Rhe (2)-Rhy
autoři učebnic rhétoriky. Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli Sikelióté Korax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se ale před nimi zaobíral i Empedoklés Akragantský. Mezi theoretiky řečnictví patřili pochopitelně všichni sofisté, proto viz i tam.
Umění a tradici do oblasti mateřské Hellady přenesl slavný Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Gorgiás se dožil 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Starším vrstevníkem Thrasymachovým, jehož žákem byl Athéňan Kleitofón, byl Démétrios z Chalkedónu. Gorgiovými současníky byli rhétoři a vyhlášení sofisté Thrasymachos z Chalkédonu, autor Megalé techné rhétoriké, Velké theorie řečnictví, Prodikos z Kea či Prótagorás z Abdér, který mimo jiné za deset tisíc „denárů“, tj. 100 min, vyučil jistého Euathla, o němž, ani za ty peníze, nevíme nic.
Svou učitelskou roli vzal Prótagorás natolik vážně, že na základě získaných zkušeností sepsal učebnici řečnictví. Vedle Gorgii byl Prótagorás prvním, kdo začal v řečích používat loci communes. Co se týká vložených „investicí“ Prótagorás i mnozí další sofisté se živili dosti exklusivně.
Mezi další Gorgiovy současníky, kteří zaznamenali své řečnické názory ve formě odborných spisů nebo učebnic, byli Hippiás Élidský, jistý Polykratés (autor řeči proti Sókratovi), Alkidamás z Elaie, žák Gorgiův (Platón mu říkal Palamédés) a Theodóros z Býzantia. Attičan Antifón byl prvním člověkem, který za plat psal řeči pro druhé, a také sestavil učebnici rhétoriky.
Gorgiovým dalším slavným žákem byl Athéňan Isokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Isokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.
Učebnice řečnictví sepsali později Theodektés z Fasélidy, Aristotelés ze Stageiry a jeho žák a nástupce v peripatetické škole Theofrastos z Eresu. Theodektés, Isokratův žák, byl též pokládán za autora tzv. mnémotechnického učebního systému.
Hermagorás z Témnu z druhého století a ještě mladší byli římskou elitou vyhledávaní rhétoři a učitelé Apollónios Molón z Alabandy, Kaikílios (Caecilius) ze sicilské Kalakté, Dionýsios z Halikarnássu, nebo Augustův učitel Apollodóros z Pergama a chráněnec v Alexandreji Areios Didymos: ten prý sepsal na 350 prací, hlavně komentářů literárních děl, byl ale přezdíván bibliolathés, tj. Zapomínač knih.
Po nich byl ještě proslulý Theodóros z Gadar, který si říkal Rhodský a jehož žákem byl jistý Hermagorás. Ti všichni již působili v Římě. Učitel řečtiny L. Véra Télefos z Pergama složil příručky pro rhétory, viz o něm roku 154+.
Ailios Theón z Alexandrie učil theorii řečnictví v Římě. Dochovány jsou cvičební texty pro žactvo i učitele Progymnasmata. Z které doby pochází učebnice řečnictví a pojednání o attičtině, které pořídil Mnaseás z Bérýtu, není známo. Zřejmě nejvlivnějším pedagogickým dílem dějin jsou Institutiones oratoriae ve dvanácti knihách řečníka a Vespasianem jmenovaného státního učitele rhétoriky M. Fabia Quintiliana z Hispánií (dokončeny na samém konci Domitianovy vlády).
Sofista Démétrios z Alexandreie sepsal učebnici řečnictví. Démétrios z Eryther, který získal občanství v Témnu, byl autorem mnoha knih o dějepisectví a řečnictví. Neznámý zůstal Hérákleidés z Kýmy, skladatel učebnice řečnictví (nezaměňovat s historikem), stejně jako Parmenidés, jiný od eleaty.
•
Řečnictví, umění dojmu
Bez řečnictví by nebylo demokracie a naopak. Rhétoriké techné (řec.) a ars órátória (lat.), řečnictví, je umění zapůsobit slovním projevem, dojmout, přemluvit, poradit, zvrátit rozhodnutí, ale také vychválit. Nezabývala se ani nezabývá pravdou, ale dojmem o ní.
