419-410

419.

Ol. 90, 2

 

Archiás II.

a. u. c. 335

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě León

************************************************************

V Athénách byl stratégem zvolen Alkibiadés, syn Kleiniův, předák těch Athéňanů, kteří stále chtěli mít válku s Peloponnésany. Alkibiadés se v čele athénského vojska spolu se spojenci vypravil provokovat na Peloponnésos. Mantineia a Élis potvrdily svá spojenectví a platnost smluv z předešlého roku, které uzavřely s Athénskými.

V létě vypukla válka mezi Argem a Epidaurem, kteří prý neposlali Apollónu Pýthijskému dar za používání chrámových pastvin, které spravovali Argívští, tehdy athénští spojenci. V konci měsíci karneia, tj. asi v září, vyplenili Argívští epidaurské území. V zimě se do Epidauru vypravili po moři na pomoc Sparťané.

 

V Římě se prozradilo povstání otroků: je to druhá taková událost zaznamenaná v římských dějinách, srov. rok 460, také však 501 a 500. Dva zrádci byli odměněni velkými penězi deseti tisíc assů a svobodou, ostatní popraveni ukřižováním.

 

************************************************************

418.

Ol. 90, 3

 

Antifón I.

a. u. c. 336

Tribuni militum consulari potestate

Q. Servilius Priscus Fidenas dict.

ep. eforos ve Spartě Chairilás

************************************************************

Pokus Argívských dobýt Epidauros v zimě krátce před jarem se nezdařil (viz předešlý rok).

V létě se Sparťané v čele s králem Ágidem II., synem Archidámovým, a se svými spojenci a heilóty s celou válečnou mocí vypravili proti Argu. Na spartské straně pochodovali Tegejští a Arkadové, Fleiúntští, Boiótové, Korinťané a setkali se u Nemeie. • Tím vlastně skončila platnost mírové smlouvy obou států, kterou uzavřely v roce 420 (viz níže).

Vojsko Argívských se spojenci z Mantineje a Élidy bylo před Argem Sparťany obklíčeno, ale král Ágis II. s protivníkem uzavřel příměří na čtyři měsíce s tím, že se pak Argos podrobí rozhodčímu řízení a se Spartou bude žít v míru. Ágis dokonce poslal domů všechny své spojence.

Jeden z pěti argívských stratégů Thrasylos uzavřel příměří před bitvou, o níž byli jeho spoluobčané přesvědčeni, že ji vyhrají; div že ho neukamenovali. Podobně ve Spartě pokutovali Ágida nezvyklou částkou sta tisíc drachem a zbouráním jeho domu, čemuž unikl slibem, že vše okamžitě napraví v poli.

Argejci pak oblehli s Mantinejskými a s Athéňany, kterým veleli stratégové Lachés a Níkostratos a Alkibiadés s nimi byl jako vyslanec, město Orchomenos v Arkádii. Orchomenští po krátkém obléhání uzavřeli spojeneckou smlouvu s Mantineiou proti Tegeji.

V bitvě u Hérákleie u Tegeje pak porazili Sparťané se svými spojenci, kteří se zčásti vrátili, pod králem Ágidem II. koaliční vojsko Argívských, Mantinejských a Athéňanů s jejich spojenci. Padlo tři sta Sparťanů, sedm set Argívských, dvě stě Mantinejských a stejné množství Athéňanů včetně jejich velitelů. Lakedaimonští pak slavili karneie. • Byla to největší bitva na hellénském území vybojovaná od bitvy u Platají.

Mantinejští byli později po otočení Argu donuceni uzavřít s Lakedaimonem mírovou smlouvu a příměří na třicet let (viz pak rok 386 a následující, kdy se odvěké spory Arkaďanů se Sparťany opět vyhrotily). Makedonský král Perdikkás, který byl rodem z Argu, se k lakedaimonské koalici přes výzvu nepřidal.

V den héráklejské bitvy vpadli Epidaurští do Argolidy, ale Athéňané přispěchali na pomoc a obléhli Epidauros.

Po karnejích poslali Sparťané do Argu mírové návrhy a do Tegeje armádu. S Argívskými obnovili spojeneckou smlouvu, a to opět na padesát let. Argívští se zřekli spojenectví s Mantinejskými, Élejskými a s Athénami a ihned vyzvali oddíl Athéňanů před Epidaurem, aby odešel.

Athéňané však zůstali a o něco později dokonce uzavřeli smlouvu o přátelství s Epidaurskými a předali jim opevnění, která drželi.

 

Kolem roku 418 přišel do Athén jako zajatec Faidón z Élidy, později žák Sókratův a ještě později zakladatel tzv. élidské filosofické školy. Jeho další životní data nejsou známa. Byl původem aristokrat a v Athénách se živil jako vrátný v nevěstinci.

 

Římané vedli válku s městem Labici/Labicum v Latiu, sídelním městem samostatného latinského kmene: město bylo po počátečních potížích dobyto a zavedena do něho římská kolonie. Téhož roku Římané porazili Aequy.

 

************************************************************

417.

Ol. 90, 4

 

Eufémos

a. u. c.337

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Patesiadás

************************************************************

V zimě odstoupila od spojenectví s Athénami i Mantineia (viz předcházející rok) a uzavřela spojeneckou smlouvu s Lakedaimonskými. Totéž učinili Achájové.

Společnou vojenskou akcí Sparťanů a Argívských byla do Sikyónu zavedena oligarchie: je to v historii jediná intervenční akce, kterou provedly oba státy společně (srov. k tomu rok 544).

 

Před konáním gymnopaidií ve Spartě začátkem července se démokraté v Argu krvavě vypořádali s oligarchy, které podporovali Sparťané, srov. předešlý rok. Vůdce oligarchů Bryás (viz rok 421) znásilnil snoubenku, která byla právě vedena ženichovi, a ten vypíchl Bryantovi oči. Vůdcem démokratů se stal Dámokratidás. Oligarchové z části uprchli nejprve do Nauplia, odtud pak byli Lakedaimonskými odvezeni a usazeni v Mothóné v Messénii.

Oddíl tisíce mužů, kterému velel Bryás, byl v Argu démokraty povražděn, „bohatí“ občané byli odsouzeni ke skytalismu, popravě roztříštěním hlavy palicí, skytalon.

Argívští zrušili smlouvu s Lakedaimonem z minulé zimy a obnovili spojenectví s Athénami. V Argu se začala stavět „dlouhá zeď“, hradba z města k moři, aby byl event. Argos napojen na athénskou pomoc z moře.

V zimě koncem roku se po dlouhém váhání vypravili Sparťané proti Argu. Jejich velitelem byl opět Ágis II. Dobyli právě dostavené „dlouhé zdi“ Argívských a zničili je. Argívští se zase vypravili proti Fliúntu a vyplenili jeho okolí.

 

V létě odpadla od Athéňanů obec Dión na poloostrově Akté (s horou Athós, která dala později jméno celému poloostrovu) a přidala se k Chalkidským či Olynthským, konfederaci hellénských obcí na Chalkidice se sídelním městem Olynthos (vznikla roku 433, viz tam; srov. k tomu i rok 421).

V zimě se vypravili Athéňané proti Makedoncům, aby pomstili Perdikkovu zradu před Amfipolí před pěti lety (byla to již šestá změna spojence krále Perdikky II.).

 

V létě upevnili svou moc v Acháji její noví spojenci, Sparťané.

