Gh-Gy

Ghasánovci, Ghasásina, Gasán, viz pod Arabové, Arábie

Ghát, m. ve Fezzánu, viz pod Garama a otroci

 

Ghazní, m. v AFG§ viz Hunové

Ghoša, k. v Magadě§ 185

Gibraltar, ibérsky a řec. Kalpé, skála a úžina, viz Stélai Hérákleiai

Gilead, řec. Galaáditis, záp. část Dekapole v Transjordánii§ 734, 218, 143

Gilgameš, Gilgamos, viz pod epos

Gimmirrái§ viz Kimmerové

Gindaros, m. v Syrii§ 38

Gindibu z Arábie, šejk§ 740

Girivradž, sídel. m. Magadhy, dn. Rádžgir v Biháru§ 493

 

gladiátorské hry, lúdí gladiátórií, gladiátoři, srov. také pod divadlo a circus§ 264, 262, 166, 105, 100, 62, 61, 55, 31, 2
Záhrobní slavnosti na pobavení zesnulého byly oblíbeny u četných národů. Jako krvavé jsou zprávy od Skythů, Keltů a Etrusků, jako nekrvavé u starých Hellénů (srov. Homérovu Íliadu, kde se nad Patroklovým hrobem soutěžilo za ceny v atletických a vojenských disciplinách, u jeho žároviště však Achillés předtím popravil tucet zajatců). Původně se věřilo, že duše potřebuje na cestu krev.

V klasických dobách zvyk u Hellénů vymizel a gladiátorským hrám v římské době výrazněji nepropadli. Z nástěnných maleb v Paistu (Paestum) v jižní Itálii jsou v podzemní pohřební komoře z doby kolem roku 350 př. n. l. zobrazeny zádušní hry, tvrdý box, dostihy, kopiníci.

Římané poznali krutý způsob zábavy u Etrusků, kde při pohřebních oslavách velmožů, nebo při výročích úmrtí bojovali na život a na smrt páry otroků. Zvyk se do Říma dostal zřejmě přes Kampánii. První gladiátorské zápasy v Římě uspořádal Decimus Iúnius Brútus s bratrem roku 262 (bývá též datováno do roku 264) na počest svého zesnulého otce M. Iúnia Péry; je pravděpodobné, že dostatek mužů pro krvavou podívanou získali po vyvrácení etruských Volsinií, viz rok 264. Druhou zmínkou o krvavé zábavě jsou pohřební hry z roku 216 za konsula M. Aemilia Lepida (po Cannách), kdy jeho synové Lucius, Marcus a Quintus vypravili na foru souboj 22 gladiátorských párů.

Roku 206 vypravil v Novém Karthágu P. Cornélius Scipió gladiátorské hry za svého otce a strýce Publia a Gnaea padlé roku 212; tyto nebyly však bojovány otroky. Když zemřel roku 174 T. Quinctius Flamininus (asi 54; ročník po 228), jeho stejnojmenný syn rozdal lidu v rámci pohřebních slavností na obveselení maso, uspořádal čtyřdenní divadelní hry a třídenní gladiátorské, v nichž zápasili 74 muži.

Bojovníkům, kteří bojovali na život a na smrt u pohřební hranice zemřelého velmože, se říkalo bustuárií gladiátórés, tj. žárovištní zápasníci mečem. Mnohem později se obrat bustuárius gladiátor stal hanlivým označením pro nevycvičené nebo špatné bojovníky poslané na smrt (dobří byli légitimí nebo meliórés glad.).

Boj zajatců na život a na smrt praktikovala púnská armáda. Hannibal po přechodu Alp koncem září bavil odpočívající vojsko zápasy gallských zajatců.
Krvavé souboje si Římané hluboce oblíbili a původní součást náboženského rítu (srov. označení múnus gladiátórium, tedy „povinnost pořádat hry s mečem“) přešla ve veřejnou zábavu se statutem státní. Trvalo to však dlouho. Možná to bylo roku 264 o prvních gladiátorských zápasech v Římě při pohřebních hrách, viz zde výše, kdy konsulár P. Sempronius Sophus poslal manželce rozvodový list, neboť se bez jeho vědomí účastnila krvavé podívané, viz rok 268.

Obliba gladiátorských zápasů stála místo v senátu konsula roku 192 L. Quinctia Flaminina, bratra "osvoboditele" Hellénů zpod makedonského "jha" Tita. Roku 184 ho censor M. Porcius Cato vypověděl ze senátu, neboť dal jako správce provincie Předpadánská Gallie na přání své milence Filippa Kartháginského, kterého přemluvil, aby s ním odešel za povinnostmi z Říma. Chlapec, tehdy vyhlášený prostitut ve Městě, mu pak v provincii na hostině vytkl, že přišel o podívanou na gladiátory. L. Quinctius prý vzal meč a ťal do hlavy Bóje, který s rodinou přeběhl k Římanům a přišel orodovat o asyl. Muže pak probodl a zavraždil. O jiné podobě příběhu viz pod sex a rok 184.

Roku 186 se v aréně v Římě poprvé zabíjeli či lovili afričtí lvi a pantheři, roku 103 Sulla jajko praetor uspořádal masakr stovky lvů. Původní senátní zákaz dovozu zvěře podobnou podívanou prolomil tribun lidu Cn. Aufidius, neboť si lid takovou zábavu přál. Z které doby usnesení lidu pochází, není známo, ale Cn. Aufidius nebude totožný se stejnojmenným praetorem roku 107, autorem řecky psaných dějin, o němž Cicero uvedl, že oslepl. 

V touze po „hlubším zážitku“ se slavnosti prodlužovaly a původně jedno či dvoudenní svátky na konci republiky a za principátu trvaly někdy i déle než týden. První hellénští „umělci“ - technítai ovšem v Římu vystupovali o hrách již roku 186 (s athléty čili pravděpodobně se zápasníky) a roku 167 flétnisté, herci tragických rolí a pěstní zápasníci. Šli v triumfu nad Makedonií, ale protože se p. t. triumfujícímu publiku nelíbilo, co hrají, nařídil jim producent představení, aby hudebníci spolu boxovali (což se líbilo). Rozhodující pro rozvoj římského divadla asi bylo představení, která dával po triumfu vítěz nad Acháji L. Mummius roku 145. Začátkem roku 183, tedy tehdy asi v březnu, zemřel pontifex maximus P. Licinius Crassus, praprapředek onoho nesmírného boháče z konce republiky, a lidu bylo na jeho pohřbu rozdáváno maso a třídenní slavnosti doprovázely zápasy 120 gladiátorů.

Roku 174, který prý vynikl četností gladiátorských her, poskytl zatím největší podívanou „lidu“ T. Quinctius Fláminínus: na počest svého stejnojmenného slavného otce uspořádal pohřební slavnosti s velkolepou hostinou, čtyřdenními divadelními hrami, masem zdarma a podívanou na souboje 74 gladiátorů (C. Iúlius Caesar o století později o svých hrách na oslavu triumfů dal vystoupit již 640 gladiátorům, srov. níže Tráiánus).

Roku 122 pořádal první veřejné gladiátorské hry C. Semprónius Gracchus, velký římský reformátor, a v té době již existovaly gladiátorské školy. Roku 105 byly gladiátorské hry v Římě prohlášeny za součást státních náboženských slavností a her. Definitivně se tak o slavnostech a kultovních hrách uchytilo násilí a dramatické umění ztratilo, na rozdíl od hellénského světa, své posice. K tomu i jídlo začalo být grátisDiváci gladiátorských zápasů dostali roku 62 poprvé jídlo jako součást her a podívané; zvyk se udržel do císařské éry.

V září roku 55 se v Římě poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadlu, které dal vybudovat Cn. Pompeius Magnus, theatrum Pompéí. Zasvěceno bylo až roku 52. Hry na současníky udělali dojem jen pro svou nákladnost, umělecky prý propadly, tvrdí alespoň ve své korrespondenci ctižádostivý advokát Ciceró (k Pompéiovi se však lísal a ikona římské aristokracie to prý sama uznala). V Acciově tragédii Klytaimnéstrá dal Pompéius jevištěm projít stovce mezků, v Naeviově (či Androníkově) Trojském koni tvořily kulisy tisíce kratérů.

Ovšem v jiném oddílu slavností byli prý gladiátoři slabí, a nic diváckému požitku neprospělo, že během pěti dnů byly dva zápasy bestiáriů se zvířaty, vénátiónés, zabilo se pět set lvů (republikánský rekord), a že byli v římské aréně štváni sloni. Prý sám Pompéius uznal, že to byly vyhozené peníze, jak tvrdí ve své korrespondenci jeho adorant Ciceró. Začátkem císařské doby byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“ a vypravoval je kde kdo. Roku 24 jistý praetor P. Servilius (z rodiny Serviliů Casků?) dal na svých hrách povraždit tři sta medvědů a stejné množství africké zvěře, ale v dějinách o něm již neuslyšíme (stejné množství obětoval divácké pozornosti o více než půlstoletí později Gáius a Ti. Claudius).

V roce 168, kdy Římané snadno přemohli illyrského vládce Genthia, byla jeho cena za spojenectví s Perseem deset talentů (stříbrné ražby). Měl sice slíbeno tři sta, ale k předání zbytku už nedošlo. Historik Livius si pak z něho dělá legraci, nebo je to dobový žert?, že bývalý římský spojenec šel do války za "gladiátorskou mzdu", gladiátórium.

Úředně byly zakázány roku 325 n. l. ve východní části říše císařem Konstantínem I., ačkoli ještě roku 313 n. 314+ uspořádal boje na oslavu vítězství nad Germány. Již císař Hadriánus o dvě stě let dříve zakázal prodávat lanistům válečné zajatce, ale také bezdůvodně prodávat otroka (a otrokyni kuplířům) a zrušil trestanecké dílny pro otroky i svobodné. Pokud svobodný člověk, a byli mezi nimi i římští rytíři, chtěl mermomocí zápasit v aréně, sepsal s lanistou auctórámentum vyčíslující jeho gáži a povinnosti. Vlastně si dal zaplatit ztrátu panství nad vlastním tělem, neboť souhlasil s tím, že "bude pálen, poután a zabit měčem". 

Na Západě vydal zákaz odsuzovat k zápasům v circu císař Valentiniánus I. (křesťan; vládl v létech 364 - 375), gladiátorské školy zakázal Honórius roku 399 n. l. (křesťan; vládl 395 - 423), zápasy pak zcela zakázal roku 404 n. l., kdy se konaly naposledy v Colosseu.

Byly to zároveň poslední hry, které pořádal císař. Ale z Anatolie přišel do Říma postarší křesťanský aktivista Télemachos/Télemachus, který během jednoho zápasu skočil do arény a chtěl gladiátory od sebe odtrhnout. Diváky to namíchlo a anatolský světec byl ukamenován předměty, které měli Římané po ruce.

Císaře přemluvil křesťanský básník Aurélius Clémens Prúdentius a šest set šedesát šest let gladiátorských zápasů se naplnilo.
Poslední štvanice uspořádal v Colosseu roku 523 vítěz nad Odoakerem, král Ostrogotů Theoderich Veliký, jehož pověst přežila věky jako Dietrich z Bernu z epu o Niebelunzích.

Koncem republiky se gladiátorské hry staly dychtivě očekávanou a vyhledávanou národní zábavou, odsuzovanou toliko „intelektuály“ (např. císař Neró dokonce na čas zakázal správcům provincií provozovat gladiátorské hry a štvanice).

Byli ovšem intelektuálové i toho druhu, že si gladiátorstvím přivydělávali. Cicerónův přítel a epikúrik T. Pomponius Atticus si držel gladiátorskou školu a své muže pronajímal.

Atraktivnost podívané byla umocňována rozpínáním plachtoví nad cirkem arény proti slunci i dešti (srov. pod lúdí), bývaly rozdávány dárky mezi diváky, nebo rozprašovány voňavky. Diváci nezřídka z podívané a očekávání podívané šíleli. Za Tiberia se u Fiden při gladiátorské podívané zřítil přecpaný amfiteátr. Při neštěstí zemřelo dvacet tisíc lidí (možná útěcha pro zápasníky…), více než za velkých římských vojenských porážek; podnikateli/staviteli se kupodivu nic nestalo - kromě toho, že musel do vyhnanství. Císař Gaius alias Caligula dával zlomyslně odkrývat plachtu nad diváky, na něž pak pražilo slunce: odejít nesměl nikdo. Poněvadž si na některé hry diváci zajišťovali místo již v noci, dal je z cirku vyhnat. Ve zmatku se ušlapalo několik desítek lidí. 

Zřejmě nejznámějším masakrem v amfitheátru, tedy také svým způsobem divadlu (a nejstarším kamenným amfiteátrem Itálie), během gladiátorských zápasů byly události roku 59 n. l. v Pompéjích: při sporech domácích s Nucerijci létaly kameny a v aréně, na ochozech, před amfitheátrem a po městě došlo na nože. Císař Neró tehdy na deset let v Pompéjích zakázal zápasy a pořadatele exuloval, viz rok 59.

Zabíjení v aréně bylo i běžnou provinční zábavou. Za Domitiána dával gladiátorské hry v Bonónii místní švec.
Hry v circu, podívaná na umírání, fungovaly také jako seznamka. Na gladiátorských zápasech se např. seznámil diktátor Sulla s čerstvou vdovou Valerií. Oslovila ho první.

Po dobytí Jerúsaléma roku 70 n. l. prodal Titus veškeré zajaté mužské židovské obyvatelstvo starší sedmnácti let dílem do kamenolomů v Egyptě, dílem lanistům (celkově prý 97 tisíc zotročených Židů). Císař Tráiánus poslal do arény během oslav po definitivním pokoření Dakie roku 107 n. l. za čtyři měsíce rekordních deset tisíc gladiátorů (srov. pod divadlo).

Gladiátory byli především zajatí a do otroctví prodaní vojáci, zločinci, pány prodaní otroci, později ale také svobodní lidé dobrodružné povahy, třeba i s římským občanstvím („fandové a fanynky“ často vítěze vypláceli značnými finančními obnosy). O hrách, které roku 46 dával C. Iúlius Caesar, se ucházel o šanci bojovat v plné zbroji s odsouzenci na smrt senátor Fulvius či Furius Leptinus. Božský Iúlius mu to jako šlechtici nedovolil, rytíři/jezdci bojovat směli. Roku 8 n. l. bojoval v aréně jistý příslušník jezdeckého stavu, který byl znám kdysi jako velmi bohatý muž; zda šlo o jeho nové živobytí, se však nedozvídáme. Roku 38 př. n. l. senát svým členům zakázal v roli gladiátorské vystupovat zákonem, nicméně jistý Q. Vitellius bojoval v aréně o hrách na oslavu Octaviánových tří triumfů roku 29. Tehdy se také k pobavení Římanů zabíjely v amfiteátru oddíly Dáků a germánských Suébů.

Císař Commodus, syn s Germány válčícího filosofa M. Aurélia Antónína, dával svá vystoupení v aréně zapisovat do státních akt. Prý na cvičišti mezi gladiátory vystoupil 735x, v aréně 365krát (borci ovšem moc dobře věděli, kdo stojí proti nim).

V klasických dobách republikánských byla společnost gladiátorů stejně obtížná jako herců: při výčtu špatných vlastností L. Sergia Catilína nevynechal Ciceró ani jeho násilnické přátele, ale že Cicerónův politický přítel T. Annius Miló si držel podobné řízky, advokátsky přehlížel. Jedni z první proslulých profesionálních gladiátorů byli v dobách bratří Grakchů Paceideiánus a Samnita Aesernínus.

Za císaře Tiberia se objevují případy, že jezdci nebo dokonce senátoři si přihlašují hereckou a zápasnickou živnost: pravda, tehdy byli ještě spolu s urozenými ženami, které se zavedly v obchodu se sexem, vyhnáni císařem z Říma. Jistý Triumfus se tolik těšil do arény, až litoval, že Řím má tak málo her.

Tiberius byl ostatně prvním z císařů, kteří se snažili mírnit obrovské náklady věnované na hry všeho druhu, tedy také gladiátorské. Augustův nástupce snížil platy hercům, omezil nákladově gladiátorské hry a dokonce hospodským zakázal prodávat v hospodách pekařské výrobky. Předcházelo ho úsilí Augústovo, který roku 22 přesunul všechny hry se zápasy do pravomoví praetorů. Nařídil, aby podívané uspořádané soukromníky, směly být do roka jen dvě a aby na nich nevystupovalo více než sto dvacet mužů, mezi nimi žádní synové ani vnukové senátorů.

Za Tiberiova nemocného nástupce bylo všechno jinak. Gáius rozházel miliardy sésterciů (doslova dvě až tři) za hry, zábavy, koně, hercům apod., až zcela vyprázdnil císařskou pokladnu, kterou tak hezky plnili Augústus (přes rozsáhlou stavební činnost) s Tiberiem. Možná u příležitosti Augustova úmrtí (19. srpna) nebo narozenin (23. září) na Gáia připadlo zasvěcení Augustova chrámu v Římě. Při hrách v cirku bylo pro všeobecné pobavení pozabíjeno čtyři sta medvědů (pravděpodobně rekordní údaj dějin) a čtyři sta „divých zvířat z Libye“, tedy asi z Mauretánie a provincie Afriky.

Při té příležitosti povolil Gaius senátorům nosit do cirku široké klobouky thessalského vzoru, aby se kryli před sluncem (a zacláněli ve výhledu ostatním), a vznešený stav od tohoto roku směl sedět na polstrování, nikoli přímo na lavici.

