Li-Lž

Li, Paní Li, císařská souložnice/manželka§ 1. císaře Ťinga, m. Liou Žunga, 157; 2. císaře Wua, 119, 74, m. Liou Poa/Liu Bo

 

Li Kuang-li, chanský generál a zběh, b. Li no. 2§ 119

 

Li Ling, chanský generál-desertér§ 119, 90

 

Li S'/Li Si z Čchu, kancléř Čchin Š'-chuang-tiho§ 238

 

Li S´-su, čín. legalistický filosof§ 298

Liang, čín. stát, jeden z Osmnácti§ 196, 154

 

Liao-tung/Liaodong, poloostrov v Číně§ 222

 

Libanon, novověký stát§ 589, 332 a srov. pod Syrie

Libanos, pohoří v jižní Syrii, název souvisí s foin. označením pro kadidlo lebónat, srov. aram. laban a hebr. lebóná, „bílý“, tzn. „Bílá hora“ (jako kouř kadidla); v klínových textech Labnana, dn. Džabal Lubnán§ 85, 69, 49
libanos, lat. tús§ viz kadidlo

Libbi-áli, viz Aššur

Líber, bůh, ztotožněn později s Dionýsem-Bakchem§ 494, 396

Líbera, bohyně, ztotožněna později s Ariadnou§ 494, 396

líberália, svátek§ 44 a viz v oddílu Bohové & svátky

 

liberalismus, jeho předchůdce (Theodóros Atheos z Kýrény)§ 340

L. je v 19. století reakcí na osvícenecký absolutismus a moc křesťanského kléru v 17. – 18. století. Pojem zřejmě přišel ze středověkého lat. artés líberálés, z pojmu universitního (srov. tam), z toho éducation libérale a liberal education; platilo do konce 18. století. Liberální znamená v podstatě totéž co radikální, protože jde stavu na kořen a mění zaběhnuté sociální uspořádání.

Ve státoprávní sféře je pro co nejmenší moc omezující občana-individuum. Stát garantuje právo a individuální práva, garantuje demokracii a všeobecné volební právo. Ryzí liberálové nevážou jedince na stát („světoobčanství“). V ekonomice liberálové propagují systém neomezené hospodářské soutěže bez regulujícího zásahu státu. Jako politický pojem zahájil liberalismus napoleonským 18. brumairem (listopadem) 1799 v Paříži.

Idées libérales byly dědictvím revoluce 1789 a zůstala ochrana práv a majetku proti radikálům, neboli liberalismus. V Španělsku za povstání proti Napoleonově Francii se v Cádizu roku 1808 sešly cortesy, stavovský parlament, a sepsaly ústavu konstituční monarchie; příznivci ústavy byli ve španělské politice liberales (srov. boj proti klerikalismu v hispánském světě).

Liberalismu je v příkrém protikladu ke komunismu a národnímu socialismu, svým způsobem je slučitelný s pravěji orientovanými socialisty (sociální demokracie) a levěji konservativci (křesťanští demokraté). Americký liberalismus ve snaze o volnou ekonomiku, manchesterství, zbrzdil a doporučuje směrodatné společenské síly regulovat, aby nezanikla svoboda a odpovědnost jedince. Je prot co nejspravedlivější přerozdělení příjmů a majetků, tedy omezení privilegovaných vrstev společnosti.

Líbertás, bohyně§ 238, 214, 58 a viz pod otroci

líbertíní, propuštěnci v Římě; prvním propuštěncem v Římě prý byl roku 510 či 509 jistý Vindicius, otrok Vitelliů, kteří spřaženi s Tarquinii chystali restauraci monarchie, vyzradil plány svých pánů konsulům a za to byl obdarován osobní svobodou i hlasovacím právem - mohl si vybrat tribui (zřejmě etymol. pokus o vysvětlení zvyku dotknutí se otroka při propouštěcím aktu hůlkou - vindiktou), viz pod otroci, propuštěnci§ 220, 89

Libliu, hl. m. země Puluadi, dn. Siqendel v Íránu§ 747

Libón z Élidy, architekt§ 468

Libu, libyjský kmen, Berbeři západně od Nilu, srov. pod Libye§ 730

Liburnové, Liburnia, ill. kmen žijící v dn. severní části pobřeží Chorvatska mezi Delmaty a Istrijci; L. byli pověstní piraterií, stejně jako jejich lehká, rychlá loď, liburna§ 735, 250, 51

Libyié, Libyé, č. Libye, Libyjci, hellénské označení pro všechna „bílá“ ethnika západně od Egypta a vých. od Karthága, později známí jako Berbeři, viz; o vztahu pojmů Afrika a Libye viz pod A.§ 764, 730, 720, 631, 571, 530, 524, 486, 420, 396, 360, 331, 323, 322, 324, 310, 309, 285, 279, 255, 253, 241, 239, 203, 195, 149, 147, 163, 34, 31, 20

Libyfoiníkové, řec. označení semitského obyvatelstva Sicílie§ 211

libyjské písmo§ 201

Libyjské jezero, staré označení pro Čadské, též Agisymba, viz Bantu

Libyssa, mí. v Bíthýnii, dnes Gebze v TR s téměř třemi sty tisíci obyvateli (2010)§ 182

Licinia, popravená vestálka§ 114

 

Licinia Crassa, dc. L. Licinia Crassa, cos. 95§ 49

 

Licinius, proradný kelt. propuštěnec a prócúrátor v Galliích§ 15

 

C. Licinius§ tr. pl. 494

A. Licinius Archiás z Antiocheie Syrské, literát§ 118, 62

L. Licinius Calvus (nebo Stoló)§ cos. 364

C. Licinius Calvus§ 82, 54, syn L. Licinia Macróna

C. Licinius Crassus§ 1. cos. 168; 2. tr. pl. 145

L. Licinius Crassus "Orátor", o. Licinie Crassy, manž. P. Cornelia Scipiona Nasiky§ 1. 140, 118, cos. 95, censor 92, 91, 49

M. Licinius Crassus Díves§ 1. 115, 84, 83, 71, cos. 70, 65, 61 - 59, cos. 55, 55 - 53, 38, triumvir (zdá se, že přízviska D. neužíval, ač byl zřejmě z rodiny nejbohatší!), manž. Tertulla; 2. cos. 30, 30 - 26, vnuk triumvirův; 3. cos. 14

M. Licinius Crassus Díves Agelastos§ 115 (děd triumvirův)

P. Licinius Crassus Díves§ 1. cos. 205 (přízviska Díves použil jako první v rodu); 2. cos. 171, 167; 3. cos. 97, 115, 93, cens. 89 (o. triumvirův); 4. syn triumvirův (bratr staršího Marka) 57, 56, 53, 48

P. Licinius Díves Crassus Múciánus, pont. max.§ 133, 129, cos. 131, 130

P. Licinius Egnátius Galliénus vulgo Galliénus, imperátor v letech 253-268§ 101

 

C. Licinius Geta§ cos. 116, cens. 108

L. Licinius Lúcullus§ 1. o. no. 2, cos. 151, 153; 2. s. no. 1, o. no. 3 a M. Terentia Varróna Lúculla, praet. 104, 103; 3. s. no. 2 a Caecilie Metelly Calvy, b. M. Terentia Varróna Lúculla, 151, 130, 106, 98, 91, 87-85, 80, cos. 74 - 66, 60, 59, 56, 45; L. Licinius Lúcullus byl prý přiotráven jakýmsi prostředkem, jímž si chtěl správce jeho majetku, propuštěnec Kallisthenés, udržet pánovu náklonnost. Výsledkem prý bylo to, že o obří majetek musel ještě za Lucullova života pečovat jeho bratr Marcus. Moderněji se o jeho chorobě soudí, že trpěl demencí.

M. Licinius Lúcullus, b. L. Licinia Lúculla, praet. peregrínus§ 76 

L. Licinius Macró§ 82, o. C. Licinia Calva

L. Licinius Múréna§ 1. praet., o. stejnojmenného syna, 83, 82, 81, 71; 2. s. no. 1, 98, 82, 71, cos. 62;

P. Licinius Nerva, praet.§ 104

 

C. Licinius Stoló§ 377-376, 367 tr. pl., cos. 361, 357

L. Licinius Calvus nebo Stoló§ viz nahoře

P. Licinius Valeriánus, Imp. Caesar P. Lic. Val. Augústus, u moci v letech 253 - 259§ 86

P. Licinius Várus§ cos. 236

Li-čchien/Liqian, ves v Kansu§ 36

 

Liččhaví, Liččhavové, árjský stát na sv. dn. IND§ 600, 321

líčidla§ viz móda

lid, v Římě, stát, populus, viz pod jezdci

lidojedství, kanibalismus, viz oběti lidské

lidovláda, viz pod démokratiá

lidské oběti§ viz oběti

Liger, ř. v Gallii, dn. Loire§ 52

 

Ligurie, řec. Ligystiké, Ligurové, řec. Ligyes, lat. Ligurí§ 598, 353, 299, 241, 238, 236, 234, 233, 230, 223, 205 - 203, 200, 197-196, 193, 191, 189, 188-185, 182 - 179, 177, 176, 173, 171, 170, 166, 164, 154 (záalpští), 124 (záalpští), 81, 78, 15, 7

Kmenový svaz původně mezi Rhônou a Popádím, na severozápadu Hispánie a na Korsice, členěný na severu Itálie na Apuání, Celélátés či Celéiátés, Cerdiciátés, Ilvátés, Ingauní a Statellí či Statiellátes. V Přímořských Alpách žili Ligurové "vlasatí"/comátí, při pobřeží východně od Massílie žili Lig. záalpští. Původ L. bývá spojován s Ibéry či Kelty, možná patřili k předindogermánským "národům" (kultura terramarnská spojovaná též s "Pelasgy", srov. 1750). Od c. 700 vytlačováni Kelty, od 238 - 154 podrobováni Římany, dnes pouze jméno severoitalského přímořského regionu. Užívali etruské alfabéty, jazyk vymřel. Největším městským centrem Genua, dn. Janov. Národ to byl zřejmě velmi lidnatý, neboť se proti Římanům dokázali držet tak dlouho, třebaže proti nim po několik desetiletí vysílali konsulské armády. 


Lichás ze Sparty, 1. nálezce Orestových kostí, 550; 2. s. Arkesiláův, trojnásobný olympioníkos, 420 a viz pod hry


Lichjánidé, Lihyánidé, severoarabský národ na území dn. KSA§ 445, 115, 65, 24

lichva, trest za ni v Římě, lichvář, fenerátor, danista, řec. daneistés, viz též pod ceny, daně, banky; l. je brutální forma úvěrového hospodářství§ 296, 89

Lichvu Římanům zakázaly již zákony dvanácti desek, když stanovily jednoprocentní úrok. Později byla sazba snížena na polovinu, nicméně lichva zůstávala jedním z latentních neduhů římského světa. Živili se jí i senátoři, třebaže to zakázal Božský Iúlius a pronásledoval Augustus.

Kurulští aedilové Cn. a Q. Ogulniové pohnali před soud několik bankéřů pro lichvu, kteří za trest museli ozdobit několik náboženských objektů. V dobách neklidných ale moc bankovních kruhů nesmírně vzrostla a stala se nekontrolovatelnou: tak roku 89 byl lichváři přímo na foru zabit praetor A. Sempronius Asellio za to, že se při soudních přích zastával dlužníků. Nenašel se Říman, který by o vrazích cokoli vypověděl...

V této době dostala např. pod sebe sošky dvou dětí-zakladatelů Města ruminalská vlčice, známá též jako „kapitolská“, dílo původem etruské ze začátku 5. st. (srov. rok 507); dnešní sošky jsou ale až z dob renesančních, dílo Benvenuta Celliniho, neboť původní časem zmizely (jediným přímým, ale nevelkým poškozením symbolu města Říma byl zásah blesku roku 65). Římské sošky byly pokutou za lichvu: potrestaní lichváři museli ještě vydláždit kus Města, na Capitolium dát bronzové prahy a na střechu Iovova chrámu jeho sochu se čtyřspřežím a do chrámu stříbrné vázy.

První proti lichvě a vysoké zadluženosti lidí zakročil usurpátor v sumerském Lagaši Urukagina, poslední z Ur-Nanšeho dynastie (2384 do 2371), první známý společenský reformátor. Jako první v historii zbavil lidi „zlodějů a vrahů“. Srov. pod bankéři a ceny

Roku 193 prošel senátem zákon na omezení lichvářské chamtivosti. Věřitelé přepisovali dlužní úpisy na jména spojenců (zřejmě žijících v Římě), kteří neměli výhody občanské. Podle zákona se na všechny dluhy občanů nějak se dotýkající spojenců vztahovaly podmínky jako na římské občany.

Mezi Nerónovy oblíbence (možná podle jména i milence) patřil lichvář/faenator Panerótés, jemuž dal vypravit pohřeb na státní náklady. Je to zjevně první podobná pocta v dějinách bankovnictví, srov. rok 54 n. l. 


Likineia, lat. Licinia, m. na hranicích Pontu a Kappadokie§ 83

liktoři, líctor, líctórés, též krátce lict-, v Římě, řec. rhabdúchos§ 753, 672

Státní úřední sluhové pocházející ze sociálně nižších vrstev nebo z řad propuštěnců, nesoucí před vysokým představitelem státu výsostné znaky jejich moci fascés, dělali cestu davem, prováděli rozsudky úředníků, vč. poprav atd.; prímus l., první v řadě jednostupně vystupujících liktorů proximus l., nejbližší k úředníkovi, zařizoval splnění rozkazu; dictátor měl přiděleno dvacet čtyři líctorů, konsulové po dvanácti, praetoři po šesti, legáti pět, kněží incl. vestálek jednoho, císaři-principové dvanáct a od Domitiána dvacet čtyři liktorů. Zákon z roku 38 stanovil, že liktoři nesmějí být otroky. 

Lilybaion, lat. Lilybaeum, sídel. m. Kartháginců na západní Sicílii§ 580, 398, 277, 253, 250-247, 241, 218-217, 212, 207, 204, 104, 47, 36

Za Saracénů Marsa Alí, „Přístav Alího“, dn. Marsala; v římské době od 210 sídlo jedné ze dvou quaestur sicilské provincie (Lilybaetána a Syrácúsána).

límes, buď opevněný pohraniční ochranný val nebo symbolické hraniční vymezení říše s předsunutými posádkami na území nepřátel. Viz pod zdi

limmu, límu, assyrští roční epónymní úředníci, limmútu/assyrský epónymát. Nejstarší datování podle králem určeného hodnostáře, jehož povinností bylo mimo jiné předsedat slavnostem nového roku akítum. Srov. pod epónymát

Pozn.: První pevné datum assyrských dějin je až rok 763, viz. Zachované, ale poškozené seznamy obsahují průvodní kronikářské poznámky. Zpracovány byly v časech novoassyrských. Roční údaj epónymátu začíná obratem „ina PN...“, tedy „za PN“, čímž je myšlen epónym-hodnostář pověřený řízením oslav nového roku, akítum; zde zjednodušeno uvedením úředníka v nominativu s připojením události. Srov. rok asi 1869: „Za Samanuma Aminum dobyl Šaduppum,“ zde v textu: „Samanum, Aminum dobyl Š.“ V letopisech po roce 910 bývá originální formulace stručná: ina limmé PN ša LN; ana mát..., tedy „za epónymátu PN, guvernéra (provincie/popř. postavení u dvora); do země...“ s významem „tažení proti...“.

 

Epónymní úředníci Aššuru, limmú, let c. 1830-1735, popř. c. 1876-1781

asi 1876/1875, nebo snad 1830 Od začátku vlády Narám-Sîna[...] od epónymátu[...]

Šú-Sîn/Su´en (pozn.: epónymáty bez data nejsou uvedeny formou „ina PN“, ale hned jménem, neboť je nedoprovází žádný kronikářský záznam)

Aššur-málik

Aššur-imittí

Ennam-Sîn

asi 1871/1870 Akútum[...] dobyl[...] Masiam-ilí (?)

Idí-achum

1869 Samánum, Aminum dobyl Šaduppûm

1868 Ilí-ennam, Sîn-abum se zmocnil země Sit.

1867 Ennam-Anum[...]

1866 Ennam-Aššur, Ipiq-Adad vešel do domu svého otce (= opustil dětský věk v ženské části domácnosti).

1865 Ennam-Sîn[...]

1864 Channa-Nárim. Aminum porazil Ipiq-Adada.

1863 Dádija[...]

1862 Kapatíja, Ipiq-Adad porazil Amina.

1861 Išme-Aššur, Ipiq-Adad dobyl Ziqqurátum.

1860 Aššur-muttabil, Ipiq-Adad[...]

1859 Šú-Nirach[...]

1858 Idí-abum, Sîn-abum[...]

1857 Ilí-dan[...]

Aššur-imittí

Buzája

1854 Inája, narozen král Šamší-Adad (i.)

1853 […], zatmění Slunce, zemřel Aminum

1852 [...] Addu[...]

mezera („lacuna“) v rozsahu asi deseti řádků

asi 1841 Aššur-málik

1840 Danija, dobytí města Chupšum

1839 Ennam-Sîn, záplavy v daleké zemi (?).

Aššur-baláti

Ennam-Aššur

Itúr-Aššur

1835 Šú-bélí, Ilá-kabkabû dobyl Suprum.

1834 Šarrum-Adad, muž z Elamu porazil Ipiq-Adada a král Šamší-Adad (i.) vstoupil do domu svého otce.

Šú-Laban

1832 Aššur-imittí, lid Lullû porazil krále v Lazapatum.

1831 Dádája, Mút-abbich[...]

1830 Dádája podruhé, Ipiq-Adad dobyl Arrapchu.

1829 Achí-šálim, dobytí Gasuru.

Usur-ša-Ištar

1827 Katája[...]

1826 Šú-Sîn[...]

1825 Abú-šálim/šallim, dobytí Sîn-abúšuovo/Sîn-Labušuovo města Nérebtum.

1824 Šú-Daja (?)[...]

1823 Šú-Dádim[...], dobytí Ne[...]

1822 Aššur-tukultí, Šamší-Adad porazil muže z Unnina a Mút-Ia[...]

1821 Puzur-Ištar, Šamší-Adad[...]

1820 Átanach, Ipiq-Adad porazil[...] a dobyl zemi[...]

1819 Eríšum, Šamší-Adad porazil [...] in Dúr-[...].

Aššur-ennam-šalim

1817 Inib-Ištar, zemřel Ipiq-Adad.

Aššur-bél-malki

1815 Be[...], Kirbana [...].

1814 [...], Šamší-Adad [...].

1813 [...], Šamší-Adad [...].

1812  Šú-ilíšu, Šamší-Adad [...].

1811 Ibni-Adad, Šamší-Adad [? se vrátil z Babylónu].

mezera dvou let

1808 Átamar-Ištar, [Šamší-Adad dobyl Aššur].

mezera osmi let

1799 [...]

1798 Idna-Aššur, Šamší-Adad [...].

1797 Atánum, Šamší-Adad porazil dvanáct králů. Iachdunlim, král Mari, [...] tito králové se vrátili (?) [...].

1796 Aššur-takláku, Šamší-Adad porazil [...].

1795 [...]

1794 Chaja-málik, [Šamší-Adad dobyl Mari].

1793 Šalim-Aššur, [...].

1792 Šalim-Aššur, [...].

1791 Ennam-Aššur, Šamší-Adad dobyl zemi [...].

1790 Sîn-muballit, Šamší-Adad dobyl zemi [...].

1789 Ríš-Šamaš, Išme-Dagan porazil [...].

1788 Ibni-Adad, Šamší-Adad dobyl zemi [...].

1787 Aššur-imittí, Šamší-Adad porazil [...] a dobyl to. Dádúša dobyl zemi [...], zemi Mé-Turan, zemi [...].

1786/1785 Ilí-elláti, [...].

1785 Rigmánum, Muna[...].

1784/1783 Ikún-píja, Muna[...] porazil [...] a Šamší-Adad [...] Mé-Turan [...] pro Dádúšu [...].

1783 Asqudum, Šamší-Adad dobyl Qabru.

1782 Aššur-málik, Išme-Dagan porazil Achazum a Šamší-Adad dobyl Nurrugum a zajal jeho devět králů (jménem): Kibrum, král [...; král..., král ...]; Jašub-Adad, král Achazu; [král..., král...]; Jašublim, král [..., král..., král...]; dal je v kořist Dádúšovi.

1781 Achíjaja, Turukkové/Churrité zahájili nepřátelství. Šamší-Adad a Išme-Dagan Turukky porazili a [...] v Burullanu. Iasmach-Adad porazil Jaminíty a spojil břehy Eufrátu.

