159-150

159.

Ol. 155, 2

153 SE

89 AE

(Aristaichmos)

a. u. c. 595

Cn. Cornelius Dolaballa a M. Fulvius Nobilior

************************************************************

Rok 160/159 byl již ve starém věku pojmenován rokem očisty Hellady/katharmos tés Hellados. Pravděpodobně v jeho druhé polovině, tj. v průběhu našeho roku 159, totiž pomřely všechny věhlasné kreatury hellénského politiky zplozené římskými zájmy při rasantním průniku do Hellady: přirozenou smrtí zemřeli Lykiskos z Aitólie, v Brundisiu Charops mladší z Épeiru, Mnásippos z Koróneie a Chremás z Akarnánie. Charops byl pro svou lačnost po majetku ochoten vraždit nevinné Épeiróťany, za což ho senát nikdy nepotrestal, ale ani se s ním nebavil, takže mohl nerušeně vládnout.

K tomu v Pergamu zemřel král Eumenés II. Sótér (vládl od roku 197). Jeho nástupcem a poručníkem nezletilého Eumenova syna Attala (III.; věk neznáme) se stal Eumenův mladší bratr Attalos II. Filadelfos (vládl do roku 138). Hned po bratrově smrti se oženil s vdovou po Sótérovi Stratoníkou IV., jak to již jednou spolu provedli (viz rok 172). Attalos III. byl zasnouben a snad i oddán s Bereníkou (z Ptolemaiova rodu?) a jejich dcerou mohla být Athénáis.

 

V téže době se vypravil do Kappadokie Orofernés, aby uplatnil svůj nárok na trůn (srov. roky 193 a 172), podporován vojskem Démétria Sótéra, který byl rozezlen na Ariarátha V. odmítajícího jeho přátelství (nikoli však sestru), neboť konal v zájmu římského senátu (viz rok 162sq.). Orofernés slíbil Démétriovi jeden tisíc talentů. O Orofernově bratrovi, opět Ariaráthovi, už zmínky není.

 

V květnu zemřel v Jerúsalému velekněz Alkimos (ve funkci od roku 163). Úřad zůstal neobsazen snad až do roku 155, kdy jej převzal Iónathan/Iónathés Makkabi zvaný Apfús (srov. rok 152). Makkabajští museli s Bakchidem uzavřít mír, podle něhož Židé strhli hradby Jerúsaléma a vydali rukojmí (srov. rok 157, 153 a 152). Bakchidés opevnil v zemi řadu míst a opatřil je posádkami; pak se vrátil do Syrie. • Po osmi letech válek se do vyhladovělé země vrátil mír: Seleukovci udrželi území pod svou formální vládou, Židé v makkabajské revoluci prosadili plnou autonomii. Brzy se stali součástí seleukovské politiky a čeho nedosáhl Iúdás válkou, Iónathan získal diplomacií (odtud jeho přízvisko, viz v indexu s. v.).

 

V Římě zemřel údajně nebohat L. Aemilius Paullus, vítěz nad Makedonci. Na zpáteční cestě z Hellady, kde sbíral náměty na další práci, utonul v moři (?) skladatel komédií P. Terentius Afer. Podle jiných zpráv zemřel ve Stymfálu nebo na Leukadě trápením po ztrátě svých zavazadel s novými komédiemi na moři. Narodil se kolem roku 195 n. 184 a z Říma odešel ve věku 25 let. Zprávy o jeho životě jsou rozporuplné: vzhledem k přízvisku "Afričan" rodák z Karthága po druhé púnské válce nemusel být Púnem, ale mohl být prvním dochovaným berberským literátem dějin.

Censor P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, syn. P. Cornelia Scipiona Nasiky, cos. 191, instaloval v Římě první vodní hodiny a římská časomíra se dostala ze závislosti na slunečním svitu. Se svým kolegou v censuře M. Popilliem Laenatem, proslaveným skandálem s Ligury roku 173, zavedli, že sochy na Foru bylo možné stavět jen se svolením senátu nebo lidových komitií.

 

************************************************************

158.

Ol. 155, 3

154 SE

90 AE

(Pyrrhos)

a. u. c. 596

M. Aemilius Lepidus a C. Popilius Laenas II.

************************************************************

V Makedonii byly znovu otevřeny státní doly na zlato a na stříbro. I. a II. meris zahájily ražby stříbrných mincí (srov. k tomu amfipolský diktát roku 168).

Illyrští Daorsové a obyvatelé ostrova Issy/dn. Vis poslali do Říma s žádostí o pomoc proti Delmatům expandujícím na jih a loupícím: byli totiž přáteli S. P. Q. R. od roku 167 (viz tam). Taulantiové, pravděpodobně řecký název jednoho z delmatských/dalmatských kmenových svazů, kromě toho dlouho ohrožovali hellénské státy Epidamnos a Apollónii, rovněž římské spojence. Římské posly Delmaté vyhnali a tak vypukla první válka Římanů s Delmaty (trvala do roku 155). • Celkově boje Římanů s Delmaty, přesněji s delmatskými kmeny, však trvaly mnohem déle a definitivně byly uzavřeny až roku 9 n. l.!

Nad ligurskými Eleaty/Eleiaty triumfoval 19. srpna procos. M. Fulvius Nobilior. O jeho válce nevíme jinak nic.

 

Král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. uprchl ze země před Orofernem (viz předešlý rok) do Říma, kam dorazil koncem léta. Zde se ucházel o přízeň senátorů jako ostatně vyslanci Orofernovi a jeho protektora Démétria Seleukovského. Orofernés Níkéforos usedl na trůn a s nevelkou slávou kraloval do roku 156.

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón se vylodil s najatým vojskem na Kypru (srov. rok 162). Byl však svým starším bratrem Filométorem I. poražen a oblehnut v Lapathu. Vědom si ale římského slova, které patřilo bratrovi, ušetřil Filométór I. mladšího sourozence podruhé a zvětšil mu dokonce území, jemuž Euergetés II. kraloval; k tomu přidal peníze a obilí. Mladší z Ptolemaiovců se tedy nepotrestán vrátil do svého kýrénského království ( srov. rok 163 a 155-154).

 

************************************************************

157.

Ol. 155, 4

155 SE

91 AE

(Anthestétios)

a. u. c. 597

S. Iulius Caesar a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Spolek Épeirótů vyslal do Říma posly, aby požádali o svolení sjednotit zemi do jednoho koina (srov. rok 167). Souhlas zřejmě nedostali, ale Římané povolili návrat zbytku internovaných rukojmí z roku 167 (srov. rok 148).

 

Senát rozhodl díky úplatkům diplomata krále Démétria I. Miltiada o rozdělení Kappadokie mezi královské bratry (?) Oroferna a Ariarátha V., jehož podporoval Démétriův nepřítel, zato kdysi přítel Antiocha Epifana, král Attalos II. Filadelfos. Na zpáteční cestě z Itálie na východ byly na Ariarátha V. spáchány dva neúspěšné atentáty a král se musel uchýlit k Attalovi do Pergamu.

Snad ještě v tomto roce uložil Orofernés Níkéforos v Priéně na čtyři sta talentů ve zlatě, zřejmě část kappadockého královského pokladu. • Válka, která vypukla, se stala attalovsko-seleukovským kontestem.

 

V Palaistíně vypukly nové nepokoje související s řáděním "desertérů & bezbožníků/fygades kai asebeis"; kdo to byl, nevíme, snad židovští briganti. Iónathan/Iónathés Makkabi však uzavřel s Bakchidem, který přitáhl s vojskem ze Syrie, další mír či příměří, srov. rok 159, který už vydržel, viz dále rok 153.

