159-150

159.

Ol. 155, 2

153 SE

89 AE

(Aristaichmos)

a. u. c. 595

Cn. Cornelius Dolaballa a M. Fulvius Nobilior

************************************************************

Rok 160/159 byl již ve starém věku pojmenován rokem očisty Hellady, katharmos tés Hellados. Pravděpodobně v jeho druhé polovině, tj. v průběhu našeho roku 159, totiž pomřely všechny věhlasné kreatury hellénského politického života, které zplodily zájmy Římanů při pronikání do Hellady: přirozenou smrtí zemřeli Lykiskos z Aitólie, v Brundisiu Charops mladší z Épeiru, Mnásippos z Koróneie a Chremás z Akarnánie.

Charops byl pro svou lačnost po majetku vraždit nevinné Épeiróťany, za což ho senát nikdy nepotrestal, ale ani se s ním nebavil, takže mohl nerušeně vládnout.

K tomu v Pergamu zemřel král Eumenés II. Sótér (vládl od roku 197). Jeho nástupcem a poručníkem Eumeneova syna Attala (III.) se stal Eumeneův mladší bratr Attalos II. Filadelfos (vládl do roku 138). Hned po bratrově smrti se oženil s vdovou po Sótérovi Stratoníkou IV., jak to již jednou provedli (viz rok 172). Attalos III. byl zasnouben a snad i oddán s Bereníkou (z Ptolemaiova rodu?) a jejich dcerou mohla být Athénáis.

 

V téže době se vypravil do Kappadokie Orofernés, aby uplatnil svůj nárok na trůn (srov. roky 193 a 172), podporován vojskem Démétria Sótéra, který byl rozezlen na Ariarátha V. (viz rok 162).

 

V květnu zemřel v Jerúsalému velekněz Alkimos (ve funkci od roku 163). Úřad zůstal neobsazen snad až do roku 155, kdy jej převzal Iónathan/Iónathés Makkabi zvaný Apfús (srov. rok 152). Makkabajští museli s Bakchidem uzavřít mír, podle něhož Židé strhli hradby Jerúsaléma a vydali rukojmí (srov. rok 157, 153 a 152). Bakchidés opevnil v zemi řadu míst a opatřil je posádkami; pak se vrátil do Syrie. • Po osmi letech válek se do vyhladovělé země vrátil mír: Seleukovci udrželi území pod svou formální vládou, Židé v makkabajské revoluci prosadili plnou autonomii. Brzy se stali součástí seleukovské politiky a čeho nedosáhl Iúdás válkou, Iónathan získal diplomacií (odtud jeho přízvisko, viz v indexu s. v.).

 

V Římě zemřel údajně nebohat L. Aemilius Paullus, vítěz nad Makedonci. Na zpáteční cestě z Hellady, kde sbíral náměty na další práci, utonul v moři (?) skladatel komédií P. Terentius Afer. Podle jiných zpráv zemřel ve Stymfálu nebo na Leukadě trápením po ztrátě svých zavazadel s novými komédiemi na moři. Narodil se kolem roku 195 n. 184 a z Říma odešel ve věku 25 let. Zprávy o jeho životě jsou rozporuplné: vzhledem k přízvisku "Afričan" rodák z Karthága po druhé púnské válce nemusel být Púnem, ale mohl být prvním dochovaným berberským literátem dějin.

P. Cornelius Scipio Nasica instaloval v Římě první vodní hodiny a římská časomíra se dostala ze závislosti na slunečním svitu.

 

************************************************************

158.

Ol. 155, 3

154 SE

90 AE

(Pyrrhos)

a. u. c. 596

M. Aemilius Lepidus a C. Popilius Laenas II.

************************************************************

V Makedonii byly znovu otevřeny státní doly na zlato a na stříbro. I. a II. meris zahájily ražby stříbrných mincí (srov. k tomu amfipolský diktát roku 168).

Illyrští Daorsové a Issajové poslali do Říma s žádostí o pomoc proti Delmatům expandujícím na jih, srov. rok 167: byli totiž přáteli S. P. Q. R. od roku 167 (viz tam). Taulantiové, pravděpodobně řecký název jednoho z delmatských/dalmatských kmenových svazů, kromě toho dlouho ohrožovali hellénské státy Epidamnos a Apollónii, rovněž římské spojence. Římské posly Delmaté vyhnali a tak vypukla první válka Římanů s Delmaty (trvala do roku 155). • Celkově boje Římanů s Delmaty, přesněji s delmatskými kmeny, však trvaly mnohem déle a definitivně byly uzavřeny až roku 9 n. l.!

 

Král Kappadoků Ariaráthés V. Eusebés Filopatór I. uprchl ze země před Orofernem (viz předešlý rok) do Říma, kam dorazil koncem léta. Orofernés Níkéforos usedl na trůn a kraloval do roku 156.

 

Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Fyskón se vylodil s najatým vojskem na Kypru (srov. rok 162). Byl však svým starším bratrem Filométorem I. poražen a oblehnut v Lapathu. Vědom si ale římského slova, ušetřil Filométór I. svého mladšího bratra podruhé a zvětšil mu dokonce území, jemuž Euergetés II. kraloval; k tomu přidal peníze a obilí. Mladší z Ptolemaiovců se tedy nepotrestán vrátil do svého kýrénského království ( srov. rok 163 a 155-154).

 

************************************************************

157.

Ol. 155, 4

155 SE

91 AE

(Anthestétios)

a. u. c. 597

S. Iulius Caesar a L. Aurelius Orestes

************************************************************

Spolek Épeirótů vyslal do Říma posly, aby požádali o svolení sjednotit zemi do jednoho koina (srov. rok 167). Souhlas zřejmě nedostali, ale Římané povolili návrat zbytku internovaných rukojmí z roku 167 (srov. rok 148).

