***********************************************************

55.
Ol. 208,3

366 SE
302 AE
Konón
a. u. c. 808
Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus I (do 28. února) a L. Antistius Vetus
suff. N. Cestius (od 1. března)
coss. suff. Cn. Cornelius Lentulus Gaetulicus a T. Curtilius Mancia

***********************************************************

Na Východě na jaře převzal legie operující v Armenii Cn. Domitius Corbulo. V Aigejích (Aigeai, dn. Yumurtalık v TR), přístavu Rovinaté Kilikie, se setkal se syrským legátem C. Ummidiem Durniem Quadratem; srov. rok 54 a rok 58. 

V Parthii usurpoval jeden ze synů (Arsaka XXVII.) Vologaisa I. trůn svého otce a udržel se do roku 58 jako "král králů" Arsakés XXVIII. Vardánés II. Událost přišla vhod Římanům a Domitius Corbulo i Ummidius Quadratus přes vyslance domlouvali výhodný smír, když byli Parthové v "občanské" válce. Vologaisos I. svolil a vydal Římanům do rukou řadu svých příbuzných jako rukojmí na znamení, že válku s Římem nechce a měl volnou ruku pro tu domácí. Zbavil se tak případných dalších pretendentů trůnu. Jeho bratr Tíridátés tím byl v podstatě uznán za armenského krále, viz rok předešlý.

 

Tiberius Claudius Caesar Britannicus (14), vlastní (?) syn Claudiův s Valerií Messalinou a případný sok v nároku na trůn, byl o tři roky starším nevlastním bratrem Neronem Claudiem otráven před zraky celé rodiny během oběda. Nero mu záviděl jeho příjemný hlas a literární projev a použil jedu od travičky Locusty/Lucusty, jejímž dílem zahynul rok předtím Claudius. První preparát byl slabý a nezletilý princeps osobně travičku zmrskal, aby vyrobila přímo před ním v paláci něco silnějšího. Když po zkoušce na zvířatech to zase nebylo ono, třetí lektvar už byl letální i pro člověka, praví tradice. Tělo posledního z Claudiů bylo ještě téže noci na Martově poli za deště spáleno. 

Nero Locustu odměnil statkem, umožnil ji založit si travičskou školu (nic bližšího o ní ani studentech známo není) a zajistil jí beztrestnost: až dosud byla ve vězení, neboť byla před Claudiovou smrtí odsouzena (za co a k jakému trestu, nevíme, jen tušíme). 

    Finanční tajemník a rationibus M. Antonius Pallas, od roku 31 propuštěnec Antonie ml., Claudiovy matky, přišel z Neronovy vůle o úřad a nahradil ho další z vlivných propuštěnců Doryphorus/Doryforos, správce říšských dokumentů epi tón tés archés biblión/a libellis. Nero mu jednou věnoval deset milionů séstertiů a nedbal protestů své matky.

Pallas, v němž mladý princeps viděl spojence Agrippiny, odešel se ctí a Nero Claudius mu zaručil, že nebude výkon jeho úřadu nikdy vyšetřovat. Nicméně ho dal zavraždit roku 62, neboť měl spadeno na jeho majetek odhadovaný na čtyři sta milionů séstertiů, srov. Narcissův předešlého roku, jeden z největších tehdy v Římě vůbec. Na náhrobku při silnici do Tíburu se Pallas ještě chlubil, že mu senát z vděku "za věrnost a oddanost vůči patronům" nadekretoval na principův návrh 23. ledna odznaky praetorské hodnosti, ornamenta praetoria, a k tomu patnáct milionů séstertiů; "spokojil se však jen s poctou".  

V té době se už Nero matce odcizil, vztah se proměnil v odpor a skončil její vraždou roku 59. Zamiloval se do propuštěnkyně Akté, viz rok předcházející a 62, aniž by o tom matka dlouho něco věděla. Agrippinu to sblížilo s cudnou Octavií, Neronovou manželkou, jíž si princeps nikdy nevšímal, neboť jeho požitkářskému temperamentu nestačila, třebaže to byla jeho vrstevnice. Staří autoři tvrdili, že se matka namísto propuštěnkyně Akty sama synovi nabízela. Psali též, že náruživý Nero zneužíval rovněž svého mladšího nevlastního bratra Britannika. 

 

Nero Claudius jmenoval správcem Egypta Ti. Claudia Balbilla Modesta, syna Tiberiova astrologa, matematika a věštce Ti. Claudia Thrasylla, jinak řec. Thrasylla z Mendy n. Alexandreie. Balbillus, přítel Claudiův a kommagénské královské rodiny, byl astrologem tří principů, autorem několika (nedochovaných) astronomických spisů, za Claudia účastník tažení do Británie roku 43, kdy sloužil v legii jako velitel technického zabezpečení/praefectus fabrum. Za Gaia-Caliguly se z Říma vytratil do Alexandreie, za Ti. Claudia žil zpět v Římě a Nero Claudius ho učinil praefectem Alexandreae & Aegypti, v úřadu v letech 55-59. Až do Vespasianova imperátorství zůstal v Alexandreji a s novým principem se vrátil jako jeho astrolog do Říma, kde roku 79 nebo před ním zemřel; Vespasianus na jeho počest ustanovil v Efesu balbilleia, hry, které se konaly ještě po dvou staletích.

 

Doba, kdy byli aktivní lékař, farmaceut a botanik Pedánios Dioskoridés a lékař Agathínos ze Sparty, zakladatel lékařské „sekty“ episynthetiků.
    Kolem roku 55 se narodil senátor, řečník a historik C./P. Cornelius Tacitus. S úřední karierou začal za Vespasiana quaesturou, za Domitiana zastával praeturu, byl konsulem roku 97 a asi roku 112 správcem provincie Asie; zemřel kolem roku 117.

 

Křesťanský věrozvěst Paulos z Tarsu sepsal, asi v Efesu, dopis Galatským, tedy křesťanům žijícím v Galatii.

 

***********************************************************
56.
Ol. 208,4

367 SE
303 AE
neznámý
a. u. c. 809
Q. Volusius Saturninus a P. Cornelius (Lentulus) Scipio
coss. suff. L. Annaeus Seneca a M. Trebellius Maximus
suff.    P. Clodius Thrasea Paetus a P. Palfurius (za Maxima)
suff.    L. Iunius Gallio Annaeanus a T. Cutius Ciltus (oba červenec - srpen)

***********************************************************

Tradiční quaestoři státní pokladny, quaestores aerarii, byli ve výkonu funkce nahrazeni císařskými správci, praefecti aerarii

 

V Římě zemřel praefectus urbi L. Volusius Saturninus, cos. suff. 3+, syn stejnojmenného cos. suff. 12-. Dožil se 93 let, ctěn všemi imperátory a třebaže dosáhl značného majetku, žil až do smrti bezúhonně. Byl praefectem urbi od c. 40 (možná ještě za Tiberia jmenován roku 36?), viz rok 33. Jeho nástupcem se stal až do roku 60 T. Flavius Sabinus a po něm L. Pedanius Secundus (do roku 61, kdy byl zavražděn vlastním otrokem, viz). Senát Volusiovi vypravil státní pohřeb a po Římě dal postavit několik soch. Konsul t. r. Q. Volusius byl synem L. Volusia. 

 

Z římského bulváru: Nero Claudius, táhlo mu na dvacet, se začal s partou pijáků potloukat po nocích Římem, páchat skopičiny, krást kupcům zboží, přepadat a bít kolemjdoucí. Někdy byl bit i imperátor. Od senátora Iulia Montana za obtěžování jeho manželky dostal tolik do těla, že nemohl několik dnů mezi lidi. Měl monokl a juchal pak již opatrněji a s doprovodem vojáků a gladiátorů v povzdálí (srov. jeho napodobitele L. Vera roku 162). Montanus ho žádal, aby přijal omluvu, což Nero měl komentovat slovy: "Takže nevěděl, že bije Nerona." Montanus si pak vzal život. Podle jiné verse však v noci do sebe jen vrazili, senátor vládce odstrčil, ale hned se omluvil, nicméně byl donucen k sebevraždě. Neronovu avantýru provádělo později několik dalších vládců. Ještě caesar Constantius Gallus (351-354) chodil po večerech v Antiocheji Orontské po hospodách s muži vyzbrojenými meči a ptal se kolemjdoucích na mínění.

Poněvadž se opět vzmáhalo na divadle násilnictví a střetnutí fandů jednotlivých hereckých hvězd přecházela místy téměř v bitvy, což se zájmem Nero pozoroval, musel zakročit: jednak znovu vypověděl herce z Itálie, jednak vrátil do divadel vojenský dozor, který zrušil na začátku své vlády (zavedeno Tiberiem).

Nero se obklopil mladíky z jezdeckého stavu, kteří o hrách povraždili v aréně kopími na čtyři sta medvědů a tři sta lvů. Třicet z nich zápasilo v aréně, o obětech mezi nimi není nic známo.  


***********************************************************
57.
Ol. 209,1
Kalliklés ze Sídónu
368 SE
304 AE
neznámý
a. u. c. 810
Nero II a L. Calpurnius Piso
suff.     L. Caesius Martialis (za Pisona)

***********************************************************

Z římského bulváru: Nero Claudius, fanatik músických a scénických umění, přikázal senátorům a jezdcům povinnou účast na hrách a několik set jich v aréně i vystupovalo. Zápasy však nebyly vedeny na život a na smrt. 

 

V Iúdaji za procuratora M. Antonia Felika vypukly nepokoje v Kaisareji, hellénisovaném městě vybudovaném Héródem Velikým na místě osady Stratónos pyrgos, "Stratónova věž". Židovské obyvatelstvo se domáhalo větších pravomocí, neboť žili doma v Iúdaji, hellénští a syrští chránili svou většinu ve městě. Armáda přes tvrdý postup klid nenastolila a tak Felix poslal hlavy obou stran k Neronovi do Říma, aby je rozsoudil. Odpověď přišla až roku 66.

Roku 64 dorazil do Říma Iósépos, představitel tehdy sekty farisaiů a budoucí povstalec a kronikář, aby žádal o propuštění skupiny knězů Jahweho kultu poslaných k odsouzení Neronovi procuratorem Felikem. S pomocí židovského herce Alityra oblíbeného u dvora se Iósépos seznámil dokonce se Poppaeou Sabinou, čerstvou Neronovou milenkou tehdy, a díky ní dosáhl propuštění kněží. Když se následujícího roku vrátil do rodného Jerúsaléma, setkal se s prvními náznaky vzpoury a budoucí války, jak později tvrdil, viz rok 66.

Někdy v tomto času jmenoval král Agrippa II. veleknězem Jahweho kultu Ismaéla, syna Fabiho/Fiabiho, hebr. Išmael ben Fiabi.

 

V Británii ve válce se Silury, viz rok 52, porazila legie pod velením legáta Caesia Nasiky Briganta Venutia, který na dalších deset let zmizel ze zapsaných dějin. Bylo to poslední vítězství nad domorodci pod správcem A. Didiem Gallem, ve funkci od roku 52. Jeho nástupcem se stal Q. Veranius Nepos, který obnovil expansionistickou politiku a rovněž vytáhl na Silury. Brzy však zemřel na nemoc, viz rok následující: zklamán údělem v závěti uvedl, že by mu k podrobení ostrova stačily dva roky života.

 

V Indii začátek datovací éry vikrám samvat, viz rok 55- a rok 78+.

