***********************************************************

181.
Ol. 240,1
Anúbión Feidos z Alexandeie
492 SE
428 AE
[Daidú]ch[o]s
a. u. c. 934
Imp. Caesar M. Aurelius Commodus Antoninus Augustus III a L. Antistius Burrus ***********************************************************

Zatímco Gaius a Nero, dva Commodovi nezdární extravagantní předchůdci, zkraje vlády budili zdání seriosního principátu, lepšího jejich předchůdců, syn M. Aurelia Antonina nic neskrýval od začátku. Jeho dávný, a přísný, životopisec vystihl nadšení postpubescenta, který se konečně dočkal života bez kazatelů a hlavně omezování, srov. rok předešlý: "Když se propil do rána a hýřivě rozhazoval prostředky římské říše, též večer poletoval po hospodách a bordellích/et cum pótáret in lúcem hélluaréturque víribus rómání impérií, vespera etiam per tabernás ac lupánária volitávit."

Možná se jeho blízcí pokusili o atentát na nemožného principa již t. r., viz rok následující.

 

***********************************************************
182.
Ol. 240,2

493 SE
429 AE
M. Munatios Maximianos Uopiskos
a. u. c. 935
M. Petronius Sura Mamertinus a Q. Tineius Rufus

coss. suff.: Aurelianus a [L. Attidius?] Cornelianus 

***********************************************************

Annia Aurelia Galeria Lucilla alias Lucilla, starší sestra Commodova, která musela v řadě poct ustoupit císařovně Bruttii Crispině, ústrky špatně snášela. Cestu k nápravě viděla v odstranění rozverného bratra. Spikla se s M. Ummidiem Quadratem, pravděpodobně svým milencem (ženat byl s Marcií, resp. žil s ní, viz rok 192). Byl to syn z prvního manželství Cn. Claudia Severa, zetě M. Aurelia, jehož adoptoval M. Ummidius. Quadratus přemluvil mladého senátora Claudia Pompeiana Quintiana, asi synovce n. syna Lucillina manžela Ti. Claudia Pompeiana.

K atentátu však nedošlo: spiklenec Quintianus totiž v temném vstupu do amfitheátru vyskočil před Commoda se slovy "Tu dýku ti posílá senát/hunc tibi púgiónem senatus mittit" a místo aby bodl, ukázal zbraň. Okamžitě odzbrojen ochrankou byl popraven a s ním další spiklenci. Lucillu poslal Commodus na Capreae/dn. Capri, kde dal později svou sestru zavraždit. Exulovaní L. Aemilius Iuncus a zřejmě též M. Atilius Severus Commoda přežili.

 

Commodem likvidované veličiny po Lucillině spiknutí: P. Salvius Iulianus, cos. 175 a legát, praefectus praetorio Tarrutenius Paternus (ten údajně za to, že dal odpravit Saótera, který prý byl též zapleten do spiknutí, ale Commodus ho stále miloval), Sex. Quintilius Condianus, cos. 180, syn Maximův, a jeho bratr Maximus, Manilius, tajemník přes latinskou korrespondenci Avidia Cassia ušetřený M. Aureliem: Commodus ho odmítl vyslechnout, třebaže Manilius sliboval báječné informace, a zároveň dal zničit nešťastníkův archiv aniž by ho, po vzoru otcově, četl. 

Zahynul též Paternův důvěrník Vitruvius Secundus, císařův tajemník ab epustulis, bohatá a vlivná dědička Vitrasia Faustina, která dal ve Městě rekonstruovat na svůj náklad chrám Velké Matky bohů/Magna dea, konsulárové D. Velius Rufus Iulianus a Egnatius Capito. Jak jejich smrt souvisela se spiknutím či co jiného se jim stalo osudným, nevíme.

 

Sex. Quintilius Condianus, který se v době, kdy byl odsouzen na smrt, zdržoval v Syrii, údajně obelstil popravčí komando. Vypil zaječí krev, vsedl na koně a nasimuloval s něho smrtelný pád. Zvracel krev, o níž si všichni mysleli, že je jeho, a pokládali ho za mrtvého. Namísto těla do rakve vložili jeho lidé beraní a to spálili. Střídal pak prý místa pobytů, ale skrýt lest se mu nepodařilo. Mnoho lidí z jeho okolí bylo vyslýcháno a utýráno k smrti, hodně lidí popraveno a jejich hlavy dopraveny do Říma, nikdo však neví, zda byl zabit ten pravý. Po Commodově smrti se kdosi za Quintilia Condiana vydával a pokoušel se v Římě dostat k jeho/svému rozsáhlému majetku. Jak to s ním dopadlo, nevíme.

 

Commodus se stal podezřívavým a událost už po roce na trůnu znamenala zlom. Vlastní panovnické věci přenechal "s radostí" zcela praefectovi praetorio Sex. (?) Tigidiovi Perennovi, který nastoupil po popraveném Paternovi; sám se věnoval závodění s dvojspřežím, zápasy se zvířaty i lidmi v cirku, radovánkám všeho druhu. Během dvoudenních her dokázal zabít pět hrochů se dvěma slony, k tomu nosorožce a tvora s označením camelopardus/camelopardalis (žirafa?), tedy zvířata, jejichž dovoz z dalekého Ponilí musel stát hodně velké peníze (náklady na chod cirků a např. Colossea neznáme: musely to být částky enormní). Circus byla vlastně Commodova panovnická sláva.

Perennis dokončil čistku Commodova okolí od lidí, které syn u dvora převzal od otce a brutálně navyšoval svou osobní moc. Řádil v řadách římských bohatců, pokud nechtěli za dědice uvést Commoda, vlastního syna prosadil za legáta u illyrských legií a dal ho vyznamenávat za úspěchy jiných vojevůdců v bojích se Sarmaty, srov. rok následující.

 

Asi v letech 182-184 v Británii guvernérem Caerellius Priscus, za M. Aurelia správce v Thrákii, Moesii, Raetii a Horní Germánii. Konal výpravy za Hadrianův val, ale kaledonští barbaři útočili na val setrvale a nakonec pobili celou legii i s legátem. Caerellius barbary znovu porazil a vojáci jeho legie ho provolali imperátorem, což by tedy znamenalo usurpaci, kdyby neodmítl; viz k tomu však rok 185. Uklidněni, to jest poraženi, byli však Kaledonci až legátem Ulpiem Marcellem, viz rok 184.


***********************************************************
183. 
Ol. 240,3

494 SE
430 AE
Domitius Aristaios Paionidés
a. u. c. 936
Imp. Commodus IV a C. Aufidius Victorinus Mulvius […] Marcellinus Rhesius Per[…] […] Numisius Rufus Arrius Paul[inus] [...] [Camil]lus (?) Iustus Cocceius Gallus II vulgo C. Aufidius Victorinus

coss. suff.: L. Tutilius Pontianus Gentianus

M. Herennius Secundus a M. Egnatius Postumus

T. Pactumeius Magnus a L. Septimius Flaccus

[suff. L. Pescennius Niger I (nebo až někdy v letech do 191)]

***********************************************************

Legáti/vojevůdci C. Pescennius Niger a D. Clodius Septimius Albinus, pozdější imperátoři, válčili s barbary kdesi na sever za hranicemi Dákie, snad na dnešní západní Ukrajině. Dobu a délku jejich válek neznáme, ani nevíme, zda byli oba správci provincií/legati Augusti a kterých. 

Během Commodovy vlády se vzbouřili i obyvatelé dáckých provincií, ale důvody, data ani rozsah vzpoury neznáme. Commodus dal římský břeh Dunaje v pannonské oblasti, z velké části v dn. H, v místech snadných k přechodu opevnit řetězem pevnůstek zvaných burgus/pl. burgi, výraz převzatý od Germánů. Stavby řídil legát pro praetore L. Felix Plotianus.


***********************************************************
184.
Ol. 240,4

495 SE
431 AE
T. Flavius Sósigenés z Pallény
a. u. c. 937
L. Cossonius Eggius Marullus a Cn. Papirius Aelianus

coss. suff.: C. Octavius Vindex a neznámý

***********************************************************

Správcem/legátem Británie v letech 184-185 byl Ulpius Marcellus. Vojácky přísný muž vedl spartánskou životosprávu, budil zdání, že nikdy nespí. Nikdy nejedl dosyta, nicméně chléb si dával do Británie dovážet z Říma: místní byl prý tvrdý a Marcellus měl měkké dásně náchylné ke krvácení. Lidé ho však podezřívali ze sklonů k simulování. Jako vojevůdce však dokázal zemi severně od Hadrianova valu opět "uklidnit" a Commodus mohl slavit nad pacifikovanými Kaledony vítězství. Nejpozději v této době byl asi Antoninův val vyklizen zcela. Domorodci na valu se někdy v této době nově spojili v konfederaci Maeatů/Maeatae, na sever od nich v pozdějším Skotsku žily klany nepodajných Kaledonů/řec. Kalédónes, pozd. Piktové.

Ulpiovým nástupcem se stal P. Helvius Pertinax.

 

V Číně se rozhořelo povstání Žlutých turbanů, chuang-ťin/huangjin, propojené s taoistickou sektou tchaj-pching tchao/taiping tao, "Velký mír" (trvalo do roku 205). Vysoké daně a provokující luxus elit dráždily čínský venkov po celou éru Východních Chanů/Tung Chan. Během roku 182 se po říši rozšířila obliba taoismu v podání patriarcha sekty Čang Ťiaa/Zhang Jiao libujícího si v magických rituálech, kouzelnictví (ačkoli kouzelník, brzy t. r. zemřel přirozenou smrtí); srov. podobné trendy na Západě v římské říši a hellénském světě.

Během dvou let se z dnešní provincie Che-nan a Šan-tungu hnutí proměnilo v ozbrojený odpor vedený vedle Čanga Ťiaa jeho bratry Čangem Paem/Zhang Bao a Čangem Liangem/Zhang Liang. Na odlišení od císařovy armády nosili povstalci na hlavě smotaný žlutý šátek/turban. Během t. r. po smrti nejstaršího z bratrů v válce zahynuli i oba jeho sourozenci. Roku 185 porazil Žluté turbany generál Che Ťin/He Jin, nevlastní bratr císařovny, ale nebylo to vítězství konečné a ještě téhož roku vypukly násilnosti nanovo a šířily se až po S'-čchuan, viz dále rok 189.

