************************************************************

411.

Ol. 92, 2

Mnásilochos (zemřel) a Theopompos

a. u. c. 343

M. Papirius Mugillanus a Sp. (C.?) Nautius Rutilus

ep. eforos ve Spartě Misgolaidás

************************************************************

V zimě před jarem dvacátého prvního roku války dobyli Boióťané zradou Órópos, tradičně athénský. Zůstal v thébských rukách až do roku 338 (viz roky 402, 366 a 338). Je možné, že tehdy padl do zajetí sókratik a vojevůdce Xenofón a že při té příležitosti měl příležitost slyšet přednášky sofisty Prodika z Keu.

O lénajích v c. únoru hrána v Athénách Aristofanova protiválečná komédie Lýsistraté, v níž ženy celé Hellady odmítly svým mužům sloužit ložem, dokud neukončí svá válčení; o aplikaci výhrůžky v době zcela moderní viz v indexu s. v. ženy (1). 

Téhož roku se zřejmě konala též premiéra Žen o Thesmoforiích/Thesmoforiadzúsai, komédie protieurípidovská, jehož podání ženských rolí konservativním současníkům zavánělo misogynstvím (o Eurípidově osudu viz rok 408sqq.).   

Na jaře Sparťan Derkylidás vyrazil se svými muži z Mílétu po souši k Helléspontu a Chíjští stále ještě v athénském obležení dostali z Mílétu posilu dvanácti lodí po Antisthenem s pěchotou, které velel León. Na to se Chíjané se 36 loděmi postavili athénským 32, bojováno však nerozhodně. V té době leželo stále ještě jádro spartské flotily na Rhodu a s ním Astyochos, viz rok předešlý.

Když Derkylidás dorazil k Helléspontu, přešli k němu a k Farnabázovi Abýdští, o dva dny později Lampsačtí. Z Chiu na to vyplul se 24 loděmi k Helléspontu Strombichidés i s hoplíty. Athéňané před Lampsakem měšťany porazili a neohrazené město, krátce ve spartských rukách, obsadili. Zmocnili se velké kořisti a mnoha otroků, svobodné nechali na pokoji. Abýdos, osada Mílétských, zůstal při Spartě a Strombichidés se o něj ani nepokoušel.

Zato se vylodil v Séstu ležícímu naproti a vložil sem posádku na střežení Helléspontu. Po odplutí Strombichida k Helléspontu připlul k Chiu z Rhodu Astyochos se dvěma loděmi a se spartskými loděmi před Chiem odplul k Samu. Athéňané, kteří se zabývali interními spory, se však k bitvě nepostavili a tak nauarchos pokračoval do Mílétu.  

V Athénách zavraždili spiklenečtí členové hetairií vůdce démokratů Androklea, který měl mimo jiné zásluhy o exulování Alkibiada; jména vrahů neznáme. Zavražděno bylo i několik dalších Athéňanů a veřejně se probíraly požadavky po zrušení výplat za vykonávání veřejných funkcí: že by žold měli dostávat jen vojáci v poli a stát by mělo řídit jen pět tisíc občanů vybraných podle majetkového censu, Athéňanů schopných financovat leitúrgie. Do toho, vlastně jako do hotového, připlul Peisandros se svými lidmi ze Samu. 

V červnu byl v Athénách se souhlasem sněmu proveden "parlamentní" oligarchický převrat. Návrh na ústavní změnu iniciovali Mélobios a Pýthodóros a Athéňané si prý od změny slibovali získat namísto Sparťanů podporu Krále, viz rok předešlý.

Z pěti tisíc nejmajetnějších vybrali deset mužů, kteří sepsali novou ústavu. Když to udělali, 14. thargéliónu/asi 9. června byla rozpuštěna dosavadní státní rada pěti set a 22. thargeliónu nastoupila přechodná státní rada/búlé čtyř set složená ze čtyřiceti mužů z každé z deseti fýl. 14. skiroforiónu/snad 9. července ji nahradila vylosovaná rada nová. Sněm na Kolónu u Poseidónova chrámu před hradbami, kde si účastníci odhlasovali beztrestnost projevu, odhlasoval ústavní změny bez jediné námitky. 

Nový režim svým osobním vlivem řídili Peisandros, hlavní ideolog puče a dosud málo veřejně činný logograf Antifón, dále Frynichos, Aristarchos a Thérámenés, syn Hagnónův, narozený na Keu, rhétór a sofista, asi autor tří knih řečnických cvičení a učebnice rhétoriky (srov. k tomu v indexu, s. v.). Převrat byl proveden s pomocí probúlů, srov. rok 413, kdy se jedním z nich stal i tragik Sofoklés, tzn. že i on byl pučista. 