 

Senát rozhodl díky úplatkům diplomata krále Démétria I. Miltiada o rozdělení Kappadokie mezi královské bratry (?) Oroferna a Ariarátha V., jehož podporoval Démétriův nepřítel, zato kdysi přítel Antiocha Epifana, král Attalos II. Filadelfos. Na zpáteční cestě z Itálie na východ byli na Ariarátha V. spáchány dva neúspěšné atentáty a král se musel uchýlit k Attalovi do Pergamu.

Snad ještě v tomto roce uložil Orofernés Níkéforos v Priéně na čtyři sta talentů ve zlatě, zřejmě část kappadockého královského pokladu. • Válka, která vypukla, se stala attalovsko-seleukovským kontestem.

 

V Palaistíně vypukly nové nepokoje související s řáděním "desertérů & bezbožníků/fygades kai asebeis"; kdo to byl, nevíme, snad židovští briganti. Iónathan/Iónathés Makkabi však uzavřel s Bakchidem, který přitáhl s vojskem ze Syrie, další mír či příměří, srov. rok 159, který už vydržel, viz dále rok 153.

 

V Číně zemřel 6. července chanský císař Wen (45; vládl od roku 180). Posledním svým ediktem nařídil zkrátit dobu smutku na několik dnů a bezdětným císařským souložnicím z palácového harému dovolil návraty domů; předtím musely dožít své dny u císařovy hrobky (a ještě předtím bývaly zaživa pohřbívány s jeho tělem do mohyl); první se podle otcova odkazu zachoval roku 141 císař Ťing. Rok předtím udeřilo na Čínu sucho a invase kobylek devastovala úrodu.  V roce 1990 n. l. bylo objeveno Wenovo rozsáhlé pohřebiště s hliněnými vojáky u jeho sídelního města Čchang-an, dn. Si-an v provincii Šen-si (srov. rok 221).

Dalším "synem nebes" se stal 14. července Wenův syn Liou Čchi/Liu Qi, božským jménem Ťing/Jing (31; vládl do roku 141). Jeho císařovnou byla Po/Bo, ale poněvadž mu nedávala syna, upřednostňoval své milostnice. Roku 151 ji vyhnal ode dvora a roku 147 zemřela zbavena všech poct v depresích. Nejoblíbenější císařskou souložnicí byla zprvu Li, která prosadila svého syna Liou Žunga/Liu Rong za korunního prince 153-150, život si vzal 148), navrch však měla Wang Č'/Wang Zhi. Krutými palácovými intrikami prosadila svého syna s Ťingem Liou Čche/Liu Che, budoucího císaře Wu.

Ťing jako jeho otec znovu snížil daně a odvody na jednu třinácti úrody a také počet ran holí při tělesných trestech namísto zmrzačování, viz rok 180 (na bití umíralo velké množství odsouzenců). Viz dále rok 154.

S Huny měl po většinu vlády klid. V létě 156 vpadli na území říše a sami se stáhli, roku 148 se dvě hunská knížata uchýlila do Číny v důsledku pravděpodobně domácích rozepří a dostalo se jim přátelského přijetí a jejich družinám místa k životu. Na jaře 142 zastavila a zahnala nájezdníky armáda. 

 

************************************************************

156.

Ol. 156, 1

Leónidás z Rhodu (potřetí)

156 SE

92 AE

(Kallistratos III.)

a. u. c. 598

L. Cornelius Lentulus Lupus a C. Marcius Figulus II.

************************************************************

Na olympijských hrách zvítězil Aristomenés z Rhodu jako druhý v historii po Hérákleovi (srov. Ol. 142) zároveň v palé i v pankrateiu; stal se  druhým tzv. paradoxoníkem, třetím incl. Héráklea.

 

Víceméně z nouze než z mocenské agrese přepadli Athénští Órópos, od roku 171 samostatný. Obyvatele částečně zotročili a v Órópu usadili své kolonisty (srov. následující rok a rok 151; srov. roky 366, 338 a 316).

 

Válku v Kappadokii rozhodl pro sebe král Ariaráthés V., který vypudil Oroferna jednak s Attalovou pomocí, jednak Orofernés Níkéforos propadl u šlechty rozhazováním královských prostředků, přehlížením tradičních zvyklostí a zaváděním novot z Iónie, kde vyrůstal. Orofernés vládl od roku 158 a nyní se musel uchýlit na dvůr svého příznivce Démétria Sótéra.

Vypukla tzv. druhá válka bíthýnská (trvala do roku 154) mezi králi Prúsiou II. Kynégem, který měl tajnou podporu Římanů, a Attalem II. Filadelfem. Na bíthýnskou stranu se postavil Rhodos. Prúsiás v poli porazil Attala, oblehl Pergamon a ničil a plenil jeho okolí, včetně chrámů Asklépiova, odkud odvlekl sochu boha, Apollónova a Artemidy, Elaiús ubránil Sósandros, Attalův druh od dětství. Prúsiovo loďstvo se vylodilo na Lesbu atd., při návratu domů však utrpělo velké škody v bouři. V zimě se dostavili římští zprostředkovatelé, ale jednání nebyla úspěšná; senát původně Attalovcům nevěřil a držel při Bíthýnech.

 

Tohoto roku, resp. na jaře roku následujícího (15. rok své vlády, viz rok 170), zveřejnil král Ptolemaios VII. Euergetés II. svou závěť, kterou v Římě učinil tajně již v roce 162 (viz tam), jíž odkazuje Římanům veškerý majetek v Kýréně, včetně vlády nad ní "celé své království": tak hluboká byla zášť a zlomyslnost vůči svému staršímu bratrovi v Alexandreji. Závěť, která se zachovala nápisně, zveřejnil Fyskón po pokusu o atentát na sebe v Kýréně ve svých asi třiceti letech. Rovněž zde se stal u širších hellénských vrstev krajně neoblíbeným. "Celým královstvím" myslel i vládu nad Egyptem a Kyprem, což se snad projevilo v římské argumentaci roku 58 při jeho okupaci.