 

V Číně zemřel 6. července chanský císař Wen (45; vládl od roku 180). Posledním svým ediktem nařídil zkrátit dobu smutku na několik dnů a bezdětným císařským souložnicím z palácového harému dovolil návraty domů; předtím musely dožít své dny u císařovy hrobky (a ještě předtím bývaly zaživa pohřbívány s jeho tělem do mohyl); první se podle otcova odkazu zachoval roku 141 císař Ťing. Rok předtím udeřilo na Čínu sucho a invase kobylek devastovala úrodu.  V roce 1990 n. l. bylo objeveno Wenovo rozsáhlé pohřebiště s hliněnými vojáky u jeho sídelního města Čchang-an, dn. Si-an v provincii Šen-si (srov. rok 221).

Dalším "synem nebes" se stal 14. července Wenův syn Liou Čchi/Liu Qi, božským jménem Ťing/Jing (31; vládl do roku 141). Jeho císařovnou byla Po/Bo, ale poněvadž mu nedávala syna, upřednostňoval své milostnice. Roku 151 ji vyhnal ode dvora a roku 147 zemřela zbavena všech poct v depresích. Nejoblíbenější císařskou souložnicí byla zprvu Li, která prosadila svého syna Liou Žunga/Liu Rong za korunního prince 153-150, život si vzal 148), navrch však měla Wang Č'/Wang Zhi. Krutými palácovými intrikami prosadila svého syna s Ťingem Liou Čche/Liu Che, budoucího císaře Wu.

Ťing jako jeho otec znovu snížil daně a odvody na jednu třinácti úrody a také počet ran holí při tělesných trestech namísto zmrzačování, viz rok 180 (na bití umíralo velké množství odsouzenců). Viz dále rok 154.

S Huny měl po většinu vlády klid. V létě 156 vpadli na území říše a sami se stáhli, roku 148 se dvě hunská knížata uchýlila do Číny v důsledku pravděpodobně domácích rozepří a dostalo se jim přátelského přijetí a jejich družinám místa k životu. Na jaře 142 zastavila a zahnala nájezdníky armáda. 

 

************************************************************

156.

Ol. 156, 1

Leónidás z Rhodu (potřetí)

156 SE

92 AE

(Kallistratos III.)

a. u. c. 598

L. Cornelius Lentulus Lupus a C. Marcius Figulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Aristomenés z Rhodu jako druhý v historii po Hérákleovi (srov. Ol. 142) zároveň v palé i v pankrateiu; stal se  druhým tzv. paradoxoníkem, třetím incl. Héráklea.

 

Víceméně z nouze než z mocenské agrese přepadli Athénští Órópos, od roku 171 samostatný. Obyvatele částečně zotročili a v Órópu usadili své kolonisty (srov. následující rok a rok 151; srov. roky 366, 338 a 316).

 

Válku v Kappadokii rozhodl pro sebe král Ariaráthés V., který vypudil Oroferna jednak s Attalovou pomocí. Orofernés Níkéforos propadl u šlechty rozhazováním královských prostředků, přehlížením tradičních zvyklostí a zaváděním novot z Iónie, kde vyrůstal. Orofernés vládl od roku 158 a nyní se musel uchýlit na dvůr svého příznivce Démétria Sótéra, který mu poskytl útočistě, když mu nyní vojensky už nepomohl.

Vypukla tzv. druhá válka bíthýnská (trvala do roku 154) mezi králi Prúsiou II. Kynégem, který měl tajnou podporu Římanů, a Attalem II. Filadelfem. Důvod války neznáme. Na bíthýnskou stranu se postavil Rhodos. Prúsiás v poli porazil Attala, oblehl Pergamon a ničil kultovní stavby a plenil jeho okolí, včetně chrámů Asklépiova, odkud odvlekl sochu boha, Apollónova a Artemidy (viz o tvůrcích v indexu s. v. sochaři). Elaiús ubránil Sósandros, Attalův druh od dětství. Prúsiovo loďstvo se vylodilo na Lesbu, při návratu domů však utrpělo velké škody v bouři a pozemní vojsko postihly choroby. V zimě se dostavili římští zprostředkovatelé, ale jednání nebyla úspěšná; senát Attalovcům nevěřil a držel při Bíthýnech.

 

Tohoto roku, resp. na jaře roku následujícího (15. rok své vlády, viz rok 170), zveřejnil král Ptolemaios VII. Euergetés II. svou závěť, kterou v Římě učinil tajně již v roce 162 (viz tam), jíž odkazuje Římanům veškerý majetek v Kýréně, včetně vlády nad ní "celé své království": tak hluboká byla zášť a zlomyslnost vůči svému staršímu bratrovi v Alexandreji. Závěť, která se zachovala nápisně, zveřejnil Fyskón po pokusu o atentát na sebe v Kýréně ve svých asi třiceti letech. Rovněž zde se stal u širších hellénských vrstev krajně neoblíbeným. "Celým královstvím" myslel i vládu nad Egyptem a Kyprem, což se snad projevilo v římské argumentaci roku 58 při jeho okupaci.

 

Kolem tohoto roku si Kartháginci vytvořili nové vojenské oddíly pro válku proti Masinissovi (srov. ovšem rok 160). Jejich velitelem byl Arkobarzánés či Ariobarzánés (?), prý vnuk Syfakův. Opět hledány cesty k likvidaci púnského státu, viz rok 153.

 

V první válce delmatské svedl konsul C. Marcius úspěšné boje s Delmaty (viz rok 158 a dále).

Narodil se vojevůdce a předák římských populárů C. Marius (zemřel roku 86).

 

************************************************************

155.

Ol. 156, 2

157 SE

93 AE

(Mnésitheos)

a. u. c. 599

P. Cornelius Scipio Nasica Corculum II. a M. Claudius Marcellus II.

************************************************************

Athéňané vypravili do Říma zvláštní vyslance, aby obhájili přináležitost Órópu k athénskému státu: diplomatickou misi filosofů tvořili akadémik Karneadés z Kýrény, peripatetik Kritoláos z Fasélidy a stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (jenž byl možná ethnickým Babylóncem): hle nakolik pokročil hellénismus a jak se smlouvy o isopolitejích/stejná práva občanů ve druhém státu projevily dokonce v diplomacii. Již předtím proběhla smírčí jednání Athénských s órópskými uprchlíky,v nichž byli arbitry Sikyónští, a ti odsoudili Athéňany k pokutě pěti set talentů. Vojenský oddíl Athéňané z města stáhli.

Senát, kde vystoupení filosofické diplomacie tlumočil řecky píšící annalista C. Acilius (srov. rok 150), pokutu snížil na sto talentů a potvrdil nároky Athéňanů na Órópos (viz rok 151).

 

Kolem roku 155 vypukla válka Rhodských s Kréťany (viz následující rok) a trvala snad do roku 151. O jejím průběhu a výsledku nevíme nic, ani nevíme, co se skrývá pod označením „Kréťané“: zda spolek nebo zda jiná koalice či jednotlivé státy. Stratégem/nauarchem Rhoďanům byl Aristokratés.

V zimě roku 155/154 dostal král Attalos II. Filadelfos ve válce s Prúsiou II. Kynégem posily od králů Ariarátha V. Kappadockého a Mithridáta V. Pontského. Pokračovala druhá válka bíthýnská (viz předešlý rok). Prúsiás II. znovu bezúspěšně oblehl Pergamon, kde byli též římští legáti pokoušející se obě strany usmířit. Na podporu Attala dosud Římané nehnuli prstem, viz ale rok následující.

