***********************************************************

356. 
Ol. 283, 4

667 SE
603 AE
neznámý
a. u. c. 1109
Imp. Constantius Augustus VIII a Flavius Claudius Iulianus Caesar I

***********************************************************

Iulianus v červnu z Vienny cestoval s těžkou jízdou nebezpečným krajem do ohroženého Autessiodura/dn. Auxerre v Gallii Lugdunské, kam dorazil 24. června. Pokračoval do Tricassií neboli do Augustobony/dn. Troyes, hlavního sídla Tricassiů, kde dal vojákům odpočinout. V Remách/Civitas Remorum, dříve zvaných Durocortorum/dn. Reims v Belgické Gallii, se setkal s jádrem své armády; velel mu Ursicinův nástupce, magister equitum Marcellus; Ursicinus, jehož celé jméno neznáme, zůstal v Remách. 

Když Iulianus vyrazil k Rýnu, Alamanni kontrolovali nejméně druhým rokem (nejpozději po likvidaci Franka Silvana) většinu velkých měst provincie První Germánie/Germania Prima: Brógomagus/Brotomagus, řec. Breutomagos, dn. alsaské Brumath, město Triboků kdysi v Belgice, Argentoratum, dn. alsaský Straßburg/Strassbourg, Saliso, dn. Selz/Seltz v Alsasku, Tabernae, dn. Rheinzabern v zemi Rheinland-Pfalz, Nemetae, dříve Noviomagus s Civitas Nemetum, dn. Speyer v zemi Rheinland-Pfalz, Vangionae n. Vangiones, dříve Borbetomagus n. Bormitomagus, pak Civitas Vangionum/dn. Worms v zemi Rheinland-Pfalz a provinční metropole Mogontiacum/dn. Mainz. Alamanné byli tehdy nepřítelem na Západě číslo jedna a panovala obava, aby neovládli celé Gallie.

Před Brógomagem je Římané pod Iulianem porazili a zahnali, takže mohli vstoupit do zničené Agrippiny, Colonia Agrippina, dříve Colonia Claudia Ara Agrippinensium (CCAA, dn. Köln), správního střediska Druhé Germánie, Germania Secunda. Iulianus zde uzavřel mír s germánskými potentáty, s těmi, kteří město před desíti měsíci téměř vyvrátili: s alamannskými královskými bratry Gundomadem a Vadomariem. 

Přezimovat odešel Iulianus do Senonae/Senones v První lugdunské Gallii (buď dnešní Sens na Yonně n. Senon). Zde ho na třicet dnů oblehli "barbaři", neboť armáda byla rozmístěna široko daleko a caesar neměl při sobě velký počet vojáků. Neuspěli. Velitel jezdectva Marcellus si dovolil neposlat mu pomoc, ačkoli měl zimoviště nedaleko. Constantius ho za to propustil ze služby a když se osobně hájil před císařem v Mediolanu a lhal při tom, Iuliana obhájil argumenty jeho komoří/praefectus n. praepositus cubiculi Eutherius, eunúchos pocházející z Armenie, předtím rádce Constantův. Marcellus byl vyhnán ode dvora a usadil se jako civilista ve své rodné Serdice/dn. Sofija. Na jeho místo poslal Constantius na západ Severa a Ursicina z Rem povolal k sobě následujícího roku do Sirmia. Odtud ho poslal zpět na Východ, neboť Musonianus hlásil, že k uzavření míru s Peršany je vše připraveno.

U dvora se snažil krotit pletichy praefectus praetorio Mavortius, ale moc se mu nedařilo. Kdo nepletichařil, hromadil majetky: jako například v Římě nejstarší z křesťanských rodů Aniciové.

 

V Orientu vyjednával o míru praefectus praetorio Musonianus a dux Mesopotamie/vojenský velitel provincie Cassianus se svým protějškem Tamsaporem, velitelem nejbližších perských pohraničních jednotek. Tamsapor zprávu o tom okořenil a napsal králi Šápúrovi II. válčícímu roky na východě, že Římané žádají o mír prosebně/pax precativa. Viz dále rok 358 a 359. 

Král králů přezimoval tehdy kdesi ve Střední Asii, kde válčil proti Chiónům/lat. Chionitae a Eusenům n. Kusenům/Cuseni, snad indickým Kušánům. Který z nomádských národů se skrývá za řeckým jménem odvozeném od sněhu/chión, není jasné. Mohly to být kmeny související s indogermánskými Tochary, čín. Jüe-č'/Yuezhi, se skytskými Masagety či jinou íránskou skupinou, nebo s částí Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, "Bílí Hunové", Hefthalité. Národ Eusenů znám není, proto se rukopisné čtení vylepšuje na Kuseny/Kušánce, buď turkotatrského rodu, nebo snad část Tocharů. Srov. v indexu s. v. Sogdové.

Šápúr II. následujícího roku s Chióny, jimž kraloval Grumbatés, mincovně znám je později Kidara, a s Gelány, o Kušánech už zmínka nebyla, uzavřel mír a oba národové Peršanům slíbili pomocné jednotky. Gelanové sídlící při západním pobřeží Kaspiku byli nějak příbuzní či identičtí s Kadúsii, pocházeli pravděpodobně z Kavkazu a dali jméno moderní íránské provincii Gílán. Viz dále rok 358.

 

Constantius napsal dopis axumskému králi jménem Aeizanas s žádostí o změnu biskupa v jeho říši (jméno zůstává pro nás ojedinělé z řady axumských panovníků). Axumským prvním biskupem byl Frúmentios z Tyru, který se do země dostal jako chlapec se svým bratrem Aidesiem/Edesiem v doprovodu strýce a "filosofa" Métropia z Tyru. Přepadeni v přístavu posádka lodi se strýcem byla povražděna, oni padli do otroctví a dostali se na královský dvůr, kde šířili křesťanství: Aidesios byl panovníkovým číšníkem, Frúmentios se staral o sýpky. Když král zemřel, dostali svobodu a Frúmentios vychovával následníka trůnu, pokud nebyl po boku vdovy dokonce regentem. Edesios se vrátil domů, kde se později stal knězem, Frumentios se v Alexandrii setkal s čerstvě jmenovaným biskupem Athanasiem (328) a žádal ho vyslání biskupa do Axumu. Athanasios ho ale přemluvil, aby se sám vrátil do Axumu jako první biskup ethiopský. Frúmentios pokřtil nového panovníka Aeizanu/Ezanu a dával stavět kostely. Když nyní arián Constantius žádal o výměnu Frúmentia, zjevně dobrého stoupence níkajského vyznání, za ariána Theofila, král Římanovi nevyhověl, neboť ethiopská církev se postavila proti ariánům.

 

V Antiocheji zemřel biskup Leontios, jemuž říkali Eunúchos. Byl v úřadu od roku 344, kdy následoval po Stefanovi (I.), který byl hlavou antiošských křesťanů od roku 342. Oba byli ariány, jejich předchůdce Falcillus n. Facellius (333-342) byl níkajský vyznavač Ježíšova kultu. Leontios byl zprvu zbaven kněžství, neboť žil s jistou Eustolií, a to tak podle níkajských pravidel být nemělo. Na jeho lásku ale byli biskupové krátcí: dal se vyklestit, aby s milou mohl "žít bez hříchu".

Po nepokojích, Constantius byl v tom času na Západě, se biskupství zmocnil arián Eudoxios, původně biskup v Germanicii v provincii Euphratensis/dn. Kahramanmaraş n. zkr. Maraş, později jako nástupce Makedonia v letech 360-370 v Kónstantínopoli. Po Eudoxiovi krátce úřadoval Anianos, ale byl vyhnán, a Meletios z Melitény v letech 360-361. Po něm nastoupil arián Euzóios, který vydržel ve funkci až do smrti Valentovi, rovněž ariána, roku 378. Euzóios pokřtil roku 361 před smrtí Constantia II., viz tam.

V Egyptě kdesi v poušti při Suezském zálivu zemřel erémíta Antónios zvaný souvěrci Veliký (105), kopt. Abba Antóni. V osmnácti osiřel, rozdal majetek, mladší sestru poslal do kláštera, sám žil přísně aketicky a v osamění na okraji pouště při Deltě v opuštěné pevnosti. Ke stáru odešel do pouště Arabské (= Východní), kde se usadil v jakési malé oase. Měl mnoho obdivovatelů a příznivců, kteří za ním do pustiny putovali, především mniši usazení po roce c. 340 v hornoegyptských klášteřích kolem Pánopole. Jeho nejslavnějším žákem byl Makarios z Horního Egypta, Makarios Egypťan (zemřel roku 391), který Antóniovy zásady mnišství uvedl v praxi. Oba vyznávali níkajskou víru.

Starším Antóniovým současníkem byl Paulos z Théb (zemřel asi 341) pokládaný za prvního z anachórétů (viz v indexu s. v. křesťanství a mnišství). Dožil se 113 let a krátce před smrtí ho navštívil Antónios, to mu bylo devadesát, neboť měl vidění, že jeho sousedem je někdo, kdo odešel do pouště dříve než on. Antónios též Paula, oba rodilí Egypťané, v jeho jeskyni pochoval.       


***********************************************************
357. 
Ol. 284, 1

668 SE
604 AE
neznámý
a. u. c. 1110
Imp. Constantius Augustus IX a Iulianus Caesar II

***********************************************************

Caesar Iulianus po přezimování v Senonách vytáhl se Severem, novým magistrem jezdectva, znovu k Rýnu proti Alamannům. Z Itálie vedl posily Barbatio, magister militum po Silvanovi, do Rauraku/Augusta Raurica, dn. Augst u Basileje. Laetové, germánští kolónové usazení na římském území s povinností stavět vojáky do pomocných oddílů, na loupeživé výpravě do nitra Gallií prorazili mezi oběma vojsky až l Lugdúnu. 

Město nedobyli, ale celý kraj vyrabovali. Cestou zpět narazili na Iulianovy vojáky a byli zlikvidováni. Kromě skupin vracejících se s kořistí podél Barbationova voje. Barbatio Iulianovi škodil, kde mohl, dokonce spálil proviant určený pro Iulianovy muže. Zda byl takového založení, nebo tak konal na příkaz augustův, nebylo známo.

Iulianus velící třinácti tisícům vojáků dal obnovit pevnost v První Germánii Tres tabernae, dn. Saverne/něm. Zabern v Alsasku, a posádce zanechal zásoby na rok. Alamanné se znenadání vrhli na Barbationovy oddíly, ukořistili celý trén a Římané v počtu 35 tisíc mužů před nimi prchali až do Rauraku, kde pak Barbatio přezimoval.

Alamanské potentáty Barbationův ústup povzbudil a sedm jejich "králů", kmenový svaz neměl jednoho bojového krále, se dalo se svými družinami na cestu k Argentoratu: Chnodomarius, který byl z nich nejdůraznější (srov. rok 353), Vestralpus, Urius, Ursicinus, Serapio, rodným jménem Agenarichus, syn Chnodomariova bratra Medericha, Suomarius a Hortarius, jak zněla jejich latinisovaná jména. Oba bratři, kteří v čele Alamannů-Brisgavů roku 354 u Augusty Rauriky uzavřeli s Římany mír, viz tam, se zprvu k tažení nepřidávali. Gundomadus byl však mezitím zavražděn, pravděpodobně pro svou mírovou (= prořímskou) politiku, a k ostatním Alamannům se pak připojila i družina Vadomariova, třebaže sám prohlašoval, že to nebyla jeho vůle. 