 

V Číně v Luo-jangu zemřel 29. března první vládce dynastie Východních Chan Kuang-wu/Guangwudi; vládl od roku 25. Nástupcem se stal jeho syn Čuang (28; Zhuang), který pod jménem Ming-ti, Osvícený císař, vládl do roku 75. Za Minga, který roku 65 požádal o zaslání knih (a o tři roky později ke dvoru dorazily), se šířil říší buddhismus. Jeho podporovatelem byl císařův bratr Liou Jing, jehož však roku 70 zahubil panovník za chválu kouzelnictví. Ming tvrdě likvidoval oposici a jeho generálové Keng Ping a Tou Ku porazili roku 73 nomády Siung-nu/Xiongnu, tedy Huny. Po hunském tažení donutili Tou Ku s Pao Čchaem/Bao Chao tocharský stát Krorán neboli Šan-šan na okraji Tárímské pánve uznat znovu čínský protektorát, viz roky 177 a 128 př. n. l. 

 

***********************************************************
58.
Ol. 209,2

369 SE
305 AE
neznámý
a. u. c. 811
Nero III a M. Valerius Messalla Corvinus
cos. suff. C. Fonteius Agrippa (za Nerona)
coss. suff. A. Paconius Sabinus a A. Petronius Lurco

***********************************************************

V Armenii po dlouhém klidu zbraní ve studené válce s Parthy, viz rok 55, kdy utrpěla bojová morálka legionářů životem v městech, musel velitel Cn. Domitius Corbulo vojákům vrátit bojeschopnost. Během kruté zimy nechal legie přezimovat v poli, dostal převelenu jednu legii z Horní Germánie (podél Rýna pak zůstaly posádkou až do chaotického roku 68-69 pouze tři legie, ačkoli tehdy už bylo po armenské válce) a k tomu nováčky, kteří nahradili propuštěné zvlčilé veterány.

Na jaře posádkám pevností a pomocným jednotkám nařídil držet se za hradbami a nepouštět se do boje. Rozkaz porušil nejstarší centurio Paccius Orfitus, jemuž Domitius Corbulo svěřil velení nad pomocnými oddíly v nám neznámé části Armenie, postavil se "nepřátelům" (pravděpodobně proparthským Armenům) v poli a byl zahnán na útěk.

Tíridátovi Armeni a Parthové volili válku guerrillovou a vyhýbali se polní bitvě. Farasmanovi Ibérové vpadli do Armenie na straně Říma, přidali se Moschové a rovněž loupili v Armenii, poprvé jako římští spojenci, potomci dávných Muški trápících kdysi Chetity. Tíridátés si stěžoval u Římanů, proč napadají jeho poddané, když přeci vládne mír a Římané dostali od jeho bratra Vologaisa rukojmí míru, viz rok 55.

Domitius Corbulo věděl, že Vologaisés má ještě práci v Hyrkánii s Vardánem, svým usurpátorským synem, a nemusel se obávat velké podpory Tíridáta z Parthie. Po zmařeném pokusu o urovnání neshod přímým jednáním Tíridáta s Corbulonem přešli Římané do ofensivy. Dobyli několik armenských pevností a pochodovali na metropoli země, na Artaxaty. 

Tíridátés je nedokázal zastavit a Římanům obyvatelé Artaxat otevřeli brány. Díky tomu zůstali naživu, město samo s rozsáhlými hradbami dal Domitius Corbulo zapálit a srovnat se zemí. V Římě z toho byla velká sláva, Nero Claudius pozdraven jako imperátor, dostal moře soch a datum obsazení Artaxat, které neznáme, bylo zahrnuto mezi sváteční dny. Princeps odmítl nabídku senátu na doživotní konsulát. 

Z Artaxat Corbulo s jádrem legií táhl na východ ke Kaspiku, kde asi následujícího roku s pomocí spojeneckých Ibérů pod novým králem Mithridátem I. pacifikoval národ Mardů. Viz dále o armenské válce rok následující.

 

    Usurpátor parthského trůnu Vardánés II. byl po vzdorovládě od roku 55 poražen a pravděpodobně popraven a jeho otec Vologaisés I. zůstal jediným uznávaným vládcem Parthů; viz dále rok 61 a 77. Hyrkánie se přesto nedostala pod kontrolu Vologaisovu a pravděpodobně již ani žádných pozdějších parthských králů.

 

V Ibérii dal král Farasmanés I. za pokus o puč popravit svého druhorozeného syna Rhadamista, v letech 51-54 krále Armenů a vraha Farasmanova mladšího bratra Mithridáta. Krátce na to Farasmanés zemřel na nemoc (panoval od roku 1+) a ibérské království přešlo na jeho syna Mithridáta I., Mihrdat, vládnoucího pravděpodobně až do roku 106. Byl "filokaisar a filorhómáios" a o jeho skutcích není nic známo.

 

Ve Svobodné Germánii ztratili Chattové válku s Hermundury o naleziště soli na jakési "hraniční" řece mezi nimi ve středním Německu (Sala/Saale?), když byli v létě poraženi kdesi v Germánii (v okolí dn. Halle/Saale?) ve velké bitvě. Hermunduři pak povraždili nepřátelské muže a jejich koně. 

V římské Germánii trval od roku 50 za legátů Pompeia Paulina, praefecta annonae roku 49, viz, a L. Antistia Vetera, cos. 55, mír. V Dolní Germánii dal Pompeius roku 51 vojáky opravit a zpevnit hráze na Rýnu, které vybudoval roku 12- Drusus st. (fossa drusiana, viz tam). Legát hornogermánský Antistius Vetus měl v plánu prokopat kanál mezi Ararem/dn. Saône a Mosellou/Mosel, aby se umožnila plavba ze Středomoří přes Rhodanus/Rhône na sever do Rýna a tudy do Severního moře. Legát Belgické Gallie Aelius Gracilis, který si nepřál, aby vojáci germánských legií Veterových byli v jeho provincii, si postavil hlavu a stavba by prý zneklidnila Nerona; od nápadu sešlo a řeky byly propojeny až v 19. století. Antistius Vetus padl roku 66 u Nerona v nemilost a vzal si život se svou dcerou Antistií Polittou, manželkou Rubellia Plauta, srov. rok 47 a 60.

Za Pompeiova nástupce Avita Dubia (od roku 57?) se mezi Germány rozšířila zvěst, že legáti rýnských legií dostali zakázáno válčit. Předáci Frísiů Verritus a Malorix přesvědčil část národa žijící kolem ostrovů v rýnské deltě, aby se usadili v dosud neosídleném kraji, který Římané pokládali za součást říše, srov. rok 47. Dolnogermánský legát pohrozil legiemi a přesvědčil oba vůdce, aby cestovali do Říma za imperátorem. Při návštěvě divadla, které je nudilo, se ke všeobecné pozornosti diváctva usadili mezi vyslance spřátelených národů, aniž by k tomu byli vyzváni.

Divadlo tleskalo a Nero Claudius oba podělil římským občanstvím. Nicméně rozhodl, že Frísiové se musejí ze země, kterou již oseli a zabydleli, odejít. Donutila je pak k odchodu spojenecká římská jízda; o osudech obou předáků se už nic nedozvídáme.

 

Po Frísiech se do téhož kraje, jehož polohu neznáme a patříval před Římany Chamavům, Tubantům a posléze Usipetům, vypravili roku 58 Ampsivariové (Amsivariové), jižní sousedé Frisiů, srov. rok 16+. Chaukové je vyhnali z jejich tradičních sídlišť ne Amisii/Emži. Byli římskými spojenci a po většinu doby věrní. Jejich kníže Boiocalus odmítl roku 9 bojovat po boku Arminiově proti Římanům v Teutoburském lese, neboť se držel spojenecké smlouvy z roku 12-. Sloužil pod Tiberiem a Germanikem, celkem padesát roků v římských službách (!).

Ampsivariové se nyní uchýlili na římský levý břeh Rýna, ale i tentokrát Římané ústy legáta Avita řekli ne s výjimkou Boiocala za jeho nesporné zásluhy. Ten to však odmítl, neboť by vypadal jako zrádce, a za Rýnem začal sjednávat koalici pro válku s Římem. Germáni neměli čas dát se dohromady, poněvadž Avitus s hornogermánským legátem T. Curtiliem Manciem, nástupcem Antistia Vetera, překročili s legiemi Rýn a hrozili válkou.

Ampsivariové pak nebyli přijati ani Bruktery, Tenktery, Usipety, Chatty ani Cherusky, odevšad byli vyháněni, pobíjeni a zotročováni. Nicméně ještě koncem 4. století jsou "Emžané" zmiňováni po boku Chattů a o něco málo později jako součást Franků.

 

V Británii po Veraniovi nový správce C. Suetonius Paullinus (do roku 61), který roku 42 jako první z římských vojevůdců překročil Atlas, viz, pokračoval ve vleklé guerrille proti Silurům ve Walesu, viz dále rok 60.

 

V Iúdaji se prokurátorem po M. Antoniovi Felikovi, který úřadoval od roku 52, stal Porcius Festus (do roku 62). Pokračoval v honbě za bandity a procesoval proti Paulovi z Tarsu, který se v přítomnosti Héróda Agrippy II., krále chalkidského, odvolal k „Caesarovi“. Paulos opustil Korinthos či Efesos a cestoval do Jerúsaléma. Byl zatčen a ve vězení v Kaisareji čekal na soud před správcem/procuratorem Iúdaie, viz rok 62. Agrippa odvolal velekněze Ismaéla/Išmaela a jmenoval Iósépa Kabiho, syna Simónova. 

 

V Římě po serii skandálů z přehmatů publikánů, nájemců vybírání daní, Nero Claudius (21) předložil senátorům návrh na zrušení nepřímých daní (spotřebních), vectígália. Lobby publikánů a jejich "daňových společností", vectígálium societátés, v senátorských řadách principa zabrzdila: vždyť by stát přišel o velké příjmy a pak by přišla chuť i na zrušení daní přímých, tribúta. Nařízeno bylo alespoň, aby se zveřejňovaly daňové sazby dosud tajené, neboť publikáni si často přihazovali dvou- nebo douapůlprocentní sazby k požadovaným summám. Zároveň bylo rozhodnuto, aby všechny pohledávky publikánů propadávaly po roce. 

 

Z římského bulváru: Na velkou římskou scénu dorazila krásou a důvtipem proslulá Poppaea Sabina (28). Dcera Tita Ollia a Poppaeje Sabiny (starší) pocházela z podnikatelské rodiny usazené v Pompéjích. Otce zahubil Tiberius roku 31 za přátelství se Seianem, matku roku 47 Messalina z osobní žárlivosti, viz. Roku 44, to jí bylo čtrnáct, si vzala jezdce Rufria Crispina, možná Egypťana původem. Deset let velel praetoriánské gardě za Ti. Claudia do roku 51, kdy ho nahradil Sex. Afranius Burrus. Roku 66 ho dal Nero popravit a zavraždil i jeho stejnojmenného syna s Poppaeou.

Asi roku 58 Crispina opustila a druhým manželem Poppaey byl o sedm let mladší M. Salvius Otho, Neronův důvěrník a roku 68 nakrátko jediný Etrusk mezi principy v dějinách. Zamilovaný Otho neustále před Neronem svou choť opěvoval, až se stala principovou milenkou a s Othonem se rozvedla. Nero Claudius pak Othona, do té doby svého velkého oblíbence, poslal jako správce do Lusitanie; zůstal tam až do Neronova pádu a svého pozdvižení k imperiu roku 68, a jeho úřadování se dostalo chvály.

