359-350

359.

Ol. 105, 2

 

Eucharistos

a. u. c. 395

M. Popillius Laenas I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus I.

************************************************************

V zimě byl v Makedonii zavražděn nástrahami vlastní matky Eurydiky I. její druhorozený syn a král Makedonů Perdikkás III. (vládl od roku 365, nominálně již od roku 368). Nástupcem na trůnu se stal jeho nezletilý syn Amyntás IV., tehdy pětiletý. Za poručníka si Makedonci zvolili Perdikkova bratra a nejmladšího syna Amynty III. Filippa II., jemuž bylo tehdy 23 let. Filippos velmi brzy Amyntu IV. odstavil a prohlásil se sám králem, což bylo částí Makedonů přijato, nikoli všemi (vládl do roku 336). Později učinil Filippos II. Amyntu svým zetěm, ale Filippův syn Alexandros III. ho dal roku 335 zavraždit: koneckonců byl Alexandros synem usurpátorovým... • Podle jiné verse padl se čtyřmi tisíci muži Perdikkás III. v bitvě s Illyry krále Bardylia, který se v Makedonii angažoval po čtyři desetiletí, viz rok 393.

V Makedonii nastalo krátké období usurpací trůnu: jako Filippovi protihráči nastoupili Pausaniás, který byl kdysi již protivníkem Ptolemaia I. Alóritského, Archeláos, syn krále Amynty III. z manželství s Gýgaiou, tzn. nevlastní bratr Filippův, a Argaios, který je pravděpodobně identický s vládcem známým ze stejně zmateného období roku 393. Argaios byl exponentem Athéňanů, jimž slíbil vrátit Amfipolis (která připadla Makedonům pravděpodobně po první válce olynthské roku 379, ovšem pouze co do spojeneckých závazků). Argaia podporoval v okolí Amfipole stratégos Mantiás v čele flotily a tří tisíc hoplítů. Když Argaios vytáhl se svými žoldnéři do Aig uplatnit svůj nárok, nikoho ve starém královském městě Makedonů nezaujal. Nepovšimnut případnými poddanými vrátil se k Methóně, kam odplul Mantiás. Cestou Argaiův oddíl zaskočil Filippos, žoldnéře porazil a ty, kteří přežili, nechal odejít; o osudu Argaia nevíme nic a když nepadl v boji, asi byl Filippem odstraněn. Král pak poslal do Athén vyjednávat o smíru a jeho diplomaté slibovali Athéňanům, že se zřekne Amfipole, a to na věčné časy; viz ovšem obrat roku 357, kdy už na toliko frontách války nebojoval.  

Do makedonských záležitostí se zamíchal rovněž thrácký král Kotys I. a začal protežovat Pausaniu. Při osobním setkání s Filippem se dal však přemluvit a také on nechal padnout svou loutku. Když se Filippos dozvěděl, že zemřel král Paionů Ágis, vypravil se s armádou hbitě podél Axia na sever, Paiony porazil a ti se mu pdrobili (o Ágidově nástupci viz rok 356). Téhož roku se tedy podařilo Filippovi odstranit všechny pretendenty trůnu a uzavřít či potvrdit mír s Athéňany, Thráky a Paiony. O Archeláovi prameny mlčí. 

Krátce po dosažení dohody s Filippem byl v Thrákii z osobní msty zavražděn sourozenci Hérákleidem a Pýthónem z Ainu král Odrysů Kotys I. (vládl od roku 383). Bratři byli žáky Platónovými, královými poradci a mstili se prý za svého otce, nevíme však v jaké věci. V Athénách jejich čin udělal dojem, neboť je zbavil nepříjemného nepřítele, takže oba Aiňany poctili čestným občanstvím a zlatými věnci. Pýthón z Ainu byl již ve starém věku zaměňován s Pýthónem z Býzyntia, žákem řečníka a politického myslitele Ísokrata. Jako výrazného orátora ho angažoval král Filippos jako svého diplomata a vystupoval v jednáních s Athéňany mimo jiné při dohovorech o Filokratově míru roku 346. 

Kotyův syn a nástupce Kersobleptés byl tehdy ještě mladík (vládl v zemi do roku 342, zemřel roku 340). O moc musel bojovat s dalšími odryskými dynasty Amádokem II., synem Amádoka I., který vládl ve svém údělu do roku asi 350, s Berisadem, který zemřel roku 356, a s již známým Miltokythem, viz rok 362.

Athéňané, jimž velel Kéfísodotos, byli na Chersonésu Thráckém odraženi oddílem Charidéma z Órea, který nyní bojoval na straně krále Kersoblepta. Proto museli Athéňané na podzim s Kersobleptem uzavřít příměří a mimo to přišli o města Elaiús a Krithóté (srov. rok 365).

Charidémos se po té oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (byl mimo jiné také pánem Kardie). Předtím se (snad roku 360) dokázal lstí zmocnit Ília: získal na svou stranu otroka, který se pravidelně pro svého pána vydával v noci na lup. Charidémos ho přemluvil, aby vyjel koňmo. Když se pak otrok vracel do města, museli kvůli jeho koni otevřít obě křídla městské brány, čehož využili Charidémovi muži... Tak bylo podruhé v historii, po více než 820 letech, dobyto Ília opět pomocí koně!

Rovněž ještě na podzim přemohl zradou Kersobleptés Miltokytha a tak Athéňané odvolali Kéfísodota z Helléspontu. Kéfísodotos dostal peněžitou pokutu a jeho mírové smlouvy s Kersobleptem byly odvolány. Athéňané nyní uzavřeli spojenectví s dynasty Amádokem II. a s Berisadem.

 

V Molossii zemřel král Neoptolemos I. (vládl od roku 370). Nástupcem se stal jeho bratr Arrybás (vládl do roku 343). Arrybás se oženil s Tróiadou, dcerou Neoptolema I. a takto sestrou Olympiady I. a měli spolu děti Alketu a Aiakida. Těmto později Olympias I. předhazovala, že jejich otec Arrybás zabil jejího otce a bratra Neoptolema I. Rodina byla tradičně filathénská. Molossové začali za Arybby razit vlastní bronzové mince a později, zřejmě z Filippova kovu, stříbrné. Arybbás byl olympioníkem ze 109. olympiády, kdy zvítězilo jeho čtyřspřeží, slavil též v Delfách o pýthiích. 

 

V Persii zemřel král Artaxerxés II. Mnémón, který vládl od roku 404 (podle jiné tradice měl zemřít již roku 361; babylónské texty však vymezují jeho smrt listopadem 359 a dubnem 358). Nástupcem se stal jeho syn Artaxerxés III. Óchos (bab. Úmasu; vládl do roku 338). Změnou na trůnu definitivně odumřelo povstání satrapů (trvalo od roku 378, srov. rok 362). Aby k němu nemohlo znovu dojít, zakázal Král satrapům budovat vlastní žoldnéřské armády.   

 

Pokračovaly boje Římanů s Tiburem a jeho spojenci, viz rok 361.

 

************************************************************

358.

Ol. 105, 3

 

Kéfísodotos

a. u. c. 396

C. Fabius Ambustus I. a C. Plautius Proculus

C. Sulpicius Peticus dict.

************************************************************

Vypukla válka Athéňanů s Boióty o nadvládu nad Eubojí, kde trvaly občanské rozbroje i boje mezi jednotlivými městy. Stratégem Athéňanů byl Tímotheos. Boiótové vyklidili zcela vypleněný ostrov a Eubojští se opět připojili ke spolku s Athénami (srov. rok 377 a 349).

Válka Athéňanů s Kersobleptem probíhala úspěšně: stratégos Athénodóros z Imbru vítězil a tak mohly být v Thrákii uzavřeny dohody, podle nichž byla říše Odrysů opět oficiálně rozdělená na samostatná knížectví (viz rok 450):

Thrácký Chersonésos připadl Athéňanům,

Kersobleptés se stal vládcem východothráckého pobřeží (Propontis a Pontos),

Amádokovi II. bylo přiřčeno území mezi Chersonésem a Maróneiou

•  a Berisadés vládl západně od Maróneie až po hranice Makedonie (viz dále hlavně rok 346).

Ve Ferách v Thessalii zavraždili na podnět Alexandrovy manželky Théby, viz o ní roku 367, její bratři Tísifonos, Pýtholáos a Lykofrón, všichni děti Iásonovi (srov. roky 374, 371 a 370), spícího v jeho ložnici thessalského vládce Alexandra Ferského, který byl u moci od roku 369. Nástupcem v úřadu thessalského tága se stal Tísifonos (vládl asi do roku 353), po něm následoval Lykofrón.

 

V Makedonii zahájil král Filippos II. (24) cestu za hégemonií v hellénském světě. Jeho armáda činila tehdy deset tisíc pěchoty a šest set jízdy, tedy ani na hellénský svět nic oslňujícího. Ve své první illyrské válce vyhnal ze země Illyry: porazil krále illyrských Encheleů Bardylia I., viz o něm roku předešlého, v bitvě v níž padlo na sedm tisíc Illyrů z vojska jen o sto jezdců slabšího než makedonské. Jejich králi bylo tehdy devadesát let a do boje jel i tentokrát na koni (není v pramenech řečeno, zda bitvu přežil, nebo ne). Filippos zbavil severovýchodní Hellény vlády loupeživých Illyrů trvající čtyři desetiletí, viz rok 393. 

