039-036

39.

Ol. 185, 2

273 SE

209 AE

(Dioklés VIII. ?)

a. u. c. 715

L. Marcius Censorinus a C. Calvisius Sabinus

coss. suff.: C. Cocceius Balbus a P. Alfenus Varus

Rok 1 autonomní éry Rhósu v Syrii

************************************************************

M. Antonius se po Misenu, viz zde níže, "věnoval" tažení proti Parthům. Z Puteol se vydal s Octaviánem do Říma a odtud na východ: M. Antonius Město již nikdy nespatří. Armáda přezimovala v Helladě a část se věnovala pod velením konsulára C. Asinia Polliona válce s illyrskými Parthény, zatvrzelými brutovci. Antonius odešel do Athén, kde strávil zimu 39/38 s Octavií. V srpnu nebo září se tu narodila jejich dcera Antónie starší (o otcovství viz rok 37). Athéňané ho oslavovali jako Nového Dionýsa/theos neos Dionýsos a s Octavií byli uctíváni jako Bohové dobrodějové/theoi euergetai.

25. října triumfoval proconsul C. Asinius Pollio nad Illyry, vedle P. Vatinia roku 42 jako první z Římanů. Na začátku roku, 1. ledna, držel triumf nad Makedonií konsul L. Marcius Censorinus.

Zatímco z Itálie volně táhl na východ, dával se titulovat jako Dionýsos a v Athénách se dal místními zasnoubit s Athénou: sňatek přijal a z Athéňanů mámil věno čtyř milionů séstertiů. Žil mezi Hellény jako soukromník a vystupoval jako před časem v Alexandrii podle hellénských zvyklostí. Napřed do Asie poslal svého legáta P. Ventidia Bassa, aby pokračoval v bojích s Parthy a Labienem.

Ventidius se vylodil v Kilikii a Q. Labienus se musel vrátit ze západní části Anatolie, protože neměl právě po ruce parthské posily. Ventidius obsadil průsmyky v Tauru a porazil oslabené protivníky pod Farnapatem n. Farnastanem, který padl v boji. Opuštěný Labienus se musel skrývat. Později byl podle jedné verse dopaden Ventidiem, podle druhé byl vydán ptolemaiovským správcem Kypru Démétriem, Caesarovým propuštěncem, a popraven jako vlastizrádce (imperator parthicus).

P. Ventidius vytáhl do Syrie, kterou Parthové do konce roku vyklidili. Krátce za úplatu koketoval s pomocí Antigonovi Židovskému a uložil vysokou peněžitou pokutu králi Nabatajů Malichovi/Malchovi I., který stál na straně Caesarových vrahů a pak Parthů, viz rok 42 a 40. Římany podporovaný král Héródés se při návratu z Říma, viz rok předešlý, pustil do proparthského Antigona II., srov. rok 37; jako Héródův spolubojovník v čele římského oddílu byl v Palaistíně ponechán Pompaedius Silo, legát Ventidiův, který však také bral peníze od Antigona. Kombinované oddíly Héródovy a Římanů se žoldnéři obsadili Samareiu a vyplenili Hieríchó/Jeríchó.

Héródés počítající tento rok za první své královské datovací éry uvolnil obležení Masady trvající od loňska, osvobodil svou rodinu a dokončil obsazení Galilaje. V zimě za fujavice obsadil Sepfóridu a po celou zimu likvidoval bandity (možná Antigonovi přívrženci?) usazené v jeskyních nad Genezaretským/Tiberiadským jezerem. • Konservativními Židy byl Héródés pro své idúmajsko-arabské rodiče, viz rok 40, pokládán za cizince a za prvního cizího vládce nad Židy v zemi, což neplatilo už od éry soudců/šoftim. 

Na konci roku se P. Ventidius vrátil zpět do Kilikie a Kappadokie (viz následující rok).

M. Antonius jmenoval Amyntu králem Pisidů (srov. rok 42; viz pak rok 36).

 

V Africe M. Aemilius Lepidus po misenské dohodě, viz zde níže, převzal správu od T. Sextia (viz rok 42)V Mauretánii byl vyhnán z trůnu král Bógud II., který vládl v části říše od roku 44 jako nástupce Bokcha II. Vypravil se na výpravu do Hispánií, možná v ujednání s Antoniem, ale doma proti němu povstala Tingis: vrátil se z Hispánií, ale doma své posice už zpět nedobyl a utekl asi roku 38 k M. Antoniovi na Východ; padl v přípravných bojích před aktijskou bitvou, viz rok 31. Nástupcem Bógudovým potvrdil Octavianus Bokcha III. (vládl ve svém království od roku 44, viz, a nyní vládl sjednocené Mauretánii až do roku 33). Město Tingis získalo římské občanské právo. Viz dále rok 25. 

 

Mauretánie, chronologický přehled

jedno království:

Baga, Bokchos I. (před rokem 105)

Bokchos I. spolu s Bógudem I. (105 - 81)

rozdělení země roku 81 mezi syny Bokcha I. na:

západ:  Bógud I. (81 - 44), Bokchos III. (44 - 39)                                                                             

východ: Bokchos II. (81 - 44), Bógud II. (44 - 39)

spojení obou království:                                                                                                    

Bokchos III. (39 - 33)

provincie (33 - 25)

Iuba II. (25 př. n. l. - 23 n. l.)

Ptolemaios (23 - 40 n. l.)

pak definitivně provincie

 

Hlad v Římě vynucoval triumvirům ústupky u lidu. Octavianus, ač nerad, přivolil po zprostředkování Pompeiovy matky Mucie Tercie a svého švagra L. Scribonia Libona (cos. roku 34) k jednání se Sex. Pompeiem a s Antoniem odešli do Bájí. Pompeius souhlasil se setkáním a ze Sicílie plul přes Pithékúsy/Aenarii do zálivu před Puteoly. Pompeiovi historie přičítá despotické choutky, nevzdělanost, oddanost svým a otcovým propuštěncům a nedůvěru až odpor ke všem, které pokládal za společensky výše postavené.  

Jeho nauarchos Ménodóros, tou dobou na Sardinii, ho vyzval k pokračování ve válce, neboť s vyhladovělou Itálií a Římem by se jim lépe vyjednávalo. Splnil ale druhé Ménodórovo přání a v Syrákúsách dal jeho vlastními lidmi zavraždit L. Staia Murcu, srov. rok 42, který vystupoval stále samostatněji a Pompeiem opovrhoval. • Podobně se zbavil (zřejmě stejnojmenného syna) Q. Pompeia Bithynika (žádná přízeň), správce Sicílie v době Caesarovy vraždy, který bojoval v občanské válce na straně Pompeia Magna. Q. Pompeius přenechal Sex. Pompeiovi "spoluvládu" nad ostrovem, jakmile ale dostal Sex. Pompeius dojem, že mu Bithynicus přerůstá přes hlavu, dal ho zavraždit.

