************************************************************

 

1549. - 1540.

  

1546:

 

V Egyptě zemřel král Ahmose I. (od c. 1570), nástupcem jeho syn Amenhotep I., Amenhotpe/„Amen je spokojený“, trůnním jménem Džeser-ka-Re, Hor Kauaftaui/Ka-uaf-taui, řec. Amenófis I. (do 1526). Jméno jeho hlavní manželky není známo, snad jí byla Ahmose Meritamun II., jeho sestra, která zemřela před svou matkou Ahmose Nefertari, viz rok 1567; matka se pak zřejmě stala hlavní královnou svého syna. Jinou ženou a sestrou Amenhotepovou byla Ahmose Sitamun/Sat-Amun, ale neznáme nikoho z jejich dětí (Ramose?), o dalších sourozencích viz rok 1567.

Na trůn dosedl jako chlapec, neboť podle průzkumu jeho mumie roku 2021 zemřel zdráv v 35 letech. Byl 169 cm vysoký, obřezán a se zdravými zuby. Královy ostatky resteurovali s dalšími kolem roku 1100 Amunovi kněží a na ochranu před vykradači hrobek uložili do nového hrobu.  

Po válečných taženích proti Kúšitům v letech 1540 a 1539 jmenoval Amenófis místokrálem Kúše Turoa, dosavadního guvernéra v Buhenu. Expedice upevnily jižní hranice Egypta XVIII. dynastie.

Ve stejné době pravděpodobně první nepřátelské kontakty Egypťanů s Churrity z království Mitanni, egyptsky Nacharina (= „tento, tj. syrský, břeh řeky Eufrátu/n. Orontu?“, srov. rok 1472). Churrité tedy už museli být pevně uchyceni v severní Syrii a v Džahi, dobovém označení pro pozdější Foiníkii/Kinachnu, srov. rok 1580.

Tažení Egypťanů proti Libyjcům Qeheq snad do oblasti Wádí an-natrún, kteří opět infiltrovali do Delty. Osmnáctá dynastie celkově ale s Libyjci udržovala styky přátelské. Amenófis I. nepatřil na rozdíl od svého adoptivního nástupce mezi agresivní panovníky. 

Stavební činnost králova v Karnaku, Thébách a jinde v Horním Egyptě (nikoli však v Dolním).

 

************************************************************

1539. - 1530.

1533:

V Aššuru zemřel ensi Išme-Dagán II. (od 1549), nástupcem jeho syn Šamší-Adad III., vnuk Šú-Ninúův (do 1517).

c. 1530:

V Mitanni skončila vláda krále Šuttarny I. (od c. 1550), následuje jeho syn Parattarna (do c. 1500). Pokračoval v expansi království na západ. Obsadil Kizzuwatnu (východní část Kilikie); její král Pillija (I.) měl předtím vasalskou smlouvu s Zidantou I. (srov. 1550) a později byl vasalem Idrimiho.

Churritským vasalem se stal také vládce Mukiše (hl. město Alalach) Idrimi, syn Ilim-ilimmy I., krále v Jamchadu (viz 1560). Po smrti otce byl z Jamchadu vyhnán (c. 1550) a dlouho se potloukal po Kana'ánu zprvu mezi beduiny Sútu, pak sedm let mezi Chapiry/'Apiry. Nakonec s pomocí nomádů obsadil zemi Mukiš (c. 1540) a stal se také králem v Neji a Ama'u (severosyrské pobřeží se zázemím). Ovládl celou severní Syrii a porazil Chetity v Kizzuwatně. Vládl do c. 1510.

c. 1530:

V Chattuši zemřel nebo byl zavražděn král Ammuna (od c. 1550). Vypukly nové palácové spory o chetitské nástupnictví. Velitel královské gardy/gal. mešedi Zuru vyslal svého syna, gardového kopiníka Tachurwailiho, aby povraždil králova syna Titta s rodinou, a posla Taruchša, aby zlikvidoval druhého z dědiců trůnu Chantila s rodinou. Oba zjevně rozkaz splnili. Králem/labarnou n. tabarnou se stal Chuzzíja I., syn asi Ammunův (?) a asi tím pádem mladší bratr zavražděných a pravděpodobně tedy vlastní pučista, který úkoloval gardistu Zura (vládl do c. 1525; k dynastickému číslování jeho jména viz rok 1650). Viz ovšem též rok 1500 a možnou vyšší roli pučisty Tachurwailiho. 

