052-054

 

***********************************************************
52. 
Ol. 207,4

363 SE
299 AE
neznámý
a. u. c. 805
Faustus Cornelius Sulla Felix a L. Salvius Otho Titianus
coss. suff. L. Salvidienus Rufus Salvianus a Q. Marcius Barea Soranus 

***********************************************************

Za armenské krise, viz rok předešlý, se správce Syrie C. Ummius Durmius Quadratus nechtěl vojensky angažovanost, neboť nový král Rhadamistos se nijak protiřímsky neprojevil. Vyzval však jeho otce Farasmana Ibérského, aby Armenii vyklidil a syna odvolal. K tomu nedošlo a správce Kappadokie Iulius Paelignus, přítel Claudiův z mládí a historikovi Tacitovi na jeho vkus "odporný člověk ducha mdlého a komického vzezření", s provinční hotovostí vyrazil do Armenie. Jeho lidé však spíše olupovali spojence než bojovali s nepřítelem. Při setkání s Rhadamistem se dal uplatit a vybídl ho, aby se provolal králem a tím, že se ukazoval po jeho boku dával na jevo, že je to s římskou vůlí. Viz dále rok následující.

V Drsné Kilikii se opět vzbouřili Kétové/Kiétové, srov. roky 20- a 35+. Vedeni jistým Troxoborem plenili pobřežní osady a města. Během obléhání Anemúria zahnali i římský jízdný oddíl poslaný ze Syrie pod praefectem Curtiem Severem. Lupiče pacifikoval král Antiochos IV., když vůdce s dalšími předáky lstí povraždil, s ostatními se dohodl.

V Iúdaji vystřídal v úřadu císařského prokurátora Ventidia Cumana (ve funkci v Iúdaji od roku 48) M. Antonius Felix, bratr císařského propuštěnce Pallanta (v úřadu do roku 58); to byl také důvod, proč si za nového procuratora u Claudia židovské veličiny s veleknězem Iónathem/Jehónatanem v čele vyžádaly. Kromě toho, že okamžitě padl do oka Drusille, dceři Héróda Agrippy I., která se hbitě rozvedla s Azízem II. Emessénským, srov. rok 42, měl na krku neklidnou zemi a spory s kolegou z císařské správy. Nelze ovšem vyloučit, že šlo o Drusillu, dceru Iúby II. s Kleopatrou (IX.) Selénou (II.), viz roky 25 a 7. 

Není známo, jak si římští úředníci dělili pravomoci v byvší tetrarchii Héróda Archeláa (4- až 6+). Galilaia na čas nadále spadala pod prokurátora Ventidia Cumana, ostatek se Samarií nově pod Felika. Židé z Galilaje i Samareie podnikali loupeživé výpravy k sousedům a odváděli z kořisti prokurátorům část kořisti. Když přepady a násilnosti překročily únosnou míru, poslal Cumanus vojáky, které však Židé pobili, viz rok předešlý. 

Ti. Claudius rozhodl, aby zemi uklidnil syrský legát C. Ummidius Durmius Quadratus (ve funkci asi od roku 49 do 60): v Kaisareji dal ukřižovat Židy, které zajal Cumanus, přidal popravy dalších viníků a ve sporu svých podřízených Felika s Cumanem rozhodl ve prospěch M. Antonia Felika. Ventidia Cumana s veleknězem Iónathem před pesachem poslal k soudu k principovi. Byl u toho v Římě i chalkidský král Héródés Agrippás II., jehož otce byl Claudius dlouho přítelem. Nechtěl tedy Orientálce zklamat a princeps rozhodl, že vina leží na Samarských, tři jejich předáky předal katovi, procuratora Cumana exuloval a jeho vojenský tribun Celer, jehož vinu neznáme, byl vydán do Jerúsaléma Židům, aby po protažení městem byl sťat. 

V Británii v guerrillové válce se Silury, kteří vzdorovali dále i po zajetí Caratakově, náhle na chorobu zemřel správce provincie P. Ostorius Scapula (řídil privincii od roku 47). Než dorazil jeho nástupce A. Didius Gallus potřeli Silurové kdesi v jižní Walesu většinu legie pod legátem Manliem Valentou: byla to jedna z nejtěžších římských porážek na ostrově, srov. s povstáním Boudiky roku 60. 