V létě uzavřeli triumvirové na molu misenského přístavu u Puteol dohodu se Sex. Pompeiem, blokujícím od roku 42 dopravu potravin do Říma po moři. Smlouvou v Misenu/Mísénu, jejíž písemná podoba byla uložena u vestálek, připadly Pompeiovi ml. vedle námořních sil západního Středomoří na pět let také ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie (srov. rok 42), navíc do správy obdržel provincii Acháju (nebo jen Peloponnésos?) a přislíben mu byl i konsulát a náboženské úřady zároveň s odškodněním zabaveného otcova majetku ve výši sedmdesáti milionů séstertiů také milost proskribovaných přátel, s výjimkou Caesarových vrahů. Otroci bojující pod jeho jménem dostali potvrzenu svobodu a celé vojsko stejná vysloužilecká práva jako vojáci triumvirů.

K Misenu dorazili triumvirové s veškerou svou vojenskou mocí, kterou měli v Itálii k disposici, Pompeius připlul s veškerou svou flotilou. Dělal si naděje, že v triumvirátu zastoupí Lepida, který na konferenci ani nebyl; to se mu nesplnilo, neboť byl příliš silný.

Sex. Pompeius šířil své jméno na mincích jako Sex. Pompeius Magnus Pius. Byl to však muž diktátorských sklonů a mezi Římany nezískal větší počet příznivců: na rozhodujících místech měl propuštěnce apod., velitelem loďstva, nauarchem, a strůjcem jeho námořní moci byl bývalý pirát a otcův propuštěnec Ménás či Ménodóros, který Pompeia doprovázel s flotilou do Misena; během hostiny na palubě velitelské lodi měl svědění odříznout ji od kotvicích lan a zmocnit se tak triumvirů, ale Pompeius byl osudově proti.

Roku 67 Ménodóra ve válce s piráty zajal Pompeius Magnus, dal mu však svobodu a Ménodóros ho doprovázel jako později jeho syny. Když roku 38 poprvé přeběhl k Octavianovi, byl jím povznesen do jezdeckého stavu. Krátce se vrátil k Pompeiovi, ale bitvy u Naulochu roku 36, viz, se účastnil na straně Agrippově. Roku 35 odešel s Octavianem do illyrské války, kde v bojích o Siscii na Sávě byl v člunu zabit.

Pompeius pak odplul na Sicílii, Antonius s Octavianem se vrátili do Říma, kde byli oslavováni za to, že skončila válka, přinášející obyvatelům hlad. Antonius odešel pak do Hellady, Octavianus znovu odešel do Gallií, kde vypukly nepokoje (srov. rok předešlý). V září po ročním manželství zapudil manželku Scribonii, matku své dcery Iulie (st.), viz dále rok následující. 

 

************************************************************

38.

Ol. 185, 3

274 SE

210 AE

(Menandros)

a. u. c. 716

Ap. Claudius Pulcher a C. Norbanus Flaccus

coss. suff.: L. Cornelius Lentulus a L. Marcius Philippus

Rok 1 autonomní éry města Leukas na řece Chrýsorrhoás či Bardinés v Syrii

************************************************************

Na jaře vpadli Parthové pod Pakorem opět do Syrie. Pakoros dokonce přijal královský titul a vládl krátce jako Arsakés XV. Pakoros I. Římané vedení P. Ventidiem Bassem Parthy pod Taurem a pod Amánem dvakrát porazili (srov. předešlého roku); nová expedice Parthů byla poražena Ventidiovou lstí v Kyrrhestice u pevnosti Gindaros. Zde padl král Pakoros I. Bitva u Gindaru byla vybojována dne 9. června a Syrie se po té rychle vrátila do římských rukou; množství pompejovců uprchlo do Mesopotamie. Ventidius před bojem využil v Kirze jistého proparthského residenta Farnaia, který dodával nepřátelům informace. Namluvil mu, že nejhorší, co by Římany potkalo, by bylo, kdyby se Parthové přepravili přes Eufrátés na místech, kde teče v rovině a nikoli na jeho neužším místě v Zegmatu, kde by se Římané mohli snadno zbavit nebezpečí z parthských lučištníků. Ventidius potřeboval získat čas, aby dostal legie z Kappadokie, a důvěřivý Farnaios poslal Pakorovi zprávu: Parthové ztratili více než čtyřicet dnů překonáváním širokého koryta kdesi na jih v pustině, Ventidius dostal posily a invasory porazil.  

Pakoros za své přítomnosti v Babylónii v uplynulých letech mimo jiné rozšířil a zvětšil Ktésifón: město, které nedostalo do vínku samosprávu, bylo osídleno novými kolonisty, též Hellény a Římany, kteří prchali před občanskými válkami ve Středozemí. • Parthské země byly po staletí jediným územím, kam nesahala římská moc. Když L. Septimius Severus porazil v občanské válce roku 194 n. l. C. Pescennia Nigra, odešlo do parthského exilu mnoho Nigrových vojáků a usadilo se v Mesopotamii.

Pak začal Ventidius obléhat Samosaty, sídelní město Kommágény, kde se držel král Antiochos I., nedávný spojenec Parthů. Antiochos nabídl Ventidiovi výpalné ve výši 1400 talentů, ale na Antoniův pokyn bylo v obléhání pokračováno. V polovině léta, kdy se obléhání účastnil osobně M. Antonius, se římským oddílům dále nedařilo a Antonius uzavřel s králem dohodu o výkupném ve výši (nyní již jen) 300 talentů. Krátce nato Antiochos I. Theos Dikaios Epifanés Filorhómaios Filhellén (vládl od roku 69) abdikoval ve prospěch svého syna Mithridáta II., přítele M. Antonia (a ten pak vládl do roku 31?). • Je možné, že Antiochos I. Theos byl následujícího roku zavražděn novým parthským králem, viz tam.

P. Ventidius Bassus se z Kommágény vrátil do Říma a 27. listopadu jako jediný z Římanů do císaře Trajána slavil triumf nad Parthy (srov. předešlý rok). Pak se za ním uzavřela opona historie. Pocházel z Picena a za spojenecké války bojoval proti Romě. Jako zajatec v dětském věku byl veden v triumfu nad poraženými ve spojenecké válce Cn. Pompeia Strabona v prosinci roku 89. Propuštěn živil se v Římě jako pohaněč mul, než vstoupil do armády. V Galliích si ho oblíbil Božský Iulius, který mu dopomohl k tribunátu, do senátu a k praetuře (na rok 44). Stál pak na straně M. Antonia a jako takový měl šanci se proslavit v Orientu.

Po Crassově fiasku roku 53 (viz) byli v parthské Mesopotamii úspěšní pouze císaři Traianus (tažení 114 – 117 n. l.), L. Aurelius Verus (162 – 165), L. Septimius Severus (197 – 199), Macrinus a Elagabalus (217 – 218). Po roce 224 n. l. následovaly války Římanů s obnovenou silnou perskou říší, která parthskou skolila.

M. Antonius se po krátkém pobytu v Syrii vrátil do Athén a s manželkou Octavií a dcerou Antonií st. strávil také tuto zimu (srov. předešlý rok). Octavie porodila druhou svou dceru Antonii ml. 31. ledna roku 36.

