************************************************************

426.

Ol. 88, 3

Euthýnos II. nebo Euthydémos II.

a. u. c. 328

Tribuni militum consulari potestate

Mam. Aemilius Mamercinus dict. III.

ep. eforos ve Spartě Angenidás

************************************************************

V létě šestého roku války athénská flotila, které velel Démosthenés, syn Alkisthenův, a Proklés, obeplula s třiceti trojřadkami Peloponnésos a vyplenila s akarnánskými spojenci a Zakynťany a Kefalléňany ostrov Leukas i jejich území na pevnině. Město Athéňané nechtěli obléhat, jak si přáli Akarnánové, poněvadž se Démosthenés dal přemluvit Messénskými, aby je zbavil obtížných sousedů v okolí Naupáktu. V Ozolské Lokridě byla východiskem tažení obec Oineón. Pak přenocoval s vojáky v háji chrámu Dia Nemejského, kde byl domorodci prý zavražděn básník Hésiodos. 

Athéňané tedy se spojenci k nelibosti Akarnánů táhli do Aitólie, kde snadno obsadil několik osad, avšak před Aigitiem, kde se již Aitólové stačili shromáždit, byli se značnými ztrátami odraženi a utekli k moři a do Oineónu; z Athéňanů zemřelo na sto dvacet hoplítů, také Proklés, druhý ze stratégů, padl. Démosthenés se obával vrátit do Athén, kde by se musel zodpovídat z fiaska aitólského tažení, a tak zůstal na zimu v Naupáktu, zatímco jádro výsadku se vrátilo na zimu domů.

K podzimu t. r. se vypravili na výzvu Aitólů podporovaných králem Agraů Salynthiem Peloponnésané pod Eurylochem proti Akarnánům. Pět set Sparťanů přišlo z právě založené Tráchíny, z Peloponnésu dorazily tři tisíce spojeneckých hoplítů. Sparťané si jednáním v Delfách naklonili Ozolské Lokry, aby mohli nerušeně táhnout jejich územím a přijali od nich rukojmí, které poslali do Kytinia v Dóridě. Pak se zmocnili Oineónu a Eupalia a plenili okolí Naupáktu. 

Tehdy Démosthenés přemluví nadurděné Akarnány, které odmítl před Leukadou, aby mu pomohli. Poslali s loděmi tisíc hoplítů a ti Naupáktos zachránili, neboť před nimi Eurylochos odtáhl do Aitólie do okolí Kalydónu. Na to se Ampračané vypravili proti Argu, jak předtím dohodli s Eurylochem a dobyli Olpy, to již v zimě. 

Sem dorazili Sparťané s Peloponnésany, dvacet athénských lodí leželo před Olpami na moři, Démosthenés dorazil se dvěma sty messénskými hoplíty a šedesáti athénskými lučištníky. V celodenní bitvě u opevněného vrchu Olp/nom. pl.: Olpai byli Ampračané se Sparťany a Peloponnésany poraženi (srov. rok 424), oba spartští vojevůdci Eurylochos a Makarios padli a zbylé vojsko Peloponnésanů bylo obleženo v Olpách; velel jim Menedaios. 

Sparťané se vzdali a Akarnánové a Démosthenés, velitel athénského vojska v Naupáktu, jim povolil odchod ze země; prchajících Ampračanů však Akarnánové na dvě stovky pobili ještě před Olpami, další už po nočním přepadu na území Amfilochů v hornaté lokalitě zvané Idomené. Démothenés s Athéňany obdrželi třetinu z kořisti, mimo jiné na tři sta kusů plné ampracké výstroje, kterou uložil v chrámech.

Po odchodu Démosthenova oddílu uzavřeli s Akarnány a Amfilochy stoletý mír a pakt o neútočení a vzájemné pomoci. Ampračané se zavázali, že nepotáhnou s Akarnány proti Peloponnésanům, a Akarnánové s Ampračany proti Athéňanům. Garnison vložili do Amprakie Korinthští o síle tří set hoplítů, velitelem oddílu byl Xenokleidés. ● O spolku Akarnánů viz u roku 429 a 231. 

Z kořisti z akarnánského tažení a z Olp a na počest paktu s nimi dal Démosthenés v Athénách zhotovit bronzovou sochu Athény Níky. Po stu letech, tedy v okamžiku, kdy pakt formálně vypršel, se roku 326 Athéňané usnesli dát sochu opravit, jak vyplývá z fragmentu dochovaného dekretu. 

