************************************************************

246.

Ol. 133, 3

66 SE

2 AE

(Filoneos)

a. u. c. 508

M’. Otacilius Crassus II. a M. Fabius Licinus

dict. pro konání voleb Ti. Coruncanius 

************************************************************

V Alexandreji zemřel 29. ledna Ptolemaios II. Filadelfos I. (ročník 309, králem od roku 285, samostatným panovníkem od roku 283). Nástupcem na trůnu se stal Filadelfův nejstarší syn s Arsinoé I. Afrodítou Zefyrítidou Ptolemaios III. Euergetés I., někdy zvaný Megas/Dobroděj a Velký (narozen asi roku 283, vládl do roku 222 n. 221). 

Euergetés I. byl korunován 25. dia/v říjnu a krátce po korunovaci se podle domorodého ritu oženil s Bereníkou II. (c. 20), dcerou kdysi krále v Kýréně Magy, viz roky 261, 258 a 250. Euergetovy narozeniny slaveny v chrámech 5. dia/v říjnu, Bereníčiny 9. audnaia/v prosinci, každého 25. v měsíci byl slaven den inthronisační. 

• Za Euergetovy vlády se objevil v Héliopoli sluneční pták foinix. Předtím byl prý spatřen za Amásia (570-526) a některého ze tří Sesóstridů, králů Dvanácté dynastie ve 20. a 19. století, později zmiňováno foiníkovo zjevení roku 34+ za Tiberia. 

Ačkoli byli jen velmi vzdálenými příbuznými, nápisně byla Bereníké titulována jako králova sestra. Od nejpozději srpna/září roku 243 vystupovali královští manželé jako Theoi Euergetai/Dobrodějní bohové a "synnaoi theoi/bohové sdílející společně chrám". • Pravděpodobně se tímto aktem měla stát Kýréné opět ptolemaiovská i symbolicky, když mocensky tomu tak zřejmě již bylo (srov. rok 250). 

Arsinoé I., dcera diadocha Lýsimacha s Níkaiou, dcerou Antipatrovou, byla vyhnána z paláce sestrou Ptolemaia Filadelfa Arsinoou II., viz rok 276. 

Manželství sourozenců Filadelfů bylo bezdětné a Filadelfos pokládal Euergeta tak jako tak za korunního prince. Arsinoé I. žila dvacet roků v Thébaidě v Koptu v královském exilu, ale asi zcela v zapomenutí a pravděpodobně se nástupu na trůn svého syna nedožila (její data neznáme). 

Vzhledem k tomu, Arsinoé II. adoptovala podle všeho všechny tři děti Arsinoy I., tj. Ptolemaia III., Lýsimacha a Bereníku Fernoforos (srov. zde níže), nový panovník asi po tak dlouhé době odloučení ani netušil, kdo je jeho skutečnou matkou. Pokud by se žádná adopce nekonala, pak by Euergetés měl s Bereníkou II. šest dětí v rozmezí šesti sedmi let: Arsinoé (III.), Ptolemaios (IV.), Lýsimachos (?), Alexandros, Magás (II.), a Bereníké (Anassé parthenón), viz rok 246 a o jejich osudech roku 239 a 221.

V Babylónii se 11. nisannu 66 SE/14. dubna t. r. děti Antiocha Thea s Láodikou Seleukos (II.), Antiochos (Hierax) a Apama (v babyl. textu "syn Apammu"; jinak neznámá) účastnili jakéhosi obřadu v Esangile. O co šlo z fragmentárního textu pozdněbabylónského astronomického diáře nevyčteme, zato víme, že tehdy vanul nad Babylónem ostrý jižní vítr. 

V měsíci abu/mezi 31. červencem až 28. srpnem zemřel po nemoci v Efesu král Antiochos II. Theos/Bůh, jemuž Babylónci říkali stejně jako jeho otci šarru rabû/Velký král (datum narození nezn., viz otcův sňatek u roku 292; vládl od roku 261). Zpráva o smrti dorazila do Babylónu 20. abu 66 SE/19. srpna. Theos odešel z Antiocheie do Efesu po rozepři, předmět neznáme, se svou druhou manželkou a královnou Bereníkou, dcerou Ptolemaia Filadelfa, srov. zde výše (zvanou též "Syrá/Syřanka"). Podle jednoho pramene se k Láodice král vrátil z lásky, ale, to již zachyceno nebylo, nepochodil: Láodiké I., Theova první královna, jej v Efesu údajně otrávila (srov. rok 253sq. a 245). 

