Dě (1)

dědictví, žen§ viz ženy, srov. lex Papia Poppaea; pětiprocentní daň z dědictví, v různých obměnách platnou dodnes, zavedl roku 5+ Augustus, zrušil roku 97 Nerva a obnovil filosofující princeps M. Aurélius Antónínus. O dědictví viz také pod kolonisace

dědictví Petrovo§ viz patrimónium Petrí 

dějepisci, dějepisectví, historie, dějiny, historici, historiografie, biografie, autobiografie, životopis, dějepisci, historici (dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství):

Historiografie ve vlastním slova smyslu nebyla před Hellény známa v žádné z orientálních kultur, třebaže kronikářské části hebrejského Starého zákona se jí velmi přiblížily. V Mesopotamii vedly chrámové občiny pečlivé kronikářské seznamy panovníků, cen obětin a potravin, posic nebeských těles, povětrnostních úkazů, v Assyrii dokonce epónymních úředníků, srov. s. v. chronografie. Zachovány jsou jmenné dynastické seznamy panovníků sumerských států, fragmenty novobabylónských kronik, viz jejich řadu roku 747. 

Obdobně si počínala nilská civilisace s přesným pozorováním záplav. Ve střední říši se vedly u dvora „deníky“, genut, úřední záznamy. Část je zachována v chrámu boha Monta/Menta v Džerti, řec. Túfion, dn. arab. at-Túdu/Todu vystavěného Mentuhotpem II. a annalisticky shrnuje dary, sochy, budovy, lovy a výpravy krále.

V období staré říše (3.-6. dynastie) jsou první autobiografické nápisy z hrobek a dedikační nápisy. Hrobka byla pro Staroegypťany otázka prestiže a podle toho vypadala „historická“ literatura. Velmožové si dávali záležet na tom, aby na onom světě vypadali jako bojovníci za pravdu a spravedlnost, maat („říkal jsem pravdu, jednal jsem spravedlivě“).

Obě kultury se však k souvislému popisu událostí a souvislostí nikdy nedostaly. Nejrozsáhlejší dílka s kronikářskou hodnotou jsou chlubivé nápisy králů o svých dobyvatelských úspěších. Podobný charakter mají historiografické části židovského Starého zákona, sepsané zčásti ovšem později, než v době nezávislosti států Israél a Júda. Ani jedna z předhellénských kultur nevytvořila žádnou ústřední datovací éru nevázanou na vládu stávajícího panovníka (srov. však Nabonassarovu éru vytvořenou babylónskými astronomy, rok 747, která obecně v užívání nebyla).

Historické dílo v řečtině sestavilo na tisíc autorů. V naprosté většině však známe jen jména a název spisu. Špatně dopadli dokonce ve své době vyzdvihovaní historici (srov. neúplnost např. Polybia a Livia). Autory kriticky píšící o římské diplomacii stihla kletba damnatio memoriae vítězů nad hellénským světem, zmizela specialisovaná díla o dějinách antigonovské Makedonie, Seleukovců, Ptolemaiovců, Hellénů v Indobaktrii, sbírky státních dokumentů, archivy atd.

Řádění křesťanských hord propadla později celá evropská civilisace včetně svého písemného projevu. Snaha posledních intelektuálních polytheistických skupin v Římě, Athénách a Kónstantínopoli v 5. století n. l. uchránit pro další pokolení díla tehdy již vzácná nebyla příliš úspěšná.

Hellénští historici. Základem veškeré historiografie, tedy i hellénské, byly ústně tradované pověsti, vyjadřované epem (klea/kleia andrón, kleia proterón anthrópón, „slavné skutky mužů, dávných lidí“ apod., homérské zpěvy). Druhým momentem vzniku historiografie byly kultovní záznamy chronologického charakteru, které si vedli kněží.

V Egyptě a v sumerském Meziříčí dostal každý rok jméno podle hlavní události a tak vznikly kroniky, až na fragmenty ztracené. Assyřané datovali podle epónymních úředníků zvaných limmu/límu, část seznamu uchována. Sem patří též např. seznamy Poseidónových kněží v Halikarnássu, Héřiných kněžek v argívském Héraiu, seznamy vítězů panhellénských i místních her, kronikářské zápisy, anagrafai či leukómata. Byly sestavovány seznamy epónymních úředníků, např. archontů v Athénách, epónymních eforů v Lakedaimónu a jinde, od roku 776 byli v Olympii zaznamenáváni olympioníkové.

V kultovních střediscích byly vedeny lokální kronikyhóroi, z nichž nejslavnější byly attické, zvané atthides. Šlo vlastně pouze o seznamy králů a archontů s připoznamenanými některými událostmi. První prý sepsal Hellaníkos z Lesbu, Hérodotův vrstevník, pozdějšími atthidografy byli Kleidémos n. Kleitodémos, Androtión, o nich srov. zde níže, Démón a Fanodémos, autoři mladší předhellénističtí. Nejslavnějším z attických kronikářů byl zač. 3. st. Athéňan Filochoros, státní věštec a učenec, popravený na popud Antigona Gonaty Athéňany za stranictví Ptolemaiu Filadelfovi, viz rok 267. Byl též z attických kronikářů nejobsáhlejší: jeho atthida měla nejméně sedmnáct knih.  