Vyzvali Iuliana, aby opustil kraj kolem Tres tabernae, který právě obsadil. Argumentem byly jejich voje o 35 tisících mužích. Dopadlo to jinak, i když byli Římané početně slabší. 24. srpna u Argentorata/pozdější Straßburg Římané s Iulianem v čele Alamanny porazili. Na šest tisíc Germánů zůstalo na bojišti, ztráty na útěku nebyly vyčísleny (zachoval se též hrubě nadnesený údaj: šedesát tisíc padlých v boji, stejné množství utonulo, a Zósimos, Iulianův fanda, masakr nadšeně přirovnal k bitvám Alexandra Velikého s Dáreiem III.); Římanů padlo 234. 

Tělnatý Chnodomarius padl při útěku do zajetí a žádal na Iulianovi milost. Vítěz Alamanna poslal Constantiovi do Sirmia, ten ho však přeposlal s dalšími Alamanny do Říma, kde v internaci, "castris peregrinis/v lágru pro cizince" na Caelijském vrchu na sešlost stářím zemřel; datum neznáme. Naopak Vadomarius, otec Vithicabia, dlouho lavíroval mezi Iulianem a Constantiem, oba přežil. Za Iovinana se stal vojenským velitelem provincie Syria Phoenice a za Valenta byl velícím důstojníkem v Mesopotamii.

Po bitvě vojáci Iuliana provolali augustem, což odmítl. Nicméně u Constantiova dvora živila událost eunúšskými milovníky pletich a zlomyslníků hrajících na Constantiovu ješitnost. Caesar totiž obnovil římskou moc na velkých úsecích limitu. Iulianus se v srpnu vrátil do Tres tabernae a odtud táhl s armádou na Mogontiacum. Římané postavili most a plenili pravobřežní alamannskou Germánii. Alamanné prchli za Moenus/Main, č. Mohan, a Římané vyplenili a spálili vše, co bylo v jejich dosahu: alamannská obydlí byla stavěna v římském stylu. Bylo už po podzimní rovnodennosti a začalo sněžit (!). Iulianus dal obnovit pevnost postavenou za Traiana a tři z alamannských králů žádali o příměří. Dostali ho desetiměsíční s tím, že musejí zavést do pevnosti proviant a nebudou na ni útočit.

Pak se armáda vracela do zimovišť v Galliích. Magister equitum Severus cestou přes Agrippinu a Iuliacum ve Druhé Germánii/dn. Jülich v NRW narazil na šest set Franků loupících v krajích nechráněných posádkami. Usadili se ve dvou kdysi vyrabovaných pevnostech nad Mosou a Iulianus je v prosinci oblehl. Než se vzdali, trvalo to 54 dny, a Iulianus je rovněž poslal Constantiovi ke dvoru; rodáci, kteří jim táhli na pomoc, když viděli konec soukmenovců, obrátili se k domovu. Caesar Iulianus přezimoval v Parisiích neboli Lutetii/Lutetia Parisiorum. 

 

U mediolánského dvora se císařovna Eusebia mstila za svou bezdětnost na Iulianově manželce a sestře Constantiově. Porodní báby jí podávali jedovaté nápoje, psalo se, aby potratila a neměla s Iulianem, jemuž osobně Eusebia byla velmi nakloněna, žádné děti. 

Constantius II. opustil Mediolanum a navštívil od 26. dubna za druhé městské praefectury Memmia Vitrasia Orfita (první: 353-355) Řím. Do Města vjel s velkou pompou na zlatém voze osázeném drahými kameny, obklopen dvěma řadami nablyštěných vojáků a purpurovými zlatými draky. Seděl nehnutě, jak zaznamenal svědek, nehnul ani brvou. Jako moderní turista, který by ovšem neznal nádheru Antiocheie popř. Alexandreie (kde Constantius též nebyl), byl pak uchvácen velkolepými stavbami, obzvláště největším z římských chrámů zasvěceným Venuši a Romě, viz rok 121 a 307.

Slavil dvacetiletí/vicennalia svého augustovství. V Cirku maximu vztyčil obelisk, který dal z Théb přepravit do Alexandreie jeho otec Constantinus I., ale v umístění v Římě ho předešla smrt. Zato dal monotheista ze senátu odstranit oltář Victorie.

Constantius pobyl ve Věčném městě třináct dnů (podle jiné verse 35 dnů) a odcestoval přes Tridentum v První Raetii, dn. Trento, do Illyrika. Usadil se v Sirmiu, kde též přezimoval a pobyl tu v kraji svých předků dva roky. Suébové vpadli koncem t. r. do Raetie, Quádové do Valerie a Sarmaté plenili Horní Moesii a Druhou Pannonii, viz dále rok následující. 

Začátkem prosince vydal Constantius edikt zvýhodňující křesťanské činovníky a jejich rodiny. Osvobodil Ježíšovu církev od daně z obchodní činnosti, jdou-li její výnosy "ve prospěch chudých a potřebných", k tomu zbavil povinnosti platit daně všechny duchovní s manželkami a dětmi navěky.

Nicméně posledního června 360 nařídil praefectovi praetoria Taurovi, oddanému věci křesťanů, aby dohlédl na placení pozemkové daně z privátních nemovitostí křesťanských duchovních na venkově, což ukazuje na to, že mezi monotheistickými činovníky bylo mnoho majetných lidí a daňové ztráty asi značné.

Začátkem července t. r. Constantius ještě uzákonil, že majetek toho, kdo se zřekne křesťanství a stane se židem (sic), propadne fisku. Již v srpnu 339 zakázal vyznavačům Mojžíšova kultu pod ztrátou života vlastnit křesťanské otroky, což dohromady nesměli "Řekové (tedy asi městští polytheisté?), pohané, židé, samaritáni a další kacíři". Otrok takto popraveného pána dostával svobodu. V březnu roku 388 přistoupil k segregačním nařízením ještě zákaz sňatků mezi židy a křesťany vydaný Theodosiem. 


***********************************************************
358. 
Ol. 284, 2

669 SE
605 AE
neznámý
a. u. c. 1111
Censorius Datianus a Naeratius Cerealis

***********************************************************

Constantius II. po jarní rovnodennosti 21. března vytáhl ze Sirmia proti barbarům, viz rok předešlý. Třebaže Istros/Dunaj byl plný vody z tajících sněhů, dal augustus postavit lodní most přes něj a kdo se Římanům ze Sarmatů-Iazygů mezi Dunajem a Tissem n. Parthissem/dn. Tiszou postavil, toho potřeli. Když barbaři jednali o míru, s podporou Quádů napadli Římany, ale znovu byli poraženi a zahnáni. Constantius pak táhl přímo na Quády. 

Sarmaté prosili pokorně o mír, vůdce Zizais mladistvého vzezření se vrhl před augustem celý na zem, jeho družina odhodila zbraně a udělala totéž. Poddali se též sarmatští vasalé Rumo, Zinafer a Fragiledus a všichni vydali zajatce a předali rukojmí; za to směli dále vládnout svým lidem. Míru dosáhl i vůdce Quádů Araharius a vůdce části Sarmatů Usafer, který byl quádským poddaným a Římané ho teď závislosti zbavili. 

Sarmaté měli za sebou rozvrat z roku 332, viz, během něhož sarmatší poddaní-otroci "limigantové" přemohli "arcaraganty", své pány (o jejich vztahu není nic známo: zda to jsou sociální kategorie nebo kmenové/národní, nevíme), kteří prchli a požádali o pomoc Victohaly, pravděpodobně jednu z částí vandalského kmenového svazu žijící na jih od Dunaje na římském území. Constantius rozhodl, aby Sarmatům, zřejmě arcaragantům, vládl král Zizais.

Augustus pak v Brigentionu/Brigetia, dn. Komárom-Szöny přijal z rukou Vitrodora, korunního prince krále Viduaria, kapitulaci Quádů, o mír žádal též quádský vasal Agilimundus a řada dalších germánských potentátů. Všichni předali Římanům své děti do rukojemství.

Nakonec vyřešil Constantius otázku sarmatských otroků-limigantů; za spojence na tažení, dosud neslýcháno, měli Římané Taifaly a svobodné Sarmaty-arcaraganty sídlící v Moesii. Kdesi kolem soutoku Tiszy s Dunajem v Banátu Římané brutálně potřeli Sarmaty, vypálili jejich vesnická sídla a bezmála vyvraždili jejich část nazývanou Amicensové/Amikensové (podle sídla Acimincum/dn. Stari Slankamen v SRB). Jejich sousedé Picensové/Pikensové jmenovaní podle řeky Pincus/dn. Pek v SRB byli opatrnější a genocidě unikli. Dostalo se jim míru jen za cenu toho, že vyklidili svá sídla, kam se směli nyní vrátit arcaragantové, a sami odešli do puszty mezi Dunajem a Tiszou. 

Constantius si dal podruhé přízvisko Sarmaticus a vrátil se do Sirmia. Tam přijal i své vyslance, kteří se s nepořízenou vrátili od perského krále Šápúra II. Zřejmě podle zásady "dokud spolu mluví, neválčí" poslal augustus na východ další diplomatickou misi.

 

Iulianus na jaře, to v tehdejších Galliích znamenalo pro vojsko v červenci, kdy se začínala z Aquitánie svážet úroda a tím pádem měla armáda zajištěn proviant, vytáhl na sever proti Frankům Saliům na dolním Rýnu. S římským svolením se usadili jižně od ústí Rýna a později na území kdysi Toxandriů dříve asi zvaných Eburonové ve Druhé Germánii ("Toxandria"): vpády sálských Franků vypukly za Proba, kdy byly úspěšně odraženy. Toxandrie se stala základem franské moci rodu Merovijců nad Galliemi a Karlovců nad celou západní Evropou.

Následující salský pokus t. r. táhnout na Tungry/Tongerern v Druhé Germánii nevyšel, neboť je magister Severus zaskočil a potřel. Stejně dopadli Chamavové, kteří zčásti byli Římany pobiti a zajati se podrobili a směli se vrátit "domů". Podél Mosy Severus obnovil tři opevnění zničených v minulých nájezdech Franky. 

Dokončení prací a další operace zastavila vzpoura vojáků nespokojených se špatným zásobováním, došly zásoby dříve než bylo možné na chamavském území sklidit úrodu nebo potraviny dovést. Své sehrálo také to, že legionáři nedostali donativum za Iulianovo jmenování caesarem ani žold od doby, kdy jim Iulianus velel. Když vojsko caesar uklidnil více sliby než hmatatelně, dal postavit most přes Rýn a zase Římané loupili u Alamannů. Vzdal se mu král Suomarius, když o mír prosil na kolenou. Byl uznán za vládce a armádě musel dodávat potraviny, kdykoli o to byl požádán, a musel vydat zajatce.

Římané pak vpadli na území krále Hortaria. I toho zlomili, vydal s jistou prodlevou zajatce a poněvadž jeho území Římané zcela vyplenili a neměl z čeho dodávat potraviny armádě, musel přispět vozy a materiálem na obnovu zničených římských měst. Pak se na zimu Iulianus vrátil opět do Parisií neboli Lutetie.

Proti souběžnému vpádu Iuthungů do Raetie, dříve ze suébského kmenového svazu, nyní alamannského, poslal Constantius magistra militum Barbationa, který Germány těžce potřel.

