************************************************************

176.

Ol. 151, 1

Thýmilos z Aspendu (první z Pamfýlie)

136 SE

72 AE

(Hippakos)

a. u. c. 578

Cn. Cornelius Scipio Hispallus (zemřel) a Q. Petillius Spurinus (padl)

cos. suff.: C. Valerius Laevinus

************************************************************

Hellas plná nespokojenců se sociálními a politickými poměry ve svých vlastech začala vřít. Perseus zrušil vyhnanectví všech Makedonců, kteří byli odsouzeni za dluhy nebo za přečiny vůči státu a povolil jim návrat domů. Antigonovec se stal protipólem římské politiky v Helladě orientované na konservativní velkostatkáře. V létě vypukly v Thessalii nepokoje a bouře proti prořímským aristokratům (lat. „optimátům“). Král Perseus uzavřel smlouvu o přátelství se spolkem Boiótů.

Na podzim se stal podruhé stratégem spolku Aitólů Eupolemos z Hypaty. Spolu s Archedámem (oba byli vítězi od Kynoskefal), Níkandrem, Hippolochem, Lochágem, Proandrem a Pantaleontem byl předákem promakedonské strany u Aitólů. Prořímskými předáky byli Lykiskos, Thoás (který se roku 181 vrátil z osmileté římské internace, která ho změnila) a Teisippos.

V Dardanii v zimě na rok 175 napadli Dardanové pod králem Monúniem Bastarny, jejichž thráčtí spojenci zimovali u sebe doma. Bastarnové Dardany opět porazili a pronásledovali, ale po bitvě se jiná část Dardanů, která netušila nic o prohrané bitvě soukmenovců, zmocnila bastarnského trénu a Germáni bez zásob byli nuceni ustoupit. Při přechodu přes zamrzlý Istros/Dunaj se pod větší částí vojska s veškerým doprovodem prolomil led a tím skončila bastarnská invase do Dardanie (od roku 179).

Na jaře dorazili k Perseovi římští vyslanci vedení A. Postumiem Albinem, cos. 180, a napomenuli krále, aby se držel spojenectví s nimi. Králova mise v Římě naopak měla senát přesvědčit o tom, že Dardanové si vymýšlejí, když Makedony obviňují z podněcování Bastarnů do války. Perseus byl jako bastarnský spojenec (alespoň formálně) totiž rovněž ve válce s Dardany, římskými spojenci, ale ta po katastrofě na Dunaji ustala (srov. rok 217 a 170). 

Římané při průchodu Makedonií konstatovali, že že pevnosti a jejich posádky jsou všude připraveny, válečného materiálu je navezeno, vojáci vycvičeni. S tím se také vrátili do Říma, když důkazu o tom, že by Perseus nějak porušoval podmínky míru a spojenecké smlouvy. 

V Parthii zemřel král Arsakés IV. Friapatios (vládl od roku 191). Nástupcem se stal jeho nejstarší syn Arsakés V. Fraátés I. (vládl do roku 171). Friapatios měl tři královské syny: Fraáta I., Mithridáta I. a Artabána II. (o případném čtvrtém jménem Bakasis/Bagasis viz rok 155). 

V Alexandreji zemřela v době mezi březnem až květnem ve věku 28 let královna-matka Kleopatrá I. Epifanés zvaná Syrá/Syřanka (podle jiných údajů mezi 8. dubnem až 14. říjnem). Regentka za nezletilého syna od roku 181/0 byla dcerou Antiocha Velikého, sestrou Seleuka IV. a Antiocha IV. a matkou ptolemaiovských panovníků Filométora I., Euergeta II. a Kleopatry II.

Poručnictví za krále Filométora I. převzali Kleopatřin oikonomos Lénaios pocházející ze Syrie a Eulaios, pěstoun a eunúchos Filométorův. Dubleta ve vládě nezkušená, o to více zpupná. Eulaios dal dokonce razit měďáky a stříbrňáky se svým jménem. Dosavadní proseleukvský kurs se po smrti královny měnil v pravý opak, srov. rok následující, až roku 170 kulminoval ve válce. 