Poměry v Syrii a v Iúdaji uklidnil a uspořádal ve spolupráci s Héródem se dvěma legiemi C. Sosius (cos. roku 32), kterého zde zanechal jako správce provincie M. Antonius. Dobyl Arados, který neohroženě držel při Parthech od roku 40. Před Sosiovým příchodem byly Héródovy oddíly pod stratégem Ptolemaiem, který padl, antigonovci v Galilaji poraženy a v "odměnu" na galilajských obcích vymohl navrátivší se ze Samareie Héródés sto talentů výpalného. Tehdejší velitel legionářů, jehož známe pod jménem Machairos/Machaerus, šel též spíše na ruku Antigonovi opevněnému v Jerúsalému a pobíjel v zemi bez rozdílu kdekoho, též Héródovy lidi. Héródés se tedy vypravil k Samosatům za Antoniem se stížností a jednotky svěřil svému bratru Iósépovi. Uprostřed léta Josefovo vojsko s římskými oddíly táhly k Jeríchu za menáží, byli však přepadeni a poraženi vojskem Antigonovým pod velením Pappovým. Vítězové zhanobili Josefovu mrtvolu s uťatou hlavou a pozabíjeli mnoho héródiánů. 

Jakmile se Héródés vrátil po úspěšném jednání od Antonia s římskými posilami, porazil Pappa u vsi Kaná a přešel se Sosiem do rozhodující ofensivy. Koncem roku oblehl Héródés krále Antigona II. v Jerúsalému. Héródés se během obléhání oženil s Mariamé/Mariammé, dcerou Alexandra II., syna Aristobúla II., viz dále rok 30 a 29. Svou první manželku Dóridu z doby, kdy ještě nebyl králem, zapudil a svého prvorozeného syna Antipatra k sobě pouštěl pouze o svátcích. • Mariamé byla sestrou Salampsió, Kypry a Aristobúla (III.), posledního z Hasmónajů vůbec. Dětmi Mariamy s Héródem byli synové Alexandros, Aristobúlos, dcery Salampsió a Kypros a chlapec, jehož jméno neznáme a zemřel na studiích v Římě. Sosius triumfoval nad Židy v Římě 3. září 34.

V této době se do země vrátil z Babylónie z parthské internace, kam byl zavlečen Barzafarnem, viz rok 40, bývalý král, resp. ethnarchos Ióannés Hyrkanos II. Přes varovaní babylónských Židů se účastnil svatby své vnučky s Héródem, který ho měl za soka v království a velmi nerad ho viděl (srov. rok 30).

 

V Galliích vypuklo nové povstání, germánští Quadové se postavili opět proti Římanům, viz rok 53. M. Vipsanius Agrippa převedl přes Rýn germánské Ubie na jejich žádost a usadil je na bývalém území Caesarem vyhlazených Eburonů, čímž udělal na pravém břehu řeky dost místa pro Chatty, srov. rok 55 a 53. Přesídlení pravděpodobně trvalo dvacet let. Ubiové byli stálým tlakem Chattů a ti svých suébských sousedů. Agrippovi byl pak Augustem povolen triumf nad Germány: od časů Caesarových byl v armádou v Germánii poprvé. 

Ubiové byli od roku 55 prvními z římských spojenců mezi Germány. Jejich sídelním městem se stala Ara Ubiorum, "Oltář Ubiů", na jejímž místě kolem roku 50 n. l. založili Římané svou osadu pod jménem Colonia Claudia Ara (Augusta) Agrippinensium, "Klaudiova kolonie Oltář (císařský) Agrippinských", dobově zkracováno jako CCAA, zárodek dnešního Kolína/Köln. Ubiové totiž opustili své jméno a za národní zvolili označení Agrippinenses, Agrippiňané.

Se svolením Římanů se na vyklizená ubijská pravobřežní území usídlili Chattové. Od roku 12 n. 11 měli pakt s Římany proti Suébům. Srov. dále rok 4+.

 

Mír se Sex. Pompeiem (viz předešlý rok) neměl dlouhého trvání. Antonius mu nevydal Peloponnésos, ledaže by mu zaplatil dluhy obcí z válečných rekvisic. To se nelíbilo a Pompeius pošťuchován Ménodórem strojil na novou válku, jeho loďstvo po krátce pause opět provádělo piraterii. Pompeiovi přátelé v Římě však chtěli udržet mír a podplatili lidi v Pompeiově okolí, aby štvali proti Ménodórovi a dalším propuštěncům. Ménodóros vulgo Ménás, který byl otrokem Pompeia Magna a vlastně patřil M. Antoniovi, který Pompeiův obří majetek vydražil, neměl na vybranou a vyslal do Říma k Octavianovi svého důvěrníka Mikyóna, aby triumvirovi nabídl Korsiku a Sardinii, které Sex. Pompeiovi spravoval.

Začátkem roku se Octavianus zmocnil Sardinie: za své tři legie a šedesát lodí dostal pirát od Octaviana svobodu a pozdvižení do jezdeckého stavu s právem nosit zlaté prsteny. Následně se znovu rozhořela mezi triumviry a pompéjovci otevřená válka. Ve dvou námořních bitvách bylo bojováno nerozhodně. M. Antonius do bojů nezasáhl, třebaže se dostavil do Brundisia na konsultace, k nimž ale nedorazil Octavianus, a zůstal neutrální. Velitelem Octavianovy flotily byl C. Calvisius Sabinus s Ménodórem jako podvelitelem.

V první válce Octavianově o Sicílii dopadl budoucí princeps špatně. U Cum bylo Calvisiem s Ménodórem proti pompéjovcům bojováno nerozhodně. V této bitvě však padl nový Pompeiův nauarchos Menekratés, osobní sok Ménodórův, když se lodi obou nepřátel srazily v boji a oba velitelé byli raněni. Po dobytí své lodi se Menekratés vrhl do moře, aby unikl zajetí.

Noví velitelé po něm Papiás Démocharés a Apollofanés flotilu obrátili zpět. V další bitvě u Rhégia u mysu Skyllaion, kam Octavianus dorazil s loďstvem z Tarentu, odkud vyplul směr Sicílie, byli octavianovci ukotvení při bězích poraženi a katastrofě zabránil jeden z podvelitelů L. Cornificius tím, že se svými loďmi podnikl prudký výpad. Polovina zbylého Octavianova loďstva byla vzápětí zničena v nezvykle velké bouři. Sex. Pompeius poslal Apollofana do Afriky a za ním se vydal z Octaviánova rozhodnutí Ménodóros.

Octavianus dal pak po celé Itálii stavět lodi a shánět na trzích a po senátorech otroky na veslování a hlavně peníze. O ty požádal i Antonia. Obyvatele Lipar dal přestěhovat po dobu války do Neápole. • Aby nemohl Pompeius z moře sledovat budování nové flotily, vystavěl Agrippa Portus Iulius na sladkovodním Avernském jezeru, dal ho prokopat kanálem s jezerem Lucrinským a to průplavem do moře: bylo to loďstvo, které za dva roky zvítězí u Naulochu, viz. Kanály se však zanášely, přístav byl opuštěn a Augustus pak dal vybudovat hlavní základnu západního válečného loďstva v nedalekém Mísénu. 

