Obě tváře sovětského člověka

Z Gruzie vyrostli do sovětské nejvyšší politiky dva muži. Stalin pozdvihl Rusy k megavelmoci a v jednu ze stran globální studené války. Eduard Ševardnadze (86), který zemřel 7. července, se podílel na úklidu po poražené Stalinově říši.

Naplnil život až po okraj dobrodružností, ačkoli křesla své pracovny v podstatě neopustil. Eduard Amvrosijevič Ševardnadze pocházel z intelektuální rodiny učitele a zapáleného bolševika a stejně jako otec montérky nikdy nenavlékl. Sám se ve dvaceti stal členem Komunistické strany Sovětského svazu a jeho životní kariéra je sovětsky autentická.
Prošel funkcemi v rodné Gruzii, jméno si udělal v Moskvě, kde se po boku svého starého partajního přítele Michaila Gorbačova (83) pokoušel reformovat nereformovatelné: demokratisovat bolševickou stranu a celou sovětskou říši. Stal se jedním z těch, kteří Sovětský svaz uložili do hrobu, pochovali ruskou moc ve střední a východní Evropě a významně přispěli ke spojení obou německých států.
Kariéru dělal za Leonida Brežněva a byl oblíbencem Jurije Andropova. Jako klasický aparátčík dokázal Ševardnadze vystupovat proti oposici v partaji tvrdě, likvidoval mimostranický odpor, ale také odstraňoval z chronicky korupčního prostředí nejkřiklavější případy úplatkářství. Po rozkladu sovětské říše na něho byly spáchány tři nezdařené atentáty, jenom v jednom byl lehce zraněn. 
Dramaturg nebo herec
Uměl vyjít s lidmi, přecházet mezi frontami a přemluvit i takové, u nichž by to nikdo nikdy neočekával. Například papeže Jana Pavla II., aby zaletěl do Varšavy a promluvil k Polákům (jeho třetí cesta roku 1987). Vyjednal odchod z Afghánistánu, uměl jednat s třídním nepřítelem v Americe a dohodnout jaderné odzbrojování, svým způsobem se vyznal i v poměrech malých států. 
Změnu režimu nijak neodsuzoval. S Gorbačovem měl za to, aby se Moskva nepletla do záležitostí svých satelitních režimů. V roce svých osmdesátin řekl Ševardnadze TÝDNU (02/09): „Znal jsem presidenta Gustáva Husáka, a to jen z té kladné stránky. Když se pak objevil Václav Havel, s ním jsme měli také dobré vztahy. Byl bohužel jediným bývalým disidentem, který se pak osvědčil na státnickém postu... Havel byl ale skutečně šikovný člověk, vynikající herec.“ 
Když jeho asistentka špitla „dramaturg“, muže velkých psacích stolů to nerozházelo: „Ale, jaký rozdíl...“. Netřeba zdůrazňovat, že k Lechu Wałęsovi měl vztah jiný: „Stál tam v čele odporu... Jak se jmenuje? - Wałęsa,“ napověděla dobře informovaná asistentka, „aha... podle mě vládl špatně.“
Ševardnadze patřil do skupiny komunistických pohlavárů, kteří se po zániku Sovětského svazu chopili doma moci. Nebylo to hned a jeho příznivci prodělali občanskou válku s národně demokraticky orientovanými antikomunistickými konservativci.
Jedinými, kteří přešli z čela republikových komunistických stran a vládnou dodnes jako formálně volení presidenti a vůdcové přejmenovaných partají, jsou středoasijští vládci Nursultan Nazarbajev (74) v Kazachstánu a Islam Karimov (76) v Uzbekistánu. Oba letos slaví čtvrt století u moci; tím se Ševardnadze pochlubit nemohl.
Gruzie disidentů
S výjimkou východobaltských republik, které unikly v jelcinovské éře z ruské moci pod chromá křídla NATO a Evropské unie, pouze Gruzie poznala krátkou a chaotickou vládu antikomunistických disidentů. Byli s ruskou pomocí zlikvidováni a Ševardnadze se dostal ve své vlasti k moci tak trochu díky svým bývalým vězňům. 
V rodišti dodnes v Rusku zbožňovaného mnohamilionového vraha Stalina, se pokusili zbavit ruského vlivu, ale utrhli si ostudu. Ruští vojáci zasáhli po roce 1991 v asijské zemi jižního Kavkazu dvakrát. Poprvé přispěli ke změně vládce, podruhé ponížili amerického spojence do takové míry, že získali v regionu zpět respekt, o který přišli v devadesátých letech za Borise Jelcina ve válce za nezávislost Čečny. 
V chaotickém roce 1991, podivném srpnovém pokusu o puč v Moskvě a v posledních dnech Sovětského svazu se v Gruzii stal hlavou státu Zviad Gamsachurdia. Bylo mu padesát dva, pocházel z rodiny váženého spisovatele, sám literát a překladatel z angličtiny a francouzštiny. 
Nezapadal do obrazu nových republik včetně pobaltských. Stalinovo dědictví řídil antikomunista, který založil podzemní organisaci proti rusifikaci. Za šíření protirežimní literatury byl odsouzen mimo jiné na půl roku do psychiatrické kliniky.
Podporoval persekvovanou gruzínskou církev, zakládal helsinské výbory na ochranu lidských práv. Jméno rodiny ho chránilo před tvrdšími postihy, takže řadu let vyučoval i na universitě. Roku 1977 byl však zavřen na pokyn šéfa gruzínských komunistů Eduarda Ševardnadzeho a odsouzen na tři roky vězení a tři roky nucených prací v Dagestánu. 
Padesátiletý Ševardnadze měl tehdy za sebou zkušenosti z řízení gruzínského Komsomolu (1957-1961) a členství v ústředním výboru strany gruzínských komunistů (od 1958). V čele republikového ministerstva vnitra v letech 1965-1972 vedl kampaň proti korupci, která dostala za mříže několik desítek tisíc lidí včetně ministrů vlády a důstojníků republikové tajné policie KGB. 
