024-020

 

************************************************************

24.

Ol. 189, 1

Asklépiadés ze Sídónu (jako první z Foiníkie)

288 SE

224 AE

(neznámý)

a. u. c. 730

Imp. Caesar Augustus X a C. Norbanus Flaccus

************************************************************

C. Aelius Gallus pokračoval v arabském tažení. Vytáhl z území Nabatajů na jih a vyplenil oásu Negrana, dnešní Wádí Nedžrán na hranicích saúdskoarabskojemenských. Na Wádí Chárid u místa jménem Molotha porazil Araby a dobyl sídelní město arabských Sabajů Maárib/Mariaba (srov. předešlý rok). Nejjižněji, kam s vojáky dorazil a kam kdy v Arábii Římané dospěli, bylo město Athlula na severozápadu dn. Jemenu, dn. Baráqiš. 

Pak se bez jakéhokoli úspěchu Gallus vrátil na sever: ostudnou expedicí se později nikdy Augustus nechlubil. Přes Myos Hormos v Egyptě, kam se z Arabie přeplavil, přes Koptos, a po Nilu doplul do Alexandreie. Cestu do Šťastné Arabie expedice urazila za šest měsíců, zpět to Římanům trvalo jen šedesát dnů. 

O osudu válečné flotily v Arabském zálivu není nic známo. Jisté je, že zde nikdy žádnéhou soupeře neměla a ani nenalezla. Buď ještě za Augusta nebo později udeřila flotila na Adanu/Aden a přístav vyvrátila, takže dlouho existoval jen jako vesnické osídlení. Augustus pravděpodobně později pověřil svého adoptivního vnuka C. Iulia Caesara, viz rok 2, nejenom urovnáním armenských záležitostí, ale též podmaněním arabského jihu a protilehlého kusu Afriky. Stejně jako v Germánii pohořel však Augustus i na jižní hranici imperia.

V Arábii mezi lety 24 a 9 Nabatajci násilně ukončili existenci raně lichjánského království na území dnešní severní Saúdské Arábie a obsadili lichjánské sídlo Dédán. Teprve od c. roku 85 našeho letopočtu až do konce třetího století našeho letopočtu existovalo tzv. pozdní lichjánské království.

C. Petronius podnikl trestnou výpravu proti Kúšitům do Napat, tj. proti Núbijcům či Aithiópům (srov. rok 30), kteří plenili zemi až po Elefantínu a Fily. Římané Kúšity snadno porazili, bylo jich na deset tisíc proti třiceti tisícům, avšak kúšitské kultovní město Kúš neobsadili. Sídelní Napaty Petronius dobyl a dal vyplenit, královna se synem unikli a ukořistěné Augustovy sochy (srov. rok 30) nebyly získány všechny: jedna z nich, resp. její hlava, byla v novém věku v Meroé, tj. v Kúš, objevena. 

Petronius zanechal v Napatách na čas římskou posádku a nejspíše roku 22 odtáhl na sever. Jižní hranice říše Římanů se pak podle mírové smlouvy z této doby vrátila do ptolemaiovských hranic z časů před rokem 186 (srov. tam), do hranic Dódekaschoinu. Vyslancům Kandaky, které Augustus přijal na Samu, odpustil i tribut, viz rok 21. Pevnost Primis či Premnis, dnešní Qasr Ibrím v Dolní Núbii, byla Římany opuštěna a vojáci se vrátili severněji do Pselchidy a Hierá Sýkamíny/Svaté sykomory.

Začátkem roku se do Říma po dvou letech vrátil z Hispánií Augustus, kde po jeho odchodu ovšem znovu vypuklo povstání Cantabrů a Asturů; s přestávkami se vleklo do roku 19, viz též rok 16. V Cantabrii zanechal L. Aemilia Lamiu, správce Přední Hispánie, který pokračoval v brutální válce s domorodci, po něm následoval ve funkci C. Furnius. Země byla systematicky devastována a dopadeným bojovníkům Římané usekávali ruce. Odpor Asturů proti římské agresi podněcovala krutost legáta pro praetore Lusitanie P. Carisia, s Furniovou pomocí byli domorodci pacifikování v následujících letech i zde, viz rok 19. 