Prvních velkých úspěchů zaznamenala mezi západními Hellény na Sicílii ve státech, které se začátkem pátého století př. n. l. zbavily oligarchií. Snaha prosadit se mezi spoluobčany jinak než silou dala vzniknout řečnictví a jeho obliba se stala jedním z charakteristických rysů hellénství. Učitelé a autoři učebnic byli velmi žádaní a svět omamovali sofisté, kteří sílu slova, liberálnost k názoru druhých, diskusi a rozpravu a pochybování o tradičních hodnotách učinili jedním z hlavních momentů pro odlišný vývoj civilisace v Evropě.
Řečník, rhétór, órátor, nebo řečnicky vzdělaný člověk musel umět zřetelně a plynule mluvit, odnaučit se jazykovým vadám, rozpoznat příležitost a k jakému publiku hovoří. Musel vědět, jak se obléci, kam s rukama, jak dýchat, jakou mimiku použít, zacházet s hlasem, být sečtělý a ve vhodný okamžik použít něco k literárních zážitků pro zvýraznění argumentů nebo pro pobavení.
Na jeho vystoupení nezávisel jen osud majetků, ale často vlastní život a politická orientace státu. Vystupovat veřejně, uspět, být viděn a na očích, patřilo mezi společenské priority hellénského a římského světa.
Řeč měla pevně danou přípravu a skladbu. Protože například v Athénách se před soudem musel každý hájit osobně, musel se člověk neznalý umění řečnického naučit řeč, kterou mu složil (a často za velmi velké peníze) nějaký věhlasný řečník, nazpaměť.
Když se hellénské státečky staly součástí hellénistických říší a pak římské, politické řeči vymizely. Kromě těch přesvědčující posluchače o odvěké oddanosti mluvčího. Vedle soudního řečnictví vzkvétala od prvního století př. n. l. disciplína krasořečnická často přecházející v tlachavou nabubřelost.
Mluvilo se na efekt, ve sloupořadích dopoledne a v pozdní odpoledne, na libovolné thema (kromě císařovy politiky), v knihovnách, veřejných lázních, na sportovních hrách. Co záleželo (a záleží), že mezi dokazatelným, vědeckým, a pravděpodobným, řečnickým, leží mnohdy obrovská propast? Pravda není předmět řečnictví. Možná také proto běžně splývá umění řečnické lidem se žvaněním.
Mistři slova, hráči na city
Přesvědčovat, ovlivňovat, převyprávět veřejně nějakou událost, řečnit, žvanit, dojímat. Zatímco Orient z veřejných vystoupení zná pouze kázaní a proroctví, euroamerická civilisace zná dva a půl tisíce let řečnictví, umění pronášeného slova. Ve starém světě to byla jako jakýkoli další veřejný projev činnost vymezená pouze mužům. I liberálně založení moudří muži varovali před ženami. Výroky připisované Démokritovi Abdérskému nejenže cejchují ženu jako tvora bystřejšího v konání zla než muž, tvrdí, že největší pohanou muže je být ženou ovládán, ale hlavně: "Ať se žena nezabývá řečnictvím: je to hrozná věc!"
Když velký athénský politik Periklés někdy na začátku roku 430 př. n. l. pronášel slavnou řeč nad prvními padlými ve válce se spartskou koalicí, snad mluvil k třiceti tisícům posluchačů, tehdy nejvýše desetině všech obyvatel Athén. Jeho proslov, jak ho zaznamenal očitý svědek události Thúkýdidés, zůstal vzorem podobných vlasteneckých projevů i v demokraciích novověkých.
Zásadním projevům Caesara, Pompeia, Catona mladšího a Cicerona z konce římské aristokratické republiky naslouchalo několik set posluchačů v senátu nebo na foru.
Kdo chtěl říci něco, co se rychle dozví celý svět, musel počkat jednou za čtyři roky na olympiádu: v Olympii se jeho nápad roznesl mezi zhruba stejné množství lidí, jako bylo na athénském pohřbu, a ti to řekli všude tam, kam se vraceli domů. Do měsíce to věděli i na Krymu nebo na Tigridu.
Od starého řečnictví vede přímá linie k moderním audiovisuálním představením a k public relations. Od dvacátých let 20. století vstoupil na scénu rozhlas, po druhé světové válce televise. Jestliže projevy Franklina D. Roosevelta poslouchaly po celém světě miliony lidí, televisní klání Johna F. Kennedyho s Richardem Nixonem sledovaly desítky milionů diváků. Prohlášení Billa Clintona stovky milionů po celém světě. S televisními kazateli mají jedno společné: chtějí zaujmout, ovlivnit a přesvědčit.