Ženy po gladiátorech šílely. Urozenost a majetek nerozhodovaly. V Pompéjích se zachovaly na adresu bojovníků „výkřiky“ na zdech jako suspírium puellárum, „vzdech dívek“, púpárum nocturnárum medicus, „nočních panenek lékař“, decus puellárum, „ozdoba dívek“.

Je znám hezký bulvární románek z časů císaře Domitiána, kdy jistá Eppia, manželka senátora, utekla svému muži s gladiátorem Sergiem do Alexandrie. Limonáda jako z televise: když ji manžel našel, byla do zápasníka stále zamilovaná, ale manžel jí odpustil a Sergiovi zřejmě také. Římská společnost se ovšem pobavila a básník D. Iúnius Iuvenális příběh zachytil ve verších. Pikantní, bez krve a divil se, co Eppia na stárnoucím Sergiovi pobitému z arény se zjizvenou tváří a přeraženým nosem viděla.

To Domitiánova manželka se spikla z lásky k herci proti svému císařskému choti, a úspěšně. Domitiánovu tělu se pak roku 96 n. l. dostalo, tolik byl oblíben Římany, pohřbu jako gladiátorovi. Podobně dopadl Commodus.

Ženy po gladiátorech nejen toužily, gladiátorství je přímo bavilo. Císař Titus zápasy žen zahrnul do programu premiérových her Colossea. Jeho bratr Domitiánus pořádal souboje žen-gladiátorek vystupujících jako vénátórés, tj. zápasníci se zvěří a trpaslíky. Diváci brali bojovnice za Amázónky. O gladiátorkách, gladiátrícés (sg. gladiátríx), je zmínka ještě za L. Septimia Sevéra.

Pro cvičení bojovníků do arény a jejich „agenturní zastupování“ sloužily gladiátorské školy, lúdí, provozované jejich majiteli a mistry, magistry či lanisty (tj. „řezníky, bourači masa“). Společensky stáli na úrovni majitelů nevěstinců, třebaže to byli často zámožní lidé a třebaže byl pohled na umírání lidí Římany tolik oblíben.

Školy bývaly soukromé, obecní a později císařské a nejslavnější za republiky sídlily v kampanské Kapuy (srov. např. slavnou válku se Spartakem z let 73 - 71). V Pompéjích je taková škola s pokojíky bojovníků zachována.

V samotném Římě si později - z bezpečnostních důvodů - drželi gladiátory jen císaři. Ještě za Konstantína I., který gladiátorské zápasy 25. července 325 přechodně zakázal, byly v Římě čtyři taková učiliště smrti v aréně. Lanistové dostávali od pořadatelů her peníze za každého padlého či zraněného bojovníka, ale také za přeživšího.

Nesvobodní gladiátoři zřejmě žili v nepředstavitelně krutých bezpečnostních podmínkách, neboť počty jejich povstání jsou velmi malé. Roku 64+ zlikvidoval pokus gladiátorů o únik z Praeneste vojenský garnison. Za zmínku stojí využití gladiátorů roku 238 n. l. ve vzpouře proti císaři Maximinovi Thrákovi, který nikdy nespatřil Řím: vzbouřenci pod senátorem L. Domitiem Gallicánem Papiniánem vypustili z kasáren gladiátory na tábor praetoriánů. Nebyli však úspěšní, vojáci se udrželi, později zaútočili a pořádně Řím vyloupili.

Snad roku 281 n. l. potlačil Probus po staletí nevídanou vzpouru gladiátorů v Itálii, kteří ruku v ruce s dalšími živly vpadli do Říma a loupili; srov. začátky Spartokova povstání roku 73. Gladiátorů, pravděpodobně těch, kteří byli určeni pro pobavení Římanů o Probových hrách, prý bylo osmdesát a celkový rozsah škod znám není: revoltující muže zlikvidovali opět vojáci. 

Zajímavý příběh o tom, jaký šel z vycvičených mužů pro boj v aréně strach, ja z roku 31, ze samého konce republikánských občanských válek. Správce Syrie Q. Didius, kterého Octavianus vyslal hned po aktijské bitvě, nejprve zajistil zničení ptolemaiovské flotily na Rudém moři, což za něho udělal Málichos, závislý vládce nabatajských Arabů. Sám měl však vzápětí co do činění s nejostřejšími z válečníků, které Řím znal, s gladiátory. Velký jejich oddíl dával Antonius pro svůj římský triumf cvičit v Kýziku. Po Aktiu se snažili s ním spojit a když se jim to nedařilo, vypravili se z Asie do Egypta Antoniovi na pomoc pěšky, aniž by jim v tom byl kdo schopen zabránit. V Dafné u syrské Antiocheie s nimi zřejmě vystrašený Didius vyjednal mír, když slíbil, že nebudou muset zápasit a dal jim okolí Apollónovy svatyně do užívání. Mnohem později byl pozvolna distribuováni po legiích; srov. naopak osud spartokovců z let 73-71.

Gladiátoři používali několik druhů výzbroje, které ale nebyly rovnoceny výzbroji římských vojáků. Podle typu byli bojovníci také nazýváni. Samnita měl velký štít s rovným mečem a jen jednou chráněnou holení, Thrax používal zahnutého meče thráckého bojovníka z dob válek s Mithridátem se štítem a chráněnými holeněmi, hoplomachus byl těžkooděnec se štítem a jen jednou chráněnou holení, rétiárius bojoval v aréně se sítí (réte), dýkou a trojzubcem, ale na rozdíl od všech předešlých, bez přilby.

V gallské zbroji bojoval murmilló či myrmilló, prý podle obrazu jednoho druhu ryby na helmě. V aréně na sebe narážely právě tyto tři typy gladiátorů. S rétiáriem bojoval secútor, stíhač, vybavený mečem a štítem, v aréně vystupovali bojovníci na koních a na jízdních dvoukolácích, tzv. essedárií (essedum, dvoukolák, je keltského původu).

Andabatae byli bojovníci, kteří neměli v helmě otvor pro oči a bojovali ve dvojicích naslepo, dimachaerí bojovali dvěma dýkami, laqueárií se snažili soupeře chytit do lasa.

Zcela zvlášť vystupovali bestiárií, řec. thériomachai, zápasící s šelmami všeho druhu. Z Domitiánovy doby je znám bojovník s přezdívkou Karpoforos/Carpophorus, Nositel plodů.

Obrat dáre/condemnáre aliquem ad bestiás, damnátió bestiárum, znamenalo odsoudit někoho k boji v circu s šelmami, srov. zde níže. Zvířata v aréně (vénátió, štvanice) měla za soupeře lidi, nebo se zabíjela navzájem: štvanice daňků psy, zápasy tygrů se lvy, býků se slony, slonů s nosorožci ("dějinný" nápad představil roku 8 n. l. Augustus, vyhrál slon), hrochů a mnoho dalších kombinací. Augustus se ve svém bilančním soupisu velkých a ojedinělých skutků (podle prvního místa nálezu je zván nápis "monumentum Ancyrárum") tvrdí, že během své více než čtyřicetileté vlády uspořádal svým nebo jménem svých dětí a vnuků 26 štvanic, v nichž bylo ubito asi 3500 zvířat.

Jiným druhem krvavé podívané bylo obsazování odsouzenců na smrt do rolí herců, kteří měli v ději hry zemřít. Oblíbené byly naumachie, námořní bitvy, pořádané naostro na přírodních i umělých jezerech (později např. i v Colosseu), které často končily smrtí většiny bojovníků. Augustus roku 2 uspořádal repliku bitvy Peršanů s Athéňany, kterou opět vyhráli "Athéňané"; o Claudiově naumachii na Fúcinském jezeru mezi "Rhoďany" a "Sicilány" viz pod Marsové a hry.

Martialis popisuje popravu bandity Laureola, který byl v aréně spoutaný vydán k rozsápání „kaledonskému“ kanci.

Risiko smrti se dnes mezi profesionály odhaduje na zhruba deset procent (podle náhrobních nápisů). Pokud nepadli soupeřovou rukou, o osudu poraženého rozhodovalo publikum křikem „missum n. mitte“ – pustit, pusť doprovázené gestem ruky se vztyčeným palcem vyzývající toho, kdo hry pořádal, aby dal zápasníkovi milost. Pořádal-li krvavou podívanou panovník, zdravili ho z arény zápasníci známými slovy: "Avé, Caesar, moritúrí té salútant," v řecké podobě: "Chaire, autokrator, hoi apolúmenoi se aspazometha." Pozdrav užila k pojmenování svého prvního alba roku 1969 britská jazz-rocková kapela Colosseum: Those who are about to die salute you.

Ke smrti odsuzoval křik davu „iugulá“ – zařízni ho! a palec otočený dolů k zemi. Buď byl klečícímu poraženému nebo podle publika slabě bojujícímu vítězem podřezán krk, nebo ležícímu ranou do zad vražen meč/nůž do oblasti srdce.
Padlí bojovníci byli z amfitheátrů vyvlečeni tzv. Libitinou branou do spoliária, svého druhu márnice, kde byla těla odstrojena, případně dobíjena a zbroj odnesena k ostatní do ornamentária, zbrojnice.

Roku 1993 byl objeven gladiátorský hřbitov v Efesu, sídelním městu provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně. V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, málo masa.

Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté. Podobné závěry však nekorespondují s milostnými vzdechy děvčat a žen, srov. zde výše, a s vyobrazeními.

Augústus zakázal gladiátorům boj na život na smrt bez možnosti odpuštění, múnera sine missióne. Jinak humánně zaměřený Claudius však miloval zabíjení gladiátorů v circu a dokonce k tomu odsuzoval lidi. Mj. svého nomeclátora nebo řemeslníky, jimž se něco u něj doma nepovedlo. Přitom se velmi bál a dával se soustavně hlídat gardisty, dával všechny návštěvy systematicky prohledávat atd. Což je dosti moderní…

Zápasy dobrovolníků na život a na smrt se později staly módou. Novodobý názor, že gladiátoři zápasili většinou jen do první krve a pak to bylo jen silácké představení beze zbraní, asi také neuspěje.

Přčíběhy z arény, byť provinční, bývají kuriosní. O smrtelné nespravednosti hovoří řecký nápis na náhrobním kameni odkudsi z Malé Asie, který se před první světovou válkou dostal do bruselského královského musea. Jistý gladiátor Diodóros z Amísu na něm tvrdí, že zvítěziv přemohl Démétria, ale nezabil ho hned: „Osud a lstivá zrada sudího mne zabily.“ Latinský rozhodčí v zápasech je uveden v řeckém přepisu summa rud(is), „konec cvičné (šermířské) tyče“, nejvyšší rozhodnutí; obvykle to byl zkušený či vysloužilý gladiátor.

Na stéle ze 2. století n. l. zdvíhá sedící bezbranný gladiátor (zřejmě Démétrios) ruku ke stojícímu bojovníkovi (zřejmě Diodórovi) se dvěma meči. Sudí dle pravidel asi usoudil, že Démétrios upadl sám o sobě, nikoli zásluhou soupeře, a dal pokračovat v boji: Démétrios se směl znovu ozbrojit a jak to vypadá, Diodóra pak zabil.

V nezávislém hellénském světě byly gladiátorské hry kuriositou. Na jaře roku 166 uspořádal král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, který neztratil během svého života žádnou bitvu, v Dafné u Antiocheie nad Orontem veliké slavnosti, hry a vojenskou přehlídku, která měla celému hellénskému světu dokázat stále ještě existující moc říše Seleukovců. Epifanés se potloukal po ulicích residenčního města bez doprovodu, pil s náhodnými pasanty, potřásal lidem ruce jakoby se ucházel o úřad, soudil podle římského práva a zvyklostí vsedě na slonovinovém sedátku po vzoru římských kurulských úředníků.

Říkalo se, že je buď tak jednoduchý, prostý, nebo blázen, buď pomatenec nebo naivní. Zavedl v Antiocheji gladiátorské hry a po počátečním šoku si je Hellénové a Orientálci oblíbili, že se sami dávali v soubojích školit, aby mohli vystupovat.

Slavnosti v Dafné zanechaly na současnících hluboký dojem a podle jedné tradice měl při této příležitosti uspořádat i gladiátorské hry, první v hellénském světě, které poznal během svého nuceného římského pobytu.

S expansí Říma přišly na hellénský východ také krvavé hry. Kolem roku 100 se na Délu, kde byla velká kolonie Římanů a Italiků, poprvé na vlastní hellénské půdě konaly gladiátorské hry, v polovině posledního století př. n. l. se běžně konaly v městech provincie Asia.

Roku 69 konal velké hry v Efesu L. Licinius Lúcullus a možná že z této doby pochází zdejší gladiátorská škola (E. byl hlavním městem provincie Asia). Vykopán byl gladiátorský hřbitov s ostatky asi sto dvaceti lidí ze druhého až třetího století n. l. O jejich tloušce viz zde výše a srov. pod hry olympijské.

Za principátu již románský živel ve velkých městech Iónie a Levanty výrazně zesílil, takže např. ve 2. století n. l. za vlády adoptovního bratra L. Véra (161 – 169) byly v Antiocheji dávány gladiátorské zápasy a hry v circu podle římského vkusu a dávno předtím se uchytily v asijské provincii, srov. Efesos, ale také zde výše příklad Amísu.
Štvanice zvěře se pořádaly v Helladě až v době principátu. Tak např. císař Hadrián uspořádal takovou zábavu na athénském stadiu.

Císař Commodus chodil na gladiátorské tréninky a své návštěvy dával zaznamenávat do státních aktů a zveřejňovat. V aréně prý vystoupil 735krát, z toho ještě za vlády svého filosofujícího otce 365krát. Vynikal silou a v aréně zabíjel zvěř, dokonce slony, probodnutím bidlem.
Commodus miloval zápasy a pořádal je i ve svém paláci. Byl vynikajícím lukostřelcem vycvičený Parthy a oštěpařem, cvičen Maury.

Skolil v aréně sto lvů stem oštěpů, co rána, to smrt. Pštrosům ustřeloval z krku hlavy šípy se srpkem, takže se lidé bavili pobíhajícími bezduchými ptáky po circu. Řím chtěl přejmenovat na Colónia Commodí, sám sebe označil za Hercula, jindy vyznával Ísidu a holil si hlavu. Nebyli s ním žádné žerty. Při Belloniných čili Kybélininých slavnostech nakázal kněžím v extasi utnout si ruku.

Otec na něho evidentně nestačil, nebo podle jiné interpretace, se o něj ani nezajímal. Ještě za filosofova života si prý Commodus ve své části paláce zařídil bordel a hospodu a vedl život s gladiátory a restaurační společností podobný L. Vérovi. Vérus na syna moralisujícího Aurélia nepochybně zapůsobil mnohem výrazněji. Vérus se totiž po nocích potloukal po i těch nejhorších hospodách a bordelích. Miloval to prostředí a několikrát tam byl imperátor seřezán, protože provokoval.

Commodus se otci opravdu nevyvedl. Ani jeho matka, která dávala Auréliovi zabrat. Dcera snad nejkladněji hodnoceného principa dějin Antónína Pia a stejnojmenné matky Faustína, tj. Štěstí přinášející, si vybírala milence především mezi gladiátory a námořníky.
Annia Galéria Faustína ml. šla dokonce Římem pověst, že Commodus není císařův, ale nějakého gladiátora. Měla se prý muži přiznat a astrologové „chaldajové“ oběma poradili, aby milence zabili a Faustína aby se „dole“ umyla jeho krví a pak aby se vyspala s Auréliem. A pak že to už bude dobré.

Nebylo. Commodus byl hovado, jedno z největších mezi principy. Faustínini milenci byli císaři známi a jednoho z nich také přistihl při snídaní s ní. M. Aurélius byl zřejmě nad věcí. V době, kdy vedl válku na severní hranici s germánskými Markomanny a Kvády, situaci nekomplikoval a milencům rozdával úřady a hodnosti.

Když zemřela na úpatí Tauru v obci Halale, přejmenoval ji na Faustínopolis, postavil ji zde chrám (později ho na čas usurpoval Héliogabalos pro svůj arabský sluneční meteriotní kult) a při vědomí její nemravnosti jí udělil božské pocty a možná trochu jízlivě přízvisko Máter castrórum, Matka vojenských ležení.

Lidé přicházeli na hry za rozbřesku a vydrželi do soumraku. Podívaná byla po celou dobu zdarma, velmi často se pořadatelé her proletariátu presentovali dárky rozhazovanými mezi lid, nebo dřevěnými kostičkovými poukázkami na ně, tessera, tesserae, za Tita a Domitiána dřevěnými kuličkami popsanými dárky od jídla, cenností po koně a otroky, sphaerula. Rozprašovány nad oválem bývaly voňavky. A celou dobu museli být baveni, nebo bylo zle. Dopoledne kolem desáté zahajovaly štvanice, vénátiónés, tedy zvířata proti sobě, nebo člověk proti zvířeti.

Pravděpodobně první, který během své aedility rozdával poukázky ve velkém o hrách, byl roku M. Vipsanius Agrippa, Augustův spolubojovník: v cirku létaly poukázky na peníze, šaty a další dárky, lid měl na rok zdarma holiče a lázně, dostal olej a sůl; viz rok 33.

V poledne případně následovali v císařské době na smrt v circu odsouzení, ad bestiás, „ke zvěři“, těžcí zločinci (bandité a loupežníci, piráti, vrazi rodičů, žháři, chrámoví zloději a vykradači hrobů apod.). Před útokem vyhládlé a podrážděné šelmy nebylo pro svázané odsouzence nebo nešťastníky v nějakých symbolických kostýmech úniku.

Pořadatelé her a jejich režiséři vymýšleli i jiné hovadiny, např. jak využít odsouzence pro smrt na živo v divadelní hře, např. „let Íkarův“. Odpoledne kolem tří začínal hlavní program nástupem gladiátorů. Originální imperátor Neró pro pobavení diváctva předhazoval v přestávkách lvům v cirku bílé zajíce z Arkadie. O těch se tradovalo, že kdo prý z ošklivých lidí snědl zaječí pečeni, do devíti dnů zkrásněl. 

