***********************************************************
379. 
Ol. 289, 3

690 SE
626 AE
neznámý
a. u. c. 1132
D. Magnus Ausonius a Q. Clodius Hermogenianus Olybrius

***********************************************************

Valentovým nástupcem na Východě jmenoval pět měsíců po adrianopolské katastrofě 19. ledna v Sirmiu Gratianus Flavia Theodosia I. (32, augustem do 395). Pocházel z Cauky v Gallaecii/dn. Coca v Kastilii, kde se narodil 11. ledna 347 z rodičů vojevůdce Západu Flavia Theodosia a Thermantie.

Mezi jeho předky byl prý Traianus, jemuž byl podobný postavou, vzezřením, prý i vystupováním. Byl společenský, štědrý ke svým lidem. Na rozdíl od Traiana se však neopíjel a zakázal na hostinách tanečnice a lascivní zábavu vůbec. Sňatky se sestřenicemi rovněž zakázal, srov. povolení ke sňatku s neteřemi roku 49 Ti. Claudia. Vzdělaností nevynikal, zajímal se však o historii. Ač augustem "Východu", nikdy se nedostal do (zeměpisné) Asie, ani na protilehlý břeh Kónstanínopole. Události a zdravotní stav ho nutily působit hlavně na Balkáně a v Itálii.

Sloužil v otcově tažení do Británie a roku 374 se stal "vůdcem"-generálem/dux Moesiae Primae. Když byl následujícího roku n. na začátku roku 376 popraven v Karthágu jeho otec, Theodosius se vrátil nakrátko do svého rodiště jako soukromník. Po smrti Valentiniana I. se vrátil do služby u armády na Dunaji a od roku 376 byl magister militum per Illyricum/velitelem všech jednotek na území Illyrika čili v této době od Nórika a Pannonií celého Balkánu včetně Achaie po Krétu. 

Gratianus ho vybral do role východního augusta pravděpodobně jenom pro to, že byl nejschopnějším z velitelů římského rodu po ruce. Svěřil mu ochranu před Goty diecese Dákie, Makedonie a Thrákie, které od Constantina patřívaly pod kontrolu západních augustů. Sám se vrátil do Trever. Theodosius ze Sirmia odešel do Thessaloníky, kde v následujících letech residoval. Gratianus posílil Theodosiův dvůr Richomerem, comitem domesticorum, který se v Thessaloníce stal magister peditum praesentalis (zemřel chorobou roku 392). Frank Flavius Richomeres byl strýcem Arbogastovým a z jeho potyčky s Fritigernovými Goty povstala roku 378 bitva u Adrianopole, viz rok předchozí.

 

Po Adrianopoli plenili gotské voje illyrské provincie. Jednomu velel Fritigernus, druhému Alatheus/Allotheus a Safrax/Safrac. Germáni využili chaosu v římské obraně a naplánovali si tažení po lodích na Dunaji, z Pannonií se chtěli dostat do Épeiru a udeřit na Helladu. Aby měli krytá záda, nejprve se na dáckém břehu Dunaje pustili do Athanaricha a jeho Gotů, viz rok následující.

Theodosiův vojevůdce Modarés/Modarios z královského gotského rodu, příbuzný Athanarichův, který krátce předtím přešel na římskou stranu, porazil kdesi v Thrákii 6. listopadu krvavě Goty, Alány a Hunny plenící zemi po adrianopolské bitvě a zmocnil se údajně čtyř tisíc germánských vozů a velkého množství zajatců: energie Germánům však neupustil.

Nový císař rekrutoval masově Goty, ale poslal je z logických důvodů sloužit do Egypta a odtamtud převelel k sobě do Makedonie a Thrákie římské vojáky. Germáni na pochodu obírali obchodníky a neplatili za proviant. Když se ve lýdské Filadelfii setkali s vojáky pochodujícími z Egypta, došlo k násilnostem, poněvadž legionáři se zastali okrádaných trhovců: na dvě stě germánských žoldnéřů bylo povražděno. Velitelem gotských jednotek začleněných do armády byl Peršan Hormisdés mladší, viz o něm rok 366.

Theodosius rozšířil počet nejvyšších armádních důstojníků, zmenšil územní pravomoci magistrů/c. "maršálů" a měl jich nejméně pět. Rovněž u legií zvýšil počty centurionů a tribunů, čímž sice získal oblibu mezi důstojnictvem, ale vyskočily náklady na armádu. Na velekorupčním systému nutícímu mužstvo vyplácet se u svých velitelů ze služebních povinností pozornostmi a podíly na proviantu nezměnil nic: kdyby se postavil nižším šaržím, rozklížil by to armádu.

Germáni houfně zařazovaní po adrianopolském debaklu do legií se směli vracet ke svým rodinám a na své místo poslat náhradu. Chaos se pravděpodobně projevil na bojeschopnosti jednotek, armáda bez Germánů by nebyla již nyní schopna udržet celistvost říše a na velících místech se čím dál více objevovali Germáni: Theodosius byl pokládán za gotofila. Kromě toho opět vzrostly výdaje dvora a došlo na regulérní aukce míst ve správě provincií (srov. ovšem s aukcí augustovskou roku 193). Daňová zátěž provinciálů se proto ještě zvýšila. 

 

Že bude vládnout se vyjevilo rodičům ve snu, aby dali dítěti jméno znamenající "bohem daný"/lat. á deó datum, řec. mj. theodosios. A když se rozkřiklo, že po Valentovi povládne někdo s řeckými písmeny na začátku jména "Theod", vyložil si to tehdy Valentův dvořan Theodóros (řec. stejného významu jako Theodosios) ve svůj prospěch a v rámci antiošského procesu s údajnými protivalentovskými spiklenci byl odsouzen na smrt, viz antošské procesy roku 371.

Theodosius I. byl dvakrát ženat. S Aelii Flavií Flacillou, která rovněž pocházela z Hispánií, měl c. 377 syna Arcadia, 9. září 384 Honoria a asi 385 Pulcherii. Flacilla zemřela roku 386 (bylo jí 30) a rok na to se oženil s Flavií Gallou, dcerou Valentiniana I. a sestrou Valentiniana II. Asi roku 388 porodila Gratiana (zemřel před rokem 390), Aelii Gallu Placidii (narozena 392) a roku 394 Galla zemřela (zhruba 25) po porodu i s dítětem, synem Ióannem. Jeho dynastie skončila s vládou vnuka Theodosia II. roku 450.

Roku 387 provdal Theodosios svou neteř a adoptivní sestru Serenu, též rodem z Hispánií, magistrovi militum per Orientem Stilichonovi pocházejícímu z vandalo-římské rodiny. Její starší sestru Thermantii provdal za dalšího z vojevůdců, jehož jméno neznáme. Gildonova dcera Salvina se provdala za Nebridia, synovce Flaccilly. 

Comes Africae Gildo byl Berber/Maur, syn domorodého krále Nubela, a jeho bratrem byl usurpátor Firmus, proti němuž bojoval Gildo na straně Theodosia staršího, viz rok 373. Proto mu císařský syn dal v Africe volnou ruku. Nicméně Gildo odmítl Theodosiovi podporu ve válce s Eugeniem (394), roku 396 se vzbouřil proti Theodosiovu synovi Honoriovi a rok na to byl poražen v poli vlastním bratrem Mascezelem a na útěku se v situaci bez šance oběsil.

Stilichona jmenoval krátce před smrtí Theodosius na magistra peditum na Západě, kde vládl Honorius a zároveň ho určil za ochránce svých obou nezletilých synů (395).

 

Praefecti Urbi za Theodosia I. (předešlé viz rok 361): [někdy v letech 379-383 L. Valerius Septimius Bassus] 379 Flavius Hypatius, 380 Magnus Arborius, 380 Anicius Paulinus, 381 Valerianus, 381 Flavius Afranius Syagrius, 382 Valerius Severus, 382 Anicius Auchenius Bassus, 383 Aventius, 384 Q. Aurelius Symmachus, 385 Pinianus, 387 Sallustius, 387-388 Sex. Rusticus Iulianus, snad 389 Sex. Aurelius Victor (historik), 389 Ceionius Rufius Albinus, 391 Faltonius Probus Alypius, 391 Flavius Philippus a v letech 395-397 Florentinus, v roce 398 Lampadius a Felix, 399-400 Nicomachus Flavianus (poprvé).

 

V Armenii zavraždil král Varasdátés (panoval s římskou vůlí od roku 374) sparapeta/velitele armády Musela Mamikoniana. Jeho místo zaujal bratr zavražděného a král musel před povstáním prchnout na římské území. Jiná verse podání jeho osudu praví, že přijal za manželku Šápúrovu dceru (?) a to bylo augustovi podezřelé, zda to není příprava na odpadnutí k Peršanům. Theodosius dal posledního jménem známého olympioníka, viz rok 373, zatknout a vypověděl ho do Thúlé, kde pravděpodobně zemřel. Spekuluje se o tom, že Varasdátovým synem byl král Bahrám-šápúr/Vramšápúh a vnukem Artaxiás IV., poslední ze starých armenských králů, viz rok 387. 

Varasdátovým nástupcem jmenoval císař Arsaka III., prvorozeného syna Papy se Zarmanduchtou. Vládl do roku 389 n. 390, kdy se uzavřely dějiny římské části Armenie, viz rok 383. Podle jiné verse stanovil Theodosios spoluvládu obou synů Papových Arsaka/Aršak III. a Vologaisa/Vagharšak III. (do 387).

 

V Persii zemřel po dlouhé vládě Šápúr II., který vládl ještě nenarozen od roku 309, viz tam o kuriositě a viz rok 325. Nástupcem se stal jeho bratr Ardašír II./řec. Artaxerxés, a vládl do roku 383. 


***********************************************************
380. 
Ol. 289, 4

691 SE
627 AE
neznámý
a. u. c. 1133
D. N. Gratianus Augustus V a D. N. Flavius Theodosius Augustus I 

***********************************************************

Na Východě na podzim Theodosius I. vážně onemocněl a oslaben na duchu dal se thessaloníckým biskupem Ascholiem pokřtít. Před útočícími Goty vyrazil do pole kamsi do Makedonie, ale po nočním útoku a porážce svých oddílů unikl a vzápětí opustil s dvorem Thessaloníku. Gotové pod Fritigernem soustavně plenili římské území až do Thessalie, Épeiru a Acháje, Allotheus/Alatheus se Safrakem plenili v Pannoniích; opevněná města provincií se udržela.

13. listopadu Theodosius okázalým průvodem poprvé vstoupil do Kónstantínopole. Druhého dne vyhnal z metropole ariány s biskupem Démofilem Kónstantínopolským, který se odmítl vzdát svého vyznání, a s ním odešel z města i Lucius, vyhnaný biskup alexandrijský: v Kónstantínopoli skončila čtyřicetiletá vláda ariánů vypuknuvší za Constantia II. Novým biskupem východní říšské metropole se stal krátce Grégorios z Nazianzu. Za povšimnutí stojí, že Theodosiova druhá manželka Galla byla ariánkou. 

Theodosius setrval v Novém Římě do roku 387. 

Požádal Gratiana o pomoc proti Gotům a Taifalům, kteří využívali zmatků v římské armádě v Thrákii a Makedonii a sváděli s nimi boje, o jejichž rozsahu nevíme nic. Vedle výběrčích daní poslal Gratianus germánské vojevůdce Baudóna/Bautóna a Arbogasta (pokládaného někdy za jeho syna), Franky věrné Římu. Během následujícího roku se jim podařilo vytlačit Goty s jejich spojenci z Illyrika, kde římským vojskům velel Vitalianus, do Thrákie.

Je pravděpodobné, že Gratianus dal s Goty, Taifaly, Alány a Hunny rabujícím po Illyriku, uzavřít nyní mír a spojeneckou smlouvu, podle níž se skupiny bojovníků s rodinami/svými družinami směly usadit na římském území v Pannoniích popř. Moesiích; srov. rok 382.

 

Na Západě Macrianus, král alamannských Bukinobantů, který zůstal Římanům po míru s Valentinianem I. roku 374 věren, viz, padl při vpádu na území Franků v bitvě s jejich králem Mallobuadem, taktéž římským spojencem. Důvody neshod obou germánských mocnářů neznáme.