Theorie řečnictví pochází od západních Hellénů. Nejstaršími autory učebnic řečnického umění a řemesla byli začátkem pátého století n. l. Sicilané Kórax a Teisiás ze Syrákús. Otázkami rhétoriky se před nimi zaobíral Empedoklés Akragantský.
Umění a tradici do mateřské Hellady přenesl Gorgiás z Leontín, žák Empedokleův. Dožil se 109 let, z nichž velkou část prožil v Athénách a mj. přežil i Sókrata. Gorgiovým neméně slavným žákem byl Athéňan Isokratés, který se rovněž dožil věku téměř sta let. Isokratés byl hlavním ideologem hellénské jednoty proti všemu barbarskému - nejprve pod lakedaimónskou, pak makedonskou hégémonií.
Zachované učebnice sepsal jeho mladší vrstevník Aristotelés ze Stageiry, nejznámější učebnicí starého věku jsou Základy řečnictví M. Fabia Quintiliana (zemřel krátce před rokem 100 n. l.). Institutiones oratoriae (čti: institútiónés órátótiae) jsou zřejmě jednou z nejvýznamnějších a nejpopulárnějších pedagogických příruček dějin.
Profesionální řečník a císařem Vespasianem jmenovaný státní učitel řečnictví Quintilianus neučí jen umění zaujmout, ale podává komplexní návod na vzdělávání dětí.
Athéňan Antifón, učitel řečnictví, jehož posledním činem bylo, že se musel obhajovat roku 411 za spoluúčast na oligarchickém puči: podle Thúkýdida to prý byla nejlepší řeč, která kdy byla pronesena (ovšem marně...). Theorie nutila rhétory při projevu nerozhazovat rukama, nepohazovat hlavou, nepobíhat. Lidový politik Kleón za peloponnéské války se prý však v projevech plácal do stehen a starší Periklés se při obhajobě své přítelkyně Aspásie dokonce uchýlil k slzám, aby pohnul soudci (úspěšně).
Z přebohatého jmenného seznamu starých řečníků vynikali Athéňané. Profesionální rhétór, řečník, se živil psaním soudních a oslavných řečí na zakázku, za sebe nebo za svůj politický klub vystupoval sám. Z politicky angažovaných řečníků se proslavil protimakedonský tandem Démosthenés a Hypereidés.
Démosthenés se dokázal zbavit ráčkování, slabého hlasu i trhání těla, slovně válčil s králem Filippem II., ale ve skutečné bitvě u Chairóneie roku 338 odhodil štít. Porazil však politického protivníka Aischina v přímém souboji před soudem a soupeř musel odejít do vyhnanství. Obě řeči jsou zachovány.
Římanům dlouho stačila zásada vyslovená o řečnictví ultrakonservativcem M. Porciem Catonem ve druhém století př. n. l.: „Rem tene, verba sequentur“, tedy Drž se thematu, slova přijdou sama od sebe. První řečnickou školu v Římě, v níž vyučoval latinsky a nikoli draho, otevřel kolem roku 100 př. n. l. L. Plotius Gallus. Nejznámějším z řečníků a theoretiků umění řečnit byl lstivý advokát M. Tullius Cicero (zavražděn roku 43 př. n. l.). Jeho osobní život je znám z rozsáhlé dochované korespondence.
Řečnictví se nikdy nevytratilo ze školních „osnov“. Církev užívala řečnické zručnosti v theologických sporech. Papež Urban II. přemluvil roku 1095 Evropu, aby se pustila na křížovou výpravu. Dialektickými triky v náboženských argumentacích vynikli Říman Augustinus, Ital Thomas Aquina (Tomáš Aquinský; zemřel roku 1274), nebo jeho portugalský vrstevník, papež Jan XXI. (zemřel 1277). Výřečnost nikdo neupíral kazateli Janu Husovi. Z protestantů prosluli silou slova Martin Luther (zemřel 15746), Huldrych Zwingli (padl 1531) a Jean Chauvin-Calvinus (zemřel 1564).
