059-055

59.

Ol. 180, 2

253 SE

189 AE

Leukios

a. u. c. 695

C. Iulius Caesar I. a M. Calpurnius Bibulus

************************************************************

Král Galatů Déiotaros I. dobyl Malou Armenii, kterou roku 64 dostal od Římanů na první konferenci v Amísu (srov. tam).

 

V Římě byl v únoru přijat zákon o ptolemaiovském vládci, lex de rege Alexandrino, jímž byl Ptolemaios XII. Neos Dionýsos vulgo Aulétés uznán králem v Egyptě, spojencem a přítelem S. P. Q. R. Aulétés údajně dal Caesarovi obrovský úplatek, prý šest tisíc talentů neboli 140 milionů séstertiů, aby svou vládu prosadil! Uznání svého nároku na trůn v římských očích dosáhl až po dvacetiletém úsilí (u moci v Alexandreji byl Kleopatřin otec od roku 80). Radoval se ovšem předčasně, viz rok 57nn., a Caesar měl na financování své agrární reformy, viz zde níže.

V Alexandreji se narodil Ptolemaios (XIV.) Filopatór (IV.) (zavražděn svou slavnou starší sestrou roku 44).

 

V Římě leželi oba konsulové v neustálých sporech a Caesar jednal bez ohledu na svého konservativního kolegu, jehož zastrašováním zcela odstavil od výkonu úřadu. V květnu byl přes odpor konservativců, z nichž nejhlasitější byl M. Porcius Cato, přijat tributními comitiemi nový agrární zákon, lex Iulia agraria, o rozdělení domén v Kampánii (souvislost s návrhy z konce roku 64 nepatrná). S dílem souhlasil Pompeius, neboť se příděly půdy, která kdysi patřila Capujským, týkaly také jeho vojáků, s nimiž se vrátil z Východu. Nenamítal nic třetí z triumvirátu a nejbohatší muž Říma M. Licinius Crassus: jejich úmluvy nebyly tehdy ještě ve všeobecné známosti a obecně se očekávalo, že oba půjdou proti Caesarovi. Parcely byly malé a pro ty z Římanů, kteří měli tři děti a více, se dostalo i půdy z ostatních částí úrodné Kampánie, prý to bylo dvacet tisíc kolonistů. Capujským, resp. potomkům nových osadníků, byla tehdy vrácena autonomie, o níž přišlo město roku 211. 

Tím si Caesar zajistil naprostou podporu od římských populárů, Bibulus vypadl ze hry, když mu hrozili lidé násilím, a do konce svého funkčního období prý nevylézal z domu: vtipkovalo se, že konsulem toho roku byl C. Caesar a Iulius Caesar. Bibulus dokázal kontrovat pouze posměšným pojmenováním Caesara "bíthýnskou královnou" v narážce na jeho sexuální avantýru s králem Níkomédem III. roku 81, bylo-li to tak.

Caesar též prosadil navrácení publikánů třetiny peněz, které odvedli z Asie do státní poklady, čímž uspokojil Crassa, a uznání nových poměrů v Orientu, jak je uspořádal Pompeius. Pompeiův sok Lucullus a nedávná hvězda římské politiky Cicero byli Caesarem odstaveni, viz zde níže. Zato posílil politický dobrodruh P. Clodius Pulcher. 

Bibulus byl optimát ačkoli plebejského rodu a populár-demokrat Caesar naopak aristokrat. Bibulus měl na Caesara velké štěstí: sloužil s ním roku 65 jako aedil, roku 62 jako praetor a nyní jako konsul. Za občanské války stál logicky na Pompeiově straně, velel flotile, nezabránil Caesarově přeplavbě z Itálie a zemřel před koncem zimy roku 48 na Korkýře.

Caesarovou zásluhou začala být v Římě zveřejňována usnesení senátu a další dokumenty, acta senatus et populi Romani, lidově acta diurna, acta urbis (srov. např. dnešní italské giornale, mezinárodní journal, žurnál). Byl to první oficiální státní magazín, bulletin či noviny, lex Iulia de actis senatus. Později byla vydávána acta senatus, zprávy z jednání senátu. "Žurnály" zrušil Caesarův adoptivní syn Augustus.

Caesar prosadil nové zákony pro řízení provincií a o vydírání ve správě, lex Iulia de repetundis. Spojenectví mocných Říma se utužilo sňatky. Cn. Pompeius Magnus se nyní oženil s Caesarovou dcerou Iulií a Caesar s Calpurnií, dcerou L. Calpurnia Pisona Caesonina; sňatky pojistil před odchodem do provincie napřesrok svou posici (o předcházejícím manželství Pompeiově viz rok 60). Snad v červnu od lidu a senátu obdržel C. Iulius Caesar na základě zákona tribuna lidu P. Vatinia/lex Vatinia na pět let čtyři legie a do správy provincie Gallie Před- i Záalpskou s Illyrikem; P. Vatinius byl též u založení osady Novum Comum/dn. Como, roku 58 odešel s Caesarem do Gallií jako legát (do 56 a pak 51-49) a zůstal mu věren až do Iuliova konce. Caesar nabízel velení jedné ze svých gallských legií též Ciceronovi, aby unikl hrozícímu tribunátu Clodiovu, výřečný advokát, který Caesarovi nikdy nechtěl rozumět, však odmítl. 

V téže době se L. Licinius Lucullus přestal plést do vysoké politiky a žil v ústraní (srov. zde výše a rok 66). Pravděpodobně k tomu přispěla Vettiova aféra v červenci. L. Vettius, který bojoval ve spojenecké válce a jako Sullův oblíbenec zbohatl na proskripcích, byl zprvu catilinovec. Roku 63 se přidal k Ciceronovi a donášel mu ("index" za peníze?). Udal roku 62 i praetora Caesara, ale lid mu neuvěřil, byl bit a nějaký čas seděl ve vězení. Roku 59 se vynořil jako udavač ve službách (asi) Caesarových a tvrdil, že Cicero, Lucullus a mnoho dalších významných aristokratů chystají atentát na Caesara a Pompeia. Obvinění přednesl sněmu a jeden z Caesarových důvěrníků dokonce navrhl, aby Vettius dostal odměnu a spiklenci aby byli postaveni před soud. Vettia zavřeli a po několika dnech byl nalezen mrtev: údajně sebevražda. Věřilo se tehdy hodně, že za vším stál Caesar a když nic jiného získal si tak větší důvěru Pompeiovu, jehož popularita u lidu silně upadla.

Q. Hortensius Hortalus s M. Tulliem Ciceronem obhájili t. r. L. Valeria Flakka, městského praetora roku 63 stojícího tehdy na straně Ciceronově. Roku 62 spravoval jako propraetor provincii Asii a za vydírání provinciálů ho žaloval D. Laelius, který sloužil pod Pompeiem, jehož příznivcem Valerius Flaccus jistě nebyl, syn stejnojmenného populára, pod nímž sloužil, viz roky 86sqq. Řada obvinění zjevně stála na vodě a Cicero měl jistě informace o pravém stavu věcí od svého bratra Quinta, který byl správcem Asie v letech 61 - 59 po Flakkovi (a bezkonfliktně).

Cicero (zachována řeč Pro L. Flacco) mezi argumenty uvádí nespolehlivost Hellénů (uznal ovšem, že v řadě umění se vyznají), vyzdvihnul pohrdání Mýsy, Káry, Lýdy ze strany Hellénů a též římské přísloví o Frygech: "Fryga polepšíš obvykle jen bitím/Phrygem plagis fieri solere meliorem." Mezi žalujícími byli též Židé z měst Asie, poněvadž Flaccus zakázal ediktem vývoz zlata z provincie, tedy i daně/korbán na provoz jejich chrámu v Jerúsalému/aurum Iudaeorum, o což byl žádán za svého konsulátu, aby uzákonil pro Itálii, již Cicero, viz rok 56. V jeho řeči se poprvé objevuje v latině opovržení židovským monotheismem v označení "barbarská pověra/barbara superstitio". Flaccus zlato zabavil, a bylo více než 120 liber (o jeho dalším osudu není nic známo).  

V Pataviu se narodil římský národní historik T. Livius (zemřel roku 17 našeho letopočtu).

 

Na Cejlonu/Srí Lance zemřel Saddha Tissa (vládl od roku 77, vyšší datace 137-119). Novým králem byl rádci a buddhistickými kněžími zvolen jeho mladší syn Thulathana. S volbou nesouhlasil starší bratr Landža Tissa, sourozence sesadil, brzy však zemřel (59-50, vyšší datace: 119-109).

Na trůn znovu usedl Thulathana, ale po šesti letech byl roku 44 zabit dalším z bratrů jménem Vattagámaní/Vatagamba, čtvrtý syn Saddha Tissy.

Možná v této době nastala velká invase Tamilů z Čóly, vedené králem Karikalou (srov. rok 245 a 175; Karakalova invase bývá též kladena až do druhé poloviny 2. st. n. l. ). Vattagamaní z ostrova uprchl, královna padla do zajetí a byla odvlečena s částí Čólů, kteří se vrátili do jižní Indie. Druhá část Tamilů zůstala na ostrově a jejich králové tu vládli do roku 29 př. n. l.