Za epónymátu Achíjaje porazil Mutu-Bisir (?) [...] porazil [...] v bráně Saggaráta.

Kolofón: Celkem [...] roků, až do vítězství v bráně Saggaráta. Ruka (písaře) Chabdu-málika, Limí-Dagan diktoval.

 

Limmú, epónymní úředníci Aššuru let 910-649

910 král Adad-nérári II.

909 Še´i-Aššur

908 Aššur-da´inanni

907 Aššur-déni-amur

906 Barmu

905 Abí-[...]

904 Aššur-taklak

903 Q[urdi-ilima]?

902 [...]-inanni

901 Dúr-mát-Aššur

900 Illeqáju

899 Ninuáju

898 Likberu

897 Adad-acha-iddin

896 Adad-dan

895 Ina-ilíja-allak

894 Šamaš-abúa

893 Šamaš-bél-usur

892 Nergal-zar[...]me?

891 Táb-éter-Aššur

890 Aššur-lá-kénu-ubaša

889 král Tukulti-Ninurta II.

888 Taklak-ana-bélíja

887 Abu-iláju

886 Ilu-milku

885 Ná´id-ilu

884 Jari

883 Aššur-šezibanni

882 král Aššur-násir-apla II.

881 Aššur-iddin

880 Miqti-adur

879 Ša-ilima-damqa

878 Dagan-bél-násir

877 Ninurta-píja-usur

876 Ninurta-bél-usur

875 Iššiak-Aššur-lilbur

874 Šamaš-upachchir

873 Nergal-apil-kumua

872 Qurdi-Aššur

871 Aššur-lé'i

870 Aššur-natkil

869 Bél-mudammiq

868 Daján-Ninurta

867 Ištar-emúqája

866 Šamaš-núrí

865 Mannu-dan-ana-ilí

864 Šamaš-bél-usur

863 Ninurta-ilája

862 Ninurta-eteranni

861 Aššur/Nergal-ilája

860 Nergal-nirka-da´in

859 Táb-bélu

858 Šarru-balti-níši, tažení proti... (slovo tažení obvykle vypuštěno)

24 let

857 král Šulmán-ašaréd III., tažení proti...

856 Aššur-béla-ké'in, turtán/vojevůdce; tažení proti...

855 Aššur-bunája-usur, vrchní komorník; tažení proti...

854 Abí-ina-ekalli-lilbur, palácový mluvčí...

853 Daján-Aššur, turtán/vojevůdce; ... (bitva u Qarqaru)

852 Šamaš-abúa, šákin/guvernér Nasíbíny/Nisibis;...

851 Šamaš-béla-usur, guvernér Kalchu...

850 Bél-bunája, palácový mluvčí...

849 Chádê-lípušu, guvernér Nairi...

848 Nergal-álik-pání, guvernér...

847 Búr-rammán, guvernér...

846 Ninurta-mukín-níši, palácový mluvčí...

845 Ninurta-nádin-šumi. guvernér...

844 Aššur-bunája, guvernér...

843 Táb-Ninurta, guvernér...

842 Taklak-ana-šarri, guvernér (provincie) Némed-Ištar

841 Adad-rémanni, guvernér (provincie) Guzánu...

840 Šamaš-abúa, guvernér (provincie) Rasappa; výprava do Cedrových hor... (tribut Jehuův)

839 Šulmu-béli-lámur, guvernér Achuzuchiny; tažení proti Qué/Kilikii.

838 Ninurta-kibsi-usur, guvernér Rasappy; tažení proti Malahi.

837 Ninurta-ilája, guvernér Achizúchiny; tažení proti Danabu.

836 Qurdi-Aššur, guvernér Raqmatu; tažení proti Tabalu.

835 Šép-šarri, guvernér Chabrúri; tažení proti Milidu/Meliténé.

834 Nergal-mudammiq, guvernér Ninua; tažení proti Namri.

833 Jachálu, komorník; tažení proti Qué.

832 Ululáju, guvernér Kalízi; tažení proti Qué.

831 Šarru-chatta-ibél/Man-chatti-bélé (?), guvernér …; tažení proti Qué. Velký Anu opustil Dér.

830 Nergal-ilája, guvernér Isány; tažení proti Urartu.

829 Chubája, guvernér...; tažení proti Unqu.

828 Ilu-mukín-achí, guvernér...; tažení proti Ulluba.

827 („ina limmé“) král Šulmán-ašaréd III.; tažení do Mannája.

826 Daján-Aššur, vojevůdce; povstání.

825 Aššur-bunája-usur, vrchní komorník; povstání.

824 Jachálu, vojevůdce; povstání.

823 Bél-bunája, palácový mluvčí; povstání.

[35] roků Šulmán-ašaréd, král Assyrie

822 (ina limmé) král Šamší-Adad V.; povstání.

821 Jachálu, vojevůdce; povstání.

820 Bél-dan, palácový mluvčí; povstání.

819 Ninurta-ubla, guvernér...; tažení proti Mannája.

818 Šamaš-ilája, guvernér...; tažení proti ...-šummé

817 Nergal-ilája, guvernér Isány; tažení proti Tillé.

816 Aššur-bunája-usur, vrchní komorník; tažení proti Tillé.

815 Šarru-chatta-ibél, guvernér Nasíbíny; tažení proti Zaratu.

814 Bél-lu-balat, vojevůdce; tažení proti Déru. Velký Anu dorazil do Déru.

813 Mušekniš, guvernér Mušekniše; tažení proti Achšaně.

812 Ninurta-ašaréd. guvernér Raqmatu; tažení proti Kaldi/Chaldajům.

811 Šamaš-kumua, guvernér Arrapchy; tažení proti Babylónu.

810 Bél-qáte-sabat, guvernér Mazamua; král zůstal v zemi.

13 roků, Šamší-Adad, král Aššuru.

809 (ina limmé) král Adad-nérári III.; tažení proti Madá/Médii.

808 Nergal-ilája, vojevůdce; tažení proti Guzánu.

807 Bél-dan, palaácový mluvčí; tažení proti Mannája.

806 Sil-bélí, vrchní komorník; tažení proti Mannája.

805 Aššur-taklak, komoří; tažení proti Arpadu.

804 Ilu-issíja, guvernér Aššuru; tažení proti Chazázu.

803 Nergal-ériš, guvernér Rasappy; tažení proti Ba´álu.

802 Aššur-balti-ekurri, guvernér Arrapchy; tažení proti Mát tamtim/Přímoří. Mor.

801 Ninurta-ilája, guvernér Achizúchiny; tažení proti Chubuškia.

800 Šép-Ištar, guvernér Nasíbíny; tažení proti Médii.

799 Marduk-išmanni, guvernér Ámedi; tažení proti Médii.

798 Mutakkil-Marduk, vrchní eunuch; tažení proti zemi Lušia.

797 Bél-tarsi-iluma, guvernér Kalchu; tažení proti Namri.

796 Aššur-bélu-usur, guvernér Chabrúri; tažení proti Mansuátům.

795 Marduk-šadúni, guvernér Raqmatu; proti Déru.

794 Mukín-abúa/Kínu-abúa, guvernér Tušchanu; proti Déru.

793 Mannu-kî-Aššur, guvernér Guzány; proti Médii

792 Mušallim-Ninurta, guvernér Tillé; proti Médii.

791 Bél-iqíšanni, guvernér Šibchiniše; proti Chubuškia.

790 Šép-Šamaš, guvernér Isány; proti zemi Itu´a.

789 Ninurta-mukín-achí, guvernér Ninua/Ninive; proti Médii.

788 Adad-mušammer, guvernér Kalízi; proti Médii. Položeny základy Nabûova chrámu v Ninua/Ninive.

787 Sil-Ištar, guvernér Arbély;proti Médii. Nabû vešel do svého nového chrámu.

786 Nabû-šarra-usur, guvernér Talmúsu; proti Kisku.

785 Adad-uballit. guvernér Tammúny; proti Chubuškia. Velký Anu přišel do Déru.

784 Marduk-šarra-usur, guvernér Arbély; proti Chubuškia.

783 Ninurta-násir, guvernér Mazamua; proti Itu´a.

782 Iluma-lé‘i, guvernér Nasíbíny; proti Itu´a.

28 roků, Adad-nérári III., král Aššuru

781 král Šulmán-ašaréd IV.; proti Urartu.

780 Šamší-ilu, turtán/vojevůdce; proti Urartu.

779 Marduk-rémanni, vrchní komorník; proti Urartu.

778 Bél-léšer, palácový mluvčí; proti Urartu.

777 Nabû-išdéja-ka´´in, komorník; proti Itu´a.

776 Pán-Aššur-lámur, guvernér Aššuru; proti Urartu.

775 Nergal-ériš, guvernér Rasappy; proti Cedrovým horám.

774 Ištar-dúrí, guvernér Nasíbíny; proti Urartu a Namri.

773 Mannu-kî-Adad, guvernér Raqmatu; proti Dimašqa/Damašku.

772 Aššur-béla-usur, guvernér Kalchu; proti Chatarikce.

[10] let, Šulmán-ašaréd, král Aššuru

771 král Aššur-dan III.; proti Gananáti.

770 Šamší-ilu, vojevůdce; proti Maradu.

769 Bél-ilája, guvernér Arrapchy; proti Itu´a.

768 Aplája, , guvernér Mázamua; král v zemi (zůstal).

767 Qurdí-Aššur, guvernér Achizúchiny; proti Gananáti.

766 Mušallim-Ninurta, guvernér Tillé; proti Médii.

765 Ninurta-mukín-nišé, guvernér Chabrúri; proti Chatarikce. Mor.

764 Sidqí-ilu, guvernér Tušchanu (Foiníčan?); král v zemi (zůstal).

763 Búr-Saggilé, guvernér Guzánu (Aramaj); povstání v Libbi-áli/v centru Aššuru. V měsíci simánu zatmění slunce (15. června 763: první pevné datum assyrských dějin, odkud lze odvíjet datování dolním i horním směrem).

762 Táb-bélu, guvernér Ámedi; povstání v Libbi-áli.

761 Nabû-mukín-achí, guvernér Ninua; povstání v Arrapcha.

760 Lá-qípu/Lá-qép, guvernér Kalízi; povstání v Arrapcha.

759 Pán-Aššur-lámur, guvernér Arbély; povstání v Guzáně. Mor.

758 Ana-Béli-taklák, guvernér Isány; proti Guzánu. V zemi mír.

757 Ninurta-iddina, guvernér Kurba´ilu; král Aššuru v zemi (zůstal).

756 Bél-šadúa, guvernér Tamnúny; král v zemi (zůstal).

755 Ikíšu, guvernér Šibchiniše; proti Chatarikce.

754 Ninurta-šezibanni, guvernér Talmusu; proti Arpadu. Návrat (krále) z Aššuru.

753 (král) Aššur-nérári V.; (král) v zemi (zůstal).

752 Šamší-ilu, turtán/vojevůdce; (král) v zemi (zůstal).

751 Marduk-šallimanni, palácový mluvčí; (král) v zemi (zůstal).

750 Bél-dan, vrchní komorník; (král) v zemi (zůstal).

749 Šamaš-kén-dugul, komorník; proti Manri.

748 Adad-béla-ukín/ka´´in, guvernér Aššuru; proti Namri.

747 Sîn-šallimanni, guvernér Rasappy; (král zůstal) v zemi.

746 Nergal-násir, guvernér Nasíbíny; povstání v Kalchu.

10 let, [Aššur-nérári V.,] král Aššuru

745 Nabû-béla-usur, guvernér Arrapchy; 13. ajjáru Tukulti-apal-Éšarra III. králem Aššuru. V měsíci tašrítu se vypravil do Babylónie.

744 Bél-dan, guvernér Kalchu; proti Namri.

743 král Tukulti-apal-Éšarra III.; v Arpadu vraždění mezi Urartejci.

742 Nabû-danínanni, vojevůdce; proti Arpadu.

741 Bél-Charrán-béla-usur, palácový mluvčí; proti tomu samému, po třech letech město dobyto.

740 Nabû-etiranni, vrchní komorník; proti Arpadu.

739 Sîn-taklák, komorník; proti Ullubě, dobyto bylo Birtu.

738 Adad-bél-ukín/béla-ka´´in, guvernér Aššuru; dobyti Kullanové.

737 Bél-emuranni, guvernér Rasappy; proti Médii.

736 Ninurta-ilája, guvernér Nasíbíny; tažení proti úpatí hory Nal.

735 Aššur-šallimanni, guvernér Arrapchy; proti Urartu.

734 Bél-dan, guvernér Kalchu; proti Piliště/Filistii/Palaistíně (= přijal tribut od Pekacha, krále Israéle?).

733 Aššur-danínanni, guvernér Mázamua; proti Damašku.

732 Nabû-béla-usur, guvernér Sí´mé; proti Damašku.

731 Nergal-uballit, guvernéz Achízuchiny; proti Šapíja.

730 Bél-lúdari, guvernér Tillé; (král zůstal) v zemi.

729 Lipchur-ilu, guvernér Chabrúri; král uchopil ruce Bélovy(= stal se tím králem Babylónie).

728 Dúr-Aššur,guvernér Tušschanu; král uchopil ruce Bélovy. Dobyto Chi[...].

727 Bél-Charrán-béla-usur, guvernér Guzánu; proti … . [Šulmán]ašaréd V. [králem Aššuru].

726 Marduk-béla-usur, guvernét Ámedi; [král zůstal v zemi].

725 Machdé, guvernér Ninua; proti...

724 Aššur-išmanni, guvernér Kalízi; proti...

723 král Šulmán-ašaréd; proti...

722 Ninurta-ilája, vojevůdce.

721 Nabû-táris, guvernér... .

720 Aššur-nírka-danin, guvernér... .

719 Šarru-kén II., král [Aššuru]; vstoupil (… zatímco Šulmán-ašaréd bojoval na západu),

718 Zér-ibni, guvernér Rasappy; proti Tabálu.

717 Táb-šar-Aššur, komorník; bylo založeno město Dúr-Šarru-kén.

716 Táb-sil-Éšarra, guvernér Libbi-áli; proti Mannája.

715 Taklák-ana-béli, guvernér Nasíbíny; byli jmenováni guvernéři.

714 Ištar-dúrí, guvernér Arrapchy; proti urartu a Musasíru. (Socha boha) Chaldiho byla odnesena.

713 Aššur-báni, guvernér Kalchu; šlechtici bojovali v Ellipi. (Bůh Chaldi?) vstoupil do svého nového chrámu do Musasíru.

712 Šarru-émuranni, guvernér Mázamua; (král zůstal) v zemi.

711 Ninurta-álik-pání, guvernér Símmélu; proti Maraši.

710 Šamaš-béla-usur, guvernér Achizúchiny; proti Bít-zéri (Babylónec Marduk-apla-iddina). Král zůstal v Kiši.

709 Mannu-kî-Aššur-lé´i, guvernér Tillé; Šarru-kén uchopil ruku Bélovu (= stal se králem Babylónie).

708 Šamaš-upachchir, guvernér Chabrúri; dobyta Kummuchu/Kommagéné, byl jmenován šákin/guvernér.

707 Ša-Aššur-dubbu, guvernér Tušchanu; král se vrátil z Babylónu. Velkovesir, šlechtici a kořist Dúr-Jakíni byla odvlečena. Dúr-Jakíni byl zničen. 22. tašrítu vstoupili bohové města Dúr-Šarru-kénu do svých chrámů.

706 Mutakkil-Aššur, guvernér Guzánu; (král zůstal) v zemi. Šlechtici byli v Karalle. 6. ajjáru bylo dokončeno město Dúr-Šarru-kén. … obdržel.

705 Našir-Bél, guvernér Ámedi; král pochodoval na Tabál. (Tažení) proti Gurdům/Gurdí. Tábor krále Aššuru... 12. abu Sîn-achché-eríba [se stal?] králem.

704 Nabû-dín-épuš/Nabû-déní-épuš, guvernér Ninua; proti Laraku a Sarrabánu. Palác (guvernérský) v Kalízi byl obnoven. V … šlechtici proti Kulummajům.

703 Nuchšája, guvernér Kalízi; proti...

702 Nabû-lé´i, guvernér Arbély; proti...

701 Chananáj/Chanánu, guvernér Til-Barsip (Aramaj); …, z Chalzi...

700 Metúnu, guvernér Isány; Aššur-nádin-šumi, syn Sîn-achché-eríby..., paláce, ve městě..., velké cedrové kmeny, alabastr v Ammanánu..., v Kapri-Dargili... pro... král...

699 Bél-šarráni, guvernér Kurba´ilu;...

698 Šulmu-šar

697 Nabû-dúr-usur

696 Šulmu-bél

695 Aššur-béla-usur

694 Ilu-ittíja

693 Nádin-achché

692 Zazáj

691 Bél-émuranni

690 Nabû-mukín-achi/Nabû-béla-usur

689 Gilchilu/Gichilu, guvernér Chatarikky (Aramaj);

688 Nádin-achché

687 Sîn-achché-eríba

686 Bél-émuranni

685 Aššur-danínanni

684 Mannu-zirni

683 Mannu-kî-Adad

682 Nabû-šarra-usur

681 Nabû-acha-eréš

680 Danánu

679 Iti-Adad-anínu

678 Nergal-šarra-usur

677 Abí-ramu, sukkal rabu (Aramaj);

676 Banba

675 Nabû-acha-iddina

674 Šarru-núrí

673 Atar-ilí, guvernér Lachiru (Aramaj);

672 Nabû-béla-usur

671 Kanunáj (Kandalánu?)

670 Šulmul-bél-lašme

669 Šamaš-kášid-abi

668 Már-larim

667 Gabbar(u), guvernér města Sîn-achché-eríba (Aramaj);

666 Kanunáj

665 Mannu-kî-šarri

664 Šarru-luari

663 Bel-ná´id

662 Táb-šar-Sîn

661 Arbailáj

660 Giz-zapuna/Gir-sapunu, guvernér Rasappy (Aramaj);

659 Simil-Aššur

658 Ša-Nabû-šu

657 Lá-baši

656 Milki-râmu

655 Amianu

654 Aššur-násir

653 Aššur-iláj

652 Aššur-dúr-usur

651 Sagabbu (Aššur-báni-apla porazil Šamaš-šuma-ukína a vládne v Babylónu)

650 Bél-charrán-šadúa

649 Achu-iláj

Limnai, "Jezera", m. na messénsko-spartském pomezí s chrámem Artemidy§ 743

Limnaios§ 1. 224, aiolský dynasta (?); 2. 197, makedonský vyslanec

Limyra, pl. (v Limyrách), m. v Lykii§ 2

 

Lincoln, Abraham, president americký, viz hérós a Sedm divů světa, Kolossos

Lindos, m. na Rhodu§ 691, 650, 600, 408, 139

Ling z Ťin, k.§ 613, 607

Ling-čchu/Lingqu, vodní kanál vedoucí ze severu na jih Číny§ 221

 

Ling-wang, císař§ 572, 551, 545

Lingonové, kelt. kmen v Gallii Cisalpské u pobřeží, vých. sousedé Bojů (hl. v pozd. Romagni), kam přišli z Gallie Vlasaté v dn. sz. Francie (část zde sídlila dál v okolí dn. Langres, srov. tam)§ 397, 224

Linz, č. Linec, Lentia§ viz Nóricum

liou-po/liubo, čín. desková hra§ 154

 

Liou Ao, císař Čcheng/Cheng§ 49

 

Liou Čche/Liu Che, císař Wu, Wu-ti§ 175, 141, 133, 128, 119, 112, 105, 100, 91, 87, 74

Liou Čchi/Liu Qi, rodné jméno císaře Ťinga/Jing§ 157, 141

 

Liou Čchu-mao/Liu Qumao, hl. ministr Wuův§ 91

 

Liou Fej/Liu Fei, s. Kao-cua s Cchao§ 195

 

Liou Fu-lin/Liu Fuling, císař Čao§ 91, 87

 

Liou Che/Liu He, císař, s. Liou Poa, pův. vévoda z Čchang-i/Changyi (v provi. Šan-tung), po sesazení kníže z Chaj-chunu/Haihun§ 74

 

Liou I/Liu Yi, s. císaře Wena§ 169

 

Liou Kchang/Liu Kang, s. Jüanův s Fu, vévoda z Šan-jangu§ 49, 7

 

liou-kuo/Liu Guo, „šest států“§ 333, 317

 

Liou Pang/Liu Bang, vojevůdce a císař s posmrtným jménem Kao-cu/Gaozu§ 207-206, 202-200, 196, 195, 188, 180, 177, 87

Liou Pchi/Liu Pi, vévoda z Wu, o. Liou Siena§ 154

 