Odvolanou Radu Pěti set/hoi pentakosioi řádně vyplatili i za zbytek funkčního období; členové nové Rady Čtyř set/hoi tetrakosioi v doprovodu ozbrojenců dorazili na sněmoviště s ukrytými dýkami, kdyby snad došlo k odboji. V Athénách panoval klid a jenom několik oposičních Athéňanů, jejichž jména neznáme, bylo popraveno (srov. však fragment textu zákona z roku c. 410 o státní podpoře sirotkům, kde několik jmen zachováno, viz rok následující). Někteří Athéňané byli režimem zavřeni, několik exulováno, jména neznáme, stejně jako vlastní obvinění či provinění. 

Rada Čtyř set poslala do Dekeleie s mírovými návrhy ke králi Ágidovi II. a ten poselstvo odkázal do Sparty; delegaci tvořili Archeptolemos, Onomaklés a rhétór Antifón. Král si brousil zuby na snadné obsazení Athén, neboť předpokládal nepokoje, ale když dorazil s vojskem před město, byl nachystanými Athéňany odražen. Posily, o které žádal ze Sparty, pak poslal domů a sám se se svými muži vrátil do Dekeleie. 

Peisandros s pučem na Samu nepochodil, sami Samští byli proti revoluci a nepomohlo vyslání desetičlenné mise, aby vojákům athénské události vysvětlila. Vojsko na Samu zůstalo přes značné vnitřní třenice démokratické a jeho vůdci byli stratégové a trierarchové León (srov. o něm rok 404), Diomedón, Thrasybúlos a Thrasylos. Na tři sta oligarchických stoupenců se pokusilo o převrat, ale snadno poraženi, třicet z nich zabito, tři exulováni a zbytek se vrátil do řad vojska. 

Oligarchickými spiklenci po dohodě s Charminem popraven démagógos Hyperbolos, poslední ostrakovaný Athéňan a jeho tělo zašité do pytle či kůže/askos bylo hozeno do moře (srov. k tomu rok 417; t. r. mu exil končil). Historické prameny ho nikterak nelitují: prý to byl ničema/mochthéros anthrópos).

Athénská armáda na Samu poslala do Athén Chaireu na státní lodi Paralos/"Přímořská", naus Paralos, aby informoval o dění na ostrově: netušili, že v Athénách již panují nové poměry. Námořníci z lodi byli zčásti zatčeni, zčásti dislokováni na jiná plavidla a Chaireás se dokázal skrýt a vrátit na Samos. Tam situaci v Athénách silně okořenil ve smyslu krutovlády oligarchie. Samští si pak odhlasovali k válce s Peloponnésany ještě válku s Radou Čtyř set. 

Následně odpadlo od athénské symmachie Býzantion, dílo megarského stratéga Helixe a jeho deseti triér. Do města posléze po souši dorazil jako harmosta Klearchos, aby velel spartským jednotkám na Helléspontu, viz rok následující. V Mílétu naléhali na Astyocha spojenci a hlavně Syrákúsané, aby se vyplulo celou mocí proti Athéňanům na Samu. To se i stalo se 110 loďmi, které se shromáždily u Mykaly, ale 82 lodi Athéňanů na Samu brzy posílila flotila Strombichidova ze Séstu a athénské loďstvo mělo nyní 108 lodí; Astyochos neriskoval a vrátil se do Mílétu. 

Velitelé z Peisandrova tábora se rozjeli po Egeidě, aby sesazovali démokratické vlády. Kuriosní vývoj zaznamenal Thasos. Dieitrefés tu se svými Thráky zavedl proathénskou oligarchickou vládu, ale dva měsíce po jeho odplutí si Thasští postavili hradby, které měli od Athéňanů nakázány roku 463 strhnout a spojenectví s nimi poslali k šípku, viz rok následující.

● Roku 408 sjednal Dieitrefés proxenii pro jistého Oiniada z Palaiskiathu, "poněvadž to byl pro athénský stát dobrý muž/epeidé anér esti agathos peri tén polin tén Athénaión" (jak se tak v té době protokolárně zdůvodňovalo). V čem zásluhy spočívaly a z které doby byly, nevíme, snad z této (?); o bojích na Skiathu není nic známo. 

Thrasybúlos, jeden z těch na Samu, kteří souhlasili se změnou athénské ústavy, přivedl od Tissaferna na Samos Alkibiada a toho zde nadšené vojsko, jemuž exulant slíbil hory doly a dokonce to, že přivede s sebou foinícká plavidla, která byla tehdy už v Aspendu, viz zde níže, zvolilo stratégem; jeho jediným protivníkem byl Frynichos. Pak se Alkibiadés vrátil k Tissafernovi.

