Římští biskupové. Jméno křesťanů pro náboženskou komunitu přišlo do užívání v Antiochii/Orontu za Ti. Claudia. První kř. basiliku, Petrovu, dal v Římě na místě dn. vatikánské stavby postavit císař Kónstantínos I. Římskému biskupovi přenechal část obydlí rodiny Lateránů na Caeliu, vedle něhož povstala basilika S. Giovanni in Laterano, dodnes kostel římského biskupa (tím je d. f. pro křesťanský svět nejdůležitějším kultovním místem-kostelem).

Palác Plautia Laterána na Caeliu zkonfiskoval již Neró, viz k tomu roku 65, a zůstal císařským majetkem po staletí. Do roku 1306 n. l. byl palác sídlem hlavy katolické církve, dnešní podobu má od roku 1586.

Od roku 109 (n. už 105, cf. zde výše v předcházejícím oddílu) byl římským biskupem Alexander I., po něm od roku 119 (n. už 115) Xystus/Systus či Sextus I., od roku 129 (či 125) Telesphorus, za něhož došlo v Palaistíně, severní Africe a na Kypru k povstání Židů pod Bar Kochbou a ke vyvraždění několika set tisíc hellénských jinověrců-polytheistů.

Od roku 138 (136) byl po Telesphorově „mučednické“ smrti hlavou římských křesťanů jistý Hygínus. Za něho kázali gnóstické rozumy v Římě jistý Valentínus, ale dobře to s ním dopadlo: vyznal se prý ze svých „bludů“ a z křesťanské komunity-církve byl vyloučen. 
Od roku byl biskupem 142 (140) Pius I., od roku 157 (155) Anícétus, pocházející z Emesy.

Za něho se Iústínus z Palaistíny obrátil na císaře Antónína Pia s novou apologií křesťanství, neboť v Asii se mělo opět šířit pronásledování křesťanů, které zarazil prý až Márcus Aurélius Antónínus (za něhož další apologii sepsal Melitó, biskup sardský). Dvanáctým římským biskupem byl od roku 168 n. l. Sótérus, třináctým od roku 177 (175) Eleutherínus.

Polykarpos, biskup ve Smyrně, navštívil v Římě Anícéta, aby sladili datum svátků velikonoc. Polykarpos a s ním všichni  "Asijci" totiž drželi tento původem židovský svátek "národního" odchodu z Egypta čtrnáctého dne nového lunárního měsíce/nisan po jarní rovnodennosti (srov. pod Svátky a bohové a také pod Iúdaioi, svátky).

Opíral se o apoštoly Filippa Diákóna a Jana, kteří praktikovali po židovsku, kdežto v Římě se drželi Petra a Pavla, kteří světili jarní svátky až v neděli na to. Anícétus pohrozil, jak praví římská tradice, tzv. klatbou, neustoupí-li Polykarpos. Proto jel „dissident“ do Říma a mimo jiné umlouval příznivce Márkiónovy a Valentínovi, aby zanechali svých "bludů". Při setkání s Márkiónem mu řekl do očí, že ho "poznává jako prvorozeného syna ďáblova/gnóridzó se prótotokon tú diabolú".  

Věci kolem velikonoc se urovnaly až za Victóra I. (biskupem v letech 189 - 199), bylo však několik sekt, hlavně v Anatolii, které se nadále držely židovských zvyklostí. Rozpor nevyřešila ani synoda níkajská roku 325. 

V té době byl již Polykarpos po smrti, neboť za lokální presekuce křesťanů byl roku 166 ve Smyrně upálen a s ním po provincii Asia řada dalších křesťanských aktivistů. Následujícího roku byl „mučednicky“ zemřel ideolog Iustínus Palaistínský (předtím platónik a žák stóické školy i peripatu), protože mu prý nedokázal kynik (sic!) Créscéns odpustit, že ho křesťan přemohl v disputacích: kynik ho udal a poslal tak na smrt.

Sátorneinos/Sáturnínus z Antiocheie, žák Menandrův, učil v době Hadriánově v Antiocheji o židovském bohu a jeho protikladu satanovi. Márkión, obchodník a rejdař z pontské Sinópy, cf. výše, jinak křesťan, přišel kázat roku 144 svou podobu jesusovského monotheismu do Říma. Přilákal prý "pollús Hellénás kai Iúdaiús kai christiánús".

Ze školy Sáturnínovy a Márkiónovy, nařizující nejíst masitou stravu a neženit se (protože obojí je z ďábla) vyšel roku 172 n. l. Tatiánus ze Syrie zvaný Assyrský, srov. rok 165+ a oddíl křesťanství (3), učitel rhétoriky usmlouvaný na křesťanskou víru Iústínem/Iústínos.

S ním, ale neodvisle, pokračovali enkratité, a s drobnými úpravami se připojili ke gnósi, a tím pádem v očích „řádných křesťanů“ k heretikům. Tatiános složil Slovo/dopis k Hellénům/Logos/epistolé pros Hellénás, kde, jak u ideologů křesťanství žánrově povinné, vysvětluje, že Mojžíšova biblická moudrost je starší než hellénská, že pravda je jen jedna, a to biblická, což prý dokazuje i soustavné hádání hellénských filosofických škol mezi sebou. Sloučil též v jednu knihu euangelia, Diatessarón/To dia tessarón, vyndav z nich Ježíšův rodokmen.

Jiným vášnivým stoupencem gnóse byl jistý Sevérus, až se jí říkalo sevérská: horní polovina těla je prý dílo boží, dolní satanovo, apoštolské skutky neuznával, odmítal Pavla a starý zákon si prý jeho stoupenci vykládali podle potřeby. 

V Mesopotamii za M. Aurélia „bojoval“ proti Márkiónovi, ten ale zemřel někdy těsně před císařovým nástupem k moci roku 161 Bardesanus Syrský, žák Valentínův. Jak praví křesťanský autor, „nakonec prohlédl, ale kacířství se nikdy zcela nezbavil“.

Márkiónův otec byl v Sinópě biskupem a údajně vyhnal syna z obce za znásilnění jisté panny. Úspěšný businessman Márkión podnikal v Římě a církevní organisaci věnoval peníze. V Římě představil své vlastní učení, které mělo blíže ke gnóstikům než křesťanům, kteří se ho proto stranili a dokonce peníze mu vrátili. Za Kónstantína byl definitivně prohlášen za heretika/kacíře a z jeho spisů zůstaly jen citáty u protivníků.

Márkiónovci měli obce vlastní církve po celé říši a na mnoha místech jich bylo jeden čas více než křesťanů, než je "správná" církev, tj. katholická, systematicky vyvrátila. Rozlišovali mezi Ježíšovým bohem lásky a starozákonním stvořitelem a tvrdým bohem zákona: starozákonní bůh byl pro márkiónovce démiúrgem hmotného světa, vesmíru, kdežto bůh-Ježíšův otec esencí lásky a víry (též v nenásilí), srov. zde výše s Ptolemaiem Gnóstikem. Proto celý Starý zákon zavrhovali.

