Arabští bohové

O předmuslimských Arabech není mnoho známo, poněvadž monotheističtí ultrakoservativní radikálové systematicky památky ničili a ničí. Arabský polytheismus či asi přesněji henotheismus popsal šíitský historik z dnešního Iráku Hišám bin Muhammad al-Kalbí (zemřel roku 819) v Knize o uctívaných předmětech, Kitáb al-asnám (sg. sanam).

Arabové obecně uctívali mužský Měsíc/Wadd n. Sîn, ženské Slunce/Šams (aš-šáriq, „zářivé“), jeho dceru, a Afrodítu/al-'Uzzá s pestrými kmenovými specifiky v symbolice z neopracováného kamene/baitylos nebo přitesaného do lidských obrysů, viz též s. v. Obětovali zvířata, bohyni al-'Uzzá místy zřejmě též lidi.

Každá oása, kmen a domácnost měla ochranná božstva a pán domu před a po cestě se o ně otřel. Jeden takový Šaj al-qaum/šj''lqwm, "Ten, který pomáhá lidem", fungoval v nabatské oblasti a ctěn i v Palmýře. V Sabě se vybíral od obchodníků s kadidlem desátek, z něhož pak bohové hostili věřící o slavnostech. 

Chrámy měly strážce a dozorce, chodilo se kolem nich do kruhu. Mezi zasvěcenými místy bohů mělo zvláštní postavení Ka´ba v Mekce. V ní se uctívalo na 360 bohů a bohyň. K sakrálním místům konány poutě, zvyk, který také přetrval do arabského monotheismu, islámu. Polytheismus dostal od muslimů jméno širk, věc hříšná, bohové se stali tawághít (sg. taghút), vládci démonů, a roku 630 vyhodil Muhammad bohy, tedy jejich baityly, z Ka'by.

Taghút, cokoli uctívané kromě Alláha, vlastně "al-Láh/Bůh", mohou být stromy (jako v případu bohyně al-'Uzzá), kameny (jako al-Lát), sochy (jako Hubal, Isáf a Nái´la). Bohové mají/měli podobná celoarabská jména, lišil se jejich lokální význam.

Al-Láh byl stvořitelem a vynikal nad ostatními kulty, viz zde níže (od něho slovo pro jediného muslimského boha Alláha). Al-Lát/Allát, "Bohyně", kult vesmírný, bývala Nabaty ztotožňována s Athénou, řecky též Alilát, al-‘Uzzá s Afrodítou, bohyně bojová, planeta Venuše; dedikační bilingva z Kóu z roku c. 9+ zní "ll'z''lht'||theá Afrodíté (dat.)". Jejím protějškem byl podle Hérodota Orotalt, zřejmě Rudá, tedy Dionýsos. 

Lát mívala přízvisko Matka bohů nebo ar-Rabba/"Paní", a velkou svatyni v Tá´ifu a Tadmúru/Palmýře, v Karthágu nazývána Allatu. Ve východní Arábii byla jmenována Lát jako Hal-Lát a Han-Lát/Han-Ilát. Z prvního století př. n. l. pochází kamenný lev bohyně al-Lát v palmýrské svatyni, nalezený archeology roku 1977 a zničen monotheistickými fanatiky hlásících se k obnově kalifátu pomocí Islámského státu, kteří Palmýru obsadili 21. května 2015. V severní Arábii byla Lát uctívána jak han-Ilát (ženský člen určitý han), srov. u Qedarů roku 445. 

Al-'Uzzá, „Nejmocnější“ (fem. k Azízu), bývala původně bohyní Sabajů než se rozšířila po celém poloostrovu. V údolí Nachla na cestě z Tá´ifu do Mekky býval její hlavní chrám se třemi akáty, v nichž se zjevovala. Z beduínských rodů ji měli ve velké vážnosti Chuzá´a, Ghanm, Kinána, Balí, Thakíf a Qurajš/Kurajšovci. Al-'Uzzá bývala mimo jiné patronkou Mekky a s Manát a al-Lát tvořily hlavní božskou trojici předislámské Mekky. U Nabatů býval po boku 'Uzzy ctěn al-Kutbá, ale není jasno, jakého byl pohlaví. 

Dcerou 'Uzzy byly Manát, bohyně osudu, a al-Lát, podle jiné tradice byly všechny tři dcerami al-Láhovými a jako trojice ctěny v Jatribu (což dokonce na jednom místě koránu povoluje Muhammad). Manát v podobě kamene měla hlavní chrám v Qudajdě v kmenu Hud(h)ajlí nedaleko cesty z Mekky do Medíny.

Al-Málik, král, a Ba’al/Ba'lí, pán, byli ctěni hlavně na severu a na Sinaji. Stejně jako El, bůh, jehož jméno bylo také samostatným kultem. U Sabajů doložen Iajál, zřejmě plurál maiestatis k El (a Uwál zřejmě varianta). V Šardži v nalezišti Mleiha nalezena hrobka jistého Wahbaláta se jmény kultů Kahl a Manát. 

Z roku 136 autonomní éry Gerasy (rok 73+) doložen ve městě kult boha Pakeidy/řec. nom. Pakeidás, od aram. paqídá, "pověřenec, úředník". Uctíván podle řeckého nápisu ve spojení s Hérou/"Mocnou" a zřejmě to je jedno z přízvisek Dia Hypsista, Úrania Arabia, Ba'al šamín.  

Ath-Thuraijá/as-Suraijá, Plejady, zvány později an-Nadžm, tj. konstelace, bůh hromu Quzah, se ctili všeobecně. Hubal dorazil prý ze Syrie jako bůh deště (jméno souvisí s Ba’alem, nebo s „prázdnotou“, havel?). Byl pánem Ka‘by a měsíčním bohem původně kmene Huzá’a, později Kurajšovců, jejich nástupci ve vládě nad oblastí. Jeho idol/baitýlos byl z achátu.

Podle jiné tradice byl Hubal kultem kmene Banú Kinána, s nimiž ho uctívali také Kurajšové v podobě mužské postavy z červeného karneolu. Kurajšové nahradili jeho ulomenou pravou ruku zlatou. 

Mezi Mekkou a Nadžránem ctěn Dhú/Zú´l-Chalasa (jméno od lokality), lunární kult lásky Wadd/Wudd/Udd, tj. láska, přátelství, patron Minnajů, ve střední Arábii se sochou v oase Dúmě na severu Arábie (neměl nic společného s Erótem), v Dúmě/ass. Adummatu bylo kultovní místo pro qedarské bohy jménem Rudá (měsíční kult), Nuchá (sluneční) a nejvyšší jejich bohyně, astrální Attaršamá'in. Z oasy známy ještě bohové Dá'a, Abírílu a Attar-Qurumá.