Na Iulianově straně bojoval Germán, snad Frank, Charietto/Chariettón, povýšený na comita. Původně raboval a přepadal na římském území, ale z blíže neznámého důvodu toho nechal a usadil se na gallském břehu dolního Rýna. Žil chvíli v Treverech a ještě předtím než byl Iulianus pozdvižen k caesarství, stopoval germánské bandy pronikající na území provincie a v noci je přepadal. Zmoženým pitím uřezával hlavy a vystavoval je v Treverech. Brzy měl pro svou "eskadru smrti" muže s podobným osudem a oddíl pak nabídl caesarovi Iulianovi. Říman ho posílil Franky-Salii a Chariettón pak řádil na hranicích s loupeživými Quády a dokonce jim unesl královského syna: Quádové posléze přidali další šlechtické rukojmí a uzavřeli s Římem mír. Saliové a část Quádů pak byla včleněna do římské armády. O osudu Chariettónově viz rok 366.

 

V Orientu perský král Šápúr II. po smíru s Chióny a Gelány/srov. jméno kraje při západním íránském Kaspiku Gílán, viz rok 356, odpověděl na římskou "prosebnou žádost" o mír, jak to formuloval Tamsapor. Peršanovi z toho vyšlo, že římská říše je u konce s dechem a podle toho formuloval požadavky. Poslal jistého Narsea ke Constantiovi s dopisem, v němž augusta oslovil jako caesara, připomněl, že jeho perští předci ovládali celou Anatolii a žádal vydání Armenie a Mesopotamie (provincie). Když ne, po zimě že vytáhne do pole. Narsés dorazil do Kónstantínopole 21. února. Constantius logicky odmítl a oslovil na oplátku Šápúra jakou pouhého krále a nikoli "krále králů". Viz dále rok následující.

Zemětřesení postihlo 24. srpna (jiný údaj: 18. srpna) Makedonii, provincii Asii a Pontos. Z mnoha zničených měst, prý jich bylo na 150, nejtěžší škody doznala Níkomédeia v Bíthýnii, residenční sídlo augustů a caesarů, kterou stejný osud potkal už za M. Aurelia Antonina, viz rok 176. Požár ve městě zuřil pět dnů a nocí, části města a okolí zavalily sesuvy půdy. Počty obětí historie nepoznamenala. Řada míst už nebyla nikdy obnovena, další destrukci přineslo zemětřesení o čtyři roky později. Ještě roku 370 poskytl august Valens postiženým městům úlevy ve formě části výnosů z pozemků, které městům zabavoval Constantinus I. a výrazně tak snížil jejich hospodářskou samostatnost.

 

***********************************************************
359. 
Ol. 284, 3

670 SE
606 AE
neznámý
a. u. c. 1112
Flavius Eusebius a Flavius Hypatius (bratři)

***********************************************************

Na Východě Constantius II. vyrazil na začátku jara ze Sirmia znovu proti Sarmatům-limigantům, kteří se nespokojili s nakázanými novými sídly, viz rok předešlý. Třebaže se augustus dostal osobně do krajního nebezpečí, kdy dokonce přišel o svůj "trůn", jak rychle musel prchnout, byli limiganté znovu poraženi a rozprášeni. 

Po dvouletém panování ze Sirmia opustil Pannonie a se dvorem se přemístil do Kónstantínopole/lat. ConstantinopolisT. r. se stala definitivně druhým říšským hlavním městem. Otcovo dílo dotáhl Constantius do velké slávy. Dodal městu další stavby, vybavil ho velkou knihovnou (!) se scriptoriem/opisovačskou manufakturou starých děl hellénských autorů; z moderního hlediska jakési akademické nakladatelství. 

Senát Kónstantínopole stejně jako římský byl v systému dominátu rovněž fakticky prostou městkou radou. Prvním praefectem urbi/eparchos tés poleós na Bosporu byl jmenován 11. prosince Honoratus (do roku 361). 

V Kónstantínopoli téhož roku konán křesťanskými vůdci další ze synodů, která měla sjednotit hlavy obcí věřících v celé říši v názoru na zásadní ideologické thema, v co vlastně věří. Vzešlo z toho již deváté vyznání víry sjednané křesťanskými funkcionářů na různých podobných konferencích: první bylo v Níkaji, druhé v Antiocheji, třetí z inciativy Narcissa z Neróniady v Kilikii s dalších presentované na Západě, čtvrté Eudoxiovo a italských biskupů, tři vzešly v Sirmiu, osmé Akakiovo ze Seleukeie Kilické a nyní deváté z Kónstantínopole. 

Constantius II. synodu svolal po krachu ariminské a seleukijské, viz rok 355, a táhla se do roku následujícího. Arián Akakios  s padesáti dalšími biskupy uznali vyznání víry z Arimina, praefectus urbi Honoratus z pověření Constantia, který válčil se Sarmaty na Dunaji v pannonské oblasti, seleukijskou synodu neuznal a církevní hodnostáře, které synodos jmenovala, zbavil úřadů. Ariáni se znovu zbavili svých aetiovských radikáků, Aetios byl exulován. Byl vyhnán kónstanínopolský biskup Makedonios a nově jmenován Eudoxios, zbavený biskupství s Antiocheji. Z fanatických vykladačů morální čistoty byl následně (asi 361) zbaven biskupství v armenské Sebastě Eustathios, který svým laikům zakazoval se ženit, ženám stříhal vlasy, nařizoval všeobecně chodit v prostých šatech a neustále se postit. Eustathios s Meletiem odešli do syrské Beroie a Antiocheie, kde se účastnili sporů o biskupství. 

15. února 360 byl v Kónstantínopoli vysvěcen nový kostel Sofie/Moudrosti, druhý po zřícení původního zasvěceného Eusebiem. 

 

Na Západě se Iulianus znovu vypravil proti Alamannům, proti těm, kteří se mu dosud nepoddali, viz rok předešlý. Do oblastí, které Římané před stoletím vyklidili/"agri decumates", viz rok 259, vyslal nejprve na výzvědy Hariobauda, jednoho ze svých germánských tribunů, aby zjistil situaci u Alamannů. Armáda mezitím obsadila sedm vylidněných římských osad v Porýní, obnovila nedávno i dávno zničená opevnění a zavezla do nich zásoby proviantu včetně obilí dovezeného z Británie: Antunnacum/dn. Andernach, Bonna/Bonn, Novaesium/Neuss, Quadriburgium/Kastell Qualburg u Bedburg-Hau, Tricensimae/Xanthen (viz rok 352), Vingo/Binden am Rh. Tam se znenadání objevil s posilami a proviantem gallský praefectus praetorio Flavius Florentius, který někdy po této akci prchl ke Constantiovi, viz rok 360, který ho přeložil do stejné funkce v Illyriku. 

Když se vrátil s informacemi z terénu Hariobaudés, začal Iulianus tažení proti zbývajícím nepodajným alamannským králům, viz rok předešlý. Z Moguntiaka/Mainz táhla armáda podél Rýna sledována z druhého břehu Alamanny. Když se Římanům podařilo dostat v noci přes brod výsadek, zaskočení Germáni se rozutekli a byl čas postavit lodní most pro přechod legií. Prošli bez plenění územím Hortariovým, od loňska spojence, pak už šířili zhoubu a smrt. Na starých hranicích říše s Burgundy, v kraji zvaném Capellacii n. Palas (neznámé polohy), přijal Iulianus kapitulaci králů a rodných bratrů Macriana a Hariobauda (jiný od tribuna): Římané se na čas vrátili ke germánskému limitu z časů Antoniniovců vyklizeného před více než sto lety.

Ostatní váhali, ale když plenění a vraždění na jejich území neustávalo, poddali se též Vadomarius, který se oháněl doporučujícím dopisem Constantiovým, Urius, Ursicinus a Vestralpus: vydali zajatce a museli odvádět armádě proviant a pomoc při opevňovacích pracích. Iulianus dal sestavit písemný seznam lidí postrádaných ve čtyřiceti vyloupených městech a při návratu od Germánů tak snadno zjistil, že hodně zajatců zůstalo v germánských rukách. Konsternovaní barbaři museli pod výhružkou další války sjednat nápravu: asi ne zadarmo a domů se tak vrátilo na dvacet tisíc Římanů.

Na zimu se zase vrátil Iulianus do Lutetie Parisiorum. Vedle vojenského zdaru dosáhl též dobrého jména u provinciálů jako schopný administrátor. Nedostatek potravin v krajích zpustošených válkou vyřešil dovozem z Británie po Rýnu a dal pro ten účel v Dolní Germánii postavit z tamních lesů osm set nákladních lodí; sám Iulianus napsal, že to byla flotila šesti set lodí, z nichž čtyři sta bylo nově stavěných ve lhůtě desíti měsíců. Ve zničených městech postupovala obnova, Iulianus uděloval daňové úlevy.

V Sirmiu, hlavním stanu tehdy Constantiově, byl po návratu z alamannského tažení, srov. rok 357, zahuben magister militum Barbatio. Manželka Assyria mu poslala do pole dopis diktovaný služce, v němž hořekovala, aby se při blížícím se konci Constantiově, jak si vsugerovala, až sám uchopí moc, neoženil s císařovnou-vdovou Eusebií, atraktivní ženou, ale aby zůstal věren jí. Služka, která se k Assyrii dostala z konfiskovaného majetku Silvanova, informovala o dopisu Arbitiona, obávaného intrikána; manželé byli sťati.

 

V Persii Šápúr II. posilněn mírem s Chióny a dalšími odbojníky, viz roky předešlé, dokončoval přípravy na tažení na západ, aby mohl na jaře vyrazit. Do toho mu přišel vítaný dar. Obchodník Antoninus, který byl zároveň (placeným) zástupcem vojenského velitele provincie Mesopotamia pro věci účetní/appáritor ratiónárius, se dostal, pravděpodobně nikoli vlastní vinou, do vážných finančních obtíží. U lokálních mocných zastání nenalezl, takže se rozhodl s celou rodinou a svou klientelou emigrovat. Zakoupil kdesi na horním Tigridu v lokalitě Iaspis/Hiaspis statek, ujednal pomoc u Tamsapora a jedné noci Peršané všechny převezli na druhý břeh. Syřan Antoninus byl uveden k Šápúrovi a povznesen ke šlechtictví. Antoninus krále informoval o všem, co věděl o armádě a systému vlády u Římanů a podněcoval Šápúra k okamžité válce.

Ve stejné době byl namísto Ursicina povolaného ke dvoru, aby zaujal místo Barbitionovo, jmenován magistrem militum v Orientu Sabinianus, zámožný vzdělaný stařec, jemuž vyčítali liknavost. Na půli cesty však dostal Ursicinus rozkaz vrátit se na hranice, aby nachystal vše potřebné pro obranu. V té době již skupiny příhraničních satrapů Tamsapora a Nohodara loupily na římském území v okolí Nisibi a směřovali do pohoří Izala/Túr Ízlá. 

Před příchodem stotisícové perské armády se spojenci nařídil provinční velitel Mesopotamie Cassianus evakuaci všeho venkovského obyvatelstva, vyklizení Karrh, které měly hradby ve špatném stavu, a spálení dozrávající úrody a travnatých ploch: na severu Mesopotamie mezi Eufrátem a Tigridem nezbylo kouska zelené plochy. Během mohutných požárů zahynulo mnoho zvěře a s nimi i lvi, které se tu stále ještě kolem řek v hojném počtu vyskytovaly.

