***********************************************************

139.
Ol. 229,3

450 SE
386 AE
Flavios Alkibiadés z Paiánie
a. u. c. 892
Imp. Caesar T. Aelius Hadrianus Antoninus Augustus Pius II a C. Bruttius Praesens L. Fulvius Rusticus II
coss. suff.: L. Minicius Natalis Quadronius Verus  a neznámý

L. Claudius Proculus Cornelianus a [C. Iulius] Scapula

M. Ceccius Iustinus a C. Iulius Bassus

[Ap. Annius Gallus, nebo až 140?]

***********************************************************

Za Antoninovy vlády, nevíme přesně, kdy, možná až roku 154, přišel do Říma Farasmenés/Farasmanés z Ibérie i s chotí a synem Amazaspem (?) a svěřil své kavkazské království pod římský protektorát. Obětoval na Kapitóliu a v Bellonině chrámu dal postavit svou jezdeckou sochu. Pravděpodobně to byl Farasmanés III., vnuk Farasmana II. kralujícího za Hadriana, viz rok 134: asi roku 149 se stal zletilým (do té doby za něho vládla parthská matka Ghadana). O žádných dalších činech Farasmana III. nevíme, ačkoli vládl až do roku 185.

Podle jiného novodobého podání šlo o Farasmana II., jehož v Římě obdaroval Hadrianus, směl obětovat na Capitoliu, dostal jezdeckou sochu v Římě a vládce Středomoří mu zvětšil království, viz však sled ibérských panovníků roku 128.

Snad při této příležitosti potvrdil Antoninus blíže neznámého Pakora (jiný od krále Armenů, cf. rok 162) za krále Lazů, nástupce panovníka jménem Malassas z doby Hadrianovy. Laziké/Lazika je název pro starou Kolchidu, který se uchytil v římské éře, pozdější Abcházie a černomořská oblast soudobé Gruzie (s Adžárií).

Parthové se pokoušeli obnovit vládu nad celou Armenií, ale údajně stačil Antoninův dopis, aby si nechali zajít chutě. Stejně tak vypudil orrhoénského krále z části Armenie. Po smrti Ma'núa VII., který vládl od roku 123, od t. r. panoval v Edesse jeho syn Ma'nú VIII., aniž by se o něm dalo něco z historií vyčíst. Viz dále rok 163. 

 

Na Helléspontu a v Bíthýnii za Antonina ničivé zemětřesení, které spustilo i tsunami. Řada měst byla zničena a s nimi i Kýzikos a jeho proslulý Afrodítin chrám. Poničen byl i Rhodos a Antoninus svým nákladem významně přispěl k renovaci měst. O rozsahu škod a obětí nevíme nic. 

 

V Británii boje s Briganty na severu Anglie. Povstání potlačil Q. Lollius Urbicus (správcem do roku 142) narozený v Tiddis v Numidii a podílel se na likvidaci židovského povstání za Hadriana, viz o něm roku 138. Postoupil do nížin Caledonie/Skotska a zahájil stavbu drnového tzv. Antoninova valu, vallum Antonini, dlouhého c. šedesát kilometrů (podle britských historiků stavěn 142-144). Táhl se na západě od vsi Old Kilpatrick při Clydském zálivu/Firth of Clyde po Carriden na východě na zálivu Forthském/Firth of Forth. U Old Kilpatricku byly nalezeny zbytky větší římské pevnosti z doby vlády Tita n. jeho bratra Domitiana. Hrubá stavba valu byla dokončena už po dvou letech, veškeré vybavení pevnůstek a pevností na něm se silnicemi trvalo jistě nejméně desetiletí.

Val byl zčásti opuštěn snad už na konci Antoninovy vlády, viz rok 160, nebo začátkem M. Aurelia, definitivně pak na začátku vlády jeho syna; viz dále rok 208, kdy byl pravděpodobně obnoven L. Septimiem Severem, pak to byl val Severův, vallum Severi

 

***********************************************************
140. 
Ol. 229,4

451 SE
387 AE
Klaudios Attalos ze Sféttu
a. u. c. 893
Imp. Antoninus Pius III a M. Aelius Aurelius Verus Caesar I

coss. suff.: Q. Antonius Isauricus a L. Aurelius Flaccus

Iulius Crassipes a neznámý

M. Barbius Aemilianus a T. Flavius Iulianus

***********************************************************

První z konsulátů M. Aurelia Antonina. Někdy během vlády Piovy zničil v Římě požár 340 obytných bloků, insulae, a domů. Ve Městě nastal nedostatek obilí, oleje a vína a to vše nakoupil Antoninus za své a rozdal zdarma potřebným Římanům. Zda nedostatek potravin a dokonce hlad souvisel s požárem, nebo s povodní, která za něho někdy Město postihla, známo není.

Právními poradci principovými byli Vindius Verus, žák Salvia Iuliana, učitel M. Aurelia a praefectus Aegypti, dále jistý Salvius Valens, L. Volusius Maecianus, jehož posluchačem byl též M. Aurelius, Ulpius Marcellus a Diabolenus/= snad Iavolenus Priscus (?). Patřili do okruhu Antoninových přátel a rádců/amici, řec. tés archés koinónoi.

T. r. ražena Antonininem Piem bronzová mince s nápisem "réx quádís datus/Quádům dán král". Z jiných pramenů o žádné intervenci v Germániích není nic známo ani o žádné příslušné žádosti Quádů.  

 

***********************************************************
141.
Ol. 230,1
Didymos Klideus z Alexandreie
452 SE
388 AE
Publios Ailios Fileás z Melity
a. u. c. 894
T. Hoenius Severus a M. Peducaeus Stloga Priscinus

coss. suff.: C. Iulius Pisibanus a [Larcius?] Lepidus

T. Caesernius Statius Quinctius Statianus Memmius Macrinus a neznámý

L. Annius Fabianus a neznámý 

***********************************************************

Zemřela Annia Galeria Faustina Augusta starší (c. 40), matka dvou synů a dvou dcer, choť Antonina Pia. Císař se znovu neoženil a žil s propuštěnkyní Galerií Lýsistratou (podobně jako Vespasianus s Caenidou). Srov. rok 138 a viz dále rok 145.

Senát snad v této souvislosti navrhl, aby se září/september jmenovalo antoninus (principův rodný měsíc) a následující měsíc faustinus, neboť pravděpodobně v tomto měsíci principova manželka zemřela. Antoninus Pius obě pocty odmítl. Dvacet let od zahájení stavby byl definitivně dokončen chrám Venuše a Romy/templum Veneris & Romae, největší sakrální budovy Říma. Hadrianus ji sice zasvětil asi roku 135, ale umělecká výzdoba dokončena ještě nebyla, viz též roky n. l. 121, 307 a 357. 

 

***********************************************************
142.
Ol. 230, 2

453 SE
389 AE
Ailios Alexandros z Faléru
a. u. c. 895
L. Cuspius Pactumeius Rufinus a L. Statius Quadratus

coss. suff.: L. Granius Castus a Ti. Iunius Iulianus

M. Cornelius Fronto a C. Laberius Priscus

L. Tusidius Campester a Q. Cornelius Senecio Annianus

[x. Sulpicius] Iulianus a neznámý

***********************************************************

V Británii asi v letech 142/3 (?) až 144 (?) správcem Cornelius Priscianus (?). Senátor se pak zapletl do pokusu o převrat kdesi v Hispánii, kde následně správcoval jedné ze tří provincií, byl odsouzen senátem a Priscianus si v září 145 vzal život. Dávat událost dohromady s nepokoji v Mauretánii roku 144, o nichž také nic bližšího nevíme, a s armádou rukující přes Baetiku do války s povstalci, není snadné, srov. tam.

Rovněž T. Atilius Rufus Titianus, cos. 127, se měl dopustit vlastizrady a byl proskribován, nicméně Antoninus Pius zjevně jeho synovi nesebral veškerý majetek, ale "pomáhal mu"; srov. však rok 127 a cos. toho roku.

V obou případech zakázal princeps pátrat po komplicích, mezi něž možná patřil i budoucí usurpátor z roku 175 C. Avidius Cassius, viz, a pokus o puč, o němž vlastně ani nevíme, že by k němu někdy došlo, odneslo smrtí jen několik centurionů pravděpodobně praetoriánské gardy.

Za Piovy vlády nebyl žádný senátor popraven a dokonce usvědčený senátor-otcovrah neskončil v Tullianu, ale byl exilován na jakýsi pustý ostrov. Antoninus Pius říkával o pučistech lhostejně, že "svého nástupce nezabije nikdo/successorem suum nullus occidit". 

 

***********************************************************
143.
Ol. 230, 3

454 SE
390 AE
Publius Aelius Vibullius Rufus
a. u. c. 896
C. Bellicius Torquatus a L. Vibullius Hipparchus Tiberius Claudius Atticus Herodes
coss. suff.: Q. Iunius Calamus a M. Valerius Iunianus

***********************************************************

V Bosporském království vypukly někdy během vlády Ti. Iúlia Rhoimétalka Filokaisara Filorhómáia Euseba (na trůnu od roku 132 do 153) spory s římským protektorem/curator v Pantikapaiu, nyní opět sídelním městě království (srov. rok 123). Jméno říšského protektora neznáme, často bývá rukopisné čtení vykládáno tak, že se Rhoimétalkés přel se svým synem Eupatorem). Antoninus svého zástupce na Krymu i krále vyslechl v Římě a rozhodl, že Rhoimétalkés má vládnout dál.

Antoninus poslal hellénskému státečku Olbii při ústí řeky Hypanis/dn. Bug vojenskou pomoc proti "Tauroskythům", pravděpodobně buď Sarmatům nebo některým z Germánů. Římský expediční sbor donutil barbary, aby vydali Olbijským rukojmí. 


***********************************************************
144. 
Ol. 230, 4

455 SE
391 AE
Syllás
a. u. c. 897
L. Hedius Rufus Lollianus Avitus a T. Statilius Maximus
suff. L. Aemilius Carus a Q. Egrilius Plarianus

neznámý a Q. Laberius Licinianus

L. Marcius Celer M. Calpurnius Longus a D. Velius Fidus

***********************************************************

Nepokoje v Mauretánii, které trvaly do roku 152, srov. rok 142. T. Varius Clemens v čele expedičního sboru auxiliáriů z Hispánií povstalce v Tingitáně porazil a nejzápadnější provincii pacifikoval. Clementa, který měl armádní zkušenosti a správcoval v řadě provincií, udělal M. Aurelius po roce 161 šéfem své dvorské kanceláře, ab epistulis, aby nahradil Antoninova tajemníka Sex. Caecilia Crescenta Volusiana. Pocházel z nórické Keleje/Celeia, dn. Celje ve SLO, a M. Aurelius mu natolik důvěřoval, že mu svěřil osobní dohled nad L. Verem, viz rok 161sqq.

Obyvatelé Saly/dn. Šillá, součást marocké metropole Rabat/ar-Ribát, t. r. poctili velitele posádky M. Sulpicia Felika za to, že je ochránil před zloději dobytka a že vybudoval na ochranu měšťanů příkop a kamenný val.  

 

M. Antónios Polemón/M. Antonius Polemo z Láodíkeie na Lyku, narozený kolem roku 90, potomek pontských Polemónů a tedy řečníka Zénóna z Láodikeie na Lyku, viz rok př. n. l. 88, 40 a 35, dlouho trpěl podagrou a úzkostmi, až nařídil služebnictvu, aby ho nadobro uzavřelo v rodinné hrobce, kde zemřel. Scholarchos vyhlášeného sofistického učení ve Smyrně patřil k oblíbencům císařů Hadriana a Antonina Pia. Z jeho imaginárních Pohřebních řečí, Logoi epitafioi, se dvě zachovaly. Pronesl řeč před Hadrianem při zasvěcování Olympieia v Athénách, viz rok 129. O jeho bohatých výdělcích viz v indexu s. v. sofisté.

 

V Číně onemocněl císař Šun (29) a jmenoval svého jediného potomka, ročního syna Liou Pinga/Liu Bing, nástupcem trůnu. Když brzy na to zemřel, dostal syn trůnní jméno Čchung-ti/Chongdi a regentkou se stal císařovna Liang Na, srov. rok 125, která nebyla jeho matkou. Moc za vlády kojence držel bratr císařovny-vdovy Liang Ťi, který žil se svými příbuznými rozmařile a obklopen kleptokratickým dvorem. Viz rok následující.  

 

***********************************************************
145.
Ol. 231,1
Kranaos/Graniános ze Sikyónu
456 SE
392 AE
Flávios Arriános z Paiánie (rodem z Níkomédeie v Bíthýnii)
a. u. c. 898
Imp. Antoninus Pius IV a M. Aurelius Caesar II

coss. suff.: L. Lamia Silvanus a L. Valerius Poblicola Helvidius Priscus

Cn. Arrius Cornelius Proculus a D. Iunius [Paetus?]

Q. Mustius Priscus a M. Pontius Laelianus Larcius Sabinus

L. Petronius Sabinus a C. Vicrius Rufus

C. Fadius Rufus a P. Vicrius […]

***********************************************************

Svatba M. Aurelia (24) s Annií Galerií Faustinou mladší (asi 15), dcerou Antonina Pia s Faustinou starší, viz rok 142, kterou později senát rovněž jmenoval Augustou. Jejich prvním dítětem byla 30. listopadu 147 Domitia Faustina, která však nedožila čtvrtých narozenin. 

Ještě než se její manžel a otec jejích třinácti dětí stal principem, viz rok 161, posedávala prý v Kampánii nebo v Caietě v Latiu u moře a pozorovala námořníky pracující podle dobových zvyklostí v nahotě, aby si vybrala někoho z nich na noc. Informace patří spíše do římského bulváru, neboť po svatbě po prvním dítěti roku 147 do roku 161 porodila za čtrnáct let deset dětí (!).

O Commodovi, budoucím korunním princi, se říkalo, že není vlastním synem M. Aurelia, ale jakéhosi milence, snad gladiátora. Když imperátorovi-filosofovi známí doporučovali, aby se rozvedl, odpověděl nefilosoficky, ale logicky: "Propustíme-li manželku, vracíme též věno," a poněvadž šlo o dceru Antonina Pia, věnem bylo nástupnictví.

 

V Číně na jaře zemřel po několikaměsíční vládě kojenecký císař Čchung, viz rok předešlý. Na trůn byl na přání Liang Ťiho posazen Liou Cuan/Liu Zuan (7), pravnuk Čangův, pod jménem Č'-ti/Zhidi. Císařovna-regentka Liang Na si přála jeho staršího bratra Liou Suana, ale neprosadila se. Už po několika měsících však chlapecký Č' prohlédl zlotřilost Liang Ťia a ten ho následujícího roku otrávil. Regentka Liang Na prosazovala na trůn znovu Liou Cuana, ale opět proti svému bratru neuspěla.

Díky němu se císařem stal roku 146 další z pravnuků Čangových Liou Č'/Liu Zhi pod jménem Chuan-ti/Huandi (14). Vládl do roku 168. Ještě téhož roku se oženil se svou snoubenkou Liang Nü-jing/Nüying. Liang Ťi s pomocí některých eunúchů zosnoval spiknutí proti Liou Suanovi, dal ho křivě obvinit z pokusu o puč a Suan si roku 147 vzal život.

Roku 150 resignovala na regentství Liang Na (34) a brzy na to zemřela. O devět let později zemřela Chuanova manželka, která držela při svém bratrovi Liang Ťiovi. Se skupinou palácových eunúchů nachystal Chuan likvidaci Liang Ťiho, jeho klanu a spřížněného klanu Sun: všichni byli zajati a pobiti. Z jejich zabaveného majetku bylo tolik prostředků, že císař snížil Číňanům daně o polovinu.

Po zbytek vlády se v paláci mezi sebou o moc tahaly eunúšské kliky s byrokraty, roku 165 se do sporu s byrokraty dostali konfuciánští studenti. Roku 155 sáhli ke zbraním Hunové, ale vzpouru potlačil Čang Chuan/Zhang Huan. O tři roky později vpadli do Číny znovu.     

