419.

Ol. 90, 2

 

Archiás II.

a. u. c. 335

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě León

************************************************************

V Athénách byl ve druhé roce míru mezi velmocemi (třináctý rok války) stratégem zvolen Alkibiadés, syn Kleiniův, přes svůj nízký věk předák těch Athéňanů, kteří stále chtěli mít válku s Peloponnésany a nesouhlasili s mírovým kursem Níkiovým. Alkibiadés se v čele athénského vojska spolu se spojenci vypravil provokovat na Peloponnésos.

V Patrách přemluvil Achaie, aby rozšířili hradby až k moři a byli tak snáze přístupni athénské námořní pomoci. Záměr postavit pevnost v Rhiu mu bez boje překazili Korinťané se Sikyónskými. Mantineia a Élis potvrdily svá spojenectví a platnost smluv z předešlého roku, které uzavřely s Athénskými.

V létě vypukla válka mezi Argem a Epidaurem, kteří prý neposlali Apollónu Pýthijskému dar za používání chrámových pastvin, které spravovali Argívští, tehdy athénští spojenci. Na konci měsíci karneia, tj. asi v září, vyplenili Argívští epidaurské území. Athéňané svolali konferenci spojenců do Mantineie včetně Korinťanů a bylo dohodnuto ve válce zprostředkovat.Před těmito události se chystali na výpravu k Leutrám Sparťané pod králem Ágidem II, synem Archidáma II. Poněvadž žertvy při překročování hranic nebyly příznivé, tažení bylo odvoláno. 

Argívští přerušili invasi, když však se jednalo v Mantineji podruhé a bez výsledku, vojáci Argu se na území Epidauru vrátili a s nimi tisícovka athénských hoplítů, kterým velel Alkibiadés. Bez boje se však stáhli a po celou zimu k žádné bitvě nedošlo, pouze šarvátkám.

V zimě se do Epidauru vypravili po moři na pomoc Sparťané pod Agésippidou. Argívští u Athéňanů protestovali, že je nechali proplout a žádali na usmířenou, aby do Pylu poslali z Kranií, kde sídlili, viz rok 421, oddíl Messéňanů a heilótů. Na Alkibiadovo naléhání připsali prý Athéňané na stélu se smlouvou se Spartou dovětek, že ji Lakedaimonští nedodrželi; na dochované stéle o tom zmínka není, viz rok předešlý. 

 

V Římě udavači prozradili povstání otroků: je to druhá taková událost zaznamenaná v římských dějinách, srov. rok 460, také však 501 a 500. Vojenští tribunové zlikvidovali pokus otroků, kteří chtěli na cestě za svobodou  povraždit panstvo, spálit Město; jména vůdců a rozsah spiknutí nebyly zaznamenány. Oba (pro nás anonymní) udavači získali svobodu a do svých začátků jeden tisíc drachem/deset tisíc assů odměn (as tehdy vážil c. 0,33 kilogramů mědi). Zatčení otroci byli ukřižováni.  

 

************************************************************

418.

Ol. 90, 3

 

Antifón I.

a. u. c. 336

Tribuni militum consulari potestate

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

ep. eforos ve Spartě Chairilás

************************************************************

Pokus Argívských dobýt nenadálým útokem Epidauros v zimě krátce před jarem se nezdařil (viz předešlý rok). V létě třetího roku velmocenského míru (čtrnáctý rok války) se Sparťané v čele s králem Ágidem II., synem Archidámovým, se spojenci vypravili proti Argu. Na spartské straně pochodovali Tegejští a Arkadové, Fleiúntští, Boiótové (tisíc hoplítů a stejně peltastů, pět set jízdních a tolikéž hamippů), Korinťané (dva tisíce hoplítů) a setkali se Fleiúntu. Obě armády na sebe narazili pak u Nemeie. • Tím vlastně skončila platnost mírové smlouvy obou států, kterou uzavřely v roce 420 (viz níže).

Vojsko Argívských se spojenci z Mantineie a Élidy (Athéňané ještě nedorazili) bylo mezi Nemeou a Argem Sparťany obklíčeno, ale přesto to Argejskými nebyla situace pokládána za bezvýchodnou a chtěli bojovat. Tehdy se jeden z pěti stratégů Thrasylos se spartským proxenem Alkifronem setkali privátně s Ágidem s tím, že jejich spoluobčané budou ochotní se podrobit arbitráži. Také král se s nikým neradil a s protivníkem uzavřel příměří na čtyři měsíce, ani spojencům nic neřekl a se Sparťany, kteří se již viděli jako vítězové, odtáhl domů.

Thrasyla pak krajané během soudu začali kamenovat a zachránil se útěkem k jistému oltáři před městem. Za trest mu byl zabaven majetek, o osudu Alkifronově nevíme nic. Teprve pak dorazili Athéňané s tisíci hoplíty a třemi sty jezdci. Podobně ve Spartě, když dorazila zpráva o pádu Orchomenu, pokutovali Ágida nezvyklou částkou sta tisíc drachem a zbouráním jeho domu, čemuž unikl slibem, že vše okamžitě napraví v poli. Ale: dostal s sebou do pole poradní sbor deseti mužů, bez nichž nesměl vytáhnout. 

Argejci se dali Athéňany, hovořil Alkibiadés, Mantinejskými a Élejci přemluvit, aby zrušili příměří se Sparťany a vytáhli na arkadský Orchomenos, který oblehli, neboť v něm žili arkadští rukojmí Sparťanů. Orchomenští po krátkém obléhání uzavřeli spojeneckou smlouvu s Mantineiou proti Tegeji a vydali rukojmí. Athéňanům veleli stratégové Lachés a Níkostratos a Alkibiadés s nimi byl v Argu jako vyslanec. 