V občanské válce
S hodností generála policie se stal roku 1972 hlavou gruzínských komunistů a od roku 1985 k překvapení kremlologů fungoval v Moskvě pět let jako Gorbačovův ministr zahraničí.
Muž vážený v Německu za svou účast na sjednocení spolkové republiky a na vyklizení východní Evropy od sovětských vojáků, byl Gamsachurdiovým osudem. Po třech letech disidenta propustili, ale: vyznal se v televisi z chyb, z toho, jak ho buržoasní propaganda svedla a jak Západ všechno kryje pod pláštíkem boje za lidská práva.
Made in Ševardnadze: brzy se dá stejnou propagandou svést k likvidaci sovětské moci. 
Zjevně vykonstruované přiznání je v protikladu se životem Gamsachurdiova „komplice“, hudebníka a básníka Meraba Kostavy, který seděl na Sibiři do roku 1987 a dva roky po propuštění ho přejelo auto: Kostava se presidentství nedočkal, ani Nobelovy ceny míru, na kterou ho s Gamsachurdiou navrhl roku 1978 Kongres Spojených států.
Roku 1989 vypukly v Jižní Osetii nepokoje a tbiliský parlament zrušil její autonomní statut. Gamsachurdia, v němž se probudila panovačnost, měl Osety a Abcházy za agenty Kremlu. Oba národy byli součástí Gruzínské republiky ze Stalinovy vůle a dvacetileté tahanice a otevřené války skončily v srpnu 2008 naprostou prohrou gruzínské vlády ve válce s Rusy, kteří jsou od té doby protektory obou nezávislých republik. 
S Gamsachurdiovou érou bylo spojeno jméno Džaby Ioselianiho (+ 2003). Ze studenta orientalistiky se stal bankovní lupič a vrah, který si odseděl na Sibiři dvacet let. Pak v Tbilisi vystudoval divadelní vědy, které Gruzíncům i přednášel a psal při tom divadelní hry.
Když se „sojuz“ otřásal v základech, založil ozbrojenou skupinu Mchedrioni („Rytíři“), vybíral výpalné, mýtné, dělal si naděje, že ovládne Gruzii, ale postavil se na stranu Gamsachurdii. Když „rytíře“ president roku 1991 zakázal, dal Ioselianiho zatknout. Utekl a spojil se s národními gardami, jimž velel jiný Gamsachurdiův blízký, malíř a herec Tengiz Kitovani (75). 
V prosinci 1991 spustili proti zviadovcům Ioseliani s Kitovanim povstání podporované ruskými zvláštními jednotkami („vánoční válka“). Pozvali do Tbilisi Ševardnadzeho a Gamsachurdia uprchl. Získal asyl u generála Džochara Dudajeva (+ 1996), vůdce čečenských bojovníků za nezávislost. 
Ještě si Gamsachurdia myslel, že v Tbilisi nastává „konec rudé junty“, ale tam už seděl pevně v sedle Ševardnadze. Když se v září 1993 Gamsachurdia do Gruzie vrátil a usadil se na západě v Zugdidi, vypukla nová krátká občanská válka, během níž Rusové chránili komunikace a dodávali vládním jednotkám zbraně. 
Zugdidi v listopadu 1993 padlo a Gamsachurdia se na silvestra zastřelil, jak soudí jeho manželka, ale hodně Gruzínců je přesvědčeno o tom, že ho zlikvidovala ruská rozvědka. Jeho syn Konstantin (53), íránista a překladatel, žil ve švýcarském exilu a v Tbilisi se míchá do politiky. 
Panuj, jedno s kým
Ioseliani i Kitovani, o něž se Ševardnadze opíral, se svým novým pánem spokojení nebyli. Vyhořeli ve válce o Abcházii a v srpnu 1995 Ševardnadze o chlup unikl bombovému atentátu v Tbilisi. O první atentát se pokusili údajně ruští vojáci v Abcházii v říjnu 1992, třetí a poslední v únoru 1998, kdy na jeho autokolonu v Tbilisi dopadl granát a po přestřelce s útočníky zemřel jeden muž ochranky. 
Ioseliani byl pak zatčen, odsouzen na jedenáct let za banditismus a spiknutí, nicméně už roku 2000 ho Ševardnadze omilostnil. Zemřel na svobodě po srdečním záchvatu.
O Kitovanim, který od roku 2000 žije v Moskvě, prohlašoval později Michail Saakašvili, že to je ruský agent, který prohrál válku z Abcházii záměrně.
Jako první na Kavkazu pozval Ševardnadze americké vojáky do Gruzie. Jeho nástupce v roli sovětského a později ruského ministra zahraničí Andrej Kozyrev (63) mu s presidentem Borisem Jelcinem roku 1993 odmítli pomoci v občanské válce se zviadovci. 
Podporoval politický dorost napříč všemi klany a posílal ho na studia na Západ. Mezi nimi vynikli Michail Saakašvili, Zurab Žvania a Nino Burdžanadzeová, nevděčníci, kteří ho zbavili moci. Zbytek života prožil Ševardnadze v tbiliském soukromí, zpočátku s pensí asi tří set korun, ale s ochrankou zdarma. Ačkoli vzdělání získával na partajních školeních a v učitelském studiu na dálku, objevil v sobě křesťana. 
Když byl Ševardnadze v listopadu 2003 po zmanipulovaných volbách růžovou revolucí donucen k resignaci („Měl jsem dvě možnosti, buď krveprolití, nebo odstoupit“), na jeho místo se posadil Saakašvili, který vládl až do loňska. Doma i ve světě si mysleli, že se Gruzie promění mávnutím proutku v parlamentní demokracii a kvetoucí ekonomiku. Nestalo se, ale namísto diktátora posvěceného z Moskvy přišel člověk v dresu americkém plný slov o integraci země do NATO a EU. 
Ostatně sám Ševardnadze, po útěku z úřadu zklamaně prohlásil: „Není dobré mít příliš moc demokracie. Myslím, že to byla moje chyba!“ 

exkurs: Eduard Amvrosijevič Ševardnadze (86)