První dějepisná díla byla spíše mýthologického a geógrafického rázu a vznikla v 6. století. Byla to veršovaná starožitnická vypsání/archaiologiá a dílka o původu jednotlivých hellénských osad/ktiseis - založení měst. Do této skupiny patří jako nejstarší, a samozřejmě nedochované, „Samské starožitnosti/Archaiologiá tón Samión" iambografa Sémónida ze Samu [protože však vedl kolonisaci Amorgu, zvaný též z Amorgu].

Xenofanés z Kolofónu sepsal počátky hellénského osídlení své vlasti/Kolofónos ktisis a vznik svého druhého bydliště Apoikismos eis Eleán/„Kolonisace Eleje-Velie“. Byl mimo jiné prvním evropským/světovým „paleontologem“. Jako první z lidí zaznamenal, že se v horách nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a taktéž mořských živočichů na Melitě-Maltě. 

Hérodotův strýc Panyassis v ceněném kdysi epu Iónika vypsal založení iónských osad. Obě díla byla prvními historickými epy v literatuře vůbec. Ještě koncem 5. století vylíčil ve verších Choirilos ze Samu podle Hérodota dějiny nehellénských národů v dílech Barbarika, Médika a Persika.

První prosou píšící historičtí autoři byli Míléťané. Těmto a jejich způsobem píšícím literátům se říkalo logografové. Věnovali se mýthickým počátkům hellénských států a osídlení, k nimž připojovaly děje nedávno minulé. Argonauty a Hérákleův život s mnoha zeměpisnými a folkloristickými poznámkami ve druhé polovině 6. století popsal Hérodóros z Pontské Hérákleie (její dějiny sestavil někdy v 1. století n. l. Memnón, z jehož díla se zachoval Fótiův výpis ze střední části spisu, roky 364-70).

Ve starém věku patřili k nejznámějším logografům Kadmos z Mílétukterý byl s filosofem Ferekýdem ze Sýru pokládán za nejstaršího hellénského prosaika. O Kadmovi víme pouze tolik, že měl snad v polovině 6. století složit spis Ktisis Mílétú kai tés holés Ióniás/„Založení Míléta a celé Iónie“ (ani doba Kadmova života není zcela jasná: může se jednat i o autora hellénistického). Ferekýdés sepsal spis o stvoření světa, kosmologickou alegorii Heptamychos či Theogoniá. Jiný F. byl z Léru a v polovině 5. st. sepsal dění své vlasti (označován také F. z Athén), o jistém Xenomédovi víme, že složil spis o mýthech a staré historii rodného Keu.

Dionýsios z Mílétu měl jako první sepsat řecky dějiny Perské říše/Persika dobu Dáreia I. v pěti knihách, a zřejmě to byl vůbec první dějepisec v pravém slova smyslu. Nejznámějším logografem, i když rovněž známým jen z fragmentů, byl Hekataios Mílétský, který začátkem 5. století sepsal jednak Geneélogiai, první genealogický spis v evropské literatuře, jednak složil historicko-ethnografický a zeměpisný spis Periégésis či Periodos gés/„Popis světa“; podle několika zachovaných fragmentů lze však též usuzovat, že jeho periégésis byla spíše periplús. • Jiný Hekataios, z Abdér, byl žákem Pyrrhónovým, zeměpisec a cestovatel, naposledy vyslanec Ptolemaia Sótéra, na jehož dvoře žil, ve Spartě.

První genealogickou prací veršovanou ale byla Hésiodova Theogoniá/„Zrození bohů“ a jeho Katalogos gynaikón či Éhoiai/„Seznam žen“ z dob kolem roku 700. V mateřské Helladě psali první lidské genealogie až v první polovině 5. století Akúsiláos z Argu (Geneélogiai či Historiai od Forónea, zakladatele Argu, po trojskou válku; některými autory byl A. zahrnován mezi Sedm mudrců) a Ferekýdés z Athén.

Aristagorás Mílétský použil jako první v historii roku 499 mapy co by výkladového a propagandistického prostředku. Když žádal Sparťany o pomoc proti Peršanovi, líčil lakedaimonským předákům situaci za pomoci měděné desky, do níž byl vyryt celý zemský okrsek se všemi moři a řekami, jak praví dobový záznam.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl o minimálně padesát let dříve Anaximandros Mílétský. Historické prvenství ale patří Babylóňanům: první zachovaná mapa s Babylónem uprostřed a se smyšleným okolním světem je z doby kolem roku 700. První atlas se systémem šířek a délek od Alexandreie vytvořil mezi roky 135 až 142 n. l. Klaudios Ptolemaios/lat. Claudius Ptolemaeus a sepsal do spisu Geógrafiké hyfégésis, viz zde níže. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Roku 174 dal po svém triumfu Ti. Sempronius Gracchus umístit v chrámu Mátris Mátútae desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíců Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byla to (západo)evropská kartografická novinka.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů mapu světa s Amerikami z roku 1507 (!) německého kartografa Martina Waldseemüllera; je to tím pádem nejdražší mapové dílo; viz pod loďstvo, čínské objevy. Roku 1507 zemřel autor nejstaršího dochovaného globu, „zemského jablka“ o průměru 54 centimetrů, norimberský kartograf Martin Behaim.

