

V létě 2008 se Putin dohodl se středoasijskými dodavateli plynu na nových kontraktech. Pro rok 2009 domluvil cenu 340 dolarů za jeden tisíc kubíků zemního plynu. Nicméně ho Gazprom na západ v zimě prodával za dolarů 240!

Lapsus je pravděpodobně jedním z důvodů ostrého novoročního sporu s ukrajinskou vládou, po níž Rusové chtěli, aby platili více již od 1. ledna 2009. Rozhádaní Východoslované si vzali velkou část EU za rukojmí a zatáhli je do svých letitých hádek. Třebaže se po týdnech osočování dohodli, zlá krev se neodplavila. 

Berlusconi po rusku

Občerstvil ji 23. března podpis smlouvy mezi EU a Ukrajinou o pomoci při modernisaci plynových potrubí ukrajinského Gazněfti o délce 13 500 kilometrů, která má v příštích dvou letech spolykat 2,5 miliardy eur. Rusové byli bez sebe a Putin měl plán za "špatně promyšlený a neprofesionální". 

Všechny dohody o přepravních cestách plynu na západ, které nejsou dohodnuty za účasti Ruska, vedou ke zhoršení dodávek, pravil. V lednu podepsali Ukrajinci s Američany "chartu strategického partnerství", kde se rovněž hovoří o pomoci při renovaci potrubní sítě – Američany. 

V polovině února označil ruský velvyslanec v Kyjevě Viktor Černomyrdin (71; viz TÝDEN 9/08) oba nejvyšší ukrajinské představitele za rozštěkané psy. Mluvil o předsedkyni vlády Juliji Timošenkové (48) a o presidentovi Viktoru Juščenkovi (55), jejichž rivalita dosáhla groteskních rozměrů. 

Několik dnů předtím v rozhovoru pro ruský list Komsomolskaja pravda bývalý sovětský olejářský technokrat a za perestrojky ministr plynového průmyslu uvedl, že konflikt mezi oběma politiky ohrožuje přežití státu, že během novoročních jednáních o cenách plynu nebylo možné se s Ukrajinci dohodnout a s ruským optimismem dodal: „Nastoupí-li jiní lidé, uvidíme!“

Hrozbě vypovězení bývalého předsedy ruské vlády (v letech 1992-1998, čímž byl zatím nejdéle sloužícím), který se velmi významně zasadil o ustavení Gazpromu, kontrovala Moskva varováním, že by následovala „relevantní“ odpověď. 

Černomyrdin je znám berlusconiovskými průpověďmi. Asi nejslavnější pochází z konce jeho vlády, když se v Rusku rozjela hospodářská krise: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako vždycky.“

Jdi na východ, mladý muži

Energetická závislost Evropanů na Rusech je dlouhodobě tvrdou realitou a je nebezpečí, že se změní v závislost politickou, respektive že Evropu udolají ruské problémy, když se nechá do nich zatáhnout. 

O alternativních zdrojích klasických paliv nebo o nových technologiích se však ani po posledním vyděračském skandálu kolem dopravy zemního plynu z Ruska přes Ukrajinu na Západ nehovořilo. Nabucco dlouho europolitikům pohlížejícím na svět často skrze brýle velkých energetických koncernů fungoval jako šidítko a útěcha postiženým rusko-ukrajinskou plynovou válkou.

Rusové ovšem sami tlačí na pilu také tím, že pozvolna otevírají dálněvýchodní a americké trhy. Už loni jednali na Aljašce o případných investicích. Evropané dostali nebezpečnou tržní alternativu 18. února. Za přítomnosti presidenta Medveděva a japonského premiéra Taróa Asóa zahájilo oficiálně provoz plynové naleziště a terminál pro zkapalněný zemní plyn (LNG) Sachalin 2 provozované dceřinou společnosti Gazpromu Sachalin Eněrgo. 

Projekt přišel na 22 miliardy dolarů. Původní spoluvlastníci těžební licence Royal Dutch Shell byl za Putina donucen odstoupit kontrolní posici pod jakousi ekologickou záminkou Gazpromu a od příštího roku se bude odtud vyvážet pět procent veškerého LNG. 