Gnóstické dvojbožství protikladu duchovního a hmotného nepokládalo Ježíše za vykupitele/mesiáše, ale za božskou postavu ve zdánlivém lidském těle neznajícího utrpení. Oba márkiónovští bohové neměli nic společného a před zjevením Krista nebyl dobrý bůh znám. Márkión v podstatě vyprovokoval křesťanské činovníky k selekci, které staro- a novozákonní knihy jsou ty správné svaté, které lze uvádět, to jsou knihy apokryfní, a které je nutné zatracovat.

Myšlenka, že Starý zákon nepatří do sestavy křesťanských svatých spisků a že nemá nic společného s Novým zákonem, přežívá do časů nejmodernějších. Evangelický theolog Notger Slenczka z berlínské Humboldtovy university roku 2013 doporučil vyjmout starozákonní část z bible a postavit ji na roveň apokryfům. Jeho nápad dostal od většiny kolegů zjevně neiformovaných o římských událostech protižidovskou nálepku srovnávanou s podnětem pronacistických křesťanů z roku 1933 o vyškrtnutí knih Starého zákona z bible ("odžidovštění písma"). 

•

Sekty a mniši. Seznam antických křesťanských (= monotheistických) sekt, heretiků, viz pod hairesis; je rozsáhlý. Jen o něco málo později byl jedním z velkých hlasatelů gnóse v Anatolii jistý Theodotos, v Egyptě Valentínus/Valentíniánus, tento ovšem se s kř. rozešel a hlásal gnósi.

Za Hadriána v Alexandreji učil gnóstický sektář Basileidés, jehož žákem byl Kastór Agrippa, autor gnóstického spisu, křesťanská sekta ofitů (od ofis, had), baptisté, eucharisté, kainité, docetisté, peretikové, frygové, haimatové, enkratové a entychové.

Aramajský manda(ja)ismus (od mandajja, gnóstikos, "mající vědomost") je zřejmě starší než křesťanství, nedrží se Ježíše jako ústřední postavy, ale Jana Křtitele a udržel se v Iráku dodnes. Perskou formou gnóse byl mánícheismus („apoštol světla“ Mání, řec. Mánés, rodným jménem prý propuštěnec Kubrikos, 217 až 274 n. 277).

V Egyptě vzniklo křesťanské mnišství a poustevnictví, které vzalo základ z osamělého života jedinců od konce třetího století, anachórétů (od anachórésis, odchod, ústraní, původně útěk z půdy, obvykle k rebelům, viz rok 118-) či erémitů (od erémos, hé erémé, poušť). Pravděpodobně od potulných kyniků pochytili Egypťané askési/askésis, kdysi s významem tréninku, cvičení, též duchovního, životního stylu určité filosofické školy, a proměnili ji v uctívání svého monotheistického boha zdržováním se ode všeho tělesného a hmotného, co by je v "profesionálním" sblížení s ním rozptylovalo. 

Prvním erémitou byl zřejmě jistý Paulos/Pavel Thébský (zemřel roku asi 341 ve 113 letech), ale slávu z toho prvenství má o několik let mladší Antónios, který se prý dožil 108 let a Paula krátce před smrtí ve svých devadesáti navštívil a posléze v jeho jeskyni v poušti i pochoval, srov. rok 356+.

Křesťané dali Antóniovi přízvisko „svatý“, které udělují smrtelníkům, jichž si z různých důvodů váží (jméno Antoni přijal také zakladatel mnišství na Rusi a zakladatel jeskynního kláštera v Kyjevě; zemřel roku 1073). Nejčastěji bývá posthumně zván světcem člověk, který se obětoval pro víru, stal se mučedníkem, tedy obvykle z náboženských důvodů zavražděn (podobné myšlení rozvinuli později monotheisté muslimští).

Druhým směrem mnišství, rovněž z Egypta, je klášternictví, společný život komunit mnichů v celách klášterů, mnišství koinobijní (od koinos bios, coenobius, společný život). Zakladatelem prvního takového kláštera, řec. laura, byl Egypťan Pachómios (též svatořečený), narozený kolem roku 292 v egyptských Thébách v rodině polytheistické. 

Antóniův život sepsal roku 357 n. l., rok po anachórétově smrti, velký bojovník s ariány, alexandrijský biskup Athanasios pod titulem Bios kai políteiá tú hosiú patros hémón Antóniú; dílko se stalo základem křesťanské hagiografie, životopisů svatých. U jeskyní asi 160 kilometrů jihozápadně od Káhiry, v nichž Antónios kolem roku 270 poustevničil, vznikl později koptický klášter sv. Antónia. Byly v něm odhaleny mnišské cely ze 4. století.

Křesťanští asketové fanatismus projevovali různými způsoby. Život v osamění, anachórésis, pěstovali jako obyvatelé nehostinných stepí a pouští, pak se jim říkalo erémité, viz zde výše. Bývali mniši, kteří se dávali zazdít do svých klášterních cel, žili mniši na stromech: říkalo se jim dendrité. 

Zřejmě nejokázalejší osamění, všem na očích, bylo dlouholeté až celoživotní posedávání na sloupech. Prvním z křesťanských "sloupařů"/stýlitai byl Syřan Symeón z kilického Sisia, dn. Kozan v TR, popř. ze Seleukeie Píerijské, dn. Samandağ v TR. Pastevec, analfabét a anachórét zemřel roku 459 po celoživotní totální askesi. Jedl jednou týdně, dva roky strávil zakopán po hruď v zemi.

Nejprve se usadil na sloupu asi pětimetrovém, ale po nějakém čase se dostal k osmnáctimetrovému, nahoře opatřeném plošinkou. Odtud do své smrti neslezl. Věhlasný světec z výšin dvakrát týdně kázal, kdekdo s ním konsultoval, prý i císař Theodosius II. si dal od něho poradit. U sloupu na severozápadu Syrie vznikl později velký klášter Qal'át Sim'án/Simeonova pevnost. Sloupař byl pompesně pochován v Alexandreji a nápad s životem ve sloupích se šířil Orientem. 

Stojí za povšimnutí, že praxe odloučení všem na očích na sloupech je mnohem starší. V syrské Hierápoli-Bambyké vyznavači Dionýsa dvakrát ročně vystoupali na sloup a žili tam týden.  

Jinak orientované bylo poutnictví, cesta na svatá místa. Zřejmě prvním „poutníkem“ byl křesťanský učenec Órigenés z Alexandrie (asi 185 - 254), jako instituci ji však asi spustila Helena Flávia, matka prvního z křesťanských císařů Kónstantína I. roku 325. Již roku 333 vznikl první poutní itinerář, Itinerárium burdigalense, „štace“ cesty z Bordeaux do Jerúsaléma. 