Druhá flotila Athéňanů o šedesáti lodích, jimž velel Níkiás, se vypravila proti Mélu, jehož obyvatelé se nechtěli připojit k délskému paktu, ale neměla úspěch. Odtud se expedice obrátila k Órópu, kde se vylodili hoplíté, dva tisíce co do počtu, a vydali se k Tánagře. Zde se spojili s oddíly Athéňanů, které sem dorazily z Města - první pěší výprava Athéňanů od vypuknutí války. Athéňanům z města velel Hipponíkos, syn Kalliův, a Eurymedón, syn Thúkleův. Athéňané porazili Tánagerské a vrátili se zpět do města, dílem k lodím. Loďstvo Níkiovo pak plulo na sever do Lokridy, kde plenilo pobřeží, než se vrátilo domů.

Asi v této době zakládali Sparťané na místě městečka Tráchis ve Fthíótidě osadu Hérákleiu Tráchíniu. Zakladateli města (oikisty) byli León, Alkidás a Dámagón. Třebaže byla osada Sparťany neustále posilována novými kolonisty až měla deset tisíc obyvatel, neboť ji pokládali za strategicky dobře umístěnou poblíž Thermopyl a Euboje, Thessalové ji za čas vyvrátili (srov. roky 420 a 371). ● Původní obec Tráchis zničili Oiťané. 

Na jaře t. r. se objevil král Ágis II. s vojskem na Isthmu, ale zemětřesení mu bylo důvodem toho, aby se nepouštěl do Attiky, kam měl namířeno plenit. Lokálně na Euboji a Peparéthu ničilo pobřeží a osady a zabíjelo tsunami. Na ostrůvku Atalantě, který roku 432 Athéňané opevnili, přívaly zničily kus pevnosti, srov. rok 432. 

Ahéňané zahájili boje přímo na Sicílii, viz rok předešlý. Již na jaře padl v boji se Syrákúsany stratég Charoiadés. Lachétovi se podařilo dobýt Myl/Mylai a pokořit Messánské. Po létě ze Sicílie několikrát vpadl na území jihoitalských Loker a zvítězil nad Lokerskými v polní bitvě. Vylodil se též po dohodě s vnitrozemními Sikely u Hímery, měl namířeno i k Aiolským ostrovům. Na zimu dorazil do Rhégia z Athén s posilou čtyřiceti lodí stratégos Pýthodóros, aby převzal velení od Lachéta. 

Lachés byl vedle Níkiy vyhlášeným odborníkem na bojové umění a Platón je mnohem později oba zahrnul do svého fiktivního dialogu se Sókratem o jejich odbornosti nazvaného Lachés. 

Aby se zbavili hněvu bohů a moru, o němž se domnívali, že je na ně poslal Apollón, provedli v zimě rituální očistu Délu, srov. stejný Peisistratův počin roku 541, odnesli všechny rakve/thékai z ostrova a vydali zákaz pochovávání a rození na ostrově; rodit a umírat bylo možné jen na blízkém ostrůvku Rhéneiu či Rhýneji. Údajně více než polovina schrán s ostatky patřila dávným obyvatelům ostrova Kárům.  

Poté byly obnoveny na Artemidinu počest všeiónské hry délie pořádané ve spojení se zasedáním iónské amfiktyonie čtyřletně ke konci května (6. a 7. thargéliónu); jednou ročně se konaly "malé" délie. Srov. též podobný pokus Polykratův roku 522.

Po loňském obnovení války mezi Římany a Véjany (srov. roky 474 a 438; formálně existovalo čtyřicetileté příměří) boje pokračovaly (třetí válka véjská, srov. roky 483, 437 a 405). Římané Véjany v poli poraženi, ale v odvetě pod Fidenami pod velením diktátora Mamerka Aemilia zvítězili. Véjským se ani teď nepodařilo přemluvit členy etruské konfederace k vojenské pomoci. Vytáhli k Fidenám, kde Tuskové pobili římské kolonisty. V bitvě na Tiberu diktátor Mam. Aemilius (úřad složil šestnáctého dne od okamžiku, kdy ho nastoupil) s legiemi Etrusky porazil a přímo z bitvy při pronásledování prchajících vojáků pronikli Římané do města: Fidanae byly konečně a definitivně Římany dobyty a obyvatelstvo zotročeno a prodáno, když předtím dostali vojáci vyznamenání za udatnost v boji odměnou po dvou otrocích, šarže a jezdci po jednom (srov. roky 437 a 435; viz následující rok). Diktátorův velitel jízdy/magister equitum A. Cornelis Cossus, cos. 428 a t. r. vojenský tribun, v osobním souboji zabil vůdce Etrusků Larta Tolumnia a jako druhý po Romulovi jeho zbroj dedikoval Iovovi Feretriovi (událost lze zařadit též do roku 437, viz tam). 