Vládcové Sinhaly (pokr. z roku 245): 15. Gáminí Abhaja alias Dutugámunu/Dutthagámaní 101 - 77, 16. Saddha Tissa 77 - 59, 17. Thullath(th)ana 59, 18. Ladždži Tissa/Landža Tissa 59 - 50, 19. Challatanága alias Kalunna 50 - 44, 20. Vattagámaní Abhaja alias Valagamba 44 (všichni čtyři bratři), 21. Pulahatta, tamilská pětka 44, 22. Valagamba podruhé 44 - 28, 23. Valagambův adoptivní syn Maháčula Mahátissa 28 - 16 (ve vyšší dataci 77-62), Valagambův syn Čoranága alias Mahánága n. Koranága 16 - 2 (62-50), 24. synovec předešlého Kuda Tissa 2 př. n. l. - 10 n. l. (50-47), 25. Anula a její manželé Siva I., Vatuna, Darubhatika Tissa a Nilija 10 - 13 n. l. (47-42), 26. Makalan Tissa/Kutakanna Tissa 13 - 18 (vyšší datace: 42-20př. n. l.), 27. jeho syn Bhathikabhaja či Bhathijatissa I. 18 - 40 (20 př. n. l. - 9 n. l.), 28. jeho bratr Mahádhartaka Mahánága 40 - 69 (9-21 n. l., 29. Amandagámaní Abhaja 69 - 81, 30. Kaníradžanutissa 81 - 90, 31. Čulabhaja 90 - 93, 32. Sívali (princezna) 93 - 94, 33. interegnum 94, 34. Ilanága 94 - 97, 35. Sandamuhunu 97 - 103 etc.

Anula byla v této části Asie první panovnicí, byť povětšinou po boku nominálních vládců a sama vládla jen čtyři měsíce. Své manžele po několika měsících jejich nominální vlády trávila, vybírala si neurozené muže a terorisovala dvůr. Při převratu byla za trest upálena. Její příběh viz v indexu pod ženy.

 

V Číně sepsal literát Wang Pao/Wang Bao z C'-jangu s S'-čchuanu příběh Sluhova smlouva, Tchung jüe/Tong yue, s nejstarším pojednáním o přípravě a pořizování čaje: s bylinou už tehdy fungoval trh, ale byla ještě luxusem; o čaji viz v indexu pod kuchyně. 

 

************************************************************

58.

Ol. 180, 3

254 SE

190 AE

Kallifón

a. u. c. 696

L. Calpurnius Piso Caesoninus a A. Gabinius

Rok 1 tzv. druhé autonomní éry Askalónu, srov. rok 104

Rok 1 autonomní éry Rafie

************************************************************

V Galatii se prohlásil králem tetrarcha Trokmů Brogitaros, syn Déiotara (II.) (srov. rok 64; vládl do roku 53). Tribun lidu P. Clodius Pulcher mu totiž královský titul i velekněžský úřad v Pessinúntu prodal, ale částku neznáme. • Brogitaros byl jako manžel Adobogióny zetěm krále Déiotara I., otcem Amynty, krále galatského: tchán tak přišel o svrchovanou moc nad Galaty (viz rok 53)

 

V Římě prošel plébejským sněmem zákon o přeměně Kypru v provincii. Navrhovatelem byl opět (viz zde níže) P. Clodius Pulcher, který se tak osobně pomstil králi Kypru Ptolemaiovi za to, že za mithridátovských válek nabídl pirátům, jimž padl Clodius jako velitel flotily v Kilíkii roku 67 do rukou, směšně nízké výkupné, takže ho propustili zadarmo. Vidina králových pokladů vedla při rozhodování i ruce senátu: majetek suverénního, ale neškodně a bez ambicí vládnoucího Ptolemaia, syna Ptolemaia IX. Lathyra a mladšího bratra Aulétova, měl být konfiskován a on sám měl být doživotně veleknězem Afrodíty v Pafu!

Kypr odkázal Římanům roku 162 Ptolemaios VII. Fyskón jako součást "království, které mi patří", což ovšem v té době nebyla pravda. Za representanta S. P. Q. R. v kyperské „lapálii“ byl vybrán v daném okamžiku politicky nepohodlný konservativní aristokrat M. Porcius Cato (Uticensis), jemuž bylo navíc uloženo usmířit občanské rozbroje v Býzantiu. M. Porcius odplul na Rhodos, odkud v létě vyzval Ptolemaia k uposlechnutí římského rozhodnutí. V této době M. Porcia navštívil král Ptolemaios XII. Neos Dionýsos, právě vyhnaný z Alexandreje (viz níže). Pak M. Porcius Cato uklidnil poměry v Býzantiu, kde srovnal typicky hellénský občanský rozvrat mezi vládnoucí elitou a generacemi exulantů.

Tehdy se král Ptolemaios Kyperský v naprosto bezvýchodné situaci otrávil (vládl od roku 80, Pafos byl ptolemaiovský od roku 309). Co k tomu říkal jeho bratr Ptolemaios XII., usilující o římskou podporu, známo není. M. Porcius pospíšil na ostrov, kde vyhlásil provincii Cyprus, zabavil královský majetek i s otroky a zpeněžil ho za asi sedm tisíc talentů. Vše z velké části bylo odvezeno do Říma, cestou však zmizela veškerá dokumentace vedená na dvou svitcích, kterou si údajně Cato o aukci zcizeného majetku tak pečlivě vedl: těšil se, jak bude Římanům presentovat svou poctivost.

M. Porcius Cato se vrátil z kořistnického výletu domů až roku 56.

 

V létě dostoupily vrcholu protikrálovské nálady v Alexandreji (srov. rok 63), až král dostal strach. Ptolemaios XII. Neos Dionýsos tajně odplul z města a Alexandrijští o tom dlouho nevěděli. Aulétés se přes Rhodos (srov. výše) vypravil osobně orodovat do Říma, kde od září tohoto do roku 57 žil v Pompeiově ville v Albanu; o finanční situaci ostudného Ptolemaiovce viz roky 56sqq. Od podzimu roku 57 do dubna 55 žil v Artemísiu v Efesu.

V Alexandreji po Aulétově útěku z vůle lidu krátce spoluvládly jeho dcery Kleopatrá VII. Tryfaina III. a Bereníké IV., a to do začátku září, kdy Kleopatrá VII. pravděpodobně zemřela. Je ovšem též možné, že v tomto krátkém období vládla Kleopatrá VII. sama.

Královna Bereníké IV. nato vládla do roku 55. Snad ještě tohoto nebo až následujícího roku se provdala za jistého Seleuka (VII.) Kybiosakta/" Obchodníka s tuňáky či slanečky" (profese jinak zvaná taríchopólés, srov. v indexu s. v. řemesla). Spoluvládu Bereníky IV. se Seleukem VII. nelze doložit, ale lze ji předpokládat. Trvala pravděpodobně do podzimu roku 56. • Tento Seleukovec je zřejmě bratrem Antiocha XIII. Asiátika (srov. rok 75, 69 a 64), vlastně vůbec poslední Seleukovec s královským titulem (srov. roky 64 a 56). Přezdívku "Slanečkáře" dostal od Alexandrijských roku 69 n. l. rovněž Vespasianus, když pro svou válku s Vitelliem a prázdnou státní pokladnu zatížil Egypt novými daněmi; a zjevně též z obchodu rybami.

 

V Galliích se Helvetiové chtěli dostat k Oceánu (srov. rok 60) cestou přes římskou provincii Gallia Narbonensis. Byli Římany odmítnuti, a tak se pustili územím Sequanů a Haeduů. Helvetiům se v dubnu postavil s vojskem na odpor C. Iulius Caesar, který tehdy již byl v Galliích (srov. předešlý rok): tak začaly války gallské, které Caesar vedl až do roku 51. V odvodech získal ještě dvě legie v Gallii Předalpské a helvetskou migraci zastavil V bitvě u Bibracte byli Helvétiové Římany na hlavu poraženi i se svými spojenci Tulingy a Boji a museli se stáhnout do svých původních sídel. Na svůj velký trek jich vyrazilo 368 tisíc lidí, z toho 92 tisíc mužů schopných zbraně, vrátilo se jich domů po Caesarově sčítání pouze 110 tisíc. Jiný údaj zjevně nikoli Caesarův hovořil o původně čtyř stech tisících Helvetiích a přežilo jich pouze osm tisíc.

V září vyjednával Caesar s králem Germánů Ariovistem, který žádal pro své lidi další půdu, viz rok 61sq. Byl odmítnut. Caesar již předtím rozhodl o pomoci Haeduům, jejichž kníže Diviciacus byl roku 60 v Římě neúspěšný, nyní byl však Caesarem přijat. Římané kdesi na Rýnu pod Caesarem porazili germánské vojsko pod Ariovistem a Suébové byli vytlačeni za Rýn. Král, který po národním zvyku odmítal bojovat při ustupujícím měsíci, tak ho k tomu Caesar donutil, stěží unikl k řece, jeho suébská manželka a nórická, sestra Vokkiónova, zahynuly a s nimi jedna z dcer, druhá byla Římany jata; Ariovistos zemřel kdesi v Germánii roku 54, o jeho expansi za Rýn viz rok 72.

Caesar povolil suébským kmenům Triboků, Nemetů, Vangiónů, Harúdů, Eudosů a Markomannů (první zmínka, viz dále rok 9) usadit se na levém břehu Rýna v Galliích; viz dále pak rok 55 a 8. Na pravém břehu Rýna pak trval tlak Suébů na Usipety, Usipie a Tanktery, viz rok 55. Tito se pak tlačili dále na Chatty, Ubie, Quády a na Menapie, kteří všichni se stali jejich poplatníky, nebo odtáhli na dolní Rýn. • Ariovistovou porážkou byla germánská jihozápadní expanse na asi tři staletí zastavena.