Spojenci se pak rozhádali, když Élejští chtěli táhnout na Lepreon, viz důvod u roku 420, Mantinejští na Tegeu, kde se chystala klika jim město vydat. Když tento záměr převládl, sebrali se Élejští a odtáhli domů. Sparťané urychleně směřovali s celou svou armádou a s arkadskými spojenci k Tegeji, pospíchali též z daleka Fókové, Ozolští Lokrové, Boiótové a Korinťané; do bitvy to však nestihli a byli s díky posláni domů.

Nepřátelé na sebe narazili u Hérákleie u Tegeje. Sparťané se spojenci pod králem Ágidem II. porazili ve velké bitvě koaliční vojsko Argívských, Mantinejských a Athéňanů s jejich spojenci. Padlo tři sta Sparťanů, sedm set Argejců, dvě stě Mantinejských a stejné množství Athéňanů s Aigíňany (athénskými osadníky) včetně jejich velitelů, viz jména zde výše. Ještě před bitvou vytáhl do pole na pomoc s nejstaršími a nejmladšími Sparťany spolukrál Pleistoanax, ale v Tegeji se dozvěděl o bitvě a odtáhl domů: Sparta měla v tom okamžiku v poli celou svou vojenskou sílu.

Lakedaimonští pak slavili karneie. • Byla to největší bitva na hellénském území vybojovaná od bitvy u Platají.

V den héráklejské bitvy vpadli Epidaurští do Argolidy, kde zůstaly pouze stážní oddíly. Z Élidy však na obranu Argolidy dorazily tři tisíce hoplítů a z Athén další tisícovka těžkooděnců a v době spartských karnejí oblehli Epidauros. Athéňané opevnili mys před městem s héraiem a spojenecké oddíly se na zimu vrátily do svých domovů. 

Po karnejích poslali Sparťané do Tegeje armádu a do Argu mírové návrhy, které přednesl Lichás; jednáním byl přítomen Athéňan Alkibiadés. S Argívskými obnovili Lakedaimonští spojeneckou smlouvu, a to opět na padesát let. Argívští se zřekli paktu s Mantinejskými, Élejskými a s Athénami a ihned vyzvali oddíl Athéňanů před Epidaurem, aby odešel. 

Athéňané však zůstali a o něco později dokonce uzavřeli smlouvu o přátelství s Epidaurskými a předali jim opevnění, která drželi; posádku odvedl domů Démosthenés. Mantinejští byli později po otočení Argu donuceni uzavřít s Lakedaimonem mírovou smlouvu a příměří na třicet let (viz pak rok 386 a následující, kdy se odvěké spory Arkaďanů se Sparťany opět vyhrotily).

Makedonský král Perdikkás, který pocházel svým rodem z Argu, se k lakedaimonské koalici přes výzvu nepřidal ihned, třebaže ho k tomu přemlouvali vyslanci spartští a argívští. Zato Chalkidští oprášili staré smlouvy s Lakedaimonskými hned. 

  

Římané vedli válku s městem Labici/Labicum v Latiu, sídelním městem samostatného latinského kmene, nyní spojence Aequů: město bylo po počátečních potížích, porážka konsulského vojska od Aequů u Tuscula, dobyto a vypleněno diktátorem Q. Serviliem, když předtím porazil Aequy. Do Labika zavedl kolonii o 1500 římských osadnících; zvítězil osmého dne od nastoupení úřadu. 

 

************************************************************

417.

Ol. 90, 4

 

Eufémos

a. u. c.337

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Patesiadás

************************************************************

V zimě odstoupila od spojenectví s Athénami i Mantineia (viz předcházející rok) a uzavřela spojeneckou smlouvu s Lakedaimonskými. Totéž učinili Achajové, dosud z většiny neutrální, srov. zde níže. Společnou vojenskou akcí Sparťanů a Argívských na jaře čtvrtého roku velmocenského míru (a patnáctého roku války) byla do Sikyónu zavedena prospartská oligarchie: je to v historii jediná intervenční akce, kterou provedly oba státy společně (srov. k tomu rok 544).

Před konáním gymnopaidií ve Spartě začátkem července se démokraté v Argu krvavě vypořádali s oligarchy, které podporovali Sparťané, srov. předešlý rok. Vůdce oligarchů Bryás (viz rok 421) znásilnil totiž snoubenku, která byla právě vedena ženichovi, a ten vypíchl Bryantovi oči. Vůdcem démokratické revoluce se stal Dámokratidás. Oligarchové z části uprchli nejprve do Nauplia, odtud pak byli Lakedaimonskými odvezeni a usazeni v Mothóné v Messénii. Sparťané přerušili své slavnosti a vyslali oddíl oligarchům na pomoc, ale když přišla zpráva, že démokraté mají město v moc, vrátili se a pokračovali v držení gymnopaidií. 

Oddíl tisíce mužů, jemuž velel Bryás, byl v Argu démokraty povražděn, „bohatí“ občané byli odsouzeni ke skytalismu, popravě roztříštěním hlavy palicí n. kyjem, skytalon (viz uchování tradice roku 370). Argívští zrušili smlouvu s Lakedaimonem z minulé zimy a obnovili spojenectví s Athénami, viz rok 420, tentokrát jen na padesát roků. V případě, že by Argívští hodlali uzavřít se Sparťany mír, museli by to konsultovat s Athéňany a spartské vyjednávače poslat nejprve do Athén. V rámci paktu znamenala vojenská pomoc vyslání nejméně dvou tisíc vojáků na dobu dvou měsíců. 