1928, leden narozen ve vsi Mamati na západu Gruzie v učitelské rodině, měl sestru a tři bratry 
1948 členem KSSS
1951 svatba s novinářkou Nanuli Cagareišviliovou (+ 2004); měli spolu syna a dceru
1957-1961 1. tajemník Komsomolu
1959 členem ÚV KS Gruzie
1965-1972 ministr vnitra sovětské republiky
1972-1985 1. tajemník KS Gruzie
1985-1990 ministr zahraničí SSSR
1992-1995 v čele Gruzie
1995-2003 voleným presidentem Gruzie
2014, červenec zemřel v Tbilisi

vyšlo v TÝDNU č. 29/14

•

Velké říjnové rozjímání

Exotika kavkazských a středoasijských diktátorů

Po Sovětském svazu nezůstalo v Asii jen vzdychání oddaných pamětníků, ale obrovský, surovinově bohatý prostor s jen málo změněnými zvyklostmi, za jehož branami však číhá velká neznámá: návrat muslimských říší.
Vysokoblahorodí, ale osvícená. Nikoli carská, ale s manýry velmožů starého ražení. Vládci Kavkazu a Střední Asie většinou vyšli z lokální bolševické elity a se svými soudruhy se na vlně tsunami nové doby překabátili v pravoslavné nebo muslimské nacionalisty, kterým bychom v Evropě asi říkali národní demokraté. 
Všechny jejich země jsou podle institucí formálně parlamentními demokraciemi s volbami, zastoupením v mezinárodních organisacích a v případě těch režimů, které disponují velkými surovinovými zásobami, jsou i západními demokraciemi obletovanými. V tom případě nevadí, že se obchoduje s diktaturami; ostatně stejně jako není nikomu na Západě na překážku maoismus pro business s Čínou.
V čele náhrdelníku kolem Ruska sestávajícího z republik rozpadlého Sovětského svazu stáli dělníci, partajní aparátčíci, lékaři, loyalní universitní profesoři, nebo generálové tajné služby, representativní směska odumřelého sovětského impéria ne nepodobná novodobému Rusku. 
Rambovská léta
Pouze antikomunističtí disidenti chybějí: když se objevili, byli rychle, a s ruskou pomocí, zlikvidováni. Příběhy pohlavárů jsou mnohdy velmi bizarní a přispívají do pokladnice dějin kultů osobnosti, nezměrné chamtivosti a pokrytectví. Stojí za to o nich něco vědět. Místo ani nezbylo pro rambovské typy, kterými se devadesátá léta rozpadající svět Sovětského svazu a Jugoslávie množil: možná by slušelo nazývat je léty rambovskými. 
Bez Rusů a kremelských pánů by se většina režimů ruského blízkého příhraničí nedostala k moci a asi ani neudržela. Doma sice často Středoasijci od začátku praktikují politiku „derusifikace“ (Turkmenistán, Kazachstán, Ázerbájdžán) a dosazování do rozhodujících funkcí státní správy domácí lidi, přes to zůstávají „osvícená vysokoblahorodí“ většinou pragmatičtí a odborné funkce v byrokracii i armádě ponechávají v rukách slovanských kolonistů usazených v jejich zemích z dob sovětských. 
V Gruzii, v rodišti dodnes v Rusku zbožňovaného Stalina, se dokonce pokusili zbavit ruských stínů, ale utrhli si velkou ostudu. Ruští vojáci zasáhli po roku 1991 v asijské zemi jižního Kavkazu dvakrát. Poprvé přispěli ke změně vládce, podruhé ponížili amerického spojence do takové míry, že získali mezi Asiaty zpět vojenský respekt, o který přišli v devadesátých letech za Borise Jelcina ve válce s čečenskými bojovníky za odtržení od Ruska. 
Západ uznává exsovětské republiky za ruskou sféru vlivu a zatím jediné, čím „obohacuje“ terén, je politika prosazování lidských práv, kterou prohrává ve třetím světě proti novým mocnostem Číně, Brazílii, Rusku na celé čáře. 
Rusko udrželo nadvládu nad svými jižními asijskými oblastmi po zhruba 150 let a po rozpadu Sovětského svazu, nástupnického státu carské Ruské říše, díky osobním a hospodářským vazbám zde vládne nepřímo dál. 
Antikomunista v čele Gruzie
Důkaz byl podán v srpnu 2008 v Gruzii, kdy Američané uznali, že jejich spojenec nebyl v právu, když se pokusil obsadit jedno z odtržených území, a letos v létě v Kyrgyzstánu, kdy Západ souhlasil s případným mírotvorným zásahem ruských jednotek během národnostních nepokojů v Oši a okolí a kdy po říjnových volbách odjeli vůdci všech parlamentních stran konsultovat jak dál do Moskvy. 
V chaotickém roce 1991, srpnovém podivném pokusu o puč v Moskvě a v posledních dnech Sovětského svazu se v Gruzii, vlasti mnohamilionového vraha a tvůrce slávy sovětů Staliny stal hlavou státu Zviad Gamsachurdia. Bylo mu padesát dva, pocházel z rodiny váženého spisovatele, sám literát a překladatel z angličtiny a francouzštiny. 
Nezapadal do obrazu všech nových republik včetně pobaltských. Stalinovo dědictví řídil antikomunista, který založil podzemní organisaci proti rusifikaci. Za šíření protirežimní literatury byl odsouzen mimo jiné na půl roku do psychiatrické kliniky.
Podporoval persekvovanou gruzínskou církev, zakládal helsinské výbory na ochranu lidských práv. Jméno rodiny ho chránilo před tvrdšími postihy, takže řadu let vyučoval i na universitě. Roku 1977 byl však zavřen na pokyn šéfa gruzínských komunistů Eduarda Ševardnadzeho a odsouzen na tři roky vězení a tři roky nucených prací v Dagestánu. 
Ševardnadze (83), pozdější Gorbačovův ministr zahraničí a v Německu vážený za jeho účast na sjednocení spolkové republiky a vyklizení východní Evropy, byl nakonec i Gamsachurdiův osud. Po třech letech disidenta propustili, ale s pěknou ostudou. Vyznal se v televisi z chyb, z toho, jak ho buržoasní propaganda svedla a jak Západ všechno kryje pod pláštíkem boje za lidská práva. 