Zařízení v Prigorodnoje je prvním terminálem pro zkapalněný zemní plyn na ruském území a ročně zpracuje 9,6 milionů tun LNG. Do Japonska ho půjde 65 procent, zbytek do Jižní Koreje a prostřednictvím mexického terminálu na americký trh. 

Den předtím se také prolomily ledy mezi Číňany a Rusy v businessu s ropou. O ruský plyn a ropu mají Číňané zájem od dob Jelcinových a jednou z příčin rychlého pádu Michaila Chodorkovského a Jukosu roku 2003 bylo to, že vyjednával s Pekingem o dodávkách ropy, na něž by neměl ruský stát žádný vliv. 

Státní firma Rosněfť a ropovodný monopolista Transněfť podepsaly dvacetileté smlouvy na dodávky ropy s China National Petroleum Co. (CNPC). China Development Bank poskytne oběma firmám úvěry ve výši 25 miliard dolarů. 

Středoasijské pojistky

22. ledna byl Dmitrij Medveděv poprvé návštěvou u uzbeckého vládce Islama Karimova (71) nikoli jako šéf Gazpromu, ale jako ruský president (viz TÝDEN 16/09). Uzbekové a Turkmeni prodávají veškerou svou produkci na západ ruskými plynovody, ale loni daly několikrát Evropanům opatrně najevo, že by své dopravní cesty diversifikovali (viz TÝDEN 16/09). 

Evropané si dělali naděje, že plánovaný plynovod Nabucco dopraví do zemí EU ze Střední Asie pod Kaspikem a přes Turecko 31-34 miliard kubických metrů plynu ročně, což je v současnosti ale pouze osm procent evropské spotřeby. 

V souvislosti s rusko-ukrajinskými tahanicemi vyvstává rovněž otázka, zda trasa středoasijského plynu přes Kavkaz a Turecko je pro Evropany spolehlivější než potrubí ve východoevropských stepích, zvláště když Atatürkova republika dala několikrát najevo, že Nabucco použije jako beranidlo pro slezení bran bruselského spolku. 

Karimov Rusy uklidnil, EU utřela nos. Medveděv dostal v Taškentu přislíbeno, že Uzbekistán prodá v roce 2009 šestnáct miliard kubíků plynu a že během dekády by mohl tento objem dvojnásobit. V roce 2015 totiž plánuje zahájit těžbu z uzbeckých ložisek ruský Lukoil. 

Taškentský vládce byl spokojen s novými cenami i s podmínkami stavby nového plynovodu napříč Ruskem. Uznal, že Rusko je klíčovým hráčem ve Střední Asii. Nicméně loni se začalo rovněž s kladením potrubí z Uzbekistánu do Číny. 

Konec babylónského napínání

Evropané svou zimní ofensivu na podporu Nabukka uložili do chládku 28. února. Evropská komise totiž navrhla, aby se z rozpočtu na rok 2008 zbylých pět miliard eur přerozdělily hlavně na projekty „čistších“ uhelných elektráren (3,5 miliardy), větrníkových parků v pobřežních vodách a na zřizování širokopásmového internetového spojení. 

Pro Nabukka či doprovodné projekty kolem něho se původně chystalo 250 milionů, ale snížilo se na milionů dvě stě. Němci chtěli dokonce škrtnout na březnovém summitu i to (srov. TÝDEN 15/09). 

Namísto toho EU podpoří řadu místních aktivit, například v Řecku a Bulharsku na stavbu plynovodu a do ČR půjde namísto 25 milionů o deset více na rozšíření podzemních skladovacích kapacit zemního plynu. Podobně budou sponsorovány stavby dalších plynovodů ze severní Afriky do Španělska, Francie a Itálie, ale také přes Slovensko do Polska. 

exkurs: Krise a výtvarné umění

Recese profiltrovala řady nejbohatších lidí planety. Tvrdí to americký magazín Forbes. Za rok 2007 napočítali jeho redaktoři ve světě 1125 miliardářů, za rok 2008 pouze 793. Miliardářů ubývá, jejich sběratelské vášně zůstávají. 

Darja „Daša“ Žukovová (27) z rodiny ropného zbohatlíka je přítelkyně Romana Abramoviče (42). Je mladší kopií Iriny, která ho dostrkala k jeho společenským výšinám a s níž se loni rozvedl. Žukovová otevřela 19. března v Moskvě ve své galerii největší ruskou exposici soudobého výtvarného umění. 

