***********************************************************

82. 
Ol. 215,2

393 SE
329 AE
neznámý
a. u. c. 835
Imp. Domitianus VIII a T. Flavius Sabinus
coss. suff.: Servaeus Innocens, L. Salvius Othe Cocceianus, [C. Arinius?] Modestus (všichni tři s neznámými kolegy)

P. Valerius Patruinus a L. Antonius Saturninus

M. Larcius Magnus Pompeius Silo a T. Aurelius Quietus

***********************************************************

V Hispániích získaly v letech 82 až 84 status municipií Malaca a Salpensa.

C. Iulius Agricola v Británii porazil Pikty/Kaledonce a dorazil s vojáky na nejsevernější okraj ostrova, srov. rok 77. Jednotka pomocných sborů Usipů o síle tisíce mužů se v Kaledonii vzbouřila, zmocnila se tří lodí římské flotily a Germáni odpluli podél pobřeží směrem na sever Británie. Cestou pomřeli hlady a kdo se z nich nezachránil do Evropy, byl dopaden a zotročen, viz v indexu s. v. objevy.

 

Dión z Prúsy zvaný Chrýsostomos/Zlatoústý (narozený někdy po roce 40+, zemřel před rokem 120), vykladač kynické a stoické filosofie a vyhlášený řečník "druhé sofistiky" za Tita a Domitiana v Římě, byl t. r. Domitianem exulován z Itálie a jeho rodné Bíthýnie za spolčování se spiklenci; bližšího o obviněních známo není. Procestoval v exilu celou říši oděn jako kynik a živit se musel, děsivá skutečnost pro filosofa a sofistu, fysickou prací. Když pak Nerva roku 98 vyhnanství zrušil, stal se Dión Zlatoústý přítelem Traianovým. Osmdesát jeho řečí je zachováno, z filosofických pojednání ani z dějepisného díla s názvem Getika pojednávající o Traianových válkách s Dáky se nedochovalo nic.

  

***********************************************************
83. 
Ol. 215,3

394 SE
330 AE
neznámý
a. u. c. 836
Imp. Domitianus IX a Q. Petillius Rufus II

coss. suff.: A. Didius Gallus Fabricius Veiento III a L. Iunius Q. Vibius Crispus III

L. Tettius Iulianus a Terentius Strabo Erucius Homullus

***********************************************************

V Británii Cn. Iulius Agricola s mnohem slabšími silami než nepřítel porazil na úpatích hory Graupius, snad Grampians s Ben Nevisem, kaledonské kmeny v síle třiceti tisíc mužů vedených jistým Calgakem. Třetina Kaledonů padla a zbytek se v noci vytratil beze stop do vysočiny. Viz rok 77.

Jedno z jatých, ale propuštěných britských knížat z Domitianovy éry se jmenovalo Arviragus. Nic bližšího o něm nevíme, ale poněvadž ho zmiňuje v jedné ze svých satir D. Iunius Iuvenalis, asi to byl významný římský soupeř. 

Aby dosáhl válečných vavřínů jako jeho otec a bratr, vytáhl Domitianus na Rýn do Gallií, aniž by si toho situace žádala. Po jejich pokoření v okolí Mogontiaka triumfoval nad Chatty/řec. Kattoi za údajné jejich podrobení v Gallii (k tomu definitivně došlo až roku 89) a zahájil výstavbu germánského limitu na posunuté hranici.

Zřejmě nyní nebo kolem roku 85 (někdy za své vlády, vlastní rok neznáme) ustavil provincii Germania inferior/Dolní G., se sídlem v Colonii Claudii Ara Agrippinensium (v dobové zkratce: CCAA), dnešní Köln, v rozšířené osadě původního střediska Ubiů Ara n. Oppidum Ubiorum/Oltář n. Město Ubiů, kteří si začali po roce c. 50 říkat po Vipsanii Agrippině (manželce Germanikově a matce Caligulově) Agrippinští - Oltář Agrippinských. O Horní Germánii viz rok 90. Obě levobřežní Germánie vyčleněné z Gallie střežilo po dvou legiích s auxiliárii, dohromady cca. čtyřicet tisíc mužů, kteří ročně snědli osm tun obilovin, nicméně obě provincie byly potravinově soběstačné. 

Vojákům po svém "tažení" zvýšil základní žold ze tří set na čtyři sta séstertiů. Poněvadž však neměl tolik peněz k trvalé výplatě, snižoval armádní počty. Sám si připojil ke jménu přívlastek Germanicus a razil mince s pyšným nápisem Germania capta/G. dobyta. Podle všeho bylo jeho tažení úspěšné, jakou další část Germánů kromě Chattů v Porýní však podrobil, nevíme; o Suébech na chattském území viz rok 97.


***********************************************************
84. 
Ol. 215,4

395 SE
331 AE
neznámý
a. u. c. 837
Imp. Domitianus X a C. Oppius Sabinus

coss. suff.: L. Iulius Ursus a neznámý

C. Tullius Capito Pomponianus Firmus a C. Cornelius Gallicanus

neznámý a [Raecius?] Gallus

***********************************************************

Domitianus Agricolu ověnčeného vítěznými kaledonskými vavříny odvolal z Británie do Říma. Vyznamenal ho triumfálními odznaky, což udělal již jeho bratr, viz rok 79. Návrat Iulia Agricoly do Říma nebyl veřejný, naopak byl skrýván. Sám byl principem přijat v noci a Domitianus Agricolovi nevěnoval ani pozornosti zdvořilostního rozhovoru. Dalšími úkoly již nebyl pověřen, ačkoli se proslýchalo, že měl původně z Británie odejít rovnou jako správce do Syrie, kde právě zemřel legát Atilius Rufus. Cn. Iulius Agricola, jeden z velkých římských vojevodů imperiální éry, zemřel jako soukromník 23. srpna 93 (narozen 13. června 40 na výročí smrti Alexandra Velikého). O jeho rodině viz rok 39.

Agricolovým nástupcem v Británii (byl ve funkci od roku 77, nezvykle dlouhá doba) se stal Sallustius Lucullus (do roku 90). Domitianus roku 86 či 87 odvelel jednu z legií a část druhé z Británie do války v Dákii a Římané vyklidili části dobyté Kaledonie/Skotska, aniž by si tamní Keltové okupace a romanisace vůbec užili.

 

V Libyi povstali proti Římanům Nasamóni, kteří v hellénismu žili hlavně na pobřeží a neostýchali se živit piraterií a dalším banditismem. Římskou mocí byli vytlačeni do vnitrozemí, kde je sužovali výběrčí daní, které nyní ze msty povraždili a opět začali terorisovat pobřeží. Praetor provincie Creta & Cyrenaice Cn. Suellius Flaccus je po římské porážce, kdy nájezdníci dokonce vyloupili armádní tábor, zničil a zbytky zahnal k jihu hluboko do Sahary.

Při loupení v ležení Římanů narazili Nasamóni na víno a opili se tak, že se při návratu legionářů nedokázali postavit na nohy. Suellius Flaccus povraždil všechno, na co narazil, i civilisty, a jméno Nasamónů se objevovalo později jen vzácně. Domitianus se v senátu pak chlubil: "Zakázal jsem Nasamónům existovat."

Nasamónští nomádi byli polygamní a zřejmě se pohybovali po Sahaře a Sahelu až ke středoafrickým pralesům. O jejich vztahu ke Garamantům, s nimiž sdíleli používání bojových vozů, nelze nic říci; je možné, že patřili k pestré severoafrické "národní" směsce, z nichž povstali Berberové. Viz dále rok 90.

Někdy brzy po vybojování nasamónské války povstala na severoafrickém západě část Maurů; Římanům a pomocným sborům úspěšně velel rytíř C. Velius Rufus, viz o něm roku 92. 


***********************************************************
85. 
Ol. 216,1
Apollofanés Papis z Tarsu
396 SE
332 AE
neznámý
a. u. c. 838
Imp. Domitianus XI a T. Aurelius Fulvus II

coss. suff.: Q. Iulius Cordinus C. Rutilius Gallicus II a L. Valerius Catullus Messallinus II

Q. Gavius Atticus a L. Aelius Oculatus

P. Herennius Pollio a M. Annius Herennius Pollio

D. Aburius Bassus a Q. Iulius Balbus

C. Salvius Liberalis Nonius Bassus a Cornelius Orestes

***********************************************************

Domitianus přijal v říjnu (24. měl 34. narozeniny) titul censor perpetuus a dával se i v oficiálních dokumentech titulovat dominus et deus/pán a bůh (výraz dominus značil pána nikoli ve smyslu mocenském, ale vyjadřoval vztah patrona k jeho rodině, klientům a otrokům).

Po celou vládu podporoval tradiční římské kulty a byl v tomto ohledu značně konservativní. Na oslavu Iova Capitolského zřídil po hellénském vzoru čtyřleté hry s hudebními, sportovními a jezdeckými disciplinami, viz rok následující; byl štědrý ke hrám všeho druhu. Masové persekuce monotheistů, křesťanů ani judaistů, nejsou v jeho éře doloženy, nesnášel však, stejně jako jeho otec, internacionální kategorii "astrologů a filosofů", viz též roky 89, 92 a 95.

Zatímco jeho bratr a otec tolerovali u vestálek úlety v mravnosti, Domitianus se domáhal u všech, které slib sexuální čistoty porušily, smrti: vestálky sestry Oculaty a Varronilla si směly vybrat způsob, jak zemřou, jejich představená Cornelie, zprvu osvobozena a teprve později usvědčena, však byla popravena děsným starodávným způsobem a její milenec z rytířského stavu Celer, celé jméno neznáme, veřejně umrskán (jiný zdroj tvrdí, že milenců bylo více). Jistý Valerius Licinianus, tehdy v praetorském úřadu, za to, že na svém venkovském sídle ukrýval Corneliinu služku, musel do exilu na Sicílii. Oba popravení až do konce prohlašovali, že jsou nevinní. 

Vrátil v život starý zákon proti obchodu s pederastií, málo známý lex Scantinia n. Scatinia (snad z roku 226 n. 149 př. n. l.), srov. rok 89 a vzpouru Antonia Saturnina. Trestem za nucení k homosexu nezletilého, stuprum cum masculo, byla pokuta deset tisíc HS. Znovu mužskou prostituci zakázal po více než století Alexander Severus roku 222, v níž vynikali Levantinci a muži z Alexandreie; o předmětu viz více v indexu pod sex.