Liou Ping-i/Liu Bingyi, císař Süan/Xuan§ 74

 

Liou Po/Liu Bo, s. císaře Wu s Paní Li, o. císaře Liou Che§ 119, 87

 

Liou Siang/Xiang z Čchi/Qi, nejstarší z vnuků Kao-cua§ 180

 

Liou Sien/Xian z Wu, s. Liou Pchiho§ 154

 

Liou Sin/Xin, vévoda z Ting-tchao/Dingtao, synovec císaře Čchenga§ viz pod Aj

 

Liou Sü/Liu Xu, s. císaře Wu§ 74

 

Liou Tan/Dan, vévoda z Jan, s. Wuův§ 87

 

Liou Ťi-c'/Liu Jizi§ císař Pching

 

Liou Ťü/Liu Ju, s. Wej s císařem Wu§ 141, 91, 74

 

Liou Wu, vévoda z Liangu, b. císaře Ťinga§ 154

 

Liou Žung/Liu Rong, s. Ťingův a jeho milenky Li§ 157

 

Lipará, Liparé, ost. v Aiolských či Liparských ostrovech/Liparai, m. osadou Knidských, viz i pod Aiolské ostrovy, dn. I. Lipari, srov. pod Germáni§ 630, 580, 427, 394, 270, 260, 258, 257, 252, 38

lipogram§ leipogramma

 

Lippe, viz pod Lupia

 

Líris, ř. v Latiu, řec. Leiros, dn. horní tok Liri, dolní Carigliano+ viz také Minturnae§ 90

Lisabon, Lissabon§ = Olysipó, Olysipón

Lissos, m. v jižní Illyrii, dn. Lezha/Lezhë v AL, osada založená roku 385 Dionýsiem Syrákúským§ 228, 213, 196, 170

Líta, řec. Leontés, arab. (Nahr al-) Lítání, ř. v dn. Libanonu, viz Koilé Syriá

litanie, viz Bohové a svátky, 25. dubna

Litanský les, Litana silva, kraj Bójů jižně od Pádu v Předpádské Gallii, snad v širokém okolí Felsiny/Bonónie, místo částých římských porážek§ 194

Litaviccus, velmož haedujský§ 52 


literáti, viz jednotlivé žánry a jména, srov. pod svoboda slova a umění, filosofie

literatura, viz jednotlivé žánry

Líternum, m. v Kampánii§ 187

Lívia Drúsilla, manž. Ti. Claudia Neróna a Augústova, m. císaře Tibéria, ale s Aug. neměla dětí, ačkoli se za něho provdala v devatenácti. Později se jmenovala Lívia Augústa a Iúlia Augústa§ 58, 40, 38, 35, 21, 16, 6, 4, 2

Lívia Iúlia vulgo Lívilla, d. Drúsa st. s Antónií ml., manž. C. Iúlia Caesara, Augústova vnuka§ 2

Lívia Medullína, dc. M. Furia Camilla, cos. 8+, snoubenka Claudiova§ 364 

Lívias§ viz Bejt Ramata

 

L. Lívius Andronícus z Tarentu, literát§ 284, 272, 240, 204

M. Lívius Denter§ cos. 302

C. Lívius Drúsus (přízvisko Drúsus pochází údajně od jména italokeltského předáka Drausa, jehož některý zLíviů během válek sKelty zabil§ cos. 147

M. Lívius Drúsus§ 1. cos. 112, cens. 109; 2. tr. pl. 91, „iúnior“

M. Lívius Drúsus Claudiánus, o. Lívie Drúsilly, m. Tiberiovy; § 58, 38

M. Lívius Drúsus Libó§ cos. 15

C. Lívius Salínátor§ 191, 190, cos. 188

M. Lívius Salínátor§ cos. 219, 213, cos. a dict. 207, cens. 204 (poněvadž tehdy ze msty zavedl daň ze soli 1/6 assu na mírku, dostal přízvisko Solič, Handlíř se solí/Salínátor)

M. Lívius, velitel Tarentu§ 213, 209

 

T. Lívius, historik§ 302, 59

 

Ljubljana, něm. Laibach, stará Emona, viz Istriá

Lócústa, Lúcusta, proslulá travička za časů Nerónových, viz příbuzní, vraždy, travičství

Lód, viz Lydda

lodě, bojové§ 704
lodi, loďstvo, flotily válečné a obchodní, loďařství (o termínech mořeplavby viz tam), největší námořní bitvy

Helléni věřili, že obchod, výměnu zboží, vynalezli Foiníčané. První prý doplul z Foiníkie do Egypta na lodi Danaos. Před ním se prý lidé plavili jen na vorech, které pro změnu pocházejí z oblastí kolem Rudého moře pro plavbu mezi ostrovy.

Rozumí se dnešní Rudé moře a vynálezcem neměl být nikdo jiný, než král Eryther, po němž se celé moře později jmenovalo (v překladu se tento mythický král jmenoval „Rudoch“). Hellénské lodi měly červené nátěry miniem nebo tmavomodré, Athéňané natírali boky červeně a bíle. Nátěry doprovázely kresby héroů, zvířat a obrazy s činy bohů.

Protože v Attice nebylo po ruce kvalitní dřevo na stavbu lodí, měli Athéňané soustavný zájem o zalesněné oblasti Makedonie, Sicílie a Itálie, což trvale ovlivňovalo/omezovalo jejich zahraniční politiku.

Válečné lodi prý jako první z Hellénů použil Iásón (jak praví Filostefanos; podle Hégésiy to byl Parhalos, podle Ktésiy Semiramis a podle Archémacha to měl být Aigaion; věřit raději nebudeme ani jednomu z nich). Dvouřadku, diérés, se 24 veslaři ve dvou řadách nad sebou první postavil Damastés z Eryther (přišla však nejspíše od Foiníčanů), trojřadku (triérés, lat. trirémis) podle Thúkýdida Korinťan Ameinoklés, ale v athénských službách. Klasické triéry byly cca. čtyřicet m dlouhé a pět m široké.

Čtyřřadku, tetrérés, měli podle Aristotelovy poznámky postavit jako první Kartháginští a v athénském loďstvu je poprvé zmiňována roku 330, pentéru-pětiřadku „vynalezl“ Mnésigeitón ze Salamíny. Athénská flotila je používala od roku 325 a na římskou podobu lodi, quinquerémis, se vešlo tři sta veslařů a 120 námořníků. Šest řad veslařů, hexérés, měl první použít Xenagorás ze Syrákús. Na veslařské lavice zasedali v hellénskýhc státech a za republikánského Říma plnoprávní občané, nebyla to práce pro otroky; k tomu došlo až mnohem později.

Pentékontros, padesátiveslice, byl vynález korinthský z doby před rokem 700. Měla 24 veslaře na každé straně a dva u kormidlového vesla. Na přídi bylo bronzové nebo oplechované beranidlo, embolos. Protože byla loď moc dlouhá a neohrabaná, přišel objev trojřadky.

Hellénská triéra i římská trirémis měly 170 veslařů a třicet vojáků. Roku 1987 v Řecku rekonstruovaná loď Olympias dokládá, že veslice měla tři řady vesel, nikoli u jednoho vesla tři muže. Hellénské a vůbec antické bojové lodi ležely velmi nízko nad hladinou, snadno se do nich dostávala voda a dálkové plavby byly pravým dobrodružstvím. Každé hellénské loďstvo bylo na vodě obvykle jen během dne. Večer byly lodě vytaženy na břeh, menáž a spánek následovaly vždy na souši. Pro nedostatek místa se před bitvou hlavní plachty triér nechávaly na břehu.

Od šestiřadek až po desetiřadky stavěl pro Alexandra Velkého jmenovaný Mnésigeitón, dvanáct řad pro Ptolemaia Sótéra stavěl Filostefanos, patnáct si dal postavit Démétrios Poliorkétés. Lodě s až třiceti řadami veslařů si dal postavit Ptolemaios Filadelfos, se čtyřiceti jeho vnuk Ptolemaios Filopatór, kterému se říkalo i Tryfón.

Třicetiveslový koráb Filadelfův (triakontérés) pohánělo tři tisíce veslařů a bylo na něm umístěno na dva tisíce vojáků (tedy dnešní námořní pěchota). Na lodi se nacházely těžké vrhací stroje (katapulty apod.), ale např. i mlýn pro potřeby posádky, knihovna (největší plovoucí knihovnu dějin má výletní loď Queen Mary 2 paroplavební společnosti Cunard, která byla dána do provozu roku 2003). Stavitelem ptolemaiovského korábu byl Sóstratos, architekt Farského majáku či visutých promenád knidských. Stavitelé lodí se drželi moudrosti, aby se stavební dřevo, nejen lodní, kácelo týden po úplňku.

Čtyřicetiveslici/tessarakontérés dal postavit Ptolemaios Filopatór, obludnost o 130 metrech délky (420 stop), 17,5 m šířky (57 stop) a 23 m výšky(77 stop). Vesla byla při madlech opatřena pro balanc olovem: veslařů bylo čtyři tisíce a čtyři sta v záloze. S nimi bylo na palubě 2850 námořníků a k tomu obslužní personál. Další Filopatorou lodí byla říční zvaná Thalamégos, lat. návis cubiculáta, kterou daroval své sestře a choti Arsinoé III. Loď o délce 92,5 metrů (půl stadia/300 stop), šířce 14 metrů (30 loktů) a výšce od hladiny 18,5 metrů (40 loktů) s patrovým palácem měla i chrámek bohyně Arsinoé. Zda-li tato kuriosita přečkala až do časů Caesarových, není zřejmé, ale velký Říman se na lodi s tímto jménem plavil roku 47 s Kleopatrou až k „aithiopským“ hranicím, tedy asi k Asuánu.

Císař Constantinus I. dal pro převoz obelisku svezeného po Nilu z Théb do Alexandreie postavit nákladní loď poháněnou třemi sty veslaři (zemřel dříve, než byl obelisk do Říma přepraven; to udělal až jeho syna Constantius II.).  Zřejmě největší funkční dopravní loď starého věku konstruoval pro syrákúského krále Hieróna II. (vládl 270-215) génius mechaniky, fysiky a matematiky Archimédés. Koráb nazvaný Syrákúsia, tedy Syrákúsanka, postavil Archiás z Korinthu a spotřeboval na něj dřevo, které by stačilo na šedesát běžných válečných trojřadek o délce čtyřicet metrů a šířce šesti. Loď stavěl tři sta dělníků rok a je o její životnosti je známo pouze tolik, že ze Syrákús vyplula jednou, pravděpodobně do Alexandreje, kam ji Hierón věnoval Ptolemaiovi III. Filométorovi (vládl 246-221); Ptolemaiovec ji měl přejmenovat na Alexandreia, Alexandrijka. Měřila 110 metrů (nižší údaj říká že 55), uvezla náklad 1800 tun a k tomu 1940 lidí a dvacet koní. Vybavena byla katapultou pro pasažéry přepychem s tělocvičnou, lázní, knihovnou a chrámkem Afrodíty. Poháněna nebyla větrem, ale veslaři sedícími na dvaceti lavicích. 

Pro srovnání: zatím největší loď všech dob byla postavena v japonských loděnicích Sumimoto a spuštěna na vodu roku 1979. Tanker o délce 458,45 metrů, šířce 68,8 metrů a výšce od kýlu po palubu 29,8 metrů brázdil oceány do roku 2004, kdy byl přeměněn v plovoucí skladiště ropy pod norskou vlajkou u katarských břehů. Vešlo se do něj 564 650 tun ropy. Původně se jmenoval Seawise Giant, pak Happy Giant a Jahre Viking a jako sklad nafty Knock Nevis (společnost First Olsen Tankers Pte. Ltd.).

Zatím největší pasažérskou lodí je Oasis of the Seas spuštěná na vodu roku 2009. Jejím rejdařstvím je Royal Caribbean, je dlouhá 360 metrů, hrubou tonáž má 225.282 tun a má místo pro 6296 pasažerů. Stála miliardu dolarů, a má mimo jiné dvacet restaurací, sedmnáct barů, korso napodobující newyorský Central Park a také dvě horolezecké skály.

Pověst největší parní civilní lodi má Titanic, který měřil 269 metrů, ale jinak nedosahoval ani pětiny parametrů Oasis of the Seas. Potopil se na své první plavbě roku 1912. Byl druhou ze tří lodí třídy Olympic (která jediná fungovala jako dopravní loď až do sešrotování roku 1935). O něco větší než Titanic byla nejmladší ze sester Britannic, která šla ke dnu roku 1916 ve válečném nasazení jako nemocniční loď.

Největší válečnou lodí všech dob byl japonský křižník Jamato/Yamato o délce 263 metrů a výtlaku 72.809 tun. Dosahoval rychlosti 28 uzlů a jeho pancéřování bylo 65 centimetrů tlusté. Službu nastoupil roku 1941 a jeho devět děll ráže 45,7 cm střílelo náboje těžké 1460 kilogramů. na vzdálenost čtyřiceti kilometrů. Loď zanikla 7. dubna 1945 po náletu čtyř set amerických letadel. Po devatenácti těžkých zásazích následovala explose a z 3333 mužů posádky jich 2498 zahynulo.

Stavba flotil odlesnila rozsáhlé oblasti starého světa. Pro srovnání: pro stavbu válečné lodi Victory britského admirála Nelsona bylo pokáceno 67 hektarů dubového lesa. Roku 1812 byla stažena ze služby a dnes jako museum opět aktivní s padesáti muži na palubě (před dvěma sty roky se 480 až 540).

První stálé loďstvo o dvou flotilách s celkově dvaceti loďmi se rozhodli Římané udržovat až roku 182, viz. Císař Gáius dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie. Největší loď ve Středomoří dal postavit císař Gáius na dopravu obelisku z Egypta (lapidáriae návés byly jednou z lodních kategorií, z egyptských lomů se do Říma dovážely například vzácné porfyrové kvádry).

Kromě obřího kamenného nákladu, k němuž ještě patřil podstavec, vezl koráb dvě stě námořníků, tisíc dvě stě pasažérů, čtyři sta tisíc modiů pšenice a náklad plátna, skla, papyru a pepře. Claudius ji po letech přemístil do Óstie a potopit pro bezpečnost přístavu. Měla na palubě dvě hliněné věže.

Pepř měl pozoruhodnou posici koncem antiky. Roku 408 se obležený a vyhladovělý Řím Visigotovi Alarichovi vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře.

Na malém Nemurském jezeru, lacus nemorensis, tedy "Jezero svatého háje", u Arície, kde míval villu Božský Iúlius, dal Caligula postavit dvě sedmdesátimetrové lodi (70 a 73 metry dlouhé), luxusně vybavené a snad částečně sloužící ke kultovním účelům (asi nejen Diániným, ale spíše Ísidiným), viz také pod Arícia. Nebyly určeny k plavbě, zato byly vybaveny instalačním vybavením rozvodu studené a teplé vody, které svět znovuobjevil až v 19. století. Jak dlouho lodi vydržely na hladině a kdy byly nebo se potopily, známo není. Z jezera, které se dnes jmenuje podle osady Nemi, tahali rybáři v sítích starožitnosti od 15. století, podnikavci se i za předměty potápěli. Fašista Mussolini roku 1927 nařídil vulkanické jezero vypustit a inženýři k tomu použili dávného odvodňovacího kanálu dlouhého 1,7 kilometru, který ve starém věku zavodňoval okolní pole. Do roku 1931 klesla hladina jezera o dvacet metrů a na světlo vystoupily zbytky obou lodí. Fašisté pro ně postavili museum, které za války roku 1944 vyhořelo a s ním většina lodních ostatků. 

Námořní plavba patří neodlučitelně k hellénskému fenoménu, který byl původně tolik ovlivněn krétským světem z poloviny třetího tisíciletí. Piraterie byla běžnou činností homérovských hrdinů a zdrojem slávy i majetku. Za nejstarší námořní velmoc u Hellénů nutno považovat od 8. století Korinthos, později nabyla na moci osada Korinthských Korkýra.

Námořní moc Athén prudce vzrostla až po bitvě u Marathónu. Do té doby měli Athéňané padesát lodí. V Attice existovaly od 7. století naukrárie, což byly občanská sdružení, resp. územní celky (bez rodových vazeb) od doby Kleisthénovy reformy, jejichž povinností bylo vybavit a opatřit posádkou jednu válečnou loď a dva jezdce. V každé fýle jich bylo dvanáct. V čele sdružení stál naukráros, vlastně kapitán lodi, kterou jeho lidé na svůj náklad vypravili.

Themistoklés roku 482 ale prosadil převést výnosy attických stříbrných dolů na stavbu jedné stovky trojřadek a z Athén se až do konce tohoto století stala hellénská námořní velmoc, jejíž sílu zlomil až konec peloponnéské války. Povinnost vystrojovat válečné lodi patřila mezi leitúrgie bohatých Athéňanů a nazývala se triérarchiá, viz tam a pod symmoriá.

Ap. Claudius Caudex, cos. 264, měl přízvisko od slova códicáriae, „z desek“, jak se říkávalo nákladním lodím na Tibeře, neboť přemluvil Římany k tomu samému, jako Themistoklés Athéňany, postavit loďstvo.

Největší koaliční válka Hellénů a první velká v evropských dějinách, třicetiletá peloponnéská, byla z velké části vybojována na moři a na moři byla také rozhodnuta.

Ve 4. století přešla tato finanční daňová povinnost na platební skupiny, sestavené pro rychlé vybírání mimořádné válečné daně od občanů podle výše majetku (symmoriá, tj. společná účast). Těchto prostředků bylo používáno i na stavbu válečných lodí. Později byl systém zdokonalen: tři sta nejbohatších zaplatilo předem celou daň zvanou proeisforá a pak ji vymáhali po svých symmoriích od spoluobčanů.

Při pokusu dovést z pověření Marcellova obležené posádce v Tarentu proviant byl roku 210 v námořní bitvě před přístavem poražen a zabit velitel Decius Quinctius. Vítěz Níkón byl posledním ze západních Hellénů, který se před historií může chlubit, že porazil Římany a dokonce v boji zabil jejich velitele.

Nákladní loď postavil prý jako první jistý Hippos z foiníckého Tyru, bárku (lembos) Kýrénští, člun (kymbé, cumba, cymba) Foiníčané, kutr-rychloloď vynalezli Rhodští.

Na pozorování hvězd při plavbě a orientaci podle nich měli objevit Foiníčané. Plinius starší ve své Nátúrális historia sepisuje i další námořnické vynálezy. Pravdivost údajů je někdy nepochybně nepatrná, mnohdy neověřitelná a nikoli nepravděpodobná: veslo prý měli objevit boiótští Kópové, jeho šířku prý Platajané, plachty Íkaros, stěžeň prý Daidalos.

S krytými válečnými loďmi poprvé měli vyplout Thasští, když předtím se bojovalo jen na zádi lodí. Bodce přidal Pisaios z Tyrrhénie (tedy Etrusk?), kotvu Eupalamos, dvouzubou kotvu Anacharsis, háky měl vymyslet Periklés Athénský a pomůcky k řízení lodi Tífys.

První podle hellénských tradic svedl první námořní bitvu mythický vládce Kréty Mínós.

Největší námořní bitvu předkřesťanských hellénských dějin vybojovali pravděpodobně roku 262 (viz) u Kóu Antigonos Gonatás s Ptolemaiem Filadelfem (srov. zde níže). Shodou okolností začali téhož roku se stavbou válečné flotily Římané, kteří se právě nacházeli ve vleklé válce s Kartháginci, první válka púnská. Na jejím konci vybojovali oba soupeři u sicilských Aegatských ostrovů slavnou bitvu.

Dne 10. března roku 241 vybojovali Římané pod velením konsula C. Lutatia s Kartháginci u ostrova Aigúsa (lat. Aegusa) u západního pobřeží Sicílie zřejmě druhou největší námořní bitvu celého starého věku. V ní Kartháginci se 170 loďmi podlehli římské přesile dvou set pětiřadek údajně s posádkou šedesáti tisíc mužů (nauarcha Hannóna potom v Karthágu ukřižovali, i když podmínky míru sjednané druhým velitelem přijali).

Během první púnské války, která byla z velké části vybojována na moři, přišli Římané během deseti let o čtyři velké flotily a teprve pátá jim přinesla rozhodující vítězství. Římané ztratili ve válce sedm set válečných lodí, Katháginci pět set. Do druhé světové války nebylo nikdy na mořích tak intensivně bojováno.

V bitvě u Eknomu roku 256 stálo římské loďstvo o 330 válečných lodích se 140 tisíci vojáky a námořníky na palubě proti púnské flotile o 350 bojových plavidlech se 150 tisíci muži; počty doprovodných nákladních lodí, které musely být významně vyšší, nejsou dochovány.

