dědictví, žen§ viz ženy, srov. lex Papia Poppaea; pětiprocentní daň z dědictví, v různých obměnách platnou dodnes, zavedl roku 5+ Augustus, zrušil roku 97 Nerva a obnovil filosofující princeps M. Aurélius Antónínus. O dědictví viz také pod kolonisace

dědictví Petrovo§ viz patrimónium Petrí 

dějepisci, dějepisectví, historie, dějiny, historici, historiografie, biografie, autobiografie, životopis, dějepisci, historici (dějiny křesťanské, středo- a novověké viz pod křesťanství):

Historiografie vnáší dodatečný řád do jinak neskladného a bezesmyslového lidského konání. Ve vlastním slova smyslu nebyla před Hellény známa v žádné z orientálních kultur, třebaže kronikářské části hebrejského Starého zákona, složené snad až v hellénismu, se jí velmi přiblížily. V Mesopotamii vedly chrámové občiny pečlivé kronikářské seznamy panovníků, cen obětin a potravin, posic nebeských těles, povětrnostních úkazů, v Assyrii dokonce epónymních úředníků, srov. s. v. chronografie. Zachovány jsou jmenné dynastické seznamy panovníků sumerských států, fragmenty novobabylónských kronik, viz jejich řadu roku 747. 

Obdobně si počínala nilská civilisace s přesným pozorováním záplav. Ve střední říši se vedly u dvora „deníky“, genut, úřední záznamy. Část je zachována v chrámu boha Monta/Menta v Džerti, řec. Túfion, dn. arab. at-Túdu/Todu vystavěného Mentuhotpem II. a annalisticky shrnuje dary, sochy, budovy, lovy a výpravy krále.

V období staré říše (3.-6. dynastie) jsou první autobiografické nápisy z hrobek a dedikační nápisy. Hrobka byla pro Staroegypťany otázka prestiže a podle toho vypadala „historická“ literatura. Velmožové si dávali záležet na tom, aby na onom světě vypadali jako bojovníci za pravdu a spravedlnost, maat („říkal jsem pravdu, jednal jsem spravedlivě“).

Obě kultury se však k souvislému popisu událostí a souvislostí nikdy nedostaly. Nejrozsáhlejší dílka s kronikářskou hodnotou jsou chlubivé nápisy králů o svých dobyvatelských úspěších. Podobný charakter mají historiografické části židovského Starého zákona, sepsané zčásti ovšem později, než v době nezávislosti států Israél a Júda. Ani jedna z předhellénských kultur nevytvořila žádnou ústřední datovací éru nevázanou na vládu stávajícího panovníka (srov. však Nabonassarovu éru vytvořenou babylónskými astronomy, rok 747, která obecně v užívání nebyla).

Historické dílo v řečtině sestavilo na tisíc autorů. V naprosté většině však známe jen jména a název spisu, popř. citace. Špatně dopadli dokonce ve své době vyzdvihovaní historici (srov. neúplnost např. Polybia a Livia). Autory kriticky píšící o římské diplomacii stihla kletba damnatio memoriae vítězů nad hellénským světem, zmizela specialisovaná díla o dějinách antigonovské Makedonie, Seleukovců, Ptolemaiovců, Hellénů v Indobaktrii, sbírky státních dokumentů, archivy atd.

Řádění křesťanských hord propadla později celá evropská civilisace včetně svého písemného projevu. Snaha posledních intelektuálních polytheistických skupin v Římě, Athénách a Kónstantínopoli v 5. století n. l. uchránit pro další pokolení díla tehdy již vzácná nebyla příliš úspěšná.

•

Hellénští historici. Základem veškeré historiografie, tedy i hellénské, byly ústně tradované pověsti, vyjadřované epem (klea/kleia andrón, kleia proterón anthrópón, „slavné skutky mužů, dávných lidí“ apod., homérské zpěvy). Druhým momentem vzniku historiografie byly kultovní záznamy chronologického charakteru, které si vedli kněží.

V Egyptě a v sumerském Meziříčí dostal každý rok jméno podle hlavní události a tak vznikly kroniky, až na fragmenty ztracené. Assyřané datovali podle epónymních úředníků zvaných limmu/límu, část seznamu uchována. Sem patří též např. seznamy Poseidónových kněží v Halikarnássu, Héřiných kněžek v argívském Héraiu, seznamy vítězů panhellénských i místních her, kronikářské zápisy, anagrafai či leukómata. Byly sestavovány seznamy epónymních úředníků, např. archontů v Athénách, epónymních eforů v Lakedaimónu a jinde, od roku 776 byli v Olympii zaznamenáváni olympioníkové.

