049

49.

Ol. 182, 4

263 SE

199 AE

Démocharés II. 

a. u. c. 705

C. Claudius Marcellus a L. Cornelius Lentulus Crus

C. Iulius Caesar dict. I.

Rok 1 autonomní éry Antiocheie na Orontu (podle jiných počtů až roku příštího)

************************************************************

M. Calpurnius Bibulus, prokonsul Syrie (viz zde níže), poslal své dva syny do Alexandreie, aby odtamtud odvedli germánské a keltské žoldnéře, které tu roku 55 zanechal jako Aulétovu gardu A. Gabinius ("Gabiniani/gabiniovci"). Při vzpouře žoldnéřů byli oba zabiti. Krátce na to do Alexandreie připlul Cn. Pompeius, starší syn Cn. Pompeia Magna. Odvolával se na Aulétovu závěť a otcovy „povinnosti a závazky“ vůči Ptolemaiovcům: žoldnéře vzal s sebou, k tomu egyptskou flotilu a potraviny a odplul se vším do Dyrrhachia (viz níže, kde se otcovy síly soustřeďovaly).

caesarovo_tazeni

Cn. Pompeius mladší byl v Alexandreji zřejmě na jaře a odplul snad před podzimem. V této době byla tedy již královna Kleopatrá VIII. Filopatór odstavena od možnosti rozhodovat a vrch měli poručníci krále Ptolemaia XIII. Filopatora.

 

7. ledna se senát, v němž převládali propompeiovští optimáté, usnesl, že stát je v nebezpečí/senatus consultum ultimum a zavazoval konsuly, praetory, tribuny lidu a prokonsuly, aby na jeho záchranu udělali vše možné. Vypsány byly mimořádné daně, odvody jednoho sta tisíců mužů po Itálii, hlavně mezi veterány. Protivník byl rychlejší. 

V noci z 10. na 11. ledna překročil C. Iulius Caesar severně od Arimina s jedinou legií říčku Rubikón (řec.), lat. Rubico, oddělující Cispadánskou Gallii od Itálie. Druhou občanskou válku Římanů, trvající do roku 45, hravý Caesar zahájil řeckými slovy z athénského komického básníka Menandra „anerrifthó kybos/ho kybos anerrifthó, lat. alea iacta estó/budiž kostka vržena“, ve smyslu "tak si hoďme". Na ještě gallském břehu totiž řekl, že když říčku nepřekročí, bude to špatné pro něj, když ano, pak pro všechny lidi.  

11. ledna obsadil s Třináctou legií Zdvojenou/leg. xiii. gemina Ariminum/dnešní Rimini, v dalších dnech ho dohonila Dvanáctá legie s dalšími kohortami: tak malé vojsko stačilo na obsazení Itálie, když nepřítel vyklizoval jednu posici za druhou. 

Již 17. ledna opustil Cn. Pompeius Magnus s většinou senátorů Řím a v panice směřovali do Kampánie. Utíkali též oba konsulové, kteří ani před odchodem do války za její zdar neobětovali, jak bývalo předepsáno. Převládl mezi všemi názor, že proti Caesarovi nejsou s to Itálii ubránit; psychologický dopad útěku z Říma byl ovšem značný. Pompeia o Caesarových záměrech informoval T. Labienus, nejschopnější z legátů v Galliích, jemuž Caesar svěřoval všechny legie v době své nepřítomnosti. Labienus, nyní přeběhlík, v Galliích zbohatl, stouplo mu to do hlavy a přeběhl; padl roku 45, viz tam.

Jediným optimátem, který Caesarovi vzdoroval, byl L. Domitius Ahenobarbus, cos. 54, prapraděd imperátora Nerona (který se rovněž se jménem svého slavného předka narodil). Obsadil Corfinium a narychlo sestavil z okolních Paelignů a Marsů třicet kohort. Poslal do Ápulie k Pompeiovi, že je vhodný okamžik v horském terénu Caesara sevřít, ale Velký Pompeius i tuto šanci promarnil, nikoho neposlal a naopak pokračoval do Brundisia. Caesar město oblehl a po sedmi dnech vojáci Domitia Ahenobarba zatkli a město Caesarovi vydali. Caesar je zařadil do svého vojska (a poslal je pod C. Scriboniem Curionem obsazovat Sicílii a Afriku, viz zde níže), L. Domitia, svého zarytého nepřítele, nechal i s jeho synem Cn. Domitiem bez újmy odejít; viz zde níže. 

