Ti-Ty

Ti, viz Ťi

Tibaranové, Tibarenové (ztotožňovaní s Chalyby, odtud řec. chalyps, chalybos, ocel), fryžský národ v poh. Amanos a na již. Kavkazu, proslavený metalurgií, srov. Tabal§ 51

Tiberias, hl. m. Galilaie (srov. pod Galilaia) v éře tetrarchie (před tím: Sepfóris), původně zřejmě ptolemajovská klérúchie Filotéreia (?srov. tam), hebr. Tverja, arab. Tabaríja (dobyta 637 n. l.); jezero Genezareth, Galilejské, Tiberiadské jezero, arab. Bahr Tabaríja, hebr. Jam Kinneret, "jezero lyry"§ 218, 20+

Tiberis, řec. Thybris, dn. Tevere, ř. ve stř. Itálii protékající Římem, gen. Tiberu i Tibery§ 769, 616, 508, 390, 291, 270, 142, 133, 27, 13

Tiberis, bůh řeky§ 769

Tiberius§ = Ti. Claudius

Tibet, vysokohorská země ve středu Asie, dnes součást Číny, řec. a lat. Tabis§ 250, 127, 74

Na mapě Claudia Ptolemaia se Tibeťané jmenují Batai; svou zemi T. autenticky jmenují Bod. Královský rod přišel z Magadhy (dn. indický Bihár). Buddhisté se usadili v údolí řeky Jarlungu, kde tehdy byli domácí tibetští pastevci bönisty. První král Ňathi Cänpo/Ňatri Cenpa (Nyatri Tsanpo/Nyachi Zainbo) v jejich očích přišel z nebe a tak ho provolali svým vládcem. Bylo to někdy v letech 400-300 př. n. l., ale tradiční tibetská éra vztahující se k této události začíná losarem, svátkem nového roku roku 127 př. n. l., kdy byl první král korunován (lunární losar roku 2006 byl 1.-3- března). Je možné, že začátek datovací éry nějak souvisí s dějinami indobakterských Hellénů, stejně jako vláda krále Digum. 

Druhý datační systém začíná rokem 1917, kdy se narodil zakladatel bönu Šenrab Miwo n. Miwoče z Žangžanu v západním Tibetu (podle jiné tradice byl však současníkem Buddhovým n. přímo jeho převtělení).

Ňathi postavil první obydlí, poněvadž tehdy žili Tibeťané ještě v jeskyních. V mýthické řadě ho následovali panovníci/cänpo Muthi (Mutri), Dingthi (Dingtri), Sothi (Sotri), Methi (Mertri), Dakthi (Daktri/Dagtri), Sibthi (Siptri) a osmý Digum (Chikum/Drigum), pokládaný za zakladatele historického tibetského království.

Vládl snad někdy kolem roku 200 př. n. l. Devátý král Pude Gunggjal byl zřejmě současníkem čínského císaře Wu-ti (141-87) Prvním doloženým králem je 28. panovník Thothori Ňäncän (Totori Nyainzain/Nyantsan), který vládl někdy v letech 254-374 n. l. Za první historicky pevně doložitelného krále Tibetu je pokládán až Namri Songcän, vládnoucí někdy v letech asi 601-629.
Přepisy a datace podle: Cipön Wangčhug Dedän Žagabpa, Dějin Tibetu v překladu Josefa Kolmaše.

tíbícen, tíbícinés, viz pištci

Tiboités z Bíthýnie§ = Zipoités z Bíthýnie

Albius Tibullus, básník§ 64, 55, 43, 17, 1

Jeho elegie se zachovaly jako součást sbírky Corpus tibulliánum, která vznikla po jeho smrti. Ze čtyř knih kolekce se Tibullovi připočítávají první dvě, v dalších dvou vynikají verše Sulpiciiny a autora skrývajícího se pod jménem Lygdamus. 

Tíbur, řec. Tíbura, m. v Latiu s Herculovým chrámem, dn. Tivoli§ 361 - 359, 356, 353, 338, 311, 203, 41

Tícínum, m. na ř. Tícínus v Gallii Transpadánské (Cisalpínské), dn. Pavia (572 - 774 sídel. m. Langodardů, od 7. st. Papia)§ 218, 99

Tífa, viz Sifai

Tífáta (pl.), h. a zalesněné pohoří v Kampánii východně od Capuy (oskicky "Duby"), dn. Torre si Sessola§ 215, 83

tifinagh, berberské písmo, které používají Tuaregové§ 201

Tiglatpilesar III., hebr.§ = Tukulti-apil-ešarra III.

Tigraios ze Sús/Elymáidy, možná též Tiraios, k.§ 138, 121, 78

Tigránés, zeť Strúthův§ 391

Tigránés, jméno armenských králů:§
Tigránés označovaný ze (I.) Velikého§ 556

Tigránés I. Velký (Megas), o. Tigrána a Artavasda II.§ 109, 97 - 91, 83, 81, 77, 72 - 66, 56, 88 (zda byl Tigránés synem Artavasda I. nebo Tigrána I. a zda tedy není "Velký král" Tigránés II., viz rok 97)
Tigránés, syn Tigrána Velkého§ 67 - 65, 63, 61, 58, jen spoluvládce
Tigránés II.§ 34, 20, 12, syn Artavasdy II.
Tigránés III. Filellén§ 12, 6, 1, 1+, s. Tigrána II., manž. vlastní sestry Erató

Tigránés IV. "Velký král", s. Alexandra Židovského s Glafyrou Kappadockou, b. Alexandra a jedné sestry§ 7, 1

C. Iúlius Tigránés, vn. (?) Tigrána IV., o. C. Iúlia Alexandra§ 20 

Tigránokerta (pl.), sídelní m. Tigrána Velikého na březích řeky Níkéforios ve starověké Arménii, arm. Tigranakert, řec. Tigránúpolis, aram. Míjáfáriqín či Majferkat, byzantské Martyropolis§ 77, 69
Jako sídelní město mělo krátkého trvání, zůstávalo však dlouho jedním z nejdůležitějších armenských měst, dnes možná lokalita Tell Ermen ("Arménský pahorek"), nebo spíše město Silvan, rovněž v provincii Diyarbakır. nezaměňovat s jinými T., například s ruinami Tigránokert v Artsachu/Náhorním Karabachu.
Tigranuhi, ses. Tigrána (I.)§ 556

 

Tigris, sum. Idigna, bab. Idiglat, Idiqlatu, hebr. Chiddeqel, dn. arab. Didžlat, tur. Dicle, ř. Mesopotamie§ 693, 596, 547, 324, 331, 321, 317, 247, 221, 220, 65

Tigurínové§ viz Helvétiové

 

Tikal, jedno z velký mayských center v Peténu§ 36

L. Tillius Cimber, jeden z vrahů Caesarových§ 44, 31

Tilmun, viz Tylos

Tímagenés z Alexandreie, historik§ 55

Tímagorás z Athén, vyjednavač a vyslanec u Krále§ 367

Tímagorás z Kýziku, exulant a properský kolaborant§ 413

Tímaiá ze Sparty, manž. Ágida II., m. Leótychida§ 413, 397

Tímaios z Aitólie, strat.§ 244, 240
Tímaios z ノlidy, olympioníkos§ 396
Tímaios z Tauromenia, politik a historik§ 356, 317, 312, 260

Tímandrá z Hykkar, m. Láidy§ 415, 404

Tímanthés ze Sikyónu, malíř§ 420

Tímarchidés z Athén§ 1. arch. 447; 2. arch. 136

Tímarchos z Aitólie, tyrannos mílétský (předek seleukovského usurpátora, viz)§ 261, 255, 161
Tímarchos z Pafu, k.§ 323
Tímarchos z Mílétu, seleukovský hodnostář a usurpátor v Médii, b. Hérákleidův, potomek Tímarcha Aitólského§ 261, 255, 175, 164, 161
Tímarchos z Athén§ 1. sochař, syn Praxitelův, 353; 2. arch. 138
Tímarchos z Alexandreie, kynik§ 399

Timavus, ř. v Istrii, dn. součást ponorné řeky Vipava§ 178

U ústí řeky do Jadranu bylo přístaviště Timavské jezero/lacus Timaví a u pramene později římská osada Fons Timaví/Pramen Timavy

Tímésianax z Athén§ arch. 182

Tímésiléos nebo Tímésitheos ze Sinópy, tyrannos§ 437

Tímésios z Klázomen, zakladatel Abdér§ 654

Tímésitheos/Tímásitheos z Lipary, stratégos§ 394
Jméno nesl mnohem později C. Furius Sabinius Aquila Timesitheus, vysoký císařský úředník, praef. praetorio Gordiana iii., který padl roku 243. Nejznámějším T. byl zápasník z Krotónu, který se na Ol. 67 (roku 512) utkal ve finále se svým veleslavným krajanem Milónem (viz pod hry a seznam olympioníků).

Tímoanassa, Tímónassa z Argu, d. Gorgila, první manž. Kypselovce Archína z Amprakie a druhá Peisistrata z Athén, s ním m. jeho synů jménem Iofón a Thessalos či Hégéstratos (druhé manž. Peisistratovo, když synové z prvního manželství již byli odrostlí)§ 546

Tímodémos z Korinthu, o. Tímoleontův§ 345

Tímofanés z Korinthu, tyrannos, b. Tímoleontův§ 367, 365

Tímocharés z Pafu, k.§ 385

Tímoklés z Athén§ 1. arch. 441; 2. básník střední komédie, 350
Tímoklés ze Sikyónu, možné i Tímokleidés, spoluvládce jako „pečovatel“ o blaho státu - epimelétés§ 274, 265, 264

tímokracie, viz Solón

Tímokratés z Athén§ arch. 364
Tímokratés z Pellény, Nábidův guvernér Argolidy§ 195
Tímokratés z Rhodu, perský agent v Helladě§ 395
Tímokratés ze Syrákús, velitel expedičního oddílu v Helladě§ 366

Tímokreón z Iálysu na Rhodu, básník a sportovec§ 500

Tímoláos z Korinthu, vzal peníze od perského agenta§ 395
Tímoláos z Kýziku, ž. Platónův a tyr.§ 319
Tímoláos ze Sparty, exponent proachajské strany§ 192, 189, 188

Tímoleón z Korinthu, syn Tímodémův a b. Tímofanův, vyhnal ze Sicílie samovládce; gen. -leonta§ 365, 345 - 343, 339 - 336

Tímoleónteon, stavba v Syrákúsách na počest Tímoleonteovu§ 317

Tímón z Fleiúntu, zakladatel skepticismu (neztotožňovat s Tímónem Athénským, zvaným Mísanthrópos, který - pokud nejde o literární postavu člověka stranícího se lidí - byl současníkem Aristofanovým a Perikleovým a žil pouze ve společnosti svého druha Apémanta)§ 365, 320, 300, 230

Tímosthenés z Athén§ arch. 478
Tímosthenés, nauarchos Ptolemaia II.§ 270

Tímotheos z Mílétu, básník§ 450, 360
Tímotheos z Athén§ 1. sochař, 353; 2. vojevůdce, syn Konónův, 411, 375 - 373, 365, 363, 360 - 357
Tímotheos z Hérákleie Pontské, tyrannos, syn Klearchův§ 353, 338
Tímotheos z Méséné (Charax), syn Hyspaosinův, vojevůdce§ 124
Tímotheos z Dýmy, reformní zákonodárce§ 115
Tímotheos z Trall§ 128 (Ol.)
Tímotheos, seleukovský vojevůdce§ 165, 164

Tímotheos, osobní chirurg Mithridáta Eupatora§ 67

Tímoxenos z Acháje, strat.§ 225-223, 221, 218-217

Timúr Lenk§ viz Hunové

Tincomarus (dř. Tincommius), vládce kelt. Atrebatů§ 54

Ting/Ding, matka císaře Aje§ 7

 

Ting-wang, čín. císař, v pinyin Ding-wang§ 607, 606, 586

Tingé, Tingi, řec. Tingis, dn. Tandža v Maroku, mezinárodně Tanger; pro hellénský svět tu prý byl hrob libyjského krále Antaia, kterého zahubil Héráklés§ 500, 81, 39

Tios, m. v Paflagonii§ 289, 281, 283, 241, 184, 181, 180

Tiraios, jméno dynastů v Charakéně (srov. elymájským Tigraiem):§
Tiraios I. Euergetés§ 121
Tiraios II. Sótér Euergetés§ 121

Tirgatao z Maiótie, manž. Satyra I.§ 392, 389

Tirhut, administrativní distrikt na severu spolkového státu Bihár, viz Videha

Tíribázos z Persie, satrapa Armenie a Iónie§ 392, 391, 388, 385

Tíridátés I.§ = Arsakés II.
Tíridátés II.§ = Arsakés XVII.

tisk, viz papír

C. Iúlius Tíridátés, syn Arsaka XVII.§ 25

Tirimnos z Makedonie, k.§ 742, 695

Tíryns, m. v Argolidě (gen. Tírynthu)§ 494, 491, 468

Tirizis akrá, mys v Thrákii, též Kalé akrá, dn. Kaliakra v BG§ 292

Tisaion, hora v thess. Magnésii§ 86

Tís- viz též Teis-

Tísamenos z Lakedaimonu, věštec na straně kinadonovců§ 397

Tísandros z Athén§ arch. 414

Tísarchos ze Syrákús, představitel oligarchie§ 317

Tisia, Pathissos, ř. v západní Sarmatii, dn. Tisa, Tisza, Thei゚ v Maďarsku§ 10

Tisidium, Thisidió/Thisika, opevněná lokalita v Numidii, dn. snad ves Grich el-Oued v TN§ 107

 

Tisienus Gallus, legát Sex. Pompeia§ 36

Tísifonos z Fer, tyrannos§ 358, 353

Tísikratés z Krotónu§ 496, 492 (2 x Ol.)

Tissa z Táprobany, k. na Ceylonu/Lanká, který přijal buddhismus, domácím jménem Dévanampijatissa; Tissa, tj. přítel bohů§ 245

Tissafernés z Persie, satrapa Iónie§ 414 - 409, 407, 404, 400, 399, 397 - 395

Títánomachiá, epos§ 700

Tithraustés z Persie§ 1. 470, syn Xerxa I.; 2. 395, 392, satrapa Anatolie

Titiés, jméno původní římské tribue, sabínského původu, snad původně etruský klan v Římě§ 753, 578

P. Titínius Menas, přivedl do Říma holiče§ 300

M. Titínius§ 1. praet. 171; 2. voj. velitel, 104

C. Titínius zv. Gadaios, bandita§ 104

Titínius, nejstarší známý autor togáty§ 150

M. Titius§ 1. 35, 32, cos. suff. 31, 31, 10, s. no. 2; 2. o. předešlého, 35

P. Titius§ tr. pleb. 43

Tittové, keltiberský kmen§ 195

titul, občanské tituly, oslovení, prvním stálým označením váženosti občana se koncem republiky stalo vir clárisssimus, nejjasnější, slovutný muž. Za císaře L. Septimia Sevéra se stalo oficiálním titulem a bylo používáno členy celé rodiny. Byl to spolu s comes zárodek pozdějších titulů šlechtických, např. comte, conte, srov. pod princeps. Oslovení dominus et deus, pán a bůh, jako první vyžadoval Domitiánus, Diocletiánus ho napevno uzákonil. V korespondenci oslovoval Plinius Ssecundus Tráiána domine, "pane". Od roku 339 si dávali císaři přede jméno nikoli Imperator Caesar, ale Dominus noster, D. N., "náš pán", srov. rok 753.

Více viz pod princeps. Tvůrci systému titulatur však byli Egypťané.

Q. Titurius Sabínus, Caesarův legát v Galliích§ 54

Titus, cís.§ = T. Flávius

Tlépolemos z Makedonie§ 1. 325, 323, 319, 317, 316, satrapa Karmánie; 2. 203, 201, 197, 196, ptolemajovský vojevůdce
Tlépolemos z Athén§ arch. 463
Tlépolemos z Argu, oikéstos rhodských měst, srov. Althaimenés§ 408
Tlépolemos z Kibyry v Pamfýlii, Cornélius Tlepolemus, b. Hierónův, malíř§ 70

Tlépolemos z Lykie§ 256 (Ol.)

Tlesiás z Athén§ arch. 681

Tlós, m. v Lykii, dn. Kale v TR§ 167

tloušťka, obesita, tlustý člověk, rekordní, viz pod kuchyně/masožravost

tlumočení, tlumočník, viz pod překlady

Tmólos, viz Sardeis

Tobiadé/Tobiovci, filhellénský židovský kněžský rod§ 445, 309, 173, 168

Tobiás/Tóbiás, hebr. Tovia/Tovijahu z Hierosolym§ 1. 309, 246, o. Jóséfův; 2. 182, o. Hyrkánův

togáta, totiž fábula, národní římské divadlo, hra s římskými náměty (oproti palliátě s hellénskými)§ 150

Togodumnus, kn. brit. Catuvellaunů§ 54

Tocharové, íránská polokočovná skupina v Baktrii a Paraitakéně, kam přišla z Tárímu a Číny§ 200, 177, 170, 160, 140, 139, 130, 124, 123, 95, 85, 55

Čín. Ta Jüe-č’ (pinyin Yuezhi, Da Yuezhi, snad „Velcí Měsíční lidé“), Hellény zahrnováni pod Skythy (za Iaxartem). V hellénismu označováni jako Arsové, Asiové nebo Asiánové (čili řec. „Asiaté“; též Iatioi) nebo Pasiánové (srov. s Tapury), sanskrit. Tuchára. Velcí Jüe-č´/Měsíční lidé neboli Tocharové, byl snad kolektivní název pro ethnicky pestrou směs nomádů, srov. pod Hunové. Podle opačné theorie patří Tocharové do skupiny turkotatarských Jüe-č´/Kušánů.

Číňané v Tocharech poražených 176 - 174 Hunem Mao-tunem vytlačeným do Sogdiány neúspěšně hledali spojence proti Hunům, srov. tam (císař Wu). Tochary, kteří zůstali na čínském území, nazývali Číňané Tu-chu-luo (Duhuluo). Geógraf Ptolemaios označuje v dn. provincii Kan-su jméno Thangúroi, severně od Himalájí/Imaios Takoriaioi a v okolí Issyk-kulu Taguúraioi.

Tochaři zřejmě přišli do Vnitřní Asie v rámci indoevropské migrační vlny kolem roku 2000 a dorazili až do středočínské provincie Kan-su/Gansu (nebo naopak byli domácí a odtud šli na západ do Sin-ťiangu/Xinjiang? Srov. neolitickou kulturu Čchi-ťia/Qijia v Kan-su). Proslavili se dálkovým obchodem, byli též obávanými válečníky, srov. Kušány, jeden jejich kmen. Již v polovině 7. století př. n. l. byli hlavními dodavateli nefritu do Číny Tocharové. Nefrit z hrobů vládců dynastie Šang (1766 – 1122) pochází z Chotanu v Sin-ťiangu., tedy z tocharských území.

Kolem roku 140 začali Tocharové tísnit hellénské dynasty Baktrie (Ta Jüan/Da Yuan) a po jejich porážce kolem roku 130 zde založili pentarchii, volnou vojenskou konfederaci pěti států-knížectví, v níž určitý čas zřejmě ve svých stratégiích vládci ještě buddhističtí Hellénové. Kolem roku 55 se jednoho z nich zmocnil náčelník turkotatarských (?) Kušánů, kteří s Tochary/Jüe-č´ přišli z Tárímu do Baktrie, a postupně si podrobil další čtyři ostatní tocharská knížectví ovládající zemi, odkud před nimi migrovali Indosakové přes Hindúkuš na jih do Pákistánu a později do Rádžasthánu, viz pod Sakové. Podle jiné možnosti, byli Kušáni jedním z pěti členů tocharské konfederace, pentarchie, viz výčet v indexu s. v. Baktrie.

