[o člověku pokračování z oddílu "pravěk"] 

Nález hominis sapientis, homo sapiens idaltu: pochází od etiopské vsi Herto v oblasti Awash a v zemi ležely ostatky c. 160 tisíc roků (zbytky kostí dvou dospělých jedinců a jednoho dítěte objeveny roku 1997). Idaltu je v řeči Afarů „starší“. Za ještě staršího člověka se však začal považovat nález z lokality Kibiš/Kibish v Etiopii, který žil před 195 tisíci roky, plus mínus pět tisíc let. Zkameněliny byly nalezeny roku 1967 a bývají označovány jako Omo I. a Omo II. O člověku z roku c. 300 tisíc v Maroku viz výše v oddílu "pravěk": je to dosud nejstarší zjištěný lidský ostatek.

Za nejstarší nález h. sapiens v Evropě byly pokládány pozůstatky jedince v Peştera cu Oase, "Jeskyni kostí", v rumunských Karpatech z února 2002, který žil kolem roku 35 000 př. n. l. Související nálezy patří do aurignacienu, pravděpodobně první lidské hmotné kultuře (od c. 40 000, srov. zde výše). 

Následují nálezy z ruské lokality Kosťonky (32 600 let př. n. l.) a Mladeč (ČR) s 31 tisíci roky. Člověk v Kent´s Cavern u Torquay v Devonu v Anglii kolem 30 900, v Peştera Muierii v Rumunsku žil kolem roku 30 150 (nověji odhadnuto na 42 000 až 37 800 let), kolem 29 000 v Peştera Cioclovina a kolem 27 680 v jeskyni Cro-Magnon v Dordogne. Viz ovšem předchozí oddíl "pravěk", kde o přehodnocení řady starších nálezů a mnohem starší dataci hominis sapientis na Předním východě a v Evropě. 

Nová měření devonského nálezu z Anglie z roku 2011 technologií postavené nikoli na rozpadu uhlíku C14, ale na proměně uranu v thorium říkají, že nález je starý 44 200 - 41 500 roků. Klasický způsob měření s C14 je u stáří nad 30 tisíc roků málo spolehlivý a nelze ho použít bez látky s uhlíkem. Obecně by to mohlo znamenat posunutí datovací hranice o několik tisíc roků výše.

Nejstarší nástěnné malby v Evropě v jeskyni El Castillo na severozápadu Španěl jsou podle nové datace nejméně 40 800 let staré, o asi čtyři tisíce let starší než v Grotte Chauvet ve Francii. Kresby jsou nefugurativní, jednobarevně červené, neznázorňují zvěř, ale ukazují tečky, kotouče, šablonovité obrysy a čáry. O starších nálezech nástěnných kreseb a nejstarším vyobrazení lidské postavy z Indonésie (Kalimanta, Sulawesi) viz oddíl "pravěk". 

Převládá názor, že díla v El Castillu nepatřila neandertálcům, ale lidem a podle jedné theorie lidé z Předního východu už se znalostmi grafiky přišli. Podle jiné je naopak neandertálci umění naučili/okoukali a třetí výklad je nejjednoduší: byly to práce neandertálců.

Někteří z genetiků odhadují, že dnešní Evropané pocházejí ze zhruba deseti tisíc individuí. Pověsti o jednom rodičovském páru celého lidstva (Sumeřané, Babylónci, Helléni apod.) jsou s největší pravděpodobností liché. Míchání jednotlivých pralidských druhů je v logice věci, neboť ženy s velkou pravděpodobností patřily mezi hominidy vždy k základní kořisti. 

O míře párování neandertálců a člověka se vedou spory. Podle jednoho výkladu o společných znacích v DNA jde u obou tvorů o bytosti se společným předkem a se samostatným vývojem od doby kolem 500 až 350 tisíc: na severu se rozvíjel neandertálec, v Africe homo sapiens. Už tehdy musely existovat v Africe odlišnosti mezi homo sapiens v podobné míře jako dnes mezi lidmi ze severu a jihu, praví tato theorie obecně ne příliš přijímaná. 