Konečné ztráty na životech povstalců šly do stovek tisíců a celkový počet obětí povstání spojených s válečnými operacemi se odhaduje na tři miliony lidí (a některé novodobé odhady bývají až dvojnásobné).

Současně se Žlutými turbany se dostávaly k moci lokální veličiny a budovaly své armády; císařská ústřední moc upadla. Mezi novými lidmi byl vynikl Cchao Cchao/Cao Cao, který získal silnou posici u císařského dvora v Luo-jangu. Viz dále rok 189.

 

***********************************************************

185.
Ol. 241,1
Hérón z Alexandreie
496 SE
432 AE
Filoteimos Arkesidémú z Eleusíny
a. u. c. 938
Triarius Maternus Lascivius a Ti. Claudius M. Appius Atilius Bradua Regillus Atticus

***********************************************************

V Římě o kapitólských hrách 15. října vběhl na divadelní podium neznámý muž oděný po způsobu kynických filosofů a císaře touto cestou varoval, aby se měl na pozoru před Perennem chystajícím se ho zavraždit. Stačil ještě sdělit, že praefectus praetorio již sbírá vojsko, aby si pojistil moc nad Římem. Nikdo "pomatenci" neuvěřil a Perennis ho dal upálit zaživa. O něco později však dorazili do Říma jacísi legionáři z Illyrika, dostali se až ke Commodovi a ukázali mu mince s Perennovým portrétem. Od nich se dozvěděl, že Perennův syn opravdu připravuje vojsko pro vpád do Itálie. 

Commodus podruhé nezaváhal a dal popravit svého praefecta praetorio (Sex.?) Tigidia Perenna. Podařilo se mu též vylákat z provincie od legií jeho syna a vyslaní vojáci ho zavraždili.

Záhubu Perenna však prameny podávají ještě jiným způsobem, pokud nejde o směsku dvou událostí. Likvidací Perenna podle druhé verse či události uklidnil Commodus kuriosní armádní vzpouru, která povstala jinde. Poněvadž na Perennových bedrech spočívala veškerá vláda nad říší, vojáci i civilisté kladli praefectovi za vinu vše, co se jim nelíbilo a císařova posice tak zůstávala neohrožena. Třem legiím v Británii se Perennis znelíbil a provolali jednoho ze svých velitelů Caerellia Priska imperátorem. Priscus odmítl, viz rok 182, a 1500 legionářů se vypravilo na cestu do Říma, aby u Commoda prosadili svou, totiž sesadit Tigidia Perenna. Bez odporu prošli celou cestu Galliemi do Itálie, kde se dokonce s Commodem setkali

    Aniž by se pokusil je přemoci, síla jeho praetoriánů byla mnohem větší, vyplašený Commodus vyslechl obvinění Perenna, že se snaží Commoda sesadit a dosadit do vlády vlastního syna a že prosadil likvidaci svého kolegy kdysi Paterna. Hlasy neinformovaných vojáků podporoval propuštěnec Cleander, jehož zvůli často musel Perennis krotit, a Commodus žijící zcela mimo dvorskou realitu předhodil legionářskému davu Perenna k lynchování: zavražděn byl s manželkou, sestrou a dvěma syny.

Novým správcem Británie jmenoval Commodus zkušeného legáta P. Helvia Pertinaka, předtím správce balkánských podunajských provincií a naposledy Syrie, budoucího imperátora. Starosti s vojáky mu nechal na krku nevyřešeny, srov. rok následující. Někdy kolem tohoto roku se začalo pod Pertinakem s opevňováním všech romanisovaných měst v Británii.

Sám Commodus se dále oddával hrám v cirku a dostihovým závodům jako vozataj (údajně však nikoli na veřejnosti). Rád též bojoval jako gladiátor a není známo, že by v aréně došel někdy nějaké újmy, viz ovšem rok 180. 

 

Za Perennovu likvidaci udělil senát císař přizvisko Pius, které později doplnil po Sullově vzoru přízviskem Felix. Od Septimia Severa se pak obě jména stala součástí imperátorské titulatury: Bohabojný a Šťastný. Commodus se snažil po odstranění Perenna opravit obraz své vlády, zrušil řadu jeho ediktů, ale vládnout ho bavilo jen měsíc. Pak našel náhradu s ještě horším vykonavateli. Nástupcem Perennovým se co do vlivu stal propuštěnec Kleandros/M. Aurelius Cleander/Kleandros, bíthýnský (fryžský) otrok orčený pro práci nosiče, který se dostal mezi císařské otroky, asi za Marka pověřen dohledem na chlapce Commoda, a dotáhl to na správce Commodovy ložnice/cubicularius n. a cubiculo.

Po kraťoučkých úřadováních Nigra (šest hodin, celé jméno neznáme), Marcia Quarta (pět dnů), T. Longaeva Rufa a P. Atilia Aebutiana (stal se obětí Cleandrových intrik a byl popraven) dospěl Cleander až k praefectuře praetorio, vlastně druhému muži říše. Ženat byl s císařovou milenkou Dámostratií, o níž bližšího nevíme nic. Na smrt poslal prostřednictvím tehdejšího praefecta praetorio Paterna svými intrikami roku 182 svého předchůdce v ložnicové funkci a milence Commodova Saótera, viz rok 180, jehož prý Římané nesnášeli: odpravili Saótera agenti tajné služby/frumentarii, v jeho vlastních zahradách.

    Cleander svou praetorskou funkci vedl jako prosperující firmu. Prodával senátorské a vojenské hodnosti, správcovství provincií, vše, co spadalo pod císařskou správu. Zájemce to stávalo celý majetek jako jistého Iulia Solona, který mu odevzdal celý majetek, aby se stal senátorem. Cleander zprodukoval i jeden rekord, když pro období jediného roku 190 jmenoval (tudíž také inkasoval) 25 lidí konsuly - a jedním z nich byl L. Septimius Severus, pozdější císař. Peníze z velké části odevzdával Commodovi a jeho milenkám, zbytek utrácel za římské nemovitosti. Praefectů praetorio bylo za Cleandra tři, poprvé v historii.

Někdy v tomto roce nebo až roku 187 začal Commodus jmenovat poprvé v římských dějinách veliteli legií muže z jezdeckého stavu a nikoli, jako dosud, senátorského. 

 

Ze zcela apolitických důvodů zahynul emesénský velmož Iulius Alexander, s jistou pravděpodobností syn římského údělného krále v Armenii C. Iulia Soaima, viz rok 163. Alexander vystupoval v aréně, zřejmě v Antiocheji, jako bestiarius a zabíjel lvy oštěpem vrhaným z koně. Zručnost mu záviděl arénový umělec Commodus a císař nařídil jeho likvidaci (dobu ani vlastní příčinu neznáme, snad trest za pokus o puč?). Vrahy vyslané Commodem, kteří za Alexandrem přišli domů, zabil a uprchl se svým chlapeckým milencem do pouště, aby se dostal k Parthům. Chlapec mu byl však břemenem a když byli dopadeni, zabil Alexander svou lásku a pak sebe; událost lze datovat o čtyři roky později. 

Někdy za své vlády vrátil Commodus Antiocheji na Orontu zadržované peníze na pořádání olympijských her a sám ze svého přispěl na obnovu staveb a pořádání slavností, viz rok 44+ a v indexu s. v. hry. Podpořil pořádání dalších kultovních slavností v Antiocheji a Dafně, mezi nimi tříletní slavnosti jara a plodnosti máiúma pojaté nyní na oslavu Afrodíty a Dionýsa s orgiastickými nočními nevázanostmi. 

     

V kavkazské Ibérii zemřel král Farasmanés III. (86; vládl od roku 135, viz 128 a 139). Nástupcem se stal jeho syn Amazaspos, Amazasp II. Z důvodů, které neznáme, se dostal do války se svým parthským strýcem Revem (gruz. podoba jména) a v bitvě s ním roku 189 padl. Rev I. (kraloval Ibérům do roku 216) byl synem armenského krále arsakovského rodu Vologaisa II. (od 191 jako parthský král králů Vologaisés V.) a sestry Ibéra Amazaspy II., jejíž jméno neznáme. S Revem dosedla na ibérský trůn arsakovská dynastie (udržela se do roku 284). Oženil se prý však s "Římankou" jménem Sephelia údajně hellénského rodu, která s sebou do země přinesla Afrodítin kult.

O dalších Revových skutcích známo není nic. Ani o jeho nástupcích toho kromě jména nic nevíme. Po Revovi vládl jeho syn Vače, od roku 234 Vačeův syn Bakúrios I./Bakur a od roku 249 jeho syn Mithridátés II. (do 265, viz dále tam).

 

Kolem tohoto roku se narodil v Alexandrii v křesťanské rodině Leónidy, viz rok 202, učitel a křesťanský literát Órigenés Adamantius (zemřel v 69 letech asi roku 254). Napsal komentář k bibli a pojednání o základech monotheistické víry uchované jen ve fragmentech. Zachován je apologetický spis Proti Celsovi z doby kolem roku 249. Žil a kázal po roce 230 v Kaisareji v Palaistíně a křesťané se dodnes dohadují o to, zda ho mají zahrnovat do kategorie "církevního otce" nebo ne/patér ekklésiastikos, lat. pater ecclesiae.

Grégorios z Neokaisareie v Pontu zvaný později Thaumatúrgos/Divotvůrce se stal nejslavnějším z Órigenových žáků. Narozen někdy kolem roku 210 do dobré rodiny dostalo se mu s bratrem Athénodórem klasického vzdělání. Cestou do Bérýtu, města s vyhlášenými právnickými a grammatickými školami, se stavěl v Kaisareji. Órigenés je tolik uchvátil, že do Bérýtu nedorazili a žili jako theologovi žáci v Palaistíně pět let. Doma se pak Grégorios stal biskupem a když umíral, zůstalo po něm plně pokřtěné město. Jeho žákyní byla Makrina z Neokaisareie (zemřela c. 340), bába "svatých" sourozenců Basileia z kappadocké Kaisareie zvaného křesťany Veliký, Grégoria, biskupa v Nysse, Petra, biskupa v Sebastě, a Makriny mladší, svaté panny zvané též po jiné světici Thekla. 