Graptus, jeden z nejstarších císařských propuštěnců žijící u dvora od Tiberiových časů, křivě obvinil Fausta Cornelia Sullu Felika, syna konsula roku 52, že chystal na Nerona atentát. Nero ho nerad, měl ho za náfuku, přitom Sulla se pravděpodobně vůbec nezajímal o dění u dvora. Bez soudu dostal šlechtický nešťastník příkaz od imperátora, aby odešel do Massilie a neopouštěl její hradby (zavražděn byl roku 62). 

 

***********************************************************

59.
Ol. 209,3

370 SE
306 AE
neznámý
a. u. c. 812
C. Vipstanius Apronianus a C. Fonteius Capito
coss. suff. T. Sextius Africanus a M. Ostorius Scapula

***********************************************************

V armenské válce se Cn. Domitius Corbulo vracel z východu země při Kaspiku západním směrem na Tigránokerty (snad v dnešním Náhorním Karabachu). U pramenů Tigridu v kraji Tauraunitů v armenské provincii Bagraudanéné se pokusil jakýsi domorodec o atentát na Corbulona přímo v ležení a po dopadení odhalil všechny spiklence z řad římských spojenců. Město se odevzdalo do římských rukou bez boje a Corbulo je ponechal nedotčeno. Římané pak obléháním dobyli Legerdy, důležitou pevnost proparthských armenských oddílů.

Vologaisovi Parthové byli stále zaměstnáni válkou v Hyrkánii a povstalci poslali dokonce předtím (asi po smrti Vardána II.) do Říma k Neronovi vyslance s žádostí o podporu. Když se vraceli z Říma domů, Corbulo, který pravděpodobně přezimoval s legiemi zpět v Syrii, jim poskytl doprovod k Rudému moři, aby se vyhnuli cestě napříč Mesopotamií a nepadli do rukou královských Parthů. Po vodě tedy z oblasti dnešní Aqaby v JOR (Bereníké/Aila či Aelana) cestovali do některého z přístavů na jihovýchodu dn. Íránu nebo do dn. Pákistánu a odtud přes Hindúkuš Střední Asií kolem jižního Kaspiku domů.

Co se stalo s doprovodem, zda se vrátil od Rudého moře domů nebo zda Římané pokračovali s vyslanci, a jak dlouho cesta trvala, se nedozvídáme nic. O válce viz rok následující.

 

V Římě se po značném úsilí zbavil princeps Nero Claudius (22) své matky Iulie Agrippiny mladší (45). Její žárlivost na propuštěnkyni Akté a na novou Neronovu milenku Poppaeu Sabinu se pojila se strachem ze ztráty vlivu na syna a tím pádem moci. Neměli se rádi, syn zbavil svou panovačnou a podezřívavou matku veškerého vlivu u dvora, zbavil ji osobní gardy sestavené z praetoriánů a vykázal ji z Palatia. Matka se snažila obnovit svou posici dokonce incestem, ale Nero dal na Akté, která na radu Senekovu principovi matčin záměr vysvětlila; Seneca prý pak radil k Poppaejině likvidaci.

Třikrát se ji prý do té doby pokusil otrávit, ale matka, sama zkušená travička, užívala dobrých protijedů. Nastražil v ložnici její venkovské villy mechanismus, aby na ni ve spánku spadl olovem zatížený strop, ale záměr se nějak prozradil (podle jiné verse byl tento úklad součástí následujícího námořního atentátu a onen strop náležel k luxusní výletní lodi). Nakonec syn matku vylákal v polovině března do Kampánie na oslavy quinquatrií (19.-23.) úlisnostmi: „Zdraví a sílu tobě, matko, žiji pro tebe, poněvadž tys mi dala vládu.“ 
    Na doporučení velitele mísénské flotily Aníkéta, propuštěnce, který vychovával Nerona s paedagogem Beryllem do roku 49 n. 50, dal princeps zkonstruovat důmyslné zařízení, které na otevřeném moři loď rozloží vedví a potopí (podle jiné verse se Nero inspiroval na divadle, kde se v jakémsi kuse rozevřela loď, vypustila několik šelem a zase se zavřela). Předcházející pád stropu zabil jednoho muže z Agrippinina doprovodu, loď se nerozložila a veslařům se nedařilo naklonit ji na stranu a poslat ke dnu nočního Neápolského zálivu před Baiemi. Aby na svou paní upozornila, volala ve vodě důvěrnice Agrippiny Acerronia Polla, že ona je matkou principovou: námořníci ji ve vodě utloukli vesly a bidly.

Opilá Agrippina a unavená po celodenní hostině mlčela a zachránili ji lidé, kteří připluli spontánně od břehu na pomoc. Dostali ji do villy v Baulách (Bauli), kam ji vlastně syn dal odvést. Radostnou novinu o matčině spáse zvěstoval synovi Agrippinin propuštěnec L. Agerinus, Agerrinus či Agermus. Nero se po poradě se Senekou a praefektem praetorio Burrou rozhodl, že vraždu dokončí Aníkétos. Nešťastnému Agerinovi hodil k nohám meč a svalil na něho pokus o vraždu hlavy státu. Admirál Aníkétos/Anicetus ("Neporazitelný", býval Neronovým paedagogem) dorazil do villy v Baulách s trierarchem Herculeiem, velitelem lodi, která selhala při atentátu na moři, a s centurionem námořnictva Obaritem. Agrippinu ležící na posteli udeřil trierarchos holí do hlavy a centurio ji probodl několika ranami mečem. Podle jiné verse před smrtelnou ranou odhalila klín admirálovi se slovy: „Sem bodni, Aníkéte, sem, poněvadž odtud vzešel Nero.“

    Když si tělo vnučky M. Vipsania Agrippy a dcery Germanikovy prohlédl její jediný syn, řekl: „Nevěděl jsem, že jsem měl tak krásnou matku“. Byla spálena na místě ještě téže noci a u hořící hranice se probodl její propuštěnec Mnéstér. Syn jí nedal nikdy navršit mohylu. Agrippinu kromě její nenasytné krvelačnosti a zpupnosti proslavil ještě jeden výrok. Při porodu dala zkoumat hvězdopravci osud svého syna a ti jí vyjevili, že bude vládnou, ale že ji zavraždí: "Ať vraždí, jen když bude vládnout/Occidat, dum imperet (v řec. podobě: Apokteinató me, monon basileusató)".
    Senátu do Říma Nero poslal vysvětlení, že jeho matka usilovala o vládu, že doufala v podporu vojáků a že poslala Agerina, aby principa zavraždil. Dostalo se jí však spravedlivé odplaty: když se atentát na syna nezdařil, raději si sama vzala život. Nero Claudius pak nechal senátory předhánět se v návrzích, jak oslavit principovu spásu a záhubu perfidní matky. Její narozeniny 6. listopadu (14+, viz) senát zahrnul v kalendáři mezi neblahé dny (kam patřila data významných válečných porážek) a z Neronovy vůle byla zrušena rozhodnutí o vyhnanstvích Agrippininých obětí. Velkolepě vypravil hry na oslavu matčiny likvidace a mezi diváky dával rozhazovat poukázky na drahé dary, koně, otroky, zlato a stříbro. Výčitky měl, tvrdil, že ho honí Furie a nedal se proto později zasvětit do eleusínií, neboť by při obřadu lhal o své bezúhonně.

 

Matkovraždou skončila Neronovo zdrženlivá úvodní pětiletka, quinquennium, viz k tomu však rok 54. Brzy na to zahubil svou tetu Domitii (Lepidu) starší (k 80), když si stěžovala na zácpu: při osobní návštěvě nařídil lékařům dát jí "silnější projímadlo". Prost všech zábran pustil se Nero do života, jak si ho v dětství vysnil. Šel ve stopách Gaiových a chtěl ho trumfnout, což se mu dařilo. Ve vatikánském údolí se oddával jízdě se čtyřspřežím, což mu matka zakazovala. Obklopil se partou šlechtických vrstevníků, kteří se bavili s ním. Mladí příslušníci jezdeckého stavu si dávali od něho platit za to, že vystupovali v aréně. Zřídil divadelní soutěže všeho druhu, o než byl velký zájem mezi elitami a přihlašovaly se do nich i ženy: říkával tomu "hry mládeže", ludi iuvenalium, a "rekrutoval" pravděpodobně do nich z branných organisací collegia iuvenum, srov. v indexu s. v. legionáři. Divácký zájem o ně byl však naopak malý, viz rok 64. Nyní o nich vystoupila jako tanečnice v pantomímu mimo jiné osmdesátnice, bohatá a urozená Aelia Catella.

Sám Nero začal nyní opatrně vystupovat na veřejnosti jako pěvec s kitharou, bral lekce od učitelů zpěvu a pro podobné příležitosti se obklopil mládeží z jezdeckého stavu, jimž říkal augustovci (= císařští), augustiani. Hostiny pořádal s mladými básníky, po jídle předváděli svou výmluvnost a argumentaci učitelé filosofie. Je pozoruhodné, že právě s projevy filhellénství vyšly z módy hellénské oděvy populární mezi mládeží od časů Tiberiových. K tomu roku 61 Nero zasvětil v Římě gymnasion a věnoval mu ze svého množství oleje; po zásahu bleskem roku 62 vyhořelo. 

V háji kolem vodní nádrže zřízené roku 2- Augustem na pravém přehu Tiberu pro konání naumachií dal vystavět hospody a stánky pro veselí a lidové obžerství, jakýsi první dávný "park kultury a oddechu". 

 

Vládní povinnosti vzali do rukou L. Annaeus Seneca s Sex. Afraniem Burrem (do roku 62). Burrus ale marně radil, aby se Nero nerozcházel s Octavií Augustou a nebral s Poppaeu Sabinu. Viz rok 62 a smrt tam obou.

 

Přes intensivní společensko-umělecký život měl Nero Claudius čas na vládnutí. Kýrénští, kteří v rámci provincie užívali autonomie, žalovali u senátu L. Acilia Strabona, jehož k nim poslal Ti. Claudius, aby urovnal jejich spory s latifundisty. Když roku 74 př. n. l., viz, dva a dvacet roků po smrti Apiónově, definitivně připadla Kýrénaika Římu, bývalou ptolemaiovskou královskou půdu zabírali pozvolna majitelé okolních pozemků. Acilius Strabo latifundistům nakradené pozemky zabavil a ti proti rozhodnutí úspěšně lobbyovali: Nero schválil Aciliovu správu z jeho vyšetřování, ale pozemky latifundistům nechal. Acilius se stal roku 71 (? n. 80) cos. suff. a legátem hornogermánských legií.

O ager publicus v Kýrénaice se znovu zajímal Vespasianus a pověřil svého legáta Q. Paconia Agrippina, aby státní majetek v letech 71-74 znovu vyměřil.

 

Zemřel v Římě historik soudobých dějin M. Servilius Nonianus, cos. 35, za Claudia procos. Afriky, chválený pro výřečnost a spořádaný životní styl. Rozsah nedochovaného díla znám není. Jeho dcera Servilia Considia byla provdána za Q. Marcia Bareu Sorana, cos. suff. 52, jehož roku 66 zahubil Nero pro přátelství s C. Rubelliem Plautem. Zemřel asi na dyspepsii Cn. Domitius Afer, advokát a zručný řečník z Nemausu, cos. suff. 39, roku 49 curator aquarum. Svou výřečnost uplatňoval za Tiberia při žalobách principovi nepříjemných lidí, srov. rok 24, za Gaia se dokázal obhájit přímo jemu v senátu, což vzápětí ocenil princeps dodatkovým konsulátem.