Obnova neomezeného řečnictví nastala s pozvolným návratem demokracie do Evropy. Ovšem objev knihtisku zrušil tradiční argumentační rhétoriku a televise ji zrušila zcela. Z řečnictví se stalo studium komunikace s využitím psychologie. Francouzi jako Honoré Mirabeau (zemřel 1791) nebo Maximilien Robespierre (popraven 1794) se brali za své pravdy v revolučních klubech.
V Americe Daniel Webster (zemřel 1852) ovládl všechny tři řečnické kategorie a mluvil na soudech, v senátu i na pohřbech (Thomase Jeffersona a Johna Adamse). Před nejvyšším soudem Spojených států pronesl sto padesát řečí. Z pozdějších amerických řečníků proslulo „Měl jsem sen“ aktivisty za rovnoprávnost černochů Martina Luthera Kinga na demonstraci ve Washingtonu roku 1963.
Výřečnými politiky novodobá politika sice nevyniká, ale řada z nich si udělal řečnická jména. Spatra a k úžasu současníků hovořili britští politici Benjamin Disraeli (zemřel 1881) a jeho sok William Gladstone (1898), v Německu jejich současník Otto von Bismarck (1898), později Gustav Stresemann n. Carlo Schmid. Z politiků usilujících o diktaturu uchvacovali davy bolševik Vladimir Iljič Lenin, fašista Benito Mussolini a nacista Adolf Hitler.
Hitler s menším italským bratrem na sebe upozorňovali výraznými gesty a mnohdy až komickou mimikou. Z žijících diktátorů miluje předlouhé proslovy kubánský vůdce Fidel Castro, kterého začátkem 21. století začal napodobovat Venezuelan Hugo Chávez.
Mezi současnými evropskými politiky demokratickými vyniká řečnictvím britský premiér Tony Blair, který nedávno v Bruselu dokázal otočit náladu europoslanců vůči sobě. Uvolněné vystupování, sebeironie, práce s úšklebky a rukama, hra na city posluchačů, argumentační verva, úspěch zaručen. Odmyslíme-li nenucenost, sebeironii, pohyb tělem a celkový dojem a přidáme-li agresivní jízlivost a demonstrativní opovržení posluchači vybaví se nám obraz nejlstivějšího z tuzemských politiků Miloše Zemana. V té souvislosti je pozoruhodné, jak často se na římském Východu stávali z řečníků, sofistů a literátů politici, ba přímo samovládci. Z Pompeiových, posléze Antoniových a nakonec Augustových přátel, okolnosti už byly takové, se Theofanovi dostal božských poct v jeho vlasti Mytiléně, podobně řečník Diofanés, Zénón z Láodikeie na Lyku měl velké slovo v Anatolii a jeho syn Polemón ovládl Pontos.
Jak dlouho dokázali staří hovořit, není známo. Koneckonců jednou ze zásad rhétoriky nebylo posluchače otravovat, ale udržet jeho pozornost. Novověky parlamentarismus dokáže řečnické výstupy využít jako taktické zbraně vedoucí k odkladu hlasování nebo nedodržení procedurálních zákonných lhůt. Podle španělských pirátů/bukanýrů nazvali američtí politologové a novináři časově neomezené obstrukční proslovy senátorů filibusterskými.
Nejdelší držel na thema rasová segregace senátor za Jižní Karolínu Strom Thurmond roku 1957: 24 hodin a 18 minut. Senátor, který roku 1964 přešel od demokratů k republikánů, zemřel koncem června 2003 ve věku sta let, ze senátu odešel v listopadu roku 2002.
Sofisté, stavitelé demokracie
Sofistická revoluce v pátém století př. n. l. byla prvním převratem evropských dějin, který nebyl postaven na změnách majetkových poměrů ani mocenských. Sofisté vytvořili základ volně uvažující a rozvažující, liberální, Evropy. Instituce svobody slova, úsudku a přesvědčení vycházející z volně přístupného vzdělání odlišilo západ od orientálních despocií.
Sofista, řec. sofistés, sofistai, znamená „moudrého člověka, vzdělance, myslitele, toho, kdo něco umí, učitele moudrosti“. Díky posměšné kampani autorů tzv. staré attické komedie se na sofisty začalo pohlížet s vrchu a po celý zbytek hellénských dějin se slovo sofistés považovalo víceméně za nadávku. Za principátu, v éře tzv. druhé sofistiky, se naopak označení stalo poctou pro klasicky vzdělané literáty a pro hlasatele filosofie; proto se označení sofistés dostalo od Lúkiána také Ježíšovi.
