************************************************************

406.

Ol. 93, 3

Kalliás z Angely

a. u. c. 348

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Pityás II.

************************************************************

Dne 15. dubna zvečera bylo zatmění měsíce a v Athénách t. r. vyhořel starý Athénin chrám.

Na jaře dvacátého šestého roku války byl spartským nauarchem znovu jmenován prchlivý Kallikratidás žárlící na úspěchy svého předchůdce Lýsandra. S Kýrem se hned na prvním setkání nepohodl, neboť ho Peršan vyzval, aby si dva dny počkal, než mu vydá peníze na válku. Prskal, že by raději uzavřel s Athéňany mír ("úděl Hellénů je bídný, neboť pro peníze podlézají barbarům") a odplul s flotilou do Mílétu, odkud poslal pro peníze do Sparty.

K Míléťanům držel prosebný proslov, aby ho založili, než dorazí peníze z vlasti; měšťané mu vyhověli a on peníze společně s tím, co připlulo z Chiu, rozdal po pěti drachmách námořníkům. Zástupcem Kallikratidovým byl Klearchos a tehdy se seznámil s Kýrem, který mu velmi důvěřoval, viz dále rok 403 a 401. 

V Efesu vystřídal v úřadu Lýsandra a vypravil se 120 loďmi na Lesbos, kde dobyl na athénském garnisonu Méthymnu; občany však do otroctví neprodal, Athéňany ano. Stíhal pak počtem slabší Konónovo loďstvo, které unikalo k Samu. Před Mytilénou se flotily setkaly a Kallikratidás Konóna porazil. Athéňané přišli o třicet lodí, mužstvo se zachránilo plaváním na břeh.

Zbylých čtyřicet triér dal Konón vytáhnout na břeh za mytilénskými hradbami a s mužstvem se uchýlil do města. Lakedaimonští Mytilénu oblehli na moři i na souši, když dostali posilu od spartské posádky na Chiu a od Méthymnských. Teprve tehdy dorazily Kýrovy peníze. K Mytiléně plul na pomoc Athéňan Diomedón s dvanácti loďmi, zaskočen před městem o deset z nich přišel a sám unikl.

Jedné ze dvou athénských lodí vyslaných Konónem z Mytilény se podařilo proniknout obklíčení a dorazit do Athén. Do třiceti dnů obsadili mužstvem včetně otroků, to poprvé v historii, 110 lodí a v srpnu odpluli na Samos. Zde se spojenci vznikla flotila 150 lodí. 

Kallikratidás proti nim vyrazil. Zanechal před Mytilénou padesát lodí pod Eteoníkem a se 120 loďmi plul k Arginúsám, kde Athéňané kotvili. Tentokrát byli v převaze Athéňané, takže Kallikratův kormidelník Hermón z Megar navrhoval, že by bylo lepší boji se vyhnout. V námořní bitvě u Arginús vedené od časného rána byli Sparťané a jejich spojenci těžce poraženi, velitel Kallikratidás se po nárazu své lodi zřítil do vody a utopil. Athéňané přišli o 25 lodí, spartská koalice o 69 (z deseti lakedaimonských bylo devět zničeno). Athéňané posléze udělili svobodu a občanství otrokům bojujícím na lodích a přidělili jim půdu na Chalkidice ve Skióně jako předtím Platajanům, viz rok 421. 

Část flotily pod Thérámenem a Thrasybúlem po boji sbíralo mužstvo ze zničených triér, jak měli nařízeno, ostatní chtěli pokračovat k Mytiléně, ale zvedla se bouře, takže se nevyplulo a ani těla padlých nebylo možné shromažďovat. Eteoníkos hned zrušil obléhání Mytilény, dal spálit ležení, lodi poslal na Chios a s pěším vojskem odešel do Méthymny.

Spartský expediční sbor na Chiu prožil krušné měsíce. Vojáci se živili z úrody a z toho, co dostali za práci na poli. V zimě hrozila vzpoura a vojáci chtěli obsadit obec Chios. Eteoníkos ji odvrátil a požádal Chíjské o žold, který dostal a bylo po vzpouře (asi už událost roku 405). 

V Athénách otevřel Archedémos zvaný Glamón/Krhavý, vůdce démokratické strany a správce dvojobolového pensijního fondu/dióbelie (viz rok 410), soudní tažení proti velitelům vítězného loďstva. Jeho zájmy se spojily se zájmy oligarchů. Obvinil stratéga Erasínida ze zpronevěry státních peněz ze spolkových příspěvků z Helléspontu a kausy využil Tímokratés a prooligarchičtí politici, kteří ji otočili v podivné obvinění stratégů, že nevyslali do místa bitvy lodi, aby pátraly po padlých a trosečnících. 