 

Z římské říše se 27. února stal definitivně křesťanský stát s jedním výlučným náboženstvím a se zákazem jeho sekt, jak nařídil edikt augustů Gratiana (21), Valentiniana II. (9) a Theodosia I. (33; srov. mediolánské dohody z roku 313; zde uveden v podobě, jak byl vyhlášen v Kónstantínopoli): Imppp. Gratianus, Valentinianus et Theodosius aaa. edictum ad populum urbis Constantinopolitanae. Cunctos populos, quos clementiae nostrae regit temperamentum, in tali volumus religione versari, quam divinum Petrum apostolum tradidisse Romanis religio usque ad nunc ab ipso insinuata declarat quamque pontificem Damasum sequi claret et Petrum Alexandriae episcopum virum apostolicae sanctitatis, hoc est, ut secundum apostolicam disciplinam evangelicamque doctrinam patris et filii et spiritus sancti unam deitatem sub parili maiestate et sub pia trinitate credamus. Hanc legem sequentes christianorum catholicorum nomen iubemus amplecti, reliquos vero dementes vesanosque iudicantes haeretici dogmatis infamiam sustinere nec conciliabula eorum ecclesiarum nomen accipere, divina primum vindicta, post etiam motus nostri, quem ex caelesti arbitrio sumpserimus, ultione plectendos. Dat. III kal. mar. Thessalonicae Gratiano a. V et Theodosio a. I conss.

Neboli:

"Imperátoři a augustové Gratianus, Valentinianus a Theodosius dekretovali lidu Města konstantinopolského. Chceme, aby všichni, jimž vládne pravá míra naší dobromyslnosti, setrvali v takovém náboženství, jaké božský apoštol Petr předal Římanům - náboženství jím kázané trvá do dneška - které k následování hlásá pontifex Damasus a biskup Alexandrie Petr, muž apoštolské svatosti. To jest, že podle apoštolského učení a evangelického řádu věříme, že otec, syn a duch svatý jsou jedním božstvem ve stejném majestátu a ve zbožné trojjedinosti. Nařizujeme, aby ti, kteří tento zákon následují, byli označováni za pravověrné křesťany, ostatní však aby byli pokládáni za pošetilce a šílence nesoucí ostudu kacířského učení. A jejich shromaždiště nesmějí dostat označení kostel. Stihne je nejprve boží trest, pak též budou biti mstou našeho konání, kterou jsme nebeským rozhodnutím oprávněni použít. 

Dáno v Thessaloníce 27. února roku 380/3. dne před březnovými kalendami (v roce) pátého konsulátu augusta Gratiana a prvního Theodosiova."

Viz též roky 341, 346sqq., rok 381 s připomenutím výnosu z 21. února 380 a rok 382. Řím se stal čtvrtým státem historie, v němž bylo křesťanství uzákoněno za jediné státní náboženství. Předcházela království Orrhoéné (216), Armenie (301) a Ibérie (326). 

 

Někdy kolem t. r. se narodil v Kónstantínopoli církevní historik Sókratés zvaný Scholastikos (zemřel kolem roku 440). Jeho Ekklésiastiké historiá navazuje na Eusebia z Kaisareie. Není známo, zda patřil ke kléru, vyznání byl níkajského a o podle toho velmi ošklivě hovoří o všech, kteří byli theologických názorů odlišných. Na Eusebia později navazoval v církevních dějích Theodórétos z Antiocheie, biskup v Kirrhu (narozen 393, zemřel kolem roku 460). Jeho dílo používal po jeho smrti jistý Gelasios z Kýziku, pokud se tak jmenoval. Salamanés Hermeiás Sózomenos (též Salamínios...) věnoval Theodosiovi II. další zachované řecky psané církevní dějiny. 

Kolem t. r. se kdesi v Hispániích, asi v Gaellicii, narodil historik a apologetik křesťanství Orosius (zemřel c. 420).

 

***********************************************************
381. 
Ol. 290, 1

692 SE
628 AE
neznámý
a. u. c. 1134
Flavius Syagrius a Flavius Eucherius

***********************************************************

Na Západě Gratianus (22) přesídlil s dvorem z nejistých Trever na jih za Alpy do bezpečnějšího Mediolana. Jeho vladařským koníčkem byly zápasy v aréně; od dětství za něj vládli jiní, nesourodá palácová klika eunúchů, oblíbenců, vojáků, mezi nimiž upřednostňoval Alány. Nicméně jinak to byl zažřaný monotheista. S Valentinianem a Theodosiem vydal edikt daný v lednu t. r. v Kónstanínopoli praefectovi praetorio Eutropiovi zakazující haeretiků/kacířům, tedy těm z křesťanů, kteří nevyznávali níkajskou víru, zastávat duchovní úřad, chodit do kostelů a nesmějí se organisovat, viz více zde dole. 


Na Východě byli Gotové kolem Athanaricha vyhnáni ze svých sídel kdesi v bývalé římské Dákii Goty vedenými Fritigernem, Alatheem/Allotheem a Safrakem, vítězi od Adrianopole, viz rok 375 a 378. Starý král musel se svými věrnými, pravděpodobně pouze vlastní družinou, porušit svou přísahu, že nikdy nevkročí na římské území a uchýlil se do asylu k Theodosiovi. Císař uzdravený z neznámé nám nemoci, viz rok předešlý, mu vyšel vstříc před Kónstantínopoli, kde se mu Athanarich 11. ledna vzdal. Zemřel dvě neděle na to a Theodosius mu vystrojil nákladný pohřeb, viz dále rok následující. O Fritigernovi ani dalších dvou Gotech už nebude slyšet; ve Walhalle má vítěz od Adrianopole pamětní desku pod jménem Friediger.

Posléze donutil Theodosius po vítězné bitvě loupící Skiry, Karpy s hunnskými oddíly ustoupit za Dunaj. Velitel pěchoty dislokované v Thrákii Promotus na vodě i souši porazil voje Gotů a neznámých do té doby nárůdků, které pod velením Gota-Greutinga Oidothea překročily řeku a vpadli na neznámém místě na římské území.

Skirové původně žili u Baltu v sousedství Bastarnů a Aestů a část jich c. 200 př. n. l. s Bastarny trekovala na jih k Pontu a s nimi vpadli i do Makedonie. Po expansi Hunnů žili v karpatské oblasti, než v pátém století migrovali na Západ a králem Odoakerem v čele se zapsali do historie významnou asistencí u konce západořímského státu; viz v indexu pod Germáni. 

 

V Orrhoéně dal Theodosius opevnit a osadit město Rhesainu n. lat. Rhesaenu n. Rhaesina/dn. Rá'as al-ajn v SYR.

 

V Kónstanínopoli v květnu pořádána celokřesťanská synoda 150 biskupů všech sekt, z toho 36 makedoniánů, svolaná Theodosiem. Homoúsii opět odmítli, ale přihlásil se k ní Meletios, který vzápětí onemocněl a zemřel ještě v Kónstantínopoli. Grégorius z Nazianzu odstoupil z biskupství Nového Říma, asi po neshodách s augustem, a jeho nástupcem se stal senátor Nektarios a důvěrník Theodosiův; vydržel ve funkci až do své smrti v listopadu 397, kdy začal úřadovat Ióannés z Antiocheie zvaný Chrýsostomos (do roku 404, zemřel 407; srov. rok 314).

Měl prý Nektarios město zbavit všech sekt, ale asi se mu to zcela nepodařilo, neboť roku 388 se po plané zvěsti, že Magnus Maximus porazil Theodosia, rozšířily kvapem nepokoje, jimž dali katolíci nálepku "ariánské". Roku 382 konána další synoda v Kónstantínopoli a na naléhání Theodosiovo přijala jako jedinou možnou křesťanskou doktrinu zásadu trojjedinosti/homoúsii, srov. rok 380. Moc ariánství v říši ochabovala, silné posice mělo nadále mezi Germány. 

 

T. r. dal v Delfách Theodosius I. definitivně zrušit zjevně již desetiletí nefungující Apollónovu věštírnu. Edikt Gratianův, Valentinianův a Theodosiův z 21. prosince totiž znovu zakazoval provádět zakázané oběti denní i noční, konat obřady nebo o nich uvažovat, a to pod trestem vyhnanství.

Z příkazu císaře Iuliana (361-363) jeho osobní lékař a vyhlášený léčitelský theoretik Oreibasios z Pergamu či Sard s úkolem zjistit, zda věštírna ještě funguje, viz rok 360. Dostalo se mu prý odpovědi, že Apollón nemá zde žádného přístřeší a že prameny navždy zmlkly. Věštírnu zřejmě zlikvidoval už Constantinus I., který dal delfské trojnožky umístit do kónstantínopolského hippodromu. Pravděpodobně poslední "státotvornou" věštbu pronesla delfská věštkyně roku 193 n. l. na otázku, kdo vyhraje občanskou válku, město existovalo mnohem déle, po jistou dobu i s chrámy. 


***********************************************************
382. 
Ol. 290, 2

693 SE
629 AE
neznámý
a. u. c. 1135
Flavius Claudius Antonius a Flavius Afranius Syagrius

***********************************************************

Flavius Gratianus vzal všem římským náboženským kolegiím státní příspěvky, rozumí se: z jeho kapsy. Zrušil jejich daňové svobody, zakázal jim přijímat dědické odkazy a zabavil pozemky takto získané. Gratianus (23) tak ukončil polytheismus a jeho formy státního kultu, neboť mu odebral zdroje. Zřejmě se zákaz stoprocentně neprosadil, poněvadž o dvanáct let později ho zopakuje Theodosius I., viz.

Polytheistické svátky, průvody a oběti tím pádem neměl kdo financovat. Z nemovitostí hradily chrámové občiny údržbu svatyní, ale pravděpodobně v případě velké části z nich kněží "privatisovali" majetky bohů nebo byly státem vyvlastněny. Gratianus zabavil v Římě majetek vestálek a jejich příbytek přeměnil v ubikace armádních důstojníků (později dům připadl papežskému dvoru, v 11. století byl zchátralý opuštěn). Jako poslední hlavní vestálkavestalis maxima, byla zmiňována Coelia Concordia. Roku 391 byl Vestin kult křesťany zrušen zcela.

Současně dal Gratianus z budovy senátu na popud Ambrosiův odstranit oltář bohyně Vítězství; viz rok 361, kdy ji na místo vrátil Iulianus.

Victoria byla posledním symbolem dávné velikosti Říma (nicméně ještě roku 404 ji veřejně vzýval básník Claudius Claudianus, viz rok 370). Když někteří senátoři protestovali, odhodil Gratianus t. r. i čestný titul pontifex maximus, když veleknězi byli všichni imperátoři od Augusta, viz rok 12 př. n. l. a srov. rok 238 n. l.

Konsul Afranius Syagrius z lugdunské senátorské gallorománské rodiny byl pravděpodobně dědem n. pradědem Aegidia (celé jméno neznáme), roku 458 magistrem militum per Gallias, vrchním velitelem římské armády v Galliích. Do funkce ho jmenoval Flavius Iulius Valerius Maiorianus (císařem v letech 457-461), jeho armádní druh z doby, kdy sloužili pod Aetiem, vítězem z Katalaunských plání roku 451. Aegidius zemřel roku asi 464 a po něm zvolilo vojsko velitelem jeho syna Syagria (Flavius Afranius Syagrius Aegidius?). Formálně uznával vládu Říma, naposledy Iulia Nepota.

Na severu Gallií držel při životě samostatné gallorománské království ("rex Romanorum") se sídlem v Soissons ("staré Noviodunum, metropole Suessionů). Ve válce s Franky podlehl roku 486 v bitvě u svého sídelního města, byl jat a na rozkaz krále Chlodevecha/Chlodwiga I. popraven. Tím skončila na Západě definitivně římská moc a Gallie si rozdělili znesváření Germáni.

 

Na Východě 3. října uzavřeli tervinžští Gotové z voje Athanarichova a s nimi pravděpodobně též nástupci vítězů od Adrianopole, viz rok 380, mír s Theodosiem sjednaný magistrem militum pro Thrákii Flaviem Saturninem, srov. o něm rok 377, cos. roku 383. Získali v Thrákii a Moesii, pravděpodobně při Dunaji, mnoho půdy a usídlili se na římském území jako foederati s velkou autonomií; dosud s nimi Římané jednali jako s těmi, kteří se vzdali, déditícií, viz rok předcházející. Střežili dunajskou hranici Říma, dodávali armádě muže financované z římských peněz. Smlouva byla obnovením poměrů za Constantina I., viz rok 332.