Když nastoupil svůj desátých konsulát, Augustus opět onemocněl. Římanům tehdy jako podíl na kořisti vyplatil po čtyřech stech séstertiích. V Římě byly otevřeny první balneae, veřejné lázně (viz rok 27), vybudované nákladem M. Vipsania Agrippy (zemřel roku 11). • Augustus býval chorobný od mládí. Podobné to bylo s Pompejem Magnem. Ačkoli bývali na smrt nemocní, byli plní energie. Vnucuje se otázka, zda jejich choroby nebyly rázu společenského, popřípadě, zda to nebyli hypochondři. Augusta lze též podezřívat, že Řím opouštěl na dlouho, aby si odpočal od elit, jimž vládl a jimž vnucoval představu, že jsou jeho spoluvládci.

************************************************************

23.

Ol. 189, 2

289 SE

225 AE

(neznámý)

a. u. c. 731

Imp. Caesar Augustus XI a A. Terentius Varro Murena

coss. suff.: L. Sestius Albanianus Quirinalis a Cn. Calpurnius Piso

************************************************************

V Edesse v Orrhoéně skončila z neznámých důvodů vláda dynasty/krále Abgara IV. Summáqá (vládl od roku 26). Jeho nástupcem se stal Ma'nú III. Saflúl (vládl do roku 4; saflúl je rostlina podražec, aristolochia: proč měl zrovna tento přívlastek, není známo, stejně jako nevíme nic o jeho skutcích).

Do Říma přišli vyslanci krále Parthů, aby žádali o vydání Tíridáta II., žijícího v exilu na Mytiléně. Král Fraátés IV. byl odmítnut (srov. rok 25).

Šejk Zénodóros z Chalkidy v Syrii musel na Augustův pokyn t. r. nebo již předešlého přenechat králi Židů Héródovi velkou část Tráchónítidy, Bataneiu a Auranítidu. Území získal roku 30 po Kleopatřině smrti od Octaviana, viz tam, ale nedokázal nebo spíše nechtěl zastavit loupeživé domorodce v kraji sužující svými výpravami Damašek. Damascénští si stěžovali u syrského správce M. Terentia Varrona (v úřadu v letech 25-23), který s legiemi briganty vyhubil a Zénodórovi ponechal pouze kraj mezi Tráchónítidou a Galilajou severně od Genezaretského jezera (zemřel roku 20, viz). Auranítidu Zénodóros, který Augustovu vůli zjevně nerespektoval, před svou smrtí prodal za padesát talentů Obodovi III. Nabatajskému. Zda peníze Nabatajec někdy dostal zpět, známo není.

Augustus (40) byl t. r. delší dobu znovu, tentokrát vážně nemocen. Jeho lékařem byl Antonius Musa, který též vynikl jako autor lékařských spisů: Augusta, který už předal pečetní prsten Agrippovi a výkazy státních financí Cn. Calpurniovi Pisonovi, vyléčil studenými koupelemi a nápoji. Propuštěnec Musa byl odměněn penězi od Augusta a senátu, poctěn sochou vedle Aesculapovy a doživotně byl on a celý lékařský stav zbaven povinnosti platit daně. Když brzy na to onemocněl Marcellus, léčil ho Musa stejným způsobem, ale podruhé neuspěl (o pocty však nepřišel).