Stratégos Thérámenés pak na sněmu své kolegy z války potopil, když je osočoval, aby se neskrývali za bouřlivé počasí na moři. Sněm v té věci byl odložen a nastaly apatúrie. Thérámenés se svými lidmi dal o nich dohromady postižené rodiny, příbuzní zahynulých chodili v černém a s ostříhanými vlasy, přemlouval k hlasování po fýlách o trestu pro stratégy. 

Kdo byl proti, byl Sókratés, syn Sófroniskův, známý konservativní filosof, neboť takové jednání nebylo zákonné, a na sněmu kromě toho Euryptolemos řečnící proti žalobě. Sókratés odmítal postupovat proti zákonu Kannónovu z doby c. 450 nařizujícímu v hromadných žalobách hlasovat o vině obžalovaných jednotlivě/kata tú Kannónú pséfisma krinesthai tús andrás dicha hekaston.

Kannónovo pséfisma kromě toho stanovovalo za poškození zájmů lidu popravu svržením do propasti/barathron, orygma, strže za hradbami u osady Melité západně od Akropole (sem též svrhávána těla popravených, sebevrahů a jejich oděvy, srov. spartský zvyk ve strži Kaiadás, viz v indexu s. v. Spartá a Athény); srov. rok 491.

Nejagilnější v prosazování trestu smrti byl Kallixeinos, Thérámenův stoupenec, který přišel na sněmu s návrhem žaloby: později, když se Athéňanům vše rozložilo, byl se čtyřmi dalšími obžalováni. Po nepokojích utekl do ciziny a vrátil se roku 404. Lidé se mu stranili a Kallixeinos si vzal život hladověním, viz rok 403.

V měsíci pyanepsiónu/v říjnu až listopadu byli po štvavé kampani odsouzeni všichni stratégové, kteří se zúčastnili vítězné bitvy u Arginús, osm ze všech deseti: záminkou bylo nepohřbení padlých spoluobčanů, protože hned po bitvě nastalo bouřkové počasí. Na smrt byli odsouzeni a popraveni: Periklés, nemanželský syn Perikleův s Aspásií, Diomedón, Lýsiás, Aristokratés, Thrasyllos a Erasínidés; stratégové Prótomachos a Aristogenés se popravě vyhnuli včasným útěkem do vyhnanství, Archestratos v bitvě zahynul a Konón zůstal na egejské frontě. Prytanovala tehdy fýla Antiochis a ve sněmovním soudu zasedl mezi spoluobčany též Sókratés: zůstal jediným, který hlasoval proti hromadnému usnesení o trestu smrti. 

Nejvíce špíny padlo v procesu na Erasínida, zřejmě poněvadž se na vítězství v naumachii zasloužil nejvíce. Říkávalo se později o lidech se zásluhami a špatným koncem "byl na výpravě s Erasínidem/estratégése met' Erasínidú". 

Alkibiadés v Thrákii v té době kolem Chersonésu bojoval a loupil na svou pěst s žoldnéřským oddílem proti Thrákům, kteří nepodléhali Králi (viz rok předcházející a následující).

Na Sicílii porazili spojení Helléni pod hradbami Akragantu Púny a zmocnili se jejich ležení. Akraganťané ve městě nebyli spokojení se svými stratégy, že je nevedli do útoku na prchající Karthágince, což jim vyčetl nejhlasitěji velitel Kamarínských Menés, a čtyři z pěti z nich ukamenovali; nejmladšího z nich Argeia ušetřili, důvod neznáme. Během soudu měšťanů v akragantském divadle byl dokonce pošpiněn Dexippos, že jednal zrádcovsky. 

Himilkónovi, jemuž se žoldnéři bouřili, že nedostávají ani žold, ani že nemají, co jíst, se podařilo zachytit zásobovací transport Sicilanů z Panormu: Púnové potopili osm triér, ostatní prchly a syrákúský proviant určený Akraganťanům ukořistili. Kampánci, dosud na akragantské straně, přeběhli za patnáct talentů ve stříbře k Púnům (takové řeči a o stejné částce tehdy šly též o Dexippovi). Když došly zásoby, opustili město sicilští a italští spojenci s výmluvou, že velitelům končí funkční období, po nich vlastní armáda a s ní část obyvatel, kteří se před konečným útokem dostali do Gely, později odešli do Leontín. 