V Helladě podle chronografií Eusebiovy a Hierónymovy zahrnující staré tradiční údaje prý roku 1535 začal Deukalión vládnout na Parnassu. Roku 1526 byla v Thessalii "světová" potopa, srov. údaj u roku 1780; vyšší údaj spočítaný starými chronografy ležel u roku 1563.

 

************************************************************

1529. - 1520.

1526:

V Egyptě krátce před smrtí t. r. přibral asi Amenhotep I. (na trůnu od 1546) k vládě svého zetě rodem z neznámého otce a jeho manželky Seniseneby, popř. pocházel snad ze staré thébské rodiny (stalo se 21. dne 3. měsíce perit/peret, na jaře). Džehutimes/Džehutimesu I. vládl jako Aa-cheper-ka-Re, Hor Ka-nechet-meri-maat. Obvykle Džehuti-mes jmenován v novověku jako Thutmose, Thotmes, Thutmosis (též Tutmose, Totmes atd.), řec. Túthmósis, a proslavil se jako první z nové dynastie Túthmósovců jako válečník (do 1512). 

Hlavní jeho královnou byla Ahmose, jejíž rodiče neznáme: mohla být královského rodu, snad mladší sestrou Amenhotepa I., čímž by se vysvětlila cesta muže z lidu Thutmosea ke spoluvládě. Jejich (?) synové Wadžmose a Amenmose zemřeli předčasně, přežily dcery Hatšepsut a Neferubiti/Nofrubiti. Třetí syn a pozdější nástupce Thutmose II. byl královým synem s Mutnefertou/Mutnofretou, jeho druhou nebo vedlejší manželkou. 

Jako celá dynastie byli všichni pohřbeni v Údolí králů přes Nil od Karnaku a původních sídelních Théb, dnešního al-Uksúru/Luxoru, ležícího na východním břehu řeky (arabské jméno pochází od lat. „castra“). První objev hrobky učiněn roku 1922, viz pod Tutanchamun, a do roku 2008 objeveny 63 hroby; značeny KV 1-65). Údolí králů/arab. Wádí al-mulúk v thébské nekropoli v poušti na západní straně Nilu pojalo královské a urozené primární pohřby od 16. do 11. století, od 18. do 20. dynastie. Největším hrobem je asi KV 5 z 19. dynastie s hroby synů Ramesseho II. se 120 známými místnostmi (sám Ramesse II. byl pohřben v KV 7). 

Roku 1525 se Thutmose I. vypravil do Syrie proti churritské Mitanni-Nacharině. Dospěl až k Eufrátu a snad jižně od Karchemiše/Karkemiše na břehu řeky vybojoval s Churrity vítěznou bitvu. Thutmose byl prvním Egypťanem, který na severu Syrie, v Neja (kraj a království v pozdější Seleukidě), lovil slony a jednoho dokonce ulovil živého, což je asi také světové prvenství mezi panovníky (srov. podobné pozdější assyrské královské radovánky). 

Jeho fantaskně psaný zápis o tažení říká, že "dostal pod svou kontrolu vládu nad konci světa..., hledal soupeře do bitvy, ale nenašel nikoho, kdo by se mu postavil..., severní hranice sahá po vody s obráceným tokem tekoucími proti proudu (?)".  

Kromě toho Th. vedl výpravy do Núbie proti Kúšitům, obnovil kanál na Nilu Sesóstria/Senwosreta III. zaházený kameny, viz rok 1871, a dostal se až ke čtvrtému kataraktu za pozdější Meroé v dn. Súdánu. Čistit a udržovat průplav dal později Thutmose III. za úkol elefantínským rybářům. Jeho místokrálem v Horní i Dolní Núbii byl jako za jeho adoptivního otce Turo. Turo potlačil vzpouru kúšitského dynasty ve Wawatu/Dolní Núbie, kterého egyptské prameny pohrdlivě jmenují „lučištník“, zajal ho a pověšeného za nohy na lodi ho místokrál poslal po Nilu na sever k Thutmoseovi (viz dále).