• V tomto okamžiku byl athénský stát vlastně rozdělen na dva samostatné subjekty, sídlící v Athénách a na Samu. Ve zmírněné podobě se tento rozkol táhl až do konce athénské arché.

Po zprávě o Alkibiadově přeběhnutí na Samos se v Mílétu mezi spartskými vojáky a námořníky zvedla nespokojenost a za špatně vyplácený žold Tissafernem vinili Astyocha. V hádce s admirálem došlo na ruce a Astyochos se zachránil u oltáře. Míléťané vyhnali posádku z pevnosti, kterou dal postavit Tissafernés, což schvalovali mimo jiné též Syrákúsané, spartští spojenci.

Varoval je však Lichás, že takové jednání je proti paktu s Peršany. Když o něco později onemocněl a zemřel, odmítli Míléťané Lichu pochovat na tom místě na svém území, které vybrali Sparťané. 

Do nepokojů do Mílétu dorazil nový spartský nauarchos Mindaros, který ve funkci vystřídal Astyocha. Astyochos, zástupci Mílétských i Hermokratés odpluli do Sparty si stěžovat na liknavost Tissafernovu při vyplácení peněz na válku. Tissafernés naopak s nimi vyslal Kára Gaulita, aby si stěžoval na chování Mílétských, kteří mu obsadili pevnost. Později, asi až roku 410, byl ze Sparty exulován Pásippidás za to, že s Tissafernem kul pikle; bližšího o záležitosti není známo nic a roku 409 již byl členem spartské mise ke Králi, viz tam. 

V té době již byl Alkibiadés na Samu a tehdy dorazili vyslanci Čtyř set, aby armádě vysvětlili novou ústavu. Vojáci zpracovaní informacemi Chaireovými je však vykřičeli. Situaci zachraňoval Alkibiadés, když deputaci poslal zpět do Athén, aby vyřídili, že nic nenamítá proti vládě Pěti tisíc, ale aby zrušili Radu Čtyř set a vrátili do úřadu Radu Pěti set. Přítomni byli vyslanci Argívských, které přivezli námořníci z lodi Paralos převelení na jinou loď, viz zde výše, a když vezli do Lakedaimonu posly Čtyř set, zajali je před Argem a předali je Argívským: pak utekli na Samos. 

Hermokratés byl krátce nato roku 410, viz tam, spolu s dalšími veliteli v Egeidě exulován z rodných Syrákús a přišel o velení nad expediční flotilou v Egeidě (viz následující roky); Tissafernés se mu pak jako soukromníkovi mstil. 

Mezitím se ve vlastních Athénách dostal Thérámenés do oposice a Frynichos odešel s Antifóntem do Sparty s mírovými návrhy. Po návratu do Athén však byl zavražděn městským strážníkem/peripolos Hermónem na lidmi přeplněné agoře, který v tom okamžiku nepoznán (sic) unikl a jeho jméno ani důvod neprozradil na mučidlech jeho nejmenovaný komplic z Argu.

Podle jiné verse byl vrahem jistý Thrasybúlos z Kalydónu, jeho komplicem při atentátu Apollodóros z Megar. Uškrtili ho v noci u jakéhosi pramene mezi vrbami/para tén krénén en tois oisyois, byli dopadeni přáteli zavražděného a ve vězení mučeni. 

Srocení lidu je osvobodilo a soud později potvrdil, že Frynichos byl zrádce, jak tvrdili atentátníci, viz rok předešlý. Oba byli posléze na návrh Dioklea vyznamenáni zlatým věncem v hodnotě jednoho tisíce drachem, státním občanstvím a  Apollodóros dostal odměnou též pozemek figurující o c. dvě desetiletí později v soudním sporu o uschlý olivovník, k němuž řeč obhajoby napsal Lýsiás (to nevylučuje okolnost, že by oba atentátníci byli metoiky ve službách athénského státu, jako ostatně též Lýsiás).

V létě dorazilo do Aspendu 147 lodí z Foiníkie, ale Tissafernés, který se za nimi vydal, je do Egeidy nevpustil, jak bylo se Sparťany ujednáno: spoléhal na vzájemnou ničivou sílu Hellénů. Za Lakedaimonské perskou flotilu navštívil harmosta Filippos. 

Někdy v této části léta vybojovali Athéňané s třiceti loďmi, jimž velel stratégos Thýmocharés, námořní bitvu s Peloponnéskými, kterým velel nauarchos této části spartské flotily Agésandridás. Jeho 24 lodí bylo umístěno v Lau a odtud se vypravil kolem Súnia k Euboji. Thérámenés v Athénách kolem Agésandridovy výpravy rozšiřoval, že skutečným jejím cílem bylo zmocnit se Peiraiea a proto že se musí urychleně dostavět zeď v Éetióneji. Mezi hoplíty však panovala s Thérámenem nespokojenost a zeď, kterou do té doby stavěli, začali v jakési hysterii bořit. Sparťané však pluli kolem a dorazili k Órópu.