 

V Athénách byl (zřejmě na jaře) ostrakován démagógos Hyperbolos z dému Perithoidai, a to na přání aristokratické kliky Níkiás - Alkibiadés (viz jeho osud roku 411). Byl to poslední známý případ ostrakismu v Athénách. Prvním byl v roce 487 Hipparchos z Cholargu, příbuzný Peisistratův. • Zákon o ostrakismu nebyl sice odstraněn, ještě na konci 4. století byl v platnosti, ale nebyl užíván.

 

************************************************************

416.

Ol. 91, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (poprvé)

 

Akrimnéstos

a. u. c. 338

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Kleosthenés

************************************************************

V létě se vypravil do Argu v čele athénské flotily Alkibiadés. Tři sta Argívských, kteří byli podezíráni z prolakónských nálad, bylo internováno na ostrovech a spojenectví Argu s Athénami se "upevnilo" (viz předešlý a následující rok).

Argívští se vypravili opět proti Fliúntu a plenili jeho okolí. Athéňané plenili tučně kolem Pylu. Protože Sparťané nechtěli porušit mírovou smlouvu z roku 421, byly povoleny odvetné akce Sparťanů jen soukromým osobám.

V téže době začala válka Korinťanů s Athéňany, ale spolek Peloponnésanů zůstal zase stranou.

 

Jiná athénská flotila, které veleli stratégové Kleomédés a Teisiás, se vypravila proti Mélu, který byl od začátku peloponnéské války neutrální. Ostrov byl sice v délském spolku, ale před sedmi sty lety byl kolonisován lakedaimonskými osadníky (ostrov tedy musel být dórský od roku 1116). Město Mélos Athéňané oblehli, ale Mélským se zdařily dva výpady, při nichž získali potraviny.

V zimě dorazily nové athénské oddíly pod Filokratem. Pomohla mu zrada a vyhladovělí Mélští se vzdali na milost a nemilost obléhatelů: Athéňané vyvraždili muže v branném věku, ženy a děti byly prodány do otroctví. Později poslali Athéňané na ostrov pět set svých kolonistů s rodinami.

Býzantští, Chalkédónští a Thrákové vpadli surově do Bíthýnie, která byla d. f. pod perskou svrchovaností.

 

Na Sicílii propukly územní spory Egesťanů se Selínúnťany. Na stranu Egesty se postavili Leontínští, proti nim Syrákúští. Leontínští poslali do Athén s žádostí o pomoc. Zde pak vedena diplomatická jednání.

 

V Římě další rozbroje o provedení pozemkové reformy (rozdělení půdy dobyté na nepřátelích mezi římské bezzemky). Byla by to první zmínka o takových snahách ve Městě, ačkoli hádky o rozdělení dobytých území byly odvěké.

 

************************************************************

415.

Ol. 91, 2

 

Chariás nebo Chabriás

a. u. c. 339

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Lúkarios

************************************************************

V zimě na začátku roku se vypravili Athéňané znovu proti Perdikkovi II. do Makedonie, kde plenili.

Na jaře se do Athén vrátilo poselství z Egesty s Egesťany, kteří žádali v Athénách o pomoc ve válce se Selinúntem a jeho syrákúskými spojenci již minulý rok a kteří s sebou přinesli i peníze jako příspěvek na athénskou flotilu. Bylo to šedesát talentů neraženého stříbra jako měsíční žold pro posádky šedesáti lodí a mluvili o tom, že mají na Sicílii peněz mnohem více.

Athénští se s vidinami velké kořisti a také toho, že by se mohli postupně zmocnit vlády nad celým hellénským Západem a rovněž foiníckými státy včetně Karthága, rozhodli pro vojenskou pomoc Egesťanům, pro návrat Leontínských do jejich vlasti a "aby provedli na Sicílii taková opatření, jaká podle stratégů byla pro Athéňany nejlepší".

Stratégy athénského expedičního sboru byli zvoleni Alkibiadés, ten toužil po válce nejvíce, Lámachos a Níkiás, který byl proti riskantnímu tažení, které bylo nad athénské síly. Začalo druhé sicilské tažení Athéňanů (trvalo do roku 413, srov. první v letech 427 až 424).

Před vyplutím loďstva došlo v Athénách k nikdy nevysvětlenému zhanobení a poškození hermovek, hermai, kamenných čtverhranných sloupků s hlavou Herma na horním konci, které stály na ulicích a náměstích a ukazovaly směr; v jejich dolní části byl vystupující mužský úd. Po odplutí loďstva byl z činu obviněn Alkibiadés (?!). • Zhanobení hermovek pravděpodobně spočívalo v uražení kamenných přirození při návratu z nějaké pitky. - Což by byl první případ stíhaného chuligánství a vandalismu v evropských dějinách...

Loďstvo vyplulo v první den adónií, den před letním slunovratem (vzhledem k pohřebním kultovním slavnostem i to bylo považováno za ominosní). Uprostřed léta se pak athénská flotila přeplavila z Korkýry, kde byl sraz se spojenci, do Iápygie a přes Rhégion do sicilského Naxu. Teprve zde byli Athéňané poprvé od Korkýry vpuštěni do města.

Flotila čítala 134 triéry, zásoby vezlo třicet lodí s pekaři, tesaři a zedníky, 5100 hoplítů, z toho 1500 athénských, plulo na přepravních lodí s doprovedem stovky menších plavidel. Po trojské válce bylo sicilské tažení největší vojenskou expedicí klasických hellénských dějin před výpravou Alexandra Velikého na východ.

Zde se také Athéňané od svých poslů, kteří byli obhlédnout situaci, dozvěděli, že Egesťané žádné velké peníze nemají a že loňské vyslance ošálili. Z Naxu se Athéňané vypravili proti Syrákúsám (příčiny viz předešlého roku), obsadili Katané, plenili syrákúské území, ale jinak byli odraženi.

V téže době vydali Athéňané internované oligarchy argívské do Argu, kde byli ihned popraveni (viz předcházející rok). Zároveň předvolali k soudu Alkibiada a poslali za ním do Katany státní plavidlo Salamínii, "Salamíňanku". Cestou od expedičního vojska ze Sicílie využil v Thúriích příležitosti a uprchl směrem na Peloponnésos; nejprve do Kyllény v Élidě a pak do Sparty, kde žil až do roku 412.

 

V pozdním podzimu se Athéňané vypravili z Katané loďstvem i pozemním vojskem k severnímu pobřeží Sicílie proti Hímeře a s pomocí domorodých Sikulů obsadili sikánské Hykkary a jejich obyvatele zotročili. • Zde byla ještě jako děvče prodána do otroctví později velmi proslulá hetairá Láis, zvaná Starší, a dopravena do Korinthu. Byla přítelkyní mj. hédonika Aristippa. Její matka Tímandrá byla přítelkyní Alkibiadovou (viz rok 404).

Níkiás v Egestě vybral třicet talentů stříbra, více spojenci neměli, a vrátil se do Katany. Z Hykkar se druhá část Athéňanů vrátila po vodě s kořistí do Katany a později vytáhli proti obci Hyblé Héraia, též „Gelónská“ zvaná, ale její obléhání nebylo úspěšné. Na rozdíl od egestského příspěvku vynesl prodej otroků v Kataně 120 talentů.

V zimě byli pak před svým městem poraženi Syrákúsané a vítězní Athéňané se po bitvě vypravili zpět do Katané a Naxu k přezimování. Pokus obsadit Messánu se jim nezdařil.