V kultovních střediscích byly vedeny lokální kroniky, hóroi, z nichž nejslavnější byly attické, zvané atthides. Šlo vlastně pouze o seznamy králů a archontů s připoznamenanými některými událostmi, strohé chronografie. První prý sepsal Hellaníkos z Lesbu, Hérodotův vrstevník, pozdějšími atthidografy byli Kleidémos n. Kleitodémos, Androtión, o nich srov. zde níže, Démón a Fanodémos, autoři mladší předhellénističtí. Nejslavnějším z attických kronikářů byl zač. 3. st. Athéňan Filochoros, státní věštec a učenec, popravený na popud Antigona Gonaty Athéňany za stranictví Ptolemaiu Filadelfovi, viz rok 267. Byl též z attických kronikářů nejobsáhlejší: jeho atthida měla nejméně sedmnáct knih.  

První dějepisná díla byla spíše mýthologického a geógrafického rázu a vznikla v 6. století. Byla to veršovaná starožitnická vypsání/archaiologiá a dílka o původu jednotlivých hellénských osad/ktiseis - založení měst. Do této skupiny patří jako nejstarší, a samozřejmě nedochované, „Samské starožitnosti/Archaiologiá tón Samión/Hóroi Samión" iambografa Sémónida ze Samu [protože však vedl kolonisaci Amorgu, zvaný též z Amorgu].

Xenofanés z Kolofónu sepsal počátky hellénského osídlení své vlasti/Kolofónos ktisis a vznik svého druhého bydliště Apoikismos eis Eleán/„Kolonisace Eleje-Velie“. Byl mimo jiné prvním evropským/světovým „paleontologem“. Jako první z lidí zaznamenal, že se v horách nacházejí mušle, že v syrákúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů a taktéž mořských živočichů na Melitě-Maltě. 

Hérodotův strýc Panyassis v ceněném kdysi epu Iónika vypsal založení iónských osad. Obě díla byla prvními historickými epy v literatuře vůbec. Ještě koncem 5. století vylíčil ve verších Choirilos ze Samu podle Hérodota dějiny nehellénských národů v dílech Barbarika, Médika a Persika. 

První prosou píšící historičtí autoři byli Míléťané. Těmto a jejich způsobem píšícím literátům se říkalo logografové. Věnovali se mýthickým počátkům hellénských států a osídlení, k nimž připojovaly děje nedávno minulé. Argonauty a Hérákleův život s mnoha zeměpisnými a folkloristickými poznámkami ve druhé polovině 6. století popsal Hérodóros z Pontské Hérákleie (její dějiny sestavil někdy v 1. století n. l. Memnón, z jehož díla se zachoval Fótiův výpis ze střední části spisu, roky 364-70). Hérodórovým synem byl sofista Brysón. 

Ve starém věku patřili k nejznámějším logografům Kadmos z Mílétu, syn Pandionův, který byl s filosofem Ferekýdem ze Sýru pokládán za nejstaršího hellénského prosaika/katalogadén. O Kadmovi víme pouze tolik, že měl snad v polovině 6. století složit spis Ktisis Mílétú kai tés holés Ióniás/„Založení Míléta a celé Iónie“ o čtyřech knihách. Žil jeho mladší jmenovec, syn Archeláův, a někteří autoři ho jmenovali Lykínos (mohli to tedy být dva odlišní literáti pravděpodobně hellénistické éry).

Kadmos mladší složil v šestnácti knihách dějiny Attiky a ve čtyřech knihách zpracoval thema jak se osvobodit od lásky muk/lysis erótikón, takže nelze nevzpomenout na Ovídiovy Léky na lásku/Remedia amóris.   

Ferekýdés sepsal spis o stvoření světa, kosmologickou alegorii Heptamychos či Theogoniá, viz o něm roku 544. Jiný F. byl z Leru a v polovině 5. st. sepsal dění své vlasti (označován také F. z Athén, resp. šlo asi o dvě různé bytosti, viz rok 480), o jistém Xenomédovi víme, že složil spis o mýthech a staré historii rodného Keu. V pátém století složil Xanthos ze Sard, syn Kandaulův, dějiny svého národa ve čtyřech knihách Lýdiaka. Stal se tak prvním z barbarů, který psal řecky. 