A. Didius Gallus, cos. suff. 39 a známý z války v Bosporském království, viz rok 45, správcoval Británii do roku 57. Situaci v Anglii, kterou poznal už jako Claudiův legát roku 43, uklidnil, upevnil vládu na dobytém území a o nové územní zisky se nepokoušel. Věnoval se stavbě silnic a opevnění. 

V interních sporech Brigantů mezi královnou Cartimanduou a jejím exmanželem Venutiem se Římané vlažně postavili na stranu královny, viz rok předešlý a 57.

1. srpna v Římě zasvěcen akvadukt aqua Claudia a Anio novus o 87 kilometrech, s jejichž stavbami začal roku 38 Gaius. Náklady vylezly na horentních 350 milionů HS a už po devíti letech byli akvadukt přerušen a mimo provoz, dokud ho roku 71 neopravil a nezprovoznil Vespasianus. Jinou předraženou a k tomu nedbale odvedenou prací bylo odvodnění Fucinského jezera na jihu Latia, viz rok 40. Po jedenácti letech prací s dennodenním nasazením neuvěřitelných třiceti tisíc dělníků byla hora prokopána šestikilometrovým tunelem. Ti. Claudius uspořádal na jezeru námořní bitvu „Rhodských“ se „Sicilskými“, všechno posádky devatenácti tisíc odsouzenců po padesáti troj- a čtyřřadkách. Na divadlo se přišlo podívat velké množství lidí. 

Dílo však bylo odevzdáno v nedbalém stavu, tunel byl příliš mělký a odtok vody nedostatečný. Práce byly dokončovány kvapně a fušersky.  Slavnostní otevření propusti doprovázely gladiátorské zápasy. Když se pak voda děsivě vyhrnula a ohrozila mnoho lidí, vytkla Agrippina propuštěnci Narcissovi, který měl stavbu na starosti, hrabivost, on jí ženskou bezuzdnost a přehnané ambice: stalo se mu to osudným, viz rok 54.

Senát znovu rozhodl o vypuzení astrologů/mathematici z Itálie a znovu ničeho nedosáhl. Kdosi totiž udal Furia Scriboniana, syna L. Arruntia Camilla Scriboniana, proticlaudiovského pučisty z roku 41, že se ptal "Chaldaeů" na principův konec. Na Pallantův podnět navrh Ti. Claudius senátu uzákonit tresty pro svobodné ženy, které se provdají za otroky. Z rozhodnutí senátorů ty z Římanek, které se provdají za otroka bez vědomí jeho pána, samy se stanou otrokyněmi, provdané za otroky s vědomím pána budou prohlášeny za propuštěnkyně. Císařský propuštěnec Pallas, jehož majetek byl odhadován na tři sta milionů séstertiů, pocházel z rodu dávných arkadských králů, alespoň si to v Římě lidé mysleli, měl dostat od senátu odměnu patnácti milionů HS v uznání za to, že svůj prastarý původ neupřednostňuje nad veřejné zájmy. Claudius to však zatrhl slovy, že "Pallas se spokojí s veřejnou poctou a že zůstane dál žít ve své chudobě". 

V Indii v přístavu Múziris (asi v Karnátace, viz v indexu s. v.) vystoupil podle legend z lodi (Iúdás) Thómás, jeden z Ježíšových žáků-apoštolů. Dvacet let později 3. července byl zavražděn v Majlápúru u Čennaje (Chennai, starý Madrás).


***********************************************************
53. 
Ol. 208,1
Athénodóros z Aigia ii
364 SE
300 AE
Dionýsodóros
a. u. c. 806
D. Iunius Silanus Torquatus a Q. Haterius Antoninus 

***********************************************************

V Armenii došlo ke zvratu, viz rok předešlý. Legát jedné ze syrských legií C. Helvidius Priscus, později etablovaný jako stoický filosof, řečník, zastánce mravnosti a odpůrce principa Vespasiana, který ho dal roku 75 popravit, se vypravil přes Tauros a Sófénu do Armenie, aby uklidnil nepokoje, o nichž dnes už nic nevíme, ale brzy dostal přikázáno z obavy z parthské intervence vrátit se do Syrie. Vologaisés I. však již dostal záminku, aby mohl do armenské politiky zasáhnout a aby mohl dosadit na armenský trůn namísto Ibéra Rhadamista svého mladšího bratra Tíridáta.

