*********************************************************************

1149. - 1140.

1148:

V Egyptě zemřel Ramesse VI. (od 1156) a nástupcem se stal jeho syn s královnou Nubchesbed Ramesse It-Amun, Ra-mesi-su-iti-Amun-nečer-heqa-Junu (rodné jméno) Ramesse VII., jako král User-maat-Re-setep-en-Re-meri-Amun, Hor Ka-nechet-an-em-nesu. Následujícího roku zemřel i on a novým králem se stal jeho strýc Ramesse VIII., další syn Ramessea III., jako User-maat-Re-ach-en-Amun (Horovo jméno neznáme), původním jménem Set-her-chepšef (do 1140). Byl posledním ze tří bratrů (Ramesse IV., VI. a VIII.), kteří na Horův trůn usedli; jejich další čtyři sourozenci se králi nestali, osmý za to byl králo- a otcovrah, viz rok 1198 a 1166. Nic bližšího o Ramesseovi VIII. není známo; králové ve srovnáním s érou nové říše zchudli. 

1140:

Nástupcem Ramessea VIII. se stal Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun neboli Ramesse IX., král Nefer-ka-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-kaj-em-Waset (do 1121). O jeho příbuzenských vztazích v rodu Ramesseovců nevíme nic, kolují moderně pouze dohady (syn Ramessea VI.?). Jeho wezír a též následujícího Ramessea X. se jmenoval Cha-em-Waset. Ani z jeho vlády nemáme bližší informace, kromě procesů s vykradači hrobek. Pravděpodobně v letech 1131 a 1126 (rok 8 a 15) se dostali národové Libu a Mešweš/Mašwaš (skupiny Libyjců) až k Thébám. 

Následovaly nové stávky dělníků pracujících na královských stavbách v Údolí králů, srov. rok 1170. Organisováno bylo dělnictvo do part po šedesáti resp. 120 mužích k obrazu lodní posádky, partu řídil předák a k ruce měl písaře evidujícího pracovní výkony a sestavujícího výkazy. Zaměstnání na hrobkách a profese se dědily. 

Vykrádání královských hrobek se stalo v této době masovým jevem, s nímž se zkorumpovaná královská administrativa nedokázala vyrovnat. Proces s nimi je zachycen na tzv. Abbottově papyru z Britského musea. Byl to vpravdě megaskandál, který se odvíjel od zlotřilých vysokých královských úředníků Thébaidy, všemi mastmi mazaného starosty města Pawery, jemuž se podařilo žalobce umlčet, kolem královského harému; vlastními vykradači byli jejich stavitelé. Zlato zloději přetavovali a ne všichni dopadení byli odsouzeni na smrt, většinou si směli sami vzít život, devět bylo naraženo na kůl, osmi byly uřezány nosy a uši a posláni do Kuše. Viz dále roky 1125, 1102 a 1095.

Na konci XX. dynastie se v Deltě Mešwešové hromadně usazovali. V egyptském vojsku sloužili houfně jako žoldnéři. Jiná část Mešwešů (později zkracováno jméno na Ma) se usadila v Hérákleopoli u Fajjúmu. Potomek jednoho z jejich náčelníků Šošenq I. později založil XXII. dynastii.

Veleknězem Amunovým byl v této době stále ještě Ramessenachte (srov. rok 1170), zemřel asi na začátku vlády Ramessea IX. Nástupcem v úřadu se stal jeho syn Nesamun (až do někdy po roce 1131) a pak jeho bratr Amenhotep (do nejvýše roku 1095, srov. rok 1102), který se dal na dvou reliéfech v Karnaku zvěčnit ve stejné velikosti jako postava krále Ramessea IX.

Amenhotepova žena se jmenovala Hrere a jejich syn-nástupce Mentuherchepešef, který však otce nepřežil. V jeho hrobce se nalézá vyobrazení dvou Núbijců popravených zardoušením provazem, za který táhnou proti sobě dva popravčí, a dvou dalších spoutaných a čekajících na svůj osud vleže. 

c. 1140:

V Elamu zemřel Kutir-Nachchunte III. (od asi 1159). Novým králem se stal jeho bratr Šilchak-Inšušinak, předtím krátce vládce v Babylónu (?, srov. rok 1159). Jako další ze silných elamských vladařů panoval do roku asi 1125. Oženil se s vdovou po bratrovi Nachchunte-Utuou. Král měl syna Temti-pitet a dceru Utuk-Chute-kasan, ale jméno matky neznáme. 

Chtěl dostat pod kontrolu celou oblast mezi Zágrosem a Tigridem. V několika armádních výpravách táhl severním a severozápadním směrem do oblasti měst Arrapcha a Nuzi (dn. Jorgan-Tepe) a na řece Turnat (= Dijálá). Mimo jiné bojoval s aramajskými skupinami na západním břehu Tigridu a ohrožoval Aššur. Vypravil se také do Babylónie, té části, kde vládl Marduk-kabit-achchéšu. U pevnosti Németti-Marduk jižně od Babylónu porazil Babylónce v poli, ale nikoli města. Pozvolna tak končila elamská moc nad Babylónií (definitivně po roku 1139).

Později se Šilchak-Inšušinak obrátil k východu. Tažení proti národu Palachutep s jeho spojenci Lallarippe v zemi Zamua, kteří plenili v Elamu, velel Temti-Chumban-Inšušinak. Pravděpodobně byl úspěšný a uloupenou kořist přinesl zpět do Elamu. Doma král čile stavěl a obnovoval staré chrámy, viz rok 1698. 

1149:

V Athénách po Démofóntovi (od 1182) vládl jeho syn Oxyntés (do 1135). V době jeho vlády prý Amázonky poprvé zapálily Artemidin chrám v Efesu (1145; podruhé 1076, tehdy společně s Kimmery; vyšší datace).

1148:

V Sikyónu po kněžském vládci Eunéovi (od 1157) následoval Theonomos (do 1139) a Amfigyés (do 1128). Sedmým a posledním z knížat-kněží kultu Apollóna Karneia byl Charidémos, který ze Sikyónu uprchl; kromě jmen neznáme nic jiného. Tím skončila podle tradičních údajů v Sikyónu královláda a vláda kněží/theokracie (viz rok 1160).

1141 v Latiu v Albě Lonze zemřel král Latinů Askánios (vládl od 1177), nástupcem jeho nevlastní bratr Silvius Postumus, syn Aineiův s Lavínií (vládl do 1112, v době Aineiovy smrti byl nezletilý, podle jiných byla Lavínia teprve těhotna). Askánios původně hodlal Postuma odklidit, takže musel prchnout do lesů, odtud "lesní/silvius". "Lid" ho po Askániově smrti provolal králem a Askániova syna a legitimního nástupce Iulia/Iulla učinil veleknězem, údajně pontifikem maximem a jakýmsi druhým králem. Z něho povstal rod Iuliů. Všichni další králové Alby Longy používali jména Silvius, odtud starolatinská dynastie Silviů, řec. Siluioi.

 

*********************************************************************

1139. - 1130.

1139:

V Babylónii v Isinu zemřel první král II. isinské dynastie Marduk-kabit-achchéšu (od 1157). Jeho syn a nástupce Itti-Marduk-balátu I. (nebo -šumáti) již vládl v Babylónu a obnovil vojenskou nadvládu nad celou Babylónií po té, co se Elamité zcela ze země stáhli. 

Vládl do 1131 a po něm na Mardukův trůn zasedl jeho příbuzný (?) Ninurta-nádin-šumi (do 1125). Dokonce si dovolil tažení proti Assyrii, snad aby podpořil revoltu irbilského guvernéra Berea (?). Dostal se až k Arbilu/řec. Arbély, ale v rozhodujícím okamžiku se vyhnul bitvě s assyrskými bojovými spřeženími a armádě Aššur-réša-íšího táhnoucí proti němu a stáhl se, jak lze usuzovat z fragmentu jedné kroniky. Důvodem mohla být usurpace doma svým vlastním synem Nabû-kudurrí-usurem, viz rok 1125. 