Kartháginci obsadili Akragás po sedmiměsíčním obléhání někdy před zimním slunovratem, když zničili výpad Akraganťanů přepadem ze zálohy. Druhé největší město ostrova bylo z velké části zničeno a kdo zůstal ve městě, byl Púny zabit. Mělo v té době dvacet tisíc občanů a na dvě stě tisíc obyvatel (v době Empedokleově c. 480 údajně osm set tisíc). 

Severoafričtí Foiníčané se pod velením Idniba'ala, Geskónova syna, a Himilkóna, syna Hannónova, opět k poraženým chovali nezvykle krutě. Mezi kořistí byl i Falaridův býk, který se vrátil s dalšími předměty do města po vyvrácení Karthága Římany roku 146. Akragás byl obnoven až roku 337.

Mezi mrtvými Akragantskými byl i nejbohatší z měšťanů Telliás či Gelliás, kteří se s řadou dalších uchýlili do Athénina chrámu. Když viděli, že se Kartháginci nezastaví před ničím, zapálili ho a uhořeli. Telliás proslul velkorysým pohostinstvím. Služebnictvu nakazoval vyhledávat cizince. Měl velký dům s bohatými sklepy a skladišti. Jednou pohostil pět set jezdců z Gely, kteří se k němu uchýlili před bouří, a každému věnoval tuniku a plášť. V jeho vinných sklepech bylo místa pro tři sta sudů po stu amforách a káď o tisíci amforách, tj. asi šest tisíc hektolitrů vína.  

V této době byla většina Sicílie kartháginská. Himilkón přezimoval s púnskou armádou v dobytém Akragantu, když zakázal armádě ničit obydlí. Fragment usnesení athénského sněmu snad z t. r. možným doplnění jména Himilkonova by mohl naznačovat, že se text týkal spojenecké smlouvy s Púny, popř. pocty pro jejich vojevůdce (?). 

V Syrákúsách se jeden z nově zvolených deseti stratégů Dionýsios (I.) s pomocí svého příbuzného Filista, pozdějšího autora dionýsiovských dějin (viz o jeho osudu rok 386), a oddílu žoldnéřů, jemuž velel Deuxippos či Dexippos ze Sparty, srov. zde výše, zmocnil vlády nad státem. 

Bývalý pučista, viz rok 407, vystupoval zprvu jako lidový revolucionář, obviňoval své kolegy v úřadu, že berou peníze, ostentativně se jim vyhýbal. Na sněmu prosadil návrat vyhnanců a dal se v čele oddílu dvou tisíc mužů a čtyř set jezdců poslat do Gely, kterou hýbaly sociální rozbroje až občanská válka/stasis. 

Syrákúské zájmy tam hájil Dexippos, jehož mužům Gelští dlužili žold. Dionýsios se postavil na stranu démokratů, na sněmu dosáhl odsouzení na smrt několika gelských boháčů a jejich majetku použil na zaplacení vojenských dluhů; svým lidem zároveň slíbil zvýšit služné na dvojnásobek. Gelské ujistil ochranou proti Karthágincům a púnskou kartu vytáhl při návratu domů; ke Gelským se připojila Kamarína. 

Dorazil do Syrákús v okamžiku, kdy lidé opouštěli divadlo a dav postrašil obviněním, že je tu horší nepřítel než Púnové, totiž úředníci a stratégové, kteří rozkrádají státní peníze, neplatí vojáky a vůbec se nepřipravují na válku s Karthágem; nechce proto dál být stratégem, když ostatní rozprodávají vlast a on sám by mohl být později viněn z toho, že se na zradě podílel. 

Druhého dne se stejným programem přesvědčil většinu a dal se sněmem zvolit stratégem autokratorem/vrchním velitelem vojska bez povinnosti konsultovat rozhodnutí s volenými úředníky a sněmem: tak se v Syrákúsách na půl století opět usadila tyrannis (srov. rok 466 a 461). Dionýsios starší (I.), původním povoláním písař-tajemník státní správy/grammateus, vládl až do roku 367. Dal sněmem odsouhlasit zdvojnásobení armádního služného a povolal do zbraně všechny občany pod čtyřicet let věku a s proviantem na měsíc. Srazištěm byly Leontíny, tehdy součást syrákúského státu a plné exulantů a uprchlíků před Kartháginci. 

Sehrál tu v noci pokus o svou likvidaci, přespal na akropoli a druhého dne si dal po vzoru Peisistratově shromážděním vojáků odsouhlasit osobní gardu o šest stech mužích. Jak dosáhl toho, aby jeho bývalí kolegové-stratégové byli popraveni ukamenováním, známo není. Viz o něm dále rok následující. 