Augustus vyslal na východ se zastupitelskými pravomocemi M. Vipsania Agrippu (zůstal na Lesbu a provincie řídil prostřednictvím syrského legáta; do 21). Koncem června složil svůj každoroční konsulský úřad. Namísto něj mu senát udělil tribunskou pravomoc, tribunicia potestas. Imperium proconsulare (maius), které měl od roku 27 (viz tam), mu bylo rozšířeno tak, aby i při překročení póméria nebyla jeho platnost přerušena a aby bylo všem ostatním úředním pravomocem v provinciích nadřazeno. 

Nebylo na zemi nikoho, kdo Augusta legálně mohl ohrozit, neboť senát mu nadekretoval, že stojí nad všemi zákony, že může cokoli nařizovat a zakazovat (to mu senátoři odhlasovali sami od sebe už k 1. lednu předešlého roku, než se vrátil z Hispánií). Byl absolutním monarchou, ale tomu slovu se Římané vyhýbali jako uhranutí. • Orientalisace římského veřejného života se už nyní začala projevovat, samozřejmě vedle východních kultů, lidí, zvyků a pověr, rovněž bombastickým hromaděním titulů a hodností i v případě, kdy to nebylo vůbec třeba (k čemu veliteli vojska civilních hodností?). - Postupně vznikala císařská moc a libovůli v jednání s otroky přenášeli principové na poddané-občany. Datum 1. ledna 24 lze tedy pokládát za vlastní začátek římské ústavní vojenské diktatury.

Provalilo se spiknutí A. Terentia Varrona Mureny a Fannia Caepiona, údajně proti Augustově osobě (?). Oba si vzali život. Bylo to první ze čtyř údajných protiaugustovských spiknutí. Co bylo cílem pučistů, nebo zda byli křivě obviněni, stanovit nelze.

Horatius publikoval první tři knihy svých Ód, Carmina; čtvrtou přidal o deset let později.

Koncem roku náhle zemřel bezdětný M. Claudius Marcellus (19; srov. rok 25), první z mladíků, s nimiž Augustus počítal jako se svým nástupcem. Byl synem Augustovy sestry Octavie s C. Claudiem Marcellem, cos. 50, jež na jeho poctu založila veřejnou knihovnu (srov. rok 11, kdy zemřela). Augustus Marcella miloval, důvěřoval však osobně Agrippovi. Marcellus vycítil, že je s ním zacházeno jako s nástupcem a Agrippu pokládal za rivala. Tím však mnohem starší Agrippa nebyl a raději se nechal Augustem delegovat do Orientu, viz zde výše. Marcellovou smrtí skončila první bitva války o Augustovo nástupnictví vedené ženami za scénou panovnického dvora: jednu frakci, "iuliovskou", vedla Augustova dcera Iulia, druhou, claudiovskou" choť Livia. Již ve starém věku byla v řečech Livia Drusilla, že Marcella odstranila, aby bylo místo pro její syny Drusa a Tiberia. 

************************************************************

22.

Ol. 189, 3

290 SE

226 AE

(neznámý)

a. u. c. 732

M. Claudius Marcellus Aeserninus a L. Arruntius

************************************************************

V "protiprávně" vedené válce makedonského místodržitele M. Prima, později za to byl odsouzen, byl v Thrákii zabit dynasta Kotys VII. (vládl od roku 28). Za jeho nezletilého syna Rhaiskúporida n. Rhéskúporida II. (vládl do roku 13) zemi řídili poručníci. Akce nebyla schválena senátem, ale Primus se oháněl souhlasem Augustovým; ten to ale před soudem popřel.

Odrysové a Astové byli stále pod vládou Rhoimétalka I(srov. roku 31).