Krátce na to, někdy před 15. dubnem 175, se slavila svatba jejích dětí: deseti či jedenáctiletého krále Ptolemaia VI. Filométora I. s jeho sestrou Kleopatrou II. Filométór, která si později přibrala přízviska Euergetis a Sóteirá/Dobrodějná a Spásná. Ptolemaios VI. vládl od nyní s Kleopatrou II. jako Theoi Filométores I., tj. Bozi milující matku, a to do roku 170. • Smrt Kleopatry I. lze klást do roku 173 a svatbu jejích dětí do následujícího roku 172. 

Po smrti Kleopatry I. připadla Koilé Syrie Seleukovcům i formálně (srov. rok 200, 195 a násl., kde ukončena pátá válka syrská).

V Římě konsul Cn. Cornelius po návratu z latinských svátků konaných t. r. 5. května ochrnul, léčil se v cumských pramenech, kde záhy zemřel. Poněvadž při jedné z obětin lanuvijský úředník nepronesl v modlitbě povinná slova o "římském lidu Quiritů", rozhodli římští pontifikové, aby se latiar opakoval (stalo se 11. srpna s novým konsulem). Konsulská dvojice měla vůbec při nástupu úřadu výrazně špatné žertvy a oba také během svých konsulátů zemřeli, viz zde níže. 

Zajímavým jevem byla nechuť tří zvolených praetorů odejít do svých provincií. V případě M. Cornelia Scipiona Malugenského dokonce do Zadní Hispánie, kde z válek s domorodci kynul zisk, stejně tak u P. Licinia Crassa, cos. 171, jemuž se nechtělo do Hispánie Přední a aby nemusel na Sardinii hromadil výmluvy M. Popillius Laenas. 

Pokračovaly nekonečné guerrillové boje v Ligurii. Procos. C. Claudius oblehl Ligury obsazenou Mutinu, viz předešlý rok, a třetího dne ji dobyl; následoval masakr osmi tisíc Ligurů. Konsul Q. Petillius konal v létě v Římě volby nového svého kolegy, jímž se 3. srpna stal C. Valerius. 13. srpna vytáhl Petillius na Ligury a C. Claudius mu předal velení nad armádou poblíž Mutiny v lokalitě zvané campi Macri, kam dorazil se svou armádou též druhý z konsulů C. Valerius. 

Ligurové ze msty brutálně zmrzačili a povraždili zajatce, jichž se zmocnili nedávno v Mutině, pobili dobytek a vzteky rozbili všechny ukořistěné nádoby. Ve vítězné bitvě proti nim v hornatém terénu konsul Q. Petillius padl a s ním 52 Římanů; Ligurů pět tisíc.

Druhý konsul C. Valerius v nové bitvě znovu Ligury porazil a stal se dalším z vojevůdců, kteří nad nimi triumfovali, ačkoli je nepodrobili. Senát potrestal Petilliovu legii za to, že vojáci nezabránili smrti svého velitele rokem bez žoldu a navíc tím, že ho vojákům nezapočetl do doby služby. • Ani po těchto porážkách nedali Ligurové pokoj a plenili okolí Luny a Pís, viz rok následující.  

Římané pod velením prokonsula Ti. Sempronia Graccha po dalších několika krvavých vítězstvích v poli (údajně patnáct tisíc padlých ostrovanů) nad Sardy potlačili povstání na Sardinii (srov. předešlý rok), 230 ostrovních rukojmí odeslali do Říma a museli povstalečtí kmenové odvádět dvojnásobný tribut, věrní jen obilí. Proconsul musel s vojáky zůstat na ostrově po celý rok, srov. neochotu M. Popillia zde výše. 

Roku 174 dal po triumfu 23. února (předjul.) Ti. Sempronius umístit v chrámu Matris Matuty desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíci Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byl to západoevropský kartografický originál. Prodal do otroctví tolik Sardů, že se dlouho trvajícím prodejům/obchodům říkávalo "Sardové na prodej/Sardí vénálés"; podle jiné tradice patří událost do jeho druhého konsulátu roku 163, viz tam.

Konsul Cn. Cornelius Scipio Hispallus, který zemřel v úřadu, byl synem Cn. Cornelia Scipiona Calva, cos. 222, který padl roku 211 v Hispánii. Hispallovým synem byl praetor roku 139 Cn. Cornelius Scipio Hispanus, viz o něm tam.    