Suwá' a Ja’uq, Ochránce, u Hudhajlovců/Huzajlovců v Hidžázu a v Jemenu Ja’uq v podobě koně, bohyně Suwá' tamtéž mělo ženskou sochu. Jemenským kultem byl také Jagúth v podobě lva a Athar, „nebesa“, mužská podoba ‘Uzzy, v Qatabánu 'Amm, Sajin byl patronem Hadramitů. V kindské Qarjat zát-Kahl vedle eponymního kultu ctili Alláha a "Athtara východu"/'Athtar aš-šaríq, Ath. Šaríqán. 

Sa'd („tyché“) u Džiddy měla uctívanou skálu, Nasr/Vítězství u Sabajů a též v Syrii byl uctíván v podobě orla. Jághút na území Jemenu, Šaj al-Qaum v Palmýře a v Petře, který nepil víno a ani se neuctívá úlitbou, panenská Duwar ctěná procesími. 'Auf byl také „ptačí“ kult a zřejmě se u něho věštilo podobně jako v klasickém auguriu.

Já'úq, Manáf („výška, výsost“) byl ctěn v okolí Mekky u kmene Hud(h)ajlí a v Hauránu, bůh hromu a duhy Quzah, Rudá („náklonnost“), měla kultovní idol/sochu u kmene Tamím a doložena je i v Palmýře. Měsíční bůh Salm byl uctíván v Tajmě v triadě s bohyní jménem Ášimá (= Afrodíté?) a hvězdným čií měsíčním kultem jménem Śangilá.  

Džadd/Gaddá („štěstí“), panarabský bůh al-Qajs zmiňovaný v nabatajských nápisech z al-Hidžru, Isáf a Ná’ila, muž a žena s kamenným kultem na kopcích Safa a Mirwa v okolí Mekky. Jiným z bohů byli Anbai-Nabu, „posel bohů“, ma´inský Nakruh, údajně „Saturn nebo Mars“, al-Uqasir uctívaný poutěmi a tanci v podobě kamene beduíny v Syrské poušti. Jeho svatá místa měla rybníky, do nichž se vhazovaly obětiny.

Manát v Mekce a v Jathribu/Madíně byla ničivou bohyní, hlavní sudička, paní nad životem a smrtí (Arabové v posmrtný život a vzkříšení nevěřili).

Dhú 'l-Halasa/Hulasa (jméno od lokality) byl ctěn na severu Jemenu a v pozdějším království 'Asiru. Měl též svatyni v Mekce.

Červená skála připomínající lidskou postavu a osada al-Fals mezi pohořím Salmá a Aja v Arábii na pozdější Poutnické cestě z Kúfy do Mekky (Makka), kterou dala opatřit studněmi a zastávkami manželka Hárúna ar-Rašída Zubajda (odtud také Zubajdina cesta) byla kultovním místem kmene Tajjí (Tayyi´).

Na pokyn Muhammadův ji roztloukli lidé prorokova zetě Alího kolem roku 630 n. l. • Nezaměňovat s fals, pl. fulus, měděnou mincí raženou poprvé Umajjovci, jejíž jméno je z (východo)římské mince follis.

Hlavním božstvem Nabatajů byl Dhú/Zú 'š-Šará (řec. Dúsarés; jméno podle hor kolem Petry, „on z hory – pán hory“), Hellény identifikovaný s Dionýsem (manželka se jmenuje Charišá, „slunce“). Ctěn v jeskyni s padající vodou. Hlavní chrám měl v Petře. Jeho svátek spadal na 25. prosince, kdy se narodila panna jménem Chaabu (ctěna v podobě kamene) a Dúsarés, ale v Petře se konaly slavnosti už v srpnu. Princip Philippus Arabs pocházející z tohoto kraje zavedl hry latinsky zvané actia dusaria, viz rok 247+.

Dúsarův baitýlos byl čtyřhranný černý kámen neopracovaný čtyři stopy vysoký a dvě široký/to agalma lithos esti melas, tetragónos atypótú hypsos podón tessarón, euros dyo. Stával na zlaceném soklu ve zlatém chrámu v Petře (v Súdově slovníku veden jako Theúsarés a dáván do souvislosti s hellénským Areem).  

V chrámu v Húráwě, jméno starověké, ve střed. JOR (dn. Chirbet at-Tannur) byl po boku Dúsarově ctěn též starý edomsko-moabitský kult Qós/lqws, v Petře též zbožněný král Obodás I., srov. rok 87. Chrám měl od hellénistických časů v Auaře/Auara, dn. Hawara, v nabatajské provincii, za Římanů s pevností na Tráiánově nové silnici.

Húráwský chrám byl postaven c. 7- a opuštěn po zemětřesení roku 363+. Dúsarés měl kult po celém Předním východu, doložen je též mimo jiné nápisně v Puteolách, kde měl svatyni Dusaris sacrum. Dvacátého roku krále Arety IV., tedy 11+, zasvětili puteolští Nabatové sošky dvou velbloudů Dúsarovi. Na mincích např. Dúsarés theos Adraé(nón), Bostrénón Dúsarés.

Na jihu Syrie bývalo zvykem nápisně nejmenovat uctívaný kult. Např. v Sauře chrám n. kultovní místo "boha Maleichatha" neboli Malikata, syna Aušuova, z roku 175+. Z Dámy/Damathy a z Dajr al-Laban (zde chrám se zastřešeným nádvořím) znám ze zač. třetího století n. l. theos aníkétos Aumos/neporazitelný bůh Aumos, resp. z roku 320+ jako despotés kai aníkétos Hélios theos Aumos s titulaturou Neporazitelného Slunce/Sól Invictus.  

Jathrib/Madína byla za Muhammadových časů známá liberálními ženami, hlavně rozvedenými, a vedle polygamie se mezi místními Araby praktikovala polyandrie, nápisně doložena žena se dvěma manželi i monogamie s konkubinátem. Mezi "Sarakény" fungovalo též manželství na úvazek. Žena přinesla věnem kopí a stan a žila s mužem po dohodnutou dobu. Pak mohla odejít, nebo zůstat (zřejmě v souvislosti s dětmi: když nebyly, muž na ni neměl nárok). Soužití na smlouvu přežívá dodnes mezi šíity. 

V Hegře si ženy pořizovaly hrobky pro sebe a své dcery i jejich klienty (Wušuh, dcera Bagraty z Tajmy). Někteří z Arabů vedli matrilineární rodokmeny, ve východní Arábii měly ženy právo zbavit se manžela. Uplatnily ho tak, že otočily stan o 180º a když muž viděl, že vchod leží opačně, už nevstupoval. Zvyklosti nelze při nedostatku údajů systematicky zmapovat. 