Gruzínské otočky
Zřejmě vykonstruované přiznání je v protikladu se životem Gamsachurdiova „komplice“, hudebníka a básníka Meraba Kostavy, který seděl na Sibiři do roku 1987 a dva roky po propuštění ho přejelo auto: Kostava se presidentství nedočkal, ani Nobelovy ceny míru, na kterou ho s Gamsachurdiou navrhl roiku 1978 Kongres Spojených států.
Roku 1989 vypukly v Jižní Osetii nepokoje a tbiliský parlament zrušil její autonomní statut. Gamsachurdia, v němž se probudila panovačnost, v Osetech a Abcházech viděl agenty Kremlu a bušil na „velkogruzínské“ emoce. Oba národy byli součástí Gruzínské republiky ze Stalinovy vůle a dvacetileté tahanice a otevřených válek skončily v srpnu 2008 naprostou prohrou gruzínské vlády ve válce s Rusy, kteří jsou garanty obou nezávislých republik. 
S Gamsachurdiovou érou bylo spojeno jméno Džaby Ioselianiho (ročník 1926). Ze studenta orientalistiky se stal bankovní lupič a vrah, který si odseděl na Sibiři dvacet let. Pak v Tbilisi vystudoval divadelní vědy, které Gruzíncům i přednášel a psal při tom divadelní hry.
Když se „sojuz“ otřásal v základech, založil ozbrojenou skupinu Mchedrioni („Rytíři“), vybíral výpalné, mýtné, dělal si naděje, že ovládne Gruzii, ale postavil se na stranu Gamsachurdii. Když „rytíře“ president roku 1991 zakázal, byl Joseliani zatčen. Utekl a ve spojení s národními gardami, jimž velel jiný Gamsachurdiův blízký, malíř a herec Tengiz Kitovani (72). 
Jeden trůn, hodně princů
V prosinci 1991 vypuklo proti zviadovcům povstání podporované ruskými zvláštními jednotkami („vánoční válka“). Gamsachurdia uprchl a získal asyl u generála Džochara Dudajeva, vůdce čečenských bojovníků za nezávislost. 
Ještě si Gamsachurdia myslel, že v Tbilisi nastává „konec rudé junty“, ale tam už seděl pevně v sedle Ševardnadze. Když se v září 1993 Gamsachurdia vrátil do Gruzie a usadil se na západě v Zugdidi, vypukla krátká občanská válka, během níž Rusové chránili komunikace a dodávali vládním jednotkám zbraně. 
Zugdidi v listopadu 1993 padlo a Gamsachurdia se na silvestra zastřelil, jak soudí jeho manželka, ale hodně Gruzínců je přesvědčeno o tom, že ho zlikvidovala ruská rozvědka. Jeho syn Konstantin (49), íránista a překladatel, žil ve švýcarském exilu a marně se pokouší aktivně ovlivňovat tbiliskou politiku. 
Ioseliani i Kitovani, o něž se Ševardnadze, který měl ve světě pověst mírotvůrce, ale doma chladnokrevného stratéga, se svým novým pánem spokojení nebyli. Vyhořeli ve válce o Abcházii, součást dávné Kolchidy, a v srpnu 1995 přežil Ševardnadze o vous unikl bombovému atentátu. Ioseliani byl zatčen, odsouzen na jedenáct let za banditismus a spiknutí, nicméně už roku 2000 ho Ševardnadze omilostnil. Krátce na to zemřel po srdečním záchvatu.
O Kitovanim, který od roku 2000 žije v Moskvě, prohlašoval později Saakašvili, že to je ruský agent, který prohrál válku z Abcházii záměrně.
Ševardnadzeova kariéra je sovětsky autentická. Funkcionář komsomolu z učitelské rodiny, ministr vnitra sovětské republiky a v letech 1972-1985 šéf gruzínských komunistů. Jako sovětského ministra zahraničí (1985-1990) „pomáhal“ Michailu Gorbačovovi s likvidací Sovětského svazu. Měl za to, že by se Moskva neměla plést do záležitostí svých satelitů. Od roku 1992 stál v čele Gruzie, v letech 1995-2003 jako president zvolený.
Růžové brýle
Jako první pozval americké vojáky do Gruzie a přežil tři atentáty. Podporoval politický dorost napříč všemi klany a posílal ho na studia na Západ. Mezi nimi vynikli Michail Saakašvili, Zurab Žvania a Nino Burdžanadzeová. 
Když byl Ševardnadze v listopadu 2003 po zmanipulovaných volbách růžovou revolucí donucen ulicí k resignaci, na jeho místo se posadil Saakašvili (dnes 42). Doma i ve světě si mysleli, že se Gruzie promění mávnutím proutku v parlamentní demokracii a kvetoucí ekonomiku. Nestalo se, ale namísto diktátora posvěceného z Moskvy přišel člověk v dresu americkém plný slov o integraci země do NATO a EU. 
Oposici zcela vylikvidoval. Z jeho souputníků biolog a premiér Žvania se roku 2005 údajně v alkoholickém spánku udusil zplodinami z plynového topidla. Právnička Burdžanadzeová (dnes 46), dcera ředitele pekáren a později mimo jiné držitele monopolu na obchod s obilím, předsedala parlamentu v letech 2001-2008 a dvakrát zastávala na přechodnou dobu presidentský úřad, se se Saakašvilim také nepohodla, a brázdí oposiční vody. 
Saakašvili pochází z rodiny lékaře a historičky, studoval v Americe a ve Štrasburku, kde poznal Holanďanku Sandru Roelofsovou (41), matku svých dvou dětí. Za Ševardnadzeho Svaz občanů Gruzie seděl od roku 1995 v parlamentu, roku 2000 byl ministrem spravedlnosti a po roce resignoval po hádkách o korupci ve vládě. 
Když se dostal k moci, pokračoval ve snaze zmocnit se znovu odtržených území, jako jeho předchůdci chtěl mít všechno pod kontrolou od hospodářství po media a jeho rozlet ukončila nepředstavitelně lehkomyslná invase gruzínské armády do Jižní Osetie 7. srpna 2008. Ruský tankový protiúder udělal ze Saakašviliho nevypočitatelného spojence západu, který pomohl odepisované ruské armádě vylepšit ve světě pověst. A ovšem také pootočit směrovkou v nové „velké hře“ o asijskou ropu: putinovština zintensivnila od té doby úsilí o zvýšení všech forem vlivu na své okolí. 