Kronikářské záznamy/biografie z konce XVII. a začátku XVIII. dynastie obsahují skalní hrobky v Nechebu/al-Kábu armádního důstojníka prvních tří králů dynastie Ahmoseho, syna Ibany/Abany n. Ebany (Ahmose sa Ibana) a Ahmoseho Pen-Nechbeta, srov. roky 1570 a 1567. Králův architekt Ineni, jehož životopis se zachoval, mu postavil hrobku v Údolí králů (byla první, o níž víme, že ji panovník v údolí měl). 

c. 1525:

V Chattuši král Chuzzíja I. (od c. 1530) usiloval o život Telipina, manžela své nejstarší sestry jménem Ištaparija. Chtěl dát odstranit oba, ale Telipinu byl rychlejší, krále a jeho skupinu přemohl a spolu s pěti jeho bratry ho poslal do internace do měst na okrajích říše. Nicméně je brzy, když král dobýval Lawazantiju, zavraždil jistý Tanuwa pověřený vysokými armádními činiteli (Telipinu napsal: "Nevěděl jsem o tom!"). Nicméně ani jeho, ani vrahy svých bratrů, viz rok 1530, odsouzené shromážděním hodnostářů/pankuš, Telipinu neusmrtil a udělal z nich zemědělce. 

Telepinu (vládl do c. 1500), asi (nej)mladší bratr sesazeného krále, s královským titulem labarnaš vydal nástupnický zákon, ale neměl v rodině štěstí. Manželka (a možná též sestra) Ištaparija s titulem a kultovními povinnostmi tawananny zemřela před ním a stejně jejich syn Ammuna (o chetitských královnách a jejich manželích v chetitském dávnověku viz roky 1700 a 1650). 

Úvodem k "Telipinově dekretu" jsou v kostce dějiny říše a jeho cesty k moci, než stanovuje nástupnický řád království. Telepinu tvrdil, že první reptalové proti jednotě královské dynastie se objevili za Chattušila I., mezi služebníky princů se usídlila korupce. To chtěl královským ediktem odstranit. Stanovil, aby se panovníkem stal prvorozený syn, nežije-li, pak druhorozený. Neměl-li zemřelý monarcha žádného syn, nastoupí na trůn manžel nejstarší z dcer, popřípadku manžel druhorozené dcery. Povinností nového krále je sloužit zemi, dbát spravedlnosti v rodině a nikomu z ní neubližovat. Pokud se prokáže, že se někdo z rodiny pokoušel škodit sourozencům, aby se sám stal králem, bude souzen sněmem/panku a jeho poprava bude veřejná.  

Telipinu válčil s Churrity na prostoru pozdější Kommágény, zničil města Chaššuwu/Chaššum a Zizzilippu, Lachchu a Lawazantiju. Bojoval s „velkokrálem“ Kizzuwatny Išputachšem, synem Parijawatriho, možná některým z chetitských velmožů, prvním "králem Kilikie". Telipinu s ním měl posléze chetitsky a akkadsky psanou smlouvu potvrzující Išputachšovu formální nezávislost, viz rok 1550. 

Spojenectví Kizzuwatny s Chetity proti Churritům vydrželo za jeho nástupců jménem Echeja, který obnovil smlouvu s Telipinem, Paddatiššu, který měl smlouvu s Chantilem II. (ne-li Tudchalíjou II.), Pillija/Pellija (II.), spojenec Zidanty II., když spolu vedli krátce nějakou válku, Šunaššura I., Talzu a Šunaššura II., srov. dále 1480 a 1460.  

Někdy bývá rok 1525 považován za konec staré a začátek střední říše chetitské (do 1460). Obvykle se ale o střední říši nehovoří a celé období se počítá k říši staré; obě stratifikace jsou veskrze moderní. 

c. 1520:

V Přímoří skončila vláda Pešgal-darameše (od c. 1570), syna Gulkišarova. Nástupcem se stal jeho bratr Ajadara-kalamma/Ajadaragalama (A-a-dàra-kalam-ma) zvaný též Ajadara/A-a-dàra, který vládl 28 let (do 1492). 

V Elamu zemřel Kuk-kirwaš (od c. 1545). Krátce vládl jeho synovec Kuk-Nachchunte spolu se sukkalem súským Kuk-našurem IV. Po nich také krátce na trůnu sukkalmachů Kutir-Nachchunte II. se sukkalem Sús Kutir-Šilchachou II. Nevíme o nich nic. 

Kolem roku 1520 pravděpodobně dobyli Elam Kassité, výslovně potvrzené to z pramenů není, a ukončili III. elamskou říši, říši sukkalmachů Anšanu a Sús (od c. 1860). Podle krále Epartiho byla celá éra zvaná doba Epartiho dynastie. Následovala doba s málem dokumentů zvaná kassitské temno. Trvalo asi do 1346. Panovníkům této doby se říkává Kidinovci podle prvního z nich, "Kidinua, krále Sús a Anzanu, syna Adad-šar-rabiho (im.sar.gal), služebníka svého boha Kirwašira", jak praví jediný jeho dosud nalezený jeho nápis. Jeho nástupcem byl snad Tan-Ruchuratiš n. Ruchurater II. 