Peršané minuli Nisibu, v níž byl opevněn magister Lucillianus, a oblehli dobře opevněnou Amidu, sídelní město provincie/dn. Diyarbakır v TR. V jejích zdech bylo tehdy sedm legií (od Diocletiana čítajících po jednom tisíci mužů) a mnoho spojeneckých jednotek: s civilisty dohromady dvacet tisíc lidí. Začátkem obléhání zabil metací oštěp syna chiónského krále Grumbata a pád města byl nevyhnutelný: po 73 dnech 6. října Amida ke konci září padla. Velitel obránců comes Aelianus byl s důstojníky ukřižován, ostatní římští hodnostáři sťati, kdo nepadl v boji nebo nebyl zavražděn byl odvlečen do zajetí. Peršané přišli o třicet tisíc mužů, tedy o mnohem více, než proti nim s hradeb bojovalo.

 

V Římě čelil praectus Urbi Tertullus (potomek praefecta roku 307, srov. rok 306) pouličním nepokojům Římanů zneklidněných špatným podzimním počasí bránícím připlutí lodí zásobovací flotily do římských přístavů. Tertullus, zjevně ještě polytheista, obětoval v Ostii v chrámu Castora & Polluka, větry změnily směr a lodi mohly přistát.

11. prosince v Kónstantínopoli nastoupil nově zřízený úřad praefecta urbi Honoratus. 

Flaviovi Valentinianovi, tehdy tribunovi jezdectva v Galliích, se s Marinou Severou narodil 17. dubna syn Flavius Gratianus, augustus v letech 375-383.


***********************************************************
360. 
Ol. 284, 4

671 SE
607 AE
neznámý
a. u. c. 1113
Imp. Constantius Augustus X a Iulianus Caesar III

***********************************************************

Constantius II. (43) žárlil na Iulianovy úspěchy ve válce s Alamanny v Galliích a Germániích. Povolal na Východ z jeho gallských legií výrazné posily pro tažení proti Peršanům a do Británie proti Skotům/Skottoi a Piktům, kteří vytáhli na jih do války, poslal magistra armorum (= militum?) Lupicinia, jenž se s oddíly z Moesie a pomocnými jednotkami Herulů a Batavů přeplavil z Bononie do Londinia. • Skotové, jejichž jméno se poprvé v klasických pramenech objevilo na začátku čtvrtého století, byli pravděpodobné keltské skupiny z Hibernie/Irska útočící na západ Kaledonie, kde se též pozvolna usazovali. Kaledonové byli nejsilnějším kmenem Piktů/"pictí, pomalovaní (tetováním)", obývajícím sever a východ d. Skotska.

Po Iulianově usurpaci nahradil Lupicinia magistrem armorum Gomoariem/Gumoarius, jehož ale následujícího roku Iulianus nahradil Nevittou; byl rodu barbarského, nevíme, kterého germánského, snad Frank, a roku 362 se stal řádným konsulem jako první z barbarů; srov. rok 365. Zároveň ke dvoru povolal řadu poradců, jimiž byl Iulianus obklopen.

Ve stejné době v zimě pensionoval Constantius magistra Ursicina, neboť mu předhazoval ztrátu Amidy na Tigridu. Kausu vyšetřoval magister Arbitio s Florentiem, magistrem officiorum, tedy šéfem císařské administrativy. Oba byli pod vlivem eunúcha Eusebia, nejvyššího komoří a šéfa dvorské kuchyně, který chránil vlastního původce vojenských proher na Východě, indolentního magistra Sabiniana, viz rok předešlý. Na Ursicinovo místo Constantius jmenoval Agilona, tribuna gentilů a scutariů, tedy barbarských jezdců ze zemí mimo říši a elitních jednotek dislokovaných u dvora k rozpoznání svými velkými štíty. 

 

V Galliích se ani Iulianovým vojákům a hlavně jednotkám (popř. jedné legii) zvaným Petulantes/"Drzouni" nelíbilo, že by se měli přesunout na druhý konec říše. Patřili mezi pomocné sbory/auxilia čili to byli Keltové a Germáni, kteří měli v Galliích a na Rýně svá zázemí s rodinami. Byla z toho v únoru vzpoura i mezi legionáři. Iulianus uspořádal před Lutetií odcházejícím vojákům hostinu na rozloučenou a povolil jim odejít i s rodinami a použít k tomu poštovních vozů (tzn. doprava na náklady státu).

Nad ránem začali vojáci provolávat Iuliana augustem, což jako před třemi roky opět odmítal, ale ráno se dal posadit na štít, prý násilím; později tvrdil, že legionářům ustoupil po noční modlitbě Diovi a že ve vojácích spatřil Olympanovu vůli. Nebylo po ruce diadéma, navrhovali vojáci nějaký šperk manželčin, nakonec dostal kolem hlavy náhrdelník jistého kopiníka jménem Maurus. • Podobně byl provolán augustem v lednu 532 za povstání Níká! v Kónstantínopoli Hypatios, Anastasiův bratranec. Poněvadž nebyl po ruce purpur ani diadéma, dal mu tehdy někdo z davu na hlavu zlatý řetěz (revoluční usurpace trvala pouze několik dnů a pak byl popraven).  

Usurpace byla dokonána a Iulianus poslal Constantiovi vysvětlující dopis a žádostí o smír; nicméně si od něj nemá přát vojáky pro perské tažení, leda materiální podporu, a s výjimkou praefecta praetorio sám od něj nikoho nepřijme do své administrativy. Constantius na to dal ve všech skladištích kolem gallských hranic rekvírovat veškeré zásoby obilí. Praefekt Florentius ještě před usurpací odjel/utekl do Vienny (jeho rodině Iulianus rovněž poskytl poštovní přepravu majetku), neboť měl s Iulianem už předtím hluboké neshody, a po ní prchl do za Constantiem do Kónstantínopole, kde císař trávil zimu. 

Poněvadž zemřel praefectus praetorio Illyrika Anatolius, poslal Constantius Florentia do Sirmia a do stejného úřadu pro Itálii jmenoval sobě oddaného Flavia Palladia Rutilia Taura Aemiliana, jemuž rovněž nebyl Iulianus sympatický. Oba jmenoval též konsuly roku 361. Někdy v této době zemřel i praefectus praetorio Orientu Hermogenés a jeho místo zaujal Helpidius, rodem z Paflagonie, jehož historik Ammianus Marcellinus charakterisoval jako poctivého člověka/simplex, vzácný to zjev v jeho dějepisném díle. Oba úřady italské a illyrské praefectury následujícího roku spojil Iulianus pod správou Flavia Claudia Mamertina, cos. 362.

Constantius v odpovědi, kterou odeslal vlastním poslem z Kaisareie v Kappadokii (staré Mazaky), vyžadoval návrat k caesarství a namísto Flavia Florentia jmenoval praefectem praetorio pro Gallie Nebridia, Iulianova tehdy quaestora. Jeho jmenování Iulianus přijal, nikoli však Felika jako šéfa své dvorní administrativy, jímž už jmenoval Anatolia. Constantiův posel Leonas musel císařovo poselství přečíst veřejně před nastoupenými vojáky. Jeho obsah legionáře pobouřil a vzpouru to utužilo.

Oba augustové se pro zbytek roku věnovali "svým" válkám. Iulianus na rýnské hranici vytáhl v Druhé Germánii na Tricesimy, kde přešel řeku a přepadl Franky Attuarie často loupící v Galliích. Když se vzdali, plulo vojsko po Rýnu vzhůru do Rauraku a Iulianus při tom kontroloval postup opevňovacích prací na obnovovaných pevnostech. Přes Besantionu n. Vesontionu v Sequánii/dn. Besançon putoval do Vienny, kde strávil zimu. Zde také oslavil 6. listopadu své quinquennalie, páté výročí nástupu na trůn - jako caesar. V dopisech Constantiovi se po celou dobu Iulianus podepisoval jako caesar 

Někdy během těchto událostí zemřela jeho bezdětná choť Helena (asi 35), nyní jako císařovna; její tělo poslal pohřbít do Říma a spočinula vedle své sestry Constantiny, manželky Gallově. Oddaná křesťanka byla dcerou Constantina I. s Faustou, rodnou sestrou Constantina II., Constantia II., Constanta I. a Constantiny, nevlastní sestrou Crispova. Jméno měla po matce Constantina I. a byla jeho nejmladším dítětem, asi ještě mladší než Constans, srov. rok 337.

Někdy krátce po ní t. r. nebo až v zimě začátkem roku 361 zemřela rovněž bezdětná manželka Constantiova Eusebia (asi 30?). Byla dcerou magistra militum Flavia Eusebia z Thessaloníky a sestrou konsulů roku 359 Eusebia a Hypatia. Pohřbena byla v Kónstantínopoli, kde brzy po jejím boku spočinul i Constantius; titulu augusty se od manžela nedočkala. 

 

Na Východě Constantius, který na jaře opustil Kónstantínopoli, připravoval po celý rok tažení na Peršana. Šápúr II. po zimě znovu přešel Tigris a oblehl Singary/dn. Sindžár v IRQ. Římská armáda ležela v té době polem před Nisibou, ale na pomoc vyrazit nemohla: Singary leží totiž v široko daleko bezvodém kraji. Peršané pevnost brzy dobyli a přeživší deportovali po svém zvyku do Chúzistánu. 

Pak se obrátil Šápúr proti Bézabdě/Bázabdá, Bét Zabdaj nad Tigridem, dříve asi zvané Fainicha/Pannika, metropole Zabdikény, země severně od Adiabény (srov. k lokalitě rok 331-). Měla v hradbách tři legie a dlouho se Římané drželi. Hlava bézabdských křesťanů požádal o rozmluvu s Peršanem, což mu bylo povoleno, ale nebyl u toho žádný svědek. Obléhatelé pak přesunuli své dobývací stroje k nejslabším místům v hradbách a za nimi, takže byl biskup podezříván z velezrady, když město brzy na to padlo. 

Šápúr ze Zabdikény táhl napříč severní Mesopotamií k Eufrátu a oblehl silnou pevnost Bírthu/aram. "pevnost", založenou kdysi Alexandrem Velikým či některým z diadochů (pokud snad byla též střediskem klérúchie, její řecké jméno neznáme). Zde však neuspěl a Peršané se stáhli.

Constantius byl ujištěn v Kaisareji Kappadocké římským protektorátním spojencem, králem Arsakem II. Armenským, o věrnosti, a slovo dodržel, i když mu věrnost po roce 363 za rychlého střídaní augustů přinesla zhoubu. Manželkou Arsakovou (vládl od c. 351) byla Olympias, dcera Kréťana Flavia Ablabia, přítele a praefecta praetorio Constantina I., viz rok 329, kde i její příběh. Augustus prošel Kappadokií a přes Meliténu a Samosaty po překročení Eufrátu dorazil do Edessy. Zde se scházelo vojsko, s nímž o podzimní rovnodennosti 23. září vyrazil k Amidě, kterou loni dobyl Šápúr a vypálil. Římané pokračovali k Bézabdě, od jara perské a po obléhání obnovené pevnosti, a oblehli ji. Použili mimo jiné beranidlo zanechané Šápúrovými Peršany po použití proti hradbám Antiocheie před sto lety při ústupu u Karrh. Neuspěli, Peršané se ubránili a pomohly jim deště a blížící se zima, takže Římané museli odtáhnout zpět do Syrie; Constantius zimoval v Antiocheji.