Je však nepochybné, že homo sapiens svého staršího souseda neandertálce zcela vytlačil, ať už jako kořist nebo méně pravděpodobnou asimilací (jeskyně Vindija v Chorvatsku, c. 38.000). Pokud člověk dorazil z Předního východu k hornímu Dunaji kolem roku 40 tisíc, narazil na neandertálce a na velkou zimu. V létě bylo v tundře jižně od ledovců, které sahaly do oblasti Berlína, asi patnáct °C. Ale v prostoru před ledovci té doby se rozkládaly stepi od Anglie po Sibiř bohaté na zvěř, mamuty, koně, bisony, soby, nosorožce. 

Soudí se, že koncem mrazivé éry kolem roku 20 tisíc, kdy vrcholila poslední ledová doba, potřeboval člověk k sehnání denní stravy dvě hodiny a dvě třetiny z toho bylo masité jídlo, z třetiny rostlinné: ořechy, houby, plody a kořeny. Ještě ani stopy po zemědělství, ale z doby kolem 21 tisíc pochází z čínské provincie Šan-si nález pramlýnských kamenů na drcení planých rostlin, nejstarší v dnešní Asii. 

Zemědělství dorazilo do střední Evropy až kolem roku 5600 (buď doneseno migranty, nebo se rozšířila znalost technologie setí a chovu dobytka). 

Zůstává záhadou, proč mezi roky 50.000-10.000 z planety zmizela megafauna (mamuti, nosorožci, medvědi). Vysvětluje se to změnou klimatu, oteplováním a vysoušením pralesů, úbytkem vegetace pro velkožrouty, naopak množením lesů v tundrách. Velcí tvorové však předtím několik takových výkyvů přežili. Jedna z theorií si zahrává s představou, že například mastodonta žijícího v dnešní Americe od Aljašky po Honduras, mammut americanum, mohl vybít člověk…

Theorie o rozšíření lidstva na planetě

Podle hypothesy out of Africa čili „z Afriky ven“ opouštěli v době před kolem 1,7 miliony let opolidé druhu homo erectus oblasti východní Afriky. Migrace via nilské údolí, oblast úrodného půlměsíce se v Levantě rozdělila na západní a východní větev. Přes Anatolii a Balkán byla osídlena Evropa, přes Mesopotamii, íránskou oblast a Střední Asii zbytek planety včetně Nového světa. 

V Arábii nebyly dosud nalezeny ostatky opolidí, pouze jejich kamenných nástrojů podobné na tanganické Olduvay, viz zde výše (mladší acheuléen). Na poloostrov a odtud dále na východ se prapředkové lidí dostávali via Báb al-mandab a Síná/Sínaj. Na severu Saúdské Arábie je největší lokalitou s „olduvajskými“ nálezy aš-Šuwajhitíja/Shuwayhitiyah. O časování lidské expanse viz zde výše v oddílu "pravěk". 

• Zajímavá je spekulace hellénistických historiků (Diodóros Sicilský), že Aithiopové, černí Afričané jižně od egyptských hranic, jsou jedinými lidmi na světě, kteří jsou pravými autochthony a že k nim chodí bohové dávat se uctívat a že tráví u nich čas hodováním.

Z Afriky se šířil též homo sapiens, srov. zde výše. Kolem c. 300 tisíc ovládal pravděpodobně již celou Afriku (kolik tedy bylo "kolébek" v Africe?). 

Multiregionální hypothesa předpokládá několik nezávislých a navzájem se neovlivňujících oblastí vývoje člověka vztyčeného/h. erectus ve tvora moudrého/h. sapiens. Nikoli tedy jen v Africe, jak předpokládají příznivci afrického původu, leží pravlast všech lidí. 

Kromě etiopsko-keňské oblasti byly dalšími okruhy samostatného vývoje jihozápadní Evropa s centrem na Ibérském poloostrově, západní Evropa na sz. dnešní Francie, Pobaltí, severovýchodní Rusko s centrem v horním Povolží, blízkovýchodní oblast se střediskem v jižní Mesopotamii, indická oblast s jádrem na sz. dn. Indie a severu dn. Pákistánu, sibiřská oblast (Altaj) a čínské regiony se středisky na jihu a severovýchodu dnešní Číny. 