Náklady na zábavu se nikdy nešetřilo. Rozptýlení, pohoda z bezstarostné zábavy, radost z podívané na sebe, to bylo v antické době a u Římanů především dominujícím životním kredem. Ukazovat se, na to se vynakládaly summy, i když na ně příslušný vašnosta právě neměl. Půjčil si, nebo někomu vlezl do zadku.

Rovněž moderní, dokonce ve vztahu k dnešní partajní politice: lidé se zkušenostmi z komunistického režimu budou mít přesnější představu, jak fungovalo římské „Pojď, uděláme to, ať všichni vidí!“ Začátkem císařské doby, jak zde výše, byly zápasy za čtyři sta tisíc sésterciů pokládány za „slušné“: pak bylo na co se dívat.

Kdo se ucházel o veřejný úřad, se musel hodně ukázat. Zastupitelská demokracie v Římě a jeho provinciích nestála na pravidelně omílaných heslech, ale na finančně velmi náročné volební kampani. Kandidát a jeho přátelé – mazanější z vlivných Římanů a provinciálů posílali do politiky někoho jiného – dávali pozornosti-dárky, sliby veřejných zakázek a pochopitelně hry. Náklady na jakékoli další akce v úřadu nesli v Římě i provinciích „úředníci“.
Volič si pamatoval jméno kandidáta jen díky jeho hrám, štvanicím, divadlem (ovšemže obvykle obscénním).

Gusto občanstva rostlo a jejich náklonnost bylo možné získat pouze majetkem a štědrostí. V císařské době a se svolením principa-císaře se veřejnosti na své náklady představovali lidé po celých provincích, někdy dokonce po několika naráz. M. Antónius Gordiánus starší (později vládl krátce v březnu a dubnu roku 238 n. l.) vypravil třídenní divadelní hry a juvenálie ve městech Kampánie, Umbrie, Etrúrie, v Pícénu a ve Fláminii. Slavnější asi byl svým seriálem dvanácti gladiátorských her o quaestuře, každý měsíc jedny: nikdy nebojovalo méně než sto padesát dvojic, nejvíce pět set. Římany bavil štvanicemi, z nichž jedna byla v Pompeiově domě vyvedena obrazově: vidět na malbě bylo dvě stě jelenů se širokými parohy, cerví palmátí/sobi (?) promíšení s "britskými", třicet divokých koní, sto divokých ovcí, deset losů, sto kyperských býků, tři sta maurských rumělkových pštrosů, třicet oslů, sto padesát divokých prasat a po dvou stech kozorohů a daňků. 

Na hrách si žádný z Římanů netroufal šetřit (poněkud je omezoval M. Aurélius, který také vymezil platy hercům na pět až deset aureů/den). Císař Hadriánus pořádal dokonce v Athénách štvanice, ačkoli circový způsob zábavy nebyl u Hellénů populární: zato císař měl rád Athény, a chtěl se jim nějak odvděčit…
V Římě byl při rozdávání dárků při hrách do hlediště Hadriánus původnější: lidé dostávali v amfiteátru koření, tedy drahý indický import…

Volební circus v císařském Římě záhy ustal. Principové úředníky začali jmenovat a lidu „ubylo“ o další starost. Kultura her a rozdávání potravin byla předchůdkyní sociálního státu s mechanismy moderní společnosti postavené na sensacích, bulváru rychlých vzplanutí. Circus byl starým fotbalovým nebo hokejovým stadionem a dění kolem dávnou podobou novodobého sportovního průmyslu.
Kruh se může naplnit v okamžiku, kdy nový "caesarismu" bude úředníky jmenovat a lid, bývalé voliče, zahrnovat kulturou rozptylování, zábav...

Prázdniny gladiátorů: krev, pot a slzy
Bavorští studenti na vlastní kůži okoušejí, jak žili a mašírovali římští vojáci, jak se stavěli lodi rýnské flotily. Letos ochutnají život gladiátorů.

Musí se na to od lesa. Historik starověku Josef Löffl (29) z Řezenské university vysvětluje rozhlasové stanici Deutschlandfunku, jak se vybírají správní uchazeči o náročný experiment. Studenti vyplňují v universitní posluchárně psychologické dotazníky. „Právě si ověřujeme faktor, do jaké míry jsou uchazeči ochotni dopouštět se násilí,“ říká.

Je to nezvyklý aspekt humanitního studia, ale zcela na místě. Löffl se věnuje experimentální archeologii a ověřuje životní podmínky dávných předků. Letos v srpnu jsou na řadě gladiátoři a výdrže během výcviku bude zapotřebí pro dvacet dobrovolníků více než v jiných projektech.
Například předloni, když mašíroval se skupinou studentů v římské zbroji pět set kilometrů z dávného Carnunta v okolí Vídně do Řezna. Před šesti roky se podílel na stavbě repliky římské galéry dunajské flotily a téhož roku pochodoval v římskovojenském se štítem chránícím celé tělo, kopím a 25 kilogramy brnění a proviantu přes Alpy.

Kráčí ve stopách svého vzoru historika a publicisty Marcuse Junkelmanna (60), který proslul zpřítomňováním římského života v Germánii a který v legionářském odění jako první v moderní době přešel roku 1985 z Augšpurku Alpy pěšky.

Vsaďte na dojmy
Stejně jako v předešlých experimentech se budou životní podmínky podobat římským před dvěma tisíciletími. Naboso nebo obutí v kožených sandálech obitých železnými cvoky, tunikové ošacení (v římské době bylo tepleji než dnes) a pochopitelně dobové vybavení ložnice a kuchyně.
Ke starým helmám nepasují dlouhé německé nosy, k brnění dlouhé nohy a celková výška: šance pro menší studenty.
Vše podle písemných znalostí reálií a archeologických svědectví. Donedávna historici starověkých dějin pracovali především za svými pracovními stoly, v archivech nebo musejních depositářích. Ze světa antického starověku toho mnoho nezbylo a ani archeologové se k žádným revolučním nálezům dlouho nedostali.

Někdy se nálezy protiřečí a jsou vlastně velikým risikem pro zastánce experimentální archeologie, která chce ověřovat dávné skutečnosti, ale v moderním světě a jeho souvislostech. Nejzajímavější jsou zatím ekonomické objevy: ověřování tradičních materiálů, do nichž se legionáři odívali a které používali, objasňuje, jak enormní náklady na proviant a výzbroj a výstroj armáda pro císaře znamenala.

Löffl svůj nápad „Gladiátoři v 21. století“ vysvětluje: Chceme získat dojem, jak to mohlo vypadat. Získat dojem, to je maximum. Ale už ten dojem má podstatně větší cenu, než kdybychom studenty konfrontovali prostě s musejní vitrínou.“

Antičtí Rambové
Vsadit na dojmy, byť z části vědecky podložené, s sebou přináší stejná risika jako posedávání za badatelským stolem. Tak například roku 1993 objevili rakouští archeologové gladiátorský hřbitov ze třetího století n. l. v Efesu, sídelním městu římské provincie Asia, svědčící o přímé smrti bojovníků v aréně.
V kostech sedmdesáti zápasníků bylo nalezeno nezvykle mnoho stroncia a naopak málo zinku, což by podle objevitelů dokládalo, že bojovníci jedli velké množství „zelené“ stravy a obilovin, ale málo masa. Zinek z rostlin se v těle špatně vstřebává, stroncium z pramenité vody snadno.

Vegetariánští gladiátoři prý vypadali spíše jako zápasníci japonského hyperobesního sumó než jako kulturisté, jak žijí ve všeobecných představách. Podobné závěry však nekorespondují se zachovanými vyobrazeními ani s milostnými vzdechy žen po zápasnících, zachovaných například na zdech zasypaných Pompéjí: „lékaři nočních panenek (puparum nocturnarum medicus), povzdechu všech holek (suspirium puellarum)“.

Krvavá kratochvíle
Tloušťka byla v antickém světě všeobecně odsuzována a spojována s hrabivci římského kapitalismu otrokářské éry. Sotva by se římský Rambo vešel do následujícího příběhu totálního dámského úletu.

Je znám románek z časů císaře Domitiana, kdy jistá Eppia, senátorská panička, utekla muži s gladiátorem Sergiem, a to až do Alexandrie. Když ji manžel našel, byla do zápasníka stále ještě zamilovaná; senátor jí odpustil a Sergiovi zřejmě také.
Smetánka světovládného Říma se ovšem pobavila a básník D. Iunius Iuvenalis příběh zachytil ve verších: pikantní, ale bez krve.

V Řezně čekají na adepty kursu cirkusového zabíjení repliky brnění, chráničů, přileb, mečů, dík a dalšího morbidního náčiní pro dávnou krvavou kratochvíli. Byly však gladiátorské zápasy skutečně tak krvavé?
Olympijská disciplina to nebyla. Ostatně hellénský svět takové hry rád neměl a zápasy se konaly na východu říše jen tam, kde bylo silné římské a italické osídlení.

Sedí-li historické záznamy, gladiátorské zápasy Římané provozovali 666 let. Převzali je od Etrusků jako součást zádušních slavností u žároviště zemřelého (262 př. n. l.). Už po dvou generacích se staly zábavou a roku 122 př. n. l. veřejnou; to již existovaly školy na výcvik gladiátorů. Roku 105 př. n. l. se krvavé hry staly součástí státních svátků a roku 55 př. n. l. se poprvé zápasilo v kamenném divadlu.

Televise à la Roma
V nejlepších dobách císařství byly na západě říše všudypřítomnou celodenní zábavou. Za Domitiana dával hry v Bononii, dnešní Bologni, dokonce jistý švec. Křesťanští císaři zábavu omezovali až ji nakonec roku 404 zrušili zcela. Poslední známá štvanice v římském Colosseu se uskutečnila roku 523 na oslavu gotského krále Therodericha Velikého, známého v germánském světě jako Dietricha Bernského z Nibelungů.
Náklady na hry byly šílené a atmosféra kolem nich a jejich protagonistů se mohla podobat dnešní hysterii kolem podnikání ve sportu. Lanistové, cvičitelé a majitelé gladiátorských teamů a škol (ludi) společensky na úrovni majitelů bordelů, dostávali peníze za mrtvé, zraněné i přeživší. Odborníci soudí, že úmrtnost zápasníků, kteří proti sobě v aréně stáli s různou výzbrojí, dosahovala na jednu akci deseti procent jejich stavů.

Gladiátorská výzbroj z bezpečnostních důvodů nedosahovala úrovně římského vojáka. Život nesvobodných zápasníků obchodovaných na trhu otroků byl nepředstavitelně krutý. K zápasu, přesněji řečeno na smrt v aréně, zněl i hrdelní rozsudek pro těžké zločince a bandity.

Do arény ale vstupovaly i svobodné ženy zápasící jako amazonky se zvěří a trpaslíky. Jako nebezpečnou kratochvíli brali zápasnictví i příslušníci nejvyšších vrstev. Neslavnějším z nich byl panovník Commodus („Přiměřený“), syn filosofujícího válečného císaře M. Aurelia Antonina.
Vynikal velkou silou a měl pověst jednoho z největších úchylů antického Říma. Chodil na gladiátorské tréninky, což dával zveřejňovat ve státních aktech.

V aréně vystoupil 735krát, z toho polovinu za života otce. Traduje se o něm, že propíchl slona bidlem.
Řezenští studenti mají ve svém experimentování jednu cennou výhodu. Poražení neuslyší z ochozů pokřik iugula! „zařízni ho!“ a neuvidí palec pořadatele her otočený k zemi. Nikdo jim hrdlo neprořízne ani nevrazí ocel do týla. Čeká je pouze milostivé mitte! „nech ho!“.

box: Co je a není experimentální archeologie
Repliku rýnské galéry z doby kolem roku 220 n. l. spustili na vodu nadšenci v září 2007 v Neumagen-Dhron na Mosele v Porýní-Falci, kdysi římské osadě a pevnosti Noviomagus Nemetum.

Vzorem byly nálezy z roku 1882. Loď je osmnáct metrů dlouhá s místem pro čtyři tisícilitrové vinné sudy a 42 veslaře. Moderní loď Stella Noviomagi je vybavena podle požadavků vodní přepravy dvěma naftovými motory, plovacími vestami a jinak stoprocentně ruční práce má silikonové těsnění.

Po Evropě se však obnovují hrady dobovými stavebními postupy, materiálem a nářadím (například Guédellon u Auxerre jižně od Paříže), římské hraniční valy v Británii, nebo se lidé pokoušejí vyrábět železo jako v éře anonymních keltských hutníků. Možná nejznámějším experimentem, který prokázal, že tudy by cesta vedla, i když se nakonec ukázalo, že nevedla, je plavba Thora Heyerdahla na balsovém voru Kon-Tiki z Peru napříč Pacifikem. Chtěl dokázat, že Polynésané přišli z Ameriky; theorii, které daly zapadnout argumenty o jejich asijském původu. S novým tisíciletím se však opět o Heyerdahlově theorii uvažuje a hromadějí se důkazy o tom, že nejméně od doby kolem 1300 n. l. existovala mezi Polynésií a Latinskou Amerikou dvousměrná spojení, že se Polynésané dostali kamsi na chilské pobřeží a že se jiím podařilo plout zpět.

Gladiátorskou školu založil v lednu 2011 v nejstarším z měst na území Německa Jan "Animus" Krüger (35). Na nápad otevřít školu v Trevíru přišel na milánském Institutu pro experimentální archeologii se skupinou Ars dimicandi, Umění zápasu, kam se zapsal na kursy gladiátorské. Školení vyžaduje seriál dvaceti zápasů než se žákovi dostane povolení nazývat se gladiátorem. V Trevíru ročně naláká podívaná nazvaná Chléb a hry na dvacet tisíc zvědavců.

(vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden 17/10)

Glafyra z Komán§ 1. 42, 36, m. Archeláa (II.); 2. 17, 7, 2, d. Archeláa (II.), manž. Alexandra Idúmajského, m. Tigrána, Alexandra a jedné dcery, manž. Iúby II. a Héróda Archeláa

Glanon, osada Massalských, dn. St. Rémy§ 600

Glauké z Chiu, hudebnice, literátka a skladatelka, milenka Ptolemaia Filadelfa§ 276

Glaukerás z Kythnu, pirát§ 315

Glaukiás z Makedonie,velitel pevnosti v Amfipoli§ 316, 310
Glaukiás z Taulantie, k.§ 335, 317, 314 - 312, 307, 302, 282

Glaukimos z Athén, též Glaukidos§ arch. 439

Glaukippos z Athén§ 1. arch. 410; 2. arch. 273

Glaukón, kondottiér§ 229
Glaukón z Athén§ 1. ž. Sókratův, b. Platónův, 399; 2. b. Chremónidův, 267, 263; 3. s. Leagrův, nauarchos v korkýrské válce, 433; 4. blíže neznámý vykladatel Homéra (není v CSD)

Glaukos z Akarnánie, prořímský politik§ 170
Glaukos z Chiu, kovář§ 3200, 693

glejt, viz pas

Glevum, dn. Gloucester, m. v Anglii, viz Britannia

globalisace, hellénistick᧠174, 166

globus, první vůbec, viz též pod objevy zeměpisné§ 200

Glós z Egypta, s. Tamóův, povstalec proti Králi§ 400, 385

Glykareia, manž. Asandra Bosporského§ 46

 

Glykerá z Athén, hetéra§ 325, 323

Glykios, sluha Ap. Claudia Pulchra, jmenovaný diktátor§ 249

Glykón z Krotónu§ 588 (Ol.)

Gnésilochos z Megar, oikistés Hérákleie Pontské§ 559

gnósis, gnóstikoi, gnóstikové, viz křesťanství

Gnúros ze Skythie, o. Anacharsia§ 592

Goa, m. v Indii§ viz Býzantion

Goaisos, k. v Karmánii a Ománu, viz pod Karmánie a dlouhověcí

Goaxis z Édónie, šlechtic§ 496

Gódávarí, ř. ve středu IND ústící do Bengálského zálivu§ 600, 22

Gobi, poušť na území dn. Mongolska a Číny§ 200, 119

Góbryás, Góbryés, per. šlechtic Gaubaruva, bab. Gubaru či Ugbaru, srov. aram. Gebar’ú (?)§ 1. 546, 539, 492; 2. o. Fradašta Orrhoénského, 120

Göksu, viz Adana a Kalykadnos

Göktürk, Gokturk, viz pod Hunové

Golf§ viz Záliv

Goliath, Goliáš, dyn. Filistínů§ viz pod Alyattés z Lýdie

Gomero, o. v Kanárech, viz Berbeři

Gomfoi, krátce Filippopolis nebo Filippúpolis, m. v Thessalii§ 199 - 196, 191, 189-188 (pak Filipp.), 179, 171

Gondofernés I., Gondofarés, syr. Gundafor/Gundafar, arm. Gathaspar, zakladatel dynastie indoparthských vládců na sz. staré Indie§ 170

Gongylos z Eretrie, dyn. v Myrině a Grynaiu, b. Gorgiův§ 399

Gongylos z Korinthu, strat.§ 414

Gonnoi, m. v Thessalii§ 197

Górakhpur, administrativní distrikt na sv. dn. indického spolkového státu Uttarpradéš při hranicích s Nepálem; srov. pod Buddha§ 483

Gorbeús§ viz Gordion

gordický uzel§ 334

Gordion, m. ve Frygii, pozd. v Galatii, též Gorbeús, dn. Yassihöyük v TR§ 742, 696, 408-407, 334, 333, 189, 47, 44

Gordiúkómé, lokalita v mýsském vnitrozemí, možné též "ves náležející Gordiu", pozdější Iúliopolis§ 40, 36, 29

Gordios z Kappadokie, Mithridátův agent§ 111, 99, 98, 94 - 92, 82
Gordios z Frygie, o. Midův§ 696

Gordyéné, Korduéné, země jižní Armenie, Gordyové, Kardúchové, dn. Kurdistán v TR, IR a IRQ, Kurdové, srov. starší Kardúsiá, Kardúchiá; též Gordyaia§ 550, 490, 87, 71 - 68, 65, 63
V Augústově době ceněna jako bohatá země s množstvím zvěře a naftou. Dobře opevněná města Sareisa, Satalka a Pinaka. V Kurdistánu zřejmě usadil Dáreios I. potrestané Eretrijské, viz rok 490. Kurdové bývají spojováni s Médy. Jejím sídelním městem byla Amida na Tigridu, původně assyrská osada ze 3. tisíciletí, od 14. století osídlena Aramajci s pozdějším "královstvím" Bít Zamáni, dn. kurd. Amed a turecký Diyarbakır, "Země Bakrova klanu".