Illyrové se zavázali vyklidit Makedonii a všechno, co za Bardyliovy vlády získali na východ od jezera Lychnitis/dnešní Ochridské, kde Filippos založil pevnost Hérákleiu/dnešní Monastyr (Héráklés byl zakladatelem argejské dynastie makedonských králů). Filippos se přitom, součást mírových smluv, oženil s Bardyliovou dcerou či spíše vnučkou Audatou, velmi udatnou ženou, která se účastnila manželových tažení a v jedné bitvě proti Illyrům prý dokonce sama měla zabít v boji jistou illyrskou královnu. Audata přijala jako makedonská královna trůnní jméno Eurydiké II. a stala se matkou Kynny, manželky Amynty IV.; Kynna byla později matkou Addaie alias Eurydiky III. Byla Filippovou druhou manželkou, viz rok 357.

 

Na Sicílii založil pod auspiciemi Dionýsia mladšího z bývalých naxijských občanů bohatý Syrákúsan Andromachos, otec Tímaiův, nad Naxem pod horou Tauron město Tauromenion (srov. rok 392, 356 a 345; dnešní Taormina): Naxos ležící na území Sikulů, viz roky 388 a 387, vyvrátil Dionýsiův otec roku 403, tedy před půl stoletím; za Augusta se T. stalo římskou kolonií. 

Dión v Helladě sbíral žoldnéře proti Dionýsiovi II. Shromaždištěm stanovil Zakynthos, viz rok následující. Impulsem k tažení se zřejmě stalo Dionýsiovo rozhodnutí provdat Aretu, svou sestru a manželku exulovaného Dióna, za Tímokrata, svého důvěrníka (viz o něm roku 366); podle jiné historické verse provdal Dionýsios Aretu až po zprávě o Diónově aktivitách. Soudívá se, že se k válce rozhodl již po návratu Platóna roku 360 a Hérákleidově útěku.   

 

Nový útok Peršanů na Egypt byl králem Nektanebem II. odražen s pomocí hellénských žoldnéřů, které vedl Diofanés z Athén a Sparťané Lamios a Gastrón.

 

Etruskové u Tarquinií plení římské území, byli ale odraženi. Před Praeneste porazili Římané pod C. Sulpiciem Petikem Kelty, poraženi byli i Hernikové, s nimiž byla takto zakončena válka, která trvala od roku 362. Po válečném zdaru odebrali Římané Hernikům část území a rozšířili stát o dvě nové tribue, Pomptina a Publilia (nyní celkově 27). V Římě byl přijat zákon tribuna lidu C. Poetelia proti volebním intrikám (lex Poetelia).

V Tarquiniích obětovali Etruskové 307 (260) Římanů za vítězství svých zbraní: je to druhá největší lidská oběť barbarů zmiňovaná z dob starého světa; srov. rok 409, kde Kartháginci obětovali Hellény a dále roku 596 a 480. Roku 353 se údajně Římané Tarquinijským pomstili, když popravili 358 Etrusků.

 

************************************************************

357.

Ol. 105, 4

 

Agathoklés I.

a. u. c. 397

C. Marcius (Rutilus) I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus II.

************************************************************

Vypukla první thrácká válka Filippa II. (trvala do roku 353). Filippos se zmocnil zlatých dolů v Pangaiu, které se nacházely na území odryského dynasty Berisada. Osadu Krénides, kterou založili Thasští roku 361, rozšířil o kolonisty a přejmenoval na Filippoi/č. Filippy. Makedoňané v průběhu roku dobyli Amfipoli, odkud Filippos exuloval oponenty, ale jinak město netrestal, a thessalskou Lárissu (viz zde níže). Král zvýšil těžbu zlata, jímž byl kraj proslavený, a ročně odtud získával jeden tisíc talentů kovu. Razil z něho mince zvané filippeioi (statéres)/filippovské, zlaté didrachmy, a mohl si dovolit budovat silnou armádu, neboť dobře platil (u vojska se dalo vydělat i třicet drachem měsíčně, viz rok 351), a po perském vzoru úspěšně korumpovat politiky v hellénských státech. 

V zimě tohoto nebo až následujícího roku opustil spojenectví s Athénami, přiklonil se k Olynthu a pustil se do Pydny, viz příští rok. Všechny tyto akce odstartovaly dlouhou válku o vliv nad regionem a nad chalkidickým spolkem mezi Athénami a Makedonií, která trvala do roku 346: první athénská válka s Filippem II. Athéňané tradičně považovali celé makedonsko-thrácké pobřeží za svou doménu a celou oblast za sféru vlastního vlivu (srov. athénské dějiny v 6. a 5. století a jejich vazby na Thrákii). Nicméně zapleteni do spojenecké války, viz zde níže, neměli Athéňané sil ubránit před Makedony své thrácké posice. Část operací vedl Filippos v zimě, kdy se athénská flotila nepouštěla na moře a když, trvalo jí dlouho, než se dopravila k thráckým břehům. 

Nově se rozhořela válka Athéňanů s Kersobleptem na Thráckém Chersonésu. Stratégos Athéňanů Chabriás neměl úspěch. Jeho nástupce ve velení Charés dobyl zpět mimo Kardie celý Chersonésos. Vzápětí ale byl ztracen Séstos, který získal Charés zpět až roku 353. V Attice v těchto letech vypadávaly úrody obilí a athénský stát byl silněji závislý na dovozech především z Pontu. 

 

Uzavřen vojenský pakt/symmachie kárského satrapy Mausóla s Chiem, Rhodem, Kóem a Býzantiem. Mausólos, který byl zároveň kárským dynastou („králem“), setrvával po skončení povstání satrapů v odporu vůči Králi (srov. rok 391, 362 a 359) a jednotlivé ostrovní oligarchické vlády proti Athéňanům podnítil. Uvedené hellénské státy odpadly s Mytilénskými od symmachie s Athéňany: začátek tříleté neboli spojenecké války (trvala do roku 355). Mausólos z rodu Hekatomnóova byl nakrátko nejsilnějším mužem v oblasti; vládl od roku c. 375 do 353.

V této době vládl v Mytiléně, zřejmě jako tyrannos, jistý Kammys, na Samu se dostal právě k moci Kyprothemis. Athénským vojskům v nové válce velel Menestheus, syn Ífikratův a zeť Tímotheův, spolu s Charétem a Chabriou. Oddíl Athéňanů, jemuž velel Charés, byl poražen při výpadu z obleženého Samu, který se pak rovněž připojil k protiathénským vzbouřencům. Vzbouřenci, jejichž loďstvo čítalo jedno sto triér, plenili athénský Imbros, Lémnos a další ostrovy.

 

Aleuadové povolali krále Filippa II. do Thessalie proti tyrannům, kteří se pravděpodobně po smrti Alexandra Ferského (viz předcházející rok) zmocnili vlády nad jejich rodnou Lárissou a vládli i jinde v zemi. Makedonci obsadili větší část Thessalie a z většiny obcí se staly spojenci makedonského krále (srov. výše v tomto roce a roky 369, 353 a 352). Pravděpodobně nyní se oženil Filippos s Filinnou z Lárissy, jejíž rodiče neznáme, snad rodem tetrarchovského (šla o ní později pomluva, že byla tanečnicí/orchéstris). Jejich synem byl Arrhidaios, královským jménem Filippos III., nevlastní bratr Alexandra Velikého a narozený zřejmě téhož roku jako velký král (viz rok následující; o Arrhidaiově handicapu viz rok 324). 

V Makedonii se koncem roku oženil Filippos (26), již počtvrté (viz rok 383), s dcerou roku 359 zemřelého molosského krále Neoptolema I. Olympiadou (19). Krátce předtím zemřela Filippova první žena Fila, sestra elimiótského dynasty Derdy a Machaty (datum sňatku neznáme, zřejmě je starší než Filippův nástup na trůn). • Rodné jméno Olympiady bylo Myrtalé, dívčími jmény byla Polyxené a Stratoníké; viz rok následující.

V Eordaji se narodil Ptolemaios, syn Lága či Laga. Od roku 330 byl v osobní stráži Alexandra Velikého, od roku 305 byl králem v Alexandrii a v Egyptě, autor vlastních pamětí a zakladatel slavné vladařské dynastie Ptolemajovců či Lagovců. Zemřel roku 283.

 

Na Sicílii se uprostřed léta ze Zakynthu, viz rok předešlý, vypravil Dión Syrákúský s oddílem o osmi stech zkušených žoldnéřích, jimž velel Athéňan Kallippos. Před vyplutím nastalo 9. srpna částečné zatmění Měsíce. Na ostrově zanechal Hérákleida, aby pokračoval ve shromažďování žoldnéřů. Bouře ale zahnala miniloďstvo dvou velkých, jedné malé nákladní lodi a dvou triér až ke Kerkíně u Afriky, odkud se muselo obrátit zpět na sever. Diónovci se pak vylodili u Mínóy (Hérákleie Mínójské) na území Akragantu. Ocitl se v kartháginské epikrateji, ale púnský velitel města Synalos (n. Paralos?) byl jeho hostinným přítelem a Diónovu akci podpořil. Posilněn zájemci o tažení na Syrákúsy včetně části Sikulů, Sikanů a občanů Kamaríny dorazil před tehdy největší město hellénského světa a nejlépe opevněné v čele vojska o pěti tisících mužích. Proti němu ovšem stála nejsilnější hellénská mocnost schopná mobilisovat údajně sto tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jízdy, flotilu čtyř set válečných lodí a k tomu velké zásoby a arsenál. Podle jednoho zdroje si v té době mohl Dionýsios dovolit udržovat armádu deseti tisíc žoldnéřů, sílu pro soudobý hellénský svět neobvyklou.  