Dnem 31. prosince vypršelo pětiletí druhého triumvirátu (viz následující rok). Římané nespokojení s vysokými daněmi se ve Městě a Itálii bouřili. Toho roku bylo jmenováno jeden za druhým šedesát sedm praetorů. Když se opět vynořil požadavek, aby senátor směl zápasit při gladiátorských hrách, bylo to všem senátorům zakázáno zákonem, viz nový zákaz roku 19+ (o prvním rytíři a senátorovi v aréně viz rok 46); stejně jako to, že liktoři museli patřit mezi svobodné lidi a že spalování těl se povoluje až dvě míle od hranic Města.

V Octavianově osobním životě došlo k zásadnímu zlomu. 23. září 39, viz zde níž, slavil okázalou hostinou v Římě své 24. narozeniny a s nimi obřad zasvěcení prvního vousu. Krátce předtím poslal rozvodový list Scribonii, která si ho přečetla po porodu společné dcery Iulie, viz rok předešlý. Na oslavách poznal těhotnou Livii (20), jednu z nejkrásnějších žen Říma, a brzy požádal jejího manžela Ti. Claudia Nerona, aby mu ji přenechal, byť těhotnou. Zákon takovou věc zakazoval, neboť chránil ženu, tak si nejmocnější muž Říma opatřil dobrozdání pontifiků. Na Liviin názor se nikdo neptal, takže nevíme, zda se jí vůbec nový manžel zamlouval a zda řada pozdějších zločinů na Augustově příbuzenstvu nebyla nejtvrdší podoba její systematické msty.

Jejich manželství (jeho třetí, její druhé), jedno z nejznámějších v evropských dějinách, bylo bezdětné a jediným Augustovým potomkem zůstala Iulie, dcera se Scribonií, kterou zapudil "pro zkaženost jejích mravů"; podle jiného záznamu mu však Scribonie stále vyčítala velký vliv nejmenované milenky. 

Svatba s Livií Drusillou v šestém měsíci těhotenství se konala v říjnu 39 a teprve mnohem později bylo stanoveno jiné, oficiální datum sňatku: 17. ledna 38 se C. Iulius divi Iulii filius Caesar (Octavianus) oženil s Livií Drusillou, předtím provdanou za Ti. Claudia Nerona (srov. rok 40), otce jejího prvorozeného, tehdy tříletého syna Ti. Claudia Nerona (pozdějšího císaře; srov. rok 42 a 40). Tři dny předtím podle jedné tradiční verse porodila ve věku dvaceti let (bez sedmnácti dnů) svého druhého syna s Ti. Claudiem Neronem, který brzy na to zemřel, D. Claudia Drusa, pozdějšího Nerona Claudia Drusa n. Drusa Claudia Nerona (I.) čili Drusa St. (zabil se pádem s koně 14. září roku 9). • Eulogium, smuteční řeč, na pohřbu svého fysického otce Ti. Claudia Nerona roku 32 pronesl stejnojmenný syn a budoucí císař, když mu ještě nebylo deset.

Drusus Starší se oženil s Antonií mladší (Minor), dcerou triumvira M. Antonia s Octavianovou sestrou Octavií (Minor) a oba byli rodiči Germanika (otce císaře Gaia alias Caliguly), Livilly a císaře Claudia.

Livia, dcera M. Livia Drusa Claudiana s Aufidií/Alfidií, se narodila 30. ledna 58 (podle předcaesarovského kalendáře 27. ledna). Poprvé se provdala v patnácti za Ti. Claudia Nerona, který byl nejméně 26 let starší. Zatímco po Filippách nalehl její proskribovaný otec na meč, 16. listopadu 42 se narodil její první syn Ti. Claudius Nero a dostal jméno po otci, který to neměl u Octaviana dobré a vsadil na M. Antonia. Po Augustově smrti jí senát přiřkl jméno Iulia Augusta. Byla matkou císaře Tiberia, babičkou císařů Gaia (Caliguly) a Claudia a prababičkou Nerona; zemřela roku 29 našeho letopočtu. O jejím vztahu ke Spartě viz roky 40 a 21.

Urychlený rozvod a nový sňatek Octavianův překvapuje u muže, který nesnášel ukvapená jednání a rád řecky pravíval speude bradeós, lat. festina lente, tedy "pospíchej pomalu". Jejich manželství zůstalo bezdětné, třebaže oba již potomky měli a byli mladí; důvod není zachován a je to záhada. Zatímco Augustus soustavně vyhledával ženy, dívky a chlapce, Livie mu zůstala věrna: jemu bylo 25, jí dvacet.

 

************************************************************

37.

Ol. 185, 4

275 SE

211 AE

(Kallikratidés ?)

a. u. c. 717

M. Vipsanius Agrippa I a L. Caninius Gallus

T. Statilius Taurus cos. suff.

************************************************************

V únoru po pětiměsíčním obléhání dobyl Héródés s C. Sosiem Jerúsalém s chrámem Jahweovým. Po velkém masakru se podařilo Héródovi zachránit chrám před zvědavými Římany a město před vyloupením tím, že je před leginonáři a jejich velitelem osobně nákladně vykoupil (summu neznáme). Poslal na smrt 45 antigonovských předáků, velkých represí se zdržel. Antigonos II., syn Aristobúla II., se vzdal Sosiovi a odvezen do Antiocheie k M. Antoniovi. Na Héródovo přání dal triumvir posledního z panujících Hasmónajů roku 36 uvázat na kříž, zmrskat a stít sekyrou - ponížení, které Římané nezpůsobili žádnému z králů (vládl od roku 40).

Héródés z Idúmaie se tak stal jediným vládcem Židů a vládl do roku 4. Co se změnilo ve vztahu k hellénským či hellénisovaným městům, jak je uspořádal Pompeius, viz rok 63, a na Gabiniově územním členění Iúdaie na pět rad, viz rok 55 (pentarchie), nevíme. V zimě roku 37/36 dal v Syrii zavraždit i Aristobúla (III.), bratra své ženy (srov. předcházející rok), posledního velekněze z rodu Hasmónajů; ačkoli byl do Mariamy hluboce zamilován, od bratrovy smrti ho nenáviděla (podle jiné verse se velekněz, jemuž v době jmenování bylo sedmnáct, utopil po roce v úřadu při koupeli).

Aristobúlova a Mariamina matka Alexandrá, dcera Ióanna Hyrkána II., se za synovu smrt Héródovi pomstila. Napsala o jeho chování do Alexandreie Kleopatře s cílem očernit krále u Antonia. V Láodikeji se musel před Antoniem ze smrti Aristobúlovy obhajovat, což se mu podařilo. Héródés pak musel na nátlak M. Antonia darovat královně Kleopatře Filopatór části Palaistíny. Ptolemaiovkyně ho nasnášela stejně jako Araba Malicha (srov. následující rok a rok 32) a tak ji nechtěl ničím dráždit: Héródés jí musel vydat olivové háje u Hierícha a nám neznámá foinícká města před řekou Eleutheros, jichž se zmocnil s výjimkou Tyru a Sídónu (příštího roku mu to vše Kleopatrá při cestě od Efrátu domů pronajme za dvě stě talentů ročně). 