Monofysité (viz zde níže) uznávají po svém ideologovi Eutychovi, archimandritovi alexandrijským, za boha pouze Ježíše, do něhož se božská podstata vtělila (egyptští Koptové, kdysi populární v Syrii a Armenii). Ariáni podle alexandrijského presbytera a biskupa Areia/lat. Aría naopak Krista s bohem neztotožňovali, protože bůh prý před stvořením světa stvořil Krista, aby mu styk se světem zprostředkoval, viz např. rok 313.

Byl populární zprvu mezi Germány, mezi nimiž se nejdéle udržel u Visigotů, ariánem byl Cónstantius II. a Valéns, od roku 325 patřil s přestávkami mezi herese, definitivně od roku 381. Nestorios z Germánikeie, biskup kónstantínopolský, a jeho nestoriáni nerozlišovali mezi Kristovým lidstvím a božstvím, protože Marie je Christotokos (rodička Christa), nikoli Theotokos/bohorodička.

Herese to byla od roku 431, populární hlavně v Persii, v Arábii při Zálivu (srov. pod Íkaros a Tylos), ve Střední Asii a až po Indii. Nestoriány dal exkomunikovat už Theodosios II., jakobity až Maurikios (hlásili se k nim před ním císaři Zénón a Anastasios I.). 

Ačkoli je kř. monotheistickým kultem (orthodoxeia – katholicismus, schisma dovršeno roku 1054), uznává nepřeberné množství nesmrtelných bytostí, tzv. andělů a svatých, obě to instituce podobné héróům (první úřední soupis „svatých“, tzv. kanonisace, provedena roku 933 n. l.).

•

Marie panna. Mirjám z Nazareth, řec. a aram. Mariám, arab. Marjám, lat. Maria, se stala první „světicí“ křesťanů. V hebrejském starozákonním textu o zrození Mesiáše Jša'jáhu/Ésaiás, Isaiás, č. Izajáš (7, 14), je jeho matka zvána ha-'almá/mladá žena, a nikoli btulá, betulá/panna. Řecký překlad Septuáginty z ní udělal parthenos/pannu, slovo ale též s významem "mladá žena", latinská Vulgáta hovoří již jen o panně/virgó. 

Roku 431 na synodě v Efesu biskupové odhlasovali dogma o Marii Theotokos/rodičce boží. V evangeliích se však k ní Ježíš nechová příliš synovsky a více se tam hovoří o Marii z Magdaly. O své matce mluví jako o "ženě" a oslovil ji tak i na kříži. Marie-Bohorodička asi nebyla revolucionářově věci příliš oddána.

Dodnes se mezi věřícími vedou debaty o podílu Marie na synově spasitelství a papež Leo xiv. k tomu v listopadu 2025 vydal věroučnou poznámku Máter populí fidélis. Podle ní je třeba pouze Ježíše pokládat za spasitele, jeho matka nebyla "souspasitelkou/souvykupitelkou" a titulovat ji takto není správné. 

Zato Marie z Magdaly, kterou s několika dalšími, zjevně majetnými ženami, Ježíš zbavil jakési duševní choroby (euangelista Lúkás/Lukáš: "Maria hé kalúmené Magdaléné, af' hés daimonia hepta exelélythei/Marie zvaná Magdalénská, z níž vyšlo sedm daimonů/ďáblů“), až mu daly pozoruhodně, jak bývá v sektách dodnes zvykem, k disposici své majetky, mu posluhovala a byla věrna za hrob; dokonce byla první z lidí hovořící s Ježíšem po jeho zmrtvýchvstání, jak praví pověst křesťanů.

Podle jejich pravoslavné větve zemřely obě Marie, Ježíšova matka i Magdalská, v Efesu. Podle západních vyznavačů v Provenci v lokalitě Saint-Baume.

Kdo se zabývá mariánským kultem, bývá zván mariolog. Mariin/mariánský kult je mezi křesťany velmi silný, nesrovnatelně silnější než nemnohá slova Nového zákona o ní.

8. prosince, srov. ovšem březnový výpočet Ióanna Malaly s. v. Iésús, drží katolíci svátek jejího neposkvrněného početí (immaculáta conceptió) bez onoho dědičného hříchu (peccátum oríginále, prímum peccátum) matky boží (nezaměňovat toto s dogmatem o jejím neposkvrněném početí Ježíše). 

Dogma o tom, že Marie Theotokos se od všech ostatních lidí liší tím, že nesdílí dědičný hřích (kategorie zavedená pro vlastní účely křesťany) a že jediný, kdo překonal onu propast k bohu, byl její syn, zavedl úředně teprve 8. prosince 1854 papež Pius ix.

Vyšel ovšem z ještě augustinovského podání hříchu, viz zde níže. Devět měsíců na to 8. září (pravoslavní o den později) drží katolíci svátek narození Marie, dcery Jóaqíma (Jahójáqím, řec. Ióákeim, č. Jáchym) s Annou (hebr. asi Channá), a 15. srpna Mariino nanebezetí. Její narozeniny jako závazný svátek zavedl roku 1476 papež Sixtus iv. a za státní svátek je dodnes považován v Itálii, Španělsku, Portugalsku a Rakousku; vzpomínán je ovšem už v pátém století.

Ve starověku se tradovala i jiná verse Ježíšova otcovství. Podle filosofického autora Kelsa/Celsa z doby M. Aurélia Antónína byl jeho otcem lučištník z foiníckého Sídónu a římský občan Ti. Iúlius Abdés Pantera/Panthera. Stýkali se spolu za Mariina zasnoubení a Ježíš by podle této verse byl synem nemanželským a božské otcovství smyšlenka pro řemeslníka Josefa (srov. s formulacemi v podání Matoušova euangelia). 

Voják, asi Foiníčan rodem, zemřel jako šedesátidvouletý zřejmě roku 40 n. l. v Germániích. Jeho náhrobek byl nalezen v Bingenu na Rýnu u Mohuče/Mainz, dnes je v museu v Bad Kreuznach v Porýní-Falci. Kelsovy vývody ze zničeného spisu Aléthés logos/Pravdivé slovo známe jen zprostředkovaně z obranného spisu Kata Kelsú/Proti Kelsovi jednoho z církevních "otců" Órigena Alexandrijského. 

Náhrobní nápis praví: Tib[erius] Iul[ius] Abdes Pantera/Sidonia ann[orum] LXII/stipen[diorum] XXXX miles exs/coh[orte] I sagittariorum/h[ic] s[itus] e[st], neboli "Tiberius Iúlius Abdés Pant(h)éra ze sídónské země, 62(letý), (let) odsloužených 40, voják z První kohorty lukostřelců, zde leží pohřben. 