Historický zeměpis: Dvakrát měř a počítej

Přepočty údajů o poloze tisíců míst na antickém popisu světa přinesly překvapivá zjištění.

Zeměpisné dílo alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia nevyniká přesností. Alespoň donedávna se to o jeho osmidílném Zeměpisném průvodci (Geógrafiké hyfégésis) se sedmi tisíci lokalitami soudilo.

Ptolemaios vytvořil první atlas zeměkoule se systémem zeměpisných šířek a délek s nultým stupněm probíhajícím Alexandrií. Byl základen všech „atlantů“ do pozdního středověku. Pracovníci Technické university Berlín tvrdí, že rozklíčovali důvod řady nepřesností v knize, která vznikla v rozmezí let 135-142.

Učenec skládal dohromady mapy různého stáří a používal údajů z různých epoch a tím pádem i různých délkových měr, hlavně stadia. Takže se potvrdilo, že Číňané měli v prvním století přístavy v dnešním Vietnamu (Haiphong) a Malajsku (Kattigara, dn. Kuching v Sarawaku), ale také to, že Thúlé, o němž bájil hellénský obchodník Pýtheás z Massalie, je ostrov Smöla před Trondheimem.

Staří měřili vzdálenosti na kroky a Helléni vymysleli krokoměry, hodometry. Vzdálenosti počítali tímto způsobem bématistai, "počítačí kroků". Byli natolik přesní, že se už pro dobu Alexandra Velikého předpokládá, že byli nějakým krokoměrem vybaveni; jednou z domněnek je, že zařízení pocházejí ze Sicílie. Novověká měření asijských vzdáleností (stathmoi) starověké údaje totiž potvrdily jen s malými odchylkami. Krokoměr byl zmiňován v pozůstalosti Commodově. 

Z bématistů, kteří svá měření publikovali ve svých z velké části nezachovaných geógrafických spisech známe jménem Diognéta, Baitóna, Amyntu, Archeláa (byl-li Kappadočanem, pak se nabízí domněnka, zda není identický s králem A.) a Filónida z Kréty (popř. z Mékyberny na Chalkidice?), Alexandrovým hémerodromem/poslem-běžcem na dlouhé vzdálenosti. Že starý neznal žádný rychlometr, u civilisace počítající na dny nepřekvapí: tachometr patentoval v Berlíně 7. října 1902 Otto Schulz ze Štrasburku a v automobilech se masově objevil ve třicátých letech (Ford). 

  

vyšlo zkráceno v časopisu Týden 43/07

Logografem a mladším Hérodotovým současníkem byl Hellaníkos z Mytilény na Lesbu, autor monografií Tróika, Aigyptiaka, Persika (to vše ještě před publikováním Hérodotových Dějin), Skythika, Kypriaka, Lýdiaka, Lesbiaka, Aiolika, spisy o Boiótii, Thessalii a dokonce o zvycích barbarů, Barbarika nomimaJeho Atthis sahající asi až do konce peloponnéské války roku 404 byla prvním vylíčením historie slavné athénské pentékontaétie, athénského padesátiletí imperiální velikosti, a vůbec první historickou, nikoli jen mýthologickou monografií o attických dějinách.

Své dějiny datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu a jeho soupis Hiereiai tés Hérás/„Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první celohellénskou kronikou vůbec. Kronika zřejmě končila dobou Níkiova míru. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové (více s. v. chronografové, chronologové).

Ísokratův žák a Démosthenův odpůrce Androtión dovedl svou Atthidu až do roku 343 a patřívala mezi nejoblíbenější svého druhu. Andrón z Halikarnássu ve 4. st. sepsal dílo o genealogických vztazích mezi jednotlivými hellénskými kmeny a jejich městskými státy. Zřejmě první dílo zabývající se jediným městským státem sepsal Charón z Lampsaku. Vedle čtyř knih historické monografie Hóroi Lampsakénón popsal ve dvou knihách perské dějiny do Artaxerxa I. Persika. O Agathokleovi z Kýziku, autorovi dějin své vlasti/Peri Kýzikú z doby předalexandrovské nevíme nic. Leda to, že měl čertví proč přízvisko Babylónios/Babylónský. Samskou kroniku ještě v 5. století psali Euagón a Aethlios a také z jejich písemností se nic nedochovalo. 

Druhá polovina 5. století a začátek století 4. byla vrcholovou dobou klasického dějepisectví. Hérodotovo „Vylíčení minulosti“/Historiés apodeixis, dnes nazýváno jako Dějiny, je zároveň prvním historickým dílem, které se dochovalo celé. Jeho ne příliš šťastné dělení na devět knih není původní, ale pochází až z alexandrijské doby. Od dob Hérodota z Halikarnássu, dost možná hellénisovaného Kára, je slovo historiá označením pro výsledek bádání a zkoumání minulosti a stalo se opakem mýthu. Hérodotovu prosu zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér, spíše zkazka než skutečnost.

