359-355

359.

Ol. 105, 2

 

Eucharistos

a. u. c. 395

M. Popillius Laenas I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus I.

************************************************************

V zimě byl v Makedonii zavražděn nástrahami vlastní matky Eurydiky I. její druhorozený syn a král Makedonů Perdikkás III. (vládl od roku 365, nominálně již od roku 368). Nástupcem na trůnu se stal jeho nezletilý syn Amyntás IV., tehdy pětiletý. Za poručníka si Makedonci zvolili Perdikkova bratra a nejmladšího syna Amynty III. Filippa II., jemuž bylo tehdy 23. 

Filippos velmi brzy Amyntu IV. odstavil a prohlásil se sám králem, což bylo částí Makedonů přijato, nikoli všemi (vládl do roku 336). Později učinil Filippos II. Amyntu svým zetěm, ale Filippův syn Alexandros III. ho dal roku 335 zavraždit: koneckonců byl Alexandros synem usurpátorovým... • Podle jiné verse padl se čtyřmi tisíci muži Perdikkás III. v bitvě s Illyry krále Bardylia, který se v Makedonii angažoval po čtyři desetiletí, viz rok 393.

V Makedonii nastalo krátké období usurpací trůnu: jako Filippovi protihráči nastoupili Pausaniás, který byl kdysi již protivníkem Ptolemaia I. Alóritského, Archeláos, syn krále Amynty III. z manželství s Gýgaiou, tzn. nevlastní bratr Filippův, a Argaios, který je pravděpodobně identický s vládcem známým ze stejně zmateného období roku 393. Argaios byl exponentem Athéňanů, jimž slíbil vrátit Amfipolis (která připadla Makedonům pravděpodobně po první válce olynthské roku 379, ovšem pouze co do spojeneckých závazků, srov. však podmínky všeobecného míru roku 371).

Argaia podporoval v okolí Amfipole stratégos Mantiás v čele flotily a tří tisíc hoplítů. Když Argaios vytáhl se svými žoldnéři do Aig uplatnit svůj nárok, nikoho ve starém královském městě Makedonů nezaujal. Nepovšimnut případnými poddanými vrátil se k Methóně, kam odplul Athéňan Mantiás. Cestou Argaiův oddíl zaskočil Filippos, žoldnéře porazil a ty, kteří přežili, nechal odejít; o osudu Argaia nevíme nic a když nepadl v boji, asi byl Filippem odstraněn. Král pak poslal do Athén vyjednávat o smíru a jeho diplomaté slibovali Athéňanům, že se zřekne Amfipole, a to na věčné časy; viz ovšem obrat roku 357, kdy už na toliko frontách války nebojoval.  

Do makedonských záležitostí se zamíchal rovněž thrácký král Kotys I. a začal protežovat Pausaniu. Při osobním setkání s Filippem se dal však přemluvit a také on nechal padnout svou loutku. Když se Filippos dozvěděl, že zemřel král Paionů Ágis, vypravil se s armádou hbitě podél Axia na sever, Paiony porazil a ti se mu podrobili (o Ágidově nástupci viz rok 356). Téhož roku se tedy podařilo Filippovi odstranit všechny pretendenty trůnu a uzavřít či potvrdit mír s Athéňany, částí Thráků a Paiony. O Archeláovi prameny mlčí. 

Krátce po uzavření dohody s Filippem byl v Thrákii z osobní msty zavražděn sourozenci Hérákleidem a Pýthónem z Ainu král Odrysů Kotys I. (vládl od roku 383). Bratři byli žáky Platónovými, královými poradci a mstili se prý za svého otce, nevíme však v jaké věci. V Athénách jejich čin udělal dojem, neboť je zbavil nepříjemného nepřítele, takže oba Aiňany poctili čestným občanstvím a zlatými věnci. Pýthón z Ainu byl již ve starém věku zaměňován s Pýthónem z Býzyntia, žákem řečníka a politického snílka Ísokrata. Jako výrazného orátora ho angažoval král Filippos za svého diplomata a vystupoval v jednáních s Athéňany mimo jiné při dohovorech o Filokratově míru roku 346. 

Kotyův syn a nástupce Kersobleptés byl tehdy ještě mladík (vládl v zemi do roku 342, zemřel roku 340). O moc musel bojovat s dalšími odryskými dynasty Amádokem II., synem Amádoka I., který vládl ve svém údělu do roku asi 350, s Bérisadem, který zemřel roku 356, a s již známým Miltokythem, viz rok 362sq. Thráčtí dynastové vedle svých domorodých oddílů disponovali jednotkami žoldnéřů. Kersobleptovým stratégem byl kondottier Charidémos z Órea, Bérisadovým Athénodóros z Athén, Amádokovým mužům veleli Simón a Bianór, manželé Amádokových dcer.

Miltokythés byl brzy zrazen jistým Smikythiónem, dostal se do rukou Charidéma a ten ho vydal i se synem Kardijským, Miltokythovým úhlavním nepřátelům. Kardijští Helléni vyvezli zajatce na moře, syna podřízli a pak s otcem hodili do vody.  

Athéňané, jimž velel Kéfísodotos (triérarchem velitelské lodi byl Démosthenés), byli na Chersonésu Thráckém odraženi oddílem Charidéma z Órea, stratégem krále Kersoblepta. Proto museli Athéňané na podzim s Kersobleptem uzavřít příměří a mimo to přišli o města Elaiús a Krithóté (srov. rok 365)Charidémos se po té oženil s Kersobleptovou sestrou a se svými muži se usadil jako dynasta v Tróadě (byl mimo jiné také pánem Kardie).

Předtím se (snad roku 360) dokázal lstí zmocnit Ília: získal na svou stranu otroka, který se pravidelně pro svého trojského pána vydával v noci na lup. Charidémos ho přemluvil, aby vyjel koňmo. Když se pak otrok vracel do města, museli kvůli jeho koni otevřít obě křídla městské brány, čehož využili Charidémovi muži a města se zmocnili. Téže noci se pokusil Charidémův protivník, athénský stratégos n. kondottiér Athénodóros z Imbru se svými muži o protitah, srov. o něm rok následující. Ve tmě se část Athénodórových žoldnéřů dostala s Charidémovými do města, ale v rozhodném okamžiku spletli heslo: znělo Tyndareovci/synthéma Tyndaridai, Charidémovi lidé používali Dioskúrové/synthéma Diskúroi, tedy synonymní výraz. Tak bylo podruhé v historii, po více než 820 letech, dobyto Ília opět pomocí koně!

Rovněž ještě na podzim přemohl zradou Kersobleptés Miltokytha a tak Athéňané odvolali Kéfísodota z Helléspontu. Kéfísodotos dostal peněžitou pokutu a jeho mírové smlouvy s Kersobleptem byly odvolány. Athéňané nyní uzavřeli spojenectví s dynasty Amádokem II. a s Bérisadem, viz rok následující.

 

V Molossii zemřel král Neoptolemos I. (vládl od roku 370). Nástupcem se stal jeho bratr Arybbás (vládl do roku 343). Arybbás se oženil s Tróiadou, dcerou Neoptolema I. a takto sestrou Olympiady I. a měli spolu děti Alketu a Aiakida. Těmto později Olympias I. předhazovala, že jejich otec Arybbás zabil jejího otce a bratra Neoptolema I. Rodina byla tradičně filathénská.

Molossové začali za Arybby razit vlastní bronzové mince a později, zřejmě z Filippova kovu, stříbrné. Arybbás byl olympioníkem ze 109. olympiády, kdy zvítězilo jeho čtyřspřeží, slavil též v Delfách o pýthiích. Pravděpodobně krátce po nástupu na trůn porazil v poli oddíly Bardylia Illyrského, které nalákal vidinou snadné kořisti do země, neboť rozhlásil, že přenechává majetek a města Aitólům, kam též odvedl civilisty; plenící Illyry pak Molossové pobili.  

 

V Persii zemřel král Artaxerxés II. Mnémón (94), který vládl od roku 404 (podle jiné tradice měl zemřít již roku 361; babylónské texty však vymezují jeho smrt listopadem 359 a dubnem 358). Nástupcem se stal jeho syn Artaxerxés III. Óchos (bab. Úmasu; vládl do roku 338), dosud velitel otcovy armády. O osudu jeho starších sourozenců viz rok 404; otec se prý utrápil hořem ze skutků Óchových. Změnou na trůnu definitivně odumřelo povstání satrapů (trvalo od roku 378, srov. rok 362). Aby k němu nemohlo znovu dojít, zakázal Král satrapům budovat vlastní žoldnéřské armády.   

 

Pokračovaly boje Římanů s Tiburem a jeho spojenci, viz rok 361.

 

************************************************************

358.

Ol. 105, 3

 

Kéfísodotos

a. u. c. 396

C. Fabius Ambustus I. a C. Plautius Proculus

C. Sulpicius Peticus dict.

************************************************************

Vypukla válka Athéňanů s Boióty o nadvládu nad Eubojí, kde trvaly v jednotlivých státečcích občanské rozbroje i boje mezi jednotlivými městy. Stratégem Athéňanů byl po návratu z vyhnanství Tímotheos. Boiótové vyklidili zcela vypleněný ostrov a Eubojští se opět připojili ke spolku s Athénami: Chalkis, Eretriá, Karystos a Hestiaia (srov. rok 377 a 349).

Válka Athéňanů s Kersobleptem probíhala úspěšně: stratégos Athénodóros, Athéňan z Imbru, srov. o něm rok předešlý, vítězil a tak mohly být v Thrákii uzavřeny dohody (nápis na desce velmi poničený zachován), podle nichž byla říše Odrysů opět oficiálně rozdělená na samostatná knížectví (viz rok 450):

Thrácký Chersonésos připadl Athéňanům,

Kersobleptés/Kersebleptés se stal vládcem východothráckého pobřeží (Propontis a Pontos),

Amádokovi II. bylo přiřčeno území mezi Chersonésem a Maróneiou

• a Bérisadés vládl západně od Maróneie až po hranice Makedonie (viz dále rok 356 a finále thráckých válek roku 346)

Přenechat Chersonésos Athéňanům byl nápad Charidémův, jemuž se o tom podařilo přesvědčit thrácké dynasty, kteří všichni nechtěli přijít o athénskou přízeň. Přístavy tu v mírových dobách ročně vynášely dvě stě talentů, tedy slušný příspěvek do athénské státní pokladny. Athéňané za to Charidéma poctili na návrh jistého Aristokrata zlatým věncem a občanstvím/theton polítén auton epoiésanto, hlavně když ještě uslyšeli, že to je jediný člověk, který by jim mohl zajistit navrácení Amfipole, viz rok předešlý a o Aristokratově kause rok 351. Thrácká "občanská" válka s athénskou a posléze makedonskou účastí se brzy rozjela znovu. 

Ve Ferách v Thessalii zavraždili na podnět Alexandrovy manželky Théby, viz o ní roku 367, její bratři Tísifonos, Pýtholáos a Lykofrón, všichno děti Iásonovy (srov. roky 374, 371 a 370), spícího ve své ložnici thessalského vládce Alexandra Ferského, který byl u moci od roku 369. Nástupcem v úřadu thessalského tága se stal Tísifonos (vládl asi do roku 353), po něm následoval Lykofrón.

 

V Makedonii zahájil král Filippos II. (24) cestu za hégemonií v hellénském světě. Jeho armáda činila tehdy deset tisíc pěchoty a šest set jízdy, tedy ani na hellénský svět nic až tak oslňujícího. Ve své první illyrské válce vyhnal ze své země Illyry: porazil krále illyrských Encheleů Bardylia I., viz o něm roku předešlého, v bitvě, v níž padlo na sedm tisíc Illyrů z vojska jen o sto jezdců slabšího než makedonské. Jejich králi bylo tehdy devadesát let a do boje jel i tentokrát na koni (není v pramenech řečeno, zda bitvu přežil, nebo ne). Filippos tímto zbavil severovýchodní Hellény vlády loupeživých Illyrů trvající čtyři desetiletí, viz rok 393. 

Illyrové se zavázali vyklidit Makedonii a všechno, co za Bardyliovy vlády získali na východ od jezera Lychnitis/dnešní Ochridské, kde Filippos založil pevnost Hérákleiu/dnešní Monastyr (Héráklés byl zakladatelem argejské dynastie makedonských králů). Filippos se přitom, součást mírových smluv, oženil s Bardyliovou dcerou (ve věku však pravnučky) Audatou, velmi udatnou ženou, která se účastnila manželových tažení a v jedné bitvě proti Illyrům prý dokonce sama měla zabít v boji jistou illyrskou královnu. Audata přijala jako makedonská královna trůnní jméno Eurydiké II. a stala se matkou Kynny, manželky Amynty IV.; Kynna/Kynané se stala později matkou Addaie alias Eurydiky III. Byla Filippovou druhou manželkou, viz rok 357.

 

Na Sicílii založil pod auspiciemi Dionýsia mladšího z bývalých naxijských občanů bohatý Syrákúsan Andromachos, otec Tímaiův, nad Naxem pod horou Tauron město Tauromenion (srov. rok 392, 356 a 345; dnešní Taormina): Naxos ležící na území Sikulů, viz roky 388 a 387, vyvrátil Dionýsiův otec roku 403, tedy před půl stoletím; za Augusta se T. stalo římskou kolonií. 

Dión v Helladě sbíral žoldnéře proti Dionýsiovi II. Shromaždištěm stanovil Zakynthos, viz rok následující. Impulsem k tažení se zřejmě stalo Dionýsiovo rozhodnutí provdat Aretu, svou sestru a manželku exulovaného Dióna, za Tímokrata, svého důvěrníka (viz o něm roku 366); podle jiné historické verse provdal Dionýsios Aretu až po zprávě o Diónově aktivitách. Soudívá se, že se k válce rozhodl již po návratu Platóna roku 360 a Hérákleidově útěku.

Diónův pokus byl všeobecně pokládán za fantaskní, neboť s hrstkou mužů chtěl zničit půlstoletí trvající pevný režim chráněný systémem spojenců, flotilou pěti set válečných lodí a armádou, která dokázala do pole postavit údajně sto tisíc mužů pěchoty a deset tisíc jezdců, viz dále rok následující.    

 

Nový útok Peršanů na Egypt byl králem Nektanebem II. odražen s pomocí hellénských žoldnéřů, které vedl Diofanés z Athén a Sparťané Lamios a Gastrón, o nichž bližšího nevíme nic.

 

Etruskové u Tarquinií plení římské území, byli ale odraženi. Před Praeneste porazili Římané pod C. Sulpiciem Petikem Kelty, poraženi byli i Hernikové, s nimiž byla takto zakončena válka, která trvala od roku 362. Po válečném zdaru odebrali Římané Hernikům část území a rozšířili stát o dvě nové tribue, Pomptina a Publilia (nyní celkově 27). V Římě byl přijat zákon tribuna lidu C. Poetelia proti volebním intrikám (lex Poetelia).

V Tarquiniích obětovali Etruskové 307 (260) Římanů za vítězství svých zbraní: je to druhá největší lidská oběť barbarů zmiňovaná z dob starého světa; srov. rok 409, kde Kartháginci obětovali Hellény a dále roku 596 a 480. Roku 353 se údajně Římané Tarquinijským pomstili, když popravili 358 Etrusků.

 

************************************************************

357.

Ol. 105, 4

 

Agathoklés I.

a. u. c. 397

C. Marcius (Rutilus) I. a Cn. Manlius Capitolinus Imperiosus II.

************************************************************

Vypukla první thrácká válka Filippa II. (trvala do roku 353). Král se zmocnil zlatých dolů v Pangaiu, které se nacházely na území odryského dynasty Bérisada. Osadu Krénides, kterou založili Thasští roku 361, rozšířil o kolonisty a přejmenoval na Filippoi/č. Filippy. Makedoňané v průběhu roku dobyli Amfipoli, viz o ní roku 359, odkud Filippos exuloval oponenty, ale jinak město netrestal, a thessalskou Lárissu (viz zde níže). Sami Amfipolští doživotně exulovali proathénské exponenty Filóna a Stratoklea s rodinami. Zachované sněmovní usnesení/pséfisma ("edoxen tó démó/uzdálo se lidu") pojistilo neštěstí obou rodin nařízením, že kdyby je někdo někde načapal, bude s nimi naloženo jako s vlastizrádci a přijdou o veškerý majetek; stejně tak dopadne každý, kdo by podal sněmovní návrh na zrušení tohoto pséfismatu. 

Král zvýšil těžbu zlata, jímž byl kraj kolem města proslavený, a ročně odtud získával jeden tisíc talentů kovu. Razil z něho mince zvané filippeioi (sc. statéres)/"filippovské", zlaté didrachmy, a mohl si dovolit budovat silnou armádu, neboť dobře platil (u jeho vojska se dalo vydělat i třicet drachem měsíčně, viz rok 351). K tomu mohl po perském vzoru úspěšně korumpovat politiky v hellénských státech, nakloněné i nenakloněné. 

V zimě tohoto nebo až následujícího roku opustil spojenectví s Athénami, přiklonil se k Olynthu a pustil se do Pydny, viz příští rok. Olynthským věnoval Anthemús, viz rok následující. Všechny tyto akce odstartovaly dlouhou válku o vliv nad regionem a nad chalkidickým spolkem mezi Athénami a Makedonií, která trvala do roku 346: první athénská válka s Filippem II.

Athéňané tradičně považovali celé makedonsko-thrácké pobřeží za svou doménu a celou oblast za sféru vlastního vlivu (srov. athénské dějiny v 6. a 5. století a jejich vazby na Thrákii). Nicméně zapleteni do spojenecké války, viz zde níže, neměli Athéňané sil ubránit před Makedony své thrácké posice a domáhat se uznání amfipolského nároku smluvně garantovaného, viz rok 371. Část operací vedl Filippos v zimě, kdy se athénská flotila nepouštěla na moře a když, trvalo jí dlouho, než se dopravila k thráckým břehům. 

Nově se rozhořela válka Athéňanů s Kersobleptem na Thráckém Chersonésu. Stratégos Athéňanů Chabriás neměl úspěch. Jeho nástupce ve velení Charés dobyl zpět mimo Kardie celý smluvně získaný Chersonésos. Vzápětí ale byl ztracen Séstos, který získal Charés zpět až roku 353. V Attice v těchto letech vypadávaly úrody obilí a athénský stát byl silněji závislý na dovozech především z Pontu. 

 

Uzavřen pakt/symmachie kárského satrapy Mausóla s Chiem, Rhodem, Kóem a Býzantiem, takto spojenci Athén (Býzantion asi již od roku 364, viz tam). Mausólos, který byl zároveň kárským dynastou („králem“), nevykazoval po skončení povstání satrapů a smrti Artaxerxa II. roku 359 nijakou podřízenost Artaxerxovi III. (srov. rok 391, 362 a 359) a vedl vlastní suverénní politiku, která ovšem byla zcela v souladu s perskými zájmy. Ostrovní oligarchické vlády proti Athéňanům podněcoval (Kós), kde mohl, šel démokratům po krku, měl pakt s oligarchy v Erythrách, srov. rok 355 a o diplomacii roku 353. Uvedené hellénské státy, kde byli pravděpodobně od vlády vyhnáni démokraté, odpadly s Mytilénskými od symmachie s Athéňany: začátek tříleté neboli spojenecké války (polemos symmachikos; trvala do roku 355).

Mausólos z rodu Hekatomnóova byl nakrátko nejsilnějším mužem v oblasti; vládl od roku c. 375 do 353. Obsadil Latmos/Hérákleiu na Latmu, Fasélidu a pokusil se zmocnit i Mílétu, kde se našli lidé ochotní mu město vydat, ale podnik jeho stratégovi Aigyptovi nevyšel; dobu události neznáme. Mausólos se stal jediným perským satrapou, jemuž se dostalo pocty proxenie, a to v Knóssu. Zůstane záhadou, jak svou intensivní politiku, k tomu synoikismos Halikarnássu se silným opevněním a hradbami sedm kilometrů dlouhými (c. roku 367, viz tam a v indexu s. v. H.), přenesení residenčního města z Mylas do Halikarnásu a stavbu svého světově známého náhrobku dokázal financovat.

V této době vládl v Mytiléně tyrannos blíže neznámý Kammys, viz o něm a asi i jeho konci roku 347, na Samu se dostal právě k moci jistý Kyprothemis. Jejich současníkem byl na Lesbu snad Kleomenés n. Kleomnis, pán v Méthymně, který vešel v dějinnou paměť svou moralisující despocií: dal zašít do pytlů pasáky a ty ze svobodných žen, které se prodávaly, a hodit do moře/katapontídzein.

V Eresu vládli, ani zde dobu neznáme, vlastní sourozenci/kasignétoi Apollodóros, Hermón a Héraios/Híraios a po nich jistí Agónippos a Eurysiláos. Restaurovali akropoli Eresu, kam zavřeli ženy a děti měšťanů, z nichž vyždímali peníze na stavbu a za výkupné rodin. Samovládci obrali o majetky též bohy a chrámy zapálili. Uhořela v nich řada občanů, viz o konci samovládců rok 332. Peripatetici Theofrastos a Fainiás, eresští rodáci, žáci Aristotelovi, se podíleli na protityrannském převratu; nevíme kdy a proti kterému z nich. Na nápisu, svodce zacházení s tyranny ve městě ("tyrants dosier"), zachována ještě jména dalších eresských samovládců, resp. jejich potomků, kteří rovněž stanuli za vlády Alexandra Velikého před občanským soudem: Híróidás/Héróidás, syn Tertikóneiův, syna Híraiova/Héraiova, a Agésimenos, syn Hermésideiův.  

Athénským vojskům v nové válce velel Menestheus, syn Ífikratův a zeť Tímotheův, spolu s Charétem a Chabriou (o Menestheově bratrovi Ífikratovi viz rok 333). Oddíl Athéňanů, jemuž velel Charés, byl poražen při výpadu z obleženého Samu, který se pak rovněž připojil k protiathénským vzbouřencům. Vzbouřenci, jejichž loďstvo čítalo jedno sto triér, plenili athénský Imbros, Lémnos, Samos a další ostrovy.

 

Aleuadové povolali krále Filippa II. do Thessalie proti tyrannům, kteří se pravděpodobně po smrti Alexandra Ferského (viz předcházející rok) zmocnili vlády nad jejich rodnou Lárissou a vládli i jinde v zemi. Makedonci obsadili větší část Thessalie a z většiny obcí se staly spojenci makedonského krále (srov. výše v tomto roce a roky 369, 353 a 352).

Pravděpodobně nyní se oženil Filippos s Filinnou z Lárissy, jejíž rodiče neznáme, snad rodem tetrarchovského (šla o ní později pomluva, že byla tanečnicí/orchéstris). Jejich synem byl Arrhidaios, královským jménem Filippos III., nevlastní bratr Alexandra Velikého a narozený zřejmě téhož roku jako velký král (viz rok následující; o Arrhidaiově handicapu viz rok 324). 

V Makedonii se koncem roku oženil Filippos (26), již počtvrté (viz rok 383), s dcerou roku 359 zemřelého molosského krále Neoptolema I. Olympiadou (19). Krátce předtím zemřela Filippova první žena Fila, sestra elimiótského dynasty Derdy a Machaty (datum sňatku neznáme, zřejmě je starší než Filippův nástup na trůn). Rodné jméno Olympiady bylo Myrtalé, dívčími jmény Polyxené a Stratoníké; viz rok následující.

Filippos byl od přírody hrubián a k tomu oddaný velký pijan/filopotés kai polypotés. Nezřídka táhl do bitvy opilý. Jeho stabilní opileckou společnost tvořili se svými skupinami kitharódos Aristoníkos a flétnista Dórión. Tradovalo se, že začátkem svých trachtací říkával: "Třeba pít, stačí že Antipatros je střízliv/chré pinein, Antipatros gar esti néfrón." K mnohem staršímu Antipatrovi choval Filippos, a později též jeho syn, úctu. Prý dokonce, když hrál kostky a bylo slyšet, že přichází Antipatros, schoval hru pod své lůžko. 

V Eordaji se narodil Ptolemaios, syn Lága či Laga. Od roku 330 byl v osobní stráži Alexandra Velikého, od roku 305 byl králem v Alexandrii a v Egyptě, autor vlastních pamětí a zakladatel slavné vladařské dynastie Ptolemajovců či Lagovců. Zemřel roku 283.

 

Na Sicílii se uprostřed léta ze Zakynthu, viz rok předešlý, vypravil Dión Syrákúský s oddílem o osmi stech zkušených žoldnéřích, jimž velel Athéňan Kallippos. Před vyplutím nastalo 9. srpna částečné zatmění Měsíce. Na ostrově zanechal Hérákleida, aby pokračoval ve shromažďování žoldnéřů. Bouře ale zahnala miniloďstvo dvou velkých, jedné malé nákladní lodi a dvou triér až ke Kerkíně u Afriky, odkud se muselo obrátit zpět na sever.

Diónovci se pak vylodili u Mínóy (Hérákleie Mínójské) na území Akragantu. Ocitli se v kartháginské epikrateji, ale púnský velitel města Synalos (n. Paralos?) byl Diónovým hostinným přítelem a jeho akci podpořil. Posilněn zájemci o tažení na Syrákúsy včetně části Sikulů, Sikanů a občanů Kamaríny dorazil před tehdy největší město hellénského světa a nejlépe opevněné v čele vojska o pěti tisících mužích. Proti němu ovšem stála nejsilnější hellénská mocnost schopná mobilisovat údajně sto tisíc mužů pěchoty, deset tisíc jízdy, flotilu čtyř set válečných lodí a k tomu velké zásoby a arsenál. Podle jednoho zdroje si v té době mohl Dionýsios dovolit udržovat armádu deseti tisíc žoldnéřů, sílu pro soudobý hellénský svět neobvyklou.  

Dionýsios II. byl právě s osmdesáti triérami v Itálii u Kaulónie (srov. rok 389). Město svěřil Tímokratovi, svému novému zeti, který za tchánem vyslal posla informujícího o Diónově příchodu: nicméně chlapík se zapomněl cestou u přátel, usnul a brašnu s kusy darovaného masa i zprávou mu uzmul vlk...

Dión vstoupil bez boje do Syrákús triumfálně s bratrem Megakleem a Athéňanem Kallippem po boku, proklamoval svobodu a vrátil státu démokratii (tyrannis nepřerušeně od roku 406). Dionýsiovi zůstal pevný hrad se silnou posádkou, kterou Tímokratés ale opustil, a loďstvo (vládl od 367). Dionýsiovi přátelé a udavači byli Syrákúsany v ulicích lynchováni. Sedmého dne po revoluci dorazil se svou flotilou Dionýsios a uchýlil se na hrad Ortygie na ostrovu před čtvrtí Achradínou spojený s válečným přístavem hradbami. Hrad Syrákúsané oblehli obléhací zdí, přístupu od moře zabránit nedokázali. 

Když se o něco později z Jaderského moře vrátil jeho nauarchos Filistos, byl v námořní bitvě před městem Syrákúsany poražen a stejně tak Dionýsiovi lidé při výpadu z pevnosti, kdy jich na osm set padlo. V jednáních s hradem požadoval Dión, zvolený Syrákúsany s Megakleem za stratégy s neomezenou mocí, Dionýsiovu resignaci, což samovládce odmítal.  

Filistos se vrátil do Rhégia, kde naložil pět set jezdců a přeplavil je na Sicílii. Připojil k nim oddíl dvou tisíc pěších a dobýval Leontíny, které s Dionýsiem nedržely. Byl by se ho zmocnil, kdyby nepřispěchali Syrákúsané a Filista z části dobytého města nevytlačili. Filistos pak před Syrákúsami znovu poražen v naumachii s loďstvem šedesáti triér a v boji zabit; podle jiné verse byl lapen, sťat a jeho tělo zohaveno, podle další si vzal v zajetí život.

Nauarchem Syrákúsanů byl zvolen Hérákleidés, který po zdržení bouřlivým počasím na moři dorazil ze Zakynthu s posilou 1500 peloponnéských žoldnéřů, a třebaže žil s Diónem ve vyhnanství, byl neustále jeho sokem, podporujícím neomezenou démokratickou ústavu, nikoli oligarchickou jako Dión.

Dión soudruhovu volbu pokládal za umenšení své absolutní velitelské pravomoce stratéga autokratora, jen stěží se dal uklidnit a svým oponentům, že jednu tyrannidu nahradí jiná, dal tak velmi brzy zapravdu. Ostatně až tak velkou podporu neměl ani mezi exulanty, pro něž to byl bohatec příbuzný s Dionýsiovou rodinou, démokraté mu nedůvěřovali vůbec a aristokraté se znepokojením pozorovali, jak rozdává majetky svým přátelům a žoldnéřům za zásluhy o návrat. Viz rok následující.

 

V Římě byl přijat zákon M. Duilia a L. Menenia Lanata, podle něhož se stanovují úroky na jednu dvanáctinu/faenus unciarium celé summy jako úrok měsíční, roční úrok mohl být maximálně osmiprocentní (srov. rok 347). V ležení v Sutriu dal konsul Cn. Manlius po tribuích odhlasovat zákon o odvádění pětiprocentní daně/visesima z ceny otroka propouštěného na svobodu, manumissio. (zjevně již v této době pokročil podíl otrocké práce v rodinách, války přinášely na trh nové zotročené zajatce). Peníze putovaly do aeraria ve sklepeních Saturnova chrámu.

Téhož roku byl v Římě odsouzen C. Licinius Stolo k pokutě deseti tisíc assů pro porušení (ostatně jím prosazovaného) zákona o největší možné výměře polností do pěti set jiter; nebylo uznáno, že svého syna vlastnícího také pět set jiter propustil z otcovské moci  (srov. rok 367).

Vypuklo povstání Falisků; boje s nimi pokračovaly do roku 351.

 

************************************************************

356.

Ol. 106, 1

Póros z Kýrény (podruhé)

 

Elpinés

a. u. c. 398

M. Fabius Ambustus II. a M. Popilius Laenas II.

C. Marcius Rutilus dict.

************************************************************

Dne 6. lóa, který odpovídal athénskému hekatombaiónu, tj. snad 21. července, se v Pelle Filippovi II. (27) a Olympiadě (20) narodil Alexandros, veleslavný král Makedonů a dobyvatel říše Peršanů; zemřel 11. či 13. června 323. • Údajně téhož dne vyhořelo Artemísion v Efesu, které měl zapálit jistý Hérostratos, téhož dne prý Filippovo vojsko porazilo pod velením Parmeniónovým Illyry (viz níže) a Filippovo spřežení zvítězilo v Olympii (hry konány v srpnu až září). O fantaskní versi Alexandrova rodičovství viz rok 343. 

To vše se král dozvěděl v okamžiku, když dobyl Poteidaiu (od 364 athénskou, viz zde níže); o něco později t. r. padla Pydna, athénská od roku c. 364 n. 363, viz rok 365. Athénské klérúchy poslal domů, ostatní z Poteidaie prodal, viz zde níže, do otroctví a území zaniklého státu předal chalkidickému spolku (srov. rok 361).

Téhož roku se v Makedonii narodil rovněž Seleukos, syn Antiochův a vnuk Seleukův. Jeho matka se jmenovala Láodiké, sestra Didymeia, strýcem byl jistý Ptolemaios (zemřel roku 333 a měl jednoho syna Ptolemaia). Seleukos byl zavražděn v roce 281 v okamžiku, kdy se po čtyřiceti letech válek stal faktickým nástupcem Alexandrova imperiálního dědictví (podle jiného zdroje zemřel v 77 letech, pak by se narodil již roku 358).

 

V námořní bitvě tříleté či spojenecké války, v níž Athéňané podlehli Chíjským před jejich métropolí, padl vyhlášený bojovník a milovník luxusu Chabriás, u loďstva právě jako osoba soukromá bez velící hodnosti. Nechtěl opustit potápějící se loď a zemřel ve zbroji po ranách oštěpy, zatímco všichni ostatní uplavali k nedalekým athénským lodím (na historické scéně čtyři desetiletí od roku 398). Velitelem athénského pěšího sboru před obléhaným Chiem byl v Charés a ten rovněž neuspěl: byla to jeho druhá porážka v této válce, viz rok předešlý a rok následující. Athéňané byli stále v defensivě. Oposici k válce v Athénách vedl Eubúlos a na jeho podporu přednesl sofista Ísokratés t. r. nebo následujícího zachovanou řeč O míru/Peri eirénés n. též Symmachikos (logos)

 

V Thrákii zemřel dynasta Bérisadés, který vládl ve svém knížectví od roku 359. Jeho nástupcem se stal Ketriporis a pravděpodobně ještě nejméně dva jeho bratři (jména neznáme; vládl do roku 351). Postavili se mu Kersobleptés, který byl ve válce též s Amádokem. Ketriporis ihned uzavřel spojenectví za archonátu Elpina, tedy někdy po červenci t. r., proti Filippovi s Athéňany, s vládcem Paionů Lyppeiem/Lykkeiem či Lykpeiem (srov. o jeho předchůdci roku 359 a rok 286) a s Illyrem Grabem. 

Z toho vzápětí vypukla blesková druhá válka illyrská Filippa II.: makedonské vojsko, jemuž velel Parmenión, zdolalo rychle Illyry i s jejich „králem“ Grabem, dynastou Grabaiů, a Filippos byl úspěšný v Thrákii, kde mimo jiné v krátké době dobyl Poteidaiu, když předtím postoupil Anthemús chalkidickému spolku. To vše proběhlo asi v červenci nebo vzápětí, viz výše. • Poteidaiu, která roku 365 vystoupila z chalkidického spolku a stala se opět athénským spojencem s klérúchií, Filippos dobyl ve spojenectví s hégemonem spolku Olynthem (viz rok 379). Území Poteidaie přenechal spolku Chalkiďanů (pod názvem Kassandreia obnovena roku 316, viz tam). Odtud pak vznikl další spor s Athéňany (srov. roky 352 a 349). Po pádu Poteideie vyvrátil Filippos Galépsos a Apollónii, dobytou thasskou Oisymu znovu osídlil a přejmenoval podle krajiny kolem Pelly na Émathii. Hranice Makedonie zůstaly přes četné protifilippské koalice zajištěny.

 

V létě se rozhořela třetí válka svatá/též druhá válka fócko-thébská (trvala do roku 346). Fókové, jejichž země nikdy nevynikala bohatstvím, nebyli schopni zaplatit pokutu amfiktyonů, kterou na jarním zasedání t. r. dostali za používání pozemků zasvěcených Apollónovi, za jejich obdělávání (= území bývalé Kirrhy, srov. roky 595 až 586 a rok 448). Pokuta byla hlavně zásluhou Thébanů, odvěkých nepřátel Fóků, velmi vysoká (kolik to dělalo, nevíme; srov. roky 395 a 375).

Fókové tváří v tvář existenční válce zvolili stratégem autokratorem, tedy neomezeným vůdcem a velitelem, Filoméla z Ledónu, neboť slíbil, že zajistí spojence. Odcestoval do Sparty, kde v soukromém rozhovoru s králem Archidámem III., který po otci Agésiláovi II. zdědil odpor k Thébanům, získal podporu pro svůj plán prohlásit Fóky jedinými strážci delfské věštírny. Nikoli otevřenou, ale tajnou symmachii a Filomélos dostal na cestu domů a na válku patnáct talentů, sám prý přidal i ze svého, takže mohl najmout žoldnéřský oddíl. Sparťané totiž sami již čelili pokutě od amfiktyonů, kteří pod thébským tlakem pokutovali Lakedaimón za Foibidovu okupaci thébské Kadmeie jedním tisícem talentů ve stříbře. Fókové napodobili spartský postup: neplatili s vysvětlením, že to je enormně vysoká částka. Archidámovo rozhodnutí se tak stalo zapalovačem vleklé války. 

Spojenci Fóků byli kromě Lakedaimonských Athéňané a někteří z Peloponnésanů, tzn. protithébská koalice z minulých let. Naopak společné protifócké zájmy svedly dohromady opět Thessaly a Thébany: z amfiktyonů se pro „pomoc Apollónovi“, tj. pro válku proti Fókům, vyslovili Boiótové, Lokrové, Thessalové a Perrhaibové. Proti válce byli ještě Dórové a Dolopové, Athamanští, Fthíótští Achájové, Magnétové a Ainiánové.

Filomélos obsadil věštírnu, zlomil odpor či pobil aristokratický rod Thrákidů zastávajících neutralitu Delf a vyhlásil starobylý nárok Fóků na správu věštírny: poklady Delf nyní byly Fókům k disposici a tak rychle shromáždili armádu o pěti tisících mužích. Razili zlaté "fócké" statéry a za ně verbovali žoldnéře po celé Helladě. Fókové t. r. rabovali v Lokridě. Filomélos donutil Pýthii vydat věštbu schvalující jeho čin. Dostala se mu se slovy, že "může dělat, co chce/exestin autó prattein, ho búletai". 

Fócká válka se tak stala i druhou válkou fócko-thébskou. Jestliže první vedla v letech 375 až 371 k pádu spartské hégemonie v Helladě, tato přivedla do Hellady Makedonce. 

 

Na Sicílii opustil Dionýsios II. po neúspěšných jednáních o vydání hradu svou pevnost a odplul s penězi a částí rodiny ze Syrákús do Itálie. Jako velitele hradu zanechal na místě svého staršího syna Apollokrata, stejného opilce jako jeho sourozenci. Velitelem Dionýsiových jednotek se stal Nypsios z Neápole, ethnický Kampánec, který se zásobami připlul o něco později z Loker, jeho bojové lodi ale byli před přístavem poraženy. Dionýsios II. pak vládl v italských dependencích Syrákús až do roku 347; sídlil v Epizefýrských Lokrech (srov. pak rok 346)

Po celý rok pokračovaly boje Syrákúsanů s obklíčenými Dionýsiovými jednotkami. Dión byl politickými triky domácích oponentů (srov. předešlý rok) zbaven výhradní stratégie/stratégos autokratór a Hérákleidés proti Diónově vůli prosadil prostřednictvím démagóga Hippóna ve sněmu pozemkovou reformu. Syrákúsané zvolili sbor 25 stratégů včetně Hérákleida a zrušili výplatu peněz Diónovým žoldnéřům, neboť je již stát nepotřeboval. Dión nechtěl způsobit ve městě masakr a se svými třemi tisíci muži odešel do Leontín, kde byl nadšeně uvítán a jeho lidé opět vypláceni; v Leontínách žilo mimo jiné hodně žoldnéřů na pensi. Viz rok následující.

Dionýsios se v Lokrech, jak se tradovalo, uvedl velmi nehezky. Když před více než sto lety město ohrožoval vládce Rhégia Leófrón, srov. rok 467, zaslíbili měšťané své panenské dcery Afrodítě v případě vítězství, což znamenalo, aby prostituovaly. Od slibu sešlo, důvody neznáme, ale nyní, kdy byly Lokry ohrožovány Lúkány, se na slib rozpomněl Dionýsios. Lokerští museli poslat do Afrodítina chrámu vyšňořené své ženy a dcery, z nichž stovku manželé vybrali, aby měsíc prostituovaly v jakémsi bordellu; muži museli přísahat, že se jich nedotknou. Když je takhle měl Dionýsios obtěžkané šperky na očích, dal ženy svými vojáky obrat a nutil je vyzradit majetky manželů a otců, z nichž nejbohatší prý i zahubil.  

 

V Itálii se podle tradičního údaje oddělil od Lúkánů národ Bruttiů, řec. Brettioi, a t. r. se ustavili jako nezávislá obec (jak byla organisována, nevíme). Tradovalo se, že to byli původně pastevci/podle jiného podání bandité a uprchlí otroci, jimž se pro nepozornost vlastníků dostávalo čím dál více volnosti, až se v době Diónova tažení proti Dionýsiovi v "botě Itálie" od Lúkánů odtrhli (oskické slovo bruttius údajně značilo "odpadlík n. uprchlý otrok"). Rychle dobyli řadu místních hellénských měst: t. r. vyrabovali Terínu, zmocnili se posléze Hippónia a Thúrií. Sídelním městem Bruttiů byla pak vedle Hippónia Consentia. Bruttiové byli asi jediným společenstvím otroků, jimž se ve starém věku podařilo získat státnost, suverenitu a dosáhnout uznání okolí. 

 

Kolem roku 356 se v Tauromeniu (srov. rok 358) narodil pozdější historik Tímaios, syn vládce tohoto státečku Andromacha. Roku 317 či 312 byl Agathokleem poslán do vyhnanství a dlouhý zbytek života pak prožil v Athénách. Tímaios v historiografii zavedl dataci podle olympiad. Zemřel v Athénách po 96 letech života kolem roku 260.

Po roce 356 zemřel sókratik Aischinés ze Sféttu (narozen někdy mezi lety 430 až 425).

 

Římané pokračovali ve válkách s Tiburem, Tarquiniemi a Falisky. Etrusky byli poraženi. C. Marcius Rutilus se stal prvním plebejským diktátorem a proti Etruskům byl úspěšný (o jeho kariéře viz také rok 351); rovněž velitel jízdy byl plebej, C. Plautius.

 

************************************************************

355.

Ol. 106, 2

 

Kallistratos I.

a. u. c. 399

C. Sulpicius Peticus III. a M. Valerius Poplicola I.

interreges: Q. Servilius Ahala - M. Fabius - Cn. Manlius - C. Fabius Ambustus – C. Sulpicius Peticus - L. Aemilius Mamercus - Q. Servilius Ahala II. a M. Fabius Ambustus II.

************************************************************

Athéňané vyslali zřejmě nyní, cf. rok 357, do války znovu Charéta s flotilou čtyřiceti lodí, pak za ním na moře poslali další flotilu o šedesáti trojřadkách. Velel jí  Ífikratés s Tímotheem, srov. rok 357. Uzavřeli symmachii, zřejmě ve druhé polovině Elpinova archonátu, asi na jaře 355, s Neápolí na Palléně (fragment dekretu na kamenné desce s návrhem Polyeuktovým na symmachii zachován). 

Athéňané se chtěli věnovat dobývání Býzantia a předpokládali, že vyprovokují Chíjské, kteří by zanechali se spojenci obléhání Samu a pluli by k Helléspontu. Charés chtěl s nimi bojovat, Ífikratés s Tímotheem bitvu odmítli poukazem na neklidné moře, neboť před bitvou se zdvihl velký vítr. Charés si postavil hlavu, plul dál a u Embatu u Eryther naproti Chiu byl spojenci poražen. Obvinil oba zasloužilé stratégy ze zrady, napsal lživě do Athén, že mohl snadno dobýt Samu, viz o jeho poražce roku 357, kdyby nebylo oněch dvou. Žalobcem byl tehdy vedle Charéta politik Aristofón, Charétův spojenec, srov. zde níže.

Oba obžalovaní byli oba zbaveni velení a pokutováni velkou peněžní částkou, podle jednoho zdroje Tímotheos měl zaplatit sto talentů; oba významní muži zemřeli v exilu, viz roky 354 a 351. Tímotheova pokuta byla po jeho smrti snížena na deset talentů a ty musel syn Konón vydat na opravu části hradeb, kuriosně díla, které postavil jeho stejnojmenný děd, viz rok 393. • K přelíčení s Ífikratem (a Tímotheem) se traduje zkazka, že stratégos přišel k soudu ozbrojen (podle jiného podání skupinka mladíků ozbrojená dýkami ukazovala soudcům rukojeti), až prý soudce vystrašil (sic), takže ho osvobodili z žaloby z vlastizrady. Když mu někdo vyčetl, že použil násilí, řekl mu prý Ífikratés: "Byl bych vůl, kdybych válčil za Athéňany a za sebe před Athéňany ne/euéthés ón eién, hyper Athénaión men stratégón, hyper emautú de pros Athénaiús méketi." 

Charés, jediný athénský stratégos nyní na moři, s flotilou vypomohl Peršanovi Artabázovi, satrapovi helléspontské Frygie, který povstal proti Králi, poněvadž neměl dostatek financí na výplatu veslařů a žoldu svých athénských oddílů; o jeho rodičích viz rok 388. Artabázovi pomohl v úspěchu v poli, nicméně tím zatáhl Athény do války s Králem. Athéňané to zprvu schvalovali, sami o sobě neměli peníze na Charétovy vojáky, brzy však dostali strach z tak vysokých met. Když se proslýchalo, že se Peršan připojí na stranu athénských vzbouřenců s flotilou tří set lodí, potvrdili mír s Králem (srov. rok 367) a pak hned se svými bývalými spojenci v symmachii: ti, kteří roku 357 povstali proti Athéňanům, byli uznáni za svobodné a nezávislé.

V symmachii s Athéňany, tzv. druhý délský spolek, setrvala pouhá třetina původních členů z roku 378: větší státy spolek opustily, mezi nimi též Korkýrští, Athéňanům zůstalo ročních "příspěvků/syntaxeis" 45 talentů (a ty byly v té době vybrány už dopředu). Athéňané již nadále nemohli mluvit o arché, o říši. Územní rozsah moci athénského státu se postupně zmenšoval i nadále (viz podmínky mírů např. roku 338, 322 či 317). Tím skončila i tříletá či spojenecká válka. Mausólos, nejsilnější z protiathénské koalice, vložil na Rhodos kárskou posádku a ze státu vyhnal démokraty (viz rok 353). Býzantští se po zveřejnění athénského usnesení o udělení plné autonomie, navrhovatelem byl Eubúlos, členům symmachie zmocnili Sélymbrie. S koncem athénské námořní moci se v egejských vodách uvolnil prostor pro anatolské piráty všeho druhu.

Na stranu satrapy Artabáza se po odchodu Charéta postavili Thébané a poslali k němu Pammena z Théb s žoldnéřským oddílem o pěti tisících mužích: ve dvou bitvách Artabázovy protivníky porazil (zřejmě až roku následujícího po bitvě u Neónu). Artabázos bojoval předtím na Králově straně proti Datamovi (srov. rok 362). Artabázos však Pammena podezříval z nefairových styků s královskými vojevůdci (Thébané tradičně držívali s velkokráli) a dal ho zavřít. Po vícero úspěších se dostalo Artabázovi od Artaxerxa III. milosti, nicméně brzy musel pro jistotu emigrovat do Makedonie do Pelly (snad po roce 353?), kam uprchl s velitelem žoldnéřů v perských službách v Iónii Mentorem z Rhodu a jeho bratrem Memnonem. Tehdy se pravděpodobně Pammenés dostal na svobodu, ale o jeho dalších osudech nevíme nic. 

Artabázos byl ženat se sestrou obou Rhoďanů, jméno neznáme, s níž měl jedenáct synů a deset dcer. Jednou z nich byla Barsiné, řecky vzdělaná dívka, kterou v Pelle u dvora Filippova mohl jako dítě znát o c. šest let mladší Alexandros. Artabázos ji provdal za Mentora, a měli spolu tři dcery, jména neznáme, z nichž jednu provdal roku 324 Alexandros na masové svatbě v Súsách, viz tam, za svého nauarcha Nearcha. Po Mentorově smrti, viz rok 341, si Barsinu vzal do manželství jeho bratr Memnón, budoucí nejnebezpečnější zahraniční protivník Alexandra Velikého. Měli syna, jméno neznáme, a roku 333 znovu ovdověla. Po bitvě u Issu padla do makedonského zajetí a Alexandros se do ní zamiloval.

Je možné, že jejich dlouhá známost a styk s rodinou Artabázovou ovlivnila králův náhled na Peršany, tedy barbary, a že odtud počal jeho "hellénismus". Někde v Baktrii a před Alexandrovou svabou s Rhóxánou se stala matkou králova syna Héráklea; viz dále rok 323. Z Artabáza udělal Alexandros roku 329 satrapu Baktrie, viz tam.

Kárský dynasta Mausólos unikl t. r. pokusu o atentát. V chrámu Dia Labrandského v Mylasách, kde jako velekněz kultu obětoval jménem svým a Spolku Kárů, ho napadl jistý Manitás, syn Paktyův. Atentátníka lynchoval dav/dikén labontos en cheirón nomó, "zaplatil ručním zákonem", a na stéle datované pátým rokem Artaxerxa (III.) děkoval Mausólos Diovi za záchranu. Byl vypátrán Manitův společník, jejich majetek připadl králi a ten ho předal obci k vydražení. Důvod spiknutí neznáme.  

 

Po skončení tříleté války se z makedonského exilu vrátil do Athén Kallistratos, když se spolehl na doporučující výrok delfské věštírny (srov. rok 361; jiný než epónymní archón roku). Po krátkém procesu byl však popraven. Vůdčím politikem Athén se stal přítel míru Eubúlos, srov. zde výše, jeho neúspěšným protivníkem zůstával Aristofón, který byl spolu s Charétem příznivcem přežilé expansionistické politiky. Eubúlos vedl athénské finance do roku 350 a celou státní politiku až do roku 338, zemřel někdy po tomto roce. Úhlavním nepřítelem jeho politiky byl po celou dobu Démosthenés, který vedl Athény nemající starých sil do záhuby. 

Svou první řeč před ekklésií a první řeč soudní držel Démosthenés: řeč Proti Leptinovi/Pros Leptinén se stavěla na ochranu Ktésippa, syna Chabriova, který padl roku 356 (viz tam), řeč O symmoriích/Peri tón symmorión podpořila Eubúla usilujícího o racionalisaci systému financování flotily zavedeného roku 357, kdy vypukla válka s Filippem Makedonským a po porážce ve spojenecké válce bylo nutné myslet na perské nebezpečí. Poněvadž Athéňané vyčerpaní válkou potřebovali peníze, navrhl roku 356 Leptinés, aby zrušili ateleje, tedy osvobození od daní a leitúrgických povinností pro občany i cizince (srov. práci komise zmiňované roku 353).

Na protiprávnost návrh podal žalobu jistý Bathippos, který však brzy zemřel, žalobu obnovil pak jeho syn ve spojení s Ktésippem. Démosthenés prokázal nesmyslnost opatření, neboť práv ateleje užívalo jen několik jedinců, občanů i metoiků či cizinců, a na takto poctěné spojence by to mělo hrozný vliv se špatným dopadem pro Athény; Leptinův návrh neprošel a o osudu navrhovatele se dále už nedovídáme nic. • Symmoriá byla v tomto období skupina daňových poplatníků-občanů, která se ustavila v počtu šedesáti na rychlejší vybírání mimořádných válečných daní s vlastní agendou, nebyla shodná se státní; symmorií bylo v athénském státu dvacet a Démosthenés navrhoval počet 1200 přispěvatelů rozšířit o osm set dalších (srov. rok 508 a 378).

 

V druhém roce třetí svaté války fócké porazil na místě zvaném Faidriadai petrai/u Faidřiných skal Filomélos z Ledónu Lokry. Jeho armáda už čítala dvojnásobek loňského stavu: deset tisíc mužů, převážně žoldnéřů, bojovalo za fóckou věc. Lokrové požádali o pomoc Boióty, ale fócká jízda boiótskou porazila. Když pak do Lokridy dorazil thessalský expediční sbor se šesti tisíci muži, porazili je Fókové na jisté výšině Argolás.

Boiótové poslali posily třinácti tisíc vojáků a na pomoc Fókům dorazilo z peloponnéské Achaie patnáct set mužů a obě armády táboři na dohled; placeni byli posléze fóčtí spojeneci z delfských peněz, včetně Sparťanů. Tehdy Boiótové vedení Thébany rozhodli, že zajatci patří ke straně chrámových lupičů/hierosýloi, a proto je popravili zastřelením/katakontídzó. Fóčtí na to postříleli zajatce boiótské

V prosinci zahájil Filippos II. obléhání Methóny, v níž viděl nebezpečnou základnu pro Athéňany (viz následující rok).

 

Na Sicílii pokračovaly boje Syrákúsanů s Dionýsiovými jednotkami obklíčenými na hradě Ortygie. Dión působil v Leontínách a když při jednom zdařilém nočním výpadu Nypsiovi muži z hradu prolomili zeď obléhatelů a řádili ve městě, volali Syrákúští Dióna na pomoc. Nypsiovi žoldnéři rabovali, vraždili a unášeli, na koho a na co narazili. Diónovi lidé zahnali po bojích v ulicích obležené zpět na hrad a čtyři tisíce jich přišlo v bojích o život. Démagógové, kteří stáli za Diónovým ponížením před rokem, odešli údajně sami od sebe do vyhnanství a Dión byl opět sněmem zvolen stratégem autokratorem.

Hérákleidés se svým strýcem Theodotem se omluvili a Dión, vyznávající shovívavost a odpuštění, přes varování přátel nechal oba žít. Hérákleidés zůstal stratégem flotily, Dión pozemních vojsk. Zrušil pozemkovou reformu (její rozsah neznáme) a démokraticky orientovaný Hérákleidés pokračoval ve štvaní proti němu, vykládal, a to i v Messáně, kde se spiknul na Diónově odstranění se Sparťanem Farakem, že usiluje u samovládu. Podařilo se mu dokonce podnítit armádní vzpouru a v Syrákúsách se proto nedostávalo potravin. Viz rok následující. 

 

Další boje Římanů s Etrusky.