Dionýsios II. byl právě s osmdesáti triérami v Itálii u Kaulónie (srov. rok 389). Město svěřil Tímokratovi, svému novému zeti, který za tchánem vyslal posla informujícího o Diónově příchodu: nicméně chlapík se zapomněl cestou u přátel, usnul a brašnu s kusy darovaného masa i zprávou mu uzmul vlk... Dión vstoupil bez boje do Syrákús triumfálně s bratrem Megakleem a Athéňanem Kallippem po boku, proklamoval svobodu a vrátil státu démokratii (tyrannis nepřerušeně od roku 406). Dionýsiovi zůstal pevný hrad se silnou posádkou, kterou Tímokratés ale opustil, a loďstvo (vládl od 367). Dionýsiovi přátelé a udavači byli Syrákúsany v ulicích lynchováni. Sedmého dne po revoluci dorazil se svou flotilou Dionýsios a uchýlil se na hrad Ortygie na ostrovu před čtvrtí Achradínou spojený s válečným přístavem hradbami. Hrad Syrákúsané oblehli obléhací zdí, přístupu od moře zabránit nedokázali. 

Když se o něco později z Jaderského moře vrátil jeho nauarchos Filistos, byl v námořní bitvě před městem Syrákúsany poražen a stejně tak Dionýsiovi lidé při výpadu z pevnosti, kdy jich na osm set padlo. V jednáních s hradem požadoval Dión, zvolený Syrákúsany s Megakleem za stratégy s neomezenou mocí, Dionýsiovu resignaci, což samovládce odmítal.  

Filistos se vrátil do Rhégia, kde naložil pět set jezdců a přeplavil je na Sicílii. Připojil k nim oddíl dvou tisíc pěších a dobýval Leontíny, které s Dionýsiem nedržely. Byl by se ho zmocnil, kdyby nepřispěchali Syrákúsané a Filista z části dobytého města nevytlačili. Filistos pak před Syrákúsami znovu poražen v naumachii s loďstvem šedesáti triér a v boji zabit; podle jiné verse byl lapen, sťat a jeho tělo zohaveno, podle další si vzal v zajetí život. Nauarchem Syrákúsanů byl zvolen Hérákleidés, který po zdržení bouřlivým počasím na moři dorazil ze Zakynthu s posilou 1500 peloponnéských žoldnéřů, a třebaže žil s Diónem ve vyhnanství, byl neustále jeho sokem, podporujícím neomezenou démokratickou ústavu, nikoli oligarchickou jako Dión. Dión soudruhovu volbu pokládal za umenšení své absolutní velitelské pravomoce stratéga autokratora, jen stěží se dal uklidnit a svým oponentům, že jednu tyrannidu nahradí jiná, dal tak velmi brzy zapravdu. Ostatně až tak velkou podporu neměl ani mezi exulanty, pro něž to byl bohatec příbuzný s Dionýsiovou rodinou, démokraté mu nedůvěřovali vůbec a aristokraté se znepokojením pozorovali, jak rozdává majetky svým přátelům a žoldnéřům za zásluhy o návrat. Viz rok následující.

V Itálii se podle tradičního údaje oddělil od Lúkánů národ Bruttiů, řec. Bretiů. Tradovalo se, že povstali na lúkánském území v "botě Itálie" z banditů a uprchlých otroků (oskicky slovo bruttius údajně značilo "uprchlý otrok"). Rychle dobyli řadu místních hellénských měst: t. r. vyrabovali Terínu, zmocnili se posléze Hippónia a Thúrií. Sídelním městem Bruttiů byla pak vedle Hippónia Consentia.

 

V Římě byl přijat zákon M. Duilia a L. Menenia Lanata, podle něhož se stanovují úroky na jednu dvanáctinu/faenus unciarium celé summy jako úrok měsíční, roční úrok mohl být maximálně osmiprocentní (srov. rok 347). V ležení v Sutriu dal konsul Cn. Manlius po tribuích odhlasovat zákon o odvádění pětiprocentní daně/visesima z ceny otroka propouštěného na svobodu, manumissio. (zjevně již v této době pokročil podíl otrocké práce v rodinách, války přinášely na trh nové zotročené zajatce). Peníze putovaly do aeraria ve sklepeních Saturnova chrámu.

Téhož roku byl v Římě odsouzen C. Licinius Stolo k pokutě deseti tisíc assů pro porušení (ostatně jím prosazovaného) zákona o největší možné výměře polností do pěti set jiter; nebylo uznáno, že svého syna vlastnícího také pět set jiter propustil z otcovské moci  (srov. rok 367).

Vypuklo povstání Falisků; boje s nimi pokračovaly do roku 351.

 

************************************************************

356.

Ol. 106, 1

Póros z Kýrény (podruhé)

 

Elpinés

a. u. c. 398

M. Fabius Ambustus II. a M. Popilius Laenas II.

C. Marcius Rutilus dict.

************************************************************

Dne 6. lóa, který odpovídal athénskému hekatombaiónu, tj. snad 21. července, se v Pelle Filippovi II. (27) a Olympiadě (20) narodil Alexandros, veleslavný král Makedonů a dobyvatel říše Peršanů; zemřel 11. či 13. června 323. • Údajně téhož dne vyhořelo Artemísion v Efesu, které měl zapálit jistý Hérostratos, téhož dne prý Filippovo vojsko porazilo pod velením Parmeniónovým Illyry (viz níže) a Filippovo spřežení zvítězilo v Olympii (hry konány v srpnu až září). To vše se král dozvěděl v okamžiku, když dobyl Poteidaiu (od 364 athénskou); o něco později t. r. padla Pydna, athénská od roku c. 364 n. 363, viz rok 365. Athénské klérúchy poslal domů, ostatní z Poteidaie prodal, viz zde níže, do otroctví a území zaniklého státu předal chalkidickému spolku (srov. rok 361).

Téhož roku se v Makedonii narodil rovněž Seleukos, syn Antiochův a vnuk Seleukův. Jeho matka se jmenovala Láodiké, sestra Didymeia, strýcem byl jistý Ptolemaios (zemřel roku 333 a měl jednoho syna Ptolemaia). Seleukos byl zavražděn v roce 281 v okamžiku, kdy se po čtyřiceti letech válek stal faktickým nástupcem Alexandrova imperiálního dědictví (podle jiného zdroje zemřel v 77 letech, pak by se narodil již roku 358).

 

V námořní bitvě tříleté či spojenecké války, v níž Athéňané podlehli Chijským před jejich ostrovem, padl stratégos Chabriás (na historické scéně čtyři desetiletí od roku 398). Velitelem athénského pěšího sboru před Chiem byl v Charés a ten rovněž neuspěl: byla to jeho druhá porážka v této válce, viz rok předešlý a rok následující. Athéňané byli stále v defensivě. 

 

V Thrákii zemřel dynasta Berisadés, který vládl ve svém knížectví od roku 359. Jeho nástupcem se stal Ketriporis (vládl do roku 351). Ihned uzavřel spojenectví proti Filippovi s Athéňany, s vládcem Paionů Lykkeiem či Lykpeiem (srov. o jeho předchůdci roku 359 a rok 286) a s Illyrem Grabem. Z toho vzápětí vypukla blesková druhá válka illyrská Filippa II.: makedonské vojsko, jemuž velel Parmenión, zdolalo rychle Illyry i s jejich „králem“ Grabem, dynastou Grabaiů, a Filippos byl úspěšný v Thrákii, kde mimo jiné v krátké době dobyl Poteidaiu, když předtím postoupil Anthemús chalkidickému spolku. To vše proběhlo asi v červenci, viz výše. • Poteidaiu, která roku 365 vystoupila z chalkidického spolku a stala se opět athénským spojencem s klérúchií, Filippos dobyl ve spojenectví s hégemonem spolku Olynthem (viz rok 379). Území Poteidaie přenechal spolku Chalkiďanů (pod názvem Kassandreia obnovena roku 316, viz tam). Odtud pak vznikl další spor s Athéňany (srov. roky 352 a 349). Po pádu Poteideie vyvrátil Filippos Galépsos a Apollónii, dobytou thasskou Oisymu znovu osídlil a přejmenoval podle krajiny kolem Pelly na Émathii. Hranice Makedonie zůstaly přes četné protifilippské koalice zajištěny.