Předislámské obřady kolem Ka'by v Mekce prováděly některé ženy i muži nazí. Ka´ba může být odvozeno od ka'b, „kostka“, nebo od ka’ba, dívka s velkými prsy, srov. s Chaabou. S Ka'bou zřejmě souvisí kult Hubala/Hubal, Hubalu, měsíční kmenový bůh Qurajšovců, pravděpodobně zvaný al-Láh/Alláh. 

Všesemitské slůvko il/él, ilu, iláh, ha-iláh apod. bylo původně jménem měsíčního kultu Al-Láh n. Halláh v nápisech ze as-Safá (odtud monotheistický Alláh) s řadou přízvisek, které zřejmě také přešly do islámu jako přízviska jeho boha (?).

Slunce mělo ženskou koncovku: ilát, iláhat, ha-ilát, al-ilát. Arabské iláh bez členu znamenalo „božstvo, kult“, se členem al-Láh (= Alláh) boha konkrétního, nyní již jediného, al-Ilát byla za obdobu Afrodíty pokládána mezi Hellény již v pátém století (Hérodotos).

V Mesopotamii arabští beduíni ctili kulty Attaršamá'ím (Aštartu z Qedaru), Rusá'u a Nucha'a, viz zde výše. 

Hlavním bohem Sabajů/Sabů byl al-Maqah/al-Mákuhu, Měsíc či jeho posel. Jeho protějškem byla panarabská bohyně Slunce Šams (v Mesopotamii to byl bůh). Jejich vyobrazení se dosud nenalezlo a spekuluje se proto o tom, že také u Jihoarabů bylo zakázáno zpodobňovat bohy, podobně jako později u všech monotheismů. Sabajové žili životy s řadou náboženských zákazů, věřili v hřích, ale provozovali sakrální prostituci.

•

Ma'ín na severu pozd. Jemenu se sídlem v okolí dn. Sana'á obchodoval od 4. st. př. n. l. s Egyptem a mnohem dříve s Babylónci. Mínájské obchodní kolonie byly v Hidžázu (Dadán, bibl. Dedán, založili dnešní Ma´án na jihu Jordánska), jejich cesty vedly po celém tehdejším světě. Koncem 4. st. se země Mínajů/řec. Mínaioi se starším střediskem v městě Qarnáw/Qarnáwu, řec. Karna n. Karnana zmocnili Sabajové/řec. Sabaioi. Hlavním bohem Ma'ínu byl Wadd, s ním ctěny 'Athar dhu Qabd a Nakrah. Hlavním kultem Sabajů byl Almaqah, dalšími 'Athtar, Hawbaš, dhat-Himjam, dhat-Ba'dan. 

Stát Qatabán/řec. Kattabaneis ve vnitrozemí na pomezí hranic mezi severním a jižním Jemenem se stal součástí Saby koncem 5. st. př. n. l., Chimjárové (řec. Homerité, Homerové) ovládli jih Arábie v době c. 115 př. n. l. do 525 n. l. Byli původně sabajským klanem a sídlili na jemenském pobřeží Rudého moře s hlavním městem Zafar, Timna'/řec. Tamma. Hlavním qatabánským kultem byl 'Amm, dalšími Athtar, Anbaj, dhat/zát Sanat, dhat Zahran, hlavním chimjárským bohyně Šams.

O Hadramautském království/řec. Chatramótítai s hlavním městem Šabwá/řec. Sabata v dn. východním Jemenu a Aušánu v okolí Adenu je známo velmi málo, viz tam. Hlavním kultem byl Sjn, dalším Hawl/Haul.

Na severu existovala od 4. do 1. st. př. n. l. království Lihjánů, Dedán, dnešní al-'Ala/'Ula byl c. 25 př. n. l. obsazen Nabataji. Jejich sídelní město je poprvé doloženo ve 4. st. př. n. l., království a samostatnost obyvatelstva, hovořícího aramajsky, skončily roku 106 n. l., kdy se území stalo římskou provincií. Poslední nabatajský text je z roku 356 n. l. nepředpokládá se, že by migrovali z jihu, podle všeho měli vazby na Mesopotamii.

Hlavním kultem Lihjánů byl Zú džábat/Dú džábat ("z houští", sc. hustého palmového porostu v oase), božstvo asi astrální. Dalšími kulty: Láh/al-Láh, Chárig, Han-Úzzá, Ba'al šamín Lát/al-Lát a Salmán (z oblasti nepochází zmínka o baitýlech).

Jedním z lihjánských kmenových svazů (podle jiných: sabajských) byli Baní Hamdán, z něhož pocházejí dnešní soupeřící kmeny Hášid a Bakil, sídlící v Saúdské Arábii a v Hadramautu, a Baní al-Mašrúkí v dnešním Libanonu, kteří jsou co do kultu maronity, šíity i drúzy. K Hamdánům patří jemenští zajdisté (jméno od Zajd ibn Alího, pravnuka Muhammadovy dcery Fátimy), jedna z větví ší'ismu. Zajdisty byli jemenští imámové až do svržení roku 1962 a bojovníci hnutí Húsí/Húthí, kteří v odporu k většinovým sunnitům zavlekli Jemen na začátku 21. století do občanské války, zástupné též za širší konflikt mezi šíitským Íránem a sunnitskými Saúdskými Araby a Spojenými emiráty. 

Thamúdové byli velká skupina severoarabských klanů v okolí oasy Tajmá´ (Tema) a Máda'in Sálih se státností v době mezi 4. st. př. n. l. až 3. nebo 4. st. n. l., kdy jako římští foederati střežili hranice od syrské pouště po Aiku/Aqabu, viz o nich a jejich nástupcích na římském východu roku 325+. Jejich graffiti používaly vlastní abecedu. V Tajmě uctívali kulty Salm a Sangila. 

Safajské nápisy v severoarabské abecedě o 28 znacích systémem bústrofédon z 1. st. př. n. l. až 4. st. n. l. mají název podle místa objevu (pustina as-Safá´ jz. od Damašku), srov u roku 70+.

O židovské populaci v Arábii viz pod Iúdaioi.