 

V Pompéjích pořádal gladiátorskou podívanou jistý Livineius Regulus vyloučený za Tiberia ze senátu. Během produkce se do sebe pustili domácí s diváky z Nucerie a z řevnivosti se strhla bitka s mnoha mrtvými a raněnými. Senát pak zakázal v Pompéjích, vlasti Neronovy milenky Poppaeji Sabiny, deset let pořádat podobná divadelní představení a podnikavý exsenátor s těmi, kteří násilnosti spustili, byl exulován.  

 

***********************************************************
60.
Ol. 209,4

371 SE
307 AE
neznámý
a. u. c. 813
Nero IV a Cossus Cornelius Lentulus
coss. suff. C. Velleius Paterculus a M. Manilius Vopiscus

***********************************************************

V armenské válce odrazili Římané Tíridáta, Vologaisova bratra, který útočil na Armenii z Médie. Tehdy dorazil z Říma nový král posvěcený a "korunovaný" osobně Neronem Claudiem proměňující tak Armenii v přímý římský protektorát: Tigránés byl vnukem krále Kappadoků Archeláa, spřízněn s židovským královským rodem Héródů a v Římě žil dlouho jako rukojmí. Domitius Corbulo dosadil pak synovce Tigrána IV., který vládl pod jménem Tigránés V., k moci (o počtu Tigránů na hellénistickém armenském trůnu viz rok 97-; podle jiného výkladu pramenů mohl být označován za Tigrána VI.). Vládl do roku 63, viz dále rok následující.

Hraniční kraje armenské svěřili Římané do ochrany okolních spřátelných dynastů Polemóna, Aristobúla, Antiocha IV. a Mithridáta I. Ibérského, jak bylo domluveno již s jeho otcem Farasmanem I. Poté se Cn. Domitius Corbulo vrátil do Syrie, kde zemřel legát C. Ummidius Durnius Quadratus a převzal podle pokynů z Říma jeho funkci.

Tigránés V., jako římský občan C. Iúlios Tigránés, byl ženat s jistou Opgally (známa pouze z mincí) a jejich dětmi byl C. Iúlius Alexandros/C. Iulius Alexander a Iúlia: oba byli posledními v řadě známých potomků kappadockých králů. Tigránés V. byl synem Alexandra Idúmajského, syna židovského krále Héróda Velikého, s Glafyrou II. z Komán, dcerou Archeláa II., viz rok 17-.

V době povýšení otce na království slavil Alexandros v Římě svatbu s Iúlií Iotapou (V.), dcerou Antiocha IV. Kommágénského, viz rok 20-.

Nero Alexandra prohlásil vládcem kilického kraje Kétis/Cetis s městem Elaiússa Sebasté/u dn. vsi Ayaş v TR, kde panoval do roku 72. Měli syny C. Iulia Agrippu a C. Iulia Alexandra Bereniciana a dceru Iulii Iotapu (VI.), kterou provdali za senátora z keltského rodu C. Iulia Quadrata Bassa, viz o něm a potomcích roku 147, o Iotapianovi viz rok 245 a 250.

Iúlia se provdala za významného senátora z Anatolie M. Plancia Vara, který se po správcování Bíthýnie & Pontu usadil s manželkou v pamfýlské Pergé.  

 

    S armenskými událostmi nebyl spokojen parthský panovník Vologaisés I., Tíridátův bratr. Když Vologaisés II. slyšel, že Nero Claudius posvětil nového krále Armenie a že Tigránés (V.) plení Adiabénu, viz rok 61, vypravil se do pole pro Corbulonovi do Syrie. Do Armenie poslal údělného adiabénského krále Monobáza II. a svého vojevůdce, Partha Monaisa.
    Tíridáta Parthové oblehli v Tigránokertách, byli však Armeny odraženi. Corbulo měl Syrii pevně v rukou a Vologaisés se k vpádu neodhodlal, viz dále rok 61.

 

V Británii povstali Trinovanté, podrobení Romou a Claudiem roku 43. Využili toho, že legát Británnie C. Suetonius Paullinus, který roku 41 správcoval Mauretánii a byl prvním z Římanů, který překročil s vojskem Atlas, byl na druhé straně jižní Britanie (v úřadu od roku 58). Říman obsadil středisko druidů Monu/dn. Anglesey, dal pokácet jejich posvátné stromy a srovnat se zemí oltáře, na nichž Keltové obětovali zajatce, mnohdy Římany, a věštili z jejich vnitřností. V Anglii se mu za zády mezitím rozhořelo povstání. 

    Král Icenů Prasutagus, viz rok 47, byl klientem Říma. Když kolem roku 60 zemřel, odkázal kmenové území Icenů (pozdější East Anglia, Norfolk) svým dvěma dcerám a Neronovi v naději, že Říman se ujme dědictví jen formálně a že Icenům budou vládnout obě panenské ženy zastupované jejich matkou Boudikkou/řec. Búdúíka.
    Nero vládu žen neuznal a panování nad částmi Icenů vydražil, jedním dílem i Senekovi za deset tisíc dénáriů. Seneca vnutil keltským předákům půjčku čtyřiceti milionů séstertiů, o něž ani nežádali, a pak na nich chamtivec vymáhal úroky a chtěl najednou peníze zpět. Kromě toho již Ti. Claudius poskytl keltským vůdcům velkou summu peněz a teď ji jeho adoptivní syn Nero Claudius chtěl prostřednictvím svého procuratora rovněž zpět.
    Iceny pod dohledem procuratora Deciana Cata pacifikovali legionáři, královské dcery Římané znásilnili a jejich matku veřejně zbičovali. Tak vyvřelo jediné povstání západního antického světa vedené ženou, která byla zároveň jedinou z královen v čele nějakého keltského nebo germánského národa.

Icenové se spojili se svými jižními sousedy Trinovanty a uznali vůdcovství Boudikky, urostlé ženy s dlouhými hustými blond vlasy padajícími na stehna. Před bojem vzývala bohyni vítězství s podivným hellénsky znějícím jménem Andrasté n. Andané a jistě nikoli autenticky zachovaným. Nerona (22) nepokládala za muže, je-li na jejím vystoupení před keltským vojskem v podání historika Cassia Diona něco pravdivého, ale za ženu a nazvala údajně toho římského tvora Neronidou Domitií. Viz dále rok následující.

 

Puteoli, stará hellénská osada Dikaiarcheia (založena c. 531), římská osada od roku 194, získaly nové veterány. Puteoli byly největším obilním přístavem Říma a po Ostii největším obchodním Itálie a Západu vůbec. 

 

Do řečí se dostal C (?). Rubellius Plautus, že po matce pochází z Iuliů, že nežije nijak extravagantně a přírodní znamení vykládali lidé ve společnosti, že končí vláda Neronova a nastává nová Rubelliova. Jak se to Neronovi doneslo, napsal Rubelliovi dopis, aby odcestoval na své asijské statky a tam ať žije. Exulant bez rozsudku tedy vzal manželku Antistii Polittu, srov. rok 47 a 58, a odplul (principově nenávisti stejně neunikl, viz rok 62).

 

Nero Claudius zavedl v Římě "pětileté hry/quinquenalia", tedy konané po čtyřech letech, hellénské slavnosti se soutěžemi hudebními, sportovními a dostihovými nerónie; opakovaly se však jen jednou, nicméně v prvním roce vlády Gordianus III., to tomu klukovi bylo třináct, hry "rozšířil a potvrdil" (mezi tím o nich zprávy není). Ačkoli Nero sám nevystoupil, dal se provolat vítězem v kategorii řečnictví. 

 

Císař Nero poslal někdy před rokem 65 n. l. dva centuriony své gardy, aby v Aithiopii nalezli prameny Nilu. Císařův vychovatel a poradce Seneca osobně od vojáků slyšel, jak dlouho šli z Egypta na jih, jak byli přátelsky přijati králem Aithiopů (tedy zřejmě Meroé) a dostalo se jim od něho doporučení dalším lokálním dynastům. Dorazili k obrovským bažinám, tedy do dnešního Suddu (Bahr al-džabal, „Moře hory“ v Jižním Súdánu): „Tam jsme uviděli dvě skály, s nichž padal ohromný říční proud.“ Není zřejmé, zda právě to pokládali za začátek veletoku. 

Více Seneca nezaznamenal a písemného po vojácích, kteří zůstali pro dějiny anonymními, se také nezachovalo nic. Padající vody byly pravděpodobně dnešní Murchisonovy vodopády na severu Ugandy.

Severním směrem se za Nerona též objevovalo. Jistý Iulianus, který pro principa organisoval gladiátorské podívané, vyslal k Baltu jakéhosi rytíře, svého stavovského kolegu, aby zjistil, jak to je s obchodem jantarem/sucinum, dopravovaného do Pannonie Germány. Cestovatel, jehož jméno rovněž neznáme, přivezl tolik jantaru, že ho v cirku použili jako spony na uchycení ochranných sítí před šelmami a na další zařízení.  

 

***********************************************************
61.
Ol. 210,1
Athénodóros z Aigia iii
372 SE
308 AE
Thrasyllos
a. u. c. 814
P. Petronius Turpilianus a L. Caesennius Paetus
suff. Cn. Pinarius Cornelius Clemens (?)

***********************************************************

Na Východě armenský prořímský král Tigránés V. vpadl do Adiabény, srov. rok 59 a 60, jejíž vládce Monobázos II. vyznávající júdaismus jako jeho bratr a předchůdce Izatés II. byl parthským spojencem; viz rok 36. Cn. Domitius Corbulo poslal ze Syrie dvě legie do Armenie na Tigránovu podporu. Vologaesés I., který nadále podporoval svého bratra Tíridáta I. v nárocích na armenský trůn, ohrožoval římskou Syrii vojskem utábořeným na březích Eufrátu. Do Armenie vyslal Parth s Tíridátem vojsko pod velením Monaisa s cílem vyhnat Tigrána V. a sám se dále věnoval, pravděpodobně ne příliš úspěšně, válce s odpadlou Hyrkánií a jejími spojenci. S kým tam vlastně válčil, nevíme, pravděpodobně s nomády Saků (středoasijských Skythů). 

    Nero vyslal v létě na východ jako posilu ve funkci legáta Augusti pro praetore Kappadokie konsulára L. Caesennia Paeta, jehož vlastním úkolem bylo připravit přechod Armenie pod přímou římskou správu, viz rok následující. Šest legií a spojenecké voje si Caesennius s Domitiem rozdělili napůl, souznění mezi nimi nebylo, ale Domitius Corbulo si prý dával pozor neupozorňovat válečnými úspěchy na sebe v Římě.

 

V Moesii legatus Augusti Ti. Plautius Silvanus Aelianus vedl boje s národy sídlícími za Dunajem, zasahoval do válek mezi Dáky, Sarmaty a Bastarny a na konci své správy usadil údajně sto tisíc barbarů v provincii. Během hladu po požáru roku 64 poslal do Říma obilí (ojedinělý směr, neboť z Moesií putovaly potraviny do Hellady a Makedonie. Vespasianus ho později vyznamenal triumfálními odznaky. 

V Británii se proti Římanům utvořila hrozivá keltská koalice, která postavila do pole vojsko o 120 tisících válečnících. Mohutným útokem vyvrátili chabě hájená romanisovaná města Camulodunum/Colchester, tehdy správní středisko římské Británnie, Verulamium/St. Albans, Caesaromagus Trinovantum/Chelmsford a Londinium (nové město pak bylo obehnáno hradbami, které byly zesíleny kolem c. 180 na tloušťku zdí osmi stop). K obnově civilních měst došlo z velké části až za Flaviovců.