Ariaráthés V., spojenec Attala II., vyplenil s jeho pomocí okolí města Priéné, když předtím Priénské žádal o vydání částky, kterou u nich deponoval Orofernés Níkéforos dva roky předtím. Priénští mu nic nedali a Ariaráthés obléhal město neúspěšně, zato dokonale s Attalovou asistencí vyplenil okolí. Orofernés později mohl peníze použít v Antiocheji.

 

Jistý Balás, snad Syřan rodem, který si dal hellénské jméno Alexandros a smyrenský původ, se začal s attalovskou podporou vydávat za syna Antiocha Epifana, byla tu prý jistá podoba, a domáhat se seleukovského diadématu. Attalos Filadelfos ho dal dohromady s Epifanovou dcerou Láodikou VI., pozdější manželkou Mithridáta V. Euergeta (s trůnním jménem Láodiké II. Pontská) a s penězi je oba ochotně vypravil do Kilikie k jistému Zénofanovi, možná dynastovi v Olbě; srov. o jeho jmenovci o sto let později.

V této době byla Kilikie střediskem seleukovských emigrací všech barev a příběh attalovské a římské intervence do seleukovských záležitostí představuje též jeden z mnoha momentů, kdy se využívalo lživých zpráv, ultramoderně řečeno fake news. Odtud šly do Syrie zprávy o tom, že skutečný nástupce trůnu je již na cestě, aby Syřany zbavil neoblíbeného Démétria, viz dále rok 153.

Mezitím se v Antiocheji pokoušel vyvolávat rozbroje za účelem dosažení vlastní vlády v říši Orofernés Níkéforos, k němuž se připojil jistý Andriskos, prý syn makedonského Persea. Král Démétrios Sótér dal Oroferna po nezdařeném palácovém převratu internovat a jeho jméno mizí z našeho dohledu. Andriska, vydávajícího se za zemřelého (asi adoptivního) syna krále Persea Filippa (srov. rok 212 a 163) zatím podržel (viz roky 153 a 151). Obraz Démétriův mezi poddanými nebyl sympatický: stranil se veřejnosti a prý v paláci hodně pil. Přesto si stačil vyrobit dalšího silného nepřítele, viz zde níže.

 

Někdy v této době nebo v rozmezí let 155 až 150 dobyli Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. (vládl od roku 171) Médii. Předcházely tomu dlouhé boje se Seleukovci, vypuknuvší pravděpodobně již s koncem vlády krále Antiocha Epifana (jenž se do války proti Parthům vypravil roku 166). Místokrálem Parthů v Médii (v hellénské terminologii stratégos) byl určen Mithridátem jistý Bakasis; nevíme o něm vůbec nic. Možná se v této době zmocnil parthský krák též chrámového pokladu v Bélově svatyni, v níž roku 187 přišel o život Antiochos III.,

Ve spojenectví se Sakarauky, než se rozkmotřili, pak Parthové obsadili celý Írán, čímž byla helléno-bakterská oblast definitivně odříznuta od Středomoří.

 

V Eukratidově bakterské říši zavraždil někdy kolem tohoto roku pravděpodobně Platón Epifanés, syn krále Eukratida I. Velkého Spasitele/Megas Sótér (vládl od roku 171), svého otce a nastoupil po něm vládu. Dobu Platónovy vlády nelze přesněji stanovit. Jeho spoluvládcem či údělným dynastou byl jeho bratr Hélioklés I. Dikastos (vládl asi do roku 140). Eukratidés válčil ve stopách Démétria II. na tažení v Indii, viz rok 165, a cestou domů na západ ho zavraždil syn, jehož jméno prameny neudávají. Vrah se chlubilo svým činem, jakoby zlikvidoval nepřítele, nikoli otce. Jeho zkrvavené tělo nechal dokonce ležet nepochované na cestě. Na základě spekulace, že Platón si dal přízvisko "Zjevený (bůh)" a jeho bratr Hélioklés slůvko "Spravedlivý", lze se domnívat, že vrahem byl Platón, který razil též mince s Héliem a quadrigou. Bratra brzy přemohl Hélioklés. • Eukratidova říše, která existovala od roku asi 165, se rozpadla. Jak souvisel se sourozenci Eukratidés II., odhadnout nelze: vnuk svého jmenovce, syn Héliokleův, zda vůbec byl příbuzný; viz dále rok 140.

V euthydémovské říši se osamostatnil nejmladší ze synů krále Démétria I. Bakterského Zoilos I. Dikaios (vládl do roku asi 125, srov. rok 165 a 180). O jeho činech nevíme vůbec nic. 

V antimachovské říši se po Eukratidově smrti dostal k moci a osamostatnil jako král Menandros Dikaios Sótér (vládl asi do roku 130), syn (?) Démétria II. Aníkéta. Oženil se s Agathokleiou Theotropou, dcerou roku 165 zemřelého Zoilova bratra (?) Agathoklea. Menandros vedl agresivní politiku a pokračoval v indických výbojích Démétria Aníkéta. Dobyl Pátaliputru/řec. Palibothra a pravděpodobně celou severní část indického subkontinentu s přístupem k oceánu v oblasti Gudžarátu a jižního Pákistánu, na východu zřejmě po hory v zemi Naga (Nagaland), jimž staří kartografové říkali Menandrovo pohoří, kdesi ve Vnitřní Asii na okrajích Tárímské pánve narazil na Séry (což mohli a nemuseli být Číňané) a na blíže neznámé Fryny. S nadsázkou se o něm v Augustově době soudilo, že podrobil více národů než Alexandros Veliký. Nicméně jeho konání nebylo nic jiného než výboje, o trvalých ziscích hovořit nelze. 

Menandros přijal buddhismus a pokračoval v trendu Agathokleově, viz rok 180 a 165. Pro Indy se stal mýthickou osobností: v dialogu Milindapañhá, který vznikl kolem roku 144 (?? nebo až o čtyři staletí později?), má hellénské jméno Menandros podobu Milinda a dává se jinak dnes neznámým mnichem Nágasenou uvádět do théravádského buddhismu. Stal se jediným z hellénských dynastů, jehož jméno se dostalo do klasické indické buddhistické a brahmánské literatury. 

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se na jaře vypravil podruhé do Říma, aby se opět domáhal Kypru na úkor svého staršího bratra Filométora I. Kolem roku 155 (přesněji neurčitelné, někdy v rozmezí let 158 až 151/150) chtěl Archiás, stratégos Kypru, jmenovaný Filométorem I. po roce 158, prodat za pět set talentů ostrov králi Démétriovi Sótérovi do jeho vlastnictví; Seleukovci po Kypru toužili odjakživa. Obchod se provalil, vyšetřovaný Archiás si vzal život oběšením na závěsové šňůře a pokud Filométór I. s Démétriem dosud sympatisoval, právě se změnil v jeho nepřítele, soudruha Attalova a Ariaráthova.

 

Konsul P. Cornelius zničil jedno ze sídelních měst Delmatů Delminium. Delmaté, pokud nebyli pobiti nebo prodáni do otroctví, uznali římské područí a tím skončila první válka delmatská (trvala od roku 158, srov. dále ještě roky 119 a 44). Konsul M. Claudius Marcellus triumfoval nad ligurskými Apuány, ale o jeho válce nevíme vůbec nic (poprvé triumfoval nad Ligury roku 166; srov. rok následující. Byl to poslední z triumfů nad předalpskými Ligury.