Thúkýdidés Athénský se jako první z historiků soustředil na svou autentickou současnost a je pokládán za zakladatele vlastní vědecké historiografie. Třetím z autorů, jehož dílo máme zachováno, je Athéňan Xenofón, který kromě filosofujících spisů monograficky popsal tažení Kýra Mladšího, Kyrú anabasis a sepsal děje první let po válce peloponnéské (Hellénika). Na Thúkýdida a Xenofónta navazoval Kratippos Athénský, jeden z možných autorů papyrového fragmentu Hellénika z Oxyrhynchu nalezeného roku 1906 (jiné soudy posouvají autorství Hellénik do hellénismu). Prospartsky, proti Perikleovi a pro politiku kimónovskou, psal též Stésimbrotos z Thasu. Básník Ión z Chiu, vrstevní předchozího, který se osobně znal s veličinami své doby, vydal asi jako první své paměti o cestách Epidémiai (později se žánr nazýval hypomnémata/paměti). 

V druhé polovině 5. století vznikla i první historická díla na hellénském Západě: Hippys z Rhégia byl autorem spisů Sikelika, Chronika a Ktisis tés Ítaliás/„Založení hellénských osad v Itálii“, Antiochos ze Syrákús spisů Peri Ítaliás/„O Itálii“ a Sikeliótis syngrafé/„Dějiny Sicílie“, které sahaly do roku 424. Jistý Antigonos zpracoval dějiny Velké Hellady, přítel Dionýsia I. Filistos Syrákúský ve třinácti knihách pojednal sicilské dějiny v Sikelikách do léta roku 362. Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících.

Otcem, i když zřejmě ne právě chtěným, jiného žánru, historického románu, se stal osobní lékař Artaxerxa II. Mnémona Ktésiás z Knidu, autor historisujících knih Persika a Indika. Deinón z Kolofónu složil nedochované perské dějiny do roku 343. Kallisthenés z Olynthu, synovec a žák Aristotelův, ještě před účastí na Alexandrově výpravě na Východ, vydal Hellénika, v desíti knihách dějiny od Antalkidova míru do začátku fócké války/třetí svaté, tj. zhruba éru thébské hégemónie.

V předhellénistické době, v průběhu 4. století, vznikala historická díla „celosvětového“ rázu. Eforos z Kýmy, žák Ísokratův a tudíž zastánce panhellénských myšlenek, v práci Historiá koinón práxeón, tedy ve „Všeobecných dějinách, doslova "Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje až do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal jeho syn Démofilos.

Diylla z Athén pokládal Diodóros Sicilský za Eforova pokračovatele, což nemůžeme posoudit, neboť se dílo nedochovalo: Diyllos prý sepsal ve 27 knihách dějiny Hellénů a barbarů až do smrti Filippa III. Arrhidaia, popř. až do roku 279. Z Kýmy byl z historiků také Hérákleidés, autor Perských dějin o pěti knihách (nezaměňovat s autorem učebnice rhétóriky ani s H. z Alexandreie, autora spisu O perských zvláštnostech).

Ísokratovým žákem byl filmakedon Theopompos z Chiu, který ve svých Hellénikách navázal na Thúkýdida a dovedl je do bitvy u Knidu v roce 394. Zároveň je však také autorem Filippik o 58 knihách, které tak byly nejrozsáhlejším historickým dílem předhellénistické doby.

Následující dva historici žili a psali na přelomu 4. a 3. století, a nelze je ještě považovat za ryzí autory hellénistické. Dúris ze Samu, žák Aristotelův, politik a voják, sepsal hellénské dějiny až do roku 281; od roku 301 vládce ostrova, olympioníkos v boxu, žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, MakedonikaSamión hóroi. Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, byl Samos zřejmě až do roku 201 ptolemaiovský.

Protimakedonsky psal Alexandrův současník, historik a rhétór Theokritos z Chiu, který byl ve své vlasti rovněž vůdcem protimakedonské strany (o samotném Th. sepsal spis jistý Ambryón). Naopak uchvácen Alexandrem byl rhétór Hégésiás z Magnésie, pokládaný též za zakladatele květnatého asijského slohu v řečnictví.

Tímaios z Taurómenia vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai a sepsal Sikelika (popř. Ítalika kai Sikelika n. Historiai), v nichž vylíčil dějiny západních Hellénů až do Pyrrha. Byl prvním autorem, který důsledně datoval podle olympiád. Přitom pravděpodobně prvním autorem, zabývajícím se olympijskými dějinami byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai/"Jména národů", sepsal, resp. redigoval také Seznam olympioníků/Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil v přepočtu za datum první počítané olympiády rok 776. Jiný Hippiás, z Eryther, sepsal historii své vlasti.

Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků filosof Aristotelés, Eratosthenés, Flegón Trallský a z nich výpisy křesťanský excerptor Sextus Iúlius Áfricánus. Flegón alias Aelius Phlegó, Hadriánův propuštěnec, dokonce sepsal historické kompendium o šestnácti knihách v rozsahu od první do 229. olympiády (roku 137 n. l.) s názvem Olympiades. Aristodémos z Élidy rovněž vydal seznam olympioníků s tím, že Koroibos byl prvním vítězem registrovaným a že zvítězil na 28. olympiádě; v předcházejících 27 se olympioníkové nezaznamenávali. Znamenalo by to, že první hry se konaly roku 884, srov. pod hry a rok 776.