Za Commoda se posice křesťanských obcí, hlavně na východě, upevnily, císař proti nim nijak nezasahoval. Údajně díky vlivu své milenky Marcie, o níž křesťané tradovali, že je jejich stoupenkyně. Nicméně patřila k jeho vrahům, vlastně atentát spustila, a o jejím kultu přitom v klasických pramenech nikde žádná zmínka.  

 

***********************************************************
186. 
Ol. 241,2

497 SE
433 AE
C. Fabius Thisbianos z Marathónu
a. u. c. 939
Imp. Commodus V a M.' Acilius Glabrio II

coss. suff.: L. Annius Ravus a L. Novius Rufus

C. Sabucius Maior Caecilianus a Valerius Senecio 

***********************************************************

V Británii ukončil legát P. Helvius Pertinax nějaké vzpoury legionářů, kteří si zprvu mysleli, že by se jejich velitel mohl stát imperiální náhradou za Commoda, srov. rok 182 a rok předešlý. V boji se vzbouřenci se v jednom  případě zachránil tím, že si lehl mezi mrtvá těla; rozsah rebelie legií a její důsledky neznáme. Požádal pak o uvolnění z provincie, poněvadž od vojáků vyžadoval kázeň a to oni soustavně odmítali. Commodus ho tedy poslal do Afriky, kde rovněž zdolal "hodně vzpour", o jejichž příčinách, dataci a počtu však rovněž nevíme vůbec nic, stejně jako o těch britských. Získal si tím nicméně Commodovu důvěru a udělal ho pro osudový rok 192 kolegou v konsulském úřadu.

 

Jistý armádní zběh Maternus se živil v Galliích banditismem tak intensivně, že se mu dařilo organisovat své lupiče, z části bývalé vojáky, do silných oddílů troufajících si na i na města v Galliích a Hispániích, bellum desertorum. Vedlo to k neklidu v provinciích a Commodus nařídil správcům Belgiky D. Clodiovi Albinovi, Lugdunské Gallie L. Septimiovi Severovi a Aquitánie C. Pescenniovi Nigrovi banditismus zlikvidovat. Všichni tři budoucí usurpátoři trůnu/tyranni se s lapky vypořádali, Pescennius Niger je rozprášil i v poli. Lze předpokládat, že banditismus se v té době pojil s nájezdy Germánů zpoza Rýna, ale nic bližšího známo není, viz rok 188.

Maternus s částí brigantů unikl do Itálie a nachystal na hilarie 25. března 187 v Římě, kdy se pořádá na počest Kybely maškarní průvod s hostinami, atentát na Commoda; sám se totiž již pokládal za imperátora. Chtěl se vmísit mezi praetoriány, ale jeho soudruzi, kteří už byli v Římě a záviděli mu, že by se z vůdce lupičů stal císařem, o tom povídali. Z hospod, zdá se, tak přišla pro Materna i smrt: byl jat a popraven ještě před slavnostmi. Commodus se pak již, rovněž v souvislosti roku následujícího, na veřejnosti tolik neukazoval, žil na svých statcích a vlády si opět nevšímal. 

 

Někdy v letech 186-200 stavěna v Augustě Treverorum tzv. Porta nigra, Černá brána (původně bílá či šedá). Je poslední z původně čtyř městských bran původní vojenské kolonie (viz rok 16 př. n. l.). Stavěna byla bez malty a betonu, od 11. až 12. století uzpůsobena křesťanskému ritu jako kostel sv. Simeona, dokud ji francouzský císař Napoleon roku 1804 "památkářským" zásahem nezbavil domů v okolí, aby stavba vynikla starým způsobem. 


***********************************************************
187.
Ol. 241,3

498 SE
434 AE
Tiberius Claudius Bradúás Attikos z Marathónu
a. u. c. 940
L. Bruttius Quintus Crispinus a L. Roscius Aelianus Paculus
[cos. suff.: D. Clodius Albinus I (?)]

***********************************************************

 V Římě propukl "aureliánovský" mor (jméno podle panovnického otce a syna Aureliů). Lékaři radili svým obětem, aby si proti nákaze mazali do nosu a uší vonné masti a vykuřovali se kadidlem. Ve Městě zemřelo mnoho lidí, údaj neznáme, a veškerý dobytek. Z nákazy povstal hlad. Commodus se před morem i lidmi vystěhoval do Laurenta (neboť tam byly voňavé vavřínové háje) a na své venkovské statky a tři roky se metropoli vyhýbal jakoby chtěl napodobit Tiberia. 


***********************************************************
188.
Ol. 241,4

499 SE
435 AE
L. Aelius Aurelius Commodus Antoninus (autokratór)
a. u. c. 941
P. Seius Fuscianus II a M. Servilius Silanus II

***********************************************************

Potlačeno povstání v Germánii, o němž nevíme nic ani to, kdo se vzbouřil. Potlačil ho D. Clodius Albinus, správce Gallie Belgiky, srov. rok 186 a 195.

 

Na mor umíralo v Římě denně až dva tisíce lidí. Vykutálená praefectus praetorio Cleander skupoval obilí ze sýpek určené pro okamžitou spotřebu, aby si ve vhodný okamžik mohl naklonit "lid" a vojáky. Cleander s pomocí jiného propuštěnce Papiria Dionysia, úředníka odpovědného za zásobování Města obilím/praefectus annonae, okrádal stát ve velkém. M. Aurelius Papirius Dionýsios byl za M. Aurelia jako iuris peritus/znalec práva členem principovy rady/consiliarius Augusti, viz jeho osud roku následujícího. 

Mimo Řím řádila zločinecká banda vraždící na zakázku lidi jedem. Podobný zločin je znám už z doby Domitianovy, ale nic bližšího známo není, žádný travičský příběh z tého doby se neuchoval.

Commodus byl prý pro Řím horší hrůzou než mor a zločinci, ale žádný z pramenů nepodává obraz masového stíhání římských elit, jakousi commodiadu, jako například za tiberiady a neroniady.

Snad t. r. se provalilo další spiknutí proti němu. Mezi popravenými byl praefect Aebutianus i senátor L. Antistius Burrus/Byrrus Adventus z africké obce jménem Thibilis, manžel nejmladší z dcer M. Aurelia Antonina Vibie Aurelia Sabiny, tedy Commodovy sestry. Vibie žila v manželově rodném městě a na spiknutí neměla účast. Provdala se pak ještě za propuštěnce L. Aurelia Agaclyta a v Thibili zemřela jako bezdětná někdy za vlády L. Septimia Severa.

Obětí podezření z nevěry se stala nyní Commodova bezdětná manželka Bruttia Crispina, kterou princeps vypověděl na Capreae, kde ji dal o něco později zavraždit. Už se pak neoženil a po vzoru otcově, Piově a Vespasianově žil s milenkou Marcií. 

 

4. dubna se narodil v Lugdunu L. Septimius Bassianus, syn budoucího vládce L. Septimia Severa a Iulie Domny. Jméno neměl po svém otci, ale po Domnině otci Iuliovi Bassianovi, veleknězi emesénského boha Elagabala, osobě v Syrii vlivné. Severus Iulii poznal v Syrii jako legát Čtvrté legie skythské, pak ho žena doprovázela do Gallie lugdunské, jíž byl správce a zde měli roku 187 svatbu.

Roku 195 změnil chlapec s povýšením na "korunního prince" jméno na M. Aurelius Antoninus Caesar, roku 198 na Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus a od roku 211 jako panovník Caesar M. Aurelius Severus Antoninus Pius Augustus. Dějiny ho znají nejčastěji pod jménem Caracalla, méně častěji Tarautás.


***********************************************************
189.
Ol. 242,1
Magnos z Kýrény
500 SE
436 AE
Ménogenés (?)
a. u. c. 942
Dulius Silanus a Q. Servilius Silanus
***********************************************************

V Římě se praefectus praetorio M. Aurelius Cleander zle přepočítal. Nedostatek potravin, viz rok předešlý, spustil nepokoje. Lidé reptali po divadlech a ulicích, během dostihů v cirku vběhl do závodiště dav dětí vedený jakousi šílenou ženou, prý bohyní, jak se později soudilo. Cleander na hlučící děti poslal vojáky, kteří jich několik zabili, ale pak se rozbouřil celý cirkus. Dav se vypravil ke Commodově předměstské ville, kde demonstroval za sesazení Cleandovo. Praefectus poslal proti davu jízdní praetoriány a byl z toho masakr civilistů prchajících k městským hradbám. Když jezdci pronásledovali demonstranty do Města, lidé na ně házeli tašky se střech a řadu jich zabili. Na pomoc Římanům dorazili vojáci městských kohort nevražící na praetoriány a povstala z toho ve zdech Říma malá občanská válka, první od dob Mariových a Sullových.

Nic netušící Commodus se o nepokojích dozvěděl od Marcie, své milenky a manželky Quadratovy (podle druhé verse od své sestry Fadilly). Princeps dal okamžitě Cleandra stít a s ním i jeho syna, a Frygovu hlavu dal ukázat davu; tělo Cleandrovo, jemuž mohl mimo jiné děkovat za to, že zvýšil počet startujících spřežení v jednom závodě ze čtyř na šest, dav rozsápal.

M. Aurelius Papirius Dionýsios, viz rok předešlý, byl též popraven a s ním další nejbližší lidé kolem Cleandra, mezi nimi propuštěnci z Verovy éry včetně jeho syrského Apolausta/"Zlatíčka", viz rok 166. Milenky Commodovy, které měly s Cleandrem děti, byly zavražděny i s potomky (dával totiž své milostnice k disposici přátelům a rád se na to díval).

Kleandrovým nástupcem se stal Regillus (celé jméno neznáme) a L. Iulius Vehilius Gratus Iulianus (též brzy skončili na popravišti), pak Motilenus, jehož prý Commodus odpravil otráveným fíkem (důvod neznáme), a roku 191 Afričan z Thaenae Q. Aemilius Laetus, první z římských Afričanů, nikoli co do barvy pleti, takto vysoko ve dvorské politice. Novým cubiculariem se stal Egypťan Eclectus/Eklektos a městským praefektem budoucí císař P. Helvius Pertinax, viz rok 193.