Další "králové Sús": Šalla, Tepti-achar a Inšušinak-sunkir-nappipir/ass. Inšušinak-šar-iláni. Tepti-achar vybudoval residenci v lokalitě Haft Tepe/"Sedm kopců" u Sús a na nápisu se chlubí, že vyhnal ze země Kadašman-KUR.GAL, tedy snad Kassita Kadašman-Enlila, vládnoucího c. 1390-1375.     

Zachovaná literatura období dynastie Eparti (c. 1860 - 1520): c. 450 dokumentů v akkadštině ze Sús, c. dvacet dokumentů z Chuchnuru (u dn. Íze, dř. Málamír v Chúzistánu); vše transakce týkající se vlastnického práva, jenom pár nápisů.

z mýthického hebrejského pravěku 16. a 15. století:

Kolem roku 1520 se údajně narodil v klanu Lévi v Egyptě Móše, řec. Móýsés i Móésés (č. Mojžíš; zemřel 1400). Otcem byl Léviho vnuk Amram/Ambram, matkou z téhož klanu žena Jokebed (srov. ale rok 1592 a 1448); jeho sourozenci byli Aáron a Mirjam. • Jména a příběhy židovského Starého zákona nejsou nezávislými novodobými historiky akceptovány. Vznik Mojžíšova monotheistického náboženství kladou obvykle do doby po Achenatonově vynálezu monotheismu Atonově, nebo až do doby tzv. babylónské zajetí (viz 587 až 539 a v indexu pod M., kde další datace). Srov. souvislosti roku 1880.

Podle vyšší kronikářské datace se Móše narodil roku 1592 a zemřel 1472. Roku 1515 se měl setkat na hoře Sínaj s židovským bohem Jahwem. Roku 1512 ve svých osmdesáti předal Móýsés židovským klanům „zvěstované“ zákony. Viz dále rok 1448. 

Novým válečným vůdcem židovských klanů po Mojžíšovi se stal Nunův syn Hošea', kterého Móše přjmenoval na Jehošua', zkráceně Jéšúa, řec. Iésús tú Naué (v této dataci do 1444). Roku 1471 po Aaronovi, prvním veleknězi Jahweho (od 1507), nastoupil „pontifikát“ Eleazar. Roku 1462 křesťanský kronikář uvádí, že židovský vůdce Iésús rozlosoval jednotlivým židovským klanům půdu. Viz dále rok 1448.

V Helladě podle chronologie Parijského mramoru založil athénský král Amfiktyón roku 1521 v Thermopylách amfiktyonii a panathénaje, předtím roku 1532 za Kranaa (vyšší datace, viz rok 1505sqq.) se prý uskutečnil Aréův soud ve sporu Athény s Poseidónem o Attiku. Viz předtím rok 1555.

Roku 1520/19 v době, kdy vládl Athéňanům král Amfiktyón, začal prý v jižní Thessalii ve Fthíótidě vládnout Hellén, Deukaliónův syn (viz zmínku o potopě v Thessalii roku 1528 při roce 1545). Jeho jméno si vzali všichni ti, kteří se předtím nazývali Graikové, Graikoi, lat. Graeci, a žili původně v Épeiru než doputovali do Thessalie. Tímto nastala proměna „Řeků“ v Hellény (srov. roky 2200 a 2000). 

První vlna patrirchálních Hellénů byla autochthonním obyvatelstvem po příchodu ze severu "přemluvena", aby uctívali Trojjedinou bohyni, Stařenu (graus či gráos, ženský protějšek slova gerón). Helladští Graikové sídlili rovněž v okolí Dódóny, resp. tam byli vytlačeni. Slovo Hellén souvisí zřejmě s hellé, seléné, světlo, měsíc, Měsíční bohyně, Jasná, jak zní jedna theorie. 