V Argu se začala stavět „dlouhá zeď“, hradba z města k moři, aby byl event. Argos napojen na athénskou pomoc z moře: pomáhal s pracemi kdekdo, též ženy a otroci, z Athén dorazili zedníci a kameníci/tektones kai lithúrgoi. V zimě koncem roku se po dlouhém váhání vypravili Sparťané proti Argu. Jejich velitelem byl opět Ágis II, ze spojenců chyběli Korinťané. Dobyli právě dostavené „dlouhé zdi“ Argívských a zničili je, v Hysiích povraždili všechny občany a pak tažení rozpustili. Argívští se vzápětí vypravili proti Fliúntu, kde se usadilo hodně argívských běženců, a vyplenili jeho okolí.

 

V Athénách byl (zřejmě na jaře) ostrakován démagógos Hyperbolos z dému Perithoidai, a to na přání aristokratické kliky Níkiás-Alkibiadés popř. Faiax-Alkibiadés (viz jeho osud roku 411; Faiax se v pramenech po roce 415 už neobjevuje). Byl to poslední známý případ ostrakismu v Athénách. Prvním byl v roce 487 Hipparchos z Cholargu, příbuzný Peisistratův. • Zákon o ostrakismu nebyl sice odstraněn, ještě na konci 4. století byl v platnosti, ale nebyl užíván.

V létě odpadla od Athéňanů obec Díon na poloostrově Akté (s horou Athós, která dala později jméno celému poloostrovu), srov. k tomu rok 424. Díjští roku 421 po uzavření Níkiova míru obsadili obec Thyssos na Aktě, athénského spojence a nyní se přidali k Chalkidským či Olynthským, konfederaci hellénských obcí na Chalkidice se sídelním městem Olynthos (vznikla roku 433, viz tam; srov. k tomu i rok 421).

V zimě se vypravili Athéňané proti Makedonům, aby pomstili Perdikkovu zradu před Amfipolí před pěti lety (byla to již šestá změna spojence krále Perdikky II. a viz rok 414). Následujícího roku se vypravili Athéňané do Methóny a plenili odtud v Makedonii až do zimy 416. Výzvu Sparťanů, aby chalkidičtí Thrákové zrušili dohodu s Athéňany a obrátili se proti nim, nikdo z nich nevyslyšel. 

V létě t. r. upevnili svou moc v Acháji její noví spojenci Sparťané, viz zde výše, ale podrobnosti neznáme.

  

************************************************************

416.

Ol. 91, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (poprvé)

 

Akrimnéstos

a. u. c. 338

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Kleosthenés

************************************************************

K olympioníkovi Exainetovi viz možné příbuzenství s filosofem Empedokleem u roku 496. Na této olympiádě vyslal Alkibiadés do závodů sedm svých čtyřspřeží. V naprosto jedinečné události byli jeho koně první, druzí a čtvrtí, viz o tom více v indexu s. v. hry (2). 

V létě pátého roku Níkiova míru (šestnáctého roku války) se vypravil do Argu v čele athénské flotily třiceti plavidel Alkibiadés. Tři sta Argívských, kteří byli podezíráni z prolakónských nálad, dal zatknout a internovat na okolních ostrovech, které měli v moci: spojenectví Argu s Athénami se "upevnilo" (viz předešlý a následující rok). 

Argívští se vypravili opět proti Fliúntu a plenili jeho okolí. Byli přitom zaskočeni Fleiúntskými s posilou argejských exulantů a osmdesát útočníků tam nechalo životy. V zimě na rok 415 se Lakedaimonští se spojenci, a opět bez Korinťanů, znovu vydali do Argolidy. Kořistili a obsadili Orneje, kam usadili část argívských vyhnanců a zanechali na jejich ochranu vojenský oddíl. Brzy na to připlulo třicet athénských triér se šesti sty hoplíty a s argívskou armádou Orneje oblehly. V noci obyvatelé sice tekli, ale obléhatelé pak město rozvalili; Athéňané odpluli. 

Athéňané plenili tučně kolem Pylu. Protože Sparťané nechtěli porušit mírovou smlouvu z roku 421, byly povoleny odvetné akce Sparťanů jen soukromým osobám.

V téže době začala válka Korinťanů s Athéňany, důvody neznáme, ale spolek Peloponnésanů zůstal zase stranou.

 

Jiná athénská flotila o třiceti triérách, 1200 hoplíty, třemi sty lučištníky a dvaceti jízdními lučištníky, které veleli stratégové Kleomédés a Teisiás, se vypravila proti Mélu, který byl od začátku peloponnéské války neutrální. Ze spojenců se podíleli na výpravě Chíjští šesti a Lesbičtí dvěma triérami, 1500 hoplítů vyslali další spojenci.

Ostrov byl sice v délském spolku, ale před sedmi sty lety byl kolonisován lakedaimonskými osadníky (ostrov tedy musel být dórský od roku 1116). Od začátku války se však nijak neprojevovali, dokud nebyli donuceni. Vlastní příčiny invase nejsou zřejmé, pravděpodobně jedinou chybou Mélských bylo, že byli Dóry.

Město Mélos Athéňané se spojenci oblehli s cílem ho vyhladovět/límos méliaios, sevřeli ho opevněním. Jádro výsadku pak odplulo. Mélským se však zdařily dva výpady, při nichž získali potraviny Athéňanů.