 

***********************************************************
146.
Ol. 231,2

457 SE
393 AE
T. Flavios Alkibiadés z [Paiá]nie
a. u. c. 899
Sex. Erucius Clarus II a Cn. Claudius Severus Arabianus

coss. suff.: Q. Licinius Modestinus a [Sex.?] Attius Labeo

P. Mummius Sisenna Rutilianus a T. Prifernius Paetus Rosianus Nonius [Agric]ola (?) C. Labeo [Tettius?] Geminus

L. Aurelius Gallus a Cn. L. Terentius Homullus Iunior

Q. Voconius Saxa Fidus a C. Annianus Verus

L. Aemilius Longus L. Stertinius Quintilianus Acilius Strabo Q. Cornelius Rusticus Apronius Senecio Proculus

***********************************************************

Správcem Británie C. Papirius Aelianus. Za něho asi dokončen definitivně Hadrianův val o délce osmdesáti římských mílí, soudobých 74.

 

 

 

11. dubna t. r. nebo o rok dříve se v Leptě Magně/lat. Leptis Magna, řec. Neápolis, narodil princeps L. Septimius Severus, zemřel 211; viz o něm a rodině rok 193. 

 

***********************************************************
147.
Ol. 231,3

458 SE
394 AE
[Sótelés alias Filippos]
a. u. c. 900
C. Prastina Pacatus Messalinus a A. Annius Largus

coss. suff.: A. Claudius Charax a Q. Fuficius Cornutus

Cupressenus Gallus a Q. Cornelius Quadratus

Sex. Cocceius Severianus Honorinus a Ti. Licinius Cassius Cassianus

C. Popilius Carus Pedo

***********************************************************

21. dubna devítisté výročí založení Říma slaveno Antoninem Piem hrami. Po několik let dával razit mince a medailony s historisujícími a kultovními thematy. Hry konány formou stoletních/ludi saeculares. Viz roky 249, 17 př. n. l. a 47 a 88, 247.

1. prosince dostává M. Aurelius od senátu tribunské pravomoci a stává se tak formálně spoluvládcem. 

 

V Parthii skončila dlouhá vláda Vologaisa III. (od c. 105). Jeho nástupcem se stal syn (?) dlouholetého soka Mithridáta IV. pod jménem Arsakés XXXVII. Vologaisés IV. Jeho další dlouhá vláda, jedna z nejdelších v parthských dějinách, trvala do roku 191. Podle jiné interpretace numismatických pramenů byl synem Vologaisa III. Na konci vlády c. 190 povstal proti němu na krátko usurpátor Osroés II. jako Arsakés XXXVIII. Bližšího nevíme nic. 

Vztahy s Římem po letech klidu vyostřil, když se za M. Aurelia Antonina snažil zmocnit zpět Armenie, viz rok 162.

 

Charax z Pergama, senátor a cos. suff. t. r. A. Claudius Charax, byl autorem dějin říše o čtyřiceti knihách pod názvem Hellénika/Dějiny Hellénů. Správcoval Sicílii a dozoroval státní komunikace, ve 140.' letech byl vojenským legátem v Británii za stavby Antoninova vallu a správcoval trojprovincii Kilikii-Isaurii-Lykáonii. Po roce 147 o něm není dále nic známo kromě toho, že se podílel na zkrášlování své vlasti. Jeho děd z matčiny strany, romanisovaný anatolský Kelt C. Iulius Quadratus Bassus, byl za Domitiana správce Kréty & Kýrény, za Traiana cos. suff. 105, legátem v Iúdaji, správcem v Asii, Kappadokii-Galatii, Syrii a nakonec v Dákii, kde roku 117 n. 118 zemřel. Jeho manželka Iulia Iotapa (VI.) byla princeznou kilickou, dcerou krále C. Iulia Alexandra z Kétis/Cetis, viz k rodu rok 20- a 60+. Jejich dcera Iulia Quadratilla Bassa se provdala za Charakova otce C. Iulia Lupa T. Vibia Vara Laevilla, quaestora Asie ke konci Hadrianovy éry. Charakovými sourozenci byli A. Iulius Amyntas a A. Iulius Proculus žijící v Efesu.

Charakův vnuk C. Asinius  Quadratus byl za Septimia Severa rovněž historikem. Mladšími Charakovými vrstevníky, autory historických děl (všechna nedochována), byli propuštěnec Markův Chrýserós, skladatel římských dějin, Amyntiános, autor dějin Alexandra Velikého, historik a rhétór Kefalión, autor světových dějin vedených do Alexandrovy doby. 


***********************************************************
148.
Ol. 231,4

459 SE
395 AE
Lucius Nummius Hierokéryx z Faléru
a. u. c. 901
L. Octavius Cornelius Publius Salvius Iulianus Aemilianus a C. Bellicius Calpurnius Torquatus
coss. suff.: Satyrius Firmus a C. Salvius Capito

L. Coelius Festus a P. Orfidius Senecio

C. Fabius Agrippinus M. Antonius Zeno  

***********************************************************

Řádný konsul P. Salvius Iulianus (c. 40) pocházející z Hadrumeta prošel vysokými funkcemi ve státní a císařské byrokracii, spravoval několik provincií římského Západu včetně své rodné Afriky, přítel M. Aurelia Antonina. Proslul jako právník a autor rozsáhlého právnického díla, z něhož se dochovaly jen citace. Byl jedním z velkých představitelů sabinské školy, viz o něm též rok 50- a 118+.

Jeho učitelem byl L. Iavolenus Priscus (celým jménem C. Octavius Tidius Tossianus L. Iavolenus Priscus), který nezastával veřejné úřady, ale byl vojenským legátem několika legií a císařským legátem v řadě provincií. Patřil do consilií principů Traiana a Hadriana.        

 

***********************************************************
149. 
Ol. 232,1
Attikos ze Sard
460 SE
396 AE
Q. Alleius Epiktétos
a. u. c. 902
Ser. Cornelius Scipio Lucius Salvidienus Orfitus a Q. Pompeius Senecio [...] Bellicius Sollers Iulius Acer Ducenius Proculus Rutilianus Rufinus Claudius Fuscus Saxa Amyntianus Sossius Priscus vulgo Q. Pompeius Sosius Priscus

coss. suff.: Q. Passienus Licinus a C. Iulius Avitus 

***********************************************************

Na olympských hrách nastoupil jistý Sókratés, jehož vlast neznáme, k zápasu i pankratiu a v obou případech disciplinu vyhrál. Stal se tak po Hérákleovi osmým paradoxoníkem, vítězem obou silových disciplin na jedněch hrách, viz v indexu s. v. hry. Nicméně platilo už více než stoleté usnesení Élidských, že takový titul udělovat nebudou, viz rok 37+. Rozhodčí ho o pocty připravili jakýmsi podivným rozhodnutím a ověnčen byl za prvenství v zápasu/palé jistý Dionýsios ze Seleukeie (nevíme, které). Vítěze v pankratiu neznáme, Sókratovo jméno v historických seznamech nefiguruje a ni nic bližšího o tom, co se tehdy v Olympii událo. Viz dále podobnou situaci roku 213.


***********************************************************
150. 
Ol. 232.2

461 SE
397 AE
Ailios Ardys
a. u. c. 903
M. Gavius Squilla Gallicanus a Sex. Carminius Vetus

coss. suff.: M. Cassius Apollinaris a M. Petronius Mamertinus 

***********************************************************

Rozšířen kolem této doby germánský limes na linii Miltenberg-Lorch; stavba dokončena kolem roku 160. O žádných válečných souvislostech zpráv není.

 

Kolem roku 150 žil v nejlepších svých letech/akmé Pausaniás, autor Popisu Hellady/Hellados periégésis, nejstaršího zachovaného baedeckera. Nevíme o něm téměř nic, snad že pocházel z provincie Asia, procestoval též římský Východ. Zemřel pravděpodobně za M. Aurelia Antonina. 

L. Ampelius, který žil rovněž snad někdy v této době (ale bývá kladen až do éry Constantinovy), složil zachovanou učebnici mýthologie, zeměpisu a dějepisu Liber memorialis, jakýsi "rozum do kapsy".

Někam do druhého století se klade vznik několika zachovaných románových děl. Charitón z Afrodisiady, který o sobě říká, že byl tajemníkem advokáta Athénagory v Afrodisiadě, je uváděn jako autor erótického-milostného románu Chaireás a Kallirhoé (bývá v novověku datován do 1. století př. n. l. až 4. st. n. l.). Xenofón z Efesu složil Efesiaka/Efeské příběhy Anthie a Habrokoma. Příběh Leukippy a Kleitofónta někdy ve 2. století sepsal Achilleus Tatios (z Alexandreie?) a Longos z Lesbu slavný Dafnis a Chloé. Později, snad ve 3. nebo 4. století (možný je i původ "byzantský") jistý Héliodóros z Emesy složil Aithiopika/Černošské příběhy o osudech Charikleie, dcery černošského krále, a Thessalana Theágenea. O novele/románu a datacích viz v indexu s. v.

 

***********************************************************
151.
Ol. 232,3

462 SE
398 AE
Ailios Kallikratés
a. u. c. 904
Sex. Quintilius Condianus a Sex. Quintilius Valerius Maximus

coss. suff.: M. Cominius Secundus a L. Attidius Cornelianus 

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic zaznamenáno. Ve druhém století žil Artemidóros z Efesu zvaný Daldiános/"z Daldi" podle vlasti své matky v Lýdii, autor zachovaného spisu o výkladu snů Oneirokritika. Jeho vrstevníkem mohl být Markellos ze Sidé/Marcellus, autor rozsáhlého a současníky váženého lékařského pojednání v hexametrech o čtyřiceti knihách; zachovaly se zlomky. Mladším součásníkem jejich mohl být Hérákleitos z Rhodiápole v Lykii/u dn. Kumuluca v TR, básník, epikúrik a lékař, kněz Asklépiův a Hygieie. Euergetem jeho vlasti byl v téže době jistý magnát Opramoás.

Geógrafické hexametry Oikúmenés periégésis/Světový zeměpis složil Dionýsios z Alexandreie. Veršům se dostalo latinských překladů a do novověku byly užívány jako školní text. O ptactvu a jeho lovu složil v hexametrech báseň Ixeutika Dionýsios zvaný Periégétés a za Caracally jistý Oppiános z Kilikie pět knih v hexametrech o lovu ryb Halieutika. Princeps v odměnu za dílo povolal autorova otce zpět z exilu, kam ho poslal Septimius Severus, a Oppiánovi vyplatil za každý verš zlaťák. Pod Oppiánovým jménem vznikly ještě pojednání o ptácích Ixeutika a lovu Kynégetika přikládána jsou však autorovi jmenovci, básníku Oppiánovi z Apameie.

Staršími jejich současníky mohli být básník, řečník a filosof T. Flavius Gaucus/Glaukos, synovec platónika T. Flavia Callaeschra/Kallaischros. Stratón ze Sard, současník Hadrianův, se zapsal do dějin literatury jako autor řady pederastických epigrammů ve sbírce Músa paidiké/Musa puerilis, "Chlapecká Músa", součásti Anthologie palatínské. Za Hadriana pravděpodobně sepsal své Foinícké dějiny/Foiníkiké historiá Filón z Byblu alias Herennius Philo, autor též rozsáhlého díla o městech a jejich slavných občanech. Jiným plodným autorem byl Hadrianův současník Diogeniános Grammatikos z Hérákleie Pontské, jehož dílem byly jazykový slovník řečtiny, slovníkový seznam řek, měst a anthologie epigrammů s námětem jezer, řek, pramenů, kopců a hor; všechny tyto spisy známe jen z citací. 

  

***********************************************************
152.
Ol. 232,4

463 SE
399 AE
Lucius Nummius Ménis z Faléru
a. u. c. 905
M'. Acilius Glabrio Cn. Cornelius Severus a M. Valerius Homullus

coss. suff.: P. Sufenas [Verus?] a L. Dasumius Tullius Tuscus

C. Novius Priscus a L. Iulius Romulus

P. Cluvius Maximus Paulinus a M. Servilius Silanus 

***********************************************************

M. Valerius Homullus, cos. ord. tohoto roku, při pohledu na Domitii Lucillu, matku pozdějšího principa M. Aurelia (31) obětující Apollónovi, našeptával Antoninovi Piovi, že se teď právě modlí za Antoninovu smrt a za vládu svého syna. Na císaře to nijak nezapůsobilo a není ani známo, že by štvavý pokus měl nějaký dopad na vypečeného Valeria Homulla.

 

V provincii Mauretania Caesariensis a Tingitaně obnoven mír; povstání trvalo od roku 144. Římští správci Tingitány uzavřeli v následujících letech smlouvy s předáky Baqueatů a dalšími nomády žijícími na pouštních hranicích provincie. Viz udělování občanství loyálním náčelníkům roku 177. Římské hranice v celém Maghribu stály pod neustálými nájezdy nomádů z hor a Sahary. Přitom region chránila vedle početných auxiliáriů jediná legie (Třetí), která se za Traiana přesunula z provincie Afriky do Numidie do stálého ležení Lambaesis ležící den cesty od Thamugadi. 


***********************************************************
153.
Ol. 233,1
Démétrios z Chiu
464 SE
400 AE
Ailios Alexandros
a. u. c. 906
L. Fulvius [...] C. Bruttius Praesens Min[...] Laberius Maximus Pompeius L[...] Valens Cornelius Proculus [...] Aquilius Veiento vulgo C. Bruttius Praesens a A. Iunius Rufinus

coss. suff.: [Sex. Caecilius?] Maximus a M. Pontius Sabinus

P. Septimius Aper a M. Sedatius Severianus Iulius Acer Metilius Nepos Rufinus Ti. Rutilianus Censor

Q. Petiedius Gallus a C. Cattius Marcellus  

***********************************************************

V Bosporském království zemřel Ti. Iúlius Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómáios Eusebés (od roku 132, srov. rok 143). Na trůn dosedl jeho syn Eupatór, Ti. Iúlius Eupatór Filokaisar Filorhómaios Eusebés a vládl do své smrti roku asi 170 n. 174, kdy vláda přešla na jeho syna Sauromata II. O jejich panování není nic bližšího známo.  


***********************************************************
154.
Ol. 233,2

465 SE
401 AE
Praxagorás z Melity
a. u. c. 907
L. Aelius Aurelius Commodus a T. Sextius Lateranus

coss. suff.: [T. Prifernius?) Paetus a M. Nonius Macrinus

Ti. Claudius Iulianus a Sex. Calpurnius Agricola

C. Iulius Statius Severus a T. Iunius Severus

***********************************************************

Z významnějších událostí není k tomuto roku nic známo. Někdy v éře Piově a Markově žil grammatik Iásón z Argu, který složil nedochovanou historii Peri tés Hellados do Antipatrova pokoření Athén roku 322. Jiný grammatik Télefos z Pergamu psal o Homérovi, sepsal životopisy tragických a komických básníků, o athénských soudech a pět knih o attalovských panovnících; vše nedochováno. Byl učitelem řečtiny L. Vera, Markova spoluvládce, a díky své spartánské životosprávě se dožil téměř stovky.

Snad jeho současníkem byl Kritón z Píerie, autor historických monografií o Sicílii, Syrákúsách, Persii a o makedonské královládě do Alexandra. Sofista Aspasios z Tyru, snad z této doby, psal o svém oboru řečnickém a o historii své vlasti.  


***********************************************************
155.
Ol. 233,3

466 SE
402 AE
Popillius Theotímos ze Súnia
a. u. c. 908
C. Iulius Severus a M. Iunius Rufinus Sabinianus

cos. suff.: C. Aufidius Victorinus Mulvius […] Marcellinus Rhesius Per[…] […] Numisius Rufus Arrius Paul[inus] [...] [Camil]lus (?) Iustus Cocceius Gallus a M. Gavius [...]

Antius Pollio a Minicius Opimianus

[D. Rupilius?] Severus a L. Iulius T. Statilius Severus 

***********************************************************

Správce Británie C. Iulius Verus porazil velké povstání Brigantů na severu Anglie. Verulamium bylo v té době postiženo požárem nebo dokonce celé vypáleno. Srov. též s rokem 160.