V Číně zemřel císař Kchao-wang/Kao (vládl od roku 441). Nástupcem se stal jeho syn Wej-lej-wang/Weilei (vládl do roku 402). Za vládce rozpadlého státu Ťin/Jin uznal tři rodiny, viz rok 453, 441 a 403. • Vpády Tatarů a Hunů do Číny.

V Koreji ve státu Ko-Čoson došlo k první velké rebelii ústící v "občanskou" válku. Proti králi Čungovi/Cheung (vládl 432-413) povstal jistý U Ji-čchung/U Yi-ch'ung a s velkým vojskem oblehl metropoli Čosonu Pchjongjang. Král/wang unikl z města, ale usurpátor se z moci dlouho neradoval. Oddíly věrné králi se mu postavily a U prchl za severní hranici království. Viz dále rok 380.

************************************************************

425.

Ol. 88, 4

Stratoklés

a. u. c. 329

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Onomaklés

************************************************************

Začátkem léta sedmého roku války plenili Peloponnésané opět Attiku, popáté v této válce. Jejich vůdcem byl Ágis II. V téže době, kdy Sparťané doma drželi nějaké svátky a Athéňany přehlíželi, opevňoval velitel athénské flotily v Naupáktu Démosthenés zalesněný Pylos, sídlo kdysi achajského vládce a homérského hrdiny Nestora, místo, jemuž Sparťané říkali Koryfasion. Opevňovací práce, během nichž pro nedostatek nářadí museli vojáci improvisovat, trvaly šest dnů (další zdroj zaznamenal dvacet dnů) a většina lodí odplula pak na Kerkýru a Sicílii pod stratégy Sofokleem a Eurymedontem. 

Démosthenés zůstal s pěti loděmi a oddílem na obranu pevnosti. Sparťané vysadili na lesnatém ostrůvku před Pylem 420 hoplítů s jejich heilóty pod vedením Epitady. Král Ágis II. se s celou spojeneckou mocí vrátil po patnácti dnech pobytu na nepřátelském území z Attiky; kromě toho chladné počasí a attické obilí bylo ještě zelené, takže nemohl vojsko uživit.

Proti Athéňany opevněnému Pylu se vypravilo 43 lodí, které kotvily před Kerkýrou na podporu tamních vyhnanců v horách, jimž velel Thrasymélidés, dorazila pozemní armáda o dvanácti tisících mužích. Démosthenés naopak přivolal loďstvo, které předtím Pylos opustilo. 

U opevněného Pylu pak byla začátkem srpna vybojována několikadenní bitva na moři a na souši, v níž byli Sparťané se spojenci po připlutí posil třetího dne bojů od Zakynthu, o něž žádal Démosthenés, rozhodně poraženi; bylo to čtyřicet triér. Sparťané na neobydleném ostrůvku Sfaktériá před Pylem byli po bitvě obklíčeni a nebylo jim pomoci.

Po pohromě poslali Sparťané do Athén posly s mírovou nabídkou a před Pylem uzavřeli příměří a předběžné podmínky: Lakedaimonští vydají celou flotilu, s kterou bojovali před Pylem, s ní ostatní plavidla, která byla v Lakónii, i se zbraněmi a za to smějí zásobovat obklíčené muže na Sfaktérii skromným jídlem. Po té vydali Sparťané šedesát lodí a do Athén dopravili vyslance, aby dojednali definitivní mír.

Pro přijetí byla především strana majetných vrstev, kterou zastupoval Níkiás, proti přijetí byli hlavně lidoví ultras, vedení obchodníkem s kůžemi/byrsopólés Kleónem, synem Kleainétovým (srov. jeho tvrdost roku 427). Na sněmu 9. října (úplné zatmění měsíce) zvítězili ultras a Kleón, který se holedbal, že do dvaceti dnů přivede do Athén spartské zajatce od Pylu, byl s Démosthenem pobývajícím u expedičního sboru, vyslán tam jako stratégos.

Jeho podmínky míru nebyly přijatelné: vojáci ze Sfaktérie se musejí vzdát a budou dopraveni do Athén. Kromě toho musejí Sparťané vrátit Athénám Nísaiu, Pégy, Troizénu a Acháiu, o jejichž spojenectví přišli roku 446, viz tam. Vyjednavači odešli a příměří skončilo.  