•

Vládci Sabajů a Chimjárů (dh = z, th = s): 1. Samah-‘Alí, 2. Jada´-il Dharih, 3. Jati‘ámar/It‘amrá Watar I., 4. Jada’il Bajin I. (Jd''l Bjn), 5. Jati‘ámar/It‘amrá Watar II., 6. Karíb-il Bajin I., 7. Dhamar‘Alí Watar, 8. Samah’Ali Janif I., 9. Jati‘ámar/It’amrá Bajin I., 10. Karíb-il Watar I. (Krb'l WTR; kolem roku 700), 11. Samah’Alí Darih, 12. Karíb-il Watar II., 13. Il-Šará I., 14. Jadá‘ I.,

15. Jakrib, 16. Jathí´, 17. Karíb-il Watar III., 18. Samah, 19. Il-Šará II., 20. Dhamar, 21. Jadá‘ II. (?Jada'il Bajin IV., syn Karíb'il Watara?), 22. Dhamar (podruhé), 23. Karíb-il Watar IV., 24. Il-Karíb-Juhan‘im, 25. Karíb-il Watar V., 26. Wahb-il (Vebelios, „dar boží“), Anmar Juhan’im, 27. Dhamar’Alí Darih I., 28. Naš´a Karíb Juhamin, 29. Násir Juhan’im,

30. Wahb-il Jahuz, 31. Karíb'il Watar Juhan’im, 32. Jarim Ajman I. (cca. 80 až cca. 60?), 33. ‘Alhan Nahfan, 34. Far’um Janhab, 35. Jarim Ajman II. (cca. 35 – 25?), 36. Ša’irum Awtar, 37. Jazil Bajin, 38. Il’ašará Jahdub (nos. 36 – 38 vládli současně, no. 38 přežil oba, byl prvním z panovníků chimjárských), 39. Naš’a Karib Jamin Juharhib, 40. Watar Juhamin, 41. Jásir Juhasdíq, 42. Dhamar’Alí Juhabir I., 43. Tharan Ya’ubb Juhan’um, 44. Dhamar’Alí Juhabir II.,

45. Dhamar’Alí Bajin, 46. Karíb-il Watar VI. 47. Halk-amár, 48. Dhamar’Alí Dharih II., 48. Jadá‘-il Watar (cca. 200 n. l.), 49. Il-Adhdh Naufan Juhasdíq (cca. 245 n. l.), 50. Jásir Juhan’im, 51. Šámir/Šammar Juhar’iš (c. 300, srov. rok 325, podmanil si všechna jemenská království), 52. Jarim Jarhab, 53. Ela‘amidah z Axúmu (340 – 378), 54. Malik Karíb Juhamin (378 – 385), 55. Abú Karíb As’ad (385 – 420), 56. Waraw’amár Ajman (420 – 425), 57. Šarah‘bil Ja’fur, 58. Ma’ad Karíb, 59. ‘Abd-Kilal,

60. Šarah’bil Jakuf, (vládl od roku 464), 61. Nauf, 62. Lahi-‘Athra Januf, 63. Marthad’ilan Januf (vládl od roku 496), 64. Ma’adí Karíb Ja’fur, 65. Júsuf Aš’ar Jath´ar alias Dhú/Zú-Nuwás (cca. 515 – 525, konvertita k júdaismu, roku 523 likvidoval křesťany v Nadžránu), 66. Sumu Jafa´ Ašwa´ (do cca. 533), 67. Abrahah (do 570), 68. Jaksum (570 – 572), 69. Mazruq (572 – 575), 70. Ma’adí Karíb (do 577, pak pod perskou kontrolou, od roku 631 pod kontrolou arabského chalífátu).

•

Arabové na římském trůnu

Arabové poprvé dorazili do Evropy s Xerxem, viz rok 480. Podle ojedinělé zprávy Strabónovy s sebou přivedl do Evropy Araby Foiníčan Kadmos, který se usadil v zemi později nazývané Boiótie. Araby měl usadit na Euboji na místě, kde později vznikla Chalkis. 

Nejstarší známá panovnická jména arabská patří ženám. Assyrští králové válčili s nomádským živlem od osmého století, viz rok 736 a 734. Královnou-kněžkou/kumirtu kultu kmenového svazu Qedarů byla tehdy Zabibé a po ní Šamší, po ní Jati'e. Po Jati'e vedla do válek Qedary Te'elchunu, ale byla Assyřany i s kultovními sochami jata. Královny mívali mužské spoluvládce, ale o vymezení jejich pravomocí jako vůbec o arabském předmuslimském severu toho známo moc není.

Říman z Afriky L. Septimius Sevérus (193 – 211) se oženil se Syřankou Iúlií Domnou Augústou z velmi vlivné a zámožné rodiny z Emesy, v jejímž rodu se držel také velekněžský úřad místního kamenného kultu/baitýlu Pána z hor, pro Hellény Slunce. Jejich dětmi byl Caracalla a Geta (211 – 217 n. l.). Caracalla se prý jako jediný z Římanů oženil se svou matkou, vdovou po Septimiovi Sevérovi, ale zpráva je pravděpodobně spíše ze zdroje bulvárního a zlomyslného.

Sestrou I. Domny z Emesy byla Maesa alias Varia. Měla dvě dcery, Symiamiru a Iúlii Mammaeu, Héliogabalovu babičku. Druhá Symiamira či Symiasera alias Iúlia Soaemias Bassiána Augústa byla dcerou Iúlie Maesy a matkou císaře zvaného později Římany Elagabalus/Héliogabalos nebo Sardanapallos (218 – 222). Sestrou I. Maesy byla Iúlia Avíta, matka císaře Sevéra Alexandra (222 – 235).

Posledním Arabem na římském trůnu byl Philippus Arabs (244 – 249). Jeho otec Marínus byl římským jezdcem a šejkem, císařův bratr se jmenoval C. Iúlius Priscus (intrikoval proti Deciovi, popraven). Podle jednoho z křesťanských historiografů Eusébia byl prý Philippus prvním křesťanským císařem (což je zřejmě vycucané z prstu, protože Ph. byl nábožensky velmi tolerantní). 

V Emese byl za Valeriána veleknězem Elah-gabala Úranios Antónínos z císařského rodu a razil dokonce zlatou autonomní mince.

Arabky ve vysoké římské politice

Druhou manželkou Sevérovou byla Iúlia Domna Augústa ze syrské Emesy, první Arabka u moci v Evropě (o první manželce viz u roku 193). Roku 195 ji vojáci polichotili přízviskem máter castrórum (po Faustíně ml. jako druhá nositelka), roku 196 se jí dostalo titulu máter caesaris, o dva roky později máter augustí et caesaris. Někdy později přibylo máter imperátoris et castrórum et senátús et patriae a po smrti chotě roku 211 dokonce máter populí Rómání. 

Proslulá záletnice se stala dokonce milenkou svého syna Caracally, jak tradoval římský bulvár. Po Faustíně ml., manželce M. Aurélia Antónína (viz rok 175), přijala titul máter castrórum jako druhá z Římanek a obklopila se literáty, filosofy, vědci, mezi nimi také lékařem Galénem. Donucena synem přihlížela vraždě Gety, druhorozeného syna, smrt krutého Caracally 8. dubna 217 neunesla, nového vládce Macrína odmítla a sama si vzala život hladovkou (důvodem mohla být i pokročilá rakovina prsu). 