 

M. Antonius poslal s vojskem do Armenie legáta P. Canidia Crassa, aby dostal krále Artavasda II. do většího římského područí, ale bez většího úspěchu. Za to začátkem příštího roku porazil Canidius krále Ibérů (východní část dn. Gruzie) Farnabáza II./Parnavaze II. a ve spojení s ním vpadl do Albánie (zhruba dn. Ázerbájdžán) a podrobil krále Zobera: římské slovo na chvíli opět platilo mezi kavkazskými Ibéry a Albány (srov. rok 66).

Farnabázos II. panující od roku 63 adoptoval Kartama, potomka kolchidského krále Kudžiho a sestry Farnabáza I. Kartam si vzal dceru Farnabáza II. a měli spolu syny Farasmana a Mithridáta. Někdy po Antoniově armenské katastrofě roku 36 vpadl do Ibérie Meribanés, do Parthie exulovaný syn Farnadžomův, viz rok 90. Roku 33 v bitvě s ním padl Kartam, jeho choti se podařilo uniknout do Armenie (podle jiné verse se Farasman ztotožňovaný s Aderki/Aderek narodil až postumně). Viz dále rok 30.   

V říši Parthů jmenoval král Óródés II. nástupcem svého syna Fraáta. Truchlil prý po smrti Pakorově, viz rok předešlý, a vybíral nástupce mezi třemi desítkami svých synů. Povedený potomek ho brzy zavraždil (Arsakés XIV. Óródés II. Ktistés byl na trůnu od roku 57) a vládl jako Arsakés XVI. Fraátés IV. (do roku 3). Používal stejnou oficiální titulaturu jako jeho otec (srov. rok 57) Arsakés Euergetés Dikaios Epifanés Filhellén. Fraátés IV. vyvraždil příbuzenstvo, údajně třicet svých bratrů a jejich syny, včetně dvou bratrů, které měl Óródés II. s kommagénskou princeznou Láodikou, dcerou Antiocha I. Thea. Dal odstranit i Antiocha a jeho teror vystrašil předáky na západě parthské říše. Fraátés byl vyhlášen krutostí: roku 26 dal vyvraždit celý svůj harém, aby nepadl do rukou usurpátora, viz tam a rok 10.

Nato vstoupil do jednání v Syrii s M. Antoniem Parth Monaisés, velkostatkář, majitel latifundií především v Mesopotamii. Monaisés za slib pomoci ve válce s novým králem, ve válce, kterou Antonius neustále připravoval a odkládal, obdržel v Syrii Lárissu, Arethúsu, Hierápoli a území ve stepi, nad nímž předtím vládl šejk Alchandonios či Alchaidamnos (srov. roky 54 a 46). • Uvedená města byla zbavena vlády arabských šejků roku 41 právě M. Antoniem (viz tam).

 

Na zprostředkování Octavie se na jaře ještě jednou a naposledy dohodli v Tarentu M. Antonius a Octavianus na smíru a na prodloužení platnosti druhého triumvirátu na dalších pět let (srov. předešlý rok). Do Tarentu přicestovali Antonius a Octavie z Athén ještě společně a v čele flotily tří set lodí. Cestou zpět se na Korkýře však M. Antonius od Octavie oddělil a na podzim odcestoval na východ. Octavie šla za svým bratrem do Itálie.

Na Korkýře měla Octavie porodit svou druhou dceru (Iulii) Antonii ml. 31. ledna 36, viz tam; její starší sestra Antonia Maior byla pravděpodobně ještě dcerou Octavie s M. Claudiem Marcellem (srov. rok 40; Antonia Maior se narodila roku 39)Zimu roku 37/36 prožil Antonius zase s Kleopatrou Filopatór v Antiocheji v Syrii (srov. výše).

Po dohodě v Tarentu, kde oba triumvirové vzájemně podávali důkazy o své náklonnosti vůči druhovi, získal Octavianus od Antonia okamžitě 120 n. 130 lodí na válku s Pompeiem, sám na oplátku dostal slíbených dvacet tisíc legionářů pro parthské tažení.

V rámci své druhé války sicilské s Pompeiem nachystal invasi, ale u Messány bylo loďstvo napadeno Démocharem a zle poničeno; sám Octavianus se zachraňoval na pevninu plavání. Následujícího dne jádro jeho flotily znovu zničila bouře. Ještě před touto bitvou obelstil Ménodóros Calvisia Sabina a se sedmi loďmi se vrátil k Pompeiovi, který mu slíbil odpuštění a vrácení velitelských pravomocí; viz rok následující.

Novým velitelem octaviánské flotily pak jmenoval Caesarův dědic namísto C. Calvisia Sabina M. Vipsania Agrippu, jehož jako prvního z Římanů následujícího roku vyznamenal "námořním věncem", corona navalis. Agrippa za další slavné vítězství u Aktia dostal od Octaviana tmavomodrý prapor či standartu, srov. modré pláště Pompeiovy.

 

Téhož roku se Octavianův vrstevník M. Vipsanius Agrippa (26) oženil. Choti Pomponii (Caecilii) Attice bylo čtrnáct a měl s ní dceru následujícího roku Vipsanii Agrippinu, která jako jediná z Agrippových dětí zemřela roku 20 n. l. smrtí přirozenou (nebo o ní nebylo pochybováno). Literát T. Pomponius Atticus, Pomponin otec známý z korespondence s Ciceronem, zemřel roku 32. Viz dále rok 28.

 

V Koreji vznikl další stát na území jižně od zaniklého Čosonu (srov. rok 105, 57 a 18), království Kogurjo/Goguryeo, který existoval do roku 668 našeho letopočtu. Zabíralo posléze většinu poloostrova a brzy získal vládu i nad celým jižním Mandžuskem. Kogurjo stálo pod silným čínským vlivem. Jeho sídelní město leželo u dnešního Pchjongjangu, viz k tomu rok 196. Prvním vládcem byl Čumong/Jumong, trůnním jménem Tongmjongwang/Dongmyeong (37 - 19), následovali Jurimjong wang/Yurimyeong (19 - 18) a Tamusin wang/Damusin (18 př. n. l. až 44 n. l.). Srov. pod Pekče a Silla, s nimiž tvoří dějiny Kogurja do roku 668 n. l. éru tří království.

 

************************************************************

36.

Ol. 186, 1

Skamandros z Alexandreie v Tróadě

276 SE

212 AE

(Theopités n. Theopeithés ?)

a. u. c. 718

L. Gellius Publicola a M. Cocceius Nerva

suff. L. Nonius Asprenas a Q. Marcius

Rok 1 Antoniovy éry na východu

************************************************************

Na Antoniův pokyn byl popraven král Kappadoků Ariaráthés X. Eusebés Filadelfos (vládl od roku 42). Nástupcem triumvir jmenoval jistého (Archeláa) Sisina, syna hetairy Glafyry (srov. rok 42), používajícího tehdy jako velekněz jméno Archeláos (jako jeho otec, zbavený velekněžství v Kománách Božským Iuliem roku 47, královský děd, který byl krátce manželem Kleopatřiny starší sestry Bereníky a králem v Alexandrii, a praděd, neúspěšný Mithridátův vojevůdce, který přeběhl k Římanům).