Bohovým nástupcem se stal jeho nejstarší syn s Láodikou I. Seleukos II. Kalliníkos alias Pógón/"Slavně vítězící alias Vous" (19; vládl do roku 225). V době otcovy smrti byl v mesopotamské Sittace, srov. zde výše. Na podzim se oženil v rámci rodu s dcerou Seleukovce Andromacha, syna Achaia I., jménem Láodiké II. Jeho stálými milenkami v postavení téměř královen byly dámy Mysta, viz o ní rok 237, a Nýsa, které ho doprovázely na armádních taženích.

• Antiochos Theos míval věrného dvojníka v mímovi Artemónovi (podle jiného podání byl dvořanem/filos a seleukovského rodu). S jeho pomocí a zdání, že král je živ, Láodiké I. zařídila nástupnické záležitosti, i když Antiochos II. ležel již mrtev. 

Při nástupu na trůn musel Seleukos II. řešit spory kolem své a matčiny osoby a hlavně musel prosadit svůj zjevně nelegitimní nárok na trůn proti Ptolemaiovkyni Bereníce a jejím přívržencům a synovi v dětském věku, který byl v Antiocheji pravděpodobně rovněž provolán králem, viz rok následující: říše měla právě dva panovníky. Dataci událostí neznáme. 

Příznivcem Láodiky I. zůstal podle jednoho papyrového fragmentu zřejmě stratégos Epigenés pravděpodobně velící seleukovským jednotkám v Cistaurii (identický s E. z roku 223?). Bereníké, vlastně legitimní královna, residovala v Antiocheji a přikázala vojenským velitelům Pýthágorovi a Aristokleovi, aby s pěti loďmi cestou podél pobřeží obsadili kilické satrapiátní sídelní město Soly, které spravoval se svými vojáky stratégos Kilikie Aribázos. V Solech bylo uloženo na 1500 talentů stříbra a to měli dopravit do Seleukeie na Moři.

Aribázos měl naopak v plánu mincovní stříbro dodat Láodice do Efesu, kde držela dvůr, ale zabránila mu v tom vzpoura vlastního mužstva: posádka Sol město s hradem Ptolemaiovcům vydala a stříbro putovalo do Seleukeie.  Artabázos osobně unikl, ale když se blížil k průsmyku v Tauru, byl domorodci jat a jeho uříznutou hlavu poslali do Antiocheie.

Seleukos II. uklidnil Anatolii pod svou mocí a pak se vypravil s vojskem do Syrie (viz následující rok). Ptolemaios III., Bereníčin bratr, s armádou táhl v září sestře na pomoc. Vyplul s flotilou v noční akci, datum neznáme, na sever a zakotvil u Poseidia před ústím Orontu. Vypukla třetí válka syrská, asi nejslavnější armádní událost ptolemaiovských dějin, o níž toho víme velmi málo. 

Následujícího dne zvedl kotvy a doplul do Seleukeie Píerijské. Podle fragmentu, který je psán jakoby králem osobně, byl lidem, úředníky, kněžími a vojáky nadšeně vítán. Město opatřil silnou posádkou a zůstalo ptolemaiovské až do roku 219, viz. Následovalo stejně bouřlivé vítání Euergeta v Antiocheji, kde se při západu slunce setkal se svou sestrou a pak jednal se seleukovskými hodnostáři a vojáky. O průběhu války viz rok následující. 

Po odchodu jádra seleukovské armády do Seleukidy vypukla v Magnésii pod Sipylem rebelie seleukovské posádky a oddílů umístěných v okolí. Příčiny neznáme. Naopak Smyrna držela při Seleukovi a byla z toho lokální válka, která zřejmě trvala do roku 242, viz dále tam. Že by se vzbouřenci pokoušeli spojit s oddíly ptolemaiovskými, není známo.  

Všechna data z doby vlády Seleuka II. jsou hypothetická. Nejstarším písemným dokladem s datací je pozdněbabylónský text z Uruku z 22. simánu 67 SE/11. července 245, v astronomickém diáři viz zde výše. S určitostí nelze stanovit sled událostí, pouze délku jeho vlády. Některé, např. Kalliníkovu výpravu do horních satrapií proti Parthům, lze datovat až o deset let později, podobně začátek tzv. války bratrů, kterou datujeme do let 242 až 236, lze klást např. do roku 239 (srov. rok 235, kde chronologická alternativa dějin Seleuka Kalliníka).

Antiochos Theos založil několik měst, hlavně na podporu hellénisace horních satrapií a vlastní mocenské a hospodářské síly v nich. Z nich nejdůležitější byla Apameia na Sellaiu (řeka Sellaios měla též jméno Silchu, Eulaios a Ulai), která mohla být snad identická s Apamejí v Meséně (?), Apameia v Sittakéně na Tigridu, Apameia na Eufrátu (= Zeugma na východním břehu); rozšířil Antiocheiu v Persidě o kolonisty z Magnésie na Maiandru, viz k tomu u roku 209.