 

V Římě panoval rok tribunátu lidu P. Clodia Pulchra, původně spojence C. Iulia Caesara, který roku 63 nepodporoval popravu pučistů, viz tam. Když tribun poznal, že má podporu Crassa i Pompeia (oba mlčeli), prosadil vyhnání M. Tullia Cicerona z Říma za to, že během svého konsulátu v prosinci 63 dal popravit římské občany sice po odhlasování senátem, ale bez rozsudku, lex de exilio Ciceronis. Nepřátelští k advokátovi byli též oba konsulové a během útoku Clodiových band vedených jistým Seduliem na Ciceronovy příznivce div že nebyl zavražděn Q. Hortensius Hortalus; senátor C. Vibienus ranám však podlehl.

Dříve než byl proti němu zákon schválen, opustil 20. března sečtělý a výmluvný advokát Město a podruhé se věnoval „studiím“, tentokrát v Thessaloníké a v Dyrrhachiu (viz již příští rok). V makedonském exilu s ním korespondoval a provázel znectěného Římana athénský filosof Filiskos, s nímž se znal z doby své první cesty do Hellady. Přátelsky se k němu choval quaestor Cn. Plancius. Za to, že mu šel na ruku, ho Cicero o čtyři roky později úspěšně obhajoval v žalobě za uplácení: poražený kandidát v aedilských volbách M. Laterensis "vařil z vody" a Ciceronova obahajoba spočívala spíše na utěšování žalobce vzory velkých Římanů, kteří neuspěli v aedilských volbách a pak se stali slavnými/řeč Pro Cn. Plancio.  

Ciceronův římský dům byl na základě zákona srovnán se zemí a na jeho místě dal Clodius postavit chrám Svobody/Libertas, majetek řečníkův byl zabaven, římský dům rozvalen (srov. podobné případy v letech 485, 439, 384, 329, 121) a vyhnanec musel pobývat čtyři (či pět) set mil od Města (jinak též 3750 stadií). Směl se prý vrátit domů, až obživnou ti, které připravil o život; viz ovšem rok následující (první pokus o legalisování návratu učinil jeho straník, tribun lidu L. Ninnius Quadratus, již v květnu: v senátu by prošel, ale jiný z tribunů lidu Aelius Ligur návrh vetoval).

P. Clodius Pulcher přišel o Pompeiovu podporu vzápětí, když se rozkřiklo, že vzal velké peníze od Tigrána mladšího, který byl od roku 61, viz, držen v domě L. Flavia a umožnil mu uprchnout z Říma. Kromě toho Clodiovi lidé znectili Pompeiův doprovod. Velký vojevůdce dostal z Clodia strach a začal podporovat konkurenční tlupy, viz rok následující.

Clodiova zákonodárná činnost, leges Clodiae, byla za jeho úřadování úctyhodná a kryla se z velké části s agendou Caesarovou, s jehož pomocí se před rokem adopcí do plebejského rodu proměnil z aristokrata v plébeje (Claudius/Clodius). Nejdůležitější novinku přinášel obilní zákon lex Clodia frumentaria zavádějící bezplatné příděly obilí chudině: po staletí měl římský "proletariát" právo na zlevněné obilí a kdo přišel s jeho rozdáváním, byl obvykle oponenty obviněn z pokusu o samovládu a skončil zle (srov. např. rok 440-439 a v indexu pod obilí). Clodius tím nechtěně nastartoval vlnu manumissií, propouštění otroků na svobodu: jako propuštěnci byli tak jako tak spojeni s exmajiteli pevným klientským poutem a panstvo přesunulo starost o jejich výživu na stát...

Clodius prosadil zákon o spolcích, lex Clodia de sodalitatibus, povolující opět činnost politických partají a nezakazující jejich vyzbrojování. Spolky zakázal roku 80 Sulla, aby neohrožoval moc jím kontrolovaného senátu; Clodius si tak ovšem vykopal hrob, viz rok 52 a srov. v indexu pod volby. Zákon o vyhnání Cicerona, viz zde výše, byl formulován obecně jako "o zavražděných římských občanech", lex de civibus romanis interemptis: nikdo nesmí poskytnout tomu, který bez soudu dal popravit občana, "vodu a oheň"; dotyčný tedy musel do vyhnanství.

Zákon o auspiciích/lex Clodia de auspiciis zakazoval rozpuštění a odklad sněmů poukazem na nepříznivá věštebná znamení, což byl častý způsob obstrukcí užívaný aristokraty. Původně mohli augurové přerušit jednání, pokud se při obětech objevilo nějaké neblahé znamení a lex Aelia & Fufia z doby kolem roku 150 tohle právo rozšířil na všechny úředníky. Clodiův zákon o censorech, lex de censoribus, vyžadoval, aby při označování poklesků daňových, finančních a ethických u jmen občanů, notae censoriae, a například by dotyčný takto mohl být zbaven členství v senátu nebo i občanství, byl souhlas obou censorů (zákon zrušil po čtyřech letech Q. Caecilius Metellus Pius Scipio Nasica, cos. 52). Clodius rozšířil volební možnosti propuštěnců, lex Clodia de libertinorum suffragiis (srov. rok 66), a jako mstu Ptolemaiovi Kyperskému zákon o jeho likvidaci, lex de rege Ptolemaeo & de exsulibus byzantiis, viz zde výše.

V Římě byl ediktem zakázán kult původem egyptské bohyně Ísis. Opakovaně ještě byl zakazován roku 54 (viz), 50 a 48, ale již v roce 43 byl bohyni vybudován státní chrám.

30. ledna se narodila Livia Drusilla. Jejím otcem byl M. Livius Drusus Claudianus, matkou Alfidia z Fundi. Livia, od roku 39 manželka Augustova, zemřela roku 29 našeho letopočtu, deifikována císařem Claudiem jako Diva Augusta. 

 

Krutá vláda šan-jüa Wo-jan Čchu-tiho (chánem od roku 60) přivedla hunské předáky do vzpoury. Povstalecká knížata vybrala za šan-jüa Ťi-chou Čchuan-cch'a/Jihou Quance s trůnním jménem Chu-chan-sie/Huhanxie n. Chuchanje/Huhanye (vládl do roku 31). Jeho armáda čítala až padesát tisíc mužů, před nimiž před rozhodující bitvou oddíly šan-jüovy prchly. Opuštěný šan-jü Wo-jan Čchu-ti si vzal život. Nový vládce náležející mezi Mao-tunovy potomky, však měl okamžitě na krku válku se svými bratry a dalšími pretendenty (v jednom okamžiku měli Hunové pět chánů), viz rok 53. 

 

************************************************************

57.

Ol. 180, 4

255 SE

191 AE

Dioklés V.

a. u. c. 697

P. Cornelius Lentulus Spinther a Q. Caecilius Metellus Nepos

************************************************************

V Thrákii vydal konsulár L. Calpurnius Piso Caesoninus, Caesarův tchán a správce Makedonie, zajatého vládce Bessů Rabokenta, který byl ve válce s Římany od roku 61, králi Kotyovi V. (vládl do roku 48, srov. rok 80). Piso měl též vzít dvě stě talentů od občanů Apollónie za to, že se v Římě postará o likvidaci jejich dluhů. 

 

V říši Parthů byl král Arsakés XII. Fraátés III. (vládl od roku 70) zavražděn svými syny Mithridátem a Oródem. Nástupcem se stal jako starší Arsakés XIII. Mithridátés III. Dikaios Epifanés Filhellén (vládl v Parthii a v Íránu do roku 54). Proti němu se brzy postavil jeho mladší bratr Arsakés XIV. Oródés II. Ktistés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén (vládl až do roku 37). • Po Oródovi II. měli pak všichni následující parthští králové titul Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén.

Domácí válka mezi Parthy učinila jejich říši atraktivnější pro římské expansionisty (viz Gabiniův návrh roku následujícího a roky další).

 

Alexandrijští měšťané vyslali do Říma vyslanectví, aby zabránili návratu vyhnaného neoblíbeného krále. Bylo to sto lidí, kteří směřovali na Řím různými cestami, neboť si byli vědomi králova nesmírného vlivu a dlouhých prstů. Ptolemaios XII. Aulétés (srov. předešlý rok) dal členy poselstva korumpovat nebo povraždit najatými lidmi, popřípadě bývali obviněni u podplacených římských úředníků. Vůdce poselstva akadémik Dión sice do Říma dorazil, žil v domě pompeiana L. Lucceia, historika spojenecké a občanské války (nedochováno), ale do senátu, který si setkání s ním výslovně přál, se nedostal, poněvadž byl na římské ulici zavražděn, viz k tomu 56. Jeden z Pompeiových agentů P. Asicius byl sice obviněn, advokát Cicero, zjevně ve shodě s Pompeiem, Asicia obhájil (o novém procesu v této věci a s novým obviněným viz rok následující). Krále nikdo nepotrestal, neboť byl nedotknutelný: žil ve venkovské ville/statku Cn. Pompeia Magna, viz předešlý rok, a ten mu také zajistil návrat na trůn, viz rok 55. Pompeius po své poražce u Farsálu bude prokázanou službu na útěku pokládat u Aulétových dětí za volnou vstupenku do Egypta. 

Na podzim opustil Aulétés Řím, protože senát pověřil konsula P. Cornelia Lentula Spinthera jako designovaného správce provincie Kilikie, aby ho uvedl zpět na alexandrijský trůn. Začátkem následujícího roku se však záměr zvrtl, neboť se objevila Sibyllina věštba, která hrozila Římu nezdarem, pomůže-li egyptskému králi (viz ale rok 55); senát mu tedy pomoc odepřel, srov. rok 59. Aulétés se usadil v Efesu, kde do roku 55 sídlíl v Artemísiu, a v Římě zůstal jeho vyslanec Ammónios. Otázku králova návratu do Alexandreie vyřešila konference triumvirů roku následujícího.