Podle jiné verse spustila římské nepokoje nespokojenost s vykonstruovaným procesem s Arriem Antoninem, který za svého správcování v provincii Asia odsoudil jistého Attala z důvodů, které neznáme. Provinciál pravděpodobně zaplatil Cleandrovi a prokonsulovi se pomstil. Čím byl Arrius Antoninus takovým oblíbencem Římanů a zda nebyl Commodovým příbuzným, nevíme.

Po Cleandrově pádu zahynulo v Commodově okolí mnoho dalších Římanů, mezi nimi šest konsulárů, někteří další z příbuzenstva, ale kromě jmen důvody jejich smrti a souvislosti neznáme. Commodus si majetky mnoha obětí přivlastnil, neboť výdaje na jeho zábavy byly astronomické.  
 

Potlačení nepokojů v Africe, o nichž rovněž nic nevíme. Zda následovalo při té příležitosti vyčleněním z Proconsulské Afriky zřízení provincie Numidia se sídlem pravděpodobně v Cirtě, lze jen spekulovat; za Septimia Severa již existovala. Viz rok 25- a 204+ a 293+.

 

V Římě zvolili křesťané svým představeným/biskupem Victora I., "rodem Afričana/Afer"; ve funkci žil do své nenásilné smrti roku 199. Byl to první člověk z Afriky a označení Afer se moderně vykládá jako Berber (n. Pún?). Podílel se na interních sporech o den velikonoční a stavěl se proti židovskému zvyku 14. nisannu, takže východní obce, hlavně ty v Anatolii, za to exkomunikoval.

Vyloučil z církve Theodota z Býzantia zvaného Skýteus/Švec n. Koželuh, který psal a učil o tom, že Ježíš se narodil Marii a duchu svatému jako smrtelník. Při křtu byl Mariin syn adoptován bohem křesťanů a teprve zmrtvýchvstáním se stal sám bohem. Victor učení označil za haeresi/kacířství (z řec. hairesis, původně s významem "volba, přesvědčení, též dobytí, např. města"), ale zajímavou představu o Ježíšově původu tím nevymítil. Říkalo se tomu sektářství později adoptionismus n. monarchianismus. Theodotovým žákem byl Artemón a literát Florinus.   

 

V Číně onemocněl císař Ling (vládl od roku 168) a zemřel (33). S císařovnou Che měl syna Liou Piena (13) a s milenkou Wangovou Liou Sie/Liu Xie (8). Raději měl však mladšího ze synů, ale do své smrti o nástupnictví nerozhodl. Klika palácových eunúchů vedených Ťiao Šuoem/Jiao Shuo a Čangem Žangem/Zhang Rang pozvedli k trůnu staršího Liou Piena; znám je jako císař Šao/Shao. Chtěli se zbavit armádního velitele Chea Ťina/He Jin, nevlastního bratra císařovny Che, ale neuspěli: generál Che obsadil palác a partu eunúchů v létě popravil.

Nového císaře se však zmocnil jiný z generálů Tung Čuo/Dong Zhuo a Che Ťin padl za oběť dalšímu komplotu palácových eunúchů. Jeho nástupce Jüan Šao/Yuan Shao s vojáky v září obsadil palác, dal ho zapálit a na dva tisíce eunúchů zmasakroval. Od roku 191 měl autonomní stát na severu Číny. Začala tři desetiletí rozpadu ústředního čínského státu dynastie Chan, viz rok 206 př. n. l. a rok 25+.

Tung Čuo donutil císaře Čaa abdikovat a císařovnu-vdovu uznat za císaře mladšího z Lingových synů Liou Siea/Liu Xie pod jménem Sien-ti/Xiandi (vládl do roku 220). Začátkem roku 190 dal Tung Čuo císařovnu-vdovu zavraždit a jedem odstranil i sesazeného císaře Šaoa. Sien byl posledním z dynastie Východních Chanů. Násilník Tung Čuo donutil roku 191 císaře přestěhovat se z Luo-jangu do starého sídelního města Západních Chanů, do Čchang-anu, a Luo-jang vypálil.

Následujícího roku byl Tung Čuo zavražděn v Čchang-anu jedním z císařských úředníků. O moc nad císařstvím usilovali i válčili generálové Cchao Cchao se svým bývalým spojencem Jüan Šaoem a dalšími generály a provinčními guvernéry až do konce chaotické vlády Sienovy roku 220, viz tam. 

Roku 196 se Cchaovi podařilo dostat pod kontrolu dvůr s císařem a usadit ho opět v Luo-jangu. Cchao Cchao roku 200 porazil s pěti tisíci muži překvapivým útokem u Kuan-tu/Guandu stotisícovou armádu Jüanovu a roku 202 v červnu porazil Jüan Šaoa podruhé, který se vrátil s pole s osmi sty muži; v depresích po bitvě roku 201 zemřel.

O nástupnictví po otci se prali jeho synové Jüan Tchan/Yuan Tan s mladším Jüanem Šangem/Yuan Shang. Roku 205 porazil Cchao Tchana, Šang prchl do Koreje, kde ho po dohodě s Cchaoem zavraždil místní dynasta. Chcao tak utvořil jediné panství ve "vlastní Číně" severně od Jang-c'/Čchang-ťiang, kdežto na jihu se pevně drželi generálové Liou Pej/Liu Bei a Sun Čchüan/Sun Quan, viz dále rok 220.

Na to porazil Cchao roku 205 armádu tří set tisíc Žlutých turbanů a zbytky povstalců, původně převážně zemědělců a řemeslníků, zařadil do svého vojska. Roku 208 ho loutkový císař povýšil na kancléře, nejvyšší úřad v císařství dynastie Chan a Cchao válčil s vojsky guvernérů a dynastů až do své smrti roku 220, viz tam.

Po boku Lioua válčil proti Žlutým turbanům jako jeden z velitelů Kuan Jü/Guan Yu. Po jejich likvidaci stál dále na straně Liou Peje, byl však jat Cchaoem. Generál se k němu zachoval velkoryse a svěřil mu část svých oddílů. Za svá hrdinství byl jmenován dokonce vévodou, ale k Cchaovi důvěru neměl a vrátil se k Liouovi. Roku 219 n. 220 neuspěl ve dvou bitvách u Fan-čchengu/Fancheng v provincii Chu-pej (ztráty na obou stranách po čtyřiceti tisících mužích) a opuštěn svými vojáky byl jat lidmi Sun Čchüana/Sun Quan, který se obrátil proti bývalému spojenci Liouovi, a byl se svým synem Kuanem Pchingem sťat. Kuan Jü je Číňany pokládán za symbol věrnosti, odvahy a spravedlivosti a ctěn dodnes.       


***********************************************************
190. 
Ol. 242,2

501 SE
437 AE
C. Peinários Proklos Agnúsios
a. u. c. 943
Imp. Commodus VI a M. Petronius Sura Septimianus
coss. suff.: L. Septimius Severus I a Appuleius Rufinus
***********************************************************

Commodus se po tříleté nepřítomnosti vrátil do Města, srov. rok 187. Přejmenoval Řím na Colonia Lucia Annia Commodiana, nesmrtelná šťastná kolonie celé planety: nápad prý dostal v posteli s Marcií, do níž se zamiloval pro její obraz, na němž znázorňovala Amázonku. Měsíce v roce dostaly nová jména: Lucius, Aelius, Aurelius, Romanus, Augustus, Commodus, Herculeus, Felix, Pius, Invictus, Exsuperatorius, Amazonius (podle své milenky a vražedkyně Marcie). Legie dostaly název Commodianae, flotila lodí dopravující do Říma obilí Alexandria commodiana togata, senát Senatus commodianus Fortunatus a Římané se z Quiritů stali Commodiany. Nový rok se stal Commodovým dnem, dies Commodianus

Jeho úřední oslovení roku 192 znělo: Imperator Caesar Lucius Aelius Aurelius Commodus Augustus Pius Felix Sarmaticus Germanicus Maximus Britannicus, mírotvůrce na celé Zemi, Nepřemožitelný, římský Hercules, pontifex maximus, držitel tribunských pravomocí po osmnácté, imperátor poosmé, konsul posedmé, otec vlasti zdraví konsuly, praetory, tribuny a šťastný commodiovský senát. Podepisoval se však Héráklés, syn Diův.

Přes horlivost tohoto druhu bylo nepřehlédnutelné, že právě za vlády Commodovy přišel všeobecný úpadek říše. Nosíval lví kůži s kyjem, a to i veřejně. Dal odříznout hlavu Colossovu představujícího Sol/Hélia-Slunce, srov. rok 133, a nahradi ji Hérákleovou s vlastními rysy. 

Commodus se vedle Herculova kultu účastnil slavností Mithrových, Ísidina a Anúbidova kultu, oholil si proto i hlavu, na obřadech Velké Matky bohů/Bellony dokonce donutil sebezohavující se vyznavače, aby si uťali ruku. Když ho zbožnost přešla, sám si vlasy, nabarvené a se zlatým prachem, s vousy zkracoval upalováním, neboť měl strach z holiče.

 

 

 

 

Dokázal tehdy uspořádat během dvou hodin v Římě třicet dostihů. Senát dal usnést, aby se jeho vláda nazývala Zlatou érou. Rozdával o hrách dary v hodnotě 140 dénáriů na muže a poněvadž mu došly peníze, začal vybírat zvláštní kapitální daně dvou zlatých na Římana a rok. I tyto peníze investoval do her, kostek, gladiátorů a zvířat. Dal si též postavit zlatou sochu o tisíci librách s býkem a krávou. Jinak však žil, asi si to myslel, nenáročně: během her jedl stejnou stravu jako gladiátoři, za to si dával od gladiátorského fondu vyplácet na den jeden milionů séstertiů. Hry, jichž byl divákem i historik Cassius Dio, trvaly čtrnáct dnů.

Jako gladiátor vystoupil v aréně 735krát a jeho návštěvy gladiátorských výcviků byly úředně zapisovány jako veřejná událost; srov. jeho začátky roku 177. Veškeré své zápasnické skutky dával registrovat v úředních vývěskách a mimo jiné tam bylo uvedeno, že 620krát byl poctěn titulem Pálus, prímus secútórum, "Hůl, první z pronásledovatelů" (role při gladiátorských zápasech).