Gorgiás z Athén§ arch. 280
Gorgiás z Leontín, sofista§ 483, 450, 427, 408, 380, 374, 350
Gorgiás, seleuk. stratégos§ 166, 163

Gorgidás z Théb, tvůrcem Svatého oddílu§ 379

Gorgión z Eretrie, dyn. v Gambriu, b. Gongylův§ 399

Gorgippiá, m. na pobřeží Kubáně, dř. Sindikos limén, dn. Anapa; srov. pod Sindové§ 389, 14

Gorgippos z Pantikapaia, k.§ 389, 344

Gorgó ze Sparty, d. Kleomenea I., manž. Leónidy I., m. Pleistarchova§ 480

Gorgonion, mí. na Sicílii§ 306

Gorgópás ze Sparty, velitel§ 1. 389, 388; 2. 195

Gorgos z Acháje, vůdce aristokratů§ 215
Gorgos z Kea, kolonisoval Akragás a Gelu§ 337
Gorgos z Korinthu, s. Kypsela I., tyr. a oikistés Ambrakie§ 657, 635, 628, 588
Gorgos či Gorgús ze Salamíny na Kypru, k.§ 497, 460

Gorgos z Knidu, vůdce osadníků na Liparách§ 580

gorila, první zmínka o ní jako o ochlupených lidech z Guinejského zálivu ve zprávě púnského mořeplavce Hannóna§ 450

 

Goroděck, kultura goroděck᧠600

Gortyn, Gortys, Gortyné, m. na Krétě (od krétského slova pro „krávu“?)§ 480, 450, 272, 267, 221, 220, 197, 192, 189, 184, 166, 121, 66

Goseck, mí. v Sasku-Anhaltu, viz matematikové

Gotarzés I. z Parthie, k., s bab. titulaturou „Aršaka šarru ša šumšu Gu-tar-za-a/Gu-tár-ri-iz“, král Arsakés, který se jmenuje Gotarzés/Gutariz, pers. Gódarz, řec. též Kotardés§ 91, 88, 81

Gothabhaja, k. v Ruhuně§ 245

 

Gotónové, Gothónové, lat./řec.: Gothónés, Guttónés, Gythónes, zřejmě starší hellénské a římské označení Gothů, viz Burgundové. Nejznámějším Gotónem byl pravděpodobně Catualda, Katvalda, který roku 19 n. l. vyhnal se svými lidmi Marbuda z čela markomannské konfederace a donutil ho usadit se na území říše.

Gotové, Gothové, řec. Gotthoi, Gútónes, vlastním jazykem snad Gutans, původně východogerm. kmenový svaz z jižní Skandinávie a severu Německa a Polska (nezaměňovat s Gety, viz)§ 279, 200, 86, 72, 50
Antický svět jim nejčastěji říkal hérodotovským Skythai, Skythové, ačkoli věděl n. tušil, že s původními obyvateli ukrajinských a jihoruských oblastí nemají nic společného. Obecně platí, že všichni východní Germáni, ale též sarmatští Alané, u hellénských a římských autorů tohle jméno "podědili".

Archeologicky se jim přičítá kultura Oxhöft/Oksywie (u Gdyně), po ní Willenberg/Wielbark (ve stejném kraji) z prvního století n. l., z níž vzešla kultura Sântana de Mureş (Sedmihrady)-Černjachivská (Kyjevská oblast) od konce druhého století n. l. do možná začátku pátého století n. l.

Pocházeli snad z jižního Švédska, srov. Götaland, Gotland a v dolním Povislí se objevili někdy v prvním století př. n. l.  

Někdy po roku 150 n. l. (srov. výše pod Germáni) se svaz v pontických krajích rozčlenil na Greunthungí, „Skvělí (ostro-?)“ a Thervingí/Tervingí, „Dobří (Visi-/Vese-)“ Goty, jak zní soudobá interpretace (tradiční členění na "východní" a "západní" z jazykových důvodů není případné). Gotská východní migrace souvpadá do markomannských válek M. Aurélia Antónína, ale jakou roli v tlacích na západní sousedy sehrála, lze se pouze domnívat. 

Gotských skupin žijících kolem roku 200 n. l. mezi Baltem, na němž byli původně hégemony Suébové ("mare suébicum") a Černým mořem s vlastními králi či „soudci“ (iúdicés régum = „konfederační“ vůdci?) však bylo zřejmě více (šest?); G. nikdy nevytvořili jednotný státní útvar. Vedle nich žili a často spolu „podnikali“ Taifalové, Herulové/Erúloi, Rugiové/Rhogoi a Gépidé/Gépaides. Helléni mezi nimi příliš nerozlišovali, neboť "jsou všichni bílé pleti, blonďáci, urostlí a laskavých pohledů" (Prokopios).

Po vyklizení Dákie Římany roku 275 zůstali tam Gotové nejsilnějším národem, ta gotthika ethné, a to i po rozpadu Attilovy říše. Zemi se začalo říkat Gothia, got. Gutthiunda ("ripa gothica", kdežto střední tok byl lat. "ripa sarmatica"). Žili podél řek v poměrně hustém osídlení dolního Podunají, Podněstří a podél Donu. Sami Gotové/Gutans nazývali své země severně od Dunaje Gutthiunda, Gothie (? dnešní Rumunsko, Moldova a Ukrajina). Až v pátém a šestém století se s jejich odchodem jméno změnilo podle nových "nájemníků" na Gépidia s sídlem v Sirmiu, než se jí zmocnili Avaři.

Severně od Gotů žili ve 3. století Gépidé, západně Vandalové a v Banátu Sarmaté. Východně od nich Taifalové/Theifalí (roku 377 byli po porážce usídleni v Popádí v okolí Parmy a Modeny, po 412 v okolí Poitiers, srov. po nich obec Tiffauges ve Vendée). Gotští Tervingové žili v Besarábii a ve střední části Sedmihrad, Greutungové východně od nich až asi po Dněpr a na severu snad až po Balt. Tvořili východní hranici germánského světa, který však nikdy nemyslel "pangermánsky"; to by dějiny vypadaly jinak.

Jinak ovšem celou dobu postupovali ve stopách Bastarnů, kteří šli z oblasti mezi Labem a Odrou na východ na dnešní Ukrajinu a odtud dolů k Dunaji a za jeho hranici již na konci třetího století př. n. l. a byli prvními Germány, viz rok 200-, s nimiž přišel antický svět a hellénský především do intensivnějšího styku (srov. jejich spojenectví s Antiochem III. a Filippem V.). Gotský tlak je nejpozději za Diokleciána vytlačil i s Karpy a Sarmaty na římské území.

Gotský nárůdek Tetraxitů/Tetraxítai žil na Krymu a kolem Maiótidy ještě v době Iustinianově a jejich hroby jsou doloženy do konce 6. století. Gotové jako jediní z Germánů nepohřbívali své muže se zbraněmi ("Waffenlosigkeit"). V boji používali vozové hradby (cf. Kimbry).

První Got v Orientu ve službách římských je zmiňován na řeckém nápisu z lokality Motha (pl.) v jižním Hauránu/Auránítis (provincie Arábie u Bostry; dn. obec Imtán v governorátu as-Suwajdá na jihu SYR) již z vlády Septimia Sevéra z roku 208 n. l., kde zemřel jistý Gúththa (14), syn (H)erminaria (cf. jméno Arminius), velitele pomocného oddílu, praiposítos gentilión en Mothanois. První z Římanů s Goty válčil asi až Caracallus-Tarautés (211-217) kdesi v Dákii a finančně si je udobřil po nájezdu roku 233 za Dunaj Alexander Sevérus roku 235.

Prvním větším gotským „počinem“ v dějinách bylo vyvrácení staré hellénské osady Istrie u ústí Dunaje roku 238 n. l. Karpové s Goty vpadali na území říše v Podunají v letech 238, 242, 244.  Ostrogotové s jádrem osídlení na dnešní Ukrajině roku 249 dobyli Marciánopoli v Moesii a vpadli do Makedonie, vždy odraženi.

V bitvě u Abrittu (též Forum Trebonií/Terebronií, dn. Razgrad v Dobrudži, BG) 1. července 251 však Gotové pod králem či knížetem jménem Kniva/Cniva zničili vojsko císaře Decia, který v bitvě padl i se svým synem: byl to první císař, který zemřel v boji rukou neřímského nepřítele.

Gotové-Visigotové/Vesegotové, řec. Uisigotthoi/Ísigotthai, respektive ty skupiny, u nichž se později ustálilo takové označení, tehdy s centrem v Rumunsku byli rovněž Gotové. Germánskými Goty bylo zřejmě jen jádro kmenových svazů, elity se svými družinami, doplňovanými předáky podrobených germánských i negermánských skupin. Lze tušit, že žádná dogmatická „rasová/pokrevní čistota“ u ve východogermánském světě (púodobně jako v římském či hellénském) neexistovala, ale důkazy pro i proti nejsou žádné.

Roku 256 napadli Pityús/Picundu, ale správcem Successiánem odraženi, rok na to se jim to již povedlo a vydrancovali k tomu Pantikapaion. Tento n. příští rok se bez boje zmocnili Kalchédonu a dobyli Níkomédiu a Níkáiu. Roku 263 n. 268 zničili mimo jiné efeské Artemísion. Toho roku pronikli s Heruly Bosporem a Helléspontem do Égeidy a byl první průnik barbarů do antického světa po moři (král Kannabaudés). S Heruly roku 267 zničili téměř úplně Athény pod Akropolí.

Roku 341 n. l. přijala skupinka Gotů popř. jejich zajatců jako první z Germánů ariánskou podobu křesťanství. Roku 369 přeložil Ulfilas/Wulfila, „Vlček“, bibli do gotštiny, pro niž vytvořil písmo na základu alfabéty. K ariánům přistoupili z Germánů též Visigoti, Langobardi, Burgundové a Quádi. Celkově však byli G. monotheismu nenakloněni a teprve roku 376 se musely hlavy Thervingů podrobit a přijmout Ježíše. Od této doby se jim říkalo Visigoté. O Gotech viz také pod křesťanství. 

Roku 332 jedna skupina Gotů na severní straně Dunaje uznala římskou supremaci, byla římským protektorátem a vasalským státem. 20. dubna 332 porazili Římané pod Constantinem mladším u Marciánopole Terviny a Taifaly (germánští nebo sarmatští?) roku 377 jich část byla po porážkách usazena v Popádí v okolí Modeny a Parmy, část odešla s Visigoty do Aquitánie). Na bojišti a hladem a zimou zemřelo prý na sto tisíc lidí. Král Ariarich uzavřel smlouvu o spojenectví.

O dva roky později se na římské území uchýlila velká část Sarmatů, kterými otřásaly domácí rozbroje. Na tři sta tisíc jich bylo usídleno v Thrákii, Makedonii, římské Skythii a dokonce v Itálii v Popádí.

Gotští předáci pak posílali děti do Konstantínopole do škol, gotští vojáci bojovali na všech římských frontách. Římané je však měli vždy za barbary a na výsost jimi pohrdali. Na jaře 368 Valens po válce s Goty svolil, že nemusejí posílat do služby vojáky, ale přišli o pravidelné „výpalné“, roční tributy. Gotové severně od Dunaje už nemuseli chránit křesťany, což se projevilo jejich vyháněním a pronásledováním.

Mezi Goty žili i Římané. Buď byli uneseni během loupeživých výprav na Balkán a do Anatolie v průběhu 3. století, nebo se na jejich stranu dávali provinciálové o své vůli. Sami se pak gotisovali, ale přispěli mimo jiné ke christianisaci Gothie. Gotský učenec Ulfilas/Wulfila, překladatel bible do gotštiny ("Codex argenteus") měl své křesťanské předky ze vsi Sadagolthina u Parnássu v západní Kappadokii. Ve Frygii byly po adriánopolské katastrofě usazeny některé gotské voje s povinností stavět do pole pro armádu mladé muže. O generaci později zde na popud Gainův pod Tribigildem páchali loupeže a násilnosti.

Valens chystal velkou invasi do Gothie, ale roku 368 mu v ní zabránila povodeň na Dunaji. Napřesrok Římanům už Germáni neodolali. Roku 369 n. l. na žádost hlavy gotských Thervingů a dědičného krále Athanaricha na lodi uprostřed Dunaje (tedy na hranicích mezi říší a Gutthiundou, gotským územím) ho přijal císař Valens a podepsali mír.

Got mu odpřisáhl, že nevstoupí na území říše, což až do útoku Hunů vedených Uldinem (praděd Attilův?) dodržel (nicméně na stará kolena, když ho jeho lidé hromadně opouštěli a dávali se k Fritigernovi, přišel do Konstantinopole, dostalo se mu nejvyšších poct, obnovil či podepsal nový mír a čtrnáct dnů na to zde 25. ledna 381 zemřel).

Římané významně omezili obchodní styky s Goty a v provozu byly ponechány jen dvě hraniční tržnice. Gotové se nesměli plavit na římské území, ale nemuseli posílat rekruty pro armádu. Po vzoru hranic v Germániích byl i podél Dunaje posilován limes.

Před stoletím Gotové útočili, nyní jakoby před Rómánií zkrotli, poněvadž v Gothii zuřily permanentní války. Lze tak soudit podle toho, že odtud pocházelo velké množství otroků. Iúliánus v nich tehdy žádné nebezpečí neviděl a řekl, že proti nim nic podnikat nebude, myšleny byly drobné loupeživé nájezdy, že na Goty "stačí obchodníci z Galatie", sufficere mercátórés Galatás (o kvalitách těchto otrokářů není odjinud nic známo: byli levní?). Třebaže v armádě dosahovali Germáni i nejvyšších míst, ve vyšší civilní správě se gotské či germánské jméno neobjevuje. Je to zajímavá okolnost v diskusi o míře pogermánštění či pobarbarštění říše.

Prvními germánskými konsuly byli možná roku 328 jistý Flávius Iánuárius, roku 330 Flávius Gallicánus (?) a roku 334 Flávius Optátus (?), snad roku 351 východem neuznaný Gaisó. Určitě roku 362 Flávius Nevitta, 366 Dagalaifus (první bez římského jména), 369 Flávius Victor (asi Sarmat), 372 Flávius Arintheus/Arinthaios a v letech 377 a 383 Flávius Merobaudes (Frank).

Před posledním hunským útokem na Goty se král Greuthungů Ermanarich/Ermenrich zřejmě dlouho bránil a roku 375 si vzal ve 110 letech život (ze studu, že nevítězí, nebo sebeobětování?). Jeho nástupce Vithimiris/Vithimer padl v bitvě s hunskými spojenci Alany (ale na jeho straně bojoval mimo jiné rovněž oddíl Hunů).

Následujícího roku se Greuthungové resp. jedna jejich část stáhli na území Moldovy a do dnešního Rumunska. Hunové je dlouho nenásledovali, teprve kolem roku 400 se objevili v dolním Podunají na území východního Rumunska; jejich "král" se jmenoval Uldés/Uldin, viz zde výše.

Hunský vpád do Evropy neměl podobu „bouře“, ale pozvolného postupu. Část Gotů se uchýlila do provincie, část zůstala severně od Dunaje v Pannoniích, část v původních sídlech na Ukrajině, část se uchýlila na Krym, resp. nikdy se cesty na západ neúčastnilo a nikdy nebyla v hunském područí. Tito Tetrachité si zřejmě udrželi jazyk a tradice nejméně do 6. století, kdy byl na Krymu zaznamenán poslední nepochybně germánský pohřeb.

Roku 376 dostali Gotové třetí smlouvu s Římem. S císařským povolením se dvě stě tisíc Thervingů pod Fritigernem a Alavitem usadila jižně od Dunaje v Thrákii na území dnešního Bulharska, kde už jako déditícií dlouho žili jiní Germáni a nově také Ostrogoti/Greuthingové nebo jedna jejich skupina pod regenty Alatheem a Safrakem prchajícími před Huny.

Akce byla pravděpodobně spojena s hromadnou konversí národa na křesťanství v ariánské podobě (z císařů byli ariány Constantius ii. a Flavius Valens, čili bylo v říši určující po půl staletí (337 až 378). Nicméně vlastní christianisace Gotů začala už asi za Galliena.

Při přechodu řeky došlo k bojům, v provinciích nebyl pro nové příchozí dostatek potravin a provinční byrokracie se měla na úkor Gotů obohacovat. Když  římský velitel Lupicinus pozval Fritigerna s Alavitem na hostinu do Marciánopole, dal je i s doprovodem povraždit. Fritigern však unikl a spojil se s Greutungy.