Hellénská démokratiá politisovala, soudila a soutěžila veřejně. Argumenty a celkový dojem vítězily na shromážděních občanů. Kdo nevynikal přirozenou výmluvností, musel se uměním agory, tj. řečnictví, argumentaci, ale i dalším dnes tzv. humanitním oborům, naučit. Úhrnné politické vzdělání poskytovali právě sofisté, vzdělanci putující z místa na místo, lidé zvyklí žít ve všech společenských vrstvách, učitelé a poradci aristokratů, obchodníků, lidí „neurozených“, ale i králů.
Měli mnoho zásad, přímo jimi sršeli, ale dvě vynikají nade všemi jako společné motto celého „hnutí“: 1. Metron chrématón anthrópos čili člověk je mírou (všech) věcí, a 2. Gnóthi seauton, poznej sebe sama, které si Helléni v Delfách napsali na Apollónův chrám (připisováno jednomu ze sedmi mudrců Cheilónovi).
Vyučovali rhétorice i grammatice, literatuře i správnému přednesu, umění vedení dialogu a důkazů - argumentů, pěstovali svou osobitou filosofii a životní styl. Vymýšleli sofismata, úsudky vědomě zaměřené k oklamání. Záměrné používání sofismat se nazývá sofistika. První vyučovali, že každá věc podléhá minimálně dvojímu pohledu a sofistická zásada „slabší důvod činit silnějším“ se dnes jeví jako erbovní heslo např. advokacie.
Řada ze sofistů odmítala dělení světa na hellénský a barbarský (tedy takový, kde neumějí řecky, neznají gymnasia a neuctívají olympské bohy), tvrdila, že lidé si jsou rovni (Antifón z Athén), nebo že bohové dali svobodu všem a že otroctví není přirozené (Alkidamás z Elaie).
Od 3. století př. n. l. roli sofistů převzali, alespoň v nižších vrstvách hellénské populace, kynikové. Sofisté zpochybňovali autority a náboženské pověry a svým výrazným skepticismem ovlivnili historii evropského myšlení. Činnost a výsledek práce sofistů je jedním z mystických základů evropské civilisace.
Z desítek jmen je těžké vybrat nejslavnější. Démokritův žák Prótagorás z Abdér (zemřel po roce 420 př. n. l.) se jako první nazval sofistou (jako protiklad k pýthagorovskému filosofos, „milující moudrost“). Zavedl dialog kopírovaný pak Sókratem. Prótagorás byl prý též první, kdo si dal za výuku zaplatit sto min stříbra. Pocházel z „dělnických“ vrstev, živil se původně jako nosič a prý vynašel jakousi podložku pod svazky otepí na ramena. Je prvním z velkých příkladů evropských selfmademanů.
Gorgiás z Leontín (zemřel kolem roku 380) v Athénách založil řečnické prosy. Svou činností si vydělal dost peněz a byl prvním z Hellénů, který vyzval k jednotě proti barbarům (= Peršanům; zřejmě na olympiádě roku 408).
Hippiás z Élidy (zemřel roku 399 př. n. l.) podnikal, obdobně jako Gorgiás, za svou vlast diplomatické mise. Přednášel všechny vědní obory, od astronomie, aritmetiky a geometrie po starožitnosti a Homéra. Ve snaze být plně soběstačný presentoval jednou na olympiádě oděv, boty a doplňky zcela vlastní výroby. Látku utkal, v purpuru obarvil, obroubil, boty vyrobil, zlatý prsten ukul a opatřil rytinou stejně jako u dalšího prstenu osobně vyryl motiv do drahokamu.
Box 1: Příprava a stavba řeči:
Práce před a během vystoupení: vyhledání námětu – rozložení řeči – výběr řečnických prostředků, stylisace – uložení do paměti a přednes.
Stavba řeči: úvod – popis události – osnova – argumentace – vyvrácení důkazů protistrany a závěr.