Kolem tohoto roku si Kartháginci vytvořili nové vojenské síly pro válku proti Masinissovi (srov. rok 160). Jejich velitelem byl Arkobarzánés či Ariobarzánés, prý vnuk Syfakův. Opět hledány cesty k likvidaci púnského státu, viz roky následující.

 

V první válce delmatské svedl konsul C. Marcius úspěšné boje s Delmaty (viz rok 158 a dále).

Narodil se vojevůdce C. Marius (zemřel roku 86).

 

************************************************************

155.

Ol. 156, 2

157 SE

93 AE

(Mnésitheos)

a. u. c. 599

P. Cornelius Scipio Nasica Corculum II. a M. Claudius Marcellus II.

************************************************************

Athéňané vypravili do Říma zvláštní vyslance, aby obhájili přináležitost Órópu k athénskému státu: diplomatickou misi filosofů tvořili akadémik Karneadés z Kýrény, peripatetik Kritoláos z Fasélidy a stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem (jenž byl možná ethnickým Babylóncem). Již předtím proběhla smírčí jednání Athénských s órópskými uprchlíky,v nichž byli arbitry Sikyónští, a ti odsoudili Athéňany k pokutě pěti set talentů. Vojenský oddíl Athéňané z města stáhli.

Senát, kde vystoupení filosofické diplomacie tlumočil řecky píšící annalista C. Acilius (srov. rok 150), pokutu snížil na sto talentů a potvrdil nároky Athéňanů na Órópos (viz rok 151).

 

Kolem roku 155 vypukla válka Rhodských s Kréťany (viz následující rok) a trvala snad do roku 151. O jejím průběhu a výsledku nevíme nic, ani nevíme, co se skrývá pod označením „Kréťané“: zda spolek nebo zda jiná koalice či jednotlivé státy. Stratégem/nauarchem Rhoďanům byl Aristokratés.

V zimě roku 155/154 dostal král Attalos II. Filadelfos ve válce s Prúsiou II. Kynégem posily od králů Ariarátha V. Kappadockého a Mithridáta V. Pontského. Pokračovala druhá válka bíthýnská (viz předešlý rok). Prúsiás II. znovu oblehl Pergamon, kde byli i římští legáti, opět bezúspěšně. Na podporu Attala dosud Římané nehnuli prstem, viz ale rok následující.

Ariaráthés V., spojenec Attala II., vyplenil s jeho pomocí okolí města Priéné, když předtím Priénské žádal o vydání částky, kterou u nich deponoval Orofernés Níkéforos dva roky předtím. Priénští nic nevydali a Ariaráthés obléhal město neúspěšně, zato dokonale vyplenil okolí. Orofernés později mohl peníze použít v Antiocheji.

 

Jistý Balás, snad Syřan rodem, který si dal hellénské jméno Alexandros a smyrenský původ, se začal s attalovskou podporou vydávat za syna Antiocha Epifana, byla tu prý jistá podoba, a domáhat se seleukovského diadématu. Attalos Filadelfos ho dal dohromady s Epifanovou dcerou Láodiké VI., pozdější manželkou Mithridáta V. Euergeta (s trůnním jménem Láodiké II. Pontská) a s penězi je oba ochotně vypravil do Kilikie k jistému Zénofanovi, možná dynastovi v Olbě; srov. o jeho jmenovci o sto let později.

V této době byla Kilikie střediskem seleukovských emigrací všech barev a příběh attalovské a římské intervence do seleukovských záležitostí představuje též jeden z mnoha momentů, kdy se využívalo lživých zpráv, ultramoderně fake news.

Mezitím se v Antiocheji pokoušel vyvolávat rozbroje za účelem dosažení vlastní vlády v říši Orofernés Níkéforos, k němuž se připojil jistý Andriskos, prý syn makedonského Persea. Král Démétrios Sótér dal Oroferna po nezdařeném palácovém převratu internovat a jeho jméno mizí z našeho dohledu. Andriska, vydávajícího se za zemřelého (asi adoptivního) syna krále Persea Filippa (srov. rok 212 a 163) zatím podržel (viz roky 153 a 151).

 

Někdy v této době nebo v rozmezí let 155 až 150 dobyli Parthové pod králem Arsakem VI. Mithridátem I. (vládl od roku 171) Médii. Předcházely tomu dlouhé boje se Seleukovci, vypuknuvší pravděpodobně již s koncem vlády krále Antiocha Epifana (jenž se do války proti Parthům vypravil roku 166). Místokrálem Parthů v Médii (v hellénské terminologii stratégos) byl určen jistý Bakasis. Možná se v této době zmocnil těž chrámového pokladu v Bélově svatyni, v níž roku 187 přišel o život Antiochos III.,

Ve spojenectví se Sakarauky pak Parthové obsadili celý Írán, čímž byla helléno-baktrijská oblast definitivně odříznuta od Středomoří.

V Eukratidově baktrijské říši zavraždil někdy kolem tohoto roku Platón Epifanés, syn krále Eukratida I. Velkého Spasitele, tj. Megas Sótér (vládl od roku 171) svého otce a nastoupil po něm vládu. Dobu Platónovy vlády nelze dosud stanovit. Jeho spoluvládcem či údělným dynastou byl jeho bratr Hélioklés I. (vládl asi do roku 140). • Eukratidova říše, která existovala od roku asi 165, se rozpadla.

V euthydémovské říši se osamostatnil nejmladší ze synů krále Démétria I. Baktrijského Zoilos I. Dikaios (vládl do roku asi 125).