 

***********************************************************
156.
Ol. 233,4

467 SE
403 AE
Ailios Gelos
a. u. c. 909
M. Ceionius Silvanus a C. Serius Augurinus

coss. suff.: A. Avillius Urinatius Quadratus a Strabo Aemilianus

Q. Canusius Praenestinus a C. Lusius Sparsus 

***********************************************************

Za správy M. Sempronia Liberala propuklo kdesi v Egyptě povstání, popřípadě se zemědělci kterési oblasti stali obětí nájezdu neznámých lupičů, jak lze usoudit z jedné vyhlášky na poškozeném papyru z Fajjúmu datované na konci srpna t. r., srov. rok 172+.    

 

***********************************************************
157.
Ol. 234.1
Hérás z Chiu
468 SE
404 AE
Lykomédés
a. u. c. 910
M. Ceionius Civica Barbatus a M. Metilius Aquillius Regulus Nepos Volusius Torquatus Fronto

coss. suff.: L. Roscius Aelianus Paculus a Cn. Papirius Aelianus

C. Caelius Secundus a C. Iulius Commodus Orfitianus 

***********************************************************

V Dákii válka s povstalci, následujícího roku poraženi; nic bližšího o ní známo není.

 

***********************************************************
158.
Ol. 234,2

469 SE
405 AE
T. Aurelius Filémón Filades
a. u. c. 911
Sex. Sulpicius Tertullus a Q. Tineius Sacerdos Clemens

coss. suff.: M. Servilius Fabianus Maximus a Q. Iallius Bassus

Q. Pomponius Musa a L. Cassius Iuvenalis 

***********************************************************

 V letech 158/9 až 161 byl správcem Británie (...)anus Longus/Longinus.


***********************************************************
159.
Ol. 234,3

470 SE
406 AE
Tiberius Claudius Lýsiadés z Melity
a. u. c. 912
Plautius Quintillus a M. Statius Priscus Licinius Italicus

coss. suff.: M. Pisibanius Lepidus a L. Matuccius Fuscinus

Cornelius Dexter a neznámý

A. Curtius Crispinus a neznámý 

***********************************************************

Nejpozději kolem t. r. byla Dákie rozdělena na tři provincie a nikoli už roku c. 124 Hadrianem, viz rok 118.

 

***********************************************************
160.
Ol. 234,4

471 SE
407 AE
P. Ailios Themisón Pammenés z Azénie
a. u. c. 913
Ap. Annius Atilius Bradua a T. Clodius Vibius Varus

coss. suff.: A. Platorius Nepos Calpurnianus a M. Postumius Festus

[C. Septimius?] Severus

C. Prastina Pacatus a M. Censorius Paullus

Ti. Oclatius Severus a Ninnius Hastianus

neznámý a Novius Sabinianus 

***********************************************************

V letech po 160 slavili Římané ročně 160 dnů svátků. M. Aurelius později přitom rozšířil počet soudních dnů na 230. Na východní hranici říše se vynořil opět parthský problém, viz rok 162. 

  

V Británii vyklidil zčásti Cn. Iulius Verus Antoninův drnový val a vojáci se stáhli na kamenný Hadrianův, srov. rok 139 a 162. O žádných válkách s Caledony v této době nevíme, srov. ale rok 155 a pak roku 162.

  

Narodil se v Karthágu Q. Septimius Florens Tertullianus, zemřel roku 240. Kolem roku 195 přestoupil na monotheismus a psal latinské křesťanské apologie. Ke stáru nebyl se svou církví spokojen. 

  

Právník Gaius, jehož neznáme ani plné jméno, složil kolem t. r. úvod, "návody", do římského občanského a procesního práva, Institutiones, ve čtyřech knihách. Byla to zřejmě také první sbírka výkladů k zákonným výnosům vydaných od časů zákoníku dvanácti desek/XII tabulae pořízená soukromou osobou. Přepracované byly zahrnuty do iustinianovského Corpu iuris civilis.

 

***********************************************************
161. 
Ol. 235,1
Mnásibúlos z Elateie
472 SE
408 AE
Lucius Memmius z Thórika
a. u. c. 914
M. Aurelius Caesar III a L. Aelius Aurelius Commodus II
coss. suff.: M. Annius Libo a Q. Camurius Numisius Iunior

[Avidius Cassius (květen, nebo až roky 163 či 166?)] 

***********************************************************

Antoninus Pius (74) zemřel 7. března ve svém paláci v Loriu (ještě o dvě staletí později byly vidět jeho ruiny, jak poznamenal starý pozorovatel). Při večeři snědl hltavěji jakýsi alpský sýr/caseus alpinus, v noci zvracel, dostal horečky a po dvou dnech zemřel. Principovým posledním slovem, denní heslo službu konajícímu tribunovi stráže, znělo "aequanimitas, shovívavost/trpělivost".

Byl jedním z největších římských panovníků, na jehož adresu současníci nenašli výtek a dostalo se mu veškerých poct: na rozdíl od stejně váženého Tita se dožil mnohem vyššího věku.

Nástupcům zanechal v císařské pokladně 675 milionů dénáriů, přebytek, který se do konce Říma už nebude opakovat. Novým principem se stal M. Aurelius Antoninus (39), do jehož ložnice dal Antoninus Pius před smrtí přenést sochu Fortuny/Tiché, kterou míval u sebe.

Nástupnictví bylo všeobecně okamžitě schváleno, vojákům praetoriánských oddílů věnovali s kolegou společně po dvaceti tisících séstertiích a M. Aurelius podle Hadrianova přání přibral k vládě svého adoptivního bratra L. Vera (30), který též užíval augustovského titulu: říši vládlo duo Imperator Caesar M. Aurelius Antoninus Augustus & Imperator Caesar L. Aurelius Verus Augustus.

Taková spoluvláda byla v historii principátu novinkou tím, že byla uskutečněna. Předtím se o něco podobného pokoušeli Augustus s bratry C. a L. Caesarovými a Tiberius s Germanikem a Drusem, ale osud rozhodl jinak. Teď spoluvládli M. a L. Aureliové. Razili mince s nápisem Concordia augustorum/Jednota augustů. Spoluvláda byla též prvním náznakem příštího dělení říše na Východ a Západ.

Již ve starém věku dostal císař jméno M. Aurelius Philosophus a zůstalo ironií dějin, že po desetiletích římského míru pouze s lokálními povstáními se přiřadil k panovníkům, jimž nezbylo nic jiného, než na ochranu říšských hranic vést jednu válku za druhou: filosof se stal jedním z nejbojovnějších císařů čelícímu mimo jiné prvnímu intensivnímu náporu germánských národů, a to dokonce velmi úspěšně: div že "germánskou" otázku vojensky nevyřešil.


    M. Annius Verus, pozdější M. Aurelius Antoninus, se narodil 26. dubna 121 v Římě, zemřel 17. března 180 ve Vindoboně. Pocházel z rodiny kolonistů kdysi usazených v Hispániích. Otec Annius Verus, matka Domitia Lucilla, praděd byl třikrát konsulem a za Hadriana byl městským praefectem. Po otci údajně pocházel z Numy Pompilia, po matce z dávného "královského" rodu jihoitalských Sallentinů.

Zájmem o vzdělání vzbudil pozornost Hadrianovu, od něhož dostal allusí na své jméno přezdívku Verissimus/Velepravdivý. Hadrianus donutil svého adoptivního nástupce Antonina Pia M. Annia Vera adoptovat a budoucí císař se začal jmenoval M. Aelius Aurelius Verus. Jeho soudruh v adopci, syn Commodův, jehož si původně Hadrianus vybral k adopci a nástupnictví, ale předčasně zemřel, se začal jmenovat L. Aelius Aurelius Commodus. 

Consulem v letech 140 a 145, roku 147 získal tribunské pravomoci a imperium proconsulare. Věnoval se v dětství a mládí svobodným uměním/artes liberales. Nejblíže z literátů měl k M. Corneliovi Frontonovi, k athénskému bohatci a sofistovi Héródovi Attikovi z Marathónu (zemřel roku 177) a k řečníkovi Aeliovi Aristidovi (zemřel brzy po 180). Epiktétos ho nadchl pro stou, žákem byl stoického filosofa Apollónia z Níkomédeie (Chalkidy n. Chalkédonu), stoika Iunia Rustika a platónika Sexta z Chairóneie, synovce či vnuka Plútarchova.

První ho k filosofii v chlapeckém věku vedl vychovatel Diognétos, první ho s filosofií seznámil Bakcheios/Bakchios (pravděpodobně myšlen platónik rodem z Pafu); po něm jinak neznámí Pandasis a Markión a platónik Alexandros ze Seleukeie v Kilikii. Z latinských filosofů na něho v mládí udělali dojem stoici Claudius Severus a Claudius Maximus. Hodiny rhétoriky bral u Hermogena a Alexandra z Frygie a řady oborů u zástupu dalších učitelů: v dětství měl učitele všech pedagogických disciplin, též malířství. Později formuloval své vladařské krédo: "... spravedlivé myšlení a skutky pro společnost a nelhat nikdy v mluvě a smýšlení vítající všechno, co se děje jako nevyhnutelné, jako pochopitelné, jako něco, co vyteklo z takového začátku jako z pramene." Varoval před sama sebou, "abys nepocísařštil/mé apokaisaróthés", jak si zapsal do svých poznámek.  

Jídával v poli pouze večer. Přes den konsumoval thériaka, údajně nikoli z obavy před otravou, ale že (pravděpodobně opium v preparátu) uklidňovalo žaludek a zbavovaly ho bolesti v prsou; zároveň údajně díky nim nebyl churav. Neměl rád krvavé hry v cirku, ani když publikum naléhalo, a nařídil gladiátorům bojovat zbraněmi s otupělým ostřím. Cvičitele lidožravého lva, diváky oblíbené podívané, odmítl propustit na svobodu s vysvětlením, že nic toho hodného nevykonal. Náklady na gladiátorská představení omezil ediktem už jeho adoptivní otec. 

Spoluvládce L. Verus byl o devět let mladší, nakloněný sice vojáckým zábavám, ale jen naoko, viz zde níže. M. Aurelius Antoninus adoptivního bratra oženil se svou dcerou Galerií Lucillou a poslal vzápětí do války s Parthy. 

Ženat byl M. Aurelius Antoninus s Annií Galerií Faustinou mladší, dcerou Antonina Pia (narozena 129), s níž měl osm synů a šest dcer, mezi nimiž vynikli jeden z mladších synů a nástupce Commodus, narozený 31. srpna 161 v Lanuviu, a dcera Lucilla, narozena c. 150. Roku 164 ji provdal za L. Vera, to jí bylo sedmnáct, a po jeho smrti roku 169 za antiošského velmože Claudia Pompeiana Quintiana, svého postaršího přítele. 

O Faustině se tvrdilo, že se spouští s gladiátory, námořníky a lidmi ode dvora, údajně též s Avidiem Cassiem, viz rok 145, a že prý likvidovala soky jedem. Údajně i Commodus byl synem jistého gladiátora a proto prý tolik této profesi podléhal. To vše měla Faustina v sexu stihnout, třebaže tolikrát porodila, a k tomu manžela provázela na řadě tažení, viz rok 145 a 175.

Manžel se ve svých poznámkách K sobě/ta eis heauton vyjadřuje o svých rodinných příslušnících pochvalně, třebaže spisek nebyl určen k publikování. V synovi Commodovi se jistojistě spletl, taktéž v bratrovi adoptivním a co se týče manželky, ponechme zvěsti římského bulváru bez výčitek: M. Aurelius Antoninus sám sebe chválí za svou sexuální zdrženlivost. Snad s jeho vztahem k choti souvisí jeho přesvědčení vyjádřené v poznámkách: "Nejlepší způsob odplaty je nedělat to samé."

 

Markův spoluvládce a adoptivní bratr L. Ceionius Commodus, pozdější L. Aurelius Verus, syn L. Aelia Caesara (který nikdy neužíval další jméno Verus), se narodil 15. prosince 130 v Římě a zemřel na přelomu ledna a února 169 při venetském Altinu. Matka se jmenovala Avidia a dostalo se mu stejného vzdělání jako M. Aureliovi; zájmy ovšem měl odlišné. Jeho první manželkou byla Annia Galeria, druhou Galeria Lucilla, s níž měl dvě dcery a syna (jedna z dcer se roku 182 podílela na spiknutí proti Commodovi).

Roku 154 se stal konsulem, ačkoli do předepsaného stáří 32 let mu chybělo osm roků a ani nezastával úřad praetorský. Dostávalo se mu od Antonina Pia nejlepšího vzdělání v umění a vědách, ale učení mu nešlo a literárně ani řečnicky nevynikal. O státní funkce neusiloval a bavili ho palácové radovánky, palaistra, lov, hry v cirku, kde fandil zeleným, a gladiátorské zápasy.

Pokud se Antoninus Pius vypravil z Říma, necestoval s ním, to patřilo staršímu z adoptivních synů M. Aureliovi, ale ve vozu s praefectem praetorio. Byl vysoké postavy, bohatého vousu a dlouhých blond vlasů, do nichž si sypal zlatý prach.

 

Správcem Británie krátce M. Statius Priscus, viz dále jeho účast v parthské válce roku 163.

 

***********************************************************
162.
Ol. 235,2

473 SE
409 AE
Pompeius Alexandros z Acharn
a. u. c. 915
Q. Iunius Rusticus II a L. Titius Plautius Aquilinus

coss. suff.: Ti. Claudius Paullinus a Ti. Claudius Pompeianus

M. Insteius Bithynicus a neznámý

***********************************************************

Vypukla parthská válka o Armenii trvající do roku 166. Vologaisés IV., viz rok 147, se změnou vlády v Římě vpadl už předešlého roku do Armenie proti kappadockému legátovi keltského rodu M. Sedatiovi Severianovi, srov. zde níže, který ležel s legií posádkou v Elegeji/kdesi v okolí dn. Erzurumu. Severianus dal na věštbu Alexandra z Abónúteicha, viz zde níže, slibující vítězství a s důvěrou vytáhl do pole. Parthové pod velením odjinud neznámého Othryada (srov. jméno s oním slavným Sparťanem z roku 544-; náhodná souvislost, spíše bylo Parthovo jméno zkomoleno) Římany tehdy zmasakrovali, že nepřežil nikdo, ani Severianus.

Prchnout před nimi musel i syrský legát L. (nebo: Aelius) Attidius Cornelianus, který byl ve funkci již roku 157, předtím asi správcoval v provincii Arabia. Parthové pronikli Syrií až dolů k Palaistíně a zdálo se, že Římané přicházejí o svůj Východ. Na Attidiovo místo poslal princeps M. Annia Libona, vzdáleného svého příbuzného.

Vologaisés vyhnal z armenského trůnu Soaima Emesského kralujícího po Vologaisovi I., synovi Sanatrukově, od c. 136 (jako římský občan se jmenoval C. Iulius Sohaemus a byl senátorského ranku). Jak se dostal k moci, nevíme. Na místo arabského velmože z rodu Sampsigeramova Vologaisés IV. Parthský dosadil svého pretendenta, jistého Pakora/Bakur, zřejmě identického s Arsakovcem Auréliem Pakorem, římským občanem, žijícím dlouho v Římě a pravděpodobně jednoho z rukojmí dávné diplomacie; souvislosti výběru neznáme. Pakoros vládl ve válečné době pouze rok, viz tam.

M. Aurelius poslal na Východ L. Vera (32), který se poklidně s přestávkami na lovy v Apulii plavil výletně před Korinthem, Athénami, kde se dal zasvětit do eleusínských mysterií, a všemi význačnějšími městy podél anatolského pobřeží, kde se stavěl, než nejdříve koncem roku rozbil velitelský stan v syrské metropoli Antiocheji. Vojenskými operacemi Verus, který žádné velitelské zkušenosti neměl, pověřil vedle M. Statia Priska Licinia Italika, cos. ord. 159, a P. Martia Vera (žádná přízeň) ctižádostivého C. Avidia Cassia, svého vrstevníka a favorita (narozen tedy asi roku 130). Cassiův otec C. Avidius Heliodorus tvrdil, že v jeho žilách koluje seleukovská krev.