************************************************************

175.

Ol. 151, 2

137 SE

73 AE

(Sónikos)

a. u. c. 579

P. Mucius Scaevola a M. Aemilius Lepidus II.

************************************************************

V Athénách 10. múnichiónu Sónikova archonátu/duben-květen 174 vyznamenali na návrh Archiův nějakým způsobem Filetaira, Eumenova bratra. Vlastní text dekretu je ztracen, souvislost nejasná; viz však zde níže a attalovském engagementu ve věci Antiocha Epifana.

Na podzim se stal stratégem spolku Achajů Xenarchos, bratr Archonta z Aigiry, nakloněný Římanům, stratégem Aitólů se stal protiřímský Archedámos.

Dne 10. ulúlu/3. září byl v Syrii zavražděn (podle jiné verse prostě zemřel) král Seleukos IV. Filopatór (vládl od roku 187). Vrahem měl být Héliodóros, jeho hlavní ministr/ho epi tón pragmatón, jenž se také prohlásil poručníkem nezletilého druhorozeného Filopatorova syna Antiocha, kterého provolal králem (jeho ražba bez dynastického přívlastku). Důvody atentátu neznáme. Podle jednoho papyrového fragmentu chystal Antiochos tažení proti Láodikeji, kde byl zřejmě Seleukos zavražděn (?). • Filopatorův prvorozený syn Démétrios (I.) a tudíž legitimní dědic trůnu žil v této době stále ještě jako rukojmí apamejského míru v Římě (srov. roky 188 a 187).

Pravděpodobně již několik dní před Seleukovou smrtí přijal koncem srpna jeho bratr Antiochos, Démétriův strýc a dosud žijící v Athénách, cestou přes Anatolii s rozhodující asi zastávkou v Pergamu diadéma a královský titul (snad v Kilikii). Podle jiné verse lze počítat s několikadenními boji v Seleukidě, během nichž Seleukos IV. zemřel. 

Antiocha proti staršímu bratrovi podporovali římští klienti Eumenés II. a Attalos, kteří Seleukovci poskytli i vojenskou pomoc, pravděpodobně ho dosadili přímou intervencí (?). Attalovská armáda dopravila svého chráněnce až do Tauru na hranice attalovské říše. Bylo to podle všeho první tažení Eumenova vojska na východ říše od apamejského míru roku 188; do té doby nebylo zřejmě ani důvodu. 

Héliodóros z Antiocheie uprchl a ztratil se z dějin. Důvody chaosu na seleukovském dvoru a rozsah spiknutí neznáme: zájmy Attalovců (protimakedonské), jsou doloženy, nelze vyloučit též Ptolemaiovců ani Římanů. Héliodóros byl Seleukův syngenés, vyrůstali spolu, a dosáhl v dynastii nejvyššího postavení. Na Délu zachován dedikační nápis na soklu sochy Héliodóra z Antiocheie, syna Aischylova, kterou zasvětili Apollónovi "skladníci a lodníci/endocheis kai na[ukléroi] z Láodikeie "ve Foiníkii" a totéž učinil král Seleukos, jak říká separátní nedatovaný nápis.  

Z Pergamu zachována kopie (pravděpodobně) usnesení Athéňanů na dvou nedatovatelných fragmentech stély zřejmě ještě z t. r., jímž děkují Eumenovi a Attalovi za pomoc Antiochovi dostat se zpět na otcovský trůn. 

Podle rozsáhlého textu pséfismatu Attalovci všechno nachystali, doprovodili ho na hranice jeho království, podpořili ho finančně a zásobovali jeho oddíly (kde byli tak rychle vojáci najati, nevíme), Antiochovi nasadili diadéma a opatřili dalšími královskými insigniemi/panta parerga tálla poiésamenoi kai heautús epechrésan kai mechri tón horión tés idiás basileiás symproelthontes kai chrémasi chorégésantes kai dynameis paraskeuasantes kai tó diadémati meta tés allés kataskeués kosmésantes. 

Za to Athéňané, s nimiž Antiochos žil v letech 187 až 175 a město opatřil a brzy opatří řadou staveb, poctili "zlatým věncem nejvyšší kvality/stefanósai chrýsó stefanó aristeió Eumena i se sourozenci a jejich otcem Attalem a matkou Apollónidou.