Nejnovětší theorie předpokládá, že v době 600-500 tisíc BP se homo erectus rozčlenil na tři větve: homo sapiens sapiens, neandertálce a na člověka altajského, homo altaiensis/děnisovce (Anatolij Děrevjanko, 2010).

Prehistorická lokalita Malta v údolí Angary sv. od Irkutska byla osadou mladého paleolitu s domy na kamenných základech a napůl zapuštěnými do země.

DNA z kostí tří až čtyřletého chlapce z doby kolem 22 tisíc odkazují na evropský původ, zároveň měl "Malťan" čtvrtinu DNA současných indiánů. Podle genů byl prý pihatý, s hnědými vlasy a očima. Dosud byli indiáni pokládáni za potomky sibiřských národů s Východoasijci, maltský nález by ukazoval na mix "Západoevropanů" a Východoasijců. V lokalitě nalezeno třicet "venuší", nález nijak neřeší záhadu jménem Clovis, viz v oddílu "pravěk".

Dataci "migrace z Afriky" posunul roku 2015 nález 47 zubů v jeskyni Fu-jan/Fuyan v Tao-sienu/Daoxian v provincii Chu-nan. Ležely pod stalagmity starými c. 80 tisíc roků a vlastní stáří zubů bylo odhadnuto na až 125 tisíc let, srov. klimatickou změnu zde výše. Dosud se předpokládalo, že do "Asie" dorazili lidé před c. 60 tisíc roky. Buď se tedy migrační datace posouvá významně zpět, nebo mělo putování lidstva z Afriky několik vln.

Z roku 2018 pochází nález kůstek lidských prstů z doby c. 90-85 tisíc v pouštní lokalitě al-Wustá v Nefúdu/sachrá an-Nafúd na severu Saúdské Arábie na místě, kde se tehdy rozprostíralo jezero a kraj byl plný zeleně a zvěře. 

Stáří by též odpovídalo ostatkům z jeskyní as-Schúl (Mughárat as-Schúl, Jeskyně kůzlat) na úpatí Karmelu u Hajfy a Qafza u Nazarethu, které byly zprvu pokládány za kosti tvora příbuzného s neandertálci, popřípadě člověka s nimi smíšeného. Soudilo se, že israelské nálezy jsou stopou po migraci před c. 120 až 80 tisíci roky, která se v Palestíně zastavila a nepokračovala dál.

Vedle "out-of-Africa" jsou velmi pravděpodobné domněnky o existenci opaku, "back-to-Africa". V jeskyni Mota v etiopské vysočině pochází z doby kolem 2500 pohřbený "muž z Moty", člen civilisace, která šířila zemědělskou kulturu. Jeho DNA vykazuje příbuznost s lidmi z Anatolie a dalšího Předního východu.

Roku 2015 byl paleoantropology vysloven odhad, že okolní populace byla tehdy ze čtvrtiny až třetiny tvořena přestěhovalci ze severu, jejichž potomci pokračovali dále až ke Guinejskému zálivu a na jih Afriky. Přinášeli s sebou znalost pěstování obilí. 

•

K datační éře „před naším letopočtem“: Prehistorici nejnověji užívají éry BP, „(years) Before the Present“, což znamená „(let) před současností (= PS)“, která byla ukotvena rokem 1950 n. l.

c. (500 000) 200 000 př. n. l. v Egyptě starý paleolit, 100 000 až 50 000 střední paleolit, 50 000 až 21 000 mladý paleolit, pozdní paleolit 21 000 až 12 000 let. Tzv. hiát/doba temna 11 - 8 000 (epipaleolit, v Evropě mesolit), neolit 8/7 000 do 4 000 let.

V mladém a pozdním palaeolithu nomádští sběrači potravy, kolem roku 12 000 v Kom Ombo tábory rybářů, kolem 8000 zavedení luku a šípů do lovu. 