Theodosiovi až tolik oddáni nebyli, srov. rok 387 a 392. Saturninův mír, pokud se opravdu týkal tak širokého smluvního rozsahu, byl dalším zlomem v dějinách římské říše a její "barbarisace". Mezi gotskými předáky panovala dávná řevnivost, kterou nedokázali skrývat ani před augustem. Na jakési hostině dávané Theodosiem se gotští aristokraté opili a Eriulf/Eriulfos, jeden z nich obzvláště prý brutální a "pološílený", začal řádit. Theodosius hostinu ukončil a na odchodu se do sebe pustili Eriulf s Fravittou, oba z foederatů usazených právě augustem. Fravitta tasil meč a soka probodl; prošlo mu to beztrestně, neboť osobní garda císařova družiny obou gotských magnátů od sebe oddělila (kdy a kde k incidentu došlo, známo není).

Tervinžského Gota Flavia Fravittu čekala nezvyklá kariera a ještě nezvyklejší pocty. Po Theodosiově smrti roku 395 se stal velitelem Arkadiových vojsk na východě (magister militum per Orientem, stratégos tés anatolés). Vyhnal tehdy piráty z Levanty a Kilikie. Když pak v létě roku 400 jako magister utriusque militiae praesentalis potřel Gaina s jeho vzbouřenými Goty na moři při pokusu přeplavit se do Asie, získal od Arkadia (23) právo vyznávat otcovské kulty, to bylo jeho osobní přání, které mu august splnil, do Kónstantínopole směl vjet po způsobu triumfů a na rok 401 byl jmenován konsulem, to byly dary vladaře a senátu. Později, možná c. 403, buď sešel Got smrtí z nemoci nebo z palácových intrik.

 

Sarakéni obnovili nájezdy na římské syrské pohraničí (srov. smír z roku 377). Vojevůdce Flavius Richomeres, strýc Arbogastův, magistrem militum per Orientem, kočovné Araby porazil a mír byl obnoven. Následujícího roku byl Theodosiem jmenován consulem na Východě a vrchním velitelem východní armády se stal Hellebichus, jiný z Germánů; viz dále rok 387.

 

***********************************************************
383. 
Ol. 290, 3

694 SE
630 AE
neznámý
a. u. c. 1136

Flavius Merobaudes II ( do března s D. N. Theodosiem Augustem II) a Flavius Saturninus

***********************************************************

Na Západě Flavius Gratianus (24) vytáhl z Itálie znovu za Alpy proti Alamannům, které pošťuchoval nespokojený comes Britanniae Maximus. Když Gratianus Germány porazil, prohlásil se na ostrovech Flavius Magnus Maximus (c. 50) augustem a přeplavil se do Gallií. Po několika potyčkách v okolí Lutetie Parisiorum přešla po pěti dnech většina vojska k Maximovi, bývalému spolubojovníku Theodosiova otce z Británií, a Gratianus se svou alanskou gardou o třech stech mužích musel prchnout.

Na cestě k Alpám byl dostižen u Lugduna a zavražděn 25. srpna Maximovým velitelem jízdy/magister equitum Andragathiem gotského rodu během banketu a s ním jeho hlavní dvořané. Podle jiné verse pronikl Gratianus Raetií, Norikem a Pannonií a zavražděn byl u Sigiduna/dn. Bělehradu při přechodu jakéhosi mostu. Byla to čtrnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350 a 365. Po Gratianově likvidaci se Maximus s dvorem usadil v Treverech a začal vyjednávat s Theodosiem o uznání. Theodosiovi však rázný kolega na Západě nevyhovoval a hledal cesty, jak se ho zbavit, viz rok následující. 

Jako jeho sourozenci i Gratianus narozený 18. dubna 359 v Sirmiu byl vzdělaný, vyznal se v rhétórice i literatuře, choval se ke svým lidem přívětivě. Měl však slabost pro Alány, které najímal za velké peníze a dával jim přednost před legionáři, jichž si téměř nevšímal (ostatně od toho měl své germánské generály). Jezdíval i na tažení v alánském oblečení a dráždil tím římské vojáky i Germány. Nařídil ve své říši držet se níkajského vyznání a ostře postupoval proti polytheistům. Byl prvním z augustů, který odmítl odít roucho pontifika maxima.

Maximus pocházel z Hispánií jako jeho blízký spolubojovník Theodosius starší, sloužili spolu v Galliích, Británii, ve válce s Macrianem Alamannským (370-372) a v válce s Firmem v Africe (373). Roku 376 byl vůdcem druhé Moesie/dux secundae Moesiae a fungoval při usazování Gotů v římském Podunají. Roku 380 byl povýšen na comita Britanniae, následujícího roku porazil loupící Pikty a Skoty; vlastně byl ve své době jedním z nejvýkonnějších armádních velitelů. Vládl do roku 388.

Valentinianus II. (12) vyslal z Mediolana k Maximovi jako vyjednavače biskupa Ambrosia, který odmítl vzdorocísařův požadavek, aby se chlapecký augustus vzdal vlády a také to, aby se k němu dostavil do Trever poukazem na zimní počasí v Alpách. Během jednání Valentinianův magister militum Baudo/Bauto opevnil alpské průsmyky proti Maximově vojsku. 

Magnus Maximus, níkajský katolík, dal na nátlak kléru odsoudit a popravit priscilliany (385): byla to první poprava monotheistických "kacířů", viz rok 375 a v indexu s. v. křesťanství. 

 

Skotové původně z Irska, po nich se posléze nazývá britské Skotsko, kelt. Gaelové, od začátku 4. století podnikali loupeživé nájezdy na římskou Británii. Podél západního pobřeží rabovali Británii až po ostrov Wight, podél východního až po oblast dnešního Norfolku. Loupili ve spojení s Pikty, asi nejvýznamnější části Caledonů, římský limes, viz rok 360 a 367. Římané ztráceli kontrolu nad východními pobřežními oblastmi a vyklizovali severozápad dn. Anglie, též Wales a Cornwall. Roku 401 n. 402 opustila armáda obranu Hadrianova valu a roku 407 odešlo na pevninu jádro legií: římská vláda se omezila na jihovýchod Británie. Roku 410 vyzval august Honorius Britoromány, aby se sami postarali o svou obranu. Roku 443 poslali do Říma se žádostí o pomoc, ale byli odmítnuti, neboť trosky říše čelily Attilovým Hunnům. Dva roky na to se proto obrátil jistý Vortigern, "Velký šéf", titul, nikoli jméno, keltského vůdce (možná usurpátor vlády?), na Angly a Sasy, aby Britorománům pomohli proti Skotům a Piktům, svým obtížným sousedům. Pomoc získali, ale zároveň na ostrov dovezli své budoucí pány, neboť Sasové se tu s Angly usadili a po zahnání nepřátel ze severu upevňovali své posice na jihu ostrova. Zánik římské moci na ostrově a římské civilisace nebyl náhlý, ale vleklý a pro nedostatek pramenů zůstává záhadný.

Jakkoli ponuré se zdají poslední roky římské Británie, z doby kolem roku 380 pochází mosaika na podlaze villy nalezené u vsi Boxfordu ve West Berkshire roku 2017. Nemá křesťanské motivy, ani nevykazuje znaky úpadku: je na ní Bellorofón s Pegassem, nejzachovalejší antická mosaika z Britských ostrovů.

 

Na Východě 16. ledna Theodosius I. jmenoval svého prvorozeného syna Arcadia (asi 6) augustem (a o deset let později 23. ledna též Honoria, narozeného 9. září roku 384). Tím zmařil naděje Maximovy na legální dosažení titulu augustovského. Nicméně Theodosius nikdy Maximovo nároky veřejně neodmítl a formálně ho za spoluvládce uznal, jak dokazují nápisy se jmény Theodosia, Valentiniana a Maxima společně uvedenými, ačkoli byl Maximus senátem postižen výmazem z paměti/damnatio memoriae.

 

V Persii zemřel král králů Ardašír/Artaxerxés II. (vládl od roku 379). Nástupcem se stal jeho synovec Šápúr III., syn Šápúra II. Většinu vlády trvající do roku 388 prožil pod širým nebem ve stanu. Theodosius poslal na perský dvůr do Ktésifontu jako vyslance mladého tribuna své gardy Stilichona, který s vyjednavači nového panovníka ujednal mírové dělení Armenie měnící poměry z míru Diocletianova z roku 287: v západní části kraloval nadále prořímský Arsakés III., syn Papův (na trůnu od roku 379, o jeho bratru-spoluvládci Vologaisovi III. není již zmínek), ve východní properský, nicméně pokřtěný Chosroés IV. (s přestávkou do c. 415 n. 417), viz rok 387. 

Po návratu do Kónstanínopole se dostalo mladému Stilichonovi (c. 25) od spokojeného Theodosia, který měl nyní kryté východní hranice, velkých pochval a povýšení na velitele všech palácových gardových jednotek/comes domesticorum východního Říma, po sňatku se Serenou, viz rok následující, byl povýšen na magistra equitum per Orientem. • Je ovšem též možné, že Stilicho odešel na diplomatickou misi t. r., že se vrátil až roku 387 zřejmě společně s vyslanci velkokrálovými a pak došlo na jeho povýšení a přiženění do císařské rodiny; moment velmi zajímavý v jinak napjatých vztazích římského a barbarského světa. 


***********************************************************
384. 
Ol. 290, 4

695 SE
631 AE
neznámý
a. u. c. 1137
Západ: D. N. Magnus Maximus Augustus

Východ: Flavius Ricomer a Flavius Clearchus

***********************************************************

Na Východě do Egypta poslal Theodosius svého praefecta praetorio Orientis a rovněž Hispánce Materna Cynegia/Kynegios, aby s okamžitou platností zavřel v celé zemi a Alexandreji chrámy bohů, zakázal oběti a veškeré polytheistické obřady. Zároveň v Egyptě Cynegius rozhlásil, že Maximus je Theodosiovým spoluvládcem a dal postavit jeho obrazy. Zákaz pravděpodobně platil pro území celého východu říše. Prosadit likvidaci kultů se mu zcela nepodařilo a zákazy se opakovaly, viz rok 393, ačkoli se Cynegius hodně snažil, viz rok 388. Cynegus zničil chrámy v Edesse, roku 386 Dia-Béla v Apameji Syrské.

V Kónstantínopoli provdal pravděpodobně t. r.  Theodosius dceru svého bratra Honoria Serenu (c. 20) za hvězdu svého dvora Stilichona (nejvýše asi 24); k datu viz rok předešlý. Ona byla rodem Hispánka, on z vandalo-římské rodiny (o jeho otci se také říkalo, že je původem "Skyth", tedy možná Got), oba zapálení křesťané níkajského vyznání.

Měli spolu tři děti: syn Eucherius, jehož zasnoubení s Gallou Placidií se chystalo roku 405, byl zavražděn s otcem při palácovém puči roku 408. Starší dcera Maria (c. 14, možné též pouze 10), provorozený potomek rodiny, byla roku 398 provdána za augusta Západu Honoria (14). Matka se sňatkem souhlasila pouze s podmínkou, že mohou vedle sebe spát v posteli, ale že nesmějí mít sex.

Maria zemřela bezdětná jako c. 23letá (resp. 19letá) roku 407. Honorius se vzápětí oženil s mladší Stilichonovou dcerou Aelií Maternou Thermantií  (tehdy c. 18, ale možné i 14, srov. k tomu rok předešlý). I ona zemřela jako panna. Augustou byla jen několik měsíců, když po likvidaci otce roku 408 se s ní Honorius rozešel a po popravě matky asi roku následujícího odešla Thermantie do kláštera; zemřela roku 415 (c. 25?).

Stilichona (c. 34) zanechal Theodosius po vítězné válce o římský Západ s Eugeniem a Arbogastem roku 394, viz rok 393, jako magistra utriusque militiae, nejvyšším velitelem západořímských armád svého syna Honoria. Stilicho byla jeho pojistka, že se na Západě neudá nic proti Theodosiovým zájmům a že se jím, mužem po otci Vandalem či Gotem, neutralisují Frankové, kteří tehdy měli v důstojnickém sboru armády obzvláště silnou posici.