Sestra Sevérovy manželky byla Iúlia Maesa, nazývána dobově Syřanka nebo Foiníčanka, byla již od roku 218 nazývána Augústa et máter castrórum, A. a matka táborů. Se svou prvorozenou dcerou Iúlií Soaemias Bassiánou, manželkou římského jezdce z Apameie Sex.

Varia Marcella, Caracallou povýšeného na senátora, zařídily nástupnictví ve svém rodu pro velekněze bůžka Elah-gabala/El-gabala v Emese s oficiálním jménem římského občana Varius Avítus Bassiánus alias Héliogabalos/Elaiagabalos, Elagabalus/El-gabalus. Bylo mu čtrnáct.

Druhorozená dcera Iúlie Maesy byla Iúlia Avíta Mammaea/Mamaea a jejím synem se Syřanem Gessiem Marciánem byl Gessius Bassiánus Alexiánus (jméno A. či Alexió bylo odvozeno od Alexandros a bylo označením emeských kněží). Po adopci Elagabalem přijal jméno M. Aurélius Alexander, jako císař M. Aurélius Sevérus Alexander.

So(h)aemias dostala od senátu titul m. castrórum a máter senátús, jako druhá po své tetě. V Římě a u dvora největší vliv ale měla její matka Iúlia Maesa, arabská Livie. Od Evropanů se jí dostalo jako první božských poct. Držela se u moci a z Říma se jí nechtělo. Stará dáma se proto po pádu Elagabala postarala o nový puč a zainvestovala ho (= nařídila zavraždit svou dceru Soaemiadu s jejím šíleným synem).

Instalovala svého druhého vnuka Alexiána-Alexandra. Zemřela roku 226 a až do konce řídila s Mammaeou římskou říši. Mammaea zdědila Maesiny tituly, navíc obdržela od senátu ojedinělé jméno matka lidstva. Byla na peníze a majetek vůbec, jakoby užívala poslední příležitosti a zřejmě to byla nejmocnější z Římanek v dějinách.

Roku 235 byla zavražděna nespokojenými vojáky pocházejícími z Británie se synem Sevérem Alexandrem v Bretzenheimu u Mohuče (villa Bretannórum se lokalita jmenovala ještě v karolinské době).

Manželkou Diocletiánova spoluvládce Maximiána byla Eutropie, syrská Arabka (?), matka Maxentiova.

O arabském kalifátu/chalífátu, Abbásovcích, Baghdádu, islámu apod. viz Mesopotamie a Arábie.

•

Dometios Arabiános z Marathónu§ ath. arch. 221+ 

Arabión z Numidie, s. Massanasův či Masinissův, dyn.§ 47, 45 - 41, 25

Arabiové, národ v jižním Balúčistánu§ 325

arabisace, hellénského živlu§ 96

Arabská poušť, v ET mezi Nilem a Rudým mořem, dnes Východní poušť, arab. as-Sachrá aš-šarqíja; srov. pod Núbijská poušť a Západní p.§ 331, 328+, 356+  

Arabské moře, Arabský/Perský záliv§ viz Erythrá thalassa, Záliv 

Arabský záliv, Arabikos kolpos, lat. Sinus Arabicus, dn. Rudé moře; srov. pod Deiré§ 773, 735, 519, 280, 270, 260, 245, 25

Arabsky se dnešní Rudé moře jmenuje ´al-bahru l´-´ahmaru.

Arad, Tell Arad, osada v Negevské poušti§ 955

Arad-Ea z Babylónu, o. guvernéra a k. Marduk-zkir-šumiho§ 703

Arad-Mulissi, Urud-Mulissi, možné i Arad-Bélet, s. Sîn-achché-eríby, otcovrah a král-usurpátor, hebr. Adramelech/Adrammelech, řec. Adrúmachos§ 681

Aracillum, m. Kantabrů, dn. Aradillos§ 25

Arad-Nanna, ensi v Chamazi§ 2048 

ARAD-Šarruma, Warad-Šarruma (?), z Ugaritu, s. Niqmepův, princ§ 1270

Aradión, rebel n. usurpátor v Africe§ 280+ 

(Q.) Aradius Rufínus, praef. Urbí§ 284+, 306+, cos. suff. 311+    

Aradius Rufínus, prawf. Urbí§ 361+ 

L. Aradius Valerius Proculus, praef. Urbí§ 306+, cos. 340+, 338+  

Arados, Árados, m. na o. ve Foiníkii, hellénist. Antiocheia tés Píeriás, starý Arwad či Armad, dn. Ruad v SYR§ 1477, 1200, 1111, 1071, 877, 853, 759, 701, 677, 665, 333, 305, 259, 190, 168, 149, 144, 143, 138, 104, 64, 43, 41, 39, 38

Na pevnině proti ostrovu ležel Antárados, dn. Tartús. 

Araharius, vůdce Quádů§ 358+ 

Arácha z Urartu, s. Chaldi-ti§ viz Nabû-kudurrí-usur IV.

Arachósie, Arachósiá, per. Charaumatiš, země a satrapie ve vých. Íránu, zhruba dn. již. část Afghánistánu§ 536, 521, 330, 326, 325, 323, 317, 316, 303, 206, 200, 180, 171, 170, 130, 75, 50, 20+, 35+   

Může být uchováno v dnešním názvu řeky a okresu v provincii Kandahár Arghandáb (není-li řekou dnešní Tarnak).

Arachthos§ viz Aratthos

Arachtu, kraj a království v Syrii se sídel. m. Ukulzat/Ugulzat§ 1380, 1370, 1360  

Araithyrea§ viz Fleiús

Arak al-Emir§ viz Tyros u Hebronu

Arákos ze Sparty§ efor. epón. 409, 405 nauarchos

Aralské jezero, Oxiáné limné, lacus Oxiánus§ 2500, 209, 53

Protože jeho přítoky přicházejí o velké množství vody odebírané na plantáže bavlny, došlo od 80. let dvacátého století na ekologickou katastrofu a mělké jezero se rozdělilo souší na dvě. Voda ustoupila o sto až sto padesát kilometrů, rybářství v podstatě zaniklo, půda se zcela prosolila a obyvatelstvo trpí chorobami roznášených nezdravím okolím nasáklým pesticidy z bavlníkových polí v zavodňovaných oblastech kolem přítoků do jezera.

Bolševický Sovětský svaz chtěl lámat rekordy v zemědělství a jeho "odborníci" na partajní zakázku vymysleli ve Střední Asii zavodňovací systém z vod Amudarji a Syrdarji, přítoků kdysi čtvrtého největšího jezera na světa. Pustině na jeho místě říkají dnes Uzbekové Aralkum/Aralský písek, nebo Akkum/Bílý písek.