Syrákúsané v zimě výpadem zničili athénské zimoviště v Katané, ale Athénští veškeré škody napravili ještě v průběhu zimy. Syrákúsané poslali vyslance do Sparty, aby vyjednávali o pomoci (zde narazili na Alkibiada, který byl mezitím Athéňany v nepřítomnosti odsouzen na smrt), Athéňané sháněli spojence i v Karthágu a mezi Etrusky.

 

Premiéra Eurípidových Trójanek, Tróades. A téhož roku a opět v Athénách se narodil matematik, žák a přítel Platónův, Theaitétos (zemřel roku 369).

Snad kolem roku 415 se v Thoriku v Attice narodil tragický básník Karkinos Mladší. Žil rovněž na dvoře Dionýsa II., ale další jeho životní data neznáme. Víme jen, že i jeho stejnojmenný děd byl literárně činný (proto jmenujeme tohoto „mladším“).

V letech 415 až 412 zvítězil svými díly básník staré attické komédie Archippos z Athén. Ani u něho neznáme žádná další životní data.

 

Římané dobyli Bolu, prastaré město Aequů (viz následující rok).

 

************************************************************

414.

Ol. 91, 3

 

Tísandros

a. u. c. 340

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Epératos

************************************************************

Na jaře vypukly boje mezi Sparťany a Argívskými. Poprvé se ale Lakedaimonští vrátili, neboť je odradilo zemětřesení. Argívští naopak vyplenili území thyrejské a kořist jim vynesla 25 talentů. V létě se Lakedaimonští vypravili proti Argu se spojenci podruhé, pustošili Argolidu, kam Athéňané poslali na pomoc třicet lodí.

V Thespiích bylo v létě v téže době Thébany potlačeno povstání démokratů.

Na začátku léta plenili Athéňané Peloponnésos z Pylu, a to spolu s Argívskými, svými spojenci. Tím byl opětovně porušen Níkiův mír z roku 421.

 

V květnu na Sicílii vytáhli Athéňané z Katany směrem k Megarám. Uzavřeli spojenectví se sikelskými Kentoripami a plenili kraj. Z Athén dorazila posila 250 jezdců (koně si museli opatřit na místě) a tři sta talentů ve stříbře.

V létě se Athéňané vylodili severně od Syrákús u výšin Epipol a na jejich okraji se opevnili. Začali stavět obléhací zeď a přerušili vodovodní potrubí pro město. Před Epipolami Syrákúsany porazili a ti se omezili na výpady. V bojích před městem padl jeden z athénských stratégů: Lámachos se střetl v bitvě s velitelem jízdy Syrákúsanů Kallikratem a oba zemřeli současně na následky vzájemných ran.

Na stranu athénských obléhatelů se postavili dokonce odvěcí nepřátelé Syrákúsanů, Etruskové, kteří poslali tři lodě. Naopak Syrákúským poslali pomocné sbory Lakedaimonští s Peloponnéskými. Velitelem expedičního oddílu byl Sparťan Gylippos, který vedl jistou pomoc spolu s Korinťanem Pythénem přes Korinthos, Leukas, Tarás a Thúrioi, opět přes Tarás a Lokroi Epizefýrioi konečně přes Rhégion a Messánu na Sicílii do Hímery. Hímera spolu s Gelou se právě postavila na stranu Syrákúsanů, stejně jako část Sikelů, jimž vládl právě zesnulý proathénský dynasta Archónidés (jiný od roku 403).

Někdy v této době onemocněl přes Syrákúsami stratégos Athéňanů Níkiás, což se projevilo na bojových akcích Athéňanů.

Korinťanu Gongylovi se podařilo proniknout do Syrákús z moře právě v okamžiku, kdy měšťané sněmovali o skončení války. Odkazem na přicházející pomoc zvedl jejich bojovou morálku. Gylippos se u Epipol spojil se Syrákúskými, dobyl athénskou pevnost Labdalon a se střídavými úspěchy bojoval o obléhací zdi. Níkiás v defensivě a v podstatě ve válce s celou Sicílií poslal koncem léta do Athén žádost o pomoc.

Athéňané zvolili pro válku na Sicílii nové stratégy Démosthenea a Eurymedonta, který kolem zimního slunovratu odplul s deseti loďmi a 120 talenty na Sicílii. Na jaře ho mělo následovat jádro posil vedené Démosthenem.

 

Koncem léta se na jiné frontě pokusili Athéňané dobýt Amfipole, ale jejich stratégos Euétión neměl úspěch. Vojenské operace podnikli dohromady s Perdikkou, jehož to bylo již sedmé „pomýlení“ (viz předchozí rok a rok 416).

V zimě Athéňané chystali obnovení války, od spojenců žádali zásilky železa. Lakedaimonští a Korinthští zbrojili, Alkibiadés ve Spartě naléhal na vpád do Attiky a obsazení Dekeleje.

 

Athéňané začali podporovat kárského dynastu Amorga, který odpadl od Krále (viz dále rok 413 a jeho konec roku 412).

Král Peršanů Dáreios II. poručil Tissafernovi, lýdskému satrapovi a vojenskému veliteli celé pozdější (Malé) Asie, řec. stratégos tón kató, tj. stratégos nad dolními, přímořskými zeměmi (od roku někdy po 420 do 395, kdy byl popraven), a Farnabázovi, satrapovi Frygie, aby vybrali v anatolských hellénských obcích poplatky a dávky se zpětnou platností. Tím byla manifestačně z perské strany zrušena úmluva zvaná Kalliův mír (srov. roky 449 a 424).

 

V téže době se naposledy objevuje geografický pojem Urartu, Uraštu, a to jako (18.) perské satrapie (srov. rok 550). Posledním nám známým satrapou Urartu byl Babylónec Šamaš-barakku či Šamaš-parakku, syn Nidíntu-Béla. • Jméno Urartu se ve starověku již nikdy dále neobjeví. Do historického povědomí vzdělanců se vrátí až po více než dvou tisících letech.

 

Na začátku roku 414 byla v Athénách vypsána odměna na hlavu Diagory z Mélu, zvaného Atheos, tj. Bezbožník. Svými básněmi měl zlehčovat mystéria v Eleusíně a on sám měl údajně mít velký strach z dému-lidu. Diagorovi se podařilo včas z Athén zmizet a tím ale i z našeho historického dohledu.

Téhož roku byla v Athénách premiéra Aristofanových Ptáků, Orníthes.

 

V Latiu Aequové dobyli zpět Bolu (viz předešlý rok), ale brzy ji opět a definitivně získali Římané. Vojenský tribun pověřený vedením války s Bolou M. Postumius Regillensis před bojem sliboval parcelisaci kořisti mezi mužstvo, ale po znovudobytí města slib nedodržel. Byla z toho revolta a vojáci zabili aedila sepisujícího seznam kořisti. Když vzbouřencům tribun vyhrožoval, ukamenovali i jeho. V Římě senátoři raději souhlasili s volbou dvou konsulů než několika vojenských tribunů a neodvážili se potrestat vzbouřence a vrahy státních úředníků, s rozdělením bólské půdy mezi plebeje souhlasili. Bólský incident vedl k pozdějšímu zavedení žoldu v občanské armádě, neboť zemědělce válečná tažení ožebračovala; viz rok 406. Bola se neznámo kdy znovu dostala z římských rukou, viz údaj roku 388.