Podle zničeného textu usnesení z neznámého roku poctili Athéňané odjinud neznámého "Arrhidaia, váženého králem Antiochem/Arrhi[daios tímómenos hypo] tú basileós Antioch[ú...". Fragment dává usuzovat, že Arrhidaios, který není odjinud znám, zastával v armádě během řady králových tažení významnou velitelskou funkci. Neznámo, zda před Epifanovým egyptským tažením nebo včetně ptolemaiovské války. 

Athéňané buď t. r. nebo následujícího vyznamenali neznámého obchodníka s Pontem, jak naznačuje zlomek usnesení zachovaného na fragmentu stély. Zásluha neznámého businessmana spočívala podle všeho v tom, že při dovozu obilí a olivového oleje z Pontu zjistil v Peiraieu, že oleje je po špatné úrodě málo. Neplul už dále, nezneužil situace, ale olej, který měl, prodal Athéňanům za přijatelnou cenu.  

Král Antiochos IV. Theos Epifanés Níkéforos, lidově Epifanés/Zjevený bůh přinášející vítězství, vládl do roku 164. Současníky byl brzy zván Epimanés/Šílený (k tomu viz rok 173). Do konce října vládl samostatně, od listopadu, přesněji od doby mezi 23. říjnem až 21. listopadem t. r. (bab. měsíc archsamna), do roku 170 měl za spoluvládce Seleukova syna Antiocha, který však zůstal pro dochované dějiny jinak neznámou osobou. 

Likvidací tohoto Antiocha se otevřela cesta k osudové dynastické válce mezi Seleukovci, která vedla k jejich záhubě, nachystaná v podstatě Římany již roku 187 a viz k tomu dále rok 162 a 153. 

Z Antiocheie odešli do emigrace proegyptští činitelé u seleukovského dvora. Apollónios z Tarsu n. Mílétu (viz však roky 200 a 182; dva různí Apollóniové úřadující po sobě?), stratégos Koilé Syrie a Foiníkie, putoval v králově úkolu (anaklétéria Ptolemaia Filométora?) do Alexandreie zjistit náladu u dvora, který býval až dosud proseleukovský, viz rok předešlý; roku 173 už vedl Antiochovu diplomatickou misi do Říma. Žádost o obnovení spojenecké smlouvy s Římem a omluvu s prodlením se splátkou tributu po otci podpořil Antiochos zlatými nádobami o celkové váze padesáti liber. 

Apollónios měl ze strany senátu hrazen v Itálii pobyt a měl pověst velmi oddaného přítele Říma. 

Antiochos IV. Epifanés jmenoval novou správu říše; v ní se Tímarchos z Mílétu stal satrapou v Babylónii, resp. správce všech horních zemí, a jeho bratr Hérákleidés říšským pokladníkem-ministrem financí. Viz o nich roku 162sq. 

Hyrkános z rodu Tobiovců, vůdce proegyptské strany mezi Židy a sám žijící mimo Jerúsalém od roku 182 na vlastním panství za Jordánem, vedl neúspěšnou válku s proseleukovskou stranou v zemi (srov. rok 182); v bezvýchodné situaci si vzal život. ● Z měsíce simánu roku 136 SE (západ.)/28. května až 26. června 175 za krále Seleuka pochází z Marisy ostrakon se svatební smlouvou jistého Qós-rama s Qós-jadem, otcem Arsinoy, že si ji Qós-ram vezme podle idúmajského/edomského práva. Zajímavé, že nevěsta má hellénské/makedonské jméno, které není dynastické pro Seleukovce, ale Ptolemaiovce. Qós/Kózé je nejvyšším z idúmajských bohů. 

Někdy po roce 175 zemřela v říši na Bosporu královna Kamasaryé Filoteknos (vládla od asi roku 215). Její spoluvládce a syn Pairisadés IV. Filométór, koregent od roku asi 190, vládl až do roku asi 160 samostatně.

V Baktrii zřejmě v této době skončila vláda krále z větve euthydémovské Panteleonta (byl u moci od roku asi 185). Jeho území bylo pravděpodobně spojeno s doménou jeho mladšího bratra Agathoklea (srov. roky 200 a 180). Viz dále rok 171.