Dionýsios z Mílétu měl jako první sepsat řecky dějiny Perské říše/Persika dobu po Dáreiovi I. v pěti knihách, a zřejmě to byl vůbec první dějepisec v pravém slova smyslu. Složil též popis známého světa/periégésis, spis mýthologický a příběhy trojské války ve třech knihách. Nejznámějším logografem, i když rovněž známým jen z fragmentů, byl Hekataios Mílétský, který začátkem 5. století sepsal jednak Geneélogiai, první genealogický spis v evropské literatuře, jednak složil historicko-ethnografický a zeměpisný spis Periégésis či Periodos gés/„Popis světa“; podle několika zachovaných fragmentů lze však též usuzovat, že jeho periégésis byla spíše periplús. 

Byl první z Hellénů, který psal o historii v prose (Ferekýdés ze Sýru byl vůbec první z Hellénů píšící v prose, viz s. v.). 

Jiný Hekataios, rodák z Abdér a o c. sto padesát let mladší, byl žákem Pyrrhónovým, dějepisec, grammatik a "cestovatel", naposledy vyslanec Ptolemaia Sótéra, na jehož dvoře žil, ve Spartě; srov. o něm pod grammatici. Za svého egyptského pobytu sepsal dějiny země a byl zřejmě prvním z Hellénů, který se presentoval "egyptologickou" prací a měl za to, že civilisace pochází od Nilu/Aigyptiaka. Věnoval se též klasikům: Peri tés poiéseós Homérú kai Hésiodú. Nějaký pozdější autor složil pod jménem Hekataiovým (Pseudo-Hekataios) spisek o Židech a Abrahámovi/peri Iúdaión, peri Abram. 

První genealogickou prací veršovanou ale byla Hésiodova Theogoniá/„Zrození bohů“ a jeho Katalogos gynaikón či Éhoiai/„Seznam žen“ z dob kolem roku 700. V mateřské Helladě psali první lidské genealogie až v první polovině 5. století Akúsiláos z Argu (Geneélogiai či Historiai od Forónea, zakladatele Argu, po trojskou válku; některými autory byl A. zahrnován mezi Sedm mudrců) a Ferekýdés z Athén.

Aristagorás Mílétský použil jako první v historii roku 499 mapy co by výkladového a propagandistického prostředku. Když žádal Sparťany o pomoc proti Peršanovi, líčil lakedaimonským předákům situaci za pomoci měděné desky, do níž byl vyryt celý zemský okrsek se všemi moři a řekami, jak praví dobový záznam.

Tvůrcem první mapy či plánu světa v Evropě byl o minimálně padesát let dříve Anaximandros Mílétský. Historické prvenství ale patří Babylóňanům: první zachovaná mapa s Babylónem uprostřed a se smyšleným okolním světem je z doby kolem roku 700.

Byl i jiný Míléťan Aristagorás, mladší vrstevník Platónův, který složil Aigyptiaka. První atlas se systémem šířek a délek od Alexandreie vytvořil mezi roky 135 až 142 n. l. Klaudios Ptolemaios/lat. Claudius Ptolemaeus a sepsal do spisu Geógrafiké hyfégésis, viz zde níže. Zachován je zlomek hliněné tabulky z doby kolem roku 1400 s plánem jihobabylónského města Nippuru, svatého města Sumerů.

Roku 174 dal po svém triumfu Ti. Sempronius Gracchus umístit v chrámu Mátris Mátútae desku ve tvaru Sardinie s nápisem chlubícím se likvidací osmdesáti tisíců Sardů. Na mapě byly namalována místa bitev; byla to (západo)evropská kartografická novinka.

Knihovna Kongresu Spojených států koupila začátkem roku 2006 za deset milionů dolarů mapu světa s Amerikami z roku 1507 (!) německého kartografa Martina Waldseemüllera; je to tím pádem nejdražší mapové dílo; viz pod loďstvo, čínské objevy. Roku 1507 zemřel autor nejstaršího dochovaného globu, „zemského jablka“ o průměru 54 centimetrů, norimberský kartograf Martin Behaim.

•

Historický zeměpis: Dvakrát měř a počítej

Přepočty údajů o poloze tisíců míst na antickém popisu světa přinesly překvapivá zjištění.

Zeměpisné dílo alexandrijského učence Klaudia Ptolemaia nevyniká přesností. Alespoň donedávna se to o jeho osmidílném Zeměpisném průvodci (Geógrafiké hyfégésis) se sedmi tisíci lokalitami soudilo.

Ptolemaios vytvořil první atlas zeměkoule se systémem zeměpisných šířek a délek s nultým stupněm probíhajícím Alexandrií. Byl základen všech „atlantů“ do pozdního středověku. Pracovníci Technické university Berlín tvrdí, že rozklíčovali důvod řady nepřesností v knize, která vznikla v rozmezí let 135-142.