9. srpna 378 významně porazili Gotové s Alany a s hunskými oddíly u Adriánopole/Edirne Římany pod Valentem, který buď nepoznán uhořel nebo se jako legionář bez vladařských insignií vrhl do bezvýchodné řeže. Padli všichni hlavní velitelé a dvě třetiny armády; od roku 260 největší římská porážka od barbarů a jedna z největších dějin. Po Teutoburském lese roku 9 to byla nejdrtivější porážka Římanů od Germánů, která však neměla podobný dopad: už napřesrok byli Gotové poraženi.

Římské ztráty se odhadují na deset až dvacet tisíc padlých, nejvyšší odhad praví čtyřicet tisíc. po bitvě dal comes Iulius, magister militum per Orientem, tedy velicí důstojník římského Východu, rozkaz povraždit všechny Goty sloužící v armádě: už tehdy nebylo obvyklé, aby většina velících důstojníků byla rodu římského (alienigenae, alllofýloi).

Po dalších bojích, v nichž byly germánské migrující skupiny oslabeny, přijal Theodosius I. roku 382 Visigoty za spojence a usadil je v Thrákii jako první v takové posici na území říše (čtvrtý mír gotský). Měli plnou autonomii a exteritorialitu zákonů, ale museli podle smlouvy dodávat vojáky, nikoli však rekruty, a pracanty na pole; náklady nesla římská pokladna. V Theodosiově válce s Eugeniem roku 394 velel Alarich foederátům/spojeneckým vojskům a v osudové řeži na Frigidu začátkem září 394 padlo deset tisíc Alarichových Gotů, viz rok 393+. 

O vítězi od Adriánopole Fritigernovi/Frithugairns („Touží po míru“), ani o Alatheovi a Safrakovi čtyři roky od bitvy už nebylo slyšet (zemřel c. 380?). Stejné postavení brzy na to dostali od Římanů některé skupiny Hunů, ty, jež vedl Uldés/Uldin, "Šťastný", který roku 400 porazí a zabije Gota Gainu, roku 405 a 406 se po boku Stilichónově za Západě v Itálii podílel na těžké porážce Thervingů-Visigotů i Greuthungů-Ostrogotů a roku 408 se pokoušel v Thrákii na Východě zmocnit se země. ale vrátil se za Dunaj. Lze se domnívat, že Uldinova vláda nad Huny byla základem říše, s níž Attila, jeho vnuk (?) s gotským jménem n. přezdívkou "Tatíček", ohromil Západ. Jiní z Hunů přešli Kavkaz a plenili po roce 395 po tři roky syrskou oblast, než byla Římany pod Eutropiem vytlačena ze Syrie a Armenie zpět za Kavkaz. Část Gotů byla usazena ve Frygii (odkud byli mimo jiné předkové Wulfilovi).

Gotové pomohli roku 387 Theodosiovi proti Máximovi a roku 392 proti Eugeniovi a jeho Frankům. V září 394 na Frigidu padlo deset tisíc Visigotů (viz pod křesťanství). Kdo byl bezprostředně po Fritigernovi hlavou Gotů, není známo. V pramenech se vynořil Alarich, vyznáním arián. Po nástupu Arkadia k samostatné vládě (395) táhli Visigotové pod Alarichem, kteří bydleli mezi Dunajem a Haimem a Alarich je neměl čím živit, z Illyrika přes Thessálii na Kónstantínopoli. Na její dobytí neměl, zato dokonale vyplenil Makedonii a Helladu, na Peloponnésu zničil Korinthos a Spartu. Proti nim se s loďstvem z Itálie vypravil Stilichó, Západořímané pobili mnoho Gotů a v Élidě obklíčili hlavní voj. Stilichó je však nechal uniknout (záměrně?) přes záliv do Épeiru v domnění, že by Germány mohl použít proti Rúfinovi a Východu. 

Roku 397 byl na usmířenou Alarich jmenován z Kónstantínopole magistrem mílitum per Illyricum, vrchním velitelem pěších vojsk Východního Říma v Illyriku. Gainás/Gainés, jiný z gotských pohlavárů, který měl uklidnit povstání Gotů ve Frygii, se nakonec postavil proti Kónstantínopoli (historik Zósimos mu předhazoval, že vůdce fryžských Germánů Tribigilda roku 399 k válce přímo ponoukal, aby mohl v nastálém chaosu prosazovat své záměry a hlavním byla likvidace Eutropia, který se mu neodměnil za odstranění Rúfinovo). V červenci 400 v Novém Římě propukl protigotský „pogrom“, při němž zahynulo na sedm tisíc lidí. Ideologem odporu vůči Germánům či jenom Gotům se ukázal rhétór Synesios z Kýrény, který proti nim hřímal roku 400 před císařem Arkadiem. Gainás téhož roku padl kdesi za Dunajem v bitvě s Hunny, jejichž vůdce Úldinés poslal Gotovu hlavu do Kónstantínopole, za což se mu od Arkadia dostalo darů, spojenecké smlouvy a půdy na území říše.

Alarich se roku 400 rozhodl trekovat s visigotským národem dále na Západ, minul z jihu Sirmium a prošel Pannonií. V zimě 401/402 vypravil z Illyrie do Itálie. Překročil Julské Alpy, obsadil Venetii a oblehl Astu/dn. Asti na Tanaru v Piemontu. Gotové bez odporu dorazili až k mostu přes říčku Candidianus tři míle před Ravennou, která se napřesrok stane novým říšským residenčním městem (nebo se údaj vztahuje až k tažení roku 410?). Alarich žádal Honória o možnost usadit se v Itálii a dostat spojeneckou smlouvu. Po konsultaci s římským senátem to Honórius odmítl, ale údajně povolil Visigotům putovat do Gallií a Hispánií a usadit se tam, což prý dokonce císař potvrdil přísahou, pokud si gotský "národní" kronikář Iordanés nevymýšlí příliš, popř. se neplete v čase. 

Na jaře 402 Goty s Alarichem opustilo štěstí. Nejznámější z Vandalů (mohl být podle části pramenů i Gotem, "Skythem", po otci), pokřtený Stilichó ("poturčenec horší Turka"), velitel západořímské Honóriovy armády, roku 402 porazil dvakrát Visigoty pod Alarichem u ligurské Pollentie (o velikonovích 6. dubna, kde Římané neočekávaně zaútočili na slavící visigotské ariány) a po zději u Verony, o kterou se snažil Alarich po těžké porážce v Ligurii.

Vandalovi Stilichónovi Římané vyčítali, že v obou případech Visigoty šetřil, ačkoli po jasném vítězství veronském mohl celý jejich trek zničit zcela. Vezmou-li se historické údaje o padlých Visigotech ve válkách vedených Theodosiem a posléze Alarichem, můžeme dojít k číslu jedno sto tisíc mužů. Znamenalo by to, že germánské migrace, známé "stěhování národů", byli lidnatou záležitostí. Připočteme-li k tomu rodinné příslušníky, kteří se účastnili treku (nikoli však loupeživých nájezdů), jako v případě Alarichovy italské cesty, dostaneme se k odhadu půl milionu lidí. 

K válce s Visigoty stáhl Stilichó, magister utríusque mílitiae, posádky z Rhaetií, Gallií a Británie a západ říše zůstal na hranicích velmi oslaben. Honórius opustil Mediólánum a novým panovnickým sídlem po zbytek dnů Západního Říma se stala Ravenna, od Augustových dob jedna ze základen válečné flotily s kotvištěm pro 250 lodí, ale v této době již se zaneseným přístavem.

Alarich se stáhl zpět do "své" Illyrie. Stilichón pak zničil 23. srpna 405 u Faesul u Flórentie/montés Faesulánae s pomocí gotských spojenců pod Sarem a hunských pod Uldinem Ostrogoty s dalšími germánskými skupinami pod "králem" Rhadagaisem, kteří vpadli do Itálie ve stopách Alarichových. Početně mnohem slabší Římané obklíčili Germány v horském terénu a podle všeho je vyhladověli spíše než porazili v bitvě: zahynulo jich prý tehdy na sto tisíc z původních dvou set tisíc (jiný zdroj spočetl těch tisíců až na čtyři sta). Trh s otroky se prý v Itálii zhroutil a "jako nejlevnější dobytek se za aureus prodávaly zástupy lidí," psal Paulus Orosius. Rhadagaisos, jeden z Germánů, který setrval u tradičního polytheismu, byl na útěku jat a zabit. Křesťan Orosius ve svém dějepisném pamfletu na polytheismus Historiae adversum págánós neopomněl čtenáře ujistit, že Rhadagaisos, Gothórum réx, byl "ze všech starých i současných nepřátel daleko největší obluda," omnium antiquórum praesentiumque hostium longé immánissimus.  Asi to byla na půl století poslední skupina Gotů, jíž se podařilo odtrhnout od hlavní masy Hunnů trekujících v této době napříč "Skythií", tedy dnešní Ukrajinou, na Západ.

Dvanáct tisíc právě poražených Gotů zařadil Stilichón do západořímské armády a ještě více jich prodal do otroctví. Obranou Itálie před Goty oslabil Stilichó porýnské síly, legie měly však od faesulského dobrodružství dosti času vrátit se do svých hraničních posádek. Oslabené provincie lákaly. 31. prosince 406 přešli zamrzlý Rýn Vandalové, Suébové, Alamannové, Burgundové a sarmatští Alanové, kteří až dosud z větší části vystupovali na římském Východu jako spojenci Hunnů, převalili se přes Franky pokoušejících se je v římských službách zadržet a loupili po gallských provinciích. Stilichó nic nepodnikl a vzbudil u roduvěrných Římanů podezření. Mezi Germány byli jejich protivníci a spojenci Říma Greuthungové-Visigoti (roku 416 téměř vyhladili v Hispániích vandalské Silingy, jejich soukmenovci Hasdingové se přes porážku na severozápadu udrželi se Suéby a Alany).

V srpnu roku 408 doporučil Stilichó přijmout novou výhrůžku visigotského krále Alaricha I., že vpadne do Itálie, když nedostane od Honória čtyři tisíce liber zlata (= 1300 kg). Stilichón doporučil dát, Římané chtěli naopak válčit. Jak málo tehdy stačilo k uspokojení Germánových velkých očí! Srov. např. s údajem o "příručním" pokladu Makedonce Persea, když roku 168 prchal před Římany po debaklu u Pydny: měl prý u sebe šest tisíc talentů zlata, tedy c. 157 tun smyslného kovu. Řím v těchto letech už byl provinční dírou, v níž majetky pravděpodobně drželo jen několik málo rodin, nikoli však stát; ten už o naprostou většinu všeho přišel, viz výčet římské kořisti v indexu s. v. zlato.

Stilichó po zprávě o smrti Arkadia v Kónstantínopoli doporučoval vyslat na Východ oddíly, aby podpořily chlapce Theodosia II. v nástupnictví, zatímco Honórius s rádci chtěli po dohodě s Germánem poslat Alaricha do Gallií proti usurpátorovi Fláviovi Claudiovi Constantínovi (III.), který následoval v přízni vojáků po krátkých "vládách" Marka a Gratiána roku 407 po germánském vpádu přes Rýn vyklidil Británii, přeplavil se s armádou do Gallií a prosadil se díky svému synovi ceasarovi a posléze augustovi Constantovi proti Honóriovým příbuzným v Hispániích (ze čtyř bratrů dva po porážce na přelomu 408 a 409 v poli unikli, dva byli jati a popraveni): do roku 411 existovala opět tři římská císařství. 

Stilichón se u ravennského dvora neprosadil. Honórius se cestou do Bonónie/dn. Bologna a Ticina/dn. Pavia k armádě dal indoktrinovat dvořanem Olympiem, monotheistou z Černomoří: Stilichón že chce na Východě prosadit svého syna Eucheria namísto Theodosia, provolat ho augustem. Mluvil do vojáků a štval proti vrchnímu velení. Roku 409 vypukla v ležení v Ticinu vzpoura, během níž legionáři povraždili praefecta praetorio Limenia, magistra militum per Galliás Charobauba, kteří prchli před Constantínem III. do Ticina, magistra equitum Vicentia, comita domesticórum Salvia, magistra officiórum Naemoria a další vysoce postavené dvořany a s nimi mnoho prostých lidí z okolí Honóriova, který si zachránil kůži jako prosebník před nenávistným davem.

Mezi "rodilými Římany“ vypukla další protigermánská hysterie a Olympios hrál krvavou partii proti Stilichónovi do úspěšného konce. Na jeho stranu se postavil Got Sarus, srov. zde výše, který v noci se svými lidmi pobil Stilichónovu hunnskou gardu. Honórius pak podepsal v Ticinu zatykač na Stilichóna, který byl v Ravenně a vzápětí další dokument na Vandalovu popravu za spiknutí proti státu. 23. srpna 408 byl Stilichó comitou Hérácliánem zatčen a sťat včetně svých bodyguardů zvaných buccellárií (a odměněn byl za to comés správcováním Afriky namísto popraveného manžela Stilichónovy sestry Bathanaria). Stilichónův syn Eucherius unikl do Říma, nějaký čas se skrýval než byl dopaden Honóriovými eunúchy Arsakiem a Terentiem a na císařův pokyn popraven. Olympius byl jmenován magistrem officiórum a řídil vyhledávání a likvidaci Stlichónových přátel; řada vyšetřovaných byla ubita k smrti. Dával dokonce zabavovat majetky lidí, kteří byli za Stlichónovy éry ve vysokých úřadech, což s chutí vykonával správce státní pokladny Héliokratés. Sarus se tehdy nestal žádným z armádních velitelů, to Turpilliánus se stal magistrem equitum, Varanus peditum a Vigilantius domesticórum. Seréna po manželově likvidaci žila v ústraní v Římě, ale když Alarich oblehl Řím, byla obviněna ze zrady a popravena uškrcením.

Armádou prošla ve druhé půli roku 408 vlna protigermánských čistek. Římané vybíjeli i Germánky s dětmi a Řím poskytoval stejné obrazy jako roku 400 Kónstantínopolis při ethnické čistce po neúspěšném puči Gainově, jednoho z gotských (tervinžských) vůdců.

K Alarichovi, který se po porážkách roku 402 od Stilichóna zdržoval do tohoto roku v Illyriku, se tehdy přidalo na třicet tisíc Germánů v římských službách a prý na čtyřicet tisíc germánských otroků uprchlých římským vlastníkům, zřejmě původně lidé Rhadagaisovi. Visigotové prošli kolem Aquileie k jihu kolem Ravenny a Arimina a odtud před Řím: všude drancovali.

Obležený a vyhladovělý Řím, to se poprvé a naposledy stalo roku 390 př. n. l., tedy před téměř osmi sty roky, ponechaný napospas osudu Honóriem a jeho dvorní klikou se vykoupil pěti tisíci librami zlata, třiceti tisíci librami stříbra, čtyřmi tisíci hedvábnými oděvy, třemi tisíci na červeno obarvenými kožemi a třemi tisíci librami pepře (sic!) a k tomu propustit všechny germánské otroky. Srov. i tyto "náklady" míru s kořistí, jimiž se Římané zaopatřovali v dobách republikánských, viz v indexu s. v. zlato. Římané vyjednávali, ale pokoušeli se držet před Alarichem figuru, když vyslanci říkali, že jejich lidé jsou stále ochotní bojovat se zbraní v ruce. "Čím je tráva hustší," řekl Got, "tím se snáze seče než řídká." Podmínky míru vázali na souhlas Honóriův z Ravenny. Kontribuci sbíral senátor Palladius a poněvadž bohatí zatajovali své majetky, došlo na poslední zlaté a stříbrné sochy v chrámech: byla roztavena i podobizna Mužnosti/Statečnosti, Virtútis.  

Roku 409 se Alarich objevil před Římem znovu a v prosinci dal císařem zvolit člověka ze starořímského tábora praefecta urbi Priska Attala. Byla to zároveň poslední volba senátorského augusta v historii Říma. Nový císař se dal pokřtít ariánským visigotským biskupem a Honórius obklíčený v Ravenně hájené deseti tisíci Huny (podobně rozsáhlé skupiny Hunů bojovali vždy po boku Gotů) ho odmítl uznat spoluvládcem. Attalus měl tedy smůlu: Alarich, který si přisoudil roli velitele císařovy armády/magister utríusque mílitiae, a jeho švagr Athaulf, velitel císařské gardy, jehož si Alarich pozval roku 408 z Horní Pannonie, Attala v létě 410 jako nepotřebného sesadili spíše však z toho důvodu, že přijímal pošetilá vojenská rozhodnutí, namísto války s Constantínem III. poslal málo vojáků do Afriky proti Hérácliánovi, který výsadek porazil a pak ohrožoval Řím hladem. Alarich mu prostě vzal před Ariminem diadéma a plášť a oba odznaky císařského postavení poslal Honóriovi do Ravenny. Attala se synem Ampeliem držel v internaci. Dočkal se vlády, a znovu trpké, ještě jednou. Athaulf ho provolal augustem roku 414 v Burdigale, ale po necelých dvou letech se Germán dohodl s Honóriem a Attala mu vydal. Honórius ho pak vedl ve svém římském triumfu roku 416, posledním, který se kdy na Západu říše pořádal: kuriosně triumf nad Římanem. Attalovi dal pak useknout dva prsty a poslal ho do vyhnanství na Lipary, kde zemřel přirozenou smrtí.

