Obrazy ze starého věku

Zloduch »Tlusťoch«

Jak se uhnízdil rozvrat v Ptolemaiově rodu

Pokračování Obrazů ze Starého věku vypráví o jedné z četných tragických historií hellénistických panovnických rodů z doby, kdy jejich moc již byla oslabena. Příběh ukazuje bezmezné chování lidí žijících odtrženě od světa skutečnosti v systému, v němž panovník je zbožtěným vrcholem státu, nikoli však jediným představitelem moci. 

Vlastním hybatelem v takovém soustrojí není panovnický rod, ale státní byrokracie. To je ovšem princip nadčasový. Ovšem pro někoho to možná bude běžný příběh Jasoně a Drsoně.

Úpadek ptolemajovské moci

Na začátku druhého století př. n. l. sice patřila egyptská říše mezi nejmocnější hellénistické státy východního Středomoří, ale těžiště vlastní moci se již přesunulo na západ, do Itálie. Římská vítězství nad Makedonií roku 197 a o sedm let později nad Seleukovci zničila křehkou mocenskou rovnováhu hellénského světa. Navíc domácí spory zcela ochrmovaly možnosti obrany před novou velmocí, Římem.

V tzv. páté válce syrské (202 - 195) přišel ptolemajovský Egypt o rozsáhlé území Údolní Syrie (Koilé Syriá), Foiníkie a Palestíny (Palaistíné). Patnáctiletý Ptolemaios V. Epifanés slavil v roce 194 svatbu s desetiletou dcerou Seleukovce Antiocha III. Velikého Kleopatrou I., jíž Egypťané říkali Syřanka, »Syrá«. 19. ledna 186 se narodil jejich prvorozený syn Ptolemaios (VI. Filométór I.), následovala dcera Kleopatrá (II.) a Ptolemaios (VII. Euergetés II.).

Za zdánlivého nezájmu římského senátu se o sporné území Údolní Syrie připravovalo mezi ptolemajovskou Alexandrií a seleukovskou Antiochií nové měření sil. Protože se však alexandrijští dvořané domnívali, že by mladý Ptolemaios V. mohl chtít peníze na válku i od nich, jak řekl snad žertem na jedné hostině, dali ho někdy koncem roku 181 raději otrávit.

První Ptolemajovci postavili v Egyptě mohutný a zpočátku fungující byrokratický aparát, jehož špičkou byli dvořané, »přátelé« krále. Stát a jeho hospodářství bylo v této době plně v jejich rukách stejně tak jako mladí, většinou nezletilí vládci. 

Dvůr byl minisvětem mocenských střetů a otevřených bojů o přímý vliv na krále, kteří přišli o možnost cokoli na systému měnit. Rádci-ministři byli vlastními představiteli moci, a co je příznačné a podobné s naší dobou, většinou zůstali pro dějiny anonymní.

Spory mezi sourozenci

Nominálním Epifanovým nástupcem se stal šestiletý Ptolemaios VI. Filométór. Jako poručník za něho vládla jeho matka Kleopatrá I. Skutečnými vládci však byla skupina hellénských poradců, kteří s ní přišli ze Syrie a jimž Alexandrijští říkali prostě Syřané. 

Filométór zdědil říši, k níž stále ještě patřil mimo Egypt Kypr, Kýrénaika s Libyí, opěrné body v jižní Anatolii a na některých egejských ostrovech (ptolemajovský garnison na Théře byl vyklizen roku 146 a Itanos na Krétě roku 145; tím se mj. uvolnil prostor piraterii!). Doma silně narostla nespokojenost s hospodářským systémem a v Thébaidě, kdysi Horní zemi egyptské, docházelo k povstání domorodého obyvatelstva. 

Občas se tu Egypťané či Núbijci prohlašovali za krále, ale povstání byla pravidelně potlačována.