V antimachovské baktrijské říši se po Eukratidově smrti dostal k moci a osamostatnil jako král Menandros Dikaios Sótér (vládl asi do roku 130), syn (?) Démétria II. Aníkéta. Oženil se s Agathokleiou Theotropou, dcerou roku 165 zemřelého Zoilova bratra Agathoklea. Menandros vedl agresivní politiku a pokračoval v indických výbojích Démétria Aníkéta. Dobyl Pátaliputru/řec. Palibothra a pravděpodobně celou severní část indického subkontinentu s přístupem k oceánu v oblasti Gudžarátu a jižního Pákistánu, na východu zřejmě po hory v zemi Naga (Nagaland), jimž staří kartografové říkali Menandrovo pohoří, kdesi ve Vnitřní Asii na okrajích Tárímské pánve narazil na Séry a Fryny. S nadsázkou se o něm v Augustově době soudilo, že podrobil více národů než Alexandros Veliký.

Menandros přijal buddhismus a pro Indy se stal mýthickou osobností: v dialogu Milindapañhá, který vznikl kolem roku 144 (?? nebo až o čtyři staletí později?), má hellénské jméno Menandros podobu Milinda a dává se jinak neznámým mnichem Nágasenou uvádět do théravádského buddhismu.

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se na jaře vypravil podruhé do Říma, aby se opět domáhal Kypru na úkor svého staršího bratra Filométora I. Kolem roku 155 (přesněji neurčitelné, někdy v rozmezí let 158 až 151/150) chtěl Archiás, stratégos Kypru, jmenovaný Filométorem I. po roce 158, prodat za pět set ostrov králi Démétriovi Sótérovi do seleukovského vlastnictví. Aféra se provalila a Archiás si vzal život oběšením na záclonové šňůře.

 

Konsul P. Cornelius zničil jedno ze sídelních měst Delmatů Delminium. Delmaté, pokud nebyli pobiti nebo prodáni do otroctví, uznali římské područí a tím skončila první válka delmatská (trvala od roku 158, srov. dále ještě roky 119 a 44).

 

************************************************************

154.

Ol. 156, 3

158 SE

94 AE

(Aristofantos)

a. u. c. 600

Q. Opimius a L. Postumius Albinus

cos. suff.: M’. Acilius Glabrio

************************************************************

Ve třetím roce války rhodsko-krétské (srov. předešlý rok) byli Rhoďané na moři Kréťany poraženi. Na krétské straně stál nyní i král Attalos Filadelfos, neboť Rhoďané patřili ve válce s Prúsiou II. mezi bíthýnské spojence. Achájové se přes diplomatické úsilí Antifata a vzpomínku na pomoc jeho otce Télemnásta z Gortyny, který jim vypomohl za války s Nabidem (viz rok 192), nepostavili na ničí stranu.

Začátkem roku přišli do Bíthýnie římští legáti, aby upozornili krále Prúsiu Kynéga, že dělá problémy. Protože stále ještě nechtěl ustat ve válce s Attalovci, vzali mu legáti práva přítele a spojence S. P. Q. R. a Řím se postavil na stranu Attalovu. Následovala ofensiva krále Attala Filadelfa, vedená na moři flotilou osmdesáti lodí jeho bratrem Athénaiem proti pobřežním oblastem Prúsiovy domény.

Prúsiás byl situací a Římany donucen k míru, který potvrdil v attalovsko-bíthýnijských vztazích předválečný status quo, král Prúsiás II. ovšem nesl náklady na válku, která trvala od roku 156: Attalovi musel po dvacet let splácet pět set talentů kontribucí, zničeným městům dát odškodné sto talentů. Byl to konec druhé války bíthýnské.

 

Král v Kýréně Ptolemaios VII. Euergetés II. se znovu v Římě domáhal Kypru a Římané ho chtěli dosadit s pomocí spojenců, ale opět byla akce vojensky neúspěšná (srov. předešlý rok). Je ovšem možné, že k této invasi vůbec nedošlo, že jde jen o dvojí zprávu o událostech, které se odehrály snad roku 158 (viz tam) a skončily mírem v Lapathu na Kypru, kde Filométór I. již podruhé ušetřil zlem prosáklého Euergeta II. • Pokud byl tohoto roku Euergetés II. opravdu v Římě (v úvahu připadá rozmezí let 156 až 154, jeho pobyt byl delší, srov. rok 155), mohl se zde ucházet o ruku Cornelie, jak tvrdí jedna tradice, matky obou Gracchů: dostal prý košem.

 

Konsul Q. Opimius podrobil Romě záalpské Ligury (srov. války v letech 238 až 233 a 193 až 182). Do krátké třetí války s Ligury byl Q. Opimius povolán Hellény z Massalie, jimž plenili území Antipole a Níkaie a města drželi v obležení (srov. o generaci později novou válku roku 126). Opimius byl vyslán po napadení poslů a zranění C. Flaminia. Vyvrátil sídelní město Oxybiů jménem Aigitna poblíž Antipole, potřel je znovu v polní bitvě a vzápětí porazil jejch sousedy Dekie/Dekiaty, kteří se vzdali. Větší část území obou ligurských kmenů přidělil Massalijským, o jejich definitivní likvidaci viz rok 124. Antipolis, osada Massilských, dostala od C. Iulia Caesara svobodu a obdařena latinským právem, ius Latii, byla počítána mezi města italská; viz rok 49.

Po určité době klidu se v Hispániích opět rozhořely boje Římanů s domorodci, tzv. hispánské války, které trvaly až do roku 133. Vypukly nové boje s Lúsítánci, tzv. válka lúsítánská (trvala do roku 138). Od t. r. se datují začátky Viriathova odboje (srov. rok 147).