V Makedonii v Pelle, sídelním městě krále proathénského Archeláa (viz rok předešlý), zemřel zjara básník Eurípidés (narozen v letech asi 485 až 480; o jeho náboženské činnosti viz rok 420, o exilu viz rok 408). Byl prý roztrhán psy v Bormisku či Bromisku v komplotu spunktovaném žárlivými básníky Arrhidaiem Makedonským a Krateuou Thessalským: uplatili královského maiordoma Lýsimacha deseti minami, aby na Eurípida pustil psy, které choval. Jinou versi o náhodném neštěstí viz v indexu s. v. tragici. Athéňan Eurípidés byl rodák ze Salamíny, kde po dlouhá staletí ukazovali návštěvníkům jeskyni, kam chodíval psát. Pochován byl v Arethúse na Chalkidice. 

Jeho poslední hra Bakchantky/Bakchai vznikla pod dojmem z prostředí prosáklého dionýsovským kultem v jeho syrové makedono-thrácko-illyrské podobě: jistě měla premiéru v Pelle, s athénskou zvítězil následujícího roku Eurípidés mladší, třetí z básníkových synů.

V Athénách o několik měsíců později, v zimě 406/405, zemřel další velký tragik Sofoklés, který se narodil kolem roku 496 (!) a divadelní cenu získal osmnáctkrát (o způsobu smrti viz rok 367). O jeho rodině a dědičce viz v indexu s. v. Tragédie skládal též stejnojmenný básníkův vnuk, syn Aristónův, autor též elegií. Složil čtyřicet dramat (podle jiného podání jen jedenáct), se sedmi vyhrál. Další Sofoklés z potomstva někdy v hellénismu skládal vedle tragédií též lyrické básně; složil prý patnáct tragédií. 

Pravděpodobně po jeho smrti odešel z města do Pelly poslední z velkých athénských tragiků Agathón (srov. o něm roku 447 a 400). Jejich vrstevníkem byl tragik Aristarchos z Tegeje, autor divácky méně úspěšný: ze sedmdesáti titulů vyhrál jen dvakrát. Viz o něm v indexu s. v. tragédie.  

Kolem roku 406 se v Knidu narodil astronom, mathematik a polyhistór Eudoxos, žák pýthagorika Archýty. Na studijních cestách byl mimo jiné v Egyptě. Jeho akmé byla kladena do doby 103. olympiády. Zemřel roku 353, když mu prý předtím Ápis olízl roucho, znamení to blahodárné; viz o něm též v indexu s. v. školy (1).

Podle tradičního údaje objevil t. r. athénský magnát Kalliás (III.) v Attice zdroj suříku/řec. miltos, lat. minium, červeného barviva např. již homérovských hrdinů; srov. v indexu s. v. triumf.   

Římané dobyli pod velením vojenského tribuna s konsulskou pravomocí Numeria Fabia Ambusta na Volscích Anxur, pozdější Tarracinae. Město bylo dáno vojákům v plen a to bylo plebeji přijato jako akt sblížení s patriciji. K tomu přistoupilo další sympatické opatření: poprvé v římských dějinách dostali vojáci čili občané ve vojenské službě stipendium/žold ze státní pokladny. Dříve Římané všech vrstev táhli do pole na své náklady, viz rok 414. • Zřejmě velmi tradicionalistické datum (srov. rok 403).

 

************************************************************

405.

Ol. 93, 4

Alexiás

a. u. c. 349

Tribuni militum consulari potestate

ep. eforos ve Spartě Archýtás

************************************************************

Nauarchem Sparťanů byl jmenován Arákos, epónymní eforos roku 409, jeho zástupcem/epistoleus Lýsandros: Peloponnésané se spojenci konferovali s koncem zimy dvacátého sedmého roku války v Efesu a žádali spolu s Kýrem, aby jim ze Sparty poslali náhradou za Kallikratidu jako velitele Lýsandra (který ale nemohl formálně velet dvakrát po sobě). Lýsandros se po rozhovorech s Kýrem Mladším (viz rok 407), který zprvu tvrdil, že fondy již byly vyčerpány, dostal k perským penězům pro plavce. 

Než putoval za otcem, vyzval Lýsandra, aby se nepouštěl do boje s athénskou flotilou, dokud nebude disponovat větším počtem triér. Po rozhovorech s Lýsandrem odcestoval Kýros za svým otcem, který se vypravil pro Kadúsiům a vážně ochořel v ležení u jistých Thamnérií v Médii na hranicích s povstalým národem.