Box 2: „výňatek“
„Před soudci, na shromáždění lidu a všude tam, kde potřebujeme vést smýšlení ostatních podle svého přání, budeme sami předstírat hned hněv, hned obavy, hned soucit, abychom to vnutili druhým. Často předstírání citů vyvolalo to, co opravdové city nevyvolaly.“
L. Annaeus Seneca, římský miliardář a autor filosofujících spisů
Psáno pro Týden 28/05, vyšlo ve zkrácené podobě
•
rhétré, rhátrá dór., ústavní zákon ve Spartě, jinak obecně smlouva/dohoda§ 750, 588, 471
Rhéxibios z Opúntu, olympioníkos§ 544
Rhéximachos z Tegeje, o. tří synů, bojovníků za výsledek války§ 672
Rhiános z Bény na Krétě, epický básník§ 668, 250
Rhínokolúra nebo Rhínokorúra (pl.), m. na hranicích Egypta a Palaistíny, dn. ar-Aríš, ass. Nachal Musri (?)§ 720, 315, 168, 84-, 70+
Rhínón z Athén, strat.§ 403
Rhinthón z Tarentu n. Syrákús, autor komédií/tragikomédií§ 250
Rhion, mys a obec v Acháji (pozd. Drepanon), od srpna 2004 v těchto místech přes tři kilometry široký Korinský záliv mezi obcemi Rhiem a Antirhiem na severu vede most, v době dostavby nejdelší zavěšený v Evropě. Stál 770 milionů eur; Antirhion býval u starých též Rhiem, ale akarnánským§ 1104, 429, 389, 373, 220, 218, 209
Rhion, o. protilehlá v Aitólii§ 429
Rhion§ = Asiné v Messénii
Rhipsoláos ze Sparty§ 624 (Ol.)
Rhízón, Rhízinion, m. v Illyrii (gen. Rhízonos), dn. Risan v Kotorském zálivu§ 229, 228, 135
Rhízús, m. v Thessalii§ 293
Rhob, Rehob, bibl. řec. Raab, lat. Roob, o. Hadad-ezerův§ 1005
Rhodai nebo Rhodé, m. v Hispánii, dn. Roses (katal.), Rosas (šp.) na severovýchodu Katalánie§ 600, 530
Rhodanos, Rhodanus, ř. v Galliích, dn. Rhône§ 225, 218, 121, 104, 102, 58, 57, 52-, 58+, 197+
Rhodaspés z Parthie, syn Fraáta IV.§ 10
Rhodiápolis, m. v Lykii, dn. Kumuluca v TR§ 151
Rhodión démos, "Lid Rhoďanů", zbožněný lid démokratického Rhodu, kult v Kárii§ 197
rhodismos§ viz bohové & svátky vii
Rhodofrón z Rhodu, vyslanec§ 170, 167
Rhodogené, Rhodogyné či Rhodogúné z Persie§ m. Dáriea I., viz tam; časté jméno v Achaimenově rodu
Rhodogúné z Persie, d. Artaxerxa II., manž. armenského a mýsského strapy Oronta§ 401
Rhodogúné z Parthie, d. Arsaka VI., ses. Arsaka VII., manž. Démétria II.§ 324, 138
Rhodón z Alexandreie, zrádný vychovatel Ptolemaia XV.§ 30
Rhodón z Kýmy§ Ol. 73+
Rhodón z Ptolemáidy, s. Lýsimachův, toparch§ 257
Rhodopé, pohoří v Thrákii, dn. Rodopi/č. Rodopy s poh. Rila v BG§ 429, 211, 181, 78-, 361+
Rhodópis, hetairá z Hérodotova příběhu z Egypta, gen. Rhodópidy, vlastním jménem asi Dóricha§ 2498 a hlavně viz ženy (4)
Rhodos, ost. a stát, za stara Kréténiá, posléze Ofiússa (sc. nésos)/"Hadí ostrov"; aristokratická republika s ekklésií a búlé, vládlo šest na rok volených prytanů z řad aristokracie§ 2000, 1805, 1700, 1587, 1575, 1450, 1300, 1180, 1100, 1060, 750, 730, 700, 691, 668, 650, 611, 600, 580, 568, 438, 415, 412, 411, 408 - 405, 395, 394, 391 - 389, 376, 378, 364, 353 - 351, 341, 340, 330, 324, 323, 321, 318, 315, 314, 306 - 304, 302, 301, 300, 293, 263, 255 - 253, 250, 246, 237, 229, 226, 224, 220, 218, 217, 213, 211, 209, 205, 204, 202 - 197, 195, 192 - 187, 185, 184, 182, 180, 178, 177, 174 - 172, 170 - 164, 162, 160, 156 - 154, 152 - 150, 140, 139, 129, 117, 107, 103, 102, 100, 99, 88, 87, 85, 84, 82, 81, 75, 73, 70, 67, 64, 62, 51 - 48, 43 - 40, 31, 30, 17, 10, 6-, 2+, 4+, 12+, 16 až 18+, 23+, 36+, 44+, 53+, 64+, 70+, 115+, 124+, 139+, 269+ a srov. např. pod sedm divů (2)
V novověku souvisí se slovem Rh. jméno britského koloniálního území v jižní Africe Rhodesie (Severní = od roku 1964 Zambie, Jižní = od roku 1980 Zimbabwe). Dostala jméno na počest podnikatele Cecila Rhodese. Nejmenším ze spolkových států Spojených států Ameriky je „Rhode Island and Providence Plantations“, zkráceně Rhode Island. Jméno tohoto ostrůvku, jen malé části státu, pochází od Giovanniho da Verrazana, prvního Evropana, který se zálivem roku 1524 plavil.