Parthové bleskovou ofensivou vyhnali Ibéry z Armenie a města Artaxaty a Tigránokerty se Parthům vzdala. Nastala však už zima a špatné zásobování vedlo k hladu ve Vologaisově armádě, takže Parthové až na města zemi vyklidili.

Viz novou římsko-parthskou válku následujícího roku.

Ti. Claudius prosadil v senátu, aby Ílion, odkud údajně pocházeli Římané, bylo zproštěno veškerých povinností vůči říši, a stejně tak Kós, odkud pocházel principův osobní lékař Xenofón, viz rok následující. Bononie, která ze základu vyhořela, obdržela darem deset milionů séstertiů, Apameia, pravděpodobně A. na Maiandru, zničena zemětřesením, nemusela pět let odvádět daně stejně jako Býzantští, které vyssály války v Thrákii a na Bosporu Kimmerijském na konci Gaiově a na začátku své vlastní vlády. Rhodští byli vyňati z provincie Asia s směli se vrátit k samosprávě, kterou jim princeps vzal roku 44 (znovu jejich nezávislost zrušil začátkem své vlády Vespasianus, vrátil jim ji jeho syn Domitianus; definitivně o autonomii přišli někdy v první polovině druhého století n. l.). 

Usnesením senátu bylo na Claudiovo přání uzákoněno, že soudní rozhodnutí císařských prokurátorů mají stejnou platnost jako úředníků římských. Za Augusta to platilo pro Egypt, pak to přešlo na praetory. Dlouhé spory senátu se stavem jezdeckým tak rozhodl Ti. Claudius ve prospěch svůj a svých nástupců - propuštěnců ve funkcích císařských úředníků. 

Z římského bulváru: Sňatek Nerona (15) se svou o dva roky starší nevlastní sestrou Claudií Octavií, dcerou Claudiovou (* 39), která byla roku 48 zaslíbena L. Iuniovi Silanovi. Britannicus se díky Agrippiným a Neronovým intrikám a Claudiovy netečnosti dostal v nástupnictví, původně jednoznačně zaručeném, na vedlejší kolej. Nero se s nešťastnou Octavií rozvedl až roku 62, kdy si vzal Poppaeu Sabinu, poslal Claudiovu dceru do vyhnanství na Pandaterii, kde byla na popud Poppaeje Sabiny zavražděna.

Agrippina zahubila významného bohatce T. Statilia Taura, po jehož zahradách toužila. Poštvala jistého Tarquinia Priska, který byl Statiliovým legátem, když spravoval provincii Afriku. Tarquinius ho udal, že se oddával černé magii. Během vyšetřování senátní komisí si vzal život, ale zloduch se jménem dávného římského krále byl vyloučen ze senátu, ačkoli se Agrippina snažila ho zachránit; detaily nejsou známy, ale pravděpodobně se zjistilo, že lhal. Roku 2015 byly zpřístupněny prostory tajné podzemí svatyně novopýthagorejského kultu v Římě pod železnicí do Cassina, o nichž archeologové vyslovili domněnku, že by se mohly týkat rodiny Statiliů. • Tarquinius byl po žalobě Bíthýnských za to, že je "vykořisťoval", odsouzen roku 61.

V Koreji ve státu Kogurjo dosedl na trůn jako šestý král Te-čo/Taejodae a vládl do roku 146: jeho 93letá vláda je druhá nejdelší v dějinách, srov. v indexu s. v. dlouhověcí. Podle jiné tradice vládl od roku 47 a zemřel roku 165, tedy po 118 letech vlády. zřejmě roku 146 donutil Te-čoa jeho mladší bratr Susong k resignaci a vládl pod jménem Čcha-te/Chadae (146-165). Úspěšně válčil s Chany. Po třech letech dal zavraždit bratrovy dva syny, nicméně mladšímu nevlastnímu bratru jménem Sin-te/Sindae se před bratrovými čistkami v příbuzenstvu podařilo uniknout. V revoluci se Sin-te dostal k moci (vládl do 179) a oba své starší sourozence, tedy i Te-čoa, dal zavraždit. 