 

V době, kdy nebyla dobrá úroda obilí, ale přišla naopak nadúroda vína, vydal edikt zakazující vysazování dalších vinic po Itálii a v provinciích nařídil polovinu jich zrušit (rok neznáme). Jak se vyhláška dodržovala, známo není. Provinciálové z Asie poslali do Říma vyhlášeného sofistu, řečníka a provinčního archierea panovnického kultu Skopeliána z Klázomen a ten principa přesvědčil prý o tom, aby likvidaci vinic v provinciích zrušil. Skopeliános byl pravděpodobně žákem Níketa ze Smyrny (jiný Níketés byl řečníkem éry augustovské), který oslňoval intelektuální kruhy kolem Seneky za Nerona. Byl učitelem jednoho z nejdražších rhétórů a sofistů Polemóna z Láodíkeie, viz v indexu s. v. sofisté a rok 144+. Skopeliános, který asi zemřel na konci Traianovy vlády, vystupoval s řečnickými thematy z perských válek a složil nedochovaný epos Gigantia. V éře "druhé sofistiky", tedy za císařů, se nevedly projevy politické, kritické či prostě jakkoli konfrontační, ale pouze oslavné, nejvýše se špetkou poučení.

 

  

Dákové pod králem Diuparneem či Durou (viz o jménu roku 87, kdy se přejmenoval na Decebala) plenili římské území jižně od Dunaje a rozprášili všechny římské oddíly, které se jim postavily. Legát Moesie a její velitel C. Oppius Sabinus, cos. 84 a v úřadu principův kolega, v boji s invasory padl a Římanům vypukla v Podunají válka, jejíž vývoj jim vůbec nepřál. Pokračoval v ní Domitianův praefectus praetorio (od roku 81) Cornelius Fuscus, viz rok následující; dácká válka trvala do roku 88. Válečné události Domitianovy bývají v novověku též členěny na roky 85 až 92 a do dvou válek dáckých, ale zachované informace o nich velké šance na přesnější rekonstrukci nedávají. 

Novým správcem Moesie se stal rytíř M. Cornelius Nigrinus Vuriatius Maternus, rodem z Tarrakónské Hispánie, předtím správce Gallie aquitánské. Po rozdělení Moesie, viz rok 87, zůstal pravděpodobně legátem Augusti pro praetore Dolní Moesie a Domitianem byl pro své zkušenosti a vojenské zásluhy vážen. V provincii byl asi do roku 89, roku asi 93 mu Domitianus svěřil správu Syrie a tím pádem nejsilnější římské armádní skupiny. Roku 97 byl v senátu jmenován mezi lidmi vhodnými jako Nervovi nástupci. Traianem byl posléze odvolán a dožil jako soukromník.  

 

proconsulární Africe správcoval bohatý senátor Cn. Domitius Curvius Tullus a následujícího roku jeho bratr Lucanus, Tullus zůstal v Karthágu jako jeho legát (oba se celým jménem po adopci výřečným a bohatým Cn. Domitiem Afrem jmenovali Cn. Domitius Afer Titius Marcellus Curvius Tullus/Lucanus). Domohli se v Africe dalších majetků a připojili je k doménám v Itálii, Narbonské Gallii, na Sardínii a v Baetice. Lucanus se oženil s Curtilií Mancií, dcerou bohatého senátora T. Curtilia Mancii, cos. suff. 55, a měli dceru Domitii Lucillu.

Když Lucanus zemřel, adoptoval jeho nemocemi naprosto znehybněný bratr Tullus svou neteř a poněvadž neměl dědice, stala se Domitia Lucilla dědičkou obrovského majetku obou bratrů, zřejmě nejbohatší dědičkou své doby. Společensky bratři v Římě v oblibě nebyli, ale z vyprávění Plinia mladšího vyplývá, že to byla spíše závist jejich bohatství. O osudu vdovy po Tullovi a příbuzenství s Antoniny viz rok 114.

Podle Mancia se novodobě jmenují smlouvy s nájemci císařské půdy ležící ladem, subseciva, v Africe (a v Ortientu), lex manciana. Nejstarší nález dokladu o nich je z roku 116 z údolí řeky Bagradas/dn. Madžardá v provincii Africa proconsularis v dn. TN z lokality Villla Magna/fr. Henchir Mettich (fundus Villae Magnae Varianae).

Nájemce-colónus podle ní ročně odvedl třetinu obilí, oleje a vína nebo pětinu až čtvrtinu úrody bobů a medu (vlastní-li více do pěti úlů). Do pěti let neodvádí žádné fíky a olivy, z nových oliv deset let. Za každé zvíře na pastvě platil čtyři assy ročně a byl povinnován prací: dva dny ročně při orbě, dva dny při sklizni a den na pastvě; povinnost mohl delegovat na své otroky. Lex Hadriana de rudibus agris/Hadriánův zákon o nevyužívané půdě (rovněž moderní název) podpořil jistotu colónů, že mohou císařskou půdu nadále obdělávat; vlastnická práva jim liberální Hadrianus nedával (a nikdy je ani nedostanou).   

 

Narodil se kolem t. r. stoik, senátní politik, vysoký státní úředník a historik L. Flavius Arrianus/Arriános z Níkomédeie (zemřel kolem roku 145). Z jeho dějepisných děl o Parthech, Bíthýnech, Indech, Alánech a diadoších se zachovala Alexandrova cesta na Východ, Alexandrú anabasis. Vydal přednášky svého stoického učitele Epiktéta, viz rok 89. Arriánovým vrstevníkem byl skeptik Favorinus z Areláty, filosofický autor a tvůrce nedochovaných dějin filosofie. Tradovalo se o něm, že byl androgynním (androthélys) eunúchem, to ale o něm šířili filosofičtí protivníci. Homosexuální Hadrianus ho nesnášel a je možné, že Favorinus byl nejvzdělanějším hermafrodítem starého věku.

Cos. suff. t. r. C. Salvius Liberalis Nonius Bassus vynikl jako advokát zastupující v senátu obžalované správce provincií před provinciály (jeho protivníkem býval za Nervy a Traiana C. Plinius Caecilius Secundus). Salvius Liberalis zemřel někdy před rokem 105; jeho manželkou byla Vitellia Rufilla.

 

***********************************************************

86. 
Ol. 216,2

397 SE
333 AE
neznámý
a. u. c. 839
Imp. Domitianus XII a Ser. Cornelius Dolabella Petronianus
coss. suff.: C. Secius Campanus; neznámý a Q. Vibius Secundus

Sex. Octavius Fronto a Ti. Iulius Candidus Marius Celsus

A. Bucius Lappius Maximus a C. Octavius Tidius Tossianus L. Iavolenus Priscus

***********************************************************

První tažení Domitianovo proti Dákům. Sám zůstal v provincii Moesii v týlu a bojů za Haimem a na Istru se neúčastnil. Diurpaneus, pozdější Decebalus, nabídl mír a když Domitianus nereagoval, jeho druhá nabídka byla už provokací: každý Říman mu ročně zaplatí tributu dva oboly, nebo bude zle, viz rok následující.

Domitianus se připravoval na tažení proti germánským Quádům a Markomannům, kteří odmítli podílet se s Římany na válce s Dáky/Gety, ačkoli byli římskými spojenci, viz roky 6+, 18 a 69. Je pravděpodobné, že od této doby začalo budování řetězce pevnůstek podél Istru/Dunaje. Někdy v této době se stala lokalita Vindobona vojenským táborem, které bylo později za Traiana rozšířeno v opevněné ležení na cestě do Carnunta, metropole Horní Pannonie. Na posílení podunajské armády povolal princeps legionářské posily z Germánií a Británie, srov. rok 77. 

 

Zřejmě nyní po návratu do Říma z pole provozoval Domitianus své první čtyřleté ludi capitolini/kapitólské hry zasvěcené Iovovi a Minervě. Účast v nich brali borci z celé říše a soutěžili v závodech spřežení, disciplinách athletických, hudebních, poetických a řečnických; hry uchoval přes jejich hellénského ducha i Traianus. Princeps zasvětil na Martově poli stadion, circus agonalis, vulgo stadium Domitiani. Sloužil athlétickým disciplinám a diváků se do stavby v hellénském stylu vešlo podle moderních odhadů c. dvacet tisíc, viz zde níže.

Stadion restauroval Severus Alexander a od té doby byl nazýván Cirkem alexandrovským, circus alexandrinum. Domitianus zanechal rozestavěné Odeum/Ódeion, které nebylo pro kapitólské hry v té době zprovozněno: dokončil (nebo přestavěl?) ho Traianův stavitel Apollodóros. Domitianus zahájil na místě kdysi Neronova Zlatého domu/domus aurea poblíž Colossea stavbu lázní a ty rovněž dokončil a zasvětil svým jménem Traianus a přidal naumachii a vodovod pro celý komplex, aqua traiana, viz rok 109.

Domitianus stavěl pravděpodobně též v Galliích, Arelátě a Nemausu věnoval amfiteátr, možná též Lugdunu, Samarobriva, dn. Amiens, dostalo od něj forum. Jeho hlavním stavitelem byl, zdá se, jistý Rabirius, jemuž bývá, bez pramenného odkazu, přičítána stavba rozsáhlého Flaviova domu na Palátínu/domus flavia spojeného v jeden celek s původním Augustovým sídlem a domus augustana, se stadium palatinum, odeonem a Cirkem maximem na Martově poli. Rabirius zřejmě postavil Domitiánovu villu v Albánu, Albanum Domitiani, na jejímž místě stojí letní sídlo papežů Castel Gandolfo. Je možné, že se Rabirius podílel na dokončení Titova oblouku na Svaté cestě/via sacra. Byl známým epigrammatika Martiala, který ho obdivně zmiňuje. Jeho předchůdci za Nerona byli pravděpodobně Celer se Severem a nástupcem v posici dvorního architekta za Traiana asi Apollodóros z Damasku, srov. roky 64 a 107.  