Jinou etymologií známou již ve starém věku (Strabón) je původ slova od helos, bažina, rozkládající se kolem Dódóny. Okolí se jmenovalo kdysi Hellopiá. Sellové, předhellénští pelasgičtí barbaři, kteří tu sídlili, nepožívali mezi Hellény později dobrého renomé, neboť prý spávali na zemi a se špinavýma nohama: tak o nich psal Homér v šestnáctém zpěvu Íliady a snad se to týká jen Diových kněží, jimž se tak říkalo. Z Hellénů věštírnu ovládli první épeirští Thesprótové, později ji kontrolovali Molossové/Molottové. Původně sídlila Diova věštírna ve Skotússe v Pelasgiótidě a přenesl ji prý na západ z Thessalie Apollón. V Augustově době již byla opuštěna a kraj vylidněn; srov. k tomu násilnou likvidaci obyvatelstva Římany po roce 168.

Tito Graikové, tedy Achajové a Dórové, teprve nyní odstranili gynaikokracii a zavedli patriarchální přechod vlády z otce na syna (názor Gravesův).

Hellas patřila do říše krále Pélea, Achilleova otce, a Homér jako Hellény jmenuje pod Troiou jen Achilleovi muže, obyvatele Fthíótidy; ostatní v Agamemnovově armádě byli Argívští, Achajové n. Danaové. Trojská válka byla první společnou akcí "Hellénů" a vlastně vůbec i jedinou. 

 

************************************************************

1519. - 1510.

1512:

V Egyptě zemřel král Thutmose I./řec. Túthmósis (vládl od roku 1526). Nástupcem se stal v září jeho třetí syn Džehutimes, popř. Džehuti-mes-nefer-chau neboli Thutmose II. pod trůnním jménem Aa-cheper-en-Re, Hor Ka-nechet-user-pechti, řec. Chebrón (vládl do 1504 nebo až 1490?). Oženil se svou nevlastní sestrou Hat-šepsut a asi formálně spoluvládli. Měli spolu dvě dcery, jménem známa je Neferu-Re, která se stala "božskou manželkou Amunovou". 

Thutmose byl ženat ještě s Ísidou, eg. Iset, Eset, a s Mut-nefretou/Mut-neferetou. Thutmose III., králův syn s Ísidou, se stal jeho nástupcem a oženil se s Neferureou, dcerou Hatšepsuty, své regentky. 

Tohoto nebo následujícího roku definitivně ukončil, osobně se tažení asi neúčastnil, povstání v Núbii za druhými peřejemi (Chenthennofer) vyvrácením sídelního města Kúše Kermy a později povstání beduinů v Palaistíně. Egypt kolonisoval Núbii mezi druhým a třetím kataraktem, viz předtím rok 1720. Král dal pobít všechny muže s výjimkou jednoho z chlapců nejmenovaného kúšitského velmože: "Země se opět poddala jeho výsosti jako předtím, lid se radoval, radostní byli náčelníci; chválili Pána Obou zemí, chválili boha, vynikající příklad jeho božství," jak se píše o okupaci Kúše na nápisu v Asuánu. 

V lokalitě Tombos u Kermy při třetí peřeji naleziště s ostatky egyptských koloniálních úředníků pochovaných v pyramidách, těla úředníků Siamuna a jeho ženy Wernu nalezena v nedotčených mumiích a s mykénskou keramikou v hrobě. K núbijské/kúšitské renesanci došlo až v devátém století. Viz dále rok 751.

1517:

V Aššuru zemřel ensi/iššakkum Šamší-Adad III. (od 1533). Novým vládcem jeho bratr Aššur-nérári/Aššur-nárárí I., syn Išme-Dagána II. (do 1491). Zachován jeho nápis dokladující, že v Aššuru vybudoval A-šùr-né-ra-ri chrám Bél-ibríův, Sîna a Šamaše a zčásti nové hradby.  

c. 1510:

V Alalachu v království Mukiš po smrti  Idrimiho (od 1540, c. 1550 vyhnán z Jamchadu) vládl krátce jeho starší syn Addu-nérári/Adad-nérári. Po něm nastoupil na trůn mladší bratr Niqmi-epuch, Niqmepa/Niqmi-epa II. (do c. 1480?).

V Helladě založil podle chronologie Parijského mramoru Foiníčan Kadmos boiótské Théby. Podle Hérodota až kolem 1500, nižší chronografickou tradici viz rok 1473. S Kadmovou dcerou Semelou měl Zeus syna Dionýsa; z Diovy vůle se stala bohyní Thyónou. Roku 1510 dorazil do Argu z Libye n. Egypta Danaos, srov. rok 1567, c. 1545 a 1473. Údajně roku 1510 zahájil Athéňan Erysichthón, syn Kekropův, stavbu Apollóna chrámu na Délu (dokončen a zasvěcen údajně 1488). Na Délu se zmocnil dřevěné podoby bohyně porodu Eileithyie a zemřel bezdětný při vylodění v Attice v Prasiích. O spojitosti egejské oblasti/Délu s egyptskými kulty viz odkaz v indexu s. v. Eileithyia. 