1134:

V Assyrii po dlouhé vládě zemřel, nebo byl v povstání zabit či deportován do Babylónie, Aššur-dan I./Aššur-dán (od 1180). Novým králem se nakrátko stal jeho syn, záhadný Ninurta-tukulti-Aššur. Byl probabylónský a dokonce vrátil do Sirary, chrámového komplexu v Lagaši, sochu Erragalovu/Nergalovu (srov. s hellénským Hérákleem?), kterou odtud odvlekl roku 1235 (?) král Tukulti-Ninurta I. (1235 - 1198). Jeho hlavní manželka se jmenovala Rémání. 

Po dvanácti měsících byl ale Ninurta-tukulti-Aššur vyhnán a uchýlil se na babylónské území, do hraniční pevnosti Sišil (viz 1116). Poničený literární/fiktivní dopis babylónského krále (Nabû-kudurrí-usur I.?) assyrskému protějšku Mutakkil-Niskuovi označil sesazeného bratra za prostituta/kulu'u, řec. kinaidos: "kulu'u, lá zikaru šú/je to teplouš, není to muž." Králové měli dojednanou schůzku u Zaqqu, Babylónec den čekal, pak odtáhl. Dopis, výsměch Assyřanům, zřejmě reaguje na skutečnou událost.  

Na Aššurův trůn zasedl druhý syn Aššur-dana I. Mutakkil-Nusku, zřejmě vůdce revolty. Také on vládl krátce, zemřel již 1132. Novým králem se stal jeho syn Aššur-réša-íší/Aššur-réša-iši I. (do 1116). Porazil nomády Achlamu/nebo prostě "achlamú/beduíny", sídlící mezi Súchi/Súchu a Karchemiší na Eufrátu (srov. o nich 1320 a viz 1112). Po povstání byli opět podrobeni v Zágrosu Lullubi a Quti. Posílil assyrské pevnosti, aby dokázaly odolávat útokům obléhacích zařízení. Opravil škody na hradbách ze zemětřesení za Salmán-ašaréda I. a dědy Aššur-dana I., poškozený chrám Ištary a Aššura vybudovaný za Eríša I. Z jeho doby známe jméno guvernéra země Aššuru/šakin máti Aššur-šuma-asbata, syna Réš-Aššura. 

Na severu Assyrie se častěji objevovali Muški, tedy Frygové, jimž Assyřané dali jméno starého anatolského národa, s nímž mívali věčný kříž Chetité a na jehož území se po příchodu z Balkánu etablovali, popř. s ním splynuli (srov. rok 1160 a 1115). Ochrana provincie Chanigalbat byla posílena pevností Apku západně od dn. Mosulu. 

1135:

V Athénách po Oxyntovi (od 1149) vládne jeho syn Afeidás (pouze rok). Zavraždil ho jeho bratr narozený mimo otcovo manželství Thýmoités/Thýmoetés, Thimútés (do 1126). Za něho přišel do Eleusíny Néleovec Melanthos exulovaný Hérákleovci z messénského z Pylu, syn Andropompův. V Delfách dostal vyhnanec věštbu, aby se usadil tam, kde mu k jídlu dají vepřové nožičky a hlavu, viz rok 1126. Když Boióťan Xanthos vyzval Thýmoita k souboji o jeho království, vyzvaný odmítl. Vzal to za něho exulant Melanthos, lstí zvítězil a dostalo se mu za to erechtheovského trůnu. Odtud, praví lidová tradice, pochází podzimní svátek apatúrií, prý podle apaté/lest (logičtější výklad viz v přílohách v oddílu Bohové a jejich svátky xiii.).

1134:

V Israéli zemřel soudce Jáir z Gil'ád/Galaádity (od 1156), nástupce není v biblických kronikách jmenován. V zemi israélských kmenů vládnou Filistové a Ammónité (do 1116).

 

*********************************************************************

1129. - 1120.

V Egyptě v letech 1125 až 1124 za Ramesse IX. probíhaly procesy proti vykrádačům královských hrobů, srov. částečně zachované protokoly a roky 1140, 1102 a 1095. Král zemřel roku 1121 (na Horově trůnu od 1140) a nástupcem se stal jeho syn n. synovec Ramesse X., celým jménem Ra-mesi-su-her-chepešef. Kraloval do roku 1113 jako Cheper-maat-Re-setep-en-Re, Hor Ka-nechet-sechaa-en-Re. Jeho královnou byla Titi, možná dcera Ramessea IX., wezírem stále ještě Chaemwaset. Žádné bližší informace o jeho vládě nemáme. 

1125:

V Babylónu zemřel Ninurta-nádin-šumi (od 1131). Podle možného doplnění textu jednoho fragmentu se lze domnívat, že se musel vrátit z tažení k Arbilu, viz rok 1139. Pučistou a nástupcem svého otce se stal nejvýznamnější panovník II. isinské dynastie Nabû-kudurrí-usur I. (do 1103). Během své vlády úspěšně válčil s Lulluby, nomádskými Amority a Kassity, o válkách s Elamity viz zde níže. 

c. 1125:

V Elamu zemřel Šilchak-Inšušinak/Šilchak-In-Šušinak (králem od c. 1140), nástupcem jeho synovec, syn Nachchunte-Utuy, Chutelutuš-Inšušinak/bab. Chuldeluduš/Chultelutuš (do doby někdy před rok 1116). Užíval titulu "král Elamu a Sús". Snad již roku 1124 vpadl do Babylónie, když v bitvě na řece Kercha Babylónce porazil a zahnal za zdi pevnosti Dúr Apil-Sîn. Elamité ale vzápětí opustili západní břeh Tigridu. 

V roce asi 1120 se konal poslední vpád Elamitů do Babylónie vůbec. Vyplenili 31 město na řece Radánu, Arrapchu a Nuzi. Později však, před rokem 1116, byli Elamité v bitvě na řece Uláj/řec. Choaspés či Eulaios „v největším vedru“ dne Nabû-kudurrí-usurem "s pomocí Enlila, Šamaše a Marduka" poraženi a král Chutelutuš-Inšušinak asi někdy brzy po bitvě zemřel. Podle královského dekretu zachovaného na hraničním kameni/kudurru vděčil Nabû-kudurrí-usur za vítězství v bitvě šejkovi jednoho z kassitských kmenů Bít Karziabku, který velel babylónské vozové jízdě. 

Šitti-Marduk, jak se velmož jmenoval, doprovázel krále se svými lidmi z Déru, kde v měsíci du'úzu Babylóňané zahajovali tažení na jih vedoucí přes Zágros do Elamu. Kassita doprovázel krále po jeho pravém boku a když se obě armády střetly, k prachu z jejich pohybu se přidala písečná bouře, takže nebylo vidět ani na nejbližší muže. Šitti-Marduk/č. asi "Poslední nadějí zůstal Marduk" se prý tehdy vrhl dopředu a se svým válečným vozem a oddílem prorazil nepřátelské řady. Elamský král pak zmizel a už ho nebylo nikdy (Babylónci) vidět. 

V odměnu za hrdinství osvobodil Nabû-kudurrí-usur Šitti-Marduka, jehož kmen či klan žil v babylónské provincii Namar, od daní, od povinností odvádět armádě koně a osly, šejkovi poddaní nemuseli pracovat na královských pozemcích a ani na stavbách mostu a silnice zjevně v té době probíhajících ani na zdech babylónských pevností Bít Šamaš a Álu ša Ilí-iqíša. 