 

V Británii po odvelení jedné ze čtyř legií do dácké války vyklidili Římané část nedávno dobyté Kaledonie/Skotska, viz rok 83, zničena a opuštěna byla pevnost Inchtuthill v Tayside.

 

V Lanuviu se 19. září narodil budoucí císař T. Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus alias Antoninus Pius (zemřel roku 161). Z otcovy strany pocházel z Nemausu/Nîmes. Praděd T. Aurelius Fulvus byl dvakrát konsulem a praefectem urbi (viz rok 69), rovněž jeho otec T. Aurelius Fulvus zastával konsulský úřad (89). Otec Antoninovy matky Arrie Fadilly Cn. Arrius Antoninus byl dvojnásobným konsulem a s Boionií Procillou měl dvě dcery. Arria Antonina si vzala L. Iunia Caesennia Paeta a měli syna L. Caesennia Antonina. Mladší Arria Fadilla byla provdána za T. Aurelia Fulva, cos. 89, a měli jediné dítě: T. Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus (Pius). Jeho otec záhy zemřel a z manželství Fadilly s P. Iuliem Lupem, cos. 98, byly Iulia Fadilla a Arria Lupula.

Antoninus vyrůstal v lokalitě Lorium na Aurelské silnici, kde si později postaví villu. Roku asi 110 se oženil s dcerou M. Annia Vera Annií Galerií Faustinou.  Cos. 120, jako konsulár spravoval část Itálie. Asi roku 134/135 správcoval v Asii; jako princeps nikdy Itálii neopustil, pravý protiklad svého adoptivního předchůdce. Viz dále rok 138.

 

***********************************************************
87. 
Ol. 216,3

398 SE
334 AE
neznámý
a. u. c. 840
Imp. Domitianus XIII a L. Volusius Saturninus

coss. suff.: C. Calpurnius Piso Crassus Frugi Licinianus; C. Ducenius Proculus a C. Bellicius Natalis P. Gavidius Tebanianus

C. Cilnius Proculus a L. Neratius Priscus

***********************************************************

Císařská provincie Moesie, srov. roky 29- a 6+, byla asi t. r. rozdělena Domitianem podél řeky Kiabros/Ciabrus (dn. Cibrica) na Horní/Superior s metropolí ve Viminaciu/dn. Kostolac n. Naissu/dn. Niš a Dolní/Inferior, které se též říkávalo Thrácký břeh, Ripa Thraciae; zprvu jejím správním střediskem byly snad Novae, dn. Svištov v BG na Dunaji nebo Tomí či Tomis/řec. Tomoi či Tomis, dn. Constanța v RO. Viz dále rok 102 a 297. Prvním správcem v Horní Moesii se stal L. Funisulanus Vettonianus, který předtím správcoval v Delmatii a Pannonii, prvním dolnomoesijským správcem v Novách nebo Tomidě byl snad M. Cornelius Nigrinus Curiatius Maternus, viz rok 85. Legionářskými stálými leženími zde byly Oescus/Oiskos, staré sídelní obec thráckých Triballů na Istru, dn. ves Gigen u Plevenu v BG, Durostorum/dn. Silistra v BG, Novae a Troesmis/dn. archeologiocká lokalita u obce Turcoaia před dunajskou Deltou v RO. 

V dácké válce Domitianově přešlo pod velením praefecta praetorio Cornelia Fusky pět až šest legií přes lodní most Dunaj v dnešním Banátu ("druhá válka dácká"). Římané byli v lokalitě Tapae (u dnešní vsi Bucova v Rumunsku) zaskočeni připravenými Dáky, jimž velel Diurpaneus (kontrahovaná podoba jména zněla Duras?). Jedna z legií byla rozprášena a Domitianův praefectus praetorio Cornelius Fuscus padl. Insignie jeho legie vydobyl na Dácích zpět až Traianus; srov. začátel Fuskovy kariery roku 69.

Vítěz se pak přejmenoval na Decebala, „Udatného“. Podle jiné novodobé spekulace byl Duras alias Diurpaneus předchůdcem Decebalovým, s nímž roku 106 skončila dácká monarchie. Za Domitiana, jehož velitelskými schopnostmi opovrhovali sami Římané, se Decebalovi, či jak se jmenoval, a jeho Dákům dařilo náramně.  

 

***********************************************************
88. 
Ol. 216,4

399 SE
335 AE
neznámý
a. u. c. 841
Imp. Domitianus XIV a L. Minucius Rufus

coss. suff.: D. Plotius Grypus (po principovi); Q. Ninnius Hasta a [] Frugi

M'. Otacilius Catullus a Sex. Iulius Sparsus

***********************************************************

Domitianus uspořádal stoleté hryludi saeculares. První z principů je vypravil roku 17 př. n. l. Augustus, pak Claudius roku 47, ale ty Domitianus nechtěl brál v potaz, a počítal 110 let, jak vyžaduje starý etruské zvyk. Přesto byl o šest roků před správným termínem (= roku 94). Srov. roky 249 a 149 př. n. l. a dále roky 147, 204 a 247, kdy naposledy (= 1000. výročí založení Říma).

Římská protidácká ofensiva řízená správcem Horní Moesie L. Tettiem Iulianem, předtím správcem Numidie, vedla ke druhé bitvě u Tapae. Jeden z blízkých předáků Decebalových Vezinas unikl zajetí tím, že na bojišti předstíral mrtvého a v noci uprchl. Domitianova válka dácká trvala od roku 85.

    Před tažením přišel Iulianus s reformou v legiích: každý legionář musel na svůj štít napsat své jméno a jméno velitelovo.
    Na sídelní město Decebalovo Sarmizegetuzu Římané netáhli, přesto král znovu nabízel mír. Předtím ovšem všechny cesty na své sídlo dal zavalit porubanými stromy. Domitianus nejprve odmítl, ale když byl vzápětí v poli poražen, pravděpodobně s osobní účastí, v Pannonii germánskými Markomanny, proti nimž se vypravil (první jeho pannonská válka, viz dále roky 92 a 93), neboť ho odmítli podpořit na tažení proti Dákům, viz rok 86, na mír s Dáky přistoupil; rozsah porážky od Germánů ani lokalitu neznáme.
    Decebalus se odmítl setkat s principem osobně a poslal muže jménem Diegis, možná svého bratra (?). Jeho Domitianus okatě obdarovával, položil mu na hlavu diadéma a poselstvo poslal do Říma k senátu s dopisem údajně od Decebala, imperátorem ale falšovaným, aby se mohl dát ve Městě slavit jako triumfátor. 
    Decebalus dostal od Domitiana značný obnos peněz a zboží, stejně jako příslib ročního tributu: Římané se tak poprvé za principátu stali poplatní jinému z národů, což platilo naposledy na začátku 4. století př. n. l. vůči Keltům, téměř půl tisíciletí předtím. V římských očích však nešlo v tomto případě o ponížení, ale o jednoduchý způsob, jak provinciály a usazené veterány levně vykoupit z loupeživých choutek barbarů. 

 

V Asii někdy kolem tohoto roku vynořil nový Pseudonerón/Lžinero (III.), viz rok 79 za Tita a 69 v době chaosu v říši; byl parthským panovníkem Pakorem, k němuž se zřejmě uchýlil, vydán Domitianovi a skončil asi v Římě stejně jako jeho předchůdce; nevíme o něm vůbec nic.  

 

V Číně zemřel císař dynastie Východních Chanů Čang-ti/Zhangdi (33) vládnoucí od roku 75. S pomocí generála Pan Čchaa/Ban Chao zesílil armádu a šířil čínskou moc ve Vnitřní Asii. Za Čangovy vlády vzrostla moc eunúchů u dvora. Jako císař Che-ti/Hedi následoval Čangův nezletilý syn Liou Čao/Liou Zhao (9), který vládl do roku 106 na dvoře ovládaném šlechtickými klikami. Stejně jako za jeho otce opět se bouřili Čchiangové/Qiang, nechanský národ v pozdější provincii S'-čchuan.

Za něho se šířila díky generálu Pan Čchaovi/Ban Chao čínská moc na západ, navázány diplomatické styky s Parthy a svým způsobem i s Římem, viz rok 97. Pan Čchao po třech desetiletích bojů v Turkestánu mimo jiné s Kušány ovládajícími tehdy velkou část dnešního Pákistánu a severní Indie, na svou funkci roku 102 s císařovým svolením resignoval a vrátil se domů do Číny.

Pan Čchao (dvorním jménem Čung Šeng; 32-102) poslal Kan Jinga roku 97, viz, ze Střední Asie jako vyslance do římské říše. Generál Pan pocházel z vojenské a literárně a historiograficky činné rodiny. Jeho otec Pan Piao/Ban Biao (zemřel roku 54) začal psát kroniku Chanů, Chan Šu/Han Shu.

V nedokončeném dílu pokračoval starší Čchaův bratr Pan Ku/Ban Gu, vysoký císařský úředník-knihovník za Minga a Čanga. Za něho byl tajemníkem Tou Siena/Dou Xian, s nímž rovněž prodělal tažení proti Hunům. Císař Che však měl podezření, že Tou Sien se proti němu spikl a donutil ho vzít si život. Pan Ku byl zatčen a ve vězení roku 92 zemřel: popraven, nebo na následky mučení. Kroniku dokončila jeho sestra Pan Čao/Ban Zhao.

 

***********************************************************
89. 
Ol. 217,1
Hermogenés z Xanthu II
400 SE
336 AE
neznámý
a. u. c. 842
T. Aurelius Fulvus a M. Asinius Atratinus

coss. suff.: P. Sallustius Blaesus a M. Peducaeus Saenianus

A. Vicirius Proculus a M'. Laberius Maximus

***********************************************************

Domitianus se vrátil z dáckého tažení do Říma a drze slavil triumf nad neporaženým nepřítelem. Vykutálený císař Římanům za dáckou kořist předložil předměty ze svých skladů. Během velkolepých her zapršelo a císař zakázal divákům opustit místa; sám se přitom převlékl do suchého. Uspořádal pak celonoční hostinu a v noci dal v divadle zápasit proti sobě ženy s trpaslíky. 