Za královy nepřítomnosti byl v Idfú/Edfú, Velká Apollónopolis, definitivně dokončen Horův chrám, s jehož stavbou začal Ptolemeaios III. Euergetés I. roku 237, viz tam a srov. rok 142.  

 

V Iúdaji Alexandros II. (prohlásil se králem Židů roku 62; syn krále Aristobúla II., žijícího ve vyhnanství v Římě, srov. rok 61) byl před Jerúsalémem poražen konsulárem A. Gabiniem, cos. 58 a nyní správcem provincie Syrie. Římané ho oblehli v pevnosti Alexandreion (srov. rok 29). Když se vzdal, nebyl na přímluvu své matky, jejíž jméno neznáme, popraven, ale poslán za rodinou do Říma (srov. rok 55).

A. Gabinius při té příležitosti změnil uspořádání a omezil suverenitu židovského státu: Ióannés Hyrkanos II. zůstal již jen veleknězem a výkonná moc ethnarchova byla omezena radou „předních v národě“ (viz další reformu roku 55). Jak to fungovalo ve skutečnosti, nevíme, srov. rok 37. 

 

V Galliích porazil ve své třetí válce C. Iulius Caesar, který dal provokativně přezimovat legiím v Gallii u Sequanů, zřejmě u jejich největšího sídla Vesontionu, s pomocí belgických Remů a Haeduů vedených Dívikiákem Haedujským koalici Belgů (složenou z Bellovaků, Nerviů, Suessionů, Ambianů, Atuatuků, Morinů) a jeho velitel P. Licinius Crassus některé Aremoriky při Oceánu, viz rok následující. Po odvodech konaných přes zimu v římské části Gallie disponoval nyní Caesar osmi legiemi. 

Vůdcem koalice byl král Suessionů Galba, pravděpodobně nástupce Dívikiáka/lat. Diviciaka, který platil mezi Belgy za nejmocnějšího a měl vliv i na Belgy britské. Belgové oblehli prořímské Remy vedených knížetem Icciem v Bibraku, ale města, jemuž se dostalo Caesarovy pomoci, nedokázali dobýt. Když byli Keltové nad řekou Axonou Římany poraženi, Suessionové se před obléháním raději vzdali ve svém městě Noviodunu. Král Galba dal Caesarovi jako záruku míru své dva syny.

Po nich se v hradišti Bratuspantium vzdali Bellovakové, které Římané ušetřili po přímluvě Dívikiáka Haedujského, ostatní ještě bojovali. Vůdce Nerviů Boduognatus vedl národ do zhouby, neboť byl z velké části Římany pobit: ze šedesáti tisíc mužů schopných zbraně přežilo pět set, ze šestisetčlenné rady starších jen tři. Z Atuatuků, potomků kdysi Kimbrů a Teutonů, bylo po dobytí jejich největšího hradiště  prodáno do otroctví 53 tisíc (což muselo přinést vojenské pokladně a Caesarovi hodně peněz). 

 

V Římě v listopadu pouliční násilnosti mezi ozbrojenými bandami démagógů populára P. Clodia Pulchra (velitelem jeho mužů byl Sex. Cloelius, písař/scriba) a jeho nesmiřitelného protivníka T. Annia Milona, tribuna lidu na tento rok, representujícího aristokratické/patricijské extremisty. Guerrilla mezi milonovci a clodiovci, kteří požívali velkých sympatií římské ulice, trvala do 18. ledna roku 52, kdy byl Clodius v potyčce s milonovci na Appijské silnici u Bovill zabit (viz tam).

Díky sílícímu vlivu tribunů P. Sestia a T. Annia Milona, stoupenců Pompeiových, hlasovaly centuriátní komitie pro návrat Ciceronův z exilu; ještě 1. ledna při nástupu nových konsulů jejich návrh vetoval clodiovský tribun lidu Ser. Atilius Serranus a v ulicích propukly nepokoje. Měsíc na to, 4. září, se do Říma po šestnácti měsících v Makedonii za všeobecné pozornosti vrátil M. Tullius Cicero. Pompeius totiž opět změnil názor na Cicerona, který se mu nyní hodil jako protiváha k moci Clodiově (v době advokátova návratu řídil v Capuy zakládání nové kolonie, viz rok 59). Jemu především děkoval Cicero v děkovné řeči k senátu a v kratší k lidu 5. a 6. září/oratio, cum senatui/populo gratias egit (event. oratio post reditum in senatu): vypočetl otevřeně všechny své přátele a neopomněl všechny nepřátele.

Žádal pak na senátorech restutuci svého římského majetku, domu, který stával do loňska na Palatinu vedle Catulova portiku (z kimberské kořisti postavil Q. Lutatius Catulus, cos. 102) a na místech domu grakchovce M. Fulvia Flakka, cos. 125 (viz 125sqq.; po něm neúspěšný reformátor Livius Drusus, po Ciceronovi místo obýval mj. Sisenna Statilius Taurus, cos. 16+, srov. rok 16-): P. Clodius dal místo srovnat se zemí, vybavení domu si rozebrali lonští konsulové, a na části pozemku postavil chrám Libertatis/Svobody se sochou u náhrobku jakési významné hetairy/lat. meretrix z boiótské Tánagry, jméno neznáme, kterou z Hellady přivedl Clodiův bratr App. Claudius Pulcher. Senát souhlasil s obnovením Ciceronova domu na státní náklady, ale pouze se souhlasem sboru pontifiků, neboť šlo o posvátný pozemek. 30. září pronesl Cicero úspěšnou řeč k pontifikům/de domo sua ad pontifices.

Senát pak dal zelenou obnově, ale Clodius se nevzdal. Roku 56, to byl kurulským aedilem, využil znepokojujících zlých znamení z římského okolí registrovaných haruspiky, též násilností mezi egyptskými vyslanci, aby obvinil Cicerona z bezbožnosti, že to jsou projevy nespokojených bohů, když advokát znesvětil jejich půdu obnovou svého domu. Začátkem léta 56 mu Cicero odpověděl v senátu řečí známou jako de haruspicum responso n. responsis/"o dobrozdání n. dobrozdáních věštců". Přesvědčil i konservativní část senátorů, že záležitosti bohů a lidí až tolik nesouvisejí: "Prosby jsou snadno přístupné u těch, kteří nám sami od sebe ukazují cestu spásy; naše hádky a neshody mezi sebou musíme (však) srovnat si sami/sed facilés sunt precés apud eós, quí ultró nóbís viam salútis ostendunt; nostrae nóbís sunt inter nós írae discordiaeque plácandae."  

Cicero měl po návratu do Říma přímluvu též v lidech Crassových i Caesarových a do vysoké politiky se nemíchal; advokacii, obranu svých politických přátel a srovnání účtů se svými nepřáteli však nezanedbával. Do roku 52 se hodně věnoval literární činnosti. Zůstával ideologickou oporou optimátských kruhů (srov. lat. optumus/optimus a řec. aristos).

Clodius vybavil v průběhu roku svůj gang gladiátory, které mu poskytl jeho bratr App. Claudius Pulcher, praetor tohoto roku, totéž učinil Milo. To vylekalo též konsula Q. Caecilia Metella, dosud Clodiova příznivce a přidal se na Pompeiovu stranu: senát tehdy dekretoval Ciceronův návrat. Když se advokát snažil zvrátit loňské rozhodnutí o vyvlastnění svého majetku, měl hned příležitost se Pompeiovi odvděčit. Ve Městě tehdy vypukl hlad a dav hrozil vraždami senátorů a vypálením kurie a chrámů, umluvil Cicero senát, aby znovu pověřili Pompeia mimořádnými pravomocemi: Cn. Pompeius Magnus získal proti Clodiově úsilí a výhružnému shromažďování lidu na Capitoliu 8. září od senátu na pětiletí dohled na zásobování Říma potravinami z celého římského světa, curator annonae.

Kromě toho se věnoval své manželce Iulii více než politice, a stavbě divadla, které otevřelo roku 55, viz tam; Clodiovým bandám se postavit neopovážil, ačkoli po prohře o kontrolu nad zásobováním lidu jeho vliv upadal. Volným spojencem se nyní stal Crassovým, muže sice v té době nejbohatšího nad Tiberem, ale jinak vedoucího život spíše skromný a bez skandálů. 

Za úspěchy v Galliích mezi Oceánem a Rýnem odhlasoval pak senát Caesarovi, opět na Ciceronův návrh, neobvykle dlouhé, patnáctidenní, díkůvzdání bohům (srov. s rokem 55): Cicero se tak během několika dnů stačil odvděčit Pompeiovi i Caesarovi za jejich zásluhy o svůj návrat z exilu. 

Kuriosním příkladem aristokratické nenasytnosti byla akce konsula P. Cornelia Lentula Spinthera. Chtěl svého syna dostat mezi augury, ačkoli zákon zakazoval, aby ve sboru fungovali ve stejný okamžik dva příslušníci stejného rodu/klanu. Členem náboženského kollegia již byl Sullův syn Faustus Cornelius Sulla. Konsul tedy synovi nařídil, aby přešel do klanu Manliů Torquatů.

 

V Indii o éře Saků/Šaků začínající t. r. viz rok 55.   