K tomu byly osady kmene Karziabzu osvobozeny od ubytovací povinnosti pro vojáky babylónské armády. Guvernérem Namaru byl Enlil-nádin-šumi, šejk kassitského kmene/klanu Chabban, a výhody Šitti-Mardukovy šly pravděpodobně na jeho účet (mezi svědky dekretu jsou jmenováni vojenský velitel provincie/šákin témi a guvernérové tří provincií, mezi nimi Babylónie Baba-šuma-iddina, syn Chunny.    

Po Chutelutuš-Inšušinakovi je sice ještě na krátkou dobu zmiňován jeho bratr Šilchina-chamru-Lakamar, srov. rok 1159, a jistý Chumban-numena, ale země se stala na tři staletí vasalským státem babylónských králů (srov. 1156 a expansi roku 1180): pomsta za rok 1159 byla dokonalá. Tím skončila IV. říše elamská, dynastie súská (vládla od c. 1222). Někdy v této době žil regionální dynasta Channi, syn Tachchiho a manžel dámy jménem Chuchun, známý nápisně. Mesopotamské prameny dlouho ani nehovoří o zemi Elam. Teprve roku 812 jsou Elamité zmiňováni jako spojenci Chaldajů a Aramajů.

Mardukova socha, kterou z Babylónu odvlekl Kutir-Nachchunte roku 1157, byla navrácena do Mardukovy Esangíly/É-sag-íl-la (srov. tam). Nabû-kudurrí-usur I. svatyni restauroval, stejně jako babylónský Adadův chrám É-ki-tuš-ché-gál-tìl-la/"Dům života, obydlí hojnosti" a v Nippuru Enlilův chrám É-kur.

1126:

V Athénách po královládě Thýmoitea (od 1134) vládne Melanthos, syn Néleovce Andropompa z Messénie, viz rok 1135 (do 1089). Za jeho kralování vpadli na Peloponnésos Hérákléovci a obsadili ho. Melanthos/"Černý" někdy předtím porazil v osobním souboji před nastoupenými šiky svých vojsk Xantha/"Plavého", krále Thébanů, viz rok 1135. Během boje Thébanovi řekl, že není sám, s kým bojuje: ten se ohlédl a dostal Melanthovu smrtelnou ránu. Po Xanthově smrti zrušili Thébané královládu, jak tradovali chronografové. V jiném podání zabil Xantha Andropompos, viz v indexu s. v. Boiótiá. 

1125:

podle jedné tradice, vyšší datace, vypáleny Mykény, součást argívského království, srov. rok 1100. Migrace z Peloponnésu na Kypr a na jihoanatolské pobřeží. 

1124:

"Thessalové" pod Thessalem migrují z Épeiru a vyženou Boióty z Arny do jejich budoucích sídel jižně od Thessalie, do budoucí Boiótie (do té doby Kadmeiá); podle Thúkýdida roku 1148, popř. podle Eratosthena roku 1124. O Thessalových rodičích viz v indexu s. v. Thessalie. Migranti s Praboióty válčili. Při pokusu o přechod jisté řeky na budoucí thessalské území se dala sestra bratrem přenést a poněvadž věštba pravila, že se panovníkem stane ten, kdo se první dotkne thessalské půdy, sestra kousek od břehu s bratra seskočila a obelstěný sourozenec vyřešil problém tak, že se se sestrou oženil a po Thesssalovi se jmenuje země i lidé. O Pelasgech viz též rok 1184 a v indexu s. v.

Na jihu Thessalie ve Fthíji žil nadále achajský nárůdek Myrmidonů s pozdější métropolí Lárissou Zavěšenou/Kremasté, kteří sem migrovali ze své pravlasti Aigíny. Pod Troiou byl jejich vůdcem Achilleus. 

1120: 

Podle vyšší datace dobyli Dórové do té doby achajský Peloponnésos i s Pylem (srov. 1180 a 1104). Do t. r. spadá akmé Hérákleovce Témena, syna Aristomachova, bratra Kresfontova a Aristodémova, viz rok 1266 a 1104.

1122: V Číně podle tradičního data brutálně ukončena vláda dynastie Šang (od 1766, viz k dataci v přílohách pod dynastie a roku 2205). Poslední z jejích císařů Čou/Zhou ze Šangů s posmrtným jménem Ti Sin/Di Xin (vládl od roku 1155, podle nižší datace 1076-1046 n. 1027) byl populární až do okamžiku, kdy se oženil se svou milenkou, která ho zcela ovládla. Jeho rozmařilý a nákladný životní styl řídila nejmilovanější z manželek Ta Ťi/Daji, vynálezkyně vilných zábav na jezeru vína s ostrovy s pečeným masem i krutých mučení. Když se mu pokoušel jeho bratr Wej C'/Wei Zi a další z rodiny vysvětlit, že vede říši do záhuby, odbyl je. Strýce Ťi C'/Ji Zi, který mu chtěl domluvit, dal císař zavřít. 

Revoluci proti Šangům spustil údělný král/kníže nejzápadnějšího čínského státu Čou (provincie Šen-si/Shaanxi) Wen, ale vítězství se nedožil. Vládu po něm převzal nejstarší ze synů Ťi Fa/Ji Fa, který si přidělil královské jméno Wu. Poražen povstalci ze státu Čou vedených králem a jeho ministrem Ťiang C'-jaem/Jiang Ziya v krvavé bitvě u Mu n. Muje ve středním Che-nanu, zavřel se císař Čou v paláci ve svém sídelním městě Jin/Yin u dnešního An-jangu/Anyang a se svými poklady se upálil. Ta Ťi byla vítězem popravena. Nový král Wu založil dlouhou vládu dynastie Čou/Zhou (do 221). Stát Čou byl dle tradičního data založen roku 1327. Nejdůležitější "vasalské" státy Čouů viz u roku 771. 

Věrný Ťiang C'-ja byl jmenován vévodou z Čchi/Qi, státu na dolním toku Žluté řeky. Wu osvobodil Ťi C'a/Jizi alias Čchi-c'/Qizi, kor. Gija/Kidža, který sebral pět tisíc svých lidí a odešel na sever Koreje, usadil se v Pchjongjangu, metropoli dosud tangunského Čosonu, a založil jiné království Staré Čoson, Ko Čoson/Go Joseon, čín. Čchao-sien/Chaoxian, viz však rok 2333, kde jiná chronografická verse: starší tangunská Korea zjevně nesouvisela s mladší kidžovskou ležící do t. r. asi západně od polomýthické Staré Koreje. Některé čínské kroniky kladly kidžovský Čoson na poloostrov Liao-tung na jih pozdějšího Mandžuska a tam též umisťovaly Kidžaovo sídelní město. Nicméně převládá konsens, že se stát rozkládal mezi řekami Liao v Mandžusku po Han vtékající do moře u dn. Soulu a Pchjongjang bylo střediskem království.

Číňané s sebou přinesli knihy a populaci zprostředkovávali čínskou kulturní převahu. Ťi C' zavedl trestní zákoník, ustavil a vyškolil vládní byrokraty a pouhé tři roky trvalo, než mezi Korejce zavedl Kidža písmo, o jehož charakteru však nevíme nic. 

Pro blaho své vlády rozdělil půdu do čtverců a každý z nich na devět dílů. Kdo obhospodařoval osm, musel též devátý uprostřed, z něhož výnosy šli králi. Ťi C' prchl z Číny ve věku 53 let a vládl čtyřicet. Po něm vládl jeho syn Song/Song Wang (1082-1057), o němž kromě jména a toho, že postavil chrám předků, nevíme nic. To platí povětšině o všech 41 panovnících čosonských, viz dále rok 1057.

Wu panoval do roku 1116. Potentáty starého režimu pardonoval a poklady a majetky po posledním ze Šangů rozdělil mezi spolubojovníky a "lid"; sám si prý nenechal z kořisti nic. Zatímco barva sesazených Šangů byla žlutá, Wu určil pro Čoue červenou. Wu onemocněl roku 1120 a churavěl až do své smrti čtyři roky později. Wuovým nástupcem byl nezletilý syn Čcheng-wang/Cheng (vládl do roku 1079), jehož regentství a později vládu řídil podle Wuovy vůle vévoda z Čou, mladší z bratrů Wuových, vlastním jménem Tan/Dan.