Když se Římané napřesrok vraceli z Afriky, téměř celá flotila šla v bouři ke dnu: ze 364 lodí se zachránilo pouze osmdesát a zahynulo na sto tisíc vojáků, což je zřejmě největší námořní katastrofa dějin. Srov. např. záhuby perských flotil mířících na Helladu za Dáreia a Xerxa v letech 492 a 481, kdy šlo ke dnu na tři sta čtyři sta lodí, nepochybně však menších a v prvním z případů s dvaceti tisíci oběťmi.

Rozpaky budí Hérodotova čísla o počtech lodí v bitvě u Salamíny roku 480. Peršanům přisuzuje vedle tří tisíc zásobovacích lodí na expedici v úžině 1207 trojřadek (z nich dvě stě potopeno), hellénské koalici 378 (čtyřicet potopeno). Pokud by údaje odpovídaly skutečnosti, čemuž vzhledem k malému prostoru kolem Salamíny věří málokdo, byla by bitva u Salamíny co do počtu bitevních lodí největší námořní bitvou dějin vůbec.

Největší lodní likvidací dějin bylo asi předání kartháginské flotily roku 201 Římanům, kteří na pět set lodí všech typů na moři před poraženým městem spálili. Poměr bojových lodí k zásobovacícm a doprovodným je patrný z údaje o výpravě C. Pompeia ze Sicílie proti proskribovaným populárům do Afriky vedených Cn. Domitiem Ahénobarbem: 120 válečných lodí doprovázelo osm set plavidel s proviantem, technikou a municí; srov. rok 81.

Ovšem bitva u Aktia 2. září roku 31 mezi Antóniem a Octaviánem byla co do počtu nasazených lodí největší starověkou námořní bitvou a zřejmě celých "plachtových" dějin. Jenom Antónius měl k disposici pět set lodí, jeho přítelkyně Kleopatrá šedesát (padlo pět tisíc antóniovců a zajato octaviánovci bylo tři sta lodí). Budoucí císař měl lodí pouze 250 a osmdesát tisíc pěchoty (viz rok 31). Jakou flotilu měl císařský Řím v míru, známo není. Odhady se pohybují kolem stovky válečných lodí s c. dvaceti tisíci muži. 

Poslední velká námořní bitva, a opět v občanské válce, proběhla roku 324 n. l. v Helléspontu a bez výsledku (viz pod bitvy). Smůla nauarcha Abanta válčícího na straně polytheisty Licinia proti křesťanovi Konstantínovi dala ve válce vyhrát tomu druhému. Abantus se pro noc stáhl z moře, druhého dne opět vyplul, ale loďstvo rozmetala bouře. Zemřelo v ní na pět tisíc lidí a zmizelo 130 lodí i s posádkami. Liciniovci měli 910 trojřadek, 150 tisíc mužů pěchoty, ale jen 1500 jízdy. Konstantínovci ani nevypluli. Měli pouze dvě stě válečných lodí, dva tisíce doprovodných nákladních, dvanáct tisíc vojáků a zhruba deset tisíc jezdců.

Kromě epizod v římských občanských válkách v prvním století se dlouhá staletí větší námořní vojenské operace nekonaly, i když boje státní moci s piraterií byly nekonečné a srov. krátkou námořní říši Pompéjova syna.

K většímu použití námořní flotily došlo až začátkem 4. století a po zániku římské moci na západě při pokusech Východního Říma v šestém století n. l. opět sjednotit říši pod jednoho vladaře. Poprvé připlula východní flotila k italským břehům roku 508. Císař Anastasios poslal dvě stě lodí s osmi tisíci vojáky, aby plenili Theodorichovo ostrogotské království. K dopravě svého afrického výsadku pod Belisarem proti Vandalům roku 534 n. l. použil Iústiniánus I. flotily pěti set lodí, z nichž 92 byly bitevní; z nákladních největší uvezly padesát tisíc medimnů pšenice, to jest přes dva tisíce tun nákladu, nejmenší tři tisíce medimnů, to jest něco přes 120 tun. Na deset tisíc mužů pěchoty a pět tisíc mužů jezdectva s koňmi se o expedici staralo dvacet tisíc námořníků.  

Hlavními „říšskými“ přístavy válečné flotily byly kampánské Mísénum a jadranská Ravenna (od roku 402 n. l. císařské sídelní město). Menší flotily kotvily za císařství v Alexandrii, v černomořské Anatolii, v Mauretánii v Kaisareji/Iolu a na Rýnu před Británií. Africkou flotilu zřídil Commodus, zřejmě na ochranu obchodní zajišťující dopravu obilí do Říma.

Jednotek námořnictva (řekli bychom „námořní pěchoty“) používali římští císaři v „zábavním průmyslu“, pro natahování plachtoví nad hlavami dychtivých diváků na ochranu před palčivým sluncem. Lodní plachty pro stín poprvé v divadle použil roku 70 Q. Lutátius Catulus, syn Q. Lutátia, konsula roku 102, když zasvěcoval Capitólium.

Celé divadlo zakryl látkou na ochranu proti slunci poprvé o Apollinských hrách Lentulus Spinther a celé Forum Romanum první zastínil plachtovím diktátor Caesar alias Božský Iúlius. O plachtách vide více s. v. divadlo.

Císař Gáius byl šílenec. Koupal se v ohřívaných i chlazených voňavkách, srkal perly rozpuštěné v octu, k čemuž ho inspirovala Kleopatra s Antóniem. Dal vystavět desetiřadky s pestrobarevnými plachtami, s lázněmi se sladkou vodou, sloupořadími, dokonce s vinnými keři a ovocnými stromky a v doprovodu naloděných hudebních a pěveckých sborů plul podél pobřeží Kampánie.

Dopravní koráby dosahovaly úctyhodných kapacit i co do počtu vpřepravovaných pasažérů. Židovský literát Iósépos cestoval roku 64 n. l. do Říma lodí se šesti sty cestujícími (a loď ztroskototala). 

Napůl Suéb a Visigot Rikimer si vybral za císaře Iúlia Valeria Maioriána (457-461), který zakázal v Římě pokračovat v boření chrámů na stavební materiál. Rikimer za Avíta porazil na Sicílii i na moři u Korsiky Vandaly. Sestavil loďstvo o třech stech lodích a chtěl napadnout vandalskou Afriku. Bylo to poslední západořímské válečné loďstvo. Geiserich ho zničil náhlým útokem, srov. pod Germáni. Rikimer měl svého císaře dost, dal ho mučit a zabít.

Východní Řím disponoval loďstvem nadále. Roku 468 pod Basiliskem, bratrem Leontovy ženy Veriny, zaútočilo na 1100 lodí na vandalskou Afriku, Sicílii a Sardínii. Římany však Geiserich s mnohem slabším loďstvem a ohněm zničil u Mercuriova mysu, dn. Rás Addar v TN.

Kromě toho měli východní Římané flotilu na Dunaji, kterou posílil Anthemios, praefectus praetorió Arkadia a jeho syna Theodosia II. Kromě Vandalů z Germánů disponovali flotilou Ostrogoti zab Totily; bylo zničeno Východořímany v létě 551 u Ancony.

Východořímské rychlé galéry, dromón, dromónes, měly c. 36 metrů zdély, necelých pět metrů šíře a ve dvou patrech po padesáti veslařích. Lodě-běžci měly na palubě třicet až padesát- vojáků a od roku 678 n. l., kdy zahnaly Araby od říšského hlavního města,  byly vybaveny dodnes záhadnou zbraní, jakýmsi plamenometem s „řeckým ohněm“, výbušnou směsí síry a ledku hořící i pod vodou, hygron pyr, novořecky igro pir, tekutý oheň.

Vynález alchimisty Kalliníka z Héliopole (syrské) z roku 671 zajistil Východořímanům dlouhá staletí převahy na moři (= první odstrašující zbraň). Roku 2005 byly v istanbulské čtvrti Yenikapi nalezeny zbytky několika dromónů a tím také kónstantínoplský přístav z doby 1000-1010.

První Ptolemajovci zavedli „lodní“ diplomacii: obeplouvali svá egejská území a jejich lodi bývaly místem setkání s místními veličinami; tradice z dob starých faraonů plavících se po Nilu. Kleopatrá VIII. přijala roku 41 v Tarsu na palubě svého korábu triumvira M. Antónia, a zcela ho uchvátila.

Roku 369 n. l. na žádost hlavy gotských Thervingů Athanaricha na lodi uprostřed Dunaje (tedy na hranicích mezi říší a Gutthiundou, gotským územím) ho přijal císař Valens. Got mu odpřisáhl, že nevstoupí na území říše.

Antika do člunů nepohřbívala. Dávno před Vikingy pohřbívali do člunů, které měly krále dopravit na onen svět, Egypťané od první dynastie. Nejstarším a největším nálezem podvodní archeologie ve Středomoří je „uluburunský vrak“. Byl objeven roku 1982 ve vodách před poloostrovem Uluburun jižně od Kaºu na jihu Turecka a jeho výzkum uzavřen roku 1994.

Nákladní loď s asi deseti tunami zboží se potopila někdy koncem 14. století. Na palubě měla především více než šest tun bronzových plátů z Kypru ve tvaru volských kůží. Zřejmě plula z Levanty kamsi do achájského světa. Mezi ostatními předměty bylo mimo jiné surové sklo z Egypta a předměty z celého východního Středomoří.

Renesancí velkých námořních bitev za účasti celých flotil byly až novověké války. Největší námořní bitvou „ocelových“ loďstev bylo pravděpodobně ve dnech 31. května až 1. června roku 1916 střetnutí britské a německé flotily za první světové války, tzv. velké.

V bitvě ve Skagerraku (čti: Skágerraku) nebo též u Jutska počtem slabší císařské loďstvo (admirál Reinhardt Scheer) o 21 bojové lodi porazilo flotilu 37 britských bitevních lodí (Grand Fleet admirála Jellicoe).

Britové přišli o 111 980 brutto registrovaných tun, Němci 62 233, zemřelo 6784 Britů a 3039 Němců, Britové ztratili 14 lodí z toho dva bitevní křižníky, Němci jedenáct. Výsledek bitvy bývá hodnocen podle stranictví autora, nelze však popřít, že Britové vyklidili místo bojů. Pro Němce vítězství Pyrrhovo, viz známé dějiny I. světové války. • Slovo admirál není antické, ale arabské, amír al-bahr, velitel moře.

Největší vojenskou flotilou bylo pět tisíc lodí pro vylodění v Normandii roku 1944, viz pod námořní invase. Zřejmě největší mírové shromáždění lodí bylo 28. června 2005 v průlivu The Solent mezi jihoanglickým Portsmouthem a ostrovem Wight na počest dvoustého výročí britského vítězství pod admirálem Horatiem Nelsonem nad francouzsko-španělskou flotilou u mysu Trafalgar na jihu Španělska 21. října 1805.

Královna Elizabeth II. s princem Philipem shlédla 167 válečných lodí (z toho 67 anglických) z 35 států incl. Francie a Španělska, ale také zemí, jichž se napoleonské války nijak netýkaly: z Koreje, Nigérie a Japonska. Francii zastupovala její největší vojenská loď, atomová letadlová loď Charles de Gaulle. Slavnost vidělo tři sta tisíc diváků.

Jiná obří "flotila" seskupená od května do července 2010 u amerického pobřeží Mexického zálivu neměla s válkou vůbec nic společného. Na 5300  plavidel všeho druhu a rozměrů odstraňovalo následky největšího úniku ropy z mořského dna po explosi vrtné plošiny Deepwater Horizon 20. dubna a jejího potopení 22. dubna, kterou měla pronajatu britská ropná společnost BP.

Naftaři vynaložili na odklízecí práce miliardy dolarů, dvacet miliard uložili do fondu na odstranění následků a hospodářských dopadů v rybářském regionu. Umístili na tři tisíce kilometrů protiropných bariér a rozlili na sedm milionů litrů chemikálie odstraňující olej z povrch oceánu. V akci bylo 42 tisíc dělníků.

Druhou největší invasní flotilou byla dvě loďstva mongolsko-čínského císaře Kublajchána, která vyslal dobýt Japonsko. 18. listopadu 1274 se v zátoce Hakata na Kjúšú objevilo tři sta velkých a čtyři sta menších lodí z flotily devíti set válečných plavidel. U korejských břehů je postavili Korejci a Číňané pro patnáct tisíc mongolských a čínských vojáků, osm tisíc korejských a pro více než sedm tisíc námořníků.

Invasoři se sice vylodili a japonští samurajové na ně nestačili, 20. listopadu však udeřil tajfun, „kamikadze“, božské větry, a do Koreje se nevrátilo dvě stě lodí třináct tisíc mužů.
Kublajchán dal stavět novou flotilu prý o tisíci lodích a až 140 tisících mužích, která ve dvojím směru udeřila 23. června 1281. Japonci se drželi do 15. srpna, kdy korejští kapitáni rozkázali vrátit se domů, protože se blížil tajfun (teď zž to rozpoznali), zatímco jižnější loďstvo, které vyrazilo na Japonsko z Číny bylo ve dvoudenním běsnění moře zničeno.

Starý věk sice využíval potápěčů ve válkách (srov. během Xerxova tažení do Evropy, viz pod potápěči), podmořská plavidla neznal. Nejstarší zachovaný podmořský člun je dílo Wilhelma Bauera: „Brandtaucher“ z roku 1850 je v drážďanském museu.

V New Orleansu vystavují bezejmennou konfederovanou ponorku z roku 1862, v New Jersey „Intelligent Whale“ z roku 1866 a u jižního pobřeží Panamy na San Telmu v Perlovém souostroví je „Sub Marine Explorer“ z roku 1865 Američana Julia H. Kroehla z Východních Prus.

17. února 1864 zavrtala pomocí dlouhého bodla v americké občanské válce ponorka H. L. Hunley s posádkou osmi mužů válec s výbušninou, „torpedo“, o 135 librách do seveřanské bojové lodi Housatonic a pod vodou trhnutím lana odpálila (zemřelo jen pět námořníků, ačkoli loď šla rychle pod vodu). Ponorka se vynořila, modrým světlem poslala na břeh signál, že byla úspěšná a pak zmizela pod hladinou před Charlestonem.

Byla to první bojová akce ponorky. Další bojové operace ponorek jsou až o padesát let později: 22. září 1914 potopily německé ponorky u holandských břehů tři válečné lodi Spojeného království.

Roku 2000 byla vyzdvižena a ostatky námořníků v Karolíně za jižanské demonstrace pohřbeny 17. dubna 2004 s třinácti dalšími, kteří při pokusných plavbách na Hunleyi zahynuli předtím.

V bitvě u Sybotských ostrovů porazili roku 433 Korinťané Korkýrské. Byla to největší námořní bitva klasických hellénských dějin - 150 proti 110 lodím (srov. výše obecně). Tradiční datum první námořní bitvy mezi Hellény roku 664 měla stejné bojovníky: bitva mezi Korinthskými a Kerkýrskými nepřinesla vítězství nikomu.

Nejstarší, pietně uchovávanou lodí, byla loď, která vezla Thésea z Athén na Krétu, aby zbavil město závislosti na Mínóovi. Athéňané ji po staletí ochraňovali na souši, vyměňovali postupně zetlelé části za nové. Théseus podle tradičních starověkých údajů kraloval v letech 1233 až 1204 (a není důvod těmto číslům rámcově nevěřit).

Loď zanikla v době, kdy nad městem držel moc Kassandros a jeho guvernér Démétrios Falérský (317 až 307). Lidé ji tedy mohli vidět více než devět staletí. • V novověku nejdéle plovoucí lodí je veslice s plachtou z roku 1740 jmenovaná jako St. Michaels Mount State Barge dlouhá 8,30 metrů z Walesu. 3. června 2012 plula s královnou Elizabethou II. po Temži při slavnostní regatě k jejímu diamantovému výročí na britském trůnu.

První námořní velmocí v Egeidě byla mínójská Kréta (thalassokracie). Piraterie bývala mezi Hellény a dalšími obyvateli Středomoří oblíbené a ceněné zaměstnání. Podle jedné theorie byla trojská válka, jíž se mělo účastnit na 1200 lodí, koaliční loupežná výprava.

Vládu nad mořem držely na krátko státy v 7. až 6. st. jako Aigína, Megary, Naxos, Samos, Mytiléné. Jejich moc mj. omezovala piráty a garantovala obchodní cesty. V 5. st. dominovala Kerkýra, Korinthos a především Athény.

Plavecké zkušenosti vedly k získávání dobrých znalostí středomořského světa a podporovaly od 8. st. kolonisaci. Právní vztahy mezi majitelem lodi a nákladu nebo pasažery uspořádávaly zákony. Nejvyšší autoritu měla legislativa Rhodských, lex Rhodia, kterou převzali Římané, byla součástí Iustiniánových Digest a platila ve Východořímské říši (Byzanci).

Námořní obchody dosahovaly velkých objemů. V Athénách se odhaduje objem např. obilí, které ročně prošlo jejími přístavy, na 150 tisíc tun, z nichž třetina byla reexportována.

Zboží byla v přístavech zatížena dvouprocentním clem z hodnoty, nebo pěti procenty, pokud šlo o reexport pro spojenecký stát.

Ostatní případy podléhaly šestiprocentním clům. Bankéři poskytovali úvěry na náklad a pojistky, které se pohybovaly mezi 22,5 až 30 procenty ceny nákladu. Stát přenechal loďařství a námořní obchod zcela soukromníkům.

Jejich největší lodě dosahovaly výtlaku 1300 tun. Největší dřevěné lodi byly však plaveny mnohem později a jinde. Loď převážející roku 357 n. l. z Alexandreie do Říma pro císaře Constantia egyptský obelisk, který pak stál na prostranství před circem, měla tři sta veslařů.

V císařské době byl zisk z lodní přepravy stále ještě značný. Menší flotila plavidel s vínem, špekem, fazolemi, ale také voňavkami a otroky, vynesla deset milionů séstertiů.

Stát u Hellénů i Římanů nikdy nevlastnil obchodní loďstvo. Vždy si lodi pro ekonomické účely pronajímal, např. dovoz potravin. Byly smlouvy s jedinci a spolky přepravců po moři i řekách, např. Rýnu, collégium návículáriórum.

Repliku rýnské galery z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci 14. září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osady a pevnosti Noviomagus Nemetum (Nemétum). Vzorem byly nálezy z roku 1882, je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Čínské loďstvo a jeho objevy

Roku 70 n. l. dosáhli čínští námořníci Rudého moře a za císaře Liou Š-mina/Li Shimin neboli Tchaj-cung/Taizong (626-649) z dynastie Tchang (618-907) dopluly džunky do východní Afriky; srov. pod Číňané a pod objevy. Během vlády původem proletářské dynastie Ming (1368 – 1644) došlo k explosi rozvoje v námořnictví a stavbě lodí, navazujícího na tradice z dynastie Sung (960 – 1279). Mingové, předposlední z čínských vladařských dynastií, od začátku žili v napětí s dvorní konfuciánskou byrokratickou elitou a těžko se prosazovali.

První císař dynastie Ming Chung-wu, tj. Nezměrná bojovnost, rodným jménem Ču Jüan-čang/Zhu Yuanzhang byl protijüanský revolucionář s nedůvěrou hledící na lidi ode dvora (mongolská dynastie v Číně vládla 1279 – 1368). Obklopil se proto tzv. brokátovými strážemi, v jejichž čele stáli eunúchové. Načas se vliv oposice podařilo utlumit, moc se koncentrovala po vzoru dynastie Tchang (618 – 907) do rukou císaře.

Sedm slavných námořních expedicí daleko od čínských vod do „západních oceánů“ podnikl v letech 1405 až 1433 admirál Čeng Che (pinyin Zheng He), jeden z eunúchů a mohamedán z jihozápadu země při barmských hranicích (provincie Jün-nan). Původním jménem byl Ma Che, prý byl šest stop vysoký, rodina pocházela z Turkestánu: mezi úředníky blízko císařů a jejich několikatisícových harémů nesměli pobývat nevykleštění muži.

Část objevů padá na konto podřízených velitelů flotil, admirálů Chung Pao, Čou Wen, Jang Čching a Čou Man, který zřejmě jako první člověk obeplul z Atlantiku Jižní Ameriku až po Kalifornii a přeplul Pacifik (1421-1423). Menzies soudí, že v Kalifornii se Číňané smísili s indiány a rýže se tu pěstovala před Španěly.