 

************************************************************

154.

Ol. 156, 3

158 SE

94 AE

(Aristofantos)

a. u. c. 600

Q. Opimius a L. Postumius Albinus

cos. suff.: M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Ve třetím roce války rhodsko-krétské (srov. předešlý rok) byli Rhoďané na moři Kréťany poraženi. Na krétské straně stál nyní i král Attalos Filadelfos, neboť Rhoďané patřili ve válce s Prúsiou II. mezi bíthýnské spojence. Achájové se přes diplomatické úsilí Antifata a vzpomínku na pomoc jeho otce Télemnásta z Gortyny, který jim vypomohl za války s Nabidem (viz rok 192), nepostavili na ničí stranu.

Začátkem roku přišli do Bíthýnie další římští legáti, aby upozornili krále Prúsiu Kynéga, že dělá problémy. Protože stále ještě nechtěl ustat ve válce s Attalovci, vzali mu senátní vyslanci práva přítele a spojence S. P. Q. R. a Řím se postavil na stranu Attalovu. Následovala ofensiva krále Attala Filadelfa, vedená na moři flotilou osmdesáti lodí jeho bratrem Athénaiem proti pobřežním oblastem Prúsiovy domény.

Prúsiás byl situací a Římany donucen k míru, který potvrdil v attalovsko-bíthýnijských vztazích předválečný status quo. Král Prúsiás II. ovšem nesl náklady na válku, která trvala od roku 156: Attalovi musel po dvacet let splácet pět set talentů kontribucí, zničeným městům dát odškodné sto talentů. Byl to konec druhé války bíthýnské, která nevedla vůbec k ničemu.

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se znovu v Římě domáhal Kypru a Římané ho chtěli dosadit s pomocí spojenců, ale opět byla akce vojensky neúspěšná (srov. předešlý rok). Je ovšem možné, že k této invasi vůbec nedošlo, že jde jen o dvojí zprávu o událostech, které se odehrály snad roku 158 (viz tam) a skončily mírem v Lapathu na Kypru, kde Filométór I. již podruhé ušetřil zlem prosáklého Euergeta II. • Pokud byl tohoto roku Euergetés II. opravdu v Římě (v úvahu připadá rozmezí let 156 až 154, jeho pobyt byl delší, srov. rok 155), mohl se zde ucházet o ruku Cornelie, jak tvrdí jedna tradice, matky obou Gracchů: dostal prý košem.

 

Konsul Q. Opimius podrobil Romě záalpské Ligury (srov. války v letech 238 až 233 a 193 až 182). Do krátké třetí války s Ligury byl Q. Opimius povolán Hellény z Massalie, jimž plenili území Antipole a Níkaie a města drželi v obležení (srov. o generaci později novou válku roku 126). Opimius byl vyslán po napadení poslů a zranění C. Flaminia. Vyvrátil sídelní město Oxybiů jménem Aigitna poblíž Antipole, potřel je znovu v polní bitvě a vzápětí porazil jejch sousedy Dekie/Dekiaty, kteří se vzdali. Větší část území obou ligurských kmenů přidělil Massalijským, o jejich definitivní likvidaci viz rok 124. Antipolis, osada Massilských, dostala od C. Iulia Caesara svobodu a obdařena latinským právem, ius Latii, byla počítána mezi města italská; viz rok 49.

Po době jistého klidu, srov. roky 168 a 164, se v Hispániích opět rozhořely boje Římanů s domorodci, které trvaly až do roku 133. Ilusi klidu ovšem mohou způsobovat díry v historických pramenech a my o permanentních guerrilách domorodců s Římany nevíme, srov. rok 171: nyní přerostly do bojů velkých, viz rok následující. T. r. však navíc vypukly nové boje s Lúsítánci, válka lúsítánská zvaná ohňová n. ohnivá/pyrinos polemos (trvala do roku 138). Do této doby se datují začátky Viriathova odboje (srov. rok 147 a zde níže).

Válku Bellů vedl zpočátku Karos ze Segédy a Lúsítánů jistý Púnikos čili, soudíme-li správně podle jména, nějaký kartháginský agent, nebo zapomenutý osadník (?). Lúsitánci napadali římskou provincii a rabovali, Keltibérové se pokoušeli do Segédy soustředit obyvatele menších obcí a oppidum opevnit, což jim smlouva s Ti. Sempromniem Gracchem z roku 179 nezakazovala (zakazovala ale budovat města nová). • Je možné, že k novým bojům zavdalo příčinu vyhlášení nové římské provincie Hispania Citerior, pozdější Tarraconensis (viz ale rok 197), event. vyhlášení nového zákonodárství zde nebo v provincii Hispania Ulterior, jejíž západní a nejodbojnější částí byla nepodrobená Lúsítánia, popřípadě další přehmaty římských úředníků a vojáků.

Púnokos, vůdce Lúsítánů, porazil v poli praetora Zadní Hispánie M'. Manilia už roku 155 (jako konsul nebyl úspěšný ani roku 149 před Karthágem) a t. r. L. Calpurnia Pisona, cos. 148, jemuž se rovněž v třetí kartháginské válce nedařilo. Viz dále rok následující. 

Zemřel autor palliát Aquilius (narozen kolem roku 174). Narodil se reformátor C. Sempronius Gracchus (zavražděn roku 121) a kolem tohoto roku se v Lanuviu narodil pozdější filolog, historik a učitel řečnictví a grammatiky L. Aemilius Stilo Praeconinus (zemřel roku 90).

 

V Číně vypuklo "povstání sedmi (údělných) států" proti císaři Ťingovi. Vévodové, z části vzdálení příbuzní císaře z chanské dynastie, usurpovali řadu privilegií náležejících pouze císařům a budovali vlastní armády. Vynikal mezi nimi Liou Pchi/Liu Pi, vévoda z Wu, který měl s císařem otevřený účet z doby, kdy byl ještě vévodou: pohádal se totiž nad deskovou hrou liou-po/liubo s Pchiovým synem Liou Sienem/Xian, po němž budoucí císař hru hodil a zabil ho.

Když nyní Ťing začal zmenšovat domény vévodů, došlo i na stát Wu. K Liou Pchingovi se přidal vévoda z Čchu/Chu a pět dalších dynastů a byla z toho vzpoura proti císařství. Hunové sice přislíbili pomoc, války se však neúčastnili.

Povstalci vytáhli proti Suej-jangu/Suiyang, metropoli vévody z Liangu v dn. Che-nanu, mladšího bratra císařova jménem Liou Wu. Oblehli ho, ale Ťingův vojevůdce pověřený vedením války Čou Ja-fu/Zhou Yafu na pomoc městu netáhl, odřízl však oblehatele od přísunu proviantu. Dlouho nevydrželi, ustoupili, po několika měsících od začátku války byli rozprášeni; vévoda z Wu si vzal život, Liou Pchi byl na útěku zavražděn a ostatní pardonováni.

Čou Jafu se stal císařovým hlavním ministrem, ale Liou Wu mu neodpustil, že ho nechal v obležení. Již na pensi byl očerněn a obviněn roku 143 za spřádání spiknutí a ve vězení si vzal život hladovkou. 

  

************************************************************

153.