Římané opět v úkolu konsula M. Aemilia Lepida prodloužili aemilijskou silnici (via Aemilia od roku 187, viz tam) z Bononie do Aquileie (srov. rok 109). Jistá epidemická nákaza, "mor/pestilentia", která loni postihla dobytek, se roku 175 rozšířila na Římany a konsulové měli starosti i roku následujícího s odvody dvou legií. Umírali svobodní, řada kněží, i služebnictvo a zemřelí, nakažení nepřečkali obvykle sedmý den, nestačili být pohřbíváni; nicméně ani v tomto případě počty obětí neznáme. Těl se nedotýkali ani psi ani supi, kteří se prý v těch letech vůbec neukazovali.  

Zato celé censurní pětiletí od následujícího roku, za úřadování censorů Flacca a Albina, prý nezemřel jediný senátor, což je v římských dějinách ojedinělé.

V Ligurii konsul P. Mucius Scaevola přemohl na řece Audeně a pacifikoval ty z kmenů, které napadli Lunu a Písy, viz rok předešlý. Jeho kolega M. Aemilius Lepidus zlomil rebelii v Předpadánské Gallii. Převedl pak vojsko do Ligurie, v Apenninách bojoval s horskými Ligury Garulů, Lapicinů a Hergatů a na západní straně pohoří Friniatů. Vyhnal je s hor a donutil usídlit se v přímořských rovinách. Oba drželi triumf 12. března 174 (předjul.). 

Praetor M. Atilius Serranus válčil z rozkazu senátu s domorodci s jednou, nově odvedenou legií na Korsice, ačkoli si vylosoval Sardinii; zde bylo prodlouženo imperium Ti. Semproniovi Gracchovi do doby (srov. roku 176), až se přeplaví M. Atilius; srov. dále roku 173 a 171. V Přední Hispánii rozdrtil praetor Ap. Claudius Centho, nástupce roku 174 Titiniův, srov. rok 179, povstání Keltibérů tak bleskově, že ho za to senát odměnil ovací (1. března 173 předjul.); bližšího o revoltě známo není nic než, že bylo patnáct tisíc padlých a zajatých a že kořist z tak rychlé války činila deset tisíc liber stříbra a pět tisíc (!) liber zlata. Co se dělo v Zadní Hispánii a pod jakým praetorem, známo nebylo již ve starém věku. 

Poměry v hispánských provinciích a u římských spojenců na poloostrově se vyvíjely jako všude jinde: římské posádky úředníci zaváděli do garnisonů brutálně, stejným způsobem vybírali daně a obilí pro armádu, k tomu kradli, korupce se rozmohla. Viz první odhodlání provinciálů roku 171.

V jihovýchodní Asii se v osmém století na základě splývání předcházejících kultur s vlivy kultur árijské ze západu a čínské vytvořila kultura Đông Sơn s centrem na severu dnešního Vietnamu, viz rok 500. Ethnicky jejími nositeli byli tzv. Deuteromalajci s mongolskými rysy. Koncem tohoto období (c. 800 až 200+) znali lidé v regionu železo, stavěli lodě a megalitické stavby a používali piktografické písmo.

Vedle kultury Đông Sơn volně existovala ve středním a jižním Vietnamu kultura Sa Huỳnh (c. 500 až 100+, vyšší datace c. 1000 až 200+; jméno podle lokality v deltě Mekongu). viz o ní u roku 500. Za jejich potomky bývají pokládáni Čamové, původem mořští nomádi, mluvčí jazyky malajo-polynéské skupiny. Ve středním a jižním Vietnamu vybudovali státní celek Čampu s centrem v Huế, viz rok 192+. O Funanu a lokalitě Óc Eo viz rovněž rok 192+. 

Od druhého století proniká do jihovýchodní Asie silný vliv indických kultur hinduismu a buddhismu a především jejich politický vliv. Na území dnešních státních útvarů Barmy, Kambodže (země Kamboja známa již z Ašókových nápisů), Vietnamu a Indonésie pozvolna vznikají první státní útvary, konfederovaná království sestávající z řady knížat a městských států, které existovaly až od nejméně druhého století našeho letopočtu, jako jsou Funan, Čampa, západní Jáva.