Když roku 395 Theodosius umíral, učinil Stilichona Honoriovým poručníkem a podle některých pramenů též Arkadia na Východě. Třebaže to pravděpodobně neodpovídá skutečnosti, Stilicho se o to nepochybně pokoušel, jak ukazují jeho neshody s Flaviem Rufinem, jemuž se vlastní dceru provdat za Arcadia nepodařilo, a eunúchem Eutropiem, magnáty Východu. 

Naopak Eutropius prosadil u Arkadia sňatek s Bautónovou dcerou Aelií Eudoxií (oběma bylo asi 18), která po smrti magistra militum žila v rodině Promotově. Mladý augustus se oženil 27. dubna 395, tedy tři měsíc po otcově smrti a dlouho předtím, než byl otec pohřben. Eudoxie zemřela už roku 404, její manžel o čtyři roky později. Měli spolu kopu dětí, mezi nimi následníka Theodosia II. a panenskou Aelii Pulcherii; o všech viz rok 392 a v indexu pod hesly Gotové, Germáni a křesťanství. • Pro éru vlády valentiniansko-theodosiovské dynastie v pozdním dominátu je zajímavé, že životní délka římských elit se radikálně snížila. Žádný z historických pramenů tuto okolnost nekomentuje, stejně tak nechávají nepovšimnutu záplavu dětských sňatků mezi křesťany.   

 

Na Západě Valentinianus II. (13) dal na rady svého dvora a Theodosia a uznal Magna Maxima za augusta s vládou nad Galliemi, Hispániemi, Britániemi a Afrikou (kterou kontroloval jeho společník Gildo, viz rok 379 a 373). Valentinianovi II. zůstala Itálie a Theodosiovi I. v Evropě Illyricum a k tomu celý Orient. Ujednání platila do roku 387. T. r. zemřel Valentinianův praefectus praetorio pro Itálii a obránce polytheismu Vettius Agorius Praetextatus, viz roky 364 a 367. 

Nicméně ještě t. r. jmenoval Maximus augustem i svého nezletilého syna Flavia VictoraReorganisoval Gallie zřízením nové provincie Lugdunensis III a Lugdunensis Senonia a Sequanii přejmenoval na Maxima Sequania. 


Hádka mezi biskupem Aureliem Ambrosiem a senátorem a římským praefectem Urbi Q. Aureliem Symmachem žádajícím o obnovení oltáře bohyně Vítězství/Victorie zrušeného v curii Gratianem roku 382, srov. rok 361. Dětský císař Valentinianus II. (13), sám fanda ariánů, stál za Gratianem a dal za pravdu biskupovi. Při Symmachovi stáli Frankové Baudo s Arbogastem, oba polytheisté.

 

Do Koreje do státu Pekče/Baekje dorazil v nástupním roce krále Čchim-rju/Chimnyu z Číny ze státu Ťin/Jin indický mnich Marananda/Maranantha z dnešní obce Čota Láhauru/Chota Lahor v kraji Swábí v pákistánské provincii Chajbar-Pachtunchwa a datum se stalo začátkem buddhismu na poloostrově. V Kogurjo namísto šamanismu zavedl buddhismus mnich Šun-tao/Shundao, kor. Sundo, v Sille Ado. Roku 372 byla v Kogurjo založena státní konfuciánská akademie Tehak/Taehak existující v podstatě dodnes.

 

***********************************************************
385. 
Ol. 291, 1 

696 SE
632 AE
neznámý
a. u. c. 1138
D. N. Flavius Arcadius Augustus I a Flavius Bauto

***********************************************************

Na dunajských březích se objevil silný voj Gotů-Greutingů/Grothingové, s nimiž ve velkém ještě neměli Římané co do činění. Viz rok následující.

 

V únoru dekretovali augustové Gratianus (?! měl by tam být uveden Maximus, viz rok 388), Valentinianus a Theodosius nařízení, zakazující věznit odsouzence o velikonocích s výjimkou těžkých zločinců, penězokazů, nevěrných manželů a těch, které porušily slib cudnosti.

25. května augustové zakázali věštění z vnitřností obětních zvířat a zkoumání budoucnosti "po pohrůžkou přísných trestů", srov. zákaz z roku 346, 356 etc. Zákaz asi nefungoval všude v říši stejně, viz dále rok 391.


***********************************************************
386. 
Ol. 291, 2

697 SE
633 AE
neznámý
a. u. c. 1139
Flavius Honorius I a Flavius Euodius

***********************************************************

Konsulovi Honoriovi, Theodosiovu druhorozenému synovi, byly 9. září dva roky, což je vedle Varroniana roku 364 zjevně rekordně mladý konsulát římských dějin. 

 

Promotus/Promótos, velitel vojsk v Thrákii po Tervingovi Modarovi, vydobyl pro Theodosia v zimě na začátku roku vítězství nad Greuthungy/Greothyngy vedené Oidotheem (lat. Odothaeus, Odotheus) při pokusu o přeplavbu Dunaje s použitím tří tisíců plavidel (prchali před další hunnskou vlnou?). Použil k tomu lstivých jednání s gotskými zrádci ochotnými za velké peníze prodat své lidi a vlákat je do pasti za nočního útoku přes Dunaj na lodích: nic netušící Gotové narazili ve tmě na připravené Římany a jejich flotilu a byli z velké části pobiti a jejich rodiny zajaty. Všechny zajatce pak Theodosius podaroval a propustil... Zbylé muž po masakru zařadil do armády, ostatní putovali jako kolonisté do Frygie, viz rok 392.

Zle dopadl velitel posádky v Tomech Gerontius, před jejichž hradbami Theodosius usadil spojenecké Germány a vyznamenával je dary. Když se provalili jejich plány na přepadení města, Gerontius je předešel a s mnohem slabšími silami je pobil, někteří se uchýlil do domu jakéhosi křesťana pokládaného v kraji za asylové útočiště.

Gotofil Theodosius každého z Germánů, který přežil, zařadil do armády, a namísto vyznamenání Gerontia obvinil z pokusu o obohacení a byl by skončil na popravišti, kdyby nerozdal svůj majetek mezi kliky palácových eunúchů. Triumfální návrat Theodosiův a Arcadiův z gotské války do Kónstantínopole se konal 12. října. 


***********************************************************
387. 
Ol. 291, 3

698 SE
634 AE
Hermogenés
a. u. c. 1140
D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus III a Eutropius (jiný od eunúcha, cos. 399)

***********************************************************

Na Západě zamýšlel Maximus zbavit se Valentiniana. Naopak mladý augustus se snažil udržet mír a klid. Vyslal do Trever Domnina, rodem Syřana, aby zjistil nálady v Záalpí. Maximus ho zahrnoval pozorností a dary, takže se Domninus mohl vracet s dobrými zprávami. Dokonce mu dal na cestu nějaké své jednotky na pomoc proti barbarům řádícím v Pannoniích, tehdy pod správou Valentinianovou.

Jenže Magnus Maximus už zrušil ujednání z roku 384 a tajně následoval za Domninovým poselstvem alpskými průsmyky, že si toho Valentinianovi lidé nevšimli. Tak znenadání vpadl do Itálie a směřoval na Aquileiu, kde Valentinianus sídlil. Byla z toho patnáctá občanská válka imperiální éry, viz roky 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350, 365 a 383; skončila roku následujícího. 

Syna Victora, viz rok 384, zanechal v Treverech pod dohledem vojevůdců/magistri militum Quintina a Nanniena. Když zarýnští Frankové viděli, že hranice je slaběji střežena, vpadli na římské území v Dolní Germánii a v okolí CCAA a rabovali. Když se proti nim Římané vypravili a zahnali je z provincie, Quintinus se rozhodl táhnout na oplátku za Rýn a zničit franckou krajinu, Nannienus se rozhodl pochodovat na Mogontiacum. Frankové vylákali Quintina do léčky a celé jeho vojsko zničili. Dobový historik to označil za další varovskou katastrofu/clades variana, srov. rok 9+. 

Valentinianus II. s matkou Iustinou a sestrou Gallou prchli před Magnem Maximem z Aquileie po moři na východ do Thessaloníky. Žadali Theodosia o pomoc, ale ten se svými rádci navrhovali jednání s Maximem. Iustina předvedla augustovi Východu (40) v Thessaloníce Gallu (asi 17) a se zručností dohazovačky mohla klást svou podmínku: za pomoc proti agresorovi směl vdovec Theodosius I. požádat o ruku její dcery Gally. Jejich jediným dítětem byla pak dcera Aelia Galla Placidia, matka Valentiniana III. a regentka západní říše (zemřela v Římě 27. listopadu 450).

Gotové sloužící ve východní armádě se kupodivu po spojení Valentiniana II. s Theodosiem přidali k Maximovi, od něhož byli za tím účelem obdarováni. Loupili v okolí Thessaloníky, vedli guerrillovou válku a jen malá část jich byla nyní východními jednotkami zničena. Zbytek až po Theodosiově návratu ze Západu roku 391.

 

Na Východě v Antiocheji přišlo během třínedělních nepokojů na ničení císařových podobizen a jeho manželky. Dav protestoval proti vysokým daním a režimu. Represe Theodosiova byla tvrdá. Jeho vyšetřovatelé posílali obžalované z pobuřování popravčím pod meč, na hranice k upálení a do arény šelmám k roztrhání. Vyšetřování vedl magister officiorum Caesarius, tedy hlava císařova kabinetu, a Hellebichus, do té doby východní comes et magister utriusque militiae, roku 383 nástupce Richomerův ve funkci (Germán se do vrchního armádního velení vrátil roku následujícího a setrval v ní do své smrti roku 393). Caesarius, rodem asi z Kilikie, byl bratrem Alypia, který za Iuliana správcoval jako vicarius Británie. 

Městská rada syrské metropole pověřila svého člena Hilaria, aby v doprovodu sofisty a vyhlášeného řečníka Libania v Kónstantínopoli orodovali za uvážlivé Theodosiovo rozhodnutí a aby metropoli říšského východu netrestal kolektivně: odebral jí totiž navrh za trest autonomii (opět, srov. za Septimia Severa rom 194). Libanios uspěl, k čemuž pomohl dětský sbor zpívající před Theodosiem křesťanské hymny, což ho dojalo až k pláči. Hilaria poslal augustus za odměnu do Palaistíny jako provinčního spráce. 

Do Kónstantínopole dorazili vyslanci perského krále Šápúra III., aby potvrdili uzavření míru (moderně zvaný: "akilisénský") mezi oběma velmocemi dojednaný roku 383, viz. Mír Římanů s Peršany z roku 387 v této podobě vydržel do roku 420. Římané jím přišli též o kontrolu na Ibérií, Lazikou a celým Kavkazem a v Mesopotamii v podstatě nad územím dnešního IRQ.

Armenské království pod římským protektorátem zaniklo roku 389 n. 390 a dostalo přímou římskou správu. Arsakés III. tehdy podlehl ve válce s Chosroem IV. v bitvě na rovině Erevel; jeho vojevůdce Dara zůstal na bojišti, Chosroův vojevůdce Sahak Aršaka pronásledoval a král brzy na to zemřel na nemoc.

Theodosius ani jeho syn Arcadius už žádného armenského krále nejmenovali a římská část země, asi pětina bývalého království, zůstala pod přímou římskou správou. Prvním guvernérem byl Gasavon, ale ten se s dalšími šlechtici přidal k Chosroovi, takže král ovládl téměř celou Armenii. Chosroés/Chosrov IV., který byl ženat s dcerou Sásánovce Ardašíra II. jménem Zruanducht (manželství křesťana se zoroastriánkou, přitom obě vyznání zakazují brát si jinověrce), se znelíbil Bahrámovi IV., podezříval ho ze spolupráce s Římany a roku 392 (?) ho dal spolu s Gasavonem internovat.

Východní část Armenie, sásánovská zvaná Persarmenie, která zaujímala velkou většinu armenského území, dostala pak z Persie za vládce Bahrám-šápúra/Vramšápúh, Bahrámova bratra, který vládl perským Armenům do své smrti roku c. 414. Jeho žádost o postoupení římské Armenie odmítl august Theodosius II.