Sám Verus miloval radovánky a život v luxusu, obklopil se v Antiocheji ženami a chlapci všeho druhu, herci a hudebníky, pořádal gladiátorská představení a prim ve společnosti hrála jeho přítelkyně Panthea/Pantheia ze Smyrny oslňující krásou, hudební produkcí a milou povahou; jí k vůli si prý oholil dlouhý vous, jímž se dlouho chlubil. Mezi jeho blízské společníky patřil též jistý Pergamos, o jehož roli však nevíme nic stejně jako o osudu Pantheie po příjezdu Lucilly.

V Antiocheji napodoboval manýry Gaia a Nerona a trávil anonymně noci po hospodách a bordellech; vracíval se do paláce potlučen, ale není známo, že by se mstil jako kdysi Nero, viz rok 56. Aby jeho společenský apetit trochu mírnil, poslal za ním M. Aurelius Lucillu (Annia Aurelia Galeria Lucilla), svou dceru a Verovu snoubenku, v doprovodu matky Faustiny. Také se říkalo, že na Vera donášel M. Annius Libo, legát syrský, viz zde výše, který brzy záhadně zemřel, prý otráven. Jeho nástupcem byl jmenován Cn. Iulius Verus. 

Snoubenec si pro o polovinu mladší Lucillu (14 n. 15) dojel do Efesu, kde se vzali (hlavně že nedorazil osobně tatík, byla asi jeho hlavní starost...). Že by konání Verovo hodnotil M. Aurelius jinak než jako politickou potíž, dosvědčuje jeho zásada, kterou si poznamenal ve svých stoických poznámkách (možná v této souvislosti?): "To allou hamartéma ekei dei katalipein," tedy "chybu druhého třeba nechat ležet na svém místě".

Když se nezdržoval v Antiocheji, žil Verus přes zimu s dvorem v Láodikeji a v létě Dafné a za celou válku si udělal jediný výlet k břehům Eufrátu. Antiošští jím opovrhovali. Dokázal večeřet s přáteli za šest milionů séstertiů. Svůj životní styl z Orientu přitáhl do Říma a jeho marnotratnost hořce trápila staršího spoluvládce, filosofujícího M. Aurelia Antonina.

Jako frenetický fanoušek zelených zbožňoval Verus jejich koňského šampiona Volucra. Pořídil si jeho zlatou sošku a měl ji neustále při sobě. Osobně ho chodil krmit hrozny a ořechy a koně za ním vodili do paláce v purpurovém přehozu. Když pošel, postavil mu L. Verus na Vaticanu pomník. Srov. Volucrův příběh s Gaiovou posedlostí Incitatem ze stejné stáje, rok 38.

 

Chattové s dalšími Germány vpadli do Horní Germánie a Raetie. Velitelem legií proti nim byl C. Aufidius Victorinus, M. Aureliem jmenovaný legatus Aug. pro praetore pro Horní Germánii, spolužák lekcí u Frontona a přítel principův. Aufidius Victorinus řídil provincie po celé říši a zemřel někdy v prvních letech Commodovy vlády, zprvu ve velké váženosti (cos. 183, kde též uvedeno celé jeho jméno). 

 

V Římě rozvodněný Tiber opět způsobil velké škody a z nich povstal mezi lidem hlad mírněný velkými císařskými dary potravin.


V Británii nastoupil nový správce S. Calpurnius Agricola (do roku 166?). Jeho tažení do Caledonie/Skotska nebyla úspěšná, vyklidil proto se souhlasem M. Aurelia hranici na Antoninském valu a začal důkladně renovovat Hadriánův, srov. roky 139 a 160. Z ostrova odešel Agricola správcovat Dákii, kde jeho stopa mizí. 

 

V západní Anatolii vzkvétal kult hadího boha s lidskou hlavou Glykóna. Vymyslel ho šikovný manipulátor, mystik a cestující léčitel Alexandros z Abónúteichu v Paflagonii spolu se skladatelem komédií Kokkónem z Býzantia, který však zemřel před rozjezdem výdělečného projektu - na uštknutí hadem. V rodném městě využil Alexandros zaběhnuté věštírny Asklépiovy a svými výroky získal jméno. Hlásal, že se čeká na příchod Apollónova syna a ten prý nastal, když v základech chrámu objevil vejce s hádětem. Z něho byl Glykón vydávající od c. 160 ve verších věštby, kus za drachmu a dva oboly. Kult se rozšířil po celé Anatolii a Thrákii a po vojenských leženích, asijská města razila jeho symboly.

Alexandros, zjevně nejslavnější ze všech Paflagonů (Attalovci sice z Paflagonie pocházeli, ale Paflagony byli jen po prabábě), dosáhl jistého vlivu též v kruzích senátorských a svou vlast se mu podařilo přejmenovat na Iónopolis/dn. İnebolu v TR; zachována její ražba za L. Vera s obrazem Glykónovým. Alexandrovu dceru, údajně s bohyní Selénou, si vzal správce provincie Asie P. Mummius Sisenna Rutilianus, a mezi vyznavače patřil též padlý legát M. Sedatius Severianus, srov. zde výše. Alexandros zemřel c. 175, ale Glykónův kult, který za své úhlavní nepřátele proklamoval epikúriky, jmenovitě jistého Lepida, a křesťany (sic), se šířil dál. Vrcholu dosáhl za Severovců a konec mu pravděpodobně přinesla až vláda křesťanství.

Za Antoninů stále ještě kvetly věštírny a okultismus, jak ukazuje Alexandrův příklad. Trend od polytheismu k henotheismu Glykónův příklad rovněž potvrzuje. K tomu přistupovalo stoické a platónské vyznání římských a provinčních elit přesvědčených o tom, že hybatelem vesmíru je jeden nejvyšší zdroj prorůstající přírodou, jak dlouho šířili kynici se stoiky.

Své učinil synkretismos hellénského a římského polytheismu s kulty orientálními, třebaže na exklusivitu si z nich nedělal nárok žádný (kromě júdaismu a z něho vyšedšího křesťanství). Ve třetím století nastala všeobecná nechuť ke krvavým obětem a s nimi spojenými slavnostními hostinami, což narušovalo zaběhlý kalendář svátků, na nichž stál hellénský a římský rok ve městech a hlavně na venkově, a veškerý kulturní život s literaturou, divadlem a výtvarným uměním.

Vzhledem k tomu, že antický polytheimus neznal mašinerii dogmatické a despotické církevní organisace, ale jako přírodní náboženství stavěl na tradicích, úpadek starých časů se jevil bez osvěžujícího impulsu jako nevyhnutelný. Tradičním kultům se literáti vysmívali, svět olympských a dalších bohů ztratil svou familiárností autoritu. Lidé se nyní ještě více báli zlých démonů, věnovali pozornost bizarním praktikám z Východu.

Současníkem Alexandrovým byl Peregrínos zvaný Próteus pocházející z Mýsie. Byl potulným kynikem a během své filosoficko-sofistické kariery, kterou vylíčil (stejně jako život Alexandrův) satirik Lúkiános ze Samosat v biografii O konci Peregrínově/Peri tés Peregrínú teleutés, byl na chvíli i křesťanem, kteří "se klanějí tomu ukřižovanému sofistovi," Ježíše nejmenuje, "a žijí podle jeho zákonů/ton de aneskolopismenon ekeinon sofistén auton proskynésin kai ekeinús nomús biósin". Viz o Peregrínovi a jeho výstřední sebevraždě na hrách v Olympii roku 165 v indexu s. v. hry. 

 

***********************************************************
163. 
Ol. 235,3

474 SE
410 AE
  z Peiraiea
a. u. c. 916
M. Pontius Laelianus a A. Iunius Pastor L. Caesennius Sospes

***********************************************************

V Orientu C. Avidius Cassius s legiemi vyhnal v protiofensivě Parthy z Armenie a obrátil se proti Mesopotamii. M. Statius Priscus, legát kappadocký, viz rok předešlý, dobyl a zničil Artaxaty a založil severněji Kainopoli jako nové sídelní město Armenie, kde zanechal římskou posádku (snad dn. Vagharšapat u Jerevanu v ARM, od roku 1945 do plné armenské nezávislosti nazývané Ečmiadzin). Statius Priscus pravděpodobně zemřel před ukončením parthské války. Jeho nástupcem ve správcovství Kappadokie se roku 166 stal P. Martius Verus (do 175, viz).

 

Pověřen armenskou operací za restituci Soaima/C. Iulius Sohaemus a vlastnímu tažení úspěšně velel legát Thúkýdidés (celé jméno neznáme). Po zhruba roce vlády Římané vyhnali Vologaisova člověka Pakora a s římskou intervencí se vrátil na armenský trůn Soaimos. Jeho druhá armenská vláda trvala do c. 178: jak dlouho a zda od tohoto nebo nějakého dřívějšího data vládl Soaimos, známo není. Roku 164 razili Římané mince s L. Verem a nápisem "rex Armeniis datus/král daný Armenům" a oba principové si přidali ke jménům přízvisko Armeniacus. Spekuluje se též, že Soaimos vládl v letech 144-161 a 163-186 a že jeho synem mohl být Iulius Alexander z Emesy, viz jeho osud roku 185.

 

Z Orrhoény se odebral na římské území, možná v důsledku válečného tažení C. Avidia Cassia, král Man'nú VIII. (vládl od roku 139). Panovníkem nad Edessou byl po dva roky jistý arabský šejk Wá'il bar Sachrú, řec. Uaelos; o jeho původu a skutcích nevíme zhola nic. Římané tehdy Edessu a řadu pevností v oblasti obléhali a obyvatelé pozabíjeli parthskou městskou posádku. Roku 165 ho vystřídal, důvody neznáme, ale asi souvisejí s revolucí v hradbách, na další dva roky Agbar VIII., syn Ma'núa VIII. (?). Není zmiňován v Pseudo-Dionýsiově kronice a jeho existenci připouští pouze numismatický důkaz, že za L. Vera razil v Edesse jistý Abgaros mince.

Teprve roku 167, to již Orrhoéna smluvně spadala opět pod římskou sféru vlivu, se odkudsi z římského území vrátil Ma'nú VIII. bar Ma'nú VII. bar Ízat, nyní ozdoben přívlastkem Filorhómaios, a vládl do své smrti roku 179 (na mincích: "Ma'nú malká/král Ma'nú", Mannos Filorhómaios). Kam a proč zmizel jeho syn nebo strýc (?), nevíme.

Někdy z doby spoluvlády M. Aurelia s L. Verem pochází helléno-aramajský dedikační nápis v chrámu obou augustů v lokalitě Ruwwafa na severu Hidžázu u Madá'in Sálih věnovaný císařům "národem/ethnos" Thamúdů/Thamúdénů, Arabů žijících v oblasti.  Zřejmě sloužili v římské armádě, území leželo mimo provincii (dnes součást Saúdské Arábie).  


***********************************************************
164.
Ol. 235,4

475 SE
411 AE
Pompeius Daidúchos
a. u. c. 917
M. Pompeius Macrinus a P. Iuventius Celsus

coss. suff.: Ti. Haterius Saturninus a Q. Caecilius Avitus 

***********************************************************

Vologaisovi Parthové Římany poraženi na hlavu a C. Avidius Cassius, který měl vojenské pravomoci nad celým Východem, zničil během mesopotamského tažení Dúru/Európos, Seleukeiu na Tigridu se čtyřmi sty tisíci obyvateli i s nedalekým Ktésifóntem, zimním sídlem parthských panovníků, které srovnal se zemí. Za zničení mesopotamské metropole hellénismu nemůže L. Verus, ale pravděpodobně Avidius Cassius.

Seleučané přijali podle všeho legie do hradeb s tím, že bude uchován mír. Dohodu prý podle jednoho pramene měšťané porušili, nevíme jak, což vedlo k totálnímu plenění a vyvrácení města, takže velkoměstské osídlení bylo Římany zredukováno na několik vesnických osad. O celém tažení nemáme bližších zpráv, neznáme nic o dohodách Hellénů s Římany a o příčinách zániku Seleukeie lze jen spekulovat.

Cestou zpět do Syrie mnoho Cassiových vojáků zemřelo vysílením, nemocemi a hlady. Jistý legionář při loupení v Apollónově chrámu kdesi v Babylónii (Babylóniá bývalo též přízviskem Seleukeie Tigridské a kterému z mesopotamských bohů bylo přiděleno v klassické historiografii Apollónovo jméno, nevíme) otevřel jakousi zlatou skříňku, z níž se, jak staří tradovali, do světa rozšířil smrtonosný duch. To byl začátek morové rány, která se v dalších desetiletích rozšířila po celé parthské a římské říši. Připravila roku 180 o život též M. Aurelia Antonina; celkový počet obětí ve Středomoří a v íránské oblasti nikdo nevyčíslil.

 

Narodil se v Níkáji Cassius Dio Cocceianus alias Dión Kassios, za Commoda senátor. Psal své Římské dějiny 22 roků, z nichž pouze knihy 36-54 z osmdesáti se uchovaly celé (pojednávající roky 68-10 př. n. l.), ostatní se uchovaly v excerptech Východořímanů Xifilína a Zónary. Zemřel roku 235.

 

***********************************************************
165. 
Ol. 236,1
Aeithalés z Alexandreie
476 SE
412 AE
Sextus Faléreus
a. u. c. 918
M. Gavius Orfitus a L. Arrius Pudens

***********************************************************

Ze zničené Seleukeie na Tigridu, druhém či největším městě hellénského Východu, se šířil do Syrie, Anatolie a Egypta mor, viz rok předešlý. S armádou vracející se z parthské války na Západ se epidémie dostala na Rýn a do Itálie. V Římě krotil hlad M. Aurelius rozdáváním obilí ze svého. Princeps později dokonce povolal do Říma kněze mnoha kultů, aby očistili Město.

  

Kolem roku 165 nebo též až ve 4. století vznikla báseň Pervigilium Veneris/Venušina noční slavnost od devadesáti verších neznámého autora.

 

Snad kolem t. r. se narodil syrský Hellén (?) Hérodiános, autor zachovaných Dějin po M. Aureliovi/tés meta Markon basileiás historiá (let 180-235). Autor, o němž nevíme nic, zemřel kolem roku 255. Někdy kolem t. r. nebo před ním zemřel historik a státní byrokrat Appiános z Alexandreie, narozený c. 90-95, autor rozsáhlých římských dějin monograficky pojatých; srov. rok 95+. Zemřel Favorinus Arelátský (c. 80), sofista a skeptický filosof, autor mimo jiné příběhů ze životů významných filosofů, přítel též Plútarchův. Hadrianus ho neměl rád a dokonce ho exuloval na Chios, neboť nesnášel jeho hašteřivost. Doboví autoři Favorina/řec. Fabórína označovali za eunúcha od narození nebo za hermafrodita.

 

Snad někdy za vlády Markovy založil v Alexandreji stoický filosof a sofista Pantainos z Athén zběhnuvší ke křesťanům první školu na výchovu jejich kněží, katéchétiké scholé, vymezující se proti vlivům frakcionářů, "haeretiků/kacířů". Pantainos konal misionářské výpravy údajně až do Indie. Jeho žákem byl křesťanský ideolog T. Flavius Clemens alias Klémés z Athén zvaný z Alexandreie (zemřel c. 215), který školu převzal. Kanónisoval, co z hellénské filosofie lze použít v dogmatické víře. Měl kdysi mezi křesťany velké jméno a to i na Západě, třebaže nebyla jeho díla přeložena do latiny.

 

V Římě někdy za praefecta urbi Q. Iunia Arulena Rustika (v úřadu od roku 160, nevíme jak dlouho, viz rok 138) proběhl proces s ideologem křesťanského monotheismu Iustinem z Neápole v Galilaji zvaným Filosof. Kynický filosof Crescens ho u městské správy žaloval za bezbožnost/atheismus údajně po prohrané disputaci s křesťanem (křesťanské prameny zdůrazňují, že kynik měl rád peníze a chlapce). Iustinus, který údajně za svého římského pobytu napsal spis věnovaný principovi Antoninovi Piovi, byl s šesti souvěrci odsouzen ke stětí, proto je v církevní tradici veden jako Iústínos ho Martys/Iustinus Mučedník, patron filosofů.