V jiné chronologické tradici byla 1513 založena Efyrá, pozdější Korinthos. Jména lokalit obsahující hlásky -nth- a -ss- se pokládají za předhellénské, neřecké. 

************************************************************

1509. - 1500.

1504:

V Egyptě tohoto roku (nebo až 1490) zemřel na jakousi chorobu asi třicetiletý Thutmose II. (od 1512). Krátce před smrtí jmenoval svého jediného syna, nezletilého Džehutimese neboli Thutmose III. s panovnickým jménem Men-cheper-Re, Hor Ka-nechet-chaj-em-Waset, řec. Menfrés, Misafris či Misfragmúthósis (gen. Misfragmúthósea), za spoluvládce tety Hatšepsuty, která přijala královské jméno Maat-ka-Re, horovským jménem Useret-kau, vládnoucí do 1482.

Thutmose III. byl 21 let jejím formálním spoluvládcem, po korunovaci 1482 vládl samostatně do 1450. Byl synem harémového děvčete-vedlejší manželky jménem Iset/řec. Ísis. Představován byl ale jak syn Thutmosea II. s jeho nevlastní sestrou Hatšepsutou (I.). 

Pravděpodobně byl Thutmose III. zprvu ženat se svou nevlastní sestrou Neferure/Nefrure, dcerou Hatšepsuty (zemřela někdy po roce 1494). Nově se oženil se Satjah, Sitjah/Sat-Jah, Sit-Jah, dcerou královské kojné Ipu, zřejmě v době, kdy už vládl sám; jejich dítětem byl Amenemhet, prvorozený syn a zprvu korunní princ, Sa-Amun a dcera Nefertari. 

Po její smrti si za hlavní královnu vybral Merit-Re Hat-šepsutu (II.), žádná přízeň s královnou Hatšepsutou, a měl s ní syna, svého druhého a definitivního korunního prince Amenhotepa II.; Amenemhet zemřel předčasně někdy kolem roku asi 1470. O dalších jeho ženách viz rok 1482. 

Roku 1503 se Hatšepsut (I.) dala sama korunovat a suverénně vládla do 1482 (řec. nazývána Amensis). Královna se titulovala jako dcera, ale také jako syn Amunův a svého formálního spoluvládce soustavně odstavovala od zásadních rozhodnutí. Thutmose se jí později pomstil: ze všech staveb dal odstranit tetino jméno a její ženské sochy, které nahradil mužskými (srov. zachovanou výjimku nalezenou roku 2015 na Elefantíně v chrámku Chnumově). 

Hatšepsut byla po Mer-Neith, viz rok 3054, snad Chentkaus I. roku 2498, Neit-iqirti, poslední panovnice šesté dynastie (viz rok 2184) a Sobeknofru/král, královna Sobekkare z úplného konce 12. dynastie (viz rok 1797), další vládnoucí ženou na trůnu Obou zemí. Poslední viz roku 1217 Tawosret/Tewosret.

Hatšepsut (I.) byla za svůj život královskou dcerou, sestrou krále, „božskou manželkou“ i „velkou královskou manželkou“ a panovnicí. Svým spoluvládcem, formálně nevlastním synem Thutmosem, zřejmě pro "harémový" původ jeho matky Ísidy opovrhovala. 

Nejvyššími úředníky za její vlády byli: Senenmut, hlavní číšník, architekt a rádce (srov. 1486), stavitel-architekt Hapuseneb, oddaný velekněz Amunův, stavitel-architekt Pujemre/Puemre, druhý kněz Ammónův, Nehesi, kancléř (imira chetermet/"představený pečetění", srov. 1496), Inebni alias Amen-em-nechu, místokrál Núbie a Džehuti/Thuti, sklepmistr-správce financí (v jeho hrobě a jistého Heriho mimo jiné nalezena hra senet doložená v Egyptě už kolem roku 3500, srov. v indexu pod hry). Senenmutův starší bratr býval královniným vychovatelem, sám vychovával Hatšepsutinu dceru Neferure.