Na jaře roku 176 zemřela v Alexandrii ve věku 27 let královna Kleopatrá I. Syrá. Poručnictví převzali »Syřané« Lénnaios, královský oikonomos (řekli bychom ministr financí a hospodářství) a Filométorův pěstoun eunúchos Eulaios. Krátce nato oženili desetiletého Filométora s jeho sestrou Kleopatrou II., a sourozenci pak nominálně spoluvládli do roku 170 jako Bohové Milující matku, Theoi Filométores. 

Děvčátko Kleopatrá, před níž stál osud sestry, neustále usmiřující své bratry, ale přesto odstrkované, později ještě používala, podle situace v »rodině«, přízviska Milující matku, Dobrodějka a Spasitelka (Filométór, Euergetis, Sóteirá).

Poslední válka o Syrii

Když byl v Antiochii 3. září 175 zavražděn nevýrazný Seleukos IV. Filopatór, jeho ambiciózní bratr Antiochos IV. Epifanés se vrátil k tradiční expanzivní politice Seleukova rodu. V následujících letech se římské diplomacii podařil znamenitý kousek, když dokázala zabránit eventuálnímu spojenectví mezi Antiochem IV. s králem Makedonců Perseem (viz Obrazy IV.) a upoutat pozornost Seleukovce výhradně k Nilu. 

V tzv. šesté válce syrské, která vypukla roku 170, se Římané stavěli jako neutrálové, ale tiše sympatisovali s Ptolemajovci.

Antiochos snadno obsadil pozemní prístupy do Egypta a pochodoval na Alexandrii. Filométorovi syrští ministři v rozhodujícím okamžiku záludně poradili mladému králi, aby uprchl ze země. Jeho loď však byla zajata a mladý panovník se stal Antiochovým zajatcem.

Zloduch na scéně

Těsně před vypuknutím války byl prohlášen spoluvládcem svých sourozenců mladší bratr Filométorův Ptolemaios VII. Euergetés II. Lidé mu říkali Fyskón, tj. Tlusťoch, později Kakergetés, tj. Zloduch nebo též Filolog: to kvůli jeho akcím likvidujícím hellénské vzdělance a vzdělanost. Zloduchův obraz, zachovaný ve zlomcích historických děl, je navýsost nesympatický. J

eho podobu na mincích však nelze s určitostí identifikovat. Jako nejmladší ze sourozenců trpěl všemi možnými komplexy, které s tím mohou souviset. Hrůzná upjatost na svou osobu definitivně zhroutila zahraniční moc Egypta. Jeho nestydatosti a zvrhlé nápady zvrátily vývoj ptolemajovského rodu. 

Někteří nástupci z jeho rodiny přizpůsobili své »božství« a kopírovali Zloduchovy praktiky, zatímco hospodářský život země systematicky ničily palácové mafie.

V obležené Alexandrii vyhnali vojáci syrskou kliku a Antiochos se dal v doprovodu svého zajatce v Memfidě korunovat podle domácího ritu egyptským králem. Stal se tak jediným Seleukovcem, který byl kdy na Nilu korunován. V následujícím roce přerušil na zprostředkování Rhodských obléhání Alexandrie a propustil Filométora, který se mohl vrátit ke spoluvládě. 

Antiochos se krátce zmocnil Kypru (ptolemajovský s krátkými přestávkami v letech 294 až 30), ale již v létě 168, brzy po bitvě u Pydny, musel Egypt vyklidit. Zasáhli totiž Římané, jejichž poslové, oznamující vítězství nad Perseem, ultimativním způsobem dali Antiochovi najevo své neohrožené velmocenské postavení.

Událost dolehla svým věhlasem až do Indie. Pax romana se stal pojmem. Zatímco myšlenka hellénistické universální říše byla postavena na vyváženosti vztahů vnějších i vnitřních, Římané zůstali ve víře v jedinou moc, tu svou, a dali tak vlastně i možnost pozdějšímu monoteisování náboženství.