V Bíthýnii zemřel někdy v této době král Níkomédés I., nejstarší ze čtyř dětí Zipoitových (vládl od roku 280). Byl prvním z dynastie, který razil vlastní minci. Brzy na to zemřel steskem i jeho kůň, jak se tradovalo. • Je ovšem možné, že Níkomédés I. zemřel již roku 250 a že Ziaélás se domohl vlády válkou až roku 246, viz události zde níže.

Nástupcem se měl stát jeho nejstarší syn z prvního manželství s královnou Ditizélou I. Fryžskou Ziaélás (vládl do roku 229). Ziaélás byl však ještě za života otce vypuzen ode dvora zřejmě intrikami nevlastní matky, královny Heptazéty či Étazéty, datum neznáme. Žil v Armenii u dvora a po smrti otce se vrátil. Jeho sourozenci byli Prúsiás a Lýsandrá, o nichž nevíme více nic. 

O Ditizéle je zaznamenáno, že z lascivnosti či pouhé rozvernosti napadla manžela a jeho věrný molosský pes zakročil na pánovu obranu: ukousl královně pravou paži a ona vykrvácela v náruči chotě. Král jí vybudoval zlacený náhrobek a pes prý bez pána a paní zašel smutkem. Jiný z pramenů označuje psí oběť jménem Consingis, Cosingis/Konsingis, možná druhé jméno královnino nebo šlo o osud jiné z králových manželek/milenek. 

Dědici trůnu se tedy stali nezletilí synové Étazéty; jeden z nich se jmenoval Zipoités (III., srov. rok 200). Otec na nástupnictví myslel dávno a stanovil Ptolemaia II., Antigona II., Býzantské, Hérákleótské a Kijské poručníky svých synů, Étazéta zřejmě fungovala jako regentka. Ovšem s pomocí tolistobojských žoldnéřů se do Bíthýnie vrátil Ziaélás. 

Domácí grandové si však přáli vládu nezletilých synů Étazéty a dohodli s královnou-macechou ke smírné dohodě, aby si svého nevlastního syna vzala. K tomu zřejmě nedošlo, vypukla válka, v níž stáli Hérákleóté na straně královny. Skončila smírem, jehož podmínky neznáme, ale na trůn zasedl Ziaélás a Étazéta s dětmi odešla do Makedonie. Galatové se pak mstili na Hérákleóťanech, když vyplenili jejich území.

Ještě za Níkomédovi vlády dal Ptolemaios II. vybudovat na své náklady na akropoli Hérákleie Hérákleův chrám a poslal do města pět set artab obilí; při jaké příležitosti to bylo, nevíme. Ziaélás šel ve stopách otcových a držel se ptolemaiovského spojenectví. Dochován na kameni text dopisu "krále Bíthýnů", v němž potvrzuje asýlová práva Asklépieia na Kóu v rozsahu rozhodnutí svého otce (242).  

V Jerúsalému zemřel Jahweho velekněz Menašše, řec. Manassés (v úřadu od roku 255). Následoval jeho synovec Chónijó/řec. Oniás II., syn Menaššeho bratra Simóna I. (jako nezletilý viz rok 289; byl ve funkci do roku 232). Odmítl zaplatit do Egypta nástupní daň ve své funkci dvaceti talentů. Udělal to za něj výběrčí daní Jóséf/Ióséppos, syn Tobiův (ben Tovija/Tovijahu), Oniův příbuzný, viz rok 309, a s penězi se osobně presentoval u Ptolemaia III. 

Získal pak od krále právo vybírat daně v celé ptolemaiovské Asii, což tehdy údajně dělalo od Syrie po Foiníkii a Samareiu osm tisíc talentů ročně (dokud ještě ptolemaiovské byly, viz vládu Antiocha III.). V ptolemaiovském úřadu Jóséfa následoval jeho syn Hyrkanos. 

Jóséfův bratr Solymios, jak se tradovalo, vzal s sebou bratra, když navštívil Alexandreiu, ke dvoru. Ióséf, podle všeho již věku pokročilého, se tam zamiloval do jedné tanečnice a nedal pokoj, dokud mu Solymios neslíbil, že mu sjedná rande. Bratr mu však lstivě do ložnice strčil svou vlastní dceru, kterou chtěl provdat za někoho z Židů významných, a nechal Jóséfa v jeho lásce se utvrdit. Teprve pak mu o lsti řekl a synem novomanželů byl Hyrkanos; snad se tak stalo kolem roku 200. S první a hlavní ženou (jména Jóséfových manželek stejnojmenný historiograf nezaznamenal) měl Jóséfos sedm synů. 

Jedna verse Jóséfovy kariery, jistě nepřátelská, o něm tvrdila, že měl na ptolemaiovském dvoře Oniu omluvit a krále ukonejšit, že sám byl nýmand/afanés, ale že Ptolemaios z něho udělal "stratéga celé Iúdaie".