Wezírové/čati za Hatšepsuty a Thutmosea III.: Ahmose alias Ameču (wezír jihu), jeho nástupcem byl Amunuser/Useramun, Ahmoseho syn s Ta Amečuou; wezírem na jihu se po něm stal jeho synovec Rechmire, wezírem na severu Amunuserův bratr Neferweben. Rechmireho hrobka v Šejch Abdal Kurna na západním břehu Théb je vymalována scénami z reálného života kolem hodnostáře.

Místokrálem v Kúši za Hatšepsuty byl Amennacht, za Thutmosea III. Nehi. Jméno Medžaj, Medžau z prostředí pouštních nomádů Dvanácté dynastie (srov. tam) se stalo v nové říši termínem pro policistu-rangera.

Za vlády Hatšepsuty a Thutmosea III. nesmírně vzrostla moc Amunových kněží, a to nejen ústředního chrámového komplexu v Karnaku. Jejich jurisdikce se už netýkala jen kněží v Thébách, ale jejich kolegů po celém Horním a Dolním Egyptě a později rozšířili svou moc i na kněží dalších kultů. Chrámy mívaly podíl na válečných kořistích, panovníky byly obdarovávány půdou s pracovníky. Amun-Reova církev disponovala zlatými doly, armádou stavitelů a vlastním loďstvem obchodujícím s Levantou. 

Zda byly chrámy prosty daní, známo pevně není. Stávaly však pod dozorem nejvyšších královských úředníků, popřípadě jižních wezírů. Vůle církevních elit se projevila pravděpodobně jen v okamžiku, kdy se dvůr obrátil na boha s dotazem či žádostí o věštbu, nebo v okamžiku slabé královské vůle. 

Ze stavební činnosti vynikají stavby v Údolí králů na západním thébském břehu Nilu a chrám v Dair al-bahrí/Dér el-bahrí, „nejsvětější svatyně“, džeser džeseru. 

c. 1504 první cesta Hatšepsuty do Aswánu. Velele jí Senenmut a otevřel kamenolomy na červený granit. Po Nilu dal dopravit pro Amunův chrám v Karnaku dva páry obelisků.

c. 1500:

V Mitanni po Parattarnovi/Paratarnovi (od c. 1530) vládne jistý Parašattar či Paršatatar (?), krátce po něm pak jeho syn Saušsatattar (do c. 1450?). Je též  možné, že Parašattar nevládl vůbec a Saušsatattar byl přímým nástupcem Parattarnovým. Velkokrál Saušsatattar byl lenním pánem Mukiše (smlouva s Niqmepou II. z Alalachu), Tunipu (král Ir-Adad), Kizzuwadny (král Šunaššura I., možná nástupce Pilliův; srov. rok 1525 a viz dále rok 1480). Saušsatattar vládl nad územím mezi Taurem a Zágrosem, od vrcholů Amánu po údolí Biqá’.

c. 1500:

V Chattuši skončila vláda Telipinova (od 1525). Nástupcem na chetitském říšském trůnu byl jistý Alluwamna (luwijské jméno, vládl do roku, řekněme, c. 1490). Jeho manželkou byla Charapšeki (chybně Charapšili), snad dcera Telipinova. Nic bližšího o době Alluwamnově není známo, ani jak přišel k moci. Možná, že do doby po Telipinovi náleží krátká vláda pučisty z roku c. 1530 Tachurwailiho, Zuruova syna, který se jaksi objevil na scéně po vyhnání z říšské metropole, viz rok 1530. Jeho vládu pak ukončil Alluwamna.  

c. 1500:

V Helladě po zemětřesení někdy před rokem 1480, nebo už kolem roku 1600, srov. tam, obsadili Mykéňané/Achajové Krétu a stali se zde vládnoucí vrstvou. Střední a jižní Kréta zničena plameny, paláce s výjimkou Knóssu už nebyly obnoveny. Kolem roku 1380 byly krétské paláce v ruinách, definitivně vypáleny, srov. roky 1700 a 1600. Před rokem 1480 byly zničeny archeologické lokality s mínójskými paláci Zakro, Malia, Faistos etc., vulkanická katastrofa Théry, srov. rok 1700 a 1600. 

Před c. 1480 začíná pozdněmínójská doba I B. a pozdněhelladická II. V Pylu vedle šachtového hrobu u královského paláce v začínající achajské éře (c. 1450, viz tam) odkryty dva tholy s mínójskou výbavou, resp. s jejími a egyptskými napodobeninami (naleziště Dimopulosovo pole).  

c. 1500-1100 se objevovali na Sicílii a na jihu Itálie řecky hovořící osadníci. 