Commodus fandil zeleným a byl členem teamu, sám však nikdy veřejně ve vozových dostizích nezávodil, leda v noci a v předměstích. Na veřejnosti chodil v hedvábné bílé tunice s protknutým zlatým vláknem, v budově v purpurové chlamydě a se zlatým diadematem s drahými kameny z Indie. Před sebou dával nosit hérákleovskou lví kůži, která ležela na zvláštním sedátku v divadle i v případě, že nebyl přítomen. 

Z balkonu nebo podia v amfitheátru zastřelil za první den her sto medvědů, aby nebyl ohrožen; přímo do arény sestupoval pouze při střelbě na jeleny. Jeho počínání v amfiteátru popsal Cassius Dio, který to vše viděl na vlastní oči. Druhého dne dopoledne zabil levoruký císař v aréně hrocha, tygra a slona, odpoledne po odpočinku vystupoval jako gladiátor nahý. Na hry se prý sjela celá Itálie a viděli, že se vždy trefil napoprvé: na povraždění stovky lvů potřeboval sto kopí (měl parthské učitele lukostřelby a maurské v metání kopí). 

 

Gotové původem ze Skandinávie, začali někdy v této době pouť z baltských krajů v dnešním Polsku a Litvě směrem k Černému moři. Viz roky 200 a 50 př. n. l.

 

V Japonsku zemřel v létě císař Seimu (107). Vládl od roku 130 a řada moderních historiků v jeho existenci nevěří. Přičítá se mu ustavení vesnické administrativy, provinční a oblastní, a zřízení vnitřního obranného kruhu Jamaty. Neměl mužského potomka a za nástupce si vybral synovce Taraši-nakacu-hikoa s posmrtným jménem Čúai, "Smutný prostřední syn", který převzal císařství na jaře 192. Roku 193 se opět vzbouřila země Kumaso na Kjúšú, viz rok 200.  

 

***********************************************************

191.
Ol. 242,3

502 SE
438 AE
neznámý
a. u. c. 944
Opilius/Popilius Pedo Apronianus a M. Valerius Bradua Mauricus

***********************************************************

V Římě vyhořel chrám Míru/Pax zasvěcený roku 75 Vespasianem, snad po zásahu bleskem nebo v důsledku zemětřesení, které Městem slabě otřáslo. Stavba vynikala bohatými votivními dary a sloužila jako bankovní úložiště soukromých cenností a katastrálních knih: hodně Římanů prý přes noc zchudlo. Chrám obnovil Septimius Severus. V dalším několikadenním požáru v dalších čtvrtích Říma byl zničen i chrám Vesty a vestálky přenesly palladium, jinak nepřístupné světským očím, do Palatia (o jeho osudu viz rok 218). 

Commoda napadlo, že namísto Héráklea mu lidé mají říkat po jistém vyhlášeném zemřelém gladiátorovi, srov. později nápad Caracallův, a že se přestěhuje do gladiátorských ubikací. Přízvisko Germanicus ve své titulatuře nahradil obratem "přemožitel tisíce gladiátorů". Jeho soupeři byli v aréně nepochybně "ostýchaví", neboť věděli, že jejich soupeřem je vládce říše. Rovněž opustil jméno otcovo, které si dal při nástupu k moci roku 180 a vrátil se k L. Aelius Aurelius Commodus.

 

V Parthii zemřel král králů Vologaisés IV. vládnoucí od roku 147. Na trůnu ho vystřídal jeho syn Vologaisés V., předtím jako král Armenů Vologaisés II. (kraloval Parthům do roku 208). V Armenii po Vologaisovi II./Vagharš nástupcem jeho syn Chosrov/Chosroés I. a vládl až do římské intervence roku 215. Že Armenii vládnou Arsakovci a nikoli římští protektorátní panovníci, to bylo nad slunce jasné, nicméně v Římě si mysleli, že kontrolu nad Armenií drží oni. Viz průběh Caracallovy války roku 214nn. O jiné dataci a životním příběhu Vologaisa II. alias V. viz rok 178 a 198: možná, že padlým ve válce s Chazary byl Vologaisés IV. (?).

 

Správcem Británie D. Clodius Septimius Albinus. Pocházel z afrického Hadrumeta z bohaté a vlivné patricijské římské rodiny Postumiů Albinů. Byl velmi ambiciosní a Commodem pohrdal stejně jako později (africkým) arivistou Septimiem Severem.

 

***********************************************************
192. 
Ol. 242,4

503 SE
439 AE
C. Helvidius Sekundos z Pallény
a. u. c. 945
Imp. Commodus VII a P. Helvius Pertinax II

coss. suff.: Q. Tineius Sacerdos P. Iulius Scapula Priscus

L. Iulius Messala Rutilianus a C. Aemilius Severus Cantabrinus 

***********************************************************

O listopadových plébejských hrách/ludi plebei Commodus zářil umem lukostřeleckým, Římané byli z krvavé podívané poskytnuté vladařem v roli "římského Héráklea" v aréně nadšeni. O saturnáliích se Commodus rozhodl přesídlit mezi gladiátory, aby se mohl ráno v novém roce ukázat lidu, jak vychází z ubikací. Praefectus praetorio Q. Aemilius Laetus a komorník Eclectus/Eklektos, propuštěnec L. Vera, který po jeho smrti připadl M. Ummidiovi Quadratovi, srov. rok 182; po Commodově smrti se s ním Marcia, principova milenka, oženila.

Nepodařilo se jim přemluvit Commoda, aby to nedělal. Posledního dne v roce dopoledne Commodus (31) skolil v aréně tygra, hrocha a slona (sic), pak si šel odpočinout. Nežil tehdy na Palatiu, neboť tam prý nemohl usnout, ale v domě řečeném Vectiliově na Caeliu. Byl u něho chvíli palácový klučina Filocommodus, jeden z naháčů zdobených zlatem a pobíhajících po paláci pro sexuální potěchu císaře a jeho blízkých. Když Commodus usnul, chlapec ze zvědavosti uzmul pružnou dýhu ve tvaru tabulky, kam si princeps psal poznámky, hlavně prý o tom, koho zlikvidovat. Tentokrát tam napsal všechny, kteří ho odrazovali od přestěhování mezi gladiátory.

Filocommodus potkal na chodbě Marcii, ta si jména přečetla a poslala kluka zpět, aby dýhu vrátil na místo, že to není na hraní. Tak se naplnil Commodův osud. Spiknutí vzešlo už dříve od Marcie, jejíhož manžela Quadrata dal Commodus za účast na spiknutí roku 182 popravit. Spolčila se s Eclectem, "cubiculariem“ Quadratovým a později císařovým, a s praefectem praetorio Q. Aemiliem Laetem. Nyní dala Marcia, tedy Marcia Aurelia Ceionia Demetrias celým jménem, císaři po spánku a zápasu se zvířaty do poháru aromatického vína jed, který zprvu Commoda uspal a pak v ložnici zvracel. Pojal podezření, že to není z jídla, tak atentátníci poslali jeho osobního sparingpartnera či lázeňského otroka Narcissa (jehož přímluvě vděčí Pescennius Niger správcovství Syrie), který ho uškrtil na lůžku; n. v lázni, popřípadě v palaistře, jak se také referovalo. Tělo v noci vynesli dva otroci zabalené do přikrývky a odvezli do venkovské villy.
    Senát ho proklel a Commodovu památku zatratil/damnatio memoriae. Byl to též hanebný konec jinak slavné antoninovské dynastie. Lid si chvíli myslel, že Commodus vymyslel nějakou taškařici a dal šířit zprávu o své smrti a v provinciích dalo několik správců pozavírat lidi, kteří se zprávou o císařově smrti přišli.

Novým císařem se na Nový rok stal díky císařské gardě praefectus Urbi P. Helvius Pertinax, bývalý správce balkánských provincií, Syrie, Británie a Afriky, správce chudinského fondu a vojevůdce za M. Aurelia Antonina. Zda a jak byl do proticommodovského spiknutí zapleten, nebylo jasné už starým. Byl znám jako dobrý vojevůdce, spravedlivý k vojákům, ale žil skromně a nebyl urozeného původu. Nosil dlouhé vousy a vlnité vlasy, postavy byl prý "imperátorské", senex venerabilisavšak velký šetřílek, což podobně jako u Galby přispělo k jeho rychlé záhubě.

Spiklenci Pertinaka probudili uprostřed noci a muž, který poslední zbyl z gardy vojáků kolem M. Aurelia Antonina, byl přesvědčen o tom, že ho Q. Aemilius Laetus přišel na Commodův rozkaz zavraždit. Místo toho mu oznámili, co provedli a jeho že si vybrali za nástupce. Nad ránem odešli do ležení praetoriánů a poněvadž se Římané již scházeli k oslavám Nového roku, rozhlásili Commodovu smrt, že prý zemřel na mrtvici po nestřídmém životě. Pertinax se nedostal k vládě o své vůli a ani po ní netoužil. Pokračoval ve svých soukromých pozemkových obchodech a plánoval svou funkci po konsolidaci státu složit.


***********************************************************
193.
Ol. 243,1
Ísidóros z Alexandreie I
504 SE
440 AE
neznámý
a. u. c. 946
Q. Pompeius Sosius Falco a C. Iulius Erucius Clarus Vibianus

coss. suff.: L. Fabius Cilo Septiminus Catinius Acilianus Lepidus Fulcinianus a neznámý

M. Silius Messalla a neznámý  

***********************************************************

Na Nový rok před svítáním se Římané radovali ze smrti (svého ještě nedávno oblíbeného) Commoda a dav se jich seběhl kolem tábora praetoriánů. Vojáci příliš nadšení nebyli, ale dav provolával Pertinaka augustem, tak se přidali (byl svátek, vojáků bylo hodně mimo tábor) a přísahali věrnost imperátorovi P. Helviovi Pertinakovi. Už 28. března byl jimi po 86 dnech zavražděn: byl to první případ vraždy panovníka vojáky jen z toho důvodu, že s ním nebyli spokojeni.

Za svítání dorazil průvod do paláce a po rozednění odešel do senátu. Zde byl znovu provolán augustem, i když se tomu vyhýbal a doporučoval senátorům M'. Acilia Glabriona, jednoho z nich, cos. suff. 173 a cos. s Commodem 186. Commodus byl senátem proklet k likvidaci paměti o sobě, byl označen za "krutějšího než Domitianus a více nečistý než Nero", mrtvolu imperátora dali senátoři vláčet nabodnutou na hák ulicemi Města.