Sparťané slibovali heilótům svobodu, podaří-li se jim obklíčené bojovníky na Sfaktérii zásobovat, pokoušeli se o to i jejich potápěči. Sami obléhatelé trpěli nedostatkem a jediný pramen vody byl na pylské akropoli. Athéňané měli s Kleónovými posilami osm set hoplítů, s nimiž se nakonec na ostrově vylodili, mužstvo ze sedmdesáti lodí a osm set lučištníků a stejné množství peltastů, kteří rozhodli o konci Sparťanů na Sfaktérii. 

Za celodenních bojů, k řádné bitvě nedošlo, obešel oddíl Messéňaný ostrov a vpadl obráncům do zad. Tehdy usoudili Kleón s Démosthenem, že je lepší ukázat v Athénách živé zajatce, než Sparťany pobít, takže boj přerušili a nabídli nepřátelům kapitulaci.

Když na ni došlo, zajali v říjnu Athéňané 292 hoplíty z původních 420 a z nich bylo 120 rodilých Sparťanů. Ostatní padli v boji většinou na ostřelování šípy a kameny, mezi nim velitel Epitadás i jeho nástupce Hippagretés; kapitulaci vyjednal třetí z velitelů Styfón. Athénské ztráty nebyly vyčísleny, ale byly malé. 

Takové ztráty v mezihellénských válkách Lakedaimón nepoznal a ani nikdo ze Sparťanů se dosud nikomu nevzdal! Vzkaz ze Sparty před kapitulací zněl: "Rozhodněte o sobě sami, ale tak, abyste se za to nemuseli stydět." Sfaktérijský debakl na mocenské postavení Sparty vliv neměl, z války vyšla nakonec vítězně. Ovšem další dvě porážky, roku 371 u Leukter, 331 u Megalopole a 222 u Sellasie, už ano. 

Po Pylu Sparťané slíbili heilótům, kteří se účastnili bojů proti Athéňanům, svobodu a dvěma tisícům ji také dali. Podle úvahy, že to jsou z heilótů ti nejodhodlanější a nejnebezpečnější, některé poslali s Brasidou do Thrákie, viz rok následující, většina z nich ale beze stop zmizela (těla nebyla nikdy nalezena). 

Decimované Sparťany Kleón triumfálně odvezl do Athén: skutečně stihnul svou misi dokončit během dvaceti dnů, jak sliboval, když mu v rozpravě o velitelství posil k Pylu stratégos Níkiás uvolnil místo. Od námořní bitvy po závěrečné boje na ostrově uplynuly 72 dny. Že z ultraradikálních postojů Kleónových nebyli až tak úplně všichni v Athénách nadšeni, viz rok následující.

Do Pylu pak Athéňané naveleli oddíl Messéňanů z Naupáktu a ti pak přepadali okolní kraj. Kromě toho k nim prchali heilóti. Současně byla v létě athénská flotila, jíž velel Níkiás, úspěšná v Korinthiadě a u Troizény. Námořní výsadek osmdesáti athénských lodí s dvěma tisíci hoplíty a dvěma sty jezdci se spojenci narazil na Korinťany u Krommyónu. V bitvě vedené se střídavým štěstím se nakonec obrátili na útěk Korinthští, jichž padlo 212 včetně jednoho ze stratégů Lykofrona; Athéňanů méně než padesát.

Od Krommyónu odplul Níkiás do Methán, u nichž postavili Athéňané pevnost a než odpluli domů, plenili v okolí Troizény, Halií a Epidauru. 

Zřejmě v návaznosti na tyto události uzavřeli Halijší následujícího (?) roku s Athéňany spojenecký pakt o vzájemné vojenské podpoře, který umožňoval vložit do města posádku/frŏrá, která tam zůstane po dobu války, jak dokládá dochovaný fragmentární text na stéle a udržovat přístaviště pro flotilu/naustathmos. Halijští se zavazovali nepodporovat piráty a ani sami že nebudou loupit, nepotáhnou do války proti Athéňanům, ani nedají nepřátelům na válku peníze. O Halijských srov. u roku 459.  

Jiná flotila pod Eurymedontem a Sofokleem se vydala z Pylu na Korkýru, kde Athéňané podpořili místní démokraty a spolu s nimi dobyli horu Istónu, kde bylo středisko oligarchické guerrilly (viz rok 427). Třebaže se korkýrští aristokraté stali zajatci Athénských, démokraté je vylákali k sobě a bestiálně povraždili: zavřeli je do jedné budovy, po desítkách odváděli na popravu, celkem šedesát mužů, zbytek se střechy prolomeným stropem postříleli šípy, část aristokratů si v průběhu nastalé noci vzala sama život oběšením nebo navzájem. Jejich ženy byly demokraty zotročeny a na Korkýře v podstatě oligarchie zanikla. 