Caesar nyní již se šesti legiemi dorazil do Brundisia a oblehl jeho přístav, odkud odplouvali pompeiovci: použili lsti s opevněním přístupových cest k městu, aby vzbudili zdání, že se hodlají bránit a získali tak čas pro přeplavbu. Nabídky k jednání Pompeius odmítl. Caesar neměl k disposici žádnou flotilu, nechal tedy Pompeiova pronásledování a z Brundisia se obrátil na sever. Koncem ledna dorazil Caesar do Říma. • Přechodem přes "Rubikon" spustil seriál válek uvnitř říše, které trvaly do roku 30; v jejich průběhu si Římané a obyvatelé oikúmeny zvykali a zvykli na jediné centrum celé říše s jediným vladařem, velitelem armády. V tomto období se uzavřel vývoj oligarchické římské republiky.

 

17. března se Cn. Pompeius se zbytkem oddílů optimátů přeplavil z Brundisia do Épeiru a Makedonie, kde organisoval celý východ oikúmeny proti Caesarovi. Legie se shromažďovaly v Dyrrhachiu, jeho flotile se základnou v Korkýře velel M. Calpurnius Bibulus, Caesarův kolega v konsulátu roku 59 a podivný správce Syrie roku 52nn. Celkově disponovala pompéjovská flotila šest sty válečnými loděmi, z toho stovka měla mužstvo římské. 

Na zimní přeplavbu Caesara nebyl vůbec připraven a nedokázal jí zabránit, viz začátek příštího roku. Když konečně začal hlídkovat před Brundisiem, podařilo se pompéjovcům zachytit pouze tři desítky nákladních zásobovacích lodí a Bibulus (c. 55), kterého vždycky Caesar převezl, dal ze vzteku všechny jejich posádky povraždit. Začátkem následujícího roku ze zimy a z námahy těžce onemocněl a někdy před jarem v Korkýře zemřel. Nového nauarcha flotila nedostala, velení zůstalo u velitelů jejích částí: jedním z nich byl starší syn Pompeia Magna Cn. Pompeius, srov. rok následující.   

V Thessaloníké se ustavil protisenát optimátů s odhadem dvěma sty uprchlými senátory; po farsálském debaklu čítal antisenát v Africe tři sta členů. Na Pompeiovu stranu se postavili Delmatové, kteří oblehli Salónu, kde se drželi caesariáni, srov. zde níže.

Caesar propustil Pompeiova zajatce Aristobúla II., bývalého krále Židů, viz rok 55, a poslal ho s vojenským doprovodem údajně dvou legií do Syrie. Caesar mu tak dal naději na jerúsalémský trůn. V Antiocheji byl však Aristobúlos pompejovci otráven a jeho syn Alexandros II. byl na Pompeiův rozkaz popraven syrským prokonsulem Q. Caeciliem Metellem Piem Scipionem Nasikou (rodným jménem před adopcí P. Cornelius Scipio Nasica, syn stejnojmenného otce s Licinií Crassou, dcerou L. Licinia Crassa, cos. 95, adoptován cos. 80 a pontifikem maximem Q. Caeciliem Metellem Piem). Aristobúlovo tělo bylo naloženo do medu (srov. rok 36) a později ho M. Antonius poslal do Jerúsaléma k pohřbení.

Caesar se pak přiklonil k Ióannovi Hyrkánovi s Antipatrem. Scipio Nasica vynucoval na provinciálech peníze, proviant a lodi, zaváděl nové daně, ale přezimoval s legiemi v Pergamu v provincii Asia a Syřany nechal napospas parthským vpádům. Chystal se zabavit chrámový poklad Artemidin v Efesu, ale poněvadž právě dorazila zpráva od Pompeia, že se Caesar vylodil v Épeiru, pospíchal s loďstvem do Makedonie.

Ptolemaios Mennaios, dynasta v Chalkidě pod Libanem, viz roky 85 a 63, vyslal svého syna Filippióna do Askalóny, kde žila Aristobúlova vdova, jméno neznáme, se synem Antigonem (II.) a dvěma dcerami, aby je dopravil pod otcovu ochranu. Antigonos se později odebral k Caesarovi a do Alexandry, jedné z jeho sester, se Filippión zamiloval a vzal si ji. Otec Ptolemaios, stručnými slovy kronikářovými, však "syna zavraždil a sám se s Alexandrou oženil". Asi to až tolik pravda nebyla, neboť podle všeho Filippión svého otce přežil; o jeho případném synovi viz rok 36. Ptolemaios byl nyní iúlián, roku 46 kupodivu pompéján, srov. rok 63, a po roce 44 se dal k caesarovrahům, viz rok 43.  