***********************************************************
166.
Ol. 236,2

477 SE
413 AE
M. Valerius Mamertínos z Marathónu
a. u. c. 919
Q. Servilius Pudens a L. Fufidius Pollio

coss. suff.: M. Vibius Liberalis a P. Martius Verus 

***********************************************************

V parthské válce Římané pod Cassiem úspěšně protáhli Médií, Parthové jim v tom nedokázali zabránit, doba velké slávy Říma. Třebaže se M. Aurelius nerozhodl vyhlásit na severu Mesopotamie nové provincie jako Traianus, Parthové přišli o kusy území v Pochábuří. Arsakovcům přes jistou stabilisaci začalo za dlouhé vlády Vologaisa IV. poslední půlstoletí existence říše. Po přízvisku Parthicus maximus se L. Verus díky Cassiovi přioděl též přízviskem Medicus (a M. Aurelius ho následoval).

L. Verus se pak vrátil s jádrem armády do Itálie a 13. října držel se svým spoluvládcem, adoptivním bratrem a tchánem M. Aureliem nad Parthy triumf: byl prvním pořádaným od roku 118 (Hadrianus ani Pius žádný neuspořádali). Vrchním velitelem římské armády v celém Orientu s pravomocemi zřejmě stejnými jako Cn. Domitius Corbulo vybavený Neronem roku 63 jmenoval M. Aurelius nově ustaveného legáta syrského C. Avidia Cassia; P. Martius Verus byl jmenován legátem kappadockým, srov. rok 162. 

S sebou nepřitáhl L. Verus jen slavné vítězství upomínající na Traianovu dobu, ale také morovou nákazu, která se šířila říší v podstatě do všech provincií. V Římě jí padlo za oběť "mnoho tisíc lidí" a epidemie zasáhla Západ a řádila na Rýnu. Pohřby potřebným hradil stát. M. Aurelius dal rituálně očistit Město a z celé říše zval kněze všech kultů, aby s nimi konsultoval, co podniknout proti moru a zlým časům. Moderní odhady počítají s úmrtím pětiny obyvatel říše. 

 

Údajně dal někdy v této době nebo až roku 169 na radu mystika/podvodníka Alexandra z Abónúteichu, věštce jím vymyšleného kultu dračího/hadího boha Glykóna, viz rok 162, radícímu za zdar války v Pannonii vhodit do Istru za pálení vonných látek dva lvy. Zvířata řeku přeplavala, barbaři je umlátili kyji a Římanům se ve válce nijak nedařilo.  

 

V následujících měsících, kdy M. Aurelius s L. Verem často spolu obcovali, získali u dvora vliv Verovi propuštěnci Geminus a Agaclytos, Coedus a Eclectus. Nic bližšího o nich však známo není, kromě Eclecta: M. Aurelius ze všech Verových propuštěnců jeho ponechal u dvora, převzal ho do služeb i Commodus a později se stal jedním z jeho vrahů. Ze Syrie si vzal s sebou Verus na Západ herce Maximina, jemuž dal jméno Paris, Agrippu Memfida, jehož pojmenoval Apolaustos, "Zlatíčko", pravděpodobně své milence, a s nimi zástupy antiošských umělců zábavy, srov. o jejich konci roku 190.

 

M. Aurelius prohlásil 13. října své syny Commoda (5) a M. Annia Vera (4) caesary. Jejich starší bratři již nežili a Annius Verus zemřel roku 169. Commodus tak zůstal neohroženým "korunním princem". Otcovu smrt roku 180 přežila ještě Annia Aurelia Galeria Lucilla (popravena 182), Annia Aurelia Fadilla (zemřela po roce 189), Annia Cornificia Faustina ml. (zahubena asi roku 212) a Vibia Aurelia Sabina, nejmladší ze všech dětí M. Aurelia a Faustiny, zemřela někdy před rokem 217.    

 

Neklid mezi suébskými Germány na horním a středním toku Dunaje. Markomanné a Quádové se pustili proti římské hranici, na spadnutí bylo bellum germanicum/marcomannicum, která se vlekla po celou dobu Aureliovy vlády. Jeden z pramenů tvrdil, že její rozsah sahá "mimo jakoukoli lidskou paměť" a svým způsobem a ve srovnání s érou augustovskou asi měl pravdu.
    Dunaj překročilo, snad koncem roku, šest tisíc Langobardů a Obiů, ale byli zaskočeni římskou jízdou, jíž velel M. Vindex (M. Macrinius Avitus Catonius Vindex?, viz rok následující), a pěchotou pod jistým Candidem (plné jméno neznáme). Jako vyjednavače ke správci Pannonie M. Ialliovi Bassovi Fabiovi Valerianovi vyslali v čele deseti mužů markomanského krále Ballomaria, který odpřisáhl Římanům mír a Germáni se vrátil domů za Dunaj.

Legie vracející se z války v Orientu na Rýn nepřinesly s sebou jen zárodky moru. V Porýní rozšířily třešně, broskve, meruňky, lístkové oříšky a jedlé kaštany. Vojáci importovali perský kult Mithry, syrskoarabský Nepřemožitelného Slunce/Sol invictus a rozšířili je po celém římském Západu. Zároveň přišli mezi vojáky do obliby v Porýní domácí kulty např. keltského léčivého Granna při pramenech, ochranných trojic plodnosti Mátrón/Mátrónae, Mátrae, "Matek", nebo v Dolní Germánii bohyně Nehalennie, ovládající plodnost a plavbu po Severním moři.

Civilisace podél limitu od ústí Rýna po ústí Dunaje byla veskrze vojenská, multiethnická a multikulturální protkána domorodými zvyklostmi Keltů a Germánů. Na dunajské hranici sídlilo v této době dvanáct ze třiceti legií, to jest c. šedesát tisíc legionářů, a s nimi třetina veškerých auxiliáriů čili dalších c. osmdesát tisíc vojáků.

Po Galliích a Germániích se rozšířilo mezi Římany užívání i domorodých měr a vah, takže se roku 202 stala leuga, fr. lieue, keltská míle, mírou i římskou (c. 2,2 kilometry, o třetinu delší než tisíc dvojkroků, míle římská/mille passuum).

Od Británie po Eufrátés vedle sebe sloužili lidé mnoha jazyků obklopeni služebnictvem všech možných národů a barvy pleti. Od Traianových dob se do vysokých armádních hodností dostávají též lidé z Afriky, rodem Maurové (viz rok 118), nebo Numiďané (viz 138, pravděpodobně v obou případech Berbeři). Z britské pevnůstky Arbeia/dn. South Shields nad Tynem na severu Anglie známe náhrobní kámen třicetileté propuštěnkyně Reginy rodem Catuvellaunky, manželky Barata z Palmýry, nejasno, zda vojáka nebo podnikatele; Baratés byl pochován v blízké pevnosti Coria/dn. Corbridge. Z Arbeie pochází též náhrobní nápis Victora, rodem Maura, dvacetiletého propuštěnce vojáka jízdy Numeriana. 

 

Lokální persekuce křesťanů (viz rok 177), ačkoli sám M. Aurelius byl k monotheistům benevoletní. Osobně byl konservativní a stejně jako jeho bezprostřední předchůdci obrozoval tradiční římské a hellénské kulty.

 

Poselstvo M. Aurelia dospělo za vlády chanského císaře Chuana, viz rok 145, do Číny. 

 

***********************************************************
167. 
Ol. 236,3

478 SE
414 AE
anarchie
a. u. c. 920
Imp. L. Aurelius Verus III a M. Ummidius Quadratus III
coss. suff.: Q. Caecilius Dentilianus a M. Antonius Pallas

[L.?] Sempronius Gracchus a neznámý 

Q. Antistius Adventus Postumius Aquillinus (?)

*********************************************************** 

Začátek markomanských válek v Horní Germánii (do roku 180). Quádové s Markomanny a Victualy/Victuhaly, Victohaly, Victufaly, řec. Biktolové překročili Ister/Dunaj, vpadli do severní Itálie a oblehli Aquileiu. Byl to první vpád Germánů do Itálie od dob Kimbrů a Teutonů na konci druhého století př. n. l., viz roky 102 a 101 př. n. l. Při Římanech stáli Ubiové-Agrippinští, tehdy již v postavení foederátů.

M. Aurelius s vojevůdci Ti. Claudiem Pompeianem Quintianem, po smrti L. Vera manželem císařovy dcery Lucilly, od ledna 169 vdovy po Verovi (patřil mezi Římany, kteří odmítli principát, a to třikrát), a veteránem P. Helviem Pertinakem (41), pozdějším císařem, je v několika bitvách zastavili. Mezi mrtvými byla nalezena ženská těla ve zbroji. Vojáci se po vítězství domáhali u císaře donativa. M. Aurelius měl však takovou autoritu, že si mohl dovolit žádosti odmítnout, aniž by se to projevilo na morálce vojska. Pro M. Aurelia to byla první cesta mimo Itálii.

Nelze vyloučit, že tato markomanská válka se táhla do roku 169, kdy došlo na porážku Markomannů, která spustila války s Germány a dalšími národy po celé dunajské hranici, viz tam.

 

M. Aurelius se pokouší válku v Panonnii odložit vyjednáváním. Část barbarů pod dvanáctiletým králem Battariem přijala dary a slíbila uzavřít s Římany spojenectví. Zato Tarbos, jiný z náčelníků těch, kteří směřovali do Dákie, se také domáhal peněz a vyhrožoval válkou, byl zahnán.
    Císař jednal s Quády, od nichž koupil pro armádu hodně koní a dobytka. Slíbili, že mu vydají přeběhlíky a zajatce, prý zprvu třináct tisíc lidí, ale M. Aurelius Quádům odmítl přístup na římská tržiště. Římané se totiž obávali, že by se k nim připojili Markomanné a Iazygové, kteří by se tak snadno dostali na římské území a vyzvídali. Někteří blíže neznámí národové vyjednali s principem právo usadit se v Dákii, Pannonii a Moesii i Germániích, dokonce v Itálii. 
    Část Germánů usazených v Ravenně, se však vzbouřila a dokonce se zmocnila města. M. Aurelius již nechtěl další Germány na římském území riskovat, natož v Itálii, a vypověděl nyní i ty, kteří se tu usadili v předešlých vládách; o chronografii této germánské "kolonisace" nevíme nic, stejně jako o celých markomannských a dalších válkách Markových.

 

Marcus uzavřel spojeneckou dohodu s jihovandalskými Asdingy/Astingy (Has-) a s Lakringy, kteří tehdy sídlili ve východní, "svobodné" Dákii. Asdingové přitáhli do Dákie z oblastí dnešní Ukrajiny s celým kmenem pod vedením náčelníků Rause/Rháos a Rhapta, aby se tu usadili. Římané jim nedali ani peníze ani půdu v provincii.
    Lakringové vytáhli, aby se zmocnili rodin a majetku Asdingů, kteří se vypravili proti Kostóbókům, aby jim vzali půdu: správce provincie Dákie Sex. Cornelius Clemens jim slíbil, že ochrání rodiny bojovníků výměnou za likvidaci nepříjemných Kostóbóků, národa neznámého původu (bývají pokládáni za Sarmaty, Kelty i Thráky, popřípadě severní odnož Dáků). Asdingové obsadili kostóbócké území, byli však poraženi Lakringy. Pak se teprve Asdingové po dohodě s Lakringy postavili na římskou stranu: dostali peníze a právo požádat v případě nouze o půdu. Kostóbókové se na to vydali na jih za Dunaj a loupili v římských provinciích až po střední Helladu, viz rok 170.
    Obdobnou smlouvu uzavřel (nikoli asi t. r.) s Kotiny císařův tajemník přes latinskou korespondenci Taruttenius Paternus s tím, že se s Římany účastní války s Markomanny. Dohodu však nesplnili a s tajemníkem hrubě naložili, což se jim později hrubě vymstilo.

Germáni zprvu porazili oddíly M. Macrinia Vindika a jeho zabili, srov. rok 166. Císař pak zvítězil a dal se provolat Germanikem; to až po Verově smrti roku 169.

 

***********************************************************
168.
Ol. 236,4

479 SE
415 AE
Tineius Pontikos Bésaieus
a. u. c. 921
L. Venuleius Apronianus Octavius Priscus II a L. Sergius Paullus II
[cos. suff.: M. Antonius Zeno (?)]
***********************************************************

Ve válce s Germány M. Aurelius s L. Verem úspěšní. Při návrat císařů do Města M. Aurelius zjevně dospěl k přesvědčení, že L. Vera není vhodné nechávat samotného v Římě a ani ve válce že by neměl být bez jeho dohledu. Verus kromě zábavy miloval tragédie a zřejmě je i sám skládal. Zatímco M. Aurelius pobýval u legií severně od Alp, Verovi se tak daleko nechtělo. Žil svým životním stylem v Aquileji a okolí; zda vůbec někdy dorazil do Pannonií nebo Raetie není známo.

 

Praefectus praetorio T. Furius Victorinus, viz rok 138, zemřel s částí svého vojska během morové nákazy (spíše než v boji s Germány) a M. Aurelius na jeho místo jmenoval M. Bassaea Rufa, právě krátce praefecta Aegypti. Bassaeus byl presentován jako muž bez jakéhokoli vzdělání, zato velké autority mezi vojáky. Když se M. Aurelius pokoušel něco sdělit vojákům v latině, pravděpodobně spisovné, nikdo z nich mu nerozuměl. Praefectus Bassaeus komunikační problém dostal do správné roviny: "Nediv se, Caesare, že ti nerozumí. Vždyť řecky neumí!"

Nicméně Italik Bassaeus Rufus díky své spolehlivosti v sarmatských a germánských válkách dospěl od prostého vojína vysoko do funkcí armádních s mnoha vyznamenáními a do státní správy, byl i procuratorem v několika provinciích, za M. Aurelia a jeho syna Commoda povýšil na senátora a dostalo se mu vůlí císařů v Římě tří soch a nepochybně se stal jedním ze vzácných vzorů pravého legionáře, jehož životní příběh by dnes koloval v čítankách, pokud by takovou literaturu vůbec hédonický pacifismus dekadentní konsumistické éry začátku 21. století připustil.

 

V Číně zemřel bez potomků císař Čchung-ti/Chongdi (36), vládl do roku 146. V palácovém boji o moc se prosadila (druhá) císařovna Tou Miang/Dou Miang (zemřela roku 172), která zlikvidovala Chuanovu milenku Tchien Šeng/Tian Sheng a na trůn posadila jednoho z prapravnuků Čangových Liou Chunga/Liu Hong (11) s císařským jménem Ling-ti/Lingdi; vládl do roku 189. Otec císařovny-vdovy Tou Wu byl konfuciánský učitel, stejně jako jeho kolega v paláci Čchen Fan/Chen Fan. Ačkoli si to Touová nepřála, navrhovali oba zbavit se popravami palácových eunúchů. Ti se toho domákli, byli rychlejší a klan Touů vybili. Jejich pletichy pak určovaly Lingovy panovnické dny, sám se o vládu příliš nestaral. Za něho vypuklo rozsáhlé povstání Žlutých turbanů, viz rok 184.

Lingovu manželku Sung/Song obvinili po osmi letech manželství eunúši, s nimiž se spojily palácové konkubíny, z čarodějnictví. Ling jim uvěřil a císařovnin otec a bratři byli popraveni, sama roku 178 zemřela v palácovém vězení. O dva roky později se Ling oženil podruhé se svou palácovou milenkou Che/He, s níž měl syna Liou Piena/Liu Bian.      

 

***********************************************************

169.
Ol. 237,1
Eudaimón z Alexandreie
480 SE
416 AE
anarchie
a. u. c. 922
Q. Pompeius Senecio Sosius Priscus a P. Coelius Apollinaris

***********************************************************

V lednu zemřel poživačný L. Annius Verus (38) po třídenní chorobě po mrtvici/apopléxis ve vozu mezi venetským Altinem na cestě do Iulie Concordie. Též o jeho smrti se spekulovalo, že byl osobně otráven M. Aureliem, nicméně "Filosof" v ten čas s ním nebyl; popřípadě měl Vera odstranit Aureliův lékař Poseidippos, poněvadž mu pustil žilou, aniž by musel.