 

V létě se rozhořela třetí válka svatá/též druhá válka fócko-thébská (trvala do roku 346). Fókové nebyli schopni zaplatit pokutu amfiktyonů, kterou na jarním zasedání t. r. dostali za používání pozemků zasvěcených Apollónovi, za jejich obdělávání (= území bývalé Kirrhy, srov. roky 595 až 586 a rok 448). Pokuta byla hlavně zásluhou Thébanů, odvěkých nepřátel Fóků, velmi vysoká (kolik to dělalo, nevíme; srov. roky 395 a 375)Fókové tváří v tvář existenční válce zvolili stratégem autokratorem, tedy neomezeným vůdcem a velitelem, Filoméla z Ledónu, neboť slíbil, že zajistí spojence. Odcestoval do Sparty, kde v soukromém rozhovoru s králem Archidámem III., který po otci Agésiláovi II. zdědil odpor k Thébanům, získal podporu pro svůj plán prohlásit Fóky jedinými strážci delfské věštírny. Nikoli otevřenou, ale tajnou a Filomélos dostal na cestu domů a na válku patnáct talentů, sám prý přidal i ze svého, takže mohl najmout žoldnéřský oddíl. Sparťané totiž sami již čelili pokutě od amfiktyonů, kteří pod thébským tlakem pokutovali Lakedaimón za Foibidovu okupaci thébské Kadmeie jedním tisícem talentů ve stříbře. Fókové napodobili spartský postup: neplatili s vysvětlením, že to je enormně vysoká částka. Archidámovo rozhodnutí se tak stalo zapalovačem vleklé války. 

Spojenci Fóků byli skrytě kromě Lakedaimonských Athéňané a někteří z Peloponnésanů, tzn. protithébská koalice z minulých let. Naopak společné protifócké zájmy svedly dohromady opět Thessaly a Thébany: z amfiktyonů se pro „pomoc Apollónovi“, tj. pro válku proti Fókům, vyslovili Boiótové, Lokrové, Thessalové a Perrhaibové. Proti válce byli ještě Dórové a Dolopové, Athamanští, Fthíótští Achájové, Magnétové a Ainiánové.

Filomélos obsadil věštírnu, zlomil odpor či pobil aristokratický rod Thrákidů zastávajících neutralitu Delf a vyhlásil starobylý nárok Fóků na správu věštírny: poklady Delf nyní byly Fókům k disposici a tak rychle shromáždili armádu o pěti tisících mužích. Fókové t. r. rabovali v Lokridě. Filomélos donutil Pýthii vydat věštbu schvalující jeho čin. Dostala se mu se slovy, že "může dělat, co chce/exestin autó prattein, ho búletai". 

Fócká válka se tak stala i druhou válkou fócko-thébskou. Jestliže první vedla v letech 375 až 371 k pádu spartské hégemonie v Helladě, tato přivedla do Hellady Makedonce. 

 

Na Sicílii opustil Dionýsios II. po neúspěšných jednáních o vydání hradu svou pevnost a odplul s penězi a částí rodiny ze Syrákús do Itálie. Jako velitele hradu zanechal na místě svého staršího syna Apollokrata. Velitelem Dionýsiových jednotek se stal Nypsios z Neápole, ethnický Kampánec, který se zásobami připlul o něco později z Loker, jeho bojové lodi ale byli před přístavem poraženy. Dionýsios II. pak vládl v italských dependencích Syrákús až do roku 347; sídlil v Epizefýrských Lokrech (srov. pak rok 346)

Po celý rok pokračovaly boje Syrákúsanů s obklíčenými Dionýsiovými jednotkami. Dión byl politickými triky domácích oponentů (srov. předešlý rok) zbaven výhradní stratégie/stratégos autokratór a Hérákleidés proti Diónově vůli prosadil prostřednictvím démagóga Hippóna ve sněmu pozemkovou reformu. Syrákúsané zvolili sbor 25 stratégů včetně Hérákleida a zrušili výplatu peněz Diónovým žoldnéřům, neboť je již stát nepotřeboval. Dión nechtěl způsobit ve městě masakr a se svými třemi tisíci muži odešel do Leontín, kde byl nadšeně uvítán a jeho lidé opět vypláceni; v Leontínách žilo mimo jiné hodně žoldnéřů na pensi. Viz rok následující.

 

Kolem roku 356 se v Tauromeniu (srov. rok 358) narodil pozdější historik Tímaios, syn vládce tohoto státečku Andromacha. Roku 317 či 312 byl Agathokleem poslán do vyhnanství a dlouhý zbytek života pak prožil v Athénách. Tímaios v historiografii zavedl dataci podle olympiad. Zemřel v Athénách po 96 letech života kolem roku 260.

Po roce 356 zemřel sókratik Aischinés ze Sféttu (narozen někdy mezi lety 430 až 425).

 

Římané pokračovali ve válkách s Tiburem, Tarquiniemi a Falisky. Etrusky byli poraženi. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským diktátorem a proti Etruskům byl úspěšný (o jeho kariéře viz také rok 351); rovněž velitel jízdy byl plebej, C. Plautius.

 

************************************************************

355.

Ol. 106, 2

 

Kallistratos I.

a. u. c. 399

C. Sulpicius Peticus III. a M. Valerius Poplicola I.

interreges: Q. Servilius Ahala - M. Fabius - Cn. Manlius - C. Fabius Ambustus – C. Sulpicius Peticus - L. Aemilius Mamercus - Q. Servilius Ahala II. a M. Fabius Ambustus II.

************************************************************

Athéňané vyslali zřejmě nyní, cf. rok 357, do války znovu Charéta s flotilou šedesáti lodí, druhé flotile o stejné síle veleli Ífikraté s Tímotheem. Když se Athéňané rozhodli dobývat Býzantion, nechali Chíjští se spojenci obléhání Samu a pluli k Helléspontu. Charés chtěl s nimi bojovat, Ífikratés s Tímotheem bitvu odmítli poukazováním na neklidné moře. Charés je obvinil ze zrady, napsal do Athén, kde byli oba zbaveni velení a pokutováni velkou peněžní částkou; oba zemřeli v exilu.

Charés, jediný athénský stratégos nyní na moři, vojensky vypomohl Peršanovi Artabázovi, satrapovi helléspontské Frygie, který povstal proti Králi, poněvadž neměl dostatek financí na výplatu veslařů a žoldu athénských oddílů; o jeho rodičích viz rok 388. Artabázovi pomohl v úspěchu v poli, nicméně tím zatáhl Athény do války s Králem. Athéňané to zprvu schvalovali, sami o sobě neměli peníze na Charétovy vojáky, brzy však dostali strach z tak vysokých met. Když se proslýchalo, že se Peršan připojí na stranu athénských vzbouřenců s flotilou tří set lodí, potvrdili mír s Králem (srov. rok 367) a pak hned se svými bývalými spojenci v symmachii: ti, kteří roku 357 povstali proti Athéňanům, byli uznáni za svobodné a nezávislé.

V symmachii s Athéňany, tzv. druhý délský spolek, setrvala pouhá třetina původních členů z roku 378. Athéňané již nadále nemohli mluvit o arché, o říši. Územní rozsah moci athénského státu se postupně zmenšoval i nadále (viz podmínky mírů např. roku 338, 322 či 317). Tím skončila i tříletá či spojenecká válka. Mausólos vložil na Rhodos kárskou posádku a ze státu vyhnal démokraty (viz rok 353). S koncem athénské námořní moci se na moři uvolnil prostor pro anatolské piráty.

Na stranu satrapy Artabáza se po odchodu Charéta postavili Thébané a poslali k němu Pammena z Théb s žoldnéřským oddílem o pěti tisících mužích: ve dvou bitvách Artabázovy protivníky porazil (zřejmě až roku následujícího po bitvě u Neónu). Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi (srov. rok 362). Artabázos však Pammena podezříval z nefairových styků s královskými vojevůdci (Thébané tradičně držívali s velkokráli) a dal ho zavřít. Po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu emigrovat do Makedonie do Pelly (snad po roce 353?), kam uprchl s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Mentórem z Rhodu a jeho bratrem Memnónem. Tehdy se pravděpodobně Pammenés dostal na svobodu, ale o jeho dalších osudech nevíme nic. 

Artabázos byl ženat se sestrou obou Rhoďanů, jméno neznáme, s níž měl jedenáct synů a deset dcer. Jednou z nich byla Barsiné, řecky vzdělaná dívka, kterou v Pelle u dvora Filippova mohl jako dítě znát o c. šest let mladší Alexandros. Artabázos ji provdal za Mentóra, a měli spolu tři dcery, jména neznáme, z nichž jednu provdal roku 324 Alexandros na masové svatbě v Súsách, viz tam, za svého nauarcha Nearcha. Po Mentórově smrti, viz rok 341, si Barsinu vzal jeho bratr Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého. Měli syna, jméno neznáme, a roku 333 znovu ovdověla. Po bitvě u Issu padla do makedonského zajetí a Alexandros se do ní zamiloval. Někde v Baktrii a před Alexandrovou svabou s Rhóxánou se stala matkou králova syna Héráklea; viz dále rok 323. Z Artabáza udělal Alexandros roku 329 satrapu Baktrie, viz tam.

 

Po skončení tříleté války se z makedonského exilu vrátil do Athén Kallistratos, když se spolehl na doporučující výrok delfské věštírny (srov. rok 361; jiný než epónymní archón roku). Po krátkém politickém procesu byl ale popraven. Vůdčím politikem Athén se stal přítel míru Eubúlos, jeho neúspěšným protivníkem zůstával Aristofón, který byl spolu s Charétem příznivcem přežilé expansionistické politiky. Eubúlos vedl athénské finance do roku 350 a celou státní politiku až do roku 338.