Číňané však o Kušánech psali, že jsou šikovnými jezdci a střelci z luku za jízdy, kůže lidí Velkých Jüe-č´ že je narudle bílá, že byli vysokými blonďáky s modrýma očima a jejich řemeslnické výrobky že prý byli vyšší kvality než zboží indické. Jejich domy prý připomínaly architekturu říše Ta-čchin, římské. Ti z Tocharů, kteří migrovali až do Indie, zde jsou známi jako Kušánové, jejichž dynastie ovládala severozápad dnešní Indie a celý Pákistán s částí Afghánistánu a Střední Asie do c. 240 n. l. 

Podobu „Tocharů“ uchovávají tzv. tárímské mumie ze Sin-ťiangu z doby mezi c. 1800 př. n. l. až asi 200-300 n. l., které byly Číňany nalézány při stavebních pracích po roce 1970 (munie "kráska z Siao-che/Xiaohe" neboli "Marlene Dietrichová pouště"; "kráska z Lou-lan"). Podle výbavy hrobů podobné skythským kurganům z altajského Pazyryku se usuzuje na intensivní kontakty. Tochaři kromě toho patřili mezi první velké konsumenty konopí.

Jejich jazyk trval zhruba do doby kolem 1000 n. l., kdy byli asimilováni převažující turkickou populací a podle toho se změnily i zachované lidské ostatky. Tocharština patří mezi vymřelé indoevropské jazyky, její objev patří teprve do minulého století. Staroturecké texty nazývají Tochary jménem Twghry, mezinárodně užívaná podoba pochází z hellénského označení Tocharoi (írán. tu-, velký, „Velcí Garaové“).

Jejich kmenovým územím byla Tárímská pánev s pouští Takla-makan ve východočínském Sin-ťiangu, Ujgurská autonomní oblast (= Nová území). Tocharština měla dva dialekty, turfánský či východní (dialekt A) a kušský/Kuqa, Kchu-čche či západní (dialekt B). Tochaři propagovali buddhismus a mimo jiné i jejich prostřednictvím se dostal z Indie do Číny. Dnešní obyvatelé čínského Turkestánu Ujguři, turkický mix zřejmě se všemi "kavkazskými" plemeny regionu, jsou ovšem mohamedány.

Se změnou klimatu, změnou toků řek, jejich vysušením a se zánikem podzemních zavodňovacích systémů "qanát" se změnil ráz krajiny. Lou-lan byl opuštěn kolem roku 330 n. l. Ruský zeměpisec a objevitel gen. Nikolaj Michajlovič Prževalskij na své čtvrté cestě Vnitřní Asií roku 1885 narazil v létě na březích řeky Chotan v Tárímské pánvi poblíž dnes půlmilionového Aksu na nápis na stromě zanechaný tu některým z cestujících v obchodních karavanách (generál neuvedl, v jaké řeči): "Kdo tudy cestuje v létě poprvé, neví, co dělá. Udělá-li to podruhé, je to pitomec. Udělá-li to ale potřetí, musíme ho nazvat kacířem a prasetem." ("Z Kjachty k pramenům Žluté řeky", Sankt-Petěrburg 1888, z ruštiny přeloženo a komentováno Svenem Hedinem, Lipsko 1922).

toiletty, viz lázeňství

tolerance/intolerance, nábožensk᧠196, 187
Obecně pro hellénské a římské polytheistické dějiny platí, že nezcizovali a neničili cizí chrámy a kultovní předměty s cílem protivníka deklasovat a zbavovat ho jeho víry. Helléni i Římané byli cizím kultům přes počáteční nedůvěru snášenliví (srov. thrácké kulty v Athénách, obecně orientální v hellénismu a jejich pronikání na západ římské říše).

Jistou výjimkou je „opilecké“ vypálení Persepole roku 331 ze msty za perské vypálení Athén sto padesát let předtím. Většina achaimenovských vládců přitom prokazovala národům náboženskou toleranci.

Vykrádání chrámových pokladů mezi sebou Helléni klasické éry nepraktikovali, v dobách nouze však sáhli na poklady orientálních nehellénských bohů tři ze Seleukovců a na hellénské Římané, nejvíce Sulla za občanské války a ve válce s Mithridátem. Chrámové asyly v hellénismu vykrádali anatolští a jim podobní piráti.

Náboženskou snášenlivostí z pozdějších národů vynikli snad pouze turkičtí Chazaři, viz pod Hunové, kteří z části od černomořských Židů přijali Mojžíšovo náboženství, praktikovali však také islám a křesťanství a v Povolží v zemi mezi Krymem a Aralem narazili na zoroastriány, náboženství Achaimenovců a Novoperšanů, kulty germánské, slovanské a finské; jejich původním zaměřením byl šamanský animismus.

Tolétum na Tagu, sídel. město ibér. Carpetánů, žijících na území dn. Kastílie a Estremadury; maur. Tolaitola, dn. Toledo§ 193, 185, 181, 179

Tolistobógiové, Tolistobóiové, kelt. kmen v anatolské Galatii, pův. snad z jižní Gallie§ 277-275, 189, 73, 64

Tolmidés z Athén, strat.§ 457 - 455, 453, 447

Tolósa, sídel. m. Tektosagů, dn. Toulouse; srov. pod Volkové a Tektosagové [o nakradaném pokladu praví zřejmě přehnaný údaj, že měl Tektosagům do jejich sídel přinést mor a že ho tedy ukryly do jezera u Tolósy. Když ho Q. Servilius Caepio o nejméně 150 let později vyzdvihnul, byl mu také osudový - mělo to prý být na 110 tisíc liber stříbra a 1,5 milionu liber zlata, tzn. na 55, resp. 750 tun; srov. pod zlato]§ 277

Toltekové, národ v Mexiku§ 500

Tomis či Tomoi (sg. či pl., do Tomidy, nebo do Tom, lat. Tomí), m. v Thrákii, později v Dolní Moesii, dn. Constanţa v Rumunsku (srov. pod Sulmó); na místě Tomidy prý Médea zavraždila a rozsekala svého bratra Absyrta, odtud název m. (řec. tomé od tomó, „řez“)§ 675, 72, 60, 43

Tomislavgrad, viz Delminium

Tomyris ze Sakastánu, k. Skythů, gen. Tomyrie, zřejmě Tahm-rajiš§ 530

Tongmjong wang, k korejského státu Kogurjo§ 37

Tondzos, Tonzos, ř. v Thrákii, dn. Tundža v BG§ 342

 

toparchie, toparchos, "vláda/vládce nad určitým místem", knížectví, úděl§ 145, 84, 4

 

Tóra, viz Septuáginta

 

Torino, Turín, viz Tauriskové

Toróné, m. na Síthónii na Chalkidice (na mincích Teróné)§ 750, 710, 480, 424 - 422, 380, 365

Torymmás z Thessalie§ 460 (Ol.)

Totila, k. Ostrogótů§ 753

Toulon, řec. Telónion, lat. Teló Martius§ 600

Trafalgar, Prómunturium Iúnonis, viz Gádés

Tráchís, m. v Thessalii, gen. Tráchíny, srov. Hérákleia Tráchíneia, Tráchís, -in, též krajina§ 426, 420

Tráchónítis, „Drsná kamenitá krajina“, severovýchodní část Dekapole v Palaistíně v Transjordánii, pojmenováno podle dvou hor u Damasku, Tráchónes, bibl. Argób, arab. al-Ladžát v již. SYR§ 69, 30, 23, 20, 12, 8, 4

tragédie hellénská:
Vlastní původ tragédie je přes celkem zřetelný název nejasný. Snad od tragos/kozel + ódé/zpěv, tragódiá - „kozlí zpěv“; podle jiného názoru šlo původně o "zpěv oceněný kozlem" (jako první cena), nebo odvozeno od tragódoi, kozlí pěvci, muži oblečení do kozlí kůže/satyrové, součást Dionýsova kultu.

Jiný výklad soudí, že pojem je odvozen od tragos, špalda či fík, pak by významově souviselo s pivním kultem fryžského Dionýsa Sabazia, starším než Dionýsos „vinný“, který do Hellady „přišel“ z jihu, přes ostrovy - jako bůh byl D. znám mykénským Achájům již ve 13. st.

Tragédie patřila ke kultu Dionýsově a pravděpodobně se vyvinula z díthyrambu, původně Dionýsova kultovního sborového chlapeckého zpěvu a tance s doprovodem píšťal (původ slova nejasný, zřejmě nehellénské, snad anatolské - fryžské?). V křesťanském světě východořímské říše tragudi značilo píseň, dnes šlágr, moderní evropské tragedie označuje velmi hořkou, krutou událost.

První takové představení měl provozovat v Korinthu u Periandra proslulý Aríón z Méthymny na Lesbu, kde sbor tvořili Satyrové (možné vysvětlení pro „kozí“ souvislost - satyrové měli kozlí nohy a patřili k doprovodu Dionýsova). Satyrové měli koňské ohony a uši, kozlí stehna, kopyta a rohy se objevují až kolem roku 520 (vázová kresba).

V Athénách se asi původně hrálo na agoře, kam přeneseno z Dionýsových svatyní v Attice (Eleuthery n. Íkatie u Marathónu), od Peisistratových dob pod Akropolí, kam postavil před chrám Dionýsovu sochu a lidé seděli na svahu, scéna byla dřevěná.

Herecké sólové role se postupně vyvíjely z předzpěváka v díthyrambu. Prvního samostatného herce a divadelní masky zavedl v Athénách Thespis (a sama sebe): prótagónistés ve hře odpovídal sboru, resp. jeho vůdci, stojícímu na špici (koryfé). Říkalo se mu koryfaios (z čehož je dnešní koryfej). Sbor měl dvanáct, od Sofokleových časů patnáct členů. Herci v maskách a kostýmech jsou z Attiky doloženy z doby kolem roku 500, ale v Sikyónu a Korinthu už ze 7. a 6. století.

Thespis byl považován za zakladatele tragédie, s níž měl vystoupit poprvé o velkých dionýsiích roku 534. Jeho jméno je zachováno v angl. výrazu pro herce, tragéda, dramatické umění „thespian (art)“.
Slavný Athéňan Aischylos zavedl druhého herce, deuteragónistés, a na divadelní scénu se tak dostal poprvé v historii dialog. Jeho neméně proslulý krajan Sofoklés zavedl herce třetího (tritagónistés), sbor ustoupil do pozadí a každý z herců mohl hrát několik rolí (vystupovali pouze muži, a to i v ženských postavách). Sofoklés též použil jako první postavy nemluvící (kófon prosópon, persona muta, němá tvář). Sofokleův syn Iófón skládal tragédie, ale nijak se neproslavil. Znám je hlavně tím, že obvinil otce u soudu z pomatenosti, což Sofoklés vyvrátil tím, že citoval ze svého Oidipida na Kolónu.

Představení se v Athénách konala po tři dny o lénajích v únoru, velkých či městských dionýsiích v březnu, později se tragédie dávaly i o malých dionýsiích v prosinci. Nebyla konána o panathénajích a anthestériích. Divadelní představení byla organisována formou soutěží tří básníků, z nichž každý musel představit jednu tetralogii, tři tragédie a jedno satyrské dráma (jedinou dochovanou tragickou trilogií je Aischylova Oresteia se satyrským dramatem Próteus, které už to štěstí nemělo; nedávno byly objeveny na útržcích papyru použitého kdysi k vycpání dutin mumifikovaného těla excerpta z trilogie Achillés o níž se věřilo, že uhořela během požáru alexandrijské knihovny). Původně se hry hrály jen jednou, jakoby autor obětoval své dílo bohu; teprve s koncem 4. století se k divadlo plnilo opakovaným repertoirem (srov. u komédií).

Současně s drámaty (dórské drán odpovídá attickému práttein, dělat) probíhaly soutěže v přednesu díthyrambů mezi padesátičlennými mužskými i chlapeckými sbory. Náklady na secvičení sboru a sbormistra nesl stát, resp. ve formě zvláštní daně - leitúrgeiá, služby pro obec - majetní athénští občané (podobně byly leitúrgickými daňovými povinnostmi např. zaplacení nákladů na vystrojení vojenské lodi, úhrada nákladů spojených s konáním náboženských slavností nebo vypravením poslů za hranice státu).

Účast na divadelním představení byla občanskou, přesněji kultovní povinností. V divadlu muži i ženy, ty v zadních řadách, o hrách seděli od rána po celý den, jedli, pili víno, a když se něco nelíbilo, házeli ořechy nebo olivami po hercích (nebo naopak se hlasitě dožadovali opakování některé pasáže).

Zřejmě Periklés zavedl pro chudší občany, aby jim umožnil celodenní návštěvu divadla, částku jednoho obolu na den, tzv. theórikon, divadelné, theórika chrémata, placené ze státního divadelního fondu (přebytek z rozpočtu fondu šel na veřejné stavby, nikdy ne na válku).

Za peloponnéské války bylo theórikon zvýšeno na oboly dva zásluhou stratéga Hérákleida z Klázomen alias Krále a pak na tři Agyrrhiem z Kollytu. Bylo zrušeno až po stu letech roku 339 (usiloval o to dlouho Démosthenés, aby se peníze „na kulturu“ převedly na stratiótika sc. chrémata, do válečné pokladny, proti čemuž se dlouho stavěl vlivný správce theórik Eubúlos).

Z proslulých tragiků starších než Aischylos (tragikem byl i jeho synovec Filoklés, syn Aischylovy sestry Filopathó), jsou známi Thespis, Prátínás či Prátínos z Fleiúntu, Choirilos ze Samu a Athéňan Frýnichos. Frýnichos, žák Thespidův, se mj. proslavil hrou Mílétú halósis, Dobytí Míléta, která Athéňany v divadle rozplakala, a tak mu uložili pokutu tisíc drachem za to, že připomněl tak tragickou záležitost, jakou bylo zničení Míléta Peršany, čemuž malý athénský expediční sbor nemohl zabránit (občané mu vytkli zlovolnost, že si takové thema vybral).

Prátínás z Fleiúntu byl zdatný v satyrských dramatech (32 kusů), ale na divadle zvítězil jen jednou - jeho soupeři obvykle bývali Aischylos a Choirilos (o Prátínovi soudili alexandrijští grammatici, že satyrské drama vynalezl). Zato Choirilos měl zvítězit za život třináctkrát a prý zavedl na tragickém divadle vylepšení v kostýmech a maskách.

Naopak mladšími tragiky, než slavné athénské tragické trio, byl Eurípidův přítel Athéňan Agathón, který slavil první dramatické vítězství roku 416 (srov. Platónovo Symposion, Hostinu). Konec života prožil spolu s Eurípidem v makedonské Pelle u Archeláa. Agathón přeměnil sborové partie ve vokální intemezza, která zněla mezi jednotlivými akty drammatu a zřejmě byl prvním autorem, který se odpoutal od mýthologických themat a předložil smyšlený motiv.

O něco starší Ión z Chiu (tragickou premiéru měl roku 451) byl všestranným autorem: vedle tragédií napsal Ktísis Chiú, Založení Chiu, cestopis Epidémiai, Pobyty v cizině, Hypomnémata, zřejmě první memoiry v hellénské literatuře. Když vyhrál soutěž v tragédiích (snad roku 428), věnoval každému z Athéňanů pohár vyhlášeného vína ze své vlasti. Rovněž Achaios z Eretrie, který soutěžil se Sofokleem a Eurípidem, zvítězil jen jednou. Stejně jako Prátínás vynikal v satyrských dramatech.
Karkínos Athénský zvaný Mladší (n. z attického Thoriku; jeho děd byl rovněž literátem, možná přišel z Akragantu) je ze všech tragických autorů tohoto období nejméně známý, ačkoli měl napsat 160 her. Nějaký čas pobýval v Syrákúsách u Dionýsia II.

Pro novověk zůstala z klasické hellénské tragédie známá a s podivem dokonce z velké části zachována díla trojice Athéňanů Aischyla, Sofoklea a Eurípida. Z nich pouze prostřední v Athénách i zemřel, ale označený za blázna: Aischylos strávil konec života v sicilské Gele a Eurípidés u Archeláova dvora v Makedonii (roztrhán psy, když se v noci vracel z hostiny u panovníka a sluha zapomněl uvázat psy; pochován v Makedonii). Neznámý zůstal jejich vrstevník Kleofón, o němž víme, že ho Aristotelés kritisoval za pokleslý slohový projev.
Parodie na tragické a epické básnictví produkoval ve stejné době Hégémón z Thasu, první autor parodií: s Gigantomachií a dalšími díly zvítězil na Panathénajích.

Tragédie odlišného charakteru psal Chairemón v době předalexandrovské (kolem roku 400): byl prvním z tragických autorů, jehož produkce nebyla z části určena k provozování na pódiu (srov. později Seneku). Jako autor tragédií proslul Aristotelův současník Theodektés z Fasélidy (poprvé vystoupil r. 365 a celkově v životě osmkrát zvítězil), žák Ísokratův, autor učebnice řečnictví a mj. autor spisu na obranu Sókrata.

Ještě úspěšnější byl před ním Aischylův synovec Astydamás, autor údajně 240 tragédií, s nimiž měl třináctkrát zvítězit. Athéňané ho poctili sochou umístěnou přímo v divadle. Dnes již úplně neznámý zůstal Dikaiogenés, básník tragédií a dithyrambů (jiný D. byl malířem na dvoře Démétriově), nebo jistý Sthenelos, kterému se pro nezáživnost posmíval Aristofanés.

Jako tragický herec v době Aischylově a později proslul Mynniskos z Chalkidy a po něm Kallipidés, současník Sókratův. Je zaznamenáno, že v den, kdy byl zavražděn král Filippos II. se v Aigách dávala tragédie Kinyrás o kyperském králi, otci Adónida a Myrrhy, která se do svého otce zahleděla. Tehdy hrál krále vyhlášený herec Neoptolemos. O tři sta osmdesát let později udělal stejnou zkušenost císař C. Iúlius Caesar zv. Caligula po zhlédnutí téhož titulu, pantomímos se jmenoval Mnéstér.

Z hellénistických (a nezachovaných) tragiků byli nejslavnější Lykofrón z Chalkidy, kterého si král Ptolemaios II. povolal do Alexandrie, aby v Múseiu uspořádal sbírky komédií (sic!), Alexandros z aitólského Pleuróna a jeho učitel Filikos z Kerkýry, kteří všichni působili v ptolemájovské métropoli.
V hellénismu byla tragédie oblíbeným dramatickým žánrem, ale velkých autorů se už nedočkala. Tragédie byla oblíbená i na dvorech hellénisovaných vládců, např. Armenie a Parthské říše. Neznámý hellénistcký tragik Aristarchos.

Za správcování athénských veřejných výdajů Lykúrgem (338 – 324) byly pořízeny úřední opisy tří velkých athénských tragiků. Zřejmě je tak zachoval dnešku. Alexandrijský kanón klasických tragiků zahrnuje jména Aischylos, Sofoklés, Eurípidés, Ión a Achaios. Ptolemaios Filadelfos, milovník klasického divadla, dal vybrat skupinu sedmi hellénistických tragických básníků, kterým se říkalo Pléiada (podle onoho souhvězdí). Jejich jména se různí, ale vždy je mezi ně zahrnován Lykofrón, Alexandros Aitólos a Filikos z Kerkýry.
Blíže neznámý spisovatel Afriadés se tragickým básníkům vysmíval.

Hellénský svět však obecně měl k tragédiím a jejich básníkům nejsilnější vztah. Zakusil to Frýnichos, ať už jeho záměry byly jakékoli. Athénským zajatcům dali Syrákúsané svobodu, protože byli z Eurípidovy vlasti. Po aigospotamské katastrofě nedošlo k rozbourání Athén ani k zotročení obyvatelstva jen proto, že na jedné hostině, na níž byl přítomen vítěz Lýsandros někdo citoval z Eurípidovy Élektry.

Pro zámožné Athéňany znamenaly leitúrgie a daně značné výdaje. Hodně z toho „šlo do kultury“. Lýsiás se na konci peloponnéské války před soudem chlubil, kolik ho jeho majetek stojí. Jako chorégos vítězného tragického sboru vydal 30 min, secvičení a náklady tance se zbraněmi o panathénajích stály osm set drachem, náklady na mužský sbor pro dionýsie dosáhly 5000 drachem, jindy jako chorégos chlapeckého sboru zaplatil 15 min.