V zimě dorazily nové athénské oddíly pod Filokratem. Pomohla mu zrada a vyhladovělí Mélští se vzdali na milost a nemilost obléhatelů: Athéňané vyvraždili muže v branném věku, ženy a děti byly prodány do otroctví; srov. k tomu roku 414 osud Diagorův. Později poslali Athéňané na ostrov pět set svých kolonistů s rodinami.

Býzantští, Chalkédónští a Thrákové vpadli surově do Bíthýnie, která stála jako součást Frygie na Helléspontu pod perskou svrchovaností: údajně rovněž povraždili všechny zajatce, jichž se zmocnili.

 

Na Sicílii propukly spory Egesťanů se Selínúnťany o území při hraniční řece. Egesťané žádali o pomoc v Akragantu, Syrákúsách, dokonce v Karthágu. Nakonec se na stranu Egesty postavili Leontínští, proti nim Syrákúští. Leontínští poslali do Athén s žádostí o pomoc. Zde pak vedena diplomatická jednání a z nich vzešla Athéňanům velká pohroma, viz rok následující. Na Sicílii odpluli athénští vyslanci, aby se přesvědčili o finančních schopnostech Egesťanů, jak se tvrdilo, viz rok následující. 

Z dochovaného fragmentu smlouvy s Egesťany na athénské stéle lze spekulovat, že pakt s Athéňany byl uzavřen či potvrzen již roku 418 za archonta Antifónta, pokud lze tohle jméno do zničeného textu doplnit, ale spíše ne. Srov. rok 427.

Na stejné stéle s paktem egestským se nachází zničený text smlouvy s Halikyjskými/Halikyai, obcí zřejmě rovně elymskou.  

 

V Římě další rozbroje o provedení pozemkové reformy (rozdělení půdy dobyté na nepřátelích mezi římské bezzemky). Byla by to první zmínka o takových snahách ve Městě, ačkoli hádky o rozdělení dobytých území byly odvěké. Plebejské radikály vedli několikanásobní tribunové lidu Sp. Maecilius a M. Metilius, proti nim ostře hovořil App. Claudius, vnuk onoho decemvira.  

 

************************************************************

415.

Ol. 91, 2

 

Chariás nebo Chabriás

a. u. c. 339

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Lúkarios

************************************************************

Na jaře šestého roku Níkiova míru a sedmnáctého války se do Athén vrátilo poselstvo z Egesty s Egesťany, kteří žádali v Athénách o pomoc ve válce se Selínúntem a jeho syrákúskými spojenci již minulý rok a kteří s sebou přivezli i peníze jako příspěvek na athénskou flotilu. Bylo to šedesát talentů neraženého stříbra jako měsíční žold pro posádky šedesáti lodí a ujišťovali, že mají na Sicílii peněz po chrámech a ve státní pokladně/en tó koinó mnohem více.

Athénští se s vidinami velké kořisti a také toho, že by se mohli postupně zmocnit vlády nad celým hellénským Západem a rovněž foiníckými státy včetně Karthága, rozhodli pro vojenskou pomoc Egesťanům, pro návrat Leontínských do jejich vlasti, bude-li to možné, a "aby provedli na Sicílii taková opatření, jaká podle stratégů byla pro Athéňany nejlepší".

Stratégy athénského expedičního sboru s neomezenou pravomocí/stratégoi autokratores byli zvoleni Alkibiadés, ten toužil po válce nejvíce a již tehdy proslul svým hýřivým životním stylem, filopolemos Lámachos a Níkiás, který stál proti riskantnímu tažení, které bylo zjevně nad athénské síly a vůbec nikam plout ani nechtěl, když v Thrákii nejsou proathénské poměry stále ještě uspořádány.

Hospodářsky silní Syrákúsané dokázali do pole postavit větší armádu, natož Kartháginci. A to si v Athénách od války slibovali, že se stane začátkem cesty k ovládnutí celého západního Středomoří a zavládla všeobecná nálada pro výpravu, z níž koukají každému účastníku pěkné peníze. Proto okamžitě obesláni spojenci a v Athénách spustili odvody/katalogús epoiúnto. Začalo druhé sicilské tažení Athéňanů (trvalo do roku 413, srov. první v letech 427 až 424).

Před vyplutím loďstva došlo v Athénách k nikdy nevysvětlenému zhanobení a poškození hermovek/hermai, kamenných čtverhranných sloupků s hlavou Herma na horním konci, které stály na ulicích a náměstích a ukazovaly směr; v jejich dolní části byl vystupující mužský úd a ten na hermovkách někdo urazil, srov. zde níže. Hermés býval totiž původně kult plodivý a např. v élidské Kylléně byl ctěn v podobě fallu na podstavci. 

Před vyplutím flotily z toho byl rozruch, stávalo se to už dílem opilců, ale z bezbožného chování byl obviněn na sněmu jistým Pýthoníkem přímo Alkibiadés. Parodoval prý na hostině eleusínie a pak že byly zhanobeny hermovky. Udání však nebylo v ten okamžik bráno až tak vážně. Teprve po odplutí loďstva se vynořila řada udavačů, prý i přímých svědků, a přednášela jména; nejprve jich bylo tři sta, ověřeno nakonec zůstalo osmnáct.

Athéňané náhle tušili, že by mohlo jít o oligarchický puč a padali rozsudky smrti a zabavovány majetky. Většina podezřelých ale již byla ze země a podle všeho popraven byl z "pachatelů" pouze Polystratos, jemuž byl zabaven a vydražen majetek o 4723 drachmách a pěti obolech, jak vyplývá z fragmentů stély se jmény a majetky odsouzenců z aféry. Největší zabavený majetek patřil jistému Oióniovi, jehož statky a pozemky na Euboji přišly na 81 talentů a dva tisíc drachem (pro srovnání: v té době činil roční spojenecký příspěvek Chalkidy deset talentů, třicet roků předtím jen tři). Prodáni byli též 44 otroci v cenách od 72 až 360 drachem Vynesly aukce odhadem tehdy minimálně pět set talentů. 