Několik měsíců předtím roku 406 dal totiž Kýros odstranit Autoboisaka a Mitraia, dva syny Dáreiovy sestry, neboť mu prý při pozdravech neprokázali příslušnou úctu. Dvořané Hierámenés s manželkou, jméno nedochováno, informovali krále, že jeho mladší syn si počíná velezpupně a že by ho měl srovnat. Chorý Dáreios II. povolal Kýra k sobě. U dvora se tudíž proti Kýrovi vedly intriky.

Lýsandros povolal do Efesu z Chiu Eteoníka a po Kýrově odchodu se vypravil na Rhodos. V Kárii prvním útokem dobyl Kedreie a jeho smíšené obyvatele/mixobarbaroi prodal do otroctví. Z Rhodu plul do Helléspontu, kde dobyl rovněž prvním útokem Lampsakos; jeho flotilu podpořil po zemi Thórax, který velel pěchodě z Abýdu a od dalších peloponnéských spojenců. Sparťané nikoho ze svobodných občanů nezotročovali, pouze město s jeho bohatými zásobami vyloupili.

Athéňané se na jaře se 180 triérami vypravili ze své základny na Samu, odkud podnikali loupeživé výpravy na Chios a k Efesu, do Helléspontu. V době pádu Lampsaku kotvili nedaleko v Elaiúntu na Chersonésu, po jeho pádu se zásobili v Séstu a loďstvo kotvili u Aigospotamoi/u Kozích potůčků na Chersonésu naproti Lampsaku; břehy Helléspontu tu jsou od sebe asi 2,7 kilometrů/c. patnáct stadií.

V září loďstva ležela proti sobě, Peloponnésané se zásobovali z Lampsaku, kde kotvili, Athéňané odmítli využít podobným způsobem Séstu, jak jim radil Alkibiadés, který žil na Thráckém Chersonésu, viz rok 407, a zásoby museli proto odtamtud dovážet. Alkibiada však stratégové vyhnali, oni že jsou veliteli, ne on. Několik dnů proti nim Lýsandros nevyplouval a Athéňané si zvykli se na břehu rozcházet, aby si sháněli proviant, a to do stále větších vzdáleností od lodí. 

Po nečekaném výpadu Sparťanů pátého dne padla veškerá námořní moc Athéňanů do lakedaimonských rukou. Jen ostražitý Konón s osmi loděmi, jejichž veslaři se nepotloukali po břehu, stačil uprchnout a uchýlil se k Euagorovi na Kypr (viz o něm roku 407), a státní loď Paralos unikla do Athén, aby přinesla zprávu o zkáze, o prohrané válce. Z pěších Athéňanů uniklo do okolních míst jen málo z nich.

Lodi se zajatci a kořistí přepravil Lýsandros do Lampsaku, zprávu o vítězství doručil do Sparty ve třech dnech Míléťan Theopompos. Téměř celé athénské vojsko o třech tisících mužích po soudu Sparťané se spojenci popravili stětím. Jako první zemřel velitel flotily Filoklés za svou krutost k protivníkům, když například dal hodit přes palubu zajaté posádky dvou lodí z Andru a Korinthu.

Uchráněn zůstal ze stratégů Adeimantos, který se nikdy na zajatcích nijak neprovinil a byl proti návrhu, aby se jim sekali pravice; mluvilo se však také o tom, že vzal před bitvou od Lýsandra peníze, což se tvrdilo rovněž o Athéňanovi Týdeovi, který s Menandrem krátce před bitvou ostře vystupoval proti Alkibiadovi (Adeimantos je jmenován mezi účastníky fiktivního "summitu" sofistů, o němž psal Platón v dialogu Prótagorás). 

Lýsandrův postup lze nazvat prvním evropským soudem nad válečnými zločiny. • O sousoší 31 postav, které Lýsandros zasvětil Apollónovi Delfskému, viz v indexu s. v. sochaři.

Na místě bitvy se v letech 1915-1916 krvavě bojovalo za první světové války, "bitva o Gallipoli", tur. Gelipoli. Britští spojenci ze zámoří zde byli s velkými ztráta Turky odraženi. Na obou stranách bylo v zákopech na tak malém prostoru na šest set tisíc vojáků, spojenců padlo přes čtyřicet tisíc, Turků k šedesáti tisícům. Zde se vyznamenal Mustafa Kemal Bey, později Kemal Paşa a ještě později president Atatürk. Padlých spojenců je každoročně vzpomínáno v Pacifiku o Dni ANZAC. 