Na Rýně v Moguntiaku provolali koncem roku předešlého nebo v lednu t. r. vojáci dvou legií v Horní Germánii imperátorem svého legáta L. Antonia Saturnina. Měl však smůlu. Rebelie se pod útokem věrného správce Germánie Dolní A. Bucia Lappia Maxima po několika málo týdnech, nejpozději do jara, zhroutila, když Germáni nemohli v zimě přijít svému spojenci Antoniovi na pomoc, poněvadž náhle roztál na Rýnu led. Antonius, údajně potomek triumvirův, asi padl v boji. 

Byla to první vzpoura legionářů a první usurpace po občanské válce před dvaceti roky. Podle jednoho zdroje Antonius Saturninus nesnesl, že ho Domitianus soustavně nazýval děvkou, scortum, zjevně s ohledem na jeho homosexualitu, srov. rok 85. Tvrdil při vyšetřování jistý jeho podřízený, vojenský tribun Iulius Calvaster, aby se vyhnul podezření z účasti na spiknutí, neboť s ním Antonius vedl často rozhovory beze svědků, že to byla setkání milostná (trestu tak unikl; homosexualita ovšem trestná nebyla, to Domitianus byl na ni vysazený). 

Ochránit Domitiana pospíchal z Hispánií se svou legií i budoucí císař M. Ulpius Traianus: odměnou mu byl konsulát roku 91. Lappius Maximus ovšem neopomněl spálit veškeré Antoniovy písemnosti. Přesto v Římě následovala v senátu a mezi vojáky principova čistka mezi domnělými i skutečnými spiklenci. Mezi oběťmi byli Sallustius Lucullus, úřadující správce Británie, popraven údajně za to, že nové kopí, který vynalezl, nazval po sobě lancea lucullea (viz rok následující), a úřadující asijský proconsul C. Vettulenus Civica Cerealis. Údaje o počtu obětí represálií a exulovaných známy nejsou. 

    Domitianus za odměnu poslal Lappia Maxima jako správce do Syrie (kde byl do roku 93), dva roky na to byl opět konsulem a roku 102 za Traiana se stal jedním z pontifiků. Domitianus zároveň rozhodl, že už nikdy nebudou sdílet dvě legie jedno ležení, čehož se drželi i další principové, srov. vzpoury po smrti Augusta roku 14+ v Pannonii a na Rýnu, kdy v jednom letním ležení soustředěny i legie tři. Vojákům bylo tehdy zakázáno ukládat na velitelství tábora více než tisíc séstertiů, což byl pro řadového legionáře téměř roční plat. 

 

Někdy před touto událostí vyhnali Chattové/Kattové Chariomera, krále Cherusků, za to, že se přátelil s Římany. Ve válce o zpětné nabytí moci se sice dokázal král vzchopit, byl však svými spojenci opuštěn v okamžiku, kdy poslal na římské území rukojmí, záruku pro dohodu o pomoci. Domitianus mu vojensky nepomohl, ale poskytl mu pomoc finanční. 
    O Chariomerovi dále slyšet nebude, Cheruskové byli později zmiňováni jako lid svobodný a někdy v průběhu 4. století se rozplynuli v národní konnfederaci Sasů. Chattové byli předky Hessů a jsou tak vedle Hermundurů a Frísiů z těch, kteří dodnes setrvali ve svých tradičních sídlech (Hessen/Hesensko, Friesland/Frísko, Thüringen/Duryňsko).

 

Znovu vydán Domitianem edikt o vyhnání astrologů a filosofů z Města, srov. roky 85, 92 a 95. Mezi exulovanými byl stoik Epiktétos z Níkopole, modla senátorských vyznavačů "druhé/pozdní stoy", srov. rok 68. Jeho skutečné jméno neznáme, Epiktétos/Přikoupený bylo jméno otrocké. Narozen kolem roku 50+ pocházel f fryžské Hierápole a do Říma se dostal jako otrok Epafrodíta, vlivného propuštěnce Neronova. Směl navštěvovat přednášky stoika C. Musonia Rufa a když byl Epafrodítem propuštěn na svobodu, otevřel vlastní školu, která získala mezi stoickou smetánkou Neronovy éry nejlepší pověst.

Jako exulant se usadil v Níkopoli (staré Aktion) a tvrdívalo se, že se osobně znal s Hadrianem, za jehož vlády, asi na konci, zemřel. Žil velmi asketicky, na jednu nohu chromý a nikdy nic nenapsal; latinsky pravděpodobně nehovořil vůbec. Přednášky zaznamenal jeho žák Arriános, srov. rok 85, v knize Diatribai/Dissertationes, tedy Rozpravy, a z Epiktétových zásad po vzoru epikúriků (které nesnášel) pořídil výtah Encheiridion/Příručka. Knihy se zachovaly. O Epafrodítově konci viz rok 95.  


***********************************************************
90. 
Ol. 217,2

401 SE
337 AE
neznámý
a. u. c. 843
Imp. Domitianus XV a M. Cocceius Nerva II 
coss. suff.: L. Cornelius Pusio Annius Messalla; L. Antistius Rusticus a Ser. Iulius Servianus

Q. Accaeus Rufus a C. Caristanius Fronto

P. Baebius Italicus a C. Aquillius Proculus

L. Albius Pullaienus Pollio a Cn. Pinarius Aemilius Cicatricula Pompeius Longinus

***********************************************************

Kolem t. r., nebo snad zároveň s potlačením saturninovské vzpoury roku předešlého, byla vyhlášena provincie Germania superior/Horní G. se správním střediskem v Mogontiaku n. Moguntiaku, dnešní Mainz/Mohuč, viz o Dolní G. rok 83. Jejím prvním správcem se stal C. Octavius Tidius Tossianus Lucius Iavolenus Priscus, jak znělo po adopcích plné jeho jméno. Kromě vojenské a guvernérské kariery (po Germánii správcoval za Traiana v Syrii a Africe) si senátor udělal jméno jako právní znalec. 

Provincii Germanii zřídil pravděpodobně již Augustus roku 8-, viz tam. Měla krátkého trvání, ale legie a pomocné sbory dislokované na levém břehu Rýna, tedy v Gallii, se co do působnosti rozdělovali později na dolno- a hornogermánské. Území bylo pod správou legátů, fiskálně asi spadal kraj pod Gallii Belgiku. To se roku c. 83 resp. c. 90 změnilo; srov. též v indexu s. v. Germánie.

Diocletianus roku c. 297 přejmenoval Horní Germánii na Druhou/Germania secunda a Dolní na První/Germania prima. Ze Druhé vyčlenil část a spojil s územím Helvétiů a Séquanů v provincii Maxima Séquanórum se sídlem ve Vesantiónu/dn. Besançon, území později království Burgundů.

 

V Parthii zemřel po asi deseti letech vlády usurpátor Artabános V., viz rok 80. Legitimní vládce Pakoros II., viz rok 78, vládl až do roku c. 105, možná déle; prameny z této doby jsou velmi skoupé. Arsakovec Pakoros zkrášloval Ktésifón, psal si údajně s Decebalem. Dák mu poslal, snad z kraje Domitianovy vlády, darem jistého Kallidroma, otroka nám jinak neznámého Laberia Maxima, jehož se Decebalovi lidé zmocnili při nájezdu v Moesii asi roku 85. Po čase Orientálcům prchnul, zřejmě však byl nějak Pakorovi užitečný, byl zatčen v bíthýnské Níkomédeji a správcem provincie C. Pliniem Caeciliem Secundem, jak se dovídáme z jeho korespondence, viz rok 111, poslán do Říma principovi Traianovi, který se intensivně připravoval na tažení proti Parthům, své poslední. V té době Pakoros již nežil, viz rok 105.  

 

V Bosporském království někdy kolem t. r. zemřel Rhéskúporis I. Filokaisar Filorhómáios Eusebés, v jehož žilách kolovala krev Iúliů, Klaudiů, íránských Mithridátovců, makedonských Antigonovců a Seleukovců a thráckých velmožů. Vládl od roku 68 a nástupcem se stal jeho syn Tiberios Iúlios Sauromatés I. Filokaisar Filorhómaios Eusebés (tuto titulaturu užil z dynastie první Kotys I., panující v letech 45-63, bez zdůraznění zbožnosti již Asandros v letech 46 až 19-).

Sauromatés vládl v římském protektorátním království do roku 123, kdy v panování rodu pokračoval jeho syn Ti. Iúlios Kotys II. Filokaisar Filorhómáios Eusebés (do 132, viz dále tam). Ražba posledního z bosporských panovníků Rhéskúporida VI. je z roku 341, kdy byla země převálcována Huny a stát vyvrácen. O jejich vládě víme kromě jmen z mincí velmi málo. Pravděpodobně panovníci celé dynastie osobně každoročně platili poddanský tribut klientelského státu správci provincie Býthýnie & Pontos a byli veleknězi Augustova kultu.

 

Periplús Rudého moře publikován někdy v této době. Dálkový obchod s Indií a dalšími zeměmi s drahým zbožím (koření, látky, luxusní předměty) odvětrával římským boháčům značné částky na východ. Používání koření, mastí, vonných látek apod. podle zajímavého pohledu křesťanského profeta Ióanna z Efesu či Patmu povede k pádu Říma, srov. zde níže.

Jistý Iulius Maternus, obchodník z Lepty Magny, pobýval někdy kolem t. r. na dvoře garamantského krále, jehož jméno neznáme. Garamant vzal Římana s sebou na výpravu do svých jižních domén a po čtyři měsíce výprava trestala vzpurné poddané a lovila otroky. Dorazili až do země Agisymba s vysokými horami s hodně nosorožců a slonů. Usuzuje se, že Říman spatřil nigerský Aïr nebo kraj severně od Čadského jezera, kde tehdy zvířata ještě žila.  

 

V Římě dokončena stavba Flaviova divadla/Amphitheatrum flavium neboli Colossea. Někdy v této době zemřel epik C. Valerius Flaccus, autor latinské verse Argonautik Apollonia Rhodského, a jeho vrstevník, básník P. Papinius Statius rodem z hellénské rodiny z Neápole (narozen c. 40). Své příležitostné verše spojil do sbírky Lesy/Silvae, slávu mu přinesl epos Thebais o dvanácti knihách o válce "Sedmi proti Thébám" a nedokončený epos Achilleis


Správcem Británie po Sallustiovi Lucullovi byl v letech 90-92 n. 94 A. Vicirius Proculus a po něm asi do konce Domitianovy vlády P. Metilius Nepos, viz rok 92.