Messénské války monograficky popsali jen dva autoři. Prosou Myrón z Priény, a to až po smrt Aristodémovu, verši pak v epu Messéniaka život Aristomenův Rhianos z Bény na Krétě, básník ze druhé poloviny 3. století, původně otrok a hlídač v zápasnické škole, později vážený autor v Alexandreji. Jistý Athanis vypsal dějiny Sicílie, sám účastník Diónova převratu v Syrákúsách.

Kallippos z Korinthu byl autorem dějin boiótského Orchomenu, veršovanou Atthidu sepsal rovněž jinak neznámý Hégénús. I tak malé obce, jako např. Keos/Keós měly své historiky, v tomto případě jinak zcela neznámého Xenoméda z doby předhellénistické. Dieuchidás z Megar sepsal dějiny své vlasti, v nichž tvrdil, že homérské epy existovaly v rukopisech dříve, než sestavil Peisistratos svou komisi. Hippassos Lakón v pěti knihách pojednal o spartské ústavě.

Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství. Popsal ho před soudy ve řečech proti svým vypečeným poručníkům. Autorem autobiografie však nebyl.

Účastníci epochálního Alexandrova tažení otevřeli svými osobními pamětmi období hellénistické historiografie. Obzory autorů se rozšířily, vzrostly nároky, ale změnily se i politické poměry. Většina současníků při popisu tažení na Východ využívala královských deníků, basileioi efémerides, resp. hypomnémata/paměti, za které byl na Alexandrově dvoru odpovědný Eumenés z Kardie. Své vlastní paměti, a často kdysi citované, sepsal zakladatel egyptské královské dynastie Ptolemaios I. Sótér.

Spis O Alexandrovi sepsal jistý Antikleidés, jeho „vrchní ceremoniář“ Charés z Mytilény popsal královy činy, zvyky u dvora a válečné stroje, jichž užíval. Na Východu byl s Alexandrem člen „technického štábu“ Aristobúlos z Kassandreie a Kréťan Nearchoskteří sepsali své bohaté vojenské, geógrafické a ethnografické zážitky ve spisech, které byly ve starém věku velmi populární. Kleitarchos z Kolofónu a Onésikritos z Astypalaie napsali barvité a fantaskní, jak vyznívá z citací, románové životopisy Alexandra Velikého/Peri Alexandrú historiás.

Později psali z vlivných lidí a z korunovaných hlav autobiografie Démétrios Falérský, Antigonos Gonatás, Pyrrhos a Arátos Sikyónský (srov. pod králové a Músy); o římských autobiografiích viz níže. Pyrrhovy děje popsal Proxenos z Chalkidy, jeho dvorní historik, autor Épeirských dějin/ta Épeirótika a též dějin své eubojské vlasti/ta Chalkidika (vše ztraceno).   

Z Kardie pocházel Hierónymos, historik a diplomat ve službách králů Démétria I. a Antigona II. Od roku 291 byl místodržitelem v Boiótii. Své diadošské Dějiny/Historiai dovedl do roku 272 n. 266. Mnohem později z těchto a dalších spisů čerpal bíthýnský Flávios Arriános (asi 85 - 175 n. l.), doma v Níkomédeji kněz Démétry a Koré, později občan athénský a žák stoika Epiktéta (Anabasis Alexandrú, ale také spisy o dějinách Bíthýnie, válek diadochů, o Parthech, Indii atd.). Efippos z Olynthu, státu vyvráceného Makedonci, po smrti Alexandra sepsal o něm nedochovaný kritický, logicky, historický spis.

Další Hierónymové: Hierónymos z Rhodu byl peripatétik a historik, o němž toho více nevíme. Jiný Hierónymos byl filosofický spisovatel a křesťanský apologeta Sophrónius Eusebius Hierónymus: Illyr ze Stridónu žijící v letech 348 – 420 doplnil dílo Eusebiovo, jehož kroniku dovedl do roku 378, a přeložil bibli do latiny, tzv. Vulgáta. Na Eusebia a S. Iulia Africana navazovala řecká chronografie neznámého autora Chronicon paschale dovedená do roku 627 do vlády Východořímana Hérákleia a stále ještě, kupodivu, datována olympiádami (nejvyšší uvedená: Ol. 352).  

Eratosthenés z Kýrény stanovil pro hellénské dějiny rok 1184 za datum dobytí Troje a ve svých rozsáhlých Chronografiích/Chronografiai, které od trojské války dovedl až do smrti Alexandra Velikého, jako první v dataci použil i jednotlivé roky olympiád (až dosud: ve sté olympiádě, tedy celé čtyřletí, nyní např.: ve druhém roce sté olympiády).