Válku Bellů v Hispániích vedl zpočátku jistý Púnikos a Karos, čili, soudíme-li správně podle jména, nějaký kartháginský agent s náčelníkem Bellů (?). • Je možné, že k novým bojům zavdalo příčinu vyhlášení nové římské provincie Hispania Citerior, pozdější Tarraconensis (viz ale rok 197), event. vyhlášení nového zákonodárství zde nebo v provincii Hispania Ulterior, jejíž západní částí byla Lúsítánia.

Zemřel autor palliát Aquilius (narozen kolem roku 174). Narodil se C. Sempronius Gracchus (zabit roku 121) a kolem tohoto roku se v Lanuviu narodil pozdější filolog, historik a učitel řečnictví a grammatiky L. Aemilius Stilo Praeconinus (zemřel roku 90).

 

 

V Číně vypuklo "povstání sedmi (údělných) států" proti císaři Ťingovi. Vévodové, z části vzdálení příbuzní císaře z chanské dynastie, usurpovali řadu privilegií náležejících pouze císařům a budovali vlastní armády. Vynikal mezi nimi Liou Pchi/Liu Pi, vévoda z Wu, který měl s císařem otevřený účet z doby, kdy byl ještě vévodou: pohádal se totiž nad deskovou hrou liou-po/liubo s Pchiovým synem Liou Sienem/Xian, po němž budoucí císař hru hodil a zabil ho.

Když nyní Ťing začal zmenšovat domény vévodů, došlo i na stát Wu. K Liou Pchingovi se přidal vévoda z Čchu/Chu a pět dalších dynastů a byla z toho vzpoura proti císařství. Hunové sice přislíbili pomoc, války se však neúčastnili.

Povstalci vytáhli proti Suej-jangu/Suiyang, metropoli vévody z Liangu v dn. Che-nanu, mladšího bratra císařova jménem Liou Wu. Oblehli ho, ale Ťingův vojevůdce pověřený vedením války Čou Ja-fu/Zhou Yafu na pomoc městu netáhl, odřízl však oblehatele od přísunu proviantu. Dlouho nevydrželi, ustoupili, po několika měsících od začátku války byli rozprášeni; vévoda z Wu si vzal život, Liou Pchi byl na útěku zavražděn a ostatní pardonováni.

Čou Jafu se stal císařovým hlavním ministrem, ale Liou Wu mu neodpustil, že ho nechal v obležení. Již na pensi byl očerněn a obviněn roku 143 za spřádání spiknutí a ve vězení si vzal život hladovkou. 

  

************************************************************

153.

Ol. 156, 4

159 SE

95 AE

(Speusippos)

a. u. c. 601

Q. Fulvius Nobilior a T. Annius Luscus

************************************************************

V létě se do Říma ze Syrie vypravil Démétrios (II.), syn krále Démétria I. Sótéra, aby zasáhl jako otcův vyslanec a vlastně i jako nové seleukovské rukojmí ve prospěch svého otce, který mimo jiné na důkaz své oddanosti „římskému lidu“ předal i Andriska, údajného syna Perseova (srov. rok 155). V Římě totiž o syrských záležitostech již delší dobu osobně jednali Hérákleidés, vždy straník a diplomat Antiocha Epifana a jeho syna Eupatora, s Balou alias Alexandrem a s Láodiké VI., dcerou Antiocha IV. (jako pontská královna L. II.), kterých se ujali s podporou Attala v Kilikii (viz rok 155). • Římem šly řeči o tom, že Démétrios I. celý den nedělá nic jiného než že pije.

Nyní jich bylo použito proti Démétriovi Sótérovi a na destabilisaci seleukovské říše. Úplatky tato skupina dosáhla toho, že senát uznal Alexandra s Láodikou VI. za děti krále Antiocha Epifana! Alexandros se pak se „sestrou“ vrátil do Kilikie. Hérákleidovskou stranu finančně významně podporoval kilikijských dynasta Zénofanés z Olby, mocnář chrámového státečku (srov. rok 155). Hérákleidés začal v Efesu sbírat pro nároky Alexandrovy vojsko. 

V Palaistíně se vůdce Makkabajců Iónathan přidal na stranu Alexandrovu, který nyní v Kilikii vyhlásil své nároky na seleukovský trůn. Alexandros za to Iónathana uznal za velekněze v Jerúsalému a za místodržitele města (od roku následujícího). • Od roku 150 se Iónathan stal stratégem a meridarchem, tj. vládcem malého teritoria, zřejmě blíže nespecifikovaného iúdského knížectví, autonomní součásti jedné ze seleukovských stratégií (srov. rok 150).

 

V Egyptě králové Ptolemaios VI. Filométór I. a jeho sestra a choť Kleopatrá II. Filométór, Bohové milující matku, Theoi Filométores I., přivzali ke spoluvládě svého syna, tehdy asi desetiletého Ptolemaia Eupatora, jemuž novověká historiografie nedává dynastického čísla (srov. rok 163). Eupatór byl prohlášen králem na kypru, kde „vládl“ do roku 150. Byl zároveň prvním králem z Ptolemaiova domu, který vládl v této vyčleněné části říše; Kýréné byla oddělena již roku 163.

 

Senát vypravil jedno ze svých poselství do Karthága (srov. rok 156). Jeho členem byl i chauvinista M. Porcius Cato Censorius, jenž své dojmy z hospodářské prosperity Karthága shrnul v příšerně upřímnou větu a politický program, který bývá dodnes často citován a napodobován: „ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam! - dokei de moi kai Karchédona mé einai!“, volně v řečtině „mám ten pocit, že by Karthágo nemělo existovat!“ (srov. roky 152 a další). Catonovým oponentem v senátu byl P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, cos. 155, který naopak tvrdil, že púnské veleměsto by mělo zůstat zachováno.