Pertinakův proticísař, senátor M. Didius Severus Iulianus, byl provolán 13. dubna, neboť úřad nabízený praetoriány vydražil; prodejci byl popraven po 66 dnech 2. června. Imperium vydražil za třicet tisíc séstertiů (HS) na muže, za dvacetinásobek ročního legionářského platu v této době, srov. vojenské platy v indexu s. v. legionáři.

Zatímco roky 68-69 byly dobou čtyř císařů, rok 193 patřil nadějím pěti (srov. dále rok šesti 238). Vypukla druhá občanská válka imperiální doby, srov. roky 68-69 a 175.

 

P. Helvius Pertinax (66) pocházel z Ligurie, kde se narodil 1. srpna 126 v Albě Pompeji (dn. Alba v Piemontu) v rodině údajně propuštěnce Helvia Successa na zapadlém statku latifundisty Lollia Gentiana/Lolliana Avita, k jehož klientele patřil. Do Říma přišel budoucí císař na studia ke grammatikovi Sulpiciovi Apollinariovi, aby se sám stal učitelem grammatiky a latiny a učitelovým nástupcem ve škole (stejné povolání měl o dvě staletí později poslední z polytheistických vládců Eugenius). Pro svou "pravdomluvnost a poctivost slov" dostal Pertinax přezdívku Chréstologos/Christologus, "Říkající pravdu, Krasomluv", neboť jeho projev a vystupování v době, kdy byl senátorem a říšským byrokratem, nepůsobily upřímně; a nebylyPokud stoloval bez politických přátel, jimž nikdy nevypravil nákladnější hostinu, jedl s manželkou a jistým Valerianem, kdysi kolegou v době, kdy učil grammatiku.

Na začátku vlády Antonina Pia se dal do armády a jako tribun velel v Syrii jízdní kohortě. Účastnil se parthské války C. Avidia Cassia, sloužil v Británii, Moesii, velel rýnské flotile; sem ho doprovázela matka a zde také zemřela. Když pak sloužil v Dákii, podezříval ho M. Aurelius, že se zapletl do nějakých čachrů a odvolal ho. Pak se seznámil se Syřanem Claudiem Pompeianem, přítelem M. Aurelia, jehož dceru Lucillu si vzal, když roku 169 ovdověla po smrti koaugusta L. Vera. Pertinax se stal manželem dcery konsulára Ti. Flavia Sulpiciana, jehož roku 193 udělal svým nástupcem v úřadu praefecta Urbi. Pompeianus ho přijal zpět do armády jako svého a nějak se stalo, že se dostal do senátu a že princeps M. Aurelius zjistil, že Pertinaka kdosi v Dákii pomluvil, tak mu svěřil velení První legie, viz rok 174.

Roku 175 byl s Didiem Iulianem konsulem suffektem, správcoval v Moesiích a Dákie, posléze v Syrii. Po smrti M. Aurelia se pustil do hromadění majetků a do Říma se vrátil jako boháč. Za praefecta praetorio Perenna žil tři roky na ligurském otcovském statku, skoupil v okolí pozemky a lokalitu vystavěl k nepoznání. Po Perennově pádu roku 185 se mu Commodus omluvil a poslal ho jako legáta do Británie, viz rok 186. Pak správcoval v Africe Prokonsulární.

Roku 189 ho Commodus povolal k městské praefektuře. Po palácovém převratu na "silvestra" 192 bylo zřejmé, že Claudius Pompeianus, který v posledních letech Commodových žil na svých venkovských statcích, má mezi praetoriány ještě vliv, nicméně nad osudem Commodovým hořekoval a odmítl Pertinakovu nabídku, aby on převzal vládu.

Pertinax byl prvním císařem pocházejícím z rodiny propuštěnce, přesto měl mezi senátory dobrou pověst. Obnovil užívání titulu princeps senatus. Ačkoli měl s Flavií Titianou rodinu s dětmi (chlapce a děvče), nebral je s sebou do paláce, ale žily v domě dědy Ti. Flavia Sulpiciana. Manželku prohlásil senát ihned augustou a syna caesarem, ale Pertinax to odmítl. Ostatně Flavie měla veřejně milence v jakémsi kitharoidovi a on sám miloval jistou Cornificii, pravděpodobně Annii Cornificii Faustinu ml., sestru Commodovu, zahubenou roku 212 Caracallou-Tarautou jako poslední z dětí Filosofových, viz tam. 

Poděkoval před senátem Laetovi, jeho přítelem však Laetus nebyl a záhy litoval, že Pertinaka udělal imperatorem, který soustavně odmítal jeho doporučení jako hloupé a tím ho odpuzoval.

Poněvadž v pokladně po Commodovi nezůstal ani groš, nemohl Pertinax věnovat praetoriánům donativum: slíbil jim každému dvanáct tisíc séstertiů a v císařské pokladně po Commodovi zbyl pouhý milion. Rozprodal Commodovy koně, nábytek a další nádheru, Commodovy milenky a milence, vojákům dal, co slíbil, a každému z Římanů sto denárů. Laetus k tomu zveřejnil jména dvorních šašků Commodových bohatě obdarovávaných z majetků obětí.

Ulevil císařské pokladně snížením výdajů o polovinu. Nicméně příspěvky obcí do alimentačního fondu zřízeného Traianem, které nebyly odváděny už devět let, prohlásil za promlčené (nějaký čas chudinské fondy za Commoda sám spravoval...). 

S jeho vládou panovala spíše spokojenost, neboť rušil všechny daně a cla, které předtím vymyslel Commodus, a půdu ležící ladem v Itálii i provinciích, i císařskou, rozdával lidem ochotným ji obdělávat do vlastnictví. Nespokojeni byli palácoví propuštěnci, neboť rázem přišli o moc, a všichni ti, kteří si za Commoda nakoupili úřady a Pertinax nechal ve funkcích loňské činovníky, neboť plánoval na parílie 21. dubna všeobecnou obměnu, začátek nové éry, rerum principium.

A ovšem hrozili praetoriáni. Už po dvou měsících vyjadřovali nespokojenost s tím, že jim Pertinax zakazoval vystupovat agresivně na veřejnosti a omezoval je v pitkách (Commodovo tělo bylo vyneseno kolem opilých a spících vojáků na stráži...). Ostatně už prvním a druhým denním heslem vydaným Pertinakem službu konajícímu tribunovi nastínil nový princeps svou linii: "Militemus/buďme vojáky!" [posledním vydaným denním heslem vydaným L. Septimiem Severem roku 211 bylo podobné: "Laboremus/pracujme!"]

Už třetího dne nové vlády znepokojení praetoriáni zamýšleli dovléci do svého ležení senátora a konsulára Triaria Materna Lascivia a prohlásit ho císařem. Vyděšen prchl senátor nahý do paláce k Pertinakovi a pak z Města. Když byl pak Pertinax mimo Řím v Ostii informovat se na zásobování Města, praetoriánští pučisté přišli s konsulem Sosiem Falconem jako novým císařem. Pertinax se rychle vrátil a puč překazil. Neublížil Sosiovi, ale na základě výpovědí jistého otroka dal popravit několik praetoriánů, kteří puč nachystali.

Praefectus praetorio Q. Aemilius Laetus však nedal pokoj, respektive nechal své vojáky zvlčet, až v nové vzpouře části gardy, pouhých dvou nebo tří set mužů, a v krátké a zbytečné noční potyčce 28. března s nimi v paláci Pertinax, o němž prameny píší jen v dobrém, zahynul. Podle jiné verse ke vpádu vojáků do paláce došlo za bílého dne, Pertinax by je býval uklidnil, ale jistý Tausius rodem Tunger, mu vrazil do prsou kopí. S ním přišel o život i jeho cubicularius Eclectus, účastník spiknutí proti Commodovi, propuštěnec kdysi L. Vera, který se bránil a zabil dva z vojáků než zemřel.

L. Septimius Severus později Pertinaka deifikoval a senátoři skandovali "až do ztráty hlasu" tehdy v jeho počest: "Za Pertinakovy vlády jsme žili v bezpečí, nebáli jsme se nikoho, zbožnému otci, otci senátu, otci všech dobrých věcí."

Říše byla několik dnů bez hlavy státu, což se dosud rovněž nestalo. Po dvou dnech, když se vojáci přesvědčili, že se proti nim nikdo v Římě nepostaví, dali z hradeb svého tábora vyvolat, že prohlásí císařem toho, kdo jim dá nejvíce. 

 

M. Didius Severus Iulianus (56/60) se narodil 29. ledna 133 nebo až 1. února 137, viz zde níže, snad v Mediolanu, odkud pocházel jeho otec. Rodina matky byla z afrického Hadrumeta a byla příbuzna s konsulem, praefectem urbi a právníkem Hadrianovy éry Salviem Iulianem. Mladého Didia Iuliana, syna senátora Q. Petronia Didia Severa s Aemilií Clarou podporovala Domitia Lucilla, matka augusta M. Aurelia, u níž byl vychováván. Za vlády M. Aurelia velel v Germánii Dvaadvacáté legii Prvorozené, pak spravoval Belgickou Gallii, Delmatii, Dolní Germánii a Bíthýnii & Pontos. V Africe se stal nástupcem Pertinakovým v prokonsulství. Byl to oportunista s nulovým respektem u senátorů, měl však dokonalé vystupování a byl znám jako pozorný hostitel. Způsob, jak se dostal Iulianus k moci, se uchoval ve dvou rozdílných podáních:

Podle první po smrti Pertinaka, svého zetě, orodoval Ti. Flavius Sulpicianus u praetoriánů, kteří neměli nikoho na trůn po ruce, aby si vybrali jeho. Kdo byli v těchto měsících mluvčími vojáků, známo není. Didius Iulianus se na naléhání manželky Manlie n. Mallie Scantilly a dcery Didie Clary vypravil rovněž do opevněného tábora gardistů, aby nabídl sám sebe za imperátora: dovnitř ho nepustili, musel čekat za zdí. Vojáci nechtěli ani toho, ani onoho (Sulpicianus byl navíc Pertinakův příbuzný), a uchazeči začali regulérně licitovat - ojedinělý moment v římských dějinách. Když k nabídce Flavia Sulpiciana dvaceti tisíc HS na vojáka přihodil Didius Iulianus pět tisíc dalších, praetoriáni mu vládu přiklepli: směl po žebříku vlézt na hradbu stálé posádky, kde jim též slíbil Commodovu restauraci a provolali ho pravděpodobně 30. března nebo až 1. dubna císařem, manželka a dcera se staly augustami (vyplatil vojákům nakonec po třiceti tisících HS).