 

Flavius Claudius Iulianus vulgo Iulianus (nebylo mu třicet) byl posledním z císařů v konstantinovské linii a jako novoplatónik jediný z nich se vrátil k polytheismu. Za to se mu od křesťanů dostalo řeckolatinského přívlastku Apostata/Apostatés, Odpadlík (to jméno dostal od ideologa Augustina), též Parabatés, Prodotés (do zrádců mu vynadal další ze světců víry, za mlada jeho spolužák Grégorios z Nazianzu; o posledním z polytheistů v purpuru viz Eutropia roku 393). Narodil se v Constantinopoli roku 331 Iuliovi Constantiovi, cos. 335, nevlastnímu bratru císaře Constantina I., a jeho druhé manželce Basilině, dceři Iulia Iuliana, chváleného praefecta praetorio u Licinia (vítězný Constantinus ho tedy pardonoval). Po ženě z prvního sňatku Iuliova měl Iulianus dva nevlastní bratry, z nichž jeden se jmenoval Gallus (jméno druhého historie nedochovala). Byl posadité postavy, stále se vzdělával, četl po nocích. Ovládal oba říšské jazyky a žil prostě, stejně tak prý stoloval.

Constantius II. po otcově smrti roku 337 povraždil většinu nevlastních bratrů Constantinových a jejich rodin, Galla a Iuliana ušetřil (oba byli v chlapeckém věku, viz rok 337). Iulianovým vychovatelem byl roku 339 v Níkomédeji určen Mardonios, kleštěnec ze Skýthie (Got či jiný Germán?), a o jeho výchovu se zajímal níkomédský biskup Eusebios. Vychovateli a učiteli mu byli grammatici a rhétoři Níkoklés a Hekébolios. Roku 344 Constantius II. poslal Iuliana s Gallem na statek do Macella/Makellon v Kappadokii, kde strávili do dospělosti šest let.

Roku 351 jmenoval císař Galla svým caesarem a Iuliana nechal zpět v Níkomédeji a Pergamu studovat novoplatónskou filosofii u Aidesia, žáka Iamblichova, Eusebia a Chrýsanthia, v Efesu u Maxima, žáka Aidesiova. Maximova theúrgie/vyvolávání bohů a mix filosofie, náboženství a okultismu Iuliana dostala. Zřekl se tehdy křesťanství, k němuž byl z rodiny veden, a dal se zasvětit do Mithrových mystérií. 

Roku 354 dal Constantius II. po Gallově popravě Iuliana převézt do Coma na severu Itálie, kde žil sedm měsíců v domácím vězení a směl odcestovat do Hellady znovu na studia: císařova manželka Eusebia chotě přesvědčila, že Iulianus je neškodný, a tak se mohl vrátit na Východ. V Athénách žil po boku novoplatónika Priska, rovněž Aidesiova žáka, dokud nebyl povolán ke dvoru do Mediolana. Priskos s Maximem byli též posledními z lidí, s nimiž Iulianus rozmlouval před svou smrtí v Mesopotamii roku 363, viz tam. Maximův bratr Klaudiános/Claudianus se rovněž stal filosofem, druhý sourozenec Nymfidiános/Nymphidianus byl Iulianovým magister epistularum graecarum/tajemník přes řecké kanceláře. 

Chrýsanthios ze Sard byl žákem Eunapia ze Sard, vše novoplatónici a učitelé řečnictví. Eunapios Sardský byl příbuzný řečníka Eunapia z Lýdie, který se též znal s Iulianem. Sardský Eunapios složil dílo o čtrnácti knihách Historia hé meta Dexippon, tedy od c. 270, dovedenou možná až do roku 414. Na rozdíl od Maxima a Priska nepřijal Iulianovo pozvání ke dvoru. Eunapiova sestřenice Melité si vzala jeho žáka Chrýsanthia. Eunapiovým přítelem byl Oreibasios z Pergamu, osobní lékař Iulianův, žák Zénóna Kyperského, stoupenec dogmatické školy; měl též na starosti císařovu knihovnu a na Iulianův pokyn navštívil Delfy a podle jednoho byzantského autora měl od Pýthie obdržet poslední "věštbu", že tam už Foibos nesídlí a nikdo tam nevěští; srov. rok 337 a 362 a 363. 

6. listopadu 355 byl Iulianus Constantiem II. jmenován caesarem s úkolem obnovit pořádek a římskou moc na rýnské hranici. Po několika dnech byl oženěn s Constantiovou sestrou Helenou a 1. prosince odcestoval na severozápad, viz rok 355 a následující; Helena zemřela roku 360, viz zde výše. 

Ve vztahu ke křesťanům byl zprvu opatrný, neboť jimi byl u dvora obklopen. V lednu 361 slavil s nimi epifanie, viz rok následující. Zrušil zákaz ariánského vyznání monotheismu z roku 325 a stejně tak dalších křesťanských sekt a jejich pronásledovaných hodnostářů. Prý to dělal proto, aby se spory mezi sebou jesusovci sami zlikvidovali. 

O křesťanech říkal, že jsou odpadlíky od judaismu a měl ho jako starý kult v úctě. Z toho důvodu chtěl obnovit Jahweho chrám v Jerúsalému. V jednom dopisu Alexandrijským, tedy jejich městské radě, z roku 363 uvedl, že se křesťanství zřekl, když mu bylo dvacet a že už dvanáct roků vyznává tradiční kulty. Zakazoval křesťanům vyučovat grammatiku a rhétoriku ("učí tradiční formě, ale popírají vlastní tradiční víru"), obnovil oběti bohům.

 

V Leontopoli zemřel někdy v této době ve věku devadesáti roků Hierakas/Hierax, první z křesťanů, který psal svá díla komentující bibli z části koptštinou, zčásti řecky. Pěstoval askesi a velebil ji svým žákům, že pouze s jejím použitím se lze dostat do ráje.

Kolem t. r. se narodil snad kdesi v provincii Scythia Minor Iohannés Cassianus, theologický autor, který exportoval vlastní zkušenosti z egyptského klášterního mnišství po roce c. 400 na Západ. Kolem roku 415 otevřel mužský a ženský klášter u Massilie, nebyl však na Západě první. První klášter založil roku 361 biskup tourský Martin v Ligugé, druhý někdy po roce 400 Honoratus z Arelaty na pustém ostrůvku Lerina před Cannes/dn. Ȋles de Lérins.   


***********************************************************
361. 
Ol. 285, 1

672 SE
608 AE
neznámý
a. u. c. 1114
Flavius Taurus a Flavius Florentius

***********************************************************

Na Západě ve Vienně v lednu oslavil Iulianus s křesťany epifanie, aby nedráždil monotheisty již z počátků své vlády; tehdy o jeho rozchodu s křesťanstvím vědělo jen několik důvěrníků. Na konci zimy vpadli Alamanné žijící na území krále Vadiomara a loupili v pohraničí Raetie. S Vadomariem, který se volně pohyboval na říšském území, měli přitom Římané mírovou smlouvu, viz roky 356n. Jednotky poslané Iulianem z Vienny proti Alamannům byly poraženy a jejich velitel padl v bitvě. Když byl pak zachycen dopis Vadiomarův Constantiovi podávající hlášení o Iulianovi, dal Vadiomara zatknout a předvést: bez okolků byl král odeslán do internace do Hispánií; kam, nevíme.

Na konci léta se Iulianus rozhodl, že nebude vyčkávat příchod Constantiův, který seděl v dobře opevněné Edesse a chystal se  na válku s Peršany, viz zde níže; aniž by to tušil, Šápúr sám zařídil, aby měl krytá záda pro válku se synovcem. Praefectus praetorio Nebridius vyslaný Constantiem Iulianovi nesložil přísahu věrnosti novému augustovi a vojáci ho proto chtěli zabít. Ochráněn Iulianem směl bezpečně odcestovat do své etruské vlasti. 

Pak Iulianus vyrazil s armádou ve dvou proudech do pannonské diecése: dvacet tisíc mužů táhlo přes Marciánské lesy/Marcianae silvae, dříve Abnoba mons, dn. Schwarzwald, pronikli až k Hercynskému lesu a sám s třemi tisíci plul na lodích po Dunaji. V Bononii/dnes Banoštor, ves ve Vojvodině u Sirmia v SRB, zaskočil a zajal magistra equitum Lucilliana. Obsadil magistrem Nevittou průsmyk Succi/dn. Traianova vrata v BG mezi Haimem a Rhodopami oddělující kdysi Illyry od Thráků a obrátil do Naissu v Dardanii. Zde jmenoval správcem Druhé Pannonie se sídlem v Sirmiu historika Sex. Aurelia Victora, kterého tam zastihl. Z Naissu poslal (zachovaný) dopis Athéňanům, v němž vylíčil úděl své rodiny, jak byl soustavně persekvován Constantiem a jak byl neustále pomlouván zloduchy na Constantiově dvoře, hlavně pak hlavním komořím/praepositus sacri cubiculi, eunúchem Eusebiem. 

V Naissu, rodišti Constantina I., se dozvěděl o vzpouře dvou constatiovských legií původně posádkou v Sirmiu, které poslal do Gallií proti Germánům. Vzpouru podnítil jistý tribun jízdy Nigrinus rodem z Mesopotamie a legionáři se uchýlili proti vůli obyvatel do Aquileie, kterou dosud nikdo nedobyl a zůstala nyní věrna Constantiovi. Oblehl je Iulianův magister equitum Iovinus, zatímco august pokračoval z Naissu do Kónstanínopole. Cestou se před průsmykem Succi dozvěděl o Constantiově smrti. Zprávu oficiálně přinesli comites rei militaris Theolaifus a Aligildus zároveň s tím, že ho v posledním tažení strýc jmenoval nástupcem.

Legionáři v Aquileji se vzdali teprve když jim osobně pod přísahou zprávu o smrti Constantiově sdělil magister militum Agilo, který se právě vrátil z mesopotamské války. Vydali vůdce vzpoury a Nigrinus byl zaživa upálen, další dva sťati; jeden z nich se jmenoval Romulus. 

 

V zimě na začátku roku se Constantius v Antiocheji, krátce vdovec, viz rok předešlý, oženil s Faustinou, o jejímž životě a zázemí nevíme nic. Po Constantiově brzké smrti, viz zde níže, porodila jediné jeho dítě, dceru Flavii Maximu Constantii, manželku od asi roku 374 augusta Gratiana (to jí bylo třináct). Zemřela již roku 383 a byla poslední z dynastie Konstantinovců (poslední v mužské linii Iulianus zemřel roku 363).

Constantius z Antiocheie vysílal posly s dary ke spojeneckým králům, aby uchovávali věrnost Římu. Nejvíce do Armenie Arsakovi II. a do Ibérie králi Mirian III./Meribanovi, vládl od roku 284 a viz rok 301, 319 a 334 (?). Z jara táhli Peršané podél východního břehu Tigridu a proti nim vytáhl Constantius ze Syrie do Edessy, kde vyčkával. Šápúr se však náhle s armádou obrátil k domovu, neboť mu prý věštby nebyly nakloněny a válečnou sezonu vypustil. Constantius na to opustil Edessu a odešel do Syrie do Hierápole. Vedením války s Iulianem pověřil magistra militum Arbitiona  a Gomoaria, velitele laetů, nedávno vyhnaného Iulianem. Sám se vrátil do Antiocheie; to již byl podzim. Zde se dal pokřtít ariánem Euzóiem, biskupem města. 