 

V Ravenně eunúšská palácová klika osočila z neúspěchů Olympia, Honórius mu vzal úřad "předsedy vlády"/magistra officiórum a Olympios utekl kamsi do Delmátie; už o něm nebude slyšet. Vzápětí vypukla nová vzpoura vojenská, nyní v Ravenně. Buřiči žádali hlavy svých nejvyšších velitelů jako před dvěma roky v Ticinu, a dostali je včetně eunúchů Terentia a Arsakia. Dvůr po vzpouře ovládl nový praefectus praetorio Iovius, hostinný přítel Alarichův. Vedli spole jednání o míru, ale Honórius nechtěl Visigotům odstoupit Nóricum, Delmátii a Venetii a odmítl jmenovat Alaricha nejvyšším armádním velitelem: proč se v této situaci Honórius vzpěčoval, třebaže Visigot byl ochoten k ústupkům, zůstane záhadou.

V této době se vyřešil i případ Generidův, jednoho z Germánů ve vysoké armádní funkci. Za Stilichóna byl velitelem hraničních vojsk od Raetie po Pannonii (asi jako dux Illyrici?). Olympios prosadil roku 408 u Honória vydání zákona zakazující v armádě vyznávat jiné kulty než Ježíšův. Generidos, a s ním jistě mnoho dalších Germánů, resignoval. Byl však Honóriem natolik ceněn, že západní august platnost zákona vysadil a Generidos se s ostatními mohl vrátit do služby. 

Roku 410 stanuli Visigoti potřetí před Římem. Ve vyhladovělém Městě dav v cirku volal na Attala "Stanov cenu lidského masa," pretium inpóne carní húmánae. 24. srpna zradou matróny Proby, jež ze soucitu s hladovějícími kázala služebnictvu otevřít brány Města, dobyli Řím, den po druhém výročí likvidace Stilichónovy. Plenění, jak praví jedna tradice, vyneslo Visigotům poklady, které tak jako tak z velké části posléze zmizely. Křesťanské chrámy nařídil nechat nedotknuté, domy vylupovat, ale nezapalovat. Ovšem Alarich byl ve Městě jen několik hodin a vyhořelo prý jen několik domů, podle jiného zdroje se loupilo po tři dny. Jiné podání pádu Říma pravilo, že Alarich oznámil, že s vojskem odchází a poslal do Města tři sta gotských chlapců darem římským hlavounům. Ve vhodný okamžik pak hoši dělali kolem hradeb zmatky, zapalovali domy a otevřeli bránu, před níž byli Gotové nastoupeni jako k odchodu.

Jaký význam mělo Město v tehdejším světě a pro vládnoucí theodosiovskou dynastii ukazuje příběh s Honóriovým kohoutem. Jeden z císařových eunúchů, jemuž přináležela péče o palácové ptactvo, orníthokomos, augustovi v Ravenně oznámil Alarichův úspěch slovy: "Řím zhynul!" Pravděpodobně poděšený Honórius, měl před dvacátými šestými narozeninami, vykřikl: "Vždyť se právě nakrmil z mých rukou!" Augustův kohout se totiž jmenoval Rhómé/Róma. Když to eunúchos uvedl na správnou míru, že myslel říšskou metropoli, císaři spadl kámen ze srdce: "A já myslel, příteli, že zahynul můj pták Řím...". Takhle hezky to napsal historik Prokopios.    

Alarich se obrátil na jih Itálie, kde koncem roku zemřel, viz pod Alarich I. O 45 let později Řím vyplení Genserichovi/Geiserichovi Vandalové panující africké říši objímající římská území v dn. TN a DZ a ostrovy Korsiku, Sardinii a Baleáry. Genserich má upomínkovou desku ve Walhalle, stejně jako Alarich.

Jeho nástupce Athaulf, též má pamětní desku ve Walhalle, chválený pro krásu a bystrost odešel s celým národem do jižní Gallie, kde od roku 407 panoval chaos. S sebou vzal jako rukojmí Aelii Gallu Placidu, Honóriovu sestru, která žila u Serény v Římě. Když však začal dvůr Serénu podezřívat z toho, že roku 408 přivolala Visigoty a byla za to souzena, Galla Placida proti ní svědčila, zřejmě křivě, a vdova po Stilichónovi byla katem zardoušena; polytheisté vykládali její pád jako pomstu za to, že kdysi za jedné ze dvou návštěv Theodosia I. v Římě v chrámu Matky bohů sňala ze sochy Rheje náhrdelník a dala si kolem krku. Galla Placida si roku 414 Athaulfa ve Foru Iúlií nebo v Narbonu vzala podle římského rituálu, jejich synek Theodosius však téhož roku zemřel.

Alarichův trek putoval po říši a byl v jejích službách za naturální dávky a peníze. O půdu Gotové neusilovali, ale stěhující se lidé zjevně vytvořili ethnický mix, nový národ romanisovaných Visigotů.

Rok na to král zemřel a Visigoti Gallu Placidu vrátili Honóriovi. Roku 416 a 418 dostali s králem Valliou, Athaulfovým bratrem, znovu status spojenců-foederátů a sídelním městem jejich plně autonomního království se stala Tolosa/Toulouse. Soustavná visigotská plenění od roku 382 se po třech desetiletích vyplatila.

Jinak viděno, ustoupili Honóriovi, neboť dojednali s ním, že Hispánie zbaví Vandalů, Suébů, Alanů a dalších, kteří sem prorazili na cestě od Rýna po dvou letech plenění Aquitánie roku 409.

Alanové se usadili v Lúsítánii a Hispánii Cartháginiensis, vandalští Hasdingové v Gallaecii, jejich bratři Silingové v Baetice. Roku 417 byli Silingové Visigoty v podstatě vyvražděni (jméno země Vandalia-Andalusia po nich však zůstalo), Alani poraženi a zbytky se stáhly do Gallaecie k Vandalům-Hasdingům. Roku 418 se Visigotové vrátili do Gallií a po Valliově smrti t. r. zvolili svým vládcem Alarichova vnuka Theodoricha. Od usurpátora Constantia dostal Aquitánii od Tolosy po Oceán včetně Burdigaly.

Visigotská Aquitánie se stala prvním nezávislým barbarským státem na území západořímské říše a „poddanství“ bylo patrné pouze v tom, že císařský titul měl přednost před královským visigotským. Kromě toho západořímský císař neplatil Gotům nic ve zlatě a král už neměl titul magister mílitum. Země patřila tehdy mezi prosperující zanikající oblasti říše.

Je zajímavé, že v Galliích dosud nebyl nalezen gotský hrob, ze severní Itálie jsou známy jen osobní předměty. Většina visigotských hrobů je ze severní Hispánie, kde s výjimkou šlechty žili migranti na venkově. Novověké odhady jejich počtů jsou velmi nízké: mezi asi devíti miliony romanisovanými Hiaspánci/hispanisovaných Římanů žilo v klidu a míru asi sto tisíc Visigotů.

Aelia Galla Placidia (c. 390-450), dcera Theodosia I. z druhého manželství s Gallou, sestrou Valentiniána II., byla v letech 414-416 ženou visigotského krále Athaulfa a roku 421 Constantia III., s nímž se stala matkou Valentiniána III. Patřila mezi výrazné ženy římského křesťanství. Když se na západě rozhádala definitivně se svým bratrem Honóriem, utekla roku 422 do Konstantínopole. Následujícího roku 15. srpna v Ravenně Honórius zemřel a legitimního jeho nástupcem měl být strýc Theodosius II. Až 20. listopadu po usurpaci (?) zvolil římský senát císařem jistého armádního úředníka jménem Ióannés/Iohannes: byl to prý spravedlivý a poctivý muž, ale bez autority u většiny armádních kapacit, s výjimkou Aetiovou, údajně gotského rodu, nebo alespoň zčásti. Galla Placida se s pomocí Theodosia II. vypravila z Thessaloníky do Itálie. Ardaburius velel loďstvu, jeho syn Aspar pozemním oddílům. Výsadek se zmocnil Aquileie, Ióannovi vojáci však jali před Ravennou Ardaburia, Ióannés ho pustil a ten mu z vděku řečmi rozložil posádku: v květnu roku 425 Ióanna vojáci zradili a vydali nepřátelům do Aquileie. Galla Placidia mu dala jménem šestiletého augusta Valentiniana III. utnout pravou ruku, vozit ho v cirku na oslu, vysmívat šašky a popravit.

Do roku 437 byla regentkou za svého syna Flávia Valentiniána III. (vládl 425-455). Theodosius mu zasnoubil svou dvouletou dceru Licinii Eudoxii, s níž se Valentiniánus oženil roku 437 v Konstantínopoli, když mu bylo osmnáct a jí patnáct. Tehdy také Galla Placida odstoupila východořímské říši Illyricum (což se udrželo též v rozdělení křesťanské víry na západní katolickou a východní pravoslavnou).

V Kónstantínopoli tehdy rovněž vládla žena, Theodosiova panenská sestra Aelia Pulcheria, od roku 414 jako regentka. Vybrala bratrovi (vládl 408-450) za ženu Athénáis, dceru athénského rhétora Leontia. Když ji pokřtili, na to už tehdy monotheisté dbali, aby se neženili s "bezvěrci", dostala jméno Ailia Eudokia, od roku 423 s titulem augusty.

Velitel římské armády v Galliích Litorius bojoval nějaký čas s Visigoty úspěšně, ale roku 439 u Tolosy byl poražen, zajat a v zajetí na rány zemřel. Byl posledním římským vojákem, který před bitvou konal „staré oběti“.

Třetí výraznou ženou západu byla Valentiniánova sestra Iusta Gráta Honória. Měla být pannou, ale měla milence ve správci svého majetku Eugeniovi, za což byl nešťastník popraven. Bratr ji provdal za senátora Flávia Bassa Herculána, ale to se jí nelíbilo a poslala svého kleštěnce Hyacintha k Attilovi s žádostí o pomoc (za to byl hrůzně mučen a Honórie byla provdána za Herculána jako soukromá osoba).

Attila s Huny se hnul do Gallií, ale na Catalaunských pláních, Catalaunií campí, jižně od Catelauní, dnešní Châlons-sur-Marne u Troyes ,jeho postup roku 451 v nerozhodné bitvě Římané pod Aëtiem (ženatý s gotskou princeznou) s germánskými spojenci zastavili. Visigotský král Theoderich I. padl, na římské straně bojovali Burgundové, Sasové, Alamanné, salští Frankové, keltští Aremorikové.

Attila sice prorazil roku 452 na sever Itálie, ale následujícho roku zemřel. V protihunském povstání, které vedl král východogermánských Gepidů Ardarich, se hunská říše v Evropě roku 454 rozpadla.

Když 27. listopadu 450 zemřela v Římě Galla Placidia, ovládl Valentiniána III. její eunuch Héráclius, praepositus sacrí cubiculí. 21. září 454 osobně zavraždili Héráclius s císařem Valentiniánem III. během audience úspěšného vojevůdce Flávia Aëtia, "posledního z Římanů": byl to druhý a poslední případ římských dějin, že se císař stal osobně vrahem (srov. příběh sourozenců Caracally a Gety). Aëtiova manželka byla z gotské královské rodiny.

Ovšem už 16. března 455 byl s Hérácliem Valentiniánus III. (35) zavražděn na Martově poli během tradiční vojenské přehlídky. Byl posledním z valentiniánovské císařské dynastie. Mstiteli byli Aëtovi přátelé a obojaký senátor Petrónius Máximus, potomek usurpátora Magna Máxima (350-353) se prohlásil císařem a vdovu Eudoxii přinutil ke svatbě. Její pomsta byla rychlá: pozvala do Říma Geisericha s Vandaly, kteří Město obsadili útokem z moře a čtrnáct dnů loupili.
Eudoxie však důsledky přesně neodhadla, protože Vandalové ji vzali s sebou do Afriky, kde si musela vzít Geiserichova syna Hunericha; princezny Eudokie a Placida také dlouho pobyli u afrických Vandalů, než jim bylo povoleno odejít do Kónstantínopole.

Petrónius Máximus vládl dva měsíce, než byl na útěku z Říma davem ukamenován, císařstvím se krátce s podporou Theodericha II. Visigotského chlubil Eparchius Avitus. Roku 456 byl svržen velitelem italského vojska Ricimerem (Richimer či Rikimer), Suébem a po matce Visigotem ženatého od roku 467 s Anthemiovou dcerou Alypií. Ovládl Řím a prostřednictvím nastrčených lidí vládl šestnáct let. Avitus byl poražen v bitvě u Placentie, stal se biskupem, a přežil; brzy však zemřel přirozenou smrtí.

Rikimer si vybral za císaře Iúlia Valeria Maioriána (457-461), který zakázal v Římě pokračovat v boření chrámů na stavební materiál. Sestavil loďstvo o třech stech lodích a chtěl napadnout vandalskou Afriku. Bylo to poslední západořímské válečné loďstvo. Geiserich ho zničil náhlým útokem ještě před vyplutím. Rikimer měl svého císaře dost, dal ho mučit a zabít.

Východní Řím disponoval loďstvem nadále. Roku 468 pod Basiliskem, bratrem Leontovy ženy Veriny, zaútočilo na 1100 lodí na vandalskou Afriku, Sicílii a Sardínii. Římany však Geiserich s mnohem slabším loďstvem a ohněm zničil u Mercuriova mysu, dn. Rás Addar v TN.

Anthemios (467-472) také válčil s Vandaly a v boji s Visigoty Theodericha II. jako poslední římský císař podnikl vojenskou ofensivu v Galliích v letech 469-471. Posledním římským suverénem v Galliích na území mezi Loirou a Sommou byl Syagrius, syn Aegidiův, „rómánórum rex“ v Suessionés/Soissons, dříve Noviodúnum.

Roku 486 jeho království vyvrátil Chlodovech/Chlodwig I. Franský (též má pamětní desku ve Walhalle), který se roku 496 dal s třemi tisíci svými muži pokřtít v Reims. Několik dalších generací jeho krvavého rodu však setrvávalo na polytheismu. Ve Frankfurtu je doložen pohřeb dítěte kolem roku 680, v němž jsou i kostry chlapcových hraček: čuník, medvídek a – jiné dítě.

Mezi Langobardy je v šestém století zmiňována lidská oběť. Nebo Alboin, král Langobardů, vládl asi od roku 565, zavraždil svého gepidského tchána Kunimunda/či ho porazil ve válce a dcera mu připadla jako kořist, a z jeho lebky si dal udělat pohár. Kdy v opilství později nutil svou manželku Rosamundu, aby z něho pila "se svým otcem", pomstila se a roku 572 ho dala svým milencem a spoluspiklencem Helmchildem/Helmichis zabít. Prchli i s pokladem Alboinovým do Ravenny držené Východořímany, Rosamunda se zalíbila římskému veliteli města a exmilence otrávila; hynoucí Helmchild travičku z posledních sil donutil vypít zbytek nápoje v poháru. Přesto byl Alboin nejslavnějším z Langobardů, který je přivedl do severní Itálie (a s nimi dvě desítky tisíc Sasů), jejíž část se dodnes po nich jmenuje (má pamětní desku ve Walhalle, Rosamunda nikoli). O původu hrůzného zvyku pití z lebek viz roky 216 a 177.

Anthemios roku 470 jmenoval římským konsulem městského praefekta a „filosofa“ Messia Sevéra, který však v létě 472 padl v bojích s Germány při dosazování Olybria, Rikimerova chráněnce, na trůn (Germáni počtvrté vyloupili Řím). Rikimer zemřel roku 472 na chrlení krve a císař jím dosazený Flávius Anícius Olybrius jmenoval jeho nástupcem Gundobada, burgundského nástupce trůnu.

Zemřel i Olybrius a Gundobad dosadil roku 473 na západořímský trůn jistého Glyceria, jehož však neuznal León I. Z Kónstantínopole jmenoval roku 474 Iúlia Nepota a sesazený Glycerius se stal biskupem v Salonách (dn. Split). Nato odešel Gundobad do Burgundska, kde nastoupil království po právě zemřelém otci Gundovechovi.

Roku 475 uznal Nepos mírem s Visigoty všechny jejich územní zisky v Galliích a Hispániích. Koncem srpna 475 se proti němu vzbouřil čertvý patricij a velitel armády Orestés z Pannonie, za mlada tajemník Attilův. 31. srpna dosadil na trůn svého syna Rómula. Vládl z Ravenny již jen Itálií jižně od Alp a východní "Provincií" po řeku Druentiu/Durance. • Jméno Patricius si dávali v té době též i barbaři. Syn alanského magistra militum Aspara s pravděpodobně gotskou manželkou Patricius si vzal roku 470 Leontii, mladší dceru císaře Leona. Mladší ze synů Asparových Herminerich přežil roku 471 masakr rodiny v Isaurii, kde si vzal dceru Zénónova nemaželského syna.
V Dalmatii současně vládl vyhnaný Iúlius Nepos s císařským titulem do roku 480; „přežil“ konec Říma. V té době drželi Hispánie Suébové a Visigoti, Gallie Visigoti a Syagrius, Afriku s ostrovy Vandalové, Pannonie Ostrogoti, Nóricum s Raetií Alamanni, Thuringové, Herulové a Rugiové.

Protože Orestés odmítl dát germánským vojákům půdu a více platit, vstoupila agonie západořímského státu do závěrečné fáze. 23. srpna 476 prohlásili vojáci svým králem thurinžsko-skirského šlechtice Odovaka/Odoakera (nebo hunsko-skirského?). 28. srpna zavraždili v Placentii Oresta, 4. září v Ravenně jeho bratra Paula a Rómulus Augústulus sesazen. Na cestu životem dostal šest tisíc solidů, poslán do Kampánie a zde zmizel z dějin.

Odoaker poslal na východ do Kónstantínopole panovnické insignie imperátora západořímské říše Zénónovi, čímž zůstala formálně uchována jednota říše s jedním centrem. Odoaker vládl v Itálii jako germánský král a pro Římany a romanisované obyvatelstvo byl patricius uznávající moc císařovu. Roku 493 se po dlouhých bojích s Odoakerem zmocnil Itálie Ostrogot Theodorich/Theoderich Veliký, likvidátora římských císařů zavraždil, ale ani on nezměnil vztah ke Konstantínopoli (přemožený i vítěz mají pamětní desku ve Walhalle).