Pokračovaly boje v Hispániích. V den svátku vulkanálií, tj. 23. srpna, bylo u Numantie těžce poraženo vojsko konsula Q. Fulvia.

V Římě začal úřední rok nástupem konsulů dne 1. ledna, což zůstalo až do konce starého věku a pro Evropany je 1. leden začátkem kalendářního roku dodnes. • V římských dějinách byl původně začátek kalendářního roku v srpnu (viz rok 463 a 450), pak vrácen na 15. květen (srov. rok 450), později byl posunut u části úředníků funkční nástup úřadu na den 13. prosince (viz rok 423), roku 391 byl opět posunut na den 1. července a naposledy bylo hýbáno nástupem konsulů roku 218, kdy byl začátek úředního roku položen na den 15. března.

 

************************************************************

152.

Ol. 157, 1

Leónidás z Rhodu (počtvrté!)

160 SE

96 AE

(Lýsiadés II. či Epainétos)

a. u. c. 602

M. Claudius Marcellus III. a L. Valerius Flaccus

************************************************************

Leónidás z Rhodu dosáhl, včetně účastníků novověkých atletických podívaných, zcestně zvaných olympijské hry, jako jediný olympioníkos dějin čtyř vítězství za sebou (a to v epónymní soutěži), k tomu dohromady dvanáct olympijských vítězství! O olympských prventstvích se zahrnutím novodobých pozoruhodností viz v indexu pod hry.

 

„Občané“ Makedonie, přesněji všech čtyř Makedonií, žádali na senátu, aby syn likvidátora makedonské státnosti Aemilia Paulla P. Cornelius Scipio Aemilianus Africanus (Numantina), též Mladší (Minor) zvaný, rozhodl a urovnal jejich domácí sociální i konstituční spory. Scipio Aemilianus odmítl a raději se vypravil do Hispánií (války bývají lukrativnější...).

 

Nástupce trůnu v Pergamu Attalos (III.) Filométór se šel do Říma představit senátorům, protektorům své dynastie.

 

Alexandros, tj. Syřan Balás, odplul z Kilikie do Ptolemáidy ve Foiníkii, kde se dal najatým vojskem provolat králem. Alexandros I. Theopatór Euergetés, lidově Alexandros Balás, vládl do roku 145, od roku 150 samostatně, bez protikrále.

Seleukovec Démétrios I. Sótér se ještě před touto invasí snažil získat na svou stranu Iónathana: učinil ho místodržitelem, vrátil mu rukojmí míru z roku 159 a povolil mu obnovit hradby Jerúsaléma (srov. tamtéž), zbavil ho tributu. Alexandros I. Iónathana zvaného Apfús však již uznal za velekněze (viz předešlý rok), jímž se nyní skutečně stal. Tento úřad, v dobách druhého chrámu spojený s mocí a autoritou knížecí (srov. rok 455), přešel tak do rodu Hasmónajů (srov. rok 309, 166 a 159).

Král Ptolemaios VI. Filométór I. do právě rozjíždějící se „občanské“ války v říši Seleukovců zasáhl rozhodným způsobem. Také se postavil na stranu Alexandra I., podpořil ho finančně a materiálně a v Ptolemáidě ho zasnoubil se svou nejstarší dcerou Kleopatrou Theou Euetérií, která jako syrská královna vystupuje v chronografii jako Kleopatrá I. Stala se matkou Antiocha (VI.) Epifana Dionýsa a později byla manželkou dalších králů (srov. přehledně rok 120).

 

Král Numidů Masinissa poslal do Říma svého syna Gulussu s udáním, že Kartháginci zbrojí. Senát na základě této informace přijal tajné usnesení o válce proti Karthágu (srov. rok 156 a 153).

 

************************************************************

151.

Ol. 157, 2

161 SE

97 AE

(Epainétos, srov. předešlý rok, či Zaleukos)

a. u. c. 603

L. Licinius Lucullus a A. Postumius Albinus

************************************************************

Athénští znovu opatřili Órópos vojenskou posádkou (srov. rok 156 a následující). Vyhnanci si stěžovali na přehmaty athénské posádky u Achájů. Stratégos spolku Achájů Menalkidás ze Sparty se vypravil do pole a Athénští museli Órópos vyklidit, když ho předtím znovu důkladně vyloupili. Menalkidás dostal údajně od exulantů za pomoc v jejich věci deset talentů.

V rámci spolku vypukly nové spory o postavení Sparty mezi Menalkidou a Kallikratem.

 

V rhodsko-krétské válce (vedena od roku 155, srov. tam) nabyli převahy Rhodští. Jejich flotila byla jak co do počtu, tak co do výtlaku větší, ale trpěla nedostatkem mužstva. O způsobu a době ukončení války nemáme zpráv. Na Krétě drobné lokální války pokračovaly i nadále. Krétské obce se postupně přeměňovaly v pirátská hnízda.

 

Andriskos, údajně Perseův syn Filippos (o jejich vztahu viz rok 212), ale ve skutečnosti prý kovář a syn jakéhosi valcháře nebo barvíře látek z Adramyttia, uprchl z římské internace do Mílétu, kde se opět začal vydávat za Filippa (viz rok 149; roku 153 byl králem Démétriem Sótérem poslán do Říma, srov. tam). Andriskos se pravděpodobně pokusil již někdy před rokem 155 (srov. tam) prohlásit králem v makedonské Pelle (srov. též rok 163), ale tento pokus evidentně nezískal velkou publicitu.

 

Vypukla válka mezi králem Masinissou a Kartháginci, v poli zvítězil Masinissa, jemuž bylo 92 let a prý jedl jen chléb bez masa. Starý Numiďan posloužil jako provokatér války: podle míru římsko-kartháginského z roku 201 bylo Karthágincům zakázáno vést války. Jeho celoživotní dílo se zdařilo: byla to rozhodující záminka pro Římany, jejichž vyslance urazil radikál Gyskón, syn Hamilkarův (srov. předešlý rok).