Z Krokodeilopole ve Fajjúmu a ze Schedie u Alexandreie (též jedno z prvních christianisovaných měst země) pocházejí někdy z vlády Euergetovi nejstarší doklady o stavbách židovských modliteben, synagog/proseuché v Egyptě: dva dedikační nápisy uvádějí, že "za zdar krále Ptolemaia, syna Ptolemaiova, královny Bereníky, manželky a sestry a dětí zasvětili modlitebnu Židé z Krokodílopole".    

Po roce 246 opustil učenec, literát a pozdější knihovník knihoven alexandrijského Múseia Apollónios Rhodios/Rhodský, žák Kallimachův, tvůrce epu Argonautika a učitel krále Euergeta I., svou vlast Alexandreji a odešel na Rhodos. Stalo se tak po dokončení Argonautik, které alexandrijští literáti nepřijali dobře. Odešel na Rhodos, kde dílo přepracoval a dosáhl s ním věhlasu tehdy si sám začal říkat Rhodský. 

Na ostrově vyučoval a získal občanství. Jak dlouho zde žil a působil, nevíme. Když se vrátil do své vlasti, stal se šéfem knihoven i Múseia a pochován byl prý vedle svého učitele. Podle jiné verse byl bibliothekáriem ještě před Eratosthenem, srov. nástupnictví v indexu s. v. Múseion. 

Od roku 246 byl jmenován hlavním bibliothekářem Múseia Eratosthenés z Kýrény namísto svého předchůdce, třetího knihovníka, Kallimacha z Kýrény, který téhož roku publikoval a věnoval při příležitosti svatby Euergeta I. s Bereníkou II. Euergetidy, dcerou Magovou, verše „Kadeř Bereníčina/Plokamos n. Komé Bereníkés, event. Bereníkés bostrychos, lat. coma n. caesaries B.", srov. též lat. převyprávění Catullovo (jméno souhvězdí podle této souvislosti vymyslel astronom, fysik a vynálezce Konón ze Samu, žijící v Alexandreji, přítel Archimédův, viz rok následující). Eratosthenés byl v úřadu do roku 195. 

Mezi Kallimachovými žáky zaujímal zvláštní posici další Kýréňan Filostefanos, básník a historik, autor spisů s mýthy a dějinami různých národů. Dochovány z jeho díla jen zlomky, o autorovi není známo nic. 

Po Eratosthenovi se do čela Múseia dostal Apollónios, navrátilec z Rhodu; funkce se zřejmě jmenovala "předsednictví alexandrijské knihovny/diadochos genomenos en té prostasiá tés en Alexandreiá bibliothékés. O jeho nástupci viz rok 180.   

Na Sicílii Hamilkar rozbil tábor na přímořské hoře Heirkté, kterou Římané nedokázali před šesti roky dobýt, viz. Odtud po další tři roky napadali Púnové italské pobřeží a nedalekou římskou základnu v Panormu; o bojích nevíme nic, podle všeho to byly spíše guerrillové potyčky. • Narodil se (pravděpodobně v Karthágu) slavný Barakův syn Hannibal (zemřel r. 182; za roky, kdy se narodil, se uvádějí 249 až 246).

 

************************************************************

245.

Ol. 133, 4

67 SE

3 AE

(Theofémos I.) | (Kydenór) 

a. u. c. 509

M. Fabius Buteo a C. Atilius Bulbus I.

************************************************************

Ve Spartě zemřel král Eudámidás II. (vládl od asi roku 275). Nástupcem se stal jeho syn Ágis IV., vlastně poslední král z rodu Eurypóntova (vládl do roku 241 a srov. ještě dobu stínové vlády jeho synů Eudámidy III. a Archidáma V.). Viz dále rok 243.

V Megalopoli se dostal k moci tyrannos Lýdiadás (vládcem do roku 235). O žádného despotu v moderním slova smyslu asi nešlo a zjevně se "napravil", když restituoval občanská práva a dokonce se zřekl vlády, viz k tomu rok 235. Někdy do této doby vydal arkadskou Alifeiru Élejským, srov. o ní roku 273 a dále roku 219sq., okolnosti neznáme. 

V Helladě se ke králi Alexandrovi VII., vládci v Korinthu a na Euboji (nebo alespoň v Chalkidě, viz rok následující; srov. rok 253) přidali spojeneckou smlouvou spolek Achajů a spolek Boiótů a spolu jako spojenci Ptolemaia III. Euergeta I. začali válku s Aitóly. Arátos ze Sikyónu (26) se stal poprvé stratégem Achajů a vedl tažení na aitólské pobřeží, proti Kalydónu a proti lokerské Amfisse. 