Potýkal se s hašteřivostí sourozenců a pokusem o návrat Šangů k moci, vládu Čouů však upevnil a vítězil nad barbary na severu i jihu. V souvislosti s návštěvou vyslanců ze států ležících na jih od tehdejší Číny (už tehdy si o sobě Číňané mysleli, že žijí v centru světového dění, Čung-kuo, země/království středu) je zmiňován kronikami "ukazovatel jihu" vezený na voze spřežením, viz v indexu s. v. kompas.  

Vévoda z Čou (zemřel vážen a uctíván roku 1105) kodifikoval základy říšské byrokracie. Pozdějšímu spisu se říká Čou-li/Zhouli, "Úředníci státu Čou" a definitivní podobu dostaly rituály administrativních standardů u dvora, vymezení pravomocí a postupů, posice a chování císaře se sankcionováním eunuchismu u dvora za usurpátora Wang Manga (9 n. l. - 23); jejich editorem Liou Sinem/Liu Xin (zemřel 23+); srov. rok 9+.

Nástupcem Čchengovým se stal jeho syn Kchang-wang/Kang (1079-1053, dle nižší datace 1021-996). Stejně jako jeho otec rozšířil území o výdobytky na barbarech a rovněž jeho vláda je Číňany pokládána za šťastnou. Za něho se prý Čouům na západě v dnešní provincii Kan-su podrobily kmeny barbarských Čchiangů/Qiang (Di Qiang), prý z toho důvodu, že "dobře vládli". Viz dále rok 1053.

 

*********************************************************************

1119. - 1110.

1113:

V Egyptě po vládě Ramesse X. (od 1121) následuje Ra-mesi-su-chaj-em-Waset-merer-Amun-nečer-heqa-Junu/Ramesse Chaemwaset neboli Ramesse XI., král Men-maat-Re-setep-en-Ptah, Hor Ka-nechet-meri-Re, poslední z Dvacáté dynastie (do 1085). Vládl zřejmě jen v Dolní zemi, a to asi jen v okolí královského města Per-Ramesse a Memfidy; západní části Delty už nebyly pod egyptskou mocí, v další části se rodilo panství Dvacáté první dynastie. V Thébách držel moc v rukách Amunův velekněz Amenhotep, králova vláda v Horní zemi zřejmě jen nominální, viz dále rok 1102.

Za Ramessea XI. žil v Karnaku kněz Nesi-Amun, jehož dobře zachované krční orgány mumifikovaného těla/"Leedská mumie" umožnily v roce 2020 britským vědcům donutit zesnulého "hovořit": z hlasivek vyšly dva neartikulované zvuky, což stačilo mimo jiné na debatu závistivců v egyptském parlamentu na thema "jak je možné, že cizinci tohle dokáží a naši vědci nikoli".  

1116:

V Aššuru zemřel Aššur-réša-íší I. (vládl od 1132). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Tukulti-apal-Ešarra I. (do 1077; hebr. Tiglatpilesar). Někdy před rokem 1116 napsal babylónský král Nabû-kudurrí-usur I. králi Aššur-réša-íšímu I. ve věci znovuuvedení na assyrský trůn exulanta Ninurta-tukulti-Aššura (srov. 1134sqq.), strýce Aššur-réša-íšího, který ještě tehdy v Babylónu, resp. na babylónském území žil.

Na prosazení požadavku se Babylónci vypravili proti Aššuru. Oblehli s pomocí strojů assyrské hraniční město či pevnost Zaqqu/Zanqu, ale při příchodu assyrské armády obléhací zařízení Babylóňané spálili, aby nepříteli nepadly do rukou, a vrátili se domů.

Později oblehli assyrské město Ídu na Dolním Zábu/Zábu šupálû (nikoli tedy Idu/Idi, Iddû, Ittû na Eufrátu, řec. řec. Is, dn. Hít?, asi starobab. Tuttul, v dobách marijské dynastie s loděnicemi, jak dříve předpokládáno). Zde v bitvě vedené bojovými vozy utrpěli těžkou porážku, babylónský polní velitel Karaštu (?) padl do assyrského zajetí; to vše se událo ještě za vlády Aššur-réša-íšího.

1115:

Tukulti-apal-Ešarra I. podnikl tažení proti národům Muški/Muškája (= Frygové) a Kaskája/staří Gasga, Kaška ze severu Anatolie, kteří se s vojskem dvaceti tisíc mužů (jiné verse nápisu uvádějí dvanáct tisíc) pod pěti "králi" právě vypravili do Katmuchu a možná, že jejich cílem byla přímo Assyrie. Oba národy žily již půl století (viz rok 1160) v Alzi a Purukuzzi/Purulumzu, kdysi poplatných churritských knížectvích, a sami platily tribut assyrským králům. Důvody protiassyrského povstání v jinak churritském Katmuchi a na celém západním horním Tigridu známy nejsou, snad "opomenutí" platby poddanských tributů.

Assyřané porazili oba národy na úpatí hor Kašiari (arab. Túr 'Abdín); zajatců z Frygů/Muški bylo na šest tisíc. Obě knížectví se stala provincií a zajatci asi skončili s rodinami jako kolonisté možná v okolí Nisiby, lze-li Strabónovu poznámku o Mygdonech v Pochábúří v kraji kolem Nasiby/Nisiby po nich zvaném spojit s částí Frygů (jméno Mygdonie může být původu spíše až hellénistického, srov. v indexu s. v. a Antiocheia v Mygdonii). 

Pak v policejní akci dobyli a zničili Assyřané město Šerešše, churritské knížectví Papchu, spojence Katmuchu, a jeho vládce Kili-Tešuba (alias ass. Errupi/Irrupi), syna Kali-Tešubova, zajali s celou rodinou, majetkem a jeho palác zničili. Vládce opevněného města Urratinaše na úpatí hory Panari jménem Šadi-Tešub, syn Chattuchův, utekl před příchodem assyrské armády a pak se za cenu velkého tributu podrobil (šedesát měděných kotlíků, nádob a van, k tomu 120 otroků a dobytků). V roce, kdy Tukulti-apal-Ešarra táhl na Katmuchu, obsadily aramajské kmeny břehy Tigridu, plenili kraj kolem Idu (asi jiné od eufrátského m.) a Ninúje/Ninúwy, viz dále rok 1112. 

1114:

Tukulti-apal-Ešarra I. táhl s armádou opět přes Alzi a Purukuzzi a donutil místní knížata obnovit tributární podřízenost vůči Aššuru. Assyřané na horním Zábu bojovali s místními horskými národy a ukončili tak nadvládu národa Muški nad knížectvími Papchi, Chimme, Lúchi, Arrirgu/Arrirgi, Alamun a Nimnu/Nimri (srov. 1160) - Assyrie dobyla zpět celé historické Šubartu, když Aššurova armáda přemohla čtyři tisíce Kasků, Urumů a Abešlů. Národu Lullumu odňal 25 bohů a bohyň, odvlekl je do Aššuru a chrámové majetky daroval assyrskému Adadovi. Assyřané zničili státy Adauš, Sarauš, Ammauš, Sugu, "města proměnili v hory ruin jako po povodni". 

Kmenovou federaci národa Muški (= Frygové) vedlo pět knížat, kteří stáli v čele Západních Muški (se střediskem asi v Gordiu ve Frygii), Východních Muški (Mazaky Kappadocké) a knížectví Tabal (ass. Bít Burutaš); srov. rok 51 s nepokořenými dosud Eleutherokiliky/"Svobodní Kilikové" (označení hellénistické). Východní Muški v údolí Eufrátu žili částečně pod vládou churritského knížete Kili-Tešuba z Katmuchi, syna Kali-Tešuba. V Katmuchi, hellénist. Kommágéně, ve vládnoucí vrstvě převládaly íránské kořeny, které lze odvodit z dob Mitanni a které zřejmě odolaly tlakům ze strany Muški (?). Nicméně všechna tato knížectví, resp. jejich vládci, se relativně rychle chetitisovala.