Eratosthena později okopíroval grammatik Apollodóros z Athén, který svou veršovanou Kroniku/Chronika, Chroniké syntaxis, věnovanou Attalovi Filadelfovi, dovedl pravděpodobně od trojské války až do roku 119. Sepsal též spis Etymologiai a práci O hetérách v Athénách/Peri tón Athénési hetairidón. Oba se při řazení událostí prý drželi posloupnosti spartských králů (ještě sepsal knihy o zákonodárství, filosofických školách, o bozích a vydal sbírku mýthů). Obecně o dataci psal ve spisu O určování času Antileón, theoreticky o historiografii psali Aristotelovi žáci Theofrastos a Práxifanés z Mytilény žijící na Rhodu a v Alexandreji, jeden z prvních badatelů věnujících se grammatice (práce neznáme, zachováno je však o téměř půl tisíciletí mladší pojednání Lúkiána ze Samosat "Jak třeba psát dějiny"/Pós dei historián syngrafein). Jejich učitel Aristotelés ze Stageiry sesbíral ústavy nejméně 158 hellénských států; zachována z velké části pouze jediná, athénská.

Dějiny Asie a Evropy ve 20 knihách sepsal Démétrios z Kallátidy, monografii o své vlasti vydal Nymfis z Hérákleie Pontské, autor též dějin Alexandra a jeho nástupců. 

Atthidy napsali v první polovině 4. století Kleitodémos či Kleidémos a autorem nejrozsáhlejší a vedle Androtióna (viz zde výše) i nejoblíbenější athénské kroniky byl Filochoros (dovedené pravděpodobně do roku 261), kterého dal Antigonos Gonatás stít pro sympatie k Ptolemaiovi Filadelfovi (jiný F. psal o snech). Poslední atthidu vůbec, a zřejmě shrnutí všech zjištění/Synagógé tón Atthidón o nejméně šestnácti knihách sepsal kolem roku 200 Kallimachův žák Istros pocházející ze stejnojmenné obce na stejnojmenné řece (= Dunaji). Je pozoruhodné, že Istros z Kallátidy poblíž Istru se v Istru též utopil; podle jiného podání pocházel z Kýrény, popř. z Pafu n. Makedonie, a v Alexandreji byl sluhou a žákem Kallimachovým. Istros z Kallátidy složil spis o scénické tragédii a pravděpodobně šlo o dva různé muže. Neznámý zůstal autor athénské kroniky Démónax.

Děje diadochů vypsal po Hierónymovi ve 2. století v Alexandrii žijící Agatharchidés z Knidu, jinak autor geograficko ethnografických prací o Asii a Evropě (Asiatika, Európiaka) a zachovaného výtahu ze spisu „O Rudém moři“. Agatharchidés byl tajemníkem peripatétika Hérákleida z Kallatidy n. Alexandreie zvaného Lembos, dvorního úředníka Ptolemaia Filométora, který sepsal rozsáhlé dějepisné dílo (citováno je až z 37. knihy). Kallixeinos/Kallixenos z Rhodu žijící za Ptolemaia Filopatra sepsal dílo Peri Alexandreiás/O Alexandreji a jejích dějinách. Historický spis O městech vydal ve 3. st. Akestodóros z Megalopole. Jistý Glaukippos z Athén sepsal knihu o hellénských svátcích.

Vzdělaný básník Kallimachos z Kýrény sestavil během svého působení v alexandrijské ptolemaiovské knihovně první vědeckou bibliografii o 120 knihách (= dílech) „Seznam výtečníků v každém oboru vzdělanosti a jejich spisů“.

Helléni v této době věnovali pozornost i světu nehellénskému, i když k mainstreamové četbě dílka jistě nepatřila. Farnúchos z Nisiby sepsal perské dějiny. Řecky presentovalo dějiny svých zemí několik autorů, např. Mardukův velekněz Bérós(s)os. Svá Babylóniaka věnoval Antiochovi Sótérovi. Egypťan Manethó, Manethón/Manethós věnoval své Egyptské zvláštnosti/pozoruhodnosti/Aigyptiaka hypomnémata či jednoduše Aigyptiaka "velkému králi Ptolemaiovi Filadelfovi", jak praví jistě podvržený dopis, který mu poslal "archiereus kai grammateus tón kat' Aigypton hierón adytón" původem ze Sebennytu. Jistý Bútoridás sepsal knihu o pyramidách, jinou s tímto thematem Démotelés, asi Hellén. Jakýsi Hórapollón složil spisek o hieroglyfech, které vykládal jako obrázky (jak prosté...). Kněz Sarápidova kultu a stoický filosof Chairémón z Alexandreie, který ve své vlasti pravděpodobně učil grammatice a od roku 49 patřil k vychovatelům Nerónovým v Římě, sepsal po názvem Hieroglyfika rovněž spisek o egyptském písmu, též o astrologii a k tomu se věnoval egyptským dějinám; vše v řečtině a nedochováno.

Filón z Byblu neboli Herennius Philó, který zemřel někdy po Hadriánovi, byl grammatikem, autorem slovníku synonym, ale také Foiníckých dějin/Foiníkiké historiá. Citace známe z Euangelické přípravy/Euangeliké proparaskeué křesťanského historika či hagiografa Eusebia z Kaisareie a z nich vyplývá, že Filón čerpal z "foiníckých" originálů a z kosmologického spisu jistého Sanchúniathóna z Bérýtu pocházejícího údajně z doby před trojskou válkou. Záhadný Foiníčan, který svou levantskou legendu o vzniku bohů narouboval na hellénskou, spis věnoval odjinud rovněž neznámému bérýtskému vládci Abibalovi/Abí-Ba'al a čerpal informace od Hierombala (Jerub-Ba'al n. Chírám-Ba'al?), kněze boha Ieuó, tedy Jahweho.