Ol. 156, 4

159 SE

95 AE

(Speusippos)

a. u. c. 601

Q. Fulvius Nobilior a T. Annius Luscus

************************************************************

V létě se do Říma ze Syrie vypravil Démétrios (II.), syn krále Démétria I. Sótéra, aby zasáhl jako otcův vyslanec a vlastně i jako nové seleukovské rukojmí ve prospěch svého otce, který mimo jiné na důkaz své oddanosti „římskému lidu“ předal i Andriska, údajného syna Perseova (srov. rok 155)V Římě totiž o syrských záležitostech již delší dobu osobně jednali Hérákleidés, vždy straník a diplomat Antiocha Epifana a jeho syna Eupatora, s Balou alias Alexandrem a s Láodiké VI., dcerou Antiocha IV. (jako pontská královna L. II.), jichž se ujali s podporou Attala v Kilikii (viz rok 155). • Římem už šly řeči o tom, že Démétrios I. celý den nedělá nic jiného než že pije.

Nyní jich bylo použito proti Démétriovi Sótérovi a na destabilisaci seleukovské říše. Úplatky tato skupina dosáhla toho, že senát uznal Alexandra s Láodikou VI. za děti krále Antiocha Epifana! Alexandros se pak se „sestrou“ vrátil do Kilikie. Hérákleidovskou stranu finančně významně podporoval kilikijských dynasta Zénofanés z Olby, mocnář chrámového státečku (srov. rok 155). Hérákleidés, viz rok 162sq., začal v Efesu sbírat pro nároky Alexandrovy vojsko. 

V Palaistíně se vůdce Makkabajců Iónathan přidal na stranu Alexandrovu, který nyní v Kilikii vyhlásil své nároky na seleukovský trůn. Alexandros za to Iónathana uznal za velekněze v Jerúsalému a za místodržitele města (od roku následujícího). • Od roku 150 se Iónathan stal stratégem a meridarchem, tj. vládcem malého teritoria, zřejmě blíže nespecifikovaného iúdského knížectví, autonomní součásti jedné ze seleukovských stratégií (srov. rok 150).

 

V Egyptě králové Ptolemaios VI. Filométór I. a jeho sestra a choť Kleopatrá II. Filométór neboli Bohové milující matku/Theoi Filométores I., přivzali ke spoluvládě svého syna, tehdy nejvýše desetiletého Ptolemaia Eupatora, jemuž novověká historiografie nedává dynastického čísla (srov. rok 163). Eupatór byl prohlášen králem na Kypru, kde „vládl“ do roku c. 150. Byl zároveň prvním králem z Ptolemaiova domu, který vládl v této vyčleněné části říše jako údělný vládce; Kýréné byla oddělena již roku 163.

 

Senát vypravil jedno ze svých poselství do Karthága (srov. rok 156). Neustále se totiž "řešili" územní spory s Masinissou, viz rok 160. Jeho členem byl i chauvinista M. Porcius Cato Censorius, jenž své dojmy z hospodářské prosperity Karthága a jeho hospodářství shrnul v příšerně upřímnou větu a politický program, který bývá dodnes často citován a napodobován: „ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam! - dokei de moi kai Karchédona mé einai!“, volně v řečtině „mám ten pocit, že by Karthágo nemělo existovat!“ (srov. roky 152 a další). Catonovým oponentem v senátu byl P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, cos. 155, který naopak tvrdil, že púnské veleměsto, tehdy s asi třemi sty tisíci obyvateli, by mělo zůstat zachováno. Viz rok následující.

 

Pokračovaly boje v Hispániích. Karos, vůdce Bellů, viz rok předešlý, před konsulskou armádou Q. Fulvia o třiceti tisících mužích vyklidil Segédu s nedostavěnými hradbami a Bellové se uchýlili k Arevakům. S jejich pomocí legie zaskočili a šest tisíc Římanů padlo. Při pronásledování však byl Karos se svými lidmi napaden a se šesti tisíci Keltibéry zabit. To se stalo v den vulkanálií/23. srpna. Ještě v noci se Arevakové vedení jistými Ambónem a Leukónem shromáždili pod Numantií, kde na ně po třech dnech Fulvius zaútočil vybaven i četou numidských jezdců a deseti slony poslaných králem Masinissou/Massanasem. V bitvě však byl jeden z nich praštěn kamenem do hlavy a pustil se do vlastních řad. Přidali se jeho bojoví druzi a masakrovali Římany; toho využili Keltibérové a své vítězství dokonali: Římané ztratili tři slony, čtyři tisíce mužů, domorodci polovic (srov. osudovost místa s rokem 137sqq.). Do zimy byli legionáři ještě několikrát poraženi, přišli o opevněná místa a zásoby, takže dal Fulvius přednost přezimovat ve vojenském ležení. Tehdy zemřelo mnoho vojáků zimou a hlady.

Po zimě dorazil s posilami nový konsul M. Claudius Marcellus, viz rok následující, dobyl opidum Ocilis a Keltibérové Bellové, Arevakové a Tithové  chtěli vyjednávat: poslal jejich vyslance do Říma, ale senát jejich podmínky, totiž obnovu Gracchova míru z roku 179, nepřijal. Nato obnovil Marcellus začátkem roku 151 válku, kterou ukončily tři keltibérské národy smírem, vydáním rukojmí a peněz ještě před příchodem L. Licinia Luculla na jaře 151, viz tam. • Marcellův třetí konsulát byl nezákonný, neboť ho zastával už po dvou letech a nikoli až deseti: lex Genucia z roku 217 zjevně stále ještě s pozastavenou účinností, srov. tam.

V Zadní Hispánii/Hispania Ulterior vpadli Lúsitánové pod Púnikem, viz rok předešlý, do Baetiky a pustili se do Ibérů kolonisovaných Púny: staří obyvatele jihu dn. Španělska v provinciích Málaga, Granada, Almería a v regionu Murcia nazývali Bastétanové a Bastulové, popř. Blastofoiníkové. V bojích s nimi padl Púnikos a jeho nástupce jmenovaný jako Kaisaros velmi úspěšně válčil s novým praetorem L. Mummiem, dokonce se zmocnil římského ležení a vzal devíti tisícům Římanů život. Praetor však dokázal obnovit své síly a vytáhl proti Lúsitánům na západ, když plenili území Kúneů/Cynetů na jihu dn. Portugal, spadající pod provincii a pod vůdcem Kaukainem dobyli jejich sídelní opppidum Konistorgis/dn. polohy neznámé). L. Mummius, který se osm let později ozdobí přívlastkem Achaicus, pobil dva lúsítánské voje obtížerné kořistí a co Římané nedokázali odnést (opět to byl majetek oloupených, který nebyl vrácen), obětovali v plamenech bohům. Mummia pak čekal v Římě triumf, což se jeho nástupci, praetorovi roku 152 M. Atliovi Serranovi nezdařilo, ačkoli dobyl údajně sídelní oppidum Lúsítánů jménem Oxthrákai/dn. neznámé polohy. Většina Lúsitánů a jejich spojenců Vettónů uzavřela s Atiliem mír, ale jakmile provincii opustil, válka vypukla nanovo. Praetor roku 151 Ser. Sulpicius Galba přes počáteční úspěch v poli proti Lúsítánům neuspěl a přezimoval v kúnejské Konistorze na jihu, viz dále rok 151.

 

V Římě začal úřední rok nástupem konsulů dne 1. ledna, což zůstalo až do konce starého věku a pro Evropany je 1. leden začátkem kalendářního roku dodnes. • V římských dějinách byl původně začátek kalendářního roku v srpnu (viz rok 463 a 450), pak vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později byl posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března.

 

************************************************************

152.