Svou první řeč před ekklésií a první řeč soudní držel Démosthenés: řeč Proti Leptinovi/Pros Leptinén se stavěla na ochranu Ktésippa, syna Chabriova, který padl roku 356 (viz tam), řeč O symmoriích/Peri tón symmorión podpořila Eubúla usilujícího o racionalisaci systému financování flotily zavedeného roku 357, kdy vypukla válka s Filippem Makedonským a po porážce ve spojenecké válce bylo nutné myslet na perské nebezpečí. • Symmoriá byla v tomto období skupina daňových poplatníků-občanů, která se ustavila v počtu šedesáti na rychlejší vybírání mimořádných válečných daní s vlastní agendou, nebyla shodná se státní; symmorií bylo v athénském státu dvacet a Démosthenés navrhoval počet 1200 přispěvatelů rozšířit o osm set dalších (srov. rok 508 a 378).

 

V druhém roce třetí svaté války fócké porazil na místě zvaném Faidriadai petrai/u Faidřiných skal Filomélos z Ledónu Lokry. Jeho armáda už čítala dvojnásobek loňského stavu: deset tisíc mužů, převážně žoldnéřů, bojovalo za fóckou věc. Lokrové požádali o pomoc Boióty, ale fócká jízda boiótskou porazila. Když pak do Lokridy dorazil thessalský expediční sbor se šesti tisíci muži, porazili je Fókové na jisté výšině Argolás. Boiótové poslali posily třinácti tisíc vojáků a na pomoc Fókům dorazilo z peloponnéské Achaie patnáct set mužů a obě armády táboři na dohled; placeni byli posléze fóčtí spojeneci z delfských peněz, včetně Sparťanů. Tehdy Boiótové vedení Thébany rozhodli, že zajatci patří ke straně chrámových lupičů/hierosýloi, a proto je popravili zastřelením/katakontídzó. Fóčtí na to postříleli zajatce boiótské

V prosinci zahájil Filippos II. obléhání Methóny, v níž viděl nebezpečnou základnu pro Athéňany (viz následující rok).

 

Na Sicílii pokračovaly boje Syrákúsanů s Dionýsiovými jednotkami obklíčenými na hradě Ortygie. Dión působil v Leontínách a když při jednom zdařilém nočním výpadu Nypsiovi muži z hradu prolomili zeď obléhatelů a řádili ve městě, volali Syrákúští Dióna na pomoc. Nypsiovi žoldnéři rabovali, vraždili a unášeli, na koho a na co narazili. Diónovi lidé zahnali po bojích v ulicích obležené zpět na hrad a čtyři tisíce jich přišlo v bojích o život. Démagógové, kteří stáli za Diónovým ponížením před rokem, odešli údajně sami od sebe do vyhnanství a Dión byl opět sněmem zvolen stratégem autokratorem. Hérákleidés se svým strýcem Theodotem se omluvili a Dión, vyznávající shbovívavost a odpuštění, přes varování přátel nechal oba žít. Hérákleidés zůstal stratégem flotily, Dión pozemních vojsk. Zrušil pozemkovou reformu (její rozsah neznáme) a démokraticky orientovaný Hérákleidés pokračoval ve štvaní proti němu, vykládal, a to i v Messáně, kde se spiknul na Diónově odstranění se Sparťanem Farakem, že usiluje u samovládu. Podařilo se mu dokonce podnítit armádní vzpouru a v Syrákúsách se proto nedostávalo potravin. Viz rok následující. 

 

Další boje Římanů s Etrusky.

 

************************************************************

354.

Ol. 106, 3

 

Diotímos II.

a. u. c. 400

M. Fabius Ambustus III. a T. Quinctius Poenus Capitolinus Crispinus

************************************************************

Filippos II. na makedonském pobřeží dobyl v létě Methónu (viz předešlý rok a rok 365): obyvatelé vyjednali volný odchod s jediným kusem oděvu, město dal král srovnat se zemí a státní území rozdělil mezi Makedony. Págy se na to podrobily samy: byly členy spolku thráckých Chalkiďanů. Pod Methónou přišel Filippos II. ranou šípu o jedno oko. Podle této skutečnosti a podle toho, že v důsledku pádu s koně kulhal na jednu nohu, viz rok 339, byly identifikovány jeho ostatky z žárového pohřbu, nalezené po roce 1976 v Aigách/dn. Vergina.

Při operacích v Thrákii porazili Athéňané pod Charétem žoldnéřský oddíl Filippa II., jemuž velel Thrák Adaios. • Adaios se stal básníkům předlohou pro typ chlubivého vojáka/stratiótés filodoxos, lat. miles gloriosus.

Na podzim třetího roku svaté války porazili Boiótové, kteří nepřítele přečíslovali, v bitvě u Neónu Fóky, jejich vůdce Filomélos se v hornatém terénu na útěku vrhnul se skály. Novým stratégem autokratorem ve svaté válce byl Fóky po diskusi o dalším vedení války zvolen Onomarchos, který po ztracené bitvě shromáždil rozuteklou armádu a začal budovat novou (viz rok 352).

Filomélos za svého vůdcovství prý na Apollónovy poklady nesáhl. To až jeho mladší bratr Onomarchos a ještě více jeho další bratr a nástupce Faullos, synové Theotímovi. Faullos dal razit minci, aby zaplatil žoldnéře: ze 120 zlatých cihel po dvou talentech (c. 53 kilogramů) věnovaných bohu lýdským Kroisem, 360 zlatých obětních mís/fialé po dvou minách, zlatou sochu lva a ženy po třiceti talentech, dohromady přepočteno na hellénský stříbrný standard za čtyři tisíce talentů. K tomu fócká mincovna zpracovala ze stříbrných darů Kroisových a dalších zbožných dárců šest tisíc talentů stříbra, dohromady tedy deset tisíc talentů. To byly peníze na dobu předhellénistickou obrovské, srov. makedonskou kořist v perských tresorech roku 331 a v indexu s. v. zlato. Za Falaika se dokonce kopalo v Apollónově delfském chrámu v domnění, že tam je zakopán poklad. Když nastalo zemětřesení, vojáci toho nechali.  

 

Na Sicílii se Dión vypravil do pole proti Farakovi ze Sparty, kterého pro válku se Syrákúsany (pravděpodobně) najal Dionýsios. U Neápole u Akragantu, tedy na púnském území, byl však v bitvě poražen. Hérákleidés doprovázel pozemní tažení s flotilou a když viděl výsledek bitvy, jinak nevýznamné, otočil s loděmi, aby se v Syrákúsách chopil vlády. Dión však dorazil urychlenými pochody do města rychleji. Brzy na to dorazil ze Sparty do Syrákús Gaisylos, který měl, na základě jaké dohody, nevíme, velet syrákúské armádě. Po jednáních se velení Sparťan zřekl (Dión byl mimo jiné rovněž spartským občanem), znovu usmířil Dióna s Hérákleidem a dohodu garantoval; už o něm neuslyšíme.  

Ani tohle usmíření nevydrželo dlouho. Syrákúsané z úsporných důvodů zrušili najímání veslařů na válečnou flotilu a Dionýsiův syn Apollokratés, když pomoc nepřicházela, vydal pevnost a s pěti loděmi odplul za svým otcem do Itálie (viz rok 356). Tehdy se Dión setkal opět se svou manželkou Aretou s jejím synem a její matkou, svou sestrou, Aristomachou; zda měla Areté z manželství s Tímokratem dítě, nevíme. Z Korinthu dorazili na Diónovu žádost poradci, aby pomohli se změnou ústavy na oligarchickou; na takovou činnost však Dión neměl oprávnění sněmem. Proti tomu se opět postavil Hérákleidés, ale tentokrát ho Dión dal zavraždit (a vystrojil mu pak velký pohřeb).

Hérákleidovu rebelantskou roli převzal Kallippos, přítel Platónův a s Diónem společně zasvěcený do eleusínií. Měl podporu mezi měšťany nespokojenými s prázdnou státní pokladnou, na jeho stranu se postavil též athénští bratři Kallikratés a Filostratos, kteří kdysi doprovázeli Dióna po Helladě (a nebyli přitom filosofy). Začal proti němu štvát a třebaže složil před bohy přísahu věrnosti, sjednal se Kallikratés několik Zakynťanů a v červnu dal Dióna (c. 56) zavraždit v den oné přísahy s výmluvou či konstatováním, že musel zabránit nové tyrannidě. Kallippos zůstal jako stratégos u moci jen třináct měsíců (viz následující rok; Dión se narodil roku 410). Třebaže ovládal stát se svými žoldnéři, dodržoval démokratickou ústavu. 

O vdovu po Diónovi (osud Tímokratův znám není) Aretu s její matkou Andromachou se staral Diónův přítel Hiketés. Přemluven údajně nepřáteli, dal je zavraždit během přeplavby na Peloponnésos i s Diónovým dítětem, jméno neznáme, a těla hodit do moře. O Hiketově konci viz roky 339sq. 

 

V exilu v Chalkidě na Euboji zemřel Tímotheos, syn Konónův (srov. rok 360). Tímotheův syn Konón (II.) dal později rekonstruovat athénské hradby, které jeho děd Konón (I.) dal obnovit po peloponnéské válce za perské peníze v roce 393.