Rozvrat v rodině

Naši ptolemajovští sourozenci se hluboce nesnášeli. Ptolemaios VII. Euergetés II. vulgo Zloduch nebyl nikdy oblíben mezi hellénským obyvatestvem Alexandrie. Pomocí intrik roku 164 donutil Filométora uprchnout z egyptské metropole. Vyhnanec neodešel nikam jinam, než do Říma. 

Do jeho zdí vstoupil jako poutník v chudém oděvu a na oslu; submisivnost hellénistických vladařů vůči všemocné Romě byla tehdy běžnou diplomatickou finesou hellénského východu. V Římě se ho ujal syn zavražděného Seleuka IV., pozdější král Démétrios I. Sótér, jenž ho mj. vybavil financemi pro politické styky, tj. pro potřebné úplatky senátorů (tento prvek z evropské politiky nezmizel dodnes). 

S římským souhlasem se Ptolemaios VI. Filométór následujícího roku vrátil přes Kypr do Alexandrie.

Zde mezitím propuklo lidové povstání proti Zloduchovi, ale Filométór na římskou »přímluvu« zachoval bratrovi život a dokonce mu uvolnil jako samostatné království Kýrénu a Libyi. Začátkem roku 162 se narodil první syn Filométora s Kleopatrou II. Ptolemaios Eupatór, tj. Z dobrého otce, jemuž historie neudělila žádné dynastické číslo, třebaže se svými rodiči v letech 153 až 150 nominálně spoluvládl a byl králem na Kypru (se Zloduchem byli prvními ptolemajovskými vladaři v takto vyčleněných částech říše).

Zloduch v Kýréně

Euergetés II. se cítil ve svém království odstavený. Odebral se tedy i on do Říma. Stálo ho to dost peněz, zato zde zanechal utajovanou závěť, podle níž se po jeho smrti stane universálním dědicem kýrénského království římský stát. Zloduch podmáznul senátorskou komisi, aby pro něho žádala v Alexandrii Kypr, sebral vojsko a senát zrušil smlouvu o přátelství s Filométorem. 

Zloduch byl brzy »populární« dokonce ve svém království a již roku 161 proti němu propuklo povstání. To však věrní žoldnéři potlačili. Roku 158 se vylodil na Kypru, byl však bratrem poražen a znovu ušetřen. Bylo mu odpuštěno a na cestu do Kýrény dokonce dostal menáž pro své oddíly.

V Kýréně pak unikl pokusu o atentát a ze vzteku dal roku 156 zveřejnit svůj testament, aby Kýrénští věděli, co je čeká. Pak v Římě znovu žebral o Kypr a ve své nehoráznosti se měl prý ucházet o ruku bohaté a mocné Cornelie, matky obou Gracchů.

Vláda Filométorova

V roce 152 zasáhl Filométór do právě se rozjíždějící domácí války v seleukovské Syrii. Protože však krátce předtím usiloval jeho starý přítel Démétrios I. o získání Kypru, postavil se na stranu usurpátora seleukovského trůnu Alexandra I. Baly, kterého vyzbrojil a navíc mu propůjčil dynastickou věrohodnost. 

Když v březnu 150 po vojenských porážkách na útěku král Démétrios I. zahynul v bažinách v severní Syrii a Balás zůstal jediným vládcem, přivedl mu do foinícké Ptolemaidy (Akkó) svou druhorozenou dceru Kleopatru. Stala se první seleukovskou královnou tohoto jména (Kleopatrá I. Theá Euetériá, tj. Požehnaná Bohyně). Téhož roku v červenci zemřel přirozenou smrtí Filométorův prvorozený syn Eupatór.

Když se o tři roky později v Syrii přihlásil o trůn Démétrios II. Níkátór, syn Démétria I., Filométór nejprve podpořil Alexandra. V Ptolemaidě se však Alexandrův rádce a ministr Ammónios pokusil o atentát na Filométora a Alexandros ho odmítl vydat. 