V Koreji vzniklo dohodou šesti činhanských dynastů z roku 69 na jihovýchodě poloostrova království Silla/Sil-la jako další z nástupních států, na něž se rozpadla mýthická říše království Čoson či Ko-Čoson, tj. Staré Čoson, údajně založené 3. října roku 2333 (srov. rok 105). Království Silla existovalo do roku 668, resp. 935 našeho letopočtu, kdy pohlcením Pekče a Kogurja vznikl ze Silly jeden stát na poloostrově, Korea, Čoson. Sídelním městem Silly byl Kumsong, dnešní Kjongdžu. Tato část poloostrova byla jako poslední zasažena čínskými kulturními vlivy, konfuciánstvím i buddhismem. • Prvním vládcem království byl velmoži, viz rok 196, vybrán třináctiletý Pak Hjokkose Kosogan (angl.: Bak Hyeokgeose Geoseogan; 57 př. n. l. do 4 n. l., to mu bylo 73, srov. rok 200+), předek klanu Paků (angl. Park). Následoval Namhe Čcha-čchaung (ang. Namhae Ch’ach’aung, 4 n. l. - 24). Pak vybudoval v sídelním městě královský palác, roku 28 čelil čínskému vpádu z Le-langu. Jeho ministrem byl Hogong pocházející z Wa, tedy Japonec, zdatný diplomat. 

Silla sice byla prvním novým státem v Koreji obsazené na severu Číňany, zásluhou na vyhnání Číňanů však má hlavně stát Kogurjo (srov. rok 37), který Číňany vypudil roku 313 našeho letopočtu. Silla to dokázala až roku 676 našeho letopočtu, kdy byli Číňané definitivně vyhnáni z celého poloostrova.

Za starší nástupnický stát Čosonu se pokládalo království Pujo, kor. Buyeo, které od poloviny 3. století existovalo v severním Mandžusku. Jeho prvním známým králem byl He Mosu/Haemosu, jehož vláda skončila roku 195 s nástupem Wimanovým. Pujo v různých formách existovalo na dálněvýchodní mapě do roku 494 n. l., kdy bylo pohlceno Kogurjem. Po zániku Čosonu roku 105 krátce existovalo království Puk Pujo/Bukbuyeo, "Severní Pujo" (do c. 58) se dvěma panovníky, a "Východní", Tong Pujo/Dongbuyeo (c. 86-22+) se třemi králi; všechny státy ležely na severu dn. Koreje, resp. v Mandžusku.  

 

************************************************************

56.

Ol. 181, 1

Lámachos z Tauromenia

256 SE

192 AE

Kointos

a. u. c. 698

Cn. Cornelius Lentulus Marcellinus a L. Marcius Philippus

************************************************************

Z roku 56/55 je v Babylónu doložena existence hellénské polis; doložen agoránomos, úředník pro dohled nad tržištěm, mírami a vahami (srov. rok 166)

V Armenii zemřel král Tigránés I. Veliký (vládl od roku 97). Nástupcem se stal jeho syn Artavasdés II. (vládl do roku 34).

 

V Alexandreji nejpozději do 6. září zemřel na nemoc/nebo byl chotí odstraněn manžel královny Bereníky IV. Seleukos VII. Kybiosaktés, s níž zřejmě spoluvládl (?) od roku 58. Bereníčin nový nápadník byl opět Seleukovec, svého času poslední seleukovský panovník v Syrii Filippos II. Bereníké IV. ho povolala do Egypta, ale prokonsul Syrie A. Gabinius instruovaný triumviry, viz zde níže, zakázal Filippovi opustit provincii (sám totiž jednal jinde, viz rok následující). • Tímto historickým údajem mj. mizí ze světových dějin dynastie Seleukovců, neboť Filippos II. byl jejím posledním nám známým příslušníkem.

V zimě se v Alexandreji objevil další nápadník. Archeláos, syn Archeláův, toho, který roku 86 přeběhl k Sullovi, ale vydával se za syna krále Mithridáta VI. Eupatora; byl veleknězem v Kománách (srov. rok 64) a přítelem M. Antonia. Ani jeho nechtěl Gabinius pustit ze Syrie a dokonce ho zavřel, když o něho Bereníké projevila zájem: ženich mu však utekl.

Archeláos se oženil v době mezi 1. únorem a 16. dubnem s královnou Bereníkou IV., s níž spoluvládl s královským titulem do konce března až začátku dubna následujícího roku. Archeláa předtím navrhoval poslat do parthské říše jako pretendenta trůnu proti válčícím bratrům A. Gabinius, syrský legát, to ale odmítl senát. • Se Seleukem VII. tak byli jedinými Neptolemaiovci na egyptském hellénistickém trůnu.

 

V Galliích vybojoval u břehů Bretaně C. Iulius Caesar svou čtvrtou gallskou válku. Přihlížel námořní bitvě s Venety svedenou jeho flotilou, kterou z části ze Středomoří a z části z belgického přímoří dopravil D. Iunius Brutus Albinus, velitel v bitvě a budoucí vojevůdcův zrádce. Venetové žijící v hrazených místech chráněných Atlantikem a nepoužívali luků a praků byli ničivě poraženi a kmen, pokud neprodáni do otroctví, vyhlazen. Zadržovali totiž dva Caesarovy vyjednavače. Následovalo Caesarovo tažení proti Morinům a Menapiům na dolním Rýně, kteří však zůstali nepodrobeni, poněvadž nastalo bouřkové počasí plné deště a Keltové žijící v nehrazených osadách po lesích se nepostavili do bitvy. Blížila se zima a Římané opustili plán vykácet celý jejich lesnatý kraj, aby se k nim dostali.

Caesarův legát P. Licinius Crassus ve stejné době porazil a ovládl většinu Aquitánie (kmeny Sotiatů, Vokatů a Tarusatů). V zimě se vrátil do Říma, kde po otcově boku dělal politiku a pak ho doprovázel na osudové parthské tažení.

Římané dobyli téměř celou Gallii a v Římě bylo již koncem roku vše připraveno na vyhlášení nové provincie.

V zimě přešli germánští Usipeti a Tenkteři přes Rýn, zčásti tlačeni Suéby. Žádali od Římanů povolení, aby se mohli usadit na levém břehu Rýna, ale po incidentu, v němž germánská jízda pobila římský oddíl, přišla odplata a Germáni se vrátili za Rýn.

 

Začátkem dubna byl ve městě Luca v Etrúrii obnoven tzv. první triumvirát, předvolební koaliční dohoda z roku 60 mezi Cn. Pompeiem Magnem, M. Liciniem Crassem Divitem a C. Iuliem Caesarem. Caesar měl zůstat s legiemi dalších pět let v Galliích, Crassus s Pompeiem měli zůstat v Římě a dostat podporu od Caesara a hlasy pro své konsuláty roku 55. Triumvirové se též dohodli na restauraci podivného Ptolemaia XII., viz rok předešlý a následující. V říši měli k disposici v té době asi patnáct legií po c. 4500 vojácích, čtyřikrát méně než kontrahenti druhého triumvirátu roku 43, srov. tam.

Toho roku byl P. Clodius Pulcher aedilem a nadále obklopoval se gladiátorským oddílem, s nímž byl v permanentní guerrille s optimátem a pompéjovcem T. Anniem Milonem Papianem; Clodius užíval nadále podpory nepřítomného Caesara a s prodloužením triumvirátu se opět vrátil do Pompeiova tábora. Usiloval o zrušení zákona povolujícího návrat Cicerona z exilu. Řečník, který se loni domohl restituce římského majetku na účet státu, viz tam, ovšem dělal naopak všechno pro zrušení zákonů, které roku 58 Clodius prosadil jako tribun lidu.

Do toho se do Říma vrátil M. Porcius Cato, který byl od roku 58 vzdálen ve věci anexe Kypru. Zakládal si na tom, jak dokonale královo vyvlastnění provedl, jak dokumentoval počty otroků, pozemků, peněz a pokladů a že nic nezpronevěřil (což byla opravdu vzácnost rovná divu: pokud to byla pravda). Proto si nepřál, aby Ciceronova snaha anulovat opatření z Clodiova tribunátu byla naplněna, neboť z toho roku je i "zákon o králi Ptolemaiovi", viz rok 58. Cato však měl smůlu: cestou domů se potopila v bouři loď s písemnostmi o zestátnění ptolemaiovského státečku a účetnictví tudíž nedoplulo do Říma žádné (?).

Nastrčeným žalobcem M. Tulliem Albinovanem stíhal P. Clodius tribuna lidu P. Sestia, bývalého quaestora C. Antonia, Ciceronova kolegy v konsulátu (63), za veřejné násilí/de vi. Sestius úspěšně bojoval s catilínovci a zajistil klid v kraji kolem Capue. Jako Ciceronův příznivec a spojenec T. Annia Milona se podílel na šarvátkách s clodiovci. Hájili ho úspěšně Q. Hortensius Hortalus a M. Tullius Cicero/jeho řeč Pro P. Sestio zachována. Roku 52 byl žalován ještě jednou nepřejícníky, tentokrát za předvolební uplácení/de ambitu; opět ho obhájil Cicero. V letech 49 a 48 správcoval v provincii Kilikie, stál na straně Caesarově. 

Se Sestiovým procesem souvisela Ciceronova řeč proti P. Vatiniovi za jeho svědectví před soudem/In P. Vatinium testem, "proti svědkovi Vatiniovi". Vatinius, viz o něm roku 59, byl quaestorem za Ciceronova konsulátu (63) a byl jím pověřen zastavením vývozu zlata a stříbra z Puteol, viz k tomu rok 59. Vatinius, muž oddaný celoživotně Caesarovi, však způsobil spíše zmatek a Cicero na něho byl značně alergický. Vyčetl mu i takovou věc, že cestoval roku 62 do Přední Hispánie jako legát procos. C. Cosconia, praetora roku 63, nikoli po souši, ale přes Sardinii, africkou provincii, království Hiempsalovo, Mastanesosovo (Sosovo) a Mauretánii (viz roky 105 a 81) do Hispánie, ačkoli k tomu neměl mandát.