 

************************************************************

413.

Ol. 91, 4

 

Kleokritos

a. u. c. 341

Q. Fabius Vibulanus interrex

A. (M.) Cornelius Cossus a L. Furius Medullinus I.

ep. eforos ve Spartě Onomantios

************************************************************

Na jaře se poprvé od roku 425 objevili v Attice opět Sparťané se spojenci; velel král Ágis II. Na Alkibiadovu radu opevnili v Attice pevnost Dekeleiu viditelnou na 25 kilometrů z Athén a zanechali zde posádku. Tím byla po mnoha athénských provokacích (viz předcházející roky a 404) obnovena peloponnéská válka, která byla vlastně po roce 421 přerušena, svou druhou fází, válkou dekelejskou, která se skončí až roku 404. Uteklo k němu z Athén na dvacet tisíc otroků, převážně řemeslníků. Athéňanům se teď prodražil dovoz potravin z Euboje, neboť všechno muselo jít přes moře kolem Súnia.

Na západní ostrovní frontu poslali Sparťané posily. Na Sicílii odplulo na šest set hoplítů, jimž velel Ekkritos, a s nimi tři sta Boióťanů, pět set Korinťanů a dvě stě Sikyóňanů.

Athéňané rovněž vyslali na Sicílii posily, jimž velel zkušený Démosthenés. Na cestu kolem Peloponnésu vyplulo z Aigíny šedesát lodí s 1200 hoplíty. Démostheneovu flotilu doprovázel zkraje menší výsadek pod velením Chariklea, který poplenil Kythéru a vybudoval tam pevnost pro případné přeběhlíky z řad heilótů; pak se vrátil do Athén.

V téže době porazila athénská flotila před městem loďstvo Syrákúsanů, ale na souši dobyl Gylippos na Athéňanech zpět systém tří pevností Plémmyrion na jižním okraji syrákúského přístavu, v němž měli Athéňané hlavní sklady s plachtami a výstrojí pro čtyřicet triér. Na athénské vojáky padla špatná nálada, z níž se již nevzpamatovali.

Thrácké pomocné sbory, vedené Dieitrefem, přišly do Athén v létě pozdě a nestihly odplutí Démosthénovy flotily. Pro Athéňany byli do války se Sparťany u Dekeleje příliš drazí: Thrákové brali jednu drachmu na den, tak je poslali domů. Na zpáteční cestě do Thrákie na athénské přání zcela „zrušily“ v Boiótii obec Mykaléssos: vyvraždili z jitra obyvatelstvo včetně chlapců, kteří právě přišli do gymnaseia. Thébané se stačili mobilisovat a kořistí obtížené Thráky zaskočili: z 1300 loupežníků bylo 250 Boióťany pobito.

V létě opevnil Démosthenés cestou na Sicílii Pylos, místo své slávy a spartské nenávisti vůči němu. Odtud pokračoval do Naupáktu (zde byl tehdy velitelem Konón) a odtud se společně s Eurymedontem, který přinesl zprávu o pádu Plémmyria, plavil přes Korkýru do Iápygie a Rhégia. Cestou obnovil přátelství Athéňanů s Messápii a jejich vládcem Artou a získávali spojence a posily.

Po jeho odplutí z Naupáktu svedli Athéňané nerozhodnou bitvu s Korinťany, kteří poblíž kotvili od loňska, u mysu Eríneos u Naupáktu. Velitelem athénského loďstva byl Dífilos (o athénsko-korinthské válce viz rok 416).

Démosthenés posílil Athéňany před Syrákúsami. Níkiás měl dosud k disposici 75 lodí (Syrákúští 80) a před Démostheneovým příchodem v námořní bitvě neuspěl. Ani po připlutí posil 73 lodí s pěti tisíci hoplíty včetně spojenců se kupodivu na frontě nic nezměnilo. V další námořní bitvě před Syrákúsami domácí díky vynalézavosti Hermokratově uspěli. Démosthenés se na souši dostal s vojskem před město. V noční bitvě byli ale Athéňané poraženi i na souši, ztratili dva tisíce mužů a dostali se do velmi svízelné situace. Syrákúsané dostali navíc posily, které se podařilo Gylippovi sehnat po celé Sicílii. Veškerou válečnou iniciativu převzali Syrákúsané se spojenci.

Až dosud odmítal Níkiás zvednout obležení Syrákús a konečně dal na Démosthenea a Eurymedonta, aby odešli do Katany. Dne 27. srpna nastalo zatmění měsíceo jeho úplňku. Níkiás se ho zalekl a odložil (dle zvyklostí a věštců o třikrát devět dnů) už připravený noční výpad a únik z obklíčení; jeho pověrčivost se stala Athéňanům osudnou. Následovala námořní bitva, v níž byli Athénští nanovo poraženi a stratégos Eurymedón padl.

Dva dny na to ("třetího dne" v hellénském počítání) se definitivně dali Athéňané na všeobecný ústup od Syrákús za neustálého útoku Syrákúsanů a jejich spojenců na souši, když o loďstvo už přišli. Syrákúsanům stále veleli Sparťan Gylippos a domácí Hermokratés.

Čtvrtého dne před koncem měsíce karneion, který odpovídal athénskému měsíci metageitniónu, asi v polovině září, se athénští stratégové Níkiás a Démosthenés vzdali; nejprve oddíl Démostheneův, později na řece Assináros Níkiův, pouze 25 kilometrů na jih od Syrákús. Gylippos chtěl oba stratégy dopravit do Sparty, ale Syrákúští dali oba velitele popravit a zbytek zdecimovaného vojska, na sedm tisíc mužů, byl z otrockým znamením-cejchem poslán do státních kamenolomů.

Zde byli v hrozných podmínkách na sedmdesát dnů internování a ti, kteří přežili, byli pak prodáni do otroctví. Do spojenecké Katany, na druhé straně směru ústupu, kde byl expediční týl, se dokázal dostat jen zlomek athénské armády. Skončilo druhé sicilské tažení Athéňanů, které trvalo od roku 415.

Byl to do té doby nejvážnější vojenský debakl athénské arché a athénský ústup se svými spojenci byl nejkrvavější válečnou událostí, které do té doby hellénské dějiny poznaly.

Ztráty Athéňanů se svými spojenci činily padesát tisíc padlých a zajatých mužů, z toho bylo dvanáct tisíc Athéňanů (tři tisíce těžkooděnců a devět tisíc námořníků). Říše přišla o dvě stě válečných lodí, v tom okamžiku jich měla k disposici ještě sto.

 

V zimě ještě roku 413 se vypravil Ágis II. z Dekeleie do Málie, na Oitu a do Thessalie. Sparťané se spojenci připravovali na jaro nových sto lodí, připravovali se i Athéňané. Opevnili Súnion a vyklidili pevnůstku v Lakónii.

Jednání z Ágidem nebo přímo ve Spartě vedli Eubojští, Chijští, obce z Lesbu a Erythrejští. Svého posla se statutem vyslance vyslal i satrapa iónský Tissafernés, syn Hydarnův, který mimo jiné sliboval zásobování potravinami. Chtěl v Lakedaimonských získat spojence pro válku s Amorgem, nemanželským synem Pissúthnovým, který se vzbouřil v Kárii (viz rok 414 a rok násl.). Kromě toho neměl na odvádění daní Dáreiovi II., neboť mu v tom athénský spolek bránil.