Aitólové vpadli do Boiótie, nečekali na spojence a v bitvě u Chairóneie byli Boiótové na hlavu poraženi. V bitvě padl s tisícem mužů i jejich stratégos, v Boiótii zvaný boiótarchos/jeden ze sboru nejvyšších volených úředníků spolku Abaiokritos, jehož před dvanácti lety Aitólové poctili v Delfách (epónymním úředníkem byl v koinu archón, viz k tomu u roku 289). Arátos se silnou armádou deseti tisíc vojáků dorazil až po bitvě. 

Ve třetí válce syrské, které se též říká válka Láodičina/Láodikeios polemos (trvala do roku c. 240), dorazil král Seleukos II. Kalliníkos na jaře se svou matkou Láodikou I. z Anatolie do Syrie (viz předešlý rok). Říšská métropole Antiocheia na Orontu, odkud Ptolemaios III. již odešel, viz zde níže, se nyní vrátila na Seleukovu stranu a královna Bereníké Fernoforos/Přinášející věno (též Syrá; viz rok 252) prchla do Dafny u Antiocheie, kde sídlil tehdy jeden z hlavních garnisonů seleukovské říše. Posádku Seleukos oblehl. 

Antiošskými předáky či dvořany Ikadiónem a Genneem/Genneus či Kaineem/Caeneus byla Bereníké otrávena a zavražděn byl i její syn, pro nás bezejmenný, který byl pravděpodobně rovněž prohlášen loni seleukovským králem; ke spojení Seleukova a Ptolemaiova rodu na trůnu tedy nedošlo a tím pádem ani ke vzniku zárodku obří východostředomořské říše. 

Ikadión je pravděpodobně týž velmož, který zastával důležité funkce ve správě horních satrapií. Je nápisně doložen z ostrova Íkaros, dnešní Failaká před Kuvajtem, a to z roku snad 239, resp. 203 n. 145 (stéla s korespondencí jistého Anaxarcha s Ikadiónem, jeho evidentně v hierarchii královské byrokracie představeným, o právech osadníků je zachována velmi fragmentárně).

Podle jiného podání unesl Kaineus v Antiocheji Bereníčina syna. Rozzuřená královna nasedla na bojové spřežení, cestou na něho narazila a vrhla po něm oštěpem. Minula, kamenem však trefila a Kaineovo tělo koňmi přejela. Prorazila nepřátelským davem až k domu, kde si myslela, že byl její syn ukryt. Jak tahle verse skončila, nevíme, králem zůstal Seleukos II. sám, srov. zde níže. 

Bereníčin bratr, nejmocnější z králů své doby a celých ptolemaiovských dějin, Ptolemaios III. Euergetés I., ovládl v blitzkriegu se svou armádou od loňského září většinu Syrie: nová seleukovsko-ptolemaiovská válka dostala již ve starém věku jméno podle vlastního původce nejen této války, podle seleukovské královny Láodiky I. Syrské, viz zde výše. Rovněž Bereníké v Antiocheji užila lsti s podsunutým dvojníkem, a to svého syna. Když byla s většinou svého dvora zavražděna, zrazena lékařem Aristarchem, její služky Panaristé, Maniá a Géthosyné ji pochovaly, na lůžko uložily jinou ženu a rozhlašovaly, že se Bereníké vzpamatovává z ran. 

Panaristé psala jménem královny a jejího syna dopisy, dokud nedorazil Bereníčin bratr Ptolemaios III.; události tedy podle všeho už roku předešlého. Nelze vyloučit, že válka obou Antiochovým vdov byla dlouho vedena s touto imaginací o životě jedné z nich. 

Třetí syrská válka byla další z válek, do níž byly přímo zapleteny všechny velmoci východního Středomoří a koaličními smlouvami pak každý stát od Illyrie po Baktrii. Byla to válka celohellénská, která ale ani nyní neměla žádnou návaznost na probíhající konflikt v západním Středomoří Římanů s Púny (srov. rok 261). 

Koalice třetí války syrské:

seleukovská: • král Antigonos II. Gonatás • spolek Aitólů • Élis • Pontos, viz však rok 242 a koalici ve válce bratrů;

ptolemaiovská: • král Alexandros VII. • spolek Arkadů • spolek Achajů • Lakedaimonští a • zřejmě Antiochos Hierax.

Euergetés I. rychle po souši obsadil celou Syrii až po Eufrátés, dokonce vstoupil na půdu Mesopotamie či až Babylónie. Pro povstání, které mělo vypuknout v Egyptě, viz zde níže se ale musel roku 245 vrátit domů. V měsíci kislímu/devátý babylónský; 26. listopadu - 25. prosinec 246 oblehl Seleukeiu na Eufrátu (= Zeugma?), po jejím pádu se Ptolemaiovo vojsko s obléhacími stroji obrátilo proti Babylónu, který oblehlo 10. tebétu/desátý měsíc; 5. ledna 245 a část ho dobylo o čtyři dny později dobylo. 