 

***********************************************************
54. 
Ol. 208,2

365 SE
301 AE
neznámý
a. u. c. 807
M'. Acilius Aviola a M. Asinius Marcellus 

***********************************************************

Do Armenie vyklizené Parthy, viz rok předešlý, se vrátil Ibér Rhadamistos a mstil se, na kom mohl. Armenská šlechta proti němu povstala a Ibér musel znovu prchnout. Tentokrát měl s sebou těhotnou ženou Zénobii, dceru zavražděného Mithridáta, svého strýce, viz rok 51. Nemohla pokračovat v jízdě na koni, manželovi byla na obtíž, tak ho sama žádala, aby se jí zbavil. Rhadamistos zprvu odmítal, pak ji však ťal mečem a hodil tělo do vod Araxu, dn. Aras. Dorazil do Ibérie a Zénobii nalezli pastevci, ošetřili ji a odvezli do Artaxat. Ujal se jí, a později i jejího syna, Parth Tíridátés, bratr Vologaisův, který se v částech Armenie udržel, viz rok předešlý.

Rhadamistos se brzy vrátil a Parthové se proti němu do Armenie vypravili koncem roku už v době, kdy Římu již vládl chlapec Nero, viz zde níže a rok následující, a Tíridátés zůstal králem.

Římané se po Neronových sedmnáctých narozeninách (15. prosince) pustili do války s Parthy, viz rok 51nn.; trvala do roku 63, srov. rok 58. Nero dal stavět mosty přes Eufrátés, legie s novými odvedenci se stahovaly na přelomu roku k armenským hranicím. Králem satelitního státečku Malé Armenie jmenoval Nero Claudius namísto Kotya IX., viz rok 38, Aristobúla Chalkidského, syna Héródy Chalkidského, strýce Héródy Agrippy II., manžela Salómé (II.), viz rok 48. Vládcem Sófény jmenoval jistého Soaima a povolil mu užívat královského titulu. Oba byli povinni připravit svá vojska pro tažení proti Parthům, stejně jako židovský vládce Héródés Agrippás II. a kommágénský Antiochos IV. 

Velitelem legií pro amenské tažení Nero Claudius jmenoval Cn. Domitia Corbulona, cos. suff. 39, slavného z germánského tažení za Ti. Claudia roku 46 a 47. Jeho dvě legie se spojeneckými jednotkami přezimovaly v Kappadokii. Syrský správce C. Ummidius Durnius Quadratus měl k disposici dvě legie. Viz rok následující.

Tajemník Narcissus, který držel Agrippinu v šachu tím, že znal dopodrobna její skutečný život za zády Claudiovými, a snažil se získat si Britannika, ochořel a odcestoval do lázní v jiholatinské Sinuesse, kam si Římané jezdili ulevovat od podagry. U dvora tedy nikdo Augustu nekontroloval. V Římě otrávila při jídle hříbkem manželka Agrippina mladší a jeho neteř principa Tiberia Claudia Caesara Augusta Germanika (63). Podle jiné verse byl otráven svým ochutnávačem Halótem na hostině s kněžími na Capitoliu (viz travičův osud roku 68). Jed zřejmě nebyl dostatečně silný a tak císaři "pomohl" jeho osobní lékař C. Stertinius Xenophon z Kóu tím, že mu do krku vložil paví brk, aby mohl Claudius zvracet, popřípadě jed do těla dostal klystýrem. 
    Brk byl prý napuštěn jedem a Xenofón dožil na rodém ostrově s hlavní svatyní Asklépiovou, srov. rok předcházející. Lékař jako člen Asklépiova a Apollónova kultu asi sotva vraždil a řada moderních historiků pověsti o otravě nevěří. Podle dobových historiků konsultovala Agrippina vraždu se známou odbornicí na jedy Locustou/Lucustou, kterou pak převzal od matky do svého kabinetu hrůzy Nero; na smrt ji poslal až Galba. Nový císař prý okomentoval Claudiovu deifikaci slovy, že „houby jsou přeci pokrmem bohů, když se s jejich pomocí bohem stal“. 

Xenofón z Kóu, syn Hérákleitův, archiatros Ti. Claudia a jeho tajemník přes řeckou kancelář, epi tón epistolón, se dával ve své vlasti slavit jako filosebastos, filoklaudios a filonerón, což nahrává autenticitě dávným obviněním z travičství. Vymohl římské občanství i svému bratru a strýci, s bratrem vynakládali velké peníze v Neápoli a na Kóu a jejich jmění bylo odhadnuto na třicet milionů séstertiů. Od Claudia dostával roční plat půl milionu séstertiů, o sto tisíc méně, než kolik měl předtím od svých klientů. 