Jiný drb pravil, že Verus znásilnil Faustinu, svou tchýni, a ta že se s ním vyrovnala otrávenými ústřicemi. Anebo že doplatil na údajný vztah Ceionie Fabie ke svému bratrovi L. Verovi, s níž se měl spiknout proti Markově životu a eunúchos Agaclytus to vyzradil...

Altinum/dnes ves u Trevisa, ležela na via Annia postavené roku 131 př. n. l. z Patavia do Aquileie stejně jako Iulia Concordia, kolonie od roku 42-/dn. Concordia Sagittaria. Obě obce byly obklopeny bažinami.

M. Aurelius nyní vládl sám a senátoři registrovali, že jeho řeč k nim obsahovala úlevu z Verovy smrti, neboť teď konečně bez toho povaleče bude moci říši správně řídit. Přerušil svůj pobyt na severních hranicích, aby v Římě adoptivního bratra pohřbil a zařídil jeho deifikaci; vyznamenal celou jeho rodinu včetně propuštěnců, třebaže je rád neměl. Osobním lékařem nejstaršího Aureliova syna Commoda byl principem tehdy vybrán popřípadě potvrzen věhlasný Galénos z Pergama, později archiatros L. Septimia Severa.

 

Ještě než uplynula doba smutku provdal M. Aurelius vdovu po L. Verovi, svou dceru s Faustinou, Lucillu Augustu (bylo jí přes dvacet, viz rok 162) za významného syrského Římana z Antiocheie Ti. Claudia Pompeiana Quintiana (nejméně 40, srov. rok 167), s nímž měla jednoho syna; s Verem měla Lucilla tři děti. Otcovo rozhodnutí nevonělo ani dceři ani její matce. Zeť bojoval v germánských válkách po boku M. Aurelia, vážil si ho jeho syn Commodus, třebaže mu roku 180 doporučoval v bojích pokračovat. Pompeianus přečkal i proticommodovské spiknutí Lucilly a její popravu; po Commodově smrti mu dokonce nabízeli císařství, což odmítl. 

 

Válka s Germány a nově se Sarmaty pokračovala v Pannonii, kam M. Aurelius vyrazil po Verově pohřbu. Iazygové byli poraženi a podrobeni. Armádě pomohlo, že Ister/Dunaj zamrzl a vojáci pronásledovali ustupující Iazygy na jejich břeh v dnešním východním Maďarsku. V boji s nimi po řadě úspěchů padl roku 170 velký válečník M. Claudius Fronto, senátor a velitel legií v parthské válce L. Vera a v markomannské, legát v Moesii a Dakii.  

Císař začal uvažovat o zřízení zadunajských provincií Marcomannia zahrnující prameny Labe/Albis a Sarmatia. Aby posílil údernou sílu armády, rekrutoval v Itálii dvě nové legie, druhou italskou a třetí italskou; o posílení armády otroky, gladiátory, provinčními milicemi (diogmitae), delmatskými a dardanskými či spíše hornomoesijskými briganty, které se zjevně nepodařilo nikomu zlikvidovat, a germánskými žoldnéři viz rok 173.

Quádové, častí spojenci Iazygů ale také Římanů, někdy v této době vyhnali prořímského krále Furtia, o jehož osudu není známo nic, a na jeho místo vybrali Ariogaisa. M. Aurelius ho však neuznal a neobnovil s ním spojeneckou smlouvu, třebaže mu nabízeli vrátit na padesát tisíc zajatců (římských?). Ariogaisés byl u principa tak "zapsán" (důvod neznáme), že tomu, kdo by ho lapil a přivedl, slíbil jinak k nepřátelům velkorysý Philosophus tisíc zlaťáků a tomu, kdo by Quáda zavraždil a přinesl jeho hlavu, pět set zlatých/chrýsús. Nicméně když byl po dlouhé válce dopaden, nedal ho M. Aurelius popravit, ale fešácky internovat za mořem v Alexandreji.

    Podobně předtím satrapa Armenie Tíridátés, který se vzpěčoval římské vládě a dal zavraždit krále Heniochů, jehož jméno neznáme, nebyl po dopadení popraven, ale poslán M. Aureliem do chladu Británie. A to si dovolil Armen namířit meč do obličeje římského spolucísaře L. Vera!

 

Q. Antistius Adventus (Postumius Aquilinus), legát v parthské a markomannské válce a správce Dolní Germanie, správcem Británie. Po něm následoval Caerellius Priscus (do roku c. 180).


***********************************************************
170. 
Ol. 237,2

481 SE
417 AE
Tiberius Memmius Flaccus z Marathónu
a. u. c. 923
C. Erucius Clarus a M. Gavius Cornelius Cethegus
coss. suff. T. Hoenius Severus a C. Arrius Antoninus (?)

***********************************************************

Chattové plenili někdy kolem t. r. Gallii Belgiku, ale byli jejím správcem Didiem Iulianem, pozdějším imperátorem, zapuzeni; za to byl roku 175 odměněn M. Aureliem konsulátem. Někdy předtím s pomocí narychlo povolaných provinčních milicí vyhnal za Rýn Chauky žijící při Severním moři.

Kostóbókové překročili Dunaj a vpadli do Moesie, Thrákie a Makedonie, srov. rok 167. V bitvě s nimi ve Fókidě, kam až dorazil voj lupičů, padl posledním z vítězů olympijských her, o němž víme, že se proslavil také v „civilním“ životě a ne pouze v zábavním průmyslu sportovním, byl Mnésibúlos z Elateie, vítěz dromu a hoplíta/běhu v plné zbroji roku 161 n. l. na 235. hrách. Kostóbókové tehdy dokonce vyplenili Eleusínu, tak daleko na jih se dostali.

Zjevně se sami stáhli na sever, nemáme bližších zpráv, a zbloudilé skupiny, které se oddělily od hlavního voje, asi vyhnal z Achaie a Makedonie L. Iulius Vehilius Gratus Iulianus, který na svém nápisu nepřátele jmenoval jako Castaboci (uspěl též v Hispánii proti Maurům, viz rok následující). V Illyriku posilováno a renovováno opevnění měst, například Salon.  

Římané se ocitli ve válce v podstatě s celým svým severním příhraničím, od dolního toku Istru/Dunaje až do Gallií, kde se bouřili Sequanové. Ve válce s Římany se ocitli, nikoli však v jednotné koalici, Markomanni, Varistové, Hermunduři, Quádové, Suébové, Lakringové, Búrové, Vandalové, Viktualové, Sosibové, Osové (pod Tatrami?), Bastarnové, Peucinové, vše Germáni, s nimi Sarmaté, Alanové, Sikobotové, Rhoxoláni a Kostóbókové, národové, které z části známe jen jménem.

 

V Bosporském království zemřel t. r. nebo až 174 Eupatór vládnoucí od roku 153. Po něm panoval do roku 210 jeho syn Ti. Iúlios Sauromatés II. Roku 194 porazil na Krymu Skythy. Presentoval se, jako všichni ostatní z jeho dynastie, jako přítel císařův a Římanů a též jako velekněz Augustova kultu.  

 

Narozen někdy kolem t. t. v Praeneste sofista Klaudios Ailiános, Claudius Aelianus (zemřel c. 230), řecky píšící autor spisu o zvířatech Poikilé historiá/Pestré příběhy a Peri zóón idiotétos/O zvířecích zvláštnostech. Rodem propuštěnec dosáhl velkého uznání a za Septimia Severa se mu dostalo kněžského úřadu. Na rozdíl od většiny z sofistické profese necestoval a fungoval celý život v Latiu, srov. o něm v indexu s. v. sofisté. 

Jeho současníkem byl křesťanský autor Hippolytos, od roku 217 vzdorobiskup římský, který zemřel roku 235 údajně "mučednickou" smrtí a křesťany je tudíž pokládán za "světce". 

 

Kolem tohoto roku zemřel v Athénách stoletý stoický filosof a vážená osoba Démónax z Kypru, žák Epiktétův a učitel Lúkiánův (narozen asi roku 70). K jeho obdivovatelům patřil císař Hadrianus.  

 

***********************************************************
171. 
Ol. 237,3

482 SE
418 AE
anarchie
a. u. c. 924
T. Statilius Severus a L. Alfidius Herennianus

***********************************************************

Maurové vpadli přes moře do Hispánií a zde plenili z Lúsítánie po velkých částech poloostrova do roku 173, kdy je vyhnali a pacifikovali legáti C. Aufidius Victorinus velící Baetice a Hispánii Tarrakónské (Sedmá legie Zdvojená/legio vii. gemina) a Vehilius Gratus Iulianus v čele zvláštních jednotek vyslaných na pomoc z Illyrika, viz rok předešlý. Od dob hannibalské války to byl první vpád Berberů a ryze afrického ethnika do Evropy, srov. rok 16-. O nějakých souběžných nepokojích v Mauretánii nebo jinde v římské Africe zpráv není.

 

Současníky M. Aurelia Antonina byl magik Iúliános Chaldaios a jeho syn Iúliános Theúrgos. Zveřejňovali své věštby složené v hexametrech, logia chaldaika/Chaldajské věštby, které vzešly z jejich theúrgií, okultních praktik v navazování spojení s duchy a bohy. Theúrgiá, za jejíhož prvního praktikujícího je mladý Iúliános pokládán, srov. však Egypťana Arnúfia roku 178 se slavným sesláním deště žíznícím legionářům Markovým na tažení proti Quádům, se stala součástí kultovních seancí neoplatónických "filosofů", nejsilnějšího myšlenkového nemonotheistického proudu částečně tolerovaného od čtvrtého století křesťany.

Chaldajské věštby zachované ve dvou stovkách framentů z c. pátého století obsahují též výroky Proklovy a Damaskiovy, dvou neoplatóniků. Divotvůrce Iúliános otec složil spis o daimónech o čtyřech knihách, jeho syn okultistické spisy Theúrgika a Telestika. Podle jedné novodobé spekulace mohl být Iúliános z knězů Diovým-Bélových v Apameji Syrské.

Kolovaly též sbírky pozdější Númenia z Apameie Syrské a neoplatónika Iamblicha z Chalkidy (ad Belum), viz dále rok 320. Okultní theúrgie byla protikladem theoretisující theologie.

 

***********************************************************
172.
Ol. 237,4

483 SE
419 AE
Biaisios Peisón z Melity
a. u. c. 925
Ser. Calpurnius Scipio Orfitus a Sex. Quintilius Maximus

***********************************************************

V Carnuntu, pannonském správním středisku, slavil M. Aurelius vítězství nad Markomanny. S ním i syn Commodus dostal pravděpodobně zde přízvisko Germanicus a ve svých jedenácti letech tehdy 15. října spatřil asi poprvé gladiátorské hry pořádané na oslavu pokoření Germánů. Ještě za života otce prý vybojoval v aréně 365 gladiátorských zápasů. Vyrostl z něho svalovec zabíjející zvěř v cirku jedinou ranou, údajně prý probodl slona bidlem. Ač trénovaný, byla patrná pod hedvábnými šaty tříselná kýla. Jinak se ovšem také rád ukazoval v ženském šatu a pil na veřejnosti.

Carnuntum leželo mezi dnešními obcemi Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch-Altenberg na ose Vídeň-Bratislava. Vedle rozsáhlého zděného legionářského tábora, jehož základy spadají do doby Tiberiova tažení proti Markomannům c. 6+, existovala i obec Carnuntum se dvěma amfiteátry (jeden byl pro třináct tisíc diváků), lázněmi, chrámy, kanalisací, dlážděnými ulicemi a dokonce s vlastní gladiátorskou školou, ludus. Město s c. padesáti tisíci obyvateli, výkladní skříň říše na hranicích s barbarským světem, středisko mimo jiné obchodu s jantarem, bylo Římany opuštěno na začátku 5. století.

  

Búkolské povstání v Egyptě. Vedeni domorodým knězem Ísidórem přelstili "búkolové/pastýři" v Deltě, jak se místním říkáválo, legionáře ženským převlekem, v němž přišli na oko vyjednávat o vydání Římany zajatých manželů. Vojáky přemohli, všechny je včetně velitele obětovali a na utvrzení svých přísah je rituálně snědli. Porazili legie v polní bitvě a dostali se až k Alexandreji. Konečné vítězství búkolů zastavil C. Avidius Cassius, jehož ze Syrie naordinoval do Egypta M. Aurelius.

Síla povstalců byla taková, žádné konkrétní údaje ale nemáme, že si Avidius Cassius, vítěz nad Parthy a legát syrský, netroufl postavit v otevřené bitvě, ale využil jejich nesvornosti a rozeštvával je. Více o největším domorodém protiřímském povstání Egypťanů nevíme, neznáme počty, rozsah ani vlastní výsledek války, nic není známo ani o osudu Ísidórově a "búkolů". Srov. rok 156.  


***********************************************************
173.
Ol. 238,1
Agathopús z Aigíny I
484 SE
420 AE
Sallustianos Aiolios z Flye
a. u. c. 926
Cn. Claudius Severus II a Ti. Claudius Pompeianus II

cos. suff. M'. Acilius Glabrio I

***********************************************************

V Římě dosud řádil mor a princeps pro germánské války povolal do armádní služby otroky, volones/dobrovolníci, a gladiátorům svěřil legionářskou výzbroj a výstroj (srov. rok 169). Jejich jednotku nazval Poslušní/obsequentes. Rozšířila se z toho fáma mezi lidem, že hodlá zlikvidovat podívanou na krev v aréně, takže pověřil bohaté Římany, aby pořádali hry, když sám bude na frontě.

Dokonce zahrnul pod armádní velení bývalé delmatské a dardanské briganty, platil též germánské žoldnéře pro válku s Markomanny, Quády a dalšími národy severně od Istru. Mezi legionáře zařadil i lehce vyzbrojené provinční jednotky či spíše milice určené k potírání lupičů, jimž se říkávalo diógmítové (diógmítai, lat. diogmitae, od řec. diógmos, pronásledování). Datum Aureliova rozhodnutí známo není, pravděpodobně již roku 169 po smrti L. Vera. 

 

Královna Himiko/Pimiko, volená panovnice jednoho z japonských států Jamatai, vyslala posly do korejského státu Silla. Viz o ní roku 248.


***********************************************************
174.
Ol. 238,2

485 SE
421 AE
Aurelius Dionýsios
a. u. c. 927
L. Aurelius Gallus a Q. Volusius Flaccus Cornelianus

***********************************************************

M. Aurelius začal ve válce s Germány s psaním svých proslulých životních úvah Pros ton heauton/Ta pros heauton n. Ta eis heauton, Sobě n. K sobě. Ačkoli je psal v době, kdy řídil intensivní válku s Germány a Sarmaty, je pozoruhodné, že o bojích v poznámkách příznivce stoické filosofie není s výjimkou jediné narážky na Sarmaty žádná zmínka. V závěru první knihy/oddílu pouze konstatuje, že ji psal "mezi Quády nad Granuou/Hronem, ta en tois Kuádois pros tó Graná".

Markus je vedle Iuliana a asi i Hadriana jediným z římských panovníků, který osobně sepsal/diktoval zápisky svých názorů. Literárně činní byli kromě toho na poli historiografickém a biografickém Ti. Claudius (který se pokoušel i o jazykové reformátorství), Traianus, Septimius Severus, tvůrce historického epu a poesie Gordianus I., psal Severus Alexander (zda Severův sok D. Clodius Albinus skládal erótické romány, si nebyli jisti již ve starém věku).   

 

P. Helvius Pertinax, legát První legie, vytlačil germánské invasory z Raetií a Nórika a M. Aurelius ho vyznamenal kosulátem pro následující rok, srov. rok 193.

 

***********************************************************
175.
Ol. 238,3

486 SE
422 AE
Klaudios Hérákleidés z Melity
a. u. c. 928
L. Calpurnius Piso a P. Salvius Iulianus
suff. P. Helvius Pertinax I a M. Didius Severus Iulianus

P. Cornelius Anullinus (?) 

***********************************************************

Usurpace C. Avidia Cassia (asi 45), správce Syrie a celého Orientu, rodem z Kyrrhy, syna Héliodóra, tajemníka ab epistulis Hadrianova za jeho cesty Egyptem roku 130. Jeho otec vynikal  v rhétorice a tvrdil, že je spřízněný se Seleukovci přes svého předka Antiocha IV. Epifana Kommágénského; říkal ale také, že jeho otcovskou vlastí je Alexandreia na Nilu a snad smyšlenkou bude poznámka, že patřil do rodu caesarovrahů Cassiů.