Odtud se vypravil proti usurpátorovi na Západ: velmi ho žraly Iulianovy úspěchy až prý z toho a z neustálých vigilií dostal v Tarsu vysoké horečky. Ještě v Kilikii v Mopsukrénai/Mopsúestiá 3. listopadu bezdětný Flavius Iulius Constantius II. (44) zemřel a údajně před smrtí jmenoval Iuliana nástupcem; vládl od roku 337, Iulianus samostatně pak do roku 363: jeho nástupním dnem se stal 11. prosinec, viz zde níže.

Caesarem byl Constantius svých sedmi, augustem od dvaceti, samostatným vládcem od 33 let věku. Po celou svou dlouhou vládu zápasil s vnitřními nepřáteli i cizinci a jak na úplném konci svého spisku o císařích/liber de caesaribus hořce napsal o jeho éře Sex. Aurelius Victor: "Čím slavnější je imperátor, o to bývá většina úředníků krutější."

Constantius II. byl velmi oddaný monotheismu, přitom pověrčivý. Kněžím povolil používat při cestách na synody poštovní služby čili cestovali na státní náklady. Nicméně je doloženo, že se v Antiocheji konaly t. r. ještě Bakchovy slavnosti. Byl snědé pleti, žil skromným životním stylem bez jakýchkoli excesů, jedl střídmě, prý nikdy neokusil ovoce, málo věnoval spánku, měl v oblibě kleštěnce a s nimi dvořany a z žen pouze své manželky, více Eusebii, třebaže mu prý byla nevěrná s dvořany jmény Adamantias a Gorgonias.

 

O Constatiově smrti se Iulianus dozvěděl v římské Dákii a přes Filippúpoli a Hérákleiu-Perinthos 11. prosince dorazil do Kónstantínopole, kde zesnulému vypravil císařský pohřeb (po jeho otci teprve druhý v Novém Římě). Praefectem praetorio Orientu jmenoval novoplatónika Saturnina Secunda Salutia/Salustia (řecky Salústios), snad autora spisku Peri theón kai kosmú/"O bozích a světě", jemuž důvěřoval a měl ho za svého rádce. Sám zůstal ve městě deset měsíců, zrovnoprávnil kónstantínopolský senát s římským a vybudoval knihovnu, jíž věnoval své knihy. • Salutius byl Iulianovým quaestorem v Galliích, poněvadž si však byli názorově blízcí, Constantius milovníka řečnictví, novoplatónské filosofie a klasické vzdělanosti roku 359 odvolal. Mezi armádními veliteli však byl zjevně velmi oblíben, takže po Iulianově smrti v létě 363, viz tam, mu nabídli císařství, což odmítl. Svým činem se shodl s L. Verginiem Rufem, který Augustovo jméno odmítl třikrát, viz roky 68, 69 a 97.

Když se teď stal samostatným císařem, vyhnal Iulianus ode dvora armádu úředníků, kuchařů a holičů opatřených vysokými důchody. Řada byrokratů a dalších dvorských činovníků přišla k majetku při plenění chrámů bohů. Majetky chrámů a měst zabavené ve prospěch fisku za Constantia restituoval. V Římě vrátil do senátu oltář se sochou Victorie odstraněný na příkaz Constantiův, viz rok 357 a Gratianovo definitivní rozhodnutí roku 382. 

Iulianus ustavil zvláštní tribunál v Chalkédonu, jemuž předsedal praefectus praetorio Orientis Salutius/Salustius a soudci byli vojskoví velitelé nového i starého režimu. Řada činovníků od Constantiova dvora byla pro svou zlovolnou činnost deportována, Palladius, šéf dvorských kanceláří, tedy jakýsi "premiér"/magister officiorum, až do Británie. 

Hlavní viníci Silvanovy a Gallovy záhuby agens in rebus Apodemius a notarius Paulus zvaný Catena zemřeli zaživa upálení, popraven byl eunúchos Eusebius, Constantiův nejvyšší komoří pronásledující roky Iuliana. Dal však na přání vojáků popravit též Ursula, Constantiova comita rerum largitionum/ministra před povinné dary provincií a měst za to, že v Galliích vymáhl na vojácích peníze (ale na Iulianův pokyn) a za to, že po bitvě u Amidy se pohrdlivě vyjádřil o schopnostech legionářů ("jak udatně brání vojsko města, na jehož velké náklady již ochabují říšské prostředky"). Bývalý praefectus praetorio Gallií Flavius Florentius, cos. t. r. a vůči Iulianovi protiva, se s manželkou kdesi skryl a po dobu Iulianovy vlády se na veřejnosti neukázal: byl ostatně tribunálem odsouzen na smrt. Jeho kolega v konsulátu Flavius Taurus, praefectus praetorio Italiae, byl odsouzen k exilu do Vercell na severu Itálie.

Iulianus nařídil znovu otevřít polytheistické chrámy a obnovit oběti u starých oltářů. Rozhádané monotheisty vyzýval ke smíru, neboť prý podle historika dospěl k závěru, že "žádné šelmy neohrožují lidi tak, jak se smrtelně nenávidí většina křesťanů". Říkával jim prý, aby ho vyslyšeli, "vždyť mne poslouchali i Alamannové a Frankové". 

Monotheisté mu odpověděli po svém: fanatickou nenávistí a smyšlenkami. Pokračovatel Eusebia Kaisarejského v Církevních dějinách Sókratés zvaný Scholastikos napsal, že "filosofové" obětovali lidi a věštili z jejich vnitřností a vymaloval Iulianův portrét jako člověka nadutého a zpupného. O jakýchsi třech křesťanských buřičích kdesi ve Frygii, kteří zničili sochy v jistém obnoveném chrámu, čtenářům sdělil, že byli popraveni upálením zaživa a administrátora provincie Amachia z ohně vyzývali, "chceš-li ochutnat pečené maso," aby je obrátil a neměl maso nedopečené.  

Později vydal august edikty omezující pravomoce provinčních správců ve prospěch vicariů, representujících císařskou moc v několika provinciích najednou, tedy v diecesích ("zástupci"). V podunajské oblasti dával obnovovat opevnění měst a hodně věnoval na výstavbu své rodné Kónstantínopole a na obnovu Níkomédeie, kde trávil školské dětství, zničení zemětřesením roku 358. Zbytek Níkomédeie se sesul po zemětřesení k večeru 2. prosince následujícího roku a s ní velká část Níkaie.

 

V kavkazské Ibérii zemřel Meribanés III., vládl od roku 284 (žil 104 roky). O jeho spoluvládcích viz rok 284. Jeho nástupce, Revův syn Sauromakés II., prořímský panovník, byl po dvou letech vlády po míru s Římany po Iulianově fiasku roku 363 vyhnán z Mcchety Peršany a nahrazen strýcem Aspakúrem II. (363-365), mladším synem Meribanovým; pokud to není Meribanův syn Bakur I., viz rok 284. Roku 365 Asparúkés zemřel (?) a po něm se stal králem Ibérů jeho syn Mithridátés III., Mihrdat (do roku 380). 

Roku 370 dosadil Sauromaka II. zpět na trůn v Mcchetě Valens, ale vládl jen po Kuru na jihozápadu země; sever držel dál Mithridátés. Po Valentově smrti u Adriánopole roku 378 obnovili Peršané vládu nad celou zemí, Sauromatés II. zmizel.  Když roku 380 Mithidátés III. zemřel, vládl jeho syn Aspakúrés III. (do roku 394). O činech těchto panovníků není nic známo, leda to, že Aspakúrés III. měl současně dvě manželky-královny: dceru Tíridáta, syna Reva II., a vnučku Feroze z manželství s dcerou Meribana III. Ibérie se opět dostala pod perskou kontrolu roku 387 po míru v Akiliséně. Jména dalších ibérských panovníků až do zániku království roku 580 viz v dynastických seznamech v přílohách. 

 

Praefecti Urbi za Iuliana až do Valentovy katastrofy: 361 (od podzimu) Maximus, 362 L. Turcius Apronianus, 364 L. Aurelius Avianius Symmachus, 365 C. Ceionius Rufius Volusianus, 365 Viventius, 367 Vettius Agorius Praetextatus, 368 Q. Clodius Hermogenianus Olybrius (do srpna 370), 371 od ledna P. Ampelius, 372 Bappo, [někdy v letech 372-375 úřadovali Tanaucius Isfalangius a Tarracius Bassus], 373 Principius, 374 Flavius Eupraxius, 374 Claudius Hermogenianus Caesarius, 376 Aradius Rufinus, 376 Gracchus, 377 Gabinius Vettius Probianus, 378 Martinianus. Viz pokračování roku 379. 

 

V Číně 10. července zemřel císař Kchang (18), na trůnu od roku 344. Byl bezdětný a k vládě se nyní dostal starší ze synů Čchenga, viz rok 342, S'-ma Pchi/Sima Pi (20) a pod jménem Aj-ti/Aidi panoval do roku 365. Jeho manželka Wang se stala císařovnou. Byl to bezdětný sňatek a Wangová zemřela měsíc před manželem. Za jeho vlády se bojovalo o Luo-jang, který roku 365 padl do rukou státu Dřívějších Jan/Čchien Jan, Qianyan, ale císařovou hlavní vášní bylo získání elixíru života. V honbě za jeho nesmrtelností se alchymistům podařilo císaře čímsi otrávit, že nebyl schopen vnímat okolí.

 

***********************************************************
362. 
Ol. 285, 2

673 SE
609 AE
neznámý
a. u. c. 1115
Flavius Claudius Mamertinus a Flavius Nevitta

***********************************************************

Iulianus byl do června v Kónstantínopoli a pak se vydal Anatolií do Antiocheie, základny pro tažení proti Peršanům, které Constantius loni nedokončil. Vojům veleli Sarmat Victor pěchotě a Peršan Hormisdés s Arinthaiem jízdě, viz rok 324. Na řadě míst se pokoušel omezovat moc křesťanů a jejich násilí na chrámech obnovou starých kultů (Pessinús) a do syrské metropole dorazil 18.července.  

Ke dvoru docházeli vyslanci řady okolních i vzdálených zemí, mezi nimi z Indie od jistých Divů a Serendivů, tedy z Cejlonu (od arab. a perského Sarandíb). 

V srpnu se vypravil na horu Kasios k Diovým výročním slavnostem, ale nalezl tam údajně jediného kněze, který jako obětinu přinesl z domova jednu svou husu. Iulianus pak konal velmi často a velmi velké oběti, možná pořádal poslední římské hekatomby. Vojáci se přecpávali jejich masem, pili a vyváděli; vyčítalo se císaři, že je to drahé a že se při tom nedodržují tradiční věštecké postupy. Ve městě ve stejné době vládl pro velké sucho nedostatek potravin, důsledek císařem diktovaných nízkých cen, ačkoli ho měšťané před takovým opatřením varovali. 