     Vše římské nebo na římském území se nalézající bylo při tom povražděno a umučeno hrůzným způsobem. Ženám Keltové uřezávali prsy a nešťastnice naráželi napříč celým tělem na rožně. Legát Petilius Cerialis se přes rozkaz nebojovat Britanům postavil: celá legie byla pobita, legát unikl s jezdci; procurator, jehož hamižnost vedla k násilnostem na královské rodině Icenů a spustila válku, utekl do Gallií. Římské oběti se spojenci činily osmdesát tisíc lidí a zdálo se, že ostrov je pro imperium ztracen. Vystrašený Nero Claudius chtěl ostrov vyklidit, neboť příjmy z něj ležely od doby jeho okupace roku 43+ pod očekáváními (po pacifikaci Keltů v Anglii se výnosy z rudných dolů a dalších podniků zlepšily, nicméně investice do armádní infrastruktury za Flaviovců a Antoninů byly pravděpodobně velmi nákladné).

    Suetonius Paullinus se vrátil se svými dvěma legiemi z války se Silury ve Walesu a podle moderních úvah kdesi v anglických Midlands došlo k rozhodující bitvě: proti 230 tisícům Keltů s bojovými vozy stálo osm tisíc legionářů a sedm tisíc mužů pomocných sborů. Údajně nejméně osmdesát tisíc Britů padlo, římské ztráty činily čtyři sta mužů a asi stejně raněných: bylo to po jedné z nejtragičtějších bitevních ztrát jedno z nejslavnějších římských armádních vítězství. 
    Než aby padla do zajetí, které po tolika brutálně prolité krvi by jí nepřineslo nic jiného než smrt v Římě po triumfu, vypila Boudicca/Boadicia jed nebo brzy po bitvě zemřela na nemoc. Keltští Britové, jejichž síly nebyly ani zdaleka zničeny, se bez vůdce po velkolepém pohřbu rozešli po domovech. 

Nový procurator C. Iulius Alpinus Classicianus (zemřel v úřadu roku 65; rodem z Gallií) nesnášel úspěšného Suetonia a psal do Říma hlášení o tom, že legátova agresivita nepřinese provincii mír a že je tedy třeba poslat jiného. Nero sice vyslal v čele vyšetřovací komise svého propuštěnce Polyclita s velkou suitou, ten však o legátově činnosti informoval kladně. Přesto byl po ztrátě několika lodí správcem Britannie po vítězném Suetoniovi Paullinovi (v úřadu od roku 58) jmenován P. Petronius Turpilianus, jemuž právě skončil konsulát  (do roku 63). 

 

    Římská vláda nad Britannií pak pokračovala bez větších vzruchů a skončila roku 407 s vpádem Germánů přes rýnskou hranici dobrovolným vyklizením ostrova.

 

V Římě byl zavražděn vlastním otrokem praefectus urbi, v úřadu od roku 60, L. Pedanius Secundus, cos. suff. 43. Podle římské tradice byli s vrahem popraveni též všichni ze služebnictva, kteří s ním žili pod jednou střechou: Pedanius jich měl v Římě čtyři sta! O případu více viz v indexu, s. v. otroci, a rok 117, kde zmírňující zákon Hadrianův. Jeho nástupcem v úřadu se stal podruhé T. Flavius Sabinus, bratr Vespasianův (až do roku 68; první úřad zastával v letech 56-60).

 

Roku 61 n. 62 se v Comu narodil C. Plinius Caecilius Secundus, Plinius mladší, rodným jménem před adopcí C. Caecilius. Vzdělaný advokát a senátor za Domitiana po tři roky řídil praefecturu aerarii militaris, státní armádní fond, za Nervy byl praefectus aerarii Saturni, tříletý státní "ministr financí", za Traiana byl roku 100 cos. suff. a  curator alvei Tiberis et riparum et cloacarum Urbis, tedy "ředitel státní správy povodí Tiberu a odpadních vod Města". Roku 111 ho princeps poslal jako správce do provincie Bíthýnie a Pontos, kterou Traianus mimořádně vzal do své kontroly, třebaže patřila mezi senátorské. Plinius mladší proslul dochovanými deseti knihami 368 dopisů mimo jiné s císařem Traianem a historikem Corneliem Tacitem. Zemřel v úřadu buď roku 113 n. následujícího, viz rok 111. 

 

***********************************************************
62.
Ol. 210,2

373 SE
309 AE
neznámý
a. u. c. 815
P. Marius a L. Afinius Gallus
suff. Q. Iunius Marullus a Eprius Marcellus

***********************************************************

Konsul L. Afinius Gallus bývá pokládán za totožného s L. Asiniem Gallem, protiklaudiovským spiklencem z roku 46, viz.

 

V římsko-parthské válce vedené od roku 55, resp. 58 zaútočil Monaisés, vojevůdce Vologaisa I., na Tigránokerty obsazené Tigránem V. a Římany. O vztahu tohoto Monaisa k latifundistovi téhož jména, který prchl do Syrie k M. Antoniovi před Fraátem IV. roku 37-, není nic známo. Cn. Domitius Corbulo poslal k Vologaisovi tábořícímu u Nisibi, města od c. 36 n. 37 s celou Mygdonií pod adiabénskou správou, centuriona Casperia, aby mu vyřídil varování před útokem na římské provincie a před intervencí v Armenii. Vologaisos si nebyl jist, válku s Římem nechtěl, jeho jízda strádala nedostatkem píce, neboť kraj právě vyžraly kobylky. Dal tedy pokyn ukončit obléhání Tigránokert a poslal do Říma vyslance vyjednávat o Armenii a míru.

Parthští vyslanci nedostali v Římě odpověď a vrátili se s prázdnou. L. Caesennius Paetus se dvěma legiemi vpochodoval do Armenie, kterou plenil, aniž by dosáhl nějakého vojensky významného úspěchu. Třetí legie byla daleko od zimoviště obou dvou a legionářům v táboře dával dovolenou. Když Parthové usoudili, že se neprosadí na Eufrátu, přes který dal ze Syrie postavit most Corbulo a vybudoval na mesopotamské straně opevněné předmostí, obrátil Vologaisos armádu do Armenie proti neopatrnému Caesenniovi.

Parthové prorazili římskou rozdrobenou obranu cest přes Armenský Tauros, legionáři se rozutekli a bezradný Caesennius volal Domitia Corbulona o pomoc, aby zachránil alespoň armádní čest. Corbulo vytáhl z částí svého vojska od Eufrátu přes Kommágénu a Kappadokii do Armenie. Doprovázela ho karavana velbloudů s potravinami.

Caesenniův tábor v Rhandeji u řeky Arsaniás však Parthové s Adiabény oblehli a Říman, ačkoli byla pevnost dobře zásobena, hledal spásu ve vyjednávání a žádal o rozmluvu: s Vologaisovým mluvčím Vasakem za svědectví Monobáza II. Adiabénského Caesonnius Paetus domluvil, že Římané opustí Armenii, že vydá Parthům veškeré zásoby potravin a že Vologaisos bude smět poslat do Říma další diplomatickou misi.

Římané museli postavit přes Arsaniás most, třebaže to pro přepravu parthského vojska nebylo třeba. Vologaisés po něm přejel na slonovi, aby ukázal, kdo byl v této situaci suverénem; podle jiné verse překročil řeku na slonovi raději přes vodu, neboť se spekulovalo, že Římané nastrojili nějakou léčku a most se propadne.

Římané hbitě vyklidili tábor, údajně museli projít pod jhem a legionáři prchali z Armenie, zatímco Armeni v parthském vojsku plenili jejich tábor, brali i jejich zbraně. Cestou do Mesopotamie narazili na armádu Corbulonovu, která spěchala na pomoc Caesenniu Paetovi, který přezimoval v Kappadokii, ve své provincii.

Po dalším jednání Corbulona s parthským králem bylo příměří potvrzeno s tím, že Římané zboří své předmostí a most na Eufrátu a pevnosti v Mesopotamii a že též Parthové stáhnou z Armenie všechny své posádky: v zemi nebyl od této zimy žádný cizí voják a králem zůstal Vologaisův bratr Tíridátés. Corbulo se vrátil s armádou do Syrie. Za to v Římě slavili na základě hlášeních Paetových vítězství římských zbraní.

 

V Iúdaji nastoupil po Porciovi Festovi (od roku 58) do procuratorské funkce Lucceius Albinus a vydržel dva roky ve svém správcovském podnikání: brával údajně peníze za propouštění zajatců, také za to, že nepošle vojáky dělat pořádek, vypisoval svévolně daně. Obžalován v Římě však nikdy nebyl. Povolil křesťanskému věrozvěstu Paulovi z Tarsu odplout do Říma, ale jak jeho případ dopadl, nevíme. Paulos byl v Jerúsalému obviněn Židy, že znesvětil Jahweho chrám a hrozil mu lynch, viz rok 58. Římskou stráží byl ochráněn, dopraven v železech do Kaisareje a vězněn, až dostal povolení svou kausu přednést v Římě.

Král Agrippás II. jmenoval namísto Iósépa Kabiho veleknězem Anania, syna Ananiova. Po třech měsících ho nahradil ve funkci Iésús, syn Damnaiův.

 

Druhý z vůdců křesťanské obce v Jerúsalému po Stefanovi, viz rok 36, Iakóbos/Ja'ákov Spravedlivý, Ježíšův (nejstarší) vlastní bratr, zemřel rovněž "mučednickou" smrtí. Farisajové mu slíbili, že smí z cimbuří hradeb Jahweho chrámu promluvit o své a bratrově víře. Když to lidi zaujalo, shodili ho farisajové dolů, kde ještě žijícího biskupa utloukl jistý valchář kusem dřeva, svým pracovním nástrojem. Po něm si křesťané zvolili Symeóna/Simóna/Simeóna obviněného z křesťanství za Vespasiána a ukřižovaného až roku 106 za to, že prý patřil do potomstva Dáwídova a že je křesťan. Ač v posici předáka "mainstreamové" křesťanské obce, byl zakladatelem hnutí ebiónů. 

 

Praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus (narozen před rokem 15+) zemřel na udušení z nádoru v hltanu či hrtanu, podle jiného dobového podání byl otráven na Neronův pokyn, který mu místo masti dal ústa potřít jedem; srov. rok 59. Když to Burrovi došlo, odpověděl na Neronovu otázku, jak se mu daří slovy: "Mám se fajn, ego me bene habeo." V úřadu byl nezvykle dlouho: od roku 51, kdy ještě vládl Ti. Claudius.

Princeps pověřil velením gardy L. Faenia Rufa, který byl v letech 55-62 ke spokojenosti lidu praefectem annonae a přitom nekradl, patřil však mezi přátele Agrippininy (vydržel do roku 65), a C. Ofonia Tigellina, vyhlášeného zloducha (vzal si život roku 68). Roku 39 ho Gaius vypověděl do Hellady za poměr s jeho sestrou Iulií Livillou, o dva roky později ho Ti. Claudius povolal zpět. Na svých jihoitalských latifundiích choval koně a přes ně získal důvěru Neronovu, který miloval jízdu čtyřspřežím. Nejprve ho princeps učinil praefectem vigilum, náčelníkem nočních hlídek, požárníků a policistů, nyní velitelem praetoriánů.  
    Osiřelý L. Annaeus Seneca sice setrval na Neronově dvoře, ztratil však veškerý vliv, viz rok 65. Požádal dokonce Nerona, "poněvadž své bohatství už déle nedokáži spravovat", aby ho zahrnul do svého majetku a dal řídit svými procuratory. Nero Claudius s vědomím, že mu Senekovy statky tak jako tak jednou připadnou, nabídku na "vyvlastnění" jednoho z největších říšských majetků odmítl.