1113:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil proti národům Nairi západně od jezera Van: "ša ach tâmti eléníti ša šalámu šamši ša kanáša lá idú/na západním břehu Horního moře, kteří poddanství neznaly" (srov. 1275 a 1233). Assyřané se dostali až kamsi k pozdějšímu Malazgirtu (pod východořímským jménem Manzikert se lokalita tragicky zapsala do evropských dějin) a porazili koalici 23 knížat (na jiných nápisech jich bylo třicet), zmocnil se 120 spřežení a šedesát knížat nairských včetně těch, kteří jim přišli na pomoc, zajali. Assyrské tažení bylo přes obtížnost horského a lesnatého terénu zřejmě zničující, neboť názvy většiny z knížectvích se už více neobjeví; podle nápisné kroniky chvály krále Tukulti-apal-Ešarry platila osvobozená nairská knížata tribut 1200 koní a dvou tisíc dobytků.

Přežila pouze Dajánu/Dajaenu, Dajénu (pozd. západní Urartu), Tumme (jižně od Urmijského jezera) a Chimua (Chimme, chet. Chimuwa). Sieni/Séni, král Dajaenu, který byl zajat a jako jediný internován v Aššuru, neboť se původně nechtěl poddat, byl rovněž propuštěn; podle jiné nápisné verse byla knížata odvedena do Aššuru s provazem v nose jako voli a musela vydat jako rukojmí své syny. Na zpáteční cestě Assyřané donutili v zemi Chanigalbat k poplatnosti krále v Melid (Milidia, hellénist. Meliténé, dn. Malatya) jménem Allumari/Allumaru.

1112:

Tažení Assyřanů proti zemi Musri/Musru při severní assyrské hranici na východním břehu Tigridu, viz rok 1115 (v novoassyrské době se země jmenovala Musasir, viz rok 725 a 714) a proti jejímu spojenci Qumánu/Qumménu, dvacetitisícovou armádu zde rozprášili. V Transtigridě dobyto kultovní město Arini ležící na úpatí hory Aisa. Rozvalil v Qumánu město Chunusu s jeho pevnostmi a oblehl residenční město Kipšunu.

Král, jeho jméno nestálo Tukulti-apal-Ešarrovi za zmínku, se vzdal, musel rozvalit své hradby s věžemi a vydat tři sta rodin, "jejichž srdce se nepoddala Aššurovi, mému pánu". Do svého pátého panovnického roku přemohl assyrský "šarru dannu, šar kiššáti lá šanán/mocný král, král veškerenstva, který nemá sobě rovného" 42 zemí a jejich vládců. 

V prostoru mezi Karchemiší a Sutiem bojovali assyrské jednotky s nomády Achlamu, achlamé Armája/"Nájezdníci, beduíni Ar(a)májové: "narkabáti u qurádia lú alqe, mudbara asbat, ana libbi achlamí (mát) Armája, nakrút Aššur, lú allik/bojové vozy a své vojáky jsem věru vzal, vypravil se do stepi a táhl proti beduinům, nájezdníkům aramajským, nepřátelům boha Aššura." 

Během bojů nebo přesněji za trestných výprav proti Aramajům, nejsilnějším z achlamů/Achlamů, překročil Tukulti-apal-Ešarra I. a jeho vojevůdci za téměř čtyřicetileté vlády Eufrátés dvacetosmkrát, jednou dokonce dvakrát za rok. Assyřané vítězili nad beduiny až u Tadmoru.

Byl to první velký konflikt Assyřanů s Aramaji/č. též Aramejci. O řádění Aramajů viz rok 1099, o válce Assyřanů v Babylónii viz rovněž tam, o Achlamech viz roky 1320 a 1275. Aramajskou ničivou expansi na východ nedokázal nikdo zastavit, srov. roky 1099 a 1081, roku 1068 seděl první Aramaj na babylónském trůnu.  

1111:

Tukulti-apal-Ešarra I. se vypravil do Syrie proti Tadmóru (ass. Tadmar, hellénist. Palmýra, Palmýréné), zřejmě hlavní shromaždiště beduinů západně od Eufrátu (královi vojáci pak téměř každoročně Aramaje pronásledovali až sem, na východ Syrie). Od Tadmóru táhl Tukulti-apal-Ešarra do země Amurru (tj. velká část hellénist. Foiníkie), století zaniklého království, k němuž Assyřané počítali také Gublu/řec. Byblos a Sídún, Sídúnu/řec. Sídón. V Armadu (Arwad, hell. Árados, dn. arab. Ruad) ulovil v moři narvala (ass. náchiru) a stal se prvním králem Aššuru, který se dostal ke Středozemnímu moři skrz území dnešního Libanonu. Zároveň to je první historická zmínka o lovu mořských dravců panovníkem některé z mesopotamských říší; o králových lovech slonů za jeho syrského pobytu viz rok 1077. 

Assyrie se dostala do popředí tehdejších diplomatických hodnot. Egyptský král Ramesse XI. daroval Tukulti-apal-Ešarrovi I. krokodýla. Tribut Aššurovi poskytl mimo jiné král Chatti (= severní Syrie) se sídlem v Karchemiši jménem Ini-Tešub (II.), a to někdy na zpátečním tažení z foinícké oblasti v letech 1104 - 1087.

Řec. foinix = hebr. k^ena´aní, Kanaánci, „obchodník, obchodník s nachově barveným textilem“ - a v tomto významu již od 15. st. (členem obchodní gildy chubúr, srov. ass. kárum, byl obchodník chabbár). Foiníkové nikdy nevytvořili společný „národní“ státní útvar. Jednotlivé městské státy byly obvykle monarchiemi, většinou dědičnými, místně i s volenými „králi“ obchodních republik. Městské monarchie vydržely do začátku hellénismu, kdy byly v průběhu 3. století zrušeny Ptolemaiovci, jimž oblast Foiníkie a západní část Syrie patřila až do roku 200. O Foiníčanech viz také 3200

Přibližně v době vlády Tukulti-apal-Ešarry I. a Ramesse XI. vládl v Byblu král Zakar-Ba´al jako vládce kanaánského státu, do něhož patřila např. i oblast pozdějšího Bérýtu (viz dále rok 1000). V Askalónu vládl filistský panovník Waraktir či Warkatara (srov. rok 1200).

Chetitská království v Syrii (Chatti) v této době až do doby ustavení assyrských provincií: Karchemiš, Chalab/Aleppo, Pattin/Unqi a Melid

vládci v Karchemiši:

jméno                               současník v Aššuru/doložen

Ini-Tešub (II.)                    Tukulti-apal-Ešarra I., Chetita byl jeho tributárním poddaným 

x

x

x

X-pa-ziti                           Aššur-rabi II.

Ura-tarchunza                   Aššur-réša-íší II.

Šuchi I.                            Tukulti-apal-Éšarra II.

Aštuwatamanza                Aššur-dan II.

Šuchi II.                          Adad-nérári II.

Katwa                              Tukulti-Ninurta II.

Sangara                           Aššur-násir-apla II./c. 870 - 848

Astiruwa                          Adad-nérári III.

Jariri                               dtto

Kamani                           Aššur-nérári V.

Piširi                               Tukulti-apal-Ešarra III./738 - 717

vládci v Melid:

Allumari                           c. 1100

x

x

x

Lalli                                 853 - 836

Šachu                             dtto

Chelaruanda                    780 - 750

Sulumal                          743 - 732

Gunzinanu                       dtto

Tarchunazi                      c. 720 - 712

ass. provincie 712 - 705

Gurdí/Kurtí (vládce v Kulummu a Urdutu revoltoval)

Mugallu                          675 do Aššur-báni-apli (unie s Tabalem?)