Satrapa na Helléspontu Farnabázos poslal rovněž přímo do Lakedaimonu s žádostí o spartskou pomoc. Jeho poslové, vyhnanci Kalligeitos z Megar a Tímagorás z Kýziku měli u sebe 25 talentů, viz rok následující. Obě satrapiátní diplomacie vlastně pracovaly proti sobě. Sparťané se přiklonili k Tissafernovi, a to zásluhou Alkibiadovou, který přemluvil efora Endia, s nímž byl po předcích proxenem/hostinným přítelem (a Alkibiadův syn se též jmenoval Endios).

Peršanům se definitivně podařilo vmísit do panhellénské války a zůstali velmi aktivním činitelem v hellénské politice téměř osm desetiletí až do Alexandrova tažení (viz rok 336).

Když si Sparťané ověřili námořní sílu Chíjských (měli parátně šedesát válečných lodí), uzavřeli v zimě tiché spojenectví s oligarchy v Chiu a v Erythrách (viz příští rok).

 

Ve Spartě se narodil Leótychidás, syn krále Ágida II. a Tímáie; traduje se ale, že skutečným otcem Leótychidovým byl Alkibiadés (srov. k tomu rok 397; Alkibiadés žil ve Spartě v letech 415 až 412, srov. tam).

 

V Athénách byli zvoleni tzv. probúlové, tj. rada sněmovních poradců. Jedním z nich byl Sofoklés (viz rok 411).

 

V Makedonii zemřel král Perdikkás II., syn Alexandra Filelléna (vládl od roku asi 450). Nástupcem na trůnu se stal jeho syn se Simichou, otrokyní svého bratra Alkety (II.). Archeláos (vládl do roku 399) se oženil s vdovou po zemřelém králi a svou nevlastní matkou Kleopatrou I. Jejího sedmiletého syna s Perdikkou (jméno neznáme), svého nevlastního bratra a právoplatného následníka trůnu, dal s vědomím matky utopit. Svého strýce Alketu (II.), který měl přímý nárok na trůn (mimo jiné jako majitel otrokyně-Archeláovy matky), a jeho syna Alexandra vylákal na hostinu, opil je, dal dopravit na jakési odlehlé místo a zavraždit.

Po tak krvavém úvodu vlády přemístil Archeláos královské sídelní město Makedonů z Aig do Pelly. V Aigách, Aigai, však zůstalo královské pohřebiště (srov. sensační nález královských hrobů z r. 1977 v dn. lokalitě Vergina). Pella pak zůstala sídelním městem makedonských králů až do konce monarchie a makedonské státnosti. Archeláos království mocensky a kulturně povznesl. Reorganisoval armádu, stavěl pevnosti s arsenály a silnice, ke dvoru zval hellénské literáty a umělce. V Díu na úpatí Olympu založil devítidenní (podle počtu Mús) hry olympeia zasvěcené Diovu kultu.

V Makedonii zemřel kitharód a básník díthyrambů Melanippidés z Mélu, který žil na dvoře Perdikky II. Další jeho životní data neznáme, víme jen, že zvýšil počet strun na lyře či kithaře.

 

Římané dobyli město Volsků Ferentinum.

 

************************************************************

412.

Ol. 92, 1

Exagentos či Exainetos z Akragantu (podruhé)

 

Kalliás II. (z dému Skambónidai)

a. u. c. 342

Q. Fabius Ambustus Vibulanus a C. Furius Pacillus

ep. eforos ve Spartě Alexippidás

************************************************************

Na jaře se v Korinthu jednalo o pomoci Peloponnésanů chíjským oligarchům. Korinthští se měli liknavě k přepravě 21 lodí z Korinthského zálivu napříč Isthmem po diolku do Sarónského do Kenchrejí. V době konání isthmií, tj. v květnu (nebo též až v létě?), se o počínání Chíjských dozvěděli i Athéňané, kteří byli k hrám pozváni a hned podnikli protiopatření.

Peloponnéské loďstvo z Kenchrejí odplulo směrem k Chiu, ale u Speiraia na korinthském území bylo dohnáno athénskou flotilou. V boji po vylodění tu padl spartský velitel Alkamenés. Porážku se podařilo tutlat, když se ze Sparty na Chios vypravili Chalkideus a Alkibiadés, který přemluvil svého proxena, efora Endia; původní velitel expedice Melanchridás zůstal doma, neboť jeho misi ohrozilo zemětřesení a místo deseti lodí odpulo jen pět.

Státy Chios a Erythrai odpadly tehdy oficiálně od athénské symmachie. K odpadlíkům se vzápětí připojily Klázomeny, Teós, Mílétos, Mytiléné a Méthymna. Sparťané obklíčení athénským loďstvem u Speraia podnikli úspěšný výpad, na moři se svými dvaceti loďmi zvítězili a vrátili se zpět do Kechrejí. Sem za nimi ze Sparty dorazil nový velitelv šech spojeneckých námořních sil v Egeidě Astyochos a pustil se k Chiu.

Athéňané zrušili zákon z roku 431 zakazující sáhnout pro válečné účely na železnou část Athénina pokladu o výši jednoho tisíce talentů a vypluli proti Chiu. Stratégy toho léta u flotily, která měla základnu na Samu, byli Thrasyklés a po něm Diomedón.

V téže době uzavřeli Lakedaimonští spojeneckou smlouvu s Králem: historický obrat v hellénsko-perských vztazích (viz předcházející rok). Lakedaimonští ve smlouvě s Tissafernem uznali Královo právo na hellénské osady (převážně iónské) a Peršané se stali spartskými spojenci a financiéři války proti Athéňanům.

V této době v létě byla na Samu ustavena démokratiá, která měla přirozenou oporu v athénských kolonistech (viz k tomu rok 441 až 440) a ve velké části vojáků athénské námořní základny. "Lid" s athénskou pomocí svrhl "oligarchy", dvě stě z nich bylo popraveno, čtyři sta exulováno a zabaveny všem postiženým majetky. Démokraté se usnesli na zákazu sňatků s rodinami "oligarchů". Démokratiá vydržela až do konce athénské moci zde, tj. do roku 404.

Athéňané pod stratégem Strombichidem dobyli Mytilénu, ale od Athénských odpadl Eresos, kde zapůsobil nauarchos Sparťanů Astyochos. To bylo krátce po athénské okupaci Mytilény.

Pak se staly opět athénským spojencem Klázomeny, které neochránili spartští velitelé Eualás a nauarchos Deiniadás, který patřil mezi perioiky. V Panormu u Mílétu padl v potyčce s athénským výsadkem, kde mezi veliteli vynikal Frynichos, Sparťan Chalkideus, viz výše. Do obléhání Míléta se Athéňané nepustili a Frynichos odplul se 48 loďmi a tisícovkou hoplítů na Samos.

Na zemi i na moři byli Athéňany pod Leontem a Diomedontem několikrát poraženi Chíjští. Po vylodění na ostrově byli Chíjští třikrát poraženi na souši, Athéňané kraj zpustošili a město oblehli: ostrov do té doby vzkvétal po sedmdesát let, kdy se ho netkla žádná válka. Byli tehdy nejbohatšími z Hellénů a státních otroků prý měli více jen Sparťané.

Velitele Sparťanů na Chiu byl Pedaritos, jemuž se proti Athéňanům nedařilo. V jedné z bitev padl a město Chios bylo hladově sevřeno z moře i souše.