V bitvě před Eretrií na Euboji byli Athéňané tvrdě poraženi, 22 lodí jejich bylo jato, vojáci, kteří prchli do Eretrie, byli měšťany vražděni a celá Euboia mimo Óreos, který měl od roku 445 athénské klérúchy, odpadla ke Spartě.

Pod dojmem eubojské porážky zasedli Athéňané po dlouhé době na vrchu Pnyx a po čtyřech měsících platnosti nové ústavy odstranili Athéňané vládu Čtyř set a zavedli namísto ní vládu Pěti tisíc/hoi pentakischílioi bez placeného výkonu funkce, směs démokratie a oligarchie: oněch pět tisíc bylo z hoplítů, těch, kteří se mohli na své náklady sami vyzbrojit.

Nejaktivnější při likvidaci rady Čtyř set byl Aristokratés s Thérámenem. Byl to ústavní kompromis, jemuž se též říkalo Thérámenova ústava. Peisandros, Aristarchos, Alexiklés a další odešli k Ágidovi do Dekeleie. Aristarchos, tehdy jeden ze stratégů, se postaral o to, aby posádka bránící Oinoji vydala pevnost Boióťanům, kteří ji obléhali s Korinťany. 

Nová vláda povolila Alkibiadovi návrat do Athén. Mezi exulanty byl sofista Kritiás, který patříval do okruhu posluchačů Sókratových, viz dále o něm roku 404 a v indexu s. v. školy (2). V Thessalii se kupodivu oligarchický intelektuál nepostavil na stranu domácích aristokratů, ale spolu s jinak neznámým Prométheem podporoval v boji s latifundisty hnutí penestů, thessalskou obdobu peloponnéských heilótů. Do vlasti se vrátil po aigospotamské katastrofě, to již jako prospartský n. prolýsandrovský exponent oligarchie. Lze se domnívat, že v exilu skládal spisy o ústavách Lakedaimonských, Thessalů a Athéňanů, známé z citací starých autorů. 

Když se Tissafernés s foiníckou flotilou nehnul z místa, což hlásili harmosta Filippos a epistoleus Hippokratés, který byl ve Fasélidě (Peršan odešel do Efesu až po vyplutí Mindara z Mílétu), odplul v téže době Mindaros (viz výše) se 73 loděmi z Mílétu na Chios a Athéňan Thrasyllos s 55 plavidly ze Samu na Lesbos. Oba směřovali k Helléspontu, Athéňané měli v Séstu dalších osmnáct lodí. Toto loďstvo Sparťané rozprášili. 

Později u mysu Kynos séma, čili „U psího pomníku“, porazili v námořní bitvě Athéňané se 76 triérami pod stratégy Thrasyllem a Thrasybúlem Sparťany a jejich syrákúské spojence s 86 loďmi. Athéňané přišli o patnáct lodí, Peloponnésané se spojenci 21.

Následně se stal Kýzikos opět athénským spojencem, když odpadl rok předtím. Cestou porazili Athéňané mužstvo osmi býzantských lodí a zmocnili se jich. Několik dnů po bitvě u Psího pomníku připlul z Athén Thýmocharés s novými loděmi a v druhé bitvě je však Lakedaimonští pod Agésandridou porazili.

● U Psího pomníku, viz vysvětlení jména v indexu s. v., se prý nacházel hrob Hekaby, vdovy po Priamovi. Někdy v prvním století n. l. zde na pobřeží mezi Madytem a Séstem založili Římané osadu Koila (pl.), lat. Coela, která od Hadriana obdržela statut municipia s vlastní mincovní ražbou. 

V téže době, koncem samém léta, se na Samos vrátil Alkibiadés, když byl předtím u Tissaferna v Kaunu a ve Fasélidě (zadržovat foinícké lodi byl i jeho nápad, ovšem byl také v době, kdy stál při Peršanech, jeho nápad lodi z Foiníkie povolat). Ze Samu odplul do Halikarnássu, kde vymánil z měšťanů peníze a devět lodí a opevnil Kós. Na podzim se opět vrátil na Samos a kolem rovnodennosti odlul s osmnácti loďmi do Helléspontu (o jeho podílu na abýdské biandrii z této doby viz v indexu s. v.). 

Z následujícho roku pochází fragment usnesení Athéňanů o chvále Halikarnásských, jejichž celý stát dostal poctu euergeta. Bližšího není nic známo, neboť většina textu byla na stéle ulomena, ale souvislost s Alkibiadovou návštěvou se nabízí.