Roku 55 byl Vatinius praetorem a po složení úřadu byl žalován pro korupci řečníkem a literátem C. Liciniem Macerem Calvem, synem C. Licinia Macera, který si vzal život po procesu, v němž Cicero dosáhl jeho odsouzení za korupci, viz rok 66. Kuriosní bylo, že proti Liciniovi Macerovi Vatinia zdárně obhajoval - Cicero.  

4. dubna pronesl před soudem Cicero obhajovací řeč za M. Caelia Rufa/Pro M. Caelio žalovaného rovněž za fysické násilí, též za pokus o otravu Clodie, sestry P. Clodia (a své milenky, s níž se rozhádal) a za vraždu vyslance Alexandrijců Dióna, viz rok předešlý. Caelius patřil rovněž do proticlodiovského a proanniovského Ciceronova tábora, později se přidal k Caesarovi, viz o něm roku 48. Caeliovým žalobcem byl L. Sempronius Atratinus, jehož adoptivního otce kdysi Caelius žaloval za korupci. Hrůzně vypadající žalobu rozbil Cicero věcnými argumenty.  

T. r. obhájil Cicero/řeč Pro L. Balbo s Pompeiem a Crassem L. Cornelia Balba žalovaného z neoprávněného držení římského občanství, srov. o něm rok 62. V senátní debatě o přidělení provincií prokonsulům se Cicero jednoznčně postavil na Caesarovu stranu a podpořil jeho setrvání v Galliích až do konečného vítězství, za to nesmiřitelně oponoval prodloužení mandátu konsulům z roku 58 L. Calpurnia Pisona Caesonina (Makedonie a A. Gabinia (Syrie), viz rok předešlý, poněvadž prý nemyslejí na nic jiného, než jak se napakovat; zachovaná řeč se označuje jako "O provinciích pro konsuláry/de provinciis consularibus".

Následujícího roku se Cicero pustil v senátu do L. Pisona navrátivšího se z Makedonie ještě jednou. Když mu Piso, který se do Říma spíše vkradl, neboť byl prvním, kdo se z hraniční makedonské provincie vrátil bez triumfu, vyčetl, že musel z provincie předčasně na základě křivých obvinění advokátových, dostal ráznou odpověď. Pisona, tchána Caesarova od roku 59, nazval před senátory zvířetem n. obludou: "Což nevidíš, ty bestie, což necítíš, jak šoufl je lidem ve tvé společnosti/iamne vidés, bélua, iamne sentis quae sit hominum queréla frontis tuae?", "immanissimum ac foedessimum monstrum/nejobludnější a nejhnusnější obluda", "tú, clodiáne canis/ty pse clodovský". S advokátskou vervou presentoval Pisona jako rozmařilého epikúrika, viz v přílohách O Epikúrovi, jako odporného nýmanda, jehož děd byl keltský Insuber, a nikdo si ho ani nevšimne, kdežto jeho, Cicerona, při návratu z exilu vítali po celé Itálii. 

Cicero byl na sebe pyšný, takže senátní řeč posléze rozšířil a vydal písemně po procesu s C. Rabiriem roku 54/In L. Calpurnium Pisonem oratio (55); tehdy si žádné účty s A. Gabiniem nevyřídil, neboť ho na prosbu Pompeiovu zastupoval, viz tam. 

Někdy kolem t. r. požádal jinak bezúhonný advokát Q. Hortensius Hortalus M. Porcia Catona o ruku jeho dcery Porcie provdané ovšem za M. Calpurnia Bibula (do 46) a pak za M. Iunia Bruta, pozdějšího atentátníka na Caesara, s nímž měla i děti. Hortensius hledal plodné ženy "na úrovni", neboť ve svém věku (c. 60) toužil ještě po potomstvu. Calpurnius Bibulus se rozvádět nechtěl a M. Porcius Cato advokátovi nápad rozmluvil. Hortensius tedy vymyslel ještě lepší cestu za novým otcovstvím: požádal Catona, aby mu přenechal svou manželku Marcii, dceru L. Marcia Philippa, cos. 56, ženatého tehdy s Atií a proto nevlastního otce C. Octavia, pozdějšího Augusta (dcerou jeho stejnojmenného syna, cos. suff. 38, byla jiná Marcie, provdaná za Paulla Fabia Maxima, o jehož konci viz rok 14+). Cato po souhlasu otce Marcie Philippa k rozvodu svolil a Marcie se provdala za o c. třicet let staršího Q. Hortala. Po jeho smrti roku 50 se Marcie, potomka řečníkovi skutečně dala, ke Catonovi vrátila, třebaže zdědila advokátův majetek; zda se znovu vzali, jasné není. 

Zemřel sullovský vojevůdce L. Licinius Lucullus (narozen roku 106). Byl prý přiotráven jakýmsi prostředkem, kterým si chtěl správce jeho majetku, propuštěnec Kallisthenés, udržet aristokratovu náklonnostů; v nové době se soudí, že byl postižen demencí. Výsledkem prý bylo to, že o obří majetek musel ještě za Lucullova života pečovat jeho bratr M. Terentius Varro Lucullus, který zemřel někdy vzápětí. Co měl společného Lucullus s principem Tiberiem, viz rok 37+. 

 

************************************************************

55.

Ol. 181, 2

257 SE

193 AE

Aristoxenos

a. u. c. 699

Cn. Pompeius Magnus II. a M. Licinius Crassus Dives II.

************************************************************

V rozmezí let 55 až 50 bojoval král Dáků Burebista se zadunajskými Skordisky, přičemž docházelo k plenění v římské provincii Macedonia. Thrácké říše Astů, Odrysů a Sapajů se stejně jako Skordiskové dostali do přímé závislosti na Burebistovi, nakonec po roce 19 do područí římského, viz.

 

V říši Parthů v domácí válce dvou královských bratrů (od roku 57) porazil Oródés II. Mithridáta III., který musel prchnout do Syrie, kde spolu se svým přítelem Orsamem požádal Římany o vojenskou pomoc proti bratrovi. Prokonsul A. Gabinius ho odmítl, protože právě, bylo to na jaře, platil Ptolemaios XII. Aulétés za stejné restaurační služby více peněz a s menším rizikem (viz níže a rok předešlý). Parthská válka čekala na Crassa...

Mithridátés III. se vrátil za Eufrátés a na krátko dobyl Seleukeiu na Tigridu a Babylón (viz příští rok).

 

V indobakterské oblasti kolem t. r., v době mezi lety 55 až 50, skončila vláda posledního z Eukratidovců a všech dalších známých hellénských panovníků v tomto regionu, krále Hermaia Sótéra (vládl od roku asi 75). Hellénská moc ve Střední Asii a na severozápadu Indie definitivně zanikla, nikoli ale osídlení (srov. údaj o zemi s milionem obyvatel viz v indexu, heslo otroci, počty obyvatel)Země podlehla moci jedné z částí Tocharů/čín. Jüe-č´, viz rok 130, která s nimi přišla z Tárímské pánve do Baktrie, Kušánů: zmocnili se Kófény/Kábulského údolí se čtyřmi dalšími knížectvími z bakterské pentarchie, kde zčásti vládli Tocharové a Indosakové/Skythoparthové (srov. roky 170, 130 a 90, o pentarchii viz v indexu pod Tocharové a Baktrie).

Novým vládcem nad zeměmi zaniklé hellénské moci v Baktrii se po Sakách stal král Kozúlokadfidzú či Kudžúla-kadfisés, čín. Čchiou-ťiou-čchüe/Qiujiu Que. Po něm následoval Vima-kadfisés (dataci lze stanovit jen přibližně a nižší chronologii viz v indexu s. v. Kušán). Jejich nástupci vládli nad oblastí mezi Tárímskou pánví, částí Střední Asie, dn. Afghánistánem, Pákistánem a severní Indií zhruba tři staletí, viz jejich jména v indexu s. v. Kušán.

Nejznámějším z kušánských vládců byl Kaniška I. z 1. st. nebo první poloviny 2. st. n. l., který přijal buddhismus, vystavěl v Péšávaru stúpu vysokou prý šest set až sedm set stop (tedy přes dvě stě metrů) se základnou o průměru archeologicky ověřeným 286 stop (c. sto metrů), tedy další ze "zázraků" starého věku, a uspořádal čtvrtý tzv. velký buddhistický koncil (v Kašmíru, srov. rok 250). Vysílal misionáře do světa a sám prý padl v boji při šíření buddhismu kdesi ve Střední Asii. Velký válečník měl dvě sídelní města: v gandhárském Puškalavatí/dn. lokalita Charsadda u Purušpury/dn. Péšávar v PAK a v Mathuře v záp. části dn. Uttarpradéše v IND.

Indosakové/Skythoparthové (viz rok 124 a 90) se pod tlakem turkotatarských n. indogermánských Kušánů posunuli z údolí Indu do dn. Rádžasthánu, kde se postupně po vládě, která skončila někdy kolem roku 400 n. l., asimilovali. Jejich státní útvar, resp. panující dynastie, se nazývaly Kšatrapa/"Satrapie". Posledním velkým králem Saků na severozápadu Indie byl Azés II. (?), viz rok 20 n. l., kdy se v regionu dostaly k moci dynastie Indoparthů. 

První dynastie nazývaná Kšaharáta měla dva panovníky Bhúmaku a Nahapanu, vládnoucí s nástupci v 1. st. n. l. až asi do roku 124/5 n. l., kdy jejich doménu obsadil král Ándhrů Gautamíputra, největší z dynastie Sátaváhanů (srov. rok 22 a viz seznam panovníků v indexu s. v. Sakové).