Ol. 157, 1

Leónidás z Rhodu (počtvrté!)

160 SE

96 AE

(Lýsiadés II. či Epainétos)

a. u. c. 602

M. Claudius Marcellus III. a L. Valerius Flaccus

************************************************************

Leónidás z Rhodu dosáhl, včetně účastníků novověkých atletických podívaných, zcestně zvaných olympijské hry, jako jediný olympioníkos dějin čtyř vítězství za sebou (a to v epónymní soutěži), k tomu dohromady dvanáct olympijských vítězství! O olympských prventstvích se zahrnutím novodobých pozoruhodností viz v indexu pod hry.

 

„Občané“ Makedonie, přesněji všech čtyř Makedonií, žádali na senátu, aby syn likvidátora makedonské státnosti Aemilia Paulla P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus (Numantinus), též Mladší/Minor zvaný, rozhodl a urovnal jejich domácí sociální i konstituční spory. Scipio Aemilianus odmítl a raději se vypravil do Hispánií (války bývají lukrativnější...).

 

Nástupce trůnu v Pergamu Attalos (III.) Filométór (c. 18) putoval do Říma představit se senátorům, protektorům své dynastie.

 

Alexandros, tj. Syřan Balás, kryt senátním uznáním, viz rok předešlý, odplul z Kilikie do Ptolemáidy ve Foiníkii, kde se dal najatým vojskem provolat králem. Alexandros I. Theopatór Euergetés, lidově Alexandros Balás, vládl do roku 145, od roku 150 samostatně, bez protikrále. Seleukovec Démétrios I. Sótér se ještě před invasí snažil získat na svou stranu Iónathana: učinil ho místodržitelem, vrátil mu rukojmí míru z roku 159 a povolil mu obnovit hradby Jerúsaléma (srov. tamtéž), zbavil ho plateb tributu. Alexandros I. Iónathana zvaného Apfús však již uznal za velekněze (viz předešlý rok), jímž se nyní skutečně stal. Tento úřad, v dobách druhého chrámu spojený s mocí a autoritou knížecí (srov. rok 455), přešel tak přes protesty orthodoxních židovských skupin do rodu Hasmónajů (srov. rok 309, 166 a 159).

Král Ptolemaios VI. Filométór I. do právě rozjíždějící se „občanské“ války v říši Seleukovců zasáhl rozhodným způsobem. Také se postavil na stranu Alexandra I., podpořil ho finančně a materiálně a v Ptolemáidě ho zasnoubil se svou nejstarší dcerou Kleopatrou Theou Euetérií, která jako syrská královna vystupuje v chronografii jako Kleopatrá I. Stala se matkou Antiocha (VI.) Epifana Dionýsa a později byla manželkou dalších králů (srov. o tom přehledně rok 120). Zprvu se dařilo Démétriovi vetřelce držet při pobřeží, zlom však nastal roku 150, tam též svatba Kleopatry.

 

Král Numidů Masinissa poslal do Říma svého syna Gulussu s udáním, že Kartháginci zbrojí. Senát na základě této informace přijal tajné usnesení o válce proti Karthágu (srov. rok 156 a 153). Kartháginská rada předtím odhlasovala exulování čtyřiceti pronumidských politiků, kteří našli útočiště logicky u Masinissy. Král poslal syny Gulussu a Micipsu jednat do Karthága, nebyli však vpuštěni do města a Gulussa dokonce cestou domů insultován. Viz rok následující.

 

************************************************************

151.

Ol. 157, 2

161 SE

97 AE

(Epainétos, srov. předešlý rok, či Zaleukos)

a. u. c. 603

L. Licinius Lucullus a A. Postumius Albinus

************************************************************

Athénští znovu opatřili Órópos vojenskou posádkou (srov. rok 156 a následující). Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achájů. Stratégos spolku Achájů Menalkidás ze Sparty se vypravil do pole a Athénští museli Órópos vyklidit, když ho předtím znovu důkladně vyloupili. Menalkidás dostal údajně od exulantů za pomoc v jejich věci deset talentů. V rámci spolku vypukly nové spory o postavení Sparty mezi Menalkidou a Kallikratem.

 

V rhodsko-krétské válce (vedena od roku 155, srov. tam) nabyli konečně převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu, výsledku a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly i nadále. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda.

 

Andriskos, údajně Perseův syn Filippos (o jejich vztahu viz rok 212), ale ve skutečnosti prý kovář a syn jakéhosi valcháře nebo barvíře látek z Adramyttia, uprchl z římské internace do Mílétu, kde se opět začal vydávat za Filippa (viz rok 149; roku 153 byl králem Démétriem Sótérem poslán do Říma, srov. tam). Když Mílétským vykládal, že byl jako mimino Perseem svěřen do péče jakémusi Kréťanovi a že ví o dvou místech v Amfipoli a Thessaloníce, kde je zakopáno 150 a sedmdesát talentů ve stříbře, zavřeli ho. Pak se jim ale někdo z diplomatů, kteří měli cestu kolem (asi římských) vysmál a chlapíka pustili.

Hudebník Níkoláos z Makedonie, Andriskův přítel, našel jistou Kallippu, kdysi milenku krále Persea, nyní provdanou v Pergamu. Asi ji dojal jeho románek, dostal od ní peníze na cestu a purpurové roucho a radu, že thrácký dynasta Terés je ženat s dcerou krále Filippa V. (a že tedy asi bude jeho nápadu nakloněn). Viz dále rok 149. • Andriskos se pravděpodobně pokusil již někdy před rokem 155 (srov. tam) prohlásit králem v makedonské Pelle (srov. též rok 163), ale tento pokus evidentně nezískal velkou publicitu a teprve pak to zkusil u Démétria Sótéra.

 

Vypukla válka mezi králem Masinissou a Kartháginci. V poli po celodenní bitvě zvítězil Numid, jemuž bylo 92 let a prý jedl jen chléb bez masa. U krále byl návštěvou P. Cornelius Scipio Aemilianus, aby požádal o slony pro nasazení v hispánské válce, viz zde níže. Bitvu údajně sto deseti tisíců mužů sledoval s jakési vyvýšeniny jako nezúčastněný a byl nadšen: že prý takové potěšení měli před ním pouze bohové za trojské války.

Kartháginci jednali s Masinissou o míru, souhlasili s peněžní kontribucí, odmítli však vydat zajatce. V bezvodé krajině je Numidové drželi v obklíčení, až naprostá většina púnských vojáků zahynula hlady, žízní a nemocemi. Pak teprve velitelé Púnů Hasdrubal zvaný Boétharchos a velitel žoldnéřů a spojenců Karthalón přistoupili na zaplacení pěti tisíc talentů stříbra do padesáti let a vydání zajatců a zbraní. Cestou do Karthága Púny ještě decimoval Gulussa za to, co ho potkalo před dvěma roky, viz, a do města se z 58 tisíc vojáků vrátila pouze hrstka. Rada na to odsoudila oba velitele na smrt.  

Starý Numiďan posloužil jako provokatér války: podle míru římsko-kartháginského z roku 201 bylo Karthágincům zakázáno vést války. Jeho celoživotní dílo se zdařilo: nová situace byla rozhodující záminkou pro Římany. K tomu se římských vyslanců v kartháginské radě při slyšení opřel Giskón/Geskón, syn Hamilkarův, radikál v jakési v pramenech nespecifikované vysoké státní funkci (nezaměňovat s Giskónem zvaným Strytanos, členem vyslanecké mise do Říma roku 149, poslední púnské, která tam z Karthága dorazila). Domáhal se války s Římem a vyslancům se podařilo uniknout ze zasedání jen s obtížemi. V Římě jestřábi už žádné další důkazy správnosti jejich politiky nepotřebovali. 