Mezi obžalovanými ze znesvěcení symbolů/hermokopidai a z pořádání Démétřiných mysterií v soukromých domech byl též logograf Andokidés, rodem aristokrat a zastánce oligarchie, syn Leógorův, srov. rok 448 a 433. Aby si zachránil kůži, udal několik svých příbuzných, kteří byli za hanobení hermovek popraveni, sám byl odsouzen ke ztrátě občanských práv/atimiá a musel do exilu na základě zákona o vyhnání všech, kdo se dopustili bezbožnosti, který podal Isotímidés; viz o logografovi dále roku 393.

Udal údajně též svého otce, který se poháru s jedem vyhnul udáním řady spoluobčanů páchajících nepravosti na státu ve starších kausách. Na svou obranu později (řeč peri tón mystérión/rok 400) uvedl, že jmenovitých udání na znesvěcení hermovek a na mystéria v soukromých domech bylo čtyři (že se Alkibiadés účastnil tajných obřadů udal pouze jistý Andromachos a Agaristé, manželka Dámónova, v době procesu Alkmaionidova).

O Andokidově životních osudech viz rok 393. • Zhanobení hermovek pravděpodobně spočívalo v uražení kamenných přirození při návratu z nějaké pitky. - Což by byl první případ stíhaného chuligánství a vandalismu v evropských dějinách...

Loďstvo vyplulo v první den adónií, den před letním slunovratem (vzhledem k pohřebním kultovním slavnostem i to bylo považováno za ominosní). Uprostřed léta se pak athénská flotila přeplavila z Korkýry, kde byl sraz flotily se všemi spojenci, do Iápygie a přes Rhégion do sicilského Naxu. Teprve zde se směli Athéňané poprvé od Korkýry vylodit s šancí zásobit se, ale do města vpuštěni ani zde nebyli a ani Rhégijské nezískali za spojence. To se již Syrákúsané, kteří si věřili, chystali na válku. 

Flotila čítala 134 triéry, z toho sto bylo z Athén, padesát z Chiu a Lesbu. Zásoby vezlo třicet lodí s pekaři, tesaři a zedníky, 5100 hoplítů, z toho 1500 athénských a 480 lučištníků, plulo na přepravních lodí s doprovedem stovky menších plavidel. Po trojské válce bylo sicilské tažení největší vojenskou expedicí klasických hellénských dějin před výpravou Alexandra Velikého na východ.

Výčet athénských spojenců byl úctyhodný: vedle Iónů eubojských, z Ostrovů a Mílétu, některých z Aiolů a boiótských Platajanů též Dórové z Rhodu, Argu, Korkýry, Kefallénie, Zakynthu, Messénie, někteří z Arkadů a dokonce Tyrsénové (= Etruskové?) a Iápygové.  

Zde se také Athéňané od svých poslů, kteří byli obhlédnout situaci, dozvěděli, že Egesťané žádné velké peníze nemají a že loňské vyslance ošálili vypůjčeným nádobím. Níkiás radil pomoci Egesťanům, ukázat Sicilanům plavbou podél pobřeží athénskou moc a vrátit se domů. Lámachos s Alkibiadem byli pro válku se Syrákúsany a tak se pak odvíjely děje.

Alkibiadés se pokusil získat Messánské, ale bez úspěchu se vrátil do Rhégia; povolení nakupovat zde však Athéňané dostali. Poněvadž Rhégijští dovolili ponechat část expedice při svém pobřeží, vyplula flotila šedesáti lodí k Sicílii. V Naxu byli Athéňané se spojenci přijati do hradeb, v prvním městě od vyplutí z Korkýry.

Z Naxu se Athéňané vypravili proti Syrákúsám (příčiny viz předešlého roku), obsadili Alkibiadovou lstí Katanu, která je odmítla (získal od Katanským právo promluvit na jejich sněmu a v tom času prolomili vojáci jakousi branku v hradbách a obsadili agoru). Prosyrákúští Kataňané okamžitě z města utekli a ostatní odhlasovali spojenectví s Athéňany a vyzvali je, aby z Rhégia dopravili zbytek expedice. Pak plenili syrákúské území, ale jízdou byli odraženi a flotila zakotvila v Kataně.

V téže době vydali Athéňané internované oligarchy argívské do Argu, kde byli ihned popraveni (viz předcházející rok). Zároveň předvolali k soudu Alkibiada a poslali za ním a dalšími obviněnými do Katany státní plavidlo Salamínii, "Salamíňanku". Cestou od expedičního vojska ze Sicílie využili v Thúriích příležitosti a uprchli směrem na Peloponnésos; Alkibiadés nejprve do Kyllény v Élidě a pak do Sparty, kde žil až do roku 412.

Alkibiada v Athénách udali jistí Pýthoníkos, Diokleidés a metoikos Teukros, žalobcem byl Kimónův syn Thessalos, za nedovolené obřady kultu Démétřina a Kory ve svém domě. O zahájení procesu za bezbožnost/asebeia byl již Alkibiadés exulantem v Argu, odkud jako prosebník brzy pokračoval do Sparty, proti níž před čtyřmi roky tolik usiloval obnovit válku.  