Palaeolit jinde ve světě: cca. 1,2 milionu let až 600.000 protoacheuleén, do 350.000 starší acheuléen, do 150.000 mladší a do 100.000 pozdní acheuléen (podle Saint-Acheul u Amiensu). Závěrečné fáze ach. jsou palaeolitické kultury žijící vedle sebe v rozmezí 125.000 až 40.000 byly micoquien (podle lokality La Micoque na místě starého statku u soutoku řeky Manaurie s Vézère v Dordogni; 60-40 tisíc) a moustérien (podle Le Moustier v údolí řeky Vézère v Dordogni; 125-40 tisíc); obě kultury byly neandertálské.

Období 100.000 až 10.000 je mladší doba kamenná, hlavní éra neanderthálců, würmské zalednění doby ledové s dobami meziledovými/glaciály, interglaciály. 

cca. 50.000 až 35.000 v jižní části Německa „Blattspitzen-Gruppen/skupiny listových hrotů“, zvaná na Moravě, Slovensku a v Maďarsku szeletien (c. 43.000 až 35.000; podle jeskyně Szeleta v pohoří Bükk/"Bučina"). V rozmezí let 40.000 až 15.000 povstávají hlavní lidské rasy: europoidé (sem řazeni také cromagnonci, viz v souboru "pravěk"), mongoloidé a negroidé. Kulturně se o této éře mladšího paleolithu/Jungpaläolithikum, upper paleolithic hovoří jako o mladopaleolitické revoluci, o umění doby ledové s fázemi,

cca. 35.000/40.000 – 29.000/28.000 aurignacien (podle obce ve franc. Pyrenejích), z něhož pocházejí první nalezené umělecké/kultovní předměty,

cca. 28.000 až 21.000 gravettien (podle převisu La Gravette u Bayaku v Dordogne), éra masožravého blahobytu a lidé se „hrnuli“ z východu na západ podél jižního okraje ledovce, který končil u Berlína. Všude v tajze bylo hojně mamutů, koní, jelenů, nosorožců, antilop, bisonů. Lovci se částečně usazovali, nekočovali, měli svá oblastní shromaždiště. Nejstarší doklad o posmrtném kanibalismu lidského druhu je z jeskyní Buran kaja na Krymu na ostatcích z doby 33 000. Lokálními názvy pro gravettien jsou périgordien a pavlovien (Morava, Dolní Rakousy, Slovensko). 

K čemu je semeno v gravettienu ještě lidé nevěděli. Na to přišli lidé až v době kolem 10.000 s šířením dobytkářství. Proto byla mezi lovci role ženy-matky dominantní a život v kmenu se řídil po ženské linii. Venuše vyráběné z kostí, slonoviny, paroží, též kamene a pálené hlíny, zřejmě nebyly konkrétní ženy, ale snad nadpřirozené kultovní předměty, steatopygické bohyně (?). 

cca. 23.000 jedna z prvních keramik "věstonická venuše" (Dolní Věstonice-Unterwisternitz), willendorfská venuše (Venus von Willendorf, lokalita v Dolních Rakousích, část obce Aggsbach, nalezena roku 1908, je z vápencového oolithu/Eierstein, egg stone, asi z okolí Gardského jezera). 

Na konci gravettienu se ochladilo a střední Evropa se vylidnila, glaciál Würm III., v Ibérii a Francii kulturně solutréen (c. 22.000 až c. 18.000, podle naleziště na katastru obce Solutré-Pouilly v Burgundii). Na severu dnešního Španělska lovili lidé po roce 22.000 tuleně. Až několik tisíciletí po tomto klimatickém šoku přišlo do Evropy nové obyvatelstvo, které bylo menších postav a žádné tlusté venuše neznalo. 

cca. 18.000 poslední nejvyšší stupeň zalednění ve střední Evropě, viz dále zde níže. Z této doby pocházejí nejstarší nálezy užitkové keramiky: střepy z nádob nalezeny roku 2012 v jeskyni Sien-žen-tung/Xianrendong v čínské provincii Ťiang-si/Jiangxi a jeskyni Jü-čchan-jan/Yuchanyan v provincii Chu-nan potvrzují, že znalost pálení hlíny a skladování potravin je starší než zemědělské kultury. 