Bahrámův nástupce Jazdgard I., (arm. Haskert, vládl do roku 420), syn Šápúra III., pustil Chosroa IV. na svobodu, ale ten po krátké vládě v Armenii zemřel c. 415. Do roku c. 420 vládl Armenům Jazdgardův syn Šápúr IV., vyhnán po otcově smrti pak po regentské správě dosedl na armenský trůn Chosroův syn Artaxiás/Artašír, Artašes IV. c. 422 (v roce otcovy smrti desetiletý; o jeho případné příbuznosti viz rok 379). Roku 428 po žádosti armenské šlechty nespokojené s jeho vládou, ho Sásánovec Bahrám V. sesadil a proměnil i perskou část Armenie v satrapii. Tím se uzavřely souvislé dějiny staré Armenie.

Athénský epónymní archón Hermogenés je posledním z úředníků, jehož jméno lze takto datovat. Z doby do konce století známe ještě jistého Faidra, z první poloviny pátého století Theágena a posledním přesně datovaným a vůbec známým athénským epónymním archontem byl roku 485 Níkagorás. 

 

***********************************************************
388. 
Ol. 291, 4

699 SE
635 AE
neznámý
a. u. c. 1141
Západ: D. N. Magnus Maximus Augustus II

Východ: D. N. Flavius Theodosius Augustus II a Flavius Maternus Cynegius

***********************************************************

Theodosius se vypravil do války s Maximem. Armádě veleli Promótos/Promotus jako magister equitum a Tímásios/Timasius jako magister peditum. Iustinu s Valentinianem poslal po moři z Thessaloníky zpět do jejich říšského údělu na Západě a když se toho Maximus domákl, poslal jim naproti s flotilou magistra equitum Andragathia, aby je lapil. Got však připlul pozdě a Iustina už byla na cestě do Říma. Theodosius (41) táhl Pannonií a v létě spojené armády Theodosiovy a Valentinianovy porazily Magna Maxima u Emony, Siscie a Poetoviony, kde padl Maximův bratr Marcellinus. Na jihu Itálie a na Sicílii byl poražen na souši a na moři Andragathus Theodosiovou flotilou a když přišla zpráva o Maximově konci, vrhl se do moře. 

Flávius Mágnus Máximus (přes 50) byl dopaden rychlými jednotkami tři míle od málo chráněné Aquileie a Theodosius, dojímající se osudy poražených rabujících Gotů, srov. rok 386, dal spolubojovníka svého otce bezprostředně popravit 28. srpna (augustem byl od roku 383). Magistra militum 
Arbogasta poslal Theodosius do Trever, aby zabil Maximova syna Victora. Klučík byl uškrcen; podle jedné verse pobýval u jednoho z alpských nárůdků, nikoli v Augustě Treverorum. 

Osudy ani jména Maximových manželky a dětí nejsou známy, neboť senát odhlasoval Maximovu damnatio memoriae. Jedna jeho dcera si vzala Ennodia, procos. Afriky roku 395 a jejich vnukem byl Petronius Maximus, na 77 dnů roku 455 západořímský augustus. Jiným potomkem Maximovým byl císař roku 472 Anicius Olybrius.

Na Východě praefectus praetorio Orientis Flavius Maternus Cynegius, konsul t. r., při návratu z Egypta a Syrie, kde opět zakazoval provozovat chrámy a likvidoval polytheistické svatyně, viz rok 384, zemřel v Bérýtu. Theodosius na jeho místo jmenoval zkušeného administrátora Valentova Flavia Eutolmia Tatiana ze Sidym v Lykii/dn. ves Dodurga v TR. Praefectem urbi (na Bosporu) jmenoval jeho syna Procula/Prokla. Oba byli polytheisty, což se brzy ukázalo jako nebezpečné. V Kónstantínopoli vypukly nanovo sektářské nepokoje, viz rok 381. 

V Kalliníku/Callinicum na Eufrátu poštval lokální představený křesťanů dav věřících a mnichů proti Židům. Řada z nich byla povražděna a katholičtí fanatici vypálili synagogu. Theodosius chtěl štváče odsoudit, ale dostal se do sporu s mediolanským biskupem Ambrosiem, který měl za Gratiana a Valentiniana II. osudový vliv u dvora. Zatímco císař žádal spravedlnost a trest pro křesťanské viníky, fanatický fundamentalista Ambrosius varoval před zastáním se Židů, neboť by se tím postavil proti jediné správné víře. Theodosius ustoupil a vrazi vyvázli nepotrestáni. O Ambrosiově vlivu viz dále rok 390.

Pro Řím jmenoval Theodosius praefectem Urbi Sex. Aurelia Victora (narozen kolem roku 320, viz a srov. rok 361), autora zachovaného historického breviaria římských dějin. Nebyl křesťanem, za Iuliana spravoval provincii Pannonia secunda. Římský úřad vykonával jen rok. Brzy na to, snad ve funkci, zemřel. Srov. rok 393.

Valentinian II. nominálně vládl znovu v Galliích, Hispániích a v Británii, skutečným mocnářem v jeho říši byl magister militum Arbogastes, Theodosiův člověk, jehož strýcem byl Flavius Richomeres. Dohlížel na mladého císaře a jeho dvůr sídlící nyní ve Vienně, viz dále rok 392. Nejsilnějším mužem celé říše byl Theodosius I., který setrval na Západě do roku 391.

Frank Arbogastés pocházející z Galatie se vypravil na trestnou akci proti franckým velmožům Marcomerovi, Gennobaudovi a Sunnonovi, kteří jednak stranili Maximovi, jednak loupili, viz rok předešlý.

 

V Persii zemřel král králů Íránu a Neíránu Šápúr III. (jak zněl titul; vládl od roku 383) a nastoupil na trůn jeho syn Bahrám/Vahrám IV. Roku 399 byl zavražděn během palácového puče a nástupcem se stal jeho syn Jazdgard/Jazdegert I., řec. Isdigerdés, jenž přišel o život pravděpodobně stejně jako jeho otec roku 420 n. 421; viz rok 393. Dynastie a perská moc trvala v Íránu do roku 651, kdy byl na útěku zavražděn loupeživým mlynářem poslední z panujících Sásánovců Jazdgard III. a vlády nad celou oblastí se definitivně zmocnili muslimští Arabové.


***********************************************************
389. 
Ol. 292, 1: pravděpodobně poslední konaná olympiáda (?)

700 SE
636 AE
neznámý
a. u. c. 1142
Flavius Timasius a Flavius Promotus

***********************************************************

Theodosius vtáhl s druhorozeným synem Honoriem (4) 13. června triumfálně do Říma. Za svého prvního římského pobytu předvedl staronového augusta Západu Valentiniana II. a k polytheistům v senátu se choval shovívavě, příznivce Maximovy pardonoval. Jednoho z nich, autora ztracených Historií n. Annálů Viria Nicomacha Flaviana, jmenoval dokonce praefectem praetorio Italie, Illyrika a Afriky (do 392; po bitvě na Frigidu v září 394 si vzal život); byl posledním z římských polytheistů v takovém úřadu. Panegyrik před císařem přednesl Latinus Pacatus Drepanius, viz rok 367. Theodosius zůstal v Římě do konce srpna nebo až do příštího roku.

 

Největší mincovní poklad z blížícího se konce západořímského státu v Británii a na území celé říše byl nalezen v listopadu 1992 v anglickém Suffolku. "Hoxne Hoard" tvoří 569 zlatých mincí, 14.191 stříbrných a 24 bronzových z doby Valentiniána I. (363-375) až Honoria (395-423); legie vyklidily ostrov roku 407. Součástí jmění zakopaného nejpozději do roku 450 n. l. bylo 29 šperků se sadou kořenek, vše nyní součást sbírek Britského musea. O konci římské moci na ostrově viz rok 383 a v indexu s. v. Germánia, Gotové.

 

O dějích v Armenii k tomuto roku viz rok 387.

  

***********************************************************
390. 
Ol. 292, 2

701 SE
637 AE
neznámý
a. u. c. 1143
D. N. Flavius Valentinianus Iunior Augustus IV a Flavius Neoterius

***********************************************************

Theodosius odešel z Říma do Mediolana. Když jmenoval epónymním konsulem roku následujícího senátora Q. Aurelia Symmacha, jednoho z předních římských arostokratických polytheistů, přijel mu do Mediolana vyhlášený rhétór poděkovat. V oslavné řeči však též zmínil žádost o obnovu oltáře bohyně Victorie v curii, římském senátu, což Theodosia natolik rozčílilo, že dal Symmacha posadit do nepohodlných nosítek, odnést z města a zakázal mu přibližovat se ke dvoru na sto mil. Byla to práce Ambrosiova, jemuž se Theodosius po jarních násilnostech v Thessaloníce, viz zde níže, zcela podrobil. Konsulem se však Symmachus přesto stal. 

Někdy v této době došlo v dubnu v Thessaloníce k masakru na civilistech. Magister militum per Illyricum Buthericus/Butherich n. Búterichos ho hegúmenos tón par' Illyriús stratiótón gotského rodu a sídlící právě ve městě mimo svou pravomoc dal zatknout oblíbeného homosexuálního vozataje za to, že se pokusil znásilnit chlapeckého sloužícího. K tomu podle zákona vydaného roku 386 n. 387 Gratianem (vlastně Maximem, viz rok 388), Valentinianem II. a Theodosiem I. neměli magistri militum žádné pravomoci nad civilisty.

Cirkumilovný dav magistra žádal o propuštění svého oblíbence a když se tak nestalo, byla z toho revoluce: magistra zavraždili a s ním další státní byrokraty. Theodosius poslal na likvidaci vzpoury gotské jednotky, které město obsadily a jednaly s ním jako s nepřátelským: na údajně sedmi tisíc Thessaloníčanů byl masakrováno, nejvíce v hippodromu, zdá se, že střelbou šípů.  

Theodosius si původní svůj rozkaz rychle rozmyslel a poslal z Mediolana dalšího kurýra rušícího první rozkaz, ale to již bylo pozdě. Biskup mediolanský Ambrosius opustil na protest město a odmítl sloužit mše. Když se vrátil, nevpustil do kostela císaře a ten pod tíhou výtek se vrátil s pláčem do paláce. Nevycházel prý osm měsíců a usmíření sjednal Rufinus, magister officiorum, ačkoli právě jeho Ambrosius označil za pachatele špatné rady. Ambrosius připomněl zákon, že mezi vynesením hrdelního trestu a popravou musí být uplynout lhůta nejméně jednoho měsíce, který existoval již osm let.

Theodosiovo dvojí ponížení za Kalliníkon a za Thessaloníku posílilo moc vysokých církevních činitelů na politiku, ale byl to spíše jen návod na cestě theokratů k vládě: po většinu času zbývajícího římskému Východu a v dalších dějinách italského středověku byli církevní vůdci spíše sluhy panovníků.

Kolem t. r. se v Durostoru na Istru v Dolní Moesii/dn. Silistra v BG narodil Flavius Aetius (Aëtius), jemuž se dostalo přízviska "poslední Říman". Kuriosně jeho otec Flavius Gaundetius, magister militum, byl Skyth, což bylo mimo jiné dobové označení pro Goty, další východní Germány a Hunny z pontských stepí; matka byla vznešenou Italkou.

Jako mladý člen císařovy ochranky posloužil za rukojmí Honoriova dvora u Visigotů a Hunnů, za vlády Gally Placidie a jejího syna Flavia Placidia Valentiniana III. byl roku 429 magistrem militum per Gallias a s podporou Hunnů se stal nejmocnějším mužem západořímského světa v permanentních válkách s germánskými národy a Alány. Styky s Hunny skončily s nástupem Attily do čela kočovných nájezdníků a Aetius zastavil hunnskou expansi na západ ve slavné bitvě na Catalaunských pláních roku 451: římsko-visigotská koalice s podporou Burgundů a Alánů porazila hunnsko-ostrogotské vojsko podporované oddíly Franků, Langobardů, Herulů a Skirů. Viz v indexu s. v. Germáni a Gotové.

Aetius chtěl svého syna Gaudentia oženit s Valentinianovou dcerou, ale císaři se to moc nelíbilo a Aetius dopadl jako Stilicho za Honoria. V důsledku palácových piklů Petronia Maxima 21. září 454 zavraždil vlastní rukou císař Valentinianus III. a jeho eunúchos Heraclius Aetia (c. 60 či více) při slyšení v paláci. A 16. března následujícího roku zbožného a pověrčivého císaře (35) při cvičné lukostřelbě na Martově poli zavraždili "Skythové" Optila a Thraustila z Aetiových mužů: angažoval je Flavius Anicius Petronius Maximus, jehož manželku Lucidu Valentinianus znásilnil na hostině, a stal se na dva měsíce augustem, než ho se synem Palladiem, svým caesarem, dav před Římem ukamenoval (pokud nebyl syn popraven později).