Spojené loďstvo Peloponnésanů, Peršanů a Syrákúsanů, jichž připlulo dvacet lodí pod velením Hormokratovým,dobylo Iasos, kde se zmocnilo Amorga, nemanželského syna Pissúthnova, který roku 414 odpadl od Krále (srov. tam). Jeho otec, satrapa v Sardech, se proti Dáreiovi II. vzbouřil už kolem roku 420: byl jat Tissafernem a v Persii popraven vhozením do popela (tedy udušením). Tissafernés se pak po roce 420 sám stal satrapou v Iónii.

Na podzim se do Míléta dostavil Tissafernés a spřátelil se s Alkibiadem. Velitel spartské úspěšné flotily u Iasu Thérimenés uzavřel v zimě s Tissafernem novou lakedaimonsko-perskou smlouvu, která upřesňovala vymáhaní poplatků. Předal flotilu Astyochovi, odplul z Míléta a už se nikdy neobjevil.

V zimě uzavřeli v Mílétu Sparťané s Peršany třetí dohodu, kterou ujednali Astyochos s Tissafernem; v Lakedaimonu se přeci jen nelíbil výklad předchozích ujednání, že by Král měl nárok i na Thessalii a vše až po Boiótii. Kolem zimního slunovratu byl na cestě z Peloponnésu do Iónie se 27 loďmi pro Farnabáza na Helléspontu nauarchos Antisthenés. Plul oklikou a přistál až v Kaunu a Astyochos mu vyplul naproti; cestou vyplenil Kós. Obě flotily se setkaly v novém roce u Knidu.

K Tissafernovi se v této době uchýlil Alkibiadés, protože mu ve Spartě začal hrozit trest smrti, zřejmě jako důsledek osobního nepřátelství s králem Ágidem II. (viz předešlý rok). Astyochos dostal od eforů rozkaz, Alkibiada zabít. Alkibiadés se začal u Tissaferna angažovat proathénsky: proč by měli peloponnéští veslaři dostávat denně drachmu, když obvyklé jsou například v Athénách tři oboly, tedy polovina. Kromě toho by neměli Peršané podporovat jednu hellénskou vojenskou mocnost, ale rozdělovat jejich síly na námořní a pozemské.

V zimě byl již Alkibiadés ve spojení s velícími athénskými úředníky, poslal psaní na Samos aristokratům, že by rád žil doma, ale bez démokratické ústavy a že spřátelí Athény s Tissafernem. Stratégos Peisandros jako hlava spiknutí odplul ze Samu, kde byl posádkou, do Athén, aby přemluvil Athéňany povolat Alkibiada zpět, zrušit démokratii a postavit se na stranu Krále.

Athénští pak, zřejmě již roku 411, postavili Peisandra do čela desetičlenné delegace, která měla u Tissaferna vyjednat případnou smlouvu o spojenectví.

Frynichos, který rovněž sympatisoval s koncem démokracie, ale byl na Samu proti spiknutí s Alkibiadem. Informoval proto tajným poslem k Mílétu Sparťana Astyocha, který však zašel k Tissafernovi a Alkibiadovi v Mílétu a vše jim "vyzvonil". Alkibiadés pak napsal svým lidem na Samos o Frynichově zradě a žádal pro něho smrt. Ten znovu vzkázal Astyochovi, že pomůže s likvidací athénské základny na Samu, což Astyochos znovu udal.

Frynichos se pak pustil do opevňování Samu a upevnil u armády důvěru. Peisandovo působení v Athénách mu však vyneslo odvolání z velitelské funkce a novými stratégy opět Diomedón s Leontem.

Jednání Athéňanů pod Peisandrem ale nebyla úspěšná. Naopak, Alkibiadés je nechal na holičkách a Athéňané se vrátili s prázdnou na Samos. Tissafernés uzavřel asi pak roku 411 ("třináctého roku kralování Dáreia") třetí smlouvu Krále se Sparťany, podle níž uznali Lakedaimonští moc Krále v Anatolii, za což dostali dosud liknavě vyplácené finanční prostředky na udržování flotily (o změně vztahů viz rok 400). Kromě toho se počítalo s vysláním královského loďstva do Iónie. Lakedaimonští podepsali, že perské peníze jsou půjčka, kterou po válce splatí.

 

V téže zimě úspěšně operovali na Rhodu a v jeho okolí athénští stratégové León a Diomédón. Na obou stranách nebyla během zimy přerušena aktivita na mořích.

V Athénách po sicilském fiasku vyvíjely horečnatou činnost místní oligarchické hetairie, kluby ve smyslu politických stran. Peisandros je po příchodu ze Samu intensivně obcházel a získal jejich podporu. T. r. se vlastně začal rozpad prvního délského spolku, athénské říše, arché.

Po roku 412 padl v námořní bitvě komický básník Eupolis z Athén (narodil se roku 446, pochován byl před Sikyónem).

 

V Římě neúroda a opět vypukl mor.

 

************************************************************

411.

Ol. 92, 2

 

Mnásilochos (zemřel) a Theopompos

a. u. c. 343

M. Papirius Mugillanus a Sp. (C.?) Nautius Rutilus

ep. eforos ve Spartě Misgolaidás

************************************************************

V zimě před jarem dobyli Boióťané zradou Órópos, tradičně athénský. Zůstal v thébských rukách až do roku 338 (viz roky 402, 366 a 338).

Na jaře dobyli Athéňané pod stratégem Strombichidem Lampsakos, krátce ve spartských rukách, ale Abýdos, osada Mílétských, se postavil na stranu Sparťanů, kteří se sem vypravili pod Derkylidou z Míléta. Strombichidés se vylodil v Séstu a dal sem posádku na střežení Helléspontu.

 

V Athénách zavraždili spiklenečtí členové hetairií vůdce démokratů Androklea, který měl mimo jiné zásluhy na exulování Alkibiada. Zavražděni bylo i několik dalších Athéňanů a veřejně se probíraly požadavky po zrušení výplat za vykonávání veřejných funkcí, že by žold měli dostávat jen vojáci v poli a stát by mělo řídit jen pět tisíc občanů vybraných podle majetkového censu. Do toho připlul Peisandros se svými lidmi.

V červnu byl v Athénách se souhlasem sněmuproveden nekrvavý oligarchický převrat. Do čela státu se 14. thargéliónu, asi 9. června, postavila rada čtyř set a nový režim řídili Peisandros, hlavní ideolog puče a dosud málo veřejně činný logograf Antifón, Frynichos, Aristarchos a Thérámenés, adoptivní syn Hagnónův. Převrat byl proveden s pomocí probúlů, srov. rok 413, kdy se jedním z nich stal i tragik Sofoklés, tzn. že i on byl pučista.

Radu Pěti set řádně vyplatili i za zbytek funkčního období. V Athénách panoval klid a jenom několik Athéňanů, jejichž jména neznáme, bylo popraveno.

Rada čtyř set poslala do Dekeleie s mírovými návrhy ke králi Ágidovi II. a ten poselství odkázal do Sparty. Brousil si zuby na snadné obsazení Athén, ale když dorazil s vojskem před město, byl Athéňany odražen.