Visigoté, staří Tervingové, zcela opustili pod franckým tlakem roku 494 Aquitánii a usadili se v Hispániích. Visigotské království v Hispániích vzalo za své po třech staletích. Ve sporu o trůn po smrti krále Witizy si strana, která stála za synem zemřelého, pozvala musulmanské Berbery z Maghribu.

28. n. 30. dubna 711 obsadil z rozkazu dobyvatele a guvernéra arabského Maghribu Jemence Músy ibn Nusajry Berber Táriq ibn Zijád se sedmi tisíci muži skálu Herkulových sloupů, které dodnes zůstalo po něm jméno, Džabal at-Táriq, Džebel Táriq, angl. Gibraltar, Táriqova hora.

Po vylodění spálil Táriq lodě, aby nebylo cesty zpět do Afriky. Nedaleko na řece Guadalete u Jerez de la Frontera u Cádizu 19. července 711 Táriqovo berbersko-arabské vojsko porazilo Visigoty pod králem Roderichem (Roderigo), který padl.

Táriq obsadil hlavní město Gotů Toledo a arabské posily pak téměř celý poloostrov. Jenom díky tomu, že byli Músá i Táriq povoláni do Damašku podat zprávu/"na kobereček", nepřekročili Arabové Pyreneje už tehdy.

Visigotský šlechtic, možná i Got rodem, Pelayo unikl na sever, roku 718 porazil umájjovské oddíly a založil křesťanské království Asturii (od roku 924 pod jménem León, od roku 1230 součástí království Kastilie).

Pannonští Gotové a skupiny usazené v Thrákii, viz výše, čítali ve druhé polovině pátého století dohromady deset až patnáct tisíc bojovníků, celkem s rodinami a padesát tisíc Gotů. Měli statut východořímských foederátů a dostávali z Konstantínopole ročně dva tisíce liber zlata. Vůdcem thráckých Gotů byl Theodorich Strabón, který od roku 473 vystupoval s královským titulem.

Pannonským Gotům kraloval (Flávius) Theodoricus/Theodorich/Thiudareiks („vládce lidu“) z rodu Amalů (s královským titulem od roku 474). Zénón, východořímský císař, s oběma gotskými skupinami válčil od roku 476 do roku 481 o vládu nad Balkánem. Roku 481 zemřel Theodorich Strabón, když spadl s koně na oštěp, a obě skupiny se spojily v Ostrogoty. Na pomoc proti Ostrogotům pozval v létě 480 Zénón zpoza Dunaje turkické Bulhary/Bolgary, kteří se do Evropy dostali s Hunny.

Roku 483 se Theodorich se Zénónem usmířili a Ostrogoti dostali k obývání Říční Dacii a Dolní Moesii, král titul magister mílitum a konsulský úřad na rok 484; stal se prvním a posledním barbarským králem s touto poctou. Theodorich se nakonec rozhodl odejít z Balkánu. Počet 25 až 30 tisíc bojovníků předpokládá, že celého migrujícího „národa“ bylo na sto tisíc (srov. obrazy z amerického folkloru, migrující kolonisty v kolonách na západ). Po odchodu Ostrogotů v letech 488-489 zřejmě na Balkánu nezůstala žádná významnější gotská skupina.

Roku 488 porazili Ostrogoti cestou do Itálie Gépidy a 28. srpna 489 poprvé Odoakera v severní Itálii. Boje trvaly do roku 493 a po vyjednávání se Theodorich s Odoakerem v Ravenně dohodli. Na hostině 15. března ale Theodorich Odoakera rozťal mečem vedví a vyvražděna byla celá Odoakerova herulská skupina i s rodinami.

Theodorich se stal králem ostrogotské italské říše (do roku 526) a východní císař Anastasios mu „vrátil“ insignie, které Odoaker po zrušení západního císařství roku 476 poslal do Kónstantínopole. Po Theodorichově smrti vládla jeho dcera s merovejskou princeznou Audofledou Amalaswintha/Amalasunta jako regentka za svého syna a králova nástupce Athalaricha a když v říjnu 534 jako osmnáctiletý zemřel, vládla sama.

Za vojenského velitele se vzala k ruce bratrance Theodahada, který se vzbouřil, dal ji zavléci na ostrůvek Martana na Bolsenském jezeru na severu Latia a roku 535 zavraždit. Jako královský nástupce uznal Theodahad svrchovanost Iústiniánovu.
Válka Východořímanů s Ostrogoty o Itálii v letech 536-561 trvala celou generaci a byla to vedle vandalské války další z totalitních římských válek, které vyústili v zánik „východních“ Gotů. V těchto Iustinianových válkách o rekonkvistu říše a s Peršany zařazoval jeho vojevůdce Flávios Belisarios do armády množství Germánů, kteří právě Římu podlehli: Herulů, Gotů (tedy Ostrogotů) a Vandalů. 

• 

Staří o původu Gotů. Podobně jako jiné nehellénské národy i germánští Gotové měli své kronikáře přibližující historii svého národa antického Středomoří (srov. o Babylóncích, Židech, Peršanech atd. v indexu s. v. dějepis). Říman s kořeny v Syrii Flávius Mágnus Aurélius Cassiodórus Senátor  (zemřel c. 580+) sepsal na zakázku pro Theodericha Ostrogotského, jehož byl v Ravenně rádcem, dějiny jeho národa ve dvanácti knihách. Když se po porážce italských Ostrogotů Východořímany kolem roku 540 dostal do Kónstantínopole, vyhověl žádosti romanisovaného Alana či Gota Iordana, srov. pod Alanové, a dílo mu poskytl k nahlédnutí. Iordanés ho použil při psaní svých latinských Getik, Getica, Gotských dějin (ztotožnil v nich balkánské Gety s germánskými Goty, proto ten zavádějící název; k paradoxům patří, že Cassiodórovo dílo postavené pravděpodobně též na gotské tradici je ztraceno, Iordanovo nikoli). Vedle Cassiodóra citoval Iordanés často jinak neznámého historika jménem Ablabius.

    Nuže: Gotové žili s jinými národy na velkém ostrovu jménem Scandza (latinský fonetický přepis výrazu Skanca?), o němž nelze než předpokládat, že je tím myšlena Skandinávie, Skandinávský poloostrovů srov. v indexu s. v. Skandové byli urostlejší než Germáni a bojovali s krvelačností dravé zvěře, psal Iordanés, zbožný katolík. Ostrov ležel proti ústí Vistuly, tedy Visly. Pod králem Berigem se vypravili Gotové na třech lodích (na jedné byli příbuzní Gépidé, pomalejší než Gotové) na protilehlou pevninu. Svou novou zemi pojmenoval Gothiscandza, porazil a vyhnal jisté Ulmerugy/Rugie (?), pokořil jejich sousedy Vandaly. Gotové se v novém království rozmnožili a pátý z jejich panovníků Filimer, syn Gadarikův, putoval s mužstvem na východ do Skythie a usadil se v lokalitě Oium kdesi v Maiótidě. Během cesty odehnal od trekujících Gotů kouzelnice jmenované Iordanem jako Haliurunnae, srov. západogerménskou Albrunu u Tacita), které se prý pomstili vyčarováním Hunnů, pozdějších pokořitelů Gotů. 

Jistý Zalmoxés pak vedl druhou gotskou "migraci" od Maiótidy do Podunají Moesie, Thrákie a Dákie a třetí znamenala návrat do pontických stepí. Zde, dle kronikáře již "civilisovaní", húmániórés, se rozdělili (c. 230-250) na Vesegothy/Visigothy a Ostrogothy: prvním vládl rod Balthů ("Udatných" do roku 531), druhým Amalů (ti až do konce ostrogotské nezávislosti).

 

Svět kolem roku 530 n. l. Evropa žila v závěrečné fázi stěhování národů (375-568), jak to nazvali němečtí historici (italští, francouzští a španělští hovoří o nájezdech Germánů n. barbarů). Do oblastí na východu Evropy, kde doposud žili germánští národové, pronikali Slované. V 7. st. se zastavili na linii Hamburg-Bamberg-Aquileia a obsadili prostor bývalé novodobé Jugoslávie.

Do arabské expanse zbývalo ještě století, teprve kolem roku 632 vznikl první slovanský státní útvar, říše Samova. Tři století trvalo než se Češi a Moravané dostali do první kronikářské zmínky (822). Roku 525 se mnich Dionysius Exiguus spletl v datu Ježíšova narození o šest nebo sedm let a jeho chyba platí dodnes.

V Persii kvetla v sásánovském státu perská literatura, v "nejedné" Číně (období Jižní s Severní dynastie), ale píšící na papír, roku 530 vymysleli vodou poháněný rotační stroj na prosýpání mouky. Do Číny a Japonska pronikl buddhismus. Roku 529 založil Benedikt z Nursie klášter Monte Casino a jeho regulemi položil základ evropského mnišství. V Indii Hunové zničili říši Guptů a končí zlatá éra hinduismu.

V Africe možná někdy v této době mezi Nigerem a Senegalem vzniká první subsaharská říše Ghana (do 13. st.). V Etiopii vrcholí moc křesťanské říše Aksum. V Mesoamerice kvetou mayská města a jejich kanibalská kultura.

Zatímco na západu Středomoří na místě zaniklé římské moci (476) vládly říše několika germánských národů, na východu se pod Iustinianem I. (527-565) konsolidovala (východo)římská říše ("Byzanc", 29. května 2003 uplynulo 550. výročí pádu Kónstantínopole).

Od roku 532 vznikala Kónstantínopoli sbírka římských právních předpisů, Corpus iuris civilis. Stále ještě Římané vládli Balkánem po Dunaj, Egyptem, Levantou a Anatolií. Jejich armády do roku 553 dobývali na Ostrogotech zpět Itálii (ale severní část v letech 568-774 ovládli Langobardové, kteří kolem roku 530 žili severně od Dunaje, tj. i na území Čech), roku 534 Římané zlikvidovali stát Vandalů v severní Africe (stál od roku 429).

V Persii od roku 531 vládne Chusrau/Chosroés I. (do 579), jehož války s Římany o Syrii brzdily byzantské reunie na západu. Na Ibérském poloostrovu koexistovaly říše Visigotů (do 711), Suebů, prapříbuzných dnešních Švédů, a sarmatských Alanů, z jižní části Británie již několik desetiletí germánští Anglové, Sasové a Jutové tvořili „Anglii“, Francii ovládli germánští Frankové: roku 531 zlikvidovali státní útvar Duryňků (od c. 400), pak potomky Hermundurů, kteří obývali severozápad Čech, v letech 532-534 dobyli říši Burgundů, kteří kdysi žili v Polsku a roku 539 ovládli Bavory.

Gozo, viz Melité

Grabos z Illyrie, dyn.§ 356

Gracchus Cloelius, vůdce Aequů§ 471, 458

Gracchus§ viz pod Semprónius

Graeci, Graikoi, viz Hellénes

graecorománská kultura, v Anatolii§ 19

grafologie, viz pod písmo

grammateus, viz písař

 

grammaticí, č. gramatici, slovníky a příručky jazykové, učitelé řečnictví a jazykoví, srov. též pod řečníci/rhétoři

Grammaticus byl vědec zabývající se filologií, ale i literární kritikou, ethnografií, folkloristikou a historií, výkladem a  rozborem textů. Nebyl to tedy zdaleka pouze filolog-linguista. Původně nazývali Římané člověka tohoto zaměření litteratus či litterator, ale zřejmě to znamenalo vůbec jen člověka gramotného, kdo byl schopen něco napsat. Podobně označovali Helléni člověka jazykově vzdělaného grammatikem, průměrně vzdělaného grammatistou.

O výkladech metrických viz pod hudba. O Paninim, nejstarším grammatikovi indickém, viz pod sanskrt.

Jako první se systematičtěji věnoval z Hellénů grammatice Aristotelés. Jméno měl peripatetik Chamaileón z pontské Hérákleie (srov. pod peripatos). Stoik Chrýsippos ze Sol (zemřel asi 208) spojil jazyková studia s logikou. Další stoik Kratés z Mallu na dvoře Eumenea II. v Pergamu vybudoval středisko jazykových a literárních studií srovnatelné do jisté míry s vědeckou základnou ptolemaiovské Alexandreie. 

Rozsáhlou grammatiku řečtiny sepsal v Alexandreji kolem roku 120 Dionýsios Thráx, žák Aristarchův. Pod jménem jinak neznámého grammatika Filagria a Hieroklea se dochovala sbírka 264 vtipů, viz tam.

Další grammatici hellénští: Démétrios z Eryther, dostal občanství v Témnu. Autor mnoha knih o řečnictví a dějepisectví. Démétrios z Kýrény zvaná Džbán, grammatik, Démétrios z Troizény, grammatik, Aristarchovým žákem zřejmě byl filolog Dionýsodóros z Troizénu. Hippiás z Thasu vykládal Homéra. Komentátorem byl Kallistratos z Alexandreie, snad autorem spisu jménem Metonymie, hai metónymiai, jistý Archemachos z Euboje ze 3. st. př. n. l.

Jako ve všech dalších kulturních oborech i jazykověda vzala u Římanů začátek od Hellénů, většinou zotročených. Studium grammatiky zřejmě přinesl roku 168 do Říma Kratés, který byl v doprovodu Eumeneova bratra Attala děkujícímu za zhoubu Makedonie a územní dary attalovské dynastii. Během své mise stoik spadl na Palatiu do kanalisační šachty a zlomil si nohu. Z nedostatku jiné činnosti přednášel ochotně naslouchajícím mladším Římanům po způsobu potulných sofistů a formy diskuse se líbily. Nikoli však římským konservativcům, pro něž zpochybňování zaběhlých názorů a zvyklostí znamenalo plíživou revoluci na ctnostech římské státnosti.

První komentář k literárnímu dílu latinsky napsal C. Octávius Lampadió, a to k Naeviově Púnské válce. První latinský epos autor (zemřel po druhé púnské válce) sepsal nečleněně souvisle a Octávius ho rozdělil do sedmi knih (nemůžeme posoudit, neboť dílo se nedochovalo). 

Po něm komentáři opatřili a veřejně předčítali Enniovy Annály Q. Vargunteius a Lúcíliovy Satury Laelius Archeláus a Vettius Philocómus, autorův přítel. Archeláovým žákem byl Pompéius Lenaeus a Philocómovým P. Valerius Cató, který o majetek přišel za Sully a vedle učitelství proslul jako básník alexandrijské školy - neóterik.

Po Archeláovi a Vettiovi se stejnými autory zabýval L. Aelius Stiló Praecónínus (* 154 v Lanuviu), který skládal projevy patriciům, vyučoval je řečnictví a gramatice a jako první z Římanů se obíral historickou mluvnicí latiny.

S Aeliem spolupracoval jeho zeť Ser. Clódius, rovněž jezdeckého stavu. Pak si ale přivlastnil dosud nevydaný spis tchánův a usvědčen s ostudou opustil Řím. Stihla ho pakostnice a aby unikl bolestem, natřel si nohy jedovatou látkou a umrtvil je, takže mu sice zůstaly, ale necitlivé. Tvrdí to C. Suétónius Tranquillus, autor slavných císařských životopisů a z části zachovaného spisku a grammaticích. Řadu grammatických postřehů uchoval ve svých Attických nocích, Noctés Atticae, A. Gellius.

Základní práce o latině byly hellénských autorů, přivlečených do Říma v 1. st. jako zajatce mithridátovských válek: Tyrannión, Alexandros Polyhistór a Parthenios. Kolem roku 100 ovšem vyučoval a psal o latinské grammatice L. Aelius Stiló Praecónínus a později M. Terentius Varró věnoval latině 25 knih, z nichž se z velké části zachovalo šest. Kritická vydání latinských autorů Plauta, Terentia, Lucrétia, Vergilia a Horátia pořídil v 1. st. n. l. M. Valerius Probus.

Přes zájem rodilých Římanů a Italiků většina grammatiků byli hellénští otroci. Římané si vážili vzdělanosti, jakkoli dávali najevo svou povýšenost nad Hellény, cena byla velmi vysoká a koupě takového člověka byla považována za prestižní záležitost. Tak např. jistého Dafnida koupil vojevůdce a přítel Mús Q. Lutátius Catulus (zavražděn 87) za 700 tisíc sesterciů. Krátce nato grammatika propustil, aby si jako Q. Lutátius Daphnis, jak se nyní jmenoval, mohl otevřít školu a vyučovat.

Bohatec Aeficius Calvinus najal L. Ápuléia, aby za čtyř sta tisíc séstertiů roční gáže učil grammatické discipliny (pro srovnání: minimální majetek opravňující k členství v senátu, čítal tři sta tisíc HS). 

Takto osvobozovaní Helléni neučili jen v Římě a jeho okolí, ale také v provinciích. V Galliích učili v 1. století Octávius Teucer, Sescénius Iakchus a Oppius Charés. 

Byli hellénští grammatici-propuštěnci i jiného ražení, nejen vědeckého a pedagogického. Jistý grammatik Curtius Níciás/Nícia neboli Níkiás z Kóu měl díky Cn. Pompéiovi Magnovi římské občanství a měl blízko k Cicerónovi. Přesto patřil mezi přátele triumvira M. Antónia, který ho roku 41 na Kóu dal provolat tyrannem, tedy samovládcem po římským protektorátem. Vydržel u vlády do roku 33, kdy ho sesadil Octaviánus a na jeho místo povýšil umělce, kytaristu Theomnéstora (v CSD viz roky 41 a 33).