V hornoegyptské obci Durunka/Dronka při Nilu v dn. provincii Asjút se Marie se synem (podle Matoušova evangelia měl varovný sen otec Josef) je poutní klášter postavený na místě jeskyně, kde se rodina skrývala před návratem do Palaistíny. Stavba údajně z pátého století povstala na místě kaple ze století prvního a stavba byla roku 2021 koptskou církví restaurována. Při tom k nevoli poutníků zmizela původní hlína jeskyně pod dlažbou.   

•

Křesťanství a júdaismus. Třebaže křesťanský mythus je celý zasazen do ryze židovského prostředí římské Palaistíny, židovských obcí východního Středomoří a do Říma prvního století, už jeho první ideologové byli protižidovští, stejně jako oficiální židovští "chrámoví" představitelé protisektářští.

První s myšlenkou, že Ježíšovou smrtí se Židé znelíbili bohu a tím pádem jsou nepřáteli všech lidí, přišel apoštol Pavel. Nicméně ve svém údajném dopisu římské židovské obci ("epištola Římanům") také říká, že není před bohem rozdílu mezi Židem a Hellénem a ne všichni Židé jsou zavrženíhodní.

Biskup sardský Melitón či Melitó, údajně eunúchos a ve své době vážený mezi křesťany, který napsal obranu monotheismu před svým vrstevníkem M. Antóniem Antónínem, už byl ostřejší a obvinil Židy z vraždy boha, že "král Israéle byl zavražděn rukou Israélitů". Tato představa židovské "národní viny" přetrvala v konservativních pravoslavných i západokřestanských kruzích dodnes.

Arcibiskup kónstantínopolský Ióannés Chrýsostomos (zemřel roku 401) je pokládán za ideologa odporu vůči Židům, i když pravděpodobně ve svých výlevech o uctívání ďábla a mimo jiné o židovském kanibalismu neměl na mysli národní zvrhlost, ale skupinu júdaisovaných křesťanů v syrské Antiocheji. Vyvolenost Israélitů ostatně uznával.

Roku 1215 na čtvrtém lateránském koncilu se katoličtí hodnostáři usnesli na odlišovacích znacích pro Židy: jinověrci museli nosit klobouky, žluté pásky a pruhy na kabátech. Roku 1247 vydal papež Innocentius iv. bullu zakazující pronásledování Židů a roku 1272 Gregorius x. podobný dokument, který rozsahem vyzněl jako "toleranční patent" pro jinověrce v Evropě (i když, jak sám v bulle praví, opakuje jen dokumenty Gregoria i. z roku 598 a Karlova syna a císaře Ludvíka Zbožného vydaný před rokem 825).

Nicméně dominikán Thomas Aquinas/Tommaso d´Aquino (zemřel roku 1274) vydávaný křesťany za filosofa, pokládal Židy, kteří odmítli křest, za stejně odpovědné za Ježíšovu smrt, jako jeho současníky. Roku 1492 byli Židé vyhnáni z rekatolisovaného Španělska, údajně tři sta tisíc lidí. Edikt z Alhambry byl odvolán o půl tisíciletí později králem Juanem Carlosem i. roku 1992.

Roku 1543 vydal augustiniánský mnich a otec německého protestantismu Martin Luther pamflet Von Juden und ihren Lügen a vidí v nich "opravdové ďábly" a "kdybych mohl, srazil bych ho (= Žida) k zemi a mečem probodl". Roku 1791 francouzské národní shromáždění plně zrovnoprávnilo Židy a byli plně tolerováni v habsburské říši, roku 1881 však v ruské říši vypukla vlna pogromů.

Roku 1897 organisuje Theodor Herzl první sionistický kongres pro obnovení židovského státu v Palestíně. Roku 1965 během druhého vatikánského koncilu prohlášení Nostra aetate zbavilo z pohledu katolického kléru Židy obvinění ze smrti Ježíše na kříži. V březnu 2000 požádal Jan Pavel ii. Židy za odpuštění za příkoří spáchána katolíky.

V únoru 2008 ale židovské organisace protestovaly proti úpravě velikonoční modlitby papeže Benedikta xvi., v níž se modlí, aby "bůh Židy osvítil, aby Ježíše Krista uznali za spasitele všech lidí".

Pokud politici výstavby moderní eurounie vyhlašují, že jejich Evropa spočívá na "židovsko-křesťanské kultuře a tradicích", přihlašují se k ryzímu reakcionářskému klerikalismu.

Křesťanští ideologové se intensivně bránili júdaisaci Západu a Židy omezovali a pronásledovali, kde mohli. Do světa monotheistických náboženských příkazů a výnosů vykladačů svatých tradic nepatří osvícenecké vědecké zvažování, dodržování lidských práv ani parlamentní demokracie, tři velké zásady evropského Západu.

To přisouvá "Evropu" blíže hellénským tradicím držících se spekulací filosofů, vzdělanosti a psaných ústav, než zvěstovaných písem. První, kdo pod heslem "více Jerúsaléma než Athén" přišel s obratem "naše židovsko-křesťanská kultura" a brojil proti osvícenství a racionalismu, byl pravděpodobně ruský existencionalista a uprchlík před bolševiky Leo Isaakovič Šestov (vlastním jménem Jeguda Leib Švarcman; zemřel roku 1938 v Paříži).

•

Křesťané, muslimové a návrat polytheismu. Jméno anonymního boha křesťanů umístily Spojené státy Ameriky, USA, 22. dubna 1864 na své mince/platidla rčením In God We Trust, „věříme v boha“. Heslo je od roku 1956 uzákoněno vedle "E Pluribus Unum" za motto státní a 1. listopadu potvrzeno resolucí sněmovny representantů amerického kongresu, v níž právě drželi republikáni většinu. • Jako první dal obraz Ježíše na mince razit východořímský císař Iústíniános II. Rhínotmétos, „S uřízlým nosem“ (vládl dvakrát v letech 685 – 695 a 705 – 711), poslední z Hérákleiovy dynastie.

Prvního roku třetího tisíciletí se odhadoval počet křesťanů, resp. lidí úředně takto vedených, na 1,5 až dvě miliardy, tj. třetinu lidí planetě. Z nich je tzv. katholiků/č. katolíků, jejichž hlavou je římský papež, více než polovina, pravoslavných 60 až 80 milionů, protestantů všech odstínů asi 375 milionů (65 milionů lutheránů, 75 anglikánů), na dvě stě milionů tzv. necírkevních křesťanů a letničníků (Freikirchler und Pfingstler, angl. pentecostals, např. baptisté, methodisté, starolutheráni, mennonité etc.; podle jejich vlastních údajů až pět set milionů, čtvrtina všech křesťanů).

Zatímco v Evropě a anglosaské Americe počty věřících v církvích dlouhodobě klesají, ve třetím světě je trend opačný. V Číně jsou křesťané komunisty pronásledováni, ale jejich počet se přesto odhaduje na čtyřicet až sedmdesát milionů.