Pompeia hned z počátku podporovali Galatové: král Déiotaros I., tetrarchové Kastór I. a druhý tetrarcha Tektoságů Domnekleios alis (?) Domniláos, syn Brogitarův, který v čele galatské jízdy padl u Farsálu, a s nimi všichni monarchové vděčící za svou moc Pompejovu uspořádání Orientu před patnácti roky.

 

V únoru a březnu obsadil C. Iulius Caesar celou Itálii, dal obsadit svými lidmi Sicílii, srov. zde výše (nevíme, zda obyvatelům ostrova, z velké části Hellénům, udělil latinské právo nebo zda to zamýšlel a nedošlo na to), a Sardínii na zajištění dopravy obilí do Města a uspořádal ve prospěch populárů poměry v Římě. Na obávané proskripce a likvidaci optimátů nedošlo, státní poklad/aerarium sestávající z kořisti poražených nepřátel a uložený ve sklepení Sáturnova chrámu ovšem pro své účely použil. Říkávalo se, že se na něj smí sáhnout jen v případě války s Gally, na což měl Caesar odpověď, že právě toho nebezpečí Řím zbavil. Získané provincie postavil pod správu svých straníků. 

V dubnu se Caesar vypravil do Hispánií, kde byla velká síla pompejovců a kde měl Cn. Pompeius od války se Sertoriem silnou klientelu. • Pompeius měl vedle Hispánií rodové klienty hlavně v Pícénu, v Předalpské Gallii, srov. rok 89, a v Orientu. O Caesarovi nic takového nevíme, ale populárové mívali tradičně silné posice v Etrúrii a Samniu, sám měl velkou autoritu v nově dobytých keltských oblastech.

Cestou oblehl Massalii, která se překvapivě jediná v Galliích nepostavila na jeho stranu, neboť tam L. Domitius Ahenobarbus, srov. zde výše, který měl v kraji silnou rodovou klientelu, přemluvil představitele a sněm, aby se Caesarovi postavili. Dřevo pro obléhací práce vzali jeho lidé z posvátného, dosud nedotčeného keltského dubového háje v okolí města. Caesar pokračoval do Hispánií a před městem ponechal tři legie pod velením spolehlivého legáta C. Trebonia osvědčeného z gallských válek (a pozdějšího však spiklence) a D. Iunia Bruta Albina s velením nad loďstvem (což byl dokonce jeden z vůdců caesarovrahů).

Město, které vrchní velení svěřilo Domitiovi Ahenobarbovi, se po dvou prohraných menších námořních bitvách s Iuniem Brutem v době, kdy Caesar vítězil u Ilerdy, a po šesti měsících obléhání v říjnu vzdalo a přišlo o veškeré zbraně, ale zdání nezávislosti mu zůstalo, srov. rok 154. Pompeius po zprávě o pádu Massalie udělil (stejně formální) nezávislost její métropoli Fókaji. • Massalští vybojovali poslední námořní bitvu samostatného hellénského státu s Římany a byli také s Rhodskými roku 42 posledními z Hellénů, kteří proti Římanům válčili. Byli přitom odvěkými spojenci a přáteli Říma, viz rok 389, Římany neustále vyznamenáváni. Domitius Ahenobarbus z Massalie unikl na jediné ze tří lodí, která dokázala uniknout blokádě přístavu; jeho přátelé na ostatních dvou se museli vrátit a být později zajati. Bojoval u Farsálu a zabit byl na útěku Caesarovými jezdci.  

 

Hispánii drželi Pompeiovi legáti v čele tří vojsk. Přední Hispánii/Citerior se třemi legiemi ovládal L. Afranius, Zadní/Ulterior si rozdělili a drželi po dvou legiích M. Petreius a literát a učenec M. Terentius Varro, nejplodnější z římských psavců. Afranius s dalšími veliteli byl ochoten Hispánii vyklidit a přesunout se za Pompeiem, naopak Petreius se domáhal boje a vůči iúliánům byl krutě nesmiřitelný. Přesto ho brzy Caesar s ostatními veliteli hispánských pompéjánů propustil, o jeho konci viz rok 46. 