Vítězný sbor pro komédii Kéfísodórovu, jemuž byl přidělen jako chorégos losem, ho přišel incl. obětní trojnožky na 16 min, tanec se zbraní mladíků sedm min, vítězství v závodu trojveslic v Súniu stálo 15 min. Za války sedmiletá leitúrgie na vydržování bojové lodi stála šest talentů: Lýsiova prý plula nejlépe z celé flotily, chlubil se poplatník.
Další neznámí tragičtí autoři: Homéros z Býzantia, Dionýsidés z Tarsu.

tragédie římská:
Tragický žánr uvedl poprvé do Říma o Římských hrách, lúdí Rómání, roku 240 Lucius Livius Andronicus (viz římský epos), když přeložil a uvedl nám dnes neznámou řeckou tragedii. V latinské literatuře se tragediím, vycházejícím thematicky z hellénských vzorů, říkalo crepidata (podle řeckých sandálů crepida z řec. krépis). Stejně jako v epice Andronika následovali ve tvorbě crepidat Cn. Naevius a Q. Ennius.

Naevius sestavoval dva kusy řecké, nebo navíc ještě přibíral dílčí scény z dalších her, aby vytvořil jednu novou římskou tragedii (contaminatio). Naevius byl též první, kdo uvedl římskou postavu na římské divadlo: složil stejnojmennou tragedii o Romulovi a hru Clastidium, která pojednávala o osudovém vítězství Římanů nad Kelty roku 222. Hrám s vážným námětem z římského pravěku a dějin se nazývala fabula praetexta resp. praetextata podle toho, že hlavní postavy (římští králové, vůdcové) byly oblečeny do togy praetexty, togy s vetkaným purpurovým  pruhem dole.

Ze všech římských praetext jsou zachovány jen zlomky a jediná vcelku zachovaná (Octavia) je až z prvního století n. l. a její autorství bývá obvykle přisuzováno L. Annaeovi Senekovi jr. [původně se zřejmě říkalo všem dramatickým hrám, tedy i komediím, kde nevystupovaly hellénské postavy, togata. Teprve později se togata stalo označením pro komedii z římského prostředí]

Ennius psal hlavně crepidaty, připisuje se mu jen jedna praetexta (Sabinae), podobně jako jeho sestřenci M. Pacuviovi z Brundisia, který měl jméno i jako malíř, viz tam. V crepidatách miloval Pacuvius komplikované zápletky, pathos a filosofující úvahy a byl oblíben ještě v Caesarově době (recitován na jeho pohřbu). Jeho jediná praetexta Paullus pojednávala o vítězství L. Aemilia u Pydny.

Za nejvěhlasnějšího římského tragika byl pokládán L. Accius (zemřel kolem roku 85). Vedle zhruba čtyřiceti crepidat napsal i dvě praetexty a saturnské epigrammy. Kromě toho byl odborným autorem ve své branži: pojednával o historii a technice divadelní (Pragmaticón librí a Didascalicón librí) apod. Jeho patronem byl optimát a úspěšný válečník, také prý literát, D. Iúnius Brútus Callaicus.

Méně známými tragickými autory byli Acciův vrstevník C. Iulius Caesar Strabo Vopiscus (zavražděn roku 87), jehož váženost spočívala spíše v oblasti řečnictví, a o něco starší Pompilius, žák Pacuviův, známý i jako epigrammatik.

Po Acciovi crepidata postupně mizela ze scén a změnila se v literární žánr. Takové tragédie, které nebyly určeny k provozování, napsali básník P. Terentius Varro Atacinus, Divus Iulius (tragedie Oedipus), P. Ovidius Naso (Medea), Q. Tullius Cicero, bratr onoho advokáta, C. Asinius Pollio a též Divus Augustus (Aiax). Tato díla známe jen v nepatrných zlomcích, nebo dokonce jen podle jména. Stejně díla Curiatia Materny z flaviovské éry, učitele grammatiky latinské a řečníka; zahubil ho Domitianus za složení řeči proti tyrannům.

Seneca je autor devíti dochovaných literárních tragedií. Posledním ze známých autorů crepidaty je básník a skladatel centonů Hosidius Geta ze začátku 3. století n. l. skládačkou z Vergiliových veršů.

Medea (crepo, z řec. kentrón či kentón, vojenská pokrývka sešitá z několika kusů látky, tedy zflikované dílko).
O pantomimě viz komédii.

Tragiá, Tragiai, Tragaiai, ostrovy mezi Samem a Mílétem, dn. Agathonisi v GR§ 441

Tragiskos z Tarentu, protiřímský spiklenec§ 213

Tragoníké, m. v Persidě, viz tam (je to s takovým jménem hellénská osada?).

Traeis, ř. v Bruttiu, též Tráis§ 390, 444

Tráiánus, M. Ulpius T., jako císař v letech 98 - 117 n. l. Imp. Caesar Nerva T. Aug., první z principů, jehož rodina neměla italský původ, třebaže pocházel z osadnického rodu, a ani se v Itálii nenarodil§ 606, 280, 206, 139, 121, 87, 48, 39, 19, 4

tráiectum, tráiectus, přívoz, trajekt, srov. pod Xanten, Mosa

Tralleis (pl.), m. v Kárii, dočasně Seleukeia na Maiandru§ 313, 190, 128, 88, 86, 26, 12

Tranipsové, thrácký kmen§ 410

Transjordánie§ srov. pod Peraia, Dekapolis apod.

transkontinentální, interkontinentální, sc. železnice, most, tunel, viz mosty

translátió imperií, viz kontinuita

Tránspadánia§ Gallia tránspadána

 

Tránstauris§ = Syrie

Trapezús, m. v Arkadii§ 683, 369
Trapezús, m. ve východním Pontu, pův. osada Sinópských, dn. Trabzon v TR§ 756, 401, 369, 323, 190, 64
Tr. a Kerasús byly založeny na území Mossynoiků n. Mosynoiků, anatolského národa, kteří se tetovali květinovými vzory a prodávali své vykrmené tlusté kluky na sex. Jméno Tr. snad souvisí se stolem, "trapeza", a z let snad 350-325 je uchována stříbrná drachma s jeho vyobrazením a na něm s hromadou, zjevně mincí; pak by to byl směnárnický stůl a první přímý grafický doklad o bankovnictví. Pod stolem jsou vyražena písmena "tra", zkrácený název státu (za asi "trapezúntón", mince Trapezúntských). 

Trapezús nebo Trasiménus či Trasuménus (totiž lacus), jezero v Etrúrii, pozd. Lago di Perugia, dn. L. di Trasimeno§ 232, 217

Trasiménus nebo Trasuménus lacus§ viz Trapezús

travičství, masové v Římě a zřejmě dodnes ojedinělé, gynaikokratické spiknutí§ 331
travičství, ve spojení s politikou (srov. také pod houby)§ 203, 196 (též v Číně), 181, 180, 174, 172, 130, 129, 125, 120, 112, 108, 87, 86, 58, 56, 49, 3

Jedem se popravovalo v několika hellénských státech (viz poprava jedem). Smrtelná dávka bolehlavu stála kolem 8. května roku 318 (poprava Fókióna) na trhu dvanáct drachem. Theóris z Lémnu, prý kouzelnice-travička, byla obviněna z toho, že přesvědčuje otroky, aby klamali pány. Politik Démosthenés pro ni navrhl trest smrti a dosáhl toho.

K drogové závislosti donutila Olympias Filippa Arrhidaia, aby neohrozil nástupnictví jejího syna Alexandra. V létě roku 58 si ze zoufalství z brutální římské chamtivosti vzal jedem život vládce Kypru Ptolemaios (jeho kultovní panovnické přívlastky se nedochovaly). Z Kypru Římané udělali provincii, jenom ražených mincí v Ptolemaiově majetku bylo sedm tisíc talentů, což v té době nevlastnil ani nejbohatší z Římanů Crassus.

Travičství figuruje ve zřejmě nejrozsáhlejším kriminální cause římské republiky, ve zločinném spiknutí hlav Dionýsova/Bakchova kultu v Itálii a v Římu. Orgiastické obřady Bakchovy přinesl do Etrúrie jakýsi hellénský věštec a okultista. Brzy se vytvořil okruh lidí kolem proroka Bakchových nočních rejů, který se začal financovat velmi moderními způsoby novodobých monotheistických a jiných religiosně se tvářících sekt: bezpodmínečná poslušnost po zaslíbení Bakchovi, zastrašování vlastních lidí a teror pro členům, kteří se rozhodli sektu opustit, falešní svědkové, podplacení úředníci, padělané závěti, okrádání svěřenců, travičství, vraždy příbuzných (srov. roku 203, kdy Masinissa podal otrávený pohár Sofonisbě, která si nepřála padnout do římských rukou).

V roce 186 se nenápadná výdělečná síť rozšířila do Říma. Až to jeden zoufalec z lásky provalil, jistý P. Aebutius (zřejmě z rodiny s konsulskou tradicí, viz, a jistý Ae. sloužil jako decurió/desátník jízdy za Vespasiána v Palaistíně, kde roku 67 n. l. ve válce s Židy padl. Po smrti otce spravovala jeho dědictví matka Dúronia s otčímem T. Sempróniem Rutilem, a rozkradla.
Rozhodli se Aebutia dát zabít během zasvěcování do rituálů Bakchova kultu, přesněji řečeno těch, které Italům jako jeho kult byly presentovány.

Aebutius byl zamilován do vyhlášené prostitutky, propuštěnky Hispaly Fecenie. Vydržovala ho, mladík neměl ani vindru, a dokonce ho v závěti jmenovala svým dědicem. Aebutius jí řekl o chystaném zasvěcení, ale protože o kultovní společnosti Hispala věděla a profesně se již orgií účastnila, vymámila na něm přísahu, že zasvěcení odmítne. Mladý, okradený pán to skutečně doma řekl a matka s otčímem ho vyhnala z domu.

Uchýlil se ke své tetě, otcově sestře Aebutii, a ta mu poradila, aby zašel za konsulem a všechno udal: že v háji Simuly (starší lat. za Semelé, Dionýsova matka) na Tiberu u Aventínu jsou bakchánálie a že to je vlastně zástěrka pro kriminální činnost. Hispala konsulovi všechno potvrdila a přidala o praktikách kampánské kněžky Pacully Annie, která do kultu zasvětila své syny – kult byl do té doby jen ženský. Z  iniciačních obřadu udělala pravidelné každoměsíční pětidenní orgie prý i s lidskými oběťmi. Přijímám nebyl nikdo starší dvaceti let.

Jakmile se do vyšetřování vložil senát (viz slavné usnesení zakazující bakchánálie v Itálii) spáchala řada lidí sebevraždu, sedm tisíc lidí bylo zatčeno, velká část z nich popravena, menší uvězněna. Úřady předávaly odsouzené k popravám příbuzným, na nichž se provinili. Hlavami spiknutí s cílem získat přístup do nejvyšších římských kruhů byli plebejští sourozenci M. a C. Átíniové/Attíniové, L. Opiternus z Falerií a Kampánec Minius Cerrinius. Aebutius s Hispalou dostali od státu tisíc assů a Aebutius nemusel na vojnu.

Poslední makedonský král Perseus údajně chystal roku 172 otravu významných Římanů procházejících Brundisiem cestou přes úžinu, ale jeho muž L. Rammius, u něhož se všechny tehdejší celebrity stavovaly, to v senátu prozradil.

Deviant Neró dal usmrtit svou tetu Domitii lékaři a jejich silnými projímadly a pak se díval na její umírání. Zabil svou první ženu Octávii prostřednictvím křivého nařčení z cizoložnictví a vražedným nástrojem byl soudní výrok. Druhou manželku Poppaeu Sabínu neúmyslně v návalu vzteku zabil kopnutím do břicha, když byla v pokročilém těhotenství (jeho třetí žena Statilia Messalína ho přežila; Neró byl její pátý manžel).

Svou matku, k níž se nejprve úchylně lísal, se třikrát pokusil otrávit, ale Agrippína Ml. používala protijedy. Pak dal na matku nastražit mechanismus, který by zřítil strop ložnice na spící; vymyslel rozkládající se loď: nalákána na palubu výletní lodi Agrippína atentát přežila plováním. Neró tedy dal nakonec matku zavraždit dýkou.

Před atentáty Neró mezi své souložnice vybral ženu takřka k neroznání od své matky. Šílený umělec dal otrávit Claudiova syna Britannica jeden, dodaným jistou Lócustou či Lúcustou, veleodbornicí v branži. Když její jed způsobil mladíkovi jen průjem, nafackoval travičce, až uvařila něco hodně silného. Neró Lócustě zařídil beztrestnost, obdaroval ji statky a dokonce jí umožnil své umění vyučovat a opatřil docentce travičství žáky.

Z veleotravy 130 hodovníků obviněn L. Nónius Asprénás, později účastný na komplotu proti Caligulovi (cos. suff. roku 29 n. l., syn L. Nonia, cos. suff. roku 6 n. l., který od Augústa zřejmě obdržel přízvisko Torquátus; Nóniové měli konsula ještě roku 397 n. l.). Nónius byl hájen a obhájen advokátem C. Assiniem Polliónem, autorem historického spisu o dějinách triumvirátu do roku 42.
Travičství bylo zjevně za júlsko-klaudijské dynastie v módě. Za Fláviovců zmizela, protože asi Vespasiánus zlo vymýtil i s „akademickými“ kořeny a zřejmě i s „materiály“.

M. Aurélius prý dal v lednu 169 n. l. odstranit svého nezbedně zhýralého spoluvládce L. Véra jedem nerónovskou fintou, nožem na krájení masa s jedem potřenou jednou stranou ostří. Nebo Vérovi prý Auréliův lékař Poseidippos pustil žilou bezdůvodně.

Constantiova manželka Eusebia nepřála Iúliánovi a všemožně usilovala o to, aby neměl potomka. Když Iúliánova manželka Helena, sestra Constantiova, porodila, sjednaná porodní bába přestřihla více pupeční šňůry než je zdrávo a chlapce zahubila. Posléze podala Eusebie Heleně jed, aby při každém početí potratila. Druhá Constatiova žena Faustína byla pravý opak, ale oddáni byli spolu jen několik měsíců roku 361.

Ioviánus zemřel za záhadných okolností roku 364. Prý na jedné ze stanic, kde přenocoval, nesnesl výpary čerstvého vápna, jímž byla vybílena jeho ložnice, nebo se udusil řezavými uhlíky. Nebo byl otráven jedem. Jeho smrt nebyla vyšetřována stejně jako případ Scipiona Aemiliána. Poněkud jiným případem travičství byl případ jisté ženy ze Smyrny. Přiznala se proconsulovi provincie Asia P. Corneliovi Dolabellovi, tr. pl. 69, že otrávila svého manžela a syna za to, že oba zavraždili jejího syna z prvního manželství. Proconsul a provinční soud nevěděl, jak rozhodnout, tak ženu poslali do Athén před areopagíty. Ti rozhodli, aby se žena dostavila znovu k soudu za sto let, neboť mstila potomka a přitom též v rodině vraždila (autenticita příběhu je podezřelá tím, že Athény spadaly do jiné provincie, takže sotva mohl Areopágos fungovat jako hrdelní soud pro ženu z Iónie). 

Národ Psyllů od Syrty (možná část Berberů) měl pověst lidí resistentních na uštknutí hady. Octaviánus je přizval k mrtvé Kleopatře, aby vyssáli jed z rány.
První ze tří křesťanských římsko-německých císařů lucemburského rodu Heinrich VII./Jindřich VII. zemřel roku 1313 v Itálii na malárii. Ale okamžitě se šířila zvěst, že byl papeženci na mši otráven rituální oplatkou. Za francouzského krále Ludvíka xiv. byla u dvora vyhlášenou travičkou markýza de Brinvilliers, zároveň satanistka, čarodějnice a vražedkyně pořádající obscénní černé mše s podřezáváním od prostitutek koupených novorozeňat a podáváním hostií máčených v jejich krvi. Zločiny se provalily roku 1676 a teprve o tři roky později byl po zatčení travičky Catheriny Deshayesové zvané La Voisin, "Sousedka", je dal král vyšetřovat. Sousedku usvědčil vlastní deník a v únoru 1680 byla upálena.

Mezi její zákazníky patřili lidé ode dvora včetně arcibiskupa narbonnského, vévodky orléanské a jedné z králových milenek: Athénaïs de Montespanová, matka sedmi Ludvíkových dětí, zřejmě přivodila smrt mladší sokyně v králově posteli Angélique de Fontangesové. Ze 440 vyšetřovaných bylo tehdy 36 posláno na smrt, 23 do vyhnanství a pět na galeje, vyšší šlechta byla pardonována.

Moderní doba přinesla technický pokrok. Namísto ryze „přírodních materiálů“ nastoupily sofistikované výrobky nukleární chemie. 23. listopadu 2006 zemřel v londýnské nemocnici jistý Alexander Litviněnko (43), který přeběhl roku 2000 z ruské tajné policie FSB, dříve KGB a vypovídal na "Západě". Byl 1. listopadu otráven radioaktivním poloniem.

Trebátius, samnitský vojevůdce§ 89

C. Trebátius Testa, právní poradce Caesara a Octaviána§ 80

Trebia, ř. v cispadánské Gallii, pravý přítok Pádu, dn. Trebbia (odlišovat od m. v Umbrii jménem Trebia či Trebiae, dn. Trevi)§ 218, 109

C. Trebónius§ 51, 49, 46, cos. 45, 44

Trébula, m. v Sabínsku, zvané Mutusca§ 303

Cn. Tremellius Scrófa§ 1. autor didaktických spisů, 50; 2. Crassův quaestor, 71

Přízvisko Scrófa/Scrópha pochází prý opravdu od svině, která se od souseda zatoulala na venkovský statek jednoho z předků rodu a otroci ji zabili. Soused si vzal advokáty, dostal povolení k prohlídce domu Tremelliů, ale domácí pán dal tělo svině zabalit do látkových přehozů, na nichž polehávala jeho manželka. Pak odpřisáhl, že kromě této svině, co leží v látkách, není tu jiná; a přízvisko mu zůstalo.