Kartháginci sice rovněž poslali následujícího roku do Říma diplomatické mise, senát však už byl rozhodnutý o konečném řešení kartháginské otázky, kladl podivné podmínky a konal po Itálii odvody mužstva pro válku. Viz dále rok 149.

 

Konsul L. Licinius Lucullus, děd slavného dobyvatele Orientu a údajného požitkáře, dosáhl drastických úspěchů v Hispániích, třebaže v okamžiku, kdy dorazil, vládl již v jeho provincii Přední Hispánie mír. Jeho legátem byl P. Cornelius Scipio Aemilianus, pozdější Africanus Numantinus (34), který, ač malé postavy, pod hradbami Intercatie podstoupil vítězný souboj s jistým urostlým vyzývavým Vakkaiem. Lucullus dorazil na frontu bez peněz, zřejmě též privátně byl v potížích, jeho legie vězely v zásobovací nouzi, válku potřeboval konsul jako sůl. Vymyslel tedy, že si dojde pro peníze k Vakkajům, s nimiž měli Římané spojeneckou smlouvu. Poněvadž měli sváry se svými sousedy Karpetány, stavěl se jako jejich ochránce. Římané napadli vakkajské město Cauku/dn. Coku v Kastilii, jehož obyvatelé přes počáteční úspěch v poli žádali o mír: museli vydat rukojmí, sto talentů stříbra a ještě vzít do hradeb posádku dvou tisíc Římanů.

S jejich pomocí pak město dobyl a koho mohl, povraždil; na dvacet tisíc Caukanů uniklo do kopců. Vzápětí neuspěl při dobývání Intercatie/dn. Villanueva del Campo v Leónu, kde se sice domorodci vykoupili deseti tisíci vojenskými plášti, dobytkem pro armádu a rukojmími, žádné stříbro ani zlato, důvod Lucullovy války, však neměli. Neuspěl pak ani u Pallantie/dn. Palencia v Leónu a armádu musel odvést k přezimování na jih do Turdetánie. V Římě Lucullovi je brutální proradnost nikdo nevyčetl, natož aby ho za agresi proti Keltibérům soudil.

V Zádní Hispánii a Lúsítánii byli Římané neúspěšní, praetoru Ser. Sulpiciovi Galbovi roku 151 se nedařilo, viz rok 153. L. Licinius Lucullus, praetor Přední Hispánie přezimující v Turdetánii, vytrhl proti části rabujících Lúsítánů v povodí řeky Baetis a mnoho tisíc ji pozabíjel a zajal. V součinnosti s Galbou se dostali Lúsítánové pod tlak a chtěli se s Galbou dohodnout na obnově míru s praetorem M. Atiliem, viz rok 153. Shromáždili se na jistém místě, dali se odzbrojit a Římané je po částech pobili nebo prodali do otroctví do Gallií (později byli vykoupeni a vrácení domů; o hispánské válce viz dále roku 145 a 143). Mezi těmi málo, jimž se podařilo uniknout, byl Viriathus, viz rok 147.

Podle censu bylo 324 000 římských občanů.

Konsul A. Postumius Albinus, který byl v letech 168 až 167 v Makedonii jako vojenský tribun, roku 159 byl aedilem a roku 155 přijímal jako praetor vyslanectví filosofů z Athén, vynikal učeností a sepsal řecky římské dějiny, které se nelíbily chauvinistovi Catonovi Staršímu; zachovány nejsou.

 

************************************************************

150.

Ol. 157, 3

162 SE

98 AE

(Zaleukos, srov. předešlý rok, či Mikión)

a. u. c. 604

T. Quinctius Flamininus a M’. Acilius Balbus

************************************************************

Římané propustili všechna zbývající hellénská rukojmí z roku 167. Z více než tisícovky Achájů přežilo internaci jen tři sta lidí. Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diaios, syn Diofantův (?). Hádka Achájů se Spartou vypukla nyní otevřeně. Diaios žádal soudní potrestání 24 osob, mj. Menalkidy (viz následující rok).

 

Kolem roku 150 se stal knížetem thráckých Kainů Diégylis (vládl asi do doby kolem roku 142). Začal napadat Thrácký Chersonésos, který byl od roku 188 attalovský. Tím se dostal do války s Attalem Filadelfem (trvala až do roku 144). Kainové se stali hegemony celé východní Thrákie.

Attalos II. založil někdy kolem t. r. v Pamfýlii na místě staršího osídlení osadu Atalleia, dn. Antalya v TR, s přístavem pro attalovské válečné loďstvo. Se zánikem attalovského státu roku 133 se dostala pod formální římskou provinční správu, později zde pravděpodobně vyrostl pirátský státeček zlikvidovaný roku 67 Pompeiem Magnem. 

 

Někdy kolem t. r. nebo po roce 150 zavraždila Alkathoé ze msty (viz rok 160) svého manžela Leukóna II., vládce v Bosporské říši od asi roku 160. V říši propukly zmatky a boje o moc, země byla částečně obsazena Skythy, kteří dosadili do Pantikapaia jako archonta jistého Hygiainonta. Po vypršení jeho úřední lhůty (rok?) byl králem zvolen Pairisadés V. z domu Spartokovců (vládl do roku 108).

Pairisadés byl poplatný králi Skythů Palakovi, synovi Skilúra, kteří oba úspěšně ochránili Skythy na Krymu před Sarmaty (srov. rok 250). Pairisadés V. byl pravděpodobně jako jediný ze Spartokovců uctíván ještě za svého života jako bůh. • Smrt krále Leukóna II. se ovšem mohla udát mnohem později, stejně tak může být smrt krále Spartoka V., námi kladená do roku 160, zařazována až do poloviny tohoto století. Archonát Hygiainonta mohl být až krátce před rokem 111. Pro naprostý nedostatek zpráv délku anarchie nelze přesněji určit.

 

V Syrii kdesi v Seleukidě v rozhodující bitvě mezi králem Démétriem I. Sótérem a Alexandrem I. Theopatorem Euergetem byl usurpátor podpořen egyptskými posilami, jimž velel Galéstés z Athamánie (srov. rok 188 a 140). Démétrios na ústupu uvízl v bažině (Orontu?) a pravděpodobně v březnu byl zabit (vládl od roku 162). Alexandros I. se stal všeobecně uznávaným králem říše Seleukovců někdy před 22. říjnem, kdy je poprvé zmiňován v klínopisných textech jako vladař v Babylónii.

Ammónios, Alexandrův hlavní ministr, vlastní vládce v říši, neboť král se věnoval pouze zábavě, dal zavraždit královnu a manželku Démétriovu Láodiku V. s jejím nejmladším synem Antigonem a údajně s celým dvorem, který byl vítězi zastižen v Antiocheji. Své starší dva syny Démétria (II.) a Antiocha (VII.), oba v chlapeckém věku, poslal Démétrios I. za války do bezpečí k nám neznámému příteli do Knidu. Na cestu je vybavil značnými fondy ze seleukovského pokladu. Když se nejstarší z bratrů dostal roku 145 k moci, přesídlil mladší Antiochos do Sidy v Pamfýlii, kde vyrůstal.