Jako král se Sisinés jmenoval Archeláos (II.) Filopatris Ktistés a vládl do roku 17 našeho letopočtu. Poté zřídili Římané provincii Cappadocii. Archeláos (II.) byl vnukem Archeláa, který byl krátce v letech 56 až 55 králem Egypta.

Ve východní části Pontu, v pozdějším Pontu Polemóniku (srov. roky 64 a 46) skončila vláda krále Dáreia a jeho bratra Arsaka (??; o jejich záhadném původu viz rok 46). Jeho nástupcem se z vůle Antoniovy stal pod trůnním jménem Polemón I. Eusebés. Vládl do roku 8, od roku 14 byl i králem Bosporu. zúčastnil se na římské straně parthské války (viz níže), během tažení na Fraáspu padl do zajetí, ale krátce na to byl Parthy poslán jako posel k Římanům zpět. Polemón I. byl synem vlivného rhétóra Zénóna z Láodikeie na Lyku, nebyl aristokratického původu, zato z rodině věrné Římanům, viz rok 40.

 

V Galatii zemřel král Kastór II. (vládl od roku 40): za jeho vlády měla Galatie největší územní rozsah. M. Antonius po jeho smrti království rozdělil na dvě části (srov. mírové úpravy Anatolie z let 188, 64, 63 a 47):

1. Vlastní Galatii s Lykáonií, Isaurií, Pamfýlií a západní Kilikií obdržel bývalý tajemník Déiotara I. Amyntás (srov. rok 42), který zde vládl do roku 25;

2. Paflagonskou vnitrozemní část bývalého království kolem Ganger obdržel syn Kastóra II. Déiotaros IV. Filadelfos, vládnoucí do roku 5, nejprve společně se svou matkou či manželkou (Adobogiónou I., viz rok 47) nebo sestrou (?) Adobogiónou II., od roku 31 pak se svým synem nebo mladším bratrem (?) Déiotarem V. Filopatorem (pobřežní Paflagonie byla již od roku 64 součástí provincie Bíthýnie).

Antonius jmenoval vůdce lupičů Kleóna z Gordiúkómé (srov. rok 40) vládcem kraje kolem řídce osídleného a lesnatého mýsského Olympu. Svou rodnou ves vystavěl Kleón později na Iúliopoli, ale jeho základnou zůstávala pevnost Kallydion, z níž své knížectví kontroloval. Byl knězem Dia Abretta. Pro Antonia sbíral vojáky, ale s věrností nevydržel, viz rok 29.

Adiatorika Galatského, syna Domniláova, viz rok 49, jmenoval králem v části Pontské Hérákleie (kde vládl do roku 29; ve druhé už byla římská osada) a Ateporika Galatského vládcem v Zélítidě, v pozdějším Pontu Galatiku. Po Ateporikově smrti někdy po roce 12 bylo jeho území rozděleno mezi provincii a dynasty Polemóna Pýthodóra/Polemóna I. Euseba, viz rok následující, a Dyteuta (srov. roky 29, 12 a 8).

 

V Jerúsalému jmenoval král, ve styku s Římany tetrarcha, Héródés po zavražděném Hasmónajovi Aristobúlovi, viz rok předešlý, veleknězem babylónského Žida Ananéla (či Chananela nebo Chananiela, resp. Hananiela) z rodu Sádokovců/Zádokovců žijícího v diaspoře. Nový hodnostář pak spolu s rodem Boéthů vládl značnému panství; Boéthové byli ve věrouce určitou formou saddúkajů a byli věrnými přívrženci idúmajské dynastie. • Sektářství v rámci monotheistického júdaismu bylo jednou ze součástí židovského náboženského života (viz roky 455, 190, 135 a 104). Později bylo mezi obřezanými Židy sedm sekt: chasidové/essejští, galilejští, hémerobaptisté, masbothejští, samaritáni, sádducejové a farisejové.

Délku Anaélova úřadování neznáme. Někdy před rokem 23 Héródés jmenoval Jéšúu/Iésús z rodu Fiabí a roku 23 Šim'ona/Simóna z rodu Boéthů: byl veleknězem až do roku 5, nejdéle ze všech za Héródovy královlády. Následovaly krátká velekněžství Matthiy, Theofilova syna, Iósépa z rodu Ellem, Ióesdra/Joazar z Boéthů, jeho bratra El'ázára/Eleazara, který úřadoval už za Archeláa a po něm další Jéšúá do roku 6 n. l. 

 

Na začátku roku slavil v Antiocheji na Orontu M. Antonius formální sňatek s královnou Kleopatrou VIII. Filopatór. Koncem roku se narodil jejich syn Ptolemaios (XVI.) Filadelfos II. Na jaře Antonius v Antiocheji rozhodl o novém uspořádání na východě:

1. Na Héródovo naléhání byl nyní v Antiocheji popraven Antigonos II. (viz předešlý rok).

2. Antonius dal t. r. (nebo až roku 34) popravit šejka Lýsaniu, syna Ptolemaia Mennaia, tetrarchu v syrské Chalkidě pod Libanem, pro jeho proparthské sympatie (srov. předešlý rok a šílené sliby parthským velmožům roku 40). Knížectví Chalkis s itúrskými Abilami (kraj se jmenoval Abiléné) obdržela Kleopatrá, která knížecí majetek pronajala Zénodórovi, asi jeho synovi (?). Po její smrti Octavianus věnoval Zénodórovi celé panství, viz rok 30. Později se celé území rozpadlo na malé domény pod vládou jednotlivých náčelníků Iturajů, část připadla Héródovi Židovskému, viz dále rok 30. • Ve druhé polovině Tiberiovy vlády je zmiňován jistý "tetrarcha" Lýsaniás panující nad Abilénou, jehož zemičku předal princeps Gaius Hérodovi Agrippovi I. a Claudius dar potvrdil, viz roky 41 a 49 n. l. 

3. Antonius věnoval jménem S. P. Q. R. královně Kleopatře Kypros, čímž potvrdil Caesarovo rozhodnutí z roku 47, některá města v Kilikii, části Iúdaje (např. Jericho), syrské pobřeží (srov. rok 200), kusy Kréty, Kýrénu a Kypr a král Malichos I. musel Kleopatře odstoupit malou část nabatajské Arabie na pobřeží Rudého moře. • Všechna tato území patřila Egyptu až do roku 30.

 

V květnu zahájil M. Antonius konečně válku s Parthy, vlastně druhou, vedle obranných bojů Ventidia Bassa, kterou s nimi Římané vedli (srov. roky 54 a 53). Kleopatrá doprovázela Antonia přes Damašek na Eufrátés, pak se vrátila do Antiocheie. Armenské tažení podpořila finančně a proviantem. Svým stratégem do roku 30 pro právě získanou část Koilé Syrie jmenovala Athénióna, viz rok 32.

Ještě před zahájením římského tažení se do Mesopotamie ze Syrie vrátil Monaisés (viz předešlý rok) a usmířil se s králem Fraátem IV., jenž ho jmenoval vrchním velitelem svých vojsk. Antonius se pokoušel vyjednávat o navrácení crassovských orlů a pokoušel se přes diplomacii znepozornit Parthy. Povedl se mu pravý opak. • Fraátés IV. nikdy nebyl válečně v poli, což je u parthských panovníků první takový případ.