Podle druhé verse se Sulpicianus chtěl dát v ležení praetoriánů provolat imperatorem a svolal i zasedání senátu. Iulianus přišel se svým zetěm do kurie, kde však byly dveře zavřeny a u nich tribuni P. Florianus a Vectius Aper. Oba mu nabídli vládu, ale Didius Iulianus pravil, že Řím už imperatora má. Vzali ho tedy s sebou "na posádku", kde právě Sulpicianus promlouval k vojákům. Iulianus sliboval též velké dary z hradeb, dovnitř ho však pustit nechtěli. Když písemně slíbil, že obnoví Commodovy pořádky, byl vpuštěn a provolán imperatorem s tím, že nesmí trestat Sulpiciana, z něhož měli obavy, aby se nemstil za smrt Pertinakovu, svého zetě. Večer pak odešel do senátu, kde se dal ve své vládě potvrdit. Senát Didia Iuliana uznal, ale "lid" stál proti němu, padaly nadávky a do kurie a pak do paláce ho doprovázeli  praetoriáni v plné zbroji. Nad Didiovou hlavou drželi štíty, kdyby na něho házeli lidé se střech.

Praefecty praetorio jmenoval Iulianus T. Flavia Geniala a Tullia Crispina a jeho osobní gardě, caterva imperatoria, velel jistý Maurentius. Praefectem Urbi učinil namísto Sulpiciana svého zetě Sex. Cornelia Repentina, bývalého správce Lúsítánie. Aby si Římany naklonil, obnovil řadu Commodových nařízení zrušených Pertinakem.

Nelze stanovit, zda se všechny tyto události seběhly jednoho dne, tedy 28. března, nebo zda licitace začala až 30. března, jak naznačuje jeden z pramenů, a zda trvala jeden den nebo dva; Iulianův nástup do úřadu už 28. března, v den Pertinakovy vraždy, se odvíjí od údaje, že 1. června, kdy byl zavražděn, vládl 66 dnů.

 

Říšský aukcionář Iulianus žil podle jedné tradice rozmařilým životem s podivnými zálibami v černé magii a slibované peníze momentálně k disposici neměl. Podle druhé žil skromně a ke kouzlům v podání sezvaných mágů se uchýlil až při ohrožení usurpátory z provincií. Slibované peníze měl a rozdal je.

Brzy však šel i on vojákům na nervy. Císařská aukce se vedle Commodova nezájmu o správu říše obecně pokládá za příčinu růstu vojácké zvůle a oslabení ústřední císařské moci. Římská ulice stála na straně syrského legáta Pescenia Nigra, provolávala jeho slávu a urážela o hrách v cirku Didia.

Do Říma však měl nejblíže Septimius Severus, u něhož Iulianus nepředpokládal, že by se vzepřel. Do Syrie vyslal jistého centuriona, aby Nigra zavraždil, za Severem poslal delegaci konsulárů a zároveň i Valeria Catulina, jemuž svěřil Severovo funkci. A k tomu centuriona Aquilia, který už měl jméno jako vrah několika senátorů, aby Septimia Severa zikvidoval (o osudu obou atentátníků zpraveni nejsme). 

 

V Carnuntu totiž provolaly pannonské legie 9. dubna, tedy dvanáct dnů po Pertinakově smrt, imperátorem L. Septimia Severa (48), správce Horní Pannonie, velitele jejích tří legií a jedné v Dolní Pannonii (jako první stála na jeho straně legie v Colonii Claudii Sabarii/Savarii, dnešní Szombathely); prý proti jeho vůli a v té době nemohl znát průběh římské říšské dražby. Nicméně se tak stal prvním císařem zrodivším se na březích Dunaje a na půdě moderního Rakouska.

V syrské metropoli Antiochii snad ke konci dubna pozvedli k imperátorství vojáci svého legáta C. Pescennia Nigra (asi přes 50), jehož do funkce jmenoval rovněž ještě Commodus. Septimius Severus jmenoval svým caesarem guvernéra v Británii D. Clodia Septimia Albina (asi 40), rovněž afrického rodáka, a povolil mu i mincovní ražbu. Albinovo přivzetí do vlády uvolnilo Severovi ruce pro válku na východě a udrželo mu sympatie u senátu. Viz dále rok 195.

 

Didius Iulianus dal Severa označit senátem za nepřítele státu a chystal se do války s ním. Ve Městě se cvičili vojáci, koně i sloni, aby mohli nosit věže s lukostřelci: je to první zmínka o těchto zvířatech v občanské válce, k jejich nasazení nedošlo. Město dal opevňovat příkopy, vyráběly se zbraně; Didius Iulianus nechtěl Řím opustit, aby Severa zastavil před vstupem do Itálie.

Dal popravit praefecta praetorio Q. Aemilia Laeta, třebaže mu vděčil za život z doby Commodovy vlády, a Marcii, Commodovy atentátníky. Commodova vraha Narcissa nařídil roku 197, kdy se definitivně rozhodl proklamovat svou údajnou příbuznost s M. Aureliem a jeho synem Commodem, předhodit šelmám L. Septimius Severus (je ovšem též možné, že Narcissus musel zemřít za to, že podporoval Pescennia Nigra, srov. zde níže).

Didius Iulianus údajně rituálně obětoval též řadu chlapců ve víře, že mu to ve válce o trůn prospěje. Poněvadž vytvořil mythos, že ho adoptoval M. Aurelius Antoninus a Commodus by tedy měl být podle této konstrukce jeho bratrem, vrátil Severus Commodovi za dva roky všechny pocty včetně toho, že se roku 196 senát usnesl na Commodově zbožnění.

 

Septimius Severus měl podporu i germánských legií a praetoriánů, jimž Didius rozdal peníze, které ještě zbyly ve státní pokladně. Bez boje dorazil Didius koncem května do Ravenny, kde se zmocnil flotily. S její pomocí měl praefectus Tullius Crispinus na Severa udeřit a tak se vrátil do Říma. Severus poslal množství vojáků různými cestami napřed do Říma, aby se vmísili mezi obyvatele. Didius ve snaze uklidnit senátory nabízel mír, když praetoriáni odmítli na Severa vytáhnout, a nakonec spoluvládu, což mu odsouhlasil i senát, než se od něj zcela odklonil; vašnostové si oddechli, že se tak očistili od předchozího usnesení vyhlašující Severa zanepřítele státu.

Iulianus vyslal s novým usnesením k Severovi praefecta Crispina a současně jmenoval třetím D. Veturia Macrina, předtím roku 180 procos. Aug. Tingitánské Mauretánie a v letech 181-183 praefecta Aegypti: toho ale právě jmenoval Severus i svým praefectem praetorio (v úřadu s dalšími asi do roku 197). Crispina dal Severus na radu Iulia Laeta, svého schopného legáta/dux exercitus (?), na cestě zabít, snad i z toho důvodu, že se proslýchalo, že na něj měl spáchat atentát. Posledním rozhodnutím Iulianovým bylo vyzbrojení gladiátorů v Capuy, jimž velel Lollianus Titianus a odmítnutí Claudia Pompeiana žijícího na statku u Tarraciny, jehož povolal za spoluvládce.

Septimius Severus pak na dálku ujistil praetoriány, že se jim nic nestane, pokud vydají Pertinakovy vrahy. Zatkli je (brzy je dal Severus popravit), sdělili to konsulovi Siliovi Messallovi a ten s tím předstoupil před senát shromážděný v Athenaeu. Senát na to sesadil 1. června Didia Iuliana (60), jmenoval imperatorem Severa a Pertinakovi odhlasoval božské pocty: historik a senátor Cassius Dio byl u usnesení a hovoří proto autenticky "my jsme se usnesli o Iulianově smrti a Severa jsme provolali imperátorem...".

Iulianus byl v paláci z rozkazu senátorů tribunem, dle jiných "prostým vojákem", "popraven", když jeho poslední slova byla plná údivu: "Ale co jsem udělal špatného? Koho jsem zabil?/kai ti deinon epoiésa? tina apekteina?" Vládl 66 dnů, žil buď šedesát roků, čtyři měsíce a čtyři dny, nebo 56 let a čtyři měsíce, odtud rozdíl v rodném datu, viz zde výše. Jeho manželka brzy zemřela, o osudech dcery a zetě Repentina, jenž mu zůstal věrný do posledního okamžiku, nevíme nic. Repentina nahradil Severus jistým Bassem a po něm jmenoval téhož ještě roku C. Domitia Dextra, exlegáta syrského (v římském úřadu do 196).

Senátoři vypravili do Interamny k Severovým legiím omluvnou delegaci a nový císař potvrdil dalšího z praefectů praetorio Flavia Iuvenala jmenovaného rovněž již Iulianem. Někdy v této době se dozvěděl o usurpaci Nigrově v Syrii. Jeho posly s edikty zadržel, takže se do senátu nedostaly. Svého příbuzného a přítele C. Fulvia Plautiana vyslal do Říma, aby zajistil Nigrovy děti; držel je pak při sobě. Po otcově smrti je s matkou poslal do vyhnanství a jejich osud neznáme. Na západ ke Clodiovi Albinovi poslal jistého Heraclita, aby dostal pod kontrolu legie (podle jiné verse měl H. zajistit Severovi provincii Bíthýnii a Pontos). 

 

10. června dorazil L. Septimius Severus do Říma. Poprvé po 124 letech od válek po Neronově smrti vstoupil nový vládce do Říma v čele armády v bojovém modu. Rozpustil praetoriánskou gardu, slíbil jim, že se stanou jeho osobní stráží a donutil její vojáky složit zbraně a odevzdat koně. Nařídil jim totiž, aby v den svého vstupu do Města k němu přišli v košilích (oblékaných pod zbroj; subarmalis) a beze zbraně. Bezbranné pak obklíčil svými legionáři. Na jejich místo dal své lidi a zrušil zvyk, aby se do gardy najímali vojáci pouze z Itálie, Hispánií, Makedonie a Nórika. Od nyní přicházeli k jednotce vojáci ze všech legií imperia. Výsledkem údajně bylo to, že "mládež" italská se dala na gladiátorské zápasy a na silniční lupičství.