M. Antónios Polemón/M. Antonius Polemo se narodil v Láodíkeji na Lyku, život si vzal roku 144. Většinu života prožil mimo Frygii ve Smyrně, kde byl scholarchem vyhledávané sofistické školy a byl obdivován císaři Hadrianem a Antoninem Piem. Držel řeč při zasvěcení chrámu Dia Olympského v Athénách, největší hellénské sakrální stavby. 

 

V letech 90-100 zřejmě vzniklo novozákonní Janovo evangelium, Kata Ióannén euangelion; nejpozději je znalci kladen vznik do let 130-150 za předpokladu, že autorem nebyl Ióannés, syn Zabadaiův, poslední z nejbližších Ježíšových, "počívající na jeho prsou" (zemřel přirozenou smrtí až za vlády Traianovy). Za Domitiana byl poslán do vyhnanství na Patmos, kde údajně sepsal své euangelion, čtvrté a poslední; po principově smrti se usadil v Efesu.

Ióannův exil patřil podle křesťanských kronikářů do nové vlny persekucí jejich sekty, o níž mnoho nevíme, kromě případných prominentních obětí, viz rok 85 a 95, "druhá persekuce/protivenství křesťanů".

 

***********************************************************
91. 
Ol. 217,3

402 SE
338 AE
T. Flavius Domitianus autokratór
a. u. c. 844
M'. Acilius Glabrio a M. Ulpius Traianus I
coss. suff.: Cn. Minicius Faustinus a P. Valerius Marinus

Q. Valerius Vegetus a P. Metilius Nepos

***********************************************************

Edessu v Osroéně obsadil armenský a adiabénský král Sanatruk/Sinatrokés. O osudu Abgara VI. vládnoucího od roku 71 není nic známo, viz nástupnictví v Edesse roku 50. Jeden ze zdrojů vypráví příběh o tom, jak na něj v edesském paláci spadl mramorový sloup, když komandoval dělníky při jeho usazování. Jeho rodinu dal nový vládce povraždit. 

Sinatrokés, jehož slovu podléhala od konce 70. let i arabská Hatra, patřil k armenské větvi parthských Arsakovců a vládl do asi listopadu roku 109, viz tam dále. Byl v Armenii nástupcem Tíridáta I., bratra Vologaisa I., Pakora II. a Osroa I., tedy toho, který byl tak honosně roku 66 korunován Neronem v Římě a zemřel někdy po roku 75, viz tam. V Edesse prý Sinatrokés slíbil tolerovat křesťany, slovo však nedodržel, tvrdí křesťané.

Někdy z této doby pochází skalní nápis z Qobustanu/Gobustanu jižně od Baku při Kaspiku na albánském území pořízený legátem Dvanácté legie Bleskonosné/fulminata, řec. keraunoforon stratopedon L. Iuliem Maximem. Datován je vládou Domitianovou, podle přívlastku "Germánský" je z doby po roce 83, srov. příčinu tam, a patří mezi nejvýchodnější známé latinské nápisy. Armenská podoba principova jména je Domet. Soudívá se, že městečko Ramana při Baku odvozuje jméno od ležení Římanů z doby po roce 75: "Romana [castra]" (?).

Znamenalo by to, že římská armáda, jedna její legie se stálým ležením v Kappadokii, roky působila na Kavkazu, o čemž zachované klasické prameny mlčí. Zda-li armáda tehdy kontrolovala též severnější a známější pevnost Derbent/Darband, srov. rok 198, známo není (její roli podtrhuje pozdější arab. název lokality Báb al-abwáb/Brána bran). Římským protivníkem ze severu z území novodobého ruského Dagestánu byli Alanové/Alánové, o jejichž prvním vpádu na jih do Médie a Armenie viz rok 75.


Číňané porazili ve věčných válkách s nomády kdesi na území Mongolska kmeny Siung-nu/Xiongnu, Huny.

 

***********************************************************
92. 
Ol. 217,4

403 SE
339 AE
Trevilius Rufus
a. u. c. 845
Imp. Domitianus XVI a Q. Volusius Saturninus
coss. suff.: L. Venuleius Montanus Apronianus; L. Stertinius Avitus a Ti. Iulius Celsus Polemaenus

C. Iulius Silanus a Q. Iunius Arulenus Rusticus

***********************************************************

Domitianus pobýval od jara opět v Podunají. Tažení proti Markomanům, Iazygům a Quadům, jeho druhá válka pannonská (srov. první roku 88, třetí roku následujícího). Lugiové/Lygiové žádali v Moesii Římany o pomoc proti Suebům a Domitianus vyslal sto (!) jezdců. Suebové se spolčili s Iazygy a chystali se přepravit přes Istros/Dunaj. O výsledku války nevíme nic, nicméně dedikační nápis za prvního centuriona C. Velia Rufa z Héliopole, dn. Baalbek, tvrdí, že poctěný byl vyznamenán za tažení proti Markomannům, Quádům a Sarmatům/Iazygům vedené přes území krále Decebala. Srov. rok 72 a 84. Jiný pramen ovšem tvrdí, že v bojích se Sarmaty byla pobita celá jedna legie, kdy a kde, nevíme. 
    Zřejmě téhož roku přišel do Říma král Semnonů Masyos (jeho skutečné germánské jméno neznáme) v doprovodu panny Ganny, nástupkyně brukterské věštkyně Veledy, viz rok 68. Domitianus je přijal s poctami a podarováni se Germáni vrátili domů.

 

Domitianova censura. Zbavil senátorského postavení Caecilia Rufina, neboť se věnoval pantomímě, což konservativní princeps nepokládal za stavovsky důstojné ("nevzal" by to ostatně ani Augustus, ani Tiberius). Z Říma a Itálie znovu vykázal filosofy, což se možná týkalo jen stoiků, které Flaviovci v oblibě neměli. Do "exilu" musel stoik Artemidóros ze Syrie, v jiné souvislosti manželka Arulena Rustika Verulana Gratilla, manželka Thrasey Paeta Arria minor a jejich dcera Fannia, manželka Helvidia Priska staršího, viz rok 75 a 95. Exulanti se vrátili do Říma roku 97 a žalovali senátora Publicia Certa, na základě jehož udání a kariery na dvoře Domitianově museli do vyhnanství; srov. rok 97.

 

Literát Plútarchos z Chairóneje pobýval v letech 92-93 v Římě.

Správce Británie v letech 94 (n. již 92) až 97 byl P. Metilius Nepos. V Londiniu postavena za jeho úřadování kamenná pevnost a druhá basilika.

 

***********************************************************
93. 
Ol. 218,1
Apollónis/Héliodóros z Alexandreie
404 SE
304 AE
[...]ynarcheás 
a. u. c. 846
Sex. Pompeius Collega a Q. Peducaeus Priscinus

coss. suff.: T. Avidius Quietus a Sex. Lusianus Proculus

C. Cornelius Rarus a neznámý

***********************************************************

V lednu se po osmi měsících z pannonské války vrátil Domitianus do Říma, ale skromně si dal schválit jen ovace. 

 

Nové tažení v Podunají, třetí válka pannonská, skončena až roku 97. Založena snad Tiberiem pro veterány byla někdy za vlády Flaviovců osada Iulia Scarbantia (Ödenburg/Sopron v H) povýšena a municipium Flavia Augusta Sc. Její forum leželo pod dnešním náměstím Soproně. Zničena za germánských válek M. Aurelia obnovena a roku 202 ji navštívil L. Septimius Severus; římská populace vyklidila oblast s legiemi asi začátkem 5. století. 

 

Proces s Baebiem Massou obžalovaným provinciály z Baetiky za vydírání vedli za stranu žalující C. Plinius Caecilius Secundus s Herenniem Senecionem. Plinius později žádal svého přítele Cornelia Tacita, jehož Dějiny/Historiae průběžně četl a velmi chválil jako dílo nesmrtelné, "a tím spíše bych se v nich rád objevil", aby jeho advokátskou episodu s Baebiem Massem do díla zahrnul. Jestli se tak stalo, se již pravděpodobně nedozvíme, neboť se z díla nich zachovaly jen první čtyři knihy a začátek páté. 

 

23. srpna zemřel Cn. Iulius Agricola (53), úspěšný správce Británie a tchán historika Tacita, jehož biografie se zachovala.

 

***********************************************************
94. 
Ol. 218,2

405 SE
341 AE
Octavius Theios 
a. u. c. 847
L. Nonius Calpurnius Asprenas Torquatus a T. Sextius Magius Lateranus
coss. suff.: M. Lollius Paullinus D. Valerius Asiaticus Saturninus a C. Antius A. Iulius Quadratus

L. Silius Decianus a T. Pomponius Bassus

***********************************************************

Plinius s Tacitem požívali všeobecně dobré pověsti. Plinius se ve své korrespondeci chlubí, jak mu udělalo dobře, že patří mezi známé lidi. Tacitus seděl o jakýchsi hrách někdy kolem t. r. v cirku vedle nějakého rytíře z provincií vyzvídajícího na něm, zda-li je "Z Itálie, nebo provincie/Ítalicus es an próvinciális?" Senátor a historik neodpověděl přímo: "Ností mé et quidem ex studiís/Znáš mne, a to z literatury." Soused hbitě opáčil: Tacitus es an Plínius? - "Tacitus, nebo Plinius?"


***********************************************************
95. 
Ol. 218,3

406 SE
342 AE
Octavius Proklos
a. u. c. 848
Imp. Domitianus XVII a T. Flavius Clemens

coss. suff.: L. Neratius Marcellus; A. Bucius Lappius Maximus II a P. Ducenius Verus

Q. Pomponius Rufus a L. Baebius Tullus

***********************************************************

V Římě Domitianův teror vůči senátorům propukl naplno, neboť je podezříval z dalších pokusů o spiknutí. Popraveni soukonsul t. r. a principův bratranec T. Flavius Clemens a ze senátorů ještě exulovaný Acilius Glabrio. Konsul Clemens, syn T. Flavia Sabina, byl se svou manželkou Flavii Domitillou nejmladší, rovněž vzdálené příbuzné císaře (dcera Vespasianovy sestry Domitilly ml. s Q. Petiliem Cerialem, viz rok 38), obviněn z atheismu, což se v té době podsouvalo křesťanství, které v té době mělo hlavně vyznavače židovské, nebo se jednalo přímo o pěstování židovských zvyklostí.