 

c. 1116:

Po povstání proti Amoritům/Amorajům se do čela Israélitů postavil jako nový soudce Jiftách z Gil'ád, řec. Iefthae n. Iafthás z Galaátidy, lat. Iepthae, bibl. č. Jefte, z klanu Jehúdá. Porazil Amoraje pod králem Síchónem/řec. Séónem z Chesbónu/Esebónu (srov. 1400 a 1134) a pak Ammónské. Před bitvou zasvětil Jahwemu nevědomky svou dceru, jméno nedochováno, neboť slíbil obětovat prvního, kdo vyjde po vítězném návratu z Jiftáchova domu; slib po dvouměsíčním odkladu dodržel.

Následovala válka Galaádu proti israélskému kmeni Efraim, kteří odmítli pomoc ve válce s Ammónity a také o kontrolu nad říčními brody: Jiftách zvítězil v bitvě na Jordánu, nepřátel padlo na 42 tisíce. Jiftách byl soudcem šest roků do c. 1110. Zemřel přirozenou smrtí a v hodnosti ho na krátkou dobu následoval na sedm roků Ibsán z Béth-lechemu, řec. Abaissan n. Esebón z Baithleemu (do c. 1108); proslul asi tím, že měl po třicet synech a dcerách.

Podle jiné tradice s vyšší datací se roku 1110/AM 4390 prvním králem Židů stal Saúl z kmene Ben-jamín (viz ale roky 1020sqq.). Kolem roku 1130/AM 4370 n. 1110 věštil Šmú'él/Samuhél, Samúél, viz však 1020.

1116:

Dórové dobyli Mélos, osady v té době asi foinícké, srov. rok 1424. Přesně sedm set let poté, roku 416, přišli na ostrov Athéňané (srov. rok 1300, 1220, 1180, 1120 a 1104). Část Dórů se někdy po tomto datu pokoušela usadit v Kárii. Nymfaios z Mélu vedl výpravu do Kryassu, kde jim dovolili Kárové se vedle nich zabydlet. Chystali však úskok a Dóry zamýšleli pobít, což však vyzradila jistá panna Karéné. Dórové uchystali slavnost, k níž přišli beze zbraní. Svěřili je však svým manželkách, které je nesly pod šatem. Kárové v domnění, že hodují s bezbrannými, dali si signál. Tehdy vytáhli Dórové zbraně své a Káry pobili. 

1110:

Podle jiné tradice přišli Néleovci do Athén. Zde akmé Archeláa (do c. 1080) a Melanthos.

1112 v Latiu v Albě Lonze zemřel Silvius Postumus (vládl od 1141), nástupcem syn Lavinie s Melampodem Aeneas II. Silvius, tedy Postumův nevlastní bratr (vládl do 1081). • O jiném řazení králů v Albě Lonze viz v příloze Dynastové xiii.

 

*********************************************************************

1109. - 1100.

1102^?:

Před rokem 1095 se v Egyptě konaly opět procesy s vykradači královských hrobek (srov. rok 1095, předtím roky 1140 a 1125). V zemi panuje anarchie, boje (?) krále s kněžími, srov. rok 1113. Velekněz Amunova kultu v Thébách Amenhotep (srov. rok 1140) byl v neklidných dobách palácovým pučem nebo jakýmsi povstáním sesazen. Je možné, že vicekrál Kuše Panehesi, Pinehesi t. r. vpadl do Horního Egypta, možná v úkolu Ramessea XI., a Amenhotepa z úřadu i Théb vyhnal. Panehesi počítal roky své vlády nad Núbií a Horní zemí jako král. Po nějakém čase však otočil, nevíme proč,  a válka vypukla nanovo; pravděpodobně se Amenhotep vrátil do Théb. Proti Panehesimu vypravil Ramesse XI. vojevůdce Piancha a byla z toho někdy v 17. až 19. roce/c. 1096-1094 „občanská válka“. Pianch Panehesiho porazil a zahnal zpět do Núbie, kde nadále zastával svůj místodržitelský úřad (doložen jeho 28. rok vlády a pochován v Mi'amu/dn. Aníbě. 

Pianch/Pi-anch se stal v Thébách wezírem, po Amenhotepově smrti také veleknězem a vlastně suverénním vládcem egyptského jihu. Jeho manželkou byla Hereret a jejich syn se jmenoval Pinudžem (I.). 

Část Kúšitů, kteří přitáhli s Panehesim, se v okolí Théb usadila. Během svého egyptského pobytu se mimo jiné obohacovali vykrádáním hrobů: núbijští vojáci poprvé v historii v Egyptě a logicky procesy s nimi patřily až do roku 1095.

Pianchovým nástupcem v Thébách se kolem roku 1090 stal jeho synovec (?) Heri-Hor/Herihor, Hrihor, plným jménem Sa-Amun Heri-Hor, vysoký důstojník neznámého původu, spekuliuje se o libyjském původu. Jeho rodiče nejsou známi (Pianchův zeť?). Herihorova manželka se jmenovala Nodžmet/Nedžemet, Nedžmet (I.; její tvář je známa ze zachované mumie), dcera možná Ramessea XI. a snad i manželka Pianchova (?). Herihor se brzy stal vlastníkem četných úřadů a nejmocnějším muže země (srov. rok 1095); po smrti Ramesseho XI. užíval i královské titulatury Hem-nečer-tepi-en-Amun, Hor Ka-nechet Sa-Amun. Jeho vláda v Thébách ani nástupci nejsou započítáváni mezi manethónovské dynastie, ale v novodobé chronografii jsou vedeni jako autonomní Amunovi velekněží vládnoucí ve své doméně paralelně s králi dolnoegyptské 21. dynastie. Viz dále rok 1095. 

1103:

V Babylónu zemřel Nabû-kudurrí-usur I. (od 1125). Nástupcem se stal jeho syn Enlil-nádin-apla (do 1099), o němž nevíme nic přesnějšího až na jeden neobvyklý skutek: vytáhl na Aššur a dobyl ho. Podle babylónského nápisu na kudurru z chrámu Nanše v Nippuru měl Nabû-kudurrí-usur I. zemřít 696 let po Gulkišarovi z přímořské dynastie (což sotva souhlasí, neboť Gulkišar zřejmě vládl cca. 1625 - 1570, srov. tam).

Na konci své vlády, roku čtyři, řešil Enlil-nádin-apla územní spor o pozemky bohyně Nanše předložený jejím veleknězem Nabû-šuma-iddinou mezi E-kar-ra-iqíšou a E-an-na-šuma-iddinou, guvernéry provincií Bít Sîn-mágir a Mát tâmti/Přímoří, který vznikl před mnoha staletími. Králův verdikt zůstal s předmětem sporu zaznamenán na kudurru z chrámu Nanše v Přímoří: "Nepřekračujte své hranice, neměňte je! Nenáviďte zlo, milujte dobro!"  

1101:

Podle jedněch tradičních údajů byla v tomto roce z Byblu založena osada Utika a Gádés (tyto „krátce po trojské válce“); údaj se týká cedrových trámů v chrámu Apollónově v Utice, jimž prý roku 77+ bylo 1178 let (!). Viz ale rok 969.

1108:

V Palestíně zemřel soudce Ibsán/Abaissan z Béth-lechemu (od c. 1110). Nástupcem v úřadu se stal Éjlón ze Zbúlún/řec. Ailón ze Zabúlónu, lat. Ahialon, bibl. č. Elon, kraje na severu Palaistíny (soudcem do 1098).