 

Tigellinus začal okamžitě úřadovat. Z rozhovorů s Neronem zjistil, že princeps se nejvíce obává Fausta Cornelia Sully Felika (čtyřicátník s prvními šedinami), jehož roku 59 vypověděl do Massilie. Dávný potomek diktátora Sully nebyl nijak majetný a o dvorskou politiku v Římě se nikdy nezajímal. Tigellinus za ním poslal centuriona, který pět dnů od rozkazu dorazil do Massilie v čas Sullova oběda a u stolu ho zavraždil. Současně vyplul do provincie Asie, kde žil na svých statcích od roku 60 v exilu C. (?) Rubellius Plautus (ani ne 30), se stejným rozkazem centurio se šedesátkou vojáků. Plautův propuštěnec se vzkazem od tchána Antistia byl na moři rychlejší a svého pána varoval. Na doporučení stoiků Koirana a Etruska C. Musonia Rufa z Volsinií (přednášejícího však a píšícího řecky) však na smrt z rukou vojáků čekal a odmítl prchnout: na průběh vraždy dohlížel Neronův propuštěnec Pelagón. 

Oba dva zavraždění patřili k římským elitám a oba byli principem obviněni z pokusu o puč. Senát proto odhlasoval děkovné slavnosti za spásu imperátorovu a posmrtně oba nešťastníky vyloučil ze senátu. Musonius Rufus musel do vyhnanství, z něhož se vrátil za Galby a mimo jiné byl učitelem Epiktétovým. 

 

Z římského bulváru. Nero (25) definitivně zapudil svou první manželku Claudii Octavii (22), dceru císaře Claudia a pravnučku Augustovy sestry Octavie (narozena na přelomu let 39 a 40, svatba se konala 9. června 53, to jí bylo třináct a korunnímu princi o tři roky více). Rozvedl se s ní pod záminkou neplodnosti (přitom s ní nežil) a jakoby náhradou škod jí přidělil Burrův římský dům a rozsáhlé majetky Rubellia Plauta.

Poppaea Sabina získala jednoho z Octaviiných otroků a ten vypověděl, že jeho paní měla poměr s alexandrijským flétnostou Eukairem, svým otrokem (takový vztah byl nezákonný). Při mučení služebnictva (takový postup byl u výslechu otroků naopak zákonný) však většina služebných vyznala nevinnu své paní, jedna z nich Tigellinovi dokonce řekla, že "Octaviin klín je čistčí než tvá ústa". Podle jiného pramene při vymáhání křivých svědectví se nedala jako jediná donutit družka/služebná Pýthiás mučená osobně Tigellinem. Octavia byla na pokyn Neronův odvezena na kampánský venkov a opatřena vojenskou stráží.

Jedenáct dnů po rozvodu s Octavií se oženil Nero s ambiciosní Poppaeou Sabinou (32), když předtím Octavie trpěla láskou Neronovou vůči její propuštěnkyni Claudii Acte/Akté, kterou mu však vymlouvala matka Agrippina (i po ní však mladík toužil a v její přítomnosti se prý ukájel). Nero byl Poppaein třetí manžel a jejího syna z prvního manželství Rufria Crispina, ještě chlapce, dal na lovu ryb v moři utopit; prý že si rád hraje na vojevůdce.

Poppaea Sabina se ovšem chtěla nešťastné Octavie zbavit naprosto. Poněvadž se totiž ani mučením otroků neprokázala Octaviina nevěra, povolal ji Nero zpět do Říma. Nadšený "lid" kácel sochy Poppaeje, ukazoval obrazy Octavie a chválil Nerona za rozhodnutí. Poppaea Sabina šla do druhého kola, teď už ve spojení s Neronem: Octavia prý podplatila Aníkéta, velitele mísénské válečné flotily, že to byl její milenec a že záměrně nedávno potratila. Aníkétos, vražedník Agrippinin, viz rok 59, všechno potvrdil: za odměnu byl poslán do fešáckého exilu na Sardinii, kde dožil vysokého věku.

Octavii novomanželé vyhnali na Pandaterii/Ventotene před kampánským pobřežím, kde ji strážci 9. června t. r. spoutali, otevřeli žíly a udusili v lázeňských parách. Octaviinu hlavu poslali k potěše perfidní Poppaeji..., viz konec této dámy roku 65.

Octavie je tragická postava dcery zneužívané k dynastické politice. Ačkoli byla manželkou augusta, stejného titulu se jí od Nerona nikdy nedostalo. Poppaea Sabína se stala augustou už 21. ledna následujícího roku s narozením Neronovy dcery Claudie Augusty: zemřela o tři měsíce později. Octavie byla poslední z kdysi rozvětveného rodu Claudiů. 

 

5. února postihlo těžké zemětřesení v jižní Itálii. V troskách měst a chrámů v Paestu a Pompejích zahynulo na dvacet tisíc lidí; viz pak výbuch Vesuvu roku 79. 

 

Polemóna II., krále v Pontu, donutil Nero abdikovat a ponechal mu k vládě malou část Kilikie. Pontos a Kolchidu Nero proměnil v provincii, srov. rok 69. Král Markos Antónios Polemón Pýthodóros Nerona přežil.

 

V Alexandreji zaznamenáno 13. března ve 23.00 zatmění Měsíce. 

 

V Římě dal princeps naházet do Tiberu státní obilí, které se zkazilo dlouhým skladováním, a třebaže se v hrozné bouři potopilo v Ostii na dvě stě  zásobovacích lodí a dalších sto obilních plujících po Tiberu do Města zničil oheň, cena obilí nestoupla. 

Nero Claudius osobně roku 62 vyšetřoval případ praetora A. Didia Galla Fabricia Veientona, který do své knihy Códicillí, "Dodatky k závěti", zahrnul údajně nactiutrhačné informace o senátorech a kněžích a k tomu že prý bral peníze za slovo u principa. Byl exulován z Itálie a jeho kniha veřejně spálena, novinka v podobné situaci, viz v indexu pod knihy. Fabricia Veientona z exilu povolal Vespasianus a v éře Flaviovců dosáhl vysokých úřadů, žil do začátku Traianovy vlády.

Věřilo se rovněž tehdy, že Nero otrávil velmi bohaté propuštěnce Doryfora a Pallanta, na jehož údajně největší majetek v říši se těšil.

Nero zprovoznil v Devátém obvodu lázně poblíž Pantheonu, thermae neronianae. Roku 227 je rekonstruoval Severus Alexander a jsou od té doby známy jako thermae alexandrinae

 

24. listopadu zemřel na žaludeční chorobu mladý stoický básník etruského rodu A. Persius Flaccus; narozen roku 34.  

 

***********************************************************
63.
Ol. 210,3

374 SE
310 AE
neznámý
a. u. c. 816
C. Memmius Regulus a L. Verginius Rufus I

***********************************************************

O konci války s Parthy o Armenii, viz rok předešlý, rozhodla diplomacie, Neronova dobrá nálada a jeho nechuť zabývat se zahraniční politikou, srov. jeho strach z britské války. Do Říma dorazili na jaře vyjednávači Vologaisa I. s královým dopisem žádajícím potvrzení stavu z loňského roku s tím, že jeho bratr Tíridátés může přijet do Říma a dát se korunovat diadématem z rukou Neronových a přísahat že bude před obrazy legií. Poslové byli opět posláni domů bez odpovědi, tentokrát však obdarováni s pomyslným vzkazem, aby o inthronisaci žádal bratr osobně.

Když se Nero s poradci ujistili, že zprávy L. Caesonnia Paeta byly lživé, pověřil znovu Cn. Domitia Corbulona řízením záležitostí Východu, legátem spravujícím Syrii na jeho místo jmenován C. Cestius a Corbulonovy legie posíleny o jednu pannonskou, tedy dohromady sedm. Nero Claudius napsal všem spojeneckým dynastům, aby byli poslušni Corbulonových příkazů: stal se tak fakticky druhým nejmocnějším mužem říše. 

 

Osud L. Iunia Caesonnia Paeta je zajímavý. Nero z něho měl po návratu do Říma legraci a nijak ho za ostudné chování v Armenii nepotrestal. Pouze si ho dobíral za zbabělost. Caesonnius Paetus se roku 70 z Vespasianova pověření stal správcem Syrie a postaral se po podivné likvidaci Antiocha IV. o připojení jeho Kommágény k Syrii roku 72, viz. Původně se na Východ chystal Nero sám a po vzoru Alexandra Velikého se s armádou chtěl dostat až za Kaspickou bránu. Snad roku 66 vyslal do Albánie oddíly z pomocných sborů germánských, britských a illyrských legií, které ovšem roku 68 povolal zpět do Říma proti Vindikovi (Nero však pomyšlení na Orient zanechal a nastoupil raději hanebné umělecké turné po Helladě). 

 

Cn. Domitius Corbulo shromáždil armádu u Melitény a se čtyřmi legiemi táhl do Armenie. S Parthy vyjednával o smíru, armenské velmože, kteří odpadli od Říma, trestal vypalováním jejich tvrzí a sídel. K přímému jednání mezi Corbulonem a Tíridátem došlo znovu v Rhandeji a zde byl dojednán mír o Armenii: Římané vyklidí Armenii, opustí Mesopotamii a že králem armenským bude Tíridátés, bratr parthského krále Vologaisa I. Několik dnů na to před nastoupenými vojsky sňal Tíridátés I. své diadéma s hlavy před obrazem Nerona Claudia s tím, že mu je římský imperátor osobně položí zpět na hlavu, což se stane roku 66. Ke Corbulonovi se dostavili osobně Monobázos i Vologaisés a předali Římanům rukojmí.

Válka o kontrolu nad arménským království trvala od roku 54, boje v poli od roku 58.

 

Keltské nárůdky obývající Přímořské Alpy, Alpes maritimae, podělil Nero latinským právem. 

 

V Britannii po Turpilianovi novým správce M. Trebellius Maximus. Úřadoval do 69, kdy byl donucen prchnout z provincie do Říma před legáty legií rozezlených jeho indolencí ve věcech vojenských; pomoc žádal od Vitellia. Za něho vypukla vzpoura jedné ze čtyř ostrovních legií a jednu převelel roku 66 nebo 67 Nero na Východ pro chystané kavkazské tažení. Po první bitvě u Bedriaka na jaře roku 69 se vrátila do Britannie.

 

V Jerúsalému byla 63 n. 64 po 84 letech dokončena Héródem Agrippou II. přestavba Jahweho chrámu započatá Héródem Velikým, někdy označovaný za „třetí chrám“, viz rok 20-, 521 a 516. Najednou bylo prý osmnáct tisíc dělníků bez práce. V této době rekonstruoval král Kaisareiu Filippú a přejmenoval ji na Néróniadu. 

Agrippás nedržel světskou vládu nad Iúdeiou, měl však dozor nad chrámem a jeho správou. Po Iésúovi, synovi Damnaie, veleknězem Iésús, syn Gamaliélův. Výčet veleknězů podává Iósépos Flávios v Židovských starožitnostech, xx., 10. 