Domitianus též vymáhal na Židech jejich tradiční roční chrámovou daň qorbán/korbán dvou dénárů, fiscus iudaicus, viz rok 70, s takovou vervou, že výběrčí zkoumali i devadesátiletého muže, zda je obřezán a měl by tudíž zaplatit. Chrám už sice dvacet pět let nestál, ale peníze vybíral císař a končily v Iovově pokladnici; viz konec represálií roku 96. Je pochopitelné, že platit takovou daň se nikomu z Židů nechtělo, takže udavači měli žně. Události bývají označovány za druhou říšskou persekuci křesťanů, srov. roky 36, 49, 90. 
    Clemens byl v květnu popraven, Flavia Domitilla, matka nejméně sedmi dětí, poslána do vyhnanství na Pandaterii/Ventotene nebo na Pontii. Zde pravděpodobně přečkala Domitianovu smrt, viz rok následující, a směla se vrátit do Říma. Podle křesťanské tradice byla pokřtěná a zemřela "mučednickou" smrtí, tedy pro víru, a byla by to první křesťanská Římanka z říšské high society, kterou známe jménem, srov. rok 38. • Domitianus, jak tvrdí monotheističtí hagiografové, dal též pátrat po Dáwídových potomcích. V té době žili pouze dva vnuci Ježíšova vlastního bratra Iúdy a ti museli putovat do Říma, aby před principem uvedli, že spoluvlastní jakési políčko. Domitianus je jako chudáky s opovržením propustil a žili prý ještě v době Traianově. 

Glabrio byl zahuben pod záminkou přestoupení zákazu pro senátory o vystupování v aréně. Za jeho konsulátu s Traianem ho Domitianus povolal do své albanské villy na oslavy iuvenalií a poručil mu zabít urostlého lva; což Glabrio udělal a Domitianus z něho dostal strach. Sofista Maternus přišel v této době o život, neboť si dovolil mudrovat o postavení tyrannů. Domitianus si dával práci navštěvovat lidi, na které čekala obžaloba, aby se sám přesvědčil o jejich názorech, navštěvoval za stejným účelem i vězně.

Zahubit dal Domitianus i historika Hermogena z Tarsu za jakési osobní narážky ve svém díle a opisovači jeho knihy, prostí zřejmě manufakturní písaři neznámého nakladatele, byli ukřižováni. "Mathematicus", tedy astrolog, Asklétarión musel zemřít, poněvadž předpověděl smrt Domitianovu a vlastní, o níž řekl, že ho roztrhají psi. Když bylo astrologovo tělo páleno na hranici, přišel déšť a psi ohlodali nespálené tělo na hranici...

Opět vyhnáni filosofové z Itálie, srov. rok 92, a mezi nimi i Epiktétos z Hieropole, propuštěnec Epafrodítův, byvšího tajemníka Neronova, viz rok 65 a 68, pokud nebyl vypuzen už roku 89, viz tam. Ti. Claudius Epaphroditus, bývalý majitel Epiktétův, Domitianem již exulovaný, byl za této vlny Domitianova vzteku popraven za to, že nezabránil Neronovi v sebevraždě; musel mít kolem sedmdesáti, viz rok následující.

Princeps zahubil filosofa Arulena Rustika za to, že označil Thraseu Paetu za světce, Herennia Seneciona za to, že sepsal biografii Helvidia Priska, viz rok 93; všechno byli stoici. Jistý Iuventius Celsus si zachránil život tím, že Domitianovi slíbil donášet na kohokoli si bude přát. Prý pak neudal nikoho, vymlouval se na okolnosti a dožil Domitianovy smrti. 

 

Kolem tohoto roku se objevila v okolí Říma nebezpečná podoba malarie, která se v kraji udrží půl tisíciletí. Rozsáhlé pozemky s úrodnou půdou přestaly být obdělávatelné a kampánská pole, zázemí pro římské zelinářské trhy, byla pěstiteli opuštěna.

V této době zásobovalo Město vodou nejméně deset aquaduktů s odhadovanou denní kapacitou deseti milionů hektolitrů vody. Lázně spotřebovávaly polovinu, ale vodou Řím nikdy ve starém věku nestrádal.

Dokončena via Domitiana, vydláždění silnice ze Sinuessy do Puteol usnadňující přístup ke kampánskému pobřeží.

 

Barbarští národové v sousedství Říma kontrolovali hloubku orby koly na pluhu. K tomu měli předradličku a radlice na rozbíjení hroud a obracení orby. Římané orali křížem, barbaři do hloubky a pravidelné brázdy vedly k dlouhým pruhům obdělávané země než ku čtvercovým blokům.

 

Narodil se kolem tohoto roku právník, úředník státní správy (procurator Augusti) a historik římských dějin Appiános z Alexandreje (zemřel kolem nebo před rokem 165). Jeho dílo Rhómáika/Římské dějiny o 24 knihách se zčásti uchovalo a pro dobu občanských válek je důležitým pramenem.

Činný lékař Aretaios z Kappadokie, který jako první popsal celiakální nemoc.

 

V Británii byla založena římská osada Lindum/Lincoln, Colonia Domitiana Lindensium.


***********************************************************
96. 
Ol. 218,4

407 SE
343 AE
Aiolios 
a. u. c. 849
C. Manlius Valens a C. Antistius Vetus (oba do dubna)
suff. Q. Fabius Postuminus a T. Prifernius Paetus (oba od května do srpna)
suff. Ti. Catius Caesius Fronto a M. Calpurnius [...] (oba září – prosinec)

***********************************************************

Konsul C. Valens zemřel v úřadu ve věku 90 let. 

Jestliže dříve poslal Domitianus do vyhnanství Neronova n. možná už Claudiova propuštěnce Epafrodíta, nyní ho dal popravit za to, že roku 68 neochránil svého pána. Epafrodítos, majitel stoika Epiktéta z Hierápole n. Níkopole, měl smůlu, viz rok předešlý, 68 a 89.

V té době uzrály plány na puč palácových propuštěnců, ojedinělý v římských dějinách. Vlastní důvody známy nejsou, ale v myšlenkách na zjevně oblíbeného Epafrodíta lze předpokládat, že služebnictvo a lidé z nejbližšího okolí principova viděli svou budoucnost černě: Domitianovi nebylo ještě 45, chorobný nebyl, vojáci ho milovali, neboť jim zvýšil gáže, Římu hrozila dlouhá vláda. Spiknutí spřádal osobní komorník, cubiculo praepositus/řec. prokoitos, Parthenios, třebaže byl Domitianem vyznamenáván, se svým propuštěncem Maximem, službu konajícím vojákem Clodianem (cornicularius), šéfem služebnictva/decurio cubiculariorum Saturiem s jeho kolegou jménem Sigerus, s Entellem (tés archés biblia diepón, úředník přes korespondenci úřední, lat. ab epistulis), jistým gladiátorem, jehož jméno neznáme a s propuštěncem Stefanem, správcem majetku/procurator, Domitillinina, obviněného ze zpronevěry. Zasvěcena byla též manželka Domitia Longina, praefectus praetorio Norbanus a jeho kolega Petronius Secundus; o jeho osudu viz rok následující.

Domitianus se podle jedné verse měl o spiknutí dozvědět a chtěl aktéry, jejichž jména si napsal na psací destičku a uložil pod polštář, odstranit jedním rázem. Za odpoledního spánku mu však záznam uzmul jeden z nahých palácových chlapců a dostal se k Domitii. Konsultovala s řadou lidí, mimo jiné s konsulárem Nervou, a rozhodla atentát neodkládat. 

Téhož 18. září byl imperátor Domitianus (44) v paláci ubodán k smrti. Parthenios odstranil principovu dýku zpod jeho polštáře v ložnici, kam se ukládal k siestě. Pak vstoupil Stefanos, který srazil principa ranou nože k zemi a dorazil ho propuštěnec Maximus. Stefana vzápětí zabily stráže, kteří o spiknutí nevěděly. 
    Princeps žil 44 roků, deset měsíců a 26 dnů, vládl z toho patnáct roků a pět dnů. Tělo spálila v ústraní jeho kojná Fyllis; senát mu prý vypravil pohřeb gladiátorský a popel tajně smísila Fyllis v urně Titovy dcery Iulie, Domitianovy lásky, uložené v chrámu Rodu Flaviů/templum Gentis Flaviae.

Schopný vládce to do jisté míry byl, lze odhadnout, ale pro stále ještě vlivné senátorské rody nepřijatelný svými diktátorskými manýry a opovržení senátorským stavem. Nikdo nevěděl, kdo bude další obviněn ze spiknutí, popraven nebo exulován. Ve stejný okamžik, tak se traduje, v Efesu Apollónios z Tyány zvěstoval Domitianovu smrt chválou caesarovraha Stefana, srov. zde níže podobný případ římského legáta.
    Domitianus byl potrestán senátem výmazem z lidské paměti, damnatio memoriae. Jeho smrt nebyla vzpoura, ale palácový atentát s osobními motivy, nikoli politickými. Jak byl neoblíben mezi římskou elitou, tak ho vojáci milovali. Vždyť jim na začátku vlády zvýšil plat o třetinu a stejně tak "lid" obdarovávaný v cirku

 

Praetoriáni téhož dne vybrali konsulára M. Cocceia Nervu (66) a druhého dne ho potvrdil senát jako interimního panovníka pod jménem M. Cocceius Nerva Augustus.

Stal se prvním z císařů, který neměl zázemí v armádě a přitom se stal pradědem (adoptivním) všech císařů do Severa Alexandra. Když už Nerva přijal imperátorství, rozšířila se zvěst, že Domitianus žije. Nerva, desátý z principů po Augustovi, se vyděsil, ztratil barvu a řeč, ale až nejvyšší komorník Parthenius potvrdil, že poslední z Fláviovců je opravdu mrtev, odešel do senátu potvrdit svou volbu praetoriánů. 