Prohlásil se v Alexandreji imperátorem na jaře po zvěstech, že M. Aurelius Antoninus, který právě pobýval v Panonnii (n. Paionii?) zemřel. Kromě správce Kappadokie P. Martia Vera, srov. rok 162, 163 a 166, se k němu přidal celý Východ. Po třech měsících a šesti dnech vzdorocísařství byl v červenci zavražděn vlastními vojáky dříve, než stačil dorazit císař z Balkánu na Východ: smrtelně ho zranil mečem centurio Antonius, jistý decurio ho dorazil, uřízl mu hlavu a vydal se za M. Aureliem. Byla to první armádní usurpace od rušných let 68-69, která však nedorostla do dimense občanské války; další nastanou roku 193.

M. Aurelius zakázal senátu mstít se na vzbouřencově rodině a přátelích a popravit dal princeps jen několik spiklenců. Katu nepředal ani egyptského praefecta Flavia Calvisia/C. Calvisius Statianus?, jehož potrestal vyhnanstvím na kterémsi z ostrovů. Přežili též Avidiovi tajemníci Pudens (přes řeckou korespondenci) a Manilius (přes latinskou), znalí všech dvorních tajemství. Bylo potrestáno město Antiocheia držící při Cassiovi zákazem konání sněmů a slavností a město na své cestě princeps zprvu nenavštívil stejně jako Kyrrhos. Novým správcem Syrie jmenoval Marcus kappadockého legáta P. Martia Vera.

Vojáci koncem července zavraždili v Alexandreji Cassiova syna Avidia Maeciana, zastupujícího otce v Egyptě, a celý Východ tím byl pacifikován a stál při M. Aureliovi Antoninovi. Staršího ze synů Cassiových Avidia Heliodora princeps exuloval, dcera Avidia Alexandra se mohla s manželem Ti. Claudiem Dryantianem volně pohybovat po říši; podle jednoho zdroje dal Commodus později Heliodora s Alexandrou upálit, důvod neznáme.

Na inspekční cestě procestoval M. Aurelius Antoninus Syrii po Egypt, diskutoval v Alexandreji s filosofy, při zpáteční cestě se v Antiocheji tentokrát zastavil. Údajně se cestou přes Palaistínu měl pohrdlivě vyjádřit o vzdorovitosti Židů řka, že našel ještě neklidnější lidi než jsou Markomanné, Quádové a Sarmaté, s nimiž po celou svou vládu válčil. Z této doby však žádné nepokoje v regionu známy nejsou a zřejmě jde o zlovolný výmysl. 
    Avidius Cassius byl oklamán Faustinou, dcerou Antonina Pia. Když M. Aurelius onemocněl, napsala Cassiovi, že císař asi brzy zemře a aby se připravil, neboť určený nástupce a její syn Commodus (14) se k vládě nehodí. Do toho skutečně přišla zvěst, že M. Aurelius je mrtev a Cassius neváhal; podle jiné verse si Markovu smrt Cassius vymyslel sám. Brzy kontroloval vše na jih od Tauru, držel s ním i Egypt.

Měl prý odjakživa výhrady ke stávajícímu státnímu režimu a prý už za Antonina Pia se zapletl do protiimperátorského spiknutí, viz rok 142. Opovrhoval údajně M. Aureliem ("dialogista"/asi "žvanil") a navýsost L. Verem, jehož se prý pokusil rovněž odstranit. M. Aurelius v něm ale viděl především úspěšného vojevůdce udržujícího v armádě dril a pořádek. Avidiovy tresty legionářům byly kruté: dával za přestupky proti rozkazům utínat ruce, mrzačit přeříznutím šlach, ukřižovat i centuriony, dokonce vymyslel hromadnou popravu upálením, při níž byli nešťastníci připoutáni k vysokému kůlu nad sebe, takže spodní uhořel a horní se udusil. U orientálních legií vymýtil luxusní život v posádkových městech, obnovil pravidelná cvičení. 
    Když M. Aurelius táhl z Balkánu přes Anatolii proti Avidiovi, zemřela Faustina (45), matka třinácti dětí, buď studem ze spoluviny na Cassiově smrti, nebo na dnu. Vojenský tábor na jihu Kappadokie Halala, kde v zimě skonala, přejmenoval M. Aurelius na Faustinopolis a zřídil zde její chrám (roku 217 připadl zbožněnému Caracallovi-Tarautovi a pak El-gabalovi, což může svědčit o tom, že Faustina pověst neměla dobrou). M. Aurelius zničil Cassiovu a její korrespondenci zajištěnou Martiem Verem, ani ji prý nečetl, a žádné důsledky z jejího obsahu neodvíjel a ani po senátu nežádal, aby posílal na smrt lidi spolupracující s Cassiem.

Zda věděl o manželčině soukromém životě plném milenců, nevíme, neboť to nikdy nedal najevo, respektive to mohly být drby římského bulváru, který uchoval i jména milenců, které Philosophus imperator dokonce vyznamenával: Tertullus, který s Faustinou též snídal, Tutilius, Orfitus, Moderatus....

Někdy předtím byla dokonce manželka Faustina senátem obdarována titulem "matka táborů", mater castrorum/métér tón stratopedón; titulaturu po ní zopakovaly arabské imperiální ženy, viz roky 217sqq.

Po její smrti senát rozhodl o umístění Markovy a Faustiny stříbrné sochy do chrámu Venuše a Romy, viz rok 121, a aby o hrách zlatá Faustinina socha byla přinesena v nosítkách do divadla, byl-li přítomen císař, a aby takto zastoupena shlédla hry ve společnosti předních římských dam.

Ceionia Fabia, dcera L. Ceionia Commoda a první snoubenka M. Aurelia určená Hadrianem, se nyní pokoušela o obnovu společného života s vdovcem. M. Aurelius ji však odmítl, aby prý dětem nepřivedl do domu macechu (měl třináct dětí, ale většina jich již nebyla mezi živými), a žil na hromádce s dcerou správce majetku své zesnulé manželky, srov. příklady Antonina Pia a Vespasiana, Commoda; jméno významné ženy neznáme.

 

M. Aurelius po Faustinině pohřbu pokračoval do Tarsu, kde si vyslechl rodáka Hermogena (15), zázračného sofistu; později po jakési nemoci řečník o projev přišel. Vyhnul se Kyrrze a Antiocheji a začátkem roku 176 do razil do Alexandreie. Po likvidaci Avidiovy usurpace přijal senát zákon nedovolující, aby legatus pro praetore Augusti čili guvernér/správce pocházel z provincie, k jejíž správě byl určen.

Antoninův syn Commodus dostal t. r. mužskou togu.


Zemřel senátní politik, historik a filosof druhé stoy L. Flavius Arrianus/Arriános z Níkomédeie, narozen kolem roku 85, srov. o něm tam. Byl athénským epónymním archontem roku 145.

 

Druhá sarmatská válka. Mír s Markomanny uzavřel císař s podmínkou, že nebudou sídlit do pěti mil od Dunaje a na obchodování s Římany jim vyhradil stanované dny a místa, což předtím neměli.

    Iazygové požádali o mír, když nejprve uvěznili jednoho ze dvou svých vládců Banadaspa, který první přišel s myšlenkou vzdát se. Nyní žádal o mír osobně před císařem jeho spoluvládce Zantikos v doprovodu předáků národa a dosáhl stejným podmínek jako Markomanni a Quádové s tím rozdílem, že demilitarisovaná zóna byla desetimílová. Nejprve jim princeps zakázal vlastnit plavidla a plavit se s nimi po ostrovech v ústí Istru, což později na jejich žádost odvolal, viz rok 179. Také jim povolil projít jednou z provincií dáckých, povolí-li to její správce, aby se mohli stýkat se svými příbuznými Rhoxolány.
    Zároveň byli povinni postavit do římské služby osm tisíc jezdců, z nichž 5500 bylo odveleno ihned do Británie, kde sloužili do roku 180. Zároveň vrátili na římské území na sto tisíc zajatců (sic), a to jich mnoho již zemřelo. Zajatci nemohli být pouze vojáci, ale pravděpodobně zavlečení osadníci s rodinami.

Mír s Římany uzavřeli i Burové/řec. Lúgoi Búroi, svébský kmen obývající v té době kraje za Markomanny a Quády v Horním Slezsku. Domáhali se slibu, že proti nim Římané nebudou vést totální válku jako proti Quádům. M. Aurelius, který po Carnuntu měl hlavní stan v Sirmiu, byl donucen k míru s Iazygy, neboť potřeboval uvolnit síly pro válku s C. Avidiem Cassiem. Osobně prý toužil je zcela vyhladit, ale k tomu se již nedostal. Viz dále rok 179.
    Část Burů/Búrů se jako součást suebských vojů usadila ve 5. století v Gallaecii, tedy na severu Portugal a v Galicii (srov. dnešní kraj Terras de Bouro/Boiro v P).

 

***********************************************************
176.
Ol. 238,4

487 SE
423 AE
Aristokleidés z Peiraia
a. u. c. 929
T. Pomponius Proculus Vitrasius Pollio II a M. Flavius Aper II

***********************************************************

Cestou z Egypta přes Antiocheiu, kterou nyní neopominul, a Smyrnu dorazil do Athén. M. Aurelius se dal v Eleusíně vypleněnou před šesti roky Kostóbóky zasvětit do mystérií. Zřídil v Athénách učitelský sbor všech disciplin a vybavil ho celoročním platem. Státně dotované místo přednášejícího filosofii přisoudil peripatetikovi Alexandrovi z Damasku, který bývá jindy zván platónikem.  

 

Někdy v této době sepsal křesťanský aktivista a apologeta Athénagorás z Athén principovi a jeho synovi Commodovi spisek o úžasnosti své víry; autor poprvé použil slůvko trias/trojice, o jehož náplň povedou příští generace monotheistů hořké a nenávistné boje.

Princeps přečkal nebezpečnou bouři při přeplavbě do Brundisia, než dorazil na podzim do Města. M. Aurelius se po osmi letech nepřítomnosti s Commodem po míru s Germány a Sarmaty vrátil do Říma. Římané se domáhali za každý rok zlaťáku a banketu. Císař dal každému z Římanů osm set sésterciů (aureus byl tehdy sto HS), nejvíce, co kdy dal při podobné příležitosti nějaký vládce. L. Aurelius Commodus prohlášen otcem imperatorem a spoluvládcem. 23. prosince drželi triumf nad Sarmaty a Germány: podle jednoho z pramenů nad všemi národy od pannonského Carnunta do střední Gallie (?), jimž vládl odjinud neznámý král Marcomarus (?), vládce Markomannů (?).

    Upřednostňoval senát, nicméně senátorům pocházejícím z provincií nařídil, aby čtvrtinu majetku měli v Itálii: pokládal to za záruku toho, že se více účastní jednání senátu a nebudou se vymlouvat, že nemají na život v Římě. Zrušil dluhy vůči císařské pokladně za posledních 45 let (ve skutečnosti šedesát: 118 a 178) a dlužní úpisy dal spálit na foru. Dal peníze na obnovu zemětřesením zničené Smyrny a dalších asijských měst včetně bíthýnské Níkomédeie (roku 358 byla zničena znovu). Dal opravit Karthágo poničené těžkým požárem.

V Římě se začalo se stavbou sloupu M. Aurelia, dokončen byl za Commoda nebo spíše na začátku vlády Septimia Severa.

 

***********************************************************
177.
Ol. 239,1
Agathopús z Aigíny II
488 SE
424 AE
Scribonius Kapitón E[...]
a. u. c. 930
Imp. Caesar L. Aelius Aurelius Commodus I a M. Peducaeus Plautius Quintillus

***********************************************************

První konsulát Commodův (16), jemuž byl udělen titul augustus a tím také spoluvláda s otcem. Následujícího roku byl Commodus oženěn s Bruttií Crispinou (13), dcerou C. Bruttia Praesenta a dědičkou rozsáhlého majetku v Lukánii. Manželství zůstalo bezdětné a někdy po roku 183 Commodus Crispinu obvinil z cizoložství, vykázal na Capreae/Capri, kde ji též dal zavraždit. Commodus se pak už neoženil a žil s milenkami. Jedna z nich jménem Marcie se roku 190 stala klíčovou členkou spiklenecké skupiny, která v poslední den roku 192 provedla atentát na syna M. Aurelia Antonina.

 

Římané porazili maurské povstání a invasi do Hispánie (válka od roku 171). Pokud však nešlo o dvě odlišné války: během druhé loupili Maurové v nejjižnějším cípu Baetiky a neúspěšně oblehli město Singilia Barba, u dn. Antequery v provincii Málaga. Odrazil a vyhnal je správce Tingitany C. Vallius Maximianus, jehož z vděku osvobozené město poctilo. Co v Baetice maurští loupežníci způsobili a zda Hispánie hospodářsky ohrozili, známo není.    

6. července daroval M. Aurelius se spoluvládcem Commodem římské občanství Fagguře a jejím dětem, manželce náčelníka maurských Zegrenů/Zegrenses, principa gentium Iuliana (ten již občanství měl). Žili v kmenovém centru, v osadě Iulia Valeria Banasa, od časů M. Aurelia nazývané Colonia Aurelia (dn. lokalita Sídí Alí Budžnún; vyklizena pravděpodobně za Diocletiana, srov. rok 76+), kterou založil kdysi Augustus na území pozdější Mauretanie tingitánské. Občanství byla zřejmě odměna za oddanost v právě skončené válce proti jejich soukmenovcům ("tabula banasitana"). 

 

Senát nařídil snížit výdaje na gladiátorské zápasy.

 

V Lugdunu došlo k masakru křesťanů. M. Aurelius ho neschvaloval, ale úředníkům nic nezatrhl (jeden z křesťanských kronikářů položil začátek další persecutio christianorum, pronásledování či protivenství církve, do nástupního roku M. Aurelia Antonina). Ačkoli Marka latinsky píšící církevní otec Q. Septimius Florens Tertullianus rodem z Karthága (zemřel po roce 220) označil za přítele křesťanů, události v Gallii byly první velkou ochutnávkou budoucích pronásledování monotheistů odmítajícím podrobit se zvyklostem císařského kultu.

Křesťanští autoři tvrdí, že v Lugdunu a Vienně bylo povražděno několik tisíců souvěrců. V Lugdunu po mučení zemřel t. r. ve vězení biskup Pothinus/Fótínos pocházející z Anatolie. Devadesátiletý byl pravděpodobně posledním z křesťanů, kteří pamatovali v Efesu Ióanna, syna Zebedaiova a bratra Iakóbova, Ježíšova žáka a autora čtvrtého euangelia. V Lugdunu bylo umučeno v amfiteátru 48 křesťanů a křesťanek, mezi nimiž v historii vynikla Blandina, otrokyně v křesťanské rodině (necelých 30), dnes patronka města Lyonu. Události lze počítat za pátou persekuci monotheistů, srov. předcházející roku 36, 49, 64, 90, 95 a 111.

Pothinovým nástupcem v episkopátu se stal Eirénaios/Irenaeus ze Smyrny, žák Polykratův, viz v indexu s. v. křesťanství. Eirénaios byl právě v Římě, kde zprostředkovával v sektářském hádání mezi biskupem Eleutherem/Eleutheriem z Níkopole (zemřel prostou smrtí 189) se stoupenci šířícího se montanismu, viz v indexu pod křesťanství/sekty. Eirénaios (zemřel c. 200) se zařadil mezi církevní otce, jehož řecký spis Proti haeretikům sepsaný c. 180 se sice až na drobnosti nezachoval, zachován zůstal však jeho latinský překlad, z něhož lze čerpat mimo jiné informace o gnósticích. Výčet persekucí viz rok 111. 