 

Křesťanský autor Flavius Vegetius Renatus někdy v této době nebo později složil spis o vojenství Dé ré mílitárí n. Epitoma réí mílitáris. Sepsal též dílko o léčbě koní Digesta artis mulomedicinae. Od něho snad pochází dodnes živá a pravdivá formulace: "Qui desiderat pacem, bellum praeparat/Kdo si přeje mír, chystá válku." 

Někdy kolem t. r. se narodil Macrobius Ambrosius Theodosius, snad ze senátorské rodiny, vysoký říšský byrokrat, snad roku 410 vicarius Afriky, snad rodem z Egypta, novoplatónik a grammatik. O jeho životě nevíme téměř nic, ale zachován zůstal jeho komentář k Ciceronovu Snu Scipionovu/Somnium Scipionis a spis Saturnalia fiktivních rozhovorů konaných o prosincových slavnostech na pestrá ethnografická themata. Pozoruhodné je, že v knize není jediné zmínky o křesťanech. Macrobius zemřel c. 430.  

Někdy kolem t. r. se v kilickém Sisu/Sision, dn. Kozan v TR, popř. v Seleukeji Píerijské/dn. Samandağ v TR, narodil Syřan Symeón Stýlités starší. Byl prvním věhlasným "sloupařem/stýlités. Pastevec, anafabét a anachórét zemřel roku 459 po celoživotní totální askesi. Jedl jednou týdně, dva roky ztrávil zakopán po hruď v zemi. Nejprve se usadil na sloupu asi pětimetrovém, ale po nějakém čase se dostal k osmnáctimetrovému opatřeném nahoře plošinkou. Odtud do své smrti neslezl. Věhlasný světec z výšin dvakrát týdně kázal, kdekdo s ním konsultoval, prý i císař Theodosius II. si dal od něho osobně poradit. U sloupu na severozápadu Syrie poblíž Halabu/Aleppa vznikl velký klášter Qal'át Sim'án/Simeonova pevnost. Sloupař byl s pompou pochován u svého sloupu a nápad se životem ve sloupích se šířil Orientem.  

 

***********************************************************

391. 
Ol. 292, 3

702 SE
638 AE
neznámý
a. u. c. 1144
Q. Flavius Tatianus/Flavius Eutolmius Tatianus a Q. Flavius Aurelius Symmachus

***********************************************************

Theodosius se s jarem vrátil ze Západu z Mediolana do Thessaloníky. Vzbouření Gotové byli stále ještě nebezpeční, viz rok 387, a podnikali vpády až do Thessalie; za celou tu dobu je nedokázaly římské jednotky dopadnout nebo vyhnat. Operace proti nim řídil Timasius. Podle jedné zkazky se dokonce Theodosius osobně podílel na odhalování gotských útočišť rozložených od jezer na severozápadních  hranicích soudobého Řecka po thessalské úkryty. Při jednom z nenadálých útoků gotských guerrill musel prchat o život. Vrátil se pak do Kónstantínopole a válku s Goty přenechal Promótovi.

Theodosius, do té doby shovívavý vůči polytheistických zvyků (pokud se netýkaly krvavých obětí a neohrožovaly panovnický majestát), vydal pod vlivem štvavého kazatele, mediolanského biskupa Aurelia Ambrosia, a svého magistra officiorum Rufina postupně serii vyhlášek likvidujících definitivně veřejné vyznávání prastarých kultů; v Římě dostal praefectus Urbi nařízeno definitivně zavřít chrámy a zrušit veškeré polytheistické rituály 24. února t. r., viz zde níže.

Na naléhání biskupa alexandrijského Theofila zakázal august navštěvovat chrámy, stavět bohům sochy a nakázal zničení Sarápeia v Alexandreji: to ochotně provedly úderky mnišských teroristů, které v Egyptě vyhladily a vyvraždily zbytky polytheismu. Císař pak zakázal mnichům žít ve městech, ale už za rok pod Ambrosiovým nátlakem zákaz zrušil. 

V Alexandreji totiž propukly krvavé bitky mezi polytheisty a monotheisty. Polytheisté se opevnili v Sarápeiu a mnoho křesťanů donutili obětovat bohům a některé ukřižovali. Theodosius sice polytheisty pardonoval, aby povstání uklidnil, ale nařídil Sarápeion zbořit. Vůdce křesťanů, alexandrijský patriarcha Theofilos, v úřadu od 385, toho využil a dal fanatackými souvěrci zničit všechny zbývající chrámy ve městě (velká část jich byla již zničena: zda to znamenalo srovnání budov se zemí nebo jen vyrabování jejich zařízení, nevíme; srov. zde níž o zákazech). Sarápidovy vyznavači se brutalitě přesily podrobili a kapitulaci se údajně ulehčili tvrzením, že bůh odešel do nebes. Část jeho kněží se dokonce dala ke křesťanům.

Bronzové sochy byly přetaveny na kotlíky, lebés/lebétes, pro chudinu. Během teroristické likvidace Sarápeia vyvráceného do základů, jedné z nejslavnějších staveb hellénistického světa a jednoho z největšího chrámového komplexu starého světa, shořely též knihy náležející kdysi do fondů Músaia. Polytheističtí grammatici, alexandrijští rodáci Ammóneios a Helladios, pravděpodobně poslední z těch, kteří měli přehled o knižních fondech dávného Músaia, prchli do Kónstantínopole, kde mohli nadále vyučovat, aniž by je nutili k monotheismu.

Ammóneios byl knězem Thóthovým, Helladios knězem Dia-Ammóna a oba se podíleli na bojích s křesťany. Jiný Helladios pocházel z Antinoúpole, byl současníkem císařů Maximiana a Licinia a složil ve verších encyklopedii nazvanou Chréstomatheia/Věci, které je dobré vědět; existovala prý i prosaická verse. Byl ovšem též jistý Helladius, který zemřel roku 387, a ten byl biskupem v Autissiodoru/dn. Auxerre a udělal si jméno tím, že jako první praktikoval z křesťanů na svých podřízených tónsúru/vyholení temene hlavy.

Vedle neoplatónika Ammónia Sakky a grammatika Ammóneia prchnuvšího do Kónstanínopole, žil ve třetím století další Alexandrijec jménem Ammónios, křesťanský autor píšící na biblická themata. Bývá mu přisuzováno rozdělení novozákonních euangelií a výběř čtyř stávajících (pokud to nebyl až Eusebios Kaisarejský).

Patriarcha Theofilos se postavil proti stoupencům Órigena, jehož mnišské stoupence vykázal z Egypta. Jeho synovec a roku 412 nástupce v úřadu Kyrillos (I.) byl ještě vyhraněnější fanatik; viz o něm v indexu s. v. křesťanství.

 

Kolekce zákonů augusta Theodosia a jeho synů završila likvidaci polytheismu (shromážděny se záplavou dalších ve sbírce známé jako Codex theodosianus/Imperatoris Theodosii codex). Od dob Constantiových se zákazy točí dokola a legislativní bouře křesťanských augustů ukazuje, že zákazy starých kultů nebyly slepě dodržovány.

24. února dekretoval Theodosius I. další zákaz obětin, porážení nevinných zvířat, zakázal vcházet do chrámů a svatyní, vzývat sochy bohů zhotovené lidskou prací. Namísto popravy čekal polytheistu trest patnácti liber zlata (c. pět kilogramů kovu), konsuláry po šest librách, provinční správce po čtyřech.

16. června nový zákaz obětí a vstupování do chrámů připomněl starší nařízení Egypťanům. Soudce by přestoupení zákazu přišlo na šestnáct liber zlata (libra čítala zhruba 328 gramů).

8. listopadu 392 přišel nový totální zákaz vyznávání polytheistických kultů, uctívání soch, obětování zvířat a věštění z vnitřností, tázat se při obřadech na zdraví vládců, konat obřady s vonnými látkami a kadidlem, vyvěšováním girland, dokonce uctívat v soukromí domácí lary a genie. Trest za to vyrostl na třicet liber zlata (c. deset kilogramů) a za bohoslužby v chrámech a svatyních na cizím pozemku dvacet liber.

7. srpna 395 Arkadios s Honoriem přišli s dalšími zákazy polytheismu a křesťanské haerese, to jest těch, qui a catholicae religionis dogmate deviare contendunt: v ediktu se poprvé dostali "pagani" dohromady s "haeretici". 

29. ledna 399 zákonem daným v Ravenně potvrdili Honorius s bratrem Arcadiem zákaz obětí v chrámech v Hispániích a při tom nakázali uchovávat okrasu veřejných staveb a zakázali chrámy bořit; srov. před půl stoletím edikt Constantiův, rok 346.

20. srpna 399 povolili držet tradiční slavnosti, ale bez obětin, a nakazuje se chrámy nebořit, ale kulty vyznávat se trestá. 15. listopadu bratři s Theodosiem II. odebrali ze státního rozpočtu částku získanou z daní na údržbu chrámů převedli do vojenských výdajů. Zároveň přikázali (zbylé) chrámové sochy vynést, zničit oltáře, ale chrámy nechat stát. 

7. prosince 416 bylo zakázáno vyznávat polytheistické kulty cizincům na území říše/gentiles a jinověrce bylo zakázáno brát do armádních stavů (tzn. včetně ariánských Germánů). Od 14. listopadu 408 nesměl jinověrec sloužit v paláci, tedy v oddílech chránících augusty/qui catholicae sectae sunt inimici.  

8. června 423 vydali v Kónstantínopoli Honorius a Theodosius II. edikt vyzývající křesťany, aby nezneužívali víry a neuráželi "židy a pohany" žijící spořádaně a podle zákonů. Kdyby však přeci jenom byl někdo dopaden při zakázaných bohoslužbách, ztratí majetek a krk. Ještě 14. listopadu 451 dekretoval Valentinianus III. a Martianus zákaz uctívání model, zdobení dveří chrámů věnci, pálení ohňů na oltářích a kadidla, ulévat v oběť víno a zabíjet obětní zvířata. Rovněž tentokrát, po století zákazů, viz rok 341 a 346, bylo uctívání polytheistických kultů postaveno pod trest smrti.

Polytheismus, který nikdy neměl v žádné své podobě požadavek na výlučnost svých kultů, v říši takto jednoduše nezanikl. Východořímský panovník Iustinianus I. pověřil roku 542 jistého Armena Ióanna z Amidy/dn. Diyarbakır v TR, pozdějšího biskupa v Efesu, misionářskou činností v západní Anatolii.

Chlapík, který neuznával lidskou podobu Ježíše, ale pouze božskou, a tudíž byl monofysitským sektářem (ale měl to u dvora dobré), se pak chlubil, že pokřtil 23 tisíc (jiný údaj hovoří o sedmdesáti tisících) lidí, zničil prý dva tisíce soch a vysvětil 96 kostelů. Řádil i jinde, ale jeho chlouba dosvědčuje, že ani dvě staletí intensivního pronásledování polytheistů kulty nezahubilo. Podobně intensivnímu nepřátelství čelil júdaismus, srov. příklad z roku 388 v Kalliníku, a Židé stáli ve světě řízeném křesťanskými činovníky (a v jiné části světa muslimskými) mimo společnost, nejvýše na jejím okraji.   

  

***********************************************************
392. 
Ol. 293, 4

703 SE
639 AE
neznámý
a. u. c. 1145
D. N. Flavius Arcadius Augustus II a Flavius Rufinus

***********************************************************

V Kónstantínopoli se u dvora prosazoval magister officiorum Flavius Rufinus, cos. t. r., rodem Aquitánec, likvidující v okolí císaře kromě svých soků též polytheisty. Vojenští velitelé Timasius/Tímásios a Promotus/Promótos byli odstavováni a když na zasedání císařské rady Rufinus urazil Promota, dostal od něho facku. Rufinus běžel za Theodosiem a generála udal, takže mu císař zakázal palác a poslal ho k armádě do ležení. Po dohodě s gotskými potentáty mu Rufinus nastrojil léčku a Germáni ho v září zabili cestou do Thrákie, srov. rok 386.