1505 v Athénách po Kekropovi I. Difyovi (od 1555) vládl Kranaos (do 1496), člověk z domácího rodu/Pelasg (srov. vyšší dataci u roku 1520). Po předčasné smrti své dcery Atthidy/nom. Atthis přejmenoval zemi Aktaiu na Attiku. Téhož roku prý v Argu po Triopovi (od 1551) nastoupil na trůn Krotopás (do 1484).

1502 na Krétě vládl podle dávných mýthografů Apterás, který měl založit stejnojmenné město. Knóssos byl podle stejných tradicionalistických, ale historicky pravděpodobně neautentických chronologií založen 1542 údajně Kúréty a Korybanty. O Kúrétech se tradovalo, že to bylo staré jméno pro Aitóly n. že byli jejich předky, popř. že na Krétě patřili k ochráncům dětí Rheje s Kronem, srov. rok 1555 a 1521. Korybantové bývali vyznavači fryžské Kybely a na Krétě a Samothráce Diovy matky Rheje, zváni též Kúréti, což snad souvisí s koryfé, "vrchol hory", tedy "lidé z hor, horalé". 

V chaosu zachovaných mystických jmen lze vysledovat jistou příbuznost nebo dokonce rovnítko mezi Kabeiry, vyznavači Héfaistovi na Samothráce, Lémnu a ve Frygii, Korybanty a Kúréty, takto potomků krétských Daktylů. Všechny kulty jsou předhellénské, u Kabeirů (nebo kabeirů) lze tušit původ snad foinícký. Samothráčtí Kabeirové a z Lémnu ctili Héfaista a vedle mořeplavců byli ochránci lidí pracujících s kovem.

Z doby kolem roku 1500 jsou fresky s býčími akrobaty v Egyptě na pélúském ramenu Nilu (dn. lokalita Tell ad-Daba’a; bývá označován i za palác Ahmose I., srov. zde výše) a s motivy z knósského Labyrinthu; zřejmě na místě mínójské osady nebo inspirované mínójským stylem – ale záhadně o sto let dřívě než na Krétě v Knóssu! 

Podobné mínójské fresky byly nalezeny v galilejském Tell Kabri/kana'ánský palác a v Alalachu u Antakye. Egyptské umění 18. dynastie stálo pod jistým krétským vlivem. Vládnoucí palácové elity po celém východním Středomoří se zjevně internacionalisovaly a vzájemné kontakty byly velmi intensivní.

Na Kypru zhruba z této doby pocházejí nálezy tabulek z Enkomi a pozdější z Ugaritu v kypersko-mínójském písmu. Jeho jazyk neznáme a zůstává nevyluštěno. Udrželo se do c. 950, kdy bylo nahrazeno slabičním kyperským písmem, jehož jazykem byla řečtina. 

c. 1500:

V Indii vznikají první védské hymny. Kultura "hrobu H" (srov. rok 1600) je nahrazována kulturami měděných skladů a okrové keramiky (do 1100, srov. dále rok 1200).

Védské období čili éra Árjů bývá členěno na dobu 1500 – 900, kdy vznikly první za tří véd, „vědění“, a na roky c. 900 – 500, dobu pozdně védskou. Rgveda/Rigveda hymnicky zpracovává mýthologii, Sámaveda liturgické zpěvy a Jadžurveda (c. 800) obětní průpovědi. Úhrnem se nejstarší trojici véd říká trají vidjá, tj. trojí moudrost. V pozdním období přibyla sbírka zaklínadel Atharvaveda. Současně vznikly samhity a upanišády. Po c. 550 začalo období súter.

V Americe: c. 1500 př. n. l. až 200 n. l.: nejstarší éra dějin Mayů, členěná do tří období (1500 - 1000, 1000 - 500, 500 př. n. l. - 100 n. l.)

c. 1500 první z geoglyfů v brazilském státu Acre (nejmladší c. 1350 n. l.) objevených po vykácení pralesa v nejnovější době. Útvary s asi 450 geometrickými vzory vyhloubených příkopů sloužily snad za útočiště, neboť vykácený prostor v okolí posléze zarostl. Předkolumbijská společenství kácela amazonské pralesy odjakživa, srov. sousední Bolivii, a na volných prostorách pak rostly palmy hospodářsky výhodnější pro lidi. Z celé Amazonie je po vykácení stromů známo na 950 nezkoumaných archeologických lokalit (rok 2023), řada z nich ukazující čtvercová osídlení s příkopem jednoduchým i zdvojeným.