L. Tremellius Scrófa, qaestor v Makedonii, zahnal Pseudofilippa II.§ 143

Trérové, thrácký kmen, který přešel do Bíthýnie a Anatolie§ 675, 652

trest smrti, viz pod poprava

trésvirí/septemvirí epulónés, viz e.; o assyrských šalištu(m) viz pod chronografové

trésvirí aere argentó auró flandó feriundó/trésvirí monétálés (zkr.: III. VIR. AAAFF), triumvirové pro tavbu a ražbu mědi, stříbra [a] zlata/mincovní triumvirové§ viz pod quaestor

Tréverové, Trévirové, germ. kmen v severní Gallii na Rýnu, sídelním m. Augústa či Colónia (Augústa) Tréverórum, dn. Trier, č. Trevír§ 776, 54, 51, 29
Síla kmene ležela v jízdě, která prý byla nejsilnější v Galliích; Caesar využil vnitřních sporů o vůdcovství mezi Indutiomárem, který padl na útěku před Římany po prohraném povstání v letech 54-53, a jeho tchánem Cingetorigem, který se pak stal napevno vládcem Tréverů. Tr. stát, cívitás Tréverórum, řídil senát o stu decuriónech se dvěma předsedajícími duoviry, rozhodujících právo. Aedilové řídily obchodní život, hry atd., quaestoři archiv a daňové záležitosti a nesmělo chybět šest kněží císařského kultu, sévirí augústálés. Za Constantia I. se z Augusta Tréverórum n. Trévirórum začalo říkat Trévirí n. Tréveris.

trh, trhy, tržistě, agorá, forum, nundínae, viz pod ceny, Athény, Bohové a jejich svátky

Triákontaschoinos, „Třicetischoiní“, území na jih od eg. Elefantiny§ 186, 30

triarchie, trojvláda, v Épeiru, viz také Ptolemaiovci a triumvirové v Římě§ 234

C. Triárius, Lucullův legát§ 72, 70 - 67, 47

Triballové, thrácký kmen jižně od Dunaje v pozdější Moesii, dnešní Srbsko§ 424, 376, 339, 335, 280, 278, 110, 29

Tribokové, lat. Tribocí n. Tribocés, germánský kmen v Alsasku§ 100, 72, 58

tribón§ viz rouška bederní

tribunál, soudní, procesy, viz pod soudy

tribúnítia potestás, tribúnská moc§ 36, 23

tribúnus aerárií, tr. státní pokladny, spravoval původně odvody poplatných států§ 70

tribúnus plebis, tribun lidu, tribúnát v Římě, řec. démarchos§ 494, 457, 471, 449, 82, 70
Tr. přístupen plébejům a jezdcům. Je jediným z plébejů, který směl být později přítomen jednáním senátu s právem veta čehokoli projednávaného (zpočátku dostávali usnesení písemně, neboť nesměli dovnitř, ale vysedávali před vchodem). Po skončení úřadu se tr. stával členem senátu a jezdeckého řádu. Od roku 448 se mezi tribuny dostávali i patricijové.
Za principátu se tr. stal součástí císařských pravomocí (srov. právo veta, tzn. že císař kontroloval sám sebe) a v polovině 3. st. n. l. zanikl. O obdobě římského vetó viz grafé paranomón pod Athény

tribúní mílitum consulárí potestáte, "vojenští tribúnové s konsulskou pravomocí", řec. chíliarchos (-és)§ 444, 438, 434 - 432, 426, 425, 422, 420 - 414, 408 - 394, 391 - 389, 387 - 376, 370 – 367
Proč a jak vůbec podobná instituce vznikla, není jasné. Tradiční výklad spekuluje o tom, že nebyli po ruce velitelsky zdatní adepti konsulského úřadu.

tribús, tribue, původně se dělili Římané na tři fýly později byli svobodní Římané rozděleni do tribúí vícero§ 753, 578, 495, 471, 387, 358, 332, 318, 304, 299, 241, 220, 168, 88
římské tribue:
Občany poprvé rozdělil do 4 tribuí (administrativních okresů) král Servius Tullius roku 578. V roce 495 byli římští občané přeskupeni do 21 tribuí ( v seznamu bez čas. údaje u zkratky) a od té doby do roku 241 počet tribuí rostl až do čísla 35, které bylo konečné (od roku 88 byli noví občané zařazováni do stávajících tribuí).
V roce 387 byly přidány další čtyři tribue a jejich počet tak zvýšen na 25. Přírůstek nových občanů si vyžádal utvoření nových tribuí v letech 358, 332, 318, 299 a 241, kdy přibyly vždy dvě další, srov. zde níže.

Proletáře v roce 304 censor Q. Fabius rozdělil do čtyř tribuí (tzv. městských; ostatní byly „venkovské“ - s pozemky a tudíž bohaté). T. r. se na Foru Romanu poprvé vystavovaly Fasti, tj. seznamy úředních dnů praetorů, ve kdy se rozsuzovaly soudní pře atd., později vlastně celoroční kalendář v našem slova smyslu. Původcem této akce byl písař Ap. Claudia Caeca, syn propuštěnce Cn. Flavius, který zastával t. r. aedilitu. Cn. Flavius byl též autor spisu o právnických postupech, zajímal se i o postavení třídy proletářů, proletarii (srov. rok 578).
V roce 221 byli římští propuštěnci, kteří byli až dosud po tribuích rozptýleni, soustředěni do čtyř (esquilínské, papaltínské, suburánské a collinské).

tribue                                                       zkratka, rok

Aemilia                                                     Aem.
Aniensis                                                   Ani. 299
Arniensis                                                  Arn. 387
Camilia                                                     Cam.
Claudia                                                     Cl.
Clustumina                                               Clu.
Collina                                                      Col.
Cornelia                                                   Cor.
Esquilina                                                  Esq.
Fabia                                                        Fab.
Falerna                                                    Fal. 318
Galeria                                                    Gal.
Horatia                                                   Hor.
Lemonia                                                   Lem.
Maecia                                                      Maec. 332
Menenia                                                   Men.
Oufentina                                                 Ouf. 318
Palatina                                                    Pal.
Papinia                                                     Pap.
Pollia                                                       Pol.
Pomptina                                                  Pom. 358
Publilia                                                     Pub. 358
Pupinia                                                     Pup.
Quirina                                                     Quir. 241
Romilia                                                     Rom.
Sabatina                                                   Sab. 387
Scaptia                                                      Scap. 332
Sergia                                                       Ser.
Stellatina                                                  Stel. 387
Suburana, Succusana                               Sub., Suc.
Teretina                                                   Ter. 299
Tromentina                                               Tro. 387
Velina                                                       Vel. 241
Voltinia                                                    Vol.
Voturia, Veturia                                         Vot., Vet.
Po vydání ediktu Caracallově o udělení římského občanství všem obyvatelům říše roku 212 n. l. (constitutio Antoniniana) už občané do tribue nebyli zařazováni či přidělováni.

tribut, lat. tribútum, řec. foros, apoforá, poplatek, daň, členský příspěvek, ale v mezinárodních vztazích uznání státní podřízenosti formou pravidelných poplatků a vydání stanoveného množství určitých komodit (koně, zboží, kovy etc.), srov. pod daň a otroci u chóris oikúntes§ 167, 145

triérarchiá, jedna z athénských leitúrgií, povinnost vystrojit válečnou loď, viz leitúrgie a symmoriá. Triérarchové byli obvykle zároveň veliteli té bitevní lodi, kterou sami financovali§ 508, 482, 378

Triest§ = Tergesté(s)

Triệu, dynastie státu Nan-jüe/Nam-Viet, tam jmenný výčet§ 175, 112

 

Triệu Ðà, čín. Čao Tchuo/Zhao Tuo, k. Nam-Vietu/Nan-jüe§ 175 


Trifanum, mí. mezi Sinuessou a Minturnami na jihu Latia§ 340

Trifýliá, nejjižnější část Élidy§ 397, 370, 365, 244, 240, 219-217, 199, 196

Trichónion, m. v Aitólii§ 220, 193

Trikeron či Kefalai, Cephalae, dn. mys Misuráta v Libyi, viz Neápolis v Africe

Trikká, Trikké, Triké, m. v Thessalii, zmiňována již v Íliadě, Asklépiovo rodiště s nejstarším hellénským asklépiem (srov. tam; totéž tvrdili Epidaurští), dn. Trikala, která se jako obec od roku 1997 opět jmenuje Dimos Trikkaon/Démos Trikkaón§ 196

Trimáb, ř. v Paňdžábu (PAK), srov. Paňdžáb§ 326 - 325

Trínakié, m. na Sicílii, Trínakioi, část Sikelů, od Trínakriá, pův. názvu Sicílie§ 440
Trínakriá, viz Sicílie

Triokala (pl.), sikulské m. na západu Sicílie, dn. Caltabelotta§ 104, 103

Triparadeisos, mí. v severní Syrii, od per. pairidaéza, obora, arab. firdaus, souvisí s křesťanským užitím slova, odtud „ráj“, arab. džanna, džanat ‘Adn, Eden; o významu viz půda; srov. pod ráj§ 321

Tripodiskos, mí. v Megaridě§ 728

Tripolis, m. ve Foiníkii, arab. Tarábulus aš-šark, „východní“ (libyjský je T. al-gharb, západní)§ 162, 110, 105, 63
Tripolis, m. v Thessalii§ = Azoros
Tripolis, Tripolitania, svazek Oea (dn. Tripoli v Libyi), Sabrathy a Leptis, viz tam

triremis, trojřadka§ vide lodě

Tritaiá, m. v Acháji; Tr. spolu s Fárai, Dýmé a モlenem věnoval Augústus Patrám§ 281, 280, 220, 160, 146

Tritaios z Megalopole§ 272, adoptivní o. Aristodáma z Figalie, vládce v Megalopoli

Tritantaichmés ze Sagartie, pers. Čišantachma, usurpátor v Zagru§ 521

Triteuta z Illyrie, manž. Agrónova, m. Pinnova§ 230, 228

trittýs, „třetinka“; po Kleistheneově reformě v Attice se územní, reformovaná fýla skládala ze tří trittýí (městské, přímořské a vnitrozemské)§ 508

triumphus, starší triumpus, triumf, tj. triambos/„trojkrok“, tříkrokový tanec (srov. ale s řec thriambos z průvodu na Dionýsovu oslavu, odkud možná lat. výraz pochází), pův. slavnostní průvody Arválských bratří se zvoláním triumpe, triumpe, triumpe, později průvod na oslavu vítězství v řádně vypovězené válce, při níž došlo k rozšíření území a když prý v bitvě padlo minimálně na pět tisíc nepřátel.

Prvním republikánským triumfátorem prý byl roku 509 P. Valerius Poplicola cos. po bitvě s véjskými Tusky, v níž padl jeho kollega v úřadu L. Iúnius Brútus, srov. tam (na Tusky předtím triumfoval král Servius Tullius 25. listopadu 571 a 25. května 567). Za republiky bylo slaveno na tři sta triumfů. Prvním triumfátorem, který nebyl římského ani latinského rodu, byl roku 19 L. Cornélius Balbus "Minor", synovec stejnojmenného bohatce a přítele všech nejmocnějších mužů Říma ("Maior"), viz roky 62 a 40.

Tr. musel povolit senát a začal vjezdem do města průvodem na Forum a odtud na Capitól, kde vojevůdce obětoval býka. Vojevůdce v purpurové toze jel na voze taženém bílým čtyřspřežím (oděv a vůz zavedl král Tarquinius Priscus, vide rok 616) Za ním stál státní otrok, který nad ním držel zlatou dubovou ratolest/coróna etrusca a neustále jemu opakoval: „Respice post té, hominem té esse mementó/Ohlédni se a pamatuj, žes člověk.“ Bílé koně republika zrušila, ale použil to, snad inspirován Dionýsiem Syrákúským, M. Furius Camillus roku 396 a pak až Božský Iúlius roku 46, jak mu bylo senátem dekretováno; vůz a "etruský věnec" byly trvale uloženy v chrámu Iova Optima Máxima na Capitóliu.

Před vozem byli vedeni vznešení a významní zajatci, v průvodu neseny ukázky kořisti, modely a obrazy dobytých měst a zemí či tamních pamětihodností. Vojáci v průvodu pokřikovali ió triumphe a na svého velitele pěli posměšné necensurované popěvky. Slavilo celé Město. K udělení triumfu nebylo zapotřebí vojenského vítězství (srov. např. rok 180 o přesídlení národa Apuanů).

M´. Curius Dentátus vedl roku 275 poprvé v triumfu slony, kořist po Pyrrhovi. O dvacet pět let později vedl L. Caecilius Metellus po bitvě u Panormu v triumfu před svým vozem 120 katháginských slonů. Už to po něm nikdo nezopakoval, a dodnes v žádném průvodu, viz rok 251. První triumf bez vojenského vítězství byl senátem povolen roku 180 za přesídlení ligurských Apuánů do Samnia; proč v něm byli vedeni zajatci, známo není, neboť bojováno nebylo. První triumf mimo Řím držel Antónius roku 34 v Alexandrii.

L. Cornelius Balbus, prokonsul Afriky od roku 21 př. n. l., se vypravil proti G. a v březnu roku 19 držel v Římě triumf: jako první z Římanů, který neměl občanství rodem, ale udělením (pocházel z Gád).

Za principátu si císařové určovali triumfy, ačkoli často ani nebyli na frontě. Tráiánus držel roku 107 zřejmě největší triumf historie a s ním spojené oslavy, které trvaly 123 dnů v kuse. Po obsazení Ktésifontu roku 116 n. l. mu udělil senát právo slavit tolik triumfů, kolik si jich jen přál...

Naopak jediný z římských vládců Antónínus Pius během své vlády nikdy nad nikým netriumfoval. Augústus omezil roku 10 právo velkého triumfu jen na členy principovy rodiny. Ostatním velitelům byli ponechány vnější odznaky.

Být veden v triumfu neznamenalo automatické odsouzení na smrt. Řada poražených panovníků dožila v italské internaci jako např. Perseus či Zénobiá/Zajnab. Arabská královna z Palmýry byla ostatně jedinou živou ženou, nad níž bylo Římany triumfováno (rok 274 n. l.): Kleopatrá VIII. se ponížení vyhnula. Jeleny při svém triumfu nad Zénobií roku 274 použil ve čtyřspřeží císař Auréliánus. Pak je obětoval Iovovi Kapitólskému, jakoby namísto královny (?), a dal si neskromné přízvisko restitútor orbis, obnovitel pořádku ve světě.

Pozoruhodný byl také osud císaře Tetrica a jeho syna, které porazil Auréliánus. Oba byli vedeni v triumfu (proti občanům!), ale vzdorocísař byl vzat na milost: jeho syn se dostal do senátu, Tetricus obdržel správu Lúkánie. Je to ostatně jediný případ, kdy u Římanů někdo přežil občanskou válku. Podobným takovým případem, zřejmě bez větších bojů, je jistý Vetranió, proticísař Konstanta (337 – 350) a prý bídák, který se dal císařem přemluvit a odešel do soukromí! Dokonce bez triumfu.

Constantius slavil svůj první a poslední vjezd do Říma roku 357 jako triumf. Jel na zlatém vozu posázeném drahokamy tvořícími na slunci určitý světelný efekt. Před ním pochodovali vojáci se standartami s draky na hrotech zlatých tyčí s drahokamy. Do draků utkaných z nachových nití šel vzduch tlamami, takže syčeli a kroutili ocasy.
Něšťastník Priscus Attalus, jehož Visigoti udělali podruhé císařem, byl v rámci míru s Honóriem v Ravenně vydán. Byl veden v Římě v triumfu (!) a pak mu dal roku 414 císař useknout dva prsty a poslal do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí; byl to zřejmě poslední z triumfů.
malý triumf, viz ovátió§ 503, 458, 180, 143 (zasáhla Vestálka), 82 (nejmladší triumfátor)
triumf, dvakrát za rok§ 290

Fástí triumphálés populí Rómání, Seznam triumfů národu římského

byly publikovány někdy v rozpětí let 19-10, zřejmě roku 12 př. n. l. a zachovaly se jako součást většího nápisu Fasti Capitolini, nyní v Capitolském museu v Římě. Nalezeny 1547 na Foru Romanu a na Capitol uloženy Alexandrem Farnesem. Kritické vydání: Atilius Degrassi, Fasti Capitolini, Torino 1954.

Seznam triumfů začíná éru a. u. c. rokem 752, nikoli 753, jak bývalo obvyklejší, jak počítaly fasti Capitolini a jak počítá Kleio. Data jsou v juliánském kalendáři. V originálu nezačíná zápis na řádku datem v a. u. c., ale jménem triumfujícího. Obrat triumphávit dé..., „triumfoval nad...“, je na nápisu zkrácen na dé, „nad“. O římském kalendáři, kalendách, ídách etc. viz pod Bohové s jejich svátky.
Zkratky: f. – fílius, syn, n. – nepós, vnuk