Dobírali si ho pro jeho malou postavu a kozí bradku. Měli za to, že se naparuje, říkali mu Kerkóps ("ocasatý skřet"), zesměšňovali jeho přehnané krvavé obětiny, které už byly u polytheistů zjevně mimo čas a podle všeho velká část Antiošských už byla monotheisty a císaře nesnášela (naopak jeho předchůdce Constantia měli v oblibě, třebaže též nevynikal výškou postavy). Přesto povolil Iulianus rozšíření městské rady a členství v nich nejen po otci, ale též po matce-dceři radního.

Chtěl obnovit Kastalin pramen v antiošské Dafně a věštění z něj. Údajně ho obestavěl Hadrianus, neboť tu dostal informaci o své vládě a nechtěl, aby prý další z toho měli podobný zisk (bližšího nevíme nic). Ostatky jistého Babyly, hlavy antiošských křesťanů a jimi pokládaného za světce (zemřel c. 253), odstranil z Dafny: dal ho tam do kostelíka pochovat deset let předtím Iulianův bratr Gallus, třebaže byl původně pohřben v Antiocheji. 

Iulianus chtěl místo dát rituálně očistit, ale do toho přišel požár Apollónova chrámu v Dafně postavený Antiochem Epifanem. 22. října se proměnila stavba se sochou konkurující Diovi v Olympii v ruiny. Iulianus předpokládal, že to byl akt teroristického žhářství křesťanů a dal zavřít hlavní kostel ve městě a vyšetřovat. Koloval však také prapodivný příběch o tom, že do města přišel kynik Asklépiadés, aby navštívil Iuliana, a že v chrámu u Apollónových nohou zapálil vedle stříbrné sošky Nebesné bohyně/Dea caelestis, rozumí se Tanit, kterou s sebou nosil, svíčky, od nichž v noci chytly tkaniny... • Zhruba dvě staletí před tímto člověkem žil stejnojmenný kynik, který jezdil po římské říši na krávě a krmil se pitím mléka přímo z jejího vemena.

 

V Alexandreji bylo zúčtováno s dalšími lidmi z Constantiovy éry, mimo jiné s praefectem Egypta Artemiem, jehož Alexandrijští nesnášeli. Po zprávě o jeho popravě lynchovali představeného křesťanů v Alexandreji, patriarchu, Geórgia, stoupence Areiova: Geórgia přivázaného k velbloudu roztrhli a těla všech obětí spálili. Pocházel z kilické Epifaneie, staré Oiniandy, dnes u Erzinu v TR, údajně narozený ve valchovně, tedy téměř ježíšovského původu. Vzápětí dav lynchoval šéfa alexandrijské mincovny Dracontia, neboť tam zbořil oltář, a jistého Diodóra za to, že při stavbě křesťanského chrámu dal ostříhat dlouhé vlasy pracujících mladíků, neboť účes měl za symbol polytheismu. Údajně císař povraždil na třicet biskupů, jak o něm poznamenal jeden křesťanský hagiograf/historik níkajské orientace. K tomu ukazovali křesťané po městě lidské ostatky pocházející údajně z opuštěného mithraia z pozemku věnovaného Constantiem II. církvi. 

Polytheisté se na monotheisty vrhli a mnoho jich zavraždili; zprvu se na násilnostech podíleli rukou nerozbornou, neboť polytheisté i níkajští monotheisté měli nevyřízené účty s představiteli Constantiova arianismu. V únoru nařídil Iulianus restaurovat v Alexandreji chrámy bohů zničené monotheisty; k tomu nedošlo. 

Iulianus Alexandrijské obecně pokáral, nikoho nepotrestal a dovolil z exilu návrat Athanasiovi. Z vyhnanství se tehdy směli vrátit mimo jiné biskup v Caralách/Carale, dn. Cagliari na Sardinii Lucifer a Eusebios z Vercell, oba vyznavači  níkajské víry a ve vyhnanství v Horní Thébaidě, kam je poslal Constantius. Eusebios chtěl uklidnit poměry mezi křesťanskými sektami v Alexandreji, to se ale na synodě svolané Athanasiem opět a znovu nezdařilo. Lucifer se o totéž pokoušel v Antiocheji, kam dorazil i Eusebios a pletl se do usmiřovací kampaně svého sardinského krajana Lucifera: spory mezi ariánským biskupem Euzóiem, vůdcem vlastních stoupenců a poloariánem Meletiem, jehož na biskupa posvětil Lucifer, s představitelem níkajské víry Paulinem (zemřel roku 388) trvaly po celý jejich život. Lucifer zemřel ve své vlasti roku 371, téhož roku byl Eusebios údajně ukamenován ariány ve Vercellech. 

Iulianus posléze rozhodl o obnově Jahweho chrámu v Jerúsalému vyvráceného roku 70. Úkol byl svěřen Antiošanovi Alypiovi, který měl administrativní zkušenosti ze správy Británie. Přes značné úsilí o obnovu na místě stavby vybuchoval (pravděpodobně) zemní plyn, popálil dělníky a po několika měsících byl pokus zastaven. 

 

T. r. byl v Delfách z příkazu císaře Iuliana jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oreibasios ze Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje. Dostalo se mu prý na místě odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly, jak zaznamenal jistý byzantský autor Geórgios Kedrénos v 11. století. Věštírnu zřejmě zlikvidoval už Constantinus I., který dal delfské trojnožky umístit do kónstantínopolského hippodromu. Roku 381 věštírnu definitivně vyvrátil Theodosius I. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku. Viz však již rok 67+, kdy měl věštírnu z neznámých důvodů vyvrátit Nero.

Attikos Héródés, lat. Herodes Atticus (zemřel roku 177), dal v Delfách vybudovat pro konání pýthií nový stadion, viz rok 133, pravděpodobně poslední jejich stavbu. Do Delf za Apollónem se i bez věštírny intensivně putovalo, srov. rok 337, kde jméno posledního asi kněze delfského. Město žilo do šestého století, kdy bylo vyvráceno pravděpodobně Slovany.


***********************************************************
363. 
Ol. 285, 3

674 SE
610 AE
neznámý
a. u. c. 1116
Imp. Caes. Flavius Claudius Iulianus Augustus IV a Flavius Sallustius

***********************************************************

Konsulát nastoupil Iulianus 1. ledna v Antiocheji. 5. března vyrazil na tažení do Persie. Tím formálně ukončil platnost prvního míru nisibinského z roku 299, který tak jako tak už porušovali v předcházejících letech Constantius II. a Šápúr II. Na měšťany syrské metropole byl nakonec velmi rozezlen, že je nechce už vidět a že po tažení bude přezimovat v Tarsu a nikoli u nich. Přátelé od války císaře odrazovali a podle všeho ani Šápúrovi se do ní nechtělo.

Eufrátés překročil za Hierápolí se 65 tisíci muži a pokračoval na Batny v Orrhoéně. V Karrhách obětoval v chrámu Sînově, u něhož byl zavražděn Caracalla-Tarausius a údajně zde beze svědků předal purpurový plášť Procopiovi, bratranci z matčiny strany, pro případ, že by se z války nevrátil. Jádro armády táhlo Pochábuřím, operaci střežilo loďstvo na Eufrátu za tím účelem postavené, jemuž veleli Lucianus a Constantius: padesát válečných lodí, šest set dopravních dřevěných a pět set kožených a k tomu zásobovací lodi s potravinami a dřevem na stavbu obléhacích strojů. 27. března dorazili Římané ke Kalliníku, kde mu holdovalo několik šejků arabských Sarakénů. Šajch/fýlarchos saracénských Assanitů Podosakis (lat. "Malechus Podosacis nomine"), údajně vyhlášený bandita olupující římské pohraničí, vytrval na perské straně (srov. v indexu s. v. Arabové). 

V týlu zanechal Iulianus notaria Prokopia, svého příbuzného, a comita Sebastiana s osmnácti tisíci těžkooděnci, aby táhli do Adiabény a pomohli armenskému králi Arsakovi s ochranou severní hranice na římské straně Tigridu; obě armády se však nespojily a tento moment se stal důvodem římské katastrofy.

Sám s jádrem vojska pokračoval podél Eufrátu po mesopotamské straně k jihu. 1. dubna dorazil ke Kirkésiu/Circesiu na soutoku s Cháburem/řec. Asbórás, pak si u Zaithy prohlédl náhrobek Gordiana III. 6. dubna minul již pustou Dúru-Európos, ale stále ještě se lvy v okolí a s oborou s lovnou zvěří. Pevnost Anatha se Římanům vzdala a její velitele Pusaeus/Púsaios se později stal armádním velitelem v Egyptě; obyvatelé byli dopraveni do syrské Chalkidy. 

Většina měst, která ležela Římanům v cestě, byla zničena, lidé, pokud neutekli, povražděni. Teprve po přechodu kanálu Nár-malcha při dobývání Pirisabory, která se po několika málo dnech vzdala, se Římané setkali se silnějším perským odporem. Obyvatelstvo s perskou armádou vedenou surénou zaplavovalo cestu vodou z kanálů. Před Ktésifóntem dobyli Římané a vyvrátili město Maiozamalcha, pak tábořili v lokalitě Kóché, kdysi předměstské části Seleukeie Tigridské. Na vzetí Ktésifóntu už neměli sil. Peršané praktikovali taktiku spálené země, vojsku došel po žhavým mesopotamským sluncem proviant, ačkoli vojensky zlomeno nebylo. Iulianus nakázal spálit loďstvo, aby získal dvacet tisíc mužů spojených s jeho dopravou. 

16. června nařídil Iulianus návrat po levém břehu Tigridu přes Gordyénu. Po něm se už nikdo z Římanů s vojáky tak daleko na východ nedostal a z Východořímanů pouze Hérákleios (628), srov. ovšem výkon Caracallovy armády roku 216. Během ústupových bojů s Peršany padl mimo jiné satrapa Adakés, kdysi vyslanec Šápúrův u Constantia II. Za jedné nenápadné šarvátky vyběhl Iulianus neopatrně z tábora jen se štítem v ruce, byl zasažen jezdeckým kopím do břicha (podle jiné verse byl v boji raněn mečem). Z bitvy u vsi jménem Marónsa, která pak na tom místě povstala, padlo mnoho vznešených Peršanů, mezi nimi Nohodarés; z Římanů padl magister officorum Anatolius, císařův přítel, těsně smrti unikl po pádu s koně praefectus praetorio Salutius. Chtěli prý Peršané jednat o míru, když je překvapila zpráva, že  Iulianus (32) na následek rány 26. června zemřel. Jeho osobní lékař a důvěrník Oreibasios z Pergama, autor lékařské encyklopedie o 72 svazcích Synagógiké iatriké byl bezmocný. Poslední, s nimiž rozmlouval, byli jeho novoplatónští mentoři Maximos a Priskos, viz rok 360.

Ve vojsku tehdy kolovaly i zvěsti o tom, že císaře zabilo kopí římské, že se stal obětí "přátelské palby", nebo že vystřelil na něho perský zběh. O tažení složil jeho účastník Kalistos, voják Iulianovy ochranky, epos. Theodórétos z Kyrrhu (zemřel c. 460), monotheistický ideolog (tzv. theolog) a historik (hagiograf) si mnohem později vymyslel, že Iulanova poslední slova byla: "Neníkékas me, Galilaie/Vicisti, Galilaee", tedy "Dostals mě, Galilejče!"