Pro klid Říma si vybral po roce za kolegu ve vládě v říjnu 97 a nástupce mezi vojáky známého a oblíbeného vojevůdce M. Ulpia Traiana. Vztahy se senátory měl dobré a nastavil nový systém, v němž vládu nedědí synové imperátorů, ale se souhlasem senátu jimi vybraní: „dynastie adoptivních císařů“
    Všem pronásledovaným restituoval majetky a domitianovské exulanty povolal zpět; do jara 97 se všichni vrátili do Říma. Narozen 8. listopadu 30 v Narnii, zemřel 28. ledna 98 v Římě. Byl konsulem v letech 71 (s Vespasianem a byl to jediný konsulát zastávaný císařem s někým jiným než se synem Titem), 90 (s Domitianem), 97 a 98. 
    Nerva odměnil 400 tisíc séstercii jistého Largina Procula, který v římské Germánii věštil datum, kdy Domitianus zemře; správce provincie ho poslal císaři do Říma, ten ho odsoudil na smrt, ale popravu odložil, aby se všichni mohli přesvědčit, že "dominus & deus" přežil. 
Nerva se vyhýbal veřejné karieře a nikdy se neoženil. Až roku 65 jako praetor odhalil spiknutí Pisonovo a za to ho Nero vyznamenal sochami. Po roce 68 se postavil na stranu Vespasianovu a získal si jeho důvěry (roku 71 konsulem s císařem), stejně jako jeho synů (roku 90 konsulem s Domitianem, jehož varoval před vzpourou Saturninovou, viz rok 89). Patřil mezi Domitianovy "přátele" (amici), ale v jaké podobě se podílel na vládě, známo není. Obklopil se nyní samými lidmi z flaviovské éry, v úřadu ponechal praefecta praetorio Casperia Aeliana, přátelil se s Domitianovým poradcem A. Didiem Gallem Fabriciem Veiientonem. Zato senátu se vyhýbal a držel se rad vlastního consilia

Pokračoval v dílech svých předchůdců. Dostavěl roku 97 forum mezi Augustovým a Míru budované za Domitiana, ale nazváno bylo nyní Nervovo, též Forum Transitorium/"Průchozí". Zakázal kastraci a sňatky s vlastními sestřenicemi (srov. případ Claudiův).

Nerva osvobodil všechny odsouzené podle zákona o urážce majestátu a jeho platnost zrušil. Naopak poslal na smrt všechny udavače svých pánů z řad otroků a propuštěnců. Je zajímavé, že zakázal otrokům a propuštěncům udávat své pány, že žijí „po židovském způsobu“, což je pravděpodobně první liberální opatření na ochranu aristokratické a jezdecké komunity související s křesťanskou sektou, v této době ještě ryze židovské (viz ale už rok 98). Za Nervy byl popraven za udavačství v Domitianově éře i jistý filosof Serás, souvislosti a důvody neznáme. Je pravděpodobné, že domitianovské čistky v Římě skončily do konce t. r. 
    Nerva byl spořivý a zakázal na svou počest stavět zlaté a stříbrné sochy. V nedostatku peněz rozprodával císařské nádobí, nábytek a výzdobu a zahrnul mezi to i svůj osobní majetek. Aby snížil náklady na vládu, zrušil řadu dostihů, náboženských úkonů, her a svátků vedených v oficiálním kalendáři.

Zrušil za své vlády věrolomné vymáhání ročního poplatku Židů odváděného po vyvrácení Jahweho chrámu roku 70 Iovovi Kapitólskému, viz rok předešlý. Za Domitiana tak bylo mnoho lidí pronásledováno i zahubeno, že byli obviněni z pěstování židovského životního stylu, což bylo vykládáno jako "atheismus", a jejich majetek konfuskován. Nerva dal razit mince s nápisem Fisci iudaici calumnia sublata/Křivosti kolem židovského fondu odstraněny: poplatek sám o sobě zrušen nebyl a možná to udělal až polytheista Iulianus, když dal roku 362 pokyn k obnově jerúsalémského chrámu.

Je pravděpodobné, že od Nervy začali Římané rozlišovat u Židů mezi júdaismem, vírou zákonem povolenou (religio licita), a křesťanstvím, ideologií nepovolenou, podle Římanů "nedovolenou pověrou/superstitio illicita".
    S velkorysou shovívavostí vystupoval Nerva vůči svým nepřátelům. Když C. Calpurnius Piso Crassus Frugi Licinianus, cos. suff. 96, ze slavného republikánského rodu boháčů a příbuzný nešťastného Pisona Liciniana adoptovaného zamlada roku 68 Galbou, chystal spiknutí na Nervovo sesazení, dal ho se spiklenci, kteří nevěděli, že imperátor je informován, posadit v divadle vedle sebe a rozdat jim meče, aby se přesvědčili, zda jsou dostatečně ostré.

Bezdětný Nerva byl po své šedesátce pokládán za starce s pomalými reakcemi. Jídlo zvracel a byl všeobecně pokládán za tělesně slabého. Ponechal si Domitianova tajemníka ab epistulis Cn. Octavia Titinia Capitona, který se náhle staral o pocty pro zahubené stoiky a jejich senátorské sympatisanty za Nerona a Flaviovců. Titinius byl prvním císařským tajemníkem/ministrem pro korespondenci stavu jezdeckého a nikoli propuštěnec. Vydržel též za Traiana, který ho posléze udělal velitelem městských nočních hlídek, praefectus vigilum.

Praefectem praetorio zůstal Casperius Aelianus, který gardě velel za Domitiana. Neohlížel se na Nervovo přání omilostnit vojáky obviněné z pokusu o převrat následujícího roku. 
    Nerva viděl, že je jím opovrhováno, proto se následujícího roku rozhodl k adopci vojáckého Traiana, velitele v Germániích, ačkoli měl ve vlastním příbuzenstvu vhodné kandidáty na nástupnictví. 

Byl posledním v řadě císařů pocházejících rodem z Říma a Itálie. Po Nervovi byli "ryzí" Římané v menšině; přišli vládci, jejichž prapředkové sice měli italské či italické kořeny, ale sami pocházeli z Hispánií, Afriky, Syrie a nejvíce římských panovníků před definitivním rozdělením říše byli "Balkánci", lidé z Illyrika, tedy z Moesií, Pannonií a Delmatie.

 

Nedlouho před rokem 100 zemřel zásluhou Vespasianovou první ze státem placených učitelů latinského řečnictví a autor zachované učebnice dodnes aktuální a v užívání Institutio oratoriae M. Fabius Quintilianus; narozen asi roku 35 v Calagurri v Tarrakónské Hispánii.


***********************************************************
97. 
Ol. 218,1
Stefanos z Kappadokie
408 SE
344 AE
neznámý
a. u. c. 850
Imp. Nerva Caesar Augustus III a L. Verginius Rufus III (oba leden - únor)
suff. P. Arrius Antonius II a L. Calpurnius Piso (oba březen - duben)
suff. M. Annius Verus I a L. Neratius Priscus (oba květen - červen)
suff. L. Domitius Apollinaris a Sex. Hermetidius Campanus (oba červenec - srpen)
suff. Q. Glitius Atilius Agricola a L. Pomponius Maternus (září - říjen)
suff. P. Cornelius Tacitus a M. Ostorius Scapula (oba listopad – prosinec)
***********************************************************

Nerva nastoupil konsulský úřad s věhlasným L. Verginiem Rufem, třebaže jeho kolega byl v chaotických letech 68 a 69 v řečech, že on by měl být principem. Po potlačení vzpoury C. Iulia Vindika Verginius Rufus třikrát odmítl vojáky nabízený principát, skutek vzácný; odešel do ústraní do svého rodného Coma, kde rodák Plinia Caecilia Secunda zemřel krátce po složení konsulátu t. r., který d. f. nevykonával, viz jeho příběh roku 68+. Dostalo se mu velkolepého veřejného pohřbu a trojnásobný konsul stavu rytířského Verginius Rufus bezpochyby patřil k největším mužům imperiálního Říma. 

Nerva ustanovil komisi pěti konsulárů na omezení veřejných nákladů císařské pokladny. Městské chudině věnoval půdu v Itálii v hodnotě šedesáti milionů HS, jak to odpomohlo počtům římského proletariátu, známo není, a škrtl z rozpočtu pětiprocentní dědickou daň. Velkostatkářům, kteří uhradili obcím pětiprocentní daň na podporu chudých rodin s dětmi, alimentaria, poskytl výhodné půjčky (nový zemědělský zákon, lex agraria).

Odtud vzaly začátek podpůrné nadace, populární mezi bohatci dodnes. Dětem svobodných nemajetných rodičů, pueri et puellae alimentarii/alimenta ingenuorum ingenuarumque, zřídil fond na výživu a vzdělání povinně naplňovaný italskými městy s přispěním principa; srov. příklad C. Plinia Caecilia Secunda, který věnoval do fondu rodné obce Coma roční výnosy jednoho ze svých pozemků čítající tři sta tisíc séstertiů. 

 

V létě vypukla v Římě vzpoura praetoriánů vedených jejich praefectem Casperiem Aelianem, jmenoval ho Nerva, ačkoli sloužil již Domitianovi, za to, že se princeps nepostaral o Domitianovu deifikaci; naopak byl zavražděný princeps senátem proklet. Císaře praetoruáni jali a chtěli na něm, aby vydal Domitianovy vrahy a aby veřejně poděkoval vzbouřencům za to, co právě spáchali.

Nerva se ostudně podrobil: veřejně pochválil praetoriány, kteří popravili bývalého svého velitele Petronia Secunda stětím, ale propuštěnce Parthenia umučili tak, že mu jeho vlastní pohlaví nacpali do úst a uškrtili. Když se o několik měsíců později dostal k moci Traianus, to byl právě v CCAA, pozval Aeliana s jeho důstojníky do Germánie s příslibem, že je pověří zvláštními úkoly: kdesi za Alpami se jich pak zbavil, pravděpodobně je dal na cestě pobít.