Na západu Jávy zůstává záhadou megalithická lokalita Gunung Padang. Na vrcholku vyhaslého a erodovaného vulkánu stavba o pěti terasách obehnaná kamennými ohradami a se schodištěm na vrcholek upomíná na stavbu pyramidy nějaké neznámé civilisace. Nálezy keramiky jsou z přelomu letopočtu, nicméně se moderně vynořil odmítaný odhad, že by "pyramida" mohla povstat již kolem 25.000, dávno před stavbami mesopotamskými a egyptskými. 

V Barmě (Mjanma/angl. Myanmar) vznikaly městské státy tibeto-barmánského národa Pju (Pyu), který se připutoval do povodí Iravádí z jihozápadní Číny. Nejstarší z asi tuctu objevených lokalit je Beikthano-myo ("Višnuovo město") z této doby nebo až z prvního století př. n. l. s hradbami a stavbami z hliněných cihel, chrámy, kláštery a stúpami. Pjuové ve 12. století n. l. splynuli s Barmánci (říše Pagan/Bagan).

V rozmezí 3. až 1. století existovala na území dn. Laosu raně železná megalithická kultura, která snad byla spojena s příchodem části kmenového svazu Thajů do této oblasti. Z ní někdy kolem začátku n. l. vznikl státní útvar kmenového svazu Laů.

Na severu dn. Vietnamu a v jižní Číně vytvořil někdy ve 4. až 3. st. kmenový svaz Lacvietů/Lạc Việt státní útvar Vanlang/Văn Lang (dynastie Hùng). Podle tradice dynastie vládla od roku 2879 a stát se původně jmenoval Xích Quỳ. 

Roku 258 se stal součástí státu Aulac/Âu Lạc (vládce Thuc Phán alias An Dương, do 207), který se po několika desetiletích dostal na krátko do moci čínských Čchinů (vládli 221 - 207). Aulacu se zmocnil čchinský vojevůdce Čao Tchuo/Zhao Tuo neboli Triệu Ðà (vietn.) a vytvořil na jihu Číny a na severu Vietnamu až po Da Nang samostatný stát Nam-viet či Dai-viet (čín. Nan Jüe/Nanjue) s centrem v Pchan-jü/Panyu v dnešním Kantonu/Kuang-čou, který roku 111 dobyl císař Wu-ti z čínské dynastie Chan (vládla od roku 206, resp. 202). 

Vietnam zůstal čínský do roku 939 n. l., o kmenové území v jižní Číně přišel. • Králové Nam-vietu (druhé jméno v čínské podobě): Vo Vuong/Triệu Ðà (Čao Tchuo/Zhao Tuo, 207 - 137), Van Vuong/Triệu Mạ (Čao Mo, 137 - 125), Minh Vuong/Triệu Anh Tề (Čao Jing-čchi/Yingqi, 125 - 113), Ai Vuong/Triệu Ai Vương (Čao Sing/Xing, Čao Aj-ti/Zhao Aidi 113 - 111) a Duong Vuong/Triệu Dương Vương (Čao Ťian-ti/Jiandi, 111). 

Pro srovnání: Hanoi byla založena roku 1010 n. l. Dnešní podoba jména země pochází až z roku 1802, kdy na žádost vietnamské panovnické dynastie čínský císař Ťia-čching/Jiaqing z mandžuských Čchingů/Qing povolil změnu jména země, jak sám určil: Việt Nam/Vietnam.  

Ve stejné době, ve druhém století před naším letopočtem, existuje v dnešním Tamilsku/Tamilakam (hlavně jihoindické spolkové státy Tamilnádu a Kérala) království Pandjů na jihu (srov. rok 321; říše zanikla až ve 14. století), Čólů na severu a Čérů na východě jihoindického regionu (obě říše zanikly ve 13. století n. l.). 

Odtud počátkem prvního století začala tamilská kolonisace Cejlonu (srov. rok 59). Sinhálci/Singhálci kladli velký odpor a někdy po roku 101 se podařilo legendárnímu hrdinovi Dutthagámaní migrační vlny Tamilů zastavit (srov. rok 101). • Mír mezi Sinhálci a Tamily na ostrově není vyřešen dodnes, občanská válka na Srí Lance vedena Sinhálci vítězně v letech 1983-2009.