Učenec skládal dohromady mapy různého stáří a používal údajů z různých epoch a tím pádem i různých délkových měr, hlavně stadia. Takže se potvrdilo, že Číňané měli v prvním století přístavy v dnešním Vietnamu (Haiphong) a Malajsku (Kattigara, dn. Kuching v Sarawaku), ale také to, že Thúlé, o němž bájil hellénský obchodník Pýtheás z Massalie, je ostrov Smöla před Trondheimem.

Staří měřili vzdálenosti na kroky a Helléni vymysleli krokoměry, hodometry. Vzdálenosti počítali tímto způsobem bématistai, "počítačí kroků". Byli natolik přesní, že se už pro dobu Alexandra Velikého předpokládá, že byli nějakým krokoměrem vybaveni; jednou z domněnek je, že zařízení pocházejí ze Sicílie. Novověká měření asijských vzdáleností (stathmoi) starověké údaje totiž potvrdily jen s malými odchylkami. Krokoměr byl zmiňován v pozůstalosti Commodově. 

Z bématistů, kteří svá měření publikovali ve svých z velké části nezachovaných geógrafických spisech známe jménem Diognéta, Baitóna, Amyntu, Archeláa (byl-li Kappadočanem, pak se nabízí domněnka, zda není identický s králem A.) a Filónida z Kréty (popř. z Mékyberny na Chalkidice?), Alexandrovým hémerodromem/poslem-běžcem na dlouhé vzdálenosti. Že starý neznal žádný rychlometr, u civilisace počítající na dny nepřekvapí: tachometr patentoval v Berlíně 7. října 1902 Otto Schulz ze Štrasburku a v automobilech se masově objevil ve třicátých letech (Ford).   

vyšlo zkráceno v časopisu Týden 43/07

•

Logografem a mladším Hérodotovým současníkem byl Hellaníkos z Mytilény na Lesbu, autor monografií Tróika, Aigyptiaka, Persika (to vše ještě před publikováním Hérodotových Dějin), Skythika, Kypriaka, Lýdiaka, Lesbiaka, Aiolika, spisy o Boiótii, Thessalii a dokonce o zvycích barbarů, Barbarika nomima. Jeho Atthis sahající asi až do konce peloponnéské války roku 404 byla prvním vylíčením historie slavné athénské pentékontaétie, athénského padesátiletí imperiální velikosti, a vůbec první historickou, nikoli jen mýthologickou monografií o attických dějinách.

Své dějiny datoval Hellaníkos podle Héřiných kněžek v Argu a jeho soupis Hiereiai tés Hérás/„Héřiny kněžky“, doplněný historickými údaji, byla první celohellénskou kronikou vůbec. Kronika zřejmě končila dobou Níkiova míru. Hellaníkos se tak stal zakladatelem chronografického oboru hellénské historiografie, tím i světové (více s. v. chronografové, chronologové). Podle jednoho údaje bylo Hellaníkovi v době vypuknutí peloponnéské války 65 roků, Hérodotovi 53 a Thúkýdidovi čtyřicet. 

Dějiny Hellady a také spisek o literátech vydal Hérodotův vrstevník Damastés ze Sígeia, syn Dioxippův. Anaximandros z Míléta, mladší Stésimbrota, vyložil pýthagoreismus v díle Symbolón pýthagoreión exégésis.

Isokratův žák a Démosthenův odpůrce Androtión dovedl svou Atthidu až do roku 343 a patřívala mezi nejoblíbenější svého druhu. Andrón z Halikarnássu ve 4. st. sepsal dílo o genealogických vztazích mezi jednotlivými hellénskými kmeny a jejich městskými státy/Syngeneiai (historiai), též Atthidu.

Attické dějiny od dávnověku po svou současnost/atthidografos složili Fanodémos z Athén, historikem byl i jeho syn Diyllos, Amelésagorás/Melésagorás (?) z Chalkédonu, Istros z Alexandreie n. Lesbu, Démón a Melanthios, oba Athéňané a oba též autoři spisů o eleusíniích. 

Jmenovci Andrónovi: z Efesu, autor spisku Tripús o mudrcích a soupisu obětin přinesených za zdar Filippa II., z Tea složil periplús a z Alexandreie, vrstevník Ptolemaia Fyskóna, sepsal Chronografii. Zřejmě první dílo zabývající se jediným městským státem sepsal Pýthokleův syn Charón z Lampsaku. Vedle čtyř knih historické monografie Lampsacké kroniky/Hóroi Lampsakénón popsal ve dvou knihách perské dějiny do Artaxerxa I. Persika. K tomu vydal Hellénika ve čtyřech knihách, periplús oblastí za Hérákleovými sloupy, Aithiopika, Krétika a spis o nejvyšších úřednících lakedaimonských.