V senátu za praetoriánského puče vládla nadále atmosféra strachu. Nerva dal sice zprvu razit mince s nápisy Libertas publica, Libertas restituta/Obnovená svoboda a začátkem roku s nápisem Péče senátu/Providentia senatus, aby deklaroval návrat právnosti a svobody slova po vládě tyrannově, ale senát nebyl vůbec akceschopný. Byl plný lidí, kteří karieru postavili na udávání a pochlebování Domitianovi a svobodymilovnější senátoři netušili, jak se kdo v nových poměrech za slabého vůdce projeví a prosadí. S pomocí advokáta C. Plinia Caecilia Secunda žalovali někteří exulanti, viz rok 92, Domitianova senátora-udavače Publicia Certu a pravděpodobně si všichni oddechli, když Certus krátce na to sám od sebe zemřel a procesu unikl.

Nerva musel jednat, aby se zvlčilí praetoriáni nedomohli moci zcela. 27. října po vítězství nad Germány v Pannonii imperátor Nerva překvapivě povolal vítěze M. Ulpia Traiana (44) od rýnských legií, správce Horní Germánie. V Iovově chrámu na Kapitóliu nepřítomného Traiana adoptoval, dal ho senátem jmenovat caesarem a tím ho určil za svého nástupce. S vědomím, že by kombinaci senát a praetoriáni nedokázal vzdorovat, Nerva tak unikl chaosu podobnému roku 68 a strach z germánských legií uklidnil nyní Řím. 

 

V Germánii správce Dolní Germánie T. Vestricius Spurinna (asi 70) zasáhl do domácích sporů mezi Bruktery a prosadil do čela národa svého kandidáta, jehož jméno ale neznáme. Dosáhl od Traiana triumfátorských poct a svůj druhý doplňkový konsulát, cos. suff. (první takový úřad zastával někdy za Vespasiana v sedmdesátých letech).

T. r. byla úspěšně vybojována válka se Suéby, pravděpodobně myšleni Markomannové naležející do suébského kmenového svazu, s nimiž byl v neúspěšné válce od roku 86 Domitanus; srov. rok 88. Jiní Suébové, kteří se s římským souhlasem před lety, dobu neznáme, usadili na Niceru/dn. Neckar, Suébí nicrensés/Neckarští S., v oblasti označované jako agri decumates, obdrželi ve své lokalitě Lopodunum za Vespasiana nebo za Domitiana pevnůstku, kolem níž se organisovali někdy za Traiana (c. 106?) jako obec Civitas Ulpia Sueborum Nicretum n. Nicrensium/dn. Ladenburg v Badenu-Württembergu (pevnost byla Římany opuštěna c. 400).   

V Británii zřízena na místě staršího, zřejmě již claudiovského, ležení Colonia Nervia Glevensium (Glevum/dn. Gloucester), armádní středisko v tažení proti Silurům v jižním Walesu. V letech 97-101 správcoval na ostrově Ti. Avidius Quietus, kterého v úřadu ponechal i Nervův nástupce.

 

Do Antiochie Syrské (??) dorazil čínský vyslanec Kan Jing/Gan Ying, jehož „k západnímu moři“ poslal vojevůdce Pan Čchao/Ban Chao řídící čínskou armádu v oblasti pozdějšího Turkestánu (vojenské expedice v letech 73-91). Do Říma nesměřoval, ale přesto se stal se svými lidmi Číňanem, který ve starém věku došel nejdále na západ. Čínský název pro římskou říši byl Ta Čchin/Da Qin (= Velcí Čchinové, podle zakládající čínské říšské dynastie); viz rok 88. Co bylo v čínských historiích míněno "západním mořem", jasné není: buď Středomoří, nebo Perský záliv, popř. Černé moře či Kaspik...


***********************************************************
98. 
Ol. 219,2

409 SE
345 AE
Koponios Maximos Agnoósios 
a. u. c. 851
Imp. Nerva IV (do 13. ledna) a Imp. Caesar Nerva Traianus Augustus II (leden - červen)
suff. Cn. Domitius Afer Titius Marcellus Curvius Tullus II (od 13. do 31. ledna)
suff. Sex. Julius Frontinus (únor)
suff. L. Iulius Ursus II (březen)
suff. T. Vestricius Spurinna II (duben)
suff. C. Pomponius Pius (květen - červen)
suff. A. Vicirius Martialis a L. Maecius Postumus (oba červenec - srpen)
suff. C. Pomponius Rufus Acilius Tuscus (?) Coelius Sparsus a Cn. Pompeius Ferox Licinianus (oba září - říjen)
suff. Q. Bittius Proculus a P. Iulius Lupus (oba listopad – prosinec)
***********************************************************

Na Nový rok ranila imperátora Nervu mrtvice, když se v privátním rozhovoru rozčílil na jistého Regula, důvod neznáme. Zemřel 27. ledna: jeho vláda trvala jen šestnáct měsíců a devět (deset) dnů. Žil 68 let, deset měsíců a deset dnů a jeho popel byl po deifikaci senátem na pokyn Traianův uložen v Augustově hrobce. 
    Jeho adoptivní syn Traianus (44), který byl právě v CCAA neboli Colonii Agrippině/dn. Kolíně, vládl do své smrti v Selinúntu 9. srpna 117 jako Imp. Caesar Nerva Traianus AugustusUlpiové pocházeli z Italiky v Baetice, kde se předkové usadili po púnských válkách. Nelze ovšem odmítnout představu, že některý z císařových předků s původním jménem Traius patřil k jihohispánským domorodcům a že byl některým z Ulpiů adoptován.

Traianův otec (* asi c. 30) byl už v senátorském ranku a sloužil za Nerona pod Cn. Domitiem Corbulonem a Vespasianem na Východu říše, v obou případech jako legát. Vespasianus ho zařadil mezi patricie a udělal ho správcem rodné Baetiky, později správcoval v Syrii. V letech 79-80 byl proconsulem Asie. Zemřel zřejmě před rokem 100 a císařský syn ho dal deifikovat roku 113 pod jménem Divus Traianus pater; čímž měl císař adoptovaný Nervou dva božské otce, zajímavá inspirace pro pozdější spory mezi křesťany krvavě se hádajících o podstatu homoúsie a božkosti kolikačetného otcovství… 

Nový princeps se narodil 18. září 53 v obci Italica v Baetice. Matka Marcia porodila pět let předtím sestru jménem Ulpia Marciana. Vzdělání měl synek standardní, nicméně psal řecky a jako Božský Iulius vydal zachované postřehy o svých válkách v Galliích, Traianus sepsal nedochované Commentarii o svých válkách dáckých.

Sloužil pod svým otcem v Syrii a oženil se s Pompeií Plotinou z Nemausu/dn. Nîmes v Narbonské Gallii. Byli prvním panovnickým párem, který se nenarodil v Římě ani Latiu, také s výjimkou soužití Augusta s Livií prvním bezdětným. Když Plotina poprvé vstupovala do římského paláce, prohlásila před shromážděnými Římany: "Stejná jako sem vstupuji bych chtěla též jednou odejít." Traianus byl znám slabostí pro chlapce, to měla většina adoptivních císařů společné a snad také proto neměli potomstvo, a víno, jehož dokázal hodně vypít, aniž by vykazoval známky opilosti.  

Asi roku 78 byl quaestorem, asi 84 praetorem. Po roce 86 byl jmenován legátem Sedmé legie dvojité v Tarrakónské Hispánii, s níž se roku 89 na Domitianův rozkaz vydal na Rýn likvidovat vzpouru Antonia Saturnina, viz tam. Válčil pak proti Germánům v Porýní a Podunají a roku 91 ho císař odměnil konsulátem.

Vzápětí správcoval Dolní Moesii, pak Horní Germánii. Sídlil zde v Moguntiaku, kde ho zastihla neočekávaná zpráva, že ho 27. října 97 adoptoval císař Nerva: byl to vlastní začátek éry adoptivních císařů.

Do Říma nepospíchal, ale zajistil hranice s Germány, na nichž začal Domitianus budovat dlouhý systém opevnění, limes. Odtud odcestoval do neklidné Pannonie a Moesie, aby se ujistil o nezbytnosti války s Decebalem a jeho Dáky. Zpět v Germánii povolal k sobě praefecta praetorio Casperia Aeliana s dalšími hlavami praetorianů bouřivšími se za Nervy, jimž slíbil nové úkoly, ale "odstranil je z cesty": lze to interpretovat tak, že praefecta se spikleneckými gardisty z roku 97 dal nový císař popravit či povraždit kdesi cestou za Alpami, srov. rok předešlý.

Traianus patří k nejznámějších postavám římských imperálních dějin. Září po éře obranných válek za Iuliů a Claudiů s Flaviovci znovu aurou slávy dobyvatelských činů. První ryzí provinciál u moci říši prospěl hospodářskými reformami. Senát při aklamacích císařů ještě o dvě století později přál novému vládci, aby byl "felicior Augusto, melior Traiano/šťastnější Augusta, lepší Traiana”. Až do rozpadu říše se pokoušeli principové a dominové odvozovat přízeň s Traianem a zůstal celořímským vzorem v každém ohledu. Ještě Constantius II. při shlédnuté Traianova náměstí v Římě, forum traianum, zůstal stát zaskočen jeho velkolepostí. 

Obsah stříbra v dénáriu, který vzrostl za Domitiana na 92 procenta mincovního kovu, povyrostl za Traiana o další procento; srov. rok 80, srov. rok 106. Traianus prosazoval právnickou zásadu, že obviněný je nevinen, dokud mu vina nebude dokázána: lepší pustit nepotrestánu osobu než odsoudit někoho na základě podezření. 

    V této souvislosti je pozoruhodné, že zakázal tajná nebo jako tajná vypadající společenství, která pokládal za spiklenecká. Sem spadali vedle herců, viz v indexu s. v. herci, také první křesťané odmítající obětovat a přísahat při imperátorově kultu. Hercům zrušil samosprávné spolky a spojil je do jednoho "celoříšského sdružení", zato s křesťany jednal jako s kriminálníky a povstalci. 

Sex. Iulius Frontinus, konsul za Vespasiana a správce Británie, se po dvaceti letech na odpočinku na Nervovu výzvu věnoval nápravě a správě římských vodovodů, roku 98 se stal konsulem podruhé (suff.), potřetí roku 100. Je autorem spisku De aquis urbis Romae.

Senátor a historik Cornelius Tacitus publikoval t. r. svou Germanii, dnes hlavní zdroj poznání germánských národů z prvního století n. l.