Děkovná píseň věštkyně a soudkyně Debóry a vůdce Báráqa za vítězství nad Kanaánci (Starý zákon, Kn. soudců 5, viz rok 1253), která vznikla kolem roku 1100 (podle vyššího odhadu c. 1200), dokládá, že v této době existovalo cca. dvanáct israélských kmenů, ačkoli jmenováno je pouze deset; srov. rok 933. Kmenový výčet v textech kolísá, celkově se objevuje čtrnáct jmen (incl. Mnašše/Manasse a Efraim). 

 

Israélské kmeny (dódekafýlon):

Dvě skupiny synů Já'qobových/řec. & alt. Iakób s manželkami ve starozákonním podání:

• synové Léje/Léa (řec. Leia) Re'uben (řec. Rúbén, lat. Ruben), Šim'ón (řec. & lat. Symeón), Lévi (řec. Leui, lat. Levi), Jhúdá (řec. & lat. Iuda), Jisáschár (řec. Issachar, lat. Isachar), Zbúlún (řec. & lat. Zabúlón),

• synové Rachél Jóséf (řec. Ióséf, Iósépos, lat. Ioseph) a Bin-jámín (řec. & lat. Beniamin). 

Tyto kmeny (klany, skupiny) existovaly zřejmě již před obsazením vnitřní části Palestíny. S Bilhou, otrokyní Ráchel, měl Já'qob syny jmény:

• Gád (dtto řec. i lat.) a Ášér (řec. & lat. Asér);

• se Zilpou, otrokyní Leje, měl beduinský patriarcha syny: Nafthálí (řec. & lat. Nefthali) a Dán (dtto řec. & lat.). 

Roku 722 jako „deset ztracených kmenů israélských“ bylo jmenováno Re'uben, Šim'ón, Jisáschár, Zbúlún, Ášér, Gád, Dán, Nafthálí, Mnašše/Manasse a Efraim (poslední dva tvořily kmen Jóséfův). O novodobém revivalu Mnašše viz v indexu s. v.

 

1104:

Návrat Hérákleovců, epistrofé tón Hérákleidón, potomků Hérákleova syna Hylla, viz rok 1266 a 1220, vpád Dórů na Peloponnésos, odkud byli po Hérákleově smrti vyhnáni, jak zní tradiční podání (datace podle Eratosthena, osmdesát let od trojské války; jinak též ve vyšší a nižší tradiční dataci 1148 a 1097; začátek prvního celosvětového evropského historického díla Efora z Kýmy dotaženého do dvacátého roku Filippa II., tj. do roku 340; srov. také pod 1180, 1120 a 1116). O Graicích a Hellénech viz rok 1521. 

S Achaji na Peloponnésu měli prý Lokrové (asi Ozolští/Západní) dohodu, že jim dají ohňový signál/pyrsoi pro případ, že by se Hérákleovci přeplavovali na Peloponnésos u Rhia a nepřecházeli po souši přes Isthmos. Lokrové tehdy vyslali signál, že přicházejí přátelé a od té doby měli Hellénové rčení/paroimiá o "smlouvě à la Lokrové/Lokroi tás synthékás". 

V Mykénách během dórské invase skončila královláda Kómetova (či Kýmetova, viz 1168), posledního z achajských Pelopovců na trůnu (vládli v Argolidě od 1311, "mykénské období" začalo c. 1600, viz tam a rok 1266). Po "návratu", události, jíž moderní historiografie obecně nedůvěřuje, zůstaly na Peloponnésu achajskými část Élidy, Acháia a ve vnitrozemí "Pelopova ostrova" Arkadie. 

Prvním argívským králem se stal vůdce návratu Hérákleovců Témenos, syn Aristomachův, prapravnuk Hérákleův a byl pokládán za zakladatele státu. Aristomachos, syn Kleiodaiův, byl vnukem Hylla a Ioly, dcery krále Euryta z Oichalie, kterého Héráklés, otec Hyllův, porazil v soutěži v lukostřelbě. Iolé se stala jeho milenkou a jako vdova manželkou héróova syna. Aristomachos padl při pokusu zmocnit se Argu, v němž tehdy vládl Tísamenos. Výčet héráklovských dynastů v Argu viz u roku 1266. 

Mykény se pak dostaly, resp. navrátily nastálo pod argívskou vládu. Témenův bratr Kresfontés uchopil vládu v Messénii, v Élidě aitólský pomocník Hérákleovců Oxylos, který vedl invasi z Aitólie přes Naupáktos loděmi na Peloponnésos ("élejská migrace"). Aristodémos, třetí ze synů Aristomachových, se chystal obsadit akarnánské a aitólské kraje, ale Apollón ho srazil bleskem, poněvadž kdosi z Dórů zabil jeho věštce. Aristomachos byl ženat s Argeiou, dcerou autochthonního, tedy foiníckého thébského krále a spojence Dórů Autesióna. Jejich syny byla dvojčata Eurysthenés a Proklés, od nichž počítali začátek spartští králové dynastií Ágidovců a Eurypóntovců, viz rok 1275.

Podle jednoho nepříliš rozšířeného mýthu byl Témenův syn Archeláos vyhnán bratry z Argu, uchýlil se do Makedonie a stal se spojencem krále Kissea, který mu za pomoc ve válce slíbil trůn a dceru. Slovo nedodržel, chystal Hérákleovcovu vraždu, ten ho však předešel. Veden Apollónovou věštbou a jakousi kozou založil pak Aigy/Aigai, o mnoho staletí později residenční město makedonských králů.

O Oxylovi, zřejmě nikoli tomto, ale jeho potomkovi, Helléni tradovali, že uzákonil, aby část půdy přidělené občanům a jejich potomkům nesměla být zastavována jako záruka na půjčku. Řada dalších hellénských států přímo prodej občanských pozemků zakazovala; nejpozději v hellénismus se zákazy zhroutily, srov. vývoj vlastnictví klérů v Lakedaimonu.   

1103:

V Lakedaimonu vládne jako první z dórských králů Eurystheus/Eurysthenés, syn Aristodémův, který porazil Tísamena a obnovil dórskou moc na poloostrově (do 1061; seznam mýthických králů viz Panovníky). Podle jiné tradice vládli ve Spartě od 1093 dvojčata Eurysthenés s Prokleem, zakladatelé dyarchické řady králů z rodů Ágidovců a Eurypóntovců a byli pokládáni za zakladatele města. Tísamenos byl pokládán za zakladatele achajských státečků na severozápadu Peloponnésu, viz rok 1275 až 1266, kde též o foiníckých kořenech spartských králů. 

V Efyře vyhnali Dórové panovníky z rodu Sísyfovců. Posledním králem byl Hyanthidás a Hérákleovec Alétés, zakladatel dynastie Bakchovců (vládla do roku 766, z toho do roku 779 s královským titulem, pak jako doživotní prytanové) přejmenoval či znovu osadil Efyru na Korinthos (c. 1098). A. byl synem Hippotovým, vnukem Fylantovým, pravnukem Antiochovým a prapravnukem Hérákleovým. O třech dórských fýlách viz rok 595. Podle jiné tradice byl prvním dórským králem Korinthu Bakchis, podle něhož se rod jmenoval, viz však rok 958.

Alétés vládl do své smrti roku 1067 a jeho nástupci se nestávali synové zemřelých králů, ale nejstarší v rodu: Ixión kraloval do roku 1030 (o známějším Ixiónovi, králi Lapithů, viz rok 150), Ageláos/Agelás I. do roku 993 a Prymnis/Prúmnis do roku 958, viz dále tam. Seznam korinthských králů, o jejichž činnosti kromě jmen nevíme vlastně vůbec nic, viz v přílohách Dynastové xii.  

cca. 1100:

Konečné zničení achajských Mykén Dóry (srov. rok c. 1200, 1125, viz dále v historii rok 494) a doložena zkáza zdiva Mílétu. Thessalové vedeni potomky Hérákleova syna Thessala ukončili migraci z Thesprótie do země po ní dodnes jmenované ("thessalská migrace"), Boiótové z úbočí Pindu do své Boiótie ("boiótská migrace", obě z doby před trojskou válkou), Ainiánové z okolí Dódóny (podle jedné tradice, jíž se držel Aristotelés, pravlasti Hellénů) dorazili na jih Thessalie a do Kirrhy, stejně Dryopové z Épeiru a Dolopové do nových zemí, Dórové zčásti setrvali v Dóridě (odtud jejich název), zčásti dobyli velkou část Peloponnésu a po egejských ostrovech doputovali na Krétu a Rhodos (kde se usadil po otcově smrti Hérákleův syn Tlépolemos, který později padl před Troiou; "dórská migrace" po trojské válce). O konci suchého období někdy v této době trvajícího od c. 1250 viz rok 1200.