Xanthippos 16. ledna obětoval v Esangile Mardukovi, část města zůstávala nadále seleukovská. V měsíci šabátu/jedenáctý babylónský; 24. ledna - 22. února přitáhl k Babylónu od Seleukeie na Eufrátu Seleukos, asi mesopotamský satrapa/bab. píchátu, páchátu, byl však Xanthippem tvrdě poražen. 

Ptolemaios Euergetés nebyl pravděpodobně mesopotamského tažení osobně účasten. V oblasti za Eufrátem byl po určitou dobu jeho stratégem Xanthippos ze Sparty, proslavený vrchní velitel kartháginské armády z války s Římany, nyní pro změnu v egyptských službách (srov. rok 256). Podle jednoho nápisu nalezeného v Adúlidě/monumentum adulitanum byl Eurgetés I. s armádou až v Persidě, Súsiáně a Médii a podrobilo se mu všechno až po Baktrii! 

Král o sobě dal napsat, že vládl od Thrákie a Helléspontu všemi zeměmi na středomořském pobřeží Anatolie, že obsadil Syrii, Palaistínu, Libyi, dovedl domů slony indické, takže již nemusel spoléhat na africké ulovené v Tróglodytice a Aithopii pro účely válečnické/pros tén polemikén chreián, viz rok 270. V Anatolii Seleukovci podle všeho přišli o většinu toho, co pro dynastii zajistili Antiochos I. a II., renommée králů v hellénských městech na dlouho oslabila. 

Výpravy do země Tróglotů byly nepochybně dobrodružné a nebezpečné, jak mimo jiné dosvědčuje fragment dedikačního nápisu jistého Akestíma z Kúrtólia na Krétě v Páneiu v lokalitě dnes zvané al-Kaná'is v poušti na staré i moderní cestě z Edfú k Rudému moři, který bohu chránícímu cestovatele děkoval někdy kolem t. r. za záchranu před Tróglodyty/Páni Euodó sótheis ek Tró<gy>dytón. 

Část výpravy se měla po lodích vrátit do Egypta po plavbě na kanálech Eufrátu a Tigridu a Perským zálivem Rudého moře obeplout Arábii do dnešního Rudého moře/tehdejšího Arabského zálivu, kde v osadě Adúlis tento nápis vznikl, resp. jeden z jeho opisů byl vystaven a okopírován a tak zachován v polovině šestého n. l. století Kosmou Indikopleustem v jeho spisu Křesťanský místopis/Christiániké topografiá.

Všeobecně se však dnes považuje jeho obsah za orientálně chlubivý: údaje o báječných úspěších Ptolemaia III. Euergeta I. nemůžeme odjinud potvrdit, nicméně při stavu zachovaných pramenů nelze blitzkrieg ani vyvrátit, o ptolemaiovské krátké moci v Babylónii pochybovat však nelze. O egyptském králi za Eufrátem viz roky 1472sq. (Thutmose III.). Velké úspěchy Euergetovy v Asii, obsazení na východě až Súsiány, potvrzuje bilingvní chrámové usnesení nalezené v Pánopoli (známo ale jako: "dekret alexandrijský") z 13. gorpiaia (12. faófi) pátého roku jeho vlády/srpen-září 242. 

Fragmenty babylónských kronik však dávají tušit, že Euergetův úspěch byl i tak velkolepý. Kdyby nebylo revolty v Egyptě, viz zde níže, mohl Ptolemaiovec dobýt celou seleukovskou říši, zní jeden starý úsudek (Iustinus). Euergetés prý vrátil do Egypta 2500 kultovních soch, které do Asie zavlekli Peršané (a asi jejich assyrští předchůdci?). 

Podle mnohem pozdějšího zdroje obsadili "Egypťané" Kilikii (jejím stratégem učinil svého dvořana Antiocha), Syrii, severní Mesopotamii a "téměř celou Asii/et propemodum universam Asia", ať už to znamenalo cokoli (Hierónymos). Lupu prý odvlekl na čtyřicet tisíc talentů stříbra, 2500 vzácných soch a nádob, mezi nimiž byly též předměty z Kambýsovy kdysi kořisti egyptské. 

V Catullově překladu Kallimachovy jen fragmentárně dochované Bereníčiny kadeře/Plokamos Bereníkés n. Bereníkés bostrychos, srov. rok předešlý, se pojímá Laodičina válka trochu osobněji: literát vyzdvihuje odhodlání novomanžela Ptolemaia přerušit líbánky a "se slastnými stopami po nočním boji/dulcia nocturnae portans vestigia rixae" vytáhnout na "Assyřany", aby nakonec "dobytou Asii připojil k hranicícm Egypta/captam Asiam Aegypti finibus addiderat". 