Filométór tedy přešel na Démétriovu stranu, Kleopatrá Theá opustila Alexandra (s nímž měla syna Antiocha VI., který byl pak dán do výchovy k arabskému šejkovi Iamblichovi do syrské Emesy) a její otec ji provdal za Démétria II. Toho dal do Alexandrie dopravit po moři z Kilikie, kde se Seleukovec připravoval na válku s Alexandrem I.

Během léta roku 146 (tzv. sedmá válka syrská) dostal Filométór do své moci celou Syrii a v Antiochii ho obyvatelé provolali »králem Asie«. Nabízené seleukovské diadéma však předal svému chráněnci Démétriovi. Téhož roku byl prohlášen druhorozený syn Filométorův a Kleopatry II. Ptolemaios VIII. Filopatór II. spoluvládcem, alespoň na Kypru.

To však již nebyl Filométór mezi živými. V rozhodující bitvě války s Alexandrem I. na řece Oinoparas pod syrskou Antiochií byl Alexandros poražen a na útěku zavražděn šejkem Zabdiélem alias Dioklem. Král Filométór utrpěl v bitvě těžká zranění hlavy a po neúspěšné operaci několik dní po bitvě zemřel, když před smrtí ještě uviděl hlavu svého bývalého zetě.

Zloduchova éra

Novým ptolemajovským vládcem byl provolán Ptolemaios VIII., za nějž vládla jeho matka Kleopatra II. Zmateně stáhla jednotky ze Syrie a Alexandrijští neprozřetelně povolali z Kýrény jejího bratra Ptolemaia VII. »Zloducha« k nové spoluvládě. To se neobešlo bez bojů ve městě s koalicí měsťanů a Kleopatry II. Spor tradičně »urovnali« římští legáti ve prospěch Zloducha: doporučili spoluvládu všech Ptolemajovců a svatbu Kleopatry se Zloduchem. 

Údajně v den svatby, někdy po 28. září 145, dal Zloduch zavraždit snad patnáctiletého syna Kleopatry II. s Filométorem Ptolemaia VIII. Filopatora II. Kleopatrá byla naprosto bezmocná a plně v rukách dvorní mašinerie.

Zloduch potrestal všechny Kleopatřiny příznivce, ale hlavně hellénskou inteligenci. Dal zavřít slavné Múseion a vyhnat všechny učence ze země (posledním, sedmým hlavním knihovníkem byl gramatik Aristarchos ze Samothráky; znovu bylo Múseion otevřeno snad po Zloduchově smrti). Zloduchova pomsta byla těžkou ranou pro hellénismus nejen v Egyptě. Nový král hledal oporu především mezi rodilými Egypťany a Židy. Později svůj odpor proti hellénské vzdělanosti ještě vystupňoval.

V roce 144 se v Memfidě oběma sourozencům narodil syn Ptolemaios, kterému také historiografie nedává dynastické číslo, ale podle místa narození označení Memfidský, Memfítés (oficiálně Euergetés III.). Roku 142 se Zloduch oženil s dcerou své sestry, s Kleopatrou III. Euergetis Níkéforos. Lidé říkali Kleopatře II. jednoduše Sestra a Kleopatře III. Manželka. 

Zloduch mladší Manželku záměrně povyšoval nad Sestru a tato hra zřejmě mladší Kleopatře vyhovovala. Byla to však hra krutá. Kleopatře III. se roku 142 narodil Ptolemaios IX., pozdější král Sótér II., jemuž se lidově, snad podle podoby nosu, říkalo Lathyros (egyptský druh luštěniny).

Zloduchova vláda nebyla klidná. Již roku 140 se pokusili neúspěšně o převrat v Alexandrii příznivci Kleopatry II. Rok nato se na Nilu objevila senátorská komise, v níž byl mj. P. Cornelius Scipio Aemilianus, která srovnala rodinné spory a pak se věnovala turistice po egyptských pamětihodnostech. Nakonec roku 133 vyhnal Zloduch svou sestru z Alexandrie a přibral si ke spoluvládě mladého Memfíta. 