Caesar se šesti legiemi s pomocnými sbory od Keltů a Germánů a sedmi tisíci keltských jezdců z Gallií manévroval proti pompejovcům. Postižen nepřízní počasí, povodní, která zatopila ležení, zásobovacími těžkostmi a několika nerozhodnými střetnutími v létě, porazil pompejovce Afrania a Petreia u Ilerdy/dn. Lérida dne 2. srpna. Poražení v poli se mu vzdali i s legáty (o jejich osudech viz rok 46). Ve čtyřiceti dnech prošel provincií Hispánia Ulterior, v Cordubě se mu vzdal Terentius Varro s vojskem, předal Caesarovi provinční finance s výkazy své činnosti, Caesar tu propustil pompejovské důstojníky a vojáky zčásti zařazoval do svých oddílů.

Za podporu ve válce proti pompejovcům udělil Gáditánům, na něž dohlížel důvěrník Domitia Ahenobarba C. Gallonius, jako prvním na poloostrově římské občanství a status municipia. Údajně se povýšení týkalo více měst v regionu, nevím však kterých a je pravděpodobné, že historická noticka se týká činnosti až Augustovy užívajícího též jména Caesar. Srov. názvy veteránských osad Colonia Iulia Hispalis/d. Sevilla, Iulia Victrix Tarraco/dn. Tarragona, Iulia Victrix Nova Carthago/dn. Cartagena, Colonia Iulia Genetiva Urbanorum/Urso, dn. Osuna.  

K tomu Božský Iulius vrátil Gáditským mnohamilionové peníze vynucené pompejovci na válku. Nelze opominout roli Caesarova tajemníka, obchodníka L. Cornelia Balba, který z Gád pocházel, srov. o něm rok 62 a 61. O čtyři roky později po Mundě už tak velkorysý nebyl a zabavil i finance vyhlášeného chrámu Melkarta-Héráklea (srov. roky 68 a 61): Caesar nebyl Hispáncům neznámý, ačkoli tu měl Pompeius velmi silnou klientelu.

V Zadní Hispánii zanechal se třemi legiemi Q. Cassia Longina, bratra C. Cassia, jednoho z budoucích předních caesarovrahů, se zprvu jednou legií M. Aemilia Lepida, budoucího triumvira, v Přední, a po souši se Caesar vrátil přes Massalii do Říma.

Do Města Caesar dorazil v říjnu po té, co se mu vzdala Massaliá: město, které vládlo celému Azurovému pobřeží a dolnímu toku Rhôny a bylo odjakživa římským spojencem uchovalo pouze holou nezávislost. O původu přátelství viz rok 389 a v indexu CSD s. v.

 

V Římě se na jedenáct dnů prohlásil diktátorem a organisoval volby. Povolil Caesar návrat vyhnanců exulovaných v posledních letech s výjimkou T. Annia Milona, viz rok 52 a rok následující. Dal se zvolit konsulem, deset let od konce svého prvního, jak nakazoval zákon, prosadil zákony rehabilitující syny obětí Sullovy diktatury a po jedenácti dnech římského pobytu se vypravil do Brundisia do války s Pompeiem.

Kolem zimního slunovratu/kolem 21. prosince dorazil s vojskem do Brundisia, odkud se chystal přeplavit do Órika. Cestou z Massalie v prosinci v Placentii „usmlouval“ vzpouru vojáků nespokojených se zákazem plenění (ale tvrdili, že jsou unavení), vzápětí ale přikázal mezi nespokojenci decimaci, čtvrtou, kterou z dějin známe (srov. roky 471, 295, 71 a dále 36 a 34). Nebyla provedena důsledně, jak se dal Caesar uprosit, ale podle udání centurionů vybral 120 mužů nejaktivnějších a z nich přišel podle losu o hlavu každý desátý (jeden z vylosovaných však nebyl po čas revolty v ležení, takže místo něho zemřel centurio, který ho udal). 

V Římě byl na Caesarovo přání přijat zákon navržený praetorem L. Rosciem Fabatem, který s Caesarem válčil v Galliích, jímž se dostal římského občanství všem svobodným obyvatelům Předalpské Gallie/Gallia cisalpina, lex Roscia, a z římských kolonií/osad se stala municipia; srov. rok 89; provincie zanikla roku 42. Oddaný populár a caesarián Roscius padl roku 43 v bitvě u Fora Gallorum, viz. Za Caesara se senátorem nestal žádný Hellén, ale několik Keltů, přesněji Gallorománů, ano.