752 král Romulus, syn Martův, (triumfoval) nad Caeninskými (Caenína v Latiu), k. Mart. (1. března)
[752] král Romulus, syn Martův (ii.), [nad Antemnaty; Antemnae, sabínské město]
[11 řádků zničeno]
[xxx] král [Ancus Marcius nad Sab]íny a nad [Véjskými, ...]
[xxx] král L. Tarquinius Priscus, syn Dámarátův, nad Latiny, k. Quint. (1. července)
588 král L. Tarquinius Priscus, syn Dámarátův (ii.), nad Etrusky, [k. A]pr. (1. dubna)
585 král L. Tarquinius Priscus, syn Dámarátův (iii.), nad Sabíny, id. Sext. (13. srpna)
571 král Ser. Tullius, nad Etrusky, 6 k. Dec. (26. listopadu)
567 král Ser. Tullius (ii.), nad Etrusky, 8 k. Iun. (25. května)
[xxx] král Ser. Tullius (iii.), nad Etrusky, 4 non.[10. n. 12. ...]
[xxx král] L. Tarquinius [Superbus, syn Priskův,] vnuk Dámarátův, [nad Volsky ...]
[xxx] král L. Tarquinius Superbus, [syn Priskův, vnuk Dámarátův (ii.), nad Sabíny ...]
[509] P. Valer[ius Volusi f. ... Poplicola,] consul, [nad Véjskými a Tarquinskými, k. Mart.] (1. března)
[505] M. Valerius [Volusi f. ... Volusus,] consul, [nad Sabíny ...]
[505] P. Postumius [Q. f. ... Tubertus,] consul, [nad Sabíny ...]
[504] P. Valerius [Volusi f. ...] Poplicola [(ii.), [consul (iv.), nad] Sabíny a Véjskými, [...] non. Mai.
503 P. Postumius [Q. f. ... Tubertus,] consul (ii.), o[vace nad Sabíny], 3 non. Apr. (3. dubna)
503 Agrippa [Menenius C. f. ...] Lanatus, consul, nad [Sabíny], pr. non. Apr. (4. dubna)
502 Sp. Cassius [... Vicellinus,] consul, nad [Sabíny? ...]
[496?] A. Postumius [P. f. ... Albus] Regillensis, [dictator, nad Latíny ...]
[494] M´. Valerius [Volusi f. ... Maximus,] dictator, [nad Sabíny a Medullskými (Medullia v Latiu) ...]
[6 řádků zničeno]
[486] [Sp. Cassius ... Vicellinus (ii.), consul (iii.), nad Volsky, Herniky ...] k. Iun. (1. června)
475 [P. Valerius P. f. Volusi n.] Poplicola, [consul, nad Véjskými] a Sabíny, k. Mai. (1. května)
474 [A. Manlius Cn. f. P. n. Vulso, consul, ovace nad Véjskými], id. Mart. (15. března)
[468] [T. Quinctius L. f. L. n. Capitolinus Barbatus, consul (ii.), nad Volsky z Antia ...]
[462] [L. Lucretius T. f. T. n. Tricipitinus, consul, nad Aequy a Volsky ...]
[462] [T. Veturius T. f. ...] Geminus [Cicurinus, consul, ovace nad Aequy] and [Volsky ...]
[459] [Q. Fabius M. f. K. n. Vibulanus, consul (iii.), nad] Aequy [a Volsky ...] non. Mai. (7. května)
459 [L.] Cornelius Ser. f. P. n. [Maluginensis Uritinus], consul, nad Volsky z Antia, 4 id. Mai. (12. května)
458 [L.] Quinctius L. f. L. n. Cincinnatus, [dictator], nad Aequy, id. Sept. (13. září)
449 [L. Valerius] P. f. P. n. Poplicola Potitus, [consul], nad Aequy, id. Sext. (13. srpna)
449 [M.] Horatius M. f. L. n. Barbatus, [consul, nad] Sabíny, 7 k. Sept. (26. srpna)
443 [M. Geganius] M. [f. ...] Macerinus, [consul (ii.),] nad V[olsky], non. Sept. (5. září)
437 [M. Valerius M. f. M´. n. (?) Lactuca Maxi]mus, [consul, nad ...], id. Sext. (13. srpna)
[25 řádků zničeno]
[367] [M. Furius L. f. Sp. n. Camillus (iv.), dictator (v.), nad Gally, xxx] Nov. (x. října/listopadu)
361 [T. Quinctius ... Pennus Capitolinus Crispinus, dictator, nad Gally xxx]nalia
361 [C. Sulpicius M. f. Q. n. Peticus, consul (ii.), nad Herniky, ... Ma]rt. (x. února/března)
360 [C. Poetelius C. f. Q. n. Libo Visolus], consul, nad Gally a Tíburty, obyvateli Tíburu v Latiu, 4 k. Sext. (29. července)
360 M. Fabius N. f. M. n. Ambustus, consul, ovace nad Herniky, non. Sept. (5. září)
358 C. Sulpicius M. f. Q. n. Peticus (ii.), dictator, nad Gally, non. Mai. (7. května)
358 C. Plautius P. f. P. n. Proculus, consul, nad Herniky, id. Mai. (15. května)
357 C. Marcius L. f. C. n. Rutilus, consul, nad obyvateli Príverna, k. Iun. (1. června)
356 C. Marcius L. f. C. n. Rutilus, dictator, nad Etrusky, pr. non. Mai. (6. května)
354 M. Fabius N. f. M. n. Ambustus (ii.), [consul (iii.),] nad Tíburty, 3 non. Iun. (3. června)
350 [M. Popi]llius M. f. C. n. Laenas, consul (iii.), nad Gally, quirínália (17. února)
346 [M. Va]lerius M. f. M. n. Corvus, consul (ii.), nad Volsky z Antia a Satriky, obyvateli Satrika, k. Feb. (1. února)
343 [M. Vale]rius M. f. M. n. Corvus (ii.), consul (iii.), nad Samnity, 10 k. Oct. (22. září)
343   [A. Cor]nelius P.f. A.n. Cossus Arvina, consul, nad Samnity, 9 k. Oct. (23. září)
340 [T.] Manlius L. f. A. n. Imperiosus Torquatus, consul (iii.), nad Latíny, Kampány, Sidicíny (část Kampánů) a Aurunky, 15 k. Iun. (18. května)
339 [Q. P]ublilius Q. f. Q. n. Philo, consul, nad Latíny, id. Ian. (13. ledna)
338 L. Furius Sp. f. M. n. Camillus, consul, nad Pedy (obyvatelé města Pedum jižně od Říma) a Tíburty, 4 k. Oct. (28. září)
338 C. Maenius P. f. P. n., consul, nad obyvateli Antia, Lávínia a Velíter, pr. k. Oct. (30. září)
335 [M. Vale]rius M. f. M. n. Corvus (iii.), consul (iv.), nad Kaleny (obyvateli kampánského města Calés), id. Mart. (15. března)
329 [L.] Aemilius L. f. L. n. Mamercinus Privernas, consul (ii.), nad Príverny, k. Mart. (1. března)
329 C. Plautius P. f. P. n. Decianus, consul, nad Príverny, k. Mart. (1. března)
326 Q Publilius Q. f. Q. n. Philo (ii.), první proconsul, nad Samnity a Palaeopolitány, k. Mai. (1. května)
324 L. Papirius Sp. f. L. n. Cursor, dictator, nad Samnity, 3 non. Mart. (5. března)
322 L. Fulvius L. f. L. n. Curvus, consul, nad Samnity, quirínália (17. února)
322 Q. Fabius M. f. N. n. Maximus Rullianus, consul, nad Samnity a チpuly, 12 k. Mart. (18. února)
319 L. Papirius Sp. f. L. n. Cursor (ii.), consul (iii.), nad Samnity, 10 k. Sept. (23. srpna)
314 C. Sulpicius Ser. f. Q. n. Longus, consul (iii.), nad Samnity, k. Quint. (1. července)
312 M. Valerius M. f. M. n. Maximus, consul, nad Samnity a Sórány (obyvatele Sóry v Latiu), id. Sext. (13. srpna)
311 C. Iunius C. f. C. n. Bubulcus Brutus, consul (iii.), nad Samnity, non. Sext. (5. srpna)
311 Q. Aemilius Q. f. L. n. Barbula, consul (ii.), nad Etrusky, id. Sext. (13. srpna)
309 L. Papirius Sp. f. L. n. Cursor (iii.), dictator (ii.), nad Samnity, id. Oct. (15. října)
309 Q. Fabius M. f. N. n. Maximus Rullianus (ii.), proconsul, nad Etrusky, id. Nov. (13. listopadu)
306 Q. Marcius Q. f. Q. n. Tremulus, consul, nad Anagnijskými (sídelní m. Herniků) a Herniky, pr. k. Quint. (30. června)
305 M. Fulvius L. f. L. n. Curvus Paetinus, consul, nad Samnity, 3 non. Oct. (5. října)
304 P. Sempronius P. f. C. n. Sophus, consul, nad Aequy, 7 k. Oct. (25. září)
304 P. Sulpicius Ser. f. P. n. Saverrio, consul, nad Samnity, 4 k. Nov. (29. října)
302 C. Iunius C. f. C. n. Bubulcus Brutus (ii.), dictator, nad Aequy, 3 k. Sext. (30. července)
301 M. Valerius M. f. M. n. Corvus (iv.), dictator (ii.), nad Etrusky a Marsy, 10 k. Dec. (22. listopadu)
[299] M. Fulvius Cn. f. Cn. n. Paetinus, consul, nad Samnity a Nequinskými (Nequinum v Umbrii), 7 k. Oct. (25. září)
298 Cn. Fulvius Cn. f. Cn. n. Maximus Centumalus, consul, nad Samnity a Etrusky, id. Nov. (13. listopadu)
295 Q. Fabius M. f. N. n. Maximus Rullianus (iii.), consul (v.), nad Samnity, Etrusky a Gally, pr. non. Sept. (4. září)
294 L. Postumius L. f. Sp. n. Megellus, consul (ii.), nad Samnity a Etrusky, 6 k. Apr. (27. března)
294 M. Atilius M. f. M. n. Regulus, consul, nad „Volsones“ (? možná Volsky) a Samnity, 5 k. Apr. (28. března)
293 Sp. Carvilius C. f. C. n. Maximus, consul, nad Samnity, id. Ian. (13. ledna)
293 [L. Papiriu]s L. f. Sp. n. Cursor, consul, nad Samnity, id. Feb. (13. února)
291 [Q. Fabius Q. f. M. n. M]aximus [Gurges, proconsul, nad Samnity, xxx] k. Sext. (x. července/1. srpna)
[21 řádků zničeno]
[282] [C. Fabricius C. f. C. n. Luscinus, consul, nad Samnity, Lúkány a Bruttiy,] 3 non. Mart. (5. března)
281 [Q. Mar]cius Q. f. Q. n. Philippus, [consul,] nad Etrusky, k. Apr. (1. dubna)
280 [Ti. Coru]ncanius Ti. f. Ti. n., consul, nad Vulsinskými (Vulsinií) a Vulcinskými (Vulcinií),] k. Feb. (1. února)
280 [L.] Aemilius Q. f. Q. n. Barbula, proconsul, nad Tarentskými, Samnity a Sallentíny/Sálentíny, 6 id. Quint. (10. července)
278 C. Fabricius C. f. C. n. Luscinus (ii.), consul (ii.), nad Lúkány, Bruttiy, Tarentskými a Samnity, id. Dec. (13. prosince)
277 C. Iunius C. f. C. n. Brutus Bubulcus, consul (ii.), nad Lúkány a Bruttiy, non. Ian. (5. ledna)
276 Q. Fabius Q. f. M. n. Maximus Gurges (ii.), consul (ii.), nad Samnity, Lúkány a Bruttiy, quirínália (17. února)
275 M´. Curius M´. f. M´. n. Dentatus (iv.), [consul (ii.), nad Sa]mnity a králem Pyrrhem, [x]. Feb. (x. ledna/února)
275 [L. Cornelius] Ti. f. Ser. n. Lentulus [Caudinus], consul, nad Samnity a [Lúkány], k. Mart. (1. března)
273 [C. Claudius] M. f. C. n. Canina, [consul (ii.), nad Lúká]ny, Samnity [a Bruttiy], quirínália (17. února)
[272] [Sp. Carvilius C. f. C. n. Ma]ximus (ii.), [consul (ii.), nad Samnity, Lúkány, Bruttiy] a Tarentskými, non.[5. n. 7. dne xx]
[272] L. Papirius L. f. [Sp. n.] Cursor (ii.), consul (ii.), nad Tarentskými, [Lúkány, Samnity] a Bruttiy, [...]
[270] [Cn.] Cornelius [P. f. Cn. n. Blasio, consul], nad Rhéginy (obyvateli Rhégia), [...]
[268] [P.] Sempronius P. f. P. n. [Sophus, consul], nad Pícény, [...]
[268] Ap. Claudius Ap. f. C. n. [Russus], consul, nad Pícény, [...]
[267] M. Atilius M. f. L. n. Regulus, consul, nad Sallentíny (národ v Kalábrii), 8 [k. Feb.] (25. ledna)
[267] L. Iunius L. f. L. n. Libo, consul, nad Sallentíny, 8 k. Feb. (25. ledna)
266 D. Iunius D. f. D. n. Pera, consul, nad Sassinskými (obyvatelé Sarsiny/Sassiny v Umbrii), 5 k. Oct. (27. září)
266 N. Fabius C. f. M. n. Pictor, consul, nad Sassinskými, 3 non. Oct. (5. října 266)
266 N. Fabius C. f. M. n. Pictor (ii.), consul, nad Sallentíny a Messápiy, k. Feb. (1. února 265; rok tehdy ještě začínal březnem)
266 D. Iunius D. f. D. n. Pera (ii.), consul, nad Sallentíny a Messápiy, non. Feb. (5. února 265)
264 M. Fulvius Q. f. M. n. Flaccus, consul, nad Vulsinskými, k. Nov. (1. listopadu)
263 M´. Valerius M. f. M. n. Maximus Messalla, consul, nad Kartháginci a Hierónem, králem Sicilanů, 16 k. Apr. (17. března)
260 C. Duilius M. f. M. n., consul, první námořní triumf, nad Sicilany a kartháginskou flotilou, k. Interk.
259 L. Cornelius L. f. Cn. n. Scipio, consul, nad Kartháginci, Sardinií a Korsikou, 5 id. Mart. (11. března)
258 C. Aquillius M. f. C. n. Florus, proconsul, nad Kartháginci, 4 non. Oct. (4. října)
[258] C. Sulpicius Q. f. Q. n. Paterculus, consul, nad Kartháginci a Sardinií, 3 non. Oct. (5. října)
[257] A. Atilius A. f. C. n. Caiatinus, praetor, námořní triumf nad Sicílií a Kartháginci, 14 k. Feb. (19. ledna)
[257] C. Atilius M. f. M. n. Regulus, consul, nad Kartháginci, [8 ... ]
[256] L. Manlius A. f. P. n. Vulso Longus, consul, námořní triumf nad Kartháginci [8 ...]
[254] Ser. Fulvius M. f. M. n. Paetinus Nobilior, proconsul, nad Cossúrskými/Kossýrskými (dnešní Pantelleria) a námořní triumf nad Kartháginci, 13 k. Feb. (20. ledna)
254 M. Aemilius M. f. L. n. Paullus, proconsul, nad Cossúrskými a námořní triumf nad Kartháginci, 12 k. Feb. (21. ledna)
253 Cn. Cornelius L. f. Cn. n. Asina, proconsul, nad Kartháginci, 10 k. Apr. (23. března)
253 C. Sempronius Ti. f. Ti. n. Blaesus, consul, nad Kartháginci, k. Apr. (1. dubna)
252 C. Aurelius L. f. C. n. Cotta, consul, nad Kartháginci a Sicilany, id. Apr. (13. dubna)
[250] L. Caecilius L. f. C. n. Metellus, proconsul, nad Kartháginci, 7 id. Sept. (7. září)
241 C. Lutatius C. f. C. n. Catulus, proconsul, námořní triumf nad Kartháginci na Sicílii, 4 non. Oct. (4. října)
241 Q. Valerius Q. f. P. n. Falto, propraetor, námořní triumf ze Sicílie, pr. non. Oct. (6. října)
241 Q. Lutatius C. f. C. n. Cerco, consul, nad Falisky, k. Mart. (1. března)
241 A. Manlius T. f. T. n. Torquatus, consul (ii.), nad Falisky, 4 non. Mart. (4. března)
[236] P. Cornelius L. f. Ti. n. Lentulus, consul, nad Ligury, id. Interk.
[235] T. Manlius T. f. T. n. Torquatus, consul, nad Sardy, 6 id. Mart. (10. března)
[234] Sp. Carvilius Sp. f. C. n. Maximus, consul, nad Sardy, k. Apr. (1. dubna)
233 Q. Fabius Q. f. Q. n. Maximus Verrucosus, consul, nad Ligury, k. Feb. (1. února)
[233] M´. Pomponius M´. f. M´. n. Matho, consul, nad Sardy, id. Mart. (15. března)
231 C. Papirius C. f. L. n. Maso, consul, nad Korsy, první triumf na Albské hoře (mons Albánus), 3 non. Mart. (5. března)
228 Cn. Fulvius Cn. f. Cn. n. Centumalus, proconsul, námořní triumf nad Illyry, 10 k. Quint. (22. června)
225 L. Aemilius Q. f. Cn. n. Papus, consul, nad Gally, 3 non. Mart. (5. března)
223 C. Flaminius C. f. L. n., consul, nad Gally, 6 id. Mart. (10. března)
223 P. Furius Sp. f. M. n. Philus, consul, nad Gally a Ligury, 4 id. Mart. (12. března)
[222] M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, proconsul, nad Insuberskými Gally a Germány, k. Mart. (1. března); přinesl s sebou spolia opima, když v Clastidiu zabil vůdce nepřátel, Virdumara
[několik řádků zničeno]
[197] [Q. Minucius C. f. C. n. Rufus, consul,] nad G[ally a Ligury, na hoře] Albské, [xxx]
[196] M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, consul, nad Insuberskými Gally, 4 non. Mart. (4. března)
[196] Cn. Cornelius [...] Blasio; protože neměl řádné [velení] v Přední Hispánii, [byla mu povolena] ovace [nad Keltibéry ...]
[195] M. Helv[ius ... proconsul, ovace nad Keltibéry ... ]
[195] Q. Mi[nucius Q. f. L. n. Thermus,] proconsul, [nad Zadní Hispánií ... ]
[194] M. Por[cius M. f. Cato, proconsul,] nad [Přední Hispánií ... ]
[194] T. Quinc[tius T. f. L. n. Flamininus,] proconsul, [nad Makedonií a králem] Filippem [po tři dny ... ]
[191] M. Fulvius M. f. Ser. n. Nobilior proconsul, ov[ace nad Zadní Hispánií], 15 k. Ian. (16. prosince)
[191] P. Cornelius [Cn. f. L. n. Nasica, consul, nad Bójskými Gally ... ]
[189] [L. Aemilius M. f. ... Regillus, pro]praetor, námořní triumf nad Asií a králem Antiochem, k. Feb. (1. února)
[189] L. Cornelius P. f. L. n. Scipio, proconsul, nad Asií a [králem Antiochem, pr. k. Mart.] (28. února)
[188] Q. Fabius Q. f. Q. n. Labeo, [praetor,] námořní triumf [z] Asie nad králem Antiochem, non. Feb. (5. února)
[187] [M. Ful]vius M. f. Ser. n. Nobil[ior (ii.), [consul, nad Aitóly a Kef[allénií, 10 k. Ian.] (23. prosince)
[187] [Cn. Manlius] Cn. f. L. n. Vulso, [consul, z Asie nad Gally, 3 non. Mart.] (5. března)
[asi 19 řádků zničeno]
178 [Ti. Sempronius P. f. Ti. n.] Gracchus, [proconsul, nad Kelt]ibéry a Hispánci, 3 non. F[eb.] (3. února)
178 [L. Postumius] A. f. A. n. Albinus, pro[consul, nad] Lúsítánií a Hispánií, pr. non. Feb. (4. února)
[177] C. Claudius [Ap. f. P. n.] Pulcher, consul, nad Istry a Ligury, k. Interk.
[175] Ti. Sempronius P. f. Ti. n. Gracchus (ii.), proconsul, nad Sardinií, terminálie (23. února)
[175] M. Titin[ius ...] M. n. Curvus, pro[consul, z Přední Hispánie nad ... ]
[175] M. Aemilius M. f. M. n. Lepidus, consul (ii.), nad Ligury, 4 id. [Mart.] (12. března)
[175] P. Mucius Q. f. P. n. Scaevola, consul, nad Ligury, 4 id. [Mart.] (12. března)
[174] Ap. Claudius C. f. Ap. n. Centho, pro[consul], ovace nad Keltibéry v Hispánii, [k. Mart.] (1. března)
[172] [C. Ci]cer[eius ... který byl] písařem, propraetor, na Albské hoře nad Korsikou, k. Oct. (1. října)
[167] L. Aemilius L. f. M. n. Paullus (ii.), proconsul, nad Makedonií a králem Perseem, po tři dny, 4, 3, pr. k. Dec. (27. – 29. listopadu)
[167] Cn. Octavius Cn. f. Cn. n., propraetor, námořní triumf nad Makedonií a králem Perseem, k. Dec. (1. prosince)
167 L. Anicius L. f. M. n. Gallus, propraetor, nad králem Genthiem a Illyry, quirínália (17. února)
166 M. Claudius M. f. M. n. Marcellus, consul, nad Contrubskými Gally, Ligury a Eleaty (ligurský národ), k. Interk.
166 [C. Sulpici]us C. f. C. n. Galus, consul, nad Ligury Ta[...]rny, 10 k. Mart. (20. února)
[158] [M. Fulvius] M. f. M. n. Nobilior, proconsul, nad Ligurskými Eleaty, 12 k. Sept. (19. srpna)
[155] [M. Claudius] M. f. M. n. Marcellus (ii.), consul (ii.), [nad ...]es a Apua[ny, ... ]
[155] [P. Cornelius] P. f. Cn. n. [Scipio Nasica, consul (ii.)], nad Dalmaty ... ]
[asi 33 řádků ztraceno]
129 C. Sempronius C. f. C. n. Tuditanus, consul, nad Iápydy, k. Oct. (1. října)
126 M´. Aquillius M´. f. M´. n., proconsul, nad Asií, 3 id. Nov. (11. listopadu)
123 M. Fulvius M. f. Q. n. Flaccus, pro[consul, nad Li]gury, Vocontiy (gallský národ) a Sallúviy (ligurský národ) [ ... ]
[122] C. Sextius C. f. C. n. Calvinus, proconsul, nad Ligury, Vocontiy a Sallúviy [...]
[122] L. Aurelius L. f. L. n. Orestes, proconsul, nad Sardinií, 6 id. Dec. (8. prosince)
[121] Q. Caecilius Q. f. Q. n. Metellus Balearicus, proconsul, nad Baleáry, pr. n[on... ]
[120] Q. Fabius Q. Aemiliani f. Q. n. Maximus, proconsul, nad Allobrogy a Bituitem, králem Arvernů, 10 k. [... ]
[120] Cn. Domitius Cn. f. Cn. n. Ahenobarbus, proconsul, nad Arvernskými Gally, 16 k. [... ]
[117] L. Caecilius L. f. Q. n. Metellus Delmaticus, proconsul, nad Dalmaty, 3 n[on... ]
[117] Q. Marcius Q. f. Q. n. Rex, proconsul, nad ligurskými Styny, 3 non. Dec. (3. prosince)
115 M. Aemilius M. f. L. n. Scaurus, consul, nad Karnskými Gally (Karnové, Carní cf. Korutany), 5 [...De]c., listopad/prosinec?
111 M. Caecilius Q. f. Q. n. Mete[llus, pro]consul, nad Sardinií, [id. Quin]t. (15. července)
111 [C. Caeci]lius Q. f. Q. n. [Metellus Capruarius, proconsul, nad Thrákií, id.] Quint. (15. července)
110 [M. Livius C. f. M. Aemiliani n.] Drusus, [proconsul, nad Scordisky] a Makedony, k. Mai. (1. května)
107 [Q. Servilius Cn. f. Cn. n.] Caepio, pro[consul, nad Zadní Hispánií], 5 k. Nov. (28. října)
106 [Q. Caecilius L. f. Q. n. Metel]lus Numidicus, [proconsul, nad Numidy a] králem Iugurthou, [ ... ]
106 [M. Minucius Q. f. ... Rufus, pro]consul, [nad Scordisky a Thráky, [...]k. Sext. (nejpozději 1. srpna)
104 [C. Marius C. f. C.n., consul (ii.), nad Numidy a králem Iugurthou, k. Ian.] (1. ledna)
[11 řádků ztraceno]
98 L. Cornelius P. f. L. n. Dolabella, proconsul, ze Zadní Hispánie nad Lúsítány, 5 k. Feb. (28. ledna)
93 T. Didius T. f. Ser. n. (ii.), proconsul, z Hispánie nad Keltibéry, 4 id. Iun. (10. června)
93 P. Licinius M. f. P. n. Crassus, proconsul, nad Lúsítány, pr. id. Iun. (12. června)
89 Cn. Pompeius Sex. f. Cn. n. Strabo, consul, nad Pícény z Ascula, 6 k. Ian. (27. prosince)
88 [P.] Servilius C. f. M. n. Vatia, propraetor, [nad ...], 12 k. Nov. (21. října)
81 [L. Cornelius L. f. P. n. Sull]a Felix, dictator, [nad králem Mithridátem,] 4, 3 k. Feb. (29. a 30. ledna)
81 [L. Licinius L. f. ... Murena, propraetor, nad králem Mithridátem, ... ]
[asi 30 řádků zničeno]
[62] [Q. Caecilius C. f. Q. n. Metellus Creticus, proconsul, nad ostrovem Krétou, ...] k. Iun. (nejpozději 1. června)
61 [Cn. Pompeius Cn. f. Sex. n. Magnus (iii.),] proconsul, [nad Asií, Pontem, Armenií, Pafla]gonií, Kappadokií, [Kilikií, Syrií, Skythy, Židy, Alb]anií a piráty, [dva dny, 3, pr. k. O]ct. (29. a 30. září]
54 [C. Pomptinus ..., propraetor, nad Allobrogy, (?) 4 non. Nov.] (2. listopadu)
[asi 16 řádků zničeno]
[45] Q. Fabius Q. f. Q. n. Maximus, consul, nad Hispánií, 3 id. Oct. (13. října)
[45] Q. Pedius M. f., proconsul, nad Hispánií, id. Dec. (13. prosince)
[44] C. Iulius C. f. C. n. Caesar (vi.), dictator (iv.), ovace na Albské hoře, 7 k. Feb. (26. ledna)
[43] L. Munatius L. f. L. n. Plancus, proconsul, nad Gally, 4 k. Ian. (29. prosince)
[43] M. Aemilius M. f. Q. n. Lepidus (ii.), triumvir r. p. c., proconsul, nad Hispánií, pr. k. [Ian.] (31. prosince)
[42] P. Vatinius P. f., proconsul, nad Illyrikem, pr. [k. Sext.] (31. července)
[41] L. Antonius M. f. M. n., consul, nad Alpami, [k. Ian.] (1. ledna)
[40] Imp. Caesar Divi f., triumvir r. p. c., ovace za to, že udělal mír s M. Antoniem [...]
[40] M. Antonius M. f. M. n., triumvir r. p. c., ovace za to, že udělal mír s Imp. Caesar [...]
[39] L. Marcius L. f. C. n. Censorinus, consul, nad Makedonií, k. Ian. (1. ledna)
[? 39] C. Asinius Cn. f. Pollio, proconsul, nad Parthíny (illyrský národ), 8 k. Nov. (25. října)
[38] P. Ventidius P. f., proconsul, nad oblastí pohoří Tauru a Parthy, 5 k. Dec. (27. listopadu)
36 Cn. Domitius M. f. M. n. Calvinus, proconsul, nad Hispánií, 16 k. Sext. (17. července)
36 Imp. Caesar Divi f. (ii.), triumvir r. p. c. (ii.), ovace nad Sicílií, id. Nov. (13. listopadu)
34 T. Statilius T. f. Taurus, proconsul, nad Afrikou, pr. k. Iul. (30. června)
34 C. Sosius C. f. T. n., proconsul, nad Iúdaiou, 3 non. Sept. (3. září)
34 C. Norbanus C. f. Flaccus, proconsul, nad Hispánií, 4 id. Oct. (12. října)
[asi 17 řádků zničeno]
[28] [C. Carrinas C. f. ..., proconsul, nad Gallií,] pr. [id. Iul.] (14. června)
[28] L. Autronius P. f. L. n. Paetus, proconsul, nad Afrikou, 17 k. Sept. (16. srpna)
27 M. Licinius M. f. M. n. Crassus, proconsul, nad Thrákií a Gety, 4 non. Iul. (4. července)
27 M. Valerius M. f. M. n. Messalla Corvinus, proconsul, nad Gallií, 7 k. Oct. (25. září)
26 Sex. Appuleius Sex. f. Sex. n., proconsul, nad Hispánií, 7 k. Feb. (26. ledna)
21 L. Sempronius L. f. L. n. Atratinus, proconsul, nad Afrikou, 4 id. Oct. (12. října)
19 L. Cornelius P. f. Balbus, proconsul, nad Afrikou, 6 k. Apr. (27. března)