 

V Sídónu vládl od roku 370 Tennés II., foin. Tabnit. Z neznámých příčin se postavil proti satrapovi Kilikie Mazaiovi a proti satrapovi Syrie Belesyovi/bab. Bélšunu. Na summitu králů foiníckých států v Tripoli si stěžoval na zpupnost perských armádních velitelů v Sídónu a své protějšky přemluvil k odpadnutí od Artaxerxa III. Pozval si na pomoc z Egypta žoldnéřské vojsko o čtyřech tisících mužích, které stálo předtím v žoldu krále Nektaneba II. a jemuž velel Mentór z Rhodu, bratr Memnona (viz předešlý rok). Foiníčané zničili královskou oboru, ale o vlastních válečných skutcích nevíme nic. 

Tuto událost lze datovat i do roku 345 či roku následujícího (viz tam). Spíše ale půjde o dvě oddělené události: válka satrapů s Tennem byla lokálním konfliktem ve Foiníkii od roku 354 a teprve roku 345 odpadl Tennés od Krále (viz tam). • Belesys/Bélšunu byl Babylónec a jeho rodina stála vysoko v perských službách. Jiný Belesys, zřejmě děd tohoto, byl satrapou Syrie/Eber nári za Artaxerxa II. v době Kýrova tažení. 

 

Pokračovaly boje Římanů s Etrusky, s Praeneste uzavřeli Římané mír po válce, která trvala od roku 368.

 

************************************************************

353.

Ol. 106, 4

 

Thúdémos

a. u. c. 401

C. Sulpicius Peticus IV. a M. Valerius Poplicola II.

************************************************************

Filippos II. obsadil v Thrákii knížectví Ketriporiovo a Ketriporis zde dále vládl již jen jako vasal. tím se také skončila první válka thrácká, kterou Filippos vedl od roku 357. Nato Filippos opět zasáhl do událostí thessalských, když znovu vyhověl pozvání Aleuadů (srov. rok 369 a 357), tentokrát proti samovládci ve Ferách Lykofronovi, bratrovi a nástupci Tísifona (viz rok 358). Lykofrón se mimo jiné spolčil s Onomarchem, vojevůdcem Fóků. Jako Lykofronův spojenec bojoval v Thessalii Onomarchův bratr Faullos, kterého však v poli porazil spojenec Lykofronových nepřátel Filippos Makedonský a vyhnal z Thessalie. Nato se do Thessalie vypravil s fóckou armádou Onomarchos a ve dvou bitvách Makedony porazil tak, že se Filippos musel stáhnout do Makedonie: byl to první a poslední Filippův debakl v poli a pravděpodobně zde povstal v něm hněv na Onomarchovy Fóky, viz rok následující. Takto se do svaté války zamotal Filippos II. (srov. rok 356).

Onomarchos pak dobyl a zotročil obyvatele Thronia, střediska Epiknémidských Lokrů, a Amfissa, spojenec Boiótů, se mu podrobila. Při vpádu do Boiótie dobyl Orchomenos a Koróneiu, ale při pokusu o dobývání Chairóneie byl poražen a vrátil se do Fókidy. U pobřeží Marathónu přepadlo makedonské loďstvo, které Filippos pozvolna budoval, athénskou posvátnou loď Paralos.

 

V Athénách byl jistým Lýsimachem, který na výzvu státu měl vystrojit loď (jedna z forem leitúrgií), ale neměl na to, požádán podle zákona o antidosi Ísokratés, aby převzal jeho povinnosti, nebo aby si vyměnili majetky (srov. rok 508). Ísokratova řeč sice nebyla nikdy pronesena, ale je zachována (Peri antidoseós/O výměně majetku).

 

V Halikarnássu zemřel dynasta a odpadnuvší satrapa Kárie Mausólos (narozen v Mylasách; o době jeho vlády srov. roky 391 a 362). Před smrtí předal vládu nad Káry své manželce a sestře Artemísii (žila už jen krátce do roku 351). Jejich manželství bylo bezdětné. Artemísia, se traduje, Mausólův popel a kosti rozdrcené na prach vypila, aby bratrovi byla živoucím hrobem. Ještě před jeho smrtí dorazilo do Halikarnássu athénské poselstvo ve věci rhodských démokratů, které Mausólos předtím vyhnal z Rhodu, viz rok 355. Mezi posly byl i historik a politik Androtión, který kolem roku 343 vydal Dějiny Attiky (další životní data neznáme).

Artemísia, první z perských satrapkyní, začala s výstavbou Mausóleia neboli zádušního chrámu svého manžela a bratra, z něhož se stal jeden z divů starého světa. Na jeho výzdobě se podíleli všichni přední hellénští umělci doby: sochař Tímotheos z Athén, který byl činný i v Epidauru, kde stála jeho socha Apollóna, Leócharés z Athén, činný i v Knidu, kde byla jeho socha Démétry a který se proslavil jako portrétista Alexandra Velikého, Skopás z Paru, který mj. působil při stavbě Artemísia v Efesu a v Tegeji a Nemeji, a Bryaxis z Kárie, zřejmě domorodec, který žil hlavně v Athénách a který vytvořil sochařský prototyp Dia-Sarápida (o jmenovaných umělcích a o dalších téže doby viz níže).

 

V Hérákleji Pontské zavražděn o dionýsiích tyrannos státu Klearchos I. (vládl od roku 364). Chión, Euxenón a Leónidés n. León, žáci Platónovi, se spikli s padesátkou příbuzných, jeden zabavil despotu filosofickou debatou, další ho zavraždil. Příbuzní přišli pozdě, atentátníci svůj čin nepřežili a režim rovněž nezměnili (podle jiné verse vrahem byl Chión, když vrazil z boku do tyranna meč během obětí; Klearchos zemřel po dvou dnech). Nástupcem se stal Klearchův bratr Satyros (58) jako poručník Klearchových synů Tímothea a Dionýsia (měli ještě sestru Amástridu). Vládl v bratrově duchu a zemřel na nádor v tříslech. Tímotheos po sedmi letech vládl samostatně až do roku 338, jeho mladší bratr Dionýsios následoval do roku 305. Tímotheos liberalisoval poměry ve státě, staral se o bratrovu výchovu a byl všeobecně oblíben.  

Klearchos I. se stal po Sparťanech Brasidovi a Lýsandrovi dalším z Hellénů, jemuž se od některých z nich pro zásluhy o jejich obce dostalo hérójských, tedy předstupně božských poct (viz jeho chování roku 364; srov. rok 422, 404 a 395). Pak již následovali Filippos II., Alexandros III. a po nich většina hellénistických vladařů, jimž konvenoval orientální usus dynastického kultu.

 

Na Sicílii byli snad po rozbrojích ze Syrákús vyhnáni příznivci Diónovi Kallippem Athénským a uchýlili se do Leontín. Když se po krátké době vypravil Kallippos s vojskem proti Kataně, vylodil se u města s vojáky Hipparínos, nejstarší syn Dionýsia I. s Aristomachou, dcerou Hipparínovou, který dosud žil v Leontínách. Kallippos přišel o moc, Hipparínos obnovil dionýsiovský režim a vládl do roku 351. Kallippos se na jistou dobu etabloval jako tyrannos v Katané, vrazi Diónovi padli posléze při jeho útoku na Messánu. Viz dále rok 351.

 

Zemřeli mathematik, geógraf a astronom Eudoxos z Knidu, který se narodil roku 406, a voják a literát Xenofón, syn Gryllův (narodil se v Athénách roku 430 až 425, zemřel v Korinthu; podle jiné verse zemřel již v roce 360/359).

Skopovým soupeřem, viz výše, jehož nejznámějším dílem asi je socha Apollóna Kitharóda, byl Praxitelés z Athén, tvůrce soch Afrodíty v Knidu, Herma s Dionýsem etc. Bratrem nebo otcem Práxitelovým byl Kéfísodotos starší, autor sochy Eiréné s Plútem, tj. Míru s Bohatstvím. Syny a nástupci Práxitelovými byli Kéfísodotos mladší a Tímarchos, který se proslavil sochou řečníka Lykúrga, Menandra a Afrodíté, které se dnes říká Medici.

Shora uváděný Leócharés z Athén portrétoval vedle Alexandra také jeho rodiče a kromě toho známe jeho sochu Apollóna, kterému se dnes říká Belvederský, a sochu orla s Ganymédem. Architektem Artemísia v Efesu, který byl roku 356 vypálen, byl Paiónios z Efesu. Roku 333 navrhl s architektem Dafnidem z Mílétu Didymaion a zkraje ho také stavěl jako jeho stavitel. Paiónios byl architektem v pořadí již třetího efeského chrámu (srov. roky 675. 650, 644 či 600).

 

Římanům se vzdal Tibur, s nímž bylo válčeno od roku 361, ale definitivně byl přemožen až roku 338. Zároveň bylo uzavřeno příměří s Tarquiniemi (viz ale rok 351). Údajně bylo vybráno 358 Etrusků a v Římě na Foru sťato sekyrou jako odplata za podobnou krutost z roku 358, srov. tam, vypráví T. Livius při výkladu o příměří. Téhož roku uzavřeli Římané spojenectví se Samnity, kteří se vedle Ligurů za několik let stanou nejsilnějším a nejvytrvalejším z italských protivníků Říma (událost se mohla stát o rok dříve; viz dále rok 343).

 

************************************************************

352.