Hellénisovaný Žid Démétrios vydal v poslední čtvrtině třetího století apologetickou knihu o židovských králích. Za Ptolemaia Filadelfa byl v Alexandreji údajně pořízen překlad židovských náboženských knih, dnes zvaný Septuáginta, Kata tús hebdomékonta/Para h., Podle sedmdesáti (moudrých), lat. zkracováno jako LXX. Překladatelem asi byl Démétrios, podle jiného moderního úsudku vznikal překlad v rozmezí let 250-100 př. n. l.; podle jmen není text příliš homogenní. Podle židovské pověsti pořídilo překlad za Filadelfa 72 mudrců v 72 dnech.

Později vznikly anonymní překlady I. knihy Makkabejských a řecký originál II. knihy Makkabejských o událostech v Palaistíně v letech 175 - 135.

Iúdás Makkabejský poslal roku 161 do Říma vyslance, které vedli hellénisovaní Židé Eupolemos a Iásón. U senátu nesnášejícího Seleukovce velmi snadno dosáhli uznání za spřátelený národ. Eupolemos byl mimo jiné autorem (?) nezachovaných propagačních spisů v řečtině o židovské minulosti. Snad v éře Ptolemaia XII. Auléta v Alexandreji složil údajně jistý Sósatés (= Sótadés?) řeckými verši epos s náměty z židovských dějin ("židovský Homér"). 

Jeho vrstevníkem asi byl Artapanos (srov. parthské jméno Artabános), možná alexandrijský Žid, autor svérázného výkladu egyptských dějin, jak lze usuzovat z dochovaných citací u Eusebia a Klémenta, křesťanských dějepravců. Ovlivnil Alexandra Polyhistora a Iósépa Flávia, srov. zde níže, a těžko řící, zda reagoval na dílo Manethónovo. Nicméně egyptské dějiny postavil na hlavu smyšlenkami o tom, že to byl "Móýsos"/Mojžíš, který určil egyptským nomům/provinciím kultovní zvířata, a Abrahám to byl, kdo naučil Egypťany stavět lodi, stroje na pohybování kameny, zavodňování, výrábět zbraně, faraony astrologii a tak podobně. 

Grammatik a polyhistór Lýsimachos z Alexandreie (nebo Kýrény) ve 2. století př. n. l. též sepsal dějiny Židů. Nejznámějším z židovských apologetů byl vedle Filóna z Alexandreie, vykládajícího hellénskou filosofii, a hlavně Platónovu, za kopii starých židovských proroků, Iósépos Flávios (lat. T. Flávius Ióséphus), autor aramejsky psaných Dějin židovské války, které pak s přáteli přeložil do řečtiny. Autor rozsáhlých Židovských starožitností/Iúdaiké archaiologiá je též prvním v celém starém věku, jehož autobiografie se zachovala. Židovské povstání ze svého hlediska, s Iósépem nebyli přáteli, řecky popsal Iústos z Tiberiady, tajemník krále Héróda Agrippy II. Je překvapivé, že později Hellénům a Římanům svou minulost a ethnografii nevěnovali Keltové ani Germáni.

Jako první z křesťanů navázal na chronografie, kroniky, všestranný Sex. Iúlius Áfricánus z Emmaus/Níkopole n. Hierosolym, bibliothekários knihovny římského Pantheonu za císaře Alexandra Sevéra (nezaměňovat s latinským rhétorem Iúliem Áfricánem z Gallií v 1. st. n. l.), srov. pod chronografové. Sestavil v římském Pantheonu na pokyn Alexandra Sevéra knihovnu a řecky sepsal pět knih Chronografií, synchronního díla o hellénských a židovských dějinách od „stvoření Adama“ do roku 220 n. l. (viz pod chronografové).

Velvyslanec Seleuka Níkátora v Indii Megasthenés popsal tamní zvyky a děje (Indika), jak učinil též jeho nástupce Déimachos z Platají, srov. rok 303, a vyslanec Ptolemaia Filadelfa Dionýsios. Menadros z Efesu sepsal ve druhém století foinícké dějiny. Hannibalovy skutky a púnské dějiny vypsali autoři, kteří u Karthágince během tažení žili: Silénos z Kalé akté a Sósylos ze Sparty, který byl i vojevůdcovým učitelem řečtiny, srov. o nich rok 218, a Filínos z Akragantu, také jistý zcela neznámý Eumachos a s ním Chaireás. Historii Kappadokie pojednal jistý Eustochios. Jistý Glaukos sepsal Arabikés archaiologiá/Starožitnosti Arábie, dtto Úranios Arabika.