***********************************************************
64.
Ol. 210,4

375 SE
311 AE
C. Carreinas Secundus
a. u. c. 817
C. Laecanius Bassus a M. Licinius Crassus Frugi

***********************************************************

Rok s nejznámější episodou Neronovy vlády. Princeps se po nesmělých pěveckých vystoupeních doma v paláci, ve svých zahradách a o málo navštěvovaných iuvenaliích, viz rok 59, rozhodl pro přípravu uměleckého turné po Helladě. Připravoval se v Neápoli, obci se silným podílem hellénské populace, a do divadla dal vždy nahnat klaku svých uměleckých přátel, vojáků. Sami od sebe na říšského vládce chodili místní a lidé z okolí: kdo kdy viděl a slyšel panovníka vystupovat na divadle? Když se však z neznámých důvodů divadlo zřítilo v okamžiku, kdy diváci odešli, cestu do Hellady odložil.

V Beneventu dával na jeho počest gladiátorské hry jistý Vatinius, vyučený švec, selfmademan a údajně jedna z nejodpornějších postav Neronova dvora. Rozptýlen vrátil se Nero Claudius do Říma a chvíli se zabýval myšlenkou, že podnikne expedici na východ říše a hlavně do Egypta. I z toho dostal strach a tak pořádal po celém Městě veřejně přístupné hostiny. Nejslavnější prý byla Tigellinova na velkém voru na Agrippově nádrži s vybranými pokrmy z celého světa, nábřeží obestavěné boudami s ženami, večer jasně osvětleno loučemi. 

Krátce po této kultruně-osvětové akci, koncem června n. začátkem července (?), se Nero provdal za jakéhosi Pýthagoru, jehož druhé jméno bylo Doryforos, "Nositel kopí", zjevně někdo jiný než principův tajemník. Svatba konána se všemi náležitostmi, imperátor se ukazoval v závoji a svatební noc obou mužů měli všichni na očích.

 

Na svatební cestu odjel Nero s manželem do svého rodiště Antia a tam ho zastihla zpráva o největším z požárů, které kdy řádily v Římě. Vypukl v obchodech u Cirku maximu a za silného větru od 19. července po pět dnů ničil dvě třetiny Města včetně Palatinu (v době, kdy gallští Senonové dobyli a zničili roku 390 Řím, den po vítězství na Allii, viz tam; staří spočetli, že se to událo 418 let, 418 měsíců a 418 dnů předtím...).

Polovina až dvě třetiny Římanů přišly o přístřeší, obětí byl "bezpočet". Vyhořelo deset ze čtrnácti augustovských městkých okresů, z toho tři do základů včetně Palatina. Shořely chrámy a pamětihodnosti z královské éry Města, hellénské sochy, obrazy, knihovny a rodinné archivy. 

Princeps byl po většinu požáru v Antiu a do Říma se vrátil až se zprávou, že hoří i jeho palác. Dal zpřístupnit všechny možné prostory lidem postiženým neštěstím, dal rozdávat zlevněné obilí dovezené narychlo z Ostie, medimnus za tři séstertie.

Přesto se lidem šířila zvěst o Neronově žhářství a že na domácím divadlu pod dojmem plamenů pěl o zkáze Ília: tak mizernou měl asi caesar pověst.

Konsulové dokonce tvrdili, že byli spatřeni lidé z Neronova služebnictva pobíhající s loučemi a že do kamenných zdí sýpek poblíž budoucího Zlatého domu dal princeps bušit obléhacími stroji. Šílený vládce se chtěl inspirovat pohledem na hořící Město při skládání jakési písně, prozpěvoval si přitom oděn jako na divadlo vlastní song Dobytí Troje/Halósis Íliú (ostatně byl příbuzný posledních z Iuliů, kteří odvozovali původ od Aineia a Afrodíty).

 

Podle křesťanských historiografů či spíše hagiografů vypuklo s požárem druhé pronásledování křesťanů: Nero je obvinil ze žhářství, srov. předcházející protivenství roku 36, 49 a též 90 a 95. O desátém výročí nástupu na trůn dal prý 13. října ukřižovat (na jeho přání hlavou dolů - pokud se ho na to někdo ptal) křesťanského věrozvěsta/apoštola Simóna Petra na Vatikánském pahorku (uvádí se i rok 65 a 67, třebaže není o Petrově římském pobytu žádného dokladu, srov. rok 49). Římský občan a hlavní ideolog raného křesťanství Pavel byl roku 67 sťat na silnici do Ostie, viz, řada křesťanů byla roztrhána psy během her v cirku pořádaných Neronem u Vatikánského pahorku, mons Vaticanus, ukřižována či upálena jako živé pochodně.

Novodobý turistický průmysl římský ukazuje státní vězení carcer tullianus/středověký c. mamertinus na Foru, kde podle křesťanské legendy byli vězněni Petr s Pavlem. Legendou je rovněž tvrzení, že papež Silvester I. (v úřadu 314-335, viz) proměnil věznici ve svatostánek; místo sloužilo za věznici do konce západořímského státu a nejstarší křesťanská památka, freska, je až ze 7. století. 

Podle klasických autorů princeps hledal, na koho by požár hodil a tak se zbavil řečí o tom, že to bylo jeho dílo. Vybral si prý k persekucím křesťany a tak za Neronovy vlády došlo na první popravy křesťanů/christiani v říši, "lidského druhu nové a škodlivé pověry" (tak autor Suetonius o půl století později). Tacitus monotheistickou víru označil za "zhoubnou pověru", exitiabilis superstitio.

Mezi jednotlivými frakcemi křesťanství a těmi, v jejichž kultu vystupuje postava jakéhosi spasitele lidstva, Římané tehdy zjevně nebyli schopní rozlišovat. Sektářství bylo a je jedním z dominantních jevů monotheistů, tedy i křesťanských: výběrový přehled sekt Ježíšova kulta viz v indexu s. v. křesťanství.

 

Na části nyní volné plochy a na Oppiově pahorku/Oppius mons si postavil Nero Claudius Zlatý dům/domus aurea o rozloze zhruba třiceti hektarů, parkový villový objekt s jezerem a lesíkem se zvěří uprostřed Říma („Konečně začínám bydlet jako člověk“), s kolosální svou sochou čtyřicet metrů vysokou, míli dlouhou kolonádou s trojnásobným sloupořadím; stavba vedená architekty Severem a Celerem (první latinští stavaři známí jmény; srov. však pravděpodobného architekta Agrippova Pantheonu L. Coccéiu Aucta, rok 27 a v indexu s. v. tunely a jejich pokračovatele roku 86) trvala pouhý rok (!).

Komplex budov a jejich zařízení zřejmě vynikalo elegancí a nikoli drahocenným vybavením. Římané principa podezřívali, že to byl důvod k založení požáru a také to, aby Město opatřil širokými bulváry (viz v indexu pod architektúra).

 

Před vchod do domu dal v duchu rhodského Hélia postavit sochařem Zénodórem čtyřicet metrů vysokou bronzovou sochu, u níž po jeho smrti vyměnili za Vespasiána hlavu, aby vypadala jako Hélios (Sol). O Zénodórovi není více známo než to, že asi byl odborníkem na kolossy. Arvernové si před Neronem u něho za několik milionů séstertiů objednali velkou sochu Merkuria, velikost ani materiál neznáme. Tesal ji v Gallii deset let a udělal si tím velké jméno v Římě, viz v indexu s. v. sedm divů. 

 

Domus aurea byl Vespasianem rozvalen a na jeho místech povstalo Colosseum (označení od obří sochy, oficiálně: "Flaviovo divadlo/theatrum Flavii"), později Titovy lázně, Traianovy lázně (stavbu však zahájil Domitianus) a nové chrámy. 

 

Po požáru přišla nová stavební ustanovení o lepších materiálech, širších ulicích, nižších stavbách a před domy bylo nařízeno stavět sloupořadí, odkud by byl snazší přístup při hašení ohně v patrech. Hradil to princeps a na obnovu soukromých staveb stanovil cenu, kterou majitel pozemku získal, pokud postavil nový dům ve stanovené lhůtě. Každý dům musel být obehnán vlastními zdmi a do určité výše vystavěn z nehořlavého kamene. Rum ze starého Říma nakázal vozit do bažin v okolí Ostie loďmi, které se po dovozu obilí vraceli z Města k moři prázdné. 

Aedilové dozorující dovoz potravin do Města začali kontrolovat čerstvost masa, ryb a potravinových výrobků prodávaných ve Městě. Voda, kterou z aquaduktů často soukromníci sváděli pro svou potřebu, vedla v nových poměrech ve zvýšené míře na veřejná místa a v domech musely být k disposici protipožární pomůcky. Římští reptalové ovšem tvrdili, že se širokými ulicemi se do Města dostalo horko...

 

Začala šílená stavba plavebního kanálu mezi Ostií a Avernským jezerem, mythickým vstupem do podsvětí, širokým tak, aby se vyhnuly dvě pětiveslice. Jeho staviteli byla opět kancelář Severus & Celer. Vzdálenost jezera v Kampánii podél mořského břehu (sic) na sever Latia k ústí Tiberu činí vzdušnou čarou dvě stě kilometrů.

Kromě toho chtěl Nero spojit mořskou hladinu od Misena k Avernskému jezeru a proměnit břehy v příjemnou procházku pod sloupořadím. Na práce dal císař delegovat vězně z celé říše a nebyly dokončeny: už dávno nebyly peníze (srov. posedlost Neronova adoptivního otce Ti. Claudia vysoušením Fucinského jezera, viz roky 40 a 52).

 

Bez peněz. Stejně jako Gaius začal Nero s brutálními rekvisicemi majetků. Z dědictví propuštěnců, z nichž fisku připadala polovina, vyžadoval pět šestin, zabavoval veškeré majetky všech, kteří se v závěti k principovi zachovali "nevděčně", tzn. že ho neuvedli mezi dědici, později vymáhal zpět odměny, které věnoval městům za věnce, jimiž ho vyznamenávaly za vítězství v hudebních soutěžích.

Sáhl i na zlaté a stříbrné votivní dary v chrámech, zločin napravený v Římě z části Galbou. Do chrámů Hellady a Asie poslal Nero rekvírovat propuštěnce Akrata a učitele řečnictví Carrinu Secunda. Zprávy neříkají, jak úspěšné akce byly a zda sanovaly prázdnou císařskou pokladnu, umělecká kořist mohla částečně nahradit ztráty z požáru Říma. Jenom z Delf ukradli Neronovi lidé pět set soch bohů a lidí a pravděpodobně od této doby věštírna pustla.

Finanční úředníky jmenoval do úřadu s připomínkou: "Víš, co potřebuji", popřípadě "Snažme se, aby nikdo neměl nic." Zřejmě t. r. devalvoval měnu. Od Božského Iulia resp. posléze od Augusta se z libry ryzího zlata (327,5 gramů) razilo čtyřicet, popřípadě 42 zlaťáků/aurei (c. 8,19-7,3 gramů). Nero dal razit z libry zlaťáků 45 a z libry stříbra dénáriů 96 (od Caesarových dob bývalo 84); o ražbě viz v přílohách pod "Míry & váhy". 

 

L. Annaeus Seneca začal psát poslední ze svých písemností Epistulae morales ad Lucilium, sbírku 124 literárních dopisů tehdejšímu procuratoru sicilské provincie, o němž kromě jména nevíme nic.