Saakašvili se připravuje se na rok 2013, kdy mu skončí druhé volební období a po vzoru svého úhlavního nepřítele Putina posiluje na úkor presidentského úřadu pravomoci předsedy vlády.
Rádio Jerevan
Druhou křesťanskou zemí na Jižním Kavkazu se starobylou minulostí je Arménie. Na rozdíl od Gruzie, které má na svém území americkou radarovou stanici a izraelské a americké poradce, mají v Arménii vojenskou základnu Rusové. První president nezávislé Arménie po mnoha staletích Levon Ter-Petrosjan (65) byl jako jeho první gruzínský kolega akademikem. 
Pocházel ze syrského Halabu (Aleppo), v Leningradu na orientalistických studiích poznal svou ženu Ljudmilu, germanistku, která pak pracovala jako novinářka v Rádiu Jerevan. Petrosjan vydal dvoudílné dějiny „Křižáci a Armeni“, ale v politice mu to nešlo. Roku 1988 byl nějaký čas v Moskvě za mřížemi, poněvadž se postavil za odtržení křesťanského arménského Náhorního Karabachu (Artsach) od muslimského Ázerbájdžánu, problém, který svírá kavkazské vztahy a hrozí kdykoli přerůst v novou válku. Presidentem byl v letech 1991-1998.
Aby mohl financovat válku s Ázerbájdžánem prodával elektřinu do Gruzie a Arméni jí měli málo. Když byl příliš proázersky „vstřícný“, postavila se pro němu vláda v čele s premiérem Robertem Kočarjanem (56) a po musel resignovat.
Jeho nástupci byli s Náhorním Karabachem přímo spojeni a oba pocházejí z jeho metropole Stěpanakertu. Kočarjan je elektrotechnik a ve svém rodném městě zastával v komunistickém aparátu nižší funkce. Roku 1988 byl leaderem hnutí za odtržení oblasti od Ázerbájdžánu (AzSSR) a v letech 1994-1997 byl presidentem nikým neuznané republiky Náhorního Karabachu. Hned na to byl předsedou vlády v Jerevanu a od roku 1998 deset let arménským presidentem. 
Rudí konservativci
V říjnu 1999 uklidnil jednu z pozoruhodností nejnovějších dějin, když jistý novinář a učitel Nairi Hunanjan (dnes 45) se s dalšími čtyřmi pokus o puč. Vpadli do plénu parlamentu, zastřelili předsedu vlády Vazgena Sargsjana, předsedu parlamentu a šest dalších lidí. Kočarjan s vrahy osobně vyjednával a ti propustili rukojmí a vzdali se; odsouzeni byli na doživotí, ale motiv „národní spásy“ zůstal nevysvětlený. 
Kočarjan se po obě volební období držel Rusů a od loňska má na politické pensi od nich i práci. Je ředitelem dceřiné telekomunikační firmy ruské společnosti AFK Systěma vlastněné ruským oligarchem Vladimírem Jevtušenkovem (62), ženatým s sestrou Jeleny Baturinové, manželky sesazeného moskevského starosty Jurije Lužkova. 
Jeho nástupce a stěpanakertský soukmenovec Serž Sargsjan (56) je soustružník s diplomem Jerevanské university a také je předsedou šachové federace, sportu, který Arméni vedle businessu milují. Od roku 1975 dělal partajní kariéru, byl šéfem náhorněkarabašských komunistů a řídil obranu za války s Ázery. 
V Jerevanu byl pak v letech 1993-2007 ministrem obrany, rok byl premiérem. V duchu dobře překabátěného bolševika stojí v čele konservativní Republikánské strany. Rusové zprostředkují v pokusech o urovnání karabašského sporu. 27. října se Medveděv, Sargsjan a Alijev setkali v Astrachani (předtím poprvé 17. června v Petrohradu). 
President Republiky Artsach Arkadij Glinkasjan začínal jako reportér „Sovětského Karabachu“ a úřadoval v letech 2002-2007. Jeho nástupce Bako Sahakjan/Saakjan býval šéfem tajné služby a ministrem obrany. Artsach udržuje mise všude tam, kde žijí Armeni: v Arménii, Austrálii, Americe, Francii, Německu a Libanonu. 
Ropná dynastie 
Arménský nepřítel, Republika Ázerbájdžán, má na rozdíl od obou (nebo třech?) chudých křesťanských států na jižním Kavkazu nesmírnou výhodu nerostného bohatství. Slovo Baku bylo synonymem pro naftové či ropné bohatství a olejnatá surovina se v zemi turkických Ázerů šíitského vyznání těží přes 130 let. Jejich vládci jsou obletovaní a na dodržování lidských práv proto nikdo ve světě nehledí.
Prvním hlavou nezávislého Ázerbájdžánu byl Ajaz Mütallibov (dnes 72), studovaný chemik, ředitel továrny na ledničky v Baku, milovník Presleyho a Beatles, a ovšem dobrý partajní kádr a dokonce roku 1990 šéf ázerských komunistů; když se téhož roku stal presidentem, svou rodnou stranu brzy na to rozpustil. 
Po neúspěších ve válce s Armény byl vojáky vyhnán a roku 1992 utekl do Moskvy, odkud jako „sociálně demokrat“ se na dálku pokouší zasahovat do politiky. Na jeho podporu dokonce krátce na jihu země vyhlásili příznivci republiku Talyš-Mugan, ale s tou udělal krátký proces Alijev. 
Po krátkých mezivládách byl demokraticky zvolen presidentem roku 1992 Äbülfaz Elçibäj (zemřel roku 2000), orientalista a sovětský disident z Nachičevanu, prozápadní národní demokrat s vidinami na propojení všech turkických národů. Prosadil odchod ruské armády ze země, ázerština se přestala psát namísto kyrilicí latinkou a získal od Rusů čtvrtinu kaspického loďstva, ale také jemu po roce zlomila vaz válka s Armény.
Umělec převleků
Povstali proti němu vojáci pod vedením Surata Husejnova a Elçibäj uprchl do rodného Nachičevanu. Na pomoc přizval do Baku jiného nachičevanského rodáka, „starou gardu“ Hejdara Alijeva, který se jako čerstvý předseda parlamentu se vzbouřenci dohodl, a po několika dnech Elçibäjovy nepřítomnosti sám se dal prohlásit presidentem. 