Doplněk z fasti consulares:
47 C. Iulius C. f. C. n. Caesar ii. d[ict(ator) rei gerundae caussa], M. Antonius M. f. M. n. ma[g(ister) eq(uitum). Eodem anno Q. Fufius Q. f. C. n. Calenus P. Vat[inius P. f.]
46 C. Iulius C. f. C. n. Caesar iii. M. A[imilius M. f. Q. n. Lepidus]
45 C. Iulius C. f. C. n. Caesar iii. d[ict(ator) rei gerundae caussa] M. Aimilius M. f. Q. n. Lepidus ma[g(ister) eq(uitum).
Eodem anno C. Iulius C. f. C. n. Caesar iiii. sine c[onlega abd(icavit)]. Eodem anno Q. Fabius Q. f. Q. n. Maximus in mag(istratu) mortuus C. Tre[bonius C. f. - n.] est. In eius l(ocum) f(actus) est C. Caninius C. f. C. n. Rebilus.
44 C. Iulius C. f. C. n. Caes[a]r iiii. abd(icavit) [dict(ator) rei gerundae caussa] M. Aimilius M. [f. Q. n. Lepidus ii. abd(icavit) mag(ister) eq(uitum). [C. Iulius C. f. C. n. Caesar in perpetuum dict(ator) rei gerundae caussa] [M. Aimilius M. f. Q. n. Lepidus iii. mag(ister) eq(uitum). [C. Octavius C. f. C. n., qui postea Imp. Caesar Divi f.] [appellatus est, magister equitum designatus erat] ut, qum M. [Lep]idus paludatu[s exiisset, iniret. Non iniit] Cn. Domitius M. f. M. n. Calvin[us mag(ister) eq(uitum)] in insequentem ann[um ----- designatus] erat. Non iniit C. Iulius C. f. C. n. Caesar v. [in m(agistratu) occ(isus) [M. Antonius M. f. M. n.] e(st). In e(ius) l(ocum) f(actus) e(st)] P. Cor[nelius P. f. - n. Dolabella]
43 C. Vibius C. f. [C. n. Pansa Caetronianus] [A. Hirtius A. f. - n. in mag(istratu) mortuus est. In e(ius) in mag(istratu) m[ortuus est. In e(ius) l(ocum) l(ocum) f(actus) e(st)] f(actus) est] [Q. Pedius M. f. in mag(istratu) mortuus est. In e(ius) l(ocum) C. Iulius C. f. [C. n. Caesar, qui] f(actus) e(st)] postea Imp. [Caesar Divi f. appel(latus)] [P. Ventidius P. f. postea quam praetura abiit] est, abd(icavit). In [e(ius) l(ocum) f(actus) e(st)] [C. Carrinas C. f. - n.]
37 M. Aimilius M. f. [Q. n. Lepidus ii. M. Antonius M. f. [M. n. ii. iii.viri rei publi(cae) constit(uendae) caussa] Imp. Caesar Divi [f. C. n. ii.] M. Agrippa L. f. [L. Caninius L. f. - n. Gallus abd(icavit). In e(ius) l(ocum) f(actus) e(st)] [T. Statilius T. f. Taurus.

triumvirové, triumvirí, kollegium tří mužů k provedení zákonného nařízení; podobné komise pracovaly po celou dobu republikánských dějin, rozdělovaly dobytou půdu, zakládaly kolonie, řídily některé sakrální úkony apod., na konci republiky se označení dokonce přeneslo na brutální formu rozdělení státní moci, na mocenský kartel, a tak se slova tr. používá dodnes (srov. pod triarchie a Ptolemaiovci):§
triumvirí agrís dívidendís§ 467
triumvirí agrís dandís, adsignandís, indicandís§ 133, 129
triumvirí reí públicae constituendae§ 1. 60, 56; 2. 43, 42, 37, 36, 33

triumvirí mensárií§ 351

"triumvirát gallský"§ 60

Tróas, starší Troiá, m. a krajina v helléspontské (Malé) Frygii, viz i tam§ 1. 776, 765, 700, 698, 672, 664, 580, 339, m.; 2. 620, 607, 476, 469, 415, 394, 359, 336, 331, 269, 230, 225, 218, 200, 138, 85

Obyvatelé byli Tróové, Tróes a Tróades, zřejmě anatolští Luvijci; v chet. pramenech Tarniša, Taruwiša, Truwiša, Truiša, od luv. tara, dřevěný (srov. ale také Wiluša, Wilušija = Ílion, viz také tam, či možná Bíthýnie), dn. tur. Truva na pahorku Hissarlik.
Jiná Troiá byla severně od Memfidy přes řeku od pyramid v Gíze.

Město prý založil Dardanos s pomocí krétských osadníků, země se jmenuje podle jeho vnuka Tróa (nom. Trós) a jeho syna Ília. Homérovské Ílios a pozdější Ílion vystřídalo v klasické době Tr., v hellénismu Alexandreia Tróas, Al. Trójská. Homérovská Tr. (vrstvy VI. a VIIa.) měla na ploše 200-300 km2 ve vlastním městu o asi 27 hektarech (a maximálně 35) odhadem šest tisíc obyvatel v hradbách (plocha Prahy je kolem 500 km2).

Ovšem v Íliadě, osmý zpěv, stálo před achájským táborem ve zbrani s Hektorem na padesát tisíc mužů (jenom Achillés měl s sebou padesát lodí a na každé padesát veslařů-válečníků vedených pěti „plukovníky“, hégemony). Ruiny Troje objevil legendární Heinrich Schliemann 14. června 1873.

Skeptici nepovažují indicie z vrstev Tr. VI. – Tr. VIIb2 za přesvědčující a nevěří, že by tu probíhaly boje s útočícími Hellény, jak vypráví Homéros, a ani nevěří, že by Ílion bylo městským státem, protože před hradbami nebylo nalezeno žádné sídliště. Podle nich nebyl ani důvod k takové válce, protože Tr. Neměla v té době takový význam, jaký jí přikládá protinázor.

Podle něho byla Tr. naopak velmi důležitým mocenským a obchodním centrem západní Anatolie (od Tr. I. bis VIIb3), na Hissarliku byla jen akropole města, které se rozprostíralo v rovině pod ní.

Lokalisace Wiluše v Tróadě a její identifikace s Íliem má přes silnou oponenturu více příznivců, stejně jako ztotožnění pojmu Achchíjawa s mykénskými Hellény (druhý tábor tvrdí, že není známo, zda se mykénští Helléni sami označovali za Acháje/Acháioi, jak píše mnohem pozdější Homéros). Pro „konservativce“ je Homéros spíše fantasta z dob temna 1200 – 800.

K dataci dobytí Tr. viz rok 776, kde uvedeno roční období východu Pléiad; podle jiné tradice (Aischylos) Tr. padla při západu Pléiad, tzn. v září, podle jedné římské tradice se tak mělo stát 8. prosince, podle jiné 25. července 1184 (a. d. viii. Cal. Iul.), dvacet dnů po slunovratu, tj. asi 10. července apod.

Hollywood ve světě homérských hrdinů

Troja, jeden z nejdražších filmů všech dob, zaujme masovými válečnými scénami a aktuálním politickým sdělením. S trojskou thematikou má však společný jen námět


Trojský kůň, Achilleova pata, krásná Helena, lstivý Odysseus, válka kvůli ženě, Paridovo jablko a soud, pojmy tři tisíce let staré. Spor o krásu a cenu lásky, rozverní bohové dirigující svět podle svých nálad, ale také lidské vzpoury vůči nim, pokladnice lidských typů, to jsou hellénské báje o pádu Troje.

Nikoli však lidí živících se filmem ve velkém. Zaujmout, pobavit, moc nepřemýšlet, motto, které by se nepochybně vešlo do erbu pánů z Hollywoodu. Nový velkofilm Troja, „inspirovaný Homérovou Íliadou“, jak říká autorský dovětek, skutečně plní roli dávných tanečnic, ostatně ve filmu oproti dobovým zvyklostem příliš oděných: pobavit a zapomenout.

„Mír je pro ženy a zbabělce, imperium potřebuje válku,“ říká směsicí moderní řeči a Homéra mocí posedlý filmový mykénský král Agamemnón. Probíral právě žádost svého bratra, aby mu pomohl získat zpět čest. Meneláos, král ve Spartě, utrpěl jednu z velkých mužských urážek: když byl na Krétě, žena mu utekla s milencem Paridem. K tomu s chlapíkem, s nímž si připil na „dobré sousedské vztahy“.

Pro Agamemnona, nejmocnějšího z achájských vládců staré Hellady, záminka, jak se konečně vypořádat s nepohodlným nepřítelem v Asii, s trojským vládcem Priamem. Jeho syn Paris alias Alexandros se zahleděl do Meneláovy Heleny a to je ve starohellénském eposu Íliadě hlavní důvod dlouhé války na severozápadu dnešního Turecka.

Bush a Rumsfeld mykénský
Je správné použít antický epos o mužnosti a lásce, moudrosti a hlouposti, osudové závislosti i odvaze, grund evropské kultury, pro politické prohlášení? Režisér Wolfgang Petersen (63) před světovou premiérou filmu předminulou neděli v Berlíně řekl, že ano. Homér je prý díky válce v Iráku „absolutně aktuálním thematem“: „Když jsme začínali s točením, rozjížděla se irácká válka a já měl tehdy pocit: ´To přeci nejde. To je jakoby se od dob Homérových vůbec nic nezměnilo.“

Petersen, jehož krajané přinášejí po Američanech do pokladen kin nejvíce peněz na světě, připomněl, že za Clintonovy éry natočil Air Force One. Dnes by prý něco takového ve Státech už netočil: „Za Clintona jsem se v USA cítil velmi dobře, měl jsem ho rád. Ale pak přišla katastrofa s Bushem.“

Opomněl připomenout, že právě za Clintona nechávali Američané vyrůstat wahhábitský terorismus financovaný arabskými ultrakonservativními šejky a emíry. Za povšimnutí při pokrucování historických zkazek a tradic stojí též zeměpisná a mocenská příbuznost trojského námětu s iráckou válkou. Hellénističtí autoři totiž do výkladu o trojských událostech přimontovali i světodějný rozměr v podobě spojenectví nebo spíše poddanství trojského krále Priama s Assyřany. Poeta universálních dějin Diodóros Sicilský ve druhé polovině prvního století př. n. l. dokonce zná jméno velitele a počty tisíců vojáků poslaných Troji na pomoc assyrským vladařem.

Nebyli by to však Helléni, kdyby s Asiaty v poli nezatočili a velitele Memnóna nezabili. Nahradíme-li Hellény Američany a Assyřany Iráčany, může si svou úvodní otázku Petersen pokládat do nakonečna...

Jako Bush zakrýval důvody útoku na Irák, dělá to i filmový Agamemnón. Troja není podle Petersena žádným „antiamerickým prohlášením“, ale během natáčení „se náš film stával den ze dne aktuálnějším“. Německého režiséra, jehož sláva začala u Bavarie Ponorkou, v Hollywoodu pokračovala snímky S nasazením života (In The Line of Fire) a Dokonalá bouře (The Perfect Storm), podpořil herec ústřední role filmu Brad Pitt. Líbí se mu, že antičtí hrdinové žili velmi intensivně v soukromí i na bojišti: „Vytáhl bych do války, abych mohl svá přesvědčení bránit.“

Jeho Achilleus se po celý film brání zpupnosti Agamemnona, filmařského neokonservativce a jestřába z Bílého domu a je celkem dobrým obrazem Homérova hrdiny. Muže bojovného, náladového, hledajícího raději skrze smrt věčnou slávu než anonymní poklidný život vyměřený Sudičkami s hodnou manželkou a kopou dětí kolem sebe. V nesouladu s Íliadou, která osudové dámě věnuje několik pouhých veršů, ho nechá scénář zamilovat se do ženy z válečné kořisti, která nemá u Homéra ani jméno, ale vystupuje jako Bríseovna, dcera Bríseova (Bríséis), leležského kněze a manželka Mynétova, panovníka dardanského městečka Lyrnéssu severně od Troje; odjinud víme, že se prý jmenovala Hippodameia.

O mnoho staletí později římský básník Ovidius na základě jednoho verše z prvního zpěvu Íliady, kde se praví, že s těmi, kdo ji od Achillea odváděli, "nerada odešla žena ta", přetvoří ve sbírce Dopisů héróín vztah hrdiny, vraha jejího manžela, ve velkou lásku: "Dopis, který čteš, přišel od unesené Bríséidy a je sotva dobrou řečtinou napsaný rukou barbarskou." V duchu homérovského epu však když padl, připadla vdova-otrokyně někomu z héróových druhů.

Trojské pověsti bylo politicky používáno a zneužíváno odjakživa. Helléni, pro něž byl Homér až do konce starověku základní příručkou morálky, inspirací, návodem k provádění kultovního rituálů a základní školní četbou, se přeli o rodiště autorovo. Nejméně sedm měst se o tu poctu ucházelo. Ústní podoba Íliady a Odysseje kolují od 12. století př. n. l., kdysi možná jeden celek, byla literárně zachycena někdy v letech 750 až 725, nebo dokonce až vládcem Samu Polykratem někdy po roce 532.

Normativní podobu epů, jak by řekli dnešní školští úředníci, dal sepsat krátce na to po roku 528 před n. l. athénský vládce („tyrannos“) Hipparchos a zavedl každoroční soutěž v recitaci Homéra. Zřejmě zvýraznil roli Athéňanů před Trojou, která v době bájné války nemohla být nijak významná: do „katalogu lodí“ před Trojou, jakousi legitimaci, kdo vlastně patří mezi Hellény-Řeky, vpašoval několik veršů o „výstavném městě“ a výsadku padesáti „černých lodí“ z celkového počtu 1186. Je pozoruhodné, že pak už nikdo obsahově na Homéra nesáhl. Až lidé od filmu, a to brutálně.

Je možné, že svou polívčičku si ohřál už sám Homéros („rukojmí, slepec“). Podle jedné theorie byl členem kolegia pěvců, jakého literárního a hudebního cechu, snad dědictví po mínojských dvorních pěvcích. Možná, že „homérovci“ byli zasvěcenci matriarchální, předhellénské Velké bohyni, kterou vítězové podřídili olympskému Diovi.
Vskutku lze některé narážky, parodisaci až zesměšňování Olympanů a jejich neotesaných, úplně lidských zvyků v obou epech vykládat jako službičku starému kultu. S postupným zánikem „homérovců“ docházelo v obou dílech k zásahům, které měly vylepšovat „image“ toho kterého vašnosty či státu. Konec právě tomu udělal Athéňan Hipparchos.

Co s bohy? Škrtnout
Jsme-li u Olympanů: Polytheismus, velmi nezdvořile monotheisty nazývaný pohanstvím, nijak tvůrci filmové Troje nepomlouvají. Prostě ho z děje vyňali. Podle režiséra Petersena by bohové nešli moc dohromady s dnešním divákem a stejně vyhýbavě odpověděl beckhamovský idol Pitt: „Kdo by role bohů hrál?“ Těžko říci. Bez nesmrtelných však není Homéra. Válkou o Troju se bohové baví, válka rozdělila Olymp na dva tábory, sami si dokonce zaválčili. Pro Homéra platilo totéž, jako pro dnešní monotheisty: jsme jen loutkami v rukách božích.