V Římě se opět rozlil Tiber (viz rok 27), odnesl dřevěný most/pons sublicius a po tři dny se Římané po Městě plavili v loďkách. V Itálii od loňska řádil mor a se špatnou úrodou přišel hlad. Augustus převzal resort zásobování města Říma, cura annonae, do svých rukou, protože pro široké vrstvy římské populace existovala stálá hrozba hladu. Řízením pověřil svého praefecta annonae (Augustus měl na starosti zásobování Města již roku 43 za druhého triumvirátu) a na rozdávání dohlíželi dva každoročně určovaní úředníci z praetorů posledních pěti let. Mezi prvními praefecty přes zásobování byl C. Turranius Gracilis, v letech c. 7-4 praefectus Aegypti, a stal se pravděpodobně nejdéle sloužícím císařským úředníkem na tak exponovaném místě: ještě roku 48 n. l. je ve funkci zmiňován mezi přáteli Claudiovými, tzn. že jako praefectus annonae, popř. praef. rei frumetariae nejméně půl století (sic!), srov. rok 14+.

Augustus naproti tomu odmítl diktaturu a doživotní censuru. Censuru naposledy v dějinách provedli volení censoři L. Munatius Plancus, viz rok 32, s Paullem Aemiliem Lepidem, viz index pod censura. 

Augustus zřídil v Římě první veřejný hasičský sborcohortes vigilum, a svěřil ho kurulským aedilům, jimž přidělil jako hasiče šest set otroků (viz reformu roku 6+; do roku 55+ za Claudia hasičů bylo 3920 a většinou to byli propuštěnci). Do Pantheonu, který stál teprve pět let, udeřil blesk (viz rok 27) a Augustus, jehož v Kantabrii div že nezabil blesk, pak zasvětil 1. září Iovovi Tonantovi, "Hřmícímu", zvláštní chrám na Kapitóliu. 

Pak se vydal přes Sicilii a Helladu na inspekční cestu na východ říše: trvala tři roky (viz rok 19). Z provincií Kypr a Gallie Narbonská odvolal posádky a svěřil je do správy senátu pod prokonsuly. Na Sicílii proměnil několik obcí v římské osady, mezi nimi Syrákúsy, srov. rok 36. Hellénský ráz osídlení neztratila, stejně jako na západě ostrova se držel element púnský.

V jeho doprovodu byl Paullus Fabius Maximus, cos. 11, principův velký důvěrník, syn Q. Fabia Maxima, cos. suff. 45. Po návratu z Orientu se Fabius Maximus oženil s Marcií, dcerou L. Marcia Philippa, cos. 38, s Atií, dcerou Caesarovy sestry Iulie mladší s M. Atiem Balbou, babičkou Augustovou; o její tragické povídavosti a smrti manžela Paulla Fabia Maxima viz rok 14+. Paullův otec Q. Fabius Maximus byl konsulem suffektem roku 45 a zemřel posledního dne roku, viz tam. C. Iulius Caesar tehdy na několik hodin do nástupu nových konsulů jmenoval náhradníka.

Konsul L. Arruntius byl mimo jiné historikem púnských válek. Roku 43 byl proskribován, uprchl a později se postavil na stranu Octavianovu. U Aktia velel části jeho flotily. Jeho stejnojmenný výřečný syn, cos. 6 n. l., patřil k Augustovým oblíbencům, k vůdčím hlasům v senátu za Tiberia a vzdor vedl k jeho záhubě roku 37+. Konsuly tohoto roku si nedokázali Římané dlouho zvolit sami bez Augusta: chybělo jeho posvěcení kandidátů. Uchazeči se proto za ním vypravil na Sicílii, aby rozhodl, ale princeps je ani nepřijal a poslal domů bez přímluvy...

Zemřel Apollodóros z Pergamu, řečník a Octavianův učitel. Narodil se kolem roku 104.

Ve střední Indii na Dekkánské plošině (dn. plošina Dakšin) v Ándhře zesílila dynastie Sátaváhana či Šátaváhana, vládnoucí od poslední třetiny třetího století před naším letopočtem do začátku století našeho letopočtu (pro indické dějiny neexistují žádné spolehlivé chronografické údaje). Podle starých kronik se Ándhrům říkalo též Dasjúové a byli prý degradovanými bráhmany, resp. orthodoxními hinduisty (o jejich matrilinearitě viz v indexu, s. v.). Podle jiných kalkulací se uvádějí data 28 před naším letopočtem (resp. 26) do asi roku 430 našeho letopočtu, viz také index a rok 230 př. n. l.