Alijev se k uprchlíkovi zachoval královsky, povolil mu návrat do Baku a Elçibäj roku 2000 zemřel v ankarské nemocnici na rakovinu prostaty. Doma dostal státní pohřeb: kuriosní příběh, kdy generál sovětské KGB pohřbívá svou bývalou velkotureckou disidentskou oběť. 
V Alijevovi dostali Ázerové zkušeného mocenského lišáka, který dokázal jít s dobou a světu se presentovat jako důvěryhodný osvícený vládce liberálního ropného emirátu. Hejdar Alijev (ázersky Hejdär Älirza o?lu Älijev) se narodil roku 1923 v Nachičevanu a původně se jmenoval Ali. Zkoušel v Baku studovat architekturu, ale to se už poruštil jako Gejdar Alijevič Alijev. 
Podle jedné biografické verse, která neladí s kultovním životopisem, ze roku 1941 vyhnul povinnosti narukovat do války zfalšováním dokladů. Od roku 1944 pracoval v NKVD, předchůdkyni KGB a dostával mimo jiné úkoly na ázerském severu Íránu, který Rusové drželi do roku 1946. Po válce dostal diplom z akademie státní bezpečnosti v Leningradu a v Baku udělal závratnou kariéru, během níž to dotáhl až na generála KGB. 
Od roku 1967 řídil KGB v Ázerbájdžánu a o dva roky později ho vůdce bolševiků Leonid Brežněv, tolik milý českému čtenáři, udělal prvním tajemníkem Komunistické strany Ázerbájdžánu, skutečným sovětským satrapou v Baku. Alijev, který miloval přepych, kázal proti korupci a jak si přála moskevská vrchnost, tu a tam dal někoho i zavřít. Roku 1975 poslal za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví na smrt pět soudruhů ředitelů, kteří nepatřili mezi „jeho lidi“. 
Ropným emírem
Sám však kryl své komplice z už tehdy silné mafiánské sítě a měl podle ázerských emigrantů a disidentů podíly na podloudném businessu s kaspickým kaviárem, zeleninou a bavlnou; měl prostě republiku pod kontrolou. 
Podporoval své rodáky a mimo jiné se roku 1982 zasloužil o růst šachového velmistra Garryho Kasparova, jak sám kdysi napsal, tehdy devatenáctiletého komsomolce a kádrové naděje komunistické strany, který byl od začátku moskevskými tajemníky odstrkován na úkor o dva roky staršího Anatolije Karpova. 
Alijev miloval elektroniku a dobré jídlo, vesměs pašované ze západu a na boj s náboženství, opiem lidstva, moc nedal: roku 1988 bylo v Baku v provozu šest šíitských mešit, modliteben bezpočet a muftí byl velký fanda ajatolláha Chomejního.
Brežněv měl pro Alijeva slabost. Při jedné ze svých dvoudenních návštěv v Baku bydlel v paláci postaveném pro tento účel a Alijev obdaroval knížete světového revolučního hnutí diamantovým prstenem. Jeden z Brežněvových nástupců Jurij Andropov, šéf KGB, udělal svého podřízeného Alijeva roku 1982 řádným členem celosvazového partajního politbyra a prvním místopředsedou rady ministrů Sovětského svazu zodpovědného za dopravu a sociální služby (vicepremiérů bylo tehdy celkem 14). 
Takhle vysoko to nikdy žádný Ázer v ruské a sovětské říši nedotáhl. Vzlet zastavil roku 1987 Michail Gorbačov, když Alijeva vyhnal z politbyra snad pro korupci (přesněji: směl odejít ze zdravotních důvodů). Měl z toho opravdový infarkt a do roku 1990 zůstal v Moskvě. 
Pak vystoupil z komunistické strany, odjel domů do Nachičevanu, kde řídil autonomní samosprávu zemičky oddělené od Ázerbájdžánu pruhem Arménie (1991). Odtud podporoval válku o Náhorní Karabach a už roku 1988 o něm prohlásil, že „byl, je a zůstane neoddělitelnou součástí sovětského Ázerbájdžánu“. 
Když si ho neúspěšný antikomunista Elçibäj nasadil roku 1993 jak veš do kožichu, vyměnili si na čas svá bydliště: Elçibäj se vrátil do rodného Nachičevanu a brežněvovec a nyní reformátor Alijev se už nehnul z Baku. 
Dynastie z Baku
Roku 1995 se turecká tajná služba pokusila s vědomím premiérky Tansu Çillerové (vládla 1993-1996) a Šedých vlků dostat panturkistu Elçibäje zpět k moci. Jak se prokázalo při vyšetřování ankarským parlamentem, se plukovník zvláštních jednotek Rovšan Džavadov pokusil o puč, ale věrné armádní jednotky vzpouru po čtyřech dnech zlikvidovaly. 
Pak už ničilo Alijeva jenom jeho srdce. Roku 1999 dostal v Clevelandu bypass, následovala operace prostaty a kýly. V dubnu 2003 ho ranila mrtvice během televisního projevu a znovu byl odvezen do Ameriky. V říjnu 2003 resignoval ne zcela v souladu s ústavou ve prospěch svého syna Ilhama a v prosinci v Clevelandu zemřel.
Alijev starší se dělal hezkým na všechny strany, od Putina dostal vyznamenání, v Americe od Clintona i Bushe uvítání na nejvyšší úrovni, dobré vztahy mě s íránskými ajatolláhy i Turky, kde se ukazoval jako panturkista. Jeho syn a nástupce Ilham (48) jde v jeho stopách. Starší Ilhamova sestra Sevil žije většinou v Londýně a asi ví, proč.
Pozornost světa přilákal Ilham jako vicepresident Státní ázerské ropné společnosti (SOCAR). Viktor Kožený, jemuž americká media s oblibou dávají přívlastek „pirát z Prahy“, chtěl v Ázerbájdžánu od roku 1994 okopírovat „úspěšnou“ kuponovou privatisaci. Údajně se dohodl s oběma Alijevy, že SOCAR odstátní a Kožený pro privatisační lahůdku našel v Americe nedočkavé investory. 
Alijevové se však o poklady Baku dělit rozhodně nechtěli a roku 1998 pustili Koženého i s jeho suitou k vodě. Soud o souvisejících podvodech a úplatcích běží dodnes a Ilham Alijev vládne pevnou rukou. S manželkou Mehrivan (46), lékařkou a mezinárodně nejznámější ženou na kaspickém pobřeží, mají dvě dcery a syna Hejdara, takže nástupnictví je zachováno. 