Za vlád Mingů Jung-le/Yongle, rodným jménem Ču Ti/Zhu Di (1403 – 1425) a Süan-te/Xuande (rodným jménem Ču Čan-ťi/Zhu Zhanji, 1425 – 1436) navštívily Čengovy flotily všechna souostroví mezi Jihočínským mořem a Austrálií (k jejímu severnímu pobřeží se však pravidelně plavili Číňané již za dynastie Sung 589-618 a klokany měl císař před návštěvou Marka Pola; „země s bumerangy“).

V Carpentarském zálivu se dokonce nalezly porcelánové střepy z dynastie Chan. Mapy se zakreslením Austrálie vznikly v Evropě o století dříve než sem Evropané dopluli (!).

Některé posudky pramenů dokonce hovoří o možné cestě Číňanů do Ameriky a přes Pacifik roku 1421, jak dovozuje pensionovaný britský ponorkový důstojník Gavin Menzies (2002).

Čeng Cheovy lodě přivezly zboží a poznatky z Indie, Perského zálivu, Rudého moře, ze somálského pobřeží, Madagaskaru, Číňané objevil mys Agulhas/Střelkový na nejjižnějším cípu Afriky. Domů výpravy přivážely pepř, kardamom, skořici, zázvor, drahokamy, koberce.

Podle Menziese objevili Číňané roku 1421-1423 oblast Patagonie (kde prý narazili na třímetrového vymřelého lenochoda mylodonta), Falkland a Antarktidy, roku 1422 propluli „Magalhãesovým“ průlivem, zcestovali celé západní pobřeží Ameriky od Kanady po Chile a místy se (po ztroskotání některé z obřích lodí) usadili, ústí Orinoka a Antily, usadili se na Portoriku a v Nové Anglii.

Byli u ústí Konga a na Kapverdách, u Grónska, na severu Norska a obepluli Severním ledovým oceánem Sibiř a byli na Aleutách, na Novém Zélandu. Kolonisovali, často nechtěně, nejen Číňané, ale také Tamilci (nápisy na N. Zélandu, u konžského Matadi, na Kapverdách), kteří je doprovázeli, nebo Malajci. Prvním nemaorskými obyvateli Nového Zélandu nebyli Evropané, ale Číňané.

Údajně obepluli Číňané i Sibiř Severním ledovým oceánem. Ale prokazatelně prvním, kdo se z Evropy dostal Beringovou úžinou do Asie (severní, n. Severovýchodní cesta) a odtud obeplul celý starý kontinent, byl švédský polárník Adolf Erik Nordenskiöld roku 1878-1879 s lodí Vega).

Čínské mapy ovlivnily evropské znalosti o celém světě a když vyráželi první Evropané do Nového světa, měli na mapách řadu nových zemí od Patagonie po Grónsko už zakreslených a v Americe několikrát narazili na Číňany a jejich osady (Menzies). Ameriku objevili Číňané sedmdesát let před Kolumbem a Portugalci se usadili na Portoriku/Antilii v letech 1431-1447 (Menzies).

Objevitelské cesty a čínskou (nebo malajskou, tamilskou, korejskou) stopu v krvi dnešního obyvatelstva dokládá ponorkový kapitán testy DNA od Zélandu po Norsko, popisy světlejší kůže obyvatelstva a zvyklostmi, rozšířením např. drůbeže (jihoamerická pochází z Číny a nikoli Evropy; nedávné zkoušky DNA u kostí ze 14. století (?) potvrdily, že slepice nepochází ze Španěl, ale z oblasti polynéské), kukuřice se dostala do Číny aniž by ji sem přivezli Evropané, v Mexiku se vyskytuje umění lakování (viz pod nábytek) a znalost výroby průsvitného porcelánu.

Dne 12. listopadu 2002 vystavila jihoafrická vláda čínskou mapu z hedvábí o ploše 17 m2 z roku 1389, Ta Ming chun ji tchu (v pinyin Da Ming Hun Yi Tu), Složenou mapu velké říše Mingů. Vznikla více než sto let před prvním novodobým evropským obeplutím černého kontinentu. Roku 1488 byl první na jihu Afriky Portugalec Bartolomeu Dias, v letech 1497 až 1499 v úkolu krále Manuela I. se čtyřmi loďmi Portugalec Vasco da Gama obeplul Afriku po Malindi a odtud napříč Indickým oceánem dorazil do Kalikutu (Calicut, dnešní Kozhikode; obeplul Cape of Good Hope/Mys dobré naděje 22. listopadu 1497).

V lednu 2006 byla v Pekingu a v Londýně vystavována mapa z roku 1763, doplněná kopie mapy z roku 1418. Ukazuje světové polokoule s celou Amerikou a Afrikou. Zjevně podle čínských zdrojů namaloval Portugalec Albertin di Virga před rokem 1420 mapu s Afrikou a Amerikami. Jiným pozdějším zdrojem evropských informací o druhé straně Atlantiku mohl být čínský vyslanec ve Florencii roku 1433.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů první a jedinou zachovanou mapu světa s Amerikami z roku 1507 německého kartografa Martina Waldseemüllera (zemřel 1522); zatím nejdražší mapové dílo s textovým doprovodem Cosmographiae introductio, které vydal společně s alsaským kolegou Matthiasem Ringmannem. Kněz vydal svou mapu daleko od moře v lotrinském Sankt Didelu (Saint-Dié-des-Vosges) a poprvé použil (a zřejmě vytvořil) jméno America podle florentského plavce Ameriga Vespucciho (špan: Américo Vespucio).

Od velké mapy byly asi roku 1518 odvozeny malé segmentové na globus o průměru jedenácti centimetrů (jeden její tisk objeven v Mnichově roku 2012). • Amerigo souvisí s germ. Haimirich či Haimerich, tedy s něm. Heinrich a odtud s českým Jindřichem (kontinent "Jindřichov"?).

Roku 1497 se poprvé od časů Normana Leifa Ericsona (asi 1003) vylodil na severu Ameriky Janovan Giovanni Caboto alias John Cabot ve službách anglického krále Henryho vii. Jeho objevením Newfoundlandu začala éra britské námořní expanse a říše, která sílila a upadala půl tisíciletí a za jejíž konec se pokládá navrácení Hongkongu pod čínskou správu roku 1997.

Roku 1516 vydal Waldseemüller dílo Carta marina, na níž Jižní Amerika už není ostrovem. Jak podobným údajům suchozemec z Lotrinska přišel, není známo; ale čínská stopa by byla vysvětlením.

Těžko soudit, kudy by se braly cesty civilisací, a hlavně evropské, kdyby nedošlo v Číně k zásadnímu obratu. Dvorní kliky konfuciánských byrokratů, vědátorů a také vojáků, kteří upozorňovaly, že nelze válčit se severními nájezdníky, japonskými piráty a ještě financovat zámořské expedice a stavbu lodí, nakonec dosáhly svého (jednou z příčin také mohla být velké ztráta obřích lodí v bouři při poslední výpravě roku 1433, popř. velká povodeň na Žluté řece roku 1448).

Jako barbarské bylo odsouzeno obchodování se vzdálenými partnery, zápisky z cest byly zlikvidovány, obří lodě zničeny, dokonce nakázáno, že napříště smějí Číňané stavět pouze dvoustěžníky. Takže Asii „objevili“ Evropané. Poslední velké lodi schopné plavby na oceánu, nařídila vláda zničit roku 1525. Roku 1513 vpluli do Perlové řeky na místě budoucího Macaa Portugalci a začala staletí nejprve misionářské, pak obchodní expanse.

Loďstvo Mingů bylo zřejmě největší dřevěnou flotilou v dějinách lidstva. Na každou z výprav vyplouvalo na tři sta lodí různého výtlaku. Na první bylo na šedesát lodí 400 stop, tj. 122 m, dlouhých, 48 m širokých, vážily 635 tun, měly několik palub s padesáti a šedesáti kabinami, v podstatě se dvojím trupem, kde jednotlivé kabiny byly vodotěsné a při proražení boku zabraňovaly přímému vniknutí vody do lodi (vodotěsné oddíly v podpalubí užívali stavitelé lodí v Číně od 2. st. n. l.).

Jeden historický údaj sděluje, že největší lodi byly dlouhé 44 čangů (zhang), tedy 137 metrů/450 stop. Rozměru se dnes nepřikládá velké důvěryhodnosti a věří se nižšímu údaji o 71 metru (Santa María měl 26 metrů). Roku 2012 se ve starém sídelním městě Mingů, v Nan-ťingu, začala stavět replika Čengových lodí o délce 71,1 metr.

Koráby byly vybaveny velkými cisternami vody, bazény s čerstvými rybami, měly devět stožárů, dvanáct plachet, čtyři paluby s možností naložit až 2500 tun nákladu a pojmout tucty malých děl. Podobné lodi nikdy svět neviděl, velelodi Ptolemaiovců sloužily na representaci a nikoli dlouhým plavbám. Sinologové tvrdí, že flotila Mingů čítala 3500 plavidel (což nemá žádná současná).

Na palubě lodí byli astronomové, diplomaté, lékaři, znalci islámu, pochopitelně stavitelé a opraváři. Flotilu vybavenou dary pro panovníky v dalekých zemích doprovázely oddíly vojáků o více než desetitisíci mužích (na třetí expedici bylo třicet tisíc vojáků), pro mužstvo, po tisíci na lodi a většinou kriminálníky, a vojáky rovněž také kurtisány.

Úderné síly dokázali Číňané v cizině „prodat“: Čeng Che potlačil pirátské povstání na Sumatře a přivlekl do sídelního Nan-ťingu (Nankin) jeho vůdce, diasporního Číňana. Na Cejlonu se Číňané zapojili do domácí války, stejně jako na Sumatře, v Adenu, Somálsku a Keni narazil na odpor, který zlomil. Čengovy výpravy trvaly obvykle dva roky.

Jeho poslední dorazila do arabské Džiddy a při návratu roku 1433 na moři zemřel. Byl pohřben podle námořního rituálu, ale jeho oficiální náhrobek stojí v Nan-ťingu. Řada diasporních komunit Čeng Chea považuje za héróa a rok 2005 se konala řada vzpomínkových akcí k 600. výročí Čengových narozenin, v Singapuru velká výstava.

Největší dřevěnou lodí se však zdá byl šestistěžňový škuner Wyoming s délkou 137,4 metrů (jinde údaje 140) a šířkou 15,2 metrů, která se potopila 24. března 1924, a čtyřstěžňový klipper Great Republic se 122 metry délky a 16,2 metry šířky, která se potopila roku 1872.

Největší jednostěžňovou loď všech dob spustil v anglickém Southamptonu na vodu v listopadu 2003 bývalý šéf Avis, světové autopůjčovny, Joe Vittoria. Mirabel V. za sto milionů USD má trup o délce 75,2 metru celý z umělé hmoty, stožár z křemičité oceli je vysoký 88,5 m a drží plachtoví o ploše 4358 metrů čtverečních.

Plachetnice vážící 740 tun s honosnými šesti apartementy a luxusním vybavením (charterová plavba na týden oceněna na 250 tisíc USD) se nevejde pod mosty v San Francisku ani New Yorku, ani do mělkých přístavů, protože má hydraulický výsuvný kýl o váze 150 tun s hloubkou od čtyř do šesti metrů.

Slavnější než Mirabel V. je v moderních časech bezpochyby jedenáct metrů dlouhá plachetnice Spray slavného mořeplavce Joshuy Slocuma. Od dubna 1895 do června 1898 s ní jako první člověk sám na palubě obeplul zeměkouli: vyplul z Bostonu do Gibraltaru, kolem Latinské Ameriky napříč Pacifikem a kolem Afriky se vrátil do Atlantiku a domů do Ameriky. Spray, na jejíž stavbě pracoval třináct měsíců, ho při dokončení roku 1893 stála na materiálu 553,62 dolarů, jak ve svém cestopisu uvedl, což převedeno do kupní síly amerického dolaru v roce 2012 znamenalo 13.941 dolar.

Největší lodní katastrofy:

Největší lodní katastrofou z dob války bylo potopení nevojenských plavidel s německými uprchlíky 30. ledna, resp. 9. února 1945 ruskými ponorkami před polským pobřežím: s lodí Wilhelm Gustloff zemřelo na devět tisíc lidí, při torpedování lodi General von Steuben 3400 lidí.

V baltských vodách došlo i k nejhorší evropské námořní katastrofě v dobách mírových: 28. září 1994 se s trajektovou lodí Estonia u finského ostrova Utoe na cestě z Tallinnu do Stockholmu utopilo 852 lidí.

Největší katastrofa neválečných dějin se udála 20. prosince 1987, když se v Sibujanském moři u Cebu na Filipínách srazil trajekt Doña Paz s tankerem Vectorem: po explosi zemřelo na trajektu 4375 lidí, na tankeru jedenáct z třináctičlenné posádky; zachráněni byli pouze 24 pasažéři trajektu a dva muži posádky tankeru.

Také druhé největší námořní neštěstí je spojeno s trajektem: 26. září 2002 se před Gambií potopil přetížený trajekt Le Joola: zahynulo 1863 lidí, jen 64 se zachránilo. Egyptský trajekt na Rudém moři Al-Salam Boccaccio 98 při svém zániku strhl do hlubin 1026 lidí, jen 388 bylo zachráněno.

Nejslavnější lodní katastrofa patří rovněž mezi rekordní neštěstí: 15. dubna 1912 se po srážce s ledovcem potopila na své první plavbě tehdy největší dopravní loď Titanic. Z 2224 cestujících, z toho 908 členů posádky, utonulo 1513 lidí, zachráněno bylo 7ll lidí, z toho 192 z posádky (podle zprávy britského parlamentu).

Německá ponorka poslala ke dnu 7. května 1915 parník Lusitanii, na níž zahynulo 1198 lidí a 761 přežilo. V historii ponorkového loďstva byla nejúspěšnějším plavidlem německá U-35 v první světové válce, která poslala ke dnu 226 britských a spojeneckých plavidel; je to tedy nejúspěšnější válečné plavidlo dějin (po válce na základě mírových podmínek byla vydána do Británie, kdy byla v letech 1919-1920 sešrotována). Měla čtyři kapitány a nejdéle na ní sloužil (1915-1918 březen) Lothar von Arnauld de la Perière (+ 1941 při letecké nehodě, to v hodnosti admirála). 

22. září 1912 se v tajfunu potopila japonská loď Kiche Maru s nejméně tisícem cestujících na palubě. 15. června 1904 vyhořel parník General Slocum a potopil se v newyorském přístavu: 1021 mrtvých, hlavně žen a dětí.

29. května 1914 zemřelo 1012 lidí po srážce dopravní lodí The Empress of Ireland s norskou nákladní lodí na Řece sv. Vavřince v Kanadě. 6. prosince 1917 explodovala v kanadském Halifaxu po srážce s jinou lodí francouzská loď Mont Blanc dopravující munici: v dosud největším výbuchu způsobeném člověkem zahynulo 1635 lidí a část města byla zničena.

22. dubna 1980 po srážce trajektu Don Juan s tankovou lodí Tacloban City před ostrovem Mindoro se utopilo tisíc až 1200 lidí.

Zkáza všech námořních zkáz je však zřejmě z úplně jiné doby: V červenci roku 255 př. n. l. před břehy Sicílie bouře rozmetala římské expediční loďstvo vracející se s armádou a trénem z bojů v kartháginské Africe. Ze 364 lodí se zachránilo osmdesát a počet utonulých lze odhadnout na sto tisíc námořníků a vojáků.

Seppius Loesius, poslední meddix tuticus v Kapuy§ 211

Logbasis ze Selgy, zrádce§ 218

logeutés, výběrčí daní, viz pod daně.
logistés, cúrátor, viz pod epistatés

Lochágos z Aitólie, protiřímský politik a strat.§ 180, 176, 170

Lochos z Alexandreie, strat.§ 127

lochos, četa, vlastně "záloha" ve vojenském smyslu, viz taxis a morá

Lokris, Lokroi, Lokry, Lokrové:§

Lokroi Opúntioi, Opúntští Lokrové, naproti Euboji (podle m. Opús)§ 700, 595, 481, 480, 457, 431, 395, 371, 270, 185, 167
Bájná prehistorie Lokridy Opúntské (podle Pausania): Opúntští Lokrové (Dórové) měli dlouhé spory s Priamem Trojským. Jeho sestra Hésioné byla matkou Aianta (Většího). V Lokridě vládlo sto rodin či rodů (a jejich sněm o tisíci mužích), které na uklidnění hněvu Athény uraženou Aiantem při dobývání Troie, musely po tisíc let posílat do Athéniny svatyně v Troji ročně dvě služky.

Pokud byly Trojany chyceny, přišly o život, a proto vstupovaly do chrámu podzemní cestou od pobřeží. Podle tradičního data pádu Troie by konec této vazby měl nastat po roce 184 (kdy však také skončila samostatnost Lokrů, resp. jejich státního útvaru). Zřejmě šlo o výsadu Lokrů a tomu se Trojané po celou dobu bránili třeba i zabíjením děvčat.

Lokroi Epiknémídioi, Epiknémídští Lokrové, u Málijského zálivu pod horou Knémis§ 683, 352, 270

Lokroi Zoloi nebo Hesperioi, Ozolští Lokrové nebo Západní, mezi Fókidou a Aitólií na Korinthském zálivu § 683, 426, 421, 405, 356, 370, 323, 321, 317, 309, 300, 278, 270, 233, 196, 191, 190, 167, 147, 146

Údajně „Smradlaví“, neboť jejich oděvem byly kozí kůže, které za vlhkého počasí páchly; podle jejich vlastního výkladu však od „ozoi“, révové výhonky - prý se tu poprvé pěstovala réva, tvrdí jedna hellénská tradice.

Lokroi Epizefýrioi, Lokry Epizefýrské („Západní“), m. v Bruttiu, dn. Gerace§ 708, 683, 663, 540, 466, 427 - 425, 414, 398, 393, 388, 356, 347, 282, 280, 278, 277, 275, 272, 247, 216-215, 208, 205

Tito Lokrové se drželi matrilineárních tradic a jejich aristokratky udržovaly se svými otroky promiskuitní vztahy (nebyly tedy původem „Hellénové“ - slavný byl jejich chrám bohyni Koré). Kolonisté s Lokridy Ozolské byli posilněni perioiky, kteří bojovali se Sparťany po boku v první messénské válce. S místními Oinótry (= Sikely?) měli zprvu dohody, později je „vymístili“.

Osadami Lokerských byly Hippónion (kolem roku 650), Medma n. Mesma (snad 625-600; dn. Rosarano), Metauros n. Matauros (srov. tam; pokud nejde o kolonisaci ze Zanklé), Taurianon (asi 600-550; dn. u Mte. Traviano).

Lollius, samnitský bandita (nebo protiřímský bojovník)§ 269

 

M. Lollius Paulínus§ 1. cos. 21, 25, 19, 16; 2. jeho s. a o. Lollie Paulíny, 16

Longanos, ř. v severní Sicílii u Mýl§ 270

Longaros z Dardanie§ = Langaros

Longos, viz Chalkidiké

losování, viz hostiny, volby, hlasování, Athény; dřevěné losy se vhazovaly do nádoby s úzkým hrdlem, jímž prošel jen jeden z nich, sitella. Nádoba byla naplněna vodou a po protřepání se losovalo. V Athénách nelze stanovit, zda losování úřadů bylo praktikováno už před Solónem, srov. pod Athény. Úředníci vybíráni boby, kyamos, od toho volit, „bobovat“, kyameuein. Do jedné nádoby vloženy cedulky se jménem, do druhé boby bílé (zvolen) a tmavé (nezvolen).
Od 4. století používány losovací přístroje, klérótérion, se skupinou tabulek, jimiž se pohabovala tak dlouho kulička či kostka, až se zvolil příslušný úřednický nebo soudní sbor od dému po jeho členy.

Zvláštním druhem losů, sortés, byly věštebné útržky s verši některého z epů (Íliady, Aeneidy), srov. sortés vergilianae, viz rok 70. 

loterie, losy, tesserae, viz pod kuchyně a strava/kulinářství, hasard, hry

loupežníci, loupežné přepadení; rekordní loupež viz pod piraterie§ 294

Lou-lan (čín.)§ viz Krorán

 

lov, hon, myslivost, zákaz zabíjení na lovu, lovci, viz jednotlivá zvířata a zvířata§ 303, 286, 260, 204
Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední neantické ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská. Na lovu nezemřel násilnou smrtí mimo mýthy ve starém věku nikdo (srov. Přemyslovce Břetislava ii., zavražděného na lovu vršovským oštěpem roku 1100). Lov byl kratochvílí makedonských králů, z nichž Alexandros iii. byl pravděpodobně posledním, který lovil v Evropě lvy.