Počty mohamedánské obce, ummy, se odhadují na jednu až 1,5 miliardy lidí a vlády mohamedánských zemí nebo států s významnou muslimskou menšinou se dokonce sdružily ve spolek Organisace islámské konference, OIC, o 56 členech. V březnu 2008 přiznal Vatikán, že podle jeho odhadů překonal počet muslimů všech denominací počet katolíků: 19,2 procenta lidí jsou prý muslimové, 17,4 katolíci, ale všech křesťanů údajně 33 procenta, asi dvě miliardy lidí.

Počet muslimů neustále roste, místy i díky válkám. Například v Turecku bylo na začátku 20. století ještě 24 procent obyvatel křesťanů, ale po masakru Arménů v 1. světové válce a po porážce Řeků byl na konci téhož století jen zlomek procenta obyvatel Anatolie křesťanský. V roce 2005 mělo Turecko podle vládních údajů 75.033 mešit, k tomu 1600 v zahraničí a na to vše dohlížela vládní Správa náboženských záležitostí s osmdesáti tisíci zaměstnanci. Největší mešita stojí od začátku května 2019 na pahorku Çamlıca v asijské čtvrti Istanbulu Üsküdar pro c. 63 tisíc věřících. Jejích šest minaretů je vysokých 107,1 metrů (odkaz na rok bitvy u Manzikertu) a vyšší z obou kopulí měří 72 metry. 

Polytheistických hinduistů se odhaduje 746 milionů, jim co do hindského polytheimu příbuzným, ale nenáboženských buddhistů 353 milionů, 22 miliony sikhů a až 15 milionů vyznavačů monotheistického judaismu ("židů").

Roku 2000 dosáhly dobročinné dary v Americe 240 miliard dolarů, objem 2,3 procenta hrubého domácí produktu státu. Velkou část ovšem Američané věnují na církevní účely: roční průměr 234 USD církvím a 85 USD na jiné věci. Na církve např. v Německu vybrali roku 2003 na tzv. církevní daň ročně 8,5 miliardy eur: katolíci s protestanty dohromady (v roce 2008 to bylo 5,1 miliard eur pro katolíky a 4,6 miliard pro evangelíky).

Členy církví to stojí osm (Bavory a Baden-Württenberg) devět procent na daních (ale z toho až polovinu uždíbne stát za správu daně). Členů v Německu soustavně ubývá, často z finančních důvodů (výše daně), častěji pro nelibost ke kléru. V roce 2000 se k církvi katolické hlásilo 26,8 milionů Němců a 26,6 milionů k evangelíkům. Roku 2008 byl poměr 25,2 milionů ku 24,5 milionům, o šest let později 24,1 ku 23,2 milionům. V roce 2014 opustilo řady církevních oveček po dvou stech tisících věřících z každé věroučné větve. 

Podle statistik Biskupské konference (katolíci) a Evangelické církve (EDK) ze srpna 2010 opustilo v letech 1990 - 2009 obě německé církve patnáct procent lidí a jejich počet klesl z 57 694 tisíc organisovaných křesťanů na 49 104 tisíc. V Německu bylo v této době strženo nebo prodáno (mimo jiné i muslimům) na sedm set kostelů.

Evangelíci v letech 1990 - 2010 zavřeli 340 kostelů, z nichž 46 bylo strženo (a v některých jsou hotely a restaurace). Ve Frankfurtu bylo v padesátých letech 430 tisíc protestantů, roku 2010 jen 110 tisíc. Katolická církev v Německu přišla v letech 1990 - 2010 o 3,8 milionů duší a roku 2010 poprvé přesáhl počet vystoupivších katolíků (180 tisíc) počet narozených.

Trend nebyl k zastavení. Roku 2019 se "odhlásilo" podle církevních údajů 86.567 katolíků a o dva roky později rekordních 360 tisíc; nejvíce v kolínském arcibiskupství 40.772. 

Silně ubylo brazilských katolíků. Odhady hovoří v letech 2003 - 2009 o více než sedm procent a celkový odhad říká, že katolíci tvoří již jen 68 procent populace (zato ale roste podíl amerických evangelikánů...).

Ve Francii platí od roku 1905 plná odluka církve od státu. Katolické kostely, roku 2020 jich bylo ještě na 45 tisíc, připadly obcím, 83 katedrály státu, který ročně vynakládá na jedno sto miliard eur na "uchování náboženského dědictví" (2020, list Die Welt). Ročně mizí podle tisku čtyřicet padesát katolických kostelů, strženy, prodány a proměněny v hotely, tělesné posilovny, tisíce jich slouží jako zanedbaná skladiště, místa neschopná plnit své kultovní zaměření pro zchátralost a hlavně, pro nezájem věřících, resp. nevěřících.

Především mládežnickými partami bývá každoročně spácháno mnoho set útoků na církevní zařízení: v roce 2018 podle ministerstva vnitra tisíc činů "protikřesťanských", 540 protižidovských a sto protimuslimských, vandalství, desekrace hanlivými nápisy, krádeže. Za to každé dva týdny otevře ve Francii, v zemi, kde stojí po Itálii nejvíce katolických zařízení, nová mešita (2020).    

Nicméně zůstaly církve dodnes v Německu i jinde v Evrpě po státu největším zaměstnavatem s vlastními školami, školkami, nemocnicemi a starobinci, z toho bylo roku 2012 katolických nemocnic se 165 tisíci zaměstnanci. Roku 1950 měly církve podle rešerše magazínu Der Spiegel 130 tisíc civilních zaměstnanců, roku 2012 jeden milion! Počty věřících přitom upadaly...

S novým školním rokem 2003/04 se začal poprvé po mnoha staletích vyučovat polytheismus na veřejných školách v Evropě: dvě berlínská gymnasia zavedla nepovinný předmět buddhismus, potvrzení trendu posledních desetiletí odklonu od jedné z podob monotheismu (první učitelkou se stala Renate Noack(ová), 54, členka pětitisícového buddhistického společenství v Berlíně).

Roku 2005 slavil atheisticky orientovaný Humanistischer Verband Deutschlands (HVD) sté výročí. Členů HVD v Berlíně bylo onoho roku na tři tisíce a Michael Schmidt-Salomon je autorem jeho Manifestu evolučního humanismu.

V Berlíně, kde jsou dvě třetiny jeho 3,4 milionů obyvatel „bez vyznání“, mimo jiné učí na čtyřicet tisíc školáků s jistou státní finanční podporou necírkevní předmět „Lebenskunde“ a spravuje dvacet „atheistických“ mateřských školek (pro srovnání: protestantské „náboženství“ navštěvovalo devadesát tisíc dětí, katolické dvacet čtyři tisíc).

V Německu je několik skupin sdružených v Koordinační radě sekulárních organisací (Korso), mezi nimi Giordano-Bruno-Stiftung. Tvrdí, že je v zemi méně křesťanů než lidí žijících bez monotheistických kultů ("religionsfreie Zone").