V severní Indii, ve státu Magadha ukončili Sátaváhanové vládu dynastie Kanva, která vládla v Pátaliputře od roku 68. Její poslední král se jmenoval Sušarma a indičtí chronografové mu, a vůbec celé dynastii, předhazovali „ničemnost a bezbožnost“. Sušarmův vrah Bali alias Simuka předal královládu v Maghadě svému bratru Krišnovi. 

Po něm vládlo prý třicet králů 456 let, nebo podle jiných, devatenáct králů 300 let: Šríkantakarna či Šátakarni I., Paurnamasa, Lamvadara, Čivilaka, Maghasvatí, Atamana, Aništakarma, Haleja, Talaka, Purišabiru, Sunandana, Čakora a po něm dalších osm. Osmým z nich byl Gomatí/Gautamíputra Šátakarní (největší ze Sátaváhanů, vládl asi někdy v době kolem roku 100+), následoval Puriman, Medhasira, Šivaskandha, Jadžnašri, Vidžaja a jeho dva synové Čandravidžna a Lomadhí. 

Šátakarní I. držel dvůr v Pratistháně na Gódávarí, dn. Paithan v Maháráštře a držel prý neustále ve zbrani sto tisíc mužů pěchoty a devět tisíc bojových slonů. Byla to nejsilnější armáda indického jihu, s níž odolávali náporu Saků, ve starších dobách i Hellénů ze severozápadu. 

Magadha a její vládci definitivně přišli o posici silného státu s postavením jakéhosi indického císařství. Po smrti sátaváhanského krále Šátakarního I. (podle mincí c. 30 n. l. až 95) se zřejmě Magadha dostala na dlouho do područí Indosaků a jejich Kšatrapů. Někdy po roku 220 n. l. se říše Sátaváhanů rozpadla na státy, kde vládly dynastie Abhirů v dnešní Mahápradéši, Čutů v Karnátace, Ikšvaků v Ándhrapradéši a Telangáně a Pallavů v Tamilnádu, zčásti za  Sátaváhanů jejich poddaní. Kmenové území ovládla nová dynastie Vákátaka, silný jižní soused říše Guptů, viz dále rok 250+. 

Novou silnou říši vytvořila z Magadhy teprve dynastie Guptů koncem 3. st. n. l. s centrem v Udždžainu a Patně, viz rok 320+. 

V době vlády Sátaváhanů nad velkou částí Indie vzkvétal čilý námořní obchodní styk s římskou říší, několik kolonií obchodníků ze Středomoří obepínalo celé indické pobřeží. Ostatně Kleopatřiny plány na útěk do Indie svědčí o tom, že by se nejednalo o odchod do neznáma. V roce 25 a 21 dorazilo do římské říše indické poselství, neznámo z jakého státu; staří chronografové poznamenali, že "král Indů" se jmenoval Pandíón a že nabízel Augustovi přátelství a spojenectví, viz rok 20 (vyslanci stejných států?). 

************************************************************

21.

Ol. 189, 4

291 SE

227 AE

(Apolexis I.)

a. u. c. 733

M. Lollius a Q. Aemilius Lepidus

************************************************************

Augustus pobýval v Helladě. Sparťanům se odvděčil za vlídnost vůči manželce Livii roku 40 (viz tam), když (kuriosně před ním) prchala z Říma, a daroval lakedaimonskému státu Kythéry, které byly od roku 31 ve vlastnictví Euryklea, viz tam. Naopak Athénským za to, že drželi s Antoniem, vzal Aigínu a Eretreiu; kromě toho jim zakázal, aby udělovali občanství za peníze. Přezimoval na Samu, kde dal instrukce Tiberiovi, svému vyženěnému synovi, který na východě vystřídal M. Vipsania Agrippu (viz rok 23).