Jeho nástupcem u Nerona byl Andromachos z Kréty st., jemuž se prvnímu dostalo titulu od principa archiatros/arcilékař. Vyznal se v jedech a zdokonalil antidota převzatá od Mithridáta Eupatora a nazvaná theriaca Andromachi. Složení zbásnil do elegických veršů a věnoval je Neronovi. Jeho stejnojmenný syn sepsal farmaceutickou příručku o třech knihách, známou jen ze zlomků.    

Claudius nezemřel okamžitě, ani otrava nebyla znát, neboť princeps byl opilý a dostal průjem. Agrippina využila hodin manželovy nevolnosti k isolaci jeho syna Britannika a dcer Claudie Antonie a Claudie Octavie, Neronovy manželky. 

Druhého dne 13. října v poledne představil praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus vojákům nového imperátora, dostali jako od Claudia po patnácti tisících séstertiích, a senátorům principa. Stejně tajila úmrtí královo manželka Tarquinia Priska roku 578, viz.

Claudius se dožil 63 let, dvou měsíců a třinácti dnů, z toho vládl třináct roků, osm měsíců a dvacet dnů. Za své vlády obsadil legiemi jižní a střední Anglii, rozšířil římskou moc v severní Africe a stavěl dálkové komunikace. Do císařského správního aparátu zapojil v enormní míře propuštěnce. Od nového císaře se Claudiovi dostalo zbožnějí jako Divus Claudius (Nero si to později rozmyslel, ale Vespasianus božství obnovil). Krátce před smrtí svěřil Claudius Britannika a Nerona do péče senátu, snad s visí jejich spoluvlády.

Vlastním nástupcem trůnu se měl stát Britannicus. Nicméně Agrippina mladší, která už po řadu měsíců držela pevně otěže vlády, doporučila praetoriánům svého syna Nerona Claudia Augusta Germanika (16), zprvu populárního u římského lidu a armády, po celou vládu nepopulárního u elit. Vládl do roku 68. 
    Jeho prvních pět let vlády, quinquennium, byly ve znamení zlatého věku, kdy panovníkovi radil veleúspěšný podnikatel, agresivní finančník a filosofující literát L. Annaeus Seneca a praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus; matka Agrippina brzy o vliv na syna přišla. Mladík zdobil Řím novými stavbami a Traianus o Neronově pětiletce mnohokrát prohlásil, že "všichni principové daleko za ním zaostávají". 

Pak se vše zvrtlo odporem k matce a senátu a nezřízenou touhou po samovládě a obdivu. Zprvu se ale mladík vyžíval v dostizích a dalších cirkových zábavách, hostinách a vydával za ně horentní částky. Rozhazoval mezi diváky poukázky na dárky v penězích, jídlu, obrazech, sochách, ale také dobytku, lodí, domů a pozemků. Gladiátorské hry pořádal bez mrtvých a nutil v aréně bojovat senátory a jezdce. Sám rád zápasil a měl touhu zopakovat Hérákleovy úkoly; lva už prý měl připraveného.

Vzhledem k tomu, že Seneca s Burrem byli jeho poradci mimo jiné v případu vraždy principovy matky, nelze se ubránit dojmu, že "neronovská pětiletka" je spíše obranná smyšlenka římských stoiků: mladý panovník prováděl skopičiny i během tohoto období, viz roky následující. 

Vůči umělcům a intelektuálům byl náladově shovívavý. Tak kynikovi Ísidórovi, který mu veřejně vytkl špatnou vládu (ale pochválil zpěv), vzkázal jenom, ať ho už v Itálii nevidí. Nero byl filhellén oslněný východem, a to Římanům a konservativním elitám dobře nedělalo (srov. osudy Caesarovy, M. Antoniovy a později Titovy s jejich orientálními milenkami). Naopak u Hellénů byl velmi oblíbený, stejně jako u Parthů a na celém Východu.

Těšil se znamenitého zdraví a vystupoval hodně ležérně. Nosíval své blond vlasy stupňovitě spletené, v Helladě si je nechával spadávat na záda. Oděn býval podomácku neopásán a bos s ubrouskem kolem krku. Prahnul po uznání a jeho žárlivost byla smrtonosná. 