Imperialista Agamemnón, jak ho ocejchoval scénář filmu, trojskou válku nespustil. Celý příběh o osudech stotisícového achájského vojska je totiž konstrukcí bohů. Na Olympu se Diova děvčata rozhádala o to, kdo je z nich nejkrásnější. Eris, bohyně sváru, mezi ně hodila jablko s nápisem Té nejkrásnější. Mstila se za to, že ji Olympané nepozvali na svatbu Pélea, krále v jižní Thessalii, s mořskou bohyní Thetidou. Smrtelníka si vodní kráska musela vzít, přihrál jí ho Zeus.

Sám se o ni ucházel, ale věštba pravila, že Thetidin syn bude mocnější otce, a do toho risika vládce nebes a zemí logicky nešel. Péleovým synem byl pak Achilleus, nejbojovnější z lidí a z většiny těla nesmrtelný: až na tu svou patu.

Zeus bohyně nechtěl rozsuzovat a tak kuriosně přehodil soud mezi bohyněmi na smrtelníka; na pastevce Parida, jemuž kolegové od fochu v kraji říkali Alexandros, „krotitel mužů“, protože vždy vyřešil jejich spory. Paris ještě netušil, že je odloženým dítětem trojského krále Priama, kterého pro změnu vystrašil sen manželky při porodu: zdálo se jí, že porodila pochodeň, která zapálila Troju. Kluk musel z domu. Priamos to u stolu ani nepoznal, vždyť měl synů padesát. Později změkl, olitoval, syna vzal zpět, a Troju tak opravdu zničil.

Z nabídek Héry („zařídím ti vládu nad Asií“), Athény („budeš na věčnost slavný“) a Afrodíty („přihraji ti tu nejhezčí“) si proletář královského původu Paris vybral teplo ženského těla. Patřilo však dámě již provdané, Heleně, manželce spartského panovníka Meneláa. Diova dcera Afrodíta, vládkyně nad láskou a sexem, zařídila rendez-vous a válka mohla začít. Bohové prostě spustili trojskou válku a když je přestala bavit, tak ji jednoduše ukončili.

O jménu Helené, Jasná/Zářivá, ethnografové tvrdí, že je jménem předhellénské Měsíční bohyně, kterou mýthy olympských kultů převedly na Diovu dceru s Lédou Spartskou (rodem Achájkou, nikoli Dórkou). Helena se po smrti dostala s Meneláem do Élysia (Élysion pedion), sídla blažených. Což by ukazovalo jasně na to, že byla v trojském dobrodružství nevinně…
[V září 2004 zaranžoval v Římě v rámci festivalu Romaeuropa italský literát Alessandro Baricco třídenní čtení zkrácené a pozměněné Íliady převedené do prosy. Zkrácení spočívalo v tom, že byly vypuštěny všechny pasáže, kde hovořili a konali bohové, tedy změna v tom, že zmizel vypravěč a postavy samy vyprávěly o svých činech. Veřejná čtení získávají na oblibě. Ve stejnou dobu četli v Milánu Danteho, které každý večer vyslechlo na šedesát tisíc lidí.]

Troja středem světa
Přes Homéra a jeho Troju si hledala cestičku do hellénského světa také římská propaganda. Podle hellénských mythů unikl z hořící Troje Aineiás (latinský Aenéás), syn dardanského krále a trojského spojence Anchísa s Afrodítou-Venuší. Dostal se do Itálie a z jeho potomstva povstal zakladatel Říma. Rod Iuliů, z něhož byl Caesar, odvozoval původ od Aineiova syna Askania, jemuž později Římané říkali Iullus, a Afrodíté byla rodovým ochráncem Iuliů.

V dobách renesančních, kdy bylo módou šlechticů a vzdělanců „pěstovat antiku“ a svá jména romanisovat, si dali říšskoněmečtí Habsburkové vyrobit rodokmen, který sahal k Caesarovi, do Troje, k velmi nekatolické Afrodítě.

S Trojou také souvisí jeden z nejstarších evropských diplomatických podvodů. Zřejmě kolem roku 240 př. n. l. pochází falsifikát legendární spojenecké smlouvy Římanů s vládcem říše od Dardanel po Írán Seleukem II. Kalliníkem. Římané, tehdy již neomezení vládci Itálie, hledali cestičky do hellénského východního Středomoří a Seleukovci prý nabídli své přátelství výměnou za autonomii pro tehdy již naprosto nevýznamnou lokalitu Ílion-Troju. Tvrdí římská tradice. Ve víře, že jde o rodnou hroudu všech Římanů, odpustil dokonce císař Claudius občanům města na věčné časy daně.

V Troji se zastavili všichni velcí vojevůdci, kteří tudy táhli ze západu na východ. Koneckonců byla to první válka Hellénů s barbary, neboť Troju obývali Frygové a Helena prchla, považte, s barbarským princem... Alexandros Veliký, který s „výtiskem“ Íliady pod polštářem usínal, se v Achilleovi zhlížel. Se svým přítelem Héfaistiónem žil podobně jako Achilleus s Patroklem. Ovšem přes všechny snahy modernistických výkladů, že vztahy obou dobyvatelských „párů“ byli homosexuální či bisexuální, není pro to v pramenech jasného důkazu.

Achilleus se hněval na Agamemnona pro ztrátu zjevně oblíbené otrokyně, měl syna (který zabil trojského Priama; rekovým tchánem byl král Lykomédés ze Skýru), Alexandros miloval ženy a měl s nimi děti. Velký Makedonec obětoval na společné mohyle Achilleově a Patroklově, vzal si prý odtud Achilleův meč a když roku 324 Héfaistión zemřel, uspořádal mu po vzoru Achilleově zřejmě nejdražší pohřeb v dějinách: jeho žároviště se nákladem deseti tisíc talentů stavělo rok a po Alexandrově smrti byla stavba zastavena.

Poslední, kdo by se o Troju mohl politicky otřít, jsou Turci. Ruiny leží na jejich území: není to vazba na Evropu? Kdeže však byli Turci v antice? Jejich předkové tehdy žili neznámí kdesi na dnešním mongolsko-čínském pomezí a pokud o nich měl někdo povědomí, pak leda pohračníci čínských císařů podávající vrchnosti zprávy o aktivitách loupeživých kmenů.

Protivná fakta
Filmový příběh lásky a pozdního prohlédnutí génia války Achillea ukazuje éru bojů na život a na smrt v syrové podobě. Perfektní davové scény nepochybně zaujmou i přes to, že směs vrtkavé lásky a krvavých bojových scén trvá tři hodiny. A protože žádný film rozhodně neuživí vstupné odvedené u pokladen klasickými historiky a ethnografy, mohli si tvůrci odpustit snahu po precisnosti, jakou bychom očekávali u snímků „historických“.

Petersenova Troja do takové kategorie nepatří. Dávní hodovníci neseděli u jednoho velkého stolu, ale každý měl svůj stolek a v této době k němu pravděpodobně již zaléhali na lůžko, nikoli seděli. Velká láska k otrokyni není žádným velkým thematem antickým a při žárovém pohřbu nemohli pozůstalí dávat na cestu do podsvětí mince, protože ty se objevily až o šest staletí po tradičním datu pádu Troje. Řadoví vojáci nenosili sandály, ale bojovali bosí.

Brad Pitt v této souvislosti na podpůrné reklamní akci producentů filmu upozornil pány, kteří se oblékají podle módy, že budou v létě chodit v sukních po achájském způsobu; což se pochopitelně nestalo. Bratři Meneláos a Agamemnón nezemřou v trojské válce, jak dáno ve filmu, ale doma. Během pohřbu Patrokla zabije truchlící hrdina při jeho žárovišti dvanáct trojských jinochů; obraz, který by jistě hyzdil Achillea filmového z pohodového hédonického a pacifistického začátku 21. století, a proto ho tvůrci vynechali.

Ústřední motiv děje Íliady je také úplně jiný. Agamemnón nechtěl vrátit Apollónovu knězi Chrýsovi jeho dceru, která jako kořist z nájezdu připadla mykénskému králi. Apollónova pomsta následovala: střílel po achájském ležení jedovatými šípy a lidé mřeli na mor. Po konsultaci s věštci sice vrchní velitel Agamemnón ustoupil a dívku knězi vrátil, ale chtěl náhradu: Achilleus musel vydat zajatou dceru jiného kněze, Lelega Brísea. Hrdina zaplakal, ale nikoli snad pro mladou vdovu, do níž se zamiloval, jak vypráví jeden z nejdražších filmů historie, ale spíše protože byl uražen chováním vrchního velitele pod Trojou, v jeho očích páprdou, a poněvadž přišel o podíl na kořisti: mladá otrokyně dávala hodně užitku a byla drahá.

Ménis, hněv, je první slovo evropské literatury, protože Homérova Ílias je jejím nejstarším dochovaným dílem. S publicistickou lstivostí a velmi moderně podává jednu ze stěžejních episod desítileté války pod Trojou. Epos o šestnácti tisících verších v hexametrech líčí z desetileté války pouhý padesát jeden den. Vypráví o Achilleově hněvu, jehož oprávněnost posoudil i Zeus, o smrti Patroklově zabitého Hektorem v boji, Achilleovo usmíření s achájským velením a jeho škaredou pomstu na Hektorovi, princi trojském. Rek se dal Hektorovým otcem Priamem ukonejšit a tělo zohavené smýkáním kolem trojských hradeb vydal otci k pohřbení. Tím končí Ílias.

Všechno ostatní už v ní není. Dobytí Troje pomocí dřevěného koně (ve filmu je 11,5 metru vysoký a váží jedenáct tun, jak dali vědět hollywoodští producenti), v jehož břichu se ukryl tucet Achájů, vyvraždění a spálení města, Achilleova smrt trefou Paridova šípu na jeho citlivé místo (ale nasměroval ho Apollón), to všechno se čtenář dozvídá jen okrajově z Odysseje v pasáži, kdy u Fajáků pěvec Démodokos pěje o slávě dobyvatelů Ília.

Detaily z dobytí města o nejméně šest set let později, ovšemže literární smyšlenky, obsahuje latinský „národní“ epos Aeneis, nedokončené dílo P. Vergilia Marona. Příběh však byl ve starověku ve všeobecné známosti, a Homér geniálně vymyslel, jak posluchače nenudit.

„Film je správným mixem gigantických bitevních scén a velmi intimních momentů,“ tvrdí filmový Achilleus Brad Pitt. Možná toho mohli tvůrci za dvě stě milionů dolarů namixovat trochu více. Tomu, koho archaické homérské verše ani jejich novodobá převyprávění neoslovila, nachystali filmaři epos nový. Lidi elektronického věku, zdá se, nevzdělává škola, ale scénáristé velkofilmů.
Možná to je další příklad, jak se Olympané podepsali na lidstvu: dali mu Hollywood, a v něm na tom celém několika lidem vydělat. A zpochybňujte vůli boží!

Homérovské otázky
Co byla trojská válka. Pokud byla, byla by nejstarší evropskou koaliční válkou (1193 až 1184?). O další podobné víme až z rozmezí let 700 až 650: válka lélantská na Euboji.

Kdy padla Troja. Neshoda o datu panuje od starověku: například 1260 př. n. l. (Hérodotos), 1209 (tzv. parský mramor), 1184 (Eratosthenés, nejoblíbenější eventualita), 1171 (Sósibios). Narážka na zatmění slunce ve 20. zpěvu Odysseje z 16. dubna 1178 (věštba o návratu Odyssea domů) by volně dávala za pravdu Eratosthenovi Kýrénskému. Podle něj padla Troja 25. července 1184 (jiní např. uvádějí dobu při západu Pléiad, tedy do 14. září). Dnes bývá archeology konec homérovské Troje datován kolem roku 1200, do doby vpádu tzv. mořských národů, kteří mimo jiné vyvrátili říši anatolských Chetitů a v Levantě nastolili nové poměry. Jinými slovy: staří počítali dobře.

Literární Odysseus byl z domu dvacet let (ale synovi Télemachovi bylo jen sedmnáct). Pokud by uvedené místo v epu skutečně popisovalo zatmění slunce v oficiální den jeho velkolepého návratu na Ithaku, znamenalo by to, že Troja asi padla už roku 1188 a válka vypukla roku 1197. Spíše ale půjde při uvedení zatmění o dokreslení scény povraždění nápadníků a jejich spolupracovníků než o datační údaj králova návratu. Ale: kdo ví? Staří to již nepoví...

Kdy žil Homér. Není shody ani o tom, zda vůbec existoval. Texty epů byly pozměňovány, snad je někdo scelil v letech 750 až 725, reálie patří do doby kolem roku 800. Helléni o Homérovi nepochybovali a zachovalo se sedm jeho životopisů. Zcestoval celý svět, byl všude, kde jeho Odysseus, a zemřel prý žalem na kykladském ostrůvku Ios, protože neuhodl dětskou hádanku.

Homérské epy. Ílias má 16 tisíc veršů rozdělených v hellénismu do 24 zpěvů. Odysseia o návratu bojovníků od Troje má dvanáct tisíc veršů ve stejném množství knih. Nejdelším řeckým epem jsou však Dionýsiaka z 5. století n. l. jistého Nonna z egyptské Panopole: má 22 tisíc řeckých hexametrů. Indický příběh Rámův, Rámájana, obsahuje 24 tisíc veršů, nejrozsáhlejší písemnost s jedním titulem na planetě; Velcí Bháratové (tedy: Indové), Mahábhárata, má 106 tisíc veršů.

Kdo Homérovi uvěřil. První se pokoušel kopat roku 1863 na pahorku Hisarlik u Çanakkale anglický obchodník Frank Calvert, ale neměl peníze. Německý kupec zbohatnuvší v Rusku obchodem s indigem a na válečných půjčkách Heinrich Schliemann je měl a pokračoval ve výkopech od roku 1870. Starou Troju i s „poklady“, třebaže ne vrstvy homérovské, objevil. „Priamův poklad“ tvoří 8830 předmětů ze zlata, élektra, stříbra a bronzu, štíty, šperky, rituální sekerky.
Šperky propašoval z Turecka a roku 1881 je s nálezy z Mykén („Agamemnonova hrobka“, prosinec 1876) věnoval Německé říši. Uloženy byly ve Völkerkundemuseum. Koncem druhé světové války zmizely v kapsách vítězných ruských vojáků. Když roku 1890 multimilionář zemřel, dostal jeho pomník v Athénách starořecký nápis tak trochu hollywoodského ladění: „Héróovi Schliemannovi“.

Jak to bylo s Helenou. Ne každá verse o Helenině únosu (či útěku) ze Sparty se čte homérovsky. Podle jiné si totiž Paris vzal s sebou pouze Helenina ducha, tak to zařídila Afrodíté, a Hellada dobývala fryžskou Troju úplně zbytečně: Paris spal s přeludem. Skutečná Helena byla celou dobu v Egyptě a když se Meneláos vracel od vyvráceného města, moře ho zahnalo až tam. Jakmile spatřil Helenu-originál, přelud zmizel a Sparťan mohl spokojeně se ženou po boku odplout domů s tím, že mu žádné parohy nenasadila (ovšemže musel nejprve přelstít xenofobního egyptského krále, ale lstí byli Helléni vždy slavní). Tu versi mýthu podává Eurípidés v tragédii Helena, která měla athénskou premiéru roku 412 př. n. l.

Ílion a Wiluša: Záhady kolem Troje
Čeští distributoři dali filmu Troy název Trója. Klasická podoba jména země v přepisu z řečtiny zní Troié/Troiá čili česky Troja, obyvatelé Tróové, hellenistická země byla Tróas (srov. pražskou čtvrť se zoo Troja). Město v Troji se jmenovalo Ílios nebo Ílion (v hellénismu Alexandreia Tróas), její hrad Pergamos.
Ílion bývá ztotožňováno s městem Wiluša objevující se poprvé v chetitských pramenech kolem roku 1460 př. n. l., Troja s Tarniša. Velká část vědců vidí v chetitské pojmu Achchijáwa Achájce a éru homérských zpěvů. Kritici nesouhlasí: Ílion bylo nevýznamné místo, nemělo cenu o ně válčit, Homér je fikce a Achchijáwa nebyli Hellénové.

Velmi svérázným způsobem řešil otázku modernisace překladu homérovských epů Jihoafričan Richard Whitaker (61) z Kapského Města. Po deseti letech úsilí vydal roku 2012 vlastním nákladem tři sta výtisků Íliady v jihoafrické angličtině bez králů, princů a paláců a pro své černé studenty zavedl adekvátní výrazivo z bantusských jazyků. Děj přenesl z maloasijské Tróady do jihoafrické vysočiny Highveldu, předáci jsou amakhosi, kopí assegai, rada kgotla, šik impi, vsi kraaly. Za to prý Afričané dobře rozumí záležitostem jako jsou ceny za nevěsty placené dobytkem, což praktikují dodnes, nebo odměny za vítězství v soutěžích. Whitaker se domnívá, že tak zbavuje Homéra "europocentrismu"...

(vyšlo ve zkrácené formě v časopisu Týden 21/04)

Tróas, jméno épeirských královen:§
Tróas I., manž. Arryby, s. Olympiady, d. Neoptolema I.§ 359
Tróas II., d. Aiakidova, s. Pyrrha I.§ 317

Trofónios, stavitel§ 548

Tróglodyté, Tróglodytiké, (arabští?) obyvatelé egyptského pobřeží Rudého moře, „obyvatelé jeskyň“, hellénistický název pro celé egyptské rudomořské pobřeží až na úroveň Meroé; na jih od nich na dn. súdánském pobřeží sídlili tzv. Ichthyofágové, tj. Rybožrouti§ 270

Troi᧠viz Tróas

Troizén, m. v Argolidě, jeho přístav se jmenoval Pógón, "Vous"; v Troizéně§ 484, 481, 480, 446, 430, 425, 370, 323, 281, 225

trojřadka§ viz lodě

trojský původ Římanů§ 189
trojská libra, trojská unce, viz v přílohách Míry a váhy

trojspolek, protiperský Athéňanů, Salamíny kyperské a Egypta§ 389, 386

Trokmové, kelt. kmen v Galatii§ 277 - 275, 165, 161, 107, 67, 66, 64, 58, 47

Tromentína, jedna z římských tribuí§ 387

tropaion, lat. tropaeum, srov. č. trofej, vítězné znamení na místu bitvy, původně osekaný strom s navěšenou zbrojí poražených, mnohem později kamenné znamení, pomník vítězství
Trótilon, osada Megarských na Sicílii§ 728

 

trpaslíci, pygmejové, liliputi, lidé malého vzrůstu, řec. pygmaios, „na pěst veliký“, nános/nannos, lat. nánus n. púmilus/púmilió. Egypťané znali trpaslíky již v první dynastii. Jejich nejstarší kostry jsou z pohřebního komplexu králů Aha a Džera v Abýdu, kde byli povražděni jako záhrobní výbava se služebnictvem, úředníky, ženami a psy a sedmi lvy.

Vyvražďování doprovodu na onen svět bylo z neznámých důvodů během první dynastie zrušeno a nahrazeno figurkami, soškami vešebty. Zřejmě takto vznikl pohřební zvyk s „jesličkami“, viz pod pohřby.

 

Ze čtvrté dynastie je znám trpaslík Seneb, dvorní hodnostář a činovník královského záhrobního kultu, viz rok 2566. Je znám jeho hrob, kde byla nalezeno sousoší s ním, manželkou a dvěma dětmi, všechny normálního vzrůstu. Je zjevné, že v té době nebyli trpaslíci společensky nijak persekvováni. 

Kancléř Baurdžeded či Bavedžed egyptského krále jménem Horus Džedchau Isesi, druhým Horovým jménem Džedkare, řec. Tancherés (vládl 2412 do 2375) z výpravy podél Nilu na jih ke dvoru přivedl „tančícího trpaslíka“ (dink), Pygmeje či jihoethiopského Křováka; srov. později za Pepiho II. 