 

V pozdním podzimu se Athéňané vypravili z Katany loďstvem i pozemním vojskem k severnímu pobřeží Sicílie směrem k Hímeře, tehdy jedinému hellénskému státu v této části ostrova. Byli však odmítnuti a s pomocí domorodých Sikulů obsadili sikánské Hykkary, nepřátelské s Egesťany, a jejich obyvatele zotročili; půdu předali Egestě.

Zde padla ještě v dívčím věku do otroctví později velmi proslulá hetairá Láis zvaná Starší, dopravena Athéňany do Korinthu a zde prodána. Její životní příběh se zamotává s osudy jmenovkyně Láidy mladší. Starší byla přítelkyní mimo jiné hédonika Aristippa, mladší, nebylo mezi nimi příbuznosti, řečníka Démosthena a údajně též Diogena Sinópského, stála modelem řadě umělců včetně malíře Apelly, nestarala se prý o to, zda přítel má či nemá peníze (cf. případ kynika Diogena); na mladší žárlila její profesní sokyně Fryné, viz o ní roku 325 a v indexu s. v. sex (1).

Když si vydělala v Korinthu a podle všeho se vykoupila z otroctví, putovala Láis starší do Thessalie za svou prý láskou, k aristokratovi Hippokratovi. Jakési ženy žárlící na jiného hetaiřina milence jménem Pausaniás ji ubily; náhrobek měla na březích Péneia. Její matka Tímandrá byla přítelkyní Alkibiadovou (viz rok 404).

Níkiás od Hykkar pokračoval do Egesty, kde vybral třicet talentů stříbra, více spojenci neměli, a vrátil se do Katany. Z Hykkar se druhá část Athéňanů vrátila po vodě s kořistí do Katany a později vytáhli proti obci Hyblé Héraia, též „Gelónská“ zvaná, ale její obléhání nebylo úspěšné. Na rozdíl od egestského příspěvku vynesl prodej otroků v Kataně 120 talentů. 

V zimě se pak chystali Athéňané i Syrákúsané na vájemné střetnutí. Syrákúsané invasory pohrdali, neboť namísto boje s nimi se Athéňané angažovali daleko od nich. Athéňané vyslali katanského agenta, známého též v Syrákúsách jako spíše jejich muže, a ten vylákal Syrákúsany ke Kataně. Během přesunu se však athénská flotila vypravila na Syrákúsy a vylodili se před městem v lokalitě s chrámem Dia Olympského. Vybudovali tábor kolem lodí a zde se obě vojska seřadila k bitvě vedené z velké části v dešti.

V ní byli Syrákúsané poraženi, ale vítězové ani poražené nepronásledovali, poněvadž v terénu operovala silná syrákúská jízda, ani neobsadili Olympieion s jeho chrámovými poklady; zemřelo na 260 Syrákúsanů a spojenců, na athénské straně asi padesát. Athéňané se po bitvě vrátili do Katany a Naxu k přezimování. Pokus obsadit v zimě Messánu ztroskotal, museli řadu dní v nepříznivém počasí čekat před hradbami, než jim došlo, že plán zkrachoval, poněvadž proathénské občany Messánští pobili. Do Athén pak poslali athénští stratégové s žádostí o zaslání jezdců. ● Před svým útěkem měl prý Alkibiadés prosyrákúské Messáňany informovat o athénských záměrech, takž byli nachystáni. 

Syrákúsané v zimě opevňovali město a okolí a výpadem zničili athénské zimoviště v Kataně, ale Athénští veškeré škody napravili ještě v průběhu zimy. Pokus obou stran získat do války na svou stranu Kamarínské, kteří měli spojeneckou smlouvu s Athéňany, nevedl k ničemu, Kamaríné zůstala neutrální. Athéňané kromě toho sháněli spojence i v Karthágu a mezi Etrusky.

Syrákúsané si dali poradit od Hermokrata a namísto patnácti stratégů zvolili jen tři, a to Hermokrata, Hérákleida a Sikana. K tomu poslali vyslance do Korinthu a Sparty, aby vyjednávali o pomoci. Zde narazili na Alkibiada s jeho kolegy-exulanty, kteří byli mezitím Athéňany v nepřítomnosti odsouzeni na smrt a ke ztrátě majetku. Sparťanům se na Sicílii nechtělo, ale znovu štval do války Alkibiadés, tentokrát proti své vlasti. Vyjevil, že Athéňané si chtějí podmanit celý Západ včetně Ibérů, nejen Sicílii, a pak se zmocnit Peloponnésu. Sparťanům se nabízel jako znalec poměrů a tak se v Lakedaimonu rozhodli pro omezenou vojenskou pomoc Syrákúsanům: vyslali Gylippa, aby se stal poradcem Syrákúsanům a koordinoval vojenskou pomoc s Korinťany. 

 

Premiéra Eurípidových Trójanek, Tróades. A téhož roku a opět v Athénách se narodil matematik a filosof, žák Theodóra z Kýrény, posluchač a přítel Platónův, Theaitétos. Zemřel na následky válečných zranění z bitvy u Korinthu a dysenterie buď roku 391, tedy za korinthské války, nebo až roku 369, kdy Athéňané znovu u Korintu válčili, viz tam. Platón nazval po Theaitétovi jeden ze svých dialogů. Byl prý i jiný Theaitétos, filosof a posluchač Platónův, pocházející z Hérákleie Pontské. 