 

Konsul L. Licinius dosáhl drastických úspěchů v Hispániích: vedl genocidní válku proti Vakkajům a Kantabrům. V Lúsítánii ale byli Římané neúspěšní, praetoru Ser. Sulpiciovi Galbovi se nedařilo, nicméně dokázal prodát Lúsítány, kteří se podrobili, jako otroky do Gallií (později byli vykoupeni a vrácení domů; o hispánské válce viz dále roku 145 a 143).

Podle censu bylo 324 000 římských občanů.

Konsul A. Postumius Albinus, který byl v letech 168 až 167 v Makedonii, roku 159 byl aedilem a roku 155 přijímal jako praetor vyslanectví filosofů z Athén, sepsal řecky římské dějiny, které se nelíbily chauvinistovi Catonovi Staršímu. Bližší údaje o něm neznáme.

 

************************************************************

150.

Ol. 157, 3

162 SE

98 AE

(Zaleukos, srov. předešlý rok, či Mikión)

a. u. c. 604

T. Quinctius Flamininus a M’. Acilius Balbus

************************************************************

Římané propustili všechna zbývající hellénská rukojmí z roku 167. Z více než tisícovky Achájů přežilo internaci jen tři sta lidí.

Koncem září se stal stratégem spolku Achájů Diaios, syn Diofantův (?). Hádka Achájů se Spartou vypukla nyní otevřeně. Diaios žádal soudní potrestání 24 osob, mj. Menalkidy (viz následující rok).

 

Kolem roku 150 se stal knížetem thráckých Kainů Diégylis (vládl asi do doby kolem roku 142). Začal napadat Thrácký Chersonésos, který byl od roku 188 attalovský. Tím se dostal do války s Attalem Filadelfem (trvala až do roku 144). Kainové se stali hegemony celé východní Thrákie.

Attalos II. založil někdy kolem t. r. v Pamfýlii na místě staršího osídlení osadu Atalleia, dn. Antalya v TR, s přístavem pro attalovské válečné loďstvo. Se zánikem attalovského státu roku 133 se dostala pod formální římskou provinční správu, později zde pravděpodobně vyrostl pirátský státeček zlikvidovaný roku 67 Pompeiem Magnem. 

 

Někdy kolem t. r. nebo po roce 150 zavraždila Alkathoé ze msty (viz rok 160) svého manžela Leukóna II., vládce v Bosporské říši od asi roku 160. V říši propukly zmatky a boje o moc, země byla částečně obsazena Skythy, kteří dosadili do Pantikapaia jako archonta jistého Hygiainonta. Po vypršení jeho úřední lhůty (rok?) byl králem zvolen Pairisadés V. z domu Spartokovců (vládl do roku 108).

Pairisadés byl poplatný králi Skythů Palakovi, synovi Skilúra, kteří oba úspěšně ochránili Skythy na Krymu před Sarmaty (srov. rok 250). Pairisadés V. byl pravděpodobně jako jediný ze Spartokovců uctíván ještě za svého života jako bůh. • Smrt krále Leukóna II. se ovšem mohla udát mnohem později, stejně tak může být smrt krále Spartoka V., námi kladená do roku 160, zařazována až do poloviny tohoto století. Archonát Hygiainonta mohl být až krátce před rokem 111. Pro naprostý nedostatek zpráv délku anarchie nelze přesněji určit.

 

V Syrii kdesi v Seleukidě v rozhodující bitvě mezi králem Démétriem I. Sótérem a Alexandrem I. Theopatorem Euergetem byl usurpátor podpořen egyptskými posilami, jimž velel Galéstés z Athamánie (srov. rok 188 a 140). Démétrios na ústupu uvízl v bažině (Orontu?) a pravděpodobně v březnu byl zabit (vládl od roku 162). Alexandros I. se stal všeobecně uznávaným králem říše Seleukovců někdy před 22. říjnem, kdy je poprvé zmiňován v klínopisných textech jako vladař v Babylónii. Ammónios, Alexandrův hlavní ministr, vlastní vládce v říši, když se král s oblibou věnoval radovánkám, dal zavraždit královnu a manželku Démétriovu Láodiku V. s jejím nejmladším synem Antigonem a údajně s celým dvorem, který byl zastižen v Antiocheji. O Ammóniově konci viz rok 146.

Alexandros potvrdil své spojenectví s Iónathanem Židovským, udělil mu úřad seleukovského stratéga nad Iúdaiou, zahrnul ho mezi své nejbližší dvořany/přátele, filoi, a potvrdil ho údělným knížetem Židů, meridarchem, se sídlem v Jerúsalému (srov. rok 152).

Egyptský král Filométór I. osobně přivedl do Foiníkie svou dceru Kleopatru Theu Euetérii (srov. rok 152). V Ptolemáidě se konala okázalá svatba s Alexandrem I. Jako syrská královna byla Kleopatrá první toho jména.

V červenci zemřel mladý král Ptolemaios Eupatór, od roku 153 král na Kypru a spoluvládce Filométorů I.: Kypr opět nominálně pod Filométorem I.

 

V první polovině druhého století psal dějiny filosofie skeptik (?) Sótión z Alexandreie a tvořil básník Kassandros z Alexandreie v Tróadě.