Býzantion otevřelo Sparťanům hned na to brány, proathénští politici s Kydónem (viz o něm roku 386), kteří město nedávno vydali, prchli do Pontu a později získali v Athénách občanství. Také Kalchédón se vzdal, ale athénské posádce i odtud povolil volný odchod. V obou městech zanechal jako harmostu Stheneláa. Lýsandros všude, kam přišel, nikoho nezabíjel a Athéňany, i ty neozbrojené, posílal domů, aby se město přeplnilo hladovými krky.

Vítěz od Aigispotamů pak vyplul se dvěma sty válečnými loďmi z Lampsaku přes Thasos na Lesbos, kde v Mytiléně a dalších městech nastolil prospartské režimy; Eteoníkos se vypravil do Thrákie přebírat vládu nad athénskými spojenci. Sparťané dosazovali všude, kromě démokratického Samu, aristokratické režimy.

Ostrované byli t. r. na návrh Kleisofův, to ještě před katastrofou, poctěni Athéňany jejich občanstvím, směli si vybrat jakékoli státní uspořádání a směli si po opravách ponechat dvacet lodí, které tam Athéňané zanechali před vyplutím k Helléspontu.

Druhé usnesení v téže věci na návrh téhož Kleisofa umožňovalo společné armádní velení a koordinaci politiky, mluvčím vyslanců Samských byl Eumachos; viz však rok následující. Roku 403 bylo usnesení po diktatuře Třicíti obnoveno, jak navrhoval Kéfísofón, ale to už Athéňané na Samu nevládli. 

Na Thasu Lýsandros nejprve slíbil všem skrývajícím se proathénským občanům generální pardon, když se však vrátili do města dal je po několika dnech pobít, srov. roky 411sq. Říkával ostatně, že "chlapce lze klamat kostkami, nepřátele přísahami/exapatán chrénai paidás men astragalois, polemiús de horkois". 

Ágis II. po zprávě o Aigospotamech sestoupil z opevněné Dekeleie (zde od roku 413, srov. tzv. válka dekelejská) a druhý král Pausaniás (asi přes 40) se vypravil, asi poprvé za svého úřadování v poli, s veškerou polní mocí ze Sparty a s Peloponnésany s výjimkou Argívských do Attiky. Lýsandros dorazil s loďstvem z Lesbu na Aigínu, které obnovil svobodu a stejně tak restituoval samostatnost Mélu a dalších států zlikvidovaných za války Athéňany. 

Pokračoval na Salamínu, kterou vyplenil a se 150 loďmi uzavřel z moře Peiraieus: všechny tři lakedaimonské armády se sešly před Athénami, hlavní stan držely v Akadémii; k lokalitě viz rok 388. Sem Pausaniu přišel přemluvit, aby podpořil zachování démokratické ústavy, Diognétos s dětmi, zřejmě Níkiův a Eukratův bratr a hostinný přítel králův. Ve městě vypukl brzy hlad a Athéňané musely vyjednávat. Ágis posly odkázal do Sparty, ale eforové je poslali zpět už od Sellasie, neboť jejich podmínky míru nepokládali za dostatečné (ponechání hradeb na místě, stejně tak Peiraiea).

V Athénách i v tak zoufalé situaci horlil radikální démagógos Kleofón proti všem, kteří by navrhovali mír se Spartou. Archestratos totiž navrhl, aby byly dlouhé hradby, spojení s přístavy, z velké části strženy, jak si nepochybně Sparťané přáli; za to byl okamžitě zatčen. Oligarchové se Kleofónta napřesrok z návodu Satyra zbavili vykonstruovaným obviněním ze zanedbání občanských vojenských povinností: v době, kdy Thérámenés nezvykle dlouze jednal u Lýsandra, byl odsouzen a popraven. 

Proces se neobešel bez protestů a pouličních nepokojů a podle jedné verse zahynul nikoli popravčím jedem, ale během násilností; viz jeho finanční zásluhy o lid rok 410. Kleofóntovo politické dědictví bylo děsivé. Zdroje jeho dióbelie nejsou známy, ale ruinovaly athénské válečné finance. V této souvislosti a v souvislosti s jeho štváčským šovinismem ho lze pokládat za jednoho z nejodpovědnějších za athénskou porážku v dekelejské válce. 