Snad kolem roku 415 se v Thoriku v Attice narodil tragický básník Karkinos "Mladší", syn Theodektův n. Xenokleův. Žil rovněž na dvoře Dionýsia II., ale další jeho životní data neznáme. Přičítalo se mu autorství 160 tragédií, ale jedn s jednou divácky uspěl, snad za sté olympiády (rok 380). Víme jen, že i jeho stejnojmenný děd, byl literárně činný. Karkinovi synové Démotímos a Xenoklés (možná zvaný Dátis, nebo to byl třetí ze synů?) skládaly rovněž tragické hry, prý ne moc zdařile. Xenoklés zavedl na jeviště stroje pro sestup bohů na zemi a monstra/méchanás kai terateiás eisagei en tois drámasi (až mu Platón říkal dódekaméchanos, asi podle počtu Olympanů). 

V letech 415 až 412 zvítězil svými díly básník staré attické komédie Archippos z Athén. Ani u něho neznáme žádná další životní data.

 

Římané dobyli Bolu, prastaré město Aequů (viz následující rok).  

 

************************************************************

414.

Ol. 91, 3

 

Tísandros

a. u. c. 340

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Epératos

************************************************************

Na jaře sedmého roku Níkiova míru a osmnáctého války vypukly boje mezi Sparťany a Argívskými. Poprvé se ale Lakedaimonští vrátili až od Kleón, neboť je odradilo zemětřesení. Argívští naopak vyplenili území thyrejské a kořist jim vynesla 25 talentů.

V létě se Lakedaimonští vypravili proti Argu se spojenci podruhé, pustošili Argolidu, kam Athéňané poslali na pomoc třicet lodí a pod velením Pýthodórovým, Laispodiovým a Démarátovým se vylodili v Epidauru Limérském a v Prasiích a plenili. Argívští, když ze země odešli Sparťané i athénská flotila, naopak plenili území Fleiúntských. Tím byl opětovně porušen Níkiův mír z roku 421. V Thespiích bylo v létě v téže době Thébany potlačeno povstání démokratů, z nichž někteří se zachránili útěkem do Athén. 

• Hellénský bulvár zachoval o Laispodiovi, že měl rád soudní spory, nevíme však, zda své nebo kohokoli, a že pro ochablá lýtka/knémé sathrá nosíval dlouhé pláště (o vulgárním významu slova viz v indexu s. v. sex 3). 

Athéňané plenili po pirátsku Peloponnésos z Pylu už předtím, a to spolu s Argívskými, svými spojenci, kteří je neúspěšně vyzývali vylodit se přímo v Lakónice.

 

V květnu na Sicílii vytáhli Athéňané z Katany směrem k Megarám, od časů Gelónových v majetku Syrákúsanů. Plenili podél pobřeží, uzavřeli spojenectví se sikelskými Kentoripami a pálili obilí v kraj Inéssanů a Hyblajských. Z Athén dorazila posila 250 jezdců a tři sta talentů ve stříbře. Koně si museli opatřit na místě, dostali je od Egesťanů a z Katany. S posilami pak Athéňané disponovali 650 jízdními vojáky.  

V létě se Athéňané vylodili severně od Syrákús u výšin Epipol a na jejich okraji se opevnili. Začali stavět obléhací zeď a přerušili v zemi položené vodovodní potrubí pro město. Před Epipolami Syrákúsany porazili, na tři sta jich padlo, a ti se pak omezili na výpady zpoza hradeb. Obě strany proti sobě budovaly z kůlů opevnění a z kamenů valy, Syrákúsané před svými hradbami.

V četných šarvátkách před městem padl jeden z athénských stratégů: Lámachos se střetl v bitvě s velitelem jízdy Syrákúsanů Kallikratem a oba zemřeli současně na následky vzájemných ran. Jediným stratégem Athéňanů a vůbec celého sicilského výsadku tak zůstal Níkiás. 

Na stranu athénských obléhatelů se postavili odvěcí nepřátelé Syrákúsanů, Etruskové, kteří poslali tři lodě. Naopak Syrákúským poslali pomocné sbory Lakedaimonští s Peloponnéskými. Velitelem expedičního oddílu byl Sparťan Gylippos, který vedl jistou pomoc spolu s Korinťanem Pythénem přes Korinthos, Leukas, Tarás a Thúrioi, opět přes Tarás a Lokroi Epizefýrioi konečně přes Rhégion a Messánu na Sicílii do Hímery.

Hímera spolu s Gelou se právě postavila na stranu Syrákúsanů, stejně jako část Sikelů, jimž dovládl právě zesnulý proathénský dynasta Archónidés (jiný od roku 403). Zde ze svých námořníků udělal hoplíty, sebral peltasty z Hímery, stovku jezdců ze Selínúntu a tisícovku Sikelů a vytáhl Syrákúsám na pomoc. Dorazil tam krátce po první korinthské lodi a otočil skleslé nálady Syrákúsanů. 

Někdy v této době onemocněl přes Syrákúsami stratégos Athéňanů Níkiás, což se projevilo na bojových akcích Athéňanů.

Korinťanu Gongylovi se podařilo proniknout do Syrákús z moře právě v okamžiku, kdy měšťané sněmovali o skončení války. Odkazem na přicházející pomoc zvedl jejich bojovou morálku. Gylippos se u Epipol spojil se Syrákúskými, dobyl athénskou pevnost Labdalon, kterou budovali od začátku léta, pobil všechny zajatce a se střídavými úspěchy bojoval o obléhací zdi.

Níkiás v defensivě a v podstatě ve válce s celou Sicílií poslal koncem léta do Athén žádost o další pomoc. Celou dobu obě strany budovaly další opevnění a zdi. 