Váženými učiteli řečnictví a latinské grammatiky byli v 1. století Sevius (!) Nícánór, který zemřel na Sardinii, a Aurélius Ópillius, který byl rovněž propuštěncem, a to neznámého epikúrika a ke stáru působil ve Smyrně, kam z Říma následoval neprávem odsouzeného a později rehabilitovaného P. Rutília Rúfa (žák stoika Panaitia zemřel po roce 78, viz v CSD rok 105 a 91), autor mnoha titulů, učitel filosofie, řečnictví a grammatiky. 

M. Antónius Gniphó, narozený v Galliích jako svobodný, znalý latiny stejně jako řečtiny vyučoval mladého Caesara v jeho domě a řečník M. Tullius Ciceró od něho bral lekce ještě roku 66 jako praetor. Epikúrik M. Pompilius Andronícus, Hellén ze Syrie, který, když neuspěl s výukou filosofie v Římě, začal psát vyučovat filologii v Kýmách/Cumae, ale trpěl nouzí a musel prodávat autorství svých děl. 

Horatiovým učitelem byl Benevenťan L. Orbilius Púpillus, původně voják, který se svou grammatickou živností přišel do Říma v padesáti za konsulátu Cicerónova (63). Dožil se téměř sta let a mimo jiné proslul i jako první autor, který si ve zvláštním spisu stěžoval na těžkou roli učitelů v konfliktech s rodiči žáků. Věhlasu totiž dosáhl také v tom, že se zdatně po vojensku oháněl holí. Též jeho stejnojmenný syn vyučoval grammatice. 

L. Ateius Praetextátus Philologus z Athén byl přítelem a metodickým a jazykovým rádcem historiků Sallustia a po jeho smrti Asinia Pollióna. Jméno Philologus si dal po Eratostheneově vzoru s významem „vzdělanec”. 

Cornélius Epicadus byl propuštěncem diktátora Sully a doplnil jeho nedokončené autobiografické dílo. Ve sboru augurů fungoval propuštěnec jako vyvolávač (calátor). Uznával ho Sullův syn Faustus. Staberius Erós byl thrácký otrok, který se stal učitelem např. caesarovrahů Brúta a Cassia. Za Sully prý brával do školy děti z proskribovaných rodin gratis

L. Pompéius Lénaeus jako otrok doprovázel Cn. Pompéia Magna na všech výpravách a grammatickou školu v Římě si otevřel už jako propuštěnec až po jeho smrti a jeho synů, tedy po roce 35. 

Q. Caecilius Épiróta, „Épeiróťan”, pocházel z Tuscula a byl propuštěncem T. Pompónia Attika a přítelem C. Cornélia Galla, prvního z římských správců Egypta. Žil prý u něho „familiarissime”, což pobuřovalo Augusta. Po Gallově sebevraždě roku 26 v Alexandrii (viz v CSD) si otevřel školu. Než se uchýlil ke Gallovi, vyučoval patnáctiletou dceru svého patrona Caecilii Attiku (zemřela snad před rokem 32, kdy zemřel její otec), s níž se roku 36 oženil M. Vipsanius Agrippa; stala se matkou Vipsanie Agrippiny, manželky Tiberiovy. Musel z Agrippova domu odejít, neboť vojevůdci přišly učitelovy styky s manželkou příliš důvěrné. Caecilius nadále usiloval o vybranou klientelu, nicméně odmítal učit žáky mladší sedmnácti let.

Učitelem Augustových vnuků C. a L. Iulia Caesarů byl M. Verrius Flaccus, který vyučoval na Palátínu v domě Catullů, tehdy součásti Augustova domu. Zaujal principa metodou soutěživosti při výuce a učil za sto tisíc séstertiů ročního platu. Sepsal spis Dé orthographiá, „O pravopisu”. Když zemřel za Tiberia, postavili mu v Praeneste sochu na místě, kam dal kdysi vytesat do mramoru obecní kalendář.

Jeho současníkem a sokem byl Scríbónius Afrodisius, otrok a žák L. Orbilia Púpilla. Vykoupila a propustila ho Scribonia, manželka kdysi Octaviánova a matka jeho Iúlie.

Jako divadelník, učitel a filologický komentátor v Augustově době proslul L. Crassicius Pásiclés z Tarentu, který si později dal jméno Pansa. Učil  mimo jiné Iulla Antónia, triumvirova syna, ale později znenadání vyhledávanou školu rozpustil a věnoval se filosofii Q. Sextia, zakladatele školy, která přečkala pouze několik desetiletí. 

Učitelem filologa a správce veřejné Palátínské knihovny C. Iúlia Hygina z Hispánie byl propuštěnec Cornelius Alexander Polyhistór, jehož do Říma dovezl z Alexandreje Božský Iúlius. Byl přítelem Ovidiovým a historika a konsulára roku 4 n. l. C. Clódia Licína. Vedle knihovnické a učitelské činnosti se věnoval psaní prací starožitného, historického a ethnografického charakteru, např. o římských kultech a zemřel chud. Jeho propuštěnec a žák Iúlius Modestus začal v šedesáti psát Ineptiae, Hlouposti, které se po rozšíření později jmenovaly Iocí, Žerty, sbírku anekdot. 

Učitelem Maecenatovým a jeho propuštěncem byl C. Melissus ze Spólétia. Vytvořil  nový druh togaty, tzv. trabeatu (podle oděvu římských jezdců), o jejíž podobě není přesných informací. Řídil knihovnu v Octávině sloupořadí. 

Za přehnaně přísného strážce čistoty latinského jazyka platil M. Pompéius Marcellus, jehož jako vyučeného grammatika kdosi věnoval Maecenátovi. Učitelem řečnictví a grammatiky Cn. Pompéia Magna byl propuštěnec L. Voltacílius Pilútus, který ovšem napsal i biografie svého patrona a jeho otce C. Pompéia Strabóna a podle latinské tradice se stal prvním historikem - propuštěncem.

M. Antónia a Octaviána-Augusta učil majitel řečnické školy M. Epidius. K M. Antóniovi měl blízko rhétór Sex. Clódius ze Sicílie, učitel latinské i řecké rhétoriky. M. Antónius mu věnoval u Leontín rozsáhlé pozemky. 

Augustus též naslouchal přednáškám Apollodóra z Pergama a grammatika a chráněne-ev Alexandreji Áreios Didymos prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl; byl přezdíván ve stáří bibliolathás, tj. Zapomínač knih.

Z gallské Novarie byl C. Albutius Silus, autor jedné z mnoha učebnic řečnictví. Ze strachu před lidmi, v jejichž neprospěch rozhodl u soudu, prchl do Říma. Na stáří se vrátil a když veřejně vysvětlil, proč chce zemřít, přestal jíst a odešel. 

Q. Remmius Palaemón z Vicetie/Vicenza se narodil jako otrok narozený z „domácích” otroků (vernae) a paní domu ho dala vyučit tkalcovství. Vzdělal se při doprovázení syna paní do školy. Jako její propuštěnec oslňoval později v Římě znalostmi a uměním spatra skládat verše. K tomu byl vyhlášeným proutníkem, vejtahou milujícím luxus. Několikrát denně se koupal a jeho roční plat, který brával od klientů, jedno sto tisíc séstertiů, mu moc nestačil. Vyšel však, neboť kromě pedagogické činnosti provozoval ještě manufakturu na výrobu šatů a výnosný vinohrad. Principové Tiberius a Claudius o něm však říkali, že by Palaemón/Palaimón byl posledním, jemuž by svěřili děti do školy. Nicméně jeho žákem byl básník A. Persius Flaccus (narozen roku 34 n. l. dožil pouhých 27 let) a řečník a učitel řečnictví M. Fabius Quintiliánus (narozen kolem roku 35).

Na vojně sloužil M. Valerius Probus z Berýtu, poněvadž však přes své úsilí nedosáhl na hodnost centurionskou, odešel do civilu a věnov al se filologickým vědám. Sbíral staré rukopisy a vydával je s kritickým aparátem, čímž se zasloužil o vědu nejen literární; neměl vlastní grammatickou školu.

Filoxenos psal v 1. století o dialektech řečtiny, mezi něž ovšem zahrnul i latinu. Za Augusta bádal Tryfón, autor první učebnice syntaxe a prvního slovníku literárního jazyka. Za Tiberia studoval hellénistické básníky a Pindara jistý Theón.

V 1. a 2. st. n. l. během attické renesance, atticismu v literárním jazyku, který se tak začal odlišovat od jazyka mluveného, vynikali lexikálními studiemi a příručkami Frynichos, Moiris/Moeris a Pollux. 

Za Hadriána pojednával o syntaxi Apollónios Dyskolos z Alexandreie a jeho práce si získala všeobecného uznání. Jeho syn Ailios Hérodiános je autorem práce o přízvuku a oba jsou zřejmě posledními, kteří ve starém věku v oboru řecká grammatika přišli s něčím původním. SpisuO skladbě, Peri syntaxeós tón tú logú merón, který byl směrodatný ještě v předminulém století. Ze 4. st. n. l. sepsal grammatické pojednání jistý Diomédés Charisius. Hésychios z Alexandreie v 5. století sestavil zachovaný slovník řečtiny.

Ve 2. století n. l. žil grammatik a řečník Iúlius Polydeukés. Grammatik Apión komentoval Platóna a byl autorem knihy o pyramidách.

Později prosluli grammatik a učitel rhétoriky 4. a 5. st. n. l. jako Aelius Dónátus, Vergiliův komentátor Servius, Hellén Prisciánus, autor nejznámější latinské grammatiky starého věku, a Macrobius, autor ethnografických kompilačních, ale informačně bohatých Sáturnálií.

Znalost řečtiny po rozdělení říše v západní části upadala. Kromě oblastí, které zůstaly po symbolickém konci západořímské říše pod byzantskou kontrolou, řečtina v 6. století n. l. ze západního Středomoří víceméně vymizela. S všeobecným úpadkem vzdělanosti související s rozmachem monotheistického křesťanství a latinisací kultu upadal také zájem o řecké autory. Např. jeden z křesťanských ideologů Augustínus měl jen rudimentární znalosti řečtiny.

V byzantském světě přežilo křesťanské kulturní pogromy kupodivu více tradičních polytheistických autorů než známe dnes. Např. velké množství hellénské literatury zaniklo v Kóstantínopoli při dobytí střediska řeckého křesťanství Turky roku 1453, včetně Kallimachovy Aitia a epyllion Hekalé.

Z 10. století n. l. je lexikon zvaný Suda/Súda. Význam slova není znám (zkratka?) a později bylo zkomoleno na slovník Suidův, podle Suidás, snad část opevnění.


Granada, dn. m. v Andalusii, z arab. Gharnát, na místě ibérského m. Iliberris, Illiberis v Baetice (není v textu)

Gráníkos, ř. v Tróadě v Malé Frygii, homérovský Gréníkos (dn. Can, nebo Koca Cay)§ 334

Granua, ř. na dn. Slovensku, Hron§ 10

Gratiánopolis, dn. Grenoble, viz Allobrogové

Grátiánus, Imp. Caesar Flávius Grátiánus Augustus, zavražděn 25. srpna 383 v Lugdunu za vzpoury britannských jednotek Magna Maxima, viz také pontifex maximus a Victoria§ 29

Grattius Faliscus, didaktický básník§ 1 n. l.

Gravisca/Graviscae, viz také pod Tarquinií, Etruskové a Aigína; dn. Porto Clemente§ 181

Grenoble, viz Allobrogové

griko, řecký dialekt v okolí Lecce, viz pod Alísion

Grinnos z Théry, k.§ 631

Grumetum, lokalita v Lúkánii§ 207

Gruzie, středověký a novověký stát, srov. Kolchis§ 748

Gryllos z Athén, o. Xenofontův§ 430, 353
Gryllos z Chalkidy§ viz Eurylás

Gryneia, Grynaion, m. v Aiolidě, dnes u Aliaga§ 650, 399

Guadalquivir, ř. ve Španělsku§ viz Baetis

Guatemala, moder. stát. útvar ve Střední Americe§ 500

Gubaru§ viz Ugbaru, tj. Gobryás

Gubla§ viz Byblos

Gula, Guda§ viz Gala z Numidie

Gudžarát, dn. ind. stát, ve starém věku geógrafy území nazýváno Lariké a Sauraštra řec. Saraostos§ 321, 155, 115
G. má jméno od jednoho z kmenů Bílých Hunů/Hefthalidů (viz tam), kteří tu vládli v letech 420 – 552 a smísili se s domácími Hindy.

Gulussa z Numidie, k., s. Masinissův, o. Massivův§ 172, 170, 152, 150, 149, 111

Gunginazu z Melid, k.§ 712

Gupta, Guptové, severoindická dynastie v Magadě od poslední třetiny 3. st. n. l. do poloviny 6. st.§ 22

Guraš z Armenie, b. Tigránův§ 68

Gurdi z Melid, k.§ 712

Gurgum, kraj již. Komagény, chetitský stát§ 746, 740, 711

Sídelním m. bylo Marqasi, viz, pozdější Germanikeia.

Gúriána (pl. n.), m. v satrapii Areia, západně od dnešního Herátu v AFG, snad dnešní Ghúríán§ 208

Gutium, země a její obyvatelé na sv. Mesopotamie a vých. od ní, zhruba sev. část Súsiány po pohoří Zagros; ass. Quti - srov. s Aššur (zřejmě nejstarší jméno Assyrie)§ 652, 546

Guttónés, Guttónové, viz Burgundové

guvernér§ viz pod legátus

 

Guyana, moderní stát§ 500

 

Guzánu, Guzána, sídel. m. stejnojmenného aram. knížectví, dř. Bít Bachiáni, Gauzánítis, dn. Tell Halaf, srov. pod Mygdonie§ 759

Gýgaiá z Makedonie§ 1. 512, d. Amynty I.; 2. 383, 359, d. Archeláova
Gýgai᧠viz Koloé

Gýgés z Lýdie, k., ass. Guggu, srov. také pod prsten§ 742, 716, 678, 663, 658, 655, 652, 643

Gylippos ze Sparty, vojevůdce§ 446, 414, 413

Gýlis ze Sparty§ 1. 648 (Ol.); 2. Agésiláův polemarchos, 394

Gylón z Athén, děd Démostheneův§ 405

gymnasion, v Alexandreji, jeho osudy§ 145, 126, 96
gymnasia jinde§ viz jejich jména a pod Athény, ústava

gymnasiarchie, viz leitúrgie a pod Athény, ústava

Gymnésiai§ viz Baleáry

gymnopaideiai, "svátek nahých chlapců" ve Spartě, viz Bohové a jejich svátky§ 544, 417, 371

gymnosofisté z Indie, „nazí mudrci“, hellénské označení pro bráhmany a vůbec všechny indické učitele moudrosti§ 340, 324, 19

V hellénismu se tu a tam g. zdržovali na panovnických dvorech. Soudívá se, že za Alexandra šlo specificky o džinistickou mnišskou sektu digambara z Taxil, "nebeských oděvů", tedy nahých, s nimiž hovořil Onésikritos (srov. pod školy, Pyrrhón z Élidy).

Jménem je znám g. Mandaris/Dandamés a Sfinés alias Kalános z Taxil a v Alexandrově vojsku získali přívržence a žáky, s nimiž putovali na Západ. Kalános (73), prý zdravil "kale", s nímž Alexandros často rozmlouval, se v Súsách roznemohl, poprvé v životě, a v únoru roku 324 se dobrovolně upálil než aby čekal na nemohoucí stáří: vstoupil na již planoucí hranici, srov. pod sebevražda sebeupálením, kde také zmínka roku 19 o Zarmarovi n. Zarmanochégás z Bargosy/Baryzagy z Augústova doprovodu, do něhož se dostal z indické diplomatické mise, viz rok 20: Athénští mu postavili pomník.
Do doby kolem roku 340 spadá akmé materialistického filosofa Anaxarcha z Abdér, kterého dal později příšerným způsobem popravit jeho osobní nepřítel Níkokreón z Kypru (srov. Anaxarchův osud se Zénónem Élejským: oba byli utlučeni v obřím hmoždíři). Anaxarchos byl s Alexandrem v Indii, kde mj. diskutoval s gymnosofisty. Podobně zakladatel skepse Pyrrhón z Élidy, který byl též na výpravě a po návratu prý napodoboval jejich asketický životní styl. Byl by to vzácný příklad přímého indického vlivu na hellénské myšlení... • Podle všeho existovala v ptolemajovské Alexandrii indická komunita, první západní, „evropská“, srov. rok 118 a 117 a příběh Eudoxa z Kýziku.

Teprve v moderní době nastal příval indické moudrosti, životosprávných a náboženských praktik do Evropy a západního světa. Do Spojených států přijel úspěšně propagovat jógu roku 1893 jako první Vivekánanda. 

gynaikokratie, gynaikokratický, vláda žen§ 331

gynaikonomos, dozorce nad ženami§ viz pod Athény

 

Gynaikopolítés, též Nitriótés, eg. nomos§ 285

Gyndés§ viz Dijála

Gyrtóné, m. v Thessalii§ 187

Gyskón či Geskón, lat. Gisgó, z Karthága§ 1. 410, syn Hamilkarův; 2. 339, 310, o. Hamilkarův; 3. 262, 241, 239, o. Hannibalův; 4. 218, 214, 207-206, o. Hamilkarův; 5. s. Hamilkarův, 151

Gytheion, m. v Lakónice, pozd. Marathonisi, dn. opět Gíthion, hlavní přístav Lakónů§ 407, 222, 195, 193, 192, 189

Gyptis, d. Nannova, k. ligurských Segobrigů, manž. Fókajce Protida§ viz pod Massaliá