 

Procuratorem Iúdaje po Lucceiovi Albinovi (od roku 62) se stal z Neronovy vůle Gessius Florus, poslední ze sedmi předválečných císařských prokurátorů (do roku 66). Pocházel z Klázomén a jeho manželka Kleopatrá patřila mezi přítelkyně Poppaeji Sabíny. Židovská historiografie ho podává v nejtemnějších barvách. Přidal na Albinově hrabivosti, u lupičských band si rovněž říkal o podíl na kořisti, bavilo ho provokovat davy až dospěl do situace, z níž se rodilo povstání. Viz rok 58 a dále rok 66.

 

***********************************************************
65.
Ol. 211,1; Ol. 211 konána na přání imperátora Nerona až roku 67, viz
Tryfón z Filadelfie
376 SE
312 AE
Démostratos
a. u. c. 818
A. Licinius Nerva Silianus Firmus Pasidienus a M. Iulius Vestinus Atticus
coss. suff. C. Anicius Cerealis a C. Pomponius Pius

***********************************************************

V Římě se provalil pokus o svržení Nerona chystaný o hrách v cirku na Cereřin svátek 19. dubna. Lehkomyslně plánovaný atentát dostal jméno písónovské spiknutí podle jeho nejvýraznější postavy, senátora C. Calpurnia Pisona. Roku 40 ho Gaius donutil rozejít se s manželkou a pak ho obvinil z cizoložství a exuloval. Vrátil se s nástupem Ti. Claudia k moci. Uměl mluvit, pozorný ke svému okolí, získal v senátu vliv. Jeho slabostí, jak ukázal pokus o puč, byla nerozhodnost a lehkovážnost. 

Cílem spiknutí bylo odstranění Nerona Claudia a imperátorská proklamace Pisonova (podle jedné verse se počítalo i se Senekou, ačkoli ten stál mimo spiknutí a zřejmě ani o něm a účastnících nic nevěděl, jiné zdroje hovoří jasně o přímé Senekově účasti).

Kromě několika senátorů se na konjuraci podílelo několik jezdců z nejbližšího Neronova okolí a vojáků praetoriánské gardy: mezi nimi vynikl jejich souvelitel s císaři věrným Tigellinem L. Faenius Rufus. Jistá propuštěnkyně Epicharis nespokojená s váhavostí vůdců dokonce o své vůli plánovala puč mezi námořníky mísénské flotily a svá tajemství vyjevila jednomu nakloněného trierarchovi: ten ji však udal. Nevyzradila nikoho ani při nejukrutnějším mučení, jaké dokázal Tigellinus vymyslet; život si vzala uškrcením na šňůrce svého prsního pásu (= předchůdci podprsenek, viz pod móda).

Jména a rozsah spiknutí udal propuštěnec senátora Flavia Scaevina jménem Milichus. Vyslechl poradu a navíc ho pán pověřil nabroušením vražedné díky. Běžel k Neronovi a dostal se k němu přes jeho tajemníka a libellis, propuštěnce Epafrodíta. Zaskočení spiklenci, kteří z části o sobě nevěděli, se pak vyzrazovali; o konci Scaevinově zpráv není. O osudu pučisty Plautia Laterana viz rok 48.

Dva tucty spiklenců bylo popraveno nebo donuceni vzít si život. Jména velké většiny Neronových obětí odjinud neznáme a velkých postav dějin mezi nimi mnoho není. Zato však jeden z nejbohatších z Římanů, dlouho nejdůležitější muž po Neronově boku a filosofující autor L. Annaeus Seneca (asi 70), s ním jeho starší bratr L. Iunius Gallio, o rok později mladší bratr Annaeus Mela. Seneca otevřel žíly sobě i manželce Paulině. Jemu do smrti pomohli vojáci, ona na Neronův povel přežila.

Nero využil okolností, aby se svého vychovatele a poradce konečně zbavil: už rok předtím se měl pokusit otrávit Seneku jeho propuštěnec Kleoníkos, jak mu přikázal Nero, ale literát se držel velmi jednoduchých jídel a pil jen vodu. 

Žíly si otevřel i literát M. Annaeus Lucanus (26), Senekův synovec, autor uchované Pharsalie/Bellum civile. Ve snaze vykoupit se udal původně Neronův oblíbenec i svou nevinnou matku a dosáhl toho, že se směl zabít sám: dal si tedy žíly otevřít lékařem. C. Calpurnius Piso si dal otevřít žíly, centurió Sulpicius Asper a tribun praetoriánů Subrius Flavius, kteří měli provést vlastní atentát na principa, vyjadřovali upřímně zklamání a odpor vůči vládci i při mučení a byli sťati stejně jako jejich velitel Faenius Rufus (v úřadu s Tigellinem od roku 62).

    Tiberiáda/neroniáda: Během čistek vedených mezi římskou elitou v rozsahu jako za Tiberia po pádu Seianově zemřeli lidé i za to, že měli doma obraz caesarovraha Cassia, nebo že žili u fora. Jeho vzdálený potomek C. Cassius Longinus, cos. suff. 30 a správce Syrie v době Meherdátova dobrodružství, viz rok 49, autor právnické příručky, přežil Nerona v sardském vyhnanství a dožil se Vespasianovy rehabilitace; brzy na to zemřel v Římě. Viz jeho výklad v kause vraždy Pedania Secunda roku 61.

L. Iunius Silanus Torquatus, syn M. Iunia Silana, cos. 46, byl udavači obviněn z incestu s tetou Iunií Lepidou, manželkou C. Cassia Longina, v jehož domě Silanus vyrůstal. Calpurnius Piso se ho prý obával, že by se mohl místo něj stát vládcem. Byl tedy s Cassiem poslán do vyhnanství. V obci Barium/Bari byl posléze zavražděn centurionem, kterého za ním poslal císař, ale až po boji s vojákem a jeho lidmi, kteří mu doporučovali sebevraždu.

Podobně ukončili život příbuzní Rubellia Plauta, viz rok 62. Jeho tchána Lucia Antistia Vetera udal jeho zlotřilý propuštěnec Fortunatus a správce asijské provincie Claudius Demianus odsouzeného Antistiem pro podvody. Záminku neznáme, ale na statku ve Formiích si Antistius s manželkou Sextií a dcerou Pollitou, vdovou po Plautovi, otevřeli žíly a společně čekali na smrt.     

P. Clodius Thrasea Paetus, který ležel dlouho Neronovi v žaludku, propadl hrdlu následujícího roku, viz tam, neboť nechodil do senátu a poněvadž nenaslouchal Neronovým hudebním produkcím, ani neobětoval císařově „božskému hlasu“ jako ostatní. Nesměl na setkání s armenským králem a prořízl si před kynikem Démétriem a Helvidiem žíly se slovy: „Tobě Iove, ochránče svobody, přináším úlitbu krví!“ 

 

C. Ofonius Tigellinus zůstal praefectem praetorio a na místo L. Faenia Rufa se jeho kolegou stal C. Nymphidius Sabinus (do roku 68), jeden okamžik div ne nástupce Neronův, syn propuštěnkyně, který se chlubíval, že je synem Caligulovým.

 

Římanů se likvidace písónovského spiknutí nijak netýkala, neboť zůstalo omezeno na dvůr, senátorské elity a praetoriány. Těm ostatně Nero Claudius dal vyplatit na ruku po dvou tisících séstertiích na prostého vojáka a rozdat mezi ně gratis obilí, které jinak platili se slevou. Pak už se lidový Řím zase bavil. Nejprve zaujal jistý Pún Caesellius Bassus, který principovi nakukal, že pod jeho pozemkem u Karthága je jeskyně s ohromným množstvím zlata, prý poklad královny Dídó, zakladatelky Karthága. Koupil si setkání s Neronem a vládce mu uvěřil! Bylo právě o nerónejích, konaných nyní podruhé (viz rok 60), a o pokladu se šířily fantastické řeči. Pošetilý Bassus v doprovodu vojáků a kopáčů obrátil svůj pozemek vzhůru nohama, ale zlato nikde. Vzal si život, avšak podle jiné verse mu byly fiskem zabaveny statky.

O hrách v divadle skandováním lid donutil Nerona vystoupit v soutěži zpěvu s kytharou před porotou a jeho výkon nadšeně doprovázel tleskáním do taktu. Vládce Středomoří před diváky poklekl a nervosně očekával výrok poroty. Vedle bavícího se proletariátu však trpěla honorace. Netroufla si totiž v divadlu na celodenních hrách chybět a netleskat. Málem by zde skončila kariéra Vespasianova, když ho udal propuštěnec Foibos/Phoebus, že spí.  

 

Po hrách se Nero (27) zbavený okruhu starých známých, jimž dlouho důvěřoval, proměnil v despotu. V návalu vzteku kopl těhotnou a extrémního luxusu milovnou manželku Poppaeu Sabinu (35) do břicha a tak zabil ji. Sama si kdysi přála, aby zemřela dříve než u ní nastane stáří, ničila a likvidovala každého, koho pokládala za soka n. sokyni a odporným způsobem se podílela na vraždě první Neronovy manželky Octavie, viz rok 62.

    Císař ji nedal spálit, ale balsamovat a uložit do hrobky Iuliů. Po Poppaeině smrti se ucházel o Claudiovu dceru Antonii (asi 35), ale byl odmítnut. Poněvadž však patřila mezi písónské spiklence, odmítnutí jí přineslo i smrt.

Poppaeu velmi postrádal a opatřil si ženu, která se Sabině podobala. Později ale dal chlapce jistého propuštěnce jménem Sporus, jehož tvářička Sabinu připomínala, vykastrovat a žil s ním jako se svou manželkou, ačkoli vdovec po sňatku se dvěma ženami byl už provdán za jiného propuštěnce jménem Pýthagorás vulgo Doryforos, který se někdy v této době formálně oženil se Sporem. Svatbu slavil později celý Řím, ale na veřejnosti se s eunúchem Sporem ukazoval jako se svou manželkou jen Nero a také ho veřejně líbal. Nero byl tedy vdovcem, manželkou, manželem i milencem.

 

V říši Parthů zemřel kolem t. r. Arsakés XXV. Sanabarés, vzdorokrál čtyř panovníků od c. 50 v Margianě/Merv. Bývá ztotožňován s králem indo-parthského království téhož jména. O celé této době, jeho vládě a poměrech ve Střední Asii nevíme téměř nic, viz rok 49.

Básník M. Annaeus Lucanus, viz zde výše, ve své Pharsalii jako první zmínil národ sarmatských Alanů. Kočovali tehdy kolem severních břehů Kaspiku, kam dorazili ze Střední Asie, srov. v indexu s. v., a šířili se jihoruskými stepmi směrem k Donu. O jejich vpádu do Armenie a Médie a válce s Vologaisem I. viz rok 75.   

    

Narodil se kolem t. r. nebo již někdy mezi lety 50 až 60 v Aquinu (?) D. Iunius Iuvenalis, autor šestnácti Satir, Saturae; zemřel roku 127 nebo někdy kolem roku 138. Urazil Domitianova oblíbeného herce Parida a princeps Iuvenala poslal do exilu do garnisonu na jižní egyptské hranici. Zde buď zemřel steskem, nebo ho Nerva pardonoval. 

 

Markos, č. Marek, jeden z křesťanských věrozvěstů-apoštolů a první z koptských papežů, sepsal, resp. pod jeho jménem v letech 65-70 v Římě vznikla jeho verse Ježíšova života, euangelion/evangelium. Markos zemřel 25. dubna 68 (či někdy do roku 75).