Athéňané zvolili pro válku na Sicílii nové stratégy Démosthena a Eurymedonta, který kolem zimního slunovratu odplul s deseti loďmi a 120 talenty na Sicílii. Na jaře ho mělo následovat jádro posil vedené Démosthenem. Stejně tak chystali další plavidla a vojáky Korinťané

 

Koncem léta se na jiné frontě pokusili Athéňané dobýt Amfipole, ale jejich stratégos Euétión neměl úspěch. Vojenské operace podnikli dohromady s Perdikkou, jehož to bylo již sedmé „pomýlení“ (viz předchozí rok a rok 416).

Snad z této doby pochází fragment dochované stély se spojeneckou smlouvou Athéňanů s Perdikkou a jeho makedonskými spojenci, zároveň mírovou smlouvou v domácí makedonské válce s Arrhabaiem a jeho spojenci, viz roky 424sq. Na dohody přísahaly zhruba tři tucty makedonských velmožů v čele s Perdikkou a jeho bratrem Alketou, syny Alexandrovými/Alechsandros, Archeláem, Perdikkovým synem, Meneláem, Alexandrovým synem (Alexandra I.? viz rok 450), Ageláem, Alketovým synem, [xx]yrem, jeho bratrem. Na kamenném seznamu přísahajících jsou též jména "králů" Derdy a Antiocha, který není odjinud znám.   

 

V zimě Athéňané chystali obnovení války, od spojenců žádali zásilky železa. Lakedaimonští a Korinthští intensivně zbrojili, Alkibiadés ve Spartě naléhal na vpád do Attiky a obsazení Dekeleje. Nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy, aby vypadal spartsky mužně, jedl spartská jídla a držel se lakónských zvyklostí. Alkibiadés se dokázal přizpůsobovat okolnostem a vždy se snažil vyniknout nad "domorodci": v Iónii vedl luxusnější život než iónští Helléni, mezi Peršany chodil v perském a persky se též naučil, v Thébách žil střídmě a cvičil v gymnasiu, v Thessálii vyhrával dostihy, v Thrákii uměl pít více než Thrákové. Za nepřítomnosti krále Ágida se do Athéňana zamilovala královská choť Tímaia a otěhotněla s ním, viz rok následující.

 

Athéňané začali podporovat kárského dynastu Amorga, který odpadl od Krále (viz dále rok 413 a jeho konec roku 412). Odpověď od perského dvora přišla rychle: Dáreios II. poručil Tissafernovi, lýdskému satrapovi a vojenskému veliteli celé pozdější (Malé) Asie, řec. stratégos tón kató/stratégos nad dolními, přímořskými zeměmi (od roku někdy po 420 do 395, kdy byl popraven), a Farnabázovi, satrapovi Frygie, aby vybrali v anatolských hellénských obcích poplatky a dávky se zpětnou platností.

Tím byla manifestačně z perské strany zrušena úmluva zvaná Kalliův mír (srov. roky 449 a 424, nové smlouvy viz rok 412 a 407). Zda-li nějak s těmito událostmi souviselo udělení proxenie jistému Proxenidovi z Knidu, známo není. Rovněž není zřejmé, v jaké souvislosti poctili Athéňané jistého Kallippa z Gyrtóny v Thessalii i s potomky proxenií a euergesií. 

 

V téže době se naposledy objevuje geografický pojem Urartu, Uraštu, a to jako (18.) perské satrapie (srov. rok 550). Posledním nám známým satrapou Urartu, bab. Uraštu, byl Babylónec Šamaš-barakku či Šamaš-parakku, syn Nidíntu-Béla, jehož pečet se nalézá na jedné tabulce, viz rok 580. • Jméno Urartu se ve starověku již nikdy dále neobjeví. Do historického povědomí vzdělanců se vrátí až po více než dvou tisících letech.

 

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu filosofa a básníka Diagory z Mélu zvaného Atheos/Bezbožník. Svými básněmi měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a on sám měl údajně mít velký strach z dému-prostého lidu. Diagorovi, jemuž v žalobě za bezbožnost/asebeia hrozila smrt, se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu; usadil se v Korinthu, kde podle všeho po několika letech zemřel. Při vzetí Mélu roku 416 byl prodán do otroctví, odkud ho za deset tisíc drachem vykoupil Démokritos, jehož se stal posluchačem. O Diagorově ústavněprávní činnosti viz rok 421. 

Téhož roku byla v Athénách premiéra Aristofanových Ptáků/Orníthes.

 

V Latiu Aequové dobyli zpět svou Bolu (viz předešlý rok), ale brzy ji opět a definitivně získali Římané. Vojenský tribun pověřený vedením války s Bolou M. Postumius Regillensis před bojem sliboval parcelisaci kořisti mezi mužstvo, ale po znovudobytí města slib nedodržel. Byla z toho revolta a vojáci zabili aedila sepisujícího seznam kořisti. Když vzbouřencům tribun vyhrožoval, ukamenovali i jeho. ● Podle jedné novodobé statistiky leželo mezi roky 415 až 265 pouze třináct let, za nichž Římané nevytáhli do pole. 

V Římě senátoři raději souhlasili s volbou dvou konsulů než několika vojenských tribunů a neodvážili se až na několik výjimek potrestat vzbouřence a vrahy státních úředníků, s rozdělením bólské půdy mezi plebeje souhlasili. Bólský incident vedl k pozdějšímu zavedení žoldu v občanské armádě, neboť zemědělce válečná tažení ožebračovala (dosud chyběla otrocká práce na římských polích, srov. k tomu rok 357); viz rok 406. Bola (též pl.: Bolae) se neznámo kdy znovu dostala z římských rukou, viz údaj roku 388.