Na podzim pokračovaly na Helléspontu boje Athéňanů se Sparťany, které podpořili Rhodští pod velením nauarcha Dóriea se čtrnácti loďmi z Itálie; u Rhoiteia narazil na dvacet athénských plavidel a bojováno bylo nerozhodně. Boj pozoroval z Ília Mindaros, který tam obětoval Athéně, a dal vyplout svým lodím na pomoc Dórieovi, slavnému olympioníkovi z Rhodu, nyní občanovi Thúrií.

Před Abýdem Athéňané posilněni osmnácti loděmi Alkibiadovými po celodení bitvě Lakedaimonské se spojenci porazili a na svou základnu do Séstu odtáhli třicet ukořistěných plavidel, z nichž prchly posádky. Ze Séstu, kde trvale nechali kotvit čtyřicet lodí, pak Athéňané přes zimu vyplouvali vybírat spojenecké poplatky/foros. Stratégos Thrasyllos na to odplul do Athén.

V zimě dorazil do Helléspontu satrapa Tissafernés a když k němu připlul Alkibiadés s jedinou lodí, aby ho s dary pozdravil, dal ho zatknout a uvěznit v Sardech; prý na pokyn Králův, který si přál válku proti Athénám. Athéňan však po třiceti dnech se svým krajanem Mantitheem, který ho zatýkal, uprchl do Klázomen, když se kdesi v Kárii dostali ke koním.

V Athénách tohoto chaotického roku jmenovali proxenem a euergetem jistého Pýthofana (vlast ani zásluhy neznáme). S poctami se mu zároveň dostalo ochrany jeho lodi a majetku na území pod athénskou kontrolou; byl to zřejmě obchodník, který se hodil oběma stranám stávajících občanských rozbrojů. ● Rovněž v Athénách se narodil vojevůdce Tímotheos, syn Konónův a žák Isokratův (zemřel roku 354). 

Vládou Pěti tisíc byl za účast na oligarchickém puči popraven Archeptolemos a rhétór a sofista Antifón z Rhamnúntu, který byl též mučen (narodil se kolem roku 480). O život přišli za vlastizradu spočívající v cestě do Sparty zčásti vykonanou též na nepřátelské lodi, viz zde výše, jejich majetek byl zabaven, domy srovnány se zemí a jejich těla pohozena za hradbami. S oligarchickým táborem si v následujících letech srovnávali účty nevybíravým způsobem démagógové Epigenés, Démofanés a Kleisthenés. 

Chalkidští postavili přes Eurípos na pevninu do Aulidy dřevěný most, dlouhý byl dvě plethra, tj. něco přes šedesát metrů. Později bylo město pevněji ohrazeno, most obnoven Alexandrem Velikým již jako kamenný a na obou koncích opatřen věžemi. Přemostění v různých podobách zde přetrvalo dodnes. 

• Most přes Eurípos je prvním známým pevným přemostěním mořské úžiny vůbec (srov. perské lodní mosty za válek s Hellény) a prvním kamenným mostem v Evropě (s výhradou amfipolského mostu, cf. rok 437). O kamenném mostu v Ninuji/bibl. Ninive viz rok 687 a v Babylónu rok 626, srov. nejstarší vůbec známý kamenný roku 786, perský dřevěný roku 513.

 

V Salamíně na Kypru skončila vláda krále Abdémona z Tyru (vládl od roku asi 450; podle kratší chronologie od roku c. 415). Sesadil ho Euagorás I. z rodu Teukrova, který se jedné noci vrátil z exilu v kilických Solech a obsadil palác. Euagorás I. vládl k velké slávě města do roku 374 (srov. rok 391). Rozšířil přístav, stavěl flotilu, měl na ostrově mocenské ambice.

Platil sice Králi tribut, byl však proathénským filhellénem: od c. 410 n. 407 byl čestným občanem Athén, roku 407 věnoval Athéňanům obilí, podporoval později Konóna a roku 393 byl poctěn proxenií a bronzovou sochou vedle Konónovy. O občanství lze soudit podle fragmentu sněmovního usnesení se zachovaným textem o "zapsání (do dému)": ... kai e]sgrafsa[sthai...]. Viz o trvající králově náklonnosti u roku 394.  

 

V Egyptě vypuklo protiperské povstání, a proto se nemohla perská flotila zúčastnit bojů v Egeidě na lakedaimonské straně. Povstání nebylo zřejmě nikdy zcela potlačeno, snad jen lokalisováno (srov. k tomu rok následující a nepokoje v Horním Egyptě a rok 404). 

 

V Římě vedle epidémii moru trval hlad z neúrody, viz rok předešlý. Nákupy potravin v cizině se podařilo zajistit ze Sicílie a Etrúrie, Samnité, kteří byli v držení Cum a Capue, římské agenty naopak vyháněli.