Chodíval rád po nocích po hospodách ve společnosti gladiátorů a vylupoval obchůdky, viz rok 56. Recitoval doma i veřejně o hrách, zřídil neróneie, hudební, sportovní a dostihové hry jednou za čtyři roky. Angažoval kitharóda Terpna, aby se mu intensivně věnoval a Nero se dal zapsat na seznam profesionálních pěvců. Později vyznamenal umělce ve stejné branži Menekrata dary domů a peněz, stejně jako však gladiátora Spiculu a vřelý vztah měl k lichváři Panerótovi, jemuž dal na státní náklady vystrojit pohřeb (asi vůbec první v historii bankovnictví). První vystoupení měl v Neápoli, která ještě v těchto dobách byla silně hellénská, a secvičil si tu placenou diváckou klaku sestávající z vlasatých mladíků.

V tradicích panující iulsko-claudijské dynastie po Augustově smrti cestoval málo (i v tomto ohledu vynikl Ti. Claudius: byl osobně v Britannii a nejdál tak od Říma). Nero se chystal do Alexandreie, ale pro zlověstné znamení od cesty upustil. Cestoval však dlouho po Helladě (tzn. provincii Achaea), viz rok 66 a 67, a zamýšlel po stopách Alexandra Velikého se s armádou vypravit do Parthie za Kaspickou bránu. Jinak byl intelektuálně čiperný. Měl vlohy k malířství, sochařství, skládal verše, přednášel a měl se za velkého zpěváka a divadelní hvězdu. K tomu miloval dostihové sporty a od dětství chodil sledovat závody čtyřspřeží do cirku. Zato neměl v lásce umělce pantomímu a zrušil kluby jejích fandů, factiones, hetairiai. Žerty vozatajů po Městě, které vedly k bitkám a vykrádání obchodů, zakázal také. Neuměl mluvit ani se dobře literárně vyjadřovat, pohřební řeč za nevlastního otce Ti. Claudia mu sepsal vychovatel Seneca, tedy autor satirického spisku na zesnulého Ztykvení, Apocolocyntosis.

Nový princeps byl téměř atheistou, kultům se nijak nevěnoval. S výjimkou syrské Astarty, respektive její malé sošky. Daroval mu ji kdosi na ochranu před spiknutími a krátce na to skutečně k jednomu došlo: obětoval jí třikrát denně. Ale po čase ho to přešlo a na sošku se vymočil. Sám se pak pokládal za vládce úplně všeho, Helléni mu dali přízvisko "pán veškerenstva", ho tú pantos kosmú kýrios.

Všem udělal radost snížením nebo i zrušením některých daní a udavačům v případech týkajících se Papiova zákona o vyhnání cizinců (lex Papia de civitate n. de peregrinis exterminandis) snížil odměnu na čtvrtinu: mnoho lidí z obchodu se dostávalo k římskému občanství nekalými prostředky. Soudní výlohy přešly za něho ze sporných stran na aerarium, státní pokladnu.
    Namísto manželce Octavii (o jejím osudu viz rok 62) věnoval se k nelibosti matky Agrippiny otrokyni Acté koupené v Asii a adoptované do rodiny jistého Attala. Když chtěla matka syna napomenout, obvykle mu prý připomněla: „Byla jsem to já, kdo z tebe udělal císaře.“ Své matce, velmistryni intrik v intrikami prolezlém paláci, a Claudiově indolenci vděčil chlapecký Nero své moci, v tomto prostředí přišel o rozum stejně jako předtím Gaius při poznání, že disponuje neomezenými panovnickými prostředky. Stejně jako Gaius a Tiberius opovrhoval senátní aristokracií, která se mu odvděčila v zachovaných literárních pramenech malbou zkaženého mladíka s velemizernou pověstí.

Okamžitě po Claudiově smrti dala Agrippina, která měla scénář puče propracovaný do detailů, zatknout a mořit ve vězení až si vzal sám život tajemníka ab epistulis Narcissa znalého všech tajů dvora a hlavně jejích piklů (věděl o jejím úletu s Pallantem, což by za Ti. Claudia zničilo její postavení a také Neronovo). Propuštěnec Narcissus s manželkou Claudií Dicaeosynou/Dikaiosyné ("Spravedlnost") byl v době své smrti možná nejbohatším z obyvatel říše a jeho majetek byl odhadován na čtyři sta milionů sésterciů (Neronův v době smrti se odhadoval na tři sta milionů HS, za to měl prý pět set stolečků z citrusového dřeva a s nohama ze slonoviny, každý oceňovaný na milion HS). Srov. rok následující.