O Ammóniově konci viz rok 146; kde k němu Balás přišel, známo není. Na rozdíl od epikúriků Antiocha a Démétria vyznával poživačný Balás stoicismus, nicméně k jinověrcům byl tolerantní; o jeho vztahu k Diogenovi ze Seleukeie Tigridské (jiný od stejnojmenného stoika) viz v přílohách v oddílu o Epikúrovi.  

Alexandros potvrdil své spojenectví s Iónathanem Židovským, udělil mu úřad seleukovského stratéga nad Iúdaiou, zahrnul ho mezi své nejbližší dvořany/přátele, filoi, a potvrdil ho údělným knížetem Židů, meridarchem, se sídlem v Jerúsalému (srov. rok 152).

Egyptský král Filométór I. osobně přivedl do Foiníkie svou dceru Kleopatru Theu Euetérii (srov. rok 152). V Ptolemáidě se konala okázalá svatba s Alexandrem I. Jako syrská královna byla Kleopatrá první toho jména. Balás vydávající se za syna Antiocha IV. a tudíž i bratra Antiocha V. razil na mincích též jejich kultovní epitheta Epifanés, Níkéforos, Eupatór, především pak zdůrazňoval svůj božský otcovský původ jako Theopatór.

V červenci zemřel mladý král Ptolemaios Eupatór (c. 13), od roku 153 král na Kypru a spoluvládce Filométorů I.: Kypr opět nominálně pod vládou jeho otcem Filométorem I. Eupatorova hrobka byla identifikována roku 2017 v Pafu. Jeho vláda na ostrově mohla být mnohem kratší, omezená na rok 152, kdy též někdy před koncem srpna zemřel. Příčinu smrti neznáme. 

 

V první polovině druhého století psal dějiny filosofie skeptik (?) Sótión z Alexandreie a tvořil básník Kassandros z Alexandreie v Tróadě.

Ve druhém století žili a působili:

• sochaři Apollónios a Tauriskos z Trall, autoři tzv. Farnéského býka,

• historik a Filométorův dvorský úředník a diplomat, viz rok 169 Hérákleidés Lembos z Kallátidy či Alexandreie, peripatetik a autor spisu o filosofech (lembos je jednak rybářský a lehký nákladní člun, také však příživník), jehož tajemníkem byl zeměpisec a dějepisec Agatharchidés z Knidu, srov. roky 200 a 120, původně domácí otrok, threptos, Kiney z Thessalie, viz roky 170 a 169, autor rozsáhlých spisů Asiatika a Európika a o Rudém moři,

• stoik Archedémos z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie na Tigridu,

• grammatik a etymolog Démétrios Ixión,

Démétrios ze Sképse, grammatik, fraseolog a autor velerozsáhlého pojednání o Tróadě se seznamem trojských jednotek a spojenců Tróikos diakosmos, vlastně komentář ke druhé knize Íliady; chudý intelektuál se oženil s jistou bohatou ženou z Chalkédonu, přijal nové občanství a provázel Mithridáta Eupatora na cestách Pontem a stal se významným dvořanem,

• z druhého století pochází spis kartháginského autora Mágóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny,

Pompilius, žák Pacuviův, básník a dramatik,

Titinius, nejstarší známý autor togáty, vrstevník Terentiův,

• básník Valerius Valentinianus, parodující římské zákony,

• annalisté Vennonius, C. Acilius (srov. rok 155), L. Cassius Hemina, jenž psal dějiny až do třetí púnské války, a Cn. Gellius, který jako první zavedl do římské historiografie řečnické prvky - všichni tito Římané či Italikové kromě Acilia již psali latinsky;

• v téže době žil řečník, právník a historik-annalista L. Coelius Antipater.

Kolem poloviny druhého století působili:

• grammatik Hérodikos z Babylónu, současník Antiocha Epifana (?),

• řečník Hermagorás z Témnu,

• stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem, který mohl kolem t. r. zemřít (snad narozený kolem roku 240), žák Chrýsippův; roku 155 byl v Římě v athénském poselstvu. Tento Diogenés není identický s jiným Diogenem ze Seleukeie zvaným Babylónios, údajně epikúrským filosofem, patřícím mezi nejlepší přátele krále Alexandra I., takto vyznavače stoy, po jehož smrti byl za vlády Alexandrova syna Antiocha VI. popraven podříznutím hrdla;

Hipparchos z Níkaie, slavný astronom na Rhodu a v Alexandreji, kde pracoval v letech snad 160 až 150, autor katalogu hvězd a souhvězdí, délku roku spočetl s přesností šesti minut a byl přesvědčen o tom, že hvězdy vznikají i zanikají,

• babylónský (?) matematik a astronom Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, který jako druhý po Aristarchovi dokazoval héliocentrismus (srov. ale roky 470 a 450),

• básník Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu, tj. ze Sús.

 

V druhé polovině druhého století působil:

• grammatik a žák Aristarchův Ammónios z Alexandreie,

• búkolický básník Bión ze Smyrny, žijící na Sicílii (kde byl i otráven).

 

Kolem roku 150 se narodil Q. Lutatius Catulus, zemřel roku 87 sebevraždou. Byl konsulem roku 102, literát, vojevůdce a optimátský politik, jeden z nejvzdělanějších Římanů své doby.

Ve stejné době se narodil L. Afranius, nejznámější autor togáty. Další životní data neznáme.

Diplomatická aktivita mezi Římem, Karthágem a Masinissovým synem Gulussou. Kartháginci splnili všechny podmínky Římanů včetně vydání rukojmí a toho, že se vzdávají (viz předešlý rok a roky následující).

 

V druhé polovině druhého století začala migrace části Germánů ze Skandinávie k jihu. Klasické prameny neposkytují jasné informace, převládají tudíž spekulace (srov. báji o ostrovu Scandza/Skandia v indexu s. v. Gotové). Vandalové (Vandili) odcházeli z jižního Švédska a severního Jutska do prostoru mezi řekami Odra a Notec/Netze v Pomořanech. Langobardé, jejichž starší kmenové jméno bylo Vinilové, trekovali z Jutska do prostoru na dolním Labi. Asi v téže době, nejpozději kolem roku 100, žili v prostoru ústí Visly a na pomořanském pobřeží Rugiové (srov. jejich jméno v názvu ostrova Rügen, č. Rujána), jejichž pravlastí bylo severní Jutsko a Norsko, kam se v šestém století našeho letopočtu zčásti zase vrátili. Ve stejném časovém rozsahu se přemístili germánští Burgundové z Bornholmu, tj. z Burgundarholmu, na pobřeží kolem ústí Odry (lat. název řeky Viadua). Později se rozdělili na část, která směřovala k Maiótidě a část, která z prostoru mezi Branibory a Vislou migrovala později na Západ. Srov. rok 500, 50 a viz více v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Pravděpodobně početně nevýrazní přistěhovalci ze Skandinávie postupně splývali se zbytky staršího obyvatelstva, např. severní v dolním Povislí oksywské/oxhöftské (do 1. st. n. l.) a przeworské kultury (do poloviny 5. století n. l.) na jihu dnešního Polska a západu Ukrajiny po Moldovu, a jako složka, která dala novému osídlení pojmenování, vytvořili skupinu tzv. východogermánských kmenů. O oxhöftskou kulturou bývají spojováni Gotové migrující ze Skandinávie, s przeworskou Vandalové, Burgundové, Lugiové a pravděpodobně též Venetové/Venedové chápaní nejčastěji jako Praslované.

V téže době dozněla kultura lužická, původně středněbronzová kultura od asi desátého století, rozšířená od Saska a středního Německa do Polska a severní části českých zemí.