Mírová jednání Athéňanů s králem Ágidem II. a efory vedl Thérámenés. U Lýsandra pobyl nejméně tři měsíce, aby zjistil, že stržení dlouhých zdí není jen záminka pro okupaci Athén. Vymlouval se na jeho neochotu jednat a mezitím se hlad stal hlavní pákou diplomacie. Oligarchické skupiny, viz rok následující, se připravovaly na převrat. 

Thérámenés posléze na sněmu slíbil, že na stržení hradeb Města ani Peiraiea nepřistoupí, dostal od Athéňanů s devíti dalšími plnou moc a putoval do Sparty. Na sněmu peloponnéských spojenců tu Korinthští, Thébané s dalšími žádali úplnou likvidaci Athéňanů a odkazovali na válečné zločiny Athéňanů, ale proti tomu se s odkazem na minulé zásluhy o Helladu postavili Sparťané.

Koaliční sněm na jejich návrh rozhodl o stržení dlouhých zdí, zničení opevnění v Peiraieu, o vyklizení všech (spojeneckých) států/měst s výjimkou Lémnu, Imbru a Skýru, o vydání flotily, ponechání pouhých dvanácti bojových lodí a o povolání zpět athénských vyhnanců-oligarchů (viz dále následující rok). K tomu budou Athéňané Spartskými spojenci a budou se po jejich velením podílet na všech taženích na souši i na moři.

Po návratu Thérámena sněm po krátké rozpravě s minimem odporu mírově podmínky schválil a Lýsadrova flotila vplula do Peiraiea. Hradby se pak bořily s pomocí exulantů a za hudebního doprovodu pištkyň: začátek lakedaimonské hégemonie v Helladě, která trvala do roku 370 (srov. rok 386). Pokud modernímu čtenáři z dosavadních hellénských dějin vznikl dojem, že jejich svět šel z války do války, další století bude v tomto ohledu ještě intensivnější. 

Zřejmě ještě t. r. porazili v námořní bitvě Sparťané Messéňany z Naupáktu, kde sídlili od roku 460. Messénští pak opustili Helladu a odpluli do Rhégia (o osudu jejich potomků viz rok 288). Většina z nich ale pokračovala dále do Euesperidés v Kýrénaice: těmto velel athénský velitel Sfaktérie Konón. Lokrové se opět vrátili do Naupáktu, odkud byli vyhnáni Athéňany a Messéňany (srov. rok 460). • Celou událost vyhnání Messéňanů z Hellady lze posunout do roku 401.

V Kimmerijské Bosporu snad t. r. zrádně předal Gylón, děd řečníka Démosthena z matčiny strany, athénskou klérúchii Nymfaion jako její velitel Pantikapajským, respektive Satyrovi I. Za to ho vládce Pantikapaia odměnil osadou Képoi/Zahrady původně mílétskou u Fanagoreie. V důsledku ztracené války se Spartou přišli Athéňané o všechny posice v Pontu, posádky museli stáhnout. Gylón se tu oženil s bohatou Skythkou, s níž měl dvě dcery. 

Jeho kausa v Athénách po letech zřejmě vyvanula a obě děvčata poslal do Athén, asi k příbuzným. Kleobúlé, jedna z nich, se stala manželkou majitele manufaktury, řekli bychom průmyslníka, Démosthena zvaného podle své profese Mečíř/Machairopoios. 

Jejich synem se stal Démosthenés mladší, vyhlášený logograf, rhétór a politik, viz dále rok 384. Jeho oponenti (Aischinés) upozorňovali na to, že Démosthenés mladší je vnukem zrádce a synem barbarky, tedy podle athénských zákonů by neměl mít občanství. Ostatním to zjevně nevadilo, asi "se někde ztratily papíry". 

Kolem t. r. dobyl v Thrákii Seuthés II. (srov. rok 410) s pomocí krále Amádoka I. ztracené otcovské knížectví v jihovýchodní Thrákii mezi Propontidou a Pontem. Vládl zde do roku 383.

Do Syrákús se vrátil z Leontín Dionýsios. Obměnil velitelské funkce v armádě a poslal domů velitele hellénských žoldnéřů Sparťana Dexippa, aby snad nespustil kontrarevoluci. V polovině roku, tj. někdy v zimě, dotáhl Dionýsios starší ústavně čistý převrat do konce. Snad tehdy odložil titul stratégos autokratór a dal si sněmem nadekretovat titul tés Sikeliás archón/vládce Sicílie (srov. stejný titul u bosporských Spartokovců); v Helladě byl současníky označován za krále/basileus n. tyrannos, tedy samovládce. 