Antonius táhl severní Mesopotamií a jižní Armenií. Její král Artavasdés II. poslal vojáky, neboť jeho stejnojmenný soused byl jeho nepřítelem. V říjnu se proto spojil s Parthy král atropaténských Médů jménem Artavasdés (= Artabázos z Monumenta Ancyrarum), syn krále Ariobarzána III. Kappadockého (srov. rok 42). Antonius se proto musel vypravit až do Atropatény. Její sídelní město Fraáspa východně od jezera Urmia však nemohl přes velké úsilí dobýt, takže se tudy nedostal do nitra Médie, do Ekbatan, kam vlastně směřoval.

Byl odražen, jeho oddíly hájící přístupové cesty byly Parthy rozprášeny, triumvir nucen obrátit a stáhnout se již zasněženými médskými horami na západ. Totálním zániku armády zabránila rada neznámého římského zajatce, který v kraji žil od časů Crassovy porážky a ukázal Antoniovi cestu lesnatým terénem namísto stanovenou otevřenou krajinou. Celé zpětné tažení Médií neznámými cestami trvalo sice jen dvacet sedm dnů, během nichž však zahynula třetina římského vojska, asi třicet tisíc vojáků! Pro neukázněnost mezi mužstvem musel Antonius sáhnout dokonce k decimaci oddílů, ostatním dával rozdávat namísto pšenice ječmen (srov. roky 471, 295, 71, 49 a 34). Parthové nechali Římany svému osudu a většina z vojáků, kteří zahynuli, zmrzla. Byla to hrozná katastrofa pro římské jméno na Východě a parthské tažení zničilo Antoniovu pověst u vojáků a respekt na Západě.

V Armenii si vojsko poněkud oddychlo a bylo odvedeno do Syrie. Antonius se vypravil sám v listopadu napřed do Syrie a v Leuké kómé, tj. v Bílé vesnici, mezi Bérýtem a Sídónem se setkal s královnou Kleopatrou. Oba pokračovali přes Palaistínu do Egypta.

Během tažení se král Armenů Artavasdés II. nezachoval k Římanům jako dobrý spojenec: vázlo zásobování, spojení atd. Římané byli roztrpčeni a Antonius prahnul po mstě (srov. pak rok 34).

Během antoniových válek na východě se měli údajně setkat nebo střetnout kdesi v Sogdiáně (??) římští legionáři s Číňany (řec. a lat. Séry, tj. s „lidmi, kteří dělají hedvábí“). Byl by to jediný konkrétní kontakt republikánského Říma se "zemí, královstvím n. říší středu", jak svou zemi sami Číňané nazývají.

 

Octavianova druhá sicilská válka (viz předešlý rok) proti Sex. Pompeiovi pokračovala na moři a na souši. 1. července/n. 30. června se podle vzájemné dohody vypravil z Afriky na Sicílii triumvir M. Aemilius Lepidus s tisícem nákladních lodí se dvanácti legiemi a patnácti tisíci numidskými jezdci na palubě a se sedmdesáti válečnými loděmi a vylodil se v Lilybaiu. Lodi ostatních dvou triumvirů, které vypluly z Puteol a Tarentu, vybavené zčásti věžemi dva dny na to opět rozprášila bouře. Octavianus ztratil měsíc opravami a sháněním dřeva na lodi. Lepidus oblehl Lilybaion, které hájil pompéjovec L. Plinius Rufus.

Na Pompeiově straně stál od konce předešlého roku opět Ménodóros, který nesnesl podřízení Sabinovi ve flotile. Pompeius ho poslal, aby bránil opravě poškozených flotil nepřátel. Nicméně Ménodóros vzápětí podruhé přešel k Octavianovi (sic) a  propustil senátora C. Caninia Rebilla slavného jednodenním konsulátem s Božským Iuliem roku 45 (je možné, že to byl ale stejnojmenný jeho syn). Ménodóros zůstal sám, jeho lidé mohli odejít, kam chtěli.

Démocharés zničil část Lepidova loďstva a s ním čtyři legie přepravované z Afriky na Sicílii. Pak se obrátil do vod na sever od ostrova, kam připlouval z Vibony přes aiolské Strongylé a Thérasii Agrippa. U Mýl Démocharés s Apollofanem Agrippovo loďstvo odrazili, sami ale vyklidili vody.

Octavianus se vylodil v prostoru mezi Messánou a Tauromeniem, ale u obce Foiníx byl z moře i pevniny obklíčen Sex. Pompeiem. Na moři byl dvakrát poražen a loďstvo zničeno, sám se zachránil plaváním s jedním jediným vojákem na bruttijský břeh a vyčerpaný byl dopraven k M. Valeriovi Messalovi Corvinovi, jehož armádní část se ještě na Sicílii nepřepravila; organisoval odtud další posily pro sicilské tažení. Pozemní vojsko na Sicílii odvedl z obklíčení na sever L. Cornificius a před zničením pronásledovateli ho zachránily tři legie legáta Q. Laronia (cos. roku 33).

Agrippa obléhal Tauromenion, dobyl Tyndaridu, když dorazili Octavianovy posily: dohromady zde bylo na jeho straně na tak malém prostoru 21 legií, dvacet tisíc jezdců a pět tisíc lehkooděnců. • Sopka Aitné právě chrilila lávu, země se chvěla a její dunění děsilo hlavně germánské žoldnéře z Octavianova vojska: první setkání Germánů v historii s činnou sopkou.

Před Messánu, kde měl hlavní stan Pompeius, dorazil se svými Legiemi od Lilybaia M. Aemilius Lepidus a spojil se s Octavianem. Došlo na řadu potyček, nikoli však rozhodující polní bitvě. Sex. Pompeius proto navrhl, aby byla svedena rozhodující bitva na moři, na obou stranách po třech stech válečných lodí, což triumvirové přijali (třebaže Octavianus nebyl dosud na moři nijak úspěšný).

V dohodnutý den 3. září porazil v bitvě u Naulochu před severní Sicílií M. Vipsanius Agrippa zničujícím způsobem loďstvo Sex. Pompeia (ani on ani Octavianus nebyli bitvy účastni); byly potopeny a zajaty 163 lodi. Pompeiův nauarchos Démocharés si z obavy před zajetím vzal život, Apollofanés naopak k Octavianovi přešel a byl přijat. Pozemní vojsko pompéjovců před Naulochem předal Octavianovi Tisienus Gallus a legie, které přivedl Pompeiovi na pomoc do Messány z Lilybaia L. Plinius Rufus, posílily obléhané ve městě, obklíčeném jednotkami Agrippovými a Lepidovými.

Když Pompeius urychleně po bitvě u Naulochu opustil Messánu, Plinius ji vydal Lepidovi i se svými vojáky, kteří byli zahrnuti do triumvirovy armády. Lepidus dal Messánu vojákům obou táborů (kuriosní situace) v plen. Lepidus na okamžik disponoval 22 legiemi a "tabulkově" byl stejně silný jako Octavianus. Na setkání obou triumvirů pak žádal zpět své postavení (o válce s pompéjovci jednali vždy jen Octavianus s Antoniem) a naopak Octavianovi nahrhl, aby si ponechal ve správě jen provincie africké a Sicílii.