Zcela v moderním duchu se v hellénismu staly populární různé literární sbírky, vědecké monografie, výběry všeho obsahu, tedy i dokumentů. Krateros, syn Alexandrova vojevůdce Kratera, vydal chronologicky seřazený komentovaný soupis athénských sněmovních usnesení/pséfismatDémétrios z Faléru, Kassandrův správce Athén a nesmírně plodný literát, vydal vedle svých pamětí (Hypomnémata peri tés dekaéteiás/„Vzpomínky na desetiletí“, totiž „mého správcování“) i soupis athénských archontů.

Jistý Polemón z Ília ve druhém století sbíral tak horlivě nápisy, že mu začali říkat stélokopos, tj. Oklepávač sloupů. Jeho mladší vrstevník Héliodóros sepsal v nejméně patnácti knihách všechno o athénské Akropoli. Lidé z okolí peripatu pod Aristotelovým dohledem pořizovali různé chronografické seznamy, např. vítězů na olympiádách a pýthijských hrách (Olympioníkai, Pýthioníkai), ale také Didaskaliai, seznamy odehraných divadelních kusů. Za Aristotela vznikla rozsáhlá sbírka 158 ústav hellénských států, Politeai.

Paradoxografové psali o kuriositách. Bolós z Mendéty sepsal „O věcech, které budí zvláštní pozornost při čtení historií“.

Koncem 4. a začátkem 3. století začaly vznikat historické spisy všímající si vývoje určitých vědních disciplin. Tak např. Aristotelův žák Eudémos z Rhodu se kromě logiky, geometrie a přírodní filosofie věnoval literárně i dějinách oborů: Geómetriké historiá, Arithmétiké historiá a Astrológiké historiá. Jiný Aristotelův žák Fainiás z Eresu byl botanik, ale jako historik byl první, kdo sepsal dějiny odstraňování samovlád („O odstraňování tyrannů“, „O sicilských tyrannech“). Démétrios z Magnésie v 1. st. sepsal „O soujmenovcích“, často citované Diogenem Laertským. Jistý Démokritos sepsal dějiny Artemidina chrámu v Efesu a Samothráky.

Aristokratés ze Sparty sepsal asi ve 2. či 1. st. ethnografické a historické dílo o své vlasti. Aristotelův žák Dikaiarchos z Messény vydal ethnografický spis o kulturních dějích „Život Hellady“. Batón ze Sinópy sepsal ve 3. st. historii efeských tyranů. Deiniás z Argu ve 3. st. sepsal dějiny své vlasti. Některému z bíthýnských Níkomédů věnoval Skymnos z Chiu z velké části zachovaný veršovaný popis pobřeží od Hispánie po Pontos; poněvadž se o autorství pochybuje, cituje se "Níkomédův periodos" jako dílo Pseudo-Skymna. 

Hérákleitos z Lesbu sepsal dějiny Makedonie, z nichž neznáme nic. Dějiny let 272 až 220 pořídil Athéňan Fýlarchos a hodně se v nich věnoval popisu tragických scén, aby vzbudil dojem. Jak moderní… V Hadriánově době složil v hexametrech Dionýsios Alexandrijský zv. Periégétés popis známého světa Tés oikúmenés periégésis, titul vedle Pomponia Mely, srov. níže, populární až do renesance. O periplech viz ve druhém oddílu hesla dějepisci. 

Symbolickým vrcholem hellénistické historiografie, přesněji té, kterou osud zachoval alespoň zčásti, bylo dílo Polybia z Megalopole Historiai, dějiny celého Středomoří od začátků 2. púnské války roku 220 až do zničení Karthága a Korinthu v roce 146. Jím zároveň začala i éra těch historiků, kteří již psali ve stínu římského fenomenu: ať už oslněni, nebo prostě přemoženi, jako římští váleční zajatci. Podotkněme, že paměť všech těch autorů, kteří psali „proantigonovsky“ nebo „proseleukovsky“, zkrátka protiřímsky, byla důsledně Římany ničena. Je dosti pravděpodobné, že řada zničených děl a autorů zatracovaných dosahovalo podobné úrovně.

V zachovaných fragmentech Polybios kárá své předchůdce, prameny a kolegy z omylů a hloupostí vyplývajících z nekritického převzetí údajů. Tím se s dalšími hellénskými autory zcela liší od nacionálně úporné historiografie latinské. Je zřejmě prvním z literátů, kteří na omyl kolegy upozornili osobně: Polybios napsal Zénónovi z Rhodu, autorovi dějin své vlasti, o zeměpisných omylech, jichž se dopustil při líčení dějů v Messénii. Zénón prý jeho kritiku přijal přátelsky, ale věc nemohl napravit, neboť spis již vyšel.

Velmi moderně a sympaticky zní Polybiův názor na rozsah historiografických děl (vi, 11, 7): "Dobrý kritik by neměl historiky posuzovat podle toho, na co zapomněli, ale podle toho, co uvádějí...". Autor chronografie & Kleió se domnívá, že se připomenutí týká i jeho. 

Později na Polybia navázal řecky píšící syrský polyhistór a jeden z ideologů římské aristokracie Poseidónios z Apameie, který své dějiny dovedl až do příchodu Sully k moci v Římě, Historiá hé meta Polybion, resp. Ta meta Polybion (Dějiny po Polybiovi). Je pravděpodobné, že stoik Poseidónios, usazený na Rhodu, byl původem syrský Arab.

(pokr.)