Podle řeckého textu zasvětila svou loknu všem bohům v chrámu Arsinoy Afrodíty na mysu Zefyrion za zdar manželova návratu z války. Dvorní astronom Konón, viz rok předešlý, pak oznámil, že kadeř z chrámu zmizela a že se objevila na obloze jako nové souhvězdí. Euergetovi i Bereníce se verše nepochybně líbily, a též neóterikovi C. Valeriovi Catullovi, který námět zpracoval o dvě staletí později.  

Námořní síly Euergetovy obsadily celé pobřeží Anatolie, dobyly pod stratégem Antiochem Kilikii. Kdo krále během nepřítomnosti v Egyptě zastupoval, nevíme. Zda to byla jeho choť Bereníké II., nelze stanovit. Její jméno v hellénském světě bylo nicméně ve velké váženosti. Pravděpodobně právě o ní, nikoli žádné její jmenovkyni, se tradovalo, že jídávala s ochočeným lvem a dávala se od něho oblizovat. Na Euergeta měla podle všeho velký vliv. Bylo zaznamenáno, že král miloval hru v kostky a během ní se věnoval i hrdelním soudům. Bereníké mu vytkla, že tímto způsobem rozhoduje o životě lidí a Euergetés to prý přestal dělat.  

Euergetovo loďstvo se v Thrákii zmocnilo měst Ainos, Maróneia a Lýsimacheia, která zůstala ptolemaiovská až do roku 200 (viz tam a srov. rok 240); hlavní garnison ptolemaiovské "stratégie na Helléspontu a přilehlých thráckých míst" byla Samothráké. Jak lze spekulovat z jednoho papyrového útržku, velel dobývání Ainu jistý Ptolemaios, syn Andromachův, odjinud neznámý, pokládaný často za Euergetova nevlastního bratra, Filadelfova syna s neznámou milenkou. Účastnil se též bitvy u Andru a zabit byl při rebelii v Efesu, srov. zde níže; Efesos zůstal ptolemaiovský do roku 197. 

Snad do této doby patří Euergetův pobyt v Assu a jeho zaujetí pro místní sněhobílé vepře, viz v indexu s. v. kuchyně. • Samothráčtí honorovali z důstojníků Ptolemaia III. Hippomedonta ze Sparty, viz o něm roku 241, a svého rodáka Epiníka, který sloužil jako králův vojenský guvernér v Maróneji, jemuž vděčili za zachránu před jakýmisi barbary. 

O domorodém povstání v Egyptě/Aigyptión apostasis, domestica seditio, za Euergeta nevíme nic: neznáme ani rozsah ani trvání, ale byla to první domorodá revolta za Ptolemaiovců. Po zřejmě nezvykle velké nilské povodni přišla země o úrodu a do země přišel hlad. Král musel zadraho nakupovat ve světě obilí. Sled událostí neznáme ani rychlost, s jakou král revoluci zlikvidoval. Edikt kanóbský z roku 238, viz tam, zjevně nějak s koncem rebelie, pravděpodobně hornoegyptské, souvisí.   

Zřejmě téhož roku nebo někdy v dalším průběhu Láodičiny války byla u Andru vybojována námořní bitva krále Antigona II. Gonaty s Euergetovým nauarchem Sófrónem, v níž byli Egypťané poraženi a jejich moc v Egeidě definitivně zlomena (srov. rok 262 a 253). 

Sófrón byl krátce předtím seleukovským velitelem Efesu, který se v nástupnickém sporu Láodiky I. s Bereníkou postavil na stranu Ptolemaiovny. Láodiké, sídlící po nuceném odchodu od antiošského dvora v Efesu, ho chtěla dát zavraždit, ale záměr prozradila její vlastní služka a důvěrnice Danaé, Sófrónova milenka. Sófrón varován unikl, zřejmě k ptolemaiovské flotile, ale Danaé, když se to královna dozvěděla, přišla o život svržením se skály. Před smrtí Láodice vyčetla, že zavraždila svého manžela, viz rok 246, takže jí nemusela být zavázána věrností, kdežto Sófrón pro ni, pro Danau, byl jako manžel. Důvěrnice byla dcerou hetairy Leontion, jedné z žákyň Epikúrových a přítelkyně celé Zahrady.

Pravděpodobně za thráckých událostí dal v Thrákii Ptolemaios III. Euergetés I. lapit a popravit dynastu Adaia, zřejmě vládce v Kypselách. Král ho pokládal za účastníka rebelie, která ho donutila přerušit válku se Seleukovci (promakedonské tendence?).