12. října t. r. triumfoval nad Afrikou proconsul L. Sempromius Atratinus. O jakou válku šlo, nevíme, srov. rok 28 a 19.

Na naléhání Augustovo (nápad byl však Maecenatův) se Agrippa rozvedl s Claudií Marcellou, Augustovou neteří (oddáni roku 28, viz), a třebaže římský vládce byl daleko od Itálie, konala se v Římě svatba Augustovy jediné dcery Iulie, vdovy po M. Claudiovi Marcellovi (srov. rok 25 a 23) s M. Vipsaniem Agrippou. Bylo jí tehdy osmnáct, Agrippa byl o čtvrt století starší (* 63). Mezi jejich pěti dětmi byla mimo jiné Agrippina starší, pozdější manželka Ti. Claudia Nerona Germanica, vulgo Germanika, a matka mimo jiné psychicky nemocného principa C. Iulia Caesara, lidově Caliguly; viz dále rok následující. • Augustus s nešťastnou Iulií dělal dynastickou politiku a Agrippu stáhl z Východu, aby dohlížel na Řím, když sám byl na cestách. Traduje se, že Maecenas tehdy imperátorovi o Agrippovi řekl: "Udělal jsi ho tak velkým, že se musí stát buď tvým zetěm, nebo ho zab!"

Konsulové M. Lollius a Q. Aemilius Lepidus se podíleli na renovaci Fabriciova mostu přes Tiberu, pons Fabrici (postaven roku 62 městským správcem ulic, curatorem viarum L. Fabriciem, viz tam).

************************************************************

20.

Ol. 190, 1

Aufidios z Pater

292 SE

228 AE

(Démeás)

a. u. c. 734

M. Appuleius a P. Silius Nerva

************************************************************

V Thrákii útočili v letech 20 až 19 Bessové na Odrysy (viz příští rok).

Při inspekční cestě po Orientu dorazil ze Samu, viz minulý rok, Augustus do Asie. Válku nevedl žádnou, ale na jeho pokyn byly poměry Tiberiem, vybaveným zvláštními pravomocemi nad východem říše (imperium maius), nově uspořádány (nebylo mu ještě 22 let). Tehdy přišel Kýzikos o svou nezávislost a jeho občané byli zotročeni, neboť během jakýchsi nepokojů dali zbičovat a popravit několik Římanů (nezávislost státečku obnovil roku 15 Agrippa). V Syrii trestal Augustus podobně: zotročeni byli obyvatelé Tyru a Sídónu.

V Kappadokii rozšířil Tiberius území krále Archeláa Filopatris Ktista, který zde vládl od roku 36, o části Kilikie a o Malou Armenii, tj. o Armenii před Eufrátem.

Armenská šlechta nebyla spokojena s vládou krále Artaxa II. (Artaxés n. Artaxiás?, Aršak) a sesadila ho (vládl s několikaměsíční přestávkou od roku 34). Velmoži si od Augusta vyžádali Artaxova bratra Tigrána II., který žil s další rodinou svého otce Artavasda II. zajatého M. Antoniem roku 34. V Římě vychovaného Tigrána se vypravil inthronisovat Tiberius. Armeni Artaxa v palácovém puči zavraždili ještě před Tiberiovým příchodem. Tiberius dal v Armenii mimo jiné razit mince s nápisem Armenia capta, resp. recepta, tj. opět získaná, dobytá.

Armenie se při slabosti říše Parthů stala římským protektorátem. • Tigránés II. vládl do roku 12. Jeho vláda bývá novověkými historiky někdy protahována do roku 6, pak však nezbývá časový prostor pro vládu jeho syna Tigrána III.