Charón z Naukrátidy sepsal dějiny své vlasti, o králích všech národů a o kněžích v Alexandreji a Egyptě a o událostech z jejich doby. Charón z Karthága vydal dějiny samovládců v Evropě a Asii a ve čtyřech knihách životopisy slavných mužů a v samostatném spisu též slavných žen. Lykeás, jiný autor z Naukrátidy, složil Aigyptiaka

O Agathokleovi z Kýziku, autorovi dějin své vlasti/Peri Kýzikú z doby předalexandrovské nevíme nic. Leda to, že měl čertví proč přízvisko Babylónios/Babylónský a že též sepsal Hypomnémata. Nejstarším asi autorem dějin Kýziku byl Déiochos/Déilochos n. Diiochos/Diilochos z Prokonnésu. Samskou kroniku/Hóroi Samión ještě v pátém století psali Euagón/Eugeón a Aethlios a také z jejich písemností se nic nedochovalo. To platí též o Eudémovi z Paria a Démokloeovi z Pygel. Z neznámé doby pocházejí Hóroi Samión historiografů Aethlia, Aineia, Adaia z Mytilény.

Z dalších Agathokleů jmenovec ze Samu vydal spis o ústavách Peloponnésanů, Ag. z Míléta o řekách, z Chiu o zemědělství, Agathoklés zvaný Atrários vydal knihu o rybářství/Halieutika, jiný Agathoklés o potravinách/peri diaités. Do které patří doby, není zřejmé. 

Filippos z Amfipole složil děje Rhodu v devatenácti knihách Rhodiaka, o nichž slovníkář Súidás/Súda odkudsi vzal poznámku, že patří mezi to nejhnusnější/esti de tón pany aischrón čili je možné, že se jednalo spíše o sbírku erótických novel nebo ucelený román takového žánru. Filippos byl autor též spisů Kóaka/Příběhy n. Dějiny Kóu a Thasiaka/Dějin Thasu, obě ve dvou knihách, možná rovněž díla nikoli historiografická.

Jiný Filippos rodem z kárských Theangel psal o Kárech a Lelezích a tvrdil, že Kárové používali Lelegy jako své otroky.   

•

Druhá polovina pátého století a začátek století čtvrtého bývá označována za vrcholovou dobu klasického dějepisectví. Hérodotovo „Vylíčení minulosti/Historiés apodeixis", dnes nazýváno Dějiny, je zároveň vůbec prvním historickým dílem, které se dochovalo celé. Jeho ne příliš šťastné dělení na devět knih není původní, ale pochází až z alexandrijské doby. 

Od dob Hérodota z Halikarnássu, dost možná hellénisovaného Kára (otec se jmenoval Lyxos, matka Dryó, bratr Theodóros), je slovo historiá označením pro výsledek bádání a zkoumání minulosti a stalo se opakem mýthu. Hérodotovu prosu zveršoval, lze-li to tak říci, vážený Choirilos ze Samu v nedochovaných epických dílech Barbarika, Médika a Persika. Athéňané mu prý za každý verš Persiky vyplatili jeden zlatý statér, spíše zkazka než skutečnost.

Thúkýdidés Athénský se jako první z historiků soustředil na svou autentickou současnost a je pokládán za zakladatele vlastní vědecké historiografie. Třetím z autorů, jehož dílo máme zachováno, je Athéňan Xenofón, který kromě filosofujících spisů monograficky popsal tažení Kýra Mladšího, Kyrú anabasis a sepsal děje první let po válce peloponnéské (Hellénika). S Xenofóntem bývá spojován jistý Themistogenés ze Syrákús, uváděný Xenofóntem na začátku třetí knihy Hellenik jako historik píšící o anabasi. Buď šlo o nezávislého, odjinud neznámého autora, nebo Xenofón smyšlené jméno uvedl zástupně za sebe, aby se mohl citovat popř. nedělal si to v Athénách ještě těžší.

Rovněž byl moderně vysloven názor, že rukopisné místo je poškozené s možností číst namísto jména Themistogena "sepsáno bylo poctivě jedním z Kýrových lidí/themistós heni Kýreión gegraptai (?)". 