Podle Spolkového statistického úřadu roku 2005 se třetina Němců nehlásí k žádnému z náboženských kultů a jen 22 procenta z nich nemá pochybnosti o existenci (jednoho) boha. Atheistů a agnostiků bylo v zemi, v níž se vedlo několik krvavých náboženských válek, 23 procenta.

Radikálnější jsou proměny na Britských ostrovech. Podle průzkumu z roku 2014 v Anglii a Walesu je 49 procent dotazovaných bez vyznání a 44 procenta se hlásí k církvi anglikánské nebo ke katolicismu. V censu roku 2011 se k bezvěrfectví hlásilo 25 procent obyvatel. Ve Skotsku je bez vyznání 52 procent obyvatel; v roce 1999 to bylo čtyřicet procent. V monotheisticky nejzbožnější části Spojeného království, v Severním Irsku, se roku 2011 hlásilo k bezvěrectví jen sedm procent obyvatel. V Anglii a Walesu se v roce 1983 hlásila k anglikánské církvi čvrtina obyvatel, roku 2014 již jen devatenáct procent. "Nekřesťanských" vyznání bylo toho roku pouze osm procent obyvatel Spojeného království. 

Na Islandu byl nordický polytheistický kult Ásatrúarfélagið, Společenství víry v asy, uznán za náboženství roku 1972 a jako v dalších germánských zemích funguje kromě toho řada skupin rozličných zaměření. Roku 2015 se Ásatrúarfélagið rozhodli postavit chrám nad Reykjavíkem pro obřady na počest Thorovi, Odinovi a jeho choti jménem Frigga. Z kultovních praktik vyškrtli oběti zvířat. Ze 325 tisíců Islanďanů se k polytheismu hlásí jen 2400 lidí.

V březnu 2009 publikovala Trinity College v Hartfordu v Connecticutu výsledky rozsáhlého celoamerického průzkumu (v rámci "Program on Public Values" zpráva "American Religious Identification Survey"). Tvrdí, že patnáct procent Američanů je atheistů či agnostiků. V roce 1990 to bylo pouze osm procent.

Američanů s "No religion" příbývá v každém z padesáti států Unie a v severovýchodních státech jako Massachusetts, New Hampshire, Vermont a Maine nastal v posledních dvaceti letech dokonce nárůst o tři sta procent.

Monotheismu se nejvíce zříkali katolíci, jimž se církev zošklivila skandály kolem homosexuálních kněží. Mezi dalšími apostaty vynikali judaisté a hinduisté. Šedesát procent novoatheistů jsou muži. Jenom malé procento lidí "nonreligious" se sama nazývá atheisty či agnostiky, ale 21 procento z nich věří v jistého osobního boha (zatímco u všech Američanů to je sedmdesát procent).

Asi třicet procent amerických atheistů se hlásí politicky k demokratům, pouze dvanáct procent k republikánům. V prvním desetiletí 21. století se ve vztahu k víře prohlubovala propast mezi demokraty a republikány. V řadách Republikánské strany se upevňovalo jádro bílých evangelikánských konservativců, kteří odmítali vyšší vzdělání a cokoli, co není zahrnuto do jejich bible. V roce 2012 podle průzkumů věřilo šedesát procent dotazovaných, že svět je dílo jednoho stvořitele a třetina dotazovaných, že člověk tu je od stvoření světa křesťanským bohem, jak to je popsáno v bibli.

Senátor Rick Santorum (tehdy 54), který se ucházel roku 2012 o místo presidentského kandidáta mezi republikány, varoval před vysokými školami, neboť prý "tam šedesát procent studentů přichází o víru" a věda je podle něho (a všech, kteří se spolčovali v Tea Parties) "indoktrinací proti náboženství". Advokát a katolík Santorum, otec sedmi dětí, své potomky před hrůzami veřejné školy uchránil a dával je vzdělávat doma...

Zatímco křesťanský svět je k jinověrcům tolerantní (než k tomu byl donucen okolnostmi, trvalo to však předlouhá staletí), v muslimském světě to až tak běžnou normou nebývá. Atheismus je pokládán šaríjou za zločin a v zemích jako Saúdská Arábie trestán ukamenováním, v Pákistánu často spontánně. 

V červnu 2012 byl na Sumatře odsouzen na dva a půl roku vězení jistý Alexander Aan (32) za to, že na Facebooku napsal, že bůh neexistuje. Odsouzen byl za urážku profeta Muhammada (v Indonésii je z asi 240 milionů obyvatel na devadesát procent muslimů; nejlidnatěší země islámu).

Pozoruhodným bojovníkem s církevními strukturami se stal na Filipínách president Rodrigo Duterte, zvolený díky slibu, že nebude tolerovat žádný obchod drogami. Policii dal pak volnou ruku v krvavé likvidaci drogových band. Roku 2018 (bylo mu 73) se pustil do katolicismu ("chcete-li opravdu lidem pomáhat, proč po nich chcete peníze?"), přitom statistiky vykazují čtyři pětiny obyvatel ostrovní republiky jako jeho vyznavače. Katolického boha označil za hlupáka a ošklivě se vyjádřil o Marii. "Je tu někdo, kdo byl v nebi, kdo mluvil s bohem, viděl ho osobně, potvrdí, že existuje?" ptal se a slíbil, že v tom případě odstoupí.

Důkazem mu bude selfie s bohem... Svým nástupcem v presidentském úřadu Ferdinandem Marcosem ml. byl roku 2025 vydán k mezinárodnímu soudu do Haagu, ačkoli země již nebyla signatářem příslušných dohod, kde byl obviněn ze zločinů proti lidskosti.

V Řecku, baště pravoslaví, bylo olympské náboženství státem uznáno po více než 1600 letech roku 2006 a spolky polytheistů pořádaly veřejné bohoslužby Diovi (první byla v athénském Olympieiu 21. ledna 2007).

Roku 2009 jezdilo v Londýně na dvě stě autobusů s plakáty "Bůh asi neexistuje. Přestaňte si dělat starosti a užívejte života." Podobné drobné protitheistické propagační akce byly v Detroitu, v Barceloně, Itálii, Kanadě, Austrálii a Německu.

Stojí za povšimnutí, že původní obyvatelstvo Mexika, Mesoameriky a Peru sice navenek přijalo katholické křesťanství, ale monotheistický kult míchá dohromady se svými původními zvyklostmi vůči kultům polytheistickým a animistickým, aniž by církev zasahovala. Pozoruhodné je rovněž, že v těchto oblastech panuje velmi vysoká kriminalita.

Podobné to je ve Státech u nekatoliků. Jižanské oblasti Spojených států patří na jedné straně mezi nejbigotnější evangelikánské kraje s vysokým podílem lidí, kteří pravidelně navštěvují kostely a podobná kazatelská zařízení a funguje tam množství moralisujících kazatelů, nicméně jižanské státy patří mezi kraje s nejvyšší zločinností, rozvodovostí, rodičovstvým nezletilých, alkoholismem a domácím násilím.