Ve druhém století žili a působili:

• sochaři Apollónios a Tauriskos z Trall, autoři tzv. Farnéského býka,

• historik a Filométorův dvorský úředník a diplomat, viz rok 169 Hérákleidés Lembos z Kallátidy či Alexandreie, peripatetik a autor spisu o filosofech (lembos je jednak rybářský a lehký nákladní člun, také však příživník), jehož tajemníkem byl zeměpisec a dějepisec Agatharchidés z Knidu, srov. roky 200 a 120, původně domácí otrok, threptos, Kiney z Thessalie, viz roky 170 a 169, autor rozsáhlých spisů Asiatika a Európika a o Rudém moři,

• stoik Archedémos z Tarsu, žák Diogena ze Seleukeie na Tigridu,

• grammatik a etymolog Démétrios Ixión,

Démétrios ze Sképse, grammatik, fraseolog a autor velerozsáhlého pojednání o Tróadě se seznamem trojských jednotek a spojenců Tróikos diakosmos, vlastně komentář ke druhé knize Íliady; chudý intelektuál se oženil s jistou bohatou ženou z Chalkédonu, přijal nové občanství a provázel Mithridáta Eupatora na cestách Pontem a stal se významným dvořanem,

• z druhého století pochází spis kartháginského autora Mágóna o zemědělství, který převedl Cassius Dionysius z Utiky do řečtiny a odtud byl po roce 146 přeložen do latiny,

Pompilius, žák Pacuviův, básník a dramatik,

Titinius, nejstarší známý autor togáty, vrstevník Terentiův,

• básník Valerius Valentinianus, parodující římské zákony,

• annalisté Vennonius, C. Acilius (srov. rok 155), L. Cassius Hemina, jenž psal dějiny až do třetí púnské války, a Cn. Gellius, který jako první zavedl do římské historiografie řečnické prvky - všichni tito Římané či Italikové kromě Acilia již psali latinsky;

• v téže době žil řečník, právník a historik-annalista L. Coelius Antipater.

Kolem poloviny druhého století působili:

• grammatik Hérodikos z Babylónu, současník Antiocha Epifana (?),

• řečník Hermagorás z Témnu,

• stoik Diogenés ze Seleukeie nad Tigridem, který mohl kolem t. r. zemřít (snad narozený kolem roku 240), žák Chrýsippův; roku 155 byl v Římě v athénském poselstvu. Tento Diogenés není identický s jiným Diogenem ze Seleukeie zvaným Babylónios, údajně epikúrským filosofem, patřícím mezi nejlepší přátele krále Alexandra I., takto vyznavače stoy, po jehož smrti byl za vlády Alexandrova syna Antiocha VI. popraven podříznutím hrdla;

Hipparchos z Níkaie, slavný astronom na Rhodu a v Alexandreji, kde pracoval v letech snad 160 až 150, autor katalogu hvězd a souhvězdí, délku roku spočetl s přesností šesti minut a byl přesvědčen o tom, že hvězdy vznikají i zanikají,

• babylónský (?) matematik a astronom Seleukos ze Seleukeie na Rudém moři, který jako druhý po Aristarchovi dokazoval héliocentrismus (srov. ale roky 470 a 450),

• básník Hérodóros ze Seleukeie na Eulaiu, tj. ze Sús.

 

V druhé polovině druhého století působil:

• grammatik a žák Aristarchův Ammónios z Alexandreie,

• búkolický básník Bión ze Smyrny, žijící na Sicílii (kde byl i otráven).

 

Kolem roku 150 se narodil Q. Lutatius Catulus, zemřel roku 87 sebevraždou. Byl konsulem roku 102, literát, vojevůdce a optimátský politik, jeden z nejvzdělanějších Římanů své doby.

Ve stejné době se narodil L. Afranius, nejznámější autor togáty. Další životní data neznáme.

Diplomatická aktivita mezi Římem, Karthágem a Masinissovým synem Gulussou. Kartháginci splnili všechny podmínky Římanů včetně vydání rukojmí a toho, že se vzdávají (viz předešlý rok a roky následující).

 

V druhé polovině druhého století začalo stěhování části Germánů ze Skandinávie k jihu. Klasické prameny neposkytují jasné informace, převládají tudíž spekulace (srov. báji o ostrovu Scandza/Skandia v indexu s. v. Gotové). Vandalové (Vandili) odcházeli z jižního Švédska a severního Jutska do prostoru mezi řekami Odra a Notec/Netze v Pomořanech. Langobardé, jejichž starší kmenové jméno bylo Vinilové, trekovali z Jutska do prostoru na dolním Labi. Asi v téže době, nejpozději kolem roku 100, žili v prostoru ústí Visly a na pomořanském pobřeží Rugiové (srov. jejich jméno v názvu ostrova Rügen, č. Rujána), jejichž pravlastí bylo severní Jutsko a Norsko, kam se v šestém století našeho letopočtu zčásti zase vrátili. Ve stejném časovém rozsahu se přemístili germánští Burgundové z Bornholmu, tj. z Burgundarholmu, na pobřeží kolem ústí Odry (lat. název řeky Viadua). Později se rozdělili na část, která směřovala k Maiótidě a část, která z prostoru mezi Branibory a Vislou migrovala později na Západ. Srov. rok 500, 50 a viz více v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Pravděpodobně početně nevýrazní přistěhovalci ze Skandinávie postupně splývali se zbytky staršího obyvatelstva, např. severní v dolním Povislí oksywské/oxhöftské (do 1. st. n. l.) a przeworské kultury (do poloviny 5. století n. l.) na jihu dnešního Polska a západu Ukrajiny po Moldovu, a jako složka, která dala novému osídlení pojmenování, vytvořili skupinu tzv. východogermánských kmenů. O oxhöftskou kulturou bývají spojováni Gotové migrující ze Skandinávie, s przeworskou Vandalové, Burgundové, Lugiové a pravděpodobně též Venetové/Venedové chápaní nejčastěji jako Praslované.

V téže době dozněla kultura lužická, původně středněbronzová kultura od asi desátého století, rozšířená od Saska a středního Německa do Polska a severní části českých zemí.