Severovi vojáci se usídlili všude po Římě ve veřejných stavbách jako v ležení. Kradli a strašili Římany, že Město vyplení. 11. června si vojáci na senátu vymohli dar deseti tisíc séstertiů na muže, od Severa dostali na cestu další peníze a jádro legií se vrátilo do svých provincií. 
    Uspořádal velkolepý pohřeb Pertinakův, na němž osobně promluvil, a jeho tradiční nanebevzetí po spálení těla, v tomto případě figuriny, na velké hranici na Martově poli při vypuštění orla než konstrukci strávily plameny. Pertinakova syna jmenoval knězem otcova kultu. Severus se vydával za Pertinakova nástupce, jakoby Didia Iuliana nebylo, a ke svému jménu přidal na konci i Pertinakovo: L. Septimius Severus Pius Pertinax. Pak se vypravil na východ proti Pescenniovi Nigrovi. V římských dějinách nebylo znenadání tolik mocenských center, srov. rok 68-69 a pak 238. 
 

L. Septimius Severus Pertinax přišel z Lepty Magny/"Afer Tripolitanus ab oppido Lepti", a ve vládě se opíral o své africké krajany ("africké" rozumí se "pocházející z Afriky", tedy to byli Římané nebo romanisovaní starousedlíci berberského n. púnského původu, nikoli černoši), popřípadě s nimi smíšení. Narodil se (8.) 11. dubna 145 (popř. 146), mluvil latinsky i řecky, pocházel z púnské rodiny a jeho "libyjský" původ se zmiňuje v případě Hannibalova hrobu v Libysse v Bíthýnii, který dal zkrášlit bílým mramorovým pomníkem. Kromě bratra P. Septimia Gety měl ještě mladší sestru Septimii Octavillu, ale za tu se styděl: když ho totiž v Římě navštívila, mluvila mizerně latinsky; nevíme, zda z neznalosti jazyka, nebo zda jako nevzdělaný provinciál. Obdaroval ji a poslal zpět do rodné Lepty Magny.

Roku 163 opustil Afriku a vypravil se do Říma na studia. M. Aurelius ho zařadil do senátorského stavu. Už v době, kdy se dostal k moci, byl sužován dnou. Nevynikal ani postavou ani vzděláním, za to byl zvídavý, vynalézavý, a činorodý: vždyť i jeho poslední údajná slova byla: "Sem s tím, máme-li co vyřídit/agete, dote, ei ti práxai echomen."

Restauroval staré stavby a z nových v Římě vynikly chrámy Dionýsovi a Hérákleovi. Přes rozsáhlé výdaje zanechal po sobě pokladnu plnou. Pronásledoval cizoložníky a podle svědectví senátora a historika Cassia Diona v roce, kdy byl cos. suff. (někdy kolem roku 205), bylo k projednání na tři tisíce takových případů. Sám ovšem byl africkým prokonsulem Didiem Iulianem (ke konci Commodovy éry), budoucím vládcem, osvobozen ve stejném případu, který soudně projednával (kolem roku 190).

Sloužil na Sardinii, v Africe, velel Čtvrté legii skythské posádkou v Zeugmatu. Nějaký čas pobýval c. 180 v Athénách, kde si však neruzuměl s lidmi a později jim to vrátil: zbavil Athéňany řady práv. Vztah k vědám, filosofii a literatuře však měl: sepsal nezachovanou autobiografii, dobovými autory pokládanou za věrohodnou. Spravoval pak Lugdunskou Gallii (někdy v té době zemřela jeho první manželka), posléze jako prokonsul a oblíbenec Commodův Pannonii.

V prvním manželství byl ženat s krajankou Paccií Marcianou (zesnula c. 186) a měli spolu dvě dcery (Septimie?), které buď zemřely v dětském věku, nebo je na začátku své vlády provdal za "Proba a Aetia" (?). Později měl kolem sebe čtyři Iulie, syrské Arabky, které ovládaly zákulisí i podium římské politiky v letech 193-235 (viz jejich souhru roku 218):
Iulia Domna byl druhou manželkou Septimia Severa s titulem Iulia Augusta a princeps jí byl velmi oddán. Vzal si ji, neboť c. 187 slyšel o jejím horoskopu zaručující, že její datum narození povede ke sňatku s králem. Iulia Domna sama prý žila dosti zhýrale a Severus jí dokonce odpustil účast ve spiknutí, snad synově, viz rok 209). Měli spolu dva syny, pozdější císaře Caracallu a Getu, který měl jméno po dědovi P. Septimiovi Getovi: roku 212 byl Geta v její bezmocné náruči zavražděn na rozkaz staršího z bratrů, viz tam.

Její sestra Iulia Maesa/Maisa měla dvě dcery a každá z nich dala Římu po císaři. Nejstarší z dcer Iulia Soaemias/Soaimiás, byla matkou Pseudantonina neboli Elagabala-Sardanapalla a s ním také zahynula. Druhá Iulia Mamaea/Mamaia byla matkou Alexandra Severa, který nastoupil na trům roku 222 po Elagabalovi.

 

C. Pescennius Niger Iustus pocházel z italské jezdecké rodiny, rodiče neznáme, a vojenské pověsti dosáhl s Clodiem Albinem za tažení do Dákie na začátku vlády Commoda. Pravděpodobně sloužil v Egyptě (jako velitel legie?) a dostal se až k jižní hranici imperia. Od roku 191 správcoval v Syrii za místo prý vděčil Commodovu trenérovi či masérovi Narcissovi, který později principa zardousil, srov. zde výše. Proč byl tolik oblíben mezi římským lidem, známo není.

Na své vojáky byl přísný, nicméně i mezi nimi oblíbený. Zřejmě byl humorně založen, poněvadž když na něm vojáci, kteří byli právě utrpěli porážku od Sarakénů/mesopotamských Arabů, vymáhali víno a mysleli si, že to bylo tím, že se nemohli napít, odpověděl jim: "Rděte se, ti, kteří vás porážejí, pijí vodu." Pití vína, veškerý stolovací luxus i to, aby za legiemi táhli do pole pekaři, zakazoval. Stejně nakazoval, aby vojáci do pole nebrali s sebou zlaté a stříbrné mince, ale ukládali je do záložen ("publice") a kdyby padli, aby se tak dostalo manželkám a dětem.

Když Septimius Severus správcoval Gallii lugdunskou, byl Pescennius Niger jeho podřízeným a Severus si ho velmi pochvaloval. Byl vysoké postavy, výrazného hlasu a přízvisko Niger prý dostal pro svou až černou šíji, zatímco po celém těle byl bílý, v obličeji rudý. Rád se napil, jinak však žil velmi střídmě a po boku Commodově patřil k vyznavačům Ísidina kultu.

Římané po Commodově smrti předpokládali, že Pertinax Pescennia Nigra přibere ke spoluvládě, žil prý stejným životem, ale na to nezbyl čas. Když se sám provolal v Antiochii imperátorem, získal podporu u prokonsula Asie Asellia Aemiliana, fandili mu Syřané. Podpořili ho všichni orientální protektorátní dynastové. V Antiocheji slavil nástup k moci, s cestou do Říma otálel a ani se nesnažil získat si legie mimo svůj dosah, hlavně ty v Podunají.

To se mu stalo osudným. V Římě se pak už neuchytil, "jeho" Římané ho opustili a jeho posly do Města zajali severovci. L. Septimius Severus presentující se k libosti pannonských legií jako Pertinakův mstitel a jako člověk, který Commodovo jednání pokládá spíše za klukoviny než za zločiny ("svedli ho lidé v jeho okolí a přisluhovači"), se dohodl s Clodiem Albinem na tom, že on bude augustem a Clodius zůstane v Británii s titulem caesara; prostě odložili válku na dobu po likvidaci ostatních soupeřů.

 

Septimius Severus vytáhl po měsíci pobytu z Říma a Pescenniovi nabídl bezpečný odchod do ciziny, což protivník odmítl. Aby setrval mu radil jistý Aurelianus, snad Pescennius Aurelianus, snad cos. suff. za Commoda roku 182 s jistým Cornelianem, který provdal své dcery za Nigrovy syny (Severus ho dal roku 197 popravit).

Už v lokalitě Saxa rubra, "Červené skály", několik mil za hranicemi Říma, se musel Severus potýkat se vzpourou ve vojsku, které se rozhádalo o to, kde postavit ležení. Niger mezitím požádal o pomoc Armeny, kteří zachovali neutralitu. Parthský král mu sdělil, že obeslal satrapy, aby postavili vojsko do pole a oddíl lučištníků poslal Barsémios, král v arabské Hatře/Atrách. Naopak v Orrhoéně a v Adiabéně využili občanské války a přepadali římské posádky a pevnosti, Abgar IX. oblehl Nisibu, dobýt ji však nedokázal; viz dále rok následující.

Asellius Aemilianus byl v bitvě někdy na podzim poražen u Kýziku Ti. Claudiem Candidem, jehož Severus poslal s pannonskými legiemi napřed do války s Nigrem, a na útěku zabit. Septimius Severus zvítězil v Thrákii u Perinthu a Pescennius Niger se stáhl do Býzantia, kde byl oblehnut. Unikl s doprovodem přes vodu do Níkaie, dobře opevněné a vyzbrojené Býzantion, nejbohatší v regionu, mu však zůstalo věrné a bránilo se do roku 196.

V prosinci či spíše v lednu 194 se Severovi vojáci přeplavili do Asie, kde se k nim přidala bíthýnská Níkomédeia, zatímco Níkaia držela při Nigrovi. U Níkaie nigrovci zvítězili, v další bitvě byli poraženi. Armáda Pescennia Nigra ustoupila spořádaně za Tauros do Syrie a obsadila průsmyky, Pescennius Niger se vrátil do Antiocheie. Podle jedné verse byl jat zraněný u Kýzika na útěku, doveden k Severovi a jím popraven, srov. však rok následující.