Bavlnu na vývoz vysazovali Rusové ve Střední oblasti už během americké občanské války, kdy její ceny stály vysoko. Bolševici podél břehů řek zahájili rozsáhlé zavodňování o sto let později a celá Amudarja zmizela cestou do jezera, ze Syrdarji dorazil v podstatě jen čůrek. Od 70. let dvacátého věku jezero mizí, v 90. letech mělo už jen šedesát procent plochy, roku 2010 pouhých deset procent (sic). Uzbekistán zato patřil v té době mezi největší pěstitele bavlny na světa a její vývozce.

Aram, hebr. Arám, stát se střediskem v Damašku, obvykle novodobě psáno jako Aram-Damašek, ass. Iméri, Ša-iméríšu/"Oslov"§ 1005, 1000, 975, 914, 888, 870, 857, 853, 850, 849, 848, 845, 838, 814, 800 - 798  a viz pod Damašek  

Aram naharáim§ viz Mesopotamiá

Aram Sobá, bibl. řec. Súba, lat. Soba, ass. Subutu, Subatu, Subitu, moderně obvykle označováno jako Zobá (podle čtení hebr. znaku sadé jako "z": ṣ = z), aram. stát mezi Damaškem, Biqá' a Eufrátem§ 1005, 1000, 990, 975 

Aramaiové, Aramajové, č. častější Aramejové/Aramejci, souhrnný název pro západosemitské nomády jednoho jazyka, aramejštiny; v klínopisných textech též zvaní Sutiové (nezaměňovat se Sutu/Sutejci), od dob křesťanských Syřané, syrština§ 2292, 2255, 2009, 1347, 1337, 1320, 1308, 1280, 1200, 1183, 1159, 1140, 1125, 1114, 1112, 1111, 1097, 1081, 1077, 1075, 1072, 1068, 1057, 1046, 1024, 1005, 1004, 1000, 990, 987, 942, 935, 912, 902, 901, 899 - 894, 889, 883, 878, 877, 858, 857, 854, 853, 850, 814, 770, 768, 759, 750, 747, 745, 742, 733, 732, 731, 729, 728, 722, 715, 711, 707, 681, 680, 652, 640, 626, 625, 7-, 38+, 51+, 130+ a viz pod Achlamu    

Jméno asi lokalita kdesi v přímořské Syrii. Původně byli jednou z částí amoritského kmenového svazu Achlamú/"Beduíni, lidé z pouště," kočujícího od zač. 2. tisíciletí mezi Eufrátem a Tadmórem. Achlamové byli v Mesopotamii již za Kassitů. Z Achlamů nejvýchodněji do Mesopotamie pronikli Aramajové, viz o vztahu obou pojmů roky 1320, 1275 a 1112, a stali se životně nebezpeční pro Babylónce i Assyřany, zmocňovali se syrochetitských státečků. Aramejštinu nešířily jejich nájezdy/Aramé már chabbáti, "lupiči", na usedlé obyvatelstvo Meziříčí, ale karavanový obchod, který po celém Předním východu vedli.  

Aramejské nápisy. Nejstarší víceslovné nápisy pořízené v aramejštině pocházejí z osmého a sedmého století (Gerdžin-Zincirli v dn. Turecku a Ninúa v dn. Iráku), viz rok 850. K nim přistupují nápisné památky ze sedmého až pátého století z Babylónu a Assyrie, většinou na hliněných tabulkách jako poznámky o obsahu assyrského n. babylónského textu. Z novoassyrské a novobabylónské doby to jsou pouze nápisy z Nerábu, několik pečetí s aramejskými nápisy a kovová miska, nalezená v Olympii. Ze skutečnosti, že klínopisné dokumenty obsahovaly aramajské poznámky, lze soudit, že příslušní úředníci nerozuměli assyrštině. V novoassyrské době jsou na reliéfech patrní písaři na klasický materiál, na hlínu, a ti, kteří psali na papyrus/akk. niáru, nijáru nebo pergamen/akk. mašku, "kůže". V této éře začala aramajština nahrazovat akkadštinu jako hlavní dorozumívací jazyk Předního východu.  

Všechny ostatní aramejské nápisy pocházejí z doby perské (s výjimkou řecko-aramejské bilingvy z Tello). Do této doby patří nápis z Abýdu na Helléspontu, náhrobní nápis z lykijské Limyry, lovecký nápis z Kilikie (jz. od Saraidinu na skále v údolí Lamas), nápisy z oasy Teimá a z Egypta, jako např. z Memfidy, Abýdu, Achnúm, Wadr as-Sábá, Rigalé atd. Rovněž nález stříbrné a kovové misky u Vladikavkazu patří do perské doby.

Z hellénismu pochází dvojjazyčný nápis z Tello. Teprve v posledním století př. n. l. jsou nápisy četnější: v té době začínají nápisy nabatejských a palmyrénských Arabů, nebo nápisy ze Sinaje.

V Palmýře nejstarší nápis pochází z roku 8 př. n. l. (304 SE), nejmladší ze srpna roku 271 n. l. (582 SE). Na sz. Indie byla aramajština v úředním užívání na nápisech a na mincích v rozmezí let 300 př. n. l. až 400 n. l. Náhrobní nápis císaře Gordiána iii. (22) v obci Zaitha u Circésia/Kirkésion v Parapotamii zavražděného za vzpoury Philippovy roku 244 byl prý pětijazyčný: řecký, latinský, perský, „židovský“/aramejský a „egyptský“.

Aramajština byla říšským úředním jazykem achajmenovské říše. V hellénismu ji vystřídalal řečtina, ale své posice z části obnovila za Parthů. Tzv. provinční podoby aramajských písem jsou od třetího století př. n. l. odvozeny od kursivy z perské éry.

Druhy písem: nabatejská aramajština (od 1. st. př. n. l. do 3. st. n. l.), palmýrská (s lokálními odlišnostmi, stejné období, typově je nejstarší nápis z roku 33 př. n. l. v Dúra-Európos), syrská (= edesská, 1.-3. st. n. l.), severomesopotamská (= severotigridská, 2.-3. st. n. l.), jihomesopotamská (= elymajská, 2.-3. n. l.), ostraka z Nísy/Nisy v dn. Turkmenistánu (100-230 AE, 148-88, podobá se avromanskému z roku 53 n. l.), Armazi/Armazciche (nad Mschetou v Ibérii/Gruzii u Tbilisi), íránské podoby.

Za křesťanství protežovala Kónstantínopolis řecký klérus, ale domácí Syrie naopak své lidi a jejich kázání v místním jazyku. Aramajština začala být zvána syrštinou a její mluvčí Syřany (nikoli však syrskými Araby, kterých byla v prvních stoletích n. l. zřejmě již většina z obyvatel syrské provincie). Část Ježíšových apoštolů mělo syrská jména, on sám mluvil aramajsky/syrsky. Jazykem křesťanů v Kérale byla rovněž syrština (a liturgicky stále ještě je). V Mesopotamii a Syrii se Aramajové v imperiální době pozvolna "arabisovali", jak je patrno z obliby arabských kultů Al-Lát, Manát, Azízos, Arsu a Gádu, srov. s. v. Arabové.