exkurs 1: Rusko, NATO, Čína a islám: velká ropná hra (2)
Expanse ruské říše do Střední Asie od 60. let 19. století vyvolala obavy Britů, aby ruští kozáci nekoupali své koně na březích Indického oceánu. Britsko-ruský souboj o vliv nad regionem a o kontrolu Východního Turkestánu (Sin-ťiang) a Tibetem se nazývá „velká hra, bolšaja igra“. 
Tehdy ještě neměla surovinovou „šťávu“ a ani neměla tolik hráčů: do nové hry vstoupili namísto Britů Američané a přibyli Číňané, Indové a – sunnitští konservativci.
Ve hře jsou však i ti, které velmoci zatím přehlíželi a kteří by rádi větší kus místa na slunci: domácí mocnáři. Oblast Střední Asie je stejně výbušná jako kavkazská, ale její nejsilnější státy jsou pod stávajícími diktaturami relativně stabilní. 
Výjimkou je hornatý a chudý východ Střední Asie. Kyrgyzstán od vyhlášení nezávislosti roku 1991 řídil fysik a matematik Askar Akajev (63), člen akademie věd, sice člen partaje, ale žádný komunistický aparátčík. Když začal přemýšlet o tom, že by vládu předal synovi Ajdarovi nebo dceři Bermet, ostatní kyrgyzské klany se mu postavily a prostřednictvím „tulipánové revoluce“ ho v březnu 2005 vyhnali. Žije a přednáší nyní v Moskvě. 
Jeho nástupce, elektrotechnik a „krajský“ komunistický tajemník Kurmanbek Bakijev (61) je z jihu země a stejně jako Akajev se příliš nápadně staral o svou rodinu a přátele a byl až moc pročínský. Po pěti letech mu letos v březnu na dveře zaklepala další revoluce, tentokrát s ruskou pomocí, a musel uprchnout. 
Jeho nástupkyně v úřadu Roza Otumbajevová (60) pracovala v sovětské diplomacii a se svými přáteli se pokouší o zavedení parlamentní demokracie do regionu, kde nikdy nic takového neexistovalo. Letos v říjnu po prvních otevřených volbách ve Střední Asii v historii získaly všechny strany zhruba stejně hlasů a první co jejich vůdcové udělali, bylo to – že odjeli společně na konsultace do Moskvy...
Ve druhé z horských a chudých republik, v Tádžikistánu, vládne od roku 1992 pevnou rukou elektrikář a námořník pacifické flotily, ředitel sovchozu a aparátčík Emomalii Rachmon (58), který ustál krvavou občanskou válku s antikomunistickou oposicí od liberálů po islamisty v letech 1992-1997, v níž zemřelo na sto tisíc lidí. 
Sunnitští Tádžikové jsou jediní v oblasti, kteří nepatří mezi turkické národy, ale jsou jazykově nejbližšími příbuznými Peršanů. Jejich republika bývala v sovětské říši nejchudší zer všech, nyní má v ruce alespoň trumf, že totiž zpod Pamíru vytéká velká část středoasijského vodstva. 
V uzbeckém Taškentu neohroženě vládne od roku 1989 strojař Islam Karimov (72), jehož matka pocházela z Tádžikistánu. Nejprve jako šéf uzbeckých komunistů, od roku 1991 jako president. Nemá mužského potomka a dcerám Gulnoře ani Lole, které sice jako diplomatky a módní návrhářky šíří slávu Uzbekistánu po západní Evropě, ale Uzbekové nástupnictví asi nepovolí. 
Ve stejné situaci je vládce nejbohatšího ze středoasijských „stánů“, země mezi Ruskem a Čínou, Nursultan Nazarbajev (70). Syn pastevce a neomezený vládce Kazachstánu, jehož partaj drží všechny mandáty ve sněmovně, sedí na velkých nalezištích ropy, plynu a dalších surovin, ale také nemá, jak uchovat dynastii při vládě. 
U moci je ocelárenský dělník rovněž od roku 1989 z éry perestrojky, nejprve jako náčelník kazašských komunistů, pak jako president. Svým Kazachům vystavěl za petrodolary ve stepi pohádkovou Astanu, nového hlavní město. 
Jeho dcery Dariga, Dinara a Alija jsou sice velmi bohaté, vlivné a šikovné všemi směry (Dariga ráda vystupuje jako operní pěvkyně), ale ani Kazaši nepřipustí, aby jim vládla jakási stepní miliardářská „Libussa princeps“. A to přestož se zdá, že kazašské elity nemají nic jiného na práci, než nakupovat v Emirátech. 
Nástupnické problémy měl i ve světě velmi známý Türkmenbaşi, Otec všech Turkmenů, jinak Saparmurat Nijazov. Vládl jim jako komunistický pohlavár od roku 1985 a od roku 1990 jako president. Vybudoval takový kult osobnosti, že mohl svou bizarností konkurovat severokorejským Kimům. Když neočekávaně v prosinci 2006 zemřel (66), nestačil ani vzpomenout na svou rodinu a upozaďovaného syna. 
K moci se s pomocí tajných policistů dostal jeho zubař a lékař Gubanguly Berdymuchammedov (53), který úspěšně kráčí ve šlépějích svého klienta: i jeho literatura už je na školách povinná. Už se dítka učí, že Berdymuchammedova moc pochází od boha...