Velkým milovníkem lovů byli první Ptolemaiovci, ještě Ptolemaios v. Epifanés. Naopak republikánský Řím nebyl onou scénou pro chlubivé lovectví, ani rané císařství. Velkolovcem byl však císař Gratiánus (zavražděn roku 383 n. l.), před ním honebnou vášní trpěl Hadriánus, který také velmi dobře střílel (z luku). Jednou ranou prý dokázal složit kance. Šéfem přes jeho lovce byl Mastór, iazyžský zajatec, jemuž velmi důvěřoval, že ho nakonec v těžké nemoci požádal, aby ho zabil (což Iazyg odmítl). 


lovec lidí na útěku, lovec hlav za odměnu, viz fygadothérás

loxé falanx či taxis, kosý šik, v hell. válečnictví seřazení k bitvě tak, aby důraz při útoku spočíval na levé straně, kde byli vojáci seřazeni do více řad a pravá strana měla na začátku bitvy jen obranný charakter (tradičně byl kladen důraz na střed a na stranu pravou)§ 424, 371

Lu, stát v Číně na území dn. provincie Šan-tung§ 771, 722, 720, 691, 594, 551, 372, 315, 255, 202

Lu-an-fu§ = Šang-tang

 

Lu-jüan/Luyuan, d. Lü Č's Kao-cuem, ses. Chueje§ 195

 

Lu Wan, vládce státu Jan§ 196

 

Lúca, m. v Etrúrii, později ligurské, řím. kolonie, dn. Lucca§ 180, 56

Lucumó, řec. Lúkúmón, vlastně vladařský etruský titul, popř. zde záměna se jménem Lucius§ = Tarquinius Priscus

L. Lucceius, historik§ 50

Lucentum, viz Leuké Akré

Lúceria, m. v severní Ápúlii, od 314 řím. kolonie, roku 663 n. l. zničena, dn. Lucera; r. 1223 zde Friedrich II. usídlil na dvacet tisíc Saracénů ze Sicílie§ 319, 315, 314, 217

Lúcerés, jedna z pův. řím. tribuí, původu albanského, snad kdysi etruský klan na území Říma§ 753, 578

C. Lúcílius ze Suessy Aurunky, satirik§ 170, 102

Lúcius, lat. praenómen (jméno), „narozený ve dne, za světla“, řec. Leukios

Lucrétia, d. Sp. Lucrétia Tricipitína, manž. C. Collatína Tarquinia§ 510, 508

C. Lucrétius§ praet. 171

P. Lucrétius§ cos. 506

T. Lucrétius Cárus, epikúrik§ 98, 97, 55, 43
Že by jeho smrt souvisela se španělskými muškami, vide s. v. sex.

C. Lucrétius Gallus, praet.§ 171

 

Q. Lucrétius Ofella, jezdec nejprve promariovský, pak sullovec§ 82, 81, 64

 

Hostus Lucrétius Tricipitínus§ cos. 429

L. Lucrétius Tricipitínus§ cos. 462

L. Lucrétius Tricipitínus Flávus§ cos. 393

Sp. Lucrétius Tricipitínus, o. Lucrétie§ interr. 510, cos. 509, cos. 508, cos. 504

T. Lucrétius Tricipitínus, s. Sp. Lucrétia a b. Lucrétie§ cos. 508, cos. 504

Q. Lucrétius (Cinna?) Vespilló§ cos. 19

Lucrínus lacus, Lucrínské jezero, v Kampánii§ 38

 

Lucterius, vůdce Kadurků§ 51

 

Lúcusta, viz Lócústa

lúdí actiací§ viz aktia (v Níkopoli a Římě)

lúdí apollinárés§ 212, 190

lúdí augústálés§ 19
lúdí flórálés§ 173
lúdí consuálés§ = Consuália
lúdí martiálés§ 20, 2

lúdí megalenses§ viz Megalésia
lúdí rómání, magní n. maximí§ 366, 284, 240, 237, 221, 194
lúdí plébeí§ 221
lúdí saeculárés, viz v příloze Svátky§ 249, 149, 17
lúdí Victóriae sullánae§ 81

hry v Římě, viz pod divadlo, dostihy, gladiátoři, volby, zvěř

Slovo souvisí s kultovními záležitostmi. Tanečník pantomímy, původně rituálního tance, se jmenoval lúdius či lúdió a nesměl tanec přerušit, ale nerušeně dotancovat.

Lidé přicházeli na hry za rozbřesku a vydrželi do soumraku. Celou dobu museli být baveni, nebo bylo zle. Římští proletáři patřili mezi nejdrzejší velkoměstskou populaci všech dob. Zalíbit se „lidu“ či moderně „národu“ stálo buď velmi hodně peněz, nebo to chtělo mít pověst opravdového krvavého tyrana, nebo naopak musel dotyčný být andělem…

Ve srovnání s volnomyšlénkářstvím proletariátu starého věku zřejmě nejnezkrotnější byly lidové masy v Alexandreji. Publikum na Nilu bylo vůči honoracím obzvláště zpupné, bylo si vědomo toho, že je puplem, centrem bohatství východního Středomoří, kromě moci politické vlastně centrum celého starého věku, New York starověku. Lidé v divadlech, na náměstích, na hippodromu byli prostořecí a k nesympatickým mocipánům až agresivní.

V Alexandreji nebylo nijak těžké mezi mnohoethnickou populací vyvolat pouliční válku: Egypťané, Helléni, Židé, Římané, Syřané, Arabové, Libyjci, Indové sice žili vedle sebe, ale stejně jako dneska v Americe a západní Evropě, víceméně podle jednotlivých čtvrtí v ghettech. Přitom státoprávně byla Alexandreia hellénským městským státem, čili velká část populace žila mimo ústavní systém – nebyla občany.

Svým králům dávali měšťané drzé přezdívky. Oficiální kultovní jména pro ulici neplatila, takže se ptolemaiovským monarchům říkalo Tlusťoch, Pištec, Kulihrach, Ženská, Sestra, nebo také dodnes nejpopulárnějším označením prvních dam ve státu a žen v politice Píča (Kleopatrá III., viz). Vespasián dostal jméno Kybisaktés, Sardelkář, slanečkář, protože alexandrijskému proletariátu zavedl daň ze slanečků. Sevérus Alexander pro svou shovívavost k jahwismu byl Hellény nazván Vrchním rabbim.

O multikulturním městu s nepřeberným počtem činností a kultů údajně císař Hadriánus v dopisu citovaném autorem císařských životopisů Flaviem Vopiskem ve 3. století n. l. poznamenal: jediným bohem jim jsou prachy, únus illís deus nummus est.

Tento opravdu upřímný monotheismus nebyl ovšem typický jen pro Alexandreji. Antiocheia na Orontu nezůstávala za Alexandrejí nikdy daleko a ani její publikum nebylo tolik vystrašené jako římské. Neměla dobrý přístav a její průmyslový potenciál byl slabší. Zato se prý Antiošští dokázali lépe bavit. Se silnou židovskou menšinou byla Antiocheia v podstatě kolébkou křesťanství a vedle Alexandreie také antisionismu. Egyptská pověrčivost a věčný pohled na poušť položila kolébku křesťanského mnišství do země na Nilu (poustevníci, anachóreti, erémité).

Náklady na zábavu se u Římanů nikdy nešetřilo. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, i když na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku. Rovněž moderní, dokonce ve vztahu k dnešní partajní politice: lidé se zkušenostmi z komunistického režimu budou mít přesnější představu, jak fungovalo římské „Pojď, uděláme to, ať všichni vidí!“

Kdo se za republiky ucházel o veřejný úřad, musel se hodně ukázat. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Lidé si prostě úřad museli koupit, „zasloužit si ho“. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry.

Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“. Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním). Kandidát dával na svůj náklad hry, obvykle gladiátorské.

Pořádný masakr v circu přišel za republiky na 750 tisíc sésterciů. To bylo hodně peněz. Ovšem dobře investovaných: vysoké úřady, konsulát, velitelství v čele legií, to vše přináší šanci ve válce a z ní obrovský majetek. Pokud válka žádná nehrozila, tak se vyprovokovala, nebo vymyslela. Hry bývaly během válek také zaslibovány. V létě roku 186, po posledních býčích hrách, viz v příloze o svátcích, pořádal M. Fulvius Nobilior z vděku za vítězství nad Aitóly, nad nimiž několik měsíců předtím triumfoval, hry, k nimž přizval hellénské umělce a poprvé předvedl Římanům athléty, profesionální sportovce. Doplněno ovšem, pro zahnání nudy zřejmě, ukázkami z lovu lvů a levhartů.

Římská megakorupce zůstala pravzorem všech pozdějších románských korupcí veřejně volených funkcí. Helléni až tak daleko nedospěli: úřady částečně dokonce losovali, nebo bohatší občané nesli náklady úřadů na svých bedrech. Tak kam se cpát. Když se to někomu hodí na krk? Novověcí Helléni, Řekové, se ovšem považují za Římany, Rómáje…

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. Gordiánus Starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii.

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Za principátu dával hry v Římě jeden z praetorů: na kterého ukázal los.

Na hrách si málokterý z Římanů troufal šetřit. Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit… V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Plebejové měli své hry, aristokraté rovněž. Šlechtická mládež provozovala lúdus Troiae (lúsus n. lúdicrum T.), trojskou hru, která je poprvé zmiňována za diktátora Sully. Jízdní bojovou hru pro tři švadrony, pravil ve verších Vergilius, poprvé "hráli" mládežníci o pohřbu Aineiova otce Anchísa. Caesar snad chtěl jejím uspořádáním roku 46 n. 45 připomenout svůj vznešený původ a její obliba vydržela po celou iulsko-claudijskou dynastii. Zábava ti byla zjevně riskantní. Když si L. Nónius Asprenás, Augustův přítel, pádem s koně zle netloukl, daroval mu princeps zlatý řetěz, troques, a dovolil mu a jeho potomkům užívat jména Asprenás Torquátus.

Augustus po nepřístojnostech při hrách udělal pořádek v hledišti. Senátoři zasedali v první řadě, odděleně od lidu byli vojáci a ženy, dříve volně mezi diváky, od nyní seděly odděleně od mužů na vyšších místech hlediště. Od pěstních zápasů ženy vykazoval.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat i sebe pekařské výrobky. Rozčílilo ho, když se dozvěděl, že na trhu se prodávaly ryby parmice po 30 tisících sesterciích.

Při otevření Fláviova divadla známého jako Colosseum roku 80 bylo v aréně zabito na pět tisíc zvířat (za den?). Hadriánus o svých narozeninách 24. ledna dával v circu štvanice, při nichž bylo zabito na tisíc šelem. Miloval koně a psy do té míry, že jim stavěl náhrobky. Na rozdíl od dnešních pejskařů a ekologistů ovšem také miloval lov.

Humanista Claudius na lidových zábavách nešetřil, ač jinak byl šetřílek. Dával gladiátorské hry a dostihy ostošest. Než dal na vlastní náklad vykopat tunel a jím vypustit Fúcinské jezero, uspořádal na něm repliku námořní bitvy o dvanácti trojřadkách na každé straně, dohromady padesát lodí a na každé straně devatenáct tisíc bojovníků - byla to největší maumachie věků! Uprostřed jezera dal signál k zahájení klání stříbrný Tritón, který se vynořil z vody pomocí důmyslného mechanismu a zatroubil na roh.

Ostatně pozdější práce na odvodnění jezera trvaly jedenáct let a denně na třicet tisíc lidí prokopávalo skrz horu kanál dlouhý 4,5 km! Lacus Fúcinus leželo na hornatém území Marsů a bylo největším jezerem jižní části Itálie, dn. Lago di Celano či Conca del Fucino. Tunel se brzy ucpal a jezero bylo několikrát znovu odvodňováno, definitovně však až roku 1875.

Gáius pořádal celodenní hry v circu a když měl zkraje vlády ještě „dobrou náladu“, rozdával mezi diváky po koši s jídlem na muže. Pořádal noční divadelní představení na několika místech Říma současně a celé Město dal uměle osvětlit. V tom byl nepochybně v Evropě průkopníkem. Ovšem o syrské Antiocheji se ještě v polovině čtvrtého století n. l. praví, že záře jejího nočního osvětlení nahrazuje světlo denní.

Neró dával v circu o hrách roku 59 n. l. na počest svého prvního oholení (iuvenália) rozhazovat jako dárky potraviny, poukazy/tesserae na obilí, šaty, zlato, stříbro, drahé kamení, tisíce ptáků, perly, otroky, obrazy, dobytek, koně, šelmy, lodi, domovní bloky a pozemky. Takovou měl radost z dávání krátce po vraždě své matky Agrippíny, až zcela vyčerpal zděděný majetek a příjmy. Při otevření Colossea dárky v cirku rozdával Titus rozhazováním dřevěných kuliček s nápsaným darem, pokračoval v tradici jeho bratr Domitiánus, který bavil Římany i přes noc do rána, uspořádal jim v noci hostinu a mezi sedadly teklo pro diváky víno (technické detaily známy nejsou). 

U Tiberu dal Domitiánus vykopat nádrž, obestavět ji sedadly a pořádal tam naumachie, námořní bitvy (jeho bratr Titus ji uspořádal v Colosseu; ostatně to byla jediná činnost římského námořnictva po většinu času do konce starověku). Později bylo jejího kamene použito k dobudování circu maximu, když po obou stranách vyhořel. První naumachii v nádrži vykopané jenom pro tento účel na Martově poli pořádal Božský Iúlius čtvrtého dne svých triumfů roku 46.

Jako všichni Římané byl také nejsympatičtější z jejich vládců Antónínus Pius hravý. V circu předváděl slony, hyeny, tygry, nosorožce, krokodýly a prý i hrochy. Do arény dal najednou vpustit sto lvů. M. Aurélius dal v circu postřílet v jediném vystoupení sto lvů šípy. Pod provazolezce dal v aréně polštáře, později síť. Nebavily ho štvanice a do divadla ho museli celý život nutit; proto byl také na herce vysazen, že jim omezoval výhody. Zato ho bavil lov a chytání ptáků.

Grátiánus miloval (luko)střelbu na šelmy v oborách jako před ním Commodus v Circu. Valens (364 – 378 císař Východu) si držel v konstantinopolském paláci dvě medvědice-lidožroutky. Po čase nechal jednu vypustit do lesů, aby měla potomky se stejnou chutí jako ona sama (výstupy s medvědy byly populární hlavně v balkánských oblastech říše).

Ještě východořímský císař, chcete-li byzantský, Konstantínos VIII. (ke stáru vládl v letech 1025 až 1028) byl velkým hráčem kostek, miloval hostiny a dostihy. Mimo upnutý svět orthodoxie a zcela ve starém dobrém duchu polytheistického Říma lezl do arény, aby zápasil a propíjel se nocemi do rána.

Je pozoruhodné, že Římané dlouho neměli divadlo jako stálou scénu v době, kdy ho měla každá porobená obec v jižní Itálii a v Helladě. V tom byli konservativci důslední a divadelní zvyky blízkých Osků a Kampanů je pro „nemravnost“ odpuzovaly. Ale Římany v circu asi už moc nebavilo koukat na štvanice lišek a zajíců, jak vyplývá z římského kalendáře. Roku 186 se v aréně poprvé zabíjeli či lovili afričtí lvi a pantheři. V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden.

První „divadelní představení“ se prý v Římě konalo roku 364, když byly konány lectisternia, smírné hostiny pro bohy, za odvrácení moru ve městě. Poprvé byly náboženské slavnosti protaženy z jednoho dne na čtyři. Pro diváky her a dostihů bylo postaveno dřevěné hlediště a náklady na státní hry činily dvě stě tisíc assů (a do púnských válek nerostly; o cenách a nákladech viz ceny).

Tehdy na nich za zvuků píšťal tančili pozvaní etruští „herci“, lat. histriones (slovo etruského původu). Stejně jako v latinské tragedii i komedie se dělila podle toho, do jakého prostředí byla zasazena.

Obdobnými skladatelskými „technikami“ jako u tragedie se postupovalo i zde: řecký originál byl upravován či doplňován celými partiemi z děl jiných, a tak vznikla fabula palliata, protože v nich herci chodili oblečeni do řeckých plášťů (hímation, lat. pallium). Latinská „národní“ veselohra se pak logicky jmenovala fabula togata.

První hellénští „umělci“ - technítai v Římě vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo).
Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145.

Aedil C. Claudius Pulcher roku 99 jako první pořídil u jednorázově postaveného dřevěného divadla malované kulisy a prý se tehdy poprvé v Římu vyráběl umělý hrom. O dvacet let později za aedility bratrů L. a M. Licinia Lúculla se poprvé v Římu změnila dekorace otočením kulis. Roku 74 převzal stát náklady na stavbu a údržbu dřevěného jeviště a scénického vybavení.

L. Caecilius Metellus porazil 251 před Panormem Karthágince, jejichž vojsko bylo posíleno slony. Ukořistěná zvířata převezl L. Caecilius do Itálie přes Messánu pomocí pontonových prámů, které byly sestaveny ze sudů. Tak se Římané dostali ke svým prvním slonům v dějinách. Ve vojsku však nenalezli uplatnění ti ani žádní jiní: všichni pomřeli jako atrakce v circu. Kartháginci měli mít v této době na Sicílii na 140 slonů.

Kurulští aedilové P. Cornélius Scípió Násica a P. Lentulus uspořádali roku 169 hry, na nichž Římany pobavili pozabíjením 63 "afrických šelem" (nevíme, zda mezi nimi také lvů) a čtyřiceti medvědů (byla to premiéra) a slonů, praví liviovský pramen: to by bylo poprvé v římě.

Zřejmě roku 103 opět v římské aréně několik lvů, roku 99 znovu sloni. Roku 93 Sulla jako praetor pustil na písek sto lvů a předvedl sto zápasníků s mečem/gladiátorů. Jinak použití zápasníků na pohřebních oslavách bylo asi velmi nákladné. M. Aemilius Lepidus, cos. 187 a 175 (zemřel 152) nařídil v závěti synům, aby za hry po jeho pohřbu neutratili více než milion assů.

Dropión, vládce Paionů, někdy po roce 281 věnoval jako votivní dar do Delf kovovou hlavu zubra, dokazující, že ještě začátkem hellénismu toto zvíře na Balkánu žilo. Z téže doby, spíše ale starší, pochází zmínka o lovu lvů - posledních v Evropě (rovněž v Makedonii). V hellénismu zmizeli lvi i ze Syrie. Římané ke svým zábavám používaly lvy severoafrické (masově poprvé v cirku Sulla a Pompeius, první lví spřežení použil M. Antonius roku 48).

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které dal vybudovat Cn. Pompeius Magnus, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52. Hry na současníky udělali dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala).

V Acciově tragéii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů. Ovšem v jiném oddílu slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, zabilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni. Prý sám Pompéius uznal, že to byli vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró.

Caesar, Božský Iúlius, dal circus maximus prodloužit po obou stranách a kol dokola dal vyhloubit vodní příkop. Tehdy poprvé při hrách praskalo Město ve švech. O hry byl takový zájem, že lidé nocovali ve stanech po ulicích Říma a při silnicích.

Augústus prý poprvé v Římě vystavoval nosorožce a ukázal Římanům hada o délce padesáti loktů, tj. 22 metrů. Zvířata nebyla zabita v circu v zápasu, ale posloužila podívané. Řekli bychom, že Augústus provozoval první evropské zoo v dějinách (srov. o zoo pod zvířata). Nicméně během her, které vypravil roku 2, bylo zabito 260 lvů.

Předvedl též Římanům jistého L. Icia z jezdecké rodiny, měřícího méně než dvě stopy, tedy pod 60 cm, vážícího jen 17 liber, tedy 5,5 kg, ale se zvučným silným hlasem. Naopak na 93. olympijských hrách roku 408 v pankratiu zvítězil jistý Polydamás ze Skotússy, proslulý obr z 5. století, který později u Krále zabíjel holýma rukama lvy a bojoval nahý proti ozbrojencům! Zemřel doma v Thessalii, když držel hroutící se strop jeskyně, aby jeho přátelé mohli uniknout ven. Římané ho proto nikdy nespatřili...

Jiné divadlo poskytl Římanům princeps Claudius. Když za něho vplula do ostijského přístavu velryba a nemohla ven na volné moře, dal ji praetoriánskou gardou usmrtit střelbou z lodních katapult.

Commodus byl vynikající lukostřelec, vycvičen Parthy, a oštěpař, cvičen Maury. Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt, a pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Před ním Domitiánus, jinak vojenské discipliny nesnášející, proslul lukostřelbou na dálku i na přesnost.