 

************************************************************

410.

Ol. 92, 3

Glaukippos I.

a. u. c. 344

M’. Aemilius Mamercinus a C. Valerius Potitus Volusus

ep. eforos ve Spartě Isiás

************************************************************

V zimě zřejmě již t. r., dvacátého druhého války, odpluli v noci Athéňané ze Séstu do Kardie, neboť se obávali útoku Mindarovy flotily o šedesáti lodích (sami měli obsazeny čtyřicet). Sem dorazil z Klázomen po souši Alkibiadés a po něm navrátivší se Thérámenés se dvaceti triérami z Makedonie a Thrasybúlos se stejným počtem lodí z Thasu, srov. zde níže důsledky vybírání tributu. Všichni se shromáždili v Pariu (86 lodí) a odtud pokračovali na Prokonnésos. 

Athéňané pod Alkibiadem se zčásti vylodili, což učinili též Sparťané a zvítězili v kombinované bitvě na moři a na souši u Kýziku, v níž padl na pevnině spartský vrchní námořní velitel/nauarchos Mindaros. S ukořistěnými plavidly odpluli Athéňané k Prokonnésu s výjimkou lodí syrákúských, které si osádky raději sami zapálily. • Bitvu u Kýziku lze datovat též do května t. r. 

Satrapa Farnabázos se se svými pěšími jednotkami stáhl k vyklizenému Kýziku, kterého se Athéňané bez boje zmocnili; do jejich spolku se vrátily vzápětí Perinthos, Sélymbrie (viz ale rok 408), Chrýsopolis na území Kalchédonu/Chalkédonu, kterou opevnili a zřídili v ní celnici/dekateutérion pro výběr desetiprocentního cla/dekaté z lodí připlouvajícím z Pontu. Zanechali tu flotilu třiceti lodí s veliteli Thérámenem a Eumachem. Ostatní se vrátili do Helléspontu. 

Zachytili v té době Athéňané spartského posla vyslaného Mindarovým epistoleem Hippokratem se vzkazem: "Lodi zničeny. Mindaros zahynul. Muži hladovějí. Nevíme, co třeba dělat/Errei ta kála. Mindaros apessya. Peinónti tóndres. Aporiomes ti chré drán." 

Farnabázos však nenechal své spojence padnout. Před létem stavěli Sparťané se spojenci v Antandru nové lodi, tolik, o kolik jich právě přišli. Peršané dali peníze na materiál i mužstvo a umožnili jim porážet stromy v lesích na Ídě. Syrákúsané, kteří u Kýziku své lodi raději spálili, než aby připadly Athéňanům, získali od Antanderských z vděku za pomoc při stavbě hradeb občanská práva.

Sem dorazila zpráva o tom, že v Syrákúsách zbavil nový režim démokratů Hermokrata a další velení; staří velitelé předali novým funkce v Mílétu: nyní syrákúskému expedičnímu sboru veleli Démarchos, Myskón a Potamis. Většina flotily však zůstala Hermokratovi a jeho druhům nakloněna, srov. zde níže. 

Na začátku léta byl na Thasu proveden démokratický převrat a ostrov se opět stal athénským spojencem (srov. rok 411). Vůdcové prospartské kliky museli do vyhnanství, s nimi vyhnán harmosta Eteoníkos. Na rozdíl od své métropole thrácká Neápolis na protilehlém břehu setrvala ve spojenectví s Athéňany, což bylo oceněno v usnesení snad z tohoto roku. Druhé usnesení Athéňanů navrhl roku 407 Axiochos, Alkibiadův strýc, s nímž sdílel osud emigranta, viz rok 415, jímž se děkovalo Neápolským za jejich účast na tažení proti Thasu, na jeho obléhání a v námořní bitvě.  

Po Mindarovi se nauarchem Sparťanů stal Kratésippidás (do roku 407). Král Ágis II. se vypravil z Dekeleie s vojskem před Athény, opět plenili, byl ale Thrasyllem, který sešikoval Athéňany před hradbami, zaskočen a odtáhl. Na to Thrasyllovi odhlasovali tisíc těžkooděnců, sto jezdců a padesát lodí.

Když Ágis se Sparťany viděli, jak do Athén z Helléspontu doplouvají nerušeně lodě s obilím, začali o své strategii s Dekelejí a s vyhladověním Attiky pochybovat. Do Býzantia proto po rozhodnutí v Lakedaimonu dorazil spartský harmosta Klearchos, který se do města dostal s dvanácti loděmi z Megar a od dalších spojenců přes athénské hlídky na moři, když se předtím účastnil bitvy u Kýziku, viz zde výše.