Kult venuší začal c. 33.000 a trval do c. 18.000. Je známo asi dvě stě sošek, původně červenou hlinkou barvených sexsymbolů bez obličejů mezi Donem (Andějev, Gagarino a Kosťonki) a Pyrenejemi (Lespugue, Sireuil). Mezi nimi i také rodící venuše, jejíž dítě právě ukazuje hlavičku. Zda šlo o „pornoumění“, kultovní pramatky, nebo cokoli jiného, nelze stanovit. 

Venuše z Laussel, jeskyně u Marquay v údolí Dordogne v Aquitánii není soškou, ale okrem pomalovaný půlmetrový reliéf na ulomeném kusu skály z gravettienu z doby c. 25.000, nejstarší "evropský" reliéf (objeven jako jeden z pěti v lokalitě roku 1911). V ruce drží zubří roh ("Venus à la corne") se třinácti zářezy, ročního cyklu lunárního kalendáře z éry matriarchátu (jiné výklady hovoří o symbolu loveckého kultu, také o rohu s nápojem, ovšemže alkoholickým...). 

Z doby c. 32.000 n. 28.000 z éry starokamenného gravettienu je křemenný fallus o délce dvaceti centimetrů z jeskyně Hohler Fels u Schelklingen v jihoněmeckém kraji Schwäbische Alb ve Württembergu/"Phallus von Schelklingen. Odborníci soudili, že buď sloužil k „zábavě“, nebo k odblanění panen (??). Nejstarší dochovaná sexuální pomůcka má řadu mladších nástupců, a to i přirození dvojitých, partnerských. 

Z doby c. 13.000 až 12.000 jsou v jeskyni La Marche v Lussac-les-Château u Poitiers rytiny mužských a ženských portrétů.

Hellas a Égeis:

paleolit cca. 25 000 - 10 300, mesolit 10 300 - 8 000, akeramický neolit 8 000 - 7 700, raný neolit 7 700 - 7 000, střední neolit 7 000 - 6 500, pozdní neolit 6 500 - 5 700 a konečný neolit 5 700 - 4 600.

Jiná řazení: mateřská Hellas obecně, incl. Thessalie, střední Hellady a Peloponnésu:

akeramický neolit cca. 6 800 - 6 500, raný neolit 6 500 - 5 800, střední neolit 5 800 - 5 300, pozdní neolit 5 300 - 4 500 a konečný neolit 4 500 - 3200. K bronzové době na Krétě, Ostrovech a v Helladě viz rok 5300.

c. 18.000 př. n. l. od asi 20.000 vrcholila poslední doba ledová, glaciál Wörm IV. Ledovce v Evropě sahaly po jižní Anglii (Británie nebyla ještě ostrovem, tím se stala po oteplení; ovšem v období 425-180 tisíc ji už asi od „Evropy“ odděloval vodní kanál) a polovinu Německa severně od Čech po Kyjev a ve střední Evropě v předpolí ledovce se rozprostírala mrtvá tundra. 

c. 18.000 až 11.500 na solutréen navazoval magdalénien, z doby c. 17.000 až 15.000 pocházejí malby v Lascaux v Dordogne, Francie, c. 15.000 malby v jeskyních Altamira v severním Španělsku, z doby c. 21.000 až 14.000 obrysy zvířat a snad i obličeje vyryté do kamenné plakety z Jersey (lokalita Les Vrines). Éra bohatá na zvířenu, nicméně magdalénský člověk byl podle všeho kanibal; jméno má od jeskyně La Madeleine v Dordogne. 

Současné s "evropským" magdaléniem v oblasti Maghribu ibéromaurisien c. 17.000-8.000, kultura epipaleolitická s hlavním nalezištěm v jeskyni Taforalt/Táfúgált, Grotte des Pigeons/Holubí jeskyně a hranicích Maroka s Alžírskem. Jeskyně bývá pokládána za nejstarší známý hřbitov, nositelé kultury za prapředky snad Berberů.