Novoperský Artaxerxés měl prý ve svém vojsku na sedm set indických slonů a za Sevéra Alexandra jich bylo 18 dovozeno do Říma. Za Gordiána III. bylo v Římě chováno 32 slonů (z toho deset od Sevéra Alexandra, Gordián přispěl dvanácti), deset losů, deset tygrů, šedesát ochočených lvů, třicet ochočených levhartů, deset hyen, tisíc párů gladiátorských na císařské útraty, šest hrochů, jeden nosorožec, šest hrochů, deset divokých lvů, deset žiraf/camélopardalés n. -pardalí (první byla v circu buď roku 58 n. až roku 46 předvedená za jeho čtyřnásobného triumfu Caesarem?), čtyřicet divokých koní a bezpočet dalších. Většinu z nich spotřebovaly tisícileté hry 21. dubna 248 Philippa Araba (oslavy začaly rok předtím).
Galliénus na své desetiletí dával hry, při nichž vystoupilo v zápasech deset slonů, 1200 gladiátorů a dvě stě ochočených šelem.

Auréliánus s sebou do Říma přivedl dvacet slonů, čtyři tygry, lvy, žirafy, ukazoval losy. Po triumfu roku 274 dával boje 800 párů gladiátorů. Srov. s rozměry před 30 roky za oslav tisíciletí Města. Už žádní slonové. Ve střední Evropě se velbloud, slon a žirafa objevili poprvé zřejmě za vlády Friedricha II. (1194-1250), který je s sebou přivedl z Itálie do Německa (za své vlády to bylo jen dvakrát, kdy se vydal za Alpy).

Za Proba bylo v Římě tisíc pštrosů, tisíc jelenů a tisíc divokých prasat. Pobíhali po umělém lesu v circu, kam vojáci a tesaři zasadili stromy a na lešení navrstvili hlínu, takže výsledným efektem byl zelený les. Římané si mohli ulovit, co zvládli. Druhého dne dal Probus podívanou se sto lvy a stejným množství levhartů. – Počty upadají!

Jeleny při svém triumfu nad Zénóbií roku 274 n. l. použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému. Dal si neskromný titul restitútor orbis, obnovitel světa. Královna měla zvláštní hobby. Lov byla všeobecně náruživá zábava, ostatně v podstatě dodnes. Propadaly mu i výstřední ženy: lov prý milovala Arabka Zénobiá Palmýrská.

Lúdu§ = Lýdie

lúdus Troiae, viz pod lúdí

 

Lü Č'/Lü Zhi, čín. císařovna chanské dynastie, jedna z proslulých lidských bestií dějin, m. dcery Lu-jüan/Luyuan a korunního prince Liou Jinga/Liu Ying§ 202, 196, 195, 191, 188, 184, 180, 87

Lü Pu-wej z Čchin, ministr krále Čuang-siang-wanga a jeho syna Čenga§ 250, 247, 238, 202, 201, 196

Lúerios, kníže Arvernů, o. Bituitův§ 121

 

Lugdúnum, m. v Gallii Lugdúnské na území Segúsiávů, viz pod Gallia§ 15, 10
Roku 43 zavedl řím. kolonii L. Múnátius Plancus pod jménem Colónia Cópia Félix Múnátia Lugdúnum. Za císaře Claudia, který se tu roku 10 narodil, se jmenovala Colónia Cópia Claudia Augusta Lugdúnensium, dn. Lyon (od kelt. lug, lat. lux; odlišovat od tehdy méně významného Lugdúnum Batavórum, dn. Leyden v Holandsku). O zlomu v historii města viz pod bitva, největší v občanských válkách.

Lugdúnum Convenárum, m. v Aquitánii, sídel. m. Konvenů/Convenae a latinská kolonie, dn. Saint-Bertrande-de-Comminges§ 72 

Lugiové, též Lygiové, řec. Lúioi, buď germanisovaní Keltové, nebo germánský kmenový svaz na území dn. Lužice a Slezska, § 150, 50, 6

Jaký je vztah mezi jmény Lugiové a Vandalové, známo není. Lze se domnívat, že je to buď jedno a totéž, anebo jsou Lugiové částí kmenového svazu Vandalů či naopak.

Lúkánie, Lúkánové, Lúcání, řec. Leukánoi, Leukaniá, italický národ a země v dolní Itálii, dn. region Basilicata§ 545, 510, 444, 393, 390, 343, 338, 334 - 332, 325, 303, 300, 298, 285, 282 - 280, 276, 273, 214, 206, 132, 91, 43, 73, 7

Lúkários ze Sparty§ efor epón. 415

Luli ze Sídónu, k., řec. Elúlaios§ 729, 701

Lumbiní, les u Kapilavatthu/Kapilavastu v dn. Nepálu, místo narození Buddhy; viz o sporech s. v. Gautama§ 483

Lúna, m. na severu Etrúrie, etr. Losna, dn. Luni v kraji Lunigiana§ 185, 177-176, 109

Z jejího přístavu se od raného císařství vyvážel marmor Lúnensis, dnes nazývaný podle těžební lokality poblíž L. carrarský, Carrara v Apuánských Alpách. Původní L. v 5. století n. l. vylidnila malárie šířící se z tehdejších okolních mokřin řeky Macra/Magra. Jiná Lúna, řec. Lúna hylé, "Lúnský les" (nesouvisí s lat. lúna/měsíc) jsou v pojetí geógrafa Ptolemaia snad Malé Karpaty (?). Teprve masovou těžbou lúnského mramoru za Augusta se Řím proměnil ve výstavní město hellénistického vzoru. 

Lung Kung-sun, čín. filosof-sofista školy ming-ťia§ 520

Luo-jang, m. v Číně, dříve Luo nebo Che-nan-fu, viz také tam§ 771, 454, 202, 196

Lupia, řec. Lúpiás, ř., dn. Lippe v Německu, přítok Rýna v NRW§ 11

Lupiae, dn. Lecce, viz pod Alísion

lupiči, viz piraterie

Významnější lupičství než piráti a bandité bylo státní, armádní kryté právem válečným. Zajímavé je vojenské lupičství z hlediska "národních" zvyklostí. Vojákům a vojevůdcům všeobecně v kořist připadlo obvykle vše, co bylo dobyto, včetně lidí. Drahé kovy střídaly tímto způsobem vlastníky relativně hodně často. Vztah vítězů k umění poražených a k jejich kultům byl však odlišný. Zatímco v mesopotamských státech nebylo cizí odvážet hlavní chrámové sochy bohů, Helléni nechávali bohům, co je božské.

Dokonce mezinárodně uznávali chrámovou nedotknutelnost (výjimky jsou také známy, ale to především u kmenů na okraji hellénismu). Hellénské armády loupily, plenily, ale na umělecké předměty sahaly zřídka kdy. Římané naopak vyplenili Helladu, připravili ji o umělecké předměty téměř systematicky, taktéž chrámové poklady.


lupercália, řím. svátek v únoru, viz Bohové a jejich svátky, kde též Lupercal§ 754, 44

M. Lurius, správce Sardinie§ 42

Luscius Lánuvius, autor palliát§ 210

Lúsítánia, Lúsítánové, řec. Lýsítániá, Lýsítánoi§ 217, 194-193, 190-189, 184, 181, 164, 154, 153,. 151, 147 - 145, 141, 138 (připojeno k provincii Hisp. ulterior), 137, 105, 98, 97, 93, 80, 75, 72, 61, 47, 25 a 16 (samostatná provincie)

Ibérský kmenový svaz na jihozápadu a západu Pyrenejského poloostrova, přibližně dn. Portugalsko, srov. pod Olysipó [nejjihozápadnějším mysem Evropy bylo Prómunturium Sacrum/Svatý mys, dn. Cabo se Saõ Vicente]. 

Lúsoi, m. mezi arkadským Kleitorem a Kynaithou§ 220

Lúsonové, keltibérský kmen§ 195

lústrum, označení pro pětileté období mezi jednotlivými censy - majetkovými odhady („daňové přiznání“) a zároveň očistná oběť římských občanů nastoupených ve vojenském šiku na Martově poli po skončení censu, srov. tam. Vyvrcholením lústrace bylo obětování vepře, ovce a býka, tzv. súovetaurília, jako vděčnost Martovi za náklonnost v minulém období§ 578, 69, 65

Luštammar-Adad, viz pod Achu´útu

Lútarios z Dardanie, vůdce Keltů§ 279, 277

C. Lutátius, dlouholetý zajatec Bojů§ 203

C. Lutátius Catulus§ cos. 242, 241, b. Q. Lútatia Cercóna

Q. Lutátius Catulus (řec. Lútátios Katlos)§ 1. rodným jménem Sex. Iúlius Caesar, s. Sex. Iúlia Caesara, prastrýc diktátora a Božského Iúlia, 150, cos. 102, 100, 87, o. no. 2; 2. s. Popilie s no. 1 (z předešlého manželství s L. Iúliem Caesarem měla syny L. Iúlia Caesara, cos. 90, a C. Iúlia Caeara Strabóna), 507, 87, 83, 82, cos. 78, 77, syn no. 1, censor roku 65; 3. cos. 220

Q. Lutátius Cercó§ cos. 241, cens. 236, b. C. Lutátia Catula

Lútétia Parísiórum, m. Parisiů§ 52 a viz Gallia Comáta

Luvijci, Luwijci, luvijština, viz Lykové

Luxor, viz Théby

Luxorius, Luxurius, grammatik a epigrammatik, snad z Karthága§ viz pod Vandalové

luxus, zákon proti němu v Římě; luxusní zboží, styl apod. viz pod ceny, kulinářství, móda, hostiny etc.§ 161

lužická kultura, ethnicky bývá ztotožňována s Illyry, nebo s lidemze slovanské jazykové skupiny§ 150

lvi, viz lev


Lydda, hebr. Lód, m. původně klanu Efraim východně od Joppy, vypáleno Římany a obnoveno jako Diospolis, m. v Iúdaji, arab. Ludd§ 166, 84

Lýdiadés z Megalopole, tyrannos§ 245, 235 - 232, 230, 227

Lýdie, Lýdové, řec. Lýdiá, Lýdoi, bab. Lúdu, bibl. Lud, země a národ v západní Anatolii, mezi Mýsy a Káry, st. název Maša, řec. Máiové či Méiové (Hérákleovým synem s Omfalé, vládkyní v Sardech, byl Atys a jeho synem byl Lýdos) § 775, 765, 757, 753, 742, 720, 721, 716, 707, 678, 675, 664, 658, 655, 652, 644, 640, 629, 624, 623, 611, 590, 585, 560, 557, 546, 547, 545, 409, 391, 362, 334, 331, 323, 321, 319, 315, 301, 242, 229, 212, 188, 130, 414, 27

Prosluli kulinářským požitkářstvím a láskou k chlapcům, Lýdky se nezřídka živily prostitucí. Známé byly lýdské klobouky, purpurové koberce a šperky. Byli zřejmě na západě prvními „podobními“ obchodníky, kramáři, hospodskými a pasáky, kapéloi. Kapéleion byl první koloniál a hospoda s děvčaty v jednom a zařízení okopírovali iónští Hellénové v Sardech. Za krále Sadyatta (nebo až jeho syna Alyatta II.) byli prvními v dějinách, kteří razili mince.. Kovem byl élektron, slitina 4/5 zlata a 1/5 stříbra, mincovním obrazem řvoucí lev.
Helléni převzali od Lýdů sedmistrunnou lyru a fryžsko-lýdskou elegii.

Lygdamis z Halikarnássu (gen.: -damida nebo -damia)§ 1. tyrannos/král,  o. Artemísie, děd Pisindéliův, 480; 2. s. Pisindéliův, vnuk Artemísie, 460, 455

Lygdamis z Kimmerie, ass. Dugdammé§ 675, 663, 652, 644
Lygdamis z Naxu, tyrannos§ 556, 551, 546, 541, 532, 517
Lygdamis ze Syrákús, olympioníkos§ 648

Lygdamus, pseudonym neznámého elegika§ 64, 1 n. l.

Lygiové, viz Lugiové

Lychnis, Lychnítis, Lychnidos, m. a jezero v Illyrii, dn. Ochridské jezero§ 358, 217, 196, 181, 170

Lykaia, hry v Arkadii§ 776

Lykaion, sc. oros, h. v Arkadii§ 427, 227

Lykambés z Paru, aristokrat, o. Neobúlin§ 648

Lykáoniá, Lykáonové, země a národ anatolský mezi Kappadokií, Kilikií a Pisidií§ 320, 302, 130, 121, 188, 78, 36, 25

Země kromě latentního banditismu známa jinak pouze dobrou ovčí vlnou.


Lykarétos ze Samu, místodrž. na Lémnu, syn Maiandria ze Samu§ 511

Lykeás z Athén§ arch. 257

Lykeion, gymnasion za východními hradbami Athén, sídlo peripatické školy§ 335, 330, 323, 287, 269, 225, 200, 88, 40

Lykiá, Lykeia, Lykioi, Lykie, Lykiové/Lykové, chet. Lukka, země a národ v jihozápadní Anatolii, mezi Kárií a Pisidií§ 691, 480, 470, 430, 429, 360, 334, 333, 331, 330, 323, 321, 309, 301, 270, 253, 240, 231, 197, 196, 190, 189-187, 180, 178, 177, 174, 172, 169, 167, 165, 162, 102, 88, 83, 78, 42, 2

V hellénismu se 23 lyckých státečků sdružilo v koinon. Šest největších mělo na federálním sněmu/synedriu po třech hlasech, menší obce po dvou a nejmenší po hlasu. Ve stejné poměru platily spolkové daně. Na výročních sněmech volili lykiarcha a další úředníky.

Lykiové byli příbuzní se starými Luvijci. Podle starých údajů přišli předkové L. (nebo jejich část) z Kréty a původně se prý jmenovali Termilai, Termilové (jméno bývá v novověku srovnáváno s jihoindickými Drávidy, Melanoidy - bílou rasou s černou pigmentací). Lykiové psali vlastní alfabétou odvozenou od hellénské (západní; naopak lýdština od východní), známé nápisy jsou z let 500-200, ze 150 textů jsou to většinou nápisy funerální: má 29 znaků, z toho šest samohlásek.

Jejich jazyk patří do skupiny anatolských jazyků inoevropských a navazuje na západoluvijský dialekt (jazykově příbuzné byly luvijština, jazyk palá, chetitština a lykijština; srov. dohad pod kárštinou a sidétštinou). Hieroglyfická luvijština existuje nápisně na pečetích od 18. století do osmého. Hieroglyfická luvijština je východním dialektem, západním klínopisná. Srov. pod Kilikie.

lykiarchés§ 167

Lykínos z Boiótie§ 210 až 204 boiótarchos
Lykínos z Krotónu§ 584 (Ol.)

Lykiskos z Akarnánie, protiřímský politik§ 211, 207
Lykiskos z Aitólie (ze Strátu), prořímský politik, strat.§ 178, 176, 172, 170, 159
Lykiskos z Athén§ 1. arch. 344; 2. arch. 129
Lykiskos z Makedonie (?), Kassandrův vojevůdce, stratégos Épeiru§ 317, 314, 312
Lykiskos ze Sicílie (?), Agathokleův stratégos§ 309

Lykofrón z Fer (gen. -frona)§ 1. tetrarcha, 404; 2. tyrannos, 358, 353, 352
Lykofrón z Chalkidy, autor tragédií§ 310
Lykofrón z Korinthu, tyrannos§ 628, 620

Lykofrón ze Syrákús (?), sofista§ viz s. v. sofisté

Lykomédés z Bíthýnie, velekněz v Kománách, vnuk Archeláův, manž. Orsobary, o. Órodaltidy; srov. Níkomédés V.§ 47, 46, 29
Lykomédés z Mantineie, hégemón Arkaďanů§ 369, 366
Lykomédés z Rhodu, žoldnéř v perských službách§ 333

Lykón z Athén, řečník, spolu s politikem Anytem a básníkem Melétem jeden z žalobců Sókratových (gen. -óna)§ 399
Lykón z Rhodu, strat.§ 167
Lykón z Tróady, scholarchos Lykeia§ 269, 225
Lykón, nauarchos Antigona Monofthalma§ 313

Lykopás z Aitólie, velitel žoldnéřů v Kýréně§ 250

Lykopolis/Lykónpolis, m. v Thébaidě v Horním Egyptu (srov. Lykúpolis)§ 197

Lykortás z Megalopole, politik a o. Polybiův§ 200, 188 - 181, 179, 171-169, 149

Lykoris, milenka Cornélia Galla§ 26

Lykos z Athén, o. Thrasybúlův§ 403, 389
Lykos z Fár, achájský strat. § 217
Lykos z Rhégia, historik§ 250
Lykos z Lárissy§ 452 (Ol.)
Lykos, Lýsimachův stratégos§ 295

Lykos, ř. ve Frygii, d. Çürüksu v TR§ 220, 88
Lykos, ř. v Mesopotamii, řec. jméno pro Velký Záb v Assyrii Zábu elú, tj. Horní, a Zábu šupalú, tj. Dolní), řec. Zábas megas, tur. Büyük Zap§ 130
Lykos, "Vlčí řeka", dn. Nahr al-kalb, Psí řeka, v RL§ není v CSD

Je slavná nápisy na svém břehu od Egypťanů (Ramesse ii.), Assyřanů (Aššur-acha-iddin), Chaldejů (Nabû-kudurrí-usur ii.), hellénské, latinské (M. Aurelius), arabské (Selím i.), anglické na oslavu dobytí Syrie a francouzské na dobytí Damašku.

Lykotás z Lakóniky§ 612 (ol.)

Lykpeios z Paionie, též Lyppeios, dyn.§ 356

Lyktos, m. na Krétě, též Lyttos§ = Lyttos

Lykúpolis, m. v Deltě v Dolním Egyptu v Búsíridě (srov. Lykopolis)§ 197

Lykúrgos z Athén, vůdce obyvatel att. roviny, spojenec Megakleův proti Peisistratovi§ 585, 561, 556
Lykúrgos z Órópu, politik, řečník a finanční úředník, o. Habrónův, § 390, 353, 344, 343, 338, 324, 305, 295
Lykúrgos ze Sparty§ 1. 776, 750, 610, 561, 400, 243, 241, 184, 31, zákonodárce; 2.  k., 219 - 217, 211

Lykúrgos z Thrákie, k. Édónů, který se postavil Dionýsovi; viz pod hostiny

Lymiriké, Dymiriké, viz Drávidové, Tamilové

Lynkéstis, Lynkéstai, Lynkéstové, země a horský kmen zřejmě původně nehellénský (thr. nebo ill.) v západní Makedonii, jemuž vládla dynastie odvozující původ o hérákleovských Bakchovců, srov. pod Arrhabaios§ 657, 630, 424, 423, 363, 323, 211, srov. i pod Hérákleia v Lynkéstidě

Lynkos, m. v Lynkéstidě§ 211

Lyppeios z Paionie§ = Lykpeios

lyrika, metrika, versologie:

Hellénská lyrika. Na rozdíl od moderních dob, vynálezci „lyriky“ označovali lyrickými díly všechna ta, která byla zpívána za doprovodu lyry, resp. nějakého jiného strunného nástroje. Lyrická poesie byla Hellény členěna podle počtu přednášejících na zpěv jednotlivce - monódiá a na zpěv sborový - choros. U sborových zpěvů přibýval při přednesu i tanec.

Taková díla byla Hellény nazývána melos, píseň, a jejich tvůrce se nazýval melopoios, skladatel písní. Název lyrikos pro lyrického básníka našich představ je až pozdně hellénistický. V této podobě ho převzali Římané. Hellénské říkanky k vítání jara se jmenovaly chelidonisma, vlaštovčí píseň, latinským se říkalo calendae, kalendy, shodně s prvním dnem v měsíci, ale říkaly se 1. března (odtud české koleda?).

Za součást hellénské lyriky lze ještě považovat iamby a elegie. Elegoi, elegeia (pl. neutr., od sg. elegeion) byl žánrový útvar stavěný na elegickém distichu, dvouverší, skládajícího se z daktylského hexa a pentametru. Slovo, které může být nehellénského původu, tedy ukazovalo jen na použitou formu lyrického díla velmi pestrého obsahu (nejsou to tedy pouze žalozpěvy, jak elegie vnímáme dnes a jak možná kdysi původně v nehellénském prostředí vznikly).

Elegie byly původně zpívány nebo přednášeny za doprovodu píšťaly. V hellénistické době takové spojení mizí a elegie přestala být řazena k lyrice (srov. římské lyriky).

Původně součást náboženských rituálů byly hudbou doprovázené verše iambické (iambos) s často satirickým obsahem. Protože ale převládala recitace bez hudebního doprovodu, sami Hellénové iambickou poesii k lyrice příliš nepočítali.