Druhou dynastii založil Čaštana roku 78 n. l. a v přímé linii skončila roku 304/5 n. l. smrtí krále Višvaseny. • Není jednotného výkladu této části indických dějin. Jména panovníků známe z mincí a souvislosti lze těžko odhalovat a interpretovat, viz jejich jména v indexu s. v. Sakové.

Původ tzv. éry Saka, éry Saků/Śaků, sakanripakála, jejímž prvním rokem je až rok 78 n. l. (začala 3. března, resp. jarní rovnodenností), začátek vlády krále Saků Čaštany, který v Udždžainu svrhl po 135 letech dynastii Vikrámovu (? srov. ale v indexu pod éra), nebo od začátku vlády Kanišky I. (78 - 144 n. l.?). Je úřední celoindickou hinduistickou datovací érou dodnes, redefinována v soudobé indické ústavě 22. března roku 1957.

Jiná hinduistická éra spojovaná se Saky, vikrám samvat/"Vikrámova éra", začíná 23. února 57 př. n. l., údajně datum porážky Śaků v okolí Udždžainu Vikrámou/Vikramaditja, králem Málwy (moderní badatelé o jeho existenci pochybují a mívají ho za Mauova nástupce jménem Azés, srov. zde níže). Éra není tak rozšířena, třebaže byla roku 1949 uzákoněna indickou ústavou. Je úřední datovací érou v Nepálu a její lunární kalendář začíná novoluním v měsíci čajtra/chaitra, juliánským březnem/dubnem. Mughalský císař Akbar narouboval arabskou éru „od hidžry“ (anno hegirae: 1 AH = 622 AD) na samvat a severoindičtí mohamedáni začali užívat éru faslí (per. úroda, z arab. slova pro rozdělování). Jejím prvním rokem byl rok 1612 éry samvat, 963 a. h., tj. 1555/6 n. l.

Vedle sacké éry a Vikrámovy/samvat n. kála bývaly v užívání mimo jiné datace podle Gupty začínající rokem 319 n. l., Kálačuri-Čedí (248 n. l.) a Harsa (606). Moderní dohady o dataci indoskythských a indobakterských dějin často odvisí od datace uvedené na dedikačním nápisu stúpy z Bádžaulu zasvěcené Ruchanou, manželkou apráčského panovníka Vidžajamitry, jím samým a stratégem Indravarmou se svými rodinami. Stúpu zasvětil 27. roku své vlády, jak vypočítává, která byla 73. rokem éry zvané Azova a 201 javánská/javana (iónská), tedy hellénská. Aniž by to pro to byl nějaký důkaz, vycházívá se při dataci z toho, že éra krále jménem Azés začínala roku 57 př. n. l., bývá tedy ztotožňována s Vikrámovou érou, tím pádem se "iónská éra" počítala od roku 185 a nápis že povstal v roce 16 n. l. (73. Azovy éry); Vidžajamitra podle toho nastoupil na trůn roku 7 př. n. l.

K roku 57- se vázával začátek vlády Kušánů nad částmi Indie (Kudžúla-Kadfisés), později rok 78+; existují i jiné chronologie a jako celé staré indické dějiny, nemají pevného záchytného bodu. 

 

Z židovských dějů: Internovaný král/vzdorokrál Židů Aristobúlos II. měl uprchnout se svými syny z Říma (srov. ale versi o jeho popravě roku 61; viz rok 57). M. Antonius jejich oddíly snadno porazil při tažení svého nadřízeného A. Gabinia do Egypta (viz níže) a měl Aristobúla poslat zpět do Říma k Pompeiovi. Exkrálovi synové Alexandros II. a Antigonos II. směli z rozhodnutí senátu podle této verse zůstat v Iúdaji (srov. roky 49 a 38). Antipatros Idúmajský podporoval římské tažení do Egypta proviantem a řídil obranu proti Alexandrovi.

Zatímco Gabinius působil v Egyptě (viz loňské triumvirátní dohody a zde níže) měl opět povstat Aristobúlův syn Alexandros II., ovládnout velkou část Iúdaie a pobít dokonce několik římských posádek. Při Gabiniově návratu z Egypta byl Alexandros poražen se svým třicetitisícovým vojskem u hory Tabor, tisíc či dva tisíce jeho vojáků padlo, a v Jerúsalému mělo dojít podle návrhů Antipatra z Idúmaje k dalším úpravám ve státní správě (srov. rok 57). Všechna vítězství Římanů získal M. Antonius. Po těchto událostech měl ještě porazit arabské Nabataje.

Gabinius rozdělil po makedonském vzoru z roku 168 území iúdského království na pět částí s vlastními sněmy/synedria, symbúlai. Na rozdíl od Makedonie, kde se lidé z merides nesměli stýkat, a to ani obchodně, židovské pentarchie neměly charakter protektorátních státečků. Rady řízené aristokraty sídlily v Jerúsalému, v Gadarách, v Amathúntu, Jeríchu a v Sepfóridě (jeden zdroj uvádí namísto Gadar Dóry, obě města však od roku 63 Pompeiem vyňata z židovské správy, srov. tam). Podle římského pojetí, stejně jako v Makedonii, byli teď Židé osvobozeni od královské správy a tudíž útlaku. Válka o vládu nad Jerúsalémem tímto neskončila, viz dále rok 52 a rok 37.  

Údaje o Aristobúlovi II. a jeho synech z let 61 až 55 jsou zmatené a těžko rekonstruovatelné. Snad je tato verse pravděpodobnější, než Aristobúlova smrt roku 61 (srov. roky 61, 57 a 49).

 

Do událostí v Egyptě rozhodujícím způsobem zasáhl A. Gabinius, správce Syrie, aniž by se ohlížel na dva roky starou Sibyllinu věštbu (srov. tam, předešlý rok a zde výše). Gabinius přijal od Ptolemaia XII. Nea Dionýsa úplatek deset tisíc talentů (= 240 milionů séstertiů, tj. více než 260 tun raženého stříbra či dokonce zlata, z něhož ale jen nepatrná část byla zaplacena přímo), aby mu konečně pomohl zpět na alexandrijský trůn. Na jaře se Gabinius bez pověření senátu, ale na Pompeiův, tedy triumvirátní pokyn, a konsula t. r., vydal s vojskem ze Syrie. Zákon kromě toho zakazoval správcům opouštět provincii a vést válku jinde. Na ochranu provincie zanechal svého syna A. Gabinia Sisennu s hrstkou vojáků a za prokonsulovy nepřítomnosti v ní řádil banditismus a piraterie. O invasi do Říma neinformoval a aby si zajistil klid, poslal nějaké peníze oběma konsulům.

Velitelem jízdy na tomto tažení byl M. Antonius, pozdější triumvir. Cestou do Egypta se zapletl do židovských záležitostí, viz zde výše, uložil Židům tribut a Římany byl poražen král Nabatajů Obodás II. (srov. výše). • V římském vojsku byli tehdy poprvé v žoldu Germáni, oddíl o šedesáti jezdcích: Germáni poprvé v historii v Asii a v Africe. V občanských válkách později bojovali Germáni na obou stranách.

Koncem března nebo někdy před 22. dubnem, kdy zpráva dorazila do Říma, byli v bitvě u Pélúsia Egypťané poraženi a král Archeláos padl (na trůnu seděl jen šest měsíců). Pochovat ho dal jeho přítel M. Antonius, jenž také v Pélúsiu zabránil králi Aulétovi v rozsáhlých represáliích na Egypťanech. Po návratu do Alexandreie, odkud byl Nový Dionýsos vyhnán roku 58, však král vypsal rozsáhlé proskripce. Dal zabít i svou dceru a královnu Bereníku IV. (vládla od roku 58, narozena roku 79); vraždil a ukládal daně, aby se dostal k penězům a mohl platit Římanům; kolik a komu všude dlužil známo není.

Ptolemaios XII. Theos Neos Dionýsos Filopatór Filadelfos vulgo Aulétés byl výrazně nejslabším panovníkem z Ptolemaiova rodu, loutka v rukách římské politiky a bankéřů. Jeho druhá vláda trvala do roku 51. Aulétovým dioiketem, tj. ministrem financí a hospodářství, byl finančník C. Rabirius Postumus. Římský rytíř, syn bankéře C. Curtia, o němž Cicero prohlásil, že to byl "fortissimus et máximus públicánus", se jako soukromník přidal ke Gabiniovu tažení a sledoval jediný cíl: jak z Egypta dostat vysoké částky, jimiž byl Aulétés povinován Rabiriovi a Gabiniovi (viz výše), oblékal se po egyptsko-hellénsku/palliátus, vyházel zkušené výběrčí daní a dosadil své, a začal zemi brutálně vyssávat, dokonce strkal do své kapsy výnosy k exportu papyru, plátna a skla, peníze, které vždy patřily králům (viz následující rok)

Egypt byl po celý hellénismus velmi bohatou zemí a Ptolemaiovci svou velkorysou zahraniční politiku o zdroje Ponilí opírali. Ještě za Ptolemaia Auléta činil roční výnos země pro královskou pokladnu, tedy jakési HDP starého Egypta, 12 500 talentů. Bylo to v době, kdy výnosy polností upadaly špatným hospodařením, ale též častými výpadky povodní na Nilu: nejnižší zmiňovaná hladina vody, která vedla k neúrodě ze sucha/abrochiá, byla zaznamenána kritického roku 48. Dva roky předtím v říjnu vydala Kleopatrá VIII., dcera Aulétova, edikt nařizující svoz obilí z venkova pouze jediným směrem - do Alexandreie. Překročení zákazu dala královna a Nová Ísis trestat smrtí. Egyptský venkov nebyl s to udržovat v plném rozsahu zavodňovací zařízení, pole zůstávala ladem.