V upravených garážích městské dopravy (Garage Centre for Contemporary Culture, GCCC) vystavila 47 děl vlastněných francouzským velkopodnikatelem Françoisem Pinaultem (72), mimo jiné majitelem prodejní sítě luxusních značek PPP a aukční síně Christie´s. Kromě Žukovové s Abramovičem u něho nakupují krise nekrise například „galeristka“ Maria Bajbakovová (23), dcera Olega, jednoho z partnerů nejbohatšího z Rusů Michaila Prochorova, pozemkový magnát Vladislav Doronin (46), který loni ohlašoval, že si vezme Naomi Campbellovou a ona že přestoupí na pravoslaví, kazašský důlní oligarcha Alexandr Maškevič (54), který ještě nedávno kontroloval údajně čtvrtinu kazašské ekonomiky, nebo ukrajinský miliardář Viktor Pinčuk (48), zeť bývalého president Leonida Kučmy. 

Poněkud jiný vztah k modernímu výtvarnému umění prokázala jistá skupinka pravděpodobně recesistů, která na „apríla“ udělal výbušninou díru do zadku desetimetrového pomníku revolucionáře Vladimíra Iljiče Lenina před Finským nádražím v Sankt-Petěrburgu. 

„Ládík“ tam stojí od roku 1926 a „Záleský létající bojový oddíl“ (Zalesskij letučij bojevoj otrjad) chtěl říci, že „Lenin je nositel protiruské bolševické ideologie, vinen genocidou ruského národa, která vypukla roku 1917 atd...“. 

Loni v listopadu zaútočili na tyranovu podobu v Rjazani. Zálesí je staré označení pro Rusko mezi Okou a Volhou. Poškozený Lenin byl už na druhý den na pokyn městské správy oplácáván a kurýrován. Protestovali komunisté a k demonstracím se vedle nich svolali i členové – liberálního oposičního Jabloka (sic!).

Mudžáhidové, deštníky a rakety 

NATO naplánovalo na květen manévry v Gruzii. Pozvalo také jednotky ze zemí jako Spojené arabské emiráty, Arménie a Ázerbájdžán. Na 1300 vojáků z devatenácti armád má od 6. května do 1. června nacvičovat obrannou válku v zemi s režimem, který před rokem v pěti dnech s Rusy prohrál vyprovokovanou válku o Jižní Osetii a Abcházii. 

Pro moskevskou vládu jsou manévry vítaným příspěvkem ke zvyšování tlaku na Západ, aby ustal s podporou Michaila Saakašviliho a vyklidil posice na Kavkazu. President Medveděv 20. dubna varoval před konáním manévrů, že nepovedou ke sblížení NATO, že aliance pouze ukazuje Rusům svaly a že tak hrozí různé "komplikace". 

Srovnal akci NATO s vlastním přístupem ve snížení vojenských sil na západní hranici. Z manévrů se raději odhlásili Lotyši a Kazaši, nicméně vedení paktu neustoupilo. Rusové tedy odřekli účast na setkání náčelníků generálních štábů v Bruselu 7. května. 

Z tepla do chladu

S nástupem presidenta Obamy se přitom po srpnové rusko-gruzínské válce vztahy velmocí zlepšovaly. 28. ledna Kreml oznámil, že pozastavuje přípravu na rozmisťování raket v Kaliningradské oblasti. Jako odvetu k budování amerického protiraketového deštníku proti útoku z Předního východu v ČR a Polsku to ohlásil ještě za vlády George Bushe v listopadu 2008 president Medveděv.

13. února v Moskvě prohlásil náměstek ministryně zahraničí Clintonové a za jejího manžela velvyslanec v Rusku William J. Burns, že Spojené státy jsou v "nové konfiguraci protiraketové obrany, která by využívala zdrojů, které má každý z nás k disposici" otevřeny spolupráci s Ruskem a s partnery v NATO.