Peisandros s pučem na Samu nepochodil, sami Samští byli proti revoluci. Vojsko na Samu zůstalo přes značné vnitřní třenice démokratické a jeho vůdci byli stratégové León (srov. o něm rok 404), Diomedón, Thrasybúlos a Thrasylos. V této době byl na Samu oligarchickými spiklenci popraven Hyperbolos, poslední ostrakovaný Athéňan (srov. k tomu rok 417; historické prameny ho nikterak nelitují: prý to byl ničema). Na tři sta oligarchů se pokusilo o převrat, ale snadno poraženi, třicet z nich zabito, tři exulováni a zbytek se vrátil do řad vojska.

Následně odpadlo od athénské symmachie Býzantion, kam později dorazilo deset lodí spartských a po souši Klearchos, aby velel spartským jednotkám na Helléspontu. V Mílétu naléhali na Astyocha spojenci a hlavně Syrákúsané, aby se vyplulo proti Athéňanům na Samu. To se i stalo se 110 loďmi, které se shromáždily u Mykaly, ale 82 lodi Athéňanů na Samu brzy posílila flotila Strombichidova ze Séstu a athénské loďstvo mělo nyní 108 lodí; Astyochos neriskoval a vrátil se do Mílétu.

Peisandros odplul do Athén, kde již došlo k převratu. Další velitelé z jeho tábora se ze Samu rozjeli po Egeidě, aby sesazovali démokratické vlády. Kuriosní vývoj zaznamenal Thasos. Dieitrefés tu zavedl oligarchickou vládu, ale dva měsíce po jeho odplutí si Thasští postavili hradby, které měli od Athéňanů nakázány roku 463 strhnout a spojenectví s nimi poslali k šípku...

Thrasybúlos, jeden z těch, kteří souhlasili se změnou athénské ústavy, přivedl od Tissaferna na Samos Alkibiada a toho zde nadšené vojsko, jemuž slíbil hory doly, zvolilo stratégem. Pak se Alkibiadés vrátil k Tissafernovi. • V tomto okamžiku byl athénský stát vlastně rozdělen na dva samostatné subjekty, sídlící v Athénách a na Samu. Ve zmírněné podobě se tento rozkol táhl až do konce athénské arché.

 

Na jaře se novým spartským nauarchem stal Mindaros, který ve funkci vystřídal Astyocha. V létě ale Tissafernés obrátil své sympatie proti Spartě a vlivem Alkibiadovým se stal proathénským. Astyochos, zástupci Mílétských i Hermokratés odešli do Sparty si stěžovat na liknavost Tissafernovu při vyplácení peněz na válku. Hermokratés byl krátce nato roku 410 vyhnán z rodných Syrákús a přišel o velení nad expediční flotilou v Egeidě (viz následující roky); Tissafernés se mu pak jeko soukromníkovi mstil.

Pak se Alkibiadés vrátil na Samos a vyzval Athéňany k odstranění vlády rady čtyř set a k zavedení vlády pěti tisíc.

Mezitím se ve vlastních Athénách dostal Thérámenés do oposice a Frynichos odešel s Antifónem do Sparty s mírovými návrhy. Po návratu do Athén však byl zavražděn městským strážníkem na lidmi přeplněném tržišti, který nepoznán (sic) unikl a jeho jméno ani důvod neprozradil na mučidlech jeho komplic z Argu.

V létě dorazilo do Aspendu 147 lodí z Foiníkie, ale Tissafernés, který se za nimi vydal, je do Egeidy nevpustil, jak bylo se Sparťany ujednáno: spoléhal na vzájemnou ničivou sílu Hellénů.

Někdy v této části léta vybojovali Athéňané s třiceti loďmi, kterým velel stratégos Thýmocharés, námořní bitvu s Peloponnéskými, kterým velel nauarchos této části spartské flotily Agésandridás. Jeho 24 lodí bylo umístěno v Lau a odtud se vypravil kolem Súnia k Euboji. V bitvě před Eretrií na Euboji byli Athéňané tvrdě poraženi, 22 lodí jejich bylo jato a celá Euboia mimo města Óreos, které mělo od roku 445 athénské klérúchy, odpadla ke Spartě.

 

Pod dojmem eubojské porážky zasedli Athéňané na vrchu Pnyx a koncem léta odstranili Athéňané vládu čtyř set a zavedli namísto ní vládu pěti tisíc bez placeného výkonu funkce, směs démokratie a oligarchie: oněch pět tisíc byli ti, kteří se mohli sami na své náklady vyzbrojit. Byl to ústavní kompromis, kterému se též říkalo Thérámenova ústava. Peisandros, Aristarchos, Alexiklés a další odešli k Ágidovi do Dekoleje. Nová vláda povolila Alkibiadovi návrat do Athén.

 

Když se Tissafernés s foiníckou flotilou nehnul z místa (to se stalo až po vyplutí Mindara z Mílétu), odplul v téže době Mindaros (viz výše) se 73 loděmi z Mílétu na Chios a Athéňan Thrasyllos s 55 ze Samu na Lesbos. Oba směřovali k Helléspontu, Athéňané měli v Séstu dalších osmnáct lodí. Toto loďstvo Sparťané rozprášili.

Později u mysu Kynos séma, čili „U psího pomníku“, porazili v námořní bitvě Athéňané se 76 triérami pod stratégy Thrasyllem a Thrasybúlem Sparťany a jejich syrákúské spojence s 86 loďmi. Následně se stal Kýzikos opět athénským spojencem, když odpadl rok předtím. Několik dnů po bitvě u Psího pomníku připlul z Athén Thýmocharés a v nové bitvě je však Lakadaimonští pod Agésandridou porazili. Z athénské symmachie vystoupily Thasos, viz zde výše, a Abdéra: většina Helléspontu byla v tomto okamžiku pro Athény ztracena.

V téže době, koncem samém léta, se na Samos vrátil Alkibiadés, když byl předtím u Tissaferna v Kaunu a ve Fasélidě. Ze Samu odplul do Halikarnássu a na Kós. Na podzim se opět vrátil na Samos a kolem rovnodennosti odlul s osmnácti loďmi do Helléspontu.

Na podzim pokračovaly na Helléspontu boje Athéňanů se Sparťany, které podpořili Rhodští pod velením nauarcha Dóriea se čtrnácti loďmi. Před Abýdem Athéňané Lakedaimonské se spojenci porazili a na svou základnu do Séstu odtáhli třicet ukořistěných plavidel. Zde přezimovali a velitelé se rozjeli vybírat spojenecké poplatky. Stratégos Thrasyllos odplul do Athén.

V zimě dorazil do Helléspontu satrapa Tissafernés a když k němu připlul Alkibiadés, aby ho s dary pozdravil, dal ho zatknout a uvěznit v Sardech. Athéňan však po třiceti dnech se svým krajanem Mantitheem uprchl do Klázomen.

 

Téhož roku se v Athénách konala premiéra Aristofanovy komédie Lýsistraté a Ženy o Thesmoforiích, Thesmoforiazúsai.

Rovněž v Athénách se narodil vojevůdce Tímotheos, syn Konónův (zemřel roku 354).

Vládou pěti tisíc byl za účast na oligarchickém puči popraven řečník a sofista Antifón z Rhamnúntu (narodil se kolem roku 480).