V Povolží se jako na posledním místě v Evropě udržel ve větší míře polytheismus a šamanismus v ruském údělné republice Mari El (Marij El). Třebaže byli Marijci z ugrofinské jazykové skupiny nuceni k islámu a později pravoslaví, podrželi kulty v posvátných hájích dodnes a slunečnímu bohu obětují jehňata.

Podle průzkumu skupiny European Social Service (ESS) vedené z Mannheimské university z let 2008-2009 nebylo téměř 65 procent dotazovaných Čechů nikdy na nějaké bohoslužbě (s výjimkou "zvláštních" příležitostí jako jsou svatby a křtiny). Za Čechy zůstali Francouzi s téměř 55 procenty, Britové a Belgičané s 52, Holanďané s padesáti procenty, Španělé s téměř 45 procenty, israelští Židé s 42 a Švédové se čtyřiceti a Němci s téměř tolika procenty.

Naopak Chorvaté nebyli na mši jen ze dvanácti procent, Poláci a Řekové z pěti a Kypřané pouze ze dvou procent.

V červenci roku 2004 vyhlásila finanční bankrot první z církevních institucí, arcidiecese portlandská v americkém Oregonu. Neměla totiž už peníze na odškodné pro homosexuálně znásilněné věřící knězy. Od začátku třetího tisíciletí se hlavně v anglosaském světě vynořují nároky obětí pederastie a homosexuality křesťanských kněží zasvěcených pohlavní čistotě ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Mnoho případů se objevilo v Německu a Rakousku a všude po západní Evropě. Za znásilňování žáků církevních škol v Irsku se 20. března 2010 dokonce pastýřským listem obětem svým způsobem omluvil papež Benedikt xvi. Bavorský papež se odhodlal ke vzácnému gestu. Muž v úřadu vybaveném výsadou neomylnosti politoval obětí sexuálního násilí na sirotcích a svěřencích, nicméně žádné disciplinární řízení Vatikánu se o tisíce prokázaných případů z let 1930 - 1990 konat nebude.

Je pozoruhodné, že ke stejným událostem v církevních školách docházelo i v letech 1977 - 1982, kdy měl jako arcibiskup mnichovský odpovědnost za katolíky ve svém rodném Bavorsku. O tom, že šlo o kriminální případy násilí a omezování svobody, ani slova, a oběti násilností list nijak neusmířil a slova „prosím o odpuštění“ ve zmiňovaném textu ani nejsou. 

V roce 2018 se skandály kolem seriálových sexuálních násilností katolických "duchovních" na nezletilých staly nepříjemným břemenem Vatikánu a pontifikátu italoargentinského papeže Františka.

Pew Research Center sídlící ve Washingtonu, D. C., zjišťovalo roku 2019 ve 34 zemích světa odpověď na otázku, zda je nezbytné věřit v boha (sg.), aby byl člověk morální a ctil dobré hodnoty. Odpovídalo na čtyřicet tisíc dotazovaných a v podstatě platilo, že theisticky ladění jsou lidé převážně ze třetího světa, ze zemí s nižším HDP, lidé méně obvykle vzdělaní a spíše pravicové orientace. To s výjimkou Slovenska, kde převládli mezi věřícími lidé levicoví nad pravicovými v pozoruhodném poměru 49 ku 33%; celkově 45 procent Slováků k životu boha potřebovalo.

Oddělit morálnost od zbožnosti si nedokázalo představit 96 procent dotazovaných Indonésanů a Filipínců (tedy muslimů i křesťanů), 79 procent Indů (hinduistů), více než osmdesát procent Jihoafričanů, Brazilců, tři čtvrtiny Turků, silnější polovina Řeků, slabá polovina Israelců.

Ve Spojených státech to však již byly pouze 44 procenta dotazovaných, 37 procent Rusů, stejně Němců, o jedno procento méně Poláků, jen 26 procent Kanaďanů. Z Britů k morálnímu chování potřebovalo některého z bohů dvacet procent dotazovaných, devatenáct procent Australanů, patnáct procent Francouzů, čtrnáct Čechů a pouze devět procent Švédů.   

•

Křesťané v Orientu: poslední zvonění

Žádná z muslimských zemí nedělala v posledních letech census a ani nevede statistiku o počtech vyznavačů Ježíšova kultu. Jisté však je: křesťanů na Předním východu rychle ubývá.

Křesťanství v této oblasti vzniklo, máme staleté zkušenosti s nevěřícími, utěšovali se minulý týden během poutní návštěvy Benedikta XVI. v Jordánsku a Israeli věřící Ježíšova kultu. Doba je však pro znamení kříže v Orientu zlá: křesťané mizejí.

Latinský patriarcha Jerúsaléma Fuád Tuvál (68; Fuad Twal) roku 2009 zdůraznil, že je to poprvé, kdy klérus má problémy s dorostem. Seminář ve Svatém městě je zavřený, počty věřících mezi Araby rapidně klesají.

Při papežově kázáni na stadionu v Ammánu bylo dvacet tisíc křesťanů, ale mezi nimi velký počet Asiatek, služebných a zaměstnankyň z Filipín a Srí Lanky. V řadě jordánských křesťanských komunit tvoří dnes většinu, i když se káže arabsky a kněžími jsou Jordánci.

Bavorský papež je třetím z řady římských biskupů, kteří se v historické Palestině objevili. Roku 1964 sem přijel Pavel VI. jako první z nich a byla to rovněž první papežská cesta mimo Itálii po stu padesáti letech. O třicet let později uznal Jan Pavel II. stát Israel a v březnu 2000 se Židům omluvil za příkoří, která museli snášet od křesťanů.

Blesková expanse
Roku 1948 žilo z celkové populace předněvýchodního regionu údajně na dvacet procent křesťanů. Dnes nejvýše dvě procenta. Všechno jsou to jen odhady. Například poslední census v Libanonu byl proveden roku 1932 a podle něho se přes velkou změnu poměrů dodnes rozdělují nejvyšší státní a ministerská místa.

Irácký národní socialista Saddám Husajn také nedával sčítat lid podle vyznání, protože by bylo zjevné, že sám patřil k sunnitské menšině v Meziříčí, kde ve většině jsou šíité. 

Čísla o vyznání jsou v Orientu značně nespolehlivá. V Egyptě kolísají odhady o počtu Koptů, vlastních potomků starých Egypťanů vyznávajících křesťanství, mezi pěti a dvanácti miliony lidí (z asi jednoho sta milionů obyvatel). Křesťanský monotheismus byl přitom po likvidaci polytheismu ve čtvrtém století dominantním náboženstvím stejně jako jinde na celém severu Afriky, v Anatolii a v Levantě.

Koptové měli a mají své papeže s titulem starším v užívání než v případě biskupa římského. Na stolci apoštola Marka v Alexandrii po smrti Šinúdy III. (89) roku 2012 zasedá jako 118. v pořadí Tawadros II. (Theodoros, arab. Tawádurús).