Kleopatrá II. sbírala v Horní zemi vojsko a o dva roky později vypuklo v Alexandrii nové povstání proti Zloduchovi, před nímž musel s Kleopatrou III. a Memfítem uprchnout na Kypr. Kleopatrá II. byla provolána opět královnou a po bosporské Kamasaryé Filoteknos se stala první samostatnou vládkyní hellénistického světa.

Krutost nad krutost

Ptolemaios Memfítés na Kypru neustále vzpomínal na svou matku. Pokusil se o útěk a jeho otec se pomstil hrůzně. Dal chlapce zavraždit, rozčtvrtit a jeho tělo poslal matce k narozeninám do Alexandrie. Současně, důvod neznáme, dal zabít svého dvaceti až dvacetipětiletého prvorozeného syna (rovněž jménem Ptolemaios), místodržitele v Kýréně.

V Egyptě mezitím pokračovala válka. Zloduch měl silné posice na venkově a dokonce jmenoval rodilého Egypťana jménem Paós do funkce stratéga Thébaidy, funkce, která dosud patřila pouze Hellénům. Paós potlačil domorodé povstání v Horní zemi a vláda Kleopatry II. byla omezena jen na Alexandrii. 

Na jaře 129 nabídla ptolemajovskou korunu svému seleukovskému zeti Démétriovi II., ten však měl v zádech vzpouru v Syrii. Musela opustit Alexandrii a odešla ke své dceři Kleopatře They do Ptolemaidy, kde strávila pět let. Obležená Alexandrie se proti Zloduchovi držela ještě dva roky, než se vzdala. Aby dokonale vykořenil oposici dal spálit alexandrijské gymnaseion a dokonce vydal zákaz všech gymnasejí v zemi. 

Krok, v hellénských dějinách zcela ojedinělý, ničil základy hellénského městského způsobu života a podstatně oslaboval hellénský prvek populace.

»Usmíření«

Roku 125 se Zloduch se svou sestrou Kleopatrou II. usmířil, a to díky tomu, že oba podporovali v Syrii v bojích o trůn jiné pretendenty. Tohoto roku se stala Kleopatrá Theá v Syrii samostatnou panovnicí. A nesnesla odporu: nejprve dala zabít svého syna Seleuka V., protože se bez jejího souhlasu prohlásil králem, a pak si vzala k vládě svého druhorozeného syna s Démétriem II., Antiocha VIII. zvaného Skoba (Grýpos).

V Alexandrii následovalo další neúspěšné povstání příznivců Kleopatry II., ale Zloduch se držel dohod se sestrou a tresty byly mírné. Roku 124 se Kleopatrá II. vrátila do Alexandrie a až do své smrti, odstrkována, žila jako formální spoluvládkyně země.

Zloduch zaúřadoval ještě jednou, když roku 123 oženil Antiocha Skobu se svou dcerou s Kleopatrou III., Kleopatrou Tryfainou (druhou toho jména jako královnu syrskou), aby vystupovala proti Kleopatře They (dceři Kleopatry II.). Kleopatrá Theá chtěla Antiocha otrávit, Skoba však varován a naveden svou chotí, donutil matku otrávený pohár vypít. 

Kleopatrá Theá byla ženou tří králů, s nimiž měla devět dětí, z nichž žádné nezemřelo přirozenou smrtí (kromě Seleuka, který zemřel v parthském zajetí).

28. června 116 Zloduch zemřel. Prostě a jednoduše a v posteli. Ještě téhož roku ho následovala jeho sestra Kleopatra II. Podle Euergetovy závěti se stala jedinou královnou a vládkyní říše Kleopatrá III., jíž začali obyvatelé říkat lidově Kokké (nezn. slovo). V Kýréně vládl Ptolemaios Apión, Zloduchův syn s jistou Eirénou Kýrénskou (do 96). Klid se do ptolemajovské rodiny už nikdy nevrátil a až do konce nezávislosti Egypta byly jeho dějiny ve znamení prolévání krve mezi sourozenci.