Na akarnánském bojišti dobyli Akarnánové koncem léta spolu s Athéňany Anaktorion, do kterého usadili své osadníky.

Athénská flotila po vítězství na Korkýře odplula na Sicílii. Zde totiž, kromě toho, že na začátku jara vybuchla Aitné/Etna (naposledy předtím roku 475, od začátků hellénské kolonisace ostrova potřetí), ke konci zimy t. r. se vypravil Pýthodóros se svou flotilou, viz rok předešlý, proti Epizefýrským Lokrům, které loni porazil Lachés a obsadil jejich pevnost, ale byl poražen a zahnán. 

V létě odpadli od Athéňanů Messánští, kteří byli jejich spojenci jen z donucení (viz předešlý rok): pozvali si k tomu po deseti lodích ze Syrákús a Loker. Lokrové s celou svou pozemní mocí v Itálii vyplenili okolí Rhégia, kde byla během prvního sicilského tažení athénská základna. Samo Rhégion bylo přitom zrovna zmítáno občanskými rozbroji, o nichž ale nevíme nic.

Athénská posila jedenácti lodí s osmi rhégijskými porazila následně v úžině Charybdis v námořní bitvě Syrákúské s jejich třicetilodní flotilou, další útok Athéňanů u Pelóridy Syrákúsané odrazili. Když se dozvěděli, že v Kamaríně chystá jistý Archiás puč a že chce město vydat Syrákúsanům, vypluli Athéňané k jihu.

Na souši pak porazila koalice athénských spojenců Naxijských, Leontínských a Sikulů Messánské, kteří Naxijské napadli a donutili je utéci za hradby svého města. Když pak přitáhli spojenci, Messánské porazili a tisícovku jich zabili. 

Leontínští vytáhli v odvetě na Messánu, athénská flotila se pokoušela dobýt messánský přístav. Při výpadu Messánských pod velením Démotelovým, byli Leontínští zahnáni, ale athénský výsadek porážku proměl ve vítězství a Messánští unikli za hradby. Na zimu se Athéňané vrátili na základnu do Rhégia, na Sicílii válčily koalice proti sobě i bez Athéňanů.

V době, kdy Sparťané vyklidili Attiku, obsadil athénský stratégos Simónidés pomocí zrady Éionu, osadu poblíž Chalkidiky. Brzy však dorazila pomoc Chalkidských a Bottiaů a Athéňané se spojenci, pravděpodobně Thráky, museli město se ztrátami vyklidit.

V zimě zajal v jiném Éionu, v tom na Strýmonu, athénský stratégos Aristeidés, syn Archippův, vybírající v regionu spolkové příspěvky, Peršana Artaferna, který jako vyslanec Krále byl na cestě do Sparty; první pokus Peršanů zamíchat se do celohellénského konfliktu. Athéňané si dali přeložit text jeho písemného vzkazu od Krále, neboť bylo "v assyrském písmu" (pravděpodobně aramajsky), dozvěděli se, že u perského dvora nevědí, co vlastně Sparťané od nich chtějí, neboť každý vyslanec říká něco jiného. Začátkem následujícího roku Artaferna poslali s athénským doprovodem zpět do Efesu, ale protože v prosinci 424 král Artaxerxés I. zemřel, upustili Athéňané od diplomatické mise a doprovodci se vrátili do Athén (viz následující rok).

Koncem téhož roku musel spojenecký Chios na athénský rozkaz strhnout své nové městské hradby. Téhož roku se Athéňané usnesli na zvýšení příspěvků pro občany vylosované losem do soudních funkcí na rok ze dvou Perikleových na tři oboly co stání. Návrh podal bezhlavý populista Kleón.

V létě se konala premiéra Aristofanovy komédie Acharňané, Acharnés. Kolem roku 425 zemřel v Thúriích, kde pochován na agoře, nebo v Athénách resp. v Pelle „Otec dějepisu“ Hérodotos z Halikarnássu (narodil se kolem roku 484 a srov. o něm v indexu s. v. dějepis 1).

V Kitiu na Kypru skončila vláda krále Azba'ala, Az-Ba'ala/'Ozba'ala (vládl od roku 449). Následoval král Ba'al-melek II. (vládl do roku 400). Z Byblu je znám o generaci mladší stejnojmenný král, syn a nástupce Palti-Ba'ala a kněžky Ba'alaty jménem Batno'am, jak sděluje foinický nápis na sarkofágu. Zda šlo o dynastickou příbuznost, známo není.  

Římané uzavřeli nové příměří s Véjany, tentokrát na dvacet let, a s Aequy na tři (srov. rok 435, viz dále rok 405 a srov. předešlý rok).