Rhoecogenés§ viz Rhétogenés
Rhoikogenés§ viz Rhétogenés
Rhoikos z Amathúntu, k.§ 350
Rhoikos ze Samu, architekt§ 532
Rhoimétalkés, thr. dynasta, jeho dynast. zařazení neznáme§ 81
Rhoimétalkés I., syn Kotya VI., k. thráckých Sapajů§ 31, 28, 22, 19, 13, 10-, 6+, 7+, 12+
Rhoimétalkés II., syn Kotya VIII. a Antónie Tryfainy, k. thráckých Sapajů§ 35, 18+
Rhoimétalkés III., syn Rheskúporida II., manž. Pýthodóridy II., k. thráckých Sapajů§ 35, 18+, 21+, 26+, 35+ (ath. epón. arch.), 38+, 46+
Rhoimétalkés, k. na Bosporu Kimm., občansky Ti. Iúlios Rhoimétalkés Filokaisar Filorhómaios Eusebés, o. Eupatorův§ 38+, 132+, 143+, 153+
Rhoimétalkés Filokaisar, s. Polemóna II. Pontského s Iúlií Mamaiou§ 38+
Rhoimétalkés, zach. v lat. versi Rumitalces, armádní tribun§ 365+
Rhoiteion, mys a m. v Tróadě§ 424, 411, 336, 335
rhómaia§ viz rómaea
Rhómános, mýth. syn Odyssea a Kirké§ 753
Rhómé§ viz Róma
Rhómis, k. Latínů§ 753
Rhómos, syn Émathiónův§ 753
Rhómylos§ viz Rómulus
Rhósitelés ze Sikyónu, vyslanec§ 187
Rhósos, m. v Syrii, dn. Arsuz v TR§ 299, 298, 42, 39 a viz Uršu/Waršuwa
Rhóxané z Médie (?), dc. Hydarnova/Idernova, nevl. ses. Teritúchmova§ 409
Rhóxané, Róxané ze Sogdiány, d. Peršana Oxyarta, první manž. Alexandra Velikého§ 327 - 325, 323, 319, 317, 316, 310, 244
Rhóxáné z Pontu, s. Mithridáta VI.§ 71
Rhoxolánové, Roxolánové, též Rhóxolánové, řec. Rhoxolánoi, Rheuxinaloi, lat. Roxolání, ír. Rauchšna, sarmatský zřejmě kmen příbuzný s Alány na dn. východní Ukrajině, v imperiální době v dolním Podunají, srov. též Rosomanové§ 250, 110, 109-, 69+, 101+, 106+, 118+, 170+, 175+, 179+, 260+
Rhýneia, též Rhéneia, o. u Délu§ 532, 426
Rhyndakos, ř. v Mýsii, dn. ofic. řeka Mustafy Kemala paši§ 1275, 85, 73-, 257+, 270+
rhyntaké, rhyndaké, ind. pták o velikosti holuba§ 401
Rhypes (pl.), gen. Rhyp, m. v Acháji (jiné od Rhyps, Rhybasteinoi, lat. Rubí, dn. Ruvo di Puglia)§ 733, 710, 708, 500, 281
Rhysiké, kraj ve východní Thrákii mezi Haimem a Pontem§ 18+
rhytmos, rhytmus§ viz metrika s. v. lyrika