O autorství Anabase však převládala jistota již ve starém věku. Předpokládá se, že Xenofón vydal Anabasi v reakci na starší spisek Sofaineta ze Stymfálu, jednoho z velitelů na anabasi/katabasi, s nímž se podle všeho neměli rádi a Xenofón se potřeboval více zviditelnit; o Sofainetovi, jednomu z nejstarších stratégů v Kýrově armádě, Peršanově příteli a jeho knize Anabasis Kyrú, je známo jen z Xenofónta, o spisku dnes z jediné, velmi vzdálené citace, ale v předhellénistické době byl zřejmě historiky užíván. 

Na Thúkýdida a Xenofónta navazoval Kratippos Athénský, jeden z možných autorů papyrového fragmentu Hellénika z Oxyrhynchu nalezeného roku 1906 (jiné soudy posouvají autorství Hellénik do hellénismu). Prospartsky, proti Perikleovi a pro politiku kimónovskou, psal též Stésimbrotos z Thasu. Básník Ión z Chiu, vrstevní předchozího, který se osobně znal s veličinami své doby, vydal asi jako první své paměti o cestách Epidémiai (později se žánr nazýval hypomnémata/paměti). 

V druhé polovině 5. století vznikla i první historická díla na hellénském Západě: Hippys z Rhégia byl autorem spisů Sikelika (pět knih), Chronika (pět knih), Ktisis tés Ítaliás/„Založení hellénských osad v Itálii“ a Argolika (tři knihy; možné též Archaiologika?), Antiochos ze Syrákús spisů Peri Ítaliás/„O Itálii“ a Sikeliótis syngrafé/„Dějiny Sicílie“, které sahaly do roku 424. Jistý Antigonos zpracoval dějiny Velké Hellady, vzdálený příbuzný a přítel Dionýsia I. Filistos Syrákúský ve jedenácti knihách pojednal sicilské dějiny v Sikelikách do léta roku 362. Po jeho smrti roku 356 v díle pokračoval jeho krajan Athanis/Athanás a dovedl je podle všeho až ke konci vlády Tímoleontově. Tímónidés z Leukady vydal děje svého přítele Dióna a bírku dopisů. 

S Filistem Syrákúským, synem Archónidovým a žákem básníka Euéna, se v pramenech zaměňuje (cf. Súidás) Filistos z Naukrátidy, popř. možná i jistý Filistos ze Syrákús, snad autor sedmi knih o Dionýsiovi. Filistos z Naukrátidy vydal dvanáct knih Aigyptiak, tři knihy o egyptské theologii, spis o Syrii a Libyi. Přičítá se mu též učebnice řečnictví/techné rhétoriké, první dějiny řečnictví a satyra Proti knize o tříhlavé koalici/pros ton trikaránon logon, asi o postavení Athén, Sparty a Théb v hellénské politice 4. století (srov. Anaximena z Lampsaku a M. Terentia Varrona). Nelze vyloučit, že obě díla vydal nějaký další Filistos. 

Mladší Empedokleův současník Glaukos z Rhégia složil spis O dávných básnících a hudebnících. O Hippyovi se tradovalo, že byl prvním autorem dějin Sicílie vůbec a že z jeho díla pořídil výtah jistý, dnes zcela neznámý Myés. Kalliás ze Syrákús sepsal v nejméně 22 knihách děje Agathokleovy/ta peri Agathoklea, ale byl to prý stratégův přítel a dějiny psal v jeho prospěch; prý za to vzal peníze, ale informaci máme jen od Agathokleových nepřejícníků. Totéž platí o Antandrovi, Agathokleově bratru. 

Lykos z Rhégia složil děje libyjské/africké, italské a sicilské (Libyka, Sikelika, Ítalika), též spis o Alexandrovi Velikém a o Nestorovi. Byl adoptivním otcem tragika a grammatika Lykofrona z Chalkidy, syna Sófokleova. Spis o sicilských dějinách/Tón sikelikón syntaxis o deseti až dvanácti knihách sepsal též člověk hodně zdaleka, Hermeiás z Méthymny, žák Platónův a přítel Aristotelův. Nelze vyloučit nějakou spřízněnost s dynastou Hermeiou/Hermiónem z Atarnea.

Nymfodóros ze Syrákús vedle sicilského periplu sepsal sicilské podivuhodnosti/peri tón en Sikeliá thaumadzomenón a o zvycích barbarů/peri nominón barkarikón. Byl též Nymfodóros z Amfipole, autor dějin Filippových a Alexandrových. 