V horách severně od Damašku se ovšem mluví dodnes aramejsky ve třech vsích Džab´idin/Jab´edine, Bacha´a/Bakha´a a Maalula/Maaloula. Podle listu Financial Times ze 27. března 2004 hovoří aramejsky i děti a místní lidé byli zvědaví na film Američana Mela Gibsona Utrpení Ježíše Krista, kde se nemluví anglicky, ale aramejsky/syrsky a latinsky. Dvě vsi jsou muslimské, Maalula zůstala křesťanská a jsou v ní dva kláštery. Všude v oblasti hovoří rodiny doma aramejsky/syrsky, ve škole arabsky. [Otec herce a režiséra Mela Gibsona Hutton, zemřel v květnu 2010 (101), patřil k ultrakonservativcům neuznávajícím závěry druhého vatikánského koncilu ani vládu Jana Pavla II. nad katolíky maje ho za zaprodance zednářů a Židů; o protipapežích Jana Pavla II. viz pod křesťanství (7 a 8)]

Jistým novoaramejským dialektem hovoří skupina „Assyřanů“ v Gruzii. V Israeli jsou dvě vesnice, kde se vyučuje aramejština na základní škole: v obci Bajt Džálá u Betléma, která je z velké části maronitsky křesťanská, a v Galilaji na severu IL v obci al-Džiš, hebr. Guš chalav, řec. ta Gischala. V obou případech jde o oblasti, kde se kdysi pohyboval biblický Ježíš. "Syrsky" vysílá ze Švédska satelitní televise  Soryoyosat a vycházejí tam noviny Bahro Soryoyo a ve Švédsku existuje fotbalový oddíl Syrinska FC v Sodertalje.

Syrská pravoslavná církev je ovšem odlišná od maronitské, která stojí při papeži katolíků; jazyk je stejný. Maronitských křesťanů v Izraeli je asi 210 tisíc (z toho na arabských územích šedesát tisíc), syrských pravoslavných asi dva tisíce.

Nejstarší rukopisy Muhammadova koránu/qur´án („čtení“ od slovesa qara´a, recitovat, číst; al-kitáb, písmo, kniha) obsahují velké množství aramaismů, jejichž nesprávný převod do arabštiny stěžuje porozumění jeho kanonisovaného textu (například hurisky byly spíše hrozny bílého vína než dívky). Vznik koránu totiž velmi úzce souvisel se syro-aramejským prostředím a křesťanskými a židovskými komunitami (qerjána, qirjána, syr. četba).

Nejstarší známý rukopis koránu jsou fragmenty nalezené roku 1973 při rekonstrukci jedné z nejstarších funkčních mešit v Sana´á z let asi 645-690, v Birminghamu a Paříži uchovávají fragmenty Muhammadova odkazu na ovčí či kozí kůži, které vznikly nejpozději roku 645. 

Birminghamské zlomky, objevené roku 2015 v universitní knihovně, jsou radiouhlíkově datovány rozpětím let 568-645 a pergameny byly pořízeny z kůže jednoho zvířete. Toto zjištění vyprovokovalo intensivní otázky o původu islámu. Pokud totiž manuskript vznikl po roce 610, kdy bylo Muhammadovi zvěstováno u Mekky učení, mohlo by jít o autentický záznam pořízený někým z nejbližšího prorokova okolí. Jsou-li však starší, je i obsah koránu starší než Muhammad, který v tomo případě učení jen převzal. Bylo by pak i možné předpokládat, že základy islámu jsou starší než vůbec Muhammadův život (narozen asi roku 570). 

Deportace Aramajů assyrskými králi. Úhrnná čísla jsou s velkou pravděpodobností obrazem chlubivosti hyperješitných panovníků, možná jsou však nápisy pravdivé. Tukulti-apal-Éšarra III. (746 – 727) násilně přesídlil během 37 deportací ze západu 368.543 Aramajů. Jeho nástupce Salmán-ašaréd V. (727 – 722) odvlekl na východ 167.500 lidí. Král Šarru-kén II. (722 – 705) v 38 deportacích „odsunul“ 217.635 osob a Sîn-achché-eríba (705 – 681) během dvaceti přesunů usídlil do Assyrie 408.150 Aramajů. Novoassyrští králové uspořádali 157 deportací a podle nápisů přesunuli 1.320.000 lidí (údaj byl ve skutečnosti možná významně vyšší). 

Rozhodně tak Aššurovi králové přispěli k rozšíření aramajštiny, která zůstala všeobecným dorozumívacím jazykem oblasti zvané Úrodný půlměsíc, stala se úředním jazykem perské královské administrativy, vedle řečtiny jazykem seleukovské říše a rozsáhlých oblastí Střední Asie a severozápadní Indie a upadala teprve s šířením arabštiny a definitivně s expansí muslimů. 

 

Arame/Aramu z Bít Agúsi§ viz Adramu 

Arame, Arami, země východně od Tigridu, zřejmě jméno nemá nic společného s Aramaji, ale spíše Churrity§ 2292 

Aramé z Urartu/Dajáni, Aramu, Arramu, k.§ viz úvodní přehled, 859, 856, 844, 832    

Aran, Arana, Arnê, m. v sever. SYR, asi dn. Erin§ 1470 

áranjaky, ind. bráhmanské zpěvy§ 800, 600

Arapouco, archeol. lokalita v P§ před 6000

Arar, gen. Araru, ř. v Gallii, dn. Saône§ 58-, 58+ 

Araraš z Karchemiše§ viz Jaririš 

Ararat, h. dnes na turecko-armenském rozmezí, jméno z hebr., arm. též Masis§ 3200, 810 a viz Urartu

Arărós z Athén, gen. Ararŏta, autor komédií, s. Aristofanův, b. Filippův§ 388

Aras§ viz Araxés

Arathés§ viz Ariaráthés

Arátor, armád. velitel v Germánii§ 369+ 

Arátos ze Sikyónu§ 1. achájský politik, 271, 264, 251, 250, 245 - 243, 241, 240 - 237, 235, 233, 232, 229 - 227, 225, 224, 220 - 217, 215 - 213, s. Kleiniův; 2. 225, 224, 219, 215, s. č. 1; 3. 181, s. č. 2;

Arátos ze Sol v Kilikii, s. Athénodórův, epický literát (jeho bratr Athénodóros byl stoickým filosofem, dalšími sourozenci byli Myris a Kalóndás)§ 315, 276, 274, 239, 15-, 371+ 