    Svůj bohatý archiv však stačil Narcissus spálit dříve, než se k němu dostala Agrippina. První vznešenou obětí Neronovy vlády, ale bez jeho vědomí, se stal procos. Asie t. r. M. Iunius Silanus, cos. 46, prapravnuk Augustův. Byl vznešenějšího původu než Agrippinin syn Nero Claudius a záludná žena měla též strach z případné msty za smrt Iuniova bratra Lucia, jehož připravila a o svatbu s Claudiovou dcerou Octavií roku 48, viz, až si na Nový rok 49 v okamžik sňatku Octavie s Neronem vzal život. Silana na hostině, pravděpodobně v Efesu, otrávil procurator císařských majetků v provincii Asia Hélios ve spiknutí s jezdcem P. Celerem/Celeriem. Toho však roku 57 zažalovali provinciálové asijští za vydírání a Nero čekal s rozsudkem, až travič někdy později zemřel stářím.

Ještě za života Ti. Claudia zlikvidovala Agrippina svou celoživotní sokyni Domitii Lepidu, matku Messaliny. Měl značný vliv na Nerona, který si svou tetu oblíbil, když matka Agrippina ho tížila přísností. Válku matky s tetou vyhrála matka: dala Domitii Lepidu obžalovat ze zaříkávání své osoby a za násilnosti, které páchali její otroci na latifundiích v Kalábrii, a odsoudit na smrt. Tehdy Agrippině ještě vzdoroval Narcissus, ale marně. 

Agrippina zprvu řídila záležitosti imperia, přijímala vyslance, řídila korespondenci s králi a obcemi po celém Středomoří. Její éra netrvala dlouho. Na začátku vlády dala razit ojedinělé portrétní stříbrné a zlaté mince s podobou svou a synovou s nápisem na obversu "Agripp(ina) Aug(usta) divi Claud(i uxor) Neronis Caes(aris) mater/Augusta Agrippina, manželka božského Claudia, matka caesara Nerona", kdežto oficiální titulaturu nového panovníka bylo možné číst na reversu (Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus Imperator). Pro současníky, senátorských rodů jistě, posice Agrippiny nad jejím chlapeckým synem musela budit obavy jako za nějaké revoluce. 
    Tajemník a rationibus M. Antonius Pallas jí z původní Claudiovy dvorní sestavy propuštěnců zůstal věrný (viz rok 55) a vliv na Nerona vedle L. Annaea Seneky měl praefectus praetorio Sex. Afranius Burrus, viz rok 51. Oba soupeřili s tandemem Agrippina - Pallas a dlouho se jim dařilo udržet nad mladíkem svůj vliv. Po Agrippinině smrti roku 59 se situace změnila: odrostlý panovník přestal být ovladatelný a vydal se ve stopách Gaiových; viz dále rok 62.

Nero zřídil v Antiu, svém rodišti, kolonii praetoriánských veteránů a armádních centurionů a rozšířil jeho přístav. Za svou imperátorskou proklamaci se praetoriánům odměnil obilím zdarma. Městské hradby Říma chtěl prodloužit až k Ostii a Město propojit s mořem kanálem.

Přímí Neronovi předkové byli muži s pověstí surovců, bezohledných poživačníků a hrabivců. Všichni prý byli modroocí, blond nebo, jak ukazuje rodové přízvisko, rusovlasí. L. Domitius Ahenobarbus (+ 25 n. l.) byl sice Augustem vyznamenán triumfálními odznaky za germánské tažení (roku 3 př. n. l. a roku 1 n. l. byl prvním z římských vojevůdců, který pronikl za Labe), ale uspořádal gladiátorské hry tak tvrdé, že ho panovník, sám milovník zápasů v aréně, za to pokáral. S Antonií starší, dcerou triumvira M. Antonia s Augustovou sestrou Octavií, zplodil Cn. Domitia Ahernobarba, cos. roku 32, který dokázal obrat o cenu i vítězného vozataje a peníze by nevydal, kdyby si kluby nestěžovaly u Tiberia. 

Později byl obviněn z pokusu o velezradu a z incestu se svou sestrou Domitií Lepidou, matkou proslulé Valerie Messaliny a babičkou Neronovou, viz zde výše, ale Tiberius dříve zemřel, než došlo na "vyšetřování". Sám sešel ze světa roku 40.