 

Chalkidští postavili přes Eurípos na pevninu do Aulidy dřevěný most, dlouhý dvě plethra, tj. něco přes šedesát metrů. Později bylo město pevněji ohrazeno a most obnoven Alexandrem Velikým již jako kamenný a na obou koncích opatřen věžemi. Přemostění v různých podobách zde přetrvalo dodnes. Most přes Eurípos je prvním známým pevným přemostěním mořské úžiny vůbec (srov. perské lodní mosty za válek s Hellény) a prvním kamenným mostem v Evropě (s výhradou amfipolského mostu, cf. rok 437). O kamenném mostu v Ninua viz rok 700 a v Babylónu rok 626, srov. nejstarší kamenný roku 786, perský dřevěný roku 513.

 

 

V Salamíně na Kypru skončila vláda krále Abdemóna (vládl od roku asi 450). Jeho nástupcem se stal Euagorás I., který Abdemóna vyhnal. Euagorás I. vládl do roku 374 (srov. rok 391).

 

V Egyptě vypuklo protiperské povstání, a proto se nemohla perská flotila zúčastnit bojů v Egeidě na lakedaimonské straně. Povstání nebylo zřejmě nikdy zcela potlačeno, snad jen lokalisováno (srov. k tomu rok 404).

 

V Římě se k epidemii moru přidal hlad.

 

************************************************************

410.

Ol. 92, 3

 

Glaukippos I.

a. u. c. 344

M. Aemilius Mamercinus a C. Valerius Potitus Volusus

ep. eforos ve Spartě Ísiás

************************************************************

V zimě zřejmě již t. r. odpluli Athéňané ze Séstu do Kardie, neboť se obávali útoku Mindarovy flotily o šedesáti lodích (sami měli obsazeny čtyřicet). Sem dorazil z Klázomen Alkibiadés a po něm navrátivší se Thérámenés se dvaceti triérami z Makedonie a Thrasybúlos se stejným počtem lodí z Thasu, srov. zde níže důsledky vybírání tributu. Všichni se shromáždili v Pariu (86 lodí) a odtud pokračovali na Prokonnésos.

Athéňané pod Alkibiadem se zčásti vylodili, což učinil též Mindaros (60 lodí) a zvítězili v kombinované bitvě na moři a na souši u Kýziku, v níž padl spartský velitel Mindaros. Satrapa Farnabázos se stáhl ke Kýziku, kterého se Athéňané zmocnili; do jejich spolku se vrátily vzápětí Perinthos, Sélymbrie (viz ale rok 408) a Chrýsopolis. Již předtím byl u Abýdu Athéňany zahnán velitel lodí z Itálie slavný olympioníkos Dórieus z Rhodu, nyní občan Thúrií, a byl nucen uprchnout do Dardanu. • Bitvu u Kýziku lze datovat i do května t. r.

Před létem stavěli Sparťané se spojenci v Antandru nové lodi. Peršané dali peníze a umožnili jim porážet stromy na Ídě. Syrákúsané, kteří u Kýziku své lodi raději spálili, než aby připadly Athéňanům, získali od Antanderských za pomoc při stavbě hradeb občanská práva. Sem dorazila zpráva o tom, že v Syrákúsách zbavil nový režim démokratů Hermokrata a další velení; staří velitelé předali novým funkce v Mílétu.

Na začátku léta byl na Thasu proveden démokratický převrat a ostrov se opět stal athénským spojencem (srov. rok 411).

 

Po Mindarovi se nauarchem Sparťanů stal Kratésippidás (do roku 407).

Král Ágis II. se vypravil z Dekeleie s vojskem před Athény, byl ale Thrasyllem zahnán. Na to mu odhlasovali tisíc těžkooděnců, sto jezdců a padesát lodí. Když Sparťané viděli, jak do Athén z Helléspontu doplouvají lodě s obilím, začali o své strategii s Dekelejí pochybovat. Do Býzantia vyslali loďmi Klearcha, se dvanácti se dostal přes athénské hlídky na moři.

V červenci převzala moc v Athénách opět rada pěti set a héliaiá (tzn. návrat k poměrům před rokem 411). Na návrh majitele manufaktury na výrobu lyr, lyropoios, Kleofónta (zabit při pouličních nepokojích roku 405 n. 404) byla zavedena dióbeliá, státní pense o dvou obolech denně pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě. O něco později démagógos Kallikratés z Paiánie navýšil plat na tři oboly, ale vzápětí dióbelii předložil ke zrušení; srov. rok 406.

Něco podobného se objevilo teprve v 70. letech 20. století v některých arabských státech Perského/Arabského zálivu bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

V zimě se do Athén vypravilo ze Sparty poselství s mírovými návrhy, které vedl Endios. Athéňané ale Sparťany odmítli.

 

V Makedonii oblehl král Archeláos z kraje roku s pomocí Thérámenovou a jeho Athéňanů nevěrnou Pydnu. Město dobyl, zboural a dal znovu vybudovat asi dvacet stadií od moře.

 

Kolem roku 410 zemřel král Odrysů Seuthés I. (vládl od roku 424). Ke konci jeho vlády, kdy byla říše Odrysů ještě unitární, vznikla dvě další odryská knížectví: Maisadés vládl nad kmeny Melanditů, Thynů (tj. Thrynů?) a Tranipsů, Térés II. byl dynastou v Deltě mezi Býzantiem a Salmydéssem.

Nástupcem Seutha I. se stal Amádokos I., též Amédokos nebo Médokos (vládl do roku 387, srov. rok 405). Jednotná říše Odrysů se rozdělila (srov. rok 450; definitivně ale až roku 358).

Amádokos I. vychoval Seutha II., syna mezitím zapuzeného dynasty Maisada.

 

Téhož roku se v Molossii stal králem Tharyps a vládl do roku 404 (srov. rok 429). Za jeho vlády se Molossové zmocnili Dódóny (nebo to bylo až za Alkety I.?) a celé Thesprótie.

 

Na jaře byli syrákúští velité oddílů, které bojovaly jako spojenci Peloponnésanů v dekelejské válce, z domova démokraty vystřídáni a posláni do vyhnanství (srov. rok 411). Hermokratés odešel k satrapovi Farnabázovi.

Na Sicílii se po sedmdesáti letech objevili s vojskem Kartháginci (srov. rok 432). Údajně stotisícové armádě velel Hannibal (I.), syn Geskónův, vnuk Hamilkara (řec. Amilkás), který padl v roce 480 před Hímerou. Jeho syn žil a zemřel v Selínúntu. Začala druhá válka o hégemónii nad Sicílií (trvala do roku 405).

Karthágince povolali Egesťané na pomoc proti Selínúntským v hraničním sporu: ve stejném sporu, kvůli němuž si roku 415 povolali na pomoc Athéňany. Selínús byl Egesťany poražen a Selínúntští si zavolali na pomoc Syrákúsany a Egesťané Karthágince. Hégemónie Syrákúsanů nad ostrovem trvala vlastně nepřerušena od roku 440 (srov. tam).

Téhož roku se v Syrákúsách narodil Dión (zemřel roku 354).

 

V Athénách zemřel žák Anaxagorův a učitel Sókratův Archeláos z Athén nebo Mílétu (narodil se kolem roku 480).

 

Krátce před rokem 410 se v Persii oženil Arsakés, nejstarší syn krále Dáreia II., s Tissafernovou sestrou Stateirou a Arsakova dcera Amástris či Améstris si vzala Tissafernova bratra Terituchmu. T. r. se ale Terituchmés zapletl do komplotu proti Dáreiovi II. a královna Parysatis se strašlivě pomstila na celé rodině, pouze Tissafernés jí unikl (srov. ale dále).

 

Nové boje Římanů s Aequy.