Před dubnovým setkáním Obama-Medveděv v Londýně na summitu států G-20 se obě strany předháněly v usmiřovacích gestech. Podle listů The Washington Post a The New York Times měl prý v polovině února Obama v „tajném“ dopisu ruskému presidentovi mimo jiné navrhnout velmocenský handl: opustí bushovský projekt protiraketového štítu ve východní Evropě výměnou za slib, že Moskva nebude pomáhat ajatolláhům s vývojem dalekonosných raket a atomových bojových hlavic.

Hra se spojenci

Oba presidenti se sice ohradili proti přímočarosti informace, obsah však nepopřeli a Medveděv ujišťoval, že je o štítu ochoten hovořit. Evropské noviny div že netitulkovaly, že nebezpeční nové studené války bylo zažehnáno. Obama, milovník elektroniky, se svým „vice“ Joe Bidenem mluvili o nových americko-ruských vztazích počítačovou hatmatilkou jako o resetování.

Při návštěvě Prahy 5. dubna Barack Obama vyzval k úplnému jadernému odzbrojení (sen Ronalda Reagana z roku 1985) a prvním krokem k naplnění výzvy by mohlo být jednání s Rusy na nejvyšší úrovni. 

Technická jednání o náhradě za smlouvu o omezení strategických zbraní (START I) z roku 1991 probíhaly i za Bushovy vlády v Ženevě (její zdokonalení START II bylo dojednáno roku 1993, ale neratifikováno americkým senátem). 

Získat snadnější přístup do Afghánistánu, podporu pro usmiřovací politiku na Předním východu mezi Araby a v jednáních se severokorejskými komunisty je pro Američany jistě zajímavý a bohulibý cíl. Horší to bude s přesvědčením Východoevropanů... 

Problémem americké diplomacie je v případě dohody s Rusy důvěryhodnost Spojených států jako garanta nových poměrů ve východní Evropě. Záruky vyjednané Condoleezzou Riceovou loni na podzim ve Varšavě o pomoci USA pro případ napadení Polska bude muset Obama kompensovat, stejně jako přesvědčit Čechy o tom, že se opět nestali prostou hříčkou velmocí, jak jim předestřel ve svém projevu na Hradčanech (viz TÝDEN 36/08).

Ministr obrany Robert M. Gates v únoru při návštěvě Krakova prohlásil, že už před rokem říkal Rusům, že by nebyla potřeba žádných odpalovacích zařízení v Polsku, kdyby neexistoval íránský raketový program. 

Všechno zlato za Afghánistán

Obamova vláda dávala najevo, že nemá v těžké hospodářské situaci tolik zájem na jeho stavbě a zároveň řešila otázku zásobování jednotek v Afghánistánu ze Střední Asie. 

Zdá se, že chce, aby Rusové zaplatili za protiraketový štít nějaké „odstupné“. Rusům kromě toho vadí, že by znovu vypadali před světem jako ti druzí, kteří Američanům jen přikyvují.

O strategické spolupráci mají mnohdy středoasijští diktátoři jiné představy. 3. února vypověděla kyrgyzská vláda Američanům smlouvu o využívání letecké základny v Manasu. Rusové tedy získali ve staronové velké hře o Střední Asii jisté etapové vítězství (viz TÝDEN 16/09). 

Američané mají totiž jen dvě pozemní cesty, kudy mohou z Pákistánu zásobovat své vojáky a jednotky NATO:Chajbarský průsmyk (více než tři sta nákladních vozů denně) na severozápadu země a cestu přes balúčský Čaman (asi sto aut denně). 

Obě jsou riskantní. Téhož dne se talibům znovu podařilo Chajbar pro konvoje zablokovat, když vyhodili do vzduchu most. A současně obdržel kyrgyzský president Kurmanbek Bakijev (59) v Moskvě od Rusů příslib na dvoumiliardovou injekci do ekonomiky. Protihodnotou slíbil, že zavře základnu v Manasu, kde tisícovka Američanů zajišťuje leteckou přepravu válečného materiálu do Afghánistánu, s čímž naprosto souhlasil jeho parlament 19. února. 

6. března poslanci zrušili podobné smlouvy s jedenácti dalšími státy EU, Austrálie, Jižní Koreje a Nového Zélandu. Vypadalo to jako návrat ztraceného syna...