Otcem, i když zřejmě ne právě chtěným, jiného žánru, historického románu, se stal osobní lékař Artaxerxa II. Mnémona Ktésiás z Knidu, syn Ktésiarchův n. Ktésiochův, autor historisujících knih Indika a Persika o 23 knihách. Deinón z Kolofónu složil nedochované perské dějiny do roku 343. Kallisthenés z Olynthu, synovec a žák Aristotelův, ještě před účastí na Alexandrově výpravě na Východ, vydal Hellénika, v desíti knihách dějiny od Antalkidova míru do začátku fócké války/třetí svaté, tj. zhruba éru thébské hégemónie. Byly Aristotelovi doporučujícím dílem, aby se Kallisthenés stal dvorním historikem Alexandrovy anabase. 

V předhellénistické době, v průběhu 4. století, vznikala historická díla „celosvětového“ rázu. Eforos z Kýmy, žák Isokratův a tudíž zastánce panhellénských myšlenek, v práci Historiá koinón práxeón, tedy ve „Všeobecných dějinách, doslova "Zpracování všeobecných skutků“, sledujících děje až do obležení Perinthu roku 340, vypsal jako první člověk dějiny všech hellénských států. Třicátou knihu otcových Dějin dopsal jeho syn Démofilos.

Diylla z Athén pokládal Diodóros Sicilský za Eforova pokračovatele, což nemůžeme posoudit, neboť se dílo Historiai nedochovalo: Diyllos prý sepsal ve 27 knihách dějiny Hellénů a barbarů až do smrti Filippa III. Arrhidaia, popř. až do roku 279. Pokračovatelem toho, kde skončil Diyllos, byl Psaón z Platají, mladší vrstevník Polybiův, s třiceti knihami Historií. Diodóros zv. Periégétés sepsal dílo o attických démech/peri tón démón a o památkách či památihodnostech/peri tón mnématón. Vykladač věštebných znamení/exégétés z Eumolpova rodu Habrón z Athén, syn Kalliův, sepsal někdy v éře Filippově a Alexandrově spis o slavnostech a obětích/peri heortón kai thysión. O nejméně sedmi knihách na to samé thema psal Apollónios z Athén, autor podle všeho mnohem pozdější. 

Z Kýmy byl z historiků také Hérákleidés, autor Perských dějin o pěti knihách (nezaměňovat s autorem učebnice rhétóriky ani s H. z Alexandreie, autora spisu O perských zvláštnostech).

Palaifatos z Abýdu, údajně miláček Aristotelův, sepsal řadu monografií: Kypriaka, Déliaka, Attika a Arabika. Jiný Palaifatos/"Vyprávějící staré věci", pocházel prý z Egypta n. Athén, byl grammatikem a sepsal Tróika, vydal spis o egyptské theologii, o mýthech, ale též o Simónidovi.

Isokratovým žákem byl též filmakedon Theopompos z Chiu, který ve svých Hellénikách navázal na Thúkýdida a Xenofónta a dovedl je do bitvy u Knidu v roce 394. Zároveň je však také autorem Filippik o 58 (72?) knihách, které tak byly nejrozsáhlejším historickým dílem předhellénistické doby; srov. o něm roku 378.

Jiný Isokratův žák Kéfísodóros popsal svatou válku/peri tú hierú polemú. Dionýsodóros a Anaxis, oba z Boiótie, shrnuli děje do éry Filippa II. Do královy smrti vylíčil děje Zóilos z Amfipole, žák Polykrata z Athén. Rhétór a grammatik složil též dějiny své vlasti a za svou kritiku Homérovu získal přízvisko Homéromastix/Bič na H.  

Následující dva historici žili a psali na přelomu 4. a 3. století, ale lze je přitom již považovat za ryzí autory hellénistické. Dúris ze Samu, žák Aristotelův, politik a voják, sepsal hellénské dějiny/Historiai až do roku 281 v nejméně 23 knihách. Syn vládce Kaie, bratr Lynkeův a Lýsagorův, narozen v exilu, od roku 301 sám vládl ostrovu. Měl se za potomka Alkibiadova. Byl olympioníkem v boxu, se svým bratrem Lankeem žák Theofrastův, spisovatel a historik, autor spisů Hellénika, Makedonika, Ta peri Agathoklea, Samión hóroi, také o Eurípidovi a Sofokleovi, o soutěžích/peri agónón a malířích/peri zógrafón. Po jeho smrti, jejíž datum neznáme, byl Samos zřejmě až do roku 201 ptolemaiovský. Aristotelik Faniás z Eresu vydal soupis prytanů své vlasti. 