Na rozvoji lyriky se podílely hellénské kmeny svorně. Sborová lyrika je dílem Dórů, iambická poesie je vynálezem Iónů. U lesbických Aiolů vznikla lyrická monódie, kterou pak převzali Iónové. Pozdější tvůrci těchto literárních žánrů se drželi „autorských“ hellénských dialektů, byť to nebyl jejich rodný.
Nejstarším známým elegikem byl Kallínos z Efesu (srov. rok 675). Podle zachovaného fragmentu je prvním útočně patriotickým literátem dějin, když napsal: „Pro muže je přeci slávou a ctí, když s nepřítelem udatně bojuje za půdu, děti a ženu; smrt přijde, až Miry dovinou nit (osudu).“

Vlastním zakladatelem lyriky byl Archilochos z Paru. V mateřské Helladě byl nejstarším elegikem Tyrtaios (Ión působící ve Spartě), současník Archilochův. Mladší byl Semónidés/Simónidés z Amorgu, který psal hlavně iamby. Z elegiků 6. století vynikli pištec a skladatel Mimnermos z Kolofónu, který jednu ze dvou knih věnoval flétnistce Nannó, kterou miloval, a athénský státník Solón. Elegie a iamby skládal Fókylidés.

Iambografem byl v 6. století proletářsky zarputilý nepřítel tyrannů, aristokratů a boháčů Hippónax z Efesu, a je pokládán za vynálezce parodie v choliambech (o jeho sporech srov. pod sochaři). Naopak v elegiích později vynikl dórský aristokrat Theognis z Megar, odkud byl revolucí vyhnán.

Byl z prvních, kdo přirovnal stát k lodi na rozbouřeném moři. Filosofické sentence v elegiích vyjadřovali i první hellénští myslitelé. Nejstarším z nich byl Xenofanés z Kolofónu.

Z žen, píšících elegie, známe pouze jménem básnířku Myró z Býzantia, později, snad na přelomu 4. a 3. století (bývala ale také považována za vrstevnici Sapfó), popsala jistá Érinná z Télu (nebo Rhodu či Lesbu) v hexametrech vzpomínky na svou zemřelou přítelkyni (sama prý zemřela jako panna v devatenácti).

Naopak jistý Hérákleitos z Halikarnássu (popř. to byl ještě jiný H.) byl elegickým básníkem, který podával vážné věci žertem a přešel k tomu od zpěvu s doprovodem kythary; že by první folkař? Další Hérákleitos (třetí?) byl autorem chvalozpěvu na dvanáct olympských bohů.

Melika, zvláště sborová, byla žánrově velmi pestrá. Původně jednoduchá sakrální hudební skladba nomos se stala vzorem dalších druhů. Nomy byly původně buď jen instrumentální, nebo doprovázené zpěvem. Podle použitého nástroje (kithara či aulos, píšťala) byly zpěvy kitharistické a aulétické, se zpívaným slovem kitharódické či aulódické. Nejslavnějšími veršotepci, kteří se sami doprovázeli, byli v 7. století kitharód Terpandros z Lesbu a aulódové Klónás z Théb a Sakkadás z Argu.

Monódickou meliku tvořily např. pracovní písně, písně milostné - erótika, pijácké písně - sympotika, paroinia („k vínu“), politické - stasiótika („rozbrojové“), posměšné - skóptika atd. Skolia byly popěvky při symposiích. Jako autorka skolií se proslavila lyrička Práxilla ze Sikyónu, která v polovině 5. století ale více proslula svým dithyrambickými hymny.

Slávě hlavně mezi ženami se těšila autorka sborových hymnů Telesilla z Argu. V argejském divadle měla sochu se svitky u nohou a v rukách vojenskou přilbu, jak si ji chce právě nasadit na hlavu.

V roce 491 po porážce argejského vojska Sparťany ozbrojila ve městě starce, ženy a otroky a přinutila krále Kleomenea I. ustoupit z bitvy (který tušil ostudu v kterémkoli z výsledků bitvy...). Telesillu lze povačovat za první Evropanku na barikádách (událost snad souvisí s argívskými slavnostmi hybristik tzn. „zpupnosti, nestydatosti“, konaných vždy 1. dne 4. měsíce roku: sbory chlapců a děvčat převlečené vždy do opačných oděvů předváděly starou slavnost osvobození - přechodu chlapců z ochrany ženské části domu do mužské).

Neznámou autorkou je pro nás jistá Hermiá, Hypodíkos z Chalkidy, autor díthyrambů.

Sborová melika byla spíše veřejného charakteru. Z kultovních písní zůstala pojmem hymnos, tj. původně vzývání božstva u oltáře. Tradice jmenovala pro dobu předhomérovskou jako proslulé skladatele a pěvce hymnů Orfea Thráckého a jeho bratra Lina, Músaia a Óléna z Lykie (či Hyperboreie).

Paian byla prosebná a děkovná báseň na oslavu Apollóna a Artemidy, dithyrambos patřil Dionýsovi a prvním jeho básník byl Arión na dvoře Periandrově. Enkómion byl zpíván na slavnostních hostinách, epiníkion, epiníkos se zpíval na oslavu vítězství, epithalamion a hyménaios byly písně svatební, thrénos byla píseň smuteční.

Roku 413 zemřel v Makedonii kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře. V 6. st. skládal díthyramby Bakchiadás ze Sikyónu, o století později jistý Kinesiás, syn Meletův.

Nomos byla původně monódická hudební skladba sakrálního charakteru, později byla i chórická s doprovodem. Text byl zprvu vedlejší, zpravidla úryvek z Homéra nebo hymnos na některého z bohů. Samostatným uměleckým žánrem se stal až v polovině 5. století. Nejslavnějším nomickým autorem je Eurípidův přítel Tímotheos z Mílétu. Ze zachovaného nomu Peršané o bitvě u Salamíny vyplývá velká dramatičnost nomu.

Vedle nomů skládal Tímotheos i dithyramby. Jako jejich skladatel a autor alegorických hudebních skladeb proslul jeho vrstevník Filoxenos z Kythéry, stoupenec nového směru v hudbě. Filoxenovu svobodymilovnost tvrdě postihl Dionýsos I., který ho poslal do syrákúských kamenolomů, látomiai, viz pod svoboda slova/filosofové. Filoxenos byl první, kdo do literatury uvedl pastýřský motiv, o století později v hellénismu tolik oblíbený (= búkolská poesie, viz tam).

Nejstarším chorickým melikem byl Alkmán ze Sard, činný ve Spartě. Sborové zpěvy s tancem, hyporchéma, i bez ale do Sparty z rodné krétské Gortýny přinesl Thalétás (či Thalés; polovina 7. st.). Zavedl prý hru na aulos a první organisoval Apollónovy slavnosti gymnopaidiai (konány každoročně od roku 665). S Terpandrem byli oba vzorem lakónského Splendóna.

Po něm následovali aristokratičtí aiolští melici Alkaios a Sapfó, které údajně Platón dal přízvisko "desátá z Mús", a proslulý milovník a piják, ozdoba Polykratova a Hipparchova dvora Anakreón z Tea, kteří všichni tvořili sólovou i sborovou meliku.

Sborovými zpěvy prosluli Stésichoros z Hímery na Sicílii a Íbykos z Rhégia, kteří se potulovali po celém hellénském světě (starší vrstevník Anakreontův Íbykos žil mimo jiné u dvora Polykratova na Samu, zemřel u Korinthu).

Dodnes proslulým zůstal kitharód Arión z lesbické Méthymny z přelomu 7. a 6. století (srov. pověst o delfínu). Vrcholu dosáhla sborová lyrika koncem 6. a v první polovině 5. století. Z tohoto období také pocházejí nejvýše hodnocení sboroví lyrici - chorici Simónidés z Iúlidy na Keu, jeho žák, druh a sestřenec, mistr epiníku Bakchylidés a Pindaros z Kynoskefal u Théb, jeden z nejoblíbenějších básníků starého věku.

Završením této doby, kdy se kulturní (ale i hospodářské) centrum z Iónie přestěhovalo do Attiky, byl vznik nejvyššího útvaru hellénské poesie - dramatu, a to tragédie i komédie. Pindarovým učitelem byl Lásos z Hermiony, viz pod autortsví.

Neúspěšným soupeřem Pindarovým byl jistý Amfimenés. Jak se například k Pindarovým olympským epiníkům hrálo na flétnu a lyru, co bylo zpíváno a jak vlastně přednes vypadal, nevíme.

Boios, asi pseudonym básníka hexametrů ze snad třetího století, který složil Ornithogoneiu, kterou do latiny převedl Ovidiův vrstevník Aemilius Macer.

Cestou k němu byly sborové i sólové písně. V hellénismu velké básnické v podstatě zanikly, neboť se zcela změnily životní podmínky a tím i vkus. Kallimachos v Alexandreji skládal a učil skládat básně menšího rozsahu, pestrých forem a obsahů, epyllia. Jejich velkým mistrem byl knihovník Múseia v Antiocheji za Antiocha Velikého Euforión z Chalkidy.

Alexandrijští knihovníci později sestavili kanón lyriků, do kterého zařadili autory monódií Alkaia, Sapfó a Anakreonta a autory sborové lyriky Alkmána, Stésichora, Íbyka, Simónida, Bakchylida a Pindara. Ještě později byla přidána Korinné.

latinská lyrika. Lyrika se mohla v Římě rozvíjet teprve od poloviny prvního staletí. Latinští autoři viděli své vzory hlavně v lyricích alexandrijských. Jejich žánry se  staly epyllion (tj. „malé epos“), epigram, milostná píseň, svatební písně - epithalamia či elegie.

Epyllia si vyhledávala méně zpracovávaná a známá mýthologická themata a protože k tomu byla zapotřebí dobrá znalost světa hellénských mýthů, říkalo se těmto latinsky píšícím autorům neóterici, řec. neóteroi, lat. poetae novi resp. docti.

Formálně i obsahově napodobovali hellénistické literáty jako např. Kallimacha, Theokrita, Filitu Kójského, vychovatele Ptolemaia Filadelfa (z Hellénů ho napodoboval jistý Hermesianax), Euforióna z Chalkidy, hlavního knihovníka Antiocha Velikého, autora epylií a elegií (srov. rok 275) atd. a současníky Archiu či Parthenia.

Za předchůdce neóteriků lze považovat okruh literátů kolem Q. Lutatia Catula, cos. r. 102, z nichž nejproslulejší byli Porcius Licinus nebo Valerius Aedituus. Ještě starší byl Sp. Mummius, bratr korinthského vítěze, který z achájského tažení psal verše vyhlášené mezi Římany „vzdělaností“. Prý se četly ještě po stu letech.

Mezi první nejznámější neóteriky, jejichž velká část pocházela rodově ze severu Itálie (resp. z Cisalpinské Gallie) patří P. Valerius Cato, chudý pedagog a grammatik, jehož básně mu vynesly přízvisko Latina Siren, „Latinská Siréna“, a syn annálisty C. Licinia Macra C. Licinius Macer Calvus a C. Helvius Cinna, Catullův přítel a pravděpodobně onen tribun, kterého dav po Caesarově smrti rozsápal.

Nejznámějším a prvním skutečně latinským lyrikem je C. Valerius Catullus. V jeho stínu stáli neóterici (a mnohdy i válečníci na válčištích římských občanských válek) jako např. Q. Cornificius, C. Cornelius Gallus, Aemilius Macer nebo republikán M. Furius Bibaculus (102 – 63). Jejich předchůdcem, prvním známým římským lyrikem, byl jistý Laevius možná shodný s hellénským grammatikem Laeviem Melissem, autorem jen ze zlomků známé sbírky Erótopaignia, Milostné žertíky/hříčky.

Elegie (řec. elegeion, elegeiá) bylo v hellénské literatuře žánrově velmi široké označení básnických děl, složených v tzv. elegickém distichu, tj. dvouverši, který tvořil hexametr a pentametr. Neóterici a lyričtí básníci Augustovy doby elegie zúžily na žánr, zachycující osobní zážitky, většinou milostné. Největšími latinskými elegiky byli jmenováni C. Cornelius Gallus, Albius Tibullus, Sextus Propertius, Q. Horatius Flaccus a P. Ovidius Naso.

Z těch, jejichž díla se dochovala jen v nepatrných zlomcích, byl kdysi známý např. Ovidiův vrstevník Domitius Marsus, autor devíti knih Fabellae, tj. epyllií. Byl ale také autorem epu Amázonis, sbírky epigrammů Cicuta, tj. Bolehlav, ale i theoretického spisu o vyjadřování na úrovni (dé urbanitáte).

metrika, metriké techné, metron/metrum, míra, stopa, „měřený úsek“, nauka o rythmu verše, o sledu slabik, dnes součást versologie (od versus, lat. obrat pluhu na poli, brázda). Stavebním kamenem verše je slabika: a. dlouhá přirozeně, syllaba longa nátúrá/thesei, dlouhá posicí, positióne longa/fysei, krátká, s. brevis, nebo obojetná, s. anceps, tj. za jistých podmínek dlouhá nebo krátká (za krátkou samohláskou němá/ražená hláska s plynnou, múta cum liquidá/bl, br, pr etc.; v prose je vždy taková slabika krátká).

Spojení slabik ve slovech dává stopy, pús/pés, základními jsou: iambos/iambus (slovo neznámého odvození; krátká-dlouhá-krátká-dlouhá), trochaios/trochaeus („rychlý“, dř. zván choreios/choréus; dlouhá-krátká-dlouhá-krátká), anapaistos/anapaestus („odražený, obrácený“, krátká-krátká-dlouhá), daktylos/-us („prst“, dlouhá-krátká-krátká), kretikos/creticus (dlouhá-krátká-dlouhá), iónikos/iónicus (krátká-krátká-dlouhá-dlouhá), choriambos (dlouhá-krátká-krátká-dlouhá), bakcheios/bacchíus (krátká-dlouhá-dlouhá).

Z takto sestavených veršů vznikají opakující se dvouverší, elegické distichon (spojení hexametru s pentametrem), nebo strofy, strofé/stropha, např. sapfická, alkaiovská, asklepiadská. Starověk neužíval ve verších rýmu (ze středohornoněm. Rím, zřejmě z rhythmos přes starofrancouzské ritme/rime), který je poprvé doložen roku 1191 ve veršované legendě Tundalus mnicha Albera.

Původ hellénské metriky není znám a v žádném z indogermánských jazyků se již neobjevuje. Nejstarší díla hellénské epické literatury jsou zároveň příklady žánrového vrcholu (9. – 8. století). Ostatní básnické formy se ustálily v 7. a nejpozději v 6. století. Začátkem hellénismu se v podstatě metrické formy vývojově uzavřely. Latinská metrika převzala veskrze hellénskou metriku kromě jediného vlastního verše, sáturnského.
O theoreticích rhythmiky a metriky viz pod hudba.

Lýsagorás z Athén§ arch. 509
Lýsagorás z Mílétu, o. Histiaia, podněcovatele protiperské vzpoury Iónů§ 501

Lýsandrá, d. Ptolemaia I., manž. Agathokleova a Alexandra V.§ 300, 294, 283, 281: lze zde předpokládat i určitou kontusi osob, pak bychom hovořili o Lýsandře I. a II.
Lýsandrá z Bíthýnie, manž. Níkoméda III.§ 95

lýsandreia, každoroční slavnost v samském Héráiu a namísto hérají na počest spartského vojevůdce Lýsandra, který zbavil Samos athénské okupace§ 404

Lýsandros z Amathúntu, k.§ 400
Lýsandros z Athén§ arch. 52
Lýsandros ze Sparty§ 1. vojevůdce, vítězný završitel tzv. peloponnéské války, 407 - 403, 400, 397 - 395; 2. stoupenec Ágida IV., 243, 242 (prastaré jméno, v xi. zpěvu Íliady jako Trojan; není v CSD)

Lýsaniás z Aiolidy (?), dynasta§ 224
Lýsaniás z Athén§ 1. arch. 446; 2. arch. 443; 3. arch. 235
Lýsaniás z Chalkidy pod Libanem a Abily, šejk, asi o. Zénodóra§ 40, 36, 30

Lýsaniás z Abily, tetrarcha/šejk§ 36

Lýsiadés z Athén§ 1. arch. 152 nebo 148; 2. arch. 51; 3. arch. 682 - nebo Lýsiás

Lýsiás ze Syrákús/Athén (ale metoikos)§ 1. s. Kefalův, b. Polemarchův, autor soudních řečí, 450, 446, 404, 380; 2. 406, stratégos; 3. arch. 239; 4. = Lýsiadés
Lýsiás ze Syrie§ 1. 197, 194, vyslanec seleukovský; 2. 165 - 162, seleukovský šlechtic a regent, identický s č. 1?
Lýsiás Aníkétos, k. v Baktrii§ 125, 110
Lýsiás z Dúry, arabský šejk§ 96

Lýsiás z Tarsu, tyr.§ 67

Lýsiás (-siady), kraj na severu dn. Libanonu§ 63

Lýsiás, hrad mezi Láodikejí a Apamejí, dn. Qal'at Barzújá/Mírzá, fr. Bourzey§ 63


Lýsidás z Epidauru alias Melissá, manž. Periandrova§ 628

Lýsiklés z Athén§ 1. 441, manž. Aspásie; 2. strat., 428; 3. strat., 338

Lýsikratés z Athén§ arch. 453

Lýsimacheia, m. na Thráckém Chersonésu při zálivu Melás (podle říčky), dn. Saros (TR), předtím krátce Antigoneia§ 309, 287, 285, 281, 279, 278, 245, 202, 196, 198, 191, 190, 188, 144

Po zničení staré Kardie roku 309 opodál vystavěl diadochos Lýsimachos své sídelní město kontrolující na Thráckém Chersonnésu/tur. Gallipoli přechod přes Helléspontos/Dardanely. Nebylo to šťastné místo a několikrát byla L. zničena. Naposledy tu za Iúliána stála pevnůstka jmenovaná jako Hexamilion. Od toho může pocházet lokální turecký název Eksemil, ruiny vlastní L. jsou u vsi Bolayir.
Lýsimacheia, m. a jezero v Aitólii, starším názvem Hyriá; Lýs. je také dnešní obnovený název. Po kterém z Lýsimachů se nazývá, nevíme§ 270

Lýsimachidés z Athén§ 1. arch. 445; 2. 339 arch.

Lýsimachos z Athén§ 1. 482, o. Aristeidův; 2. arch. 436
Lýsimachos z Pelly, k. v Thrákii a Makedonců, k. Lýsimachos I.§ 617, 361, 340, 326, 323, 321, 319, 318, 315, 313, 311, 306, 304 - 299, 296 - 292, 289 - 285, 283 - 281, 276, 246, 138
Lýsimachos II., k. Makedonů v Thrákii, syn Lýsimacha I.§ 300, 281, 270
Lýsimachos (III.), dynasta, syn Ptolemaia I. z Telméssu, o. Ptolemaia II.§ 240, 189
Lýsimachos z Egypta, syn Ptolemaia II. s Arsinoou I., b. Ptolemaia III.§ 270, 246, 221
Lýsimachos z Iúdaie, b. Meneláův, svatokrádežník§ 169

Lýsimachos z Gázy, strat., b. a vrah Apollodotův§ 96


Lýsippos z Acháje, strat.§ 202
Lýsippos ze Sikyónu, sochař§ 325
Lýsippos ze Sparty, podvelitel Ágida II. v Élidě§ 398, 397

Lýsis z Tarentu, pýthagorik§ 371

Lýsistratos z Athén§ 1. arch. 467; 2. arch. 369
Lýsistratos ze Sikyónu, malíř, s. Lýsippův§ 325

Lýsítániá, Lýsítánoi (řec.), viz Lúsítánia

Lýsitheidés z Athén§ arch. 272

Lýsitheidés, neznámé vlasti; asijský hellénský properský magnát, přítel Themistokleův§ 469, 466 [podle jiné tradice se přítel Th. jmenoval Níkogenés z aiolských Aigají, nejbohatší z Aiolů své doby]

Lýsitheos z Athén§ arch. 465

Lyttos, Lyktos, m. ve Střední Krétě§ 346, 344, 270, 221, 220, 68

V L. a Gortýně pořádány do hellénistických dob slavnosti Dia Welchana zvané welchanie (w = digamma). Welchan(os) je snad mínójský kult plodnosti ztotožněný mykénskými dobyvateli s Diem. Byl nazýván Diem Kréťanů a jiným jménem pro Welchana/Gelchana bylo Kúros, Chlapec. V lokalitě Aja Triada u Faistu měl chrám.

Lžimarius§ = Hérofilos, Amatius
Lžineró = Terentius Maximus, viz legionáři