Obrana proti džihádu

Kyrgyzstán, který je právě ve sporu s Tádžikistánem pošilhávajícím po spojenectví s Íránem, je jediná země na světě, kde měli Rusové a Američané po základně (ruská je v Kantu). Američané delší dobu vedou jednání o návratu do Karši-Chanabadu v Uzbekistánu, odkud byli roku 2005 vykázáni presidentem Islamem Karimovem (71).

Téhož 3. února v Moskvě podepsal minský vládce Alexander Lukašenko (54) přes námluvy s EU smlouvu o zintensivnění vojensko-technické spolupráce spočívající hlavně v unifikaci několika protileteckých jednotek (asi sto raket a padesát sedmdesát letadel), pěti radarových stanic a jednoho radiového odposlechu. Tím Rusové zcela kompensovali své kaliningradské sliby, jimiž se zkrášlovali v očích Západu.

4. února se v Moskvě presidenti států Organisace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB, založena roku 2002 v Moldově) usnesli, že každý z nich vyšle pluk na vytvoření společné jednotky rychlého nasazení o síle asi jedenácti tisíc mužů. 

Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán vidí jako jedno ze společných hrozeb vývoj v Afghánistánu, odkud se s blížící se porážkou Američanů a NATO může šířit na sever nebezpečí džihádu. 

Ruský generální štáb měl podle údajů stanice RFE/RL již roku 2000, tedy před kajdistickým 11. zářím, na stole plán na přesunutí šedesáti tisíc vojáků směrem k jihu, aby čelili nebezpečí z talibského afghánského emirátu. 

Spor mezi Rachmonem a Bakijevem a Rachmona s Karimovem se Rusům uklidnit nepodařilo. Třebaže v Rusku pracuje na milion Tádžiků, asi šestina populace a polovina pracovních sil, Emomalii Rachmon (56) si pohrává s odklonem od proruského kursu. S jejich návratem domů roste chudoba v zemi a potenciál infiltrace mudžáhidů z Afghánistánu.

Od roku 2004 je přitom v Dušanbe, Kurgan-Tube a Kulobu dislokováno na sedm tisíc ruských vojáků, nejvíce ve Střední Asii. 

Tádžické naděje

Slabou útěchou za ztrátu manaské základny pro Američany je dohoda o přepravě nevojenských nákladů do Afghánistánu přes Tádžikistán, kterou 22. dubna v Dušanbe podepsal náměstek ministryně zahraničí Richard Boucher. Při podpisu ujišťoval, že Spojené státy o žádnou leteckou základnu ve Střední Asii neusilují. 

Rusové opustili v Tádžikistánu v posledních dvou letech společné projekty (hydroelektrárna Rogun s nejvyšší hrází), zatímco Íránci stavějí v zemi silnici a přehradu a tádžická inteligence se orientuje na společnou kulturu s Íránci.

Přitom je velmi pozoruhodné, že všechny středoasijské diktatury se spolu s Rusy obávají toho, že by Američané v Afghánistánu a svým způsobem i v Pákistánu neuspěli. Umírnění sunnité, jako většina turkických národů hanafíovské větve, mají strach z tradičních oponentů, radikálně konservativních vahhábitů, kteří by v podání talibů pak infiltrovali na sever (o expansi talibů v Paštunistánu viz str. 50). 

Vedle Rusů by se do ohrožení dostali i čínští komunisté ve svém záboru východního Turkestánu. Ostatně jedním z důvodů, proč vznikla šanghajská šestka (ŠOS/SCO; viz TÝDEN 45/05), je boj proti separatismu a terorismu, na což slyší stejně v Moskvě jako Pekingu.

exkurs: Kavkazský džihád

Kreml v Čečně 16. dubna ukončil "protiteroristickou operaci", která se s všelikými kulminačními body a obdobími klidu vlekla od roku 1994. Čečenská údělná vláda rozhodnutí prohlásila za "triumf Putinovy politiky v Severokavkazském regionu". 

26. listopadu byl v největším městě křesťanské Severní Osetie-Alanie Vladikavkazu zastřelen na ulici jeho starosta Vitalij Karajev. Na začátku měsíce sebevražedný atentátník zavraždil při útoku na minibus před tržištěm dvanáct lidí. Ke starostově vraždě se přihlásil „amír“ skupiny Katá´ib al-Choul založenou jistým Alanem Digorským vulgo amírem Saadem. 