Na magdalénien navazoval azilien (podle jeskyně Mas d' Azil v départementu Ariège), c. 12.300 až 9600. V Itálii se mu říká epigravettien, jinde Federmessen-Gruppen podle kamenných škrabek a ostří oštěpů a harpun. Východoevropskou formou magdalénienu byl swiderien/naleziště Świdry Wielkie u Varšavy s centrem v Polsku, na Litvě a Bílé Rusi, současný zhruba s azilienem.

Na něj navazovala na východním Baltu a na severu Ruska mesolitická kultura Kunda (podle estonského města) limitovaná roky c. 8500 až 5000 (nižší datace: 7400 až 6000). Její současníkem na horní Volze kolem řek a jezer byla mesolitická kultura Butovo, která předcházela lesním kulturám Volga-Oka.

Z kundské kultury vzešla v regionu neolitická kultura Narva, která na východním Baltu zanikla někdy koncem 3. tisíciletí (nižší datace: 5300-1750). Zda narvští lidé patřili k prapředkům ugrofinských národů a jaký byl jejich vztah k sousedním Praindogermánům/Praindoevropanům, nelze z archeologických nálezů odhadnout.

c. 15.300 nejstarší skalní kresba v Austrálii, dvoumetrový klokan u Kimberley v Západní Austrálii.    

c. 15.000 přišlo oteplení a s ním tání, glaciální sucho ustupovalo. Kilometr tlusté ledovce se stahovaly na sever, na jejich místě vzniklo Baltské moře, Kaspik byl čtyřikrát větší než dnes. Sahara a Přední východ se zelenaly více než dnes, vláhu přinášel západoafrický monsun do c. 5000, kdy začal slábnout, c. 3500 se sucho vrátilo a poušť opět rostla, viz dále zde níže c. 13.000. Globální tání ledovců trvalo deset tisíc let. Za tu dobu světový oceán vyrostl o 130 metrů a všude po světě zabral osm procent země (srov. v indexu pod potopa).

c. 14.000 v Japonsku první keramická kultura Džómon/angl. Jomon, "šňůrová kultura", doznívala do c. 500/300. Keramiku vypalovali v nízkých teplotách a patří k nejstarším ve světě. Imigrace do Japonska ze severu z jižní Sibiře via Sachalin. Její sběračská a lovecká populace mohla mít prapůvod na Kavkazu a kolem Černomoří. Za její potomky lze pokládat lid Ainu na Hokkaidu. Nástupcem kultury Džómon byla c. 500 kultura Jajoi, viz tam. 

Podobu s kulturou Džómon vykazují c. 2500 nálezy z chilské Valdivie, čímž v prvním desetiletí třetího tisíciletí oživeny spekulace Nora Thora Heyerdahla, který se plavbou voru Kon Tiki roku 1947 z Peru na západ oceánem snažil dokázat, že Polynésii kolonisovali jihoameričtí indiáni/"Amerindové". 

Kostry z doby kolem c. 10.000 nalezené v letech 2003 a 2007 v lokalitě Santana do Riacho a v jeskyni Sumidouro u Lagoa Santa ve střední Brazílii vykazují podobnost s australo-melanéskou populací z Andaman, Nové Guineje a Austrálie. Z pozdější doby existuje genetická příbuznost ostatků obyvatel Rapa Nui/Velikonoční ostrov z doby 1280-1495 a 1479-1842 n. l. s indiány Botocudos v Minas Gerais, kteří mají polynéské předky, nikoli indiánské. 

Za povšimnutí na podporu "americké cesty" do Polynésie stojí například pěstování původem jihoamerických sladkých brambor na tichomořských ostrovech dávno před Kolumbem a Magellanem. Že plavby vedly i na druhou stranu mohou naznačovat nálezy kostí slepic v El Arenal v Chile (c. 1000-1500 n. l.), geneticky podobné se slepicemi z Tonga a Americké Samoy (c. 1. st. n. l. až 550 n. l.). Podobně jsou příbuzné ekvádorské kokosy s filipínskými (c. 250 n. l.) a starší tykev dorazila přes Asii a Polynésii do LatAmu kolem roku 7.300 př. n. l. Srov. k tomu výskyt geoglyfů v Acre, rok 1500.