Rhégnidás, vnuk Témenův a syn Falkův, pokořitele Sikyónu, vytáhl z Argu proti Fliúntu, pravděpodobně ve stejné době, kdy se jeho klanový příbuzný zmocnil Korinthu, viz zde výše. Jeho obyvatelé nebyli Dórům nepřátelští a usnesli se, že jim přenechají část půdy. Část Fliúnťanů n. Fliaských však nesouhlasila a vedeni Hippasem odešli z Peloponnésu na Samos. Hippasovým synem byl pak Eufrón/Euthyfrón, vnukem Mnésarchos a údajně pravnukem (či spíše o mnoho kolen mladší) filosof Pýthagorás. • Hérákleitovec Falkés se zmocnil Sikyónu nočním přepadem, když v něm vládl Lakestadés, s. Hippolytův. Vítěz přibral Lakestada ke spoluvládě a po jeho smrti vládl Rhégnidás již sám.      

Období let 1100-1000 nebo až 900 či po roce 800 bývá označováno v hellénských dějinách dobou temna, srov. rok 1380. Kolem 1100 skončila éra bez paláců a celé mínójské období (od c. 2600 n. 2500). Analfabétičtí Dórové se zmocnili Peloponnésu a Kréty, velkou část Anatolie až po horní Eufrátés drželi Frygové migrující z Thrákie a Makedonie (Brygové), Chetité se udrželi v severní Syrii a Kommágéně. Původní "mykénské" obyvatele zahnali Dórové do hor slabě "Mykéňany" osídlených (Arkadie), nebo je zotročili (Sparta, Messénie, Kréta). Nejbližším útočištětem mykénských emigrantů ovšem byla Attika (srov. osud pylských Néleovců). 

Mykénský administrativní systém s byrokracií a palácovým životem elit se od poloviny století hroutil, řada míst achajské "homérovské" šlechty se již nikdy nezmohla (Pylos, Mykény, Tíryns, Iólkos). Nelze vyloučit, že se mykénská centra v Argolidě stala cílem útoků v tomto století několikrát, pravděpodobně v souvislosti s devastujícími vlnami migrací "mořských národů", které mohly doprovázet revolty podrobeného obyvatelstva proti mykénské šlechtě vycházejících například též z neúrody či jiné přírodní katastrofy.   

S dórskou invasí, „návratem Hérákleových synů“, se Iónové nikdy zcela nesmířili a tento vztah je jedním z klíčových v celých hellénských dějinách. Místy dokonce hodně dlouho zakazovali Dórům vstup do chrámů (Paros v 5. století). Srov. roky 2000, 1521 a 1104. Srov. achajské zúčtování s dórskými Lakóny roku 188. 

Archeologicky je doba c. 1100-1050 charakterisována chudou „submykénskou“ keramikou (na Peloponnésu), kdy zmizelo kamenné stavebnictví. V Attice pak navazovala c. 1025-900 vyspělejší protogeometrická keramika (na Kypru c. 1050-750, kyperské archaické období c. 750-600). Léta 900-700 jsou „keramicky“ geometrickým obdobím, do roku 850 raným, do 800 vrcholným, do 750 zralým a do 700 pozdním. Tehdy začala „protoattická keramika a s ní malíř na vázy zvaný v novověku podle naleziště Analatos, mnohem později černofigurální Nessos (jméno od kentaurovského námětu). Umění let 750-650/600 bývá označováno v hellénském světě jako orientalisující (c. 750-575 v Etrúrii), archaické umění v Helladě trvalo c. 600-480, doba pro druhou fázi kyperské archaické éry, na niž navazují historici umění období kyperské klasiky 480-310 a hellénské kontinentální klasiky 480-323. 

V Levantě po mykénské éře chybějí c. 150 let nálezy dovážené keramiky z hellénského prostoru, objevila se až keramika s geometrickými vzory. Stejně tak jako na západě Středomoří, kde v letech c. 100-800 rovněž vypadl dovoz z egejské oblasti. Objevily se teprve od Etrúrie po Sicílii poháry střední doby geometrické c. 800-750 a vlastní produkce hliněných pohárů začala c. 750-725 (pozdní éry geometrická). 

Viz dále roky 1077 a 1044, attická a eubojská kolonisace Iónie, achajská emigrace před Dóry.

V Popádí se od c. 1100 usazoval lid protovillanovské kultury (do c. 900), jejíž druhá fáze (900-750/700) se rozšířením až do Kampánie dostala do aktivního kontaktu s hellénskými osadníky a s východním Středomořím; viz předtím rok 1600. Raně železná kultura má jméno podle statku Villanova u Bologne, odkud pocházejí první nálezy (1853). Osady Caere/dn. Cerveteri, Tarquinii, Veii, Vulci, Populonia, Clusium/Chiusi se později proměnily v etruské městské státy. Villanované pohřbívali původně žehem a popel ukládali do hliněných uren ve tvaru svých chýší/domů; ve druhé fázi pohřbívali do země do rakví. 

Byli součástí pozdněbronzového středoevropského civilisačního komplexu kultury popelnicových polí spalujícího v době c. 1300-800 své mrtvé, srov. rok 775 a o jejich migraci roku 1300. Koho byli (proto)villanovští předky, nelze určit, podle nálezů byli v menšině oproti původním obyvatelům, ale zvyk žárových pohřbů s urnami bývá pokládán za indogermánský/indoevropský.

Jednou z větví villanovské kultury byla v Latiu kultura latinská/cultura laziale, latiál, c. 1000 až 630-580. Původně pozdně bronzové vesnické osídlení (do c. 830) přešlo v protoměstské a na konci v archaické městské osídlení, které se dostalo do styku hellénskou civilisací, etruskou a foiníckou. Z období 630-580 pocházejí hroby, jejíž bohatá výbava obsahuje předměty z východního Středomoří.

Jižně od Latia se vyvíjely kultury pohřbívající do země. V Kampánii a Kalábrii kultura příkopových hrobů, cultura delle tombe a fossa/Fossakultur, pojmenovaná podle tvaru vykopaného a vyzdívaného po stranách hrobu přikrývaného kamennou deskou, popř. vysekaného do skály; nahrazoval východní nákladnější sarkofág. Od končícího osmého století se italské pobřeží s příchodem kolonistů z Hellady hellénisovalo. 

Archaické umění v Itálii ohraničují roky 575 a 490, klasické roky 490 a 300.       

c. 1100:

V Indii šedá malovaná keramika ve východním Paňdžábu (angl. Punjab) a na horním Gangu (do roku 900, srov. ale předtím rok 1500). Konec kultury skladišť mědi a okrové keramiky (od 1500).

c. 1100:

Na Madagaskaru uzavřena migrace prvních lovců z Afriky, záhadného trpasličího lidu Vazimba, kteří se relativně rychle asimilovali s původním obyvatelstvem ostrova (od 1600, viz dále 300). Podle jiných úvah byli původními obyvateli ostrova Melanésané, kteří připluli z oblasti dn. Indonésie a teprve po Austronésanech dorazili "Afričané"; viz ovšem jiný odhad u roku 300.