exkurs 2: Chronografie ruské expanse

Kavkaz a Střední Asie jsou dvě tradiční oblasti zájmu v podstatě od vikingského počátku ruských dějin. Od začátku 19. století carové zdárně na Kavkazu postupovali proti Turkům a Peršanům, ve Střední Asii proti slábnoucí Číně a z Indie nastupujícím Britům. Dnes se pokouší jít v britských stopách Američané, EU a Číňané, aby si zajistili odtud suroviny.

1741-1867 Ruská Amerika
1828 Rusové s Peršany si rozdělili Ázerbájdžán, mnohem větší část zůstala v Persii (Írán)
1860 Rusové získávají od Číny část Mandžuska
1864 Rusové získali východní část Arménie
1864 Rusové ovládají severní Kavkaz
1865 dobyt Taškent, 1868 Samarkand
1869-1873 ruské protektoráty nad chanáty Kokandem a Chivou a emirátem Bucharou (do 1920)
1881 připojena Gruzie
1905 po prohrané válce s Japonci vyklidili Rusové Mandžusko
1917 pád monarchie, bolševická revoluce
1922 Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) souzakládala Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika
1924 ustaven nezávislý Uzbekistán a Turkmenistán
1929 nezávislý Tádžikistán
1936 nezávislý Kazachstán a Kirgizie
1936 rozpad Zakavkazska, nezávislost Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu
1988 zemětřesení v Arménii s 25 tisíci mrtvými; začátek arménsko-ázerské násilností a pogromů
1991 v Náhorním Karabachu vyhlášena samostatná arménská republika, začátek otevřené války, kterou přerušilo roku 1994 příměří
1991 rozpad SSSR, ustavení Společenství nezávislých států
2000 ustavení Eurasijského hospodářského společenství (EES)

země                             plocha       obyvatel (v mil.)
Gruzie

(bez J. Osetie a Abcházie) 57 200          4,2
Jižní Osetie                     3900             0,01
Abcházie                        8600             0,2
Arménie                         30 000           3,2
Náhorní Karabach            8200              0,1
Ázerbájdžán

(bez Náhor. Karab.)         78 400           9
Kazachstán                    2 725 000      16
Kyrgyzstán                    200 000         5,5
Tádžikistán                    143 000         7,3
Uzbekistán                     447 000         28
Turkmenistán                 488 000          5

zredukováno vyšlo v TÝDNU 44/10

•

(pokr.)