V kavkazské Ibérii zemřel král Meribanés II., panoval od roku 30. Za neznámých okolností na ibérský trůn dosedl Artaxiás II., Arsakés n. Aršak, jeho syn; vládl do roku 1+. Také on byl ve válce, neboť s otcovskými nároky proti němu povstal Farasmanés, syn Kartamův, viz rok 37. 

V Kommágéně zemřel král Mithridátés III. (vládl od roku 29). Ženat byl Iotapou I., dcerou Artavasda Atropaténského. Nástupcem se stal jejich syn (?) Antiochos III., vládnoucí do roku 17 našeho letopočtu. Nic bližšího o něm není známo. Byl ženat se svou sestrou Iotapou II. a jejich další společná sestra Iotapé III. byla provdána za krále Emessénů Sampsigerama II. Jejich dcera Iotapé byla provdána za héródovce Aristobúla mladšího. 

V roce 17 našeho letopočtu prohlásili Římané Kommágénu provincií: trvala do roku 38 n. l. Pak byla země opět autonomním královstvím pod králem Antiochem IV. Epifanem, synem Antiocha III. s Iotapou II. a po vzoru svých rodičů se oženil se svou sestrou a spoluvládkyní Iotapou IV. Filadelfos do roku 72 našeho letopočtu. Po nich následovali jejich synové (Antiochové) Epifanés a Kalliníkos, tj. Antiochos V. a VI., a teprve pak byla nad Kommágénou definitivně vyhlášena římská provincie a země administrativně připojena k provincii Syria (kam patřila v dobách seleukovských; za Peršanů byla součástí Kappadokie). (Iulia) Iotapé V., dcera Antiocha IV. s Iotapou IV., si vzala C. Iulia Alexandra, syna C. Iulia Tigrana/Tigránés V. (synovce Tigrána IV., vnuka Héróda Velikého a Archeláa II. Kappadockého), krále armenského, a "kralovala" povstaleckému kraji Kétů/Kiétů v Drsné Kilikii, Kilikii Trácheji. Svou dceru (Iulii) Iotapé (VI.) provdali za římského senátora z Galatie C. Iulia Quadrata Bassa.

Tím zde s Antiochy, nadneseně řečeno, definitivně zmizely poslední stopy chetitských dějin (srov. např. rok 742).

V Emese t. r. vrátil Augustus vládu nad chrámovým státečkem Emesou Iamblichovi II., synovi Iamblicha I., pokud se tak již nestalo roku 30, viz rok 31, a státeček byl autonomní. Iamblichos II. byl římským občanem jako C. Iulius Iamblichus a vládl do roku 14 n. l.

V Chalkidě pod Libanem v Syrii došlo ke změně vlastníka: v Antiocheji, kam se vypravil pozdravit Augusta, zemřel bez dědice šejk, titulárně tetrarchés a archiereus, Zénodóros (vládl zde od roku 30). Celou jeho bývalou i se zbytkem kraje mezi Tráchónítidou a Galilají, viz rok 23, daroval Augustus králi Židů Héródovi Velkému. Později byla Chalkis přejmenována na Kaisareia Filippú, to když své dědictví nastoupil jako tetrarcha jeho syn Héródés Filippos (zemřel roku 34+), posléze Agrippou (to po Héródovi Agrippovi II.) pak na Nerónias.

Héródés Veliký zahájil v Jerúsalému velkolepou přestavbu chrámu boha Jahwe ("druhý chrám" postaven v letech 521-516, viz), nyní moderně v hellénistickém duchu (přestavba, která mohla začít už roku 23, završena roku 8, další úpravy konány do c. 63+, viz). Svého bratra Feróru jmenoval tetrarchou v Peraji, což si vyprosil na Augustovi: byl jím do roku 5, kdy zemřel. Pro všechny případy mu k tomu ještě poskytl ze svého království důchody ve výši jednoho sta talentů. 