Dopis devítiletého krále Fiopse/Pepiho II. z dne měsíce zátop 2. roku (asi 2276) je zachován v hrobce hornoegyptského správce Harchufa. Dětskému králi, který to ale dotáhl na rekordně dlouho vládu 94 let, leželo přání mít trpaslíka velmi na srdci:

„Urči spolehlivé lidi, kteří s ním budou po obou jejích stranách (sc. lodi). Dej pozor, aby nespadl do vody! Až bude v noci spát, urči spolehlivé lidi, kteří budou spát kolem něho v jeho kajutě. Přesvědč se za noc desetkrát (sic). Mé veličenstvo si přeje tohoto trpaslíka spatřit více než (všechny) dary „země dolů“ (= Sínaje) a Puntu!“ (v překladu Břetislava Vachaly). Odměna bude náramná: Když ho doručíš svěžího a zdravého, čeká tě vyšší pocty než pro Baverdžeda od Isesiho.

Mýthičtí laskaví trpaslíci viz pod Svátky: Télesforos, bratr Hygieje, a egyptští Bes a Beset. Za liliputa byl pokládán vychovatel Ptolemaia Filadelfa Filétás z Kóu (z formulace v pramenech nelze jednoznačně stanovit), Augústova neteř Iúlia měla v domácnosti přirozeného trpaslíka Coropu a propuštěnkyni Andromedu.

Nejmenším člověkem v novověku byl Filipínec Junrey Balavig, který měl ve svých osmnácti letech v květnu roku 2011 na výšku šedesát centimetrů. Překonal rekord Nepálce Khagendry Thapy Magara, který měřil 67 cm.

Tryfain᧠viz Antónia Tryfainá

Tryfón z Aigia, oikistos Kaulónie, gen. Tryfóna§ 708
Tryfón, tj. Nádherný, Skvělý, ale také Náfuka§ viz Diodotos Tryfón
Tryfón§ viz Salvius
Tryfón, holič krále Héróda§ 7

Tryfón, eunúchos Mithridáta Eupatora§ 65

Tryfón z Alexandreie, grammatik§ 50

Trysa, m. v jižní Lykii, dn. Gölbaši v TR (není v CSD).
Historicky nevýraznou lokalitu proslavilo héróon postavené c. 380-370 jedním z lokálních dynastů, který dal práci hellénským kameníkům-sochařům. Zůstane záhadou, kde na to vzal. Vlysy z héróa 211 metrů zdéli s asi šesti sty postavami z homérských epů a Théseova okruhu v letech 1882-1884 přemístili rakouští archeologové do Vídně, kde pro ně bylo založeno museum antiky (jako poslední imperiální metropole Evropy Vídeň nic takového neměla). Krátce na to vydali Osmané zákon zakazují vývoj starožitností.

třešně§ viz Kerasús-Farnakeia a s. v. kuchyně

Třicet mužů, junta v Athénách§ 404, 403

třída, majetkov᧠viz classis

třmen, viz pod cestování a válečnictví

tsunami§ 480, 373, 280, 143 a viz pod zemětřesení

Tuaregové, berberský národ na Sahaře a v Sáhelu§ 201

Tuattu I. a II., k. Tabalu, chet. Tuwatiš§ 738

Tuba’al, Tubá‘al, Ithobáel, jméno králů v Sídónu a Tyru, též Ethbaal:§
Tuba’al, Tubá‘al I. ze Sídónu a Tyru§ 887
Tuba’al, Tubá‘al II. ze Sídónu§ 701, 678
Tuba’al, Tubá‘al III. z Tyru§ 573, 570, 565

Tuccia, hříšná vestálka§ 235

Tudrus, k. germ. Quádů§ 6

Tuchana§ viz Tyana

Tuli, země na sev. Armenie§ 754

Tulingové, germ. kmen u dn. Bodamského jezera§ 58

Tullia, dvě d. římského krále Servia Tullia, provdané za s. L. Tarquinia I. L. Tarquinia II. a Arrúnta§ 542, 534

 

Attius Tullius, vůdce Volsků§ 491, 490, 488

Sp. Tullius z Cornicula, manž. Ocrisie§ 578

M. Tullius Ciceró, advokát a politik, manž. Terentie, starší b. Q. Tullia§ 1. 769, 341, 138, 118, 106, 103, 82, 80 - 78, 75, 74, 70, 69, 67, 66, 64, cos. 63, 62, 60 - 57, 54, 52 - 50, 48, 44 - 43, 37, 30, 11; 2. 43, 30, cos. suff. 30, syn č. 1 (jediný z rodiny přežil občanské války)

Q. Tullius Ciceró, Caesarův legát v Galliích, mladší b. advokátův§ 54, 53

Přízvisko C. pochází od cizrny (bot. cicer arietinum/cizrna beraní) a po rodině řečníků se proslavila 30. března 1282 za sicilského povstání proti vojákům Karla z Anjou chystajícího výpravu proti Konstantínopoli. Toho dne povraždili Sicilané na patnáct tisíc Francouzů. Když si nebyli jisti, ptali se na cizrnu, v sicilské italštině ciciri: kdo to neuměl vyslovit, byl zabit ("sicilské nešpory", vespri siciliani).

 

M. Tullius Decula§ cos. 81

M’. Tullius Longus§ cos. 500

M. Tullius Tiró, Ciceronův propuštěnec§ 103, 63, 4

Tullus Hostílius, třetí řím. k., jeho potomky byl rod Hostíliů§ 746, 672, 664, 640

Tukulti-apil-Ešarra III., hebr. Tiglatpilesar/Tiglath Pileser, řec. Thaglathfallasar, k. Assyřanů§ 745 - 742, 740 - 731, 729 – 727
Též Tukultí-apal-Ešarra, „(Má) Důvěra v prvorozeného syna (Aššurova chrámu) Ešarry“; akkad. tukultu odpovídá kassit. kadašman, sumerogram GIŠKIM. Aššur měl v Aššuru po vzoru Enlilově v Nippuru chrámy E-šarra a E-kur. 

Tukulti-Ninurta I., Tukultí-Ninurta, k. Assyřanů§ 429

tunel, první prokopaný v Evropě a transkontinentální první viz mosty, dtto nejdelší, štoly§ 532
V Jerúsalému prokopán za krále Hiskia (vládl 728 – 699) skálou tunel/štola na zásobování vodou z pramene Gihon do nádrže Šiloah o délce 500 metrů. V Gezeru je mnohem starší, kanaánský vodní přivaděč o délce 650 metrů, podobné kanaánské stavby byly v Megiddu a Hazoru. Podzemní přivaděče vody od pramenů byly v perské říši rozšířenými stavbami. Ve východoíránském Gonábádu sahá hlavní pramen do hloubky 350 metrů a síť tunelů/štol (qanát) je dlouhá 33 kilometrů. Stavba pochází z asi sedmého či šestého století. Roku 714 assyrský panovník Šarru-kén II. vytáhl proti Urartu, viz v CSD, a u města Ulchu, které zničil, severozápadně od Urmijského jezera narazil na síť podzemních přivaděčů zavodňující celý jinak suchý kraj.
Zřejmě nejdelším tunelem/štolou, součást přivaděče pitné vody, je Kanál faraonů, arab. Qanát firáun, vedoucí z jižní Syrie do Gadar na severu dnešního Jordánska, kdysi střediska Dekapole. Aquadukt z Dillí/Dillé přes Abilu do Gadar měl 170 kilometrů, z nichž nejprve 64 vedlo povrchem, poté natřikrát zmizel v podzemí: tunely/štoly byly dlouhé jeden, jedenáct a 94 kilometry. Dosud nejdelší známé římské tunelářské dílo je dlouhé devatenáct kilometrů a je v Bologni.

Římští inženýři a kopáči vykopali v tunelu a jeho 2900 servisních šachtách přes šest set tisíc kubíků zeminy a skály, snad čtvrtinu objemu Cheopsovy pyramidy. Tunel měl průměrnou šířku 1,5 metru a výšku 2,5 metrů. Byl kopán asi v letech 90 až 210. Když byl Hadrián roku 129 v Dekapoli, byla stavba v plném proudu. Jenže inženýři to nevyměřili přesně a do Gadar přitékala voda v příliš velké hloubce... Prozkoumáván byl objekt až od roku 2004.

Nejdelší silniční tunel římský spojoval Arvernské jezero s Kumami a měřil kilometr, dn. Grotta di Cocceio u Neapole. Inženýrem byl snad v letech 38-36 propuštěnec L. Cocceius Auctus, jemuž se přičítá též stavba Agrippova Pantheonu. Tunel byl kopán v obou směrech a opatřen ventilačními šachtami. Dodnes v provozu je tunel prokopaný roku 76-77 v Umbrii na via Flaminia dlouhý pouze 38 metrů, viz rok 76+, v lokalitě Forulum/Furlo (pertunsa petra n. lapis pertunsus, provrtaná/prokopaná skála"). Zřejmě nejkratší silniční tunel v EU je na cestě mezi obcemi Lažany a Libošovice v Českém ráji. Tzv. Pekařova brána byla zprovozněna roku 1914, je vytesána na turistické stezce do pískovcové skály, čtyři metry dlouhá a světlé výšky 4,9 metru.

Nejdelší železniční tunel byl prokopán 15. října 2010 pod gotthardským masivem, aby zkrátil cestu z Milána do Curychu. Měří 57 kilometrů, při jeho hloubení bylo přemístěno zeminy o objemu pěti Cheopsových pyramid a zkušební provoz zahájil v červnu 20126, plný provoz roku 2017. Podmořský tunel Seikan v Japonsku je dlouhý 53,9 kilometrů, tunel pod kanálem La Manche 50,5 a tubus pod Lötschbergem ve Švýcarech je dlouhý 34,6 kilometrů.


Tunés, Tunis§ = Tynés, Tynis

Tun-chuang, pinyin: Dunhuang, m. v prov. Kan-su§ 120

 

Tung Čou, Východní Čou§ = Čou

Tung-Čou-kün, tj. Princ Východu, poslední období císařské dynastie Čou§ 256, 249

Tung Čung-šu, filosof§ 179, 104

Tung Sien/Dong Xian, armádní velitel§ 6, 1+

 

Tung Ti, „císař Východu“§ 288

Tung-tu§ = Luo

Tungrové, Tungrí, germ. národ nebo skupina klanů, který se usadil na bývalém území Eburonů po roce 53 západně od Rýna v dn. Flámsku, první dostali od Keltů označení „Germáni“, více viz pod Germáni; stejnojmenné sídelní m. se dnes jmenuje Tongeren (Tongern, Tongres)§ 57, 53

tur divoký, zubr, v Makedonii§ 286

Turci osmanští, srov. též pod Hunové§ 316

Turda, m. v Baetice, asi jiný název pro Turdetání
Turdetánové, řec. Túrdétániá, Turdetánie§ viz Hispánia Baetica

Turfánská proláklina, při Tárímské pánvi ve východním čín. Turkestánu/Sin-ťiangu (nejnižší místo Číny s -155 metrů pod hladinou moře)§ 177, 128

 

turistika, srov. pod sportovní t., cestování, lázeňství a objevy§ 139, 86

Turkestán, Turkistán, starší název pro Střední Asii s turkickým obyvatelstvem mezi Kaspikem a pouští Gobi§ 600

Turkmeni, Türkmenler, rusky Truchmeny, zastarale Turkomané. Turkický národ s vlastním státem ve Střední Asii Turkmenistánem. Turkmeni žijí i na Předním východu v Turecku, Sýrii a Iráku; není v CSD, srov. pod Hunové.
Turkové§ viz Hunové

Turnatu§ viz Dijála

T. Turpilius Silánus, voj. tribun, velitel Vagy§ 107

 

C. Turránius Gracilis, praef. annónae, rekordman císařské správy§ 22

 

turtánu, tartánu, ass. „muž na druhém místě, jeden z nejvyšších úředníků, vojevůdce, vesír“, druhý muž po assyrském králi (min. od dob Adad-nérárího II.)§ 776, 763, 755, 773, 746

Turci, turecké, turkické říše, viz Hunové
Turci osmanští§ 668
Turecko, novověký stát§ 750

Turín, viz Tauriskové

D. n. P. Turullius, jeden z Caesarových vrahů§ 31

Turušpa§ viz Tušpa

tús§ viz kadidlo

Tusca, m. v Áfrice§ 160

Tusculum, m. v Latiu, dn. Frascati, údajně založeno Télegonem, synem Odyssea s Kirké§ 534, 506, 501, 460, 455, 431, 382, 381, 378, 372, 338, 325, 323, 234, 106

Tuskové, Tuscia, Tuscí§ = Etrúrie, Etruskové

Tušpa, m. v Urartu, též Turušpa, řec. (Vána) Thóspitis, jméno m. a jezera Ván§ 736

Tutammu z Unqi, k.§ 738

Tutomotulus, dyn. Sallúviů§ 121

Tuva, sibiřská údělná republika Ruské federace, viz pod kulinářství, za hranicemi starověku

Tuwatiš z Tabalu§ viz Tuattu

Tuwana, Tuwanuwa, viz Tyana

Tyana (pl.), m. na severozáp. Kappadokie, domorod. Tuchana či Tuwana, Tuwanuwa§ 740, 16

Tyanítis, jedna z kappadockých satrapií§ 230

Týdeus z Athén, obviňovaný ze zrady za peníze§ 405

tygr, poprvé na Západě§ 20

Tychá, čtvrť v Syrákúsách§ 212

Tyché, bohyně osudu; první zmínku o ní učinil v hymnu na Démétér Homéros, když vypočítával Ókeánovy dcery, které si hrály s Korou. Búpalos, který vynikl i jako architekt, vytvořil Smyrenským jako první z umělců sochu Tyché se zemskou polokoulí na hlavě a s Amaltheiným rohem hojnosti v ruce. Pindaros Tyché nazval Ferepolis, Nesoucí města§ 560

Kromě Tyché určují osud lidí a bohů Moiry. Od stejného slovního základu meris, část, meiromai, obdržet podíl, je heimarmené či memormenon, osud. Filosofové dali osudu a nezbytnosti přírodních zákonů jméno ananké, nutnost, latinsky fátum, fáta, výrok. Indická filosofie hovoří o karmě, spojení principu znovuzrození s osudem předcházejícího vtělení. Monotheistický islám zná kismet, nevyhnutelný bohem přidělený osud.

Tychandros z Athén§ arch. 160

Tychón, seleukovský satrapa§ 220, 204

Tylis, m. a říše Keltů v Thrákii, Tylénové. Jméno podle BG archeologů žije dále v lokalitě Tulovo, součást obce Mygliž ve středobulharském kraji Stara Zagora§ 277, 255, 220, 212

Tylos, Týlos, ost. a protilehlá pevnina dnešní Saúdské Arábie v Arabském zálivu, sumerský a bab. Dilmun, Tilmun, dn. Bahrajn, Ostrov dvou moří"§ 204
Pro obchodníky s Indií bylo překladiště v T. způsob, jak se vyhnout Elamu. Známo je pouze jedno panovnické jméno z Tilmunu. Assyrskému králi Šarru-kénovi II. (722-705) poslal dary jistý Upéri z Tilmunu. V té době se aramajský stát Bít Jakíni rozkládal mezi Šatt al-Arabem a Tilmunem.

Z mesopotamských dějin Tilmun mizí roku 544, kdy poslední z Chaldajů Nabu-ná’id do Bahrajnu poslal guvernéra. Odkryt chrám Nin-chur-sangy ze třetího až druhého tisíciletí a panovnické sídlo (Qala’at al-Bahrajn). Ještě v hellénistické éře byl lesnatý.

Už roku 1879 byl na ostrově nalezen sumerský nápis „Rímum, otrok boha Inzaka, z rodu Agarum“. Rímum vládl asi v letech 1470-1450. Jeho vnuk Usiananuri […] byl v letech 1400-1380 babylónským guvernérem. Jiným místodržitelem byl v letech asi 1340-1320 Ilí-ippaschra.

Po dlouhé mezeře je doložen tilmunský panovník v letech asi 720-706 Uperi, současník Šarrukéna ii., Achundaru i., král v letech snad 706-685 a Qanaja, vládnoucí v letech asi 685-660, vrstevník Aššur-acha-iddina. Jeho nástupcem byl Achundaru ii. (c. 660-635).
Z hellénismu je nápisně doložen stratégos Kéfísodóros (krátce před rokem 124 př. n. l., kolem roku 131 n. l. jistý Jarchaj, satrapa Charakény a ve stejné době Sanatruk.


Tymfaia§ = Stymfaia

Tyndaridés ze Syrákús, usiloval o královládu§ 454

Tyndarión z Taromenia nebo Leontín, tyrannos§ 288, 279

Tyndaris, m. v severní části Sicílie, dn. na Capo di Tindaro§ 263, 256, 254, 36

Tynés, Tynis (do Tynetu), lat. Tunés, Tunis, město Kartháginců v Áfrice, dn. Tunis§ 310, 309, 307, 256, 241, 238, 204, 202

Tynnondás z Euboje, tyr.§ 600

Tyrannión z Amísu, grammatik§ 84

 

tyrannobijci, tyrannoktonoi, v Athénách§ 514

tyrannos, tyrannoi, tyrannové, „vládcové“, tyrannis, tyrannida§ passim
Pův. vládci protiaristokratických režimů, kteří zbavili moci rodovou šlechtu, od 4. století a v hellénismu usurpátoři-samovládci v démokratických státech, nebo usurpátoři vládnoucí jménem sociálně nižších vrstev, v císařské době usurpátoři trůnu, srov. období 30 tyrannů, usurpátorů v provinciích z druhé poloviny 3. st. n. l. (jejich seznam viz v příloze, Vládci iii.).

Poprvé slovo zřejmě „foiníckého“ původu použil Archilochos z Paru o Lýdovi Gýgovi, pučistovi proti královské dynastii. Lýd se stal Hellénům jakýmsi vzorem-pratyrannem s gardou s kopími nebo dřevěnými palicemi (srov. dnešní pálky). Tyrannidu zažil téměř každý hellénský stát s výjimkou Lakedaimonských a asi také Aigínských. Za prvního evropského „tyranna“ bývá pokládán král Feidón v Argu. Perští panovníci likvidovali volitelné režimy a systematicky podporovali v anatolských hellénských i domorodých státech samovlády. Běžencům a kolaborantům z Hellady dopřávali tyrannid odměnou, srov. osud Themistokleův.

Dodnes platí, že "tyranni" se rodí z oligarchie nebo demokracie a v obou případech v okamžiku, kdy lidé cítí ohrožení a naletí člověku slibujícímu snadná řešení.

O odplatách na krutovládcích viz pod král.

Tyrannión Starší, grammatik a filolog§ 50

Tyrás, ř. a m., též Danastros, dn. ř. Dněstr, Nistriu a dn. m. Belgorod Dněstrovskij, není v textu CSD

Tyrrhastiadás z Kýmy, údajný hellénský přeběhlík v Thermopylách§ 480

Tyrrhénoi, Tyrsénoi (řec.)§ = Etruskové, Etrúrie

Tyrrhos, ptolemajovský vojevůdce, snad Pyrrhos (?)§ 88

 

Tyriespis, satrapa Parapamisadů§ 327 - 325

Tyros, m. ve Foiníkii, pův. jménem Sarra, dn. hebr. Zór, arab. Súr v Libanonu§ 776, 740, 729, 700, 677, 673, 671, 669, 586, 573, 570, 565, 559, 558, 551, 501, 654, 531, 405, 391, 333 - 331, 324, 321, 315, 314, 312, 298, 286, 250, 219, 195, 140, 128, 125, 105, 54, 50, 47, 41, 40, 37, 20
Jedna z datací tvrdí, že T. byl založen kolem roku 2750. Po celý starověk město s lidnatým okolím: římský hippodromos o 480 m délky pojal třicet tisíc diváků. 

Tyros, mí. u Hebronu, dn. ‘Arak al-emir§ 182

Tyrtaios z Mílétu nebo ze Sparty, básník§ 676