Slepice, které byly v Asii domestifikovány c. 6.000 v Thajsku, se kolem roku 1000 př. n. l. objevily s prasaty a psy v Polynésii v kultuře Lapita; odtud po mnoha staletích doputovaly do Latinské Ameriky - Evropané je tam nedovezli. Viz ke směru kolonisace Tichomoří dále oddíl 5900-3000, rok 4000. ● Novější odhady podle nálezů ze středothajské lokality Ban Non Wat kladou domestifikaci kura bankivského/gallus gallus do doby c. 1500, v Evropě kolem až c. 800. 

c. 13.000 – 11.200 se dostal člověk přes Beringovu úžinu na Aljašku. Podle posledních nálezů z Monte Verde, 800 km již. od Santiago de Chile, se člověk z Asie do Ameriky dostal již kolem 12 500 a možná i několika dalšími směry, včetně plavby po Pacifiku. Mnohem vyšší odhady předpokládají přechod do Ameriky suchou nohou před rokem 20.000, o čemž by svědčily nálezy zkamenělých otisků lidských nohou v národním parku White Sands v Novém Mexiku, části Chihuahuaské pouště (2009) datované do let c. 21.500 n. 20.800, nejmladší c. 19.130 př. n. l., srov. v oddílu "pravěk (2). 

Na osídlení západní hemisféry je řada datových theorií a v poslední době dokonce přibyla zásadní novinka: mohla být Amerika kolonisována také z Evropy? U Mexico City byla roku 2002 nalezena lebka 26leté ženy s dolichokefálními kavkazskými rysy z doby kolem 13.000, „žena z Peñonu“. Mongolská rasa přišedší z Asie, tzv. indiáni/politicky: "původní obyvatelé, první národové apod.", je brachykefální.

Je to již druhý starý nález kavkazské rasy z kontinentu: první je z roku 1996 z Kennewicku ve státu Washington a pochází z doby kolem 8400 n. 7460. Výsledky srovnávání DNA s Ainy, Polynésany a indiány publikované roku 2015 však ukazují, že nejblíže má "kennewický muž" k indiánům Colville, nelze však určit, že by byl jejich prapředkem. Analysa zato vylučuje, že by pocházel z "Evropy". Podle rozměrů lebky by byl spíše Ainu nebo Polynésan, nemá nic společného s dalšími indiány z Kanady a Latinské Ameriky. Nálezy jsou předmětem sporů.

Byly vysloveny theorie, že první lidé žijící od c. 30 tisíc na východní Sibiři a s oteplováním c. 15 tisíc zatopené pevnině Beringii přešli zamrzlým severním Atlantikem kolem cca. 20 až 15 tisíc let př. n. l. Kamenné nálezy z Ameriky ukazují na podobnost se solutrénskou kulturou z jz. Francie z doby kolem 20.000 př. n. l., z éry nejtvrdší doby ledové (ledovec sahal hluboko na jih od Islandu a na celé území dnešní Kanady). Pazourkové ostří na kopí z doby kolem roku 11.500 z Clovis v N. Mexiku (nalezeno 1933) je podobného typu, odlišné od všeho z kamenných nástrojů, které přišly z Asie (srov. zde níže).

Kamenný hrot šípu cloviských lidí, lovců mamutů a sběračů, byl výrobně téhož typu jako po vymření mamutů později hrotů folsomské kultury lovců bisonů c. 9500-8000 (podle lokality Folsom v N. Mexiku). Následné kultury Plano na Velkých pláních/Great Plains c. 9000-6000 vyráběly kamenné hroty už jinak a vedle bisonů a menší zvěře jejich zbraně asi už zabíjely i lidi.

(pokr.)