Domitia Ahenobarba sezdal roku 28 Tiberius s Iulií Agrippinou ml., dcerou Germanikovou, a 15. prosince 37 se jim v Antiu narodil L. Domitius Ahenobarbus, po adopci roku 50 Ti. Claudius Nero Caesar n. Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus všeobecně znám jako císař Nero. Otec se tehdy přátelům v duchu rodových tradic pochlubil: "Ze mne a Agrippiny se mohlo narodit jenom něco odporného a všem ke škodě (v řecké versi: adynaton estin andra tina agathon ek te emú kai ek tautés gennesthai)." • Principy byli ještě dva Domitiové: L. Domitius Aurelianus, viz rok 270, a L. Domitius Alexander, viz rok 309, ale z Neronem nijak pokrevně spříznění nebyli, oba asi potomci propuštěnců klanu Domitiů. 

Princeps Gaius (bylo mu 28) chlapci roku 40 zabavil otcovské dědictví, svou o tři roky mladší sestru a Neronovu matku Agrippinu ml. vyhnal z Říma a tak ho vzala do domácnosti teta Domitia Lepida (tehdy asi 35), údajná otcova milenka, viz zde výše. Vychovatelé byli profesí tanečník a holič. Princeps Ti. Claudius mu majetek restituoval a když někdy po roce 44, nejpozději 48, kdy jeho matka Agrippina zavraždila svého nového manžela C. Sallustia Crispa Passiena, připadl Neronovi i majetek nevlastního otce ve výši dvou milionů HS (viz rok 41).

T. r. před smrtí Claudiovou postihlo těžké zemětřesení Krétu. Poskytnutí finanční pomoci ostrovanům byl poslední jeho státnický skutek. Údajně tehdy se našly v krabici mezi ruinami Diktyovy dějiny trojské války odlišné od homérovského podání a pokládány dobově za autentické, viz ovšem rok 300+. 

V Emese zemřel král a kněz chrámového státu C. Iulius Azizus II., jemuž panoval od roku 42. Elagabalův kult pak opečovával do roku 73 jeho bratr Soaimos/Sohaemus II., dynasticky C. Iúlios Soaimos Filokaisar Filorhómaios. Emesa a její dynastové nepatřili pod správu římské provincie, viz však rok 75.

V Iúdaji se mezi zélóty (řec. výraz pro fanatického partajníka, člena sekty, viz rok 6+) ustavila skupina radikálů, terorisujících cizince a Židy konciliantní vůči cizincům a jinověrcům. Nosili dýky, odtud dodnes používaný klasický latinský název sícárií, muži s dýkami, bandité-teroristé. Je to první případ organisovaného nesnášenlivého monotheistického náboženského terorismu v lidských dějinách. Jeden z průvodců křesťanského věrozvěsty Ježíše Iúdás/Jhúda, č. Jidáš, měl přízvisko Iskarioth/řec. Iskariótés, Iškariotský. Mezi možné výklady přízviska patří "síkárijský", že byl členem dýkařského uskupení, viz v indexu s. v. Iésús a křesťanství. O jejich teroristické roli viz roky židovské války 66-70.

Síkáriové začali řádit po iúdských městech a vraždili odpůrce za bílého dne a na ulici. Mezi jejich prvními obětmi byl velekněz Iónathés/Jonáthán. K tomu se začali šířit potulní kazatelé bouřící židovský proletariát a venkov. Procurator M. Antonius Felix na ně poslal armádu a vojáci udělali konec rovněž "poslání" jistého proroka pochodujícího na Jerúsalém za svými příznivci z Egypta s davem sesbíraným cestou o třiceti tisících pomatených hlavách. Vojáci s milicemi měšťanů pošetilce rozprášili, Egypťan, jehož jméno ani další osud neznáme, unikl. 

Procurator Iudaeae M. Antonius Felix dopadl Eleazara, syna Deinaiova, vůdce banditů, který měl za sebou dvacetiletou lupičskou karieru, viz o něm roku 51. S částí tlupy ho poslal na smrt do Říma, část zemřela na kříži na místě; osud sdílel jeho soudruh v lupičské karieře známý pod hellénským jménem  Alexandros.   

Křesťanský věrozvěst Paulos/Pavel vydal moralisující „dopisy Korinthským“, rozumí se křesťanské obci v Korinthu, dnes součást Nového zákona (srov. s moderními obrazy muslimských bojovníků svaté války, mudžáhidů).