Pak se Rufinus postavil praefectu praetorio Tatianovi řídícímu úřad ke všeobecné spokojenosti. Pro blíže neznámé důvody byl nucen resignovat a Rufinus ho dal postavit před soud. Městský praefectus Proculus/Proklos, Tatianův syn, před zatčením prchl, ale vylákán otcovým dopisem byl v Kónstantínopoli zatčen, mučen a odsouzen na smrt. Flavius Eutolemius Tatianus pak směl dožít ve svém lykijském rodišti Sidymách. Oba dva byli polytheisty a od Theodosiova konfliktu s Ambrosiem se chuť monotheistů po moci měnila v triumfalismus. 

Nenasytně majetkumilovný Rufinus se brzy dostal do sporů s eunúchem Eutropiem, od roku 395 hlavním Arcadiovým komořím/praepositus sacri cubiculi. Pocházel pravděpodobně z Armenie, vyklestěn byl již v chlapeckém věku a prodán byl nejprve jednomu z vojenských velitelů v regionu Ptolemaiovi, posléze Flaviovi Arinthaiovi, magistrovi equitum za Iuliana, viz rok 363, po jehož smrti se s jeho dcerou dostal do Kónstantínopole. Roku c. 379 byl propuštěn na svobodu a na Theodosiově dvoře udělal karieru.

Před válkou s Eugeniem ho Theodosius poslal do Thébaidy za monotheistickým prorokem Ióannem, aby se dozvěděl výsledek války: muž, který zakázal věštírny a věštění posílal za vyjevením dějů budoucích do pouště... Dvorní literát Stilichonův a Honoriův na Eutropia sepsal několik ošklivých básní v hexametrech opřených o zesměšňování jeho "mužnosti" a otrockého postavení. Dokonce ho připodobnil k ptolemaiovskému Potheinovi, vrahovi Pompeia Magna: "Běda, vždy ohrožují světové štěstí ptolemaiovští otroci... druhý Potheinos, hle..."; viz rok 48-. 

Eutropiovým spojencem byl Flavius Stilicho/řec. Stelichón, též Stélichón, který se pokládal za poručníka obou Theodosiových synů, nejenom Honoriovým. Stilicho byl úspěšnější než Rufinus, který nedokázal přesvědčit Arcadia o tom, aby si vzal jeho dceru. Mladý panovník naopak přijal Eutropiovu volbu, Bautónovu dceru Aelii Eudoxii (její matku neznáme, možná Římanka) vyrůstající v Promotově domě, viz rok 384. Stilicho trumfnul Rufina i v tom, že po smrti Marie, první Honoriovy manželky, se západní augustus oženil ještě s druhou Stilichonovou dcerou Thermantií, viz o tom roku 384.

Soupeření obou nejmocnějších mužů říše přineslo nakonec záhubu Rufinovi. Po Theodosiově smrti v lednu 395 nechal Rufinus loupit a ničit Alaricha s jeho Goty z Thrákie Boiótii. Před Athénami se dal Got uchlácholit a uspokojit přijetím s hostinou a dary. Megary, Korinthos, Argos a Spartu však vyvrátil. Když se proti němu vylodil na Peloponnésu Stilicho s oddíly, vyhnul se mu Got a loupil v Épeiru; Stilicho se vrátil do Itálie, aniž by se snažil Goty napadnout. Rufinus počítal zřejmě s tím, že se nyní u dvora ukáže jako zachránce Hellady a Arcadiovy vlády.

Stilicho se však rozhodl Rufina zlikvidovat přímo. Když se s Arcadiem domáhali vrácení jednotek, s nimiž vytáhl roku 394 do války s Eugeniem Theodosius na Západ, postavil do čela některých oddílů Gota comitu Gaina, který vytáhl ke Kónstantínopoli. Když byly vojáci vítáni, dal Gainás/Gainés Rufina obstoupit a ti mu 27. listopadu 395 uťali obě ruce a hlavu. 

Rufinovu posici u dvora nyní zaujal eunúchos Eutropius, který byl zjevně stejně hrabivý jako Rufinus a zmocnil se většiny jeho majetku (matku s dcerou nechal odplout do Jerúsaléma, kde dožily). Pak se Eutropius zbavil Tímásia, magistra peditum od časů Valentových ve službě, který se dal oklamat jistým Bargem z Láodikeie Syrské, obchodníkem s uzeninami, allantopólés.

Podvodníkovo svědectví u soudu a podvržené listiny přivedly generála Tímásia do exilu v egyptské Libyjské/Západní poušti do místa zvaného Oasis, odkud ho s pomocí banditů zachránil jeho syn - a pak je už oba nikdo nikdy neviděl. Barga se Eutropios zbavil stejným způsobem s pomocí zrady uzenářovy manželky a následoval Abundantius střežící skythskou Thrákii a jako magister militum sloužil za Gratiana a Theodosia: na Arcadiův rozkaz byl Abundantius, který pomohl Eutropiovi v karieře, zbaven majetku a strávil zbytek života v Sídónu.

Gainés/Gainás však už měl Eutropia plné zuby a k jeho likvidaci použil podle historika Zósima rovněž lsti ne nepodobné Rufinově. Rozpoutal válku ve Frygii, aby Arcadius viděl, koho na její zvládnutí potřebuje více. Gainás nechal roku 398 vytáhnout na "viking" comita ve Frygii Tribigilda, Gota-Greuthunga a hlavu svých soukmenovců usazených ve Frygii Valentou a Theodosiem po adriánopolské katastrofě a později, viz rok 387. 

Gotové posílení prchlými otroky loupili, ničili, vraždili v Lýdii, Pisidii a Pamfýlii, kde však zaskočen před Selgou se jen s obtížemi a po velkých ztrátách vymanil z obklíčení místní domobrany vedené jistým Valentinem. Když se z toho Tribigild pomocí úplatku strážnému oddílu vykřesal, řádil ve Frygii a na Helléspontu. 

Roku 399 se Eutropius stal jediným eunúchem v římských dějinách, který dosáhl na konsulát; nicméně ho neodsloužil celý. Gainés totiž písemně obvinil Eutropia u Arcadia, že proti Tribigildovým lidem nic nepodniká, sám že je na to slabý. Arcadius ho exuloval na Kypr, Gainés ale žádal jeho smrt. Byl tedy z ostrova povolán zpět a zavražděn v Chalkédonu. Gainés s Tribigildem (už se o něm nic nedozvíme, asi brzy zahynul za bojů v Kónstantínopoli) si po pokračujícím řádění pak vynutili setkání s Arcadiem před Chalkédonem a august jim vydal na smrt řadu lidí ze svého okolí, též Aureliana, cos. t. r., consulára Saturnina a tajemníka přes tajné záležitosti Ióanna pokládaného za otce Arcadiova syna Theodosia II. (byli jen symbolicky popraveni dotykem ostří meče a exulováni).

Gainás, jemuž se tak podařilo získat velkou vojenskou moc, na několik měsíců se svými germánskými jednotkami po přeplavbě z Asie ovládl Kónstanínopoli, když na daný signál povraždili všechny řádné oddíly v Novém Římě. Roku 400 ale přišla reakce měšťanů. Gainás pobýval mimo město a když se vrátil s jádrem svého vojska, vylekal kdekoho a Kónstantínopolští se začali bránit. Pobíjeli Goty a sedm tisíc jich zajali. Zbožný Arcadius poručil je pobít v kostele, kde byli drženi: zahubili je ohněm se střechy.

Na to jmenoval Arcadius další Gota Fravittu, ale polytheistu, velitelem tažení proti Gainovi, který odtáhl do Thrákie, ale pak se vrátil na Helléspontos, aby raboval tam. Fravittus měl k disposici loďstvo a jím porazil Gainovy vojáky pokoušející se o přepravu na vorech sroubených z místních lesů. Gainés pak odtáhl z Chersonésu do Thrákie a přeplavil se přes Dunaj, kde našel smrt v bitvě s Hunny, jimž velel Uldés/Uldin. Flavius Fravittus/Fravitta byl Arcadiem jmenován s Flaviem Vincentiem (ze Západu) konsulem roku 401. Když později požádal o římskou ženu, se souhlasem Theodosiovým ji dostal, ale její jméno neznáme; viz zákon zakazující sňatky Římanů s barbary roku 370.

Vůdcem Gotů-Tervingů/"Lesních lidí" na římské půdě byl již v té době Alarich (asi 20) narozený na ostrově Peuké v ústí Dunaje pravděpodobně do královského rodu Balthů. Dobyvatel Říma (410) se roku 394 účastnil Theodosiova tažení proti Eugeniovi v roli velitele foederátů/spojeneckých vojsk a v bitvě na Frigidu jeho oddíly měly z Theodosiovy armády ztráty největší, viz rok následující.

Někdy po této době se o Alarichově vojích začíná hovořit jako o Visigotech, Visigothi/Vesegothi, "Vznešení G.", což bylo v novověku mylně chápáno jako "Západní Gotové" (Gotové-Greutingové/"Stepní lidé" se později označovali za Ostrogoty, "G. od východu slunce"). Alaricus I. se po Theodosiově smrti postavil jeho synovi Honoriovi, vládci na Západě, a Arcadiovi, vládci římského Východu, neboť Honoriovi poradci uvažovali o vypovězení spojenecké smlouvy uzavřenou Theodosiem s Goty roku 382.

 

Na Západě si Valentinianus neustále stěžoval u Theodosia na Arbogastovo zpupné jednání, ale marně. Když mu předával propuštěcí listinu, jíž Franka zbavoval funkce velitele armády/magister militum Arbogastes ji před ním roztrhal se slovy: "Vládu jsi mi nedal, takže mi ji ani nemůžeš vzít." Jeho posici totiž potvrdil Theodosius roku 388. 

Zoufalý Flavius Valentinianus II. (21) se 15. května ve Vienně oběsil, i když jeho čin býval označován též za vraždu provedenou polytheistickým franckým vůdcem Arbogastem: podle jedné verse ho během vojenských her před hradbami Vienny ťal mečem Arbogastes osobně. 

Stejně jako jeho bratr Gratianus i Valentinianus II. (císařem Západu od 375) měl po celou "vládu" co do činění se sektářskými spory. Jeho matka Iustina totiž byla ariánkou, což katolík Ambrosius, biskup mediolánský, nemohl překousnout. Podporovala ariána Auxentia, Ambrosiova předchůdce, a přemluvila syna, aby mu věnoval jeden z Ambrosiových kostelů. Mediolánský monotheistický fanatik se v něm však 9. dubna 385 zabarikádoval, odmítl ho opustit a Valentinianus vzal své rozhodnutí zpět; za Ambrosiem stálo též obyvatelstvo. Po celou dobu byl Valentinianus loutkou v rukách mocných dvořanů, človíček odtržený od reality a poslušen svých rádců.

Theodosiova manželka Galla, sestra Valentinianova, odmítla vzít na vědomí, že se bratr zabil a hovořila o vraždě. Arbogastův přímluvce u dvora Theodosiova Richomer byl na smrt nemocen a Frank v předtuše, co nastane, se raději postavil Theodosiovi hned: vybral si Valentinianova magistra scrinii (libellorum)/šéfa dvorské kanceláře Flavia Eugenia, s nímž ho seznámil Richomeres před svou cestou na Východ, a dal ho 22. srpna provolat ve Vienně císařem, dlouhé tři měsíce po Valentinianově smrti.

Theodosius, který pravděpodobně byl přesvědčen o mladíkově sebevraždě a nikoli vraždě, však generálovu loutku a k tomu polytheistu za augusta odmítl. Nicméně mu trvalo dalšího čtvrtroku, než se rozhodl definitivně proti Eugeniovi, viz dále 393 a srov. Theodosiovu váhavost v zacházení s Magnem Maximem.

Eugenius se stal posledním z polytheistů mezi římskými vladaři, byť se formálně hlásil ke křesťanství. Bývalý učitel latiny/grammaticus a řečnictví k Arbogastovi přišel od Richomera a bez vůle Germánů se na jeho dvoře neudálo nic. Stál na straně senátorských elit. Praefectem praetorio pro Itálii jmenoval Viria Nichomacha Flaviana staršího, jeho stejnojmenného syna praefectem Urbi a Numeria Proiecta praefectem annonae Města. Byly obnoveny polytheistické kulty a do kurie se naposledy vrátil oltář Victorie, třebaže to původně, když se ještě snažil vyjít s tandemem Ambrosius-Theodosius, odmítl. Ze svého financovala senátní skupina obnovu Herculova chrámu v Ostii, nové zasvěcení Venušina chrámu v Římě, hry a svátky. 