V polovině sedmého století však poměry obrátila blesková expanse islámu a z vládnoucího křesťanství se na Předním východu stala podrobená komunita. V dnešním Egyptě jsou koptové znevýhodňováni a utiskováni. Nejznámějším koptem byl zřejmě ministr zahraničí Anvara Sadata a generální tajemník OSN v letech 1992 - 1996 Butrus Butrus-Ghálí (Butrus či Butros je arabská podoba jména Petros).

Útěk z Levanty
Počty katolických maronitů v Libanonu spadajících pod římského papeže však od té doby významně klesly a maronitský kardinál Nasralláh Butrus Sufajr (89) vidí budoucnost Ježíšova odkazu v zemi cedrů skepticky. Soužití totiž jako všude jinde na světě znamená asimilaci menšiny. Například syrský křesťan Míšíl (Michel) Aflaq (zemřel roku 1989) zakládal roku 1940 hnutí Baath/ Baas, Renesanci, hlavní směr panarabského národního socialismu v Sýrii a Iráku, na čas i v Egyptě.

Exodus křesťanů z Libanonu nastal zatím ve dvou velkých vlnách. Za občanské války, kde maronité byli jednou z hlavních válčících stran, opustilo zemi v letech 1975 - 1990 na 730 tisíc lidí. Za letní Olmertovy války roku 2006 emigrovalo dalších sto tisíc křesťanů. Oba údaje vzešly však z ústředí maronitské církve a nejsou ověřitelné.

Z dnešních křesťanů v arabských zemích patří mezi známější postavy chaldajský katolík Tárik Azíz (73), který býval premiérem, ministrem zahraničí a vicepresidentem Saddáma Husajna (rodným jménem Míchá'íl Júhanná/Michal Jan). V březnu 2009 byl odsouzen šíitským soudem na patnáct let do vězení, v jehož nemocnici roku 2015 zemřel (79).

Křesťanka Hanán Ašrávíová (62), literátka a vysokoškolská učitelka, bývala za Arafáta ministryní školství v palestinské autonomní vládě. Naopak maronitský generál Míšíl Aún (71; Michel Aoun), kdysi náčelník štábu libanonské armády, je se svým Svobodným vlasteneckým hnutím (FPM) od února 2005 spojencem proíránského šíitského Hizballáhu a damašské vlády (Bašír al-Asad je alavitský muslim); posledního října 2016 byl zvolen parlamentem presidentem republiky ve volbách, které měly 45 předešlých kol a stát byl od května 2014 dva a půl roku bez ústavní hlavy - rekord ve státech s republikánským zřízením.

Relativně silné se drží počty křesťanů v Sýrii, a to přes dlouholetou náboženskou válku řádící od roku 2011 (ukončena roku 2025). Tvoří stále ještě deset procent dvacetimilionové populace, nejsou však jednolitým náboženským společenstvím. Od chalkédonského koncilu roku 451, který se přiklonil ke dvojjedinosti Ježíše člověka a boha, utvořili syrští křesťané vlastní církev vyznávající oddělení Ježíšovi lidské a božské podstaty.

Tak vznikla syrsko-orthodoxní církev s aramajštinou jako liturgickým jazykem; na začátku 21. století se k ní hlásilo 150 tisíc lidí. Od nich se oddělili rúm-orthodoxní, kteří od 13. století přeložili své knihy do arabštiny (Rúm je arabsky Řím, také Východořímská říše). Je jich asi půl milionu (mezi nimi Aflaq). Roku 1729 se od nich oddělila rúm-katholická církev uznávající římského papeže. Je jich asi 280 tisíc.

Kromě těchto tří skupin žijí v dnešní Sýrii komunity armeno-apoštolské církve, armeno-katolické, syrsko-katolické, římsko-katolické, maronité, chaldajové a protestanté, kteří se úhrnem pokládají za Assyřany, potomky etnických dávných Assyřanů mesopotamských.

Stíny mesopotamské slávy
V Iráku během náboženských a etnických čistek spuštěných kajdistickým terorem v roce 2005 část křesťanů uprchla do milionového Arbílu, další do Mosulu. Tam jim jistou šanci na záchranu křesťanství na severu Mesopotamie dávají Kurdové, resp. ochrana amerických a zčásti i vládních jednotek.

Přislíbili assyřanům, chaldajům a syřanům, kteří všichni se však zároveň pokládají za národy-potomky věhlasných polytheistických civilisací, že jim v provincii Nínavá (Ninúa, bibl. Ninive), kdysi jádru assyrského státu, poskytnou kulturní autonomii a regionální shromáždění.

Jejich aramajštinu však během kázání začala nahrazovat všem srozumitelná arabština. Složité na kurdském slibu je to, že v provincii žije také značné množství sunnitských a šíitských Arabů, kromě toho Turkmenů, kteří všichni se k žádnému podobnému slibu nemají.

Ostatně třímilionový Mosul je dodnes po Bagdádu největším iráckým a také nejkrvavějším městem Iráku a dodnes v něm ani v Kirkúku neproběhlo slibované referendum o připojení ke kurdským autonomním provinciím.

Podle OSN žilo před válkou v Iráku roku 2003 na 1,5 milionu assyrských křesťanů. Polovina uprchla ze země a velká část do kurdských oblastí. Asi třicet tisíc chaldajských křesťanů uprchlo ze středu země do Arbílu, asi pět tisíc rodin. Řada křesťanských rodin nalezla mezitím nový domov v Německu. Po řádění kajdistů a fanatiků Islámského státu byly počty křesťanů v Iráku roku 2018 odhadovány na 250 tisíc duší. 

tabulka: Kříže východního křesťanství
země         miliony      v procentech obyvatelstva

Egypt         5 (12)        8
Súdán        2,4            8
Libanon      1,5          40
Sýrie          1,2           7    
Irák            0,7           3*
Jordánsko  0,3            4
Palestina     0,2           9**
Israel          0,1          2***

* odhad před americkou invasí 2003; dnes se odhaduje (2009), že v zemi zůstalo jen asi 600.000 křesťanů
** z toho asi 3000 křesťanů žije v Gaze
*** 80 % křesťanů jsou Arabové a zhruba z poloviny katolíci a pravoslavní

Pestrý svět skupin hlásících se k odkazu Ježíše Krista, které jsou z velké části autokefální a od katolictví i pravoslaví se odlišuje v řadě drobných liturgických i věroučných detailů. Z větších skupin uznává římského papeže pouze libanonští maronité a chaldajové.
Mezi východními „orthodoxními“ církvemi co do počtů vynikají koptská, etiopská, arménská, syrská, eritrejská a indická tomášsko-jakobská malankarská se třemi autonomními uskupeními.

vyšlo ve zkrácené podobě v časopisu Týden, 20/09; aktualisováno

•

(pokr.)