Lepidovi vojáci však měli sympatie na straně Octavianově a svého velitele masově zradili; nejen nedávní pompéjovci, ale i staří lepidovci. Lepidus pak přišel poníženě žádat Octaviana o milost a zachránit pro sebe alespoň vládu nad Sicílií. Octavianus však z něho učinil prostého občana a poslal ho do Říma, viz zde níže. Octavianus měl nyní armádu o 45 legiích, 25 tisících jezdců, 37 tisíci lehkooděnci a flotilu o šesti stech lodích. Později se Augustus chlubil, že pod ním sloužilo půl milionu římských občanů a z nich že tři sta tisíc veteránů usadil v koloniích (jenom v Itálii založil 28 vojenských osad), nebo jim dal po venkovských obcích půdu či peníze.

V armádě to však vřelo, neboť vojáci se domáhali odchodu "do civilu". Octavianovi se podařilo vzpouru uklidnit tím, že propustil a pozemky obdaroval dvacet tisíc legionářů, ty, kteří bojovali u Filipp a Mutiny. Nevinná vypleněná, rozkradená a vyjezená provincie Sicílie byla zavalena kontribucí v astronomické výši šestnácti tisíc talentů. Majetky pompeiovců konfiskovány, vůdcové měst, kteří s nimi drželi, byli popraveni. Provincii, v níž svobodným obyvatelům daroval na začátku roku 44 Božský Iulius latinské právo, výsady Octavianus vzal. Později zřídil na ostrově ve starých hellénských městech šest osad veteránů, viz rok 22.

Sex. Pompeius unikl po bitvě z Messány, vyloupil Héřin chrám na Lakíniu, a přes Kerkýru dorazil na Lesbos, kde s věrnými přezimoval, do Asie, kde se chtěl vzdát Antoniovi (viz následující rok)Pompeiovo vojsko, převážně uprchlíci před proskripcemi, piráti, otroci a propuštěnci, bylo vítězem na Sicílii těžce potrestáno: senátoři a jezdci smrtí stětím, prostí svobodní občané byli začleněni do Octavianových legií, třicet tisíc otroků vráceno pánům k potrestání a když nebyli bývalí vlastníci k nalezení, byli naraženi na kůl.

 

Tak skončila válka řečená sicilská vedená Pompeiem ml. od roku 43 a Octavianus se stal vládcem západního Středomoří: po návratu do Říma 13. listopadu uspořádal velkolepou hostinu a na Capitoliu položil svůj meč k nohám Jovovi s tím, že ho již nebude potřebovat... Dal si doživotně udělit tribunské moci, tribunitia potestas; věčným tribunem však byl až o třináct let později. Zrušil dluhy z nezaplacených daní a dal spálit usnesení senátu z éry předchozích rozbrojů. C. Calvisius Sabinus pak ukončil do konce následujícího roku řádění lupičských band, které se v dobách občanské války po Itálii nesmírně rozmohli; zřejmě jenom málo banditů bylo "politicky" motivovaných.

Po bitvě u Naulochu obsadil M. Vipsanius Agrippa Sicílii. Octavianovi se chtěl postavit M. Aemilius Lepidus, ale při rozmluvě v Messáně se podařilo Octavianovi odlákat Lepidovi většinu vojska, až byl zcela opuštěn. Octavianus vzal Lepida na milost, avšak zbavil všech veřejných funkcí kromě nejvyššího pontifikátu (pontifikem maximem byl zřejmě od ledna 44 až do své smrti). Lepidus pak žil v Circei v ústraní jako prostý občan do roku 13 či 12.

Obě Lepidovy africké provincie obsadil bez boje antoniovec T. Statilius Taurus, cos. suff. roku 37 (nicméně 30. června 34 proconsul nad Afrikou triumfoval), který se účastnil obou sicilských válek s Pompeiem. U Aktia velel Octavianovým pozemním silám, válčil pak v Hispániích, roku 29 postavil na Martově poli první kamenný amfiteátr v Římě (zničen roku 64 n. l. při neronovském požáru) a byl městským praefectem v letech 16-10.

Lepidovým pádem fakticky skončil druhý triumvirát, třebaže úředně měl vypršet až 31. prosince roku 33, srov. rok 43, 38 a 37.

Po roce 36 zemřel historik Diodóros z Agyria na Sicílii (datum jeho narození neznáme). Působil v Římě, v letech 60 až 56 v Egyptě.

 

Číňané v přesile přemohli v bitvě na řece Talas pravděpodobně u pevnosti Taraz/dř. Džambyl na soudobých kazašsko-kyrgyzském pomezí vojska hunského čchan-jüa Č´-č´ a zabili ho. Č´-č´/Zhizhi se poprvé objevil na chanské scéně roku 53 jako chán části Hunů (viz tam a v indexu pod Hunové). Jako vůdce západní části Hunů měl za spojence Sogdy/Kchang-ťü, s nimiž napadal stát Wusun, na jehož straně stáli Chanové, které vedl velitel pro Si-ťu/Xiju, "Záadní oblast", Kan Janšou/Gan Yanshou a jeho zástupce Čchen Tchang/Chen Tang. Č'-č' padl v poslední bitvě o pevnost s palácem, s ním 1500 Hunů včetně korunního prince Ťü-jü-li-šoua/Juyulishou a celého harému. Byl jediným z hunských chánů zabitých chanskými Číňany. Větší části Hunů stále ještě vládl jeho bratr Chu-chan-sie/Chu-chan-je, který užíval míru s Číňany v chanském protektorátu, viz rok 53.  

Část Č'-č'ho Hunů, čín. Siung-nu/Xiongnu, porážku přežila a pokračovala postupně na západ: roku 375 našeho letopočtu jejich prapotomci dorazili na Volhu (začátek doby tzv. stěhování národů). • Jméno Hunů bylo označením jen pro velmi malý kmen. Pak se však vyvinulo ve sběrné, souhrnné označení kočovníků západní Asie, východní Evropy i Střední Asie, kteří je následovali a s nimiž se více či méně asimilovali; není to tedy označení ryze ethnické a je pravděpodobné, že styčným jazykem mezi evropskými Huny se stala gotština.

Vojenská přítomnost Číňanů-Chanů ve Střední Asii vytváří pravděpodobnost pro setkání Římanů s nimi v tomto roce (viz zde výše a srov. rok 53). Č'-č' nebo jeho sogdští spojenci měl ve vojsku žoldnéře ze západu, ale nelze posoudit, zda římské nebo hellénsko či hellénsko-makedonské, viz v indexu pod Čína. Dosud nebyl v této souvoslosti uspokojivě vysvětlen evropský původ ostatků nalezených ve vsi Li-čchien/Liqian na severu provincie Kan-su.

 

Nejstarší známé kalendářové datum západní polokoule je 7. prosince 36 a pochází od Mayů; nejstarší datum na stéle je z peténského Tikalu ze 6. července 292 n. l. (viz více rok 1800).