Protimakedonsky psal Alexandrův současník, historik a rhétór Theokritos z Chiu, žák isokratika Metrodóra. Proaristokratický sofista byl ve své vlasti rovněž vůdcem protimakedonské strany a tím pádem sokem prodemokratickým Theopompovým (o samotném Theokritovi sepsal spis jistý Ambryón). Vedle Chreiai/Zvyky složil též spisek o dějinách Libye (= Afriky bez Egypta). O Theokritově konci srov. u roku 378 a v indexu s. v. kuchaři (1).

Naopak uchvácen Alexandrem byl rhétór Hégésiás z Magnésie, pokládaný též za zakladatele květnatého asijského slohu v řečnictví. Z které doby, zda předhellénistické n. ramě hellénistické, byl Ídomeneus z Lampsaku, autor dějin Samothráky/Samothrakika a Tróady/Tróika, nevíme. Složil též pojednání o sókraticích a athénských démagozích. Aristotelův žák Klearchos z kyperských Sol vydal sbírku životopisů/Bioi. 

Tímaios z Taurómenia, žák Filiska z Mílétu, vydal seznam vítězů z Olympie pod jménem Olympioníkai a sepsal Sikelika (popř. Ítalika kai Sikelika n. Historiai), v nichž vylíčil dějiny západních Hellénů až do Pyrrha. Zda Hellénika kai Sikelika byly spis jiný, nelze určit. Pořídil rozsáhlou Sbírku řečnických argumentačních zdrojů/syllogé rhétorikón aformón (68 knih) a spis o léčebných prostředcích kovů. Byl prvním autorem, který důsledně datoval podle olympiád. Zda sicilskému Tímaiovi náleží též autorství díla o Syrii a jejích městech a králích o třech knihách, nebo zda to byl nějaký jiný Tímaios, nelze určit. Další z Tímaiů byl z Loker, mathématikos kai fysikos, a pořídil životopis Pýthagorův. 

Pravděpodobně vůbec prvním literátem, zabývajícím se olympijskými dějinami byl élidský diplomat a sofista z 5. století Hippiás. Kromě ethnografického spisku Ethnón onomasiai/"Jména národů", sepsal, resp. redigoval také Seznam olympioníků/Olympioníkón anagrafé. Hippiás byl první, kdo určil v přepočtu za datum první počítané olympiády rok 776. Jiný Hippiás, z Eryther, sepsal historii své vlasti.

Kromě úředních seznamů v Olympii pořídil soupis olympioníků filosof Aristotelés, Eratosthenés, Flegón Trallský a z nich výpisy křesťanský excerptor Sextus Iúlius Áfricánus. Flegón alias Aelius Phlegó, Hadriánův propuštěnec, dokonce sepsal historické kompendium o šestnácti knihách v rozsahu od první do 229. olympiády (roku 137 n. l.) s názvem Olympiades. Aristodémos z Élidy rovněž vydal seznam olympioníků s tím, že Koroibos byl prvním vítězem registrovaným a že zvítězil na 28. olympiádě; v předcházejících 27 se olympioníkové nezaznamenávali. Znamenalo by to, že první hry se konaly roku 884, srov. pod hry a rok 776.

Messénské války monograficky popsali jen dva autoři. Prosou Myrón z Priény, a to až po smrt Aristodémovu, verši pak v epu Messéniaka život Aristomenův Rhianos z Bény na Krétě, básník ze druhé poloviny 3. století, původně otrok a hlídač v zápasnické škole, později vážený autor v Alexandreji. Jistý Athanis vypsal dějiny Sicílie, sám účastník Diónova převratu v Syrákúsách.

Kallippos z Korinthu byl autorem dějin boiótského Orchomenu, veršovanou Atthidu sepsal rovněž jinak neznámý Hégénús. I tak malé obce, jako např. Keos/Keós měly své historiky, resp. genealogy: Simónidés/Sémonidés a Xenomédés z doby předhellénistické (podle jiných byl z Chiu). Dieuchidás z Megar sepsal dějiny své vlasti, v nichž tvrdil, že homérské epy existovaly v rukopisech dříve, než sestavil Peisistratos svou komisi. Hippassos Lakón v pěti knihách pojednal o spartské ústavě, Autokratés z Acháie popsal dějiny své vlasti, dobu neznáme.

Démosthenés je zřejmě první člověk od úsvitu dějin, u něhož známe jeho dětství. Popsal ho před soudy ve řečech proti svým vypečeným poručníkům. Autorem samostatné autobiografie však nebyl.

•

(pokr.)