Když se Eugenius s vojskem blížil do Itálie, biskup Ambrosius prchl z Mediolana. Rok na to Flavianus starší vyhrožoval, že v křesťanském chrámu v Mediolanu po vítězství nad Theodosiem, proti němuž s Arbogastem táhl, ustájí koně. Nicméně mezi Eugeniovými příznivci byli též monotheisté, takže proti křesťanům k žádným excesům nedošlo.

Ambrosius zemřel roku 397 a jeho jméno údajně tolik nalákalo markomannskou královnu Fritigil, že se za ním vypravila z Raetie n. Pannonií do Mediolana, ale už ho mezi živými nezastihla; církev ovšem obdarovala. Na Ambrosiův popud měla předtím přemluvit svého manžela, jehož jméno neznáme, aby s Římany uzavřel spojeneckou smlouvu, jak se i stalo. Byla posledním markomannským vůdcem, jehož známe jménem. 

 

***********************************************************
393. 
Ol. 293, 1

704 SE
640 AE
hry zakázány
a. u. c. 1146
Západ: D. N. Flavius Theodosius Augustus III a Flavius Eugenius Augustus

Východ: D. N. Theodosius Augustus III a Flavius Abundantius

***********************************************************

Konání 293. olympiády bylo augustem zakázáno edikty z roku 391 a 392; k obnově her již nedošlo. Výslovně zákaz olympiád nikde uveden není, spadá však v podstatě pod zákazy polytheistických kultů z roku 380, 391 a 392, viz tam. Zda se tyto hry anebo některé další ještě konaly i proti vůli úřadů, známo není. S odstupem věků znamená tento rok symbolický konec antické polytheistické civilisace v Evropě. 

K nějakým podnikům v Olympii zřejmě nadále docházelo, neboť asi definitivní ze zákazů polytheistických obřadů vydal roku 426 Theodosiův stejnojmenný vnuk: křesťané zničili Diův chrám v Olympii a Diovu sochu odvezli do Kónstanínopole, kde ji roku 475 zničil požár. Stavby a památku Olympie povalila zemětřesení v letech 522 a 551, vpády Avarů a po roce 580 Slovanů.

T. r. nebo následujícího zemřel ve své gallské vlasti literát Decimus/Decius Magnus Ausonius z Burdigaly, jeden z vychovatelů augusta Gratiana, viz o něm rok 367.

 

V červenci roku 393 překročili Hunové římské hranice v Thrákii, roku 395 přešli přes Kavkaz a plenili v Armenii a Kappadokii, řádili na severu Syrie. Viz více v indexu s. v. Hunové.  

 

Na potvrzení toho, že neuznává Eugeniovu vládu na Západě, povýšil Theodosius na císařství svého druhorozeného syna. 23. ledna v Kónstantínopoli slavnostně jmenoval augustem devítiletého Flavia Honoria (narozen 9. září 384, vládcem na Západě do roku 423). Jeho bratr Flavius Arcadius (narozen c. 377, augustem jmenován již roku 383) vládl od roku 395 východu říše (do 408). 

Velitelem polního vojska pro tažení na Západ jmenoval Theodosius Tímásia, jemuž byl podřízen pokřtěný Vandal Stilicho, manžel Sereny, dcery augustova bratra Honoria, kterou Theodosius adoptoval, viz roky 383 a 384. Germánským spojencům veleli Gainás a Saul, ostatním Armen Bacurius. Původně zamýšlel Theodosius přenechat velení Richomerovi, ten však brzy po Arbogastově revoltě zemřel, srov. rok 387. Těsně před začátkem tažení na Západ zemřela při porodu i Theodosiova mladá manželka Galla, viz rok 387.

Vypukla šestnáctá občanská válka imperiální éry, viz předcházející roků 68, 193, 238, 260, 270, 276, 284, 306, 313, 314, 338, 350, 365, 383 a 387. 

 

Teprve v létě 394 se vydal váhavý Theodosius s armádou na Západ proti Eugeniovi, v Kónstanínopoli zanechal Arcadia s Rufinem. Arbogastés s Eugeniem byli poraženi v jedné z nejkrvavějších bitev starého věku na řece Frigidu (snad dn. Hubelj či Vipava ve Slovinsku) 5. a 6. září 394. Nastalo právě zatmění Slunce, tvrdí dobové prameny, ale NASA toho data žádné takové zatmění neregistruje, zato úplné zatmění Měsíce už 2. května. Proti eugeniovcům dul silný vítr. Chvíli bojovali vojáci jakoby v noci. Eugeniovy šiky masakrovaly hlavně Theodosiovy Goty, jimž velel Alarich a jichž padlo deset tisíc, se již radovali z vítězství. Tehdy padl též Bacurius, Theodosius ustupoval.

Vítězové začali oslavovat, když znenadání zaútočil Theodosius přímo ve směru na Eugeniův stan. Velitel jádra bývalé Maximovy armády comes Arbitio během bitvy přešel k Theodosiovi, Eugenius byl lapen a ubit. Jeho hlava na kopí byla ukazována bojujícím vojákům, aby pochopili, že již nemají za co válčit. Arbogastes unikl do hor a v bezvýchodné situaci nalehl na meč. Soudí se, že se v bitvě zahubily nejlepší římské jednotky a že se již nepodařilo je, určitě ne na Západě, nahradit.

O osudu polytheismu v Evropě bylo definitivně rozhodnuto. 

Po bitvě dorazil Theodosius podruhé do Říma. Tentokrát už vůči jinověrcům shovívavý nebyl, srov. rok 388-390. Presentoval vojevůdce Stilichona jako magistra militum na Západě a svěřil mu dozor nad svým nezletilým synem, nominálním vládcem Západu D. N. Honoriem Augustem (10). Vyzval v senátu římské elity, aby upustili od života v pomýlení/řec. plané a aby se dali na křesťanství "slibující osvobození od veškerého hříchu a bezbožnosti".

Nepřesvědčil (ačkoli mezi senátory již dávno monotheisté žili), nicméně mu znovu odhlasovali zákon rušící státní příspěvky na kult a oběti, neboť armáda potřebovala více peněz, viz výčet zákazů roku 391. Na jeho příkaz pak roku 399 comitové Iovianius a Gaudentius dohlédli na konečnou likvidaci polytheistických chrámů, ve výrazivu křesťanů templa gentium/dosl. "chrámy národů", nyní ve smyslu "nevěřících barbarů".

D. N. Flavius Theodosius I., poslední z císařů jednotné říše (sám nicméně nikdy nebyl v Asii, Syrii a Egypt znal jen z hlášení byrokratů), který často churavěl, v Římě dlouho nepobyl. V Mediolanu uspořádal na oslavu svého vítězství dostihy. Bylo mu však zle, tak je řídil chlapec Honorius. Jeho otec zemřel překvapivě již následující noci na 17. ledna 395 v Mediolanu několik dnů po svých 48. narozeninách na edém. Pochován byl 8. listopadu v Kónstantínopoli. Rozdělení říše mezi Arcadia, císaře na Východě (do roku 408) a Honoria, císaře na Západě (do 423), zůstalo trvalé a v mnoha momentech je ve středozemní Evropě patrné dodnes.

Je pozoruhodné, že církevní historik Sókratés s přízviskem Scholastikos, vrstevník Honoriův a Arcadiův, datuje průběžně podle konsulů, ale také podle olympijských her. Theodosius podle něj zemřel za konsulátu Olybria s Probinem, prvního roku 294. olympiády, tedy události, která už neexistovala a kterou jako křesťan se svými souvěrci tolik nenáviděl...  

 

Arkadios měl smysl pro originalitu, s níž by uspěl u intelektuálů nejmodernějších dějin. Roku 402 jmenoval perského vládce Iadigerda/Jazdegerda I. (řec. Isdigerdés; na trůnu v letech 399-420) poručníkem svého ročního syna s Aelií Eudoxií Theodosia II., aby ho ochránil před palácovým pučem (!!!). Perský král králů byl liberální zarathuštrovec, nevedl s Římem válku a nepronásledoval křesťany. Jazdegerd potvrdil údajně senátu a augustovi ochotu stát se poručníkem Theodosia II. Kromě toho zachoval po dobu své vlády s Římem mír.

Theodosius II., otcův spoluvládce od roku 402, to měl asi rok, nastoupil po otcově smrti na trůn jako sedmiletý. Byl vychováván sofistou Troilem ze Sídy, který nebyl křesťanem, staral se o něj eunúchos Antiochos a praefectem praetorio byl jako za Arkadia Anthemios. Jeho dlouhá vláda plná pletich žen kolem císaře a eunúchů a skončila překvapivě již roku 450 smrtí po pádu s koně. 

 

Úvahy o dekadenci římských elit, jíž si přivodily konec a zánik vlastní civilisace, se sotva opírají o skutečnost. Spočívají na křesťanských obrazech sexuální zvrácenosti polytheistických společností. Intensivní sexuální život a "orgie" obžerství zůstaly nedílnou součástí všech kultur planety, rovněž elit křesťanských, jak pregnantně vykazují dějiny církevního státu.

Rozsah třetí části CSD se kryje s dílem Sex. Aurelia Victora O císařích/Liber de caesaribus a s výtahem z něho s přídavkem let po Constantiovi II. neznámého autora označovaným jako Incerti auctoris Epitome de caesaribus do Theodosia. Je pozoruhodné, že Aurelius Victor, jeho vrstevník a Theodosiem dokonce jmenovaný římským praefectem, v celém svém díle nepoužil slova křesťan, křesťanství apod.

Za začátek konce antické civilisace pokládal klasický historik Otto Seeck (zemřel 1921) už rok 431 př. n. l., rok vypuknutí peloponnéské války. Nevědomky se s ním ztotožňoval historik a myslitel Arnold Joseph Toynbee (zemřel roku 1975), jemuž začal konec západní civilisace roku 1914 s vypuknutím první světové války podobně jako kdysi jiný konec za války Athéňanů se Sparťany. Jiní spatřují začátek konce v roce 54 př. n. l. v povstání Eburonů proti Caesarovi, nebo ve vládě Augustově. Konec antických dějin kladli jiní do vlády Domitianovi, M. Aurelia Antonina, Constantina I. či Theodosia I., oblíbené bylo datum rozhodujícího vpádu Germánu do Gallií posledního dne roku 406 nebo nejčastěji uváděný rok 476, symbolický zánik západního římského státu posláním augustovských symbolů Odoakerem do Kónstantínopole.

Cambridge Ancient History, vydání 1911, končila děje starého věku Diocletianem a Constantinus I. otevíral navazující svazky Cambridge Medieval History. Nové vydání z roku 2008 staré děje uzavírá rokem 600. Nejzazší datum konce antického světa spatřují mnozí v bitvě na Jarmuku 20. srpna 636, v níž bojovníci džihádu pod Chálidem ibn al-Walídem na hlavu porazili (východní) Římany císaře Hérákleia, kteří tak v neuvěřitelně krátké době přišli o své sedmisetleté panství nad Orientem a nad severní Afrikou.

Zánik "antiky" na Západě mohl nastat za gotských válek v letech 535-553. O proměně světa zanechal zprávu historik Prokopios a podobně jako jeho dávný achajský předek Polybios zachytil proměnu světa hellénistické mocenské vyváženosti v římskou universalistickou hegemonii. Konec starého světa nemá data ani přibližného, žádné mávnutí proutkem ani proklamace se nekonaly. Neboť každá generace středomořského principátu a každý germánský a sarmatský nomádský klan a kmen v pontických stepích, každý římský intelektuál stoického vyznání přispívaly po kapkách k proměnám polytheistických institucí, vzdělanosti a víry.

O agónii a konci západního Říma viz v indexu hesla Germáni, Gotové, křesťanství.

 

konec CSD

 

Siccae seu Sutteciae a. d. viii. kal. nov. MMXVII

v Sušici 25. října 2017

 

 

Pascitur in vivis livor, post fata quiescit,

cum suus ex merito quemque tuetur honos.

Ergo etiam cum me supremus adederit ignis

vivam, parsque mei multa superstes erit.

 

Na živých se pase závist, po smrti se zklidní,

kdy každého ochrání po zásluze jeho čest.

Čili až též mne stihne poslední oheň,

budu žít a značná část ze mne přežije.

 

P. Ovidius Naso, Amores I, 15

 

 

  Q. B. F. F. F. S.