Na konci roku se Caesarova armáda shromažďovala v Brundisiu. Přeplavbu do Épeiru však zdržovalo počasí kolem zimního slunovratu, takže musel několik dnů čekat. A to v situaci, kdy neměl pro legionáře menáž, viz rok následující.    

 

Obsadit Afriku poslal Caesar C. Scribonia Curiona a C. Asinia Polliona, pozdějšího historika. Cestou se bez boje zmocnili Sicílie, kterou před nimi 23. dubna vyklidil pompéjovec, idol aristokratických konservativců M. Porcius Cato, než odešel do Dyrrhachia. Vylodili se na místě dávného ležení Scipiona Afrického, kde prozíraví domorodci otrávili zdroje pitné vody. Z toho mnoho vojáků onemocnělo, takže se Curio s legiemi přesunul před Utiku. Curio zaskočil praetora Afriky P. Attia Vara, který se přidal k pompéjovcům, a město oblehl.

Pak však přišla katastrofa. C. Curio se nechal vlákat do pasti předstíraným útěkem do roviny, kde numidská jízda, jíž velel Iubův vojevůdce Sabúrra/Saborra, srov. o něm roku 47, otočila a caesariány obklopila. V době, kdy Caesar uspořádával po vítězství u Ilerdy poměry v Hispániích, podlehli 24. srpna na řece Bagradás caesariáni pompejovcům, jimž velel P. Attius Varus a spojenecký král Iuba I. z Numidie, oddaný Pompeiovi: C. Scribonius padl a obě jeho legie, celý výsadek, byly pobity, pouze Asiniu Pollionovi se podařilo s hrstkou vojáků uniknout do Utiky a odtud na Sicílii. Byl s ním i praetor C. Caninius Rebilus, který se proslavil konsulátem na několik posledních hodin starého roku 45, viz tam. Při přeplavbě údajně obchodníci, jimž lodi patřily, hodili většinu vojáků, praví jeden zdroj, přes palubu, aby se mohli zmocnit jejich peněz. 

Iuba část caesariánů, kteří se před Utikou vzdali, popravil tak, že je rozestil kolem hradeb Utiky a dal pozabíjet; část z nich odvedl s sebou do otroctví, když se vzápětí vracel do svého království. Do Utiky přitom Numid vjel v doprovodu skupiny pompéjovských senátorů; takové obrazy patřily k podobám občanských válek, v tom případě jakoby upomínka na Iugurthu. 

V téže době v Illyrii a na jaderském pobřeží byli caesariáni rovněž neúspěšní, neboť bojovali proti přesile: pompéjovským lodím veleli M. Octavius a L. Scribonius Libo. Veliteli caesarovců byli P. Cornelius Dolabella a C. Antonius, bratr triumvira M. Antonia: C. Antonius byl dokonce na ostrově Curicta/Krk opuštěn domorodci a částí vojáků, kteří prchli na pevninu, vyhladověn a donucen L. Scriboniem ke kapitulaci. Viz o delmatském problému roku 51 a 48sq. 

 

V Číně zemřel chanský císař Süan/Xuan (vládl od roku 74). Za něho nemírně narostla korupce mezi byrokraty, po zbytek čínských dějin součást životního stylu. Nástupcem se stal jeho syn Liou Š'/Liu Shi neboli Jüan/Yuan (27; vládl do roku 33). Byl to prý první z císařů, který se nezabýval vládou, ale hrátkami s dvorními přítelkyněmi, nicméně za něj likvidovala chanská armáda část Hunů, viz roky 53 a 36. Noční zábavou všeho druhu žil také jeho syn, viz rok 33. Nicméně omezil výdaje paláce, císařských chrámů a na rozdíl od svého otce i na armádu: roku 46 dal vyklidit Chaj-nan. Oproti svému otci byl nakloněn konfucianismu.

Roku 48 učinil císařovnou Wang Čeng-ťün/Zhenjun, s níž měl syna Liou Ao/Liu Ao, císaře Čchenga/Zheng. Císařovna vedle permanentní palácovou válku s Jüanovými milenkami Fu a Feng Jüan, s nimiž měl též syny. Když roku 35 onemocněl, byl mu nejsympatičtější s z potomků Liou Kchang, syn s Fu, neboť prvorozený syn Liou Ao byl po otci hodně na zábavu. Nakonec se rozhodl pro Ao, viz rok 33.