Arátos z Tenedu, vyslanec§ 340

Aratta, Aratti, země/město, kultura Džírof/Jirof§ 2800 a viz pod Sumerové

Aratthos nebo Arachthos, ř. v Ambrakii§ 630

Arausió (Colónia Secundánórum, tj. „vojáků Druhé legie“ od r. 35, pozd. Colónia Firma Iúlia Secundánórum Arausióne), m. v Narbonské Gallii, dn. Orange (právě odtud pochází jméno nassavských knížat a současného král. rodu nizozemského)§ 105

Araxa (sg.), m. v Lykii, dn. u obce Ören v TR§ 282, 150 

Araxés, ř. v  Albánii a Ibérii pod Kavkazem, dn. Aras v Armenii, ázer. Araz§ 810, 786, 766, 66, 54+ 

Araxios, velmož a byrokrat, přítel Iulianův, o. Vetiány, manž. Agilónovy§ 365+ 

Araxos, m. na západu Acháie, sz. Peloponnésu§ 219

Arawa, Uru'a, m. v Elamu§ 2490 

Arawakové, vlastním jménem Lokono, kmenový svaz na severu Jižní Ameriky a v Karibiku§ 500

Arawanna, m. v chetit. říši, na horním Eufrátu n. shodné s Arinnou?§ 1300

Arawná, Árnán z Jerúsaléma, Jebusita§ 1005

Araziaš, m. a země v Nairi§ 815

Araziqu, m. v Syrii na úpatích Libanu, nezn. polohy§ 1071

Arba§ viz Arbón 

Arbakés, Varbakés z Médie, k., snad též Arbactus/Arbaktos§ 805, 760

Arbalo, dnes neznámá lokalita v NRW§ 11

Arbandés z Orrhoény, s. k. Abgara VII.§ 115+ 

Arbarios z Persie, vojenský velitel Dáreia II.§ 423

Arbeia, pevnost na Hadriánově valu, dn. South Shields v ústí Tyneu na severu Anglie§ 166+ 

Arbéla (pl.), m. v Galilaji, dn. Irbid v JOR§ 160

Arbéla (pl.), m. v Arbélítidě, sum. Urbilum/Arbilum, ass. Urbél, Erba’il(u) nebo Arba’ilu/Arba-ili ("Čtyři bohové"), Irbil, snad hell. Alexandreia, dn. Erbíl v Kurdistánu; ve zdejším Ištařině chrámu E-gašan-kalamma se věštívalo z jater§ 2400, 2255, 2078, 2048, 1815, 1782, 1180, 1139, 1125, 1275, 935, 883, 856, 843, 827, 653, 651, 606, 547, 331-, 116+, 123+, 134+, 216+, 217+, 231+, 236+, 283+, 340+         

Arbélítis, země a satrapie Seleukovců, sever. část bývalého kmenového území Assyrie§ 606, 323, 321, 312, 65

"arbélská kronika"§ 212+, 283+ 

Arbelai, polisma/městečko na Sicílii, též Arbelé, jehož obyvatelé se dali snadno oblafnout/enexapatétoi. Proto odtud povstalo rčení: "Co nedostaneš, půjdeš-li do Arbel/ti ú genésé ión es Arbelás" (není v CSD) 

Flávius Arbetió, Arbitió, mag. equitum a dvorský intrikán§ 354+, 355+, 359 až 361+, 365+, 366+   

Arbitió, comes, armádní velitel z Mágna Máxima a Eugenia§ 393+ 

Arbinás z Xanthu, dyn., s. Gergiův, lyc. Erbina§ 360

Flávius Arbitió§ cos. 355+ 

arbitráž, mezistátní/mezi poleis§ 519 (nejstarší z c. 250 hellénských známých), 493, 245, 225, 201, 172, 145

arbitrážní soudci v územních sporech byli gáodikai, termosteres/termastai, dassteres (na rozdělení půdy), horothetai. 

Flávius Arbogastés, Arbogast (u Suidy Abrogastés), rodu franského/Frangos, comes, mag. mílitum, s. Bautónův§ 379+, 380+, 384+, 388+, 392+, 393+ viz pod Germáni a křesťanství

Arbón, lat. Arba, dn. Rab, o. chorvatský§ 301 

Arbor félíx, "Šťastný strom", pevnost v Raetii, dn. Arbon v CH§ 378+ 

arboretum§ viz zahrada botanická

Arborius Haedujský§ viz Aemilius Mágnus Arborius 

Arbúkalé, m. Vakkajů nezn. polohy, možná buď dn. Alba de Tormes v prov. Salamanca, n. Toro v prov. Zamora§ 220

Arca ad Libanum, Caesaraea§ viz Arké, Arka 

Arcadia Aegyptí, provincie§ 288+ 

Arcadius, Flávius A., řec. Arkadios, císař východořímský, s. Theodosia I. s Gallou, b. Honóriův§ 280, 364+, 367+, 370+, 375+, 377+, 379+, 380+, 382+, 383+, 386+, 391 až 393+ a srov. též pod Sélymbriá

arcaragantové (n. Arcaragantové?), arkaragantové, část Sarmatů vládnoucí ostatním zvaným limigantové; nebo to byli samostatní kmenové?§ 332+, 334+, 358+  

Arcesiláus§ viz Flávius A. 

arcus§ viz oblouk (vítězný) 

Ardaja, satr. Babylónie§ 163

Ardašír z Persie, Ardachšír§ viz Artaxerxés 

Ardata, m. v zemi Amurru na západu SYR, dn. polohy nezn.§ 1462, 1365

Ardawán§ viz Artabános 

 

Ardea, m. v Latiu, původně sídelní m. Rutulů§ 1184, 510, 446, 444 - 442, 391, 390, 69+  

Ardeioi§ viz Ardiaoi

Ardeios z Lýdie, též Ardys (I.), Ardyés, s. Adyattův/Sadyattův, b. Kadyův, k.§ 757, 721

Arderikka, m. v Kissii čili v Súsiáně§ 490

Ardiaiové, Ardeiové nebo Vardiaiové, illyrský kmen žijící hlavně na území dn. Černé Hory se střediskem asi v Rhízónu§ 272, 230 - 228, 219, 213, 135 

Ardini§ viz Musasir 

Ardipithecus, homininové§ pravěk 

Arduenna silva, poh. v Belgické Gallii, dn. Ardenny§ 54, 53-, 21+ 

Ardyés či Ardys z Lýdie (II.), k., srov. pod Ardeios§ 678, 665, 644, 643, 629, 617

Ardys, ze Seleukova rodu (?), s. Antiocha III. (?), armádní velitel§ 222, 219 

Ailios Ardys z Athén§ arch. 150+