V červenci převzala moc v Athénách opět rada Pěti set/pentakosioi a héliaiá (tzn. návrat k poměrům před rokem 411). Na návrh majitele manufaktury na výrobu lyr, lyropoios, Kleofónta (zabit při pouličních nepokojích roku 404 nebo tehdy popraven, viz rok 405) byla zavedena i v tak napjaté době dióbeliá, státní pense o dvou obolech denně pro všechny athénské občany, kteří nezastávají žádný úřad ani nejsou v činné vojenské službě.

O něco později démagógos Kallikratés z Paiánie navýšil plat na tři oboly, ale vzápětí dióbelii předložil ke zrušení; srov. rok 406. • Něco podobného se objevilo teprve v 70. letech 20. století v některých arabských státech Perského/Arabského zálivu bohatých na ropu, kde je vyplácena státní pense již od dětského věku.

V zimě se do Athén vypravilo ze Sparty poselstvo s mírovými návrhy, které vedl Endios. Athéňané však Sparťany odmítli. 

Po roce 410 a až do roku 399 revidovali v Athénách legislativu od dob Solónových a Drakontových, jak potvrzuje zachovaný text zákona o vraždách z dekretu z roku archonátu Diokleova roku následujícího (srov. s rokem 621). Sbírku zákonů/nomoi sestavili a vykládali nomothetai/zákonodárci, zatímco usnesení sněmu/pséfismata přijímal sněm/ekklésiá na doporučení rady/búlé. Nomoi měly platnost všeobecnou, pséfismata doplňující, za to v otázkách zahraniční politiky platila pséfismata výlučně. 

Úkol shromáždit staré legislativní texty a kodifikovat je dostala skupina nomothetů vedená písařem/anagrafeus tón nomón Níkomachem, prý synem státního otroka. Měl na to čtyři měsíce, ale práce se protáhla na nejméně šest let a rozpočet přetáhl o dvanáct talentů. Níkomachos stranil oligarchům, mezi nimiž tehdy měli velké slovo Satyros a Chremón (viz o nich u roku 404), a za peníze upravoval původní znění popřípadě si zákon vymyslel, jak se za stara tvrdilo. Přidával do státního kalendáře svátky a oběti, čímž zatěžoval státní pokladnu ročně o šest talentů. 

Níkomachos posloužil oligarchům mimo jiné ve vykonstruovaném procesu s démagógem Kleofóntem obžalovaným za zanedbávání občanských povinností, když "objevil" zákon povolující radě/búlé přehlasovat rozhodnutí poroty (viz rok 405). Níkomachův podvod a jeho kolaborace s Třicítkou se dostaly před soud roku 399, sám utekl nebo byl exulován z Athén již za vlády Třicítky (důvody neznáme), jak se praví v žalobě "na nesložení účtů" z jeho činnosti sepsané Lýsiou. Podílel se též na likvidaci démokratů Strombichida a blíže neznámého Kalliada, nepohodlných lidí kliky kolem Třicítky. Když se po jejím pádu Níkomachos vrátil, došlo k soudu s ním. Jak dopadl, nevíme, ani to, zda jeho práci někdo revidoval. 

Snad z t. r. je též zákon o státní podpoře sirotkům po obětích předchozího režimu (?). Na návrh Theozotidův dostávali chlapci po obolu denně a podle fragmentu nápisného znění zákona se mohl týkat minimálně 35 dětí.  

Jinak neznámí Polyklés, Peraieus a Mandrobolos z neznámého státu byli z vděku za prokázaná dobrodiní osvobozeni v Athénách od placení metoikovské daně až do doby, kdy se budou moci vrátit domů (zřejmě vyhnanci v důsledku politických rozbrojů ve vlasti). Stratégům bylo ve fragmentu usnesení nařízeno trojici co nejrychleji dopravit do Helléspontu, co se však týká jistého Tímantha, toho jméno mají úředníci ze stély odstranit: souvislosti s předcházející trojicí a Tímanthova kausa známy nejsou, srov. zde výše. 

V Makedonii oblehl král Archeláos z kraje roku s pomocí Thérámenovou a jeho Athéňanů nevěrnou Pydnu. Město dobyl, zboural a dal znovu vybudovat asi dvacet stadií od moře.

Kolem roku 410 zemřel král Odrysů Seuthés I. (vládl od roku 424). Ke konci jeho vlády, kdy byla říše Odrysů ještě unitární, vznikla dvě další odryská knížectví: Maisadés vládl nad kmeny Melanditů, Thynů a Tranipsů, Térés II. byl dynastou v Deltě, v kraji mezi Býzantiem a Salmydéssem. 