Vládl od roku 360 a jím skončil vladařský rod Constantinovců. Starými býval pro svou vzdělanost řazen k velkým filosofům na trůnu, ať už to tehdy znamenalo cokoli. Vytýkali mu touhu po chvále a slávě, která ho hnala do perského tažení, ačkoli všechna znamení byla proti, a byl prý spíše pověrčivý než zbožný. Obyvatelé Karrh prý posla zvěstujícího Iulianovu smrt ukamenovali, až na něho naházeli celou mohylu.

 

Armádní velitelé z východu i západu na poradě o nástupnictví nejprve nabídli vládu Salutiovi, ale ten se vymluvil nemocemi a stářím, třebaže mohl ideologicky pokračovat v Iulianových stopách, neboť sdílel jeho přeběhlický osud. Ve volbě mezi vrchním armádním velením se prosadili Sarmat Victor a Arinthaeus s dalšími důstojníky kdysi Constantiovými, vše křesťané, neprosadili se Germáni Nevitta a Dagalaifus: den na to se dohodli na veliteli císařské gardy a vojsko provolalo císařem protektora (kdysi se jeho hodnost nazývala centurio) Flavia Ioviana (32). První skutkem křesťanského panovníka bylo konsultovat s haruspiky vnitřnosti zvířat.

Útoky Peršanů nepřestávaly včetně takových, kdy použili slony, k bitvě se však nikdy nepostavili. Zásobování armády vázlo, Tigris se na horním toku rozvodnil, nicméně Římané v bezvodé pustině strádali. Po několikadenním vyjednávání, které první nabídl Římanům Šápúr a z římské strany je vedli praefectus Salutius a magister equitum Flavius Arinthaeus/Arinthaios, uzavřel nový augustus s perským vládcem na březích Tigridu kdesi v Assyrii u obce Dúra/"Pevnost" druhý mír nisibský.

Pro Římany byl hořký a znamenal vyklizení zemí za Tigridem získané Diocletianem roku 299 Arzanény, Moxoény, Zabdikény, Rehimény a Gordyény/Korduény, vyklizení Nisiby, Singar a Castra Maurorum a také to, že Arsakés Armenský zůstane ve římsko-perských sporech neutrální, respektive Římané mu nesmějí pomoci: byla to prý perská odplata za vyplenění úrodné médské oblasti Chiliokómon, "Tisíc vesnic". Mír stvrzený předáním rukojmí byl podepsán na třicet let.

Novým sídelním městem zmenšené římské provincie Mesopotamia se stala Amida/dn. Diyarbakır v TR, viz rok 195+, kam odešla většina obyvatel Nisiby, neboť Iovianus podepsal mír s tím, že z odstoupených měst a pevností smělo odejít obyvatelstvo. Římané dosud nikdy neodstoupili nikomu tak veliké území z donucení válkou, srov. vyklizení Dákie opuštěné sice v nouzi, ale z vlastní vůle.

Ačkoli měl Iovianus blízko k zásobovacím místům v Gordyéně a Peršané měli z Římanů respekt, pospíchal na dohodu s Šápúrem, neboť našeptávači ho strašili Procopiem, Iulianovým příbuzným, aby se nedomáhal vlády. Římané po uzavření míru přešli Tigris po mostě a pochodovali týden bezvodou oblastí severní Mesopotamie kolem vyvrácené Hatry, než jim správce provincie Mesopotamie přivezl zásoby; přesto měli vojáci hlad a zabíjeli tažná zvířata a zůstávalo za nimi množství zbraní a materiálu.

Odtud jmenoval Iovianus Lucilliana, který žil na pensi v Sirmiu, magistrem equitum i militum (tedy magister armorum): pověření doručili notarius Prokopius a MemoridusZ Iovianova pověření cestoval Lucillianus do Mediolana, aby zajistil novému císaři kontrolu nad Itálií a Západem a vybral vhodné muže do vysokých funkcí, mezi nimi Valentiniana a Seniaucha. Měli mimo jiné vyměnit Iulianova magistra armorum per Gallias pensionovaným Malarichem žijícím v Itálii. 

Když tento funkci odmítl, pokračoval Lucillianus do Durocortorum/Civitas Remorum, dn. Rheims, sídelního města Belgiky. Kontroloval účty jistého úředníka, který prchl za vojáky a šířil pověsti, že Iulianus žije a že Seniauchus s Lucillianem se proti císaři spikli. Vojáci Seniaucha a Lucilliana zavraždili a Valentinianus, který se brzy sám stane císařem, unikl s pomocí starého přítele jménem Primitivus: velitelská funkce ho neminula.   

Iovianus v Nisibi ani nespal, ale pod jejími hradbami. Zde byl zavražděn jeho jmenovec, notarius Iovianus, který byl nedávno též mezi kandidáty na císařské nástupnictví: byl vhozen do vyschlé studně a zavalen kamením. Augustus pak nařídil všem obyvatelům, aby do tří dnů opustili město a zanechali tam své majetky, které nedokázali vzít s sebou. 

Odtud poslal Procopia do Tarsu, aby před jeho hradbami pochoval Iuliana, jak si zemřelý přál. Procopius mu po smrti císařově odevzdal purpurový šat, který dostal osobně od Iuliana. Po pohřbu příbuzného se ztratil, neznámo kam, a objevil se o něco později v Kónstantínopoli, ale již oděn v purpuru; viz jinou versi roku 365.

Iovianus strávil říjen a listopad v Antiocheji. Ve městě dal údajně na pošťuchování své manželky spálit Hadriánův chrám, z něhož udělal Iulianus knihovnu.

O situaci v Galliích informovali Ioviana notarius Prokopios a Memoridus v Tyanách. Dále o jeho cestě viz rok následující.  

 

Flavius Iovianus pocházel z pannonského Singiduna/dn. Bělehradu, kde se narodil roku 331, tedy Iulianův vrstevník. Jeho otec Varronianus sloužil Constantiovi II. ve válce s Peršany roku 350, Gallovi jako comes domesticorum/velitel císařské gardy a v letech 358-359 byl s Prokopiem jako vyslanec Constantiův u Šápúra. Pak byl v Sirmius comes et magister equitum, za Iuliana šel na pensi. Zemřel v Sirmiu krátce po zprávě, že se jeho syn stal císařem a že spolu s vnukem nastoupil konsulát; syn s ním počítal jako s nejvyšším velitelem armády, magistrem armorum. 

Iovianus si vzal Lucillianovu dceru Charitó (?), s níž měl dva syny. Jménem známe jen nezletilého Varroniana, který byl s Iovianem konsulem roku 364 a jehož kňourání/vágítus otravovalo v Ankýře 1. ledna 364 nástupní ceremoniál otce se synem do úřadu. 

Iovianus byl za Constantia II. protector domesticus (alias primicerius domesticorum), velitele osobní císařovy gardy a ve stejné funkci sloužil Iulianovi (třebaže ten preferoval polytheisty). Jako křesťanský císař vrátil náboženské poměry do doby před Iulianem a usiloval o usmíření mezi monotheistickými sektami. Pardonoval Athanasia Alexandrijského, celoživotního bojovníka s Areiovými stoupenci.

Sám byl středně vzdělán, povahy dobrosrdečné a urostlé vysoké postavy, takže bylo těžké nalézt na něj purpurový šat. Rád jedl, pil i miloval, ale nestihl své vášně po císařsku rozvinout. Byl první z panovníků, který jako součást panovnického jména nahradil tituly imperator caesar NN augustus (imp. c. aug.) oficiální titulaturou dominus noster NN augustus, "náš pán", ve zkratce D. N. Označovali se tak všichni panovníci římští a na mincích velmi dlouho též vládci východořímští ("byzantští"), třebaže se jinak dávali titulovat autokratóry a králi/basileus.

 

V Africe v provincii Tripolitaně upálili jistého chlapíka jménem Stachao "pokoušejícího se všemožnými způsoby podvody zradit provincii". Byl z berberského národa Austoriánů, který pak vzal jeho popravu za záminku k nájezdům a mstil se. Přepadli provinční metropoli Leptu Magnu a vyplenili její okolí. Když obyvatelé žádali následujícího roku o pomoc comita Africae Romana s jeho vojáky (v úřadu v letech 364-373), souhlasil, ale pouze za předpokladu, že mu měšťané zajistí proviant a čtyři tisíce (sic) velbloudů. 

Druhého roku poslali Leptijští posly k Valentinianovi se stížnostmi na poměry v provincii, ale vlivný Romanus dokázal přes známé u dvora jejich svědectví oslabit a proměnit případ ve vleklé vyšetřování s korupcí vyšetřovatelů a postihy měšťanů, z nichž stěžovatelé se dokonce museli skrývat, aby jim nebyl vyříznut jazyk, jak znělo jedno soudní rozhodnutí. Austoriáni nerušeně loupili dále v okolí Lepty a Oie, týden dokonce obléhali Leptu. Po celou dobu vlády Valentinianovy nevyšla pravda najevo, to teprve zčásti za války s Firmem.

Magister Flavius Theodosius dal za války s Firmem roku 373 Romana zatknout, nicméně s pomocí Flavia Merobauda se comita opět dokázal obhájit, dva důležití svědci se předtím oběsili, a obrátit ostří proti Theodosiovi: ve dvorské intrice byl Flavius Theodosius, otec budoucího císaře, roku 376 obžalován a popraven. Romanus, vlastní původce vleklého tripolského skandálu, vyšel z toho všeho beztrestně a o jeho dalším životě nevíme nic.

 

Zemětřesení vážně poničilo město Hippos nad Tiberiadským jezerem v Dekapoli, založené některým ze Seleukovců jako Antiocheia tú Hippú, viz rok 198-. Z části obnoveno, opuštěno po zemětřesení roku 749. Před začátkem Iulianova perského tažení se otřásla země pod Kónstantínopolí, o škodách nevíme nic.

 

V Římě spravoval Město za Iuliana L. Turcius Apronianus (do 364) a vedle toho, že za jeho úřadování byli Římané dobře zásobovaní potravinami, takže "lid" neměl důvod bouřit se, bojoval s kouzelníky. Přišel o oko a měl za to, že se tak stalo v důsledku nějakých zločineckých magických úkonů. Zjistil, že závodní vozka Hilarinus poslal do účení k mágovi svého dospívajícího syna. Za to ho dal Apronianus popravit a nepomohlo mu, že se utekl do křesťanského chrámu: byl vyvlečen a sťat.

 

Někdy kolem t. r. se narodil v aquitánské patricijské rodině Sulpicius Severus (zemřel po 420), klasicky vzdělaný křesťanský autor. Když zemřela jeho mladá manželka, odešel do kláštera. Jeho v biblickém duchu pojaté světové dějiny do c. 400 Chronicorum libri duo/Historia sacra se zachovaly stejně jako biografie jeho známého Martina z Pannonie, biskupa v Caesarodunu-Civitas Turonorum/dn. Tours (zemřel roku 397). Sulpiciovým krajanem byl asi o deset let starší Pontius Meropius Anicius Paulinus, cos. suff. 377 a správce Kampánie, přítel Ausoniův; zemřel roku 431. V Barcenoně/dn. Barceloně poznal svou hispánskou manželku Theresii a jejich syn zemřel brzy po porodu. Stáhl se z veřejného života, dal se vysvětit na naléhání věřících na kněze, stav ženatý tehdy nikomu ještě nevadil, a odešel do Kampánie. V Nole se stal biskupem a proto zván Paulinus z Noly. Zachována je jeho korespondence, též se Severem a Victriciem, biskupem v Rothomagu/dn. Rouen.