Ol. 107, 1

Mikrinás z Tarentu

 

Aristodémos

a. u. c. 402

C. Marcius Rutilus II. a P. Valerius Poplicola

T. Manlius Imperiosus Torquatus dict. I.

************************************************************

V pátém roce třetí svaté války vytáhl Onomarchos s Fóky do Thessalie na pomoc Lykofronovi Ferskému proti Filippovi Makedonskému a Aleuadům. Fócká armáda čítala 25 tisíc pěšícha pět set jízdních vojáků, Filippos se spojenci postavil proti ní dvacet tisíc pěších a tři tisíce jízdních. Pomsta za loňské ponížení byla dokonalá: na jaře u Pagaského zálivu (?) na místě zvaném Šafránové pole/Krokion pedion díky převaze v jízdě bylo Makedony ověnčenými vavřínovými věnci jako mstitelé Apollónovi drtivě vojsko fóckých žoldnéřů poraženo a šest tisíc jich v boji padlo.

Vítězná makedonsko-thessalská koalice svrhla tři tisíce zajatců s útesu do moře jakožto vykrádače chrámů/hierosýloi. Stratéga autokratora Onomarcha po bitvě zabili vlastní vojáci, poněvadž v jeho neschopnosti viděli příčinu porážky (?!). Část vojáků se mohla plováním zachránit na kolem plovoucí Charétovu flotilu. Podle jiné verse se Onomarchos utopil s řadou spolubojovníků při pokusu doplavat k Athéňanům a Filippos dal jeho tělo pověsit, tři tisíce zajatců bylo Makedony utopeno v moři. Filippos II. se tak mimo jiné zmocnil měst Pagas a Magnésie, které opevnil a do Gonn poslal makedonské osadníky. 

Fókové si zvolili za nového vrchního velitele Onomarchova bratra Faulla, který hned vpadl do Boiótie, kde však byl v bojích několikrát přemožen. Odtáhl tedy do Epiknémidských Loker, kde již byl úspěšnější. Po Onomarchově smrti skončil s odporem Lykofrón z Fer. Se svým mladším bratrem a pravděpodobně i spoluvládcem Pýtholáem či Peitholáem (vládl od roku 358) vydal město a odešel s oddílem dvou tisíc žoldnéřů k Faullovi. Ve Ferách se konečně uchytili Aleuadovci (srov. roky 369, 357 a 353, nicméně srov. Peitholáovo intermezzo roku 349) a tím se Filippos II. stal vlastně pánem Thessalie kromě Thermopyl, které v létě stačili obsadit Athéňané pod velením Nausikleovým. O osudu thessalských protivníků Filippových viz rok 344. Pravděpodobně t. r. se ve Ferách Filippos oženil s Nikásipolí, s níž měl dceru Thessaloníku/"Vítězství v Thessalii", manželkou jednou Kassandrovou. 

Faullos obnovil v krátké době vojenskou sílu Fóků. Sparťané mu poslali tisíc mužů, Athéňané pět set pěších a čtyři stovky jízdních pod stratégem Nausikleem. V tažení do Boiótie však Fayllos neuspěl a ve třech bitvách byl poražen. Reputaci si napravil za následujícího tažení proti Epiknémidským Lokrům, kde dobyl řadu městeček. Neuspěl v obci jménem Naryx a vzápětí byl poražen znovu Boióty. Boiótové se pak obrátili do Fókidy a když se obtíženi kořistí vraceli domů kolem obléhaného Naryku, zahnali Fókové Boióty a města dobyli.

V zimě zemřel po dlouhých bolestech na nemoc fócký stratég Faullos. Dalším zvoleným stratégem autokratorem se stal Onomarchův syn Falaikos. Na krátkou dobu mu byl poručníkem otcův přítel Mnáseás, který však již záhy, zřejmě na jaře následujícího roku, během boiótského nočního přepadu s dvěma sty muži padl. Synem Mnáseovým byl Mnásón, který proslul jako velký otrokář, na hellénské poměry až neuvěřitelně: prý si držel více než jeden tisíc otroků, srov. v indexu s. v. otroci. 

 

V okrajovém konfliktu války fócké bojovali Sparťané proti koalici Megalopoliťanů s ostatními Arkaďany a Argívských, Thébanů, Sikyónských a Messéňanů (srov. změnu bloků, rok 362). Válka přinesla určité rozhodnutí až v příštím roce. Arkado-lakedaimonská válka byla první válkou od skončení války peloponnéské, v níž proti sobě opět bojovali Sparťané s Messéňany. Athéňané v zimě 353/2 odmítli žádost megalopolských vyslanců o podporu; spartští poslové je lákali na vrácení Órópu (od roku 366 thébský) a obnovu boiótských měst zničených Thébany roku 373, viz tam. Athéňané zůstali neutrální. V bitvě u Ornejí v Argolidě Sparťané porazili Argívské a obec po obléhání dobyli; pak se vrátili do Sparty. 

Athéňané dobyli zpět Séstos a obnovili svou moc na Thráckém Chersonésu (srov. rok 355). Na poloostrově usídlili Athéňané své klérúchy, Kardiá si udržela autonomii. Operace a kolonisaci řídil Charés, který v Séstu popravil všechny mužské zajatce a ženy s dětmi prodal do otroctví. Olynthos uzavřel s Athénami mír, spojenectví pak až roku 350 (srov. roky 356 a 349).

 

 

Filippos II. v létě po thessalském triumfu podmanil vládce illyrských Encheleů Kleita, syna a nástupce Bardylia I. Na podzim se pak pustil do své druhé války thrácké (skončila roku 350): v krátké době se Amádokos II. a Kersobleptés opětovně stali makedonskými vasaly; Kersobleptés byl krátce „spojencem“ athénským (byl to švagr Charidémův; srov. rok 353). Filippos uzavřel smlouvy o přátelství s Býzantiem, Perinthem a Kardií, Amádokovými spojenci (srov. roky 342 a 341).

V Makedonii se narodila pravděpodobně t. r. Fila (I.), proslavená nejstarší dcera Antipatrova (život si vzala roku 287).

 

Vypukla válka Rhodských s Artemísií z Halikarnássu. Rhodští byli odraženi a Rhodos Káry dobyt. Mírová smlouva válku ukončila, královna se s vojskem stáhla z ostrova a vrátila domů (srov. předešlý rok). Na Rhodu dala postavit dva vítězné sloupy, které po královnině smrti obehnali ostrované zdí (abaton), aby jejich ostuda nebyla vidět (objekt však nezbořili...).

 

V Athénách začal proces proti Démosthenovu poručníkovi Meidiovi. Démosthenés přednesl svou řeč až v roce 349/348. Meidiás byl jedním z mocných, příznivec Eubúlův, a řečník se tím postavil i proti vládní straně (srov. rok 355 a 351).

 

Římané uzavřeli příměří s etruským městským státem Caere na sto let a jeho etruští občané dostali omezené římské občanství, tzv. caeritské občanství, které se později stalo vzorem pro římské poddanství dalších měst: jde sice o občanství, ale bez práva hlasovacího a bez práva uzavírání sňatku s Římany (smlouvu je možné klást již do roku 354; srov. etruské zásluhy o Město při velkém vpádu Keltů).

 

************************************************************

351.

Ol. 107, 2

 

Théelos

a. u. c. 403

C. Iulius dict.

interreges: C. Sulpicius Peticus - M. Fabius Ambutus

C. Sulpicius Peticus V. a T. Quinctius Pennus II.

************************************************************

Falaikos a Fókové plení v šestém roce války svaté Boiótii a Boiótové Fókidu, viz rok předešlý. Falaikos dobyl a vyplenil Chairóneiu. Thébané žádali Artaxerxa II. o pomoc a dostali ji: Král, třebaže sám zabrán do válek, svým nejvěrnějším mezi Hellény na válečné výdaje poslal tři sta talentů ve stříbře, viz rok následující. 

Megalopolští s Argívskými, Sikyóňany a Messény dostali posily od Thébanů čtyř tisíc pěších a pěti set jezdců, jimž velel Kéfísión. Sparťany posílily tři tisíce Fóků a sto padesát jezdců od Lykofrona. Sparťané pod Archidámem III. nejprve porazili u Ornejí Argívské, pak vyrabovali v Arkadii Helissús, zjevně obnovený po synoikismu Megalopole roku 370, a vrátili se do Sparty. Když však dorazil na pomoc Argívským Théban Kéfísión, porazili u Telfússy Sparťany, jimž velel Anaxandros a jeho se šedesáti Sparťany zajali. Porazili Sparťany ještě ve dvou bitvách, ale ve třetí velké, o níž nic nevíme, zvítězili Lakedaimonští. Příměřím byla uznána autonomie Megalopolských, tj. Arkaďanů, a Thébané se opět vrátili do války s Fóky, jimž plenili zemi (arkado-spartská válka trvala krátce, viz předešlý rok).

Charidémos z Órea se v athénském žoldu vypravil na podzim do Helléspontu. Athéňané se spřátelili s Peršanem Orontem, povstaleckým satrapou s bohatým přeběhlickým rejstříkem (srov. jeho osud roku 362)Od zimy 352/351 byl makedonský král Filippos II. více než rok nemocen. Podrobnosti nejsou známy, nicméně válečnou sezonu t. r. prožil ve východní Thrákii. V Thrákii v oblasti západně od Maróneie zemřel dynasta Ketriporis, který zde vládl od roku 356. Jeho knížectví se nyní dostalo pod přímou makedonskou správu.