Antigonův vliv v Kykladách prokazují zachované nápisy, resp. jejich nedatované fragmenty. Sýros někdy v této době s díky za zprostředkování krále Antigona (II.?) poctil Euméda z Kládzomen zlatým věncem v hodnotě pěti set drachem. Zdárně splnil roli arbitra smluvních, obchodních, sporů/epikrités tón symbolaión a honorifikace byla vyhlášena o ostrovních apollóniích, jak vypovídá stéla nalezená na Délu.

Podobně na Kimólu se dostalo poct Charianthovi z Karystu, který na ostrov dorazil s pověřovacím dopisem Antigonovým, aby rozsoudil staré kausy. Podle nápisu z chrámu Poseidóna Geraistia obdržel zlatý věnec v ceně tří set drachem a práva proxena a euergéta i s potomky a k tomu ateleji na cokoli, co by dovezl či vyvezl z kimólského přístavu, tedy dvouprocentní clo/ateleia pantón, hón an eisagósi éxagósi ek Kimólú tás pentékontás tás enlimeniú. ● Ve sporu Kimólských s Mélem o tři pusté skalnaté ostrůvky někdy před (?) touto událostí zprostředkovávali usmíření v arbitráži Argívští. 

Kolem t. r. zemřel v království Kimmerského Bosporu ptolemaiovský spojenec Pairisadés II. (vládl od roku 284). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn Spartokos IV. (vládl do asi roku 215). Spartokův bratr Leukón se stal knězem Apollóna Iétra, nejvyššího kultu v Pantikapaiu. Během Spartokovy vlády hellénská říše upadala, vzrostl význam okolních domorodců.

Římané v první púnské válce podle ojedinělé zprávy porazili pod konsulem M. Fabiem před africkým pobřežím u ostrůvků Aigimúr před kartháginským zálivem púnskou flotilu směřující k italským břehům. Římské lodi přetížené kořistí však vzápětí vpluly do bouře, která je v Syrtách rozmetala. O události není více známo, ani o výši ztrát.

Mezi Alsiem a dolním Tiberem založili Římané kolonii Fregenae/řec. Fregéna; do dějin imperia se nijak nezapsala.   

Kolem roku 245 poslal v Indii král Ašóka do Anurádhapury na Cejlonu králi Devánampijatissovi (řec. Tissovi), osmému v sinhalské dynastii Vidžajů, na jeho žádost větvičku posvátného fíkovníku, kterou s naukou na ostrov přinesl Ašókův bratr Mahendra.

Původní obyvatelstvo Cejlonu (Veddové, Nagové, Jakšové-Jakkové) byli kolonisováni někdy ve 4. století lidmi z Bengálska/Bangla, které vedl Vidžaja, vyhnaný královským otcem z vlasti (viz rok 450). Vidžaja vtrhl na ostrov se sedmi sty muži - příchod předků dnešních Sin(g)halců na Cejlon. 

Devánampijatissa/Devánampija Tissa vládl v letech 247 až 207. Po něm postupně panovali tři jeho bratři a poslední z nich byl snad roku 177 sesazen dvěma syny tamilského obchodníka s koňmi. Druhého z nich Aselu zbavil trůnu čólský šlechtic Elara, který se stal buddhistou a v míru prý vládl 44 let (od roku 145 do roku 101, viz tam). O tamilské kolonisaci ostrova viz rok 175.

Pořadí vládců Sinhaly, dynastie Vidžaja (pokr. z roku 450): 8. syn Mutasivův Devánampijatissa 247 - 207 (vyšší datace 307-267), 9. jeho bratr  Uththija/Uttija 207 - 197 (267-257), 10. jeho bratr Mahásíva 197 - 187 (257-247), 11. bratr Mutasívův Suratissa 187 - 177 (247-237); padl v boji s tamilskými obchodníky s koňmi, kteří přišli z Indie a pak spoluvládli 12. Sena & Guththika/Guttika 177 - 155 (237-215); zabil je nejmladší z devíti Mutasívových synů 13. Asela 155 - 145 (215-205). Sám zemřel ve válce s tamislkým invasorem z Indie, 14. Ellalan/Elara (čólský Tamil) 145 - 101 (vyšší datace: 205-161) [viz pokr. 101; pokračování výčtu panovníků viz rok 59].

Mahánága, bratr Devánampijatissy, založil snad po bratrově smrti v Ruhuně království závislé na Anurádhapuře. Po něm tu vládl Jatala Tissa, Gothabhaja a Elarův současník Kavan Tissa (145-101), pravnuk Devánampijatissy a nejmladší z bratrů Mahánágových; panoval i v Maji. Jeho syn Dutthagámaní/Dutugámunu opět spojil Ruhunu s Anurádhapurou. Viz dále rok 101.