Nástupcem Seutha I. se stal Amádokos I., též Amédokos nebo Médokos (vládl do roku 387, srov. rok 405). Jednotná říše Odrysů se rozdělila (srov. rok 450; definitivně ale až roku 358). Amádokos I. vychoval Seutha II., syna mezitím zapuzeného dynasty Maisada. Amádokovými současníky byli dynastové Bergaios a Saratokos; jména známe toliko z jejich mincovní ražby, okolnosti vlády neznáme. 

Téhož roku se v Molossii stal králem Tharyps a vládl do roku 404 (srov. rok 429). Za jeho vlády se Molossové zmocnili Dódóny (nebo to bylo až za Alkety I.?) a celé Thesprótie. Založil sídelní město aiakovských molosských králů Passarón, srov. roky 294 a 285. 

Na jaře byli syrákúští velitelé oddílů, které bojovaly jako spojenci Peloponnésanů v dekelejské válce, z domova démokraty vystřídáni a posláni do vyhnanství (srov. rok 411). Hermokratés odešel k satrapovi Farnabázovi, srov. zde výše.

Na Sicílii se po sedmdesáti letech objevili s vojskem Kartháginci (srov. rok 432). Připluli s šedesáti válečnými plavidly a 1500 přepravními a vylodili se v Lilybaiu. Údajně stotisícové armádě, jeden údaj je dvakrát vyšší, velel Hannibal (I.), syn Geskónův, vnuk Hamilkara (řec. Amilkás), který padl v roce 480 před Hímerou. Jeho syn žil a zemřel v Selínúntu, jediné hellénské obci, která s Púny tehdy koalovala. Vypukla druhá válka o hégemonii nad Sicílií (trvala do roku 405). 

Karthágince povolali Egesťané na pomoc proti Selínúntským v hraničním sporu: ve stejném sporu, v němž si roku 415 povolali na pomoc Athéňany. Selínús byl elymskými Egesťany poražen a Selínúntští, jaká ironie, si zavolali na pomoc Syrákúsany a Egesťané Karthágince. Hégemonie Syrákúsanů nad ostrovem trvala vlastně nepřerušena od roku 440 (srov. tam).

Kartháginci dali práci pěti tisícům Libyjů a osmi stům Kampánů, které před pěti roky najali na podporu Athéňanů ve válce se Syrákúsany sicilští osadníci z Chalkidy (tj. z největších Naxos, Katané a Rhégion, srov. rok následující). 

Žoldnéře Púnové dislokovali na území Egesťanů a po odchodu púnské armády z ostrova se dali znovu najmout roku 407, viz tam a rok 404 (jiní Kampánové známí jako Mámertínové později osudově zasáhnou do dějů sicilských, viz rok 288sqq.). 

Téhož roku se v Syrákúsách narodil Dión (zemřel roku 354). V Athénách zemřel žák Anaxagorův a učitel Sókratův Archeláos z Athén nebo Mílétu (narodil se kolem roku 480).

Krátce před rokem 410 se v Persii oženil Arsakés, nejstarší syn krále Dáreia II. a budoucí Artaxerxés II., s Tissafernovou sestrou Stateirou, dcerou Idernovou/Hydarnovou, a Arsakova dcera Amástris či Améstris si vzala Tissafernova a Stateiřina bratra Teritúchmu. T. r. se ale Teritúchmés, který zdědil po otci satrapii, pravděpodobně Médii, zapletl či přímo spustil komplot proti Dáreiovi II. a královna Parysatis se strašlivě pomstila na celé rodině; pouze Tissafernés a Stateira jí unikli (viz dále roku 409).

V Horním Egyptě v létě t. r. zničili domorodí vyznavači Chnumovi na Elefantíně chrám Jahweho/Jahu v násilnostech proti židovským osadníkům, potomkům žoldnéřů snad z daleko předperské éry, viz rok předešlý. Využili prý nepřítomnosti egyptského satrapy Arsama.

Když si o tři roky později stěžovali satrapovi Júdy Bagóovi/Bagohi na úplatnost úředníků, byli odpovědní perští činovníci popraveni, Bagóás povolil obnovu chrámu, nicméně zakázal krvavé oběti zvířat Egypťany ctěnými (což byl důvod protižidovské bouře). O ethnických a náboženských poměrech na Elefantíně viz v indexu s. v.    

Nové boje Římanů s Aequy, padlo do jejich rukou Carventum v Latiu. Konsul C. Valerius pevnost dobyl zpět a kořist z výpravy dal prodat ve prospěch státní pokladny. Odměněn senátem ovacemi, u mužstva však byl neoblíben. Již v provádění odvodů se konsulovi postavil jeden z deseti tribunů lidu M. Menenius, který se domáhal spravedlivého rozdělení státní půdy a vyhnání z parcel těch, kteří je drželi neoprávněně (tedy většinou aristokratů). Jeho snahu však bojkotovali všichni jeho kolegové, takže nebyl dále volen.