 

Zemřel athénský vojevůdce, vojenský theoretik a jeden z nejslavnějších hellénských žoldnéřů Ífikratés, který se poprvé objevil na historické scéně roku 392 (datum narození neznáme)Z téhož roku zřejmě pochází První řeč proti Filippovi/filippika, kterou Démosthenés jasně vystoupil jako protihráč Eubúlův a mluvčí protimakedonské strany (srov. předešlý rok). Za třináct let roku 338 jeho verbální válka s Makedoncem skončí úprkem od Chairóneie. V první filippice kritisoval nerozhodnost, s jakou athénská politika čelila makedonské expansi, navrhoval vyzbrojit padesát triér, postavit do pole dva tisíce mužů, z toho jen pět set občanů, ostatní z najatých žoldnéřů a k tomu deset rychlých triér s tím, že by expediční sbor přezimoval na severu na ostrovech, tedy u fronty (náklady spočetl na 92 talenty, z toho čtyřicet pro oněch deset triér, po deseti drachmách na muže a měsíc, u jezdců, kterých doporučoval dvě stě, po třiceti drachmách). S návrhem neuspěl.  

 

V Halikarnássu zemřela žalem po svém manželovi a bratrovi bezdětná Artemísia (vládla Kárií od roku 353). Dokázala rozšířit kárskou moc na úkor Rhoďanů (viz předešlý rok). Nástupcem, tj. králem a satrapou Kárů, se v Halikarnássu stal její bratr Hidrieus/Idrieus se svou sestrou Adou (vládl do roku 344). S Velkým králem se zjevně udobřil, viz zde dole a rok 345.

V Salamíně na Kypru skončila vláda properského Euagory II. (panoval od roku 361). Vyhnal ho z trůnu jeho synovec Pnytagorás, který později sympatisoval s Makedony a vládl do roku 332, viz tam a rok 361. Artaxerxés III. přikázal Idrieovi Kárskému, aby se chopil likvidace salamínské usurpace; viz rok 345. Kár vyslal na ostrov čtyřicet triér s osmi tisíci žoldnéři vedenými Fókiónem z Athén a vyhnaným Euagorou II. Oblehli Salamínu ze země i moře, obklopili město palisádovým valem. Města se jim ani po letech zjevně nepodařilo dobýt, viz rok 345. 

 

V Syrákúsách byl v opilecké hádce zabit tyrannos Hipparínos (u moci od roku 353). Nástupcem se stal jeho bratr Nysaios (vládl do roku 347): Dionýsiovo pokolení stále vládlo métropoli sicilského hellénismu. V Itálii osvobodili Leptinés ze Syrákús s Kallippem Athénským (!), který opustil Katanu a nikde na Sicílii se neuchytil, z Dionýsiovy moci Rhégion. Zároveň zaniklo i jeho označení Foibiá (srov. rok 387). Kallippos nechal Rhégijským vládu nad svým státem, sám však neměl na udržování svého žoldnéřského oddílu a brzy byl jimi zavražděn; atentátníci údajně stejným mečem, jímž byl před třemi roky zavražděn Dión, se jmenovali Leptinés (asi shodný se zde výše uváděným a pozdějším tyrannem v sicilské Apollónii) a Polyperchón.

  

V Římě pro rozsáhlou zadluženost vypukly sociální nepokoje. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským censorem (další plebej v úřadu viz rok 339 a 279); před pěti roky byl C. Marcius prvním diktátorem z plebejů. Na pomoc předluženým plebejům byla v Římě ustavena pětičlenná komise, quiquevirí mensárií ab dispénsátióne pecúniae/"pět finančníků pro správu peněz", dohlížející na oceňování zastaveného majetku dlužníků a na výplatu státní podpory těm z nich, kteří nebyli již schopni splácet dluhy. Členem komise byl též P. Decius Mus, cos. 340.

Roku 216 se na základě zákona tribuna lidu M. Minucia proměnila pětičlenná komise v tříčlennou, triumvirí, ale jejím hlavním účelem bylo řídit finanční otázky spojené s totální válkou s Hannibalem (fungovala do roku 210).

Římané uzavřeli čtyřicetileté příměří s Falisky, se kterými byli od roku 357 ve válce, a s Tarquiniemi, s nimiž bylo válčeno od roku 358 (srov. příměří s Caere z roku 353).

 

************************************************************

350.

Ol. 107, 3

 

Apollódoros II.

a. u. c. 404

M. Popilius Laenas III. a L. Cornelius Scipio

L. Furius Camillus dict. I.

************************************************************

Fókové i Thébané se v průběhu svaté války již značeně vyčerpali. Thébané obdrželi v jejím sedmém roce finanční pomoc od Artaxerxa III., viz rok předešlý, přesto pokračovala válka až do roku 347 jen vzájemným pleněním. 

Filippos II. se vypravil proti Illyrům, Paionům a do Épeiru, ale důvody neznáme. Obrátil se do Thrákie, kde právě zemřel Amádokos II. (?). Jeho nástupcem se stal Térés III., který vládl jako Filippův vasal do roku 342. To byl také konec druhé thrácké války Filippa II. (viz předešlý rok)Pak Filippos oblehl a dobyl Stageiros, obci, která byla členem spolku thráckých Chalkiďanů. Pád města se stal předzvěstí makedonského dobývání Chalkidiky, viz rok následující, důvod stageirské války neznáme. Odtud asi pokračoval Filippos s vojskem přes Thessalie domů (nespadá-li thessalské tažení do roku následujícího).

 

Kolem roku 350 vládne v Amathúntu na Kypru jistý Rhoikos (?).

 

Kolem t. r. se objevili na Balkáně Keltové: illyrští Iápodové či Iápúdové, řec. Iápydové, byli Kelty podmaněni a asimilováni. Srov. italské tažení keltských kmenových svazů od roku 397, proti Římu od roku 391 nn., o postupu na Balkáně viz dále 310.

V Itálii vypukly nové boje Etrusků s Kelty. Keltové dobyli poslední opěrný bod Etrusků v Popádí Felsinu/dnešní Bologna a na jihu narazili v Latiu opět na Římany. Když si doma na severu Itálie pod Alpami rozdělovali etruskou kořist, pohádali se nad ní, viz rok následující.

 

Kolem roku 350 se narodil Démétrios z Faléru, politik a filosof, protivník Démétria Poliorkéta, přítel Kassandrův. V letech 317 až 307 byl v Athénách Kassandrův prostatés či epistatés státu/c. protektor, do roku 297 žil v exilu v Thébách a pak odešel do Alexandreie. Zemřel kolem roku 283.

V téže době se narodil filosof megarské školy Diodóros z Iasu zvaný Krónos, který žil na dvoře Ptolemaia Sótéra (kde zemřel roku 307), a pravděpodobně zemřel Aineiás Taktikos z arkadského Stymfalu, stratégos spolku Arkaďanů a autor nejstaršího evropského známého spisu o vojenství Poznámky o vojenských otázkách/Ta peri tón stratégikón hypomnémata, z něhož se zachovala část o hájení oblehnutých měst Poliorkétikos (srov. rok 366).

V první polovině čtvrtého století působil řečník a sofista, žák Gorgiův, Alkidamás z Elaie, a básník střední attické komédie Tímoklés z Athén.

V druhé polovině čtvrtého století ohromovala mužský svět hetairá Frýné, vlastním jménem Mnésarété z Thespií. Žila v Athénách a mezi její přátele patřil sochař Praxitelés, který podle ní vytvořil sochu Afrodíté Knidiá, malíř Apellés, který podle ní namaloval obraz Afrodíté anadyomené, politik Hypereidés atd. V téže době žil Onésikritos z Astypalaie, žák Diogena ze Sinópy, námořník a spisovatel, který byl s Alexandrem v Indii.

Koncem čtvrtého století působili:

básník nové attické komédie Anaxippos z Athén, autor parodických veršů na Homéra Matrón z Pitany, malíř Melanthios, žák Pamfilův a velevážený spolupracovník Apellův, Menekratés z Efesu, didaktický básník, který psal na zemědělskou thematiku, a proslulý athénský lékař Dioklés z Karystu, který jako první z Evropanů psal o lidské anatomii - vedle Hippokrata a Praxágory to byl nejznámější hellénský lékař.

Ze čtvrtého století dále známe:

Falaika z Fókidy, autora epigramů, Eubúlida z Mílétu, megarika, žáka Eukleidova (?), Eubúla, básníka střední attické komédie, Neofróna ze Sikyónu, tragického básníka a filologa, historika a řečníka Zóila z Amfipole, zv. Homéromastix, tj. Bič na Homéra, makedonského protivníka Ísokratova (snad žil v letech 440 až 330?).

Ve stejném století působil v Paestu Assteás, hlavní představitel vázového malířství jižní Itálie. Z Amfipole pocházel a pak v Sikyónu působil malíř Pamfilos, žák a nástupce Eumolpův či Eupompův v Sikyónu, učitel mj. i Apellův. Pamfilos zavedl do malířství enkaustii; jeho nejslavnějším dílem byl obraz bitvy u Flíúntu (v roce 369?).