Dionýsios I., syn Hermokratův (nikoli onoho velkého Hermokrata z roku 407) n. spíše Hermokritův, se oženil s dcerou Hermokrata (toho, který padl v pouličních bojích při pokusu o puč roku 407; o ní dále viz zde níže); její jméno neznáme. Svou sestru Thestu provdal za Polyxena, bratra Hermokratovy vdovy (viz o ní rok 386). 

Na sněmu prosadil odsouzení a popravu stratégů Dafnaia a Démarcha, kteří se roku 407 zasadili o odmítnutí Hermokratova návratu, viz tam, a byli viněni z úplatnosti, díky níž Hellénové neuspěli za operací pod Akragantem roku 407sq. Nejlepším "argumentem" Dionýsiovým podle všeho ale bylo to, že Dafnaios patřil mezi bohaté Syrákúsany. 

Kartháginci v létě zničili ve svém akragantském zimovišti, co se ještě dalo a vypravili se proti Gele a Kamaríně. Dionýsios dal dohromady armádu o padesáti tisících pěších, tisíci jezdců a padesát triér a ležení rozbil u moře proti Púnům. Po dvaceti dnech klidu roztrojil Dionýsios armádu, ale jednotlivé proudy nezasáhly do boje s nepřítelem koordinovaně a syrákúská armáda se spojenci byla poražena. 

Dal Gelu evakuovat a stejně tak Kamarínu, kam dorazil, neboť se neměl Karthágincům čím postavit. Dionýsios poslal ženy a děti Gelských s Kamarínskými, jejichž obec byla rovněž následně Kartháginci dobyta, do Syrákús a později se usadili v Leontínách. • Apollónovu kolossální sochu, kterou Kartháginci před Gelou ukořistili, poslali jako votivní dar do Tyru. Později jí tam hned po dobytí města přinesl obětní dary Alexandros Veliký.

Část syrákúské armády nebyla s vedením války spokojena a proti Dionýsiovi se vzbouřila. Převažovali mezi rebely jezdci, samovládci zůstali věrní žoldnéři. Jezdci vpadli do Syrákús, plenili a mstili se na Dionýsiově rodině: znásilnili a týrali jeho manželku, viz zde výše, až si sama vzala život (o novém Dionýsiově dvojsňatku viz rok 398). Dionýsios dorazil do města pozdě a jezdci před ním prchli do Aitny. 

Dionýsios na to s úlevou přistoupil na púnský mírový návrh předložený velitelem Kartháginců Himilkónem: uznal kartháginské územní zisky na Sicílii, obsazená hellénská města Selínús, Akragás, Hímerá, Gela, Kamaríné musela platit Púnům tribut a nesměla být ohrazena hradbami, Elymové a Síkanové zůstali Púnům podrobeni. Smlouva obnovila nezávislost/autonomii Leontín, Messány a Sikelů a Kartháginci uznali vládu Dionýsia nad Syrákúsami; lodě a otroci se vrátili původním majitelům. 

Mírová jednání nabídli sami Púnové, protože v jejich armádě opět vypukl "mor", který údajně zahubil polovinu jejich armády (což by bylo c. šedesát tisíc lidí, ale Dionýsios to zjevně netušil). Tím skončila druhá válka o Sicílii, která vypukla roku 410 (další viz rok 397).

V Athénách se v těchto pohnutých dobách, několik týdnů před aigospotamskou katastrofou, konala o lénajích premiéra Aristofanových Žab/Batrachoi. Pro velký úspěch byla komedie v nezměněné podobě zopakováno o dionýsiích, tedy již v okamžiku, kdy Athény ztratily velmocenské postavení. 

Zemřel Achaios z Eretrie, autor tragédií (narozen v letech 484 až 481). Tohoto nebo následujícího roku jmenoval Král svým dvorním lékařem Ktésiu z Knidu. Byl jím až do roku 397/8. Jeho další životní data neznáme; Ktésiás byl účastníkem bitvy u Kúnax roku 401 a sepsal historické dílo o Peršanech/Persika, z něhož jsou zachovány velmi stručné výpisky kónstantínopolského patriarchy/křesťanského předáka Fótia z 9. století n. l.  

Vypukla t. r. čtvrtá a poslední válka Římanů s etruskými Véjany (srov. roky 483, 437 a 426 a rok 407). Ani tentokrát se etruské společenství na sněmu u svatyně Voltumnovy nedohodlo na žádné podpoře jednoho ze svých členů. Římané zahájili obléhání města, které s přestávkami trvalo do roku 396. Zároveň bojováno s Volsky.