***********************************************************
178. 
Ol. 239,1

489 SE
425 AE
Flavius Stratolaos Fylasios
a. u. c. 931
Ser. Cornelius Scipio Salvidienus Orfitus a D. Velius Rufus Iulianus

***********************************************************

Po nových nepokojích mezi Markomanny a dalšími Germány se vypravil M. Aurelius se synem a spoluvládcem Commodem 3. srpna proti nim z Říma do pole. Během tažení byli Římané sužováni horkem a suchem a žíznící armádu údajně zachránil egyptských kouzelník Arnúfis, dlící u císařova dvora, vzýváním Herma; viz k tomu o theúrgii roku 171. Pozdější podání příběh svěřil do autorství divotvůrce Iúliána Theúrga, viz ibid. Událost dal Marku ztvárnit na svém triumfátorském sloupu v Římě. Podle verse monotheistické sloužila pod císařem v poli legie z Melitény Dvanáctá fulminata, "S blesky", údajně plná křesťanů. Spásné hromobití a déšť spustily podle hagiologů po jejich modlitbách.

 

M. Aurelius Antoninus oženil před tažením proti Germánům syna Commoda s Bruttií Crispinou, viz rok předešlý.

 

V Armenii skončila někdy kolem t. r. vláda emesského velmože a římského senátora Soaima. Vládl od roku c. 136, vyhnán Arsakovcem Vologaisem IV. roku 161 a na trůn se s římskou intervencí vrátil roku 163. Jeho nástupcem se stal Vologaisés II., syn parthského krále Vologaisa IV. a otcův korunní princ; arm. Vagharš. Kraloval do roku 198. Armenské křesťanské kroniky o něm hovoří jako o synovi "krále" Tigrána, svého předchůdce, v letech 178-198, kdy měl padnout ve válce s Chazary, viz tam; sladit tuto éru s parthskými ději věrohodně je prakticky nemožné.

Znamená to, že pravděpodobně se smrtí M. Aurelia nebo krátce před ní spadla Armenie do parthské sféry vlivu a to při Commodově nezájmu zjevně též bez války. 

 

***********************************************************

179.
Ol. 239,3

490 SE
426 AE
Athénodóros Agrippás z Iteje
a. u. c. 932
Imp. Commodus II a P. Martius Verus II
suff. L. Aemilius Iuncus a L. Albanius Saturninus (?)

coss. suff.: T. Flavius Claudianus a L. Aemilius Iuncus

M’. Acilius Faustinus a L. Iulius Proculianus 

***********************************************************

Iazygové a Búrové vyjednávali s Římany o spojenectví proti Markomannům s Quádům. M. Aurelius jim z předcházející smlouvy roku 175 řadu omezení odpustil kromě těch, týkajících se volné plavby po Istru a cest na ostrovy v deltě Dunaje. Průchod k Roxolánům jim též ponechal.

Území Markomannů s Quádů okupovalo na dvacet tisíc římských vojáků a síť pevností dohlížela na klid od soudobé Moravy a Slovenska po Karpaty. Když se Quádové rozhodli opustit svá slovenská sídla a vydat se k Semnonům sídlícím kdesi mezi Labem a Odrou/Albis a Viadua n. Vildua, M. Aurelius jim to však nedovolil a dal armádou zablokovat cesty a zabránil národu v exodu na západ. Za to umožnil třem tisícům Narisků/Varisků po jejich porážce v poli, viz zde níže, národu žijícímu po boku Markomannů a Quádů mezi soudobým Bavorskem a Slovenskem, aby se usadili na římském území, tedy na jih od Dunaje (v Noriku n. Pannonii). 

 

Pokud se dařilo Římanům v té době kontrolovat cesty mezi Quády a Markomanny, lze předpokládat, že měli v moci území pozdější Moravy až po slezskou hranici ne-li severněji. Znamenalo by to, že filosof M. Aurelius Antoninus byl v Germánii úspěšnější než Augustus a celá iulsko-claudijská dynastie. Osud nyní podruhé zabránil Římanům zmocnit se zemí na sever od Dunaje, viz rok následující.

Zřízeno stálé ležení Castra regina/dnešní Regensburg/Řezno. Z této doby pochází nápis z Laugaricionu n. Leugaricionu/dn. Trenčín pořízený M. Valeriem Maximianem, jehož armádní karieru známe z nápisu z numidského municipia Diana Veteranorum poblíž Lambaese/dn. Ajn Zana v DZ. Rodák z Poetoviony v boji osobně zabil vůdce Naristů Valaona, viz zde výše. 

 

Snad t. r. v Edesse v Orrhoéně zemřel král Ma'nú VIII. Filorhómaois (na trůnu od roku 139 s přestávkou v letech 163-167). Panovníkem orrhoénských Arabů se stal jeho syn Abgar IX. zvaný Veliký, jako římský občan L. Aelius Septimius Severus Abgarus. Zemřel roku 216 za tažení Antonina zvaného Caracalla do Mesopotamie. Poslední dva roky s ním spoluvládl syn Abgar X. Abgar Veliký přijal křesťanství, srov. však Abgara V. a rok 4-, a jeho království se stalo prvním ze států, kde Ježíšův monotheismus se stal kultem státním. Roku 192 doložena křesťanská obec v Edesse, roku 202 povodeň zničila její kostel. Abgar IX. se po přestupu na novou víru svérázně vymezil vůči tradičním kultům: dával usekávat ruce fanatikům kultu Thar'athy/Atargatis n. Derketó, kteří se v transu vykastrovávali, a prý tak kult v Orrhoéně vymýtil.  • Abgar IX. bývá označován též jako Abgar VIII. a jeho existence není všeobecně přijímána (srov. k tomu rok 163). 

 

***********************************************************
180. 
Ol. 239,4

491 SE
427 AE
Klaudios Démostratos z Melity
a. u. c. 933

L. Fulvius [...] C. Bruttius Praesens Min[...] Laberius Maximus Pompeius L[...] Valens Cornelius Proculus [...] Aquilius Veiento II vulgo C. Bruttius Praesens II a Sex. Quintilius Condanus

***********************************************************

17. března zemřel na úspěšném, ale nedokončeném tažení proti Germánům v nejzápadnějším garnisonním městě pannonském Vindoboně/dn. Vídeň M. Aurelius Antoninus. Byl už nějakou dobu nemocen, ale podle jedné verse byl zavražděn svým lékařem, který se chtěl zalíbit Commodovi. Císařova poslední slova byla heslem, které dal tribunovi své stráže: „Jdi za východem slunce, já už zapadám/apelthe pros ton anatellonta, egó gar édé dýomai.“
    Jeho popel uložil syn v Hadrianově mausoleu. Byl to zbožný muž, jak se na pozdního stoika slušelo, a velkorysý ke svým poddaným, srov. jeho panovnické krédo roku 161. Žil 58 let, deset měsíců a 22 dnů, císařem byl devatenáct roků a jedenáct dnů. K filosofii ho přivedli Cornelius Fronto a Claudius Herodes, později Iunius Rusticus s Apollóniem z Níkomédeje (nebo z Chalkidy či Chalkédonu), oba stoici. Apollónia, jehož mu za vychovatele přivedl Antoninus Pius, miloval a jeho smrt oplakal: ač filosof, u dvora se Apollónios proslavil důsledností, s jakou se domáhal svých honorářů.
    Když byla císařská pokladna v důsledku válek prázdná (srov. stav za Antonina Pia roku 161), dal M. Aurelius na Traianově foru vydražit palácový majetek, oděvy, stolovací nádobí, manželčiny hedvábné šaty a šperky; akce trvala dva měsíce. Když byli barbaři poraženi, majetek vykupoval zpět, měl peníze z kořisti (tedy hlavně prodeje otroků), nikoho však k odprodeji nenutil. K lidem jiných názorů byl tolerantní a nedopouštěl se žádných zlovolností (událost možná náleží do roku 169). Ve svém synovi Commodovi s blonďatými kučerami se ovšem krutě mýlil a prý to dva dny před smrtí sdělil přátelům: "Nevadí mi, že zemřu, ale že zanechávám po sobě takového syna."
    Jestliže od roku 96 vládlo do roku 180 pět císařů, v dalším století do roku 284 jich bude 29. Zároveň skončila epocha římského míru/pax romana, který Římané vnutili sousedům. M. Aurelius nepochybně patřil mezi nejskvělejší postavy evropských politických dějin. Sex. Aurelius Victor, autor zachovaného stručného výtahu z císařských dějin, o M. Aureliovi uvedl: "Kdyby se do těch časů nenarodil, jakoby jedním rázem by se určitě zhroutil celý římský svět. Vždyť klid od zbraní nebyl nikdy a po celém Orientu, Illyriku, Itálii a Gallii zuřily války; zemětřesení se zkázou měst, povodně, časté epidemie morové, druhy kobylek ohrožující pole, vlastně nic z toho, čím bývají lidé v největší tísni potíráni ani nelze říci nebo vymyslet, co by za jeho vlády neřádilo."

 

Novým císařem se stal L. Aurelius Commodus, jak znělo jeho rodné jméno. V řadě „adoptivních císařů“ to byl jediný případ přechodu vlády z otce na vlastního syna, nicméně zjevně přechod nejhorší, na vládce s jednou z nejhorších pověstí v dějinách říše: přitom byl prvním z augustů, kteří se narodili v purpuru. Jako otcův spoluvládce se od roku 177 jmenoval Imp. Caesar L. Aelius Aurelius Commodus Augustus (k tomu se vrátil roku 191, viz) a nyní bez spoluvládce změnil jméno podle otce na Imp. Caesar M. Aurelius Commodus Antoninus Augustus (19); v historii je znám jako Commodus.

Měl sice díky otcově péči vynikající vzdělání a nejlepší učitele v říši, ale byl bez vojenských zkušeností, což měli všichni jeho předchůdci od Flaviovců s výjimkou Nervy. Navíc vojenský život a disciplinu ze srdce nesnášel; přitom ve vojenských leženích vyrůstal. Miloval velkoměstský život a radovánky, to, čeho mu otec nedopřál. Je pokládán za jednoho z nejmizernějších vládců Říma.  

    Commodus se narodil 31. srpna 161 v Lanuviu a zavražděn byl v Římě 31. prosince 192. Ženat s Bruttií Crispinou, dcerou C. Bruttia Praesenta, kterou někdy po roce 183 obvinil z cizoložnictví, vypověděl na Capri a později dal zjevně tam zavraždit. V pěti letech ho otec jmenoval caesarem, v sedmnácti spoluvládcem-augustem. Většinu dětství strávil s otcem na taženích proti Germánům na dunajské hranici mezi dnešním Rumunskem a Dolními Rakousy.

 

Uzavřel mír s Markomanny, Quády, Iazygy a Vandaly nehodný dosavadní římské politiky, ačkoli římská armáda stála pravděpodobně před totálním vítězstvím: M. Aurelius už plánoval zřízení provincie Markomannie a Sarmatie. Už nikdy nebudou mít Římané takovou příležitost uchytit se natrvalo v Germánii. Ačkoli Commodovi otec radil válku dotáhnout do konce, syn měl jiné preference: těšil se na luxus říšské metropole.

Quádové museli poskytnout armádě kontingent třinácti tisíc bojovníků, Markomanné méně. Neměli válčit s Vandaly/Vandily, Bury a Iazygy, vydat přeběhlíky a zajatce. Commodus jim snížil roční tribut, sněmovat jim povolil jednou měsíčně a za dohledu římského centuriona a za to vše nařídil vyklidit všechny předsunuté pevnosti na jejich území s výjimkou demilitarisované zóny při hranicích. Římané tedy vyklidili oblast novodobé Moravy a Slovenska.
    Stejný mír dostali Burové s tím, že nebudou nikdy pobývat ani pást dobytek pět mil od hranic Dákie. Její tehdejší správce C. Vattius Sabinianus Iulius Hospes (?) povolil dvanácti tisícům Dáků žijícím mimo provincii se na římském území usadit. Vše nasvědčovalo tomu, že nový císař z vyhrané války spíše prchal, srov. stejný osud římských výdobytků v Británii roku 211 po smrti L. Septimia Severa.

22. října se Commodus triumfálně vrátil do Říma v čele celé armády, kde na rozdíl od svého otce strávil většinu své vlády. Do triumfálního vozu k sobě vzal i svého milence Saótera a líbal ho. Senátory i "vojskem" si dal odhlasovat, že nemá nadále opouštět svůj římský palác, tedy táhnout někam do války. Když později uvažoval o nějaké expedici s osobní účastí, byl zadržen "senátem a svým lidem".

Město měl opravdu za své: Řím nově "založil", prohlásil za své vlastnictví a přejmenoval Město na Colonia Lucia Annia Commodiana (viz rok 190). V září 192 si přidal ke jménu Hercules a dal se prohlásit za potomka Iovova syna, Hercules Romanus. Senát ho nenáviděl, lidem a armádou byl naopak milován. Vládl režimem vůči elitám despotickým a v extravaganci, ztřeštěnostech a krutosti soutěžil s Gaiem i Neronem; na rozdíl od nich se však v sexualitě zjevně neodchyloval od dobových zvyklostí.

Blonďatý kudrnatý silák vyškolený učiteli mnoha svobodných umění, jak si přál otec, miloval zábavu v cirku, neúnavně vystupoval v aréně. Zápasíval s gladiátory mečem železným, zatímco soupeři byli vybaveni olověným. Jistý Scaeva, kapacita mezi zápasníky a chlapák, si však proti němu nevzal do arény nic a řekl, že oběma postačí jeho, principův, meč. Vystrašený Commodus se pak více věnoval západům se zvěří a ke gladiátorům přistupoval opatrně.

 

Praefectem praetorio zůstával první dva roky Commodovy "vlády" P. Tarrutienus Paternus, od roku c. 168 Markův tajemník ab epistulis latinis, pak legát v poli a od roku asi 177 v praefectském úřadu. Když dal za účast na spiknutí sestry Lucilly roku 182 popravit Saótera, viz rok 185, byl intrikami svého kolegy Tigidia Perennia (Sex.?) dohnán sám na popraviště. Saóteros byl osobní přítel Commodův a jeho tajemník ložnice/a cubiculo, s nímž mladý císař po boku na voze vjel v říjnu do Města. Perennis jako praefectus praetorio a prakticky vládce říše v duchu Seianově v éře Tiberiově vydržel tři roky, než byl po intrikách Cleandrových/Kleandrových po podivné vojenské vzpouře roku 185 popraven. Jeho nástupce propuštěnec Cleander byl popraven roku 189.

Commodus a jeho lidé připravili o život hodně senátorů, vyčísleno to však chronografy nebylo, respektive žádný údaj se nezachoval (o dvě staletí později byl kupodivu excerptorem Sex. Aureliem Victorem hodnocen celkem positivně). Lidé, kteří byli ve váženosti za Commodova otce a Commodus je dobře znal z otcových tažení, jako legát a manžel Filosofovy dcera Annie Aurelie Galerie Lucilly, nejstarší sestry Commodovy (vdovy po L. Verovi) Ti. Claudius Pompeianus, P. Helvius Pertinax, legát a praefectus urbanus, a C. Aufidius Victorinus, cos. 183 po císařově boku a praefectus urbi, však dál zastávali funkce v administrativě, což poněkud zpochybňuje obraz krvelačného vládce Commoda v zachovaných literárních pramenech.

Byl prý krutý od dětství a ve dvanácti kázal vhodit do pece otroka za to, že se voda v lázni náhle oteplila, což měl postižený na starosti (vychovatel však spálil na místo lázeňského otroka beraní kůži a její smrad uchlácholil korunního prince). Ještě za otcova života si po vzoru L. Vera založil v paláci hospodu s bordellem, jezdil veřejně se spřežením, žil s gladiátory; otec si přesto myslel, že by z něho bude dobrý nástupce. Nedožil se toho, že za Commoda vládl velitel jeho gardy, viz rok 182, a že si syn bude vydržovat v paláci harém tří set žen, svobodných i prostitutek, a stejného množství mladíků.

 

V Británii se začalo kolem t. r. se stavbou městských zdí Londinia (do roku c. 250). Obvod tehdejšího města v podstatě zachovává dodnes hranice obce City of London.