Beslan, kde při začátku školního roku 2004 muslimské čečensko-ingušské komando vzalo rukojmí mezi školáky a po zásahu speciálních jednotek zemřelo na tři sta lidí, je rovněž v Severní Osetii (viz TÝDEN 37/04).

Mudžáhidové jsou aktivní v Dagestánu a v Kabardino-Balkárii. Nicméně nejtvrdší poměry po válce v Čečně panují v sousední Ingušetii. Vraždy ve znamení islámu a klanových sporů dosáhly roku 2008 takových rozměrů, že Medveděv musel vyměnit republikového presidenta. 

Člověk z tajných služeb Murat Zjazykov, přítel kdysi údajně Putinův, byl natolik nepopulární, že Kreml v říjnu 2008 jmenoval armádního plukovníka výsadkářů Junus-Beka Jevkurova (45), vyznamenaného roku 1999 nejvyšším státním vyznamenáním za hrdinství za to, že rychlou operací obsadil letiště v kosovské Prištině dříve než to dokázaly jednotky armád NATO. 

Situaci v pacifikované Čečně má teď z vůle Moskvy pod palcem údělný president Ramzan Kadyrov (32). Na jeho naléhání dokonce na pokyn Kremlu ředitel FSB Alexandr Bortnikov (58; ve funkci od loňského května) 16. dubna zrušil protiteroristická opatření platná od začátku druhé čečenské války v září 1999 omezující možnost pohybu lidí a zboží. Údělnou republiku opustí na dvacet tisíc ruských vojáků armády a ministerstva vnitra. 

Kadyrov, který likviduje ve svém kavkazském pašalíku veškerou oposici, vykonal předloni hadždž a zavádí muslimské zvyklosti. Ve Vídni policisté měsíce vyšetřují vraždu utečence z Čečny Umara Israilova, který písemně obvinil ze zločinů proti lidskosti Adama Dělimchanova, poslance dumy za Putinovo Jediné Rusko a důvěrníka Kadyrova, který s ním prý počítá jako se svým nástupcem. 

28. března byl v Dubaji v podzemních garážích těžce postřelen Sulim Jamadajev(35) alias Sulejman Madov, který dva dny na to zemřel v nemocnici. Čečenský povstalec ve válce 1994-1996, přešel roku 1999 na stranu Rusů. Velel speciální jednotce Vostok ("Východ"), spadající pod velení vojenské rozvědky GRU. Kadyrovův spolubojovník byl roku 2005 Moskvou dokonce poctěn vyznamenáním Hrdina Ruské federace. Loni v květnu ho ale Kadyrov zbavil velení s obviněním, že se zapletl do únosů lidí. 

Jamadajev byl propuštěn se všemi poctami, přitom  policejně hledán a ještě v srpnu 2008 vedl svou jednotku ve válce s Gruzií. Pak utekl do zahraničí. 

Klan Jamadajevů vymírá v dlouhém boji s kadyrovci. Jeden ze Sulimových bratrů Ruslan, exposlanec dumy, byl zastřelen v Moskvě loni v září a dalšího Džabraila smetla ze světa explose bomby roku 2003. I on byl Hrdinou Ruské federace. Čtvrtý bratr Isa, obvinil z vraždy Kadyrova. 

Dubajská policie má indicie vedoucí k účasti Dělimchanova na Jamadajevově vraždě a vydala na něj mezinárodní zatykač. Moskevská prokuratura upozornila na poslancovu imunitu 

Ramzan Kadyrov viní jamadajevovce z vraždy svého otce Achmata Chadžiho v květnu 2004. Isa Jamadajev dnes říká, že to je nesmyslné obvinění, poněvadž Achmat by nikdy nenazval veřejně Sulima roku 1997 svým starším synem, kdyby mu nedůvěřoval. Ramzan se ostatně dávno chlubil tím, že otcovy vrahy dopadl a potrestal. Isa Jamadajev má za to, že staršího z Kadyrovů zavraždili "vachchabity", tedy bojovníci sunnitského džihádu podporovaného i na Kavkazu saúdským panovnickým rodem.

(pokr.)