V Médii Atropaténé, jež byla nyní nazývána jen Médií (označení pro vlastní Médii se již vytratilo z používání) byl za krále Římany uznán Ariobarzánés, syn krále Artavasda Médského (srov. roky 36 nebo 34). Není nic známo o koncích tohoto Artavasda ani jeho syna.

Tiberius vedl diplomatická jednání s Parthy. Parthové konečně navrátili vojenské odznaky Crassových (53), Decidiových (40) a Antoniových (36) legií, jak již slíbili po roce 29, když senát vrátil Fraátovi IV. jeho syna (srov. tam). Standarty s orly byly slavnostně předány v Syrii dne 12. května a v Římě z ukládání symbolů do chrámu Iova Feretria pak Augustus udělal 23. srpna v Římě o svátku Vulkánově (volcanalia) velkou slávu. Krátce na to poslal Augustus králi Fraátovi IV. jako svůj osobní dar otrokyni jménem Músa. Músa se o něco později stala u parthského krále první mezi královnami pod jménem Theá Úraniá Músa (popř. Thesmúsa; srov. rok 10 a 3).

Římané potlačili povstání Libyjců, dobu vzniku neznáme, a jejich zemi připojili k provincii Cyrene et Creta. Pod označením L. se pravděpodobně skrývaly spíše některé kmeny berberských nomádů. 

M. Vipsanius Agrippa byl Augustem vyslán do Gallií a na Rýn, aby uklidnil nepokoje. Úspěšně zde působil do roku následujícího, kdy odešel do války s Kantabry do Hispánií. Agrippa předal v Římě do užívání dne 9. června, před cestou do Gallií, vodovod Panny, aqua Virgo, a dal mu jméno Augustovo. Když si později Římané stěžovali na nedostatek vína ve Městě (i k takovým situacím docházelo), odkázal je Augustus na vodovod, že se Agrippa prozíravě postaral o to, aby nezemřeli žízní.

Augustus se vracel ze Syrie Anatolií, zhlédl místo bitvy u Filipp, opět navštívil Athény a podruhé přezimoval na Samu a obyvatelům daroval svobodu. Na Samu přijal vyslance neznámého indického panovníka (uváděla se hellénisovaná jména Pandíón a Póros), s nímž Řím uzavřel přátelství. Mezi dary se tehdy poprvé na Západ dostali živí tygři. 

V Římě Augustus převzal starost o veřejné cesty v celé Itálii, cura viarum. Pro dozor nad stavem a výstavbou jednotlivých silnic (něco na způsob dnešní "správy silnic a dálnic") jmenoval z bývalých praetorů správce a dal jim k ruce dva liktory. V Římě na Foru romanu umístil zlatý "nultý" milník, milliarius aureus. 1. srpna byl otevřen Martův chrám na Capitóliu, viz rok 2-. 

V září se narodil C. Vipsanius Agrippa, prvorozený syn Augustovy dcery Iulie s M. Vipsaniem Agrippou (který byl právě opět ve válce). Roku 17 ho Augustus adoptoval jako C. Iulia Caesara (spolu s jeho mladším bratrem L. Vipsaniem Agrippou, který se toho roku narodil). Gaius Caesar zemřel v únoru roku 4 našeho letopočtu.

Mezi lety 20 až 10 se narodil Sempronius (?) Proculus, právník a učitel práv. Zemřel někdy mezi lety 50 až 70 našeho letopočtu. Kolem roku 20 se v Alexandreji narodil řecky píšící židovský učenec a apologeta Filón. Zemřel kolem roku 50 našeho letopočtu.

Zemřel šan-jü Hunů Fu-ču-lej Žuo-ti (vládl od roku 31, viz rok 53) a nástupcem se stal jeho bratr Sou-sie Žuo-ti/Souxie Ruodi, rodným jménem Čchie-mi-sü/Qiemixu (do roku 12). Šan-jü poslal k chanskému dvoru svého nejstaršího syna do služby (tedy vlastně rukojmí).