Roku 60 královský výnos povolil dědictví klérů, pozemků přidělovaných králem vojákům s tím, že mají se svými syny brannou povinnost pro mobilisační případ, ženám. Umožnilo to pravděpodobně přechod vlastnictví z pronájmu státní (= královské) půdy do soukromých rukou, pokud se žena provdala. Co se totiž stalo s vojenskými povinnostmi nových majitelů, známo není.

Ptolemaios Aulétés přes stále ještě bohaté zázemí dokázal nadělat obrovské dluhy. Rozhazoval pohádkové dary: pohádkově obdaroval Pompeia roku 63, Caesara čtyři roky na to, deset tisíc talentů daroval A. Gabiniovi, dary přinášeli do Říma jeho vyslanci, kupy zlata. Když se dostal podruhé doma k moci, začal snižoval obsah stříbra v tetradrachmách, které do té doby držely vysoký standard ryzosti.      

 

V Galliích se C. Iulius Caesar po loňské konfrontaci s Germány vypravil poprvé přes Rýn, kde však pobyl jen osmnáct dnů: Římané s armádou vůbec poprvé za Rýnem. Stavba kolového  mostu trvala od svozu materiálu deset dnů a po návratu z výpravy, před níž se okolní obyvatelé ukryly za palisádami svých opevněných sídel, dal most strhnout. Předtím uzavřel jako s prvním z germánských nárůdků spojenectví s Ubii žijícími na pravém břehu, kteří byli soustavně ohrožováni Suéby; srov. rok 58 a viz dále rok 53 a 38. Usipeti a Tenkteři byli poraženi (srov. předcházející rok).

Pak se 27. srpna Caesar přepravil do Británie, kde byl jeho protivníkem král Katuvelaunů Kassivellaunus: římská armáda poprvé v Británii. Už před rovnodenností (23. září) se z ostrova stáhl, aniž by kromě propagační akce něčeho dosáhl. Viz druhou expedici roku následujícího (a třetí roku 43 n. l.). V Římě ovšem senát nařídil dvacetidenní díkůvzdání bohům za tak neobvyklý skutek (srov. s rokem 57).

 

V Přední Hispánii povstali Vakkajové se spojenci. Prokonsul Q. Caecilius Metellus Nepos ml. je sice porazil, ale neuspěl s obléháním Clunie, města Arevaků. Povstání se však uklinilo. Metellus Nepos se vrátil do Říma, kde následujícího roku zemřel.

 

V Římě se v září poprvé konaly hry ve stálém kamenném divadle, vybudovaném Cn. Pompeiem Magnem, theatrum Pompei. Zasvěceno bylo až roku 52 (nebo jeho stavitelem byl Pompeiův propuštěnec Démétrios? viz v indexu pod divadlo). Událost doprovázely t. r. hry v cirku s masivním vyvražďováním lvů a slonů, viz o ní v indexu s. v. divadlo a slon.

V listopadu opustil město M. Licinius Crassus Dives, aby se vydal jako Gabiniův nástupce ve správcovství Syrie na své parthské tažení, kde tušil snadné zisky: jak se ukázalo, poměry v Parthii se mezitím konsolidovaly a Crassus dorazil zoufale pozdě. Proti triumvirátu, dělení moci mimo senát a proti válce s Parthy, s nimiž měli Římané přátelské vztahy od časů Sullových, Lucullových i Pompeiových, viz rok 92, aktivně protestoval tribun lidu C. Ateius Capito, který dokonce nakrátko Crassa zatkl a při jeho odchodu do války ho proklel jakýmisi zlými kletbami. Ateius nebyl ani pompéjovec, ani caesarián a jeho osud po roce 46 neznáme; zjevně nebude shodný se stejnojmenným právníkem, viz rok 50. 

Censory let 55-54 byli M. Valerius Messala Niger, cos. 61 a interrex t. r., když tribunové blokovali konsulární volby, aby se do úřadu dostali triumvirové, viz zde výše, a P. Servilius Vatia Isauricus, cos. 79. Oba konsulové byly legislativně plodní. Tribun lidu C. Trebonius prosadil zákonem/lex Trebonia, aby Crassus směl odejít s proconsulární pravomocí na pět let do Syrie (a do války s Parthy), Pompeius do Přední a Zadní Hispánie/H. citerior, ulterior: zatímco Crassus odcestoval do záhuby, Pompeius se z Města nehnul a řídil své provincie po celou dobu prostřednictvím legátů. Lex Pompeia Licinia prodlužoval Caesarovo velení v Galliích, lex Pompeia iudiciaria nařizoval, že soudci musí vykazovat nejvyšší census, a lex Licinia de sodaliciis/Liciniův zákon o (politických) spolcích zostřoval volební protikorupční zákony, srov. rok 67 a 63.

Propraetor Sardinie M. Aemilius Scaurus, viz o něm roky 64sqq., byl žalován přičinlivým P. Valeriem Triariem za vydírání provincie a za špatné chování k obyvatelstvu, ale jeho obhájce M. Tullius Cicero byl úspěšný (řeč se nedochovala v celku). Následujícího roku již Scaurus, manžel Mucie Tertie, s ní se roku 58 rozvedl Cn. Pompeius, Scaurův patron, štěstí s Ciceronem neměl: žalován tentokrát pro úplatkářství/de ambitu neuspěl a odešel do exilu. Lid si přitom Scaurus, jehož rodina si hodně polepšila za Sullových proskripcí, naklonil velkolepými hrami: o jeho pravděpodobně největším evropském divadle viz v indexu s. v. Jeho stejnojmenný syn stál v občanské válce na straně Sex. Pompeia, jehož byl nevlastním bratrem, pak M. Antonia a na přímluvu matky byl pardonován Augustem; více o něm známo není. Synem tohoto Aemilia Scaura byl Mam. Aemilius Scaurus, jímž roku 34+ rod vymřel, viz tam. 

 

Snad 10. října asi t. r. zemřel epikúrik a literát T. Lucretius Carus, autor dochovaného veršovaného výkladu epikúreismu O povaze věcí/dé rérum nátúrá (narozen kolem roku 97). O jeho životní dráze není známo nic.

Jako zajatec A. Gabinia přišel do Říma Tímagenés z Alexandreie, rhétór a historik a pozdější přítel Asinia Polliona; vykoupen byl Faustem Corneliem Sullou, synem diktátorovým, a usadil se v Římě. Byl autorem historického díla O Keltech, O králích, Peri basileón, což byly pravděpodobně světové dějiny až do Caesara, a spisu o Augustovi; když však upadl v jeho nemilost, neboť se vyjadřoval velmi otevřeně, prostě knihu o světovládci spálil. Z Tímagena se zachovalo pouze několik citací, proto se lze na základě ohlasů pouze domnívat, že mohl patřit k nejvýznamnějším hellénistickým historikům a že jeho dílo O králích mohlo být podkladem Cn. Pompeiovi Trogovi, rodem Vokontiovi, prvnímu z keltských dějepisců, pro jeho Filippské dějiny/Historiae philippicae, uchované pouze v excerptech jistého M. Iuniana Iustina Epitoma rerum Philippicarum libri lxiiii (snad 3. st. n. l.?). Trogus byl vrstevníkem Liviovým a jeho otec byl tajemníkem Caesarovým a jeho tlumočníkem pro keltštinu. Filippské dějiny zřejmě byly vedle Liviova díla nejrozsáhlejším historickým spisem v latině, třebaže to pravděpodobně byl v jádru pouze překlad historiků hellénských.  

Kolem t. r. se v Cordubě narodil historik a řečník L. Annaeus Seneca starší, autor učebnice rhétoriky. Zemřel někdy v letech 39 nebo 41 našeho letopočtu. Rovněž v Hispániích se narodil M. Porcius Latro, učitel řečnictví, přítel Seneky staršího. Zemřel roku 4 našeho letopočtu.

Pravděpodobně z Latia byl i jeho vrstevník, elegický básník Albius Tibullus, který zemřel snad roku 17 (autorovo jméno neznáme celé). Tibullova rodina zřejmě patřila mezi ty statkáře, kteří přišli roku 41 při rozdělování půdy mezi Antoniovy a Octavianovy veterány o velkou část majetku, ne-li celý. Jako literát nesnášel Tibullus válečná themata a přidal se k přátelům Valeria Messaly.

Na rozdíl od literátů Maecenatovy skupiny (např. P. Vergilius Vergilius, Q. Horatius Flaccus, Sex. Propertius) sloužící v mnoha ohledech jako součást principovy propagandistické mašinerie, v zachovaných Tibullových elegiích není slovo Augustus. Za to jeho osobní poesie obsahuje oslavu Venuše znalou fíglů, jak se dostat k milenkám, prchnout před manželem a jak lásku skrývat. Thema rozvedl po Tibullově smrti (osobně se nikdy nesetkali) Ovidius ve sbírce Ars amatoria a bylo možné, že se mu verše staly osudovými. Jeho vztah k režimu, který vzešel z občanských válek, je zřejmý z úvodních veršů jeho zachované sbírky elegií: "Majetky jiný ke žlutému sobě ať hromadí zlatu a ať si vlastní mnoho jiter obdělávané půdy, toho bude starost soustavná děsit z blízkosti nepřítele... Mne však má chudoba nechť provází životem netečným, jen když můj krb bude zářit stálým ohněm